ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Holmes seděl mlčky již po několik hodin. Vysoká, hubená záda jeho nahýbala se nad jakousi chemickou nádobkou, v níž vařil dnes nějakou obzvláštní čertovinu. Hlava jeho sklesla mu na prsa i vypadal s místa, odkud jsem ho pozoroval, jako veliký, štíhlý pták se slabým, šedým peřím a s černým chocholem.

„Tak, Watsone,“ pravil náhle, „vy nehodláte uložiti peníze v papírech jihoafrických?“

Trhl jsem sebou úžasem.

Byl jsem sice uvyklý Holmesovým obzvláštním schopnostem, ale toto náhlé vniknutí do nejdůvěrnějších mých myšlenek bylo mi naprosto nevysvětlitelné.

„Kýho kozla, jak to víte?“ tázal jsem se.

Holmes otočil se na své stoličce, drže v ruce kouřící zkoumavku, a veselý rozmar zablýskl se v jeho hluboce zapadlých očích.

„Přiznejte se, Watsone, že jste nyní hrozitánsky překvapen. Přál bych si, abyste to napsal na kousek papíru.“

„Proč?“

„Protože v pěti minutách řeknete, že jest to všechno směšně jednoduché.“

„Jsem jist, že neřeknu nic takového.“

Holmes opřel zkoumavku o stojan, a počal potom přednášeti mně jako hotový professor, když mluví ke své třídě:

„Vidíte, milý můj Watsone, není tak nesnadno sestrojiti řadu závěrů, z nichž každý jest odvislý od předchozího, a každý jednoduchý sám o sobě. Když člověk tak učinil, vyrazí všechny střední články a přednese posluchači jen východiště a závěrek, a tím způsobí úžasný, ačkoliv možná podskočný dojem.

A také tuto nebylo věru nesnadno shlédnutím rýhy mezi levým vaším ukazováčkem a palcem vycítiti bezpečně, že nehodláte uložiti malý svůj kapitál v zlatých polích.“

„Nevidím žádné spojitosti mezi tím.“

„Nepochybně nevidíte, avšak já mohu vám dokázati těsnou tuto souvislost. Zde jsou scházející články řetězu věru velmi jednoduchého: 1. Měl jste křídu mezi levým prstem a palcem, když jste se vrátil z klubu minulé noci. 2. Béřete takto křídu když hrajete kulečník, abyste natřel tágo. 3. Nehrajete nikdy kulečník kromě s Thurstonem. 4. Řekl jste mi před čtyřmi týdny, že Thurston měl převzíti v měsíci papíry nějakého jihoafrického podniku, kteréž však rád byl by postoupil vám. 5. Kniha vašich cheků zavřena jest v mé zásuvce, a vy nežádal jste za klíč. 6. Vy nehodláte tedy uložiti peníze své tímto způsobem.“

„Jak jest to až směšně jednoduché!“ zvolal jsem.

„Tak jest,“ děl on poněkud rozmrzen. „Každý problém jeví se dětinsky lehkým, je-li jednou vysvětlen. Zde jest však problém ještě nerozřešený. Podívejte se, co dovedete s ním, příteli Watsone.“

Hodil list papíru na stůl a věnoval se opět svým chemickým rozborům.

Podíval jsem se s úžasem na absurdní hieroglyfy na papíře.

„Toť pouhá dětská čmáranice, Holmese!“ zvolal jsem.

„Ó, to si myslíte vy.“

„Co jiného mohlo by to býti?“

„To právě přál by si toužebně věděti pan Hilton Cubitt na zámku Ridlingthorpu v Norfolku. Tato čmáranice došla dnes první poštou, a on chtěl přijeti nejbližším vlakem. Někdo zvoní, Watsone, nedivil bych se, kdyby to byl on.“

Těžké kroky ozvaly se na schodech a okamžik na to vstoupil do dveří muž vysoké postavy, zarudlý, hladce oholený, jehož jasné oči a kvetoucí tváře svědčily jasně o životě vedeném daleko od dusného vzduchu Bakerské ulice.

Zdálo se, že přinesl s sebou trochu silného, čerstvého, osvěžujícího vzduchu z východního pobřeží, když k nám vstoupil.

Když stiskl ruku každému z nás, chystal se usednouti, když tu zrak jeho utkvěl na papíru s podivnými klikyháky, který jsem byl právě prohlížel a na stole zanechal.

„Nuže, pane Holmese, co soudíte o tom?“ zvolal. „Řekli mi, že dovedete rozluštiti i neobyčejná tajemství, a myslím, že byste nenalezl hned tak jiného, neobyčejnějšího. Poslal jsem lístek ten předem, abyste ho mohl prozkoumati dříve, než jsem přišel.“

„Jest to skutečně prazvláštní výrobek,“ pravil Holmes. „Na první pohled zdá se to býti dětský nějaký žert. Sestává z řady malých, podivných figurek, tančících po papíru, na němž jsou načmárány. Proč přičítáte důležitost předmětu tak pitvornému?“

„Já nepřičítám mu důležitosti, pane Holmese. Moje žena tak činí. Papírek ten polekal ji na smrt. Neříká nic, ale já mohu čísti zděšení v jejích očích. Proto přál bych si vyzpytovati záhadu tu až na dno.“

Holmes pozvedl papír tak, že naň zářilo sluneční světlo. Byla to stránka vytržená ze zápisníku.

Klikyháky byly tužkou načrtány a měly tuto podobu:

Holmes zkoumal je chvíli a potom složiv opatrně lístek, skryl jej ve svém zápisníku.

„To slibuje býti velmi zajímavým a nezvyklým případem,“ pravil. „Sdělil jste se mnou několik okolností v dopise svém, pane Hiltone Cubitte, avšak byl bych vám velmi povděčen, kdybyste opakoval vše laskavě zde k vůli příteli mému, doktoru Watsonovi.“

„Nejsem dobrý vyprávěč,“ odpověděl náš host, nervosně spínaje své veliké, silné ruce a opět je od sebe rozpínaje. „Žádáte ode mne právě něco, co nemohu vyjasniti. Počnu tedy loňským svým sňatkem, avšak chci říci nejprve, že ačkoliv nejsem člověk bohatý, rod můj sídlil na Ridlingthorpu po pět století, a že není v celém hrabství Norfolkském rodiny lépe známé.

Loni přijel jsem do Londýna k slavnostem královnina jubilea a ubytoval jsem se v hotelu na náměstí Russelově, jelikož Parker, náš vikář Parker, rovněž tam bydlil. Dlela tam také mladá dáma americká — Patricková jménem, Eliška Patricková. Spřátelili jsme se jaksi, ale do měsíce byl jsem zamilován, jak může býti jen muž zamilován. Dali jsme se rychle oddati na úřadě a vrátili jsme se do Norfolku jako manželé.

Nazvete to šílenstvím, pane Holmese, že muž z dobré staré rodiny ožení se takovým způsobem, nevěda nic o minulosti své ženy, ani o její rodině, avšak kdybyste ji znal, spíše byste to pochopil.

Ve všem tom byla Eliška velmi úsečnou. Nemohu říci, že by mne byla dala každou zprávu, kdybych byl si toho přál.

,Měla jsem některé nepříjemné styky ve svém životě,‘ pravila, ,ale přeji si všechny zapomenouti. Raději bych byla, aby se nikdy nemluvilo o mé minulosti, neboť jest to pro mne velmi trapné. Vezmete-li si mne, Hiltone, za choť, dostanete ženu, kteráž se nemusí sobě za nic hanbiti, avšak musíte se spokojiti mým slovem a dovoliti mi, bych mlčela o všem, co se událo až po dobu, kdy jsem se stala vaší. Budou-li tyto podmínky příliš kruty pro vás, vraťte se do Norfolku a ponechte mne samotářskému mému životu, v jakémž jste mne nalezl.‘

Bylo to teprve den před mojí svatbou, kdy Eliška řekla mi slova tato.

