ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl chudý ovčák, pásl celé léto se svým psem Budíkem, živil se jen černým chlebem, tvrdým sýrem a nosil staré šaty po svém hospodáři. Dlouho byl spokojen, pískával svým ovečkám na píšťalku, hovořil s Budíkem, řezal si čerpáky, měchačky, bičiště, ale po čase se mu to zmrzelo, pomyslil si, co je lidí na světě, mají plné kapsy peněz, dobře jedí, dobře pijí, při muzice tancují, a proč já sám mám být živ jako žebrák, celý čas nevidět lidské tváře.

Vyřezal si z jalovce pěknou hůl, zavázal si do uzlíčku chleba, svěřil ovce Budíkovi a dal se na cestu do lesa, kde bydlil stařeček, živil se tam jen houbami a kořínky. Ovčák pozdravil stařečka, požaloval mu na svou bídu a prosil ho, aby mu poradil, jak jít do světa, vydělat hodně peněz, aby se měl dobře jako páni.

Stařeček ho pohladil po hlavě a pravil:

„Milý Honzíku, svět je veliký a peníze neleží na cestě. Ale já ti poradím, budeš mít hned peněz dost. Vyber si ze stáda beránka s černou hlavou, poruč mu: ‚Beránku, oklep se!‘ a s beránka budou padat dukáty.“

Honzík poděkoval stařečkovi a běžel zpátky. Sotva ho stádo uvidělo, černohlavý beránek mu běžel naproti. Honzík na něj zavolal: „Beránku, oklep se!“ Beránek se oklepal a z vlny mu padaly dukáty. Honzík si zavýskl a že byla neděle, hnal se honem s beránkem do hospody, zaříkal se, že se už k stádu nevrátí, bude pánem.

V hospodě byla muzika, všichni tancovali, jedli, hodovali, hostinský vyháněl otrhaného Honzíka, aby se tam s tím beránkem necásal, pánům nezavazoval. Ale Honzík se nedal, křikl: „Beránku, oklep se!“, a s beránka se koulely po podlaze dukáty. Muzikanti přestali hrát, páni přestali tancovat, všichni se vrhli na dukáty, dali se do rvačky, ale Honzík se jen smál, poručil si pečeni, víno, hostil celou hospodu, dukáty jen lítaly, hospodský nestačil nosit, klaněl se Honzíkovi až k zemi. Když měl Honzík dost, zavedl ho hospodský do pěkného pokoje, uložil ho do prachových peřin a slíbil, že mu beránka dobře ohlídá.

Když se Honzík na druhý den probudil, nevěděl, kde je, pak si vzpomněl na beránka, honem se oblekl, vešel do šenkovny, poručil si dobrou snídani. Hospodský mu přivedl beránka, ale když přinesl snídani, chtěl peníze. Honzík se rozlobil, že mu nevěří, křikl na beránka: „Beránku, oklep se!“. Ale beránek stál jako zařezaný, jen obracel po Honzíkovi černou hlavičku. Honzík křičel znovu: „Beránku, oklep se!“, ale beránek nic, jen zabečel, chtěl žrát. Hospodský se osopil na Honzíka, ať tak nekřičí, a když nemá čím platit, ať nejí, snídani mu nedal. Honzík se vymlouval, že mu beránek nechce dát peníze, ale hospodský se mu vysmál, co prý se mu to zdálo, aby s beránka padaly dukáty.

