Všudybylova cesta do Liliputu, země trpaslíkův

Loď, na níž se Všudybyl plavil, ztroskotá se a bouře zanese jej na ostrov trpaslíků Liliput. — Všudybyl upadne v zajetí a jest dopraven na voze 1500 koní taženém do hlavního města, kdež mu opuštěný chrám za byt vykázán.

Deset roků konal jsem jako lodní lékař rozličné cesty po moři; byl jsem ve Východní Indii, v Americe severní i jižní a nikdy nepřihodilo se mi něco zvláštního. Všude všímal jsem si bedlivě mravů a obyčejů národů, s nimiž jsem do styku přišel a naučil jsem se řečím jejich. Teprve v jedenáctém roce zažil jsem dobrodružství tak neobyčejné, že zasluhuje, aby i příštím věkům zachováno bylo a to budu Vám zde, milé dítky, prostě a slovy nelíčenými vypravovat, jsa přesvědčen, že Vás příhody mé nemálo zajímati a baviti budou.

Bylo to z jara roku 1699, když jsem, nejsa právě jinak zaměstnán, přijal pozvání kapitána Richarda, abych za podmínek velmi skvělých loď „Antilopu“, jeho správě svěřenou a právě do jižního moře plovoucí, provázel. Přijal jsem nabídnutí to a dne 4. května vypluli jsme z přístavu Bristolského. Plavba dařila se z počátku výborně. Po několik týdnů letěla pyšná loď naše s větrem o závod po zrcadlové hladině moře, až tu jednoho dne povstala mimo očekávání prudká bouře, jež nás na severozápad k ostrovům Vandimenským zahnala. Doufali jsme, že budeme moci ku břehům ostrovů těchto přistáti a že podaří se nám najíti bezpečný přístav, ale naděje naše byla marná. Bouře stále rostla a zmítala korábem naším tak, že jsme vybočili s původní své dráhy a konečně ani nevěděli, kde se vlastně nalezáme. Lodníci, velikým namáháním zmoženi, roznemohli se nám většinou a nebyli s to loď, jež právě nyní silných páží potřebovala, udaným směrem vésti. Také potravy počalo se nám nedostávati a to, co jsme ještě měli, bylo po většině vodou skulinami do korábu našeho vnikající zkaženo. Stával se tedy stav náš den co den povážlivějším.

Jednoho dne nastala velmi hustá mlha a v té zpozorovali jsme k hroznému zděšení svému, že nalezáme se nedaleko úskalí, k němuž se loď naše prudce hnala. Vykřikli jsme všichni hrůzou a kde kdo byl, přičiňoval se ze všech sil, aby odvrátil nebezpečí nám hrozící. Avšak již bylo pozdě; vichřice zuřila s prudkostí tak velikou, že všeliké namáhání lidské bylo marným. Loď naše hnala se přímo na úskalí, o něž se vlny mořské s ohlušujícím rachotem rozrážely. V té chvíli hrozného nebezpečí spustil jsem za pomoci několika námořníků ochrannou lodici na moře, v níž doufal jsem se — bude-li možno — zachrániti. Kapitán klečel s ostatními lodníky na palubě a modlili se; cítiliť velmi dobře, že lidská moc jim více nepomůže a hledali ochrany u Pána nadhvězdného. Bouře vztekala se však dále, loď naše sténala a duněla — náhle pocítili jsme prudký náraz, „Antilopa“ zachvěla se jako slabounká třtina, pak následoval hrozný praskot a lámání dřev — pyšná loď naše změnila se v smutné trosky.

Vskočil jsem se šesti lodníky do uchystané loďky; namáhali jsme se nadlidsky, ale což jest síla lidská proti zuřícím živlům. Asi půl hodiny zmítaly vlny loďkou naší, konečně nám ji však veliká vlna překotila a my, poručivše duše své Bohu, spadli jsme do vody. I nám mělo být šíré moře hrobem.

