ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nad malou vsí stál na kopci pustý zámek, nikdo v něm nebydlil, říkali, že tam straší zakletý duch, každého v noci roztrhá. Přes příkop vedl k bráně most, na tom mostě stála socha svatého Jana, na podstavci té sochy svítila v noci lucerna. Stará Prášilka z chalupy pod mostem tu lucernu každý večer rozsvěcovala, ale sama se dál neodvážila.

Jednou přišel do té vsi na noc Honza. Pršelo, jen se lilo, ale Honza, jak zvěděl, že je na kopci pustý zámek, hned se hnal nahoru, těšil se, že se vyspí v zámku líp než v chalupě na seně. Prášilka ho potkala, když se vracela z mostu, volala na něho, aby tam nechodil, že bude nešťastný, ale Honza, jako když neslyší, rovnou přes most do brány. Na dvoře voněla stará lípa, vítr v ní šustil, kolem bylo ticho jako v hrobě.

Honza vyšel po schodech, otevřel vysoké, bílé dveře a vešel do tmavého pokoje. Křísl ocilkou, zapálil sloupek a uviděl krásu, o jaké se mu nesnilo. Na zemi ležel koberec, kvetl všemi květy, po stěnách visely čalouny, na těch čalounech rostly stromy bez větví, v listí seděli zelení, žlutí, modří, červení ptáci s křivými zobáky. Honzovi se zdálo, že po něm otáčejí chocholaté hlavy, dívají se na něj černýma očima, leskly se jim jako korálky. U špičatého okna stála široká postel s nebesy, nastlaná hedvábnými peřinami, všude bylo plno krásného nábytku, skříně, stolky, židle, všechno ze samého zlata a hedvábí.

Honza byl rád, že je v suchu; mnoho se nerozhlížel, shodil mokré šaty, vzal si z prádelníku bílé prádlo, vlezl do postele a usnul na prachových polštářích jako dudek. Nevěděl, jak dlouho spal, až se probudil. Kolem bylo tma, hodiny na věži odbíjely půlnoc a na chodbě kdosi harašil jako když hází nádobím.

Honzu domrzelo, že ho ruší ze spaní, vyskočil z postele a běžel na chodbu. Na chodbě stál duch v bílých hábech, v ruce lucernu, před ním ležela na zemi motyka a lopata. Honza se hned obořil na ducha:

„Co se tady cásáš, nedáš dobrým lidem spát?“

Duch zachrastil lucernou a poručil Honzovi hrobovým hlasem:

„Vezmi tu motyku a lopatu, jdi přede mnou!“

Honza se dopálil:

„Co pak jsem tvůj otrok? Když potřebuješ, nes si to sám a jdi si kam chceš, ale mně dej pokoj.“

Duch neřekl nic, vzal motyku a lopatu, šel po schodech dolů.

Honza byl zvědavý, co ten duch chce dělat, šel za ním. Duch šel pomalu dolů, až přišli do široké síně pod zámkem, tam byla v podlaze padací dvířka. Duch se obrátil a zas poručil Honzovi:

„Zdvihni ta dvířka!“

Honza se ušklíbl:

„Leda blázen! Jen si otvírej sám. Kdo ví, co tam je.“

Duch zdvihl dvířka, a pod těmi dvířky vedly točité schůdky hluboko pod zem; duch sestupoval po těch schůdkách a Honza za ním. Přišli do hlubokých sklepů, bloudili pod tmavými klenbami, netopýři se vzbudili světlem, létali kolem tlustých pilířů. Tak šli, duch pořád po předku, až došli nízkými dveřmi do toho nejzadnějšího sklepa, tam ležela u dvířek hromádka bílých kostí a v podlaze na prostředním kamenu byl vytesaný kříž.

Duch postavil lucernu na zem, podával Honzovi motyku, poručil mu hrozným hlasem:

„Vylom tady ten kámen!“

Honza uskočil, schoval ruce za záda a volal:

„Jen si kopej sám! Já nic nezakopal, proč bych vykopával?“ Duch vylomil kámen, vyhazoval motykou hlínu, až vykopal měděnou truhlu, poručil Honzovi mírně:

„Zdvihni tu truhlu a otevři ji!“

Ale Honza, že ne:

„Co bych ji zdvihal, však není moje.“

Duch zdvihl truhlu, otevřel klenuté víko a z truhly padaly na všechny strany dukáty, jen se svítily. Duch pravil Honzovi:

„Vezmi co chceš, co uneseš bude tvoje.“

Honza se podíval na dukáty, vrtěl hlavou a povídal: „Bůh ví jaké to jsou peníze, co je mi po nich, nejsem toho lačný. Jen se s nimi potěš, půjdu opět spát, je tu zima.“

Nechal tam ducha stát a pospíchal nahoru. Byl rád, že je zas v teplých peřinách. Ale sotva usnul, zdálo se mu, že ho kdosi budí. Otevřel oči, do pokoje svítil měsíc a na pelesti seděl duch, všecek průsvitný, povídal mu tichým hlasem:

„Milý Honzo, pěkně ti děkuji, že ses tak dobře držel. Co jich tu bylo před tebou, každý se mne bál, poslouchal mě jako beránek, a když uviděl dukáty, vrhl se po nich jako divý. Jen ty jsi na mé poručení nedbal, na peníze ses neulakomil a za to se ti odměním.

