ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Během dvou neděl mohl případ Maslové přijíti před senát a proto Něchljudov chystal na tu dobu svůj odjezd do Petrohradu. Kdyby to v senátě špatně dopadlo, chtěl podati prosbu k Jeho Veličenstvu, jak mu poradil advokát, jenž prosbu složil. V případě, že by stížnost skutečně neměla úspěchu, což se dalo podle mínění advokátova očekávati, poněvadž důvody pro zrušení rozsudku byly nedostatečné, transport trestanců, k němuž patřila Maslová, mohl býti odeslán již v prvních dnech červnových a proto Něchljudov, aby se připravil k cestě na Sibiř za Maslovou, — na čemž se pevně ustanovil, — musil teď obejeti vesnice a uspořádati tam své záležitosti.

Nejdříve zajel Něchljudov do Kuzminského, na svůj nejbližší, největší a nejúrodnější statek, z něhož měl hlavní důchod. Bydlíval tam v dětství i jako jinoch. Jako dospělý byl tu dvakráte a jednou na prosbu matčinu přivezl tam správce-Němce a zkoumal s ním hospodářství, takže tu dobře znal stav majetku a poměr sedláků ke kanceláři, t. j. k statkáři. Byl takový, že sedláci záviseli úplně na kanceláři. Něchljudov znal to ještě z dob studentských, kdy vyznával a hlásal učení Henryho George, a v duchu tohoto učení postoupil otcovskou půdu sedlákům. Pravda, po vojenské službě, kdy utrácel až dvacet tisíc ročně, všechny tyto jeho názory pozbyly významu a nutnosti pro jeho život, byly zapomenuty. Nikdy se netázal, odkud pocházejí ony peníze, které mu dávala jeho matka, ba nechtěl o tom ani přemýšleti. Ale matčina smrt, dědictví a nutnost uspořádati svůj majetek, t. j. statky, opět vzkřísily v něm otázku jeho poměru k vlastnictví půdy. Před měsícem byl by si řekl, že není s to, aby změnil nynější poměry, že statek nespravuje on, — a byl by se tím jakž takž uspokojil, zejména když bydlel od statku daleko a dostával z něho peníze. Teď však se rozhodl — ačkoliv tu byla cesta na Sibiř a trudný poměr k trestnici a jejím obyvatelům, pro který je nevyhnutelno společenské postavení a co hlavního, peníze — že přece jen nemůže nechati vše v dřívějším stavu, nýbrž je povinen, sobě na škodu, změniti. Proto si umínil, že nebude obdělávati půdu sám, že ji přepustí za nepatrnou cenu sedlákům a tak jim umožní, aby byli nezávislí na statkáři. Nejednou, srovnávaje postavení majitele půdy s majitelem nevolníků, přirovnával svůj plán postoupit půdu sedlákům, místo aby ji vzdělával vlastními dělníky, k tomu, co dělali držitelé nevolníků, když zaměnili robotu roční daní. To nebylo rozřešeni otázky, byl to jen krok k jejímu rozřešeni: byl to přechod k méně hrubé formě otroctví. Tak i on měl v úmyslu jednati.

Něchljudov přijel do Kuzminského kolem poledne. Přivyknuv ve všem jednoduchému životu, netelegrafoval a najal si na stanici povoz. Kočí byl mladý hoch v nankinovém, přepásaném, skládaném kaftaně a seděl na kozlíku po kočovsku, na stranu. Ochotné rozprávěl s pánem, protože koně — zbědovaný, chromý pod duhou i vychrtlý náruční — mohli jíti krokem, což se jím zřejmě líbilo.

Kočí vypravoval o správci v Kuzminském, nevěda, že veze statkáře. Něchljudov úmyslně to zatajil.

— Švihák Němec, — vypravoval, obrácen napolo k cestujícímu, pohrávaje si s dlouhým bičištěm, — pořídil si trojku žemláků, vyjíždí si s paní — to je, panečku, něco! V zimě, o svátcích měli ve velkém domě stromeček, taky jsem tam vozil hosty, a jaký byl nastrojený, s elektrickou jiskrou! V celé gubernii takového neuvidíš! Nahrabal peněz — až hrůza! Copak, tomu je hej! Dělá si, co chce. Povídá se, že si koupil celý statek.

