ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sherlock Holmes se ozval:

„Se stanoviska znalce kriminalistiky Londýn od smrti oplakávaného professora Moriartyho stal se městem nad obyčej nezajímavým.“

Já odpověděl:

„Pochybuji velice, že byste nalezl mnoho slušných občanů, kteří by souhlasili v této věci s vámi.“

„Dobrá, dobrá, všaktě nechci býti sobeckým,“ děl Holmes usmívaje se a odstavil stolici svou od stolu, kdež jsme snídali. „Občanstvo jako celek jistě tím získalo a nikdo neztratil kromě pouhého zahálejícího specialisty, kterýž přišel tak o zaměstnání. Dokud však ještě onen muž byl činným, ranní noviny skytaly nekonečné možnosti. Leckdy, Watsone, byla to jen nejmenší stopa a nejslabší jen známka, a přece stačily mi, aby mi prozradily, že jest tu veliký, zlosynný mozek při díle, právě tak jako nejlehčí chvění okrajův pavučiny připomíná škaredého pavouka, který číhá ve středu. Malé krádeže, svévolné útoky, urážky bez příčiny — pro muže, kterýž má klíč, to vše může být spředeno v souvislý celek. Vědeckému zkoumateli vyššího zločinného světa žádné hlavní město v Evropě neskytá výhod, jakéž tehdy Londýn měl. Avšak nyní…“

Holmes pokrčil rameny v rozmarném svém pohrdání poměry, k nimž sám byl tolik přispěl.

V době, o níž jsem mluvil, Holmes vrátil se na několik měsícův a já, na jeho žádost, prodal jsem svou lékařskou praxi, a vrátil jsem se k němu, abych sdílel s ním starý jeho byt v Bakerské ulici.

Mladý doktor, jménem Verner, koupil nevelkou mou praxi v Kensingtonu a dal za ni, rozmýšleje se ku podivu málo, nejvyšší cenu, jakouž jsem se odvážil žádati — zvláštní případ to, kterýž vysvětlil se teprve po několika letech, když zvěděl jsem, že Verner byl vzdálený příbuzný Holmesův a že to byl přítel můj, který vlastně poskytl peníze.

Měsíce našeho společenství nebyly tak prosty všech událostí, jak on tvrdil, neboť podívav se do svých zápisků shledávám, že doba ta zahrnuje příhodu s listinami býv. presidenta Murilla a také trapnou afféru s nizozemským parníkem „Friesland“, kteráž málem byla by stála nás oba život.

Chladná a hrdá povaha Holmesova příčila se však vždycky byť i jen stínu veřejné pochvaly, i zavázal mne nejvřelejšími výrazy, abych neřekl na dále ni slova o něm, o jeho methodách, o jeho úspěších — zákaz to, kterýž, jak jsem vysvětlil, teprve nyní byl zrušen.

Sherlock Holmes nahnul se zpět v křesle po svém rozmarném protestu i rozevřel ranní své noviny, když tu pozornost naše byla upoutána prudkým trhnutím zvoncem, po němž ozval se dutě znící zvuk, jako kdyby někdo bušil na vnější dvéře pěstí.

Když dvéře se otevřely, v síni ozval se ruch a hluk, nohy rychle kvapící dupaly po schodech, a okamžik na to mladý muž s divokým zrakem, a jakoby potrhlý, muž bledý s vlasy rozcuchanými a celý se chvějící vrazil do komnaty.

Podíval se z jednoho nás na druhého, a pod naším zpytavým pronikavým pohledem pocítil potřebu nějaké omluvy za neslušný způsob, jakýmž vstoupil do pokoje.

„Promiňte, pane Holmese,“ volal. „Nekárejte mě! Div že nešílím! Pane Holmese, jsem nešťastný Jan Hector Mc. Farlane.“

Ohlásil jméno své tak, jakoby jméno to mohlo vysvětliti jeho návštěvu i jeho způsoby, avšak mohl jsem viděti dle toho, že tvář mého společníka neoživla, že jméno to nepovědělo jemu více, nežli mně.

„Zde cigaretta, pane Mc. Farlane,“ děl Sherlock, přistrkuje skřínku na doutníky k návštěvníkovi. „Při příznacích vašich zajisté doktor Watson předepíše vám nějaký utišující prostředek. Posledních několik dnů bylo ovšem veliké parno! A nyní, cítíte-li se klidnějším již, potěšíte mne tím, usednete-li sem do tohoto křesla a povíte-li nám polehoučku a klidně, kdo jste a čeho si přejete. Uvedl jste jméno své jako bych vás měl dle něho znáti, avšak ujišťuji vás, že mimo okolnost, že jste svobodný, právní zástupce, svobodný zednář a že trpíte záduchou, nevím ničeho o vás.“

Pro mne, který jsem znal methody mého přítele, nebylo nesnadno povšimnouti si též neúhlednosti mladíkova oděvu, svazku listin úředních, kterýž návštěvník náš měl u sebe, odznaku, kterýž nosil jako přívěšek u hodinek, a rychlého jeho dechu.

Klient náš zírá však s úžasem na Holmesa.

„Ano, jsem tím vším, pane Holmese, ale nad to ještě jsem nejnešťastnější člověk v tomto okamžiku v Londýně. Pro milosrdenství boží neopouštějte mne, přijdou-li mne zatknouti, domluvte jim, aby mně dopřáli času tak, abych vám mohl říci celou pravdu. Mohl bych jíti klidně do žaláře, kdybych věděl, že pracujete pro mne.“

„Zatknouti vás!“ děl Holmes. „Toť jest skutečně velmi příjemné… Toť velmi zajímavé! K vůli čemu máte býti zatčen?“

„Jsem obviněn, že jsem zavraždil Jonáše Oldacra z Dolního Norwoodu.“

„Ach ty božíčku,“ pravil Holmes, „zrovna dnes při snídaní řekl jsem svému příteli doktoru Watsonovi, že z novin vymizely veškeré případy sensační.“

Návštěvník náš vztáhl chvějící se ruku svou vpřed, a zvedl „Daily-Telegraf“, který ležel ještě na klínu Holmesově.

„Kdybyste se byl podíval do listu toho, sire, byl byste viděl na první pohled, jaká věc přivedla mne dnes ráno k vám. Cítím, jakoby moje jméno a moje neštěstí musilo býti na rtech každého.“

A obrátil list, aby ukázal Holmesovi prostřední jeho stranu.

„Zde jest, a s vaším dovolením vám to přečtu. Poslouchejte dobře, pane Holmese. Nadpis jest: ,Tajuplná afféra v Dolním Norwoodu. Podezření z vraždy a ze žhářství. Klíč k zločinu.‘“

Toť byl klíč, kterýž skutečně již sledovali, pane Holmese, a já vím, že stopa ta vedla nezvratně ke mně. Stopovali mne od stanice London-Bridge i jsem jist, že čekají pouze na zatykač, aby mne zatkli. To zdrtí srdce mé matky — zdrtí to srdce její!“

Host náš zalomil rukama v největší bolesti a úzkosti, i zapotácel se na svém křesle.

Díval jsem se se zájmem na tohoto muže, kterýž byl obviněn, že spáchal násilný čin. Byl vlasů světlých jako len a hezkého zjevu, s modrýma, ustrašenýma očima, s hladce oholenou tváří, a s měkkým, sensitivním rysem úst. Byl asi dvacetisedmiletý, oděn byl jako gentleman a též tak se choval. Z kapsy jeho světlého letního svrchníku vyčníval svazek papírů s rubopisem, kteréž svědčily jasně o jeho povolání.