Čím a jak se stalo, že i já jsem neutonul, nevím; pozbyl jsem v té hrozné chvíli úplně vědomí. Bezpochyby ale že mne nějaká útrpná vlna na břeh vyvrhla. Když jsem z mdloby své procitnul, přestala již bouře a slunce sklánělo se k západu. Povstal jsem a šel asi půl hodiny do vnitra země, abych se ohlédl po nějakém příbytku anebo jiném vhodném místě, kde bych přenocoval. Chodil jsem dlouho sem a tam, konečně však jsem byl tak unaven, že vrhnul jsem se na zemi, jež byla nápadně krátkou, ale jemňounkou a měkounkou travou porostlá. Brzy na to jsem pevně usnul a spal jsem tak tvrdě a pokojně jako snad nikdy v životě svém. Když jsem se probudil, byl již dávno den; jelikož jsem ležel na znak, svítilo mi slunko do obličeje, což mi bylo velice odporným. Chtěl jsem tedy vstáti, ale tu pozoroval jsem k nemalému překvapení svému, že sebou ani hnouti nemohu. — Byl jsem jako ochromený.

Když jsem se pozorněji kolem sebe rozhlédl, poznal jsem, že na rukou i nohou spoután jsem, ba i vlasy mé byly šňůrami ke kolíkům, v zemi zaraženým, pevně přivázány. Pokusil jsem se, abych se pout svých sprostil, ale namáhání mé nemělo žádoucího výsledku, tak pevně spoután jsem byl.

Přemýšleje o neveselém stavu svém a jakým spůsobem asi z něho vyváznu, zaslechnu kolem sebe jakýsi podivný šumot, tak asi jakoby mne rojící se včely obklopovaly nebo pištící myši obskakovaly. Zároveň cítil jsem, že se jakési živé bytosti na mne drápou a po stehně mém poskakují. Některé z nich přišly opatrně až na prsa má, ba nejodvážlivější z nich přiblížily se až obličeji mému. Zvědavostí puzen, co to asi jest, nadzdvihl jsem, pokud možná bylo, hlavu a tu spatřil jsem k nesmírnému překvapení svému podivné malé lidičky. Mocným trhnutím zbavil jsem pravou ruku svojí pout a provolav silným hlasem: „Vari z cesty!“ přejel jsem jí tělo své, jako bych mouchy chytat chtěl. Výkřik můj měl hrozný účinek. Poděsil jsem jím tolik ty lidičky, že zděšeni horem pádem utíkali, se tlačili, strkali a šťouchali, nic toho nedbajíce, že mnozí z nich v pravo a v levo se mne dolů padají; jeden pak z nich uvízl mi mezi prsty.

Kdož popíše udivení mé! Když jsem se na malinkého svého zajatce bedlivěji podíval, poznal jsem, že to skutečný člověk, ale pouze asi na píď veliký. Mužíček ten tvářil se velmi rozumně, měl na sobě slušný pestrý oděv, malinký luk a podobné střely držel v rukou, na zádech pak měl drobnounký touleček plný šípečků. Pozdvihl jsem malinkého toho tvora do výše, abych si ho lépe prohlédnouti mohl, ale tu uslyšel jsem úzkostlivé volání mnohých hlasů, které však opět brzy umlklo. Hned na to velel někdo: „Tolgo tonak!“ což, jak jsem se později dověděl, po česku znamená: Vystřelte!

V témže okamžiku pocítil jsem jakousi bolest v pravici své; bylo mi, jakoby mě někdo jemnými špendlíky píchal, a poznal jsem, že po mně asi tisíc šípů vystřeleno bylo. Pohněván tím, snažil jsem se opět zbaviti se pout svých a skutečně se mi po delším namáhání podařilo, tak se uvolniti, že jsem mohl aspoň hlavu trochu nadzvednouti a kolem sebe se rozhlédnouti.

Viděl jsem, že nalezám se na rovině, jejíž konce nebylo lze dohlédnouti. Mnoho tisíc mužíčků, podobných tomu, jehož jsem dosud v ruce držel, obkličovalo mne a ti se mne buď báli, buď hleděli udiveně na mne. V dáli zahlédl jsem velké město, jehož domy tak malinké byly, že podobaly se domečkům, s nimiž si u nás děti hrají. Nyní teprv poznal jsem, že mne bouře zanesla do Liliputu, podivné té země, o níž mi dědeček tolik předivných, víře skorem nepodobných věcí vypravoval, kam však až dosud nižádný cestující nepřišel.