I odvětil jsem jí, že si ji za choť vezmu, že jsem spokojen slovy jejími. A slovu svému jsem věrně dostál.

Nuže, byli jsme oddáni již rok a byli jsme velmi šťastni.

Avšak asi před měsícem, ku konci června, pozoroval jsem na své ženě nepokoj.

Jednoho dne dostala moje žena dopis z Ameriky. Zahlédl jsem na něm razítko americké. Žena zbledla na smrt, přečetla dopis a hodila jej do ohně. Nezmínila se později o něm ani slovem, a já rovněž ne, neboť slib jest slib. Avšak od toho okamžiku nepoznala šťastné chvíle. Cosi jako strach zračí se neustále na její tváři — pohled jeví, jakoby něco tušila, něco čekala.

Učinila by lépe, kdyby mi důvěřovala. Shledala by, že jsem nejlepším jejím přítelem. Avšak dokud nepromluví, ani já nemohu ničeho říci. To mějte však na mysli, pane Holmese, že jest ženou věrnou a důvěryhodnou, a nechť bylo v životě jejím cokoliv trapného, na ní nelpí jistě nijaká příhana.

Jsem prostým norfolkským šlechticem, ale není muže v Anglii, kterýž klade čest rodiny své výše, nežli já. Ona to ví dobře a věděla to i dříve, nežli se za mne provdala. Nedopustila by se tudíž jistě nijaké pohany mého rodu — tím jsem si jist.

Dospívám nyní k neobyčejnému převratu v mé příhodě. Asi před týdnem — bylo to v úterý minulého týdne — spatřil jsem na přepážce jednoho okna řadu malých, tančících figurek, jako ony na papíře. Byly křídou načrtány.

Myslil jsem, že je tam udělal pacholek, avšak mladík ten přísahal, že o tom neví ničeho. V každém případě byly tam udělány v noci.

Smazal jsem je a zmínil jsem se ženě o tom teprve později. K mému překvapení žena pojímala věc tu velmi vážně a prosila mne, abych, kdybych shlédl ještě jednou takové figurky, dovolil jí na ně se podívati.

Po celý týden nevyskytlo se nic podobného, ale včera ráno nalezl jsem tento lístek na slunečních hodinách v zahradě. Ukázal jsem jej Elišce a ona rázem klesla do mdlob.

Od té doby měla vzhled ženy, potácející se ve snu, ženy napolo oslepené děsem tkvícím neustále v jejích očích. I napsal jsem tehdy a poslal onen lístek, pane Holmese. Nebyla to věc, kterou bych byl mohl donésti na policii, neboť byli by se mně vysmáli, avšak vy mně řekněte, co mám učiniti. Nejsem bohatý člověk, avšak je-li nějaké nebezpečí, jež by ohrožovalo moji ženu, obětuji poslední svůj groš, abych ji chránil.“

Byl to muž jemné mysli, starého anglického rázu, prostý, štíhlý a ušlechtilý, s velikýma vážnýma očima a se širokou vážnou tváří. Láska jeho k ženě a pevná jeho důvěra v ni, neotřesená žádnými pomluvami, zářila z jeho tváře.

Holmes naslouchal historii jeho s největší pozorností a seděl nyní tiše, přemýšleje.

Posléze pravil:

„Nemyslíte, pane Cubitte, že by bylo nejlépe appelovati přímo na ženu vaši a požádati ji, aby svěřila vám své tajemství?“

Hilton Cubitt zavrtěl mohutnou svou hlavou.

„Slib jest slib, pane Holmese. Kdyby Eliška chtěla mně něco říci, učinila by to. Nečiní-li tak, není na mně, abych vynutil si její důvěru. Avšak jsem oprávněn jíti svou vlastní cestou — a to učiním.“

„Při tom chci vám z celého srdce pomáhati. Především povězte, zda slyšel jste o nějakých cizincích, kteří by byli viděni v sousedství?“

„Nikoli.“

„Soudím, že váš domov jest velmi klidný. O každé nové tváři jistě by se tedy mluvilo.“

„V bezprostředním sousedství jest několik lázní. A statkáři přijímají také nájemníky.“

„Tyto hieroglyfy mají zřejmě určitý smysl. Běží-li o věc čistě libovolnou, bylo by nám nemožno rozřešiti ji. Jedná-li se však naopak o věc soustavnou, nepochybuji, že dospějeme k rozřešení jejímu. Avšak tento neobyčejný vzorek hieroglyfů jest tak krátký, že nemohu učiniti nic a fakta, kteráž jste mi sdělil, jsou tak neobyčejná, že nemáme základu pro svoje vyšetřování. Přál bych si, abyste se vrátil do Norfolku, abyste na vše dával bystře pozor, a abyste přesně obkreslil nové tančící muže, kteří by snad se ještě někdy zjevili. Jest nesmírná škoda, že nemáme obkresleny ony tančící figurky, které byly křídou udělány na pažení okenním. Hleďte vyšetřiti také tajně, není-li nějaký cizinec v sousedství. Získáte-li nového nějakého dokladu, přijďte opět ke mně. Toť nejlepší rada, kterou vám mohu dáti, pane Hiltone Cubitte. Kdyby se věci rychle vyvinuly, budu vždy hotov zajeti k vám a vyhledati vás ve vašem norfolkském domově.“

Po tomto rozhovoru Sherlock Holmes zůstal velice zamyšlen a v následujících dnech viděl jsem jej po několikráte, jak vyňal závitek papíru ze svého zápisníku, a jak díval se zdlouha a vážně na podivné figurky, na něm napsané.

Neučinil však nijaké narážky na tuto afféru, až po čtrnácti dnech jednou odpoledne, či snad ještě o nějaký den později.

Odcházel jsem právě ven, když mne zavolal nazpět.

„Bude lépe, zůstanete-li zde, Watsone.“

„Proč?“

„Poněvadž jsem obdržel dnes ráno telegram od Hiltona Cubitta. Pamatujete se snad ještě na Hiltona Cubitta a jeho tančící mužíky? — V jednu hodinu dvacet minut musil býti v Liwerpoolské třídě. Bude zde každým okamžikem. Vyrozuměl jsem z jeho telegramu, že udály se snad některé nové důležité příhody.“

Nemusili jsme ani dlouho čekati, neboť norfolkský šlechtic přijel přímo ze stanice tak spěšně, jak ho jen drožka dovézti mohla.

Vypadal ztrápeně a sklíčeně, s očima strhanýma a s čelem vráskami zbrázděném.

„Věc ta ničí mi nervy, pane Holmese,“ pravil, když sklesl jako k smrti znavený člověk do křesla. „Jest to dost kruté cítiti, že jste obklopen neviděnými a neznámými lidmi, kteří mají nějaké úmysly proti vám; avšak když k tomu ještě vidíte, jak žena vaše jest tím ponenáhlu ubíjena, potom jest to více, nežli člověk může snésti. A ona chřadne a hyne pod tíhou toho všeho — chřadne a hyne před mýma očima.“

„Pověděla něco?“

„Nikoliv, pane Holmese, nepověděla. A přece byly doby, kdy nebohá přála si mluviti — ale nemohla ničeho ze sebe vypraviti. Pokusil jsem se pomoci jí, ale učinil jsem to tak neobratně, že jsem ji od toho odstrašil. Jala se mluviti o staré mé rodině a o naší pověsti v kraji, i o naší hrdosti nad naší neposkvrněnou ctí. Záhy jsem poznal, že směřuje k jádru svého tajemství. Avšak cosi ji odvrátilo dříve, než jsme k věci dospěli.“

„A vy sám jste něco objevil?“

„Velmi mnoho, pane Holmese. Mám několik nových obrázků tančících mužů, jež byste měl prozkoumati — a což jest ještě důležitější, viděl jsem chlapíka, jenž…“

„Jakže, muže, který tančící figurky kreslil?“

„Ano, viděl jsem ho při jeho díle. Ale chci vám říci všechno po pořádku. Když vrátil jsem se po své návštěvě u vás, první věc, kterou jsem spatřil příštího jitra, byla svěží zásoba tančících mužíků. Byli nakresleni křidou na černých dveřích kůlničky, kteráž stojí podle trávníku přímo naproti průčelním oknům domu. Obkreslil jsem si je přesně a zde jsou.“

Host rozevřel papír a položil jej na stůl.

