ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dr. Šípek, lázeňský lékař v Poděbradech

Z mnoha stran jsem obdržel dotazy, v čem asi spočívá způsob mého léčení. Následující všeobecný náčrt naznačuje ve velkých rysech moji methodu. Rozumí se, že u každého jednotlivce dle jeho tělesné soustavy a pokročilosti nemoci různě přizpůsobuji a komplikuji užívaní těch či oněch přírodních léčivých prostředků.

Co nepracuje, umírá, a tak i každá buňka, která nevykonává svoje funkce. Je třeba čtyř věcí, aby buňka normálně žila: ozdravení, výživy, práce a odpočinku. — Všechny tyto funkce musejí harmonovati, t. j. býti rozděleny tak, aby na ně nepřipadalo ani mnoho ani málo. — Pak je třeba, aby každá buňka žila se svými sousedkami v souladu. — Odumírá-li jedna buňka, působí i na sousední tím, že nevykonává své vlastní funkce, potřebné i buňkám okolním, jakož i nákazou. Tento proces se pak rozšiřuje dál a dál v celý orgán, na příklad játra, a když tento celý vypoví svou činnost, poškozuje tím i všechny ostatní orgány a tyto opět následkem toho vykonávají svou funkci špatně (circulus vitiosus).

My tedy vlastně již v útrobách matky počínáme odumírati churavostí zděděnou z umírajícího orgánu otce i matky. — Co je v nás buněk a orgánů v nečinnosti! Kolik lidí dovede na příklad pohybovati ušními boltci? Celá polovina těla pracuje méně než druhá. — Hned děti učíme vše dělati pravou rukou, na příklad křížek, bráti lžíci atd.; měli bychom spíše tuto již zděděnou náklonnost k jednostranné práci odvykávati. — Idea správné životosprávy je, uvésti každou buňku v harmonickou, jí příslušící funkci a provedeme-li tuto ideu do nejzazších důsledků, budeme i tělesně nesmrtelní. — Uzdravovati není nic jiného, než pokud možno přibližovati se tomuto ideálu. — Sám organizmus je tak moudře zařízen a všechny jeho snahy pudem směřují k tomu ideálu, avšak my v tom všemožně překážíme. Veliká většina lidí považuje za ideál, buď tělesně, buď duševně ničeho nedělati, aneb obé.

Přímo můžeme sami působiti na následující orgány:

na kůži; zde jsou počátky nervů, kterými se přivádějí různá dráždidla k centru mozku a míše. — Ty třeba říditi a tím řídíme i zdraví a nemoce mozku a míchy. — Kůží vylučují se mnohé škodliviny z těla. — Pak-li že kůže správně funguje v celém svém rozsahu, zejména na rodidlech, u konečníku, na konci prstů, atd., uvolňuje značně vnitřním orgánům (ledvinám, játrům, plícím, srdci atd.);

na zažívadla podáváním řádné a přiměřeně složené potravy ve vhodném množství a čistěním tlustého střeva, kam jako v kanál se sváží největší množství nečistoty z celého těla;

na plíce, kdež se reguluje dýchání;

na rýhované svaly, jež jsou v naší moci. (Joginové, indičtí svatí, cvikem ovládají též svaly hladké — nerýhované, to jsou na příklad ony, které způsobují pohyb srdce, zažívadel, cév atd., ve větší neb menší míře). Zacházíme-li těmito orgány správně, pracují řádně a sice i ty, na něž nemůžeme působiti svojí vůlí, zejména tedy orgány s tak zvaným vnitřním vyměšováním (různé žlázy bez východu), které vedou jakousi kontrolu nad činností celého organismu a navzájem si vypomáhají nebo se i potírají. Je-li disharmonie a arytmie ve funkcích organismu, nastane bezvládím chaos;

na smyslové orgány.

*

K bodu 1. Kůže. Především nutno udržovati kůži v čistotě, abychom miliony porů nacházejících se v ní učinili prostupnými pro škodliviny, které vycházejí z těla, jakož i pro vzduch, aby jimi měl přístup do organismu. Odstraněním nečistoty z povrchu kůže zabraňujeme jejímu rozkladu, který vnikáním do těla působí jedovatě a zároveň škodlivě podražďuje nervy v kůži končící. Kůže je tedy jeden z nejdůležitejších orgánů, jenž, udržován jsa v pořádku, velice uvolňuje práci, zejména ledvin, plic, atd. Nestačí však pouhá čistota, nutno je udržovati kůži ve stále činnosti a otužovati ji, aby neztratila své přizpůsobivosti vůči zevnějším vlivům, zvláště tepelným. — Otužování toto děje se různými procedurami pomocí vody (omýváním a koupelemi, obaly, parními lázněmi, osvětlováním různými paprsky), masáží, různými druhy elektřiny atd.

K bodu 2. Zažívadla. Tato mají výtečnou vlastnost, že do jisté míry sama regulují správné zpracování potravin, byť i nevhodně individuem volených. — Ona třídí pokrmy a nápoje ve prospěšné, zbytené a škodlivé, přetvářejíce prospěšné k proměně šťáv (lymf) a konečnému tvoření krve po okysličení této v plících, jakož i ku zotavení opotřebených buněk. — (Každá buňka totiž odstraňuje do krve svou funkcí upotřebený materiál a z krve příjímá novou výživu, zejména kyslík.) Zbytečné a škodlivé látky obsažené v požívatinách, zažívadla vylučují tlustým střevem. — Pak-li že toto ve své funkci dost málo zůstává pozadu, nashromažďuje se v něm ohromné množství odpadků, které se v něm hnilobně rozkládají; jedovaté šťávy a plyny tímto rozkladem povstalé vstřebávají se ústícími do něho žlazami do krve, a tím otravují celý organismus. Toto se děje ve větší neb menší míře u více než 80% lidstva. — Zneužívá-li se však prozřetelného zařízení přírody a regulační vlastnosti zažívadel buď přílišným množstvím, buď nevhodnou jakostí potravin, ztrácejí zažívadla pomalu svoj přizpůsobivost; následkem toho mohou pak šťávy připravovati pouze nedokonale, čímž se buňkám dostane špatné a nedostatečné výživy, takže tyto vykonávají svou funkci neúplně. Špatnou výživou oslabené orgány, určené k vylučování škodlivin a jedů, nedostačují pak určené jim funkci, následkem čehož se tyto škodliviny na různých místech usazují.

K bodu 3. Plíce. Určení plic je, při vdechování okysličiti privedenou jim krev, při vydechování pak zbaviti ji různých škodlivin, zejména kyseliny uhličité. Můžeme směle tvrditi, že téměř 100 % lidí, zejména oněch, kteří nepracují těžce tělesně, vice méně nesprávně dýše. — Jest zapotřebí, aby se správne rhytmickými cvičeními dechovými tomuto nešvaru odpomohlo. Účel těchto dýchacích cvičení je hlavně ten, abychom opanovali úplně dýchací svaly a častým opakovaním působíme, že tyto samovolně i mimo cvičení (tedy na př. i ve spaní, nebo aniž by pozornost byla upřena na dýchání) správně fungují.

K bodu 4. Svalstvo. Prací svalů se rovněž spaluje a do krve vylučuje značné množství škodlivin a proto je potřeba, abychom vhodnými cvičeními, ne-li prací, veškeré svalstvo alespoň občas přivedli v činnost.

K bodu 5. Smysly. Tyto je rovněž potřeba pokud možno různými cviky udržovati v příslušné činnosti, netoliko aby nezakrněly, nýbrž aby se i bystřily.

Hlavní zásadou při všech těchto opatřeních a cvičeních zůstává abychom přesně, aneb pokud možno správné míře přibližně znali rozsah, v jakém je přípustno, tuto činnost prováděti, kdy je nutno počíti s odpočinkem a do jaké míry tento není přílišným. Správnou míru pohybu, odpočinku a výživy dokonale znáti jest nejvýznačnějším úkolem svědomitého lékaře. — K tomuto cíli směřuje celá moje methoda.

Tak dalece, pokud se jedná o poměrně zdravý organismus.

Vezměme však na zřetel tak zvanou nemoc, která nepozůstává v ničem jiném, než ve snaze organismu, zbaviti se přespříliš nahromaděných jedů. Tato snaha jeví se různými příznaky, zejména při akutních onemocněních horečkou, kterou považuji za nejúčinnější prostředek spálení a vyloučení škodlivin z těla. — Horečka se tedy nemá potlačovati, nýbrž spíše ještě podporovati, ovšem pouze do jisté míry, t. j. tak dalece, aby ji organismus snesl. Pouze tehdy, je-li horečka tak silná, že by svou intensivitou překračovala blahodárný svůj účinek, nutno je, aby ji lékař zadržel v určitých mezích a síce pouze oněmi prostředky, jež nám matka příroda poskytuje a jež jsou již nahoře naznačeny, ne tedy rozličnými jedy (jako aspirinem, fenacetinem atd.) které jenom — ochromujíce činnost srdeční — způsobují snížení temperatury a tím zároveň seslabují životní sílu.

Opak akutních nemocí jsou choroby chronické, povstavší hlavně potlačováním příznaků nemocí akutních různými léky utišujícími, jako spacími prostředky (morfiem, veronalem atd.).

Každé onemocnění vyjma úrazů považuji za snahu organismu, zbaviti se různých škodlivin v něm se nahromadivších. Ne však každý organismus reaguje stejně; toto závisí na různých příčinách (zdědených nebo nabytých způsobem života a prostředím, ve kterém ten onen žije). Některý organismus, sotva že škodlivina vnikne do těla, ihned se jí hledí vším úsilím zbaviti, jiný ukládá a ukládá — zdanlivě bez jakéhokoliv poškození do různých orgánů a tomu zejména napomáhají různé prostředky, které prý mají léčiti, které však takové reakci překážejí. Až do jisté míry snáší organismus takovéto ukládání, až se proti tomu s větší neb menší energií opře; tu právě nastává onemocnění čili čistění. Dle toho, s jakou energií a s jakým výsledkem se to děje, rozeznávám trojí druh nemocí:

I

Kde organismus pracuje v tomto očisťovacím procesu rychle a s dobrým úspěchem a téměř úplně se všech škodlivin zbaví. (Jak jsem již svrchu podotkl, žádný člověk není nikdy ideálně zdráv.) To bývá ponejvíce u prudkých, t. zv. infekčních nemocí spojených s vysokými horečkami. Význačný typus takového onemocnění je břišní tyf. Ovšem mohl by někdo namítnouti, že tyf a podobná onemocnění povstávají nákazou vlivem mikroorganismů (bacilů, koků a pod.). Je však známo, že mnohý nakazí se snadno a hned při nejbližší příležitosti, kdežto jiný, byť byl i sebe více vydán nákaze, přece neonemocní. To si vysvětluji tím, že škodlivinami se připravuje výživná půda a když je jich príliš mnoho, nová škodlivina je jaksi poslední kapka, kterou může organismus snésti. Záleží ovšem na síle a náhlosti, s jakou je organismus těmito mikroby přepaden. Známo je, že účinkuje-li nějaká škodlivina či mikroby ponenáhlu, organismus sám se tomuto útoku přizpůsobuje, t. j. sám v sobě tvoří zbraň, protijedy, které zneutralisují nebo z těla vylučují nebo zabraňují přístup do těla škodlivinám, ovšem není-li tento přístup příliš náhlý neb silný.

Organismus sám tvoří mikroorganismy, které se pouštějí v boj se škodlivými. Známo je větší nebo menší rozmnožení se při různých onemocněních a při různých jejich stadiích bílých krvinek, které se velmi čile pohybují a to zejména na nejvíce ohrožených místech, kde se hromadí, škodné mikroby shltávají a z těla vyprovázejí. Jsou i tak zvané dobročinné mikroby, které organismu nejen neškodí, nýbrž jsou proň i nutny, zejména při procesu zažívacím a mnoho z nich vede boj se škodlivými mikroby.

Jak v poslední době našel francouzský lékař d’Herelle, tvoří se v těle látka, která vniká do těl bacilů, tyto chemicky rozkládá a tím je ničí. Poněvadž tato látka dá se i mimo těla vypěstovati a dále vzrůstá, přirozeně je d’Herelle-em považována za shluk malinkých organismů, které se však nedají zjistiti ani tím nejjemnějším drobnohledem, jsou tedy jaksi škodné mikroorganismy mikroorganismů, kteréžto jsou příčinou našich infekčních nemocí. Když se člověk uzdraví z takové nemoci, způsobené mikroorganismy a při nejbedlivějším pátrání tyto mikroby nejsou více dokázatelny, je patrno, že buď musily stráviti půdu, která jim byla výživou, nebo že organismus tuto půdu jim odňal, aby mu nemohly škoditi, anebo že byly zničeny jiným protivníkem. Dr. d’Herelle do vypěstěné kolonie úplavicových mikrobů přidal jen na hrotu jehly této hmoty a za krátko se kolónie rozplíznula v beztvárnou hmotu a tu a tam se počaly jeviti kopečky jehlou přidané hmoty, z nichž opět jen pranepatrné množství zničilo jinou kolonii vypěstěných mikrobů.

Ostatně myslím, že působením různých škodlivin na organismus tvoří se v tomto samém — asi jako buňky — i choroboplodné mikroby, čemuž by i nasvědčovalo, že jeden jejich druh přechází v jiný a že týž zdánlivě stejně vyhlížející je při různých podmínkách a různých individuích různě virulentní (otravný) a když podmínky jsou mu zvláště příznivy, že s ohromnou rychlostí rozmnoží svou jedovatost, sesílí, a tak mocně napadá (nakazí) i individua která by jinak slabšímu nátlaku odolala. Tím povstává epidemie. Jak výše udáno, potřebuje organismus nutně, na př. k trávení, jisté druhy mikrobů a bylo by zcela logické, když je potřebuje, že si je i tvoří na způsob i jiných buněk, zejména krvinek, které jako samostatná individua v krvi plují a samostatně vykonávají svoje funkce. Kdyby si organismus sám tvořil tyto proň potřebné mikroby, při zaplavení škodlivinami, nemohl by tvořiti i infekční mikroby?

Možno, že všechny chemické pochody v těle povstávají akcí mikroorganismů. Vždyť je známo, že půdu pro vzrůst rostlin rovněž připravují druhy mikroorganismů (hniloba) a snad všechny změny v organické chemii jsou prací mikrobů.

II

Jiný druh onemocnění, kde tělo jen pomalu, ale s dosti dobrým výsledkem se stále ubraňuje škodlivinám, avšak jen jejich jaksi překypující část ve stálém boji odstraňuje. Typ: chronický rheumatismus.

III

Tretí druh: kde škodliviny nabývají vrchu a s větší neb menší rychlostí telo ničí. Typ: rakovina, sešlost stářím atd.

Ovšem považuji lidský organismus za jednotný a žádný i zdánlivě nepotřebný orgán za zbytečný neb jiným úplně nahraditelný. Každý má sobě přidělenou, pro organismus nutnou funkci a když tuto nevykonává dokonale, trpí tím i každý jiný orgán, ať ku tvoření, ať ku čistění krve pracující, a tím i celý organismus. Nutno tedy při léčení dbáti netoliko orgánu původně poškozeného ale i celého ostatního těla v poměru, jak ta neb ona část je poškozována a dle důležitosti její funkce.

Je třeba, abychom také dbali rytmu při celém našem konání a srovnali toto s rytmickou harmonií veškerenstva, jehož nepatrnou částí jsme a na němž ještě více závisíme, nežli ten nejmenší atom našeho organismu na celém našem těle. Celá naše země je pouze nepatrnou částí vesmíru, kde každý, i ten nejmenší pohyb se děje dle určitých rytmických zákonů a kde se každá odchylka v harmonii jeví hned katastrofami (zemětřesení, povodně, sopečné výbuchy atd.), které ovšem mají vliv na duševní i tělesné ústrojí netoliko celého lidstva, nýbrž i jednotlivých národů, kmenů, rodin, až na jednotlivce. Nutno dbáti rytmických změn dne a noci, ročních počasí, vlivu slunce, měsíce a krajiny, kterou obýváme. — Čím nižší organismus, tím dokonaleji se řídí těmito rytmickými, harmonickými zákony, čím více pak může organismus býti ovládán vlastní vůlí vyšších živočichů, tím více se odchyluje od těchto zákonů a tím více trpí. Lidé se pak svojí tak zvanou kultúrou nejvíce oddalují od těchto zákonů a také nejvíce to musejí odpykávati tělesně i duševně, neboť vedou život vzdalující se vždy víc a více od přírody, domnívajíce se, že si různým pohodlím život zpříjemní. (Čím dál tím pohodlnější a vlivům přírody se vymykající příbytky, oděv, zejména pak výživa, která se řídí různými chorobnými choutkami a spíše slouží zábavě, než skutečným potřebám organismu.) Jedině ve spánku je organismus úplně ovládán přirozenými zákony a snaží se napraviti to, čím jsme se ve bdění proti těmto zákonům prohřešili. — I tím si lidé škodí, že skoro bez výjimky se oddávají spánku v nesprávnou dobu, proměňujíce den v noc a opačně. Může se téměř říci, že co se nám zdá příjemným a čeho užíváme ku svému pohodlí a zábavě, je poměrně i našemu zdraví škodné.