Když mne malí ti tvorové ve trávě spícího našli, báli se mne, a domnívajíce se, že bych snad mohl jim a zemi jejich býti nebezpečným, spoutali mne a připevnili co možná nejdůkladněji k zemi. Když pak se mi podařilo, jednoho z nich polapiti, vystřelili na mne ostatní, chtíce mne usmrtiti.

Jelikož první výstřel, přímo na mne mířený, neměl nižádného výsledku, vystřelili podruhé do vzduchu, chtíce, aby šípy na mne obloukem dopadly, tak jako se asi děje v Evropě, hází-li dělostřelci pumy a granáty na nepřítele. Celé množství šípů zarylo se do šatů mých, já však sotva že jsem je cítil. Na to namířili někteří zlomyslní mužíčkové luky své na nos můj, ale sotva že jsem úmysl jejich spozoroval, snažil jsem se drahý tento klenot tím proti útokům jejich chrániti, že jsem malého svého zajatce na něj posadil, tak že by jej museli zastřeliti, kdyby nebyli v podivných svých žertech ustali. Když pokazil jsem jim tuto zábavu, vrhlo se několik mužíčků na mne a doráželi kopími a oštěpy na boky mé. Na štěstí neměli tolik síly, aby spodní můj kabátec z kůže buvolí probodli a tak neutrpěl jsem ani tentokráte nižádného většího poranění.

Poznal jsem, že násilím s nepřátely svými ničeho nesvedu a umínil jsem si po krátkém uvažování, že pokusím se o získání si přátelství malinkého národa, do jehož země mne osud mimo nadání zanesl. Postavil jsem tedy zvolna zajatce svého na zem a ulehl opět do trávy. Čin můj zbudil mezi shromážděnými nesmírný jásot. Někteří z nich přiskočili k trpaslíkovi, mnou puštěnému, a nesli jej ve vítězoslávě tam, kde stála hlavní tlupa těch lidiček, jiní však jali se provázky, jimiž vlasy mé přivázány byly a z nichž některé povolily, opět napínati a zaráželi kolíky pevněji do země. Nevšímal jsem si toho a dělal, jako bych nevěděl, co zamýšlejí, a to bylo příčinou, že i mužíčkové v nepřátelství svém ustali a více na mne nestříleli.

Hukot a bzučení kolem mne však rostlo a zmáhalo se stále, z čehož jsem poznal, že trpaslíků stále přibývá. Po nějaké chvíli zaslechl jsem poblíž pravého svého ucha jakési klepání a bušení, tak jako by velký počet tesařů o nějakém dřevěném stavení pracovalo. Tak trvalo to asi hodinu bez přestání, načež jsem zaslechl nějaký povel. „Langro dehul san!“ (Uvolněte mu hlavu!) zvolal někdo, těsně u mne stojící a v témže skorém okamžiku byly provazy a pásky na levé straně mé hlavy přeříznuty. Jak přirozeno, obrátil jsem ihned hlavu na pravo, abych viděl, cože bylo příčinou toho stálého klepání. A tu spatřil jsem dřevěné lešení půl metru vysoké, k němuž byly tři žebříky přiloženy. Ze středu shromážděných vystoupil právě mužíček, o poznání větší a štíhlejší ostatních a kráčel vážně směrem k lešení. Byla to, jak jevilo se na první pohled, nějaká osoba od stavu; svrchní oděv vznešeného toho muže končil bohatě ozdobenou vlečkou, kterou za ním páže, nejsoucí větší nežli můj malíček, neslo. Dva tělnatější páni kráčeli po boku muže vznešeného a všickni čtyři vystoupili slavnostně a za hlubokého ticha lidu na lešení.

