Jak Poncy pykal za své hříchy

V známých lázních pro plicní nemocné, ve ville „Veroně“, kde po desítiletí trávívám léta, nebyla ještě nikdy tak nesnesitelná sezona jako roku 1895, jednak pro veliké množství vos, jednak pro nezbedného, nevázaného hocha Poncya.

Proti vosám bylo ještě lze se ubrániti. Lázeňští hosté, páni i dámy nosili v kapsách drobné láhvičky s jakýmsi lékárnickým přípravkem vodové barvy. Bodnutí vosy ihned přetírali, a rána ani nebolela ani neotékala.

Ale proti Poncymu nebylo léku. Poněvadž Poncy byl syn Pavla Kürtössyho, cís. král. komořího, jenž byl v lázních také stálým hostem, a zvláště ve ville „Veroně“, kde bydlil již na desátý rok, pan Brunner, vlastník villy, nadmíru si ho vážil, obdivoval se jeho panským způsobům a vypravovával ostatním o jeho velkolepém původu.

Bájí o něm, že prý pochází od vůdce Lehela,^[1] a jeden z jeho praotců prý držel na rukou při křtu hraběte Rudolfa Habsburského, ano dal prý do vínku malému Rudolfu i čtyřicet dukátů. Křtěnec, pokud se týče jeho potomci dostali se časem na trůn dobrými sňatky a mnohým podobným. (V tom „podobným“ je ovšem také oněch čtyřicet dukátů, které od té doby pěkně narostly.) Kdežto naproti tomu předek Jan Kürtössy, kterého v rodině nazývali prostě Janem „Křtitelem“, se oněch osudných čtyřicet dukátů od nějakého ismaelity vypůjčil a tímto prvním dluhem na cestu zkázy rod Kürtössyů uvrhl, jehož pozemky, louky, mlýny od té doby čím dále tím více se scvrkaly. Ano, nejen to, ale nynějšímu Kürtössymu, Pavlu, i ony zděděné mohutné plíce, jimiž jeho praotec Lehel byl do rohu tak mohutně troubíval, velmi seslábly. Právě proto sem přišel nyní k léčení se svou chotí a se svým malým Pankrácem, jemuž rodiče mazlivě říkali Poncy. Byl tam s nimi také syn Kürtössyův z prvního manželství, husarský poručík Josef Kürtössy, který se rozhlížel ve ville po nějaké dobré partii.

Divoký, nevázaný, rozpustilý nezbedník byl ten Poncy, zapřisáhlý nepřítel oněch zhýčkaných mazlíčků, kteří se svými paními z dalekých končin sem přicházejí, všech těch pudlů s krásnými, hedvábnými mašlemi, pinčlíků, mohutných bernardýnů, do kterých ze svého praku dovedl nádherně se ztrefovati. Ale nejen psům byl nepohodlný; jeho ničivost vztahovala se na vše živé i mrtvé. Vystřeloval okna, což by bylo bývalo ještě dosti pěkným počínáním, neboť umělé rozmnožování vytlučených oken by se bylo mohlo pokládati za jakési nepřímé poskytování milodarů panstva chudým poddaným krajanům, kdybychom byli v Uhrách, ale zde jsme již překročili hranice a zasklívání zde nevykonávají Slováčkové. Jakou nezbednost devítiletý malý čert jen vymysliti může, to provedl. Do malých, zeleně natřených budek, které citliví Němci na stromy zavěšují k ochraně a krmení ptáků (poněvadž tam i ptáci jsou tak chudi, že jsou odkázáni na lidovou kuchyni), nakladl vějiček a ptáky chytal. Chytil také veverku a za živa ji perořízkem bodal. Jedna guvernantka z Amiensu, která právě čtla Zolu na lavičce, omdlela, když to spatřila. Kočkám nalepoval smolou na pracky ořechové skořápky, tak že jejich strašidelné klepání v noci nemocné děsilo.

Slovem natropil na sta a sta darebností, ale pravá jeho tragédie počíná tou chvílí, když jednoho dne vběhla má malá neť Esterka Horváthyova s krvavou hlavou a pláčem do pokoje.

„Co se ti stalo?“ vykřikla její matka vyděšena.

„Poncy mne udeřil kamenem!“

Každá matka je tygřicí, když spatří krev svého dítěte. Horváthyová se strašně rozčilila a zatím, co vymývala ránu a stokrát na ni foukala, aby tak příliš nebolela, spustila hrozby proti Poncymu.

„No, počkej, lotře, ty mi to zaplatíš. Jen kdybych měla nějakého muže ku pomoci.“

Po těch slovech vzal tchán, osmdesátiletý kmet, dědeček Esterčin, věc do rukou.

„Jsem zde přece já, má nevěsto, a udělám pořádek.“

Ihned odložil dýmku a cupal ven, aby vyhledal venku, v nějakém loubí komořího.

„Milostivý pane, váš syn rozbil hlavu mé vnučce, která mu ničeho neudělala, jen mu nechtěla dáti svůj míč. Co tomu říkáte?“

Pavel Kürtössy se velkopansky pousmál.

„Co tomu říkám? Dejte jí na hlavu malý jodoformový obvaz!“

„A?“

„A rána se zahojí.“

„Ale já žádám potrestání hochovo. Hlavně proto k vám přicházím. Sám ho nechci potrestati.“

„To bych vám také ani neradil, starý pane,“ podotkl Kürtössy zpupně.

„Co tedy zamýšlíte učiniti? Vždyť ten hoch mohl to děvčátko také zabíti.“

„Ovšem, ale poněvadž tohoto případu zde není, nemohu v této věci ničeho dále činiti.“

„Budu tedy hledati zadostiučinění jinou cestou,“ řekl stařec pevným hlasem.