Zároveň dodal:

„Zde jsou hieroglyfy obkresleny.“

„Výborně,“ pravil Holmes. „Výborně, prosím pokračujte.“

„Když jsem obkreslil znamení ta, smazal jsem je; avšak druhého dne z rána nápis objevil se znovu. Obkreslil jsem i tuto řadu mužíků takto:“

Holmes mnul si ruce a zachechtal se radostně.

„Materiál náš rychle vzrůstá,“ pravil.

„Tři dni na to načrtnuto bylo jiné poselství na papírek a položeno pod oblázek na sluneční hodiny. Zde jest jeho nákres. Figurky jsou, jak vidíte, přesně tytéž, jako na posledním poselství. Po tomto objevu rozhodl jsem se zůstati na číhané; připravil jsem si revolver a zůstal jsem seděti ve své pracovně, z kteréž lze přehlédnouti trávníky před domem a zahradu vůbec. Seděl jsem u okna asi až ke druhé hodině ranní; všechno bylo temno mimo plochu ozářenou venku světlem měsíčním; náhle slyšel jsem kroky za sebou; byla to moje žena oděná v županu. Prosila mne, abych si šel ulehnouti. Reki jsem jí upřímně, že si přeji věděti, kdo provádí takové hloupé kousky s námi. Odvětila, že jest to nějaký nesmyslný žert, a že nemám naň dbáti.

„Mrzí-li vás to skutečně, Hiltone, odjedeme odtud a budeme cestovati, a tak vyhneme se všem mrzutostem.“

„Jakže, býti zapuzen z vlastního domu pouhým šprýmařem?“ pravil jsem. „Vždyť by se nám vysmál celý kraj!“

„Pojďte si ulehnout,“ děla moje žena, „a můžeme si pohovořiti o tom zítra ráno.“

Když takto mluvila, viděl jsem, jak bledá její tvář náhle zbledla ještě více ve světle měsíčním, a ruka její sevřela mi rámě. Cosi se hnulo ke stínu kůlny. Viděl jsem tmavou, schoulenou postavu, kteráž plazila se kol rohu a skrčila se přede dveřmi.

Uchopiv zbraň, chystal jsem se vyběhnouti ven, když tu moje žena ovinula rámě své kol mne a zadržela mne křečovitou silou. Pokusil jsem se zhostiti se jí, avšak ona zavěsila se na mne tím zoufaleji. Na konec vyprostil jsem se z objetí jejího a vyrazil jsem z domu dříve, nežli postava zmizela.

Zanechala však stopu své přítomnosti, neboť na dveřích byla táž skupina tančících mužíků, která se již dvakráte objevila, a kterou jsem obkreslii na tento list.

Nebylo jiné stopy po člověku tom, neboť prchal přes veškeré pozemky, ale nejúžasnější věc jest, že nepochybně zůstal tam po všechen čas, neboť když jsem poznovu ráno dvéře prohlížel, načrtal o několik figurek více pod řadu těch, které jsem byl již dříve spatřil.“

„Obkreslil jste i tyto nové figurky?“

„Ano; nová řada byla velmi krátká, avšak obkreslil jsem i tu a zde jest.“

Cubitt vyňal opět jiný papírek.

Nový tanec měl tuto podobu:

„Rcete mi,“ pravil Holmes, „připadalo to jako pouhý doplněk k prvnímu, aneb zdála se býti to řada úplně samostatná?“

„Byla nakreslena na jiném prkně dveří.“

„Výborně! Toť pro naše podnikání nejdůležitější ze všeho. A naplňuje mne to nadějemi. Nyní, pane Hiltone Cubette, pokračujte, prosím, v zajímavém svém vyprávění.“

„Nemám již co říci, pane Holmese, kromě toho, že v noci zlobil jsem se velice na svou ženu, že mne zadržela, když jsem mohl chytnouti onoho číhajícího ničemu. Odvětila, že se bála, aby se mi nepřihodilo nic zlého. Na okamžik napadlo mi, že snad — čeho se ona skutečně obávala, — bylo, aby se nepřihodilo něco zlého jemu, neboť nemohl jsem pochybovati, že věděla, kdo muž ten je, a co míní podivnými těmi znameními. Avšak jest jistý přízvuk v hlase mé ženy, pane Holmese, a jistý pohled v jejích očích, který zakazuje veškeru pochybnost, i jsem jist, že to byla skutečně moje bezpečnost, na kterouž myslila. Toť celý případ, pane Holmese, a nyní přeji si rady vaší, co měl bych činiti. Já sám mám sto chutí ukrýti půl tuctu svých čeledínů po křovinách, a když chlapík onen vrátí se opět, poskytnouti mu takovou skrýš, že bychom měli od něho budoucně pokoj.“

„Obávám se, že případ jest příliš vážný pro léky tak jednoduché,“ pravil Holmes. „Jak dlouho můžete prodlíti v Londýně?“

„Musím se vrátiti dnes; nechci zanechati ženu samotnu za nic na světě. Jest velice nervosní a prosila mne, abych se brzy vrátil.“

„Musím ovšem říci, že učiníte tak dobře. Avšak kdybyste zde mohl zůstati, možná, že byl bych mohl pak s vámi za den neb dva domů odjeti. Prozatím zanechte mi zde tyto papíry, a já myslím, že budu moci vás za krátko navštíviti a vrhnouti trochu světla na onen případ.“

Sherlock Holmes zachoval si klid svého povolání, dokud náš host nás neopustil, ačkoliv bylo snadno pro mne, kterýž jsem ho tak dobře znal, pozorovati, že jest velice rozčilen.

V okamžiku, když široká záda Cubittova zmizela ve dveřích, soudruh můj pospíšil ke stolu, položil všechny proužky papíru s tančícími muži před sebe a oddal se pracnému a složitému bádání a přemýšlení. Po dvě hodiny jsem ho pozoroval, jak pokrýval lístek papíru za lístkem figurkami a písmenami, jsa tak pohroužen ve svou práci, že zapomněl zřejmě mé přítomnosti.

Někdy se mu práce dařila, i prozpěvoval si při svém díle; někdy zdál se býti zmaten a seděl dlouhou chvíli se svraštěným čelem a se zrakem jakoby bezvýrazným. Posléze vyskočil se stolice s výkřikem uspokojení, a jal se přecházeti po komnatě, mna si ruce.

Potom napsal dlouhý telegram, jakého se užívá pro kabelogramy.

„Dopadne-li odpověď na tento telegram dle mého předpokladu, připojíte, Watsone, velmi pěkný případ ke své sbírce,“ pravil. „Očekávám, že budeme moci odebrati se do Norfolku již zítra, a že podáme svému příteli velmi určité zprávy o tom, co skrývá se za oním jeho znepokojováním.“

Doznávám, že jsem byl velice napjat zvědavostí, avšak věděl jsem, že Holmes nejraději prozradí své výzkumy teprve tehdy, když to uzná za včasné, a že tak učiní podle vlastního svého způsobu, — i čekal jsem, až mne sám zasvětí do své důvěry.

Avšak telegrafická odpověď dlouho nepřicházela, i následovaly dva dny strávené ve velké netrpělivosti; Holmes po celou tu dobu napínal sluch při každém zazvonění.

Večer druhého dne došlo psaní od Hiltona Cubitta.

Byl u nich klid až na to, že dlouhý nápis objevil se ráno na podstavci slunečních hodin.

Hilton obkreslil tuto řadu tančících mužíků a nápis ten poslal spolu s dopisem nám.