„Musíme využiti času, pokud ho máme,“ děl Holmes. „Watsone, buďte tak laskav, vezměte noviny a přečtěte mne onu zprávu.“

Ihned pod křiklavým nápisem, jejž již náš klient přečetl, četl jsem tuto výmluvnou zprávu:

„Poslední noci, aneb vlastně dnes časně z rána udála se příhoda v Dolním Norwoodu, kteráž svědčí, jak se zdá, o vážném zločinu. Pan Jonáš Oldacre jest dobře známým občanem tohoto předměstí, kdež vykonával po mnohá léta povolání své jakožto stavitel. Pan Oldacre jest svoboden, jest 52 roky stár, a bydlí v domě Deep Dene na Sidenhamské ulici téhož jména. Měl pověst, že jest mužem výstředních zvyků a samotářem. Již po několik let prakticky povolání své nevykonával, pravilo se však o něm, že povoláním tím nashromáždil si značného jmění.

V zadní části domu jest ještě malá ohrada s dřívím, a v minulé noci byl způsoben poplach, že jedna hranice hoří. Stříkačky byly hned na místě, avšak suché dříví hořelo znamenitě, i bylo nemožno oheň obmeziti, dokud veliká hranice úplně neshořela.

Až dotud případ ten měl ráz zcela obyčejné příhody, avšak některé stopy jaly se ukazovati na těžký zločin.

Projeveno bylo překvapení, že pán závodu není přítomen při ohni, i pátralo se po něm a zjistilo se, že z domu zmizel.

Prohlídkou jeho bytu zjistilo se, že v posteli nikdo nespal, že skříň, kteráž stála uvnitř, jest otevřena a konečně nalezeny i známky vražedného zápasu, — nevelké stopy krve byly totiž objeveny v komnatě a také na rukojeti dubové hole, která v pokoji stála, byly shledány krvavé skvrny.

Jest známo, že pan Jonáš Oldacre přijal minulé noci ve své ložnici jistého pozdního návštěvníka, o holi pak se zjistilo, že jest vlastnictvím mladého právního zástupce londýnského, Jana Hectora Mc. Farlana, mladšího společníka firmy „Graham and Mc. Farlan“ v čísle 426 v Gresham Buildings.

Policie soudí, že má některé doklady, jež doplňují přesvědčujícím způsobem důkaz, že udál se tu zločin, vůbec pak nelze pochybovati, že následovati budou sensační ještě podrobnosti o tomto případě.

O něco později, ve chvíli, kdy dáváme tuto zprávu do tisku, proslýchá se, že pan Jan Hector Mc. Farlane byl skutečně již zatčen, jsa obviněn z vraždy na panu Jonáši Oldacrovi. Při nejmenším jest jisto, že byl vydán naň zatykač.

Vyšetřování v Norwoodu vedlo k dalším příšerným odhalením. Kromě známek zápasu v ložnici nešťastného stavitele jest zjištěno nyní, že okno ložnice té, jež nalézá se v přízemí, bylo otevřeno a shledány známky, jakoby nějaký těžký předmět byl býval tažen oknem tím k hromadám dříví. Konečně jest zjištěno, že spálené ostatky nalezeny byly v popelu spáleniště.

Míněním policie jest, že spáchán byl zde velmi sensační zločin, že oběť ubita byla ve vlastní své ložnici, papíry její uloupeny a mrtvé tělo zataženo k hranici dříví, kteráž pak byla zapálena, aby zakryty byly veškeré stopy zločinu.

Řízení tohoto vyšetřování ponecháno bylo zkušeným rukám inspektora Lestrada z policejního ředitelství, kterýž sleduje stopy naznačené s obvyklou svojí bystrostí a energií.“

Sherlock Holmes naslouchal podivuhodnému tomuto vyprávění zavřenýma očima, přimknuv po zvyku svém prsty k sobě.

„Případ tento jeví skutečně některé zajímavé známky,“ pravil po svém způsobu mdlým hlasem a jakoby lhostejně.

„Nejprve musím se vás tázati, pane Mc. Farlane, jak se stalo, že jste ještě na svobodě, ačkoliv jest dosti známek, jež by ospravedlnily vaše zatčení.“

„Bydlím v Torrington-Lodge v Black-Heath s rodiči svými, avšak minulé noci, pane Holmese, jelikož měl jsem co činiti v Norwoodu, ubytoval jsem se v jednom tamním hotelu; odtamtud šel jsem vyříditi svou záležitost. O afféře nevěděl jsem nic, až jsem byl ve vlaku, kdež jsem teprve slyšel, co jste vy slyšel nyní. Na ráz poznal jsem strašlivé nebezpečí svého postavení, i pospíchal jsem, abych svěřil případ ten rukám vašim. Nepochybuji, že byl bych jinak býval již zatčen ve své kanceláři v Citty anebo doma. Muž nějaký sledoval mne od stanice London-Bridge, a já nepochybuji… Nebesa, co to jest?“

V okamžiku tom trhl totiž někdo prudce za zvonec a již následovaly těžké kroky na schodech.

Okamžik na to starý přítel náš Lestrade objevil se ve dveřích.

Přes rameno jeho zahlédl jsem venku jednoho neb dva policisty.

Lestrade děl:

„Pan Jan Hector Mc. Farlane?“

Nešťastný klient náš povstal a tvář jeho příšerně zbledla.

„Zatýkám vás pro úkladnou vraždu pana Jonáše Oldacra z Dolního Norwoodu.“

Mc. Farlane obrátil se k nám s posunkem zoufalství a sklesl opět do křesla jako muž úplné zdrcený.

„Jen okamžik, Lestrade,“ pravil Holmes. „Půl hodiny více nebo méně nebude činiti žádného rozdílu pro vás a pán tento chystal se právě vylíčiti nám velmi zajímavou afféru tuto; vyprávění jeho může nám pak pomoci afféru tu vyjasniti.“

„Myslím, že nebude nikterak nesnadno vyjasniti ji,“ děl Lestrade úšklebně.

„Já nicméně mám veliký zájem na tom, slyšeti vyprávění muže toho, dovolíte tedy —“

„Dobrá, pane Holmese, pro mne jest nesnadno odepříti vám něco, neboť jste již jednou nebo dvakrát prospěl policii v minulosti, a jsme vám na policejním ředitelství povinni mnohým vděkem,“ pravil Lestrade. „Já ovšem musím zůstati zde se svým vězněm, a jsem povinen upozorniti ho, že cokoli řekne, může býti vedeno při vyšetřování jako důkaz proti němu.“

„To jest vše, čeho jsem si přál,“ děl náš klient. „Vše, zač vás žádám, jest, abyste vyslechli a poznali celou pravdu.“

Lestrade podíval se na svoje hodinky.

„Dám vám půl hodiny času,“ pravil.

„Musím vám nejprve vysvětliti, že jsem neznal nikterak pana Jonáše Oldacra. Jméno jeho bylo mně sice známo, neboť rodiče moji byli známi s ním, avšak později se odloučili. Byl jsem proto velice překvapen, když včera ve tři hodiny odpoledne pan Oldacre vstoupil do mé kanceláře v City. Ale užasl jsem ještě více, když mi sdělil účel své návštěvy. V ruce měl několik lístků ze zápisníku, pokrytých naškrábanými řádkami — Zde jsou lístky ty —“ a vyprávějící položil lístky ty na stůl.