Lékařů je vícero druhů. Jsou tací, kteří hledí studiemi se jakž takž protlouci a jakmile se stanou doktory a obdrží z protekce nějaké pěkné místo, především se starají o to, aby praksí získali hojných prostředků ku pohodlnému živobytí, nestarajíce se o další vzdělání, ani o to, kterak se daří pacientům jim svěřeným. — Jsou to právě ti, kteří po hostincích a kavárnách nejvíce staví svoji učenost na odiv a kteří jsou největšími odpůrci tak zvaných fušerů. — Díky Bohu je takových lékařů málo. — Druhá kategorie lékařů se opět úplně věnuje své vědě. Jedni z nich, starajíce se jen o prospěch svých pacientů, pracují v každém případě onemocnění individuelně. — Druzí se sice také úplně věnují své vědě, avšak nezáleží jim tolik na tom, jak se nemocným vede, nýbrž tyto považují za materiál, na němž konají zkoušky hypothes svých vlastních, nebo jiných, podobně smýšlejících lékařů, málo toho dbajíce, kterak to s nemocným dopadne, jen když se oni sami dopracují nějakých nových objevů. Měl jsem sám i já nedávno neštěstí padnouti takovému snaživci za oběť. Je to profesor orthopedie J. Fränkel v Berlíně, působící na chirurgické klinice tajného rady prof. Biera. — Za příčinou svého zotavení po celoroční, dosti úmorné práci a k obohacení svých vědomostí o poslední novinky jsem podnikl studijní cestu, na které jsem přijel i do Berlína, kde se mi zejména jednalo o osobní seznání činnosti predáka německé chirurgie, prof. Aug. Biera. — Jeho vynález je konsevativní léčení žilní stasou a tím ušetření mnohých prípadů zbytečné a méně působící, často i škodné operace, zejména u tuberkulosních procesů. — Myslím, že se mu odměnou za tento vynález dostala Nobelova cena. — Dále pak prof. Bier nalezl, že pri jistém způsobu operací povstane zhojení regenerací (obnovením) operovaného orgánu — jak každému známo o kostech, kde opět naroste na místé poruchy kostěná tkáň — také u jiných tkání, tedy u porušené šlachy, svalu, kloubu — opět šlachou, svalem, kloubem atd. a ne, jak se až doposud dělo, že úbytek tkáně se nahradil fibrosní jizvou, která často v důležitých funkcích překážela. Dle jeho mínění, kteréž také v praksi potvrdil, je k tomu třeba předně místa pro tuto obnovenou tkáň, kam by rostla, pak dráždidel regeneračních, jakož i konečně odstranění škodně působících momentů zevního světa, ku kterým náleží odumřelá tkáň. Dráždidla přicházejí od poraněných orgánů (Bierem „regenerační hormony“ nazvaných). Regenerace docílené ve své praksi ukázal světelnými obrazy a röntgenogramy při své přednášce u příležitosti jubilejní stoleté slavnosti německých přírodozpytců a lékařů v Lipsku 17. — 24. září 1922. Prof. Bier mimo upravení nejrůznějších operativních, všeobecně uznaných method, zavedl nyní nově objevené léčení injekcemi — místo různými séry — indiferentními bílkovinami, které mají dle mnohých autorů účinky očekávané od ser. — Prof. Bier tvrdí, že sera nepůsobí svoji specificitou (na př. tuberkulín připravený z tuberkulových bacilů na onemocnění tuberkulosní a pod.), nýbrž jen tím, že dráždí organismus k větší činnosti a výrobě ochranných látek proti různým do těla vniknuvším nebo vniknouti majícím škodlivinám. Tak na příklad dráždí jednoduché mléko pri najrozmanitějších nemocech akutních i chronických. — Prof. Bier nazval tuto novou methodu „Reiztherapie“.

Co mně prof. Biera činí zejména sympatickým, je, že se stará v každém jiném ohledu o znovuzrození německého národa (bohužel jen německého národa a ne celého lidstva) a že ohromnou váhu klade na to, aby tělesná výchova byla na roveň postavená s výchovou duševní, k vůli kteréžto se prvnější velice, ba mnohdy úplně zanedbává a to ponejvíce z nevědomosti, že jednostranným duševním vzdělaním toto samo značně trpí a že daleko lépe by prospívalo, kdyby bylo zároveň provázeno výchovou tělesnou. Projevil o tom překrásné návrhy a myšlenky, které bezvýminečně v každém ohledu schvaluji a kterých by si rozhodující školní, zdravotní, vojenské a jiné úřední orgány i naší vlasti měly všimnouti, ve svých článcích v „Zeitschrift für ärztliche Fortbildung“ v čís. 18 str. 56 ročník 1922 pod nazvem „Die körperliche Ertüchtigung der Jugend“ a ještě šířeji v „Münchener medizinische Wochenschrift“ 1922, č, 27. Zejména se mi líbila jedna věta, která nasvědčuje, jak silně se schylují jeho náhledy k našemu přírodoléčebnému směru: „Die Aerzte dürfen sich nicht wundern und nicht schimpfen, wenn sie sich um die wichtigsten, die Gesundheit erhaltenden Mit tel nicht kümmern und dann Kurpfuscher die klaffenden Lücken, die sie gelassen haben, ausfüllen, so gut es geht. — Es ist überhaupt eine beklagenswerte Tatsache, dass die Aerzte wichtige Mittel, die von ihren eigenen Fachgenossen aufgebracht, gepflegt und empfohlen wurden, leicht vernachlässigen und in die Hände der Pfuscher gleiten lassen^[1] atd.

Abych tedy prof. Biera, jeho klinická zařízení a jednání blíže poznal, myslil jsem, že do toho více vniknu, když se dám přijati na kliniku jako pacient. Za záminku jsem si vzal, že bych se rád zbavil malé jizvy u palce pravé nohy, která mi zbyla po vyhojení rakoviny kůže na tomto místě. Asi před dvaceti roky totiž počal mi tam vyrůstati malý nádor, myslím že po úrazu při koupání asi před 30 roky utrpěném. Týž nádorek počal asi po 3 rocích tak silně růsti, že jsem se nemohl ani do bot dostati, dal jsem si jej tedy vyříznouti, ale nastala recidiva, která velmi rýchle mohutněla. Dal jsem si nádor tedy opět vyříznouti ve francouzské nemocnici v Cařihrade, kdež se mikroskopicky zjistilo, že se jedná o rakovinu. Ránu po operaci jsem si dal tudíž vypáliti žhavým železem, ale po roce se opět objevil silný vzrůst recidivujícího nádoru. Nabyl jsem již před tím zkušenosti, že různé výrůstky na kůži po vypálení lupou (zvětšovací čočkou) pomocí slunečních paprsků hned a beze stopy mizí, zkusil jsem to na své ceste do Přední Indie i na svém nádorku, nemoha se již ani do sandálů obouvati a hle: nádor během 24 hodin zmizel a zůstala po něm jen nepatrná jízva; ale dle všeho do ní zarostla i větev nervová a tato byla stále tvrdnoucí jízvou jako kleštěmi drážděna, tak že někdy při chybném kroku jsem trpíval ne velké, ale nepříjemné bolesti. Tuto jizvu jsem si mohl i sám vyříznouti nebo kterýkoli lékař i nechirurg a rána by se byla zahojila během 5-6 dnů, aniž bych po tu dobu musil býti poután na lože. Prosil jsem tudíž pana prof. Biera, aby mi od této jizvy pomohl a zároveň jsem ho požádal, aby mi povolil dobu hojení použíti k studiím na jeho klinice. Prof. Bier mne velmi vlídně přivítal a na mou žádost beze všeho přistoupil. Jen to mne od něho mrzelo, že mi nevěřil, že se jednalo dříve o rakovinu a že by se tak bez operace mohla zhojiti, že mne tedy považoval snad za tlachala; neřekl mi to sice, ale soudil jsem tak z výrazu jeho tváře. Rovněž při mé poznámce, že jsem na počátku 1922 prodělal rakovinu úst se zeptal, kdo mne operoval, a když jsem mu řekl, že jsem se sám vyhojil bez operace, učinil netrpělivý posuněk značící: „Co mi to věšíš za bulíka na nos?“ — Prohlédnuv mou nohu, odkázal mne na prof. J. Fränkela, orthopeda, aby mi tento vyměřil vložku do boty na ploskou nohu, kterážto vložka po vyříznutí jizvy u palce úplně měla odstraniti nepříjemný pocit při chůzi. Prof. J. Fränkel, jakmile shlédl můj palec u nohy, byl celý u vytržení nad jeho postavením — (dozvědel jsem se později, že právě byl napsal stať do chirurgických listů o navrhované mi operaci) — palec se totiž přílišně tlačil na druhé prsty: tato diformita je velmi častá, mne však nedělala pražádných obíží nebo nepříjemností (latinský název: halux valgus). Prof. Fränkel se mi nabídl, že ideální operací mi postaví palec, že bude stát jako panenka atd. — Odvětil jsem mu, že mi na kráse nikterak nezáleží, že mi ten palec ve svém postavení pranic nepřekáží, že se při 40 až 60 kilometrové procházce neunavím a že nemám času vytrvati na klinice asi měsíc, tak dlouho by asi zhojení kosti po operaci jím navrhované trvalo; aby mi tedy jen vyřízl svrchu uvedenou jízvičku a předepsal panem prof. Bierem navrženou vložku.

Byl jsem přijat na kliniku 13. listopadu. Byl pak učiněn röntgenogram části nohy a obtisk chodidla; operace jizvy byla pak určena na 21. listopadu ráno. Velikou hloupost jsem vyvedl potkav prof. Biera na schodech 20. listopadu, když jsem mu na jeho oznámení, že mne zítřejšího dne bude operovati, odpověděl, že prof, Fränkel mne prosil, aby směl vykonati operaci sám.

Jsem přesvědčen, že prof. Bier nikdy by se nedopustil takového přehmatu, ba zločinu, aby vykonal nějakou operaci, která nemocnému nejen nemůže nijak pomoci, nýbrž naopak pouze škoditi, jako v mém případě, a zejména že by to neučinil proti výslovné vůlí nemocného, ba vzdor jeho resolutnímu zákazu. Dne 21. listopadu 1922 byl jsem, jako zvykem, přivázán za ruce a nohy k operačnímu stolu a tu se dělo něco hrozného, t. j. hrozně bolestivého. Prof. Fränkel totiž tvrdil, že je před operací nutna anesthesie (necitelnost), poněvadž jsem se nechtěl dáti uspati. Vůbec jsem si přál, aby tak nepatrná operace se děla bez jakéhokoliv znecitlivění. Přece jsem však konečně svolil, aby se provedla anesthesie, ovšem jenom onoho místa, které mělo být operováno. Za tím účelem představil se mi jakýsi velmi mladý človíček, nejspíš jen student medicíny, že prý má podkožní injekcí anesthesii provésti. Operační sál je místnost, opatřená amphiteatrálními sedadly pro posluchače. Byl přeplněn nastávajícími Aesculapy. Mladíček byl opatřen injekční stříkačkou (s jehlou asi 10 cm dlouhou) asi na 15 kubických cm tekutiny. Vrážel tuto jehlu celou její délkou směrem od konce prstů do špiček palce a dvou sousedních prstů a mezi nimi, alespoň 15krát vstříkl trochu tekutiny, povytáhl jehlu, opět a opět, aby veškerá tkáň byla nasáklá anesthesující tekutinou. On však netoliko povytahoval, ale i pohyboval v každém miste jehlou na všechny strany kolmo k směru vypíchnutí a tak způsobil ostrým hrotem jehly, že veškerá tkáň pod kůží byla přetrhána. Vnikal i do kloubů pod okostici, trhal cévy a nervy rychle za sebou, ovšem za strašných bolestí pro mne. Protestoval jsem, řka, že k tak nepatrné operaci není třeba žádné, alespoň ne tak rozsáhlé anesthesie; ale on, tvrdě, že to tak prof. Fränkel nařídil, vedl si dále svou. Já pak, nechtěje před německými studenty dělat ostudu našemu národu, přemáhal jsem kruté bolesti bez jakékoli demonstrace, jen tu a tam při zvláště krutém bolení, trhnutím nohy. Tato rozsáhlá anesthesie vzbudila mé podezření — (vstříknuto bylo asi 120 gr 1% novokokainu s asi 12 kapkami adrenalinu) — že prof. Fränkel přece chce provésti svou operaci a la Ludloff. Když tedy týž přistoupil konečně k operačnímu stolu, vyčetl jsem mu, že anesthestii svěřil nějakému nezkušenému studentíkovi a ještě jednou jsem mu zřejmě projevil, že si nepřeji ničeho jinéhu, než vyříznutí oné malé jizvy. — Prof. Fränkel odvětil s úsměvem, že se to samo sebou rozumí, že více dělati nebude. Odpreparoval kůži s jizvou a učinil řez i do okostice (blána pokrývající kosti) až po kost a počal ji od kosti odlupovati. Opět jsem protestoval, že to již k operaci nepatří, ale on, že prý to musí býti a že operace bude hned skončena; avšak pojednou vzal pilku a rychle odřízl vyčnívající část hlavičky kosti záprstní (metatarsus) palce a na moje protesty, že ruší slovo, stále odpovídal: „hned to bude, hned to bude“. Na to ze středu kosti pilkou vyřízne malý klínek a mimo toho s velkými obtížemi vypreparuje a odstraní vedle metatarsu se nalézající t. zv. sesamskou kostičku (což ani Ludloff nečiníval) a to zcela bez jakékoli příčiny nebo účelu, snad aby přidal něco vlastního k původní operaci Ludloffově. Při tom všem nezbývalo mi, než chovati se úplně passivně, abych se zbytečně nečinil směšným. Konečne jsem si myslil, že mi je prozřetelností přidělen ten osud nové zkoušky na mém těle. Vždyť po celý již rok částečně nuceně, částečně dobrovolně provádím zkoušky na svém těle (viz článek rakovina a záškrt) a kdo ví k čemu tato zkouška nepovede, vždyť jsem v poslední době již čtyřikráte o vlas unikl smrti. Vrátil se mi tedy opět můj starý humor a prof. Fränklovi jsem to neměl příliš za zlé, že ve své vědecké náruživosti se dopustil tohoto pro lékaře vlastně neodpustitelného poklesku.

Při operaci jsem nepocítil téměř žádné bolesti, ale po operaci asi za šest hodin tak strašné, asi 36 hodin trvající, že jsem myslil, že jich nepřežiji. Když jsem se prof. Fränklovi druhý den o tom zmínil, pravil „Inu ovšem, pooperativní bolest“. Tu jsem opět přišel k přesvědčení, že anesthesie nijak není ve prospěch nemocného, aby se mu snad ušetřila bolest, právě naopak, bolest je ve většině případů větší a déle trvá, než bez narkosy (uspání), že tedy anesthesie je vlastně pro pohodlí operatérovo, aby mu při operaci naříkání a pohyby pacientovy nepřekážely. Myslil jsem si totéž, když jsem se dal r. 1907 operovati na uskřinutou pravostrannou kýlu tříselní v Padově v sanatoři prof. Bassini-ho, který je proslaven jako přední operatér chorob střevních. Na své cestě z Alexandrie do Terstu byl jsem totiž povolán od jedné paní ze II. třídy (v noci), zachvácené mořskou nemocí. Sestupuje s příkrých schůdků, které vedly z paluhy I. třídy do II. třídy, sklouzl jsem jednou nohou po mokrých schodech dolů, kdežto druhá noha zůstala vězeti nahoře a kdyby mne byl nezachytil námořník, který mne vedl k nemocné, jistě by mne přihrnuvší se vlna byla spláchla do moře. — Tím jsem nabyl zdánlivě nepatrnou průtrž, které jsem takřka ani nepozoroval, až na bolesti, které trvaly pouze několik dní.