Něchljudov se domníval, že je mu úplně jedno, jak spravuje Němec jeho statek a jak ho využívá. Ale vypravování hovorného mužíka bylo mu nepříjemné. Těšil se z překrásného dne, z hustých, potemnělých obláčků, jež chvílemi zakrývaly slunce, z polí, nad nimiž vznášeli se skřivánci, z lesů, obalených svěží zeleni, z luk, na kterých se již pásl skot a koně, z polí, na nichž bylo viděti oráče, ale stále mu připadalo, že je tu něco nepříjemného a když pátral v duchu po příčině, vzpomínal na vypravováni kočího o tom, jak hospodaří Němec v Kuzminském.

Když však přijel do Kuzminského a dal se do práce, zapomněl na tento pocit.

Prohlídka účetních knih a rozhovor se správcem, který naivně ukazoval na výhody, že sedláci mají málo půdy a jsou obklíčeni panskými pozemky, ještě více utvrdily Něchljudova v úmyslu zrušiti vlastni hospodářství a odevzdati všechnu půdu sedlákům. Z účetních kníh a z rozhovorů se správcem poznal, že dvě třetiny nejlepší orné půdy obdělávali mu, jak tomu bylo už dříve, najatí dělníci moderními stroji, ostatní část vzdělávali sedláci za pět rublů z každé desjatiny, t. j. za pět rublů zavazoval se sedlák třikráte zorati, zvláčeti a osíti desjatinu; potom posíci, svázati nebo shrabati a dovézti do stodol, t. j. vykonati práci, jež by jinak stála nejméně deset rublů z desjatiny. Kromě toho sedláci platili prací za vše, čeho potřebovali od správy statku, nejvyšší ceny. Pracovali za louky, za les, za bramborovou nať a téměř všichni byli správě dlužní. Za půdu vzdálenější, za panskými poli, taktéž pronajímanou sedlákům, bralo se z desjatiny čtyřikrát více, než co by vynesla její cena při pětiprocentním úroku.

Všechno to Něchljudov znal už dříve, ale teď mu to připadalo něčím novým a divil se jen tomu, jak mohl on a jak mohou všichni lidé, nalézající se v podobném postavení, neviděti vší nesmyslnosti takových poměrů. Důvody správcovy, že předá-li sedlákům půdu, celý inventář bude vyhozen do větru, ježto jej neprodají ani za čtvrtinu toho, co stál, že sedláci zkazí půdu a vůbec kolik tím Něchljudov ztratí, — Něchljudova jen utvrzovaly v tom, že vykoná dobrý skutek, předá-li sedlákům půdu a zbaví-li sebe větší časti důchodu. Rozhodl se, že věc vyřídí hned za tohoto svého pobytu. Skliditi a prodali zaseté obilí, rozprodati inventář a nepotřebná stavení — vše to měl vykonati správce až po jeho odjezdu. Teď ho jen požádal, aby svolal na druhý den schůzi sedláků ze všech tři vesnic, obklíčených Kuzminským statkem. Chtěl jim oznámiti svůj úmysl a smluviti cenu.

Vědomí, že je pevný vůči správcovým důvodům a odhodlaný k oběti ve prospěch sedláků, Něchljudova blažilo. Vyšel z kanceláře s příjemným pocitem a s myšlenkami o nastávající práci, prošel se kolem domu, zanedbanou zahradou (rozkládala se proti domu správcově), po zarůstajícím čekankou lawntennisovém hřišti a po lipové aleji, kam obyčejně chodíval kouřit svůj doutník a kde s ním před třemi roky koketovala hezoučká Kirimová, dlící tu návštěvou. Sestavil si krátkou řeč, kterou zítra promluví k mužíkům, a zašel ke správci. Pohovořil s ním při čaji ještě jednou o otázce, jak zlikvidovati celé hospodářství, a úplně klidný a spokojený dobrým skutkem, který vykoná pro sedláky, vešel do velkého domu, kde měl připravenou komnatu, vykazovanou obyčejně hostům.