„,Zde jest poslední moje vůle,‘ pravil. ,Přeji si, pane Mc. Farlane, abyste jí dodal zákonité formy. Počkám zde, až budete s tím hotov.‘

Posadil jsem se, abych závěť sestavil, i můžete si představiti můj úžas, když jsem shledal, že s některými výhradami odkazuje mně veškeré svoje jmění. Byl to zvláštní člověk, malé postavy, s bílými řasami očními, a když podíval jsem se naň, shledal jsem, že pichlavé šedivé jeho oči upírají se na mne s rozmarným výrazem. Nemohl jsem skorem ani věřiti svým smyslům, když četl jsem ustanovení poslední vůle. Avšak on mi vysvětlil, že jest svobodný, že sotva má nějakého příbuzného na živě, že znal moje rodiče ve svém mládí, že slyšel o mně, jako o velmi zasloužilém mladém muži, a že jest jist, že peníze budou u mne v dobrých rukou. Já ovšem mohl jenom vykoktati svůj dík. Závěť byla náležitě napsána, podepsána, písař můj podepsal ji spolu jako svědek. Jest to na tomto modrém listu papíru, a tyto lístky, jak jsem řekl již, jsou prvotní hrubý náčrtek.

Pan Jonáš Oldacre informoval mne, že má jistý počet listin — smlouvy nájemné, různé právní listiny, zástavní listy, poukázky atd. — které musím viděti, abych se v nich vyznal. Pravil, že nebude míti pokoje, dokud celá záležitost nebude vyřízena, a prosil mne, abych jej navštívil v jeho domě v Norwoodu ještě této noci, abych přinesl závěť s sebou, a abych tak věci ty docela již uspořádal.

,Pamatuj si, můj hochu, že rodičům svým nesmíš říci ani slova, dokud není celá věc úplně vyřízena. Chci, abychom je tím překvapili.‘

Přání to pronášel mi pan Oldacre velmi důtklivě i musil jsem mu slíbiti, že to věrně dodržím.

Můžete si představiti, pane Holmese, že jsem nebyl v náladě odepříti mu, aťby cokoliv žádal. Byl dobrodincem mým a jedinou mou snahou bylo vyhověti každému jeho přání. Telegrafoval jsem tudíž domů, že musím vyříditi důležitou záležitost, a že jest mi nemožno sděliti, jak dlouho se zdržím. Pan Oldacre řekl mi, že by rád se mnou povečeřel až o deváté hodině, jelikož dříve se domů nevrátí. Já však nemohl najíti dlouho jeho domu, i bylo tudíž skorem půl desáté, když jsem se konečně k němu dostal a nalezl jej — —“

„Prosím okamžik,“ — pravil Holmes. „Kdo otevřel dvéře?“

„Žena prostředního věku, kteráž byla, jak myslím, jeho hospodyní.“

„Ona to byla, myslím, kteráž pronesla vaše jméno.“

„Tak jest,“ pravil pan Mc. Farlane.

„Prosím, pokračujte.“

Pan Mc. Farlane utřel si zpocené čelo, a pokračoval potom ve svém vyprávění:

„Žena uvedla mne do jídelny, kdež připravena byla skromná večeře. Potom pan Jonáš Oldacre zavedl mne do své ložnice, v níž stála těžká skříň.

Stavitel ji otevřel, vyňal hromadu listin, které jsme potom spolu prohlíželi. Bylo mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, když jsme skončili. Pan Oldacre podotkl, že není třeba, abychom budili hospodyni. Ukázal mi, že mohu opustiti byt přízemním oknem, kteréž bylo otevřeno po celou tu dobu.“

„Byla záclona spuštěna?“ tázal se Holmes.

„Nejsem si jist, ale soudím, že byla spuštěna jen napolo. Ano, ano, pamatuji se, jak ji nazvedl, aby mohl otevříti okno dokořán. Nemohl jsem nalézti svou hůl a on děl:

,Nedbej na to, hochu, uvidím vás nyní, jak doufám, častěji, i uschovám hůl vaši až si pro ni přijdete.‘

Zanechal jsem ho tam tedy se skříní otevřenou, a s listinami složenými v hromádkách na stole. Bylo tak pozdě, že jsem se nemohl vrátiti již do Blackheathu, i strávil jsem tudíž noc v hostinci ,Anerley‘, i nezvěděl jsem již ničeho, až teprve, když jsem četl ráno o strašlivé té afféře.“

„Přejete si ještě na něco se otázati, pane Holmese?“ děl Lestrade, kterýž za podivuhodného toho vysvětlení jednou neb dvakrát pozvedl zrak do výše.

„Nikoliv, dokud nebudu v Blackheathu.“

„Míníte snad v Norwoodu,“ pravil Lestrade.

„Ó, ano, to jsem zajisté musil míniti,“ děl Holmes se záhadným svým úsměvem. Lestrade věděl z více zkušeností nežli sám chtěl doznati, že tento jak břitva břitký mozek dovedl roztíti, co bylo pro něj neproniknutelné. Viděl jsem, jak podíval se napiatě na mého soudruha.

„Promluvil bych si nyní rád slovíčko s vámi, pane Sherlocku Holmese,“ pravil. „Pane Mc. Farlane, dva strážníci jsou u dveří a před domem čeká povoz.“

Nebohý mladý muž povstal a s posledním prosebným pohledem na nás opustil komnatu. Policisté dovedli ho k vozu, avšak Lestrade zůstal s námi.

Holmes zvedl lístky, na nichž byla zhruba načrtána poslední vůle, a podíval se na ně s nejživějším zájmem.

„V dokumentu tomto jsou některé známky, jež by nás mohly uvésti na stopu, není-liž pravda, Lestrade?“ pravil podávaje policistovi lístky.

Lestrade pohlédl na ně, ale tvář jeho jevila rozpaky.

„Mohu přečísti první řádky a pak řádky v prostředku druhé stránky, potom ještě jednu neb dvě na konci. Ty jsou jasny, jakoby byly tištěny,“ pravil, „avšak ostatní písmo jest velmi škaredé a asi tři místa nemohu vůbec čísti.“

„Co byste však tomu řekl,“ pravil Holmes.

„A co byste tomu řekl vy?“

„Že to bylo psáno ve vlaku; pěkné písmo znamená stanice, škaredé písmo pohyb vlaku, a skorem nečitelné písmo drkotavou jízdu přes výhybky. Vědecký znalec řekl by ihned, že bylo to psáno na nějaké předměstské trati, poněvadž jenom v bezprostředním sousedství velkého města následují výhybky tak rychle za sebou. Připustíme-li, že Oldacre ztrávil celou cestu tím, že psal poslední vůli, tož vlakem tím byl rychlík, kterýž pouze jednou staví mezi Norwoodem a stanicí London-Bridge.“

Lestrade dal se do smíchu.

„Jest to pro mne vždy přespříliš, počnete-li svými theoriemi, pane Holmese,“ pravil. „Co prospějí ony u tohoto případu?“

„Potvrzují vyprávění mladého muže potud, že poslední vůle Jonáše Oldacra byla psána za jeho včerejší cesty. Jest zvláštní — není-liž pravda — že muž taký psal dokument tak důležitý jen na zdař Bůh. Vybízí to k úsudku, že muž ten sám nemyslil, že by dokument ten měl míti jednou praktickou cenu. Kdyby muž některý psal poslední vůli, kterou by si v pravdě nepomýšlel nikdy provésti, počínal by si zrovna tak.“

„Nuže, psal tím zároveň i vlastní rozsudek smrti,“ děl Lestrade.

