ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dobrodružství a příhody barona Prášila zná všecek svět. Třeba že za dob, kdy pan baron o nich vypravovával, nebylo ještě ani telegrafu ani telefonu, pověst o nich letěla po zeměkouli jako jiskrou elektrickou. A diviti se tomu věru nelze. Známo, že lidé dovedou utajit nanejvýš věci, které se týkají jich samotných a které zavánějí ošklivostí. Zaslechnou-li však o příhodách tak úžasných a přepodivných, jakých rekem byl baron Prášil, — i kdybys lidem ocelovými zámky ústa uzamkl, nic naplat. Vezmou prostě papír a péro a napíší, co byli slyšeli. Ať se diví a žasnou také jiní!

A vskutku! Vypravování barona Prášila bylo napsáno, vytištěno i uvedeno ve známost po všech světa koutech. Z barona stal se muž proslulý.

Pokud žil ještě pozemšťan nějaký, jenž o jeho příhodách nikdy neslyšel, všecko bylo v pořádku. Povědělo se mu o nich na rychlo — i pobavil se posluchač i vypravovatel. Horší doby nastaly, když příhody znal už dopodrobna kde kdo. Tehdy naskytla se palčivá otázka: „A kdo že to byl vlastně ten proslulý baron Prášil? Odkud pocházel? Kde žil a kdy žil?…“

Ke slovu se přihlásili Němci. Baron Prášil byl prý Němec.

Ku podivu, ale nic nového. Němci mívají vždy tisíc chutí o každém slavném muži dokazovat, že byl původu německého. A byť to byl i baron Prášil. Nebudeme se s nimi příti o jeho národnost. Byl-li skutečně Němec, vděčně se k němu krajané nezachovali. Příhody a dobrodružství jeho zaznamenány a vytištěny byly nejdříve v anglickém jazyce, a z něho si je Němci teprv přeložili.

O osobě barona Prášila nedovedli však vybádat do dneška pranic určitého. A už asi nevybádají. Neboť úsudek o jeho dobrodružstvích zatím se ustálil.

Baron Prášil naprosto nebyl mělký, směšný, žvanivý mluvka, jakých je na tucty a kteří lhou, až se jim od úst práší. Hrdina proslulých příhod rozhodně nebyl podobným tvorem nesnesitelným. Vynikal naopak duševní vyspělostí nad společnost, se kterou bylo se mu stýkati. A sám býval nucen vyslechnout kupu nesmyslův a hromadu lží, jimiž se snažil ten který domýšlivý panáček vlastní osůbku vyvýšit a zajímavou učinit. Baron Prášil s úsměvem a shovívavě vždy poslouchal o rozmanitých, neuvěřitelných kouscích, hlavou kýval a tím žvanila k dalším lžím pobízel. Ale když se konečně mluvka nadobro vyhovořil, baron Prášil mávl pravicí, šibalsky vážně se zatvářil a spustil: „To všecko, pánové, jest ovšem pěkné a věru neslýchané. A dojista je to všecko nejsvětější pravda, neboť já sám, pánové, jsem zažil, zkusil a vykonal leccos ještě zvláštnějšího. Ráčíte-li si přáti — —“

Rozumí se, že společnost vždycky si přála. I jal se baron vypravovat o příhodách takových, že jimi zastínil mluvku nejžvanivějšího.

Tak pohlížejte, čtenáři, na dobrodružství a příhody barona Prášila.