Teprve na své cestě do Jižní Afriky, asi za dva měsíce na to objevila se následkem nějaké dietní chyby bulka velká asi jako slepičí vejce, která se již nedala zatlačiti nazpět a byla příčinou neprůchodnosti střeva. Způsobovala mi nesnesitelné obtíže, tu a tam po několikadenním postu poněkud, ne však zcela, polevila. Patrně se jednalo o t. zv. incarceratio spastica (uskřinutí křečovité) a jak se později při operaci ukázalo, byla kýla částečně ku své stěně přirostlá. Střevo bylo na jedné straně útvaru kýly přirostlo. Po celou cestu tam i zpět neměl jsem příležitosti nalézti slušného operatéra, jemuž bych chtel svůj vzácný živůtek svěřiti, až v Benátkách jsem se dal vyloditi a zavézti do Padovy. Po celou tu dobu byl jsem živ téměř dva měsíce takřka pouze syrovými vejci. Do dnes je mi nepochopitelno, že jsem to vůbec mohl vydržeti. Však mi také assistenti prof. Bassiniho říkali, že jakživi takové živé kostry neviděli (vážil jsem tehdy jen něco přes 32 kg). Před operací jsem byl narkotisován chloroformem. Dali mi sádrový obvaz. Druhý den mimo silné bolesti v ráně trpěl jsem strašným nadýmáním a tím způsobené bolesti byly daleko krutější, než ony z rány. Prosil jsem tudíž prof. B., aby mi obvaz uvolnil, on to však rozhodně odepřel, prý až za deset dní. Když ta kolika nechtěla uleviti, prosil jsem ošetřovatele, aby mi podal šaty, že si chci něco vytáhnouti z kapsy. Když podal spodky, aby neviděl, mimo peněženku vytáhl jsem i kapesní nožík a když jsem byl sám, tu jsem vždy pod pokrývkou prořezával obvaz, kde mne nejvíce tísnil, aniž bych jej porušil nad místem operovaným. Tím se mi poněkud ulevilo. Když mi desátého dne odnímali obvaz, prof B. se strašně na mne rozčertil pro můj prý dětinský nerozum. Prý mám štěstí, že to dobře dopadlo. Byl jsem velice vysílen a sám jsem si myslil, že se asi blíží můj konec.

Měl jsem svého jediného synka v bance v Jižní Francii u Lyonu v Montluconě, chtěl jsem se s ním alespoň rozloučiti. Přes odpor prof. Bassiniho dal jsem se již 16tý den po operací dovézti na dráhu, domnívaje se, že jako u nás v zimě vagóny vytápějí a že se pohodlně na lavici natáhnu. V Italii byly však vagony celé rozviklané a ohřívaly se jen kovovými nádobami naplněnými vřelou vodou, které se měnily jen tu a tam po dlouhých přestávkách. V roce 1907 byla právě v Italii zvláště krutá, tam neobyčejná zima, 7 — 12° pod nulou a sněhu až na metr vysoko. Skřehl jsem až na kost, než jsem projel celou severní Italií a jižní Francií. Když jsem přijel na místo, každý, kdo mne viděl, soudil prý, že sotva rána dočkám. Zotavoval jsem se však velmi rychle, tak že za šest neděl jsem vážil 59 kg. Přijel jsem na jaře do Prahy, kde se mi objevila kýla tříselní na druhé straně. Chtěje již míti pokoj, dal jsem se opět operovati a prosil v sanatoriu, abych byl narkotisován směsí chloroformu, aetheru a alkoholu, kterou jsem znal ze své prakse na klinice prof. Pavlíka v pražské nemocnici. Nepříjemné následky narkosy (bolesti a nadýmání) byly daleko mírnější a kratší, než tehdy po chloroformu. — Asi za měsíc na to se mi objevila na pravé straně kýla stehenní. Opět jsem se odebral do sanatoře k operaci a vyžádal si, když mi operaci odepřeli bez narkosy, aby tuto provedli po způsobu zesnulého prof. Michla: hojným chloroformem nasycenou maskou způsobiti náhlou, okamžitou narkosu. Když mi byli po vůli, zatajil jsem při tom dech a simuloval při zkoušce hluboký narkotický spánek. (Ony operace nádorku na noze rovněž byly provedeny bez anesthesie.) Bolesti byly značné, ale jen při prořezávání kůže a hned po operaci přestaly, až na malé palčivé bolesti, všechny nepříjemné známky objevující se po operaci s narkosou.

Pooperační bolesti byly u mně asi proto krutější, že při bodání jehlou pod kůží nezůstal snad ani kousek jakékoliv tkáně neporušen a že umrtvující tekutinou kromě toho byla značně ochromena životní síla, která by měla způsobiti obnovení těchto zničených tkání. Tyto opět působily dráždivě na své okolí právě tak, jako by byly cizí tělesa, na příklad projektily, třísky, sklo atd. — Cizími tělesy je vždy vyvoláván t. zv. reaktivní zánět v okolí rány. Organismus totiž posílá na porušené místo větší množství krve, která obsahuje hojný materiál reparační. Látka tato jednak odstraňuje zničené, obnovení neschopné buňky, jednak vyplňuje místa zničených částí jizvovitou tkání, nahrazujíc, jak dokázal prof. Bier, za vhodných poměrů zničené buňky novými, stejně fungujícími buňkami. Tak se na příklad tvoří místo zničené buňky nervové nová nervová buňka, na místo zničené svalové buňky nastane opět svalová, odumřivší buňka cévová je zas nahrazena novou buňkou cévovou atd. — Tento postup tedy úplně obnovuje porušené tkáně. Značnějším přílivem krve povstává zpuchlina zakrváceného údu, která trvá tak dlouho, pokud více neb méně reparace není ukončena a svým tlakem působí bolesti, jež téměř okamžitě přestanou, jakmile přestane tlak sám, buď samočinně provalením, operací neb jiným způsobem. — Čtenářovi asi bude s podivením, že při popisu své léčebné methody zmiňuji se o těchto věcech týkajících se zdánlivě pouze mne. Pozná však, že i to patří k věci, zejména dle následujícího.

Hlavní základ mé methody spočívá v řádně upravené dietě. Kameny tohoto základu potřebují pak ovšem ku své pevnosti a spojitosti malty, t. j. různých procedur tělu přirozených, aby trávení a jiné z něho vyplývající úkony všech orgánů až do nejmenších součástí buničních správně fungovaly. (Slunce, vzduch atd.)

Organismus je úplně zaměstnán zpracováním potravin a nápojů až do vyloučení zbytečných a škodných součástí, proměňováním spotřebovatelných a užitečných v krev, jakož i obnovující činností krve na upotřebených buňkách. — Větší než potřebné množství, nevhodné neb úplně špatné, ba škodné sestavení potravin a nápojů přirozeně přetěžuje schopnosti organismu. Nemůže-li tělo svou životní sílou odstraniti škodliviny přivedené mu zažívadly neb jinak, skládá je prozatím na místech nejméně potřebných pro další život individua a zbavuje se jich dle možnosti při nejbližší příležitosti. Pak-li že individuum tuto možnost nepodporuje aneb podporujeme-li ji jen nedostatečně, nahromaďují se škodliviny vždy víc a více, až pro ně v organismu vůbec není místa. — Tu organismus sám zařídí tento příval vypuknutím nějaké nemoci, těžší neb lehčí dle citlivosti jednotlivce. Někdo reaguje na nejjemnější podráždění nějakou chybou dietní nebo hygienickou a napraví ji jen nepatrnou a krátkou chorobou (t. j. očisťující akcí). Druhý již není tak citlivý, snáší dlouhé skládání škodlivin, za to mu je však třeba nějaké delší nemoci, aby se organismus opět spravil. Někdy taková nemoc končí předčasnou smrtí, je-li nahromadění škodlivin přílišné, t. j. nemůže-li životní síla je překonati. Zvláště pěkný příklad dává žaludek. — Mnozí mají žaludek, který jakmile tam něco přijde, co by mohlo organismu škoditi, protestuje vracením nevhodné potraviny. — Takový žaludek, má pravidelně každý, obtěžuje-li se však opětovně tímto způsobem, zvyká tomu pomalu a zpracuje pomalu všechno vzdor nevhodnosti co do množství i jakosti. Avšak přirozeně následuje, že všechny orgány, počínaje zažívadly a konče plícemi, vyrábějí špatnou krev, jež pak opět špatně nebo nedostatečně vyživuje veškeré orgány. — Tyto následkem toho ovšem také špatně vykonávají své funkce a tím se seslabuje celý organismus. Individuum se cítí chorým, slabým a domnívá se, že jej — dle všeobecného názoru, (jehož je ostatně také ohromné procento lékařů) posílí hojná a tak zvaná „silná“ strava (víno, pivo a maso atd.). — Když se jeho stav následkem této stravy netoliko nezlepší, nýbrž zcela přirozeně zhorší, obrací se na lékárnu, která mu skorem vždy dochvilně zdánlivě pomůže, t. j. lék vyčistí z krve nejškodlivější látky, jež tam z přesyceného organismu vnikly, avšak nevyloučí tyto škodliviny z těla, nýbrž je zatlačí zpět do organismu. — V tom ohledu má pravdu Dr. Alexander Haig, tvrdě, že se člověk cítí nejvíce chorým, je-li jeho krev přesycena škodlivinami, ať již tyto přijdou zvenčí, nebo se do krve dostanou z různých tkání, a že se cítí zdravým, pakli že se krev vyčistí, ať již tím, že se škodliviny vyloučí z těla^[2] močem, potem, dechem, stolicí, nebo se v krvi zneutralisují oněmi látkami, jež si organismus vyrábí sám (protijedy), nebo se allopathickou léčbou zatlačí zpět do orgánů, (ze kterých se však za krátko opět vracejí do krve a jsou tím urputnější). Naposled uvedený způseb léčení se opakuje tak dlouho, až se škodliviny v tele nahromadí tou měrou, že se více z krve nedají zatlačiti a tu žádný lék již nepomůže. Neobrátí-li se nemocný v takovém případě ještě včas k přirozenému léčení a způsobu života, zaplatí předčasně životem.

Proto velmi často lidé, kteří se ke mně obracejí, že trpí onemocněním toho neb onoho orgánu, vědouce, že mimo jiné hlavně léčím přiměřeným postem a bojíce se, aby nepřišli o své lukullové požitky, tvrdí, že mají výtečný žaludek, že mohou jísti ve dne v noci, že by i hřebíky strávili,^[3] že mají pravidelnou stolici, že necítí v žaludku žádných bolestí atd.

Jak jsem již výše podotkl, potřebuje organismus ku strávení potravy a nápoje velmi mnoho své životní síly, ne-li všechnu (ba stačí-li mu vůbec), nemůže jí tudíž použíti k očisťovací práci orgánů, kde by toho bylo pri různě se jevící chorobě třeba.

Jak jsem již dřívě řekl, považuji všechny nemoce za snahu těla k ozdravení. — Ovšem se tato snaha různě jeví na různých orgánech dle povahy a způsobu života. U někoho na příklad působí nastuzení zánět plic, u jiného zánět ledvin, u třetího je bez účinku. — Chtěje tudíž při jakémkoli onemocnění úplně uvolniti životní silu nemocného, aby se organismus mohl věnovati výhradně svému úkolu uzdravovacímu, trvám na tom, aby se nemocný postil. — Půst je ovšem různě dlouhý dle způsobu a síly nemoci a zdolnosti nemocného. — Já pak zároveň pomáhám procedurami vhodnými nemoci a nemocnému, ovšem pouze přirozenými.

Dle skoro všeobecných názorů, až posud rozšířených, musí se nemocný dobřie žviti, aby měl dosti síly, pomocí které by nemoc přestál. — Proto je můj způsob léčení velmi nepopulární a kdo již předem neví, co ho u mně čeká, po prvé ordinaci obyčejně se více neobjeví. Skorem každý by myslil, že postící se človek strašně trpí hladem. — To je velká mýlka, neboť nemocný postící se po krátke dobe úplně ztratí chuť k jídlu (měl-li vůbec jakou) a hlad se ohlásí teprv, když ozdravovací proces je skončen. Nemocný cítí zprvu jakousi nudu, protože ve zvyklých dobách neutluče čas jídlem, pro mnohé lidi to jedinou zábavou, pak se dostaví jakési oslabení, které nemocný přičítá nedostatku pokrmů, avšak toto oslabení je pouhým následkem toho, že organismus se počíná čistiti, jedy v různých orgánech se uvolňují a vstupují do krve, tato je pak dopravuje do orgánu vyměšujících je z těla. Jak jsem již svrchu podotkl, působí zaplavení krve jedy, že se pacient cíti slabým, malátným, ačkoli různé bolesti a jiné symptomy nemoci, pro kterou příšel do léčení, se všechny ponenáhlu zmírňují. — Co velice udivuje mnohé nemocné, je, že po přestálé takové krisi se cíti zase silnějšími, ačkoli ničeho nepožili; ba mnohdy je tento pocit síly větší, než kdykoli před postem. Během léčení může být takových krisí několik, neboť všechny jedy se nerozpouštějí stejně rychle.

Jsou případy u tělnatých, silných lidí, že hned od počátku postu po několik dní jen cítí značné uvolnění a že ku krisi zmalátnělosti a slabosti nedochází ani za několik dní (2 až 14 i více). — Zejména u těchto nutno býti velmi opatrným a ničeho neopomenouti vzhledem na srdce.

Na někoho působí velmi depresivně pomyšlení, že slyšel, že po tolika a tolika dnech bez potravy člověk musí zemříti; považuje pak takovou krisi za blížící se smrt hladem. — Je mi tudíž třeba velké námahy, abych takového pacienta přemluvil a poukazováním na jiné, kteří to již delší dobu dobře snášejí, uchlácholil.

Postu užil jsem tedy i já při své operaci v Berlíně a to z mnohých příčin.

Dne 15. listopadu jsem časně ráno přijel do Berlína a vzal si pokoj v hotelu. — První mojí starostí bylo, nalézti v adresáři vegetárské jídelny, poněvadž ještě nebyl čas k návštěvě klinik. — Pak jsem šel pěšky na kliniku prof. Biera a usadil se do přední lavice, která je reservována pro lékaře. - Po přednášce jsem se představil panu profesorovi a smluvil s ním, že budu přijat; obrátil jsem se na sestru a vše s ní ujednal, v kanceláři jsem pak zaplatil mesíc předem. Potom jsem musil ohlásiti na policii, že se 18tého přestěhuji z hotelu na kliniku. Pak jsem šel k obědu a měl jsem opravdový hlad. — (Nesnídám nikdy)^[4] a rovněž na dráze po cestě z Karlových Varů do Berlína jsem snědl pouze několik jablek, od 13tého večer do 15tého v poledne — 42 hodin — jsem téměř ničeho nejedl.) — Zamířil jsem si tedy do vegetárské jídelny. — Polévka byla hrozná, chléb nebyl skorem k jídlu a nemohl jsem více jísti. — Při této příležitosti jsem se opět jednou přesvědčil, jak již dříve na svých cestách, po téměř celé zeměkouli, že vegetárské kuchyně jsou čistě výdělkářské a že pracují pokud možno špatným, poněvadž laciným materiálem, z něhož pokrmy připravují. — Čestnou výjimku činí pražská v Konviktské ulici a brněnská v ulici Janské. — Bohužel tato poslední nemá dosti strávníků pro večeře, jelikož by výdělek nenahradil výlohy za topení a světlo.

Myslím, že by přírodoléčebné spolky a jim podobné, ovšem v první řade vegetárské měly samy takové kuchyně zařizovati, zařízené již kuchyně podporovati finančně, ale i kontrolovati, zda jsou jídla dobrá a připravovaná ze zdravého materiálu. — Vytýkám pražské, brněnské, jakož i všem ostatním vegetárským kuchyním, že se předkládají jídelní lístky a hostům vybraná jimi jídla bez ohledu na to, zda-li se tato vzájemně v zažívadlech snášejí a nepůsobí-li tam kvašení a následkem toho špatné, nezdravé zpracování. Velmi dobře o těchto věcech je činěna zmínka v Mazdazmanských dietetikách a kuchařských knihách. — Pravidlo o tom by mělo býti vytištěno na stěně, nebo na jídelním lístku ve vegetárských jídelnách. — Posluhující personál by pak měl zejména dobře býti obeznámen s těmito pravidly, a upozorniti na ně ty hosty, kteří jich neznají.