„Ó, vy tak soudíte?“

„Vy nikoli?“

„Nu, možné to jest. Ale zcela jasný případ pro mne ještě není.“

„Není jasným? Nuže, není-li ten jasným — co mohlo by býti ještě jasnějším? Zde jest mladý muž, který zví náhle, že kdyby zemřel jistý starší muž, on zdědil by po něm jmění. Co učiní tedy muž ten? Neřekl nikomu nic, ale zařídil věci tak, že vyšel večer pod nějakou záminkou, aby spatřil téže noci svého klienta. Čekal, až jediná jiná osoba v domě jest na loži, a potom, jsa o samotě se svým klientem v jeho komnatě, zavraždil jej, spálil tělo jeho na hranici dříví a odešel k sousednímu hotelu. Krvavé skvrny v komnatě i na holi jsou velmi nepatrné. Jest pravdě podobno, že se domníval, že pri jeho zločinu nepoteče krev, a že doufal, bude-li tělo spáleno, že tak ukryje veškeré stopy toho, jak obět jeho zemřela — stopy, kteréž musily z jistých důvodů ukazovati na něj. Není-liž to vše jasné?“

„Ano, můj dobrý Lestrade, bije mně do očí, že jest to trošinku až tuze jasné,“ děl Holmes. „Vy nepojíte obrazotvornost k jiným velikým vlastnostem svým; avšak kdybyste se uměl na okamžik postaviti na místo mladého toho muže, zvolil byste právě noc hned potom, kdy poslední vůle byla sepsána, abyste spáchal svůj zločin? Nezdálo-liž by se vám nebezpečným zjednati tak blízkou souvislost mezi oběma příhodami? A volil byste takový okamžik, kdy musilo se státi známým, že jste byl v domě, jelikož hospodyně vás tam uvedla? A konečně, dal byste si tak velikou práci, abyste odstranil tělo, ale abyste na druhé straně zanechal vlastní hůl svou jako doklad, že jste vy skutečně zločincem? Doznejte, Lestrade, že všechno to jest velice pravděnepodobné.“

„Pokud se hole týče, pane Holmese, víte, že zločinec jest často poplašen, a že koná věci, kterých chladný člověk by se vyvaroval. Bál se zajisté vrátiti se pro hůl do komnaty. Povězte mi o jiném výkladu, který by odpovídal všem těm faktům.“

„Mohl bych vám snadno dáti půl tuctu výkladů jiných,“ pravil Holmes. „Zde na příklad jeden, který jest velmi možný a velmi pravděpodobný. Řeknu vám jej, a nic nechci za to. Starší muž předložil papíry a dokumenty, které měly zřejmě značnou cenu. Tulák kolem kráčející podíval se oknem, jehož záclona jest zpola spuštěna. Právní zástupce vyšel. Tulák vešel! Chopil se hole, kterou tam spatřil, usmrtil Oldacra a odešel, když byl tělo spálil.“

„Proč by byl tulák tělo spálil?“

„A proč by byl tělo spálil Mc. Farlane?“

„Aby zakryl stopu.“

„Snad tulák přál si utajiti též, že nějaká vražda vůbec byla spáchána.“

„A proč pobuda neodnesl ničeho?“

„Poněvadž tam byly papíry, které nemohl odprodati.“

Lestrade zavrtěl hlavou, ačkoli se mi zdálo, že vystupování jeho není již tak naprosto jisté, jako před tím.

„Nuže, pane Sherlocku Holmese, vy můžete tedy pátrati zatím po svém tuláku, ale nežli ho najdete, já budu se držeti našeho muže. Budoucnost ukáže, kdo měl pravdu. Pamatujte si však, pane Holmese, že pokud víme, žádný z papírů nebyl odstraněn, a že náš vězeň jest jediný muž světa, který neměl příčiny papíry odstraniti, jelikož byl dědicem zákonitým, a byl by v každém případě jich získal.“

Přítel můj zdál se býti zaražen poznámkou touto.

„Nechci popírati, že okolnosti v jistém směru svědčí pro vaše mínění,“ pravil. „Chtěl jsem jen vytknouti, že jsou možné ještě jiné výklady. Jak pravíte, budoucnost rozhodne, kdo měl čistou pravdu. Možná, že během dne podívám se do Norwoodu, abych viděl, jak se vám daří, a jak postupujete.“

Když detektiv odešel, přítel můj povstal a konal přípravy pro práci ho čekající s chutí a s čilostí muže, kterýž má před sebou úkol přímo dělaný pro něj.

„První moje cesta, Watsone,“ pravil, když se oblékal do kabátu, „musí býti, jak jsem říkal, směrem k Blackheathu.“

„A proč ne k Norwoodu?“

„Poněvadž v tomto případě máme přihodu zvláštní, jež přichází přímo v zápětí jiného, zvláštního případu. Policie chybila, že soustředila veškeru pozornost svoji na případ druhý, poněvadž náhodou případ ten vysvětluje se zrovna teď jako zločin. Avšak pro mne logickou cestou přiblížiti se zkoumavě případu, jest započíti pokusem, aby vrženo bylo trochu světla na první případ — na náhlou vůli tak náhle sepsanou, pro dědice tak neočekávaného. Snad tímto postupem zjednoduší se pro nás, co následovalo. Nikoliv, drahý hochu, nemyslím že byste mne mohl pomoci. Není tu žádného nebezpečí, jinak by mne ani nenapadlo, býti bez vás. Doufám naopak, uvidím-li vás večer, že budu schopen podati vám zprávu, že jsem mohl vykonati již něco pro nešťastného mladíka toho, kterýž se obratil ke mně o ochranu.“

*

Bylo již pozdě, když se můj přítel vrátil, i mohl jsem poznati na první pohled podle jeho vytřeštěného zraku a úzkostlivé tváře, že veliké naděje, s kterými byl vyšel, se nesplnily.

Po celou hodinu hrál na housle, snaže se zkonejšiti svého vzrušeného ducha. Na konec odhodil nástroj a jal se podrobně vyprávěti svoje nehody.

„Mně se špatně dařilo, Watsone, — všechno špatně, jak jen může být. Dodal jsem si smělé tváře před Lestradem, ale v duši své věřím, že tentokrát chlapík ten jest na pravé cestě a my na klamné. Všechen můj instinkt vede mne jedním směrem, ale všechna fakta jsou ve směru druhém a obávám se velice, že britští porotci nedocílili ještě takového stupně prozíravosti, aby dali přednost mým theoriím před Lestradovými fakty.“

„Byl jste v Blackheathu?“

„Ano, Watsone, šel jsem tam a poznal jsem brzy, že oplakávaný nebožtík Oldacre byl vydařeným lotříkem. Otec dlel mimo dům, aby hledal svého syna. Matka byla doma — osobička to malé a čiperné postavy s očima modrýma, která se chvěla celá strachy a rozhořčením. Ovšem nechtěla připustiti ani možnost jeho viny. Neprojevila však také žádného překvapení neb politování nad osudem Oldacrovým. Naopak mluvila o něm s takovou hořkostí, že nevědomky posilovala tak obvinění policie, neboť přirozeně slyšel-li syn její matku mluviti takovým způsobem o muži onom, musil pojati k němu hněv a zášt.

,Byl spíše zlomyslnou a vychytralou opicí, nežli lidskou bytostí,‘ pravila, ,a takým byl hned už od svých mladých let.‘

,Znala jste ho v oné době?‘ tázal jsem se.

,Ano, znala jsem ho v té době, jelikož byl mým bývalým nápadníkem. Děkuji nebesům, že jsem měla rozum, a že jsem se odvrátila od něho, a provdala se za lepšího, ač chudšího muže. Byla jsem již zasnoubena s ním, pane Holmese, když tu slyšela jsem o něm odpornou historii, jak vpustil kočku do ptačince, a byla jsem poděšena takou jeho brutálností a ukrutností, že jsem nechtěla s ním již ničeho míti.‘

Paní hledala při tom cosi na psacím stolku, a náhle vytasila se s fotografií ženy; fotografie byla nožem strašně zohavena a znetvořena.