„Račte.“

Starý Horváthy obrátil se k domácímu pánu. Pan Brunner, vysloužilý strážmistr, sloužil kdysi dlouhou dobu v Nagyváradu a osvojil si ze skytského jazyka několik jadrných vět, zvláště vplétal často do svých hovorů slova: kutya forgóš teremtette,^[2] a proto najímali u něho Maďaři své byty a pro toto forgóš teremtette mu také platili rádi více za pokoje. Vždyť víme, jací blázni jsou Maďaři. Ostatně byla villa „Verona“ nejelegantnější villou v lázních. Pan Brunner ji zdědil se svou manželkou po jejím příbuzenstvu a svou obratností a úslužností z ní dovedl těžiti pěkný užitek. Dlužno uznati, že nikdo se nestaral o své hosty s takovou oddaností jako on, následkem čehož pověst „Verony“ stále rostla a villa tato překonávala vysoko všechny ostatní.

Koupil-li někdo něco v obchodě a dal rozkaz, aby zboží donesli do „Verony“, obchodní pomocníci až k zemi se ukláněli, poněvadž slovo „Verona“ znamenalo, že kupec nehledí na pár grošů. Maminky s dcerami ubytovávaly se ve „Veroně“, aby své dcery odbyly. Nebylo-li ve „Veroně“ prázdného pokoje, raději do lázní ani nepřijely. Extra Veronam non est vita. Neboť roztomilé, švarné dívky vyskytovaly se všude, v lesích, u vřídel, v roztroušených švýcarských vilkách, ale vdávati se mohly jen z „Verony“. Kdo je ženichem, ten ať si tam jde pro nevěstu.

A pan Brunner, toho nelze upříti, vážil si slavozáře, která nad jeho villou se vznášela, a snažil se učiniti ji čím dále, tím pohodlnější; zvláště věnoval velkou pozornost zahradě, rád slyšel, když jej v důvěrném kroužku nazývali „okrašlovatelem přírody“, a vůči svým hostům stále opakoval:

„Já nejsem jen prostým domácím pánem. Domácím pánem může býti každý mamlas, který má dům. Já jsem zároveň rádcem panstva pro jeho pohodlí.“

Pan „pohodlnostní rada“ chodil vždy čistotně oblečen, v černém šatě, v sněhobílém prádle, s knírem po vojensku nakrouceným jako nějaký major domus, při tom uměl tak jemně, bez nejmenšího šramotu choditi a byl přítomen všude jako prozřetelnost; jednal, upravoval, navrhoval, řídil.

K žalobě Horváthyově však se zachoval velmi chladně. Horváthy nedovedl vystoupiti s dostatečnou rázností. Horváthyové byli z Novohradska, a to není dostatečné proti šáryšským. Šáryšský je jen v cizině pánem, novohradský je jen doma pánem. Horváthy byl měkký a skromný, pan Brunner se jeho záležitosti jen usmíval.

„Ah, můj bože, co bych mohl v této věci učiniti. Rána na hlavě děvčátka se zacelí sama sebou, ale jestli já přetrhnu své přátelství s Kürtössyovými, nikdo ho vícekráte nesešije.“

Horváthy tedy nedostal zadostiučinění, naopak, Kürtössyovi, když se dověděli o jeho žalobách, počali ubohou rodinu pronásledovati. K tomu se naskytuje tisíce drobných příležitostí zvláště v lázních, kde lidé nemají co dělati.

Jednotlivá štiplavá poznámka, jediný poťouchlý úsměv, pošklebný pohled, opovržlivé mávnutí rukou, to vše bouří krev, to vše vraždí.

„Ah, jak jsou směšni!“ poznamenal pan komoří.

„Jací to jsou asi lidé?“ lámala si při jiné příležitosti hlavu paní komoří. „Jistě je to přijaté jméno, to Horváthy…“

„Hm!“ vybafl ze sebe pan komoří, „co se týče Horváthyho, ten snad ani neexistoval.“

„A jak se ta ženská obléká, jako nějaká kokotka.“

„Ta chuděrka holčička má jednu lopatku křivou, nebohá malá maškara!“

„A ten starý ťulpas vedle nich vypadá, jako nějaký starý lichvář na odpočinku. Snad jím také je.“

Tak dělali proti nim náladu mezi nájemníky villy. A možno říci, že celá villa stála na straně Kürtössyů, poněvadž, to je marné, lidé se vždy táhnou raději k těm vznešenějším. Zdajíť se býti tím také sami povýšenějšími.

Horváthyovic cítili tyto nepříznivé větry. I nejlepší lidé se jich vzdalovali. Proč? Proč jen? Inu bože, paní komoří prohodila jednou s ohrnutým pyskem, když zahlédla, jak slečny Peregiovic s Horváthyovou rozmlouvají:

„Ah, ty slečny Peregiovic, ty mají asi nouzi o přítelkyně!“

Tomu se mělo tak rozuměti, že rozmlouvati s Horváthyovic není šik. To se rozneslo, a každý se vyhýbal Horváthyům, poněvadž není šik, býti s nimi známým. Slečny Peregiovic pak se jim vyhýbaly ještě více než ti ostatní, poněvadž větší z nich, Idě, se dvořil poručík Josef Kürtössy.

Já přijel právě v těchto dnech do lázní, když protivy byly nejostřejší a lidé ve „Veroně“ mé ubohé příbuzné v pravém slova smyslu bojkotovali. Poručík prováděl právě vrchol svého flirtu s Idou Peregiovou, a paní komoří ponoukala neustále pana Brunnera, že by bylo dobré villu od té Horváthyovské rodiny vyčistiti, „víte tak nějak pěkně, obratně, milý Brunnere.“

Načež Brunner, knír si přikrucuje:

„No, uvidíme, uvidíme, forgóš teremtette.“

Bylo to nářku, když jsem přijel, poněvadž Horváthyová jako moudrá žena cítila ty otrávené šípy, viděla skrze řešeto, bystrým okem poznávala drobné nitky intrik, ale byla ženou, vzdornou, která neopouští bojiště. Plačky vyličovala svou situaci, že má celé léto zkažené, a toho všeho že je vinen ten malý lotr Poncy.

Hlava Esterčina byla ještě zavázána. Zvláště jí jsem litoval velice, vida, jak chvějíc se, skrývala se do jedličího houští, kdykoli se objevila hrozivá postava Poncyova na obzoru.