Po obědě jsem si trochu spravil nepříjemnou chuť jablky, jichž je v Berlíně velmi dobrých a poměrně laciných hojnost. — Na večeři jsem šel do druhé vegetárské jídelny (myslím, že jsou v celém Berlíně pouze dvě) a domníval jsem se, že alespoň brambory na loupačku, které byly na jídelním lístku, budou chutně upraveny. — Byly mi však přineseny tři, všechny téměř shnilé, tak že jsem zase svůj hlad ukonejšil jablky a bílým chlebem (černý se tehdy v Berlíně vydával jen na chlebové lístky). — Ovšem by mohl někdo říci, že si každý může v obyčejných restauracích poručiti vegetárská jídla, zapomíná však, že všechny omastky a omáčky, na kterých se tyto připravují, jsou masitého původu. — Čerstvá vajíčka a mléka byla pro cizího obyčejného smrtelníka, neznalého berlínských poměrů, vůbec nedostižnou věcí. — Až do své operace bavil jsem se návštěvami různých klinik, zejména pak oněch, jimž dal iniciativu prof. Bier, zejména, sanatoria Hohenlychenu u Berlína, kde by byly při léčení t. zv. chirurgické tuberkulosy sluncem daleka lepší resultáty, kdyby léčení i posluhou a hlavně vhodnou stravou bylo podporováno. — Bohužel nevěděl jsem, že je v Berlíně nemocnice řízena p. prof. Schönenbergerem, jedním z předních zastanců přírodního léčení v Německu a sice v téže ulicí, kde se nalézá klinika prof. Biera. — Dozvěděl jsem se o tom teprve po operaci, od redaktora „Der Naturarzt“, pana Mummerta, který mne laskavě navštívil a mně slíbil, že o mně promluví s prof. Schönenbergrem, když jsem vyjádřil přání seznámiti se s tímto. — Prof. Schönenberger mi vzkázal, že mne navštíví, nebudu-li od něho žádati pomoci lékařské, což by na cizí klinice bylo nevhodno. — Dal jsem vyříditi, že o své nemoci s ním vůbec nebudu mluviti. — Nepřišel však a když jsem se 19. prosince, jakmile jsem se již mohl poněkud pohybovati, pokusil o návštěvu jeho kliniky, byl již pryč a více jsem tam již nemohl dojíti.

Když jsem se odstěhoval na Bierovou kliniku, 18. listopadu, dostal jsem k snídani bílou kávu, kterou nikdy nepiji. — Nevím tedy, z čeho byla připravena. — Pak bílý chléb a nějakou marmeládu. — Chléb s marmeládou jsem si schoval pro případ, že bych měl k obědu málo toho, co jsem zvyklý jísti. — V 10 hodin mi přinesli nářez salámu se šunkou a chléb mazaný máslem. Ačkoli se jak chléb tak i máslo všude, zejména v Berlíně, silně solí, bylo na tomto namazaném chlebě a kromě toho i na talíři hojně soli. — Nebyl jsem právě doma a našel jsem toto nadělení po svém návratu z procházky po klinikách v poledne. — K obědu jsem dostal hovězí polévku, hovězí maso s omáčkou a bramborami a nějaký kompot. — Z toho všeho jsem jedl chleba s máslem, když jsem jej pokud možno zbavil soli, brambory, pokud se daly učistiti od masové omáčky a kompot. — Ostatní jsem dal služce a zeptal jsem se sestry, zda-li bych mohl dostati něco vegetárského, protože nejsem zvyklý masitým a příliš slaným pokrmům. — Vyložil jsem jí zároveň, jak je nesmírně nezdravé přesolování. — Sestra na mne hleděla jako na blázna a řekla mi, že může poslati jen to, co sama dostane z kuchyně a že kuchař vaří dle svého dobrého mínění a svědomí a že musím býti spokojen s tím co dostanu, jako druzí nemocní. Odpoledne je zase černá káva a k večeři nářez salámu a šunky s bílým chlebem, namazaným máslem, právě jako v deset hodin. — Odpoledne jsem si opatřil Dr. Riedlina „Dis Kochsalz“, kde týž popisuje pozvolně sic, ale hrůzné následky přesolování.

Tuto brožurku jsem byl také v loni poslal p. Dr. Baťkovi, když mi nechtěl věřiti, že sůl by byla tak nezdravá, čemuž jistě 90 % lékařů nevěří. Dr. Batěk je chvalně známý svými výtečnými populárními přednáškami, jichž obsah mohu co nejvřeleji každému odporučiti. — Vydáváním těchto přednášek tak levných, aby byly přístupny i těm nejchudším, trpí Dr. Batěk značně finančně a zasloužil by státní podporu. — V odpověď na mé někdejší zaslání brožurky „Das Kochsalz“ vydal svoji přednášku „Proč nesolím“, kterou by si každý měl objednati; Dr. Al. Batěk, Praha Břevnov 30. — Tvrdí, že jenom při některých chorobách se jí máme vystříhati, zejména při chorobách ledvin. Sestra mi slíbila, že si brožurku přečte a skutečně hleděla mi posílati nesolený chléb, který sama mazala, ale ostatním nemocným prý se to neopováží. Sama pro sebe prý také vaří velmi málo slaně (zvláštní je, že v nemocnici se musí veškerý personál sám starati o svou stravu). — Služky měly přirozeně velkou radost, když jsem jim to nejlepší — jak ony myslily — dal. — Při nynějších cenách potravin si strašně naříkaly na malý plat (asi Kč 40. — měsíčně dle našich peněz). — Povážíme-li, že potraviny v Berlíně jsou v poměru k našim penězům asi 5 krát lacinější než u nás, uznáme, že s takovým platem si toho chuděry mnoho nepořídí.

Všechny léčebné methody uznávají sice ohromnou důležitost diety, avšak, pokud mi známo, prakticky ji provádějí pouze t. zv. přírodoléčebné ústavy, t. j. léčící orgány samy, ať jsou již doktoři mediciny nebo přírodní lékaři. Nemocnice a jiné veřejnou správou řízené ústavy, byť i jejich léčící orgány měly tu nejlepší vůli pečovati o dietu chovanců, většinou nejsou ani připuštěny, aby přípravu požívali, neb i jen kontrolovaly. — Výjimku činí soukromé ústavy a sanatoria, která se snaží udržeti si přízeň a příliv obecenstva hojností, bezvadnou jakostí a přípravou jídel. Obyčejně se ve veřejné nemocnici vypíše konkurs a stravování se zadá buď protekční osobě nebo onomu, kdo nabízí nejvýhodnější podmínky, na každý pád někomu, kdo hledí, aby si svou kapsu hodně namastil. Jaký tudíž div, že tito stravovatelé kupují pokud možno laciný a tudíž co nejšpatnější materiál a to zejména co se týče toho nejdražšího, jako masa, vajec, mléka, zeleniny atd. Když jsem byl na venkově obvodním lékařem, často jsem slyšel, že ten neb onen řezník lacino koupil zdechlinu neb z nouze nutně na rychlo poražený kus dobytka a tajně ho v noci zavezl do některého většího města do nemocnice. Ba jsou na venkově takoví řezníci, specialisti, kteří provozují jen takové obchody, a kteří jsou již předem jisti, že jejich zboží bude podnikatelem stravy v ústavě přijato. Co se pak týče zdravotních orgánů, kteří mají přívozu závadných potravin do města zabrániti, buďto se obejdou, nebo béřou od řezníků určitý paušál, aby oči přimhouřili neb docela zavřeli a nos přidrželi.

Za světové války se teprv ukázalo, co se v tom ohledu praktikuje a příslušné úřady, ač o tom věděly, si toho tak mnoho nevšímaly, neb to zúmyslně přehlížely v domněnce, že lépe něco sebe špatnějšího, než nic. A lidé, zejména chudší vrstvy, v nouzi s vědomím kupovali shnilé, otravující nebo nestravitelné potraviny, jen když jich mohli dosíci a tento zvyk hledí mnohé černé duše za mrzký zisk i dále praktikovati v dnešní době, kdy poměrně všeho již je dosti a za příslušné ceny. Bohužel ještě se to trpí, neb trpěti musí? Na veřejném trhu se ovšem takový nešvar nedá i vzdor shovívavosti zdravotních orgánů trpěti, ale podloudně a v pokoutním obchodě, který je větší, než tržní, se to vesele provádí a před lidmi tímto vražedným obchodem zbohatlými se celý svět klaní. Tu a tam se chytí nějaká chudá žena, která přilitím čisté vody do mléka hledí svůj skrovný výdělek zvětšiti a je za to dosti trestána, ač tím nikomu zdraví nepoškodila; ale ti, kteří na vagony zkažených jedovatých potravin prodávají, nechávají se běžeti. Když náhodou takového přistihnou, vyměří mu poměrně malý trest, který se při příští dodávce desetkráte nahradí.

Po válce je jistě daleko více nemocných špatnou výživou, než podvýživou. Myslím, že by se všechny potraviny měly již od svého prvního odbytiště úřady kontrolovati i co do času i co do řetězu překupníků a opatřiti průvodním listem, kde by všechny podrobné údaje byly řádně vyznačeny a při každém prodeji kupci předloženy. Různé přípravky pak mají míti na etiketách nádob podrobný způsob přípravy a procento obsažených látek. U připrav továrních by měli býti přítomni kontroloři, dobře obeznámení s dotyčným druhem poživatin, jak to je na příklad nyní zavedeno v pivovarech a lihovarech. Rozhodně se nesmí spokojit kontrolor tím, že se do státní chemické laboratoře pošle jediný kus zvláště k tomu účelu připravený. Aby se toto odvětví veřejné kontroly správně provádělo, měla by občas choditi t. zv. létací komise, která by zboží připravené na prodej vyzkoušela. Našla-li by něco nezdravého, jedovatého neb dlouhým ležením zkaženého — nebo něco sice poživatelného, ale etiketě na zboží neodpovídajícího — udala by dotyčného obchodníka, který by měl býti bez milosrdenství netoliko přísně potrestán, nýbrž i zbaven koncese. V takových případech je shovívavost zločinem, neboť nejedná se zde o nic méně, než o vraždění a přinejmenším o krádež. Někdo by ovšem namítl, že by toto všechno stálo mnoho peněz. Myslím však, že by se ještě našlo mnoho případů, jichž pokutování by to zaplatilo a pak by se ušetřila v jiných oborech, zejména ve zdravotnictví. Co je však hlavní, měli bychom zdravý národ. Konečně by se tyto poměry za nějaký čas — tím kratší, čím přísněji by se to provádělo — zlepšily, producenti by ze strachu vyráběli pouze nezávadné zboží, nejnepoctivější by již přestali pracovat, protože toto odvětví obchodu by přestalo být výnosným. Během času by tedy nebylo nutno tuto kontrolu tak přísně prováděti.

Není divu, že se i ti nejchudší lidé vyhýbají veřejným ústavům takto špatnými potravinami zaopatřovaným, a že jen s odporem přijímají tak zvanou špitálskou stravu. Aby se lékařům zasypaly oči, dostávají tito, pokud se v nemocnici stravují, tu nejdokonalejší a nejlépe připravenou stravu a mnozí z nich myslí, že i nemocní jsou tak stravováni a to tím spíše, že v době jídla málokdy, téměř nikdy, nejsou lékaři přítomni. I služební personál má daleko lepší zaopatření, než nemocní. Jest dosti rozšířen názor, že nemocnice jsou ústavy, kde nemocní slouží za materiál, na němž se mladí lékaři učí. Bohužel, tento názor v mnohých případech blíží se pravdě, neboť tu a tam i profesoři a věhlasní vědátoři považují nemocné za materiál svých pokusů. Nejhroznějším se pak zdá nevzdělancům pomyšlení, že zemře-li někdo v nemocnici, jeho mrtvola přijde do pathologického neb anatomického ústavu a tam se rozpitvá.

Dle mého názoru by měla býti jednou a to ne poslední stolicí na lékařské fakultě profesura, kuchařství, které by se mělo vyučovati netoliko theoreticky, nýbrž i prakticky v nemocničních kuchyních, kde by mladší lékaři přisluhovali jako kuchtící a studenti jako jejich příručí. Jistě je velmi důležito, aby lékař, má-li předepsati dietu (což je daleko důležitějším, než lék z lékárny), dokonale věděl, jak se potraviny připravují při různých druzích nemocí a z jakých potravin se má skládati jídelní lístek, odpovídající stavu nemocného. Přímo hrozné je na př. v nemocnici v Berlíne, kde jsem byl léčen, že vždy při druhé snídani o 10. hodině nářez salámu, šunka, chléb s máslem a sýrem se dává zapíjeti svařeným konservovaným mlékem. (Čerstvého prý nebylo k dostání, z kuchyně rovněž jen svařené.) V tomto jediném jídle je mnoho chyb. Nejenom proto, že je to masité, nota bene ze zkaženého masa, neboť salámy a podobné uzenářské zboží se nyní dělají ze zbytků aneb kazících se odpadků, jichž pro zápach se jinak nedá zpeněžiti. Aby se zápach odstranil, anebo aby se mu předešlo, nakládá se maso do různých chemikalií, které také nejsou pro tělo nejzdravější, ale tím, jakož ani dlouhým pečením nebo vařením se neodstraní různé organické jedy hnitím povstalé (ptomainy a jiné), jak se mezi lidem myslí, nýbrž jen různé plísně a mikroby, původci těchto jedů. Proto se nyní v denních listech dočítáme tak často o t. zv. otravách jaternicovým jedem, které v ohromném procentu končí smrtí. Druhou ohromnou chybou této snídaně na vidličku bylo, že ač maso samo obsahuje dosti soli, přece se ještě při přípravě strašně přesoluje — snad ku zakrytí různých chutí. K tomu již při pečení přesolený chléb s máslem, které je k vůli konservaci rovněž přesoleno. A to všechno bylo ještě tak osoleno, že soli spadlé na talíř byla nejméně kávová lžička. Třetí ohromná chyba je, že se masitá strava zapíjela mlékem, k tomu ještě svařeným. Toto spojení masa s mlékem působí, že obé v zažívadlech podléhá misto normálnímu trávení, hnití. (Již Mojžíš, který byl výtečným lékařem, jako za dávných časů kněží všech náboženství bývali, poručil, aby mezi požíváním masa a mléka uplynulo nejméně šest hodin. Vůbec jsou posty a jiná hygienická nařízení v různých náboženstvích nařizovány zakladateli jen ze zdravotních ohledů. Tato nařízení bývají pozměňována nástupci zakladatelů dotyčných náboženství, až se vůbec svého původního účelu minou, jako na př. posty v katolické církvi se proměnily v přežírání se t. zv. postními jídly, jak je zejména viděti v klášteřích. Podobně se u Mohamedánů časté omývání Mohamedem nařízené změnilo následkem nerozumného dodatku: „Není-li možno opatřiti vody, má se omývání na př. v poušti prováděti pískem, a když ani toho není, může se pohyby naznačiti.“ Proto nyní Mohamedán, byť i byl blízko řeky, z pohodlí umývání jen naznačuje pohyby. Tak nepřichází k vlastnímu očištění, orientálním národům tak potřebnému.

Čtvrtá chyba je, že tak zvané sladké, t. j. nesvařené mléko vůbec není dobré pro dospělé, protože jakmile přijde do žaludku, působením kyselé šťávy žaludeční kvasí a sráží v jedinou hroudu kaseinu (tvarohu). Tento kasein nemohou zažívací šťávy proniknouti, pročež se těžce a nedokonale tráví. Naopak prodělá mléko zkyslé za syrova chod kvašení mimo tělo. Hrouda tvarohu se rozkvedlováním rozptýlí v jemné vločky, na které zažívací šťávy snadno působí. Svařením srážejí se v mléku bílkovité části a stávají se tím nestravitelnějšími. To nejlépe poznáme na tvarohu, který povstává sražením se svařeného mléka; pozůstává z tvrdých, trupelnatých pískových zrn, která se skorem ani rozmačkati nedají, na rozdíl tvarohu ze syrového mléka, který je mazlavý, měkký a snadno se dá v jemné vločky rozkvedlati. Čím jemnější tyto vločky jsou, tím lépe. Proto je nejlepší podmáslí z kyselé smetany, protože dlouhým tlučením másla povstanou vločky velmi jemné. Kozí mléko je v tom ohledu lepší, protože se sráží v jemnějších vločkách, než kravské. Vařením se také dle nejnovějších výzkumů ničí vitaminy (nutraminy), nutné k řádné výživě. Dítky, živené většinou vařeným mlékem, bývají obyčejně zachváceny křivicí (lidově se nazývá anglická nebo andělská nemoc).

