ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Díl I.

1928

Nakladatelství „Přítel knihy“, Praha I, Dlouhá třída číslo 45

Přeložil Dr. Jan Kessler

Vytiskla „Legiografie“

Hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj narodil se 28. srpna 1828 v Jasné Poljaně (v tulské gubernii, v krapiveňském újezdě), zemřel 20. listopadu 1910 na malinké stanici Astapovo a pochovaly ho s pláčem zástupy lidu 22. listopadu 1910 v Jasné Poljaně.

Pocházel ze staré ruské šlechtické rodiny. Vychovaný konservativní a neúprosnou morálkou svého stavu (matku záhy ztratil a nahradila mu ji „tětička“, vzdálená příbuzná, Taťjana Alexandrovna Jergolská — Soňa ve „Vojně a míru“), v ranném mládí přirozeným způsobem stal se členem společnosti šlechtických synků. Ale již v tomto věku projevují se jeho zvláštní náklonnosti a vlohy. Sám Tolstoj výstižně je popisuje ve třech autobiografických dílech: „Dětství“, „Chlapectví“ a „Jinošství“. Tyto práce mají velkou dokumentární cenu a Tolstoj v nich prozrazuje všechny vynikající vlastnosti svého nadání. Vyspělý pozorovací talent, smysl pro detail a jeho spojení s celkovou komposicí a jedinečnou schopnost proniknout do psychologické a životní pravdy všelikých zjevů. Ba i ozvuky pozdějších náboženských bojů jsou tu už naznačeny. Tolstému v mládí kynuly vyhlídky na pohodlný a skvělý život. Ale příznačný vnitřní nepokoj žene ho tu z jedné krajnosti do druhé a jemu se často vymykají z rukou opratě vlastního života. V době vojenské služby na Kavkaze (zde čerpal Tolstoj několik námětů pro svoje práce — „Kozáci“, „Kavkazský zajatec“, „Sevastopolské povídky“) příroda a pestré, bujné prostředí nepokoj ten jen zesílily.

A tak nastupuje pomalu Tolstoj dráhu mučivého hledání Boha a smyslu života.

Po životních zkušenostech, které Tolstého roztrpčily v nejvyšší míře a odhalily mu marnost života tisíců, utekl se na otcovský majetek Jasnou Poljanu. A tu rozvinul svoji hlasatelskou, myslitelskou a uměleckou činnost nejšíře.

Východiskem byl mu Kristus a Evangelium. Či snad lépe: náboženské učení všech věků a národů. Geniální syntetickou schopností troufal si vyloupnout z nich společné jádro: Kristovo učení o lásce k bližnímu. Tato láska měla se státi hybnou silou lidské společnosti a jejích řádů a dát oprávnění všem vědám, uměním a lidskému konání. „Neprotivte se zlu násilím“, je vrchol božského zákona a předpoklad lidské spravedlnosti.

Doba a společnost odmítly jeho závratná slova a snahy. Nesmrtelnou zůstala jen jeho umělecká geniálnost, s níž vystavěl „Vojnu a mír“, „Annu Kareninu“, „Vzkříšení“ a „Chadži Murata“. V nich splynulo dobro a krásno v harmonický celek. V nich se spojil veliký člověk a veliký umělec.

Uprchl v listopadu 1910 z Jasné Poljany. Chtěl tajně odejít do Bulharska a žít tam o samotě, ale cestou se nachladil a zemřel na malinké stanici Astapovo.

Věčně hledal, celý svůj život ztrávil na cestě k „pravdě“, nemohl jej ukončit v tichém přístave: smrt zastihla ho na cestě. V této smrti L. N. Tolstého tají se hluboký smysl.

Dr. J. K.