„Nejlépe bude, milá tetko,“ řekl jsem Horváthyové, „když se odtud vystěhujeme.“

Horváthyová potřásla hlavou.

„Raději zemru, nežli bych o píď ustoupila.“

„Pak se musí oni odtud kliditi.“

Oči se jí zajiskřily radostí.

„Ach, můj bože,“ povzdychla zbožně, a oči její byly v této chvíli v skutku krásné, „toho kdybych dosáhla, ráda zemřu.“

Usmál jsem se. Takové jsou ženy.

„Ale,“ dodala hned smutně s myslí skleslou, „to je nemožné!“

„Pokusím se o to,“ odpověděl jsem, pohladiv tvářičku Esterčinu, dodávaje jí také odvahy. „Neboj se nic, má maličká, my potrestáme toho zlého Poncyho, který tě uhodil.“

„Nestarej se již o ně, dobrý synu,“ chlácholil mne starý Horváthy, „rozumnější ustoupí.“

„Ale trpělivější, chytřejší zvítězí.“

„Začneš-li si s nimi něčeho, uděláš jen sobě nepříjemnosti. To je veliký šejdíř, s tím ničeho nesvedeš. Všichni jsou při něm.“

„Já se s ním nechci sraziti.“

„Pak si vůbec nemohu představiti, co chceš učiniti.“

„A k čemu pak je na světě diplomacie? Jen mi to přenechte, pane strýče.“

Starý něco zabručel a zavrtěl nedůvěřivě hlavou.

Já však měl svůj plán již hotový. Zbudoval jsem jej pevně na Jiřím Pantalovicsi, statkáři z Báčky, s kterým jsem přijel drahou, a který se ubytoval taktéž na „Veroně“. Takový pán z Báčky je zase zcela jiný druh lidí. Sáryšský zeman jen doma není pánem, novohradský zeman jest jen doma pánem, zeman z Báčky však je všude pánem. Tučnou jeho půdou ztvrdnou tak rohy jeho sebevědomí, že se nikdy nepolámu, a kolikrát tisíc jiter půdy, tolikero hrotů.

Jiří Pantalovics trpěl nervosou a dýchavičností. Na cestě mi řekl:

„Sedím-li, jsem nejzdravějším člověkem v Uhrách; udělám-li deset kroků, vyjde mi dech, a jsem nejnemocnějším člověkem na světě.“

Na zevnějšek byl prostý a skromný jako nějaký obchodník s dobytkem, ale při tom v něm vězel nejzpupnější despota: vrtošivý, násilný, žádného odporu netrpící.

Já mu doporučil ještě na dráze villu „Veronu“, přišel tedy se mnou, ale první dojem, který na pana Brunnera učinil, nebyl asi valně příznivý, poněvadž mu otevřel v přízemí jeden z chudobnějších pokojů.

„Podívej se tam, Zuzo!“

Zuza byla hranatá, nadělaná selka, kterou vzal s sebou jako ošetřovatelku, zdravých, červených tváří, mohutných svalů a s tak objemným spodním tělem, jakoby se pohybovala kupa sena, pravda ovšem, že měla na sobě alespoň patnáct sukní.

„To není pro nás,“ pravila Zuza, „nemáte lepší pokoj?“

„Chceme lepší pokoj,“ vysvětlovala německy panu Brunnerovi.

„Lepší pokoj, forgóš teremtette,“ zvolal se smíchem pan Brunner. „Tam v prvním poschodí je bývalý salon krále Milána s balkonem, hehehe.“

„Ukažte jej!“ řekl krátce Pantalovics.

Na rtech Brunnerových zahrával úšklebek.

„Račte se nahoru namáhati. Mohu vám jej ukázati, ale stojí denně patnáct zlatých.“

„To může býti pěkný,“ podotkl Pantalovics prostě.

„Přejete si jej tedy viděti?“

„Ovšem.“

Pan Brunner vedl nás ne beze všeho divení se do prvního patra a otevřel s jakýmsi slavnostním pohybem historickou svatyni.

Pantalovics pokynul selce:

„Podívej se na to, Zuzo!“

Jemu samému by se to bylo zdálo obtížným věnovati tomu i jediný pohled.

Zuza prohlásila, že pokoj je dobrý, a když do něho dají i dvě postele, že se v něm budou moci vždy ještě dosti pohodlně pohybovati.

„Also bleibt,“ rozhodl Jiří Pantalovics.

„Patnáct zlatých denně,“ pronesl důrazně pan Brunner ještě jednou, aby nenastalo žádné nedorozumění.

„Tolik, tolik,“ pokynul netrpělivě Pantalovics, „dejte sem vynésti zavazadla.“

Přivalili sem dvě ohromné dřevěné bedny. Pan Brunner si je prohlížel ne beze vší obavy. Vznešení páni přijíždívají k němu s krásnými kufry a smlouvají se i o čtyřzlatové pokoje. Jaké asi boží stvoření je tento Pantalovics?

Umínil si, že jej bude pozorovati, a když dal Pantalovics za půl hodiny zavolati lékaře, očekával pan Brunner lékaře na schodech.

„Nuže, co říkáte o tom novém hostu?“

Na tváři doktora perlil studený pot.

„To je ďábelský chlap. S tím jsem pochodil. Řekl mi, když jsem jej byl prohlédl: Vyléčíte-li mne, dostanete dvě tisícovky; nevyléčíte-li mne však a budete mne zbytečně obtěžovati svými lektvary, zastřelím vás jako psa. Volte!“

„A co jste volil?“

„Že jej vyléčím.“

„Tedy jste se vydal tomu nebezpečí?“

„Eh, hloupost; vyléčím-li jej, dostanu dvě tisícovky, nevyléčím-li ho a zemře, nebude mne ovšem moci zastřeliti.“

„No, to byste mohl míti pravdu.“

Nový host nesešel již téhož dne do hotelu večeřet; pojídali nahoře se Zuzou z jedné brašny.