Konečně je tato snídaně na vidličku velkou chybou proto, že je jenom snídání, t. j., že za 2-3 hodiny potom následuje daleko hojnější oběd. Jest totiž zcela vyloučeno, aby, nejsou-li zažívadla s jednou potravou hotovy, správně zpracovaly jinou, t. j., nezpracují ani první, ani druhou. Ať již mluví kdo chce co chce, nabyl jsem zkušenosti, že téměř každé jídlo k úplnému ztrávení, t. j. přejíti do krve, potřebuje nejméně 6 hodin. V tomto případe však již předcházela snídaně asi před 2-3 hodinami, která také ještě nebyla strávena. Tak za jediné dopoledne se zažívadla třikrát přemáhají, neboť první snídaně vůbec nemá organismus obtěžovati. Ráno asi do 10 hodin čistí se totiž organismus od přebytečných nebo nepotřebných zbytků potravin od předešlého dne a jest z této práce vyrušen novým přívalem práce. Jak jsem již výše podotkl, čistí-li se organismus, musí to činiti prostřednictvím krve, a tato je tedy zaplavena různými látkami, jež buňky již opotřebovaly, a jedovatinami, jichž se tělo chce zbaviti. Tím se cítí člověk slabým, mnohý tak, jako by celou noc pracoval a domnívá se, že potřebuje posílení nějakou potravou: proto snídá. A skutečně se cítí po snídani, zejména, je-li to zrnková káva, jako osvěženým. Proč? Jakmile počne jísti, tělo musí své čistící práce zanechati, vrátiti odpadky k vyměšení v krvi připravené zase zpět do organismu. Tím se krev očistí, a připravuje se ku přijetí nových látek, zažívadly připravených za snídaně. Kdyby lidé logicky myslili, musili by uznati, že není možno, aby sotva přijatá potrava hned tělo posílila. Tělo posíliti mohou pouze látky, kterých krev nově nabyla a jež rozvádí po celém těle, aby každá buňka nahradila opotřebované látky. Aby se potrava na cestě z úst žaludkem, střevy, různými žlázami atd. proměnila v krev, třeba je mnoha hodin. Sílu k práci může tedy dáti pouze potrava požita předešlého dne a snídaně vlastně tělo seslabuje. To by pocítili ti, kteří by jen asi týden tento zvyk snídaně odložili a teprv asi okolo 11. hodiny obyčejně, t. j. vstává-li se do 8 hodin, pociťuje se největší chuť k jídlu. Právě včera jsem odmítl jednu pacientku, když mi řekla, že nenasnídá-li se a nemá-li pořádný „gábl“, se cítí k smrti slabá a nemocná, že má žaludek zcela zdravý, mohla by jísti stále, vše dobře tráví a nepotřebuje se prý již léčiti. Je prý po těžké laparotomii (operace spojená s otevřením břicha). Proč se musila dáti operovati? Má prý jen slabou krev. (Proč?) Proto prý musí hojně a velmi často jísti. Vždycky prý se měla dobře a to nejlepší si popřála a nepotřebuje zbytečným prý postem seslabovati se ještě více. To jí ovšem bylo nepochopitelným, že právě proto, že se všeho dobrého najedla a ve velkém pohodlí a nečinnosti žila, se roznemohla, až se myslilo, že jenom operace ji zachrání. Svádělo se pak na operatéra, že hned po operaci nebyla zdravá, ba nyní, po šesti nedělích, se cítí hůře, než před operací.

Následovně uvádím na ukázku, jak se mají nemocní dobře v soukromých sanatoriích, která by asi přišla k chuti této dámě. — Loni ke mně přišla nemocná s těžkou dnou, kterou si chtěla vyléčiti ve chvalně známém sanatoriu „Kaiserbad“ v lázních Bad Polsin in Pommern, kde již byla měsíc za války, tedy v dobu, kdy potraviny byly vzácné. — Uvádím zde jídelní lístek a způsob léčení. — Snídaně byla podávána na pokoji, ostatní jídla ve společné jídelně a sice tolik, kolik si každý přál. K snídani se dostávalo: asi tři šálky kofeinu prosté kávy, k tomu konvička mléka, tři housky a asi 10 dkg másla. V 10 hodin: talíř nářezů a sice kus vařené šunky, uzeného jazyku a švýcarského sýra, vše tlustě nařezáno, asi okrouhle 1 cm tlusté a 1 a 1/2 dm v průměru. Kdo nechtěl masa, dostal 2-3 neb i více vajec, buď syrových nebo na tvrdo vařených s chlebem. Oběd v jednu hodinu: Polévka (hovězí, hrachová, nudlová, rýžová atd.), potom nějaká zelenina, na př. květák s máslem neb zelené fasole, pak pečeně (telecí nebo holub, kachna, bažant) nebo ryby, k tomu po každé brambory a salát (na př. okurkový neb z rajských jablíček), přitom nějaký kompot (švestkový, jablkový, hruškový), pak ještě sladký pokrm, nákyp nebo nějaký želatinový pudding, něco z čokolády neb zmrzlina. Svačina: kofeinu prostá káva, chléb, housky, máslo a med. Večeře: nějaké teplé maso (žebírko se zelím, karbonátek, sekaninu), k tomu kyselé okurky nebo rajská jablíčka nebo nakládané slanečky s bramborami, pak chléb, nářez, šunka, tlačenka a sýr.

Ze všeho si pacienti mohli bráti dle chuti, beze vší kontroly, třeba několikrát na požádání. Nápoje si musil každý sám koupiti: pivo a víno atd. dle chuti. Poněvadž vše bylo chutně a z dobrého materiálu připraveno, cpalo se, pokud to šlo, společně, a při všech nemocech totéž. Jednou za týden ambulance, při níž lékař předepsal různé procedury na celý týden(!). Strava úplně stejná při jakékoliv nemoci. Vše bylo znamenitě a s hojným omastkem připraveno, že rheumatismus, se kterým tam má pacientka šla, se jen zhoršil a že se musila dát potom léčiti dále. Kdo by delší dobu tak žil, jako v onom sanatoriu, musil by se státi rheumatickým.

Četl jsem, že Michelangelo vše co potřeboval ku tvorbě svých nesmrtelných děl, jako dláta, barvy atd., sám si zhotovoval. — Myslím i já, že každý, aby mohl býti jist, že se jeho dílo vydaří tak jak si přeje, by si tak měl počínati.

Na berlínské klinice se páni asistenti a sestra velice divili a zprvu i ironicky usmívali, když jsem jim řekl, že vše, co nemocný potřebuje, sám obstarávám, tedy elektrisování, masáž, koupele, obklady, klystery, stravu, ba že i sám zadělávám, propracuji a peku chléb. Když jsem jim však vysvětlil, proč a ukázal v tom na nedokonalosti v jejich klinice samé, dali mi za pravdu, považovali to však za nemožné při větším počtu pacientů. Já však myslím, že by si lékař neměl vzíti více nemocných na starost, když se jim nemůže úplně věnovati. Na příklad má pan tajný rada prof. Bier tak ohromně mnoho práce, že se může věnovati pouze operaci toho kterého nemocného a ostatní musí přenechati svým asistentům. Ti toho mají tolik, že i obvazy musí přenechati sestrám, které jsou více méně svědomité, ale kdyby byly co nejsvědomitější, musí mnoho svých povinností (zdánlivě méně důležitých) svěřiti služebnému personálu, který již je méně svědomitý a většinou se řídí dle výše zpropitného pacientova. Není-li pacient dosti štědrý, nebo nemůže-li jím býti pro svou chudobu, je odkázán na milost a nemilost těchto služebných, obyčejně velice otrlých, nemilosrdných lidí.

Starší zkušenější sluhové považují za největší štěstí, odpočívati si, oddávati se své zábavě, a přenechávati vykonávání svých povinností nováčkům, kteří sice nemají o ošetřování nemocných ani potuchy, přece však, jsou-li dva neb více dní v nemocnici, tváři se a vše dělají tak, jako by měli dvacetileté zkušenosti. Poněvadž je nyní o nejnižší služebný personál veliká nouze, vyměnily se za jediný měsíc, když jsem byl na klinice, k mé posluze pouze 3 služky, které byly úplné nezkušené a na něž byla svalena starost o věci, o kterých neměly ani ponětí. Tak se na příklad měřila dvakrát denně teplota. A tu mi taková slečinka, která tam „již“ byla tři dny, dávala pod paži teploměr, ale obráceně. Když jsem jí vysvětloval, že se má dáti rtuťová nádržka pod paži, vnutila mi ho za mého hlasitého smíchu celá uražená rtuťovou nádržkou vzhůru. U nás v Čechách se prý to tak ale špatně dělá, v Německu prý opačně. Jiná služka mi zase udělala teplou lázeň a vyzvala mne, abych vlezl do vody. Poněvadž se z vany pařilo, sáhl jsem tam prsty a dal jsem si přinésti teploměr. Voda mela (jen) 65o C. Představme si, kdyby tam posadila nemocného, jenž by byl tak slabý, že by se jí neubránil a nebyl by dosti opatrný, aby se přesvědčil o teplotě. Po druhé zase velmi hezká služka junácké postavy přišla do mého pokoje a začala mi v půl 11. v noci vypravovati, že má dluhy, že je zde velmi špatně placena atd. Dosti nemilostivě mne opustila, když jsem na to nereagoval. Příští večer přišla opět a stěžovala si, že bydlí na druhé straně Berlína, a že se tak pozdě bojí jíti pěšky (služky totiž v nemocnici nebydlily a po osmi hodinách musily vždy jíti domů), že nemá na tramway, abych jí půjčil na elektriku a snídani. Poněvadž jsem beztak zamýšlel dáti jí žádanou částku asi zpropitného, vyhověl jsem její prosbě. Nepsal bych toho o ní, kdybych nevěděl, že je již dávno z nemocnice a Bůh ví kde.

*

Jednou totiž, když nebylo jinde místa, přivezli mi na dva dny nějakého mladíka i s postelí do mého pokoje po nějaké menší operaci. S tímto se ona slečinka skorem po celý čas služby bavívala a líbala, úplné ignorujíc zvonění druhých nemocných. Při odchodu mladíkově si s ním dala rendez-vous a od príštího dne jsem jí nespatřil. Když jsem jí dal na jevo, že mne jejích cukrování nebaví, a při čtení ruší (p. assistent Schulz mne laskavě zásoboval medicinskými knihami), mstila se mi tím, že mi nestlala lůžko a nevylila noční nádobu. Jen na služkách záleželo, obdržel-li jsem předepsané lázně atd.

Sestra prišla obyčejně jen s lékaři při tak zvané visitě. Jednou jsem si stěžoval, že jsem nedostal předepsané lázně a tím jsem si jen získal všeobecnou nenávist všech posluhujících, jakož i z toho plynoucí důsledky úplného zanedbání a výsměšek.

Pro nemocné je rovněž velmi nemilá osmihodinová změna personálu. Služka, když se již blíží hodina odchodu, nedělá ničeho, zanechávajíc všechny starosti své nástupkyni. Ta ovšem má toho přespříliš najednou, hubuje, dělá vše polovičatě, nebo nedělá vůbec ničeho, vymlouvajíc se, že to patřilo té druhé. U každé postele je elektrický zvonek. Pravda, že mnozí nemocní by zvonili pro každou hloupost. Je však také pravda, že při zazvonění služka nemůže vědět, zda-li nemocný nezvoní opravdu v nebezpečí života. Proč tam tedy vlastně ty zvonky jsou? Nerozuměl jsem zprvu dobře berlínskému dialektu a dvě služky, které právě čistily můj pokoj (dvě jen proto, aby se mohly spolu baviti) spoléhajíce se, že jim nerozumím, řekly při opětovném silném zvonění: „Vzal čert dědka, ten by si toho naporoučel, však se ten zvonek neutrhne.“ Vůbec se ani nehnuly a kdoví, jak dotyčný nemocný trpěl.

Vzpomínám si, když jsem byl lodním lékařem, onemocněl jsem jednou z příliš dobré stravy na lodi žaludečním katarrhem. Dal jsem se v Cařihradě vyloditi a vstoupil do francouzské nemocnice. Primář mne prohlédl a poručil sestře, aby mi vypláchla žaludek. Po jeho odchodu sestra — je pravda, přede mnou vše důkladně vyčistila a operace počala. Sonda se však při zavádění v hrdle ohnula. Mluviti jsem ovšem nemohl a naznačoval jsem sestře, aby sondu vytáhla. Ta se však nedala rušiti a vykládajíc, že to velmi dobře umí, strkala a strkala, pokud to šlo, až se jí takový kus sondy v hrdle stočil, že se tam již více nevešla. Pak teprve sondu vytáhla. Když jsem jí vysvětloval jak to bylo, ještě byla uražená a i primáři nebylo milo, když jsem mu to vypravoval, neboť to bylo vlastně jeho chybou.

A tak se často svěřují z pohodlí služebnému personálu věci, jež by se jim neměly svěřovati, na příklad spočtení hub a nástrojů při vnitřních operacích. Následkem toho se tu a tam stává, že po letech třeba se najde zapomenutý a v útrobách zašitý nástroj, pinceta nebo podobné. V tom ohledu byla za mé nemocniční prakse (a myslím i nyní) pražská škola velmi úzkostlivá. Spočítaly se totiž operatérem všechny k operaci potřebné věci a před operací se jejích počet napsal na tabulku. Před zašitím se pak opět všechno pečlivě přepočítalo.

V berlínské nemocnici se rovněž velice divili mému prý bláznivému zvyku, spáti celou noc při otevřených oknech. Velmi mi bylo nemilo, když jsem z pochopitelných příčin nemohl celou noc spáti (pro bolest, starosti o rodinu když to se mnou začalo vypadati vážně a já nevěděl, zda-li své milé ještě spatřím), k ránu jsem si trochu zdříml, a před šestou hodinou jsem byl náhle probuzen prudkým otevřením dveří a rozsvícením tří elektrických lamp, aby mi sluha spočítal puls (??!!), změřil teplotu a napsal tato data k visitě, která se konala až k deváté. Jak se toto měření konalo, podotkl jsem výše. Zprvu jsme měli každý svůj teploměr, ale pak se nejspíše rozbily a aniž by se očistily, dávaly se tytéž teploměry různým nemocným. Lékaři pak domnívajíce se, že se vše řádně provádí, spokojovali se těmito číslicemi.

Když zde nemocní dva dny nemají stolice, tu se jim dává mydlinkový, teplý klystér. Poněvadž mám ve zvyku vše zkoušeti, než toho použiji, ponořil jsem prsty do vody, ta však byla tak vřelá, že jsem si opařil prsty. Sluha totiž zapoměl přidati studené vody. Po druhé zase zaváděl konec roury vedle řitního otvoru. Otevřel kohoutek a voda přirozeně tekla do lůžka. Sluha se na mne rozkatil, že prý schválně stahuji svěrací sval, aby voda nemohla vtékati. Potom teprve po prvé připustil — (dříve to vždy pokládal za snížení své autority a učenosti) — abych si zavedl sám rouru do střeva. Když jsem se vždy cítil asi 2 hodiny po klystéru nucen k vrhnutí a měl odpornou příchuť v ústech, ptal jsem se sluhy, z jakého mýdla ty mydlinky dělá. Odpověděl, že z malých zbytků po umývání v pokojích nemocných, kuchyni atd. Jednou dělal tyto mydlinky přede mnou svýma neumytýma rukama, nepřipustil jsem tedy, aby mi při tom ještě přisluhoval, a prosil jsem ho, aby mi přinesl dosti čisté horké i studené vody a aby jen tuto mnou ve vhodné teplotě připravenou vodu (kolem 40o C) přiléval do irrigatoru. Když on dával klystér, činil tak s nejvýše 1/2 l vody, byl tedy velmi překvapen, když po odtoku 1-2, ba tří litrů do střeva jsem ho žádal, aby jen přiléval, až mu sám řeknu, kdy má přestati. Aby voda vnikla až do slepého střeva a toto vyčistila, je třeba alespoň čtyř litrů u člověka střední postavy. Celé tlusté střevo se ovšem musí napjati, aby se vyrovnaly všechny jeho záhyby, ve kterých se nejvíce udržuje a zasýchá nečistota. Ovšem se toto nalévání musí díti pozvolna a při nepatrném tlaku a výše asi 1/4 až 1/2 metru. Sluha tedy odběhl k sestře a i ta se zhrozila tohoto množství vody najednou. A i asistent, zvěděv o tom, varoval mne, abych tak nečinil. Teprv když jsem jim ukázal resultát, t. j. jaké spousty nečistoty již zastaralé vyšly s vodou, dali mi za pravdu.