Zde jest:

Holmes nakláněl se nad pitvornou tou řadou po několik minut; a po té vyskočil s výkřikem překvapení a zděšení.

„Nechali jsme dospěti afféru tu příliš daleko,“ pravil. „Jede ještě dnes v noci vlak do North-Walshamu?“

Podíval jsem se do jízdního řádu.

„Poslední vlak právě odejel.“

„Posnídáme tedy časně, a odjedeme prvním vlakem ráno,“ pravil Holmes. „Přítomnosti naší jest nanejvýše nutně zapotřebí. Ah, zde jest i očekávaný náš telegram. Jen okamžik, paní Hudsonová — zde bude snad třeba odpovědi. Nikoli. Jest tomu tak, jak jsem očekával. Poselství toto ukládá nám ještě naléhavěji, bychom neztráceli ani hodiny a zpravili Hiltona Cubitta, jak se věci mají, neboť jest to neobyčejná a nebezpečná síť, do níž náš norfolkský šlechtic jest zapleten.“

Tak skutečně se stalo, a až dospěji k chmurnému zakončení historie, která se mi zdála býti s počátku jen dětinskou a bizarní, prožiji věru opět celou svou duší úžas a hrůzu, kterou jsem byl naplněn. Kéž bych mohl sděliti čtenářům šťastnější konec tohoto příběhu! Ale toto jest pouhá kronika událostí, i musím sledovati neobyčejný řetěz dějův až k chmurné krisi, kteráž učinila po několik dnů zámek Ridlingthorpe a rod jeho známým v Anglii po celé šíři a délce její.

Sotva jsme sestoupili v Severním Wolshamu a tázali se na cíl své cesty, tu již přednosta staniční přispěchal k nám.

„Soudím, že jste detektivy z Londýna?“ pravil.

Rozmrzelost kmitla se tváří Holmesovou.

„Co vám na tom záleží?“

„Inspektor Martin z Norwichu právě tudy jel. Možná však, že jste ranhojiči. Mrtva není — aneb aspoň podle posledních zpráv nebyla. Snad přijdete ještě včas, abyste ji zachránili — třeba že byste ji zachránili pouze pro šibenici.“

Holmesova tvář zachmuřila se úzkostí.

„Ubíráme se do Ridlingthorpu,“ pravil, „avšak neslyšeli jsme ničeho o tom, co se tam stalo.“

„Toť jest strašlivá věc,“ pravil přednosta stanice. „Byli oba střeleni, pan Hilton Cubitt i jeho žena, ona střelila jej a potom sebe — tak aspoň služebnictvo praví. On jest mrtev, a o zachránění jejím se pochybuje. Můj Bože, kdo by to byl čekal od jedné z nejstarších a nejváženějších rodin v kraji Norfolkském!“

Holmes beze slova spěchal k povozu a po celou dlouhou jízdu neotevřel ani úst.

Zřídka kdy viděl jsem ho tak do krajnosti na mysli skleslého! Nebylo mu volno již po celou naši cestu z města, a pozoroval jsem, že prohlížel a převracel ranní listy s úzkostlivou pozorností. Avšak teď náhlé uskutečnění nejhorších jeho obav pohružovalo jej v melancholii a zděšení.

Opřel se nazpět na svém sedátku, oddávaje se chmurnému přemítání.

A přece mnoho toho bylo kolem nás, co by nás bylo mohlo zajímati, neboť jeli jsme krajem neobyčejnějším, nežli jsou jiné v Anglii; několik rozptýlených usedlostí připomínalo nám dnešní obyvatelstvo, kdežto v pravo i v levo veliké kostely ježily čtverhranné své věže ze zelené půdy, vypravujíce nám o slávě a rozkvětu staré Východní Anglie.

Na konec fialový pruh Severního moře zjevil se nad zeleným krajem Norfolkského pobřeží, a kočí ukázal nám ke dvěma štítům z cihel a dříví, kteréž vyčnívaly ze skupiny stromů.

„Toť jest zámek Ridlingthorpe,“ pravil.

Když jsme přijeli k průčelí zdobenému sloupovím, pozoroval jsem před ním, vedle hříště tennisového, černou kůlničku a sluneční hodiny s podstavcem, s nimiž byli jsme ve spojení tak zvláštním.

Malý muž uhlazeného zjevu, čiperných a živých způsobů a s navoskovaným knírem právě seskočil s vysoké bryčky.

Představil se nám jako inspektor Martin z Norfolkské policie, a divil se velice, když slyšel jméno mého soudruha.

„Aj, pane Holmese,“ zločin byl spáchán teprve ve tři hodiny ráno. Jak mohl jste slyšeti o něm již v Londýně a dojeti na místo tak záhy a tak brzy jako já?“

„Předvídal jsem zločin ten. Přijel jsem v naději, že ho zamezím.“

„Potom musíte znáti důležité okolnosti případu toho, o nichž my nevíme, neboť praví se, že manželé ti žili v nejlepší svornosti.“

Holmes odtušil:

„Znám jen jednu okolnost, totiž onu o tančících mužících. Vysvětlím vám věc tu později. Zatím, jelikož jest již pozdě, abychom tragedii tu zamezili, chci užiti toho, co vím, abych zabezpečil, by stalo se zadost spravedlnosti. Chcete mne přidružiti k pátrání svému, aneb je vám milejší, abych jednal samostatně?“

„Budu hrdým, budeme-li postupovati pospolu, pane Holmese,“ pravil inspektor vážně.

„V případu tom vyslechnu rád výpovědi svědků a vyzkoumám předběžné okolnosti bez všelikých zbytečných odkladů.“

Inspektor Martin měl dost zdravého smyslu, že dovolil mému příteli, aby postupoval dle svého vlastního způsobu a spokojil se tím, že bedlivě zaznamenával výsledky.

Místní ranhojič, starý, bělovlasý to muž, sestoupil právě z komnaty paní Cubittové a sdělil, že zranění její jest vážné, avšak nikoliv naprosto smrtelné. Koule prolétla jí čelem a mozkem a mohlo to trvati nějakou dobu, nežli by zraněná nabyla opět vědomí.

K otázce, zdaliž byla střelena, aneb zda střelila se sama, neodvážil se lékař dáti určité odpovědi.

Zajisté však kule vypálena byla zcela z blízka…

V komnatě nalezen byl jenom jeden revolver a obě jeho hlavně byly vypáleny.

Pan Hilton Cubitt střelen byl přímo do srdce.

Bylo možno usouditi stejně, že on střelil ji a potom sebe, anebo že ona byla zločinkyní, neboť zbraň ležela na zemi uprostřed mezi nimi.

„Hnuli jste jím?“ tázal se Holmes.

„Nehnuli jsme nikým mimo s paní! Nemohli jsme ji nechati ležeti zraněnou na podlaze.“

„Jak dlouho jste zde, doktore?“

„Ode čtyř hodin.“

„A jest zde ještě někdo jiný?“

„Ano, tento strážník zde.“

„A ničeho jste se nedotkli?“

„Ničeho.“

„Jednali jste velmi diskretně. Kdo poslal pro vás?“

„Služka Saundersova.“

„Byla to ona, jež způsobila poplach?“

„Ona a kuchařka, paní Kingová.“

„Kde jsou teď?“

„Myslím, že v kuchyni.“

Stará síň, vykládaná dubovými deskami a s vysokými okny byla přeměněna v soudní síň k vyslýchání svědků.

Holmes seděl ve velkém křesle starobylého způsobu a nemilosrdné jeho oči svítily ohnivě ze strhané jeho tváře.

Mohl jsem čísti v očích těch pevný úmysl, věnovati třeba i život této záhadě a tomuto pátrání, až by klient, jejž opomenuli jsme zachrániti, alespoň byl pomstěn.

Švarný inspektor Martin, starý venkovský doktor se šedou hlavou a zamračený vesnický strážník tvořili zbytek zvláštní této společnosti.