Hm, to je zvláštní! Pana Brunnera velmi rozčilovaly novinky pokojské. To nedůstojné večeření. Z jedné brašny se služkou! Fuj! To nemůže býti žádný pán.

O těchto zvláštních věcech lámal si hlavu pan Brunner ještě večer i v posteli. Je-li tak bohatý, že slibuje dva tisíce zlatých doktorovi a platí patnáct denně za pokoj, pak by si mohl dáti přinésti nejlepší jídla. Aneb šatil by se tak nedbale, kdyby byla jeho tobolka doopravdy tak napěchována? Panu Brunnerovi se celou noc zdálo jen o Pantalovicsovi, který v podobě dogy před ním poskakoval a kdykoliv sebou zatřásl aneb ohonem zavrtěl, pokaždé z něho křemnický dukát vypadl.

Cítě se vlastníkem tohoto zázračného psa, žil v blahobytu a bohatl pan Brunner, když jej najednou manželka nemilosrdnou rukou probudila.

„Hans, vstávej, oblec se. Číslo 16. se zbláznilo, tropí strašné patálie a chce hned s tebou mluviti.“

Pan Brunner se ulekl. Právě Pantalovics byl číslo 16.

„Zbláznil se? Jak tomu rozumíš, Bedřiško?“

„Inu, že zuří zlostí, pohlavkuje služebné a žádá, aby tě mu předvedli.“

Pan Brunner nevrle se oblékal a spěchal do pokoje Pantalovicsova.

„Jaký jste mi to dal pokoj?“ zahřímal naň Pantalovics. „Po celou noc jsem nemohl usnouti. Ve vedlejším pokoji stále někdo kašlal.“

„Ano, ano, v čísle 15. máme nemocného,“ koktal pan Brunner, „jednoho okresního soudce.“

„Nuž, to je jednoduše nesnesitelné.“

„Ale, co mám činiti, můj bože?“ povzdychl pan Brunner obrátiv k nebi zraky, „vždyť sem přece dojíždějí chorobní plicemi…“

„Tedy jej dejte jinam. Vyměňte jej, aneb což já vím, co byste učinil. Nejlépe bude, když jej odtud vyhodíte… vyhoďte toho člověka!“

„Ale pak zůstane pokoj prázdným.“

„Toť se rozumí, a tak bude také nejlépe.“

„Nejlépe?“ tázal se pan Brunner s jakýmsi nestydatým úsměvem. „Pro koho nejlépe? Jak tomu ráčíte rozuměti?“

„Rozumím tomu tak, že cenu pokoje zaplatím já.“

Brunner podivením div se nesvalil; ale nesvalil se, mnul si jen ruce.

„Tak jsme v pořádku, velmožný pane. To si dám líbiti, forgóš teremtette. Tak mluví pán,“ broukal pro sebe, když vycházel z pokoje, aby další zařídil.

Druhého dne ráno však ztropil Pantalovics ještě větší povyk. Zazvonil na prvního sklepníka, když se dostavil, hodil po něm botou a žádal pana Brunnera, aby se ihned dostavil, aby jej sestřelil jako proklatého vrabce.

Brunner vkročil, chvěje se strachem, Pantalovics se hnal proti němu se zaťatýma pěstma.

„Zase jsem nemohl spáti,“ bučel jako divoké zvíře, „zase kašlal někdo v sousedství.“

„To není možné,“ řekl pan Brunner flegmaticky, „pokoj je váš a je prázdný.“

„Zde zleva kašlal někdo celou noc.“

„Ahá, zleva? V čísle 17. To je již možné.“

„Kdo je to?“ řval Pantalovics.

„Tentýž okresní soudce, o kterém jsem si dovolil včera zmínku učiniti.“

„Opět ten? Vždyť jste jej včera vyhodil?“

„Ovšem, že jsem jej odstranil z čísla 15., poněvadž to jste ráčil vy najmouti, ale on se ubytoval v čísle 17., poněvadž to bylo ještě prázdné.“

Pantalovics zaskřípal zuby.

„Vy jste infámní člověk, poslechněte! Jestliže ten pán okamžitě odtud se nevystěhuje, půjdu já do jiné villy. Rozuměl jste mi?“

„Ano, ano,“ slabikoval zmateně pan pohodlnostní rada. „Co se týká vystěhování se z pokoje, tomu rozumím, ale co se týče pokoje…“

„Ten pokoj zaplatím také já,“ prohlásil Pantalovics.

To zarazilo pana Brunnera, neboť to již přesahovalo všechny pojmy, které si byl o kavalírství utvořil. Co je přílišné, to je podezřelé. Co jsou proti tomu ti největší kavalíři, které znal, rakouští magnáti? Jejich velkopanskost jeví se nanejvýš v tom, že mají fotografický přístroj a fotografují lid zdarma; Pantalovics však poroučí a platí, on platí, vzduch, vůni květin, vyhlídku, ano i klid. Pan Pantalovics je skutečnou vlasaticí mezi hosty.

Ač ještě stále pošťourávalo pana Brunnera jakési podezření, přece potlačila plnou měrou všechnu jeho osobní vůli ta nezkrotná úcta, kterou k Pantalovicsovi pocítil. Poslouchal jej slepě, ihned odstranil okresního soudce a tentokráte beze všeho sobectví, ano velkomyslně, poněvadž i nahoře v druhém patře i dole v přízemí bylo nad Pantalovicsovým po jednom prázdném pokoji, odkud by bylo mohlo býti slyšeti v noci nervorvoucí kašlání, ale on přes vše to umístil okresního soudce, plvajícího krev, v druhém křídle budovy. Bezprostředně vedle pokoje Horváthyů. Pan Brunner byl jemná duše a dovedl dům tak říditi, jako řídí státník říši, takže každý jeho čin zdál se k obecenstvu přímo mluviti. Sousedství okresního soudce mohlo býti pro každého jen nepříjemným. Faktum umístění jeho vedle Horváthyů tají v sobě jisté cíle. Blíže stojícím vtírala se i myšlenka, že přeložení soudcovo v této podobě má svůj původ v intrikách rodiny Kürtössyů.

