Všudybylova cesta do Brobdignaku, země obrů

Jak přišel Všudybyl do země obrů. — Přátelské přijetí v domě nájemcově. — Hrůzy plný oběd. — Desítiletá Glumdalkič stane se ochranitelkou Všudybylovou. — Vítězný boj s dvěma krysama. — Nepříjemný pobyt v tlamě psa křepeláka.

Po čtyřech měsících, jež jsem ve středu rodiny své strávil, opustil jsem, jak již praveno, otčinu svojí a vstoupil na koráb „Dobrodruh“, který právě na cestu do Východní Indie se chystal. Nečinil jsem tak snad z marné touhy po bohatství, byl jsem tak zámožným, že jsem pohodlně a bezstarostně žíti mohl, ale jakási nevyzpytatelná žádost dobrodružství nedala mi klidně žíti a nutila mne ven do světa. I na této druhé cestě vyplnilo se přání mé plnou měrou a milí čtenáři knihy této podiví se velmi, co vše jsem zažil.

Dne 20. července 1702 vyplul „Dobrodruh“ z přístavu a nastoupil za příznivého větru cestu svojí. Až k předhoří „Dobré naděje“ na jižním cípu Afriky nepotkala nás ani nejmenší nehoda, sotva že jsme ale předhoří opluli a k ostrovu Madagaskar se blížili, obrátil se náhle vítr a strašná bouře zachvátila nás, zmítajíc lodí naší jako třískou. Něco tak hrozného nepamatuji a také všickni námořníci tvrdili, tak prudké bouře že ještě nezažili. Ale právě to, že vichřice zuřila s prudkostí nevídanou, naplnilo nás nadějí, že bouře brzy pomine; zmýlili jsme se však velmi.

Čtrnácte dní trvalo to divoké honění se po moři a když konečně vítr se utišil a moře klidnějším se stalo, nevěděl kapitán náš, kde se vlastně nalezáme. Bylo to hrozné postavení, tím nemilejší, že se nám pitné vody nedostávati počalo. Tak uplynulo několik dní, plných úzkostí a strádání. Konečně nás jednou z rána překvapilo příjemně volání hocha na stěžni v koši sedícího: „Země! Země!“ Vyhrnuli jsme se na palubu, kapitán přiložil k oku dalekohled a rozhlížel se po moři. A skutečně na jihu, nepříliš daleko od nás, vynikal z moře veliký ostrov. Zamířili jsme k němu, ale nikde nebylo zátoky, v níž by loď přistáti mohla. Zakotvili jsme tedy asi na mořskou míli vzdálí a kapitán vyslal loďku asi s dvanácti nejlepšími a dobře ozbrojenými námořníky na zem, aby několik sudů čerstvou vodou naplnili.

Touže projíti se opět jednou po pevnině, žádal jsem kapitána, aby mně dovolil provázeti námořníky. Domníval jsem se, že něco nového spatřím a novými zkušenostmi se obohatím. Na ostrově, k němuž jsme s lodicí přirazili, byl patrně nedostatek vody i rozběhli se tedy námořníci podél břehu, aby nějaký pramen našli. Také já nezůstal jsem v lodici, alebrž, vystoupiv na zem, šel jsem asi půl hodiny do vnitra ostrovu. Co viděl jsem, potěšilo mne málo. Nikde nebylo živé duše, kamkoli jsem dohledl, nespatřil jsem než rozsáhlé, neúrodné planiny a vysoké, holé skály. Neuspokojen vracel jsem se ku břehu, ale jak jsem se polekal, když, dojda na místo, odkud jsem moře přehlédnouti mohl, spatřil jsem, jak soudruzi mojí, v loďce sedíce, ze všech sil veslují a ku korábu pospíchají. Chtěl jsem na ně volati, chtěl jsem je prositi, aby mne na poušti té nenechávali, ale tu spozoroval jsem k hroznému svému zděšení, že prchající loďku jakási ohromná nestvůra pronásleduje, pospíchajíc sáhodlouhými kroky mořem za ní. Voda, ač dosti hluboká, dosahovala nestvůře té jen po kolena a nepřekážela jí valně ve stihání prchajících, kteří jen tím, že byli o více jak čtvrt hodiny napřed, jisté záhubě ušli. Také to překáželo nestvůře v pronásledování, že dno moře bylo velmi kamenité a neschůdné, klopýtala tedy co chvíli, až konečně rozmrzena na břeh se vrátila. Kapitán, přihlížející s úzkostí podivné té honbě, uvítal lidi své radostně, kázal ihned vytáhnouti kotvy a vyplul, podporován jsa příznivým větrem, do šírého moře.