Obě ženy vypověděly, co věděly, dosti jasně. Byly vzbuzeny ze svého spánku zvukem výstřelu, po němž minutku na to následoval výstřel druhý.

Ložnice obou žen hraničily na sebe, a paní Kingová to byla, jež přiběhla pro Saundersovou. Obě pak sestoupily po schodech dolů.

Dvéře pracovny Cubittovy byly otevřeny a svíčka hořela na stole. Pán jejich ležel na své tváři prostřed pokoje.

Byl mrtev. Poblíž okna schoulena byla jeho žena, opírajíc hlavu o zeď. Byla strašlivě zraněna a tvář její zalita byla krví. Oddychovala těžce a byla neschopna cokoliv říci.

Chodba i komnata byly plny zápachu po střelném prachu. Okno bylo zcela jistě uzavřeno a upevněno na vnitřní straně závorou. Obě ženy vypovídaly v této příčině zcela určitě.

Poslaly ihned pro lékaře i pro strážníka. Potom za přispění sluhy a pacholka dopravily zraněnou svou paní do její komnaty.

Oba, pán i paní, večer odebrali se na lože. Když byli nalezeni, byla paní oblečena a pán měl na sobě župan, přehozený přes noční roucho. V pracovně nebylo ničím hnuto.

Pokud ženy věděly, nebylo nikdy hádky mezi manželem a jeho ženou. Obě pokládaly je za manžely, kteří jsou zcela jedné mysli.

To byly hlavní body z výpovědí obou služebných. K dotazu inspektora Martina obě byly si zcela jisty, že všechny dvéře byly z vnitřka uzavřeny, a že nikdo nemohl uniknouti z domu.

Odpovídajíce Holmesovi, obě se upamatovaly, že si povšimly zápachu po střelném prachu hned od okamžiku, kdy vyběhly ze svých pokojíků na hořejší chodbu.

„Doporučuji fakt ten bedlivě vaší pozornosti,“ pravil Holmes svému soudruhovi. „A teď, myslím, můžeme prohlédnouti důkladně komnatu.“

Pracovna byla malou komnatou; její zdi po třech stranách byly zakryty knihami; psací stůl byl postaven proti oknu, z něhož bylo viděti do zahrady.

Pozornost naše byla upoutána nejprve k tělu nešťastného šlechtice, jehož statná postava ležela napříč komnaty. Oděv jeho, v nepořádku se nalézající, dokazoval, že byl probuzen náhle ze spánku a že měl velice na kvap.

Kule vypálena byla proti němu z předu a zůstala v těle, když byla pronikla srdce. Smrt jeho byla zajisté okamžitá a bezbolestná.

Známky po prachu nebylo ani na jeho oděvu ani na jeho rukou. Podle výpovědi venkovského lékaře paní měla skvrny od prachu na své tváři, ne však na ruce.

„Scházejí-li tyto známky, neznamená to nic,“ pravil Holmes, „kdežto kdyby byly bývaly známky ty shledány, bylo by to znamenalo něco. Možno vypáliti několik ran, aniž by to nějakých známek zanechalo, leda když jest náboj špatný, takže prach z něho vyrazí nazpět. Myslím, že tělo páně Cubittovo může býti nyní odneseno.“

„Soudím, doktore, že jste nenalezl kuli, která zranila paní?“

„Bude třeba velmi vážné operace, nežli ji budu moci nalézti. Avšak v revolveru jsou ještě čtyři náboje. Dvě střely byly vypáleny a dvě rány způsobeny, takže každá kule měla svůj cíl a příčinu.“

„Tak se zdá!“ pravil Holmes. „Snad můžete pověděti také cíl a původ kule, kteráž prorazila tak důkladně okraj okna?“

Holmes obrátil se náhle a ukázal dlouhým, tenkým svým prstem k otvoru, kterýž proražen byl dolním posouvacím oknem asi palec nad spodkem okna.

„Přísám svatý Jiří!“ zvolal inspektor. „Jak jste to mohl viděti?“

„Poněvadž jsem se po tom ohlížel.“

„Toť podivuhodné!“ pravil venkovský doktor. „Máte úplně pravdu, pane. Vypálena byla tedy ještě třetí rána a protož byla zajisté přítomna třetí osoba. Avšak kdož to mohl býti a jak mohl se odtud dostati?“

„To jest právě problém, kterýž máme nyní rozřešiti,“ pravil Sherlock Holmes. „Pamatujete se, inspektore Martine, že služky prohlásily, že povšimly si zápachu po střelném prachu ihned, jak opustily své ložnice. Nepoznamenal-li jsem ihned, že věc ta jest nanejvýše důležitá?“

„Ano, pane. Avšak doznávám, že nemohl jsem pochopiti, co tím míníte.“

„Chtěl jsem tím říci, že když bylo vystřeleno, okno komnaty právě tak jako její dvéře bylo otevřeno. Jinak dým střelným prachem způsobený nebyl by mohl býti hnán tak rychle po celém domě. Jen průvan v komnatě mohl to způsobiti. Avšak dvéře i okno byly otevřeny jen na kratičkou dobu.“

„Jak byste to mohl dokázati?“

„Tím, že svíčka nekapala po straně.“

„Výborně,“ zvolal inspektor, „výborně!“

„Jsa si jist, že okno bylo otevřeno v okamžiku tragedie, usoudil jsem, že byla do věci té zapletena třetí osoba, jež stála u okna a střelila jím. Střela mířená na osobu tu musila zasáhnouti pažení okenní. Podíval jsem se, a skutečně tam byla stopa po kuli.“

„Ale jak to, že okno bylo nalezeno zavřené a zevnitř upevněné?“

„První, co žena pudem svým učiní, jest uzavříti okno. Avšak haló, co jest toto?“

Byl to panin příruční vak, jenž stál na psacím stole, malý, úhledný příruční vak z krokodilí kůže a se stříbrným kováním.

Holmes vak otevřel a vysypal obsah. Bylo tam dvacet bankovek po padesáti librách, svázaných kaučukovou páskou — a nic více.

„Toto se musí uložiti, neboť bude toho třeba při řízení soudním,“ pravil Holmes, když doručil vak s jeho obsahem inspektorovi. „Jest nyní nutno, abychom se pokusili vrhnouti trochu světla na onu třetí kuli, kteráž zřejmě, jak lze souditi z odštípnutého dřeva, byla vypálena z vnitřku komnaty. Přál bych si viděti opět kuchařku, paní Kingovu…“

Když přišla, Holmes jí děl:

„Řekla jste, paní Kingová, že jste byla probuzena silným výstřelem. Když jste to řekla, mínila jste tím, že výstřel ten byl silnější nežli druhý?“

„Výstřel ten probudil mne, pane, ze spánku, a tu jest těžko souditi. Ale zdál se mi býti výstřel ten opravdu velmi silným.“

„Nemyslíte, že byly dva výstřely vypáleny oknem v tomtéž okamžiku?“

„To nemohu říci, pane.“

„Já soudím, že skutečně tomu tak bylo. A nyní, myslím, inspektore Martine, že už jsme vyčerpali všechno, o čem by nás mohl tento pokoj poučiti. Chcete-li mne laskavě provázeti, podíváme se, jaké čerstvé stopy snad nám poskytne zahrada.“

Záhon květin táhl se až k oknu pracovny, a my oba vykřikli, když jsme se k němu přiblížili.

Květy byly pošlapány a sypká půda byla celá pokryta stopami.

Byly tam veliké mužské stopy se zvláště dlouhou, ostrou špičkou při prstech.

Holmes honil se po trávě a listí jako za zraněným ptákem.

Po té náhle vykřikl uspokojením, sehnul se a zvedl malý kovový váleček.