Za těchto okolností zrodil se ve mně plán, abych zakročil, by zlý Poncy vzal odplatu a řádná rodina Horváthyů dosáhla zadostiučinění. K tomu jsem potřeboval silnějšího spolupracovníka než jsem já. Vyhlédl jsem si osud. Neboť osud jednává často sám ze své bláznivé hlavy, nejčastěji však jej zapřáhnou chytří lidé před svůj pluh, opatří jej nutným a nechají ho: to ostatní učiň již sám od sebe!

Mezitím rostla postava Pantalovicsova před očima obyvatelů villy čím dále, tím výše, až se stala vskutku legendární, jako posledního hraběte Cobora, který vařil svému anglickému hostu paprikovaný gulyáš na ohni živeném mahagonovým dřevem, aneb Esterházyova, který zastřelil svého koně za deset tisíc zlatých koupeného, poněvadž takové herky nemůže k ničemu potřebovati. Když totiž Pantalovics vyplatil Brunnerovi jeho týdenní účet, byl by měl dostati z jedné stovky zpět padesát zlatých, načež Pantalovics nedbale rukou pokynul: „Zbytek rozdělte mezi služebnictvo.“

Forgóš teremtette, to již něco znamená. To je již čin, a pan Brunner byl mužem činů i jal se nevýslovně horovati pro Pantalovicse; to se právě dobře hodilo do mých plánů.

Jednoho dne byl malý Poncy zaměstnán vosami. Vykopal jedno jejich hnízdo s takovým zájmem, jako ti, kteří vynesli na světlo Pompeje a Herkulanum. Nemocní ve ville byli právě pohříženi ve své odpolední spánky, v zahradě nebylo mimo Poncya nikoho.

No, právě nejpříhodnější doba.

Seběhl jsem do blízkého krámu a koupil tam nejpěknější plechovou trubku, pak jsem s ní běžel zpět zahradou, volaje již z dálky na hošíčka:

„Poncyčku, můj zlatoušku, něco jsem vám přinesl!“

Poncy bystře vyhlédl, kdo jej volá, ale očividně zchladla jeho nálada, když poznal ve volajícím mne; neběžel ke mně, jak to děti při takové příležitosti dělávají, nýbrž se tázal jen tak přes rameno:

„Co?“

„Pěknou trubku.“

A ukázal jsem mu na slunci se blýskající plechovou hračku. Poncy se na ni díval z dálky, ale ani sebou nepohnul, jako by byl k zemi přirostl.

„Tedy sem nepřijdete?“

Neodpověděl a nepřišel. Pud dětí má větší cenu než zkušenost starých.

„Aj, aj, Poncy, tak vy tu troubu nechcete? A jaký má hlas! No, tedy vám ji donesu sám.“

A nechav zatáčející se pěšiny, spěchal jsem k němu s darem rovnou přes pažit. Poncy však mezitím neustále couval. Bůh ví, jaký cit jej k tomu ponoukal.

„Podívejte se, Poncyčku, to již není pěkné; na místě, abyste se poděkoval za dar, který vám nesu, na místě, abyste mi podal pacičku, utíkáte přede mnou, jako bych byl nějaký kousavý vlk.“ Ale tomu jsem mohl mluvit, co jsem chtěl. Oč já se mu přibližoval, o to on se mne vzdaloval. Najednou jsem stál již u vosího hnízda, ale on odběhl k rybní nádržce. Pozorovali jsme se z povzdálí.

Zatím jsem se kochal pohledem na rozšťárané vosí hnízdo, které musí vzbuditi obdiv v každém, kdo je pozoruje. Jak klassické to dílo! A my se ještě opovažujeme nazývati zvířata nerozumnými! Jaká to nadutost! Téměř všem uměnám a celému průmyslu jsme se naučili od zvířat — ale jak těžce. Zvířata naopak od nás ničemu se nenaučila, umějí zrovna tolik, co uměla první den po stvoření světa.

Malá vosa znala již jistě za časů Adama a Evy vyrábění papíru, lidské umění však ani dodnes ještě není s to dáti kartonu onu lehkost a sílu. Tisíce let psali jsme na cínu, kamenu, železu, a přece již visel papír hotov na větvích stromů. Jen podívati se tam měli lidé. Malá vosa vyvěsila své podivuhodné tkanivo ve tvaru torbiček na větvičky stromů. A jak je dokonalé, jak jemné! Déšť skape s jeho hlazeného povrchu, pták zobákem není s to ho proraziti. Člověk tápal, zápolil s překážkami lučby a techniky a přece měl veliké tajemství již před samým nosem hotové v torbičce vosí. Ještě v uplynulém posledním století domnívali se lidé nějakou dobu, že papír lze jen z hadrů vyráběti. Vosa však prostestovala hrdě ve svém černožlutém kabátku a plesajíc bzučela: „Ne, já jej vyrábím z látky rostlinné.“

A z jaké rodiny pochází! Samí umělci, samí továrníci, samí architekti. A jak pracují!

Vystavěti každý rok jeden dům… I co jeden dům! Celé podzemní město. Složené, umělecké jako Westminster, a to vystaví jediná vosa z vlastní své síly bez přidavačů. Ona sama je vším, inženýrem, dělníkem, polírem. Jakmile se počne vzduch oteplovati, hledá si díru v zemi, nalezne-li ji, je to, jako by přišla zdarma k stavebnímu pozemku, nenalezne-li jí, vyhrabe si nějakou. Ale má k tomu motyky a lopaty? To sice ne, ale Bůh jí dal silnou čelist, a tou vyhloubí si potřebnou díru. Kol dokola se vinoucí galerie vede k jámě v průměru asi dvou stop, v které bude nové město zbudováno.

Především by potřebovala sekery, kterou by rozštípala třísky, aby mohla zevní stěny svého domu z jemné, třepenaté látky vystavěti. Sekery nemá, ale má tykadla. A není tesaře, jenž by pracoval dovedněji svou sekyrkou, než paní vosa svými tykadly.