Když vylezli nahoru, přistoupil nejvzácnější z nich až k samému okraji lešení a měl ke mně dlouhou řeč. Jakkoli mi byla řeč jeho úplně cizí a místy kvákání žab a pištění myší se podobala, vyrozuměl jsem z posuňků jeho, že mi hrozí a přikazuje, abych nechal ty maličké lidi na pokoji a nepřátelsky k nim se nechoval. Zároveň mi projevil soustrast nad bídným stavem mým a sliboval mi všelicos, budu-li se dobře a spůsobně chovati.

Vzdychl jsem z hluboka a pozdvihl levou ruku svojí k slunci, v celé kráse nade mnou se lesknoucímu, tak jakobych je chtěl volati za svědka tvrzení svého, že jsem nejdobromyslnější a nejmírumilovnější člověk na světě. A bylo tomu, aspoň v tomto okamžiku, skutečně tak. Byl jsem unaven na smrt a hrozný hlad mne trápil. Přemýšlel jsem, jak bych to sdělil trpaslíkům a oddával jsem se naději, že nebudou tak nelidští, aby mne nechali hlad a žízeň trpěti. Otevřel jsem tedy ústa a ukazuje do nich prstem, tvářil jsem se, jakobych něco žvýkal, pak sevřel jsem ruku, přiložil ji k ústům a dělal, jako bych z ní pil. Byl to sice trochu neslušný výklad, ale nouze láme železo — a co nejlepšího, trpaslíci porozuměli mi úplně.

Sotva že mi Hurgo — tak totiž toho velmože nazývali — porozuměl, ihned mi dával posuňky na jevo, že bude žádosti mé vyhověno, zároveň však oznámil národu dole shromážděnému, že nejsem lidojed, alebrž že žádám za obyčejnou potravu. Zpráva ta překvapila mile ty lidičky i propukli v jásavý pokřik a rozběhli se na vše strany, snášejíce veliké množství rozličných potravin.

Hurgo, sestoupiv s lešení, poručil, aby několik žebříků k bokům mým přiloženo bylo. Asi sto mužíčků vylezlo po nich na mne, a ti přinášeli mi veliký počet košíčků, mističek a jiných nádob, naplněných úpravnými pokrmy. Bylo to maso rozličných zvířat a vše výborně upraveno. Dal jsem se chutě do jídla a prázdnil nádobku po nádobce a košíček po košíčku. Smažená kuřata i pečené husy vstrčil jsem celé do úst, menší drůbež polykal jsem po tuctech a přidával vždy k tomu ještě několik bochníků dobře vypečeného chleba, jež nebyly však větší než náš bohatý hrách.

Mužíčkové mne obsluhující divili se náramně hrozné mé chuti a žásli, vidouce, jak zásoby jimi snešené ve mně mizí.

Nasytiv se poněkud, prosil jsem o něco k pití. Hned přivalili mužíčkové dva z největších sudů, jaké měli, ke mně, vytáhli je velice obratně na mne, postavili jeden z nich na moji ruku a vyrazivše dno jeho, vyzvali mne, abych si připil. Pozdvihl jsem soudek do výše a vyprázdnil ho jediným douškem, což ostatně bylo zcela snadné, an v něm nebyla ani třetina litru tekutiny. Nápoj ten mi velmi chutnal; pil se jako burgundské víno, jen že byl mnohem sladší a příjemnější. Bez dlouhého rozmýšlení vyprázdnil jsem druhý soudek a prosil, aby mně ještě dali vína. Vyhověli žádosti mé a v krátce leželo pět, šest prázdných soudečků na prsou mých. Když ale jsem ještě neměl dost a žádal za nový nápoj, sdělili mi, že již ničeho nemají a že musím vzíti za vděk tím, co mi poskytli.

Vidouce, jak statně popíjím, výskali malí ti chlapíci o překot, tančili a křepčili, jakoby se byli minuli rozumem. Konečně mne někteří z nich požádali, abych soudečky na prsou mi ležící opět dolů svalil a tak jim namáhavé práce ušetřil. Vyhověl jsem ochotně žádosti jejich, abych jim však nějaké potéšení spůsobil a důkaz síly své podal, vyhazoval jsem soudečky vysoko do vzduchu, tak že velikým obloukem k zemi dopadaly, což vždy hlučným jásotem přivítáno bylo. „Ekina degal! ekina degal!“ (Zdráv buď host náš!) volali ti malí neposedové a křičeli, že mne až uši z toho brněly.