„Myslil jsem si to ihned,“ pravil. „Revolver byl opatřen vyrážečem patron, a zde jest patrona třetí. Soudím skutečně, inspektore Martine, že doklady pro případ náš jsou skorem úplně sebrány.“

Tvář venkovského inspektora jevila veliký úžas nad rychlým, mistrovským postupem Holmesova pátrání. S počátku jevil inspektor chuť sice zajistiti si vlastní stanovisko v pátrání tom, avšak nyní údiv překonal jej úplně, i byl hotov sledovati Holmesa bez otázek kamkoliv by ho vedl.

Tázal se pouze:

„Koho podezříváte?“

„O tom později. Jsou v tomto problému některé body, kteréž nemohl jsem vám vysvětliti. Nyní, když jsem dospěl tak daleko, jest nejlépe postupovati vlastní cestou a potom vyjasniti celou věc na ráz.“

„Zcela dle vašeho přání, pane Holmese; jen když dostaneme svého muže.“

„Nepřeji si dělati s tím vším tajemství, avšak v okamžiku, kdy třeba jednati, jest nemožno spouštěti se do dlouhého a složitého vysvětlování. Mám tři nitky afféry té ve svých rukou. I kdyby tato paní nenabyla již nikdy vědomí, mohli bychom přece pověděti pravdu o událostech této noci a zajistiti, aby spravedlnost byla vykonána. Především přeji si věděti, zdaliž někde v sousedství jest usedlost, známá pod jménem Elrigeovy?“

Služebnictvo bylo podrobeno křížovému výslechu, ale žádný z nich neslyšel o takové usedlosti. Teprve pacholek vrhl poněkud světlo na věc tu, připomenuv, že hospodář jména toho žije několik mil odtud poblíže East-Rustonu.

„Jest usedlost ta odlehlá?“

„Velmi odlehlá, pane.“

„Snad neslyšeli tedy ještě o tom, co se zde stalo této noci?“

„Snad neslyšeli, pane.“

Holmes přemýšlel chvíli a potom zvláštní úsměv přelétl jeho tvář.

„Osedlejte koně, hochu,“ pravil, „přál bych si, abyste donesl jakýsi lístek do Elrigeova dvorce.“

Sherlock Holmes vyňal ze své kapsy různé proužky papíru s tančícími mužíky. Maje je před sebou, pracoval chvíli u psacího stolu.

Posléze doručil lístek hochovi i uložil mu, aby jej odevzdal do rukou osoby, jíž lístek byl adressován, a zvláště aby neodpovídal ku žádné otázce, nechť by mu byla dána jakákoliv.

Zahlédl jsem vnější obal lístku toho s adressou, která psána byla písmem nejistým a nepravidelným, velice nepodobným Holmesově obvyklému a velmi jistému písmu.

Lístek posílán byl panu Abé Slaneyovi, v Elrigeově domě poblíž East-Rustonu v Norfolku.

„Myslím, inspektore,“ podotkl Holmes, „že učiníte dobře, budete-li telegrafovati pro četu policejní, neboť ukáže-li se úsudek můj správným, budete musit doprovoditi zvláště nebezpečného zlosyna do venkovského vězení. Hoch, který doručí tento lístek, mohl by ovšem vzíti s sebou i váš telegram. Jede-li odpoledne nějaký vlak do města, mohli bychom ho použiti, Watsone, neboť mám dokončiti nějaký lučební rozbor a zdejší vyšetřování spěje rychle ke konci.“

Když mladík odeslán byl s lístkem, Sherlock Holmes dal svoje pokyny služebnictvu.

„Přijde-li nějaký návštěvník,“ pravil, „a bude-li se ptáti po paní Cubittové, nesmí se mu podati žádná zpráva o skutečném stavu jejím, nýbrž musí býti uveden ihned do jejího salonu.“

Uložil vec tu služebnictvu s nejdůraznější vážností.

Posléze Holmes uvedl nás do salonu řka, že afféra vymyká se nyní rukám našim, a že musíme hledět stráviti čas jak nejlépe možno, dokud se nedovíme, co nás ještě očekává.

Doktor odešel ke svým pacientům a jedině inspektor a já zůstali jsme sami.

„Myslím, že mohu vám přispěti, abyste strávili hodinku zajímavým a užitečným hovorem,“ pravil Holmes přitáhnuv si stolici ke stolu a rozloživ před sebou různé papíry, na nichž byly načrtnuty postavičky tančících mužíků. „Vám, příteli Watsone, jsem povinen každým zadostučiněním, že jsem vaši zvědavost nechával neuspokojenu. Vás, inspektore, celý případ poutati může jako pozoruhodná studie pro váš obor. Musím vám pověděti nejprve o všech zajímavých okolnostech, které spojeny jsou s předchozími poradami, jež pan Hilton Cubitt měl v ulici Bakerské.“

Holmes potom krátce připomněl události, o nichž jsme již zde vyprávěli.

„Mám zde před sebou zvláštní tyto výplody, jimž by se člověk pousmál, kdyby se nebylo ukázalo, že jsou předzvěstí tragedie tak strašlivé. Znám velmi dobře všechny způsoby tajného písma, i jsem sám autorem malého pojednání o předmětu tomto, v němž promlouvám o 160 různých chifrách; avšak doznávám, že toto tajné písmo jest mi docela cizí. Zřejmým účelem těch, kdož vynalezli tento systém, bylo, aby zakryli, že tyto postavičky jsou nějakým poselstvím a vzbudili tím mínění, že jest to pouhé nahodilé dětské čmárání.

Jakmile jsem však poznal, že tato znamení jsou náhradou za písmena, a jakmile použil jsem pravidel, kteráž jsou nám vodítkem ve všech tvarech tajného písma, rozluštění bylo dosti snadné.

První poselství, jež mi bylo předloženo, bylo tak krátké, že mně bylo nemožno učiniti více, nežli říci si s jistou důvěrou, že znaménko

znamená písmeno „e“.

Jak snad víte, písmeno „e“ jest nejčastějším písmenem v anglické řeči a převládá zde tak, že i v krátké větě vyskytuje se co nejčastěji. Z patnácti známek prvního poselství čtyři byly tytéž, i bylo mi zcela důvodno, pokládati je za písmeno „e“. Pravdou jest, že v některých případech figurka ta nesla praporeček a v jiných případech nikoli, ale podle toho, jak vlajky byly rozděleny, bylo možno souditi, že užívalo se jich, aby věta rozdělila se do slov.

Přijal jsem to za předpoklad a zaznamenal jsem si, že písmeno „e“ vyznačeno jest znaménkem:

Avšak teď nadešla skutečná nesnáz v mém bádání. Po „e“ není nijak určito, jak často se ostatní písmena vyskytují, a převaha, která může býti pokládána za průměr na jednom archu tištěném, může býti zvrácena v krátké, jedné prosté větě. Krátce řečeno, T, A, O, I, N, S, H, R, D a L znázorňují číselný pořad, ve kterém se jednotlivá písmena podle své hojnosti vyskytují. Avšak T, A, O a I stojí si v této příčině skorem stejně po boku i bylo by to úkolem skorem nekonečným, zkusiti to s každou kombinací, až by znaménka seřaděná dala nějaký skutečný smysl.

Čekal jsem proto na čerstvý materiál.

Při druhém svém rozhovoru se mnou pan Cubitt mohl mi dodati dvě jiné krátké věty a jedno prosté poselství, které zdálo se býti — jelikož nebylo praporečků v něm — jediným slovem. Zde jsou znaménka tohoto poselství. V jednom tom slově shledal jsem dvojí E, jež v slově o pěti písmenách vyskytlo se na druhém a na čtvrtém místě.

Podle toho mohlo by běžeti o slova „sever“ (odloučiti) aneb „lever“ (páka) neb „never“ (nikdy).

