ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Transport, s nímž šla Maslová, urazil okolo pěti tisíc verst. Do Permi po železnici a na parníku šla Maslová s obyčejnými trestanci a teprve v tomto městě podařilo se Něchljudovu vymoci, že byla zařaděna mezi politické zločince, jak mu to radila Bogoduchovská, jdoucí s týmž transportem.

Cesta do Permi byla pro Maslovou velice těžká, jak fysicky, tak i mravně: fysicky pro stísnění, nečistotu a protivný, dotěrný hmyz; mravně pro stejně protivné muže, kteří stejně jako hmyz, třebaže se měnili na každé zastávce, byli drzí, dotěrní a neodbytní. Mezi trestankami a trestanci, dozorci a strážnými nastaly takové zvrácené poměry, že každá, obzvláště mladá žena, nechtěla-li využitkovati své ženskosti, musila se míti ustavičně na pozoru. A tento ustavičný strach a zápas byl velmi těžký. Maslová byla obzvláště vydána těmto nájezdům, jednak pro svůj vábný zevnějšek, jednak pro svou všeobecně známou minulost. Tvrdošíjný odpor, který teď dávala najevo k dotěrným mužům, zdál se jim urážkou, ba budil v nich hněv proti ní. Její postavení v tomto ohledu zlepšilo se sblížením s Fedosjí a Tarasem, který dověděv se o útocích, jimž byla vydána jeho žena, požádal, aby byl zařaděn mezi trestance, chtěje ji chrániti; od Nižního Novgorodu jel jako vězeň společně s trestanci.

Když byla Maslová převedena do skupiny politických zločinců, zlepšily se její poměry v každém směru. Nemluvě už ani o tom, že političtí zločinci byli lépe ubytováni, lépe stravováni, že nebyli vydáni takovým hrubostem, zlepšilo se postavení Maslové po převedení k politickým zločincům zejména proto, že ji muži přestali pronásledovati a že teď jí už nebylo každé chvíle připomínáno to z její minulosti, co byla by tak ráda zapomněla. Hlavní však výhodou bylo, že poznala nové lidi, kteří na ni měli rozhodný a blahodárný vliv.

Maslové bylo dovoleno bydleti na stanicích s politickými zločinci, ale jíti, jako zdravá žena, byla povinna s obyčejnými trestanci. Tak šla po všechen čas od samého Tomska. Pěšky spolu s ní šli ještě dva političtí vězňové: Marie Pavlovna Štětininá, ona krásná dívka s beránčíma očima, jež tak překvapila Něchljudova při návštěvě Bogoduchovské, a jistý Simonson, vypovězený do Jakutské oblasti, onen černý, zarostlý člověk, jehož si Něchljudov rovněž při té návštěvě povšiml. Marie Pavlovna šla pěšky, protože postoupila své místo na povoze těhotné ženě z obyčejných trestanek. A Simonson proto, že pokládal za nespravedlivé užívati stavovských výhod. Tito tři na rozdíl od druhých politických vězňů, kteří odjížděli později na povozech, pochodovali s obyčejnými trestanci již časně ráno. Tak tomu bylo i na poslední stanici před větším městem, kde převzal transport nový důstojník.

Bylo časné, deštivé, zářijové jitro. Chvílemi padal déšť, chvílemi sníh a dul chladný vítr. Všichni trestanci z transportu, čítajícího kolem 400 mužů a 50 žen, byli už na dvoře stanice a dílem se kupili kolem poddůstojníka, který rozdával starostům peníze na dva dny, dílem kupovali jídlo od prodavaček vpuštěných na dvůr stanice. Bylo slyšeti hlučné hlasy trestanců, kteří počítali peníze a nakupovali zásoby, a pisklavou řeč prodavaček.

Kaťuša s Marií Pavlovnou — obě ve vysokých botách, krátkých kožíšcích a šátcích přes prsa — vyšly na dvůr a zamířily k prodavačkám, které seděly za větrem u severní stěny ohrady a jedna přes druhou nabízely své zboží: čerstvý bílý chléb, pirožky, ryby, nudlovou polévku, kaši, játra, hovězí maso, vejce, mléko; jedna měla dokonce pečené podsvinče.

Simonson v nepromokavém plášti a kaučukových kaloších, upevněných provázky na vlněných punčochách (byl vegetarián a nepoužíval kůže zabitých zvířat), byl též na dvoře a čekal, až vyjde transport. Stál u vchodu a zapisoval si do zápisníčku myšlenku, která ho právě napadla:

„Kdyby bakterie pozorovala a zkoumala lidský nehet, uznala by člověka za neorganickou bytost. Právě tak uznali jsme my zeměkouli, zkoumajíce její kůru, za bytost neorganickou. To není správné.“

Maslová nakoupivši vejce, svazeček preclíků a čerstvý pšeničný chléb, ukládala všechno to do uzlíku a Marie Pavlovna vyplácela peníze prodavačkám. Vtom nastalo mezi trestanci hnutí. Všichni utichli a seřazovali se. Vyšel důstojník a dával poslední rozkazy před odchodem.

Vše se dálo jako obyčejně: přepočítávali trestance, zkoumali, jsou-li okovy neporušeny, poutali do dvojic ty, kteří měli na rukou řetězy. Ale náhle bylo slyšeti hněvivý, pánovitý křik důstojníka a pláč dítěte. Na okamžik vše ztichlo, potom však celým zástupem proběhlo tlumené reptání. Maslová a Marie Pavlovna zamířily k místu, odkud se hluk ozýval.