Ještě jeden smutný případ, jak zle placené opatrovnice zacházejí s nemocnými, chci zde uvésti. Když jsem sloužil v Pražské nemocnici jako fiskus (t. j. student, který ještě není doktorem a provádí různé práce přípravné k visitě, jako elektrisaci nemocných, vyšetřování moče, krve, šlemů atd.) zdržel jsem se, až bylo nemocným podáváno jídlo. Byl tam jeden ubohý rekonvalescent, asi šestý den po tyfu. Dostal šálek polévky na talíři a počal se sháněti po lžíci. Prosil nedaleko sedící opatrovnici, aby mu ji podala, ta však dělala hluchou, upozornil jsem ji tudíž sám, ona však odpověděla, že je na to dosti času. Čekal jsem ještě několik minut a krev ve mně počala vříti, konečně, nemoha se více opanovati, vykřikl jsem na ní: „Nyní ale okamžitě tu lžíci přineste!“ Nějak se lekla a hned poslechla, já pak dostal hned druhý den na srozuměnou bez udání důvodů, že na této klinice jsou mé služby zbytečny, abych tam prý již nechodil. Proč, dodnes nevím.

Kam to vede, když se lékař nepřesvědčí o všem sám, ukázalo se u ženy, která, ač byla úplně normální, uváděla americké lékařstvo v údiv svojí ohromně zvýšenou teplotou (46° C). Měla se dobře, stěhujíc se z jedné kliniky na druhou, všude jsouc hýčkána, ač konečně jeden mladý lékař na ni vyzrál. Tajným pozorováním přišel na její podvod; již se nepamatuji, jak tento prováděla. Nemocní podvádějí své lékaře různým způsobem. Jsou totiž také nemocní, kteří hledí lékaře přesvědčiti, že jsou více nemocní, než tomu opravdu jest. Takový nemocný si myslí, že mu lékař proto věnuje více péče, nebo se chce zadarmo a bez práce v nemocnici vyváleti, nebo simuluje za jiným účelem. Zmocní se nějakým způsobem teploměru — tyto jsou obyčejně stejné — a připraví jej třeba v teplé vodě na určitý stupeň. Pak-li to lékař měří jiným teploměrem, snadno jej zamění svým připraveným. Nebo přileje do své moče moč jiného pacienta s chorobným obsahem, na př. bílkovinou neb cukrem atd., nebo si vymění svou nádobu s onou jiného pacienta, jedná-li se tomuto, aby byl považován za zdravého. Vůbec uvádějí nemocní své lékaře velmi rádi v omyl. Jiný veliký podvod se páše jak na nemocném, tak na lékaři, dá-li se vyšetřiti moč, stolice atd. nesvědomitým majitelem chemického závodu, který věc svěřenou mu k analyse jednoduše vyhodí a napíše nějakou analysu, kterou si dá dobře zaplatiti. O tom jsem se sám několikrát přesvědčil, když se taková analysa nesrovnávala s nálezem mého vyšetření. Učinil jsem si analysu ještě sám a přesvědčil jsem se o tomto podvodu. Stalo se mi to pouze jedenkráte, neboť jsem již nikdy nevěřil a přezkoušel jsem vždy sám psanou analysu, donešenou mi odjinud.

Nesmírně mnoho záleží na poctivosti ošetřovatelky nemocných; skoro tolik, ne-li více, než na lékaři. Mnozí lékaři to vědí a váží si velice dobré ošetřovatelky, hledíce si ji na každý způsob nakloniti, tak na př. náš zesnulý prof. Pavlík měl svoji Kajetánku, které slíbil vždy za zdaření některých operací jimiž si získal světového jména, nějaký dar, na př. zlaté hodinky a pod. Ovšem, nemůže lékař, který má větší praksi, do podrobností vše sám dělati, ale měl by to vždy svěřiti jen osobám, o nichž se již často přesvědčil, že tomu dobře rozumějí a že mají dobrou vůli, postarati se o vše co nejlépe a nejsvědomitěji. A tyto osoby ještě musí podrobiti častější kontrole.

Dle mého náhledu by měli býti všichni zaměstnanci v nemocnicích a podobných institucích jen a jen lékaři nebo studující mediciny i pro ty nejprostší práce, na př. čistění pokojů atd. a sice dle pokročilosti ve studiích pod dohledem zkušenějších. Nováčkové by musili posluhovati i starším svým kolegům, jichž povinností by zase bylo, oněm vše vysvětlovati a tím jim studium usnadňovati, jak to asi bylo mezi studenty za starších časů. Kdyby takový student ošetřoval nemocného po celý průběh nemoci, jistě by této daleko lépe porozuměl, než při nějaké suché přednášce, kterou mnohdy poslouchá jen na půl ucha a které mnohdy ani z polovice nemůže porozuměti, poněvadž je, bohužel, mnoho přednášejících, kteří předpokládají u svých posluchačů své vlastní vědomosti a volí ve svých přednáškách slova, kterým mnohdy jen oni sami rozumějí. To se stává i ve vědeckých spisech a mohu říci, že ve značné míře v naší české vědecké literatuře, proti čemuž pan prof. Chodounský již dávno marně brojí. Čtenář aby měl stále konversační lexikon po ruce a ani tam mnohé slovo nenajde, poněvadž spisovatelé si sami taková latinská neb řecká slova tvoří v domněnce, že čím více cizích slov užívají, tím se zdá býti jejich práce učenější a vědečtější. Já zase myslím, že by měli předpokládati u čtenáře pokud možno nejméně předběžného vzdělání. Užívají-li však takových výrazů, měli by hned podati vysvětlení, jak do nedávna prof. Brandeburgem redigovaná vídeňská „Medizinische Klinik“. A i ta bohužel s tím nyní přestala.

Je známo, že inteligentní ošetřovatelka, je-li mnoho let na jedné klinice, na prvý pohled pozná netoliko diagnosu a co se pacientovi předepíše, nýbrž i prognosu, totiž jak to s ním dopadne. Rovněž sluhové v různých laboratořích znají více z prakse, než některý asistent, ba někdy než některý novopečený profesor a za dobré zpropitné vypomohou studentům při zkouškách. Nedávno jsem četl, že takový sluha ve Švýcařích učinil ve svém odboru cenné vynálezy a nyní je profesorem světové pověsti.

Jistě je na světě velmi málo universitních profesorů mediciny, kteří viděli celý průběh různých nemocí, o kterých přednášejí. Svoje vědomosti z velké částí nabývají z knih, jež byly rovněž částečně vypsány z jiných, aniž by se autoři prakticky přesvědčili o tom, co píší. Podobně asi, jako se spisují cestopisy: Aby byly úplné, jsou doplňovány vypravováním o věcech, jichž autor nezažil. Tím se vloudily — zejména do starších cestopisů — víra v různá báječná zvířata, jež vůbec nikdy neexistovala. Četl jsem nedávno, že jeden znamenitý spisovatel napsal cestopis o Španělích, aniž by byl kdy ve svém životě opustil Paříž. Medicinská věda by se měla učiti jen prakticky u loží nemocných, v různých laboratořích, kde by každý student měl to, čemu se učí, vykonati i prakticky pod dozorem starších kolegů a tito opět pod dozorem demonstrátorů, asistentů a profesorů na strojích nebo modelích. Tato methoda by byla lepší, než ústní zkoušky, při nichž může náhodou dobrý student propadnouti a špatný projíti. Tak by také neměli míti profesoři útrpnost s medikem, který již několikráte propadl, a propustit nevědomce, který svou nevědomostí může u svých pacientů způsobiti mnoho neštěstí. Myslím rovněž, že by se profesoři o vědomostech každého studenta měli přesvědčiti každý semestr, neb alespoň každoročně, než jej propustí do vyššího studijního oddělení a ne, jak se až dosud děje, že teprve po absolvování všech pěti ročníků může dělati zkoušky. Velké procento mediků stále odkládá vše na poslední chvíli a místo aby chodili do laboratoře, nemocnice a poslucháren, probíjí čas po kneipách — jak je zejména o medicích známo — a pak chce náhle ohromnou učební látku strhnouti a jen ledabyle se připraví. Jeden můj spolužák ze stejného ročníku teprve nedávno promoval, tedy při 35 rocích. Mladí lékaři nebo medikové, kteří by ošetřovali nemocného po celý průběh nemoci, získali by praktických zkušeností a byli by lidštější a svědomitější. Nemocný pak byl by spokojenější, věda, že nad ním stále bdí odborná poctivá síla. Jistě jedna z nejdůležitějších léčebných pomůcek je důvěra v lékaře a klidná spolehlivost, že se nemocnému všeho dostane, čeho k uzdravení potřebuje.

O tom k poučení může posloužiti případ mého syna.

Za mé nepřítomnosti v Terstu onemocněl totiž rheumatickými bolestmi v noze. Dámy, u kterých byl na bytě, daly jej dovézti do nemocnice, kdež známý chirurg Dr. Stuparich nemoha si vysvětliti horečku, kterou nijak medikamenty nemohl ukrotiti, učinil pokusnou trepanaci (proděravění kosti stehenní). Tam těž nenašel příčinu horečky, ale infikoval dřeň kostní a povstala osteomyclitida (zánět kostních součástí) a přirozeně tím i horečný stav se zvýšil. Přijel jsem do Terstu a ovšem moje prvá cesta byla do bytu mého syna a pak rychle do nemocnice a tu právě chystal se Dr. St. k nové pokusné operaci, kterou jsem si ovšem po prudkém výstupu s lékařem co nejrozhodněji zakázal. Šel jsem hned na druhé chirurgické oddělení, kde byl primářem také velmi známý Dr. Escher; ten mi slíbil, že hned hocha přijme na své oddělení. Když tam byl několik dní, horečka stoupla a já při visitě shledal, že rána pokusnou operací způsobená byla zanícena, byla v nejhořejší části kosti stehenní a byla úplně nahá, poněvadž obvaz dělala špatně nějaká opatrovnice, tak že se sešinul. Tu p. Dr. Escher mi řekl, že asi za 2 dny, až bude rána k operaci zralá, se opět prořízne. Já jsem na to namítal, že nemusí dojíti k hnisání a tudíž ani k operaci, když se na to přiloží již dávno mi známá mast, kterou jsem vždy s velkým úspěchem i při otravách krve užíval. Pan primář se mi vysmál, že prý je to nesmysl a že se mnou na své klinice nedá poučovati.

Když bylo po visitě a já zůstal se synkem sám, odšinut jsem snadno okraj obvazu, pod kterým se zanícená rána nacházela, setřel ziskovou mast a přiložil svoji. Druhý den, než visita přišla, opět přiložil a tak jsem činil po tři dny. Poněvadž se rána denně lepšila, nepomýšlelo se více na operaci a když po třech dnech zánět úplně zmizel, řekl mi primář vítězně: „Vidíte, pane kollego, šlo to i bez Vaší masti.“ Já pak byl tak zpozdilý, že jsem mu svůj podvod vyložil. Tu se p. primář tak rozčílil pro moji prý drzost, již na jeho klinice jsem se dopustil, že jsem mu také dosti ostře odpověděl, že mi do jeho kliniky nic není, jen když jsem svého syna před zbytečnou a nebezpečnou operací zachránil a prosil jsem jej, aby jej hned z nemocnice propustil, že nenechám s ním experimentovati a zejména navrženou již amputaci ve stehně provésti.

Vzal jsem hocha do soukromého bytu, rozřezal sádrový obvaz a udržováním ran v čistotě a koupáním 3krát denně v moři připravil jsem ho tak daleko, že za tři neděle mohl opět choditi do školy. Na to jsem odjel do Brasilie. Chtěl jsem vlastně vzíti synka s sebou, abych jej měl více na očích, pokud by úplné neposílil a skutečně byl již na tuto cestu do Brasilie zapsán jako plavčík, v čemž mi značne byli nápomocni ředitel i inspektor Lloydu, jakož i kapitán lodi. Pak jsem si to zase rozmyslil, pováživ, že jistě na této cestě bude dosti bouřlivého počasí, zejména v tomto čase (vyjeli jsme na lodi „Orion“ 9. listopadu 1904). — Nejvíce se očekávaly bouře v „Golfe du Lion“, v Gibraltaru a pak i v Atlantickém oceánu. Další příčina, proč jsem hocha nechal v Terstu, byla, že na cestě po pobřeží Brasilie bylo určeno, zakotviti na několik dní v přístavu Santos, který byl velice obáván, poněvadž tam stále zuřila žlutá zimnice a ohromné procento mužstva lodí tam stavících podléhávalo této hrozné nemoci. Z té příčiny bývali na tuto cestu naloďováni mužstvo i důstojníci jen z trestu, nebo po každém povýšení alespoň jednou. — Ale již do Janovského přístavu mne došel telegram, že kollega, jemuž jsem hocha svěřil, se musil odhodlati k amputaci, abych prý k ní svolil. Hoch byl totiž tak zpozdilý, že pěšky s kamarádem si udělal výlet plných 22 hodin a noha se mu opět zanítila. Telegrafoval jsem zpět, že rozhodně k operaci nedám svolení, poněvadž by při nebo po ní musil zemříti. Zároveň jsem dopsal p. Dr. Steinerovi, který většinou sdílel mé náhledy, jak má do mého návratu syna léčiti. Každý si může pomysliti, jak mi bylo, neboť cesta do Brasilie, ze které jsem desertovati nesměl, trvala přes tři měsíce.

Jak jsem byl předem očekával, stihla nás v Lionském zálivu prudká bouře, tak že vlny několikrát zatopily moji kabinu nalézající se na palubě. Vichřice násilím otevřela mé dvéře a všechny mé věci se úplně promočily mořskou vodou. Velmi rád jsem cestoval po moři, ale tentokráte mi to nebylo příjemné. Ledová vichřice a nemíti, čím zaměniti promoklé šaty! V Santos se naše obavy neuskutečnily, neboť přístav tento se stal z nejobávanějších téměř nejzdravějším v Jižní Americe. Zde se ukázalo, co dělá hygiena. Pouhým zřízením řádného nábřeží a vysušením močálů se vykonal tento zázrak; bez předchozího snad očkování proti žluté zimnici tato úplně z krajiny zmizela. Z toho vidno, že hlavní potřebou v obraně proti epidemickým nemocem není očkování, nýbrž odnětí půdy, kde by mohly nebezpečné mikroby najíti výživy.

Po svém návratu z Brasilie za 98 dní jsem hocha nalezl v dosti dobrém stavu a odvezl jsem jej do Beyrutu v Syrii, města velmi zdravého podnebí, kde jsem jej dal zapsati do obchodního oddělení tamní americké university misionářské. Poručil jsem mu, aby ankylosu (neohebnost kloubu) kolena, která stálými sádrovými obvazy v Terstu povstala, cvičením, hojnými mořskými koupelemi, obklady a masáží hleděl odstraniti.