,Toť vlastní moje fotografie,‘ pravila. ,Poslal mi fotografii v tomto stavu i se svou kletbou v den mé svatby.‘

,Nuže,‘ děl jsem, ,alespoň odpustil vám, neboť odkázal veškeré svoje jmění vašemu synu.‘

,Ani já, ani syn můj nepřejeme si ničeho od Jonáše Oldacra, ať živého či mrtvého!‘ zvolala s pravým nazíráním ducha. ,Jest ještě Bůh v nebesích, pane Holmese. A týž Bůh, kterýž potrestal zlého toho muže, ukáže v okamžik, kterýž zvolí si jeho dobrota, že ruka mého syna nevinna jest krví jeho.‘

Nuže, pokusil jsem se zjednati si jedno neb dvě vodítka, avšak nemohl jsem zvěděti ničeho, co by mohlo posíliti naše domněnky, naopak zvěděl jsem některé věci, které svědčily proti ní. Na konec zřekl jsem se pokusů svých, a odebral jsem se do Norwoodu. Ono sídlo ,Deep dene-house‘ jest veliká, moderní vila z cihel neomítnutých, jež stojí v pozadí vlastních svých pozemků. Trávník se skupinou vavřínů stojí před ní. Po pravé straně a v jisté vzdálenosti od cesty jest ohrada se dřívím, kteráž byla jevištěm požáru. Zde na listu mého zápisníku jest hrubý nárys míst těch.

Toto okno po levé straně otvírá se do Oldacrovy komnaty. Jak vidíte, jest s cesty do ložnice té viděti. To jest jediná pro mne útěcha za dnešek.

Lestrade tam právě nebyl, avšak hlavní jeho strážník mne provázel.

Nalezli právě hotový poklad. Strávili ráno tím, že hrabali se v popelu spálené hranice, a vedle zuhelnatělých ústrojí tělesných nalezli několik ožehlých, kovových kotoučků. Zkoumal jsem je bedlivě, i nebylo pochyby, že jsou to spodky od knoflíků. Rozeznal jsem, že jeden z nich měl ještě známku, totiž jméno ,Hyams‘, — tak sluje Oldacrův krejčí.

Zkoumal jsem potom velmi bedlivě trávník, nejsou-li na něm stopy neb jiné známky, ale horkem posledních dnů trávník ztvrdl jako železo. Nebylo rozeznati ničeho mimo to, že tělo nějaké nebo vůbec břemeno taženo bylo přes nízký, živý plot, kterýž jest v jedné čáře s hranicí dříví. Vše to odpovídá úplně mínění, jakéž úřady si o případu tom utvořily.

Lezl jsem po trávníku sem a tam, a slunce srpnové opíralo se mi celým žárem svým o záda. Ale po jedné hodince musil jsem konečně povstati, nejsa moudřejší než dříve.

Po tomto zklamání odebral jsem se do ložnice a prohlížel jsem i ji. Stopy krvavé byly velmi nepatrné, pouhé to skvrny neb rozmáznutí krve, avšak zřejmě čerstvé.

Hůl byla již přenesena, ale také na ní byly jen nepatrné známky krvavé. Není pochybnosti o tom, že hůl patří našemu klientu. On to sám připouští.

Stopy obou mužů mohly býti jakž takž rozpoznány na koberci, ale nemohla býti zjištěna žádná stopa nějaké třetí osoby, — toť jest opět trumf pro druhý tábor. Oni položku za položkou zaznamenávají na účet svůj po celý ten čas, zatím co my nemůžeme ku předu.

Jen malý záblesk naděje zasvitl mi, avšak ani ten nevedl k ničemu. Zkoumal jsem obsah skříně, z něhož největší část byla vyňata a rozložena po stole. Papíry položeny byly tam v zapečetěných obálkách z nichž jedna neb dvě byly otevřeny policií. Neměly, pokud mohu souditi, nijak značnější ceny, a také kniha bankovních záznamů nesvědčila, že by byl pan Oldacre žil v takovém nadbytku.

Avšak zdálo se mi, že nebyly tam veškeré papíry. Byly tam poukazy na některé listiny — možná, že na listiny cennější — kterých jsem nemohl objeviti. Pak ovšem, kdybychom to mohli úplně dokázati, obrátil by se argument Lestradeův proti němu samému, neboť kdo chtěl by ukradnouti nějakou věc, kdyby věděl, že ji po nějaké osobě sám zdědí? Na konec, když jsem byl kde co ještě prošťáral, a ani čichu nikde po ničem neshledal, zkusil jsem ještě své štěstí s hospodyní.

Jmenuje se paní Lexingtonová, a jest to osoba malé postavy, temné tváře, zamlklá, s očima potměšilýma a šilhavýma. Kdyby chtěla, mohla by nám leccos říci — o tom jsem přesvědčen. Avšak mlčí jako ryba. Ano, ona vpustila, jak řekla, pana Mc. Farlana o půl desáté. Proč jí raději ruka neupadla, že tak učinila? Odebrala se na lože o půl jedenácté. Ložnice její byla na druhém konci domu, i nemohla slyšeti ničeho, co se dělo. Pan Mc. Farlan zanechal svůj klobouk, a jak může říci na své svědomí, i hůl svou v předsíni. Probuzena byla teprve poplachem, jenž způsoben byl ohněm.

Ano, nebohý, milý pán její byl jistě zavražděn! Měl-li nepřátel? Nu, muž každý má nepřátele, avšak pan Oldacre dbal velice na sebe a setkával se s lidmi jedině, jak toho povolání jeho žádalo. Hospodyně viděla knoflíky a byla si jista, že patřily k šatu, kterýž pán její měl poslední noci na sobě. Dřevěná hranice byla velmi suchá, neboť po celý měsíc nepršelo, a hořela lehce a rychle, a v době, kdy hospodyně došla na místo to, nebylo viděti nic již, nežli plameny. Ona a veškeří hasiči cítili zápach po spáleném mase zevnitř hranice. O papírech nevěděla nic, ani o soukromých záležitostech pana Oldacra.

Taková jest, můj drahý Watsone, zpráva o mém nezdaru. A přece — a přece — —“ sepjal ruce své v záchvatu nadšení a skutečného přesvědčení, — „já vím, že to vše jest nepravda. Cítím to ve všech svých kostech. Jest něco v tom, co nevyšlo na jevo, a co ona hospodyně ví. Jakási durdivá nedůvěra vyzírala z očí jejích, jak to bývá jenom při vědomí viny. Avšak, nebude-li nám přáti šťastná nějaká náhoda, obávám se, že případ norwoodský nebude zařaděn do kroniky našich úspěchů, jak již trpělivé obecenstvo jedině ať dříve neb později chce slyšeti.“

„Jistě však,“ pravil jsem, „zjev muže toho bude působiti silně na porotu.“

„To jest příliš odvážlivé mínění, Watsone. Pamatujete se na strašlivého onoho vraha, Berta Stewense, kterýž r. 1887 přál si, abychom ho vyprostili z kličky? Bylo-liž kdy mladíka mírnějších způsobů, pravého svatouška?“

„Toť pravda.“

„Nepodaří-li se nám tudíž opatřiti obdobné, jiné vysvětlení zločinu, muž ten bude ztracen. Najdete sotva které závady v celém případu tomto, kteráž by nemohla býti uvedena proti němu, a všechno další pátrání také podezření jen posílilo. Mimochodem řečeno, shledal jsem v papírech maličkou okolnost, kteráž by nám však mohla býti východištěm k dalšímu našemu pátrání. Když jsem prohlížel bankovní knihu, shledal jsem, že nízký stav billance vznikl hlavně tím, že značné cheky byly v posledním roce vystavovány na prospěch pana Cornelia. Doznávám, že by mne velice zajímalo zvěděti, kdo ten pan Cornelius jest, s nímž měl zavražděný stavitel tak velmi rozsáhlé obchody. Jest možno, že by on měl účast v této afféře? Cornelius byl snad dohazovačem nebo prostředkovatelem nějakým, avšak nenalezli jsme nijakého lístku, kterýž by odpovídal velikým těm platům. Jiné stopy není, i nezbývá mi tudíž než pátrati v bance po muži, kterýž vybíral peníze na ony cheky. Avšak bojím se, drahý můj hochu, že případ náš skončí neslavně tím, že Lestrade dá oběsiti našeho klienta, což bude zajisté triumfem pro naše policejní ředitelství.“

Nevím, spal-li Sherlock Holmes té noci, avšak když jsem sestoupil ke snídani, shledal jsem ho bledého a znaveného, a veliké jeho oči zdály se býti ještě většími pro černé kruhy, kteréž je vroubily.