Já býval pánem toho zámku, byl jsem krutý na čeládku, každému jsem jen poroučel, každého trestal. A peníze, to byla moje jediná radost. Co jsem na svých poddaných vydřel, na obci vysoudil, sirotkům zadržel, to jsem schráněl do té truhly ve sklepě. A v půlnoci, když celý zámek spal, chodil jsem tam dolů, těšit se svými dukáty. Ale jednou dvířka nade mnou zapadla, nemohl jsem je otevřít, zůstal jsem tam pod zemí.

Když jsem se nevracel, čeládka si pomyslila, že jsem odjel, každý si vzal, co se mu hodilo. Ale když mne slyšeli pod zemí křičet, volat, vzdychat, myslili, že v zámku straší, všichni se rozběhli, nikdo si netroufal tu zůstat. Tak jsem tam u svých peněz seděl, až jsem umřel hlady, ale ani po smrti jsem neměl pokoje. Každou noc ve dvanáct hodin musil jsem jako za živa sejít dolů, počítat své peníze až do jedné hodiny. Když někdo přišel do zámku přespat, budil jsem ho a poroučel, aby za mne tu práci vykonal. Žádný se mi nevzpříčil a já musil tak dlouho bloudit, dokud se nenajde, kdo by se mi postavil, nebyl chtivý peněz jako já. Za to, žes mne konečně vysvobodil, vezmi si všecko to zlato, rozděl na tři díly: jeden díl dej chudákům, co jsem je okradl, ten druhý díl dej obci, s kterou jsem se křivě soudil, a ten třetí díl si nech, abys měl z čeho žít jako pán tohoto zámku. Jen tě prosím, pochovej tam ve sklepě mé kosti, abych došel pokoje.“

Jak ten duch mluvil, byl pořád světlejší, pořád průsvitnější a jak bila na věži jedna hodina, ztratil se jako stín v měsíčním světle.

Honza byl ospalý, sotva udržel oči otevřené, ani nečekal, až duch domluvil, usnul jako dřevo, teprv ráno ho probudilo slunéčko, svítilo mu do tváře. Vyskočil, mnul si oči, nevěděl, zda se mu to všechno nezdálo. Až když si vzpomněl na ten poklad, pomyslil si: půjdeš se přece jenom podívat, co ten divný sen znamená. Zabalil se do hedvábného županu a šel hledat ta padací dvířka. Sešel dolů, dlouho bloudil, až konečně našel dvířka, byla již všecka rezavá. Kopl do nich, dvířka se rozpadla.

Rozsvítil si sloupek, lezl po točitých schůdkách do sklepa, svítil si do všech koutů až našel vrátka a za nimi, opravdu: tu je hromádka kostí a tam uprostřed je kámen s křížem, leží u něho lopata a motyka. Postavil sloupek na zem, vylomil motykou kámen, vyhazoval hlínu, až zakopl o cosi kovového, našel rezavou truhlu. Jak se jí dotkl, víko se rozsypalo a uvnitř se blýštily dukáty.

Měl co dělat, než je všechny vynosil v čepici do světnice.

Potom zahrabal do té díry tu hromádku kostí, zasadil kámen s křížem na své místo a šel nahoru dělit peníze.

Sotva je rozdělil, slyší venku křik, dupot, do pokoje se nahrnulo plno lidí. Stará Pospíšilka vzbouřila celou ves, že jeden chasník šel do zámku na noc, jistěže ho ten zakletý duch roztrhal.

Honza je přivítal všechny vesele, hned je spočítal, začal jim dělit peníze. Ale fojt, jak viděl dukáty, obořil se na Honzu, že mu to nepatří, že je zloděj. Honza se dopálil, sáhl do kapsy pro křivák, ale vytáhl ze županu cedulku. Písař uchytí tu cedulku, četl a hned se Honzovi hluboko poklonil, oznámil všem, že je na té cedulce zápis starého pána, dává svůj zámek tomu, kdo tu cedulku přinese.

Tak se stal Honza pánem celého toho kraje, podělil všechny spravedlivě a všem se pod ním dobře dařilo, měli všeho dost, ještě jim vybývalo.