Primářem v Americké nemocnici v Beyrutě byl prof Dr. Post, znamenitý chirurg, který však operoval jen tehdy, pak-li toho bylo nutně potřeba. Tomu jsem svěřil svého hocha, kterému se dařilo poměrně velmi dobře. Dr. Post ve všem se mnou souhlasil a když jsem si vymínil, že do mého příchodu nepodnikne žádné operace, odjel jsem spokojeně na půl roku do Japonska. Po návratu z této cesty mi vrchní lékař Dr. Lloydu, Dr. Castiglioni, hned povolil cestu přes Beyrut. Tam mi přiběhl hoch vstříc bez ankylosy a kypící zdravím. O prázdninách však odjel s paní, u které bydlel, do Kaify, kamž jsem přijel asi 2 měsíce na to večer asi k 6. hodině. Rozumí se, že jsem se u lodního agenta hned po hochovi ptal a se zděšením jsem se dozvěděl, že den na to na něm má býti provedena amputace. On tam prý velice volně a nezřízeně užíval svých prázdnin, kouřil 50 i více cigaret denně a den co den chodil pěšky přes 2 hodiny na horu Karmel hráti kuželky. Tím se mu opět neúplně zahojená noha otevřela. Kapitánovi jsem vyložil situaci a řekl, že zůstanu v Kaifě a nepočká-li s lodí na mne, že musí odjeti beze mě. Byla to jakási vzpoura. Ale kapitán byl sám otec a velmi citlivý, slíbil mi tedy, že na mne počká. Vzal jsem hned povoz s mezky a jel do as 2 hodiny v horách vzdálené německé nemocnice. Tam jsem beze všech ohledů, nemoha se s lékaři ani dorozuměti, přes odpor ošetřovatelek naložil synka na vůz a hajdy zpět do Kaify a na loď. Ráno jsem ho odvezl do Beyrutu k Dr. Postovi a ujednali jsme si, že asi za 4-5 neděl opět přijedu a že pak odstraníme sekvestr (odumřelá kost), který se sice utvořil, ale posud od zdravé kosti neodloučil. Asi za 2 měsíce jsem po odstranění sekvestru synka zavezl do Jižní Francie, kde se úplně uzdravil. Nyní, po 17 letech je můj syn úplně zdráv a jediná památka na přestálou nemoc jsou jizvy, jimiž kosti odcházely. K vůli těmto jizvám nebyl nikdy odveden, teprve za světové války, během kteréž to přivedl na jednoho z nejčipernějších poručíků svého pluku. — Je nyní bankovním disponentem v Karlových Varech, výtečný zpěvák, pianista, houslista, čelista, zná velmi dobře asi 8 jazyků, je šťastným otcem rodiny — nevděčník ze mne již po třetí udělal dědečka — znamenitě plove, veslaří, lyžaří, jezdí na kole, běhá po celém Rudohoří a je ze všech kolegů v bance jistě nejzdravější a nejotužilejší. Všechny svrchu uvedené sporty pěstuje na dvou zdravých nohách, o jedné z nich před 18 lety několik lékařů tvrdilo, že musí rozhodne býti amputována, pak-li že má můj syn býti zachráněn před jistou smrtí. — Já pak tvrdím, že by pro něho operace byla bývala smrtí a ne-li, tedy při nejmenším by byl mrzákem, jenž by se bídně a bez radosti protloukal životem, kdežto je nyní normálním zdravým, spokojeným člověkem.

Poslední dobou se mnoho mluví o vitaminech a tvrdí se, že jsou to jakési chemicky posud neurčitelné látky. Já myslím, že to ani látky dle našeho posavadního nazírání nejsou, nýbrž nahromaděná energie slunečná, podobně asi jako teplo, světlo, elektřina, magnetism, životní síla zvířat a rostlin atd. — Jmenujeme tyto jednoduše silami, které se dají převáděti jedna v druhou a nemají fysikálních vlastností, jako rozměrů, tíže atd. Laičtí lékaři (přírodáci) již dávno a dávno uváděli, že jsou v potravinách takové síly, nutné k výživě, které se různým připravováním potravin, zejména vařením ničí. Proto také mnozí přírodáci odporučovali jísti potraviny pokud možno syrové. Věděli již dávno, že tyto síly existují, nedávali jim však učených jmen. Věděli již dávno, že k výživě nestačí jen bílkoviny, tuky a uhlohydráty, jak školní medicina ještě do nedávna učila a ke kterým nedávno přidala jakožto k výživě nutné výživné sole, o kterých ostatně přírodáci také již dlouho tvrdili, že jsou nezbytně nutné.

Teprv nejnovější dobou se poznaly tyto „látky“ (?), jimž někteří dali jméno „vitaminy“, druzí opět „nutraminy“ a které způsobují učencům mnoho lámání hlavy. Těchto vitaminů se napočítaly do nedávna 3 druhy (A, B, C) avšak stále se přichází na nové. Vitamin „A“ se nalézá pod slupkou semen obilných, rýžových atd.

Pak-li se mladá zvířata krmí moukou z vnitra semen, neb škrobem, cukrem, loupanou rýží, objevují se u nich známky křivice (anglické nemoci) a také oči se zanicují až k oslepnutí. Dá-li se jim však jen trochu povrchní mouky neb rýžových slupek neb másla, všechny tyto symptomy (příznaky) rychle mizí a zvířata se tím zachrání od nedaleké smrti. I oční zánět mizí. Podobně i u dětí.

Lékaři dříve myslili, že tyto nemoci jsou způsobeny nedostatkem tuku a ne vitaminu A obsaženého v některých tucích (zejména v tuku různých žláz a v tuku rybím, o kterém je ostatně již dávno známo, jak znamenitě působí u slabých dětí). Ve vepřovém sádle.

Vitamin B se rozpouští ve vodě a líhu a může se vyloučiti z klíčků mladých rostlin, pod slupkou semen, ve žloutku, v kvasnicích atd. Nedostává-li se mláďatům vitaminu „B“, nerostou, a hubnou; dospělí živočichové také upadají na váze a jejich svaly ochrnou. Tyto poruchy se skorem okamžitě vyléčí výtažkem z kvasnic.

Vitamin „C“ je ponejvíce v čerstvém ovoci (zejména v citronech) a čerstvé zelenině (zvláště listnaté), méně pak v bramborech, mrkvi a velmi málo v mléce. Krmí-li se na příklad morčata výhradně ovsem a senem, kde vitaminu „C“ není, zmírají již za několik dnů. Přidá-li se jim ještě v čas trochu čerstvého jetele, ba i jen trochu slámy (v niž se rovněž vitamin „C“ nalézá), udrží se na živu.

Mýlil by se každý, kdo by myslil, že si může nahromaditi jakési zásoby vitaminů pro budoucnost, podobně jako jiné síly, jichž je ať přímo, ať nepřímo pro nás pozemčany jediným dárcem naše milé slunéčko. — Vitaminy se podobně jako elektřina hromadí na povrchu a jsou chráněny slupkami, aby se tak snadno nevybily. Podobně pak jako elektřina se působením zevních vlivů vybíjí. Vitamin „A“ je poměrně nejvzdornější. Nevybije se ani když naň působí několik hodin vřelá pára; také v mléce se nezničí svařením. Příčina, proč svařené mléko spíše škodí než prospívá — zejména dospělým — není ztráta vitaminu „A“, nýbrž některá jiná, posud neznámá. V životosprávě je vůbec mnoho prospěšného a mnoho škodlivého proč, není nám ještě známo, víme tak pouze ze zkušenosti.

Vitamin „B“ snese již méně varu a paření než „A“ a ruší se zejména působením sody v horku.

Vitamin „C“ se ruší velmi snadno horkem, neb sušením. Tak na př. není vitaminu „C“ v sušené zelenině nebo v seně.

V poslední době se nalezl i vitamin „D“ a nalézají se prý stále nové a nové. Panuje domněnka, že působí asi hlavně na vylučování žláz s tak zvanou vnitřní sekrecí, o kterých jsem se již dříve zmínil. Vitaminy samy nemohou působiti tak silně jako potrava, nýbrž jistě jenom jakožto dráždidla těchto žláz, jichž prostřednictvím opět působí na nervy a takto se přeměňují v životní sílu (?) Poněvadž pranepatrná část vitaminů stačí, aby se napravily poruchy povstalé jejich nedostatkem, a poněvadž se podobné síly jako teplota a elektřina dají měřiti teploměrem, ampermetrem atd., musíme je přece považovati za jakousi hmotu.

Vitamíny se vyvinují nepřímo zářivou energií sluneční v organismech rostlinných. Neorganické látky zemin se přizpůsobují tak, aby jich rostliny mohly použíti ku své výživě. Rostliny se pak přizpůsobují k výživě živočichů tvořením vitaminů, kteréžto se opět přeměňují v tak zvanou životní sílu živočichů, podobně asi jako elektřina v teplotu nebo magnetismus. Tato životní síla, nám nepochopitelná, nyní však všeobecně biology uznaná, tvoří intelektuelní myšlení, které je opět tím dokonalejší, čím je složitější organismus a které kulminuje u člověka, nejsložitějšího to živočicha. Vždyť myšlenky taky musíme považovati za látky. Je známo, že se dají přenášeti.

Myslím, že i různé vášně, zlost, nenávist, láska, smutek, jsou látky, jež se rozšiřují po svém okolí asi jako zrnko karminu hozené do vody. Říkává se, že jsou nakažlivé. Smutný člověk rozesmutní celou společnost, právě tak jako veselý může celé shromáždění rozveseliti. Je potřebí silné povahy a vůle, aby se člověk náladě svého okolí nepoddal. Přece však i silná povaha cítí působení vlivu svého okolí. Je známo, že lékaři a zřízenci v ústavech pro choromyslné vždy do jisté míry trpí nervositou, jež se často mění v choromyslnost a že choromyslnost je dědičná. Během světové války se rozšířily vlny nervosy, nevraživosti, nenávisti, lakomství, atd. po celé zeměkouli.

Mají tedy asi pravdu tak zvaní okkultisté, kteří tvrdí, že žádná dobrá neb zlá myšlenka se neztratí, nýbrž že se odrazí asi jako míč od stěny a působí zpětně na svého původce. Jak nyní za své hříchy musí trpěti celý německý národ, jehož panovačnost se proměnila v porobu a bídu, tak i běda přijde asi zpět na ty, kteří německý národ v této bídě a porobě hledí udržeti, ať již ze msty, ať již z bázně před odplatou. Přes to, že totéž se stále v dějinách opakuje, lidstvo se z toho nepoučilo a stále opět se dopouští tak často a hrozně potrestaných chyb.

Zde vidíme koloběh, který je pojítkem každé nejmenší částečky vesmíru a nutnou příčinou závislot i jedné částečky na druhé. Vidíme, že celý vesmír je asi jediná bytost, jejíž orgány jsou hvězdy. Zeměkoule se pak třídí, asi jako pravděpodobně i jiné hvězdy, v říši anorganickou, rostlinstvo a živočišstvo. Orgány živočišstva jsou různé druhy zvířat a člověčenstvo. Orgány člověčenstva jsou pak jednotlivé národy, v těchto obce, dělené opět na rodiny a tyto opět na jednotlivce. Vše toto je řízeno jediným duchem, jakýmsi mozkem, jenž vysílá své větve s uzlinami až do těch nejnepatrnějších a nejjednodušších prvků. Podobně porovnáváme člověka v jeho složitosti s malým vesmírem.

*

Celý tento článek jistě naznačuje cestu pro ty, kteří zvyklostmi života, přesycováním a přebytečnými nápoji porušují své zdraví. Laskavý čtenář zajisté postřehne v uvedené stati, kde a v čem hledati může příčinu onemocnění a jak nutno se zachovati, aby onemocnění vůbec nenastalo. Jako další článek p. Dra Šípka uvádíme poučení o strašlivém nepříteli života lidského, který se zove:

Rakovina a záškrt

(Pokus na sobě.)

V therapeutické společnosti uvádí Dr. Robinson případ jedné nemocné, léčené lašťovičníkem injekcí, po které nastala silná reakce s třesavkou atd. Druhý den počal nádor (horní čelisti neoperovatelný a v ústech již zvředovatělý) měknouti. — Dr. Robinson dal větší dosi lašťovičníku vnitrně a natíral vřed dvakrát denně. — Nádor prý se stále menšil. Dr. Robinson se vyslovil, že je lašťovičník specifický lék proti rakovině.

Dr. Naamé (Tunis) předpokládá, že rakovina povstává ze špatné výživy místní a z abnormální funkce žláz s vnitřní sekrecí, jež je příčinou anarchie buněk a působí snížení počtu bílých krvinek, jakož i vznik rakovinových buněk, což prý nenastane při normální, harmonické sekreci. Operace prý neodpomůže a proto jsou po operaci tak časté recidivy. Odpomůže prý jen podávání výtažku špatně pracujících žláz, hlavně žlázy štítné. Podařilo se mu prý úplně vyhojiti rakovinu prsu podáváním výtažku žlázy štítné a žlázy z vaječníku. Vředy prý omýval pouze svařenou vodou. Rakovinu konečníku léčil podáváním žlázy štítné a pankreasu (břišní slinné žlázy). Radí, aby se této léčby užívalo ve vších případech rakoviny a sice dle sídla této a dle pohlaví nemocného, tedy na příklad u mužů místo výtažku vaječníku, výtažku varlat.

Tripsinu (výtažku žlázy slinné břišní) se užívalo často s dobrým prý výsledkem při léčbě zhoubných nádorů. Poněvadž se však zdálo, že cestou zažívadel je málo účinný a podkožně vyvolává nepříjemné reakce, měl Dr. Loeper nápad, vstřikovati jej do žil. U všech druhů rakoviny byl resultát buď negativní nebo i nastalo zhoršení, kdežto prý u rakoviny žaludku způsobil menší nebo větší zlepšení se sílením přirozených obranných sil organismu.

Dři Bishop a Page pozorovali u 61-leté ženy s rakovinou prsu tři mesíce po operaci recidivu. Provedli opětně operaci, avšak po třech nedělích se opět dostavila nová recidiva. Podávali tedy výtažek ze žlázy štítné a po 18 měsících zmizely všechny příznaky rakoviny, aniž by se po 2 a 1/2 letech obnovily.

Doktoři Beatson, Stanley Boyd a Watson Cheyne, jakož i Dr. Hermann dosáhli vynětím vaječníků a podáváním výtažku žlázy štítné prý značných úspěchů, i jíní lékaři prý při rakovině prsu s dobrými výsledky vyňali vaječníky.

Dr. Stanley Wojard uveřejnil v „Lancet“, že vitaminy působí na žlázy vnitřní sekrece a dělal pokusy tím, že podával potraviny prosté vitaminu A. Přišel na tu myšlenku, poněvadž je dokázáno, že schází-li v potravě vitamin A, mladá zvířata nerostou, trpí různými poruchami a brzy pojdou, starým zvířatům prý to nevadí — (myslím, že také u těch to škodí, jenže to nelze tak brzy a tak zřejmě pozorovati). Vitaminy jsou již dávno známy u přírodních lékařů, ale neměly ještě toho názvu. Školní medicina teprv nedávno našla, že při potravě ve které chybí jisté látky, jež se chemicky nedají dokázati, organismus velice trpí značnými, ba i smrtelnými poruchami. Jedni nazývají tyto látky vitaminy, druzí nutraminy a do nedávna rozeznávali hlavně A, B, C, nyní prý objevili i D a jiné více. Dle mého náhledu nejsou vitaminy žádné látky dle našich dosavadních pojmů, nýbrž síly podobné elektřině, magnetismu, teplotě atd., jež jsou tvořeny zářivou energií v ovoci a sice přímo pod slupkou, která je chrání před vybitím působením zevními vlivy. Vitaminy jsou totiž snadno porušitelny, zejména působením velikéhu tepla (při vaření, pečení atd.). Dle mého náhledu se tyto vitaminy mění v těle živočicha v životní sílu, podobně asi jako elektřina v světlo, magnetismus atd. O vitaminech se obšírněji zmíním ve svém článku „Způsob mého léčení“.

Jelikož buňky rakoviny se následkem rychlého vzrůstu často porovnávají s buňkami zárodků neb mladých zvířat, myslil Dr. W., že podáváním potravin neobsahujících vitaminu A buňky rakoviny následkem nedostatku zajdou jako mladá zvířata. Dle mého mínění zajdou mladá zvířata ne snad nedostatkem nějaké látky ve výživě, nýbrž nedostatkem životní síly, která povstává přeměnou z vitaminů. Rakovinová tkáň však povstává neschopností životní síly organismu, aby vzdoroval různým škodlivinám. Zejména pak nemá dosti síly, aby mohl zneutralisovati kyselinu močovou, t. j. přeměniti ji v močovinu, aby utvořil dost obranných látek proti vznikajícím nemocem. Logicky měl tedy Dr. W. spíše zdroj životní síly, t. j. vitaminy přiváděti do těla a ne je o ně olupovati. Důsledek jeho zkoušek také podle toho dopadl. Dr. W. prováděl své zkoušky v nemocnici pro rakovinu v Londýně na 74 nemocných během 11 měsíců. Osm jich zemřelo hned během prvního měsíce zkoušek. V několika případech prý pozoroval mírné zlepšení. (To se stává i když se rakovina vůbec neléčí.) Jenom 3 nemocní prý cítili značné umenšení bolestí. (To vysvětluji jednak sugescí jednak tím, že rozpadává-li se nádor, uvolní se tlak na okolí a tím i bolesti ubývá.) Vzdor těmto špatným resultátům svých zkoušek odporučuje Dr. W., aby se tato dieta zkoušela v případech neoperovatelných, nebo tehdy, když se nemocný nechce operaci podrobiti. Sám pak patrně ve zkouškách pokračuje ke škodě chudáků nemocných.