Co jsem si měl počít, co učinit, aby mne ten hrozný člověk nespatřil? Rychle ukryl jsem se za vysokou skalou a utíkal, seč mi nohy stačily, od břehu. Za nedlouho doběhl jsem na jakýs příkrý pahrbek, kdež jsem se zastavil, abych si odpočinul a oddechnul. Jak jsem byl ale překvapen, když jsem se kolem sebe rozhlídnul; všude, kamkoli jsem dohlédnul, rozprostíraly se přede mnou úrodné role a celá země, již jsem za pustou měl, byla tak pečlivě vzdělána, že podobala se rozkošné zahradě. Pod pahorkem, na němž jsem stál, nalezalo se veliké žitniště, jímž vedla pěšina, tak široká, jako bývají u nás nejpěknější silnice. Sešel jsem na ni a kráčel ku předu; neviděl jsem však ani v levo, ani na pravo, neboť obilí po obou stranách stojící bylo na 12 metrů vysoké a jednotlivá stébla tak tlustá, jako u nás stromy.

Šel jsem asi hodinu, když jsem přišel k jakémusi plotu, na třicet metrů vysokému, přes kterýž skláněly se stromy, jejichž vrcholky v oblacích se ztrácely. Plot byl přerušen kamenými schody, vedoucími do sadu. Pokusil jsem se dostati se na schody ty, ale počínání mé bylo marné, neboť každý stupeň byl vyšší, nežli já. Hledal jsem tedy v plotu nějakou mezeru, jíž bych se do zahrady dostal a skutečně jsem ji po nedlouhém hledání nalezl, ale právě v tomže okamžiku, kdy jsem jí proklouznouti chtěl, objevil se na nejhořejším stupni jakýsi obrovsky veliký člověk a vyhlížel na žitniště, jakoby někoho hledal. Pak vykřikl; hlas jeho podobal se rachotu hromu, tak že jsem se velmi poděsil a po celém těle se třesa, v obilí úkrytu hledal. Sotva že volání obrovo doznělo, vystoupilo jiných šest obrů, ozbrojených ohromnými srpy, ze žitniště. Nebyli tak pěkně a úhledně oděni, jako první a myslím, že jsem se nemýlil, pokládaje je za čeledíny jeho, čemuž ostatně i to nasvědčovalo, že, promluvivše několik slov s hospodářem, ihned žito žíti počali. Utíkal jsem, co jsem mohl, ale stébla obilí stála tak těsně vedle sebe, že jsem se jimi jen s největším namáháním protlačil. Konečně byl jsem tak umdlen a vysílen, že jsem více mrtev, než živ jsa, k zemi sklesl a v brázdě ležeti zůstal.

Zvonění srpů, stále jasněji se ozývající, oznamovalo mi, že hrozní ti ženci blíží se k místu, kde jsem ležel. Ah, jak mi bylo u srdce! Jak želel jsem toho, že opustil jsem věrnou ženu a hodné dítky jen z té příčiny, abych vyhověl vášni své a do cizích zemí se podíval! Také na dobré Liliputány, kteří mi pro velikost mojí a neslýchaná hrdinství skorem božskou poctu vzdávali, jsem si zpomněl. A nyní? Proti tomu, jak nejvyšší věž vysokému člověku, byl jsem já maloulinkým Liliputánem. Či nemusel jsem se strachovat, že mně v příštím již okamžiku jako nepatrného červa zašlápne? Jedinou potěchou a nadějí mojí bylo vědomí, že, pokud jsem já mezi Liliputány hrál úlohu obra, nikdy jsem žádnému tomu malému človíčkovi ani dost málo neublížil, i prosil jsem z nejhlubších útrob Boha, aby obměkčil srdce hrozných těch lidí, mezi něž mne osud zanesl, tak aby života mého šetřili a milosrdně se mnou naložili.