Nemůže býti pochybnosti, že slovo poslední jakožto odpověď na výzvu nějakou jest pravdě nejpodobnější. A že dle okolností s tím souvisících jsou odpovědí napsanou paní Cubittovou. Přijmeme-li výklad ten jako správný, můžeme též říci, že znamének

užito bylo pro písmena N, V a R. Byl jsem teď ještě v značných nesnázích, avšak šťastná myšlenka zjednala mi klíč k některým jiným písmenám. Napadlo mi, že přicházely-li výzvy ony, jak jsem očekával, od někoho, kterýž měl kdysi důvěrný poměr s onou dámou, jiná kombinace, kteráž obsahovala rovněž dvě E s třemi písmenami mezi těmito dvěma E mohla značiti „ELSIE“ (Eliška). Shledal jsem, že tato kombinace tvořila konec poselství, kteréž bylo třikrát opakováno. Zajisté byla to tedy výzva nějaká k Elsii. Tímto způsobem nabyl jsem klíče pro písmena L, S a I.

Avšak jaká výzva mohla to býti? Byla jen čtyři písmena ve slově, kteréž předcházelo slovu Elsie; také toto slovo končilo na E. Zajisté slovo to musilo znamenati „COME“ (přijď).

Zkoušel jsem veškerá ostatní písmena na slově tom, ale nemohl jsem žádného objeviti, kteréž by se bylo hodilo na tento případ. Znal jsem tedy nyní značky pro písmena C, O a M i mohl jsem pokusiti se znovu o rozluštění prvního poselství tím, že jsem je rozdělil do slov a kladl tečky místo každé značky, která mně byla ještě neznáma. Takovým způsobem nabyl jsem tohoto rozluštění:

.M .ERE ..E SL.NE.

A nyní první písmeno mohlo býti jedině A, což bylo velmi užitečným objevem, ježto dotyčná značka vyskytovala se neméně než třikráte v této krátké větě, a H bylo pak zřejmě písmenem pro počátek druhého slova. Potom rozluštění dopadalo takto:

AM HERE A.E SLANE.

Vyplniv v mezerách scházející písmena, obdržel jsem řádku:

AM HERE ABE SLANEY.

(Jsem zde — Abe Slaney.)

Mel jsem nyní tolik písmen, že jsem mohl pokročiti se značnou důvěrou ke druhému poselství, kteréž projevilo se nejprve takto:

A. ELRI .ES.

Zde mohl jsem obdržeti smysl, jen když jsem položil T a G na místě scházejících písmen a když předpokládal jsem, že jméno to jest jménem nějakého domu nebo hostince, v němž pisatel byl ubytován.“

Inspektor Martin a já naslouchali jsme s krajním zájmem podrobnému a jasnému líčení toho, jak přítel můj dospěl k výsledkům, kteréž vedly k tak úplnému překonání našich nesnází.

„Co učinil jste potom, pane?“ tázal se inspektor.

„Měl jsem všechnu příčinu předpokládati, že tento Abe Slaney je Američan, jelikož Abe je zkratkou v Americe užívanou, a jelikož dopis z Ameriky byl východištěm všech těch zmatků.

Měl jsem též všechnu příčinu souditi, že běží o nějaké zločinné tajemství, narážky paniny na její minulost a její zdráhání, zasvětiti manžela do všeho, ukazovaly rovněž tímto směrem.

Telegrafoval jsem proto příteli svému Wilsonu Hargreavovi z New-Yorské policie, kterýž nejednou použil mých znalostí světa zločinného. Tázal jsem se ho, zdaž jméno Abe Slaney jest mu povědomo.

A zde jest jeho odpověď:

„Jest to nejnebezpečnější lotr chicagský.“

Týž večer, kdy obdržel jsem tuto odpověď, pan Cubitt poslal mi poslední poselství od Slaneye.

Pracuje s písmeny již známými, obdržel jsem tuto řádku:

ELSIE .RE. ARE . TO . MEET . THY . GO.

Připojením P a D obdržel jsem poselství, jež dokázalo mi, že zločinec přešel od přemlouvání k hrozbám^[1] a moje znalost chicagských zločinců věštila mi, že on slova svá asi rychle změní ve skutek.

Odjel jsem ihned do Norfolku s přítelem svým, doktorem Watsonem, avšak na neštěstí jen abych seznal, že nejhorší se již přihodilo.“

„Jest to skutečná výhoda, býti sdružen s vámi ve vyšetřování nějakého případu,“ pravil inspektor vřele. „Omluvíte mne však, promluvím-li přímo k vám. Jste zodpověděn jedině sobě samému, avšak já zodpověděn jsem svým představeným. Je-li tento Abe Slaney, žijící v Elrigeově usedlosti, skutečně vrahem, a jestliže utekl zatím, co já sedím zde, budu z toho míti skutečně mrzuté následky.“

„Nepotřebujete míti strachu, nepokusí se o útěk.“

„Jak to víte?“

„Uprchnouti bylo by tolik, jako doznati svou vinu.“

„Pojďmež tedy ho zatknouti.“

„Očekávám ho zde každým okamžikem.“

„Proč by sem přišel?“

„Poněvadž jsem mu psal a žádal ho za to.“

„Avšak to jest neuvěřitelné, pane Holmese! Proč by měl přijíti, když vy jste ho o to žádal? Nemusí spíše taková žádost vzbuditi v něm podezření a pohnouti ho k útěku?“

„Já však myslím, že dovedl jsem svůj list dle toho náležitě sepsati,“ děl Sherlock Holmes. „A skutečně se asi příliš nemýlím, neboť tuto onen gentleman již přichází.“

Jakýsi muž ubíral se po cestě, jež vedla ke dveřím domu.

Byl to člověk silné postavy, pěkné ale potměšilé tváře, oděný v šedý flanelový šat, s kloboukem panamským, s černým, ježatým vousem a s velikým, útočně vyklenutým, zahnutým nosem; kráčeje po cestě pohrával si hůlkou.

Vykračoval si, jakoby mu toto místo patřilo i slyšeli jsme silné, důvěřivé jeho trhnutí zvoncem.

„Myslím, pánové,“ děl Holmes klidně, „že bude nejlépe, zaujmeme-li postavení svoje za dveřmi. Každé opatření jest na místě, máme-li co činiti s takým mužem. Budete míti zapotřebí svých ,želízek‘, inspektore. Jednání s ním můžete však ponechati mně.“

Čekali jsme mlčky minutku — jednu z těch minut, jichž nelze nikdy zapomenouti.

Potom se dvéře otevřely a muž vstoupil dovnitř.

V okamžiku Holmes nasadil zbraň na jeho čelo a Martin vsunul mu pouta na ruce.

Vše to stalo se tak rychle a tak hladce, že chlapík ten byl bezbranným dříve ještě, nežli si jasně uvědomil, že jest napaden.

Díval se z jednoho na druhého planoucím, černým zrakem.

Potom propukl v hořký smích.

„Dobrá, pánové, dnes vyzráli jste vy na mne. Zdá se, že tentokráte přišla kosa na kámen. Ale přišel jsem sem, abych odpověděl na list paní Cubittové. Neříkejte mně, že má i ona na tom účast. Neříkejte mne, že pomáhala nastražiti léčku na mne!“

„Paní Cubittová byla vážně zraněna a jest na prahu smrti.“

Muž vyrazil ze sebe drsný, bolestný skřek, jenž rozlehl se celým domem.

„Šílíte!“ volal vášnivě. „Zraněn byl on, nikoliv ona. Kdo byl by chtěl ublížiti malé Elišce? Hrozil jsem jí, Bůh mi odpusť, ale nebyl bych se chtěl dotknouti ani vlásku na krásné její hlavince. Odvolejte slovo své! Rcete, že není zraněna!“

„Byla nalezena těžce zraněna po boku mrtvého svého manžela.“

Cizinec hluboce zasténav sklesl na sedátko a skryl tvář ve spoutané ruce svoje.

Po pět minut nepromluvil slova.