Výtažkem z hypophysy (malé žlázky na spodině lebečné) prý ve více než 30 případech zabráněním přítoku krve k rakovině přerušil její vzrůst. Je prý to posilující prostředek a zabraňuje kachexií (vysílení); značně prý zlepšuje náladu. Vstřikuje se přímo do rakoviny.

Manninger v Pešti prováděl operace paquelinem (rozžhaveným elektrickým proudem), a sice na 513 nemocných. Z 998 roku 1900 takto operovaných žilo roku 1916 ještě 41, t. j. 4 %, a ze 136 operovaných roku 1916 žilo roku 1919 ještě 88, t. j. 65 %.

Dr. Taj radí operaci a pak vnitřně anilinum sulfuricum, který lék prý zabraňuje mesastase, recidivám a kachexii, prodlužuje život, zmírňuje bolesti a odstraňuje zápach. — S kuchyňskou solí se prý ničí buňky rakoviny. Profesor Briseau a Huchard dávají prý s dobrým výsledkem chlornatan sodnatý. Dr. Dumontpellier již prý od roku 1856 dává pro rakovinu v ústech kalium chloratum. — Dr. Fumagallo viděl sice, že po kalium chloratum rakovina zjízví, ale pod jizvou prý se opět objevují uzlíky rakoviny; tento lék způsobuje tedy pouze zjízvení povrchní rozpadlé části a ne zajizvení.

*

Půst působí na omlazení celého člověka. — V předu uvedené stati „Způsob mého léčení, rakovina a záškrt, pokus na sobě“, ukazuji spolehlivě pro člověka cestu, kterou by se měl bráti chce-li zachovati si zdraví, resp. chce-li aby ztracené zdraví znovu získal. Dr. Šípek nevypravuje vše to jako něco co si myslí, jako pouhou theorii, ale vše z vlastní zkušenosti, z vlastních pokusů na sobě samém. Ti kteří ztratili své zdraví a beznadějně dívají se snad již v nejbližší budoucnost, kteří byli opušteni bližním i lékařem, nechť s důverou se k němu obrátí a nechť doufají, že tam kde mluví se o smrti, Dr. Šípek mluví o životě. Jak působí půst na omlazení celého člověka ukázal Dr. Šípek opětně na sobě v min. roce, kdy předsevzal si vykonati 21 denní půst jak k svému osvěžení tak k přesvědčení, že jeho methoda léčebná jest nejsprávnější a jedině taková, která i v nejtěžších případech vrací zdraví nemocným.

Pan Dr. Šípek pod dohledem čes. lékařské fakulty učinil pokus na sobě samém a sice původně zamýšlený půst 21 denní prodloužil na 35 dní, kdy ničeho nejedl a nepil, pouze dle potřeby ssál šťávu citronů v troubě dušených. Půst počal 8. listopadu a končil 13. prosince. Co chtěl p. Dr. Šípek dokázati tímto postem? Slyšme, co o tom vypráví sám.

1. Chtěl jsem osvěžiti opět svůj organismus a zbaviti se různých snad v mém těle nahromadivších se škodlivin;

2. dokázati pak medicinskému světu, jak mylně o mém způsobu léčení soudí.

Pod dohledem české lékařské fakulty učinil jsem pokus prodlouženého postu (myslil jsem zprvu, že k tomu stačí asi 3 neděle postu, ovšem provázeného ještě mnohými jinými procedurami, zejména úzkostlivou čistotou těla zevně i uvnitř atd., ale okolnostmi se zejména moje nervosa tak pohoršila, že jsem se zdržel jídla i pití plných 5 neděl).

U svých nemocných bych ovšem takových pokusů se neodvážil, leda jen v zoufalých případech, kde by nebylo vyhnutí. K tomuto pokusu pod dohledem některé fakulty musil jsem konečně jednou přistoupiti a to osobně, abych konečně situaci objasnil, ač to v mém stáří 64 roků při tělesné váze pouze 55 kg a při tuberkulosní infiltraci plic (jsem z rodiny, jejíž téměř všichni členové zemřeli na souchotiny a při nynějším pokusu p. prof. Eiselt při svých dvou vyšetřeních to konstatoval) bylo dosti odvážné a myslím, že asi málo kdo z laskavých čtenářů chtěl by provésti tuto kuru.

Pro mne to však opravdu nebylo žádným hrdinstvím, spíše velmi příjemnou zábavou, dosti nemile kalenou mými odpůrci a zejména finančními starostmi o mou četnou rodinu.

Svůj pokus provedl jsem veřejně:

1. Abych rozptýlil různé chybné názory, které mělo jednak obecenstvo, jednak medicinský svět, který na mne hleděl buď jako na šarlatána a švindlera, jednak jako na nepříčetného blázna. Že se mi nijak nejednalo vydělati tímto tak málo obvyklým a tak nepopulárním způsobem léčení, dokázal jsem již dávno, ztráceje vědomě čím dále tím vice pacientů a získávaje tím větší pověsti svým podivným jednáním: chtíti vyvrátiti názor všeobecně zakořeněný, že má-li bytí člověk zdráv a silen, že je nutno dobře se najísti a napíti a býti co nejlépe živ. Toho náhledu jsem ostatně i já, jenže můj náhled v provádění tohoto „dobřě a najlépe“ je zcela protichůdný všeobecnému. Kdežto všeobecně tímto „dobřě“ je míněno co nejvíce a tak zvaných nejsilnějších potravin a nápojů, kdežto já myslím takových, které tělo nejvíce může potřebovati a také k této potřebě zpracovati. Co se týče toho „nejlepšího způsobu života,“ míní se všeobecně užíti všech kulturních vymožeností k nejpohodlnějšímu a nám zdánlivě nejpříjemnějšímu, ale pokud možno od matky přírody nejvzdálenějšímu způsobu života a tudíž naší přirozenosti nejvíce škodlivému.

Uvykli jsme si totiž špatně a mnoho jísti, špatně mluviti, dýchati, se oblékati, bydleti, spáti, pracovati a odpočívati, nepřirozeně se baviti atd. atd., zkrátka a dobře opičiti se po některém bláznu, který měl dosti vlivu, aby přesvědčil, že to neb ono, které zprvu bývá i odporné než se tomu privykne, že jest to krásné a připraví příjemný požitek, až konečně skutečně bez toho nemůžeme se ani obejíti; až mnohdy jsme nabyli i přesvědčení, že je to na škodu, ale nejsme již dosti silni, abychom si tomu odvykli.

Všeobecně se myslí, že moje methoda záleží v potýrání mých obětí tak dlouhým hladem, pokud to jen mohou vydržeti. To je však absolutně mylné mínění.

Předně zaměňuje se pojem hlad s pojmem půst. U mne nemocní nikdy netrpí hladu, nýbrž různou dobou se postí, aniž by pocítili nejmenší potřebu jídla, nanejvýše vyplniti dlouhou chvíli touto tak skoro všeobecne nejmilejší zábavou. Jakmile pacient pocítí opravdový hlad, což obyčejně bývá i znamením, že se svých neduhů, pokud to u něho ještě možno, zbavil, ihned dostane přiměřenou stravu, kterou by mohl dobře stráviti.

Jest tedy půst jenom pomocným, ovšem velmi důležitým momentem mé methody a mnohdy i nanejvýše potřebným, ba i život zachraňujícím jak následující příklad, který s povolením nemocného uveřejňuji s jeho jménem. V loni t. j. 1923 na jaře onemocněl p. plukovník E. Bariczek z Brna na zúžení trubice močové a lékaři musili mu kathetrem moč odebírati a pomalu vyvinul se hnisavý zánět méchýře a pak i krvavě hnisavý moč se objevil. Čím dále tím častěji musil býti moč odebírán, nemocný slábl, jeho starý bronchiálni katarrh se značne zhoršil až v záchvaty dušnosti, srdce se oslabovalo, úplně ztratil chuť k jídlu, nohy opuchly až nad kolena a konečně byla paní jeho připravována na brzkou asi smrt. Předpisován k vůli srdci digitalis a k vůli slabosti silná častá strava masitá, plzeňské pivo a silná vína atd.

Tu si vzpomněl p. plukovník, že před několika léty pozdravil se v Luhačovicích u mne z velmi těžkého, žadnými prostředky před tím se nelepšícího bronchiálního katarrhu. Ač mu lékaři prý zrazovali, aby ke mně nejezdil a že by ani cesty do L. nevydržel, přijel 3. září přece ve velmi zuboženém stavu. Předepsal jsem absolutní půst a ovšem prováděl koupele, massage, horské slunce a j., hlavně ovšem po několik dní a nocí musil pro hrozné bolesti prováděti kathathrisování, k čemuž užíval jsem vždy tlustších nástrojů a pokaždé vypláchl jen 1% roztokem kuchyňské soli a odvarem přesličky. Již třetí den zmizely spuchliny na nohách, tep značně i v síle a pravidelnosti se zlepšil a i bronchiální katarrh ku konci týdne téměř vymizel, což zvláštního, ač jsem silným odpůrcem kouření, přece dovolil mu 3—4 cigarety denne a tím dokázal, že kouření s bronchialním katarrhem nemá nic společného. Ku konci týdne již spal nemocný celé noci na kterékoli straně a to tak tiše bez chrapotu, že jeho paní myslívala, že snad již zesnul. Po týdnu také již mohl přecházeti ba až i do zahrady; počal sám močiti skorem čistý moč a bez bolesti. Po 14 dnech, kdy již mohl konati delší procházky, počal i pojídati, ale jen asi 1/2 kg vinných hroznů denně, což trvalo celý týden, po němž ponenáhlu počal přivykati obyčejné stravě. Po 7 nedělním léčení dělal i několikahodinné vycházky na houby po Luhačovských vrších a vrátil se úplně zdráv do Brna 21. října a je podnes čím dále tím silnější, poněvadž se nyní přísně řídí mými předpisy, což po výše zmíněné před léty kuře čím dále tím více opomíjel. Týž je v mém věku, t.j. 64 roků.

Chtěl jsem vyvrátiti všeobecné mínění, že léčím jen postem a jen zažívací orgány a ne všecky nemoce.

2. Chtěl jsem tudíž na fakultě ukázati, jak si počínám a aby tato projevila svoje mínění, ať již špatné nebo dobré o mé methodě. Nečekalť jsem nijak úplného schválení, ale důvody, proč to neb ono v mé methodě považuje za špatné, abych uznav je, dále se toho vystříhal, nebo neuznal-li jich, dokázal správnost svého počínání.

3. Chtěl jsem jednou dokonale poznati, jak působí moje léčení na výměnu látek a jiné fysiologické projevy organismu, což ovšem nyní naší vládou znamenitě dotovaným laboratořím universitním je hračkou.

Pan Dr. Šípek vyšel z této kury omlazen, osvěžen a zdráv. Léčení takové je zcela přirozené a jako o každých svátcích vykonává se v příbytku generální úklid, tak i v příbytku vlastního nitra nutno vše zbytečné a nahromaděné odstraniti. Pak-li že se tak neděje, povstávají nemoce, které marně snažíme se odstraniti léky, pak-li že nepodřídíme se přirozenému zákonu očisty vlastního těla uvnitř i vně. Ne nadarmo i různé církve starali a starají se dosud o své věřící předpisujíce posty, které ovšem moderním žitím zvrhly se v nové hostiny a přesycování se t. zv. jídly postními, rybami atd.

Úplné omlazení těla, znovunabytí ztracené energie a regulování činnosti dotvrzuje nejlépe přípis p. sen. T. Walló, který léčen byl u p. Dra J. Šípka dle jeho „Způsobu léčení“.

Príroda a jej bohatstvo

Na horizonte prítomného času zjavila sa nám jedna hviezda, ktorá osvetluje jedon, dosavád ešte od kompetentných autorov nevyskumaní, nezavedený a neuplatnený prostredok, ktorý má slúžit ku blahu onemoclenému ludstvu, k dociéleniu toho najcennejšiého, najvzácnejšiého pokladu, a to je zdravié.

Hviezda táto na horizonte zjevena personifikuje Dr. Josef Šípeka v Lázn. Poděbrady a prostredok vedúci ku blahu onemocnelých ludí je jeho methoda: „Prírodná liečba“.

S touto som mal príležitost bližšié sa poznat a osobne sa o téjto liečbe presvedčit, poneváč jú Dr. Šípek okrem iných mnohých tažko nemocných aj na mňe výsledkom previédel.

Hlásia sa k nemu nemocný, ktorí prekonali už celú retaz modernej medicini, alebo boly už aj vôbec ako nevyliečitelní vypovedani a on s jeho „methódú“ vyliéčil ich. Sprovádzá snóu takmíer opravdivé divy. —

Dr. Šípek patri medzi zvláštnych zriedkaných mužóv. V jeho povolaní je neunavný a nesmiérne ambíciózní. Ráno už o 6-tej hodine v jeho stále v dobrom humore, vyhvízdajúc si započíná svoje, pre pacientov tak vážné a blažené účinkuvánie a opatrovanie.

Mimoriádnou horlivostou a pozornostou sa venuje každému pacientu, preskúmajúc ho skrz a skrz tak z vnútra dla jeho choroby, ako i jeho vylúcené dvojaké výmeni. —

Okrem tejto jeho praktickej všeobecnej práce, venuje svôj ešte slobodny krátky čas horlivým skúmaníam a vedám lekárským a vyčerpuje s ných čo prospešné jest k upotrebuvániu a zdokonaleniu jeho prirodnej liečby. Takto účinkuje a pracuje každodenne, ako som ho mal príležitost poznat cez úplné dva mesiace unho prebývajúc a súčastnenym sa jeho prírodnej liečby, bez ktorej ból môj život nebezpečne ohrožený.

Dr. Šípek v jednom čase precestuval Arabiu, Indiu a Japánsko, Afriku, Ameriku a celou Evropu za tým účelom, aby zbiéral vedu prirodnej liečby tamnejšiého ludu a preskúmal jú. Aj s týmto dokázal jeho velkú ambíciu ked tak ťažké a velké obeti podujal v prospech nemocného ludstva.

Pri rozlúčení a prepustení svojích vyliéčených pacientov bývajú jeho posledné slova: „pošlite mi pacientov, ktorym medicina už vypovedala“.

Kolko presvedčenia dúveri a istoti v jeho methode, že jeho prírodná liéčba stojí na najpozitivnejšom základe, ležíj týchto sa lučiácich slovách?

Kompetentný činitelia mali by sa s týmto zvláštne účinkujúcim lekárom a s jeho methodou v úplném obsahu celý záležitosti dôkladne a vážne zaujímat a jeho zdarné účinkuvánie napomahat a poskytnút mu štátnej pomoci k zariádeniu jedného sanatoriumu.

Všetko by sa malo podujat, aby sa jeho zdarná a výsledkami požehnaná methoda dokázat mohla a sa rozšiřovalo!

Dr. Lahmann v Německu „na Weisser Hirsche“ (u Dražďanoch) s jeho methodú tiež prírodnej liéčby dosiáhol svetochyrný „record,“ s tým aj návalu desattisícove množstvo pacientov, ktorí sa ročite poberali k nemu zo všetkých krajov a část zeměgule a s týmto položil aj on těhlu ku vybuduvániú velkej nemeckej rýše — a pozdvihol a oblažil celé okolié drážďanské a Weisser-Hirschu následkom velkej frekvencie pacientov dalekej cudziny.

Toto samé by bolo neočekávanié aj v našej republike skrz Dra Šípka, keby mu štat dopomohol k vývoju založeniá jedného zariaděného sanatorium, kde by mohól vo velkom sprovádzat jeho methódu prirodnej liéčby, ktorá je ešte aj nad methodú Dra. Lahmanna dokonalejšiá.

Záležitost tato vrele odporúča sa do pozornosti sl. ministerstvu zdravotnictvá, aby sa zaujalo v tomto a vyrozumelo Dra Šípka pri príležitom výsluche u sláv. ministerstva zdravotnictva; je to v zájme republiky takéto volačo môct utvórit ku blahu lidstva.

Theodor Walló, senátor.