Nemohu zatajiti, že jsem několikráte pocítil pokušení, několik těch po mně bezohledně se prohánějících a poskakujících červíčků jediným mávnutím rukou lapiti a o zem jimi mrštiti, ale vždy vzpomněl jsem si na slib učiněný Hurgovi, že se totiž mírně chovati budu a nepřátelsky proti trpaslíkům nevystoupím. A pak mne ti maličtí červíčkové právě tak skvěle pohostili, že by to býval nejčernější nevděk, kdybych jim byl nějakým spůsobem ublížil a radost pokazil. Zůstal jsem tedy tichým a divil se v duchu neohroženosti těch lidiček, kteří, ač dobře moji ohromnou sílu znali, bez bázně a strachu po mně se procházeli, bedlivě si mne prohlížejíce.

Když králův vyslanec viděl, že jsem se nasytil a že již ničeho k jídlu ani pití nežádám, přiblížil se opět ke mně. Opatrně vylezl po stehně mém nahoru a šel, provázen jsa dvanácti trabanty, přímo k obličeji mému. U brady se mi zastavil, rozvinul nějaký papír, opatřený velikou na pestré niti visící pečetí, a přistrčil mi ho až skorom k očím, načež měl ke mně dlouhou řeč. Mluvil velmi rozhodně a s důrazem, ale ne hněvivě a ukazoval stále jistým směrem, kdež, jak jsem se později dověděl, hlavní město země té leželo. Ze všeho toho vyrozuměl jsem, že mne asi k rozkazu panovníka země té někam zavézti chtějí a dával jsem posuňky na jevo, že jsem ku všemu ochoten a půjdu, kamkoli mne povedou, ovšem budu-li svoboden. Ale sotva že jsem žádost svojí Hurgovi projevil, pokynul mi tento nevrle rukou a dal mi na srozuměnou, že toliko co vězeň dále dopraven býti mohu, hned ale doložil, že o pohodlí mé co nejlépe bude postaráno.

Odmítnutí žádosti mé velice mne pohněvalo, tak že jsem se opětně o přetrhání pout svých pokusil, ale dešť šípů, jež se na mne opět se všech stran sypati počaly, poučil mne, že není radno s těmi trpaslíky žertovati a že nejlépe udělám, oddám-li se trpělivě svému osudu a vyčkám-li příhodnější chvíle k uskutečnění svého úmyslu. Oznámil jsem tedy královu vyslanci, že jsem ku všemu ochoten, a že mohou se mnou naložiti, jak jim libo.

Velice potěšen rozhodnutím mým, usmál se Hurgo přívětivě na mne, uklonil se hluboce a poroučel se mi i s komonstvem svým. Zajisté pospíchal, aby králi země té zprávu o výsledku poselství svého podal. Prve však než se vzdálil, dal kolem stojícím rozkaz, aby mne pout zbavili.

Ihned cítil jsem, že se těch malých lidiček hemží kolem mne jako mravenců a všichni že o tom pracují, aby levou mojí stranu provazů, jimiž spoutána byla, zbavili. Po delším namáhání podařilo se jim to tak dalece, že jsem se na pravou stranu obrátiti mohl. A již tu byli opět jiní, kteří obličej i ruce moje, šípy dosti značně poraněné, jakousi libě vonící mastí mazali. Palčivá bolest, velmi mne trápící, ihned pominula, já pak upadl jsem v tvrdý, velmi tvrdý spánek.

Jak obecně známo, jsou Liliputáné velmi obratní strojníci a viděl jsem později v zemi jejich některé stroje, které důmyslu jejich k veliké cti byly. Sám král jest výtečným stavitelem strojů a předchází v tom národu svému skvělým příkladem. Tak sestrojil velmi umělé dřevěné lešení, dva a půl metru dlouhé a na dvaadvaceti kolách spočívající, jehož se k dopravování velkých kmenů z lesů královských užívá. Také dává někdy král válečné lodi, z nichž některé až dva a půl metru dlouhé a metr široké jsou, přímo v lesích, kde jest důstatek dříví, stavěti, a ty se pak také na obrovském povozu tom k moři dovážejí.