Koberec kolem stolice jeho byl poset konečky cigaret a časnými vydáními ranních listů. Otevřený telegram ležel na stole.

„Co soudíte o tom, Watsone?“ pravil, podávaje mi telegram.

Depeše byla z Norwoodu.

Zněla takto:

„Důležitý, čerstvý důkaz objeven. Vina Mc. Farlanova nadobro prokázána. Radím, abyste případu zanechal.

Lestrade.“

„To zní vážně,“ děl jsem.

„Lestrade jako kohout kokrhá napřed o vítězství,“ odtušil Holmes s hořkým úsměvem. „A přece bylo by předčasno, zanechati případu. Přes všechno důležitá, čerstvá stopa mívá dvojí ostří, a může říznouti někdy v zcela jiném směru, nežli si Lestrade představuje. Posnídejte, Watsone, půjdeme tam pospolu, a uvidíme, co se dá dělati. Cosi mi praví, že budu potřebovati dnes vaší společnosti a vaší mravní opory.“

Přítel můj sám nesnídal, neboť bylo jednou z jeho zvláštností, že v nejvážnějších okamžicích svého života nedovolil si jísti, i věděl jsem, že spoléhá na svoji železnou sílu, ač div při prázdném svém žaludku neomdlel.

„Nemohu nyní šetřiti své energie a svých nervů pro trávení,“ říkával, odpovídaje na moje lékařské rozklady.

Nepřekvapilo mne tudíž, když i tohoto rána zanechal svou snídani nedotknutu, když odjížděl se mnou do Norwoodu.

Zástup zvědavců kupil se dosud kolem Deep-dene-housu, kterýž byl zrovna takovou villou předměstskou, jak jsem si ji představoval.

Ve vratech setkal se s námi Lestrade; tvář jeho zářila vítězstvím a celé počínání jeho jevilo vítězoslavnou nafoukanost.

„Nuže, pane Holmese, dokázal jste nám vy, že máme nepravdu? Nalezl jste vy svého tuláka?“ volal.

Můj soudruh odtušil:

„Já nečinil žádného závěru.“

„Avšak my jsme učinili závěr svůj již včera, a nyní se ukázalo, že závěr ten byl správný; musíte tedy přiznati, že tentokrát byli jsme my před vámi, pane Holmese!“

„Vy tváříte se skutečně, jakoby se bylo přihodilo něco neobyčejného,“ děl Holmes.

Lestrade zasmál se hlasitě:

„Nedoznáváte se rád ke své porážce jako my se k ní také rádi nedoznáváme,“ pravil. „Avšak člověk by neměl mysliti, že musí býti vždycky podle něho, není-liž pravda, Watsone? Prosím, pojďte tudy, pánové, a myslím, že vás přesvědčím jednou pro vždy, že to byl pan Mc. Farlan, kterýž vraždu spáchal.“

Lestrade vedl nás chodbou do tmavé předsíně za ní.

„Sem musil si mladý Mc. Farlan po zločinu opět přijíti pro svůj klobouk,“ děl Lestrade.

A dodal:

„A nyní podívejte se sem!“

S dramatickou řízností Lestrade rozžehl sirku, a za světla jejího ukázal nám krvavou skvrnu na bílé zdi.

Když přidržel sirku blíže, viděl jsem, že bylo to více, nežli skvrna. Byl to jasný otisk palce.

„Podívejte se na to zvětšujícím svým sklem, pane Holmese,“ pravil.

„Ano, učiním tak.“

„A víte, že nikdy otisky dvou palců nejsou stejny?“

„Tak něco jsem o tom slýchával.“

„Nuže, libo-li, porovnejte tento otisk s voskovým modelem pravého palce Mc. Farlanova, kterýž dnes ráno byl na můj rozkaz pořízen.“

Když Holmes přidržel voskový model těsně, nebylo třeba bráti znovu zvětšující sklo, aby se vidělo, že to byl jeden a týž palec.

Bylo mi nyní zřejmo, že náš nešťastný klient byl ztracen.

„To jest rozhodující,“ děl Lestrade.

„Ano, toť rozhodující,“ opakoval jsem bezděčně.

„Toť rozhodující,“ dodal Holmes.

Můj sluch postřehl cosi zvláštního v jeho tónu, i obrátil jsem se, abych se podíval na svého přítele.

Neobyčejná změna zračila se v jeho tváři. Zračila se v ní veliká vnitřní radost.

Oči jeho zářily jako hvězdy. Zdálo se mi, že namáhal se zoufale, aby přemohl křečovitý záchvat smíchu.

„Kýho kozla, kýho kozla!“ pravil na konec. „Kdo by si byl tohle pomyslil! A jak klame zjev člověka! Takový milý a hezký muž na pohled! Jest to poučením pro nás, abychom nevěřili vlastnímu svému úsudku, není-liž pravda, Lestrade?“

„Ano, někdo z nás jest poněkud příliš domýšlivým na svůj bystrozrak, pane Holmese,“ pravil Lestrade.

Úšklebky muže toho div neuváděly nás v zuřivost, ale nemohli jsme se tvářiti uraženými.

„Jakoby Prozřetelnost přímo tomu byla chtěla, aby mladý muž ten otiskl palec svůj o stěnu, když snímal klobouk svůj s věšáku! Toť hrozně přirozený pohyb, rozmyslí-li si to člověk pořádně!“

Holmes byl na oko klidný, avšak zdálo se, že celé jeho tělo zachvívá se potlačovaným rozčilením, když mluvil.

„Mimochodem řečeno, Lestrade, kdo učinil tento pozoruhodný objev?“

„Byla to hospodyně, paní Lexingtonová, kteráž na to upozornila nočního strážníka.“

„Kde dlel noční strážník?“

„Zůstal na stráži v ložnici, kdež zločin byl spáchán, aby dal pozor, by zůstalo tam všechno nedotknuto.“

„Avšak jak to, že policie nepovšimla si oné stopy?“

„Nu, neměli jsme nijaké zvláštní příčiny předsíň bedlivě si prohlížeti. Ostatně není místo to tak důležito, ani na ráně, jak vidíte.“

„Ovšem nikoli. Mám však za to, že není pochybnosti o tom, že dotyčná skvrna byla tam již včera?“

Lestrade podíval se na Holmesa, jakoby byl myslil, že pozbyl rozumu.

Doznávám, že i já byl překvapen jeho šprýmovným pohledem a jeho poznámkou, poněkud ztřeštěnou.

„Nevím, myslíte-li, že Mc. Farlan vyšel si za mrtvého nočního ticha ze svého žaláře, aby sesílil důkazy proti němu vedené? Ponechávám to všem znalcům světa na rozsouzení, je-li toto otisk jeho palce.“

„Jest to nepopíratelně otisk jeho palce.“

„Nu tak, toť dosti od vás,“ děl Lestrade. „Jsem zkušený muž, pane Holmese, a vypátral-li jsem stopy náležité, umím z nich učiniti závěr. Máte-li mi ještě co říci, naleznete mne v pokoji, kdež budu psáti svoji zprávu.“

Holmes nabyl opět své duševní rovnováhy, ačkoliv já zahlédl ještě záblesky veselého rozmaru v jeho tváři.