Ale ku spojení stěn by bylo potřebí také trochu malty. Ani to neuvede pana mistra nebo paní mistrovou do rozpaků, poněvadž nejlepší maltou jest jejich slina. Pustí se silně do práce a staví stěny, strop, klenutí, pak arkýř, to nádherné, filigránské, polokruhovité dílo, které nese dvanáct hezounkých, lehounkých sloupků, a které je plno šestihranných, drobných komůrek, každá komůrka dole s malým otvorem. Celá vosí kasárna. V každém arkýři půl druha tisíce komůrek. Za každým arkýřem následuje řada sloupů, pak zase nový arkýř a zase sloupy a zase arkýře s buňkami pro šedesát tisíc obyvatelů.

Tolik umění, tolik nádhery, ale co je to vše platné? Přijde malý Poncy a vyhrabe, rozmetá celé město. Pak ať má za takovýchto okolností někdo chuť býti vosou a neštípati, nebzučeti. Čert aby zůstal lhostejným. Právě proto jen bzučí, bzú, bzú.

„Ale to krásné, to velké vosí město, Poncíčku. Já vím o jednom ještě větším. Pojďte, já vám je ukáži.“

Ale Poncy stál vzdorně u vodometu, a aby mu ani zde čas neplynul zbytečně, házel kamínky po zlatých rybičkách, jen chvílemi pohlédl kradmo na mne, jsem-li tam ještě?

„Tak vy tu trubku nechcete? Mluvte přece, Poncy. Nebo ji dám jinému.“

Poncy neodpovídal, zatvrzelý vzdor mu hrál na čele i kolem rtů, které svíral, a očí upíral k zemi jako loupežník z bakoňského lesa.

„Tedy dobře; mně je to jedno, nejdete-li; položím trubku zde na list aloe, chcete-li vezmete si ji odtud. Pá, pá, Poncíčku!“

Nechal jsem tam trubku a kráčel jsem k ville, abych se odebral do svého pokoje. Cestou mě však napadlo, že by bylo dobře vyčíhati hocha, co bude dělati, i skryl jsem se tudíž v jedné skupině jehličí.

Přiblížil se zvolna k místu vosího hnízda, tam stanul, složiv ruce na zad, a prohlížel dobře ze všech stran trubku, která se tyčila z masitých listů aloe, jako by byla jejím květem. Byla krásná, velmi krásná; zrak jeho nemohl se od ní odtrhnouti, ale přece se neodvažoval na ni sáhnouti. Nedůvěřoval mi, nevěřil, že bych mu chtěl způsobiti nějaké potěšení. Cítil, že v té trubce vězí nějaké nebezpečí, ale nemohl odolati.

Ulomil dvě hůlčičky z javorové větve a složiv je jako kleště, shýbl se, zdvihl jimi velmi opatrně hračku a velice se divil, že se mu nic nestalo. Hračka ani nestřílela, ani z ní nevyskočil žádný čertík, nevstřikla mu žádné jedovaté šťávy do očí, byla to docela nevinná trouba, o nic horší té, s kterou malují archanděla Gabriela; kdož ví proč, ale stále si myslil, že z ní vyjde nějaké pekelné překvapení; z rozlomené housky vyběhne myška, z hedvábné zelené hlávky vyskočí zajíc a počne hráti. Jenže to vše milé, žertovné. Ale z trouby vyleze nějaká obluda, před kterou až krev hrůzou stydne a snad jej i sežere.

Opravdový výkřik radosti se mu vyrval, že trubka je upotřebitelná, ale přece ještě ji držel chvíli daleko od sebe jako nějakou dynamitovou patronu, shýbl se ještě jednou a díval se do jejích útrob. Ty byly však právě takové, jako všech ostatních trubek. Nic podezřelého, nic neobyčejného v nich není. Smělým odhodláním vzal ji do ruky a foukl do ní.

Trom prom, tru ru, rú, rú.

Ostře a mohutně bučela a vřeštěla v hlubokém tichu. Neboť celá zahrada byla vymřelá, tichá. Jen včely a vosy bzučely nad květinami. No, jen ten jejich bzukot trouba důkladně překonávala, neboť malému Poncymu se čím dále tím více zamlouval její hlas, i foukal do ní, co plíce stačily. Jeho od třešní zamazané tváře se naduly jako dva míče.

Nyní je vše již v dobrých kolejích, spěchal jsem spokojen do svého pokoje vyčkat následků. A hle, již se jevily. Pantalovics řítil se proti mně po schodech v županu, bez čepice, div mne neporazil.

„Brunnere! Hej, Brunnere! Holá, Brunnere!“

Obrátil jsem se. Pan Brunner vyděšen objevil se dole u schodů.

„Slyšíte to?“ zařval naň Pantalovics. „Slyšíte tu troubu? To by se člověk zbláznil. Kdo to tropí?“

Pan Brunner nejdříve sňal svou domácí čepičku před velkým Pantalovicsem, pak běžel před dům a díval se odtud do zahrady.

„Ustaňte, ustaňte,“ křičel prosebným hlasem na Poncya. „Panenko Maria, neopouštěj nás!“

Poncy však nyní leže naznak ve visuté rohoži a houpaje se foukal dále s náramným potěšením, jako fouká Pan do své pišťaly, krom toho ničeho ani neviděl ani neslyšel.

„Kdo je ten neznaboh?" řval ještě více rozčertěn Pantalovics.

„Jeden hošíček, velmožný pane, jeden malý hošík,“ drkotal pan Brunner poníženě.

„Tak tam jděte a nalupejte tomu zmetku.“

Pohodlnostní rada zbledl.

„To je nemožné, nemožné. Je to syn císařského komořího, Kürtössyho… syn komořího, komořího.“

Pantalovics zmodral vztekem. Chňapal po vzduchu, aby se neudusil.

„Nemožné? Co mi to zde žvaníte? Což nemáte rukou, abyste mu natloukl?“

„Ale syn komořího, komořího, který sám bude kdysi komořím.“

Pantalovics byl by snad i z kůže vyletěl, kdyby na velký povyk nebyla přispěchala jeho ošetřovatelka.