Jakmile tedy Jeho královský Majestát zvěděl, že spím a že se ze spánku svého tak brzy neprobudím, rozkázal, aby pětset tesařů obrovský vůz jeho tak upravilo, abych na něm do hlavního města převezen býti mohl. Trvalo-li to dlouho, než byl vůz až ke mně dopraven, vyžadovalo nesmírného namáhání mojí obrovitou postavu na stroj ten, jenž byl asi šest centimetrů vysoký, pozdvihnouti a uložiti. Jelikož zasluhuje obdivu, jak důvtipně trpaslíci záhadu tuto rozřešili, chci se také o tom zde šířeji zmíniti. Nejprve postrčili stroj až do mé bezprostřední blízkosti, pak přivlečeno pěti sty tesařů osmdesát kůlů, každý na třicet centimetrů dlouhý. Polovina kůlů těchto byla po levé mé straně, polovina po mé pravé straně do země zaražena. Nahoře na kůlech připevněny byly kladky a přes ně vedeny provazy, asi jako režná nit silné. Provazy tyto byly opatřeny háky, na nichž visely oka a stužky, které mně na ruce nastrčeny nebo kolem krku, těla a nohou obtočeny byly.

Když ukončeny tyto rozsáhlé přípravy, rozkázáno devíti stům nejsilnějších mužů, aby uchopili se konců provazů a na povel dozorce, jenž mužstvo své stálým voláním: „Uf hupp! Hupp uf!“ povzbuzoval, všichni najednou ze všech sil táhnouti počali, a tak dlouho v práci neustali, až by mne nadzdvihli a jako na houpačce drželi. Nyní bylo již snadno povoz pode mne podšoupnouti a mne opatrně naň položiti. Když se tak bylo stalo, uvázali mne pevně, abych se nesvalil a zapřáhli patnáct set nejsilnějších ořů z královské konírny, z nichž byl každý skorem dvanáct centimetrů vysoký. Koníci ti měli překrásné hřívy a výstroj jejich byla hojně stříbrem pokryta. Táhli a namáhali se co nejvíce, ale šlo to velmi zvolna, a cesty do sídelního města, asi na půl hodiny od místa, kde mne našli, vzdáleného, ubývalo velmi pomalu.

Jeli jsme asi čtyři hodiny, když dáno znamení, aby podivný ten průvod zastavil, a koním aby popřáno bylo odpočinku. Po celý ten čas jsem se neprobudil, až teprve nyní byl jsem zvláštní velmi směšnou náhodou ze sna vyrušen. Král mi totiž nedůvěřoval a nařídil, aby celý tisíc gardistů kolem povozu šlo a každý pohyb můj střežilo. Pět set jich neslo pochodně, druhá polovice pak byla šípy a luky vyzbrojena a připravena, na mne vystřeliti, jakmile bych se podezřele pohnul. Když se vůz zastavil, napadlo jednomu z důstojníků gardových, aby se podíval, jak můj nos, jenž se mu zdál vysokou horou býti, z blízka vypadá. Vylezl na vůz a po stehnech mých vyšel mi na prsa a odtud kráčel zmužile až k samému nosu mému. Zde se zastavil a tasiv meč počal jím v nose mém šťourati; proč, nemohu si po tu chvíli vysvětlit, bezpochyby z té příčiny, že by byl rád zvěděl, kamže vedou veliké otvory v něm se nalezající. Kordisko všetečkovo lehtalo mne však jako klásek slámy, i začal jsem se ošklíbati a než se toho kdo nadál, kýchnul jsem nerázně. Malý důstojník zasáhnut vlhkým proudem vzduchu, z nosu mého se ženoucím, odletěl jako pleva stranou a spadl na lešení. Na štěstí neutrpěl žádného poranění a zaplatil zvědavost svoji pouhým leknutím. Přátelé a soudruzi jeho smáli se mu však ještě dlouho pro nezdařené jeho hrdinství.