„Toť po všech čertech velmi smutný vývoj naší záležitosti, Watsone, není-liž pravda?“ děl. „A přece jsou některé zvláštní okolnosti v tomto objevu, kteréž vzbuzují trochu naděje pro mého klienta.“

„Jsem potěšen, že tak slyším,“ děl jsem opravdu vroucně. „Bál jsem se již, že jest veta po něm.“

„Já sotva bych chtěl jíti tak daleko, drahý Watsone. Pravdou jest, že v tomto důkazu, kterémuž náš přítel přikládá tak velikou důležitost, jest jedna, opravdu vážná závada.“

„Opravdu, Holmese? A jaká?“

„Pouze to — že vím, že onen otisk palce nebyl v předsíni ještě včera, když jsem si ji prohlížel. A nyní, Watsone, pojďme se trochu projíti kolem domu na sluníčko.“

S myslí zmatenou, ale s teplem v srdci, do něhož vrátilo se trochu naděje, provázel jsem svého přítele zahradou.

Holmes obešel každou stranu domu i zkoumal ji s největším zájmem.

Potom vešel opět dovnitř a prohlédl si celou budovu od základů až pod střechu.

Většina komnat nebyla opatřena nábytkem, nicméně Holmes prohlédl si všechny zevrubně.

Posléze na nejhořejší chodbě, kteráž táhla se kol tří neobydlených ložnic, můj přítel byl opět zachvácen bujným veselím.

„V tomto případu, Watsone, jsou opravdu některé okolnosti, jediné svého druhu,“ pravil. „Myslím, že nyní jest na čase, abychom zasvětili i Lestrada do toho, co vím já. Dříve se posmíval nám on, a snad se budeme smáti my jemu, jestliže moje vysvětlení záhady ukáže se býti správným. Ano, ano, myslím, že již vím, jak rozluštiti onu záhadu.“

Inspektor policejního ředitelství psal ještě v pokoji, když Holmes ho vyrušil.

„Myslím, že píšete raport o tomto případu?“ pravil.

„Ano, píšu.“

„Nemyslíte, že jest to poněkud předčasné? Nemohu si pomoci, ale myslím, že důkaz váš není úplný.“

Lestrade znal mého přítele příliš dobře, než aby nedbal jeho slov.

Odložil péro a podíval se zvědavě na Holmesa.

„Co míníte tím, pane Holmese?“

„Že jest tu ještě jeden důležitý svědek, jehož jste neviděl.“

„Můžete ho předvésti?“

„Myslím, že mohu.“

„Učiňte tak tedy!“

„Učiním, co budu moci. Kolik strážníků máte zde?“

„Tři mohu ihned zavolati.“

„Výborně!“ děl Holmes. „A prosím, jsou to všichni statní, silní muži, se silným hlasem?“

„Zajisté že jsou, avšak nevidím, co mají jejich hlasy s tím činiti.“

„Snad budu vám moci otevříti v té věci zrak, a snad také ještě ve dvou, třech jiných věcech,“ děl Holmes. „Prosím vás, zavolejte své muže, a já to zkusím.“

Pět minut na to tři strážníci stáli připraveni v předsíni.

„Ve vedlejší budově,“ pravil Holmes, „naleznete veliké množství slámy. Prosím vás, abyste přinesli sem do domu dvě veliké její otepi. Myslím, že nám to pomůže nejvíce opatřiti si svědka, kteréhož si žádám. Děkuji vám srdečně. Doufám, Watsone, že máte nějakou sirku v kapse? A nyní, Lestrade, prosím vás všechny, abyste mne doprovodili k podstřeší.“

Jak jsem řekl, byla tam široká chodba, jež vedla kolem tří prázdných ložnic. Na jeden konec chodby byli jsme uvedeni Sherlockem Holmesem; strážníci se šklebili, a Lestrade zíral na mého přítele s úžasem i s očekáváním a úsměšek po úsměšku kmital se jeho tváří.

Holmes stál před námi jako pravý spiklenec, kterýž chystá se provésti povedený svůj úklad.

„Nechtěl byste laskavě poslati jednoho ze svých strážníků pro dvě vědra vody? Rozložte slámu zde na zemi, aby po žádné straně nedotýkala se zdi. Tak — teď myslím, že jest vše hotovo!“

Lestradova tvář počala se rdíti a mračiti.

„Nevím, zdaliž si tropíte z nás šprým, pane Holmese,“ pravil. „Víte-li něco, můžete to říci beze všeho tohoto bláznovství.“

„Ujišťuji vás, milý Lestrade, že mám výtečný důvod pro všecko, co činím. Pamatujete si snad, že jste se mi posmíval před několika hodinami, když slunce vám svítilo, i nesmíte mi záviděti teď trochu okázalosti a obřadnosti. Prosím vás, Watsone, otevřte okno a zapalte kraj slámy.“

Učinil jsem tak a kotouč šedého dýmu hnán jsa průvanem vznesl se chodbou, zatím, co suchá sláma praskala a hořela.

„Uvidíme nyní, zdaliž nalezneme nového svědka pro vás, Lestrade. Prosím vás, volejte všichni na jeden ráz: Hoří! Nuže, jeden, dva, tři — —“

„Hoří!“ zaječeli jsme všichni.

„Děkuji vám! Prosím, ještě jednou!“

„Hoří!“

„A ještě jednou, pánové, a všichni najednou!“

„Hoří!“

Výkřik ten nepochybně zněl přes celý Norwood.

Sotva ztichl, přihodila se věc úžasná.

Otevřely se náhle dvéře na konci chodby tam, kde až dosud zdála se býti pevná, tuhá zeď, a jakýsi mužíček s tváří scvrklou vyrazil z nich, jako králík ze svého doupěte.

„Výborně!“ děl Holmes klidně. „Watsone, polejte slámu vědrem vody! To stačí! Lestrade, dovolte mi nyní představiti vám hlavního a dosud scházejícího svědka vašeho, pana Jonáše Oldacra.“

Detektiv zíral na muže náhle se objevivšího s nevýslovným úžasem.

Muž tento blikal do jasného světla chodby a pohlížel na nás i na čadivý kouř. Byla to ohyzdná tvář — mstivá, neřestná, zlomyslná, s úskočnýma světlošedýma očima a bílými řasami.

„Co to znamená?“ děl Lestrade konečně. „Co jste činil celou tu dobu?“

Oldacre zasmál se bezděky odskočiv zděšeně před rudou tváří rozlíceného detektiva.

„Neublížil jsem nikomu!“

„Neublížil jste nikomu? Učinil jste vše možné, aby nevinný muž byl oběšen. Kdyby nebylo bývalo tohoto pána zde, nejsem jist, že by se vám to bylo nepodařilo.“

Bídný ten tvor počal naříkati:

„Mohu vás ujistiti, pane, že to byl jen můj šprým.“

„Váš šprým? Avšak vy se nebudete smáti, to vám slibuji. Odveďte ho dolů a zadržte ho, dokud nepřijdu!“

Když odešli, Lestrade dodal:

„Pane Holmese, nemohl jsem mluviti před strážníky, ale neváhám vám říci i před doktorem Watsonem, že jest to nejkrásnější věc, kterou jste kdy vykonal, ačkoliv jest pro mne tajemstvím, jak jste to vykonal. Zachránil jste život nevinného člověka a zabránil jste velikému skandálu, který byl by pověst moji na policejním ředitelství zničil.“

Holmes usmál se a poklepal Lestradovi na rameno.