Co jsem takto přemýšlel, přišel jeden ze ženců tak blízko ke mně, že jsem se obával, aby mne nemotornou nohou svojí nerozšlápnul nebo srpem neporanil či snad dokonce neusmrtil. Vyskočil jsem a jal jsem se z plna hrdla křičeti a za smilování prositi. Obr přestal pracovat a hleděl kolem sebe, jako by něco hledal. Za nedlouho mne spatřil a sehnul se rychle pro mne. Vida, oč běží, chtěl jsem se útěkem spasit, ale obr mne polapil a sevřel palcem a ukazováčkem tak pevně, že mi div žebra nepolámal. Pak pozdvihl mne zvolna a pozorně do výše, přistrčil si mne skorem až do očí a prohlížel mne. Byl jsem dojista více jak dvacet metrů nad zemí povýšen. Hlavou nedůvěřivě kroutě, prohlížel mne obr ze všech stran a že konečně přec jen nevěděl, co má se mnou udělati, pospíchal k hospodáři, jenž, jak jsem dle všeho soudil, zámožným pachtýřem byl. Poznal jsem v něm na první pohled obra, kterého jsem již prve na schodech viděl.

Také on se divil velice a sprásknul ruce nad hlavou; nemohl si nijak vysvětliti, jak jsem na jeho pole přišel. Aby mně lépe do obličeje viděl, sfoukl mi vlasy s čela na zad, pak vzal stéblo slámy, asi jako hůlka silné, a nadzdvihl šosy mého kabátu; domníval se, že jsou to křídla, přirostlá k tělu mému, a pravil lidem svým, po mně se dotazujícím, že jsem jakýsi druh kobylek nebo létavá veveřice. Na to mne popadl v zadu za šosy, vyzdvihl mne vzhůru do povětří a postavil mne zvolňoučka na zem, tak že jsem se octnul na všech čtyřech. Bezpochyby myslil, že polezu po čtyřech, já ale rychle vyskočil a vykračoval si tak sebevědomě a důstojně, jak jen jsem dovedl; chtěl jsem lidem těm dokázati, že jsem člověk, jako oni a že mi ani nenapadlo, abych jim uprchnul.

Oba obři posadili se kolem mne a smáli se mi srdečně, sledujíce každý pohyb můj, jen aby jim nic neušlo. Vida, že jsou oba v dobré míře, dodal jsem si srdce, předstoupil před pachtýře, smekl klobouk a hluboce se uklonil. Na to jsem pokleknul na kolena, sepjal ruce a prosil jej hlasem velikým, aby milostivě a přátelsky se mnou jednal a neubližoval mi.

Jakkoli muž ten řeči mé nerozuměl, poznal přec z posuňků mých, že jsem rozumný, byť i tajuplný tvor. Poslal tedy čeledíny opět na pole, sám pak, zastrčiv si mne pozorně do kapsy, vyšel po schodech nahoru a vracel se sadem do domu svého. Když domů přišel, ukázal mne ihned manželce své. Tato, spatríc mne, vykřikla, jakoby byla sáhla na pavouka nebo ropuchu, což působilo muži tak velikou radost, že za ženou svojí stále běhal a dříve jí pokoje nedal, pokud se na mne pěkně nepodívala. Když přesvědčila se, že podobám se lidem a rozumně se tvářím, divila se mi velmi, přestala se mne báti a naklonila se mi upřímně.