„Běž tam, Zuzo, a natluc tomu troubícímu klukovi, ale tluc jej jen do hlavy, aby nezchroml.“

Zuza nelenila, také se nedala prositi, když jednou pán poroučí; letěla jako vítr. Za půl minuty přestalo troubení, jako když je nůžkami přestihnou, nastalo hluboké ticho, které bylo za chvilku přerušeno žalostným jekotem Poncyovým.

Já byl již nahoře v pokoji a přihlížel jsem z okna, jak Zuza mlátí kopajícího, kousajícího Poncyho, sází mu rány zleva, pif paf zprava, kde jej trefí, Poncy bečí a svolává otce i matku svým strašlivým kvičením.

Nemocní hosté villy vybíhají polekáni ze svých pokojů. Komu to dřou kůži s těla? Mohli věřiti svým očím, že selka, hospodyně nově přibyvšího hosta, tam deklinuje malého despotu, Poncy Kürtössyho?

Hrozili se, ale do toho se míchati se neodvažovali. Jedna slečna Peregiů tam chtěla běžeti, ale její matka ji zadržela.

„Zůstaň zde, Mici, i tebe by byla s to uhoditi, a bez toho ještě nepatříš k rodině.“

„Božínku, božínku,“ křižovala se stará paní, vdova sirotčího soudce z Jagru, „kdyby se tohle stalo před padesáti lety a stalo se na příklad v Bardějově, jak by přiklusal nyní husar a uťal té selce na místě hlavu!“

„Ano, ano,“ povzdychl si dnou mořený stařeček, šermuje svou berlí — „čas a místo jsou dva velcí faktoři. Ale kde jsou příbuzní chudáčka Poncyho?“

Byla skutečně obava, že selka sama se spokojí s dosavadním potrestáním Poncyho, a že kumpanii diváků ujde ten největší požitek, to jest, že přiskočí ještě komoří nebo poručík a pustí se do hospodyně, načež že vkročí Pantalovics také na kolbiště a nastane teprv ta pravá mela.

A vskutku přišla paní Kürtössyová, vyběhla úplně v nedbalkách ze svého pokoje a nehledíc ani napravo ani nalevo, převracejíc květináče a kropicí konve, zuříc přihnala se jako tygřice, když zaslechla srdcervoucí řev svého mláděte. To nebyla již dáma, konec přijatému společenskému nátěru, nyní jest jen matkou a vrhá se s plnou odhodlaností na paní Zuzu.

„Huh, ty bestie, pustíš hned mé dítě?“

A to hubené, křehké stvoření, které by i vítr odfoukl, zatřáslo takovou silou mohutnou Zuzou, že tato v překvapení svém pustila Poncya, jenž strašlivě kviče uháněl k domu zachránit svou kůži.

Paní Zuza, ucítivši, že se jí vrývají cizí drápy do hrdla, byla jen okamžik překvapena; jakmile si povšimla své odpůrkyně, jen pohrdlivě se usmála.

„No, no, věchýtku! Co pak chcete? Vždyť vás zamáčknu jako blechu, jestli na vás sáhnu. A tak? Vy jste matka toho dítěte? To jste měla poroditi spíše nějaké štěně. To pekelné kvítko mne celou pokousalo. Pusťte můj krk, nebo do vás strčím.“

Jednala s ní s vysoka jako veliký medvěd s lasičkou, ale Kürtössyová neviděla, neslyšela, jen bušila svýma malýma kostnatýma rukama, kam trefila. Zuzu to nebolelo, ale přece toho měla již dost.

„Ej, jděte do pekel! Nestydíte se jako dáma takhle se práti,“ a tak do ní strčila, že tato zavrávoravši, upadla na trávník a buď následkem nárazu neb strachu neb zlostí omdlela.

*

Tak hrozné následky vznikly z té malé trubky.

To bylo již přílišné. Tak jsem to ani já nechtěl. Jen kdyby se byla tím ta trapná aféra již skončila, ale jako před skutečnými bitvami předcházívá diplomatická válka, tak v tomto případě po skutečné bitvě diplomatická válka teprv následovala.

Kürtössyovic, zvláště muži, uslyševše, co se stalo, vzplanuli hněvem a žádali, aby paní Zuza okamžitě villu opustila.

Paní Zuza o tom nechtěla ani slyšeti, vyzývavě položila ruce v boky:

„Já se odtud nehnu ani o píď, ale je-li tomu již tak, ukáži jim, že se budou odtud kliditi oni.“

Pan Brunner se snažil věci tyto vyrovnati, ale nebylo to možné. Roztrpčení rostlo čím dále, tím více různými vzkazy a drobným škádlením, tak že konečně postavili před pana Brunnera jako ultimatum: „Buď půjdu já nebo ten druhý.“ Byly to trapné hodinky v životě ubohého pana Brunnera. Kürtössy-Pantalovicsovská záležitost udržovala nejen villu, ale celé lázeňské obecenstvo v zimničném rozčilení jako nějaká zajímavá partie šachu. Na kterou stranu se obrátí vítězství? Oči celého světa byly obráceny na Brunnera, jemuž dány byly tři dny na rozmyšlenou. Brunner cítil se po tyto tři dny velikým, povzneseným, mocným, ale noci trávil bezesné v uvažování této velké otázky. V kavárnách, v lázeňských salonech, na procházkách, v inhallačních síních děly se veřejné sázky: kdo bude vítězem.

Vznešenější společnost pokládala to za nemožné, aby dámě z panského stavu, když se jí stala taková urážka, nebylo dáno zadostiučinění.

„Je-li Pantalovics gentleman,“ říkali, „nebude moci také trvati na vítězství své služebné.“

Ale to nebyl náhled jednomyslný.