V nevelkém, čistém pokoji s obrazy představujícími Benátky a zrcadlem mezi dvěma okny stála čistá pérová postel a stolek se sklenicí vody, sirkami a zhasinadlem. Na velkém stole u zrcadla ležel jeho otevřený cestovní vak, v němž bylo viděti toaletní necesér a knihy: ruskou „Pokus studia zákonů zločinnosti“, jednu německou a jednu anglickou knihu podobného obsahu. Chtěl je čísti v prázdných chvílích při objížďce vesnic, ale když se teď na ně zadíval, pocítil, že je velmi dalek těchto otázek. Zajímalo jej něco zcela jiného.

V rohu komnaty stálo starodávné, vykládané křeslo z červeného dřeva, jež stávalo v ložnici matčině, a pohled na ně probudil náhle v jeho duši zcela neočekávaný pocit. Bylo mu náhle líto domu, který se rozpadne, sadu, který zpustne, lesů, které budou vykáceny, všech tech kravínů, koníren, kůlen, strojů, koní, krav, což třebaže on nezavedl, přece jen — jak viděl, bylo zavedeno a udržováno s takovým úsilím. Dříve zdálo se lehkým všeho toho se odříci, ale nyní mu toho bylo líto, ba i půdy i polovice důchodu, který se mu teď tak dobře mohl hoditi. A jako na zavolanou přišly myšlenky a pravily, že není rozumné, že není dobré odevzdávat půdu sedlákům a rušit staré hospodářství.

„Na půdu nemám práva. Nevládnu-li však půdou, nemohu udržovati všechno toto hospodářství. Kromě toho odjedu teď na Sibiř a proto nepotřebuji domu ani statku,“ — hovořil jeden hlas. — „To je pravda,“ — říkal druhý — „ale za prvé, nebudeš v Sibiři věčně. Oženíš-li se, můžeš míti děti. A jako jsi statek dostal v pořádku, tak jsi povinen zase jej odevzdati. Jsou povinnosti k půdě. Postoupiti, zrušiti všechno je snadné, ale znovu zaříditi je velmi těžké. Uvažuj především o svém životě a rozhodni, co sám si počneš, a podle toho jednej se svým majetkem. Je tvoje rozhodnutí pevné? A potom — jednáš opravdu podle svého svědomí anebo to děláš jen k vůli lidem proto, aby ses před nimi pochlubil? — ptal se Něchljudov sám sebe a nemohl nepřiznati, že to, co budou o něm lidé mluviti, mělo vliv na jeho rozhodnutí. A čím více přemýšlel, tím více rodilo se otázek a tím těžší bylo jejich rozluštění. Aby se jich zbavil, ulehl do čisté postele a chtěl usnouti doufaje, že zítra se svěží mysli rozřeší otázky, se kterými si teď nevěděl rady. Ale dlouho nemohl usnouti; otevřenými okny s jarým vzduchem a měsíčním světlem vnikalo i kvákání žab, přerušované klokotem mnoha slavíků daleko z parku. Jeden zpíval kdesi blízko, snad pod oknem v rozvíjejícím se šeříkovém keři. Něchljudov naslouchal slavíkům a žabám a vzpomněl na rhapsodii inspektorovy dcery; vzpomněl i na Maslovou, jak se jí zachvěly rty podobně jako kvákající žábě, když pronesla: „Nechte toho všeho.“ Potom se spouštěl správce Němec k žabám. Chtěl jej zastaviti, ale on přece jen slezl; pak se proměnil v Maslovou a vyčítal mu: „Já jsem trestanka a vy kníže.“ „Ne, nepoddám se,“ — pomyslil si Něchljudov a probudil se. Ptal se sám sebe: „Jednám dobře nebo špatně? Nevím, zítra to poznám.“ A sám se spouštěl tam, kam slezl správce a Maslová. Tam vše skončilo.