Bylo právě poledne a jeden z čeledínů přinášel oběd. Pachtýř postavil mne na stůl a usadil se s manželkou svojí, třemi dětmi a stařičkou babičkou k němu, aby poobědval. Jídlo, kteréž na stole stálo, bylo velmi živná krmě masitá. Jelikož byl stůl nejméně deset metrů vysoký, vzdaloval jsem se co možná nejvíce kraje jeho, bálť jsem se, abych nespadl a vaz nezlámal. Paní položila přede mne malinký talíř, jímž si asi jindy dítky její hrály, který však přes to nejméně pět metrů v objemu měl, dala na něj kus masa, které na drobounké kousíčky rozkrájela, a skývičku chleba. Poděkoval jsem jí hlubokou poklonou, vyňal nůž i vidličku z kapsy a počal jsem jísti, což jim všem působilo velikou radost. Na to kázala manželka obrova přinésti nejmenší skleničku, již měla v domácnosti, a nalila do ní až po kraj jakéhosi jasného a průhledného moku, vybídnouc mne zároveň, abych se napil. Sklenička ta obsahovala nejméné tři litry a byla tak těžká, že jsem ji, abych ji k ústům svým pozdvihl, oběma rukama uchopiti musel. Než jsem si připil, poklonil jsem se hospodáři i hospodyni, promluvil několik slov po Anglicku a přisadil pak sklenku k ústům, abych vlídným svým hostitelům na zdraví připil. Jednání mé pohnulo společnost k srdečnému smíchu, což mi však, an jsem velmi žíznil, nijak nepřekáželo, že jsem skleničku až skorem do pola vypráznil.

Když jsem se pokrmem i nápojem občerstvil, bylo mi poněkud volněji, ale pocit ten trval pouze několik okamžiků, neboť mimo nadání spatřil jsem dva psy k stolu se blížiti. Byli jako malí slonové, položili hlavy na okraj stolu a pohlíželi na mne okem plným hněvu a závisti. Zároveň zaslechl jsem za sebou jakési vrčení, jako když spustí dvanáct punčochářských stavů najednou a když jsem se obrátil, spatřil jsem k nemalému překvapení svému na klíne babiččině kočku tak velikou jako vůl. Stařena ji hladila a krmila, což se jí tak líbilo, že spokojeně předla. Na první pohled zdálo se mi, že jest ta kočka dobromyslné zvíře, ale mýlil jsem se, neboť jak mile jsem sebou i jen dost málo pohnul, ježila tlusté své vousy a pohlížela na mne tak divoce, že jsem každým okamžikem myslil, že na mne skočí, pazoury do slabin mi zatkne a celého najednou mne pohltí. Pozbyl jsem vší rozvahy a bál jsem se tolik, že jsem div neomdlel.

Oběd se blížil ku konci, čemuž jsem byl velmi rád; těšil jsem se, že lekání mému bude konec a že si někde v ústraní odpočinu. Tu však vstoupila do světnice dívka, nesoucí dítko asi jednoroční na rukou. Dítko, sotva mne spatřilo, vztahovalo po mně ručinky a dalo se do hrozného pláče, žádajíc mne za hračku. Pohříchu byla matka malého křiklouna tak slabou, že vyhověla žádosti jeho a uchopivši mne, před něj mne postavila. Dítě sebralo mne ihned do ručičky, a pozdvihlo mne jako pírko a otevřevši hubičku, strkalo mne do ní jako cumlík. To mne velice rozmrzelo i počal jsem tedy pronikavě křičeti, tak že se dítko poděsilo a mne upustilo. Pád ten mohl mi býti ale osudným a byl bych dojista zlámal vaz, kdyby nebyla hospodyně, stále nás pozorující, rychle přiskočila a do zástěry mne zachytila.

Konečně bylo po obědě; ale místo abych se byl občerstvil a posilnil, byl jsem nad míru unaven a zemdlen. Jakmile to hospodyně zpozorovala, sebrala mne do náruče a odnesla do vedlejší světnice, kdež mne do postele, dvanáct metrů široké a sedm metrů vysoké, položila. Byl jsem tak mdlý, že jsem ihned usnul. Spal jsem asi dvě hodiny, když tu pojednou pozoruji, že na pokrývce, jíž jsem přikryt byl, něco pobíhá a mne stále očenichává. Otevru oči a spatřím k nemalému leknutí svému dvě vyžrané krysy, velikosti hodného řeznického psa. Ohyzdná ta zvířata byla by mne bezpochyby sežrala, kdybych se jim byl nebránil. Nerozmýšleje se dlouho, tasil jsem kord, jejž jsem měl u sebe v posteli, a vrazil jej jedné z krys tak hluboko do těla, že konec vyjel páteří a ona ihned se svalila. Osudem družky polekána, dala se druhá krysa na útěk.