Potom zvedl opět tvář svou a mluvil s chladným odhodláním zoufalství:

„Nemám čeho skrývati před vámi, pánové. Střelil-li jsem po muži, on střelil též po mně a není v tom žádné vraždy. Avšak myslíte-li, že byl bych býval s to zraniti onu ženu, potom neznáte ani mne ani ji. Pravím vám, že nikdy žádný muž na tomto světě nemiloval ženy více, nežli já miloval ji. Měl jsem právo na ni. Byla mi zaslíbena před léty. Kdož byl onen Angličan, že vstoupil mezi nás? Pravím vám, že jsem měl první právo na ni, a že jsem se dovodával jenom toho, co mi náleželo.“

Holmes odtušil vážně a přísně:

„Ona vymkla se vlivu vašemu když poznala, jakým mužem vlastně jste. Uprchla z Ameriky, aby se vám vyhnula a provdala se za ctihodného muže v Anglii. Vy jste ji vyslídil a sledoval jste ji a učinil jste bídným život její tím, že jste ji měl k tomu, aby opustila manžela, jejž milovala a ctila, a aby uprchla s vámi, jehož se obávala a jejž nenáviděla. A docílil jste toho, že jste přivodil smrt šlechetného muže, a že jste dohnal jeho ženu k sebevraždě. To jest váš úspěch v této záležitosti, pane Abe Slaneyi, a zodpovídáte se zaň zákonu.“

„Zemře-li Eliška, jest mi jedno, co se ze mne stane,“ děl Američan.

Rozevřel ruku a podíval se na lístek, kterýž držel smačkaný v dlani.

A se zábleskem podezření v ocích zvolal:

„Podívejte se sem, pane, kdyby paní byla bývala zraněna tak těžce, jak vy pravíte, kdo byl by mohl napsati tento lístek?“

I postrčil lístek na stole ku předu.

„Já to psal, abych vás dostal sem.“

„Vy jste to psal? Není žádného člověka na světě mimo Společnost, kterýž by znal tajemství tančících mužů. Jak jste mohl tedy sám značkami těmi psáti?“

„Co muž jeden vynalezne, druhý může objeviti,“ děl Holmes. „Leč již přijíždí povoz, kterýž vás dopraví do Norwichu, pane Slaneyi. Ale mezitím máte čas, napraviti poněkud zlo, jež jste způsobil. Víte, že paní Cubittová sama uvalila na se vážné podezření, že zavraždila svého manžela, a jedině moje přítomnost zde a vědomosti, jichž podařilo se mi nabýti, ochránily ji před obžalobou. To nejmenší, čím jste jí povinen, jest, abyste prohlásil před celým světem, že ona není nikterak, přímo ani nepřímo, zodpovědná za jeho tragický osud.“

„Nepřeji si nic lepšího,“ odtušil Američan. „Soudím sám, že nejlepší, co mohu učiniti pro sebe, jest naprostá, holá pravda.“

„Jest mou povinností upozorniti vás, že výpovědí vašich bude použito proti vám,“ zvolal inspektor, vyplňuje se znamenitou divadelní okázalostí britský trestní řád.

Slaney pokrčil rameny.

„Odvážím se toho,“ pravil, „především přeji si vám, pánové, říci, že jsem znal dámu tu od té doby, kdy byla dítětem. Bylo nás sedm v naší rodině v Chicagu, a otec Eliščin byl hlavou Společnosti. Byl to chytrý člověk, onen starý Patrik. On to byl, který vynalezl toto písmo, jež může býti pokládáno za pouhou dětskou škrábanici, až teprve vám se podařilo nalézti klíč k němu.

Nuže, Eliška zvěděla o některých naších spádech, avšak nedovedla vytrvati při naší věci; měla trochu vlastních peněz, vytřela nám všem zrak a prchla do Londýna. Byla zasnoubena se mnou a byla by se za mne, jak myslím, provdala, kdybych byl se věnoval jinému zaměstnání. Avšak nechtěla nic míti s ničím od nás. Teprve po svatbě její s tímto Angličanem byl jsem s to, bych vypátral, kde se zdržuje. Psal jsem jí, a neobdržel jsem odpovědi. Po té přijel jsem sem, a když moje psaní nic neprospěla, ukládal jsem svá poselství všude, kde jsem mohl.

Nuže, jest tomu teď již měsíc, co jsem zde. Žil jsem ve dvorci, kdež jsem byl ubytován v dolním pokojíku, i mohl jsem vycházeti a vcházeti každé noci, aniž někdo o tom věděl. Zkusil jsem všechno, abych odlákal Elišku pryč; věděl jsem, že čte poselství, neboť napsala jednou odpověď pod jedno z nich. Potom moje prchlivá povaha zatlačila všechny hlubší city, i počal jsem jí hroziti. Poslala mi dopis, zapřísahajíc mne, abych odešel a dokládajíc, že by to zdrtilo srdce její, kdyby nějaký skandál stihl jejího manžela. Dodala, že sejde dolů ve tři hodiny ráno, až manžel její bude spáti, že promluví se mnou oknem, odejdu-li potom a zanechám-li ji na pokoji. Sestoupila skutečně dolů a přinesla peníze s sebou, pokoušejíc se podplatiti mne, abych odešel. To učinilo mne teprv šíleným i chytl jsem ji za rámě a pokusil jsem se strhnouti ji oknem. V okamžiku tom přikvapil manžel její s revolverem v ruce.

Eliška klesla na zemi a my stáli si tváří v tvář. Ocitl se mi takto v patách, i pozvedl jsem zbraň, abych ho zastrašil, by mne nechal odejíti. On vystřelil a chybil mne. Já vystřelil skorem v témže okamžiku a on klesl k zemi. Prchal jsem zahradou a při tom slyšel jsem ještě, jak kdosi okno přirazil. Toť božská pravda, pánové, pravdivé jest každé slovo a já neslyšel nic více o tom, až onen mladík přišel ke mně s lístkem, který mne pohnul, abych sem přiletěl jako kavka a kterýž mne vydal v ruce vaše.“

Povoz již před chvílí zastavil se před domem.

Dva uniformovaní strážníci seděli uvnitř. Inspektor Martin povstal a poklepal vězni svému na rameno.

„Jest čas, abychom odešli.“

„Mohu ji dříve viděti?“

„Nikoliv. Jest bez vědomí. Pane Sherlocku Holmese, doufám, budu-li míti někdy opět důležitý případ vyšetřovati, že budu míti opět štěstí, míti vás po svém boku.“

Stáli jsme u okna a dívali se, jak povoz odjížděl.

Když jsem se obrátil, zrak můj zahlédl kuličku z papíru, kterou vězeň byl pohodil na stůl. Byl to lístek, kterým Holmes jej přilákal.

„Podívejte se, můžete-li to čísti, Watsone,“ pravil, usmívaje se.

Lístek neobsahoval jediného psaného slova, nýbrž tuto malou řadu tančících mužů:

„Použijte návodu, který jsem vypracoval,“ pravil Holmes. „Come here at once.“ (Přijďte sem ihned.) Byl jsem přesvědčen, že toto pozvání nemůže odmítnouti, poněvadž nemohl si nijak pomysliti, že by lístek pocházel od někoho jiného, nežli od paní Cubittové.

A tak, milý Watsone, skončili jsme tím, že jsme použili tančících mužíků k dobrému, když bývali tak často činiteli zla. Myslím, že jsem splnil svůj slib, že poskytnu vám něco neobvyklého pro vás zápisník. Ve tři hodiny čtyřicet minut jede náš vlak, i doufám, že budeme brzy nazpět v Bakerské ulici, abychom konečně poobědvali.“

*

Jen ještě slovo k závěrku.

Američan Abe Slaney byl odsouzen k smrti v Norwichu za zimního zasedání poroty. Avšak vzhledem k polehčujícím okolnostem tento trest byl mu změněn ve vězení, zvláště když bylo dokázáno, že to byl Hilton Cubitt, kterýž první byl vystřelil.

O paní Cubittové slyšel jsem toliko, že se uzdravila úplně, a že zůstala podnes vdovou, věnujíc celý svůj život péči o chudé a správě manželova statku.