Nato pokračovali jsme v cestě a že nás žádná další nehoda nestihla, dorazili jsme k večeru třetího dne asi na sto metrů před město. Král vyšel nám s celým dvorem svým v ústrety a sotva že mne zahlídl, chtěl na mne člověka obra, jak mne nazval, vylézti, aby si mne řádně prohlédl. Ale velmožové říše opřeli se rozhodně úmyslu takovému, nechtíce nijak trpěti, aby se Jeho Veličenstvo vydávalo v tak veliké nebezpečí.

Konečně zastavil se vůz, na němž jsem byl vezen, před městem u nějakého starého chrámu, největší a nejprostrannější to budovy v celé říši. Chrám ten byl opuštěný a lid se mu vyhýbal, pokládaje jej za znesvěcený; stalať se v něm před dávnými lety vražda, a od té doby nekonaly se v něm bohoslužby. Tato pustá budova vykázána mi za obydlí. Veliká, k severu obrácená brána byla něco přes metr vysoká a půl metru široká, tak že jsem jí bez obtíže prolézti mohl. Na obou stranách brány, asi na dvacet centimetrů od země, nalezalo se malé okénko; v jednom z nich přikoval dvorní kovář k silným železným kruhům devadesát řetězů, z nichž každý tak silný byl jako řetízky, na nichž dámy naše hodinky své nosí. Všechny řetízky tyto byly na tři metry dlouhé a upevnili mi je třiceti šesti visacími zámky k levé noze.

Naproti chrámu, na druhé straně silnice, stála vysoká věž, na niž král, provázen nejvyššími úřadníky říše, vystoupil, aby si mne pokud možná důkladně prohledl. Za touže příčinou přihrnulo se sem na jedenkrátstotisíc lidí z města, a ti všickni zevlovali na mne a tlačili se kolem mne, pokládajíce se za šťastné, mohli-li se šatu nebo těla mého dotknouti. Přes to, že král přísně zakázal, aby mne nikdo neobtěžoval a strážím kolem mne rozestaveným nařízeno, aby ke mně nikoho nepouštěly, vylezlo asi deset tisíc těch lidiček na mne a pobíhali bez bázně a strachu sem tam. Jenom opětované zákazy královy a hrozba, že ten, kdo neuposlechne, smrtí trestán bude, zbavily mne té obtížné společnosti.

Když byly řetězy mé náležitě ukovány a přítomní hodnostáři, jimž péče o mne svěřena, se přesvědčili, že prchnouti nemohu, dán rozkaz, aby provazy, jimiž jsem až dosud spoután byl, byly přeřezány. Jakmile jsem se volně pohybovati mohl, povstal jsem, sestoupil s vozu a přecházel, pokud tomu řetěz na noze mé dovoloval, sem tam. Křik, jaký nyní povstal, nejsem s to vylíčit. Maličtí ti mužíkové, ohromeni pohledem na člověka obra, křičeli, výskali a skákali, jakoby se byli minuli rozumem. Chvíli jsem se na řádění to díval, když pak jsem se toho nabažil a pištění křepčících trpaslíků protivným se mi stalo, vlezl jsem do svého vězení v chrámě a natáhnul jsem se tam jak dlouhý tak široký.

Jsem člověk otužilý, ale tenkráte mi bylo do pláče. S velkými nadějemi vydal jsem se na cestu a vše se mi zvrátilo v opak. Jak litoval jsem, že neuposlechl jsem přátel, naléhajících na mne, abych se vzdal nebezpečného toulání se po moři a usadiv se trvale v rodišti svém pojistil sobě i milým svým pěknou a klidnou budoucnost. Předivné myšlenky křižovaly mozkem mým, ale čím více jsem o stavu svém přemýšlel, tím více bál jsem se toho, co mne čekalo.

Dlouho, velmi dlouho uvažoval jsem o minulosti a budoucnosti své, až konečně snesl se spánek, tento největší dobrodinec lidstva, na víčka má a já usnul.