Brzy na to přišla hospodyně do komory, aby se podívala, co dělám. Spatřivši zabitou krysu, radovala se tomu velice a pochválila mne pro mojí statečnost. Na to mne s postele, již bych byl pro výšku její sám opustiti nemohl, vyzdvihla a v náručí do ložnice dcerky své nesla.

Děvčátko to bylo teprv devět roků staré a poměrně malé, měřiloť pouze dvanáct metrů. Pres to však bylo velmi rozumné a ve všech ženských pracích zručné. V krátce oblíbila si mne dívka ta velmi a pečovala o mé pohodlí i bezpečnost. Nejprve mne překvapila pěknou, velmi pohodlnou kolíbkou, již mi za lože vykázala, pak vystrojila si mne tak nádherně, že jsem se mohl směle měřit s každým královským princem.

Poblíž dvorce byla pěkná, veliká zahrada. Tam vodívala mne veselá dívka často a učila mne zvláštnosti země, mravy a zvyky jakož i řeč národu obrů znáti.

Na jednu z těchto procházek nezapomenu nikdy. Kráčel jsem s malou přítelkyní po široké pěšině, vroubené s obou stran převysokou travou a libě vonícími květinami. Bylo čarokrásné odpoledne a v přírodě tak milo, že jsme na návrat ani nezpomněli. Ušli jsme tak několik hodin, tu konečně cítil jsem se unaveným a žádal průvodkyni svojí, abychom si trochu odpočinuli. Dívka svolila a vyhlídnuvši příhodné místo usadila mne do trávy, sama pak odběhla, aby natrhala květin na kytici pro matku. Seděl jsem tak hodnou chvíli na měkkém drnu, když tu kolem mne překrásný motýl, měřící s roztaženýma křídloma dojista více jak dva metry, letěl. Vyskočil jsem, a učinil několik kroků ku předu, což mi mělo býti záhubno. Hospodářův křepelák totiž, jemuž bylo bezpochyby nápadno, že ze statku odcházím, byl mi stále v patách; pokud byla domácí dceruška u mne, netroufal si k nám, ale sotva že mne samotného spatřil, octl se skokem u mne a prve než jsem se čeho nadál, držel mne v tlamě a utíkal se mnou úprkem vysokou travou, přes kaluže i kamení. Křičel jsem z plna hrdla, házel a třepetal rukama i nohama, ale ukrutný pes nevšímal si toho ani dost málo a uháněl stále ku předu. Konečně dorazil do dvorce a vyhledav hospodáře, položil mu, kroutě ohonem a moudré své oko na něho upíraje, podivnou kořist svojí k nohoum.

Hospodář, spatřiv mne, ulekl se velice. Myslil, že jsem mrtev. Lituje mne velmi, odnesl mne k manželce své, která však na první pohled poznala, že nejsem mrtev, ale pouze omámen. Nalila mi tedy nějaký sílicí nápoj do úst a dala mne do postele, kdež jsem brzy na to z mdloby procitnul a úplně se zotavil.

Zatím přiběhla malá moje přítelkyně celá poděšena domů; zvědělať cestou od čeledína na poli pracujícího, že mne pes v tlamě odnesl. Domnívala se, že jsem mrtev a plakala hořce, když mne však v posteli ležeti viděla a slyšela, že se mi zcela nic nestalo, radovala se velmi a umínila si, že dá příště lépe pozor na mne.

Co den jsme se měli radši a nikdy nezapomenu na výtečné děvče to, jemuž především děkuji, že jsem zdráv a živ ze země obrů, kdež mi na každém kroku tolik nebezpečí hrozilo, vyvázl. Nazýval jsem ji, abych jí vděk i lásku svojí něčím aspoň projevil, „glumdalkič“ t. j. po česku matička, ona pak mi na vzájem říkala „grildrig“ t. j. mužíček.