Tak Honzík šel smutně s beránkem na pastvu k ovcím, celý týden zas pásl svoje stálo, jedl suchý chléb a tvrdý sýr, až v neděli si zašel k stařečkovi postěžovat. Stařeček se smál:

„Milý Honzíku, je vidět, že s penězi neumíš. Ale víš co, já ti poradím. Až budeš chtít jíst, polož svůj uzlík před sebe a poruč mu: ‚Ubrousku, přistroj se!‘ Uvidíš, co se stane.“

Honzík poděkoval stařečkovi, šel zpátky, ale cestou se nemohl dočkat, položil uzlík na pařez, poručil: „Ubrousku, přistroj se!“ Uzlík se rozvázal a na něm jako na ubrousku stála mísa s pečenou husou, buchta jako dort a dvě láhve vína. Honzík hodil čepici na zem, sedl k pařezu a pustil se do jídla. To bylo cosi jiného než v hospodě! Když už nemohl, svázal uzlík, šel do hospody, cestou si povídal: „Počkejte, však já vám ukážu, kdo je pán.“ Sotva přišel k muzice, všichni se mu smáli, že to je ten otrhánek, co rozhazuje dukáty a nemá čím platit. Hospodský se na něho obořil, ale Honzík sedl za stůl, položil uzlík před sebe a poručil: „Ubrousku, přistroj se!“ Uzlík se rozvinul a na něm samé pečené, koláče, víno, byl toho plný stůl. Hospodský vyvaloval oči na vrch hlavy, ale nikdo na něj nedbal, všichni se dali do jídla, velebili Honzíka, jedli, pili, až se hory zelenaly. Hospodský seděl v koutku, ani nemukal, a když měl Honzík dost, zavedl ho zas do pokoje, uložil na postel a slíbil, že mu ten uzlík dobře ohlídá.

Když se Honzík vyspal, byl už bílý den, dole v šenkovně poklízela hospodská, hospodský klímal na lavici, byl po včerejšku nevyspalý, mrzutý. Honzík požádal o uzlík, kázal mu: „Ubrousku, prostři se!“ Ale uzlík ležel, ani se nehýbal. Hospodský se ptal Honzíka, co chce k snídani, ale když Honzík nedbal, jen poroučel svému uzlíku, hospodský ho vyhnal, co tam hledá, když nechce dát utratit.

Tak Honzík se zase vrátil smutný na pastvu, celý týden myslil jen na beránka, na uzlík, co se to stalo, že on neumí být pánem. V neděli si došel k stařečkovi postěžovat, stařeček se už na něj domrzel a pravil:

„Honzo, tobě není pomoci. Ale víš co, až se ti čeho zase zachce, řekni své holi ‚Holiřež!‘. A až budeš mít dost, řekni jí ‚Holidost!‘, uvidíš, co bude dělat.“

Honzík byl zvědavý, co se stane, sotva byl v lese, křikl: „Holiřež!“ Hůl mu vyskočila z ruky, řezala ho po zádech, hnala ho lesem, sotva popadal dechu; zavolal „Holidost!“, a hůl hned mu zas vklouzla do ruky. Tu se Honzíkovi rázem rozsvítilo v hlavě, poznal, jak to s ním stařeček myslil. Namířil zas rovnou do hospody, přišel, když byli hosté právě v nejlepším, hospodský nosil pečeně, vína, muzikanti hráli, páry tančily. Sotva se tam okázal, hospodský se na něj utrhl, co tam hledá. Ale Honzík ho prosil, aby ho tam nechal sedět v koutku, že mu přinesl darem pěknou hůl, jalovcovou, sám ji vyřezával. Hospodskému se hůl líbila, Honzíka tam nechal. Honzík mu dal hůl, ale povídá:

„Jen prosím vás neříkejte té holi ‚Holiřež!‘, to nemá ráda.“ Všichni se smáli, hospodský vzal hůl a pravil: „Jsi ty mi jeden! Co pak se může stát? No tak: Holiřež!“ Jen to řekl, hůl vyskočila a už ho hnala šenkovnou, po dvoře, po silnici, tančila mu po zádech. Hospodský svolával všechny svaté, křičel na Honzíka ať mu pomůže, ale Honzík jako kámen, že ne, dokud mu nevrátí beránka s uzlíkem, co mu vyměnil. Hospodská běžela do komory, přivedla beránka, přinesla uzlík. Pak teprv Honzík poradil hospodskému, aby řekl: „Holidost!“, nečekal, vrátil se k svým ovečkám, měl se dobře jako pán až do smrti.