„Místo, abyste byl zničen, milý pane, pověst vaše velice získá. Změňte jen některé věci ve zprávě, kterou jste právě psal, a na policejním ředitelství porozumějí, jak nesnadno jest házeti prach do očí inspektoru Lestradovi.“

„Vy si nepřejete, aby jméno vaše bylo uvedeno?“

„Nikterak. Dílo samo bylo mojí odměnou. Snad dostane se mi uznání až někdy později, kdy dovolím svému horlivému kronikáři, aby vytáhl opět arch kancelářského papíru a rozepsal se o mém činu. Není-liž pravda, Watsone? Nuže, podívejme se teď, kde se krysa skrývala!“

Stěnou zrobenou z latí a omítky přepažena byla chodba šest stop od skutečného svého konce. A v přepážce zřízeny byly dvéře.

Několik kusů nábytku a zásoba potravin a vody byla uvnitř, jakož i několik knih a listin.

„Takovou výhodu má člověk, je-li stavitelem,“ pravil Holmes, když jsme vyšli ven. „Byl s to, by si zařídil svoji vlastní skrýši bez všelikého spojence mimo vzácnou onu hospodyni; ale již musím si pospíšiti k vaší vážené společnosti, Lestrade.“

„Chci se říditi dle vašeho pokynu. Avšak jak jste zvěděl, pane Holmese o tomto místě?“

„Bylo mi jasno, že chlapík ten skrývá se v domě. Když jsem měřil jednu chodbu a shledal, že jest o šest stop kratší, nežli chodba dolejší, bylo mi zcela jasno, kde se člověk ten skrývá. Myslil jsem si ihned, že nemá nervy tak silné, aby zůstal klidně ležeti, až způsobí se poplach, že hoří. Mohli jsme ovšem vejíti sami do jeho skrýše a zmocniti se ho, avšak zalíbilo se mi, aby sám sebe prozradil; krom toho byl jsem vám, Lestrade, dlužen malou mystifikaci za váš ranní posměch.“

„Dobrá, pane, opravdu oplatil jste mi to stejně. Avšak jak, u čerta, zvěděl jste, že chlapík ten je v domě?“

„Otisk palce mne o tom poučil, Lestrade. Řekl jste, že jest to okolnost rozhodující pro případ ten, a skutečně byla, ač ve smyslu velice různém. Věděl jsem totiž, že tam předchozího dne otisk ten ještě nebyl; věnuji velikou pozornost také podrobnostem každého případu, jak jste se již mohl přesvědčiti, i prozkoumal jsem důkladněji předsíň a zjistil, že stěna byla úplně čistá. Zajisté tedy skvrna byla tam otištěna za noci.“

„Avšak jak otištěna?“

„Toť velmi jednoduché. Když tyto balíčky byly zapečetěny, Jonáš Oldacre přiměl Mc. Farlana, aby upevnil jednu z pečetí těch tím, že přitiskl prst na měkký ještě vosk. Stalo se to tak rychle a tak přirozeně, že troufám si říci, že mladý muž se snad sám na to ani nepamatuje. Dle všeho přihodilo se to skutečně tak, a Oldacre sám neměl možná ani potuchy, k jakému účelu otisku použije. Když však přemýšlel o případu tom v tomto svém doupěti, napadlo jej asi, jaký naprosto usvědčující důkaz byl by podán proti Mc. Farlanovi tím, že užil by tohoto otisku palce. Bylo pak proň věcí zcela jednoduchou poříditi voskový otisk této pečeti, smočiti jej jen tolika krví, kolik vyteklo po píchnutí špendlíku, a přitisknouti pak otisk ten na zeď během noci, ať už vlastní rukou aneb rukou hospodyně. Prohlédnete-li listiny, kteréž odnesl s sebou do své skrýše, chtěl bych se vsaditi, že byste nalezl mezi nimi pečeť s otiskem palce.“

„Toť obdivuhodné,“ pravil Lestrade, „věru obdivuhodné! Všechno, jak jste to vy vyložil, jest tak jasné, jako křišťál. Avšak, pane Holmese, jaký jest účel tohoto hrozného klamání?“

Bavilo mne, viděl-li jsem, jak nafoukaný způsob detektiva změnil se náhle v takořka dětské dotazování se u mistra, jeho učitele.

„Nuže, nemyslím, že by to bylo nesnadno vysvětliti. Gentleman, který nás čeká dole, jest prohnaná zlomyslná, lstivá osoba. Víte zajisté, že ho odmítla kdysi matka Mc. Farlanova? Vy to nevíte? Řekl jsem vám přece, abyste se odebral nejprve do Blackheathu a potom do Norwoodu. Nuže, tato urážka, neboť za urážku on to pokládá, rozjitřovala neustále jeho zlý a hloubavý mozek, i dychtil po celý svůj život po pomstě, avšak neviděl nikde příležitosti k ní.

Poslední rok neb dvě léta obrátila se proti němu štěstěna, jak myslím, následkem tajných spekulací, a on ocitl se v tísni. Rozhodl se podvésti své věřitele a za tím účelem dal vypláceti cheky na značné obnosy jistému panu Corneliovi, kterýmž jest, jak myslím, on sám pod jiným jménem. Já nepátral po checích těch, avšak nepochybuji, že vypláceny byly pod jménem Cornelia některou bankou v kterémsi venkovském městě, kdež Oldacre čas od času vedl dvojí existenci. Oldacre hodlal však změniti své jméno vůbec, chtěl vybrati peníze ony nadobro a pak zmizeti, aby počal svůj život někde jinde.“

„Toť dosti pravděpodobno.“

„Potom, když už zmizeti chtěl, jej asi napadlo, že by odvrátil stihatele od své stopy, a že by zároveň zjednal si krutou pomstu na své milence, kdy by vzbudil mínění, že byl zavražděn jediným jejím dítětem. Byl to mistrný lotrovský kousek, a on provedl jej skutečně jako mistr. Poslední vůle, která měla poskytnouti jasnou pohnutku pro zločin, tajná návštěva, jíž neznali vlastní rodiče mladíka, zadržení hole, krvavé skvrny, zvířecí ostatky a knoflíky — vše to nastrojeno bylo podivuhodně. Byla to síř, ze kteréž několik hodin před tím zdálo se mi býti nemožno uniknouti. Avšak muž ten neměl nejvyšší nadání umělce, pravé poznání, kdy přestati. Chtěl zatáhnouti provaz ještě těsněji kol šíje nešťastné oběti, a tak zničil celé dílo. — Sestupme nyní, Lestrade. Musím mu dáti jednu nebo dvě otázky.“

Zlomyslný mužík seděl ve svém vlastním salonu s policistou po každém boku.

„Byl to jen šprým, milý pane, skutečný šprým a nic více!“ vrčel neustále. „Ujišťuji vás, pane, že jsem se jedině ukryl proto, abych viděl účinek svého zmizení, a jsem jist, že nebudete tak nespravedliv, byste se domýšlel, že bych byl dopustil, aby se stalo něco zlého nebohému panu Mc. Farlanovi.“

„O tom rozhodne soud,“ pravil Lestrade. „Zatím obviníme vás právem ze spiknutí, ne-li z pokusu vraždy.“

„A nepochybně též shledáte, že vaši věřitelé zabaví bankovní vklady pro pana Cornelia,“ dodal Holmes.

Mužík sebou trhl a podíval se zlomyslným svým pohledem na mého přítele.

„To mám děkovati větším dílem jen vám,“ pravil. „Snad budu moci vám jednou dluh svůj oplatiti.“

Holmes usmál se shovívavě.

„Soudím, že po několik let budete přespříliš zaměstnán,“ pravil, „než abyste na něco takového mohl pomýšleti. Mimochodem řečeno, co to bylo, co jste vložil do hranice dříví vedle svých spodků? Mrtvý pes, králíci, neb co? Nechcete říci? Ó, můj milý, jak jest to nelaskavé od vás! Nuže, já troufám si říci, že párek králíků stačil dohromady i na krvavé skvrny i na zuhelnatělé zbytky. Budete-li, Watsone, psáti někdy opět povídku, nezapomeňte na ony králíky!“