„Eh, hloupost,“ mínili jiní, „Pantalovics nedá podlehnouti své ošetřovatelce, aneb bůh ví, čím mu je. Proto ji sem vzal, poněvadž jí potřebuje. Pantalovics je s ní tedy solidární, a bude-li ona vystrčena, půjde on také.“

Jednotlivé, na povrch se deroucí pověsti rozvlnily nejednou mysli všech. Lidé, kteří s Brunnerem mluvili — a každý se snažil přijíti s tímto vynikajícím mužem do styku —, kolportovali jednotlivé jeho poznámky jako kdysi jednotlivá slova Bismarckova a budujíce na nich, kombinovali věci budoucí. Někdo prý řekl v kovárně, kde dával pan Brunner své koně kovati: „Konečně není těžko voliti mezi kamelií a lebedou.“

Na to pan Brunner odpověděl:

„Hm, hm, v pěstovaných zahradách bývají rostliny opatřeny kolíky, a kdybychom je i s kolíky počítali a pomyslíme-li si, že by u kamelie byl zaražen kolík stříbrný, ale u lebedy kolík zlatý, volil by jistě každý rozumný člověk lebedu.“

Tato nevinná věta způsobila ve straně Kürtössyově hotovou paniku, kdežto plachty Pantalovicsovců se naduly veselým, příznivým větrem. Zbývají ještě dva dni, za tu dobu lze mnoho vykonati. Kürtössy, vida čest starého rodu ohroženu, uvedl v pohyb vše, aby předešel velké hanbě. Byl za dobré se všemi okolními šlechtickými rodinami, mezi nimi též se štýrským guvernérem trávícím léto v blízkém zámku.

Druhého dne je všechny navštívil, vylíčil jim stav věcí, načež oni mu třetího dne opláceli své návštěvy; dvůr „Verony“ naplnil se nádhernými čtyřspřeženími, srdce pana Brunnera skákalo radostí a pýchou. A což teprv, když i jeho excellence pan guvernér mu podal ruku a poklepav jej na rameno, pronesl:

„Doufám, že můj ctěný přítel Kürtössy bude u vás spokojen, milý Brunnere. Buďte po vůli tomuto hodnému pánu.“

Brunnerova tvář zářila a pozdvihnuv zbožně oči k jeho excelenci, děl:

„I krev svou bych rád procedil pro pana Kürtössyho.“

„Jste řádný muž,“ odvětil pan guvernér s přesvědčením, „adieu!“

V uších pana Brunnera zněla — zvonila tato slova jako nebeská hudba celý den a celou noc, ale rozšířila se také po lázeňském místě, a akcie Pantalovicsových klesaly o překot.

Kürtössy cítil se třetího dne odpoledne již tak v sedle, že se procházel v zahradě v pohodlné letní čepičce a dal nad jedním loubím vyvěsiti tištěnou tabulku: „Vyhrazené místo“, což činívají jen velkovévodové a největší potentáti. Kürtössy demonstroval. Kürtössy chtěl tím obecenstvu projeviti: „Zde já jsem pánem.“

Pantalovicsovi já donášel různé zprávy, první den dobré, druhý den zlé. On se jen usmíval k těm i oněm a nedal se vyrušiti ze své lhostejnosti.

Když nastal rozhodný den, dostavil se ráno slavnostně a vážně s tváří zlo věštící pan Brunner do jeho pokoje; srdce jeho bylo tentokráte tak tvrdé, jako límec jeho košile. Opakoval si: „Kočka se bojí, ale já se nebojím, kočka povolí, ale já nepovolím.“

Čekal, že mu bude vydržeti velký útok Pantalovicsův, který se bude snažiti jej naladiti proti Kürtössymu — ale to je nemožné již k vůli guvernérovi.

Pantalovics však bafal zcela lhostejně ze své hliněnky, když Brunner byl vkročil.

„Posaďte se, milý pane Brunnere.“

„Děkuji, chci jen stručně vyložiti své stanovisko v té trapné záležitosti, ráčíte věděti…“

Pantalovics zívl.

„Vím, vím, ale nechme toho ještě… několik minut. Slyšel jsem něco jiného. Totiž, že jste loni prodával ,Veronu‘.“

„Ano, vyjednával jsem s kterýmsi štýrskohradeckým lékárníkem, ale nedohodli jsme se.“

„Proč?“

„Poněvadž byla mezi náma velká diference. On nabízel šedesát tisíc zlatých, já žádal osmdesát.“

„Za osmdesát je tedy na prodej.“

„Oh, ano,“ pravil pan Brunner netrpělivě.

„Tak,“ Pantalovics plácl rukou do dlaně pana Brunnera, pak zvolal na Zuzu, která utírala skleněné tabule arkýřových dveří:

„Zuzo, vyhledej mou tobolku, je tam někde ve vnitřní kapse mého včerejšího kabátu a vyplať z ní tomuto pánovi osmdesát tisíc!“

Pan Brunner vytřeštil oči a chňapal tak po vzduchu jako sumec, když naň nalijou vody. Kroutil hlavou, oči mu jiskřily, a mezi tím, co mu paní Zuza sázela nasliněnými prsty tisícovky, broukal udiven: „Forgóš teremtette, forgóš teremtette!“

„A nyní můžeme přejíti k jiným věcem,“ pravil Pantalovics, vyklepávaje popel své dýmky, „chtěl jste něco říci.“

„Oh, nic, nic.“

„Jsme tedy v pořádku. Jen si račte sednouti a napsati kupní smlouvu, zavolám také hned dva svědky. Villu koupila od vás Zuzana Szabóová, poněvadž já jí kupní cenu daruji. Vy, libí-li se vám, můžete zůstati i nadále správcem domu, ale nová vlastnice žádá, aby ti lidé, víte, ti Kürtössyovic ještě dnes z domu jejího se vyklidili.“

Také se ještě téhož dne vystěhovali. Milostivý pan komoří nasekal nyní také sám, vlastníma rukama Poncymu, pro kterého rodina takového pohanění utrpěla. Do „Verony“ nastěhovaly se nyní mír a pokoj, a vosy zahradní, vedou-li o velikých událostech jich se týkajících kroniky podobné letopisům lidským, zajisté zapsaly do svých dějin asi toto: „A dnes vzdálil se z našeho kraje, pokud se týče s pevniny onen obrovitý netvor, který hubil náš rod a v ssutiny obracel naše domy a města.“