Lípy — dědičky

Když roku 1736 Marie Terezie, spanilá arcikněžna, si brala Františka Lotarinského, zpívali i v Uhrách kněží mnohé „Tedeum“, a více než jindy popíjeli na oslavu svatby pánové stavovští.

Hrabě Karel Brunswick, tehdejší velký župan novohradské stolice, lámal si zle hlavu, jakým způsobem by mohl před dvorem vyniknouti. Neboť i tehdáž byli již snaživci. Ano i dávno již před tím. Máme silné podezření, že i biblický Abrahám také jen ze snaživosti chtěl obětovati malého Izáčka.

Ale zůstaňme u novohradského velkého župana, jenž byl by při této příležitosti se velice rád nějakým zvláštním způsobem vyblýskl. Chtěl provésti něco velmi loyálního, ale aby to bylo přece jen laciné. Dlouho přemýšlel, až konečně vydal rozkaz, aby obyvatelstvo nasázelo pamětní stromy. Tato loyajita je trvalá a nestojí nic.

Poněvadž následoval hrozně suchý rok, ujaly se pamětní stromy jen na málo místech. Ale nám po ostatních nic není, naše historie jedná o dvou, mohutně se rozvinuvších lipách, které zasadil velmožný pan Pavel Lányi na kraji své louky Porovky v pomezí obce Čikavy. Za čtyřicet let vyrostly v košaté stromy mohutných kmenů, přes to že lípa bývá líná, či něžněji řečeno, že ráda se zdá býti dlouho mladou. Slovem Pavel Lányi se dožil toho, že pod haluzemi stromů mohl býti postaven úplně ve stínu stůl prostřený pro dvanáct osob.

Jako filosofický člověk na konci svého života se zamyslil o své dlouhé životní dráze a přemítal v duchu o tom, zdali, ač zastával několik úřadů a důstojenství, nepředstoupí za krátko před tvář všemohoucího a stvořitel se ho nezeptá, jaké stopy zanechal na onom světě, a zdali by pak nebylo nejúčelnějším odpověděti: „Zasadil jsem, pane, dva nádherné stromy na louce Porovce, ty tam rostou, kvetou, dýší vůní a poskytují stín unaveným chodcům.“

Tak se vžil do této myšlenky, že provozoval se svými stromy pravou bohoslužbu. Každý den si vyšel na Porovku, ořezával, čistil je a tak s nimi rozmlouval, jako by byly nějakými rozumnými bytostmi. Jestliže nějaká větévka se poranila, zamazal ránu měkkou hojivou prstí, aby se dále nešířila. Pečoval nejen o onu jejich část, která vyšla na denní světlo, ale i o tu, která rostla dovnitř, neboť i kořeny jsou právě tak milé dítky stromu jako haluze, jenže ony se nevypínají, ony nepotřebují denního světla a okázalosti, zaryjou se rády do půdy, často mezi tvrdé kamení, aby odtud živily neviděny svou matku a tam nahoře své malé krásné větve-sestřičky, které šumí, kvetou a ukolébávají usedající na ně ptáčky.

A stromy byly mu vděčny. Poskytovaly mu stín, léčivý květ a odpočinek. Nikde si tak sladce nezdříml jako pod nimi, na bílé mramorové lavici, na které byla vyryta tato slova:

„Odpočiň zde, chodče, jdeš-li touto cestou. Těmto stromům dala život královna, ale jejich vůně a stín náleží též tobě.“

Ano starý pán dožil se i toho, že jednoho dne sama Marie Terezie stanula pod stromy a tam posvačila.

Vznešená paní ke konci panování svého ztrávila asi dva dny ve Vácově u biskupa Migazziho, a když uslyšela o lipách v Čikavě, které k ní jakýsi vztah měly, zachtělo se jejímu ženskému srdci, aby je shlédla; nařídila tudíž, že druhého dne odpoledne tam pojede, aby hofmistr ihned o tom zpravil statkáře, královského radu, Pavla Lányiho.

S obnaženou hlavou čekal ji stříbrovlasý hospodář pod čikavskými lipami s bohatě prostřeným stolem, se svačinou královny důstojnou.

Panovnice dlouho, mlčky se dívala na zajímavé stromy, vzbudily v ní asi mnohou, mnohou vzpomínku. Hlasem rmutným, ale přece vlídně podotkla:

„Velmi mne těší, milý Lányi, že jsem mohla spatřiti vaše stromy. Jsou mohutné, krásné. Ale zároveň nezdvořilé, poněvadž mi povídají, jak jsem stará.“

Pak se s úsměvem posadila a okoušejíc občerstvení, prohodila ke Kounicovi:

„Kníže, vy se vyznáte v takových věcech, vryjte do stromů má počáteční písmena.“

Tak stal se jeden strom podle „M“ Marií, druhý pak podle „T“ Terezií.

Královna tam ztrávila ještě asi půl hodiny, vesele se bavíc s biskupem a se svými palácovými dámami. Odcházejíc, ulomila vlastní rukou jednu vonnou větévku a ovívala jí svou majestátní tvář, aby odpuzovala komáry.

Ač měly stromy Lányiovy i dosud již velkou cenu, jakž teprv vzrostla jejich vážnost od nynější chvíle! Na sta historek rozlétlo se do širého kraje o památné svačině, a nebylo pravého kavalíra, který by si nebyl opatřil alespoň jednu větvičku z lip, aby ji poslal své zbožňované, aby si ji uložila buď do své modlitební knihy aneb do své vázy v salonku.

Pavel Lányi se ulekl. No, jestliže tato bláznivá móda se rozšíří, roznesou brzy oba stromy, nezůstane z nich ani třísky. To je hrozné, že pořád ještě je tolik lidí do sebe zamilovaných! Rozhodl se, že do té doby, než tam dá postaviti řádný hlídačský domek, bude ve dne v noci seděti pod lipami hlídač s puškou, aby nikdo již jejich větví nelámal. Do chorobné jeho lásky vmísil se nyní také ještě pocit vážné starosti o budoucnost stromů. Co se s nimi stane, až jeho tu nebude? Kdo je bude ošetřovati, kdo střežiti? Rozlámou, rozeberou je. Kluci vryjou do nich svá jména, pastýři budou rozdělávati pod nimi své ohníčky, zapálí je, nešťastní fráteři se na nich budou věšeti a tím je poskvrní.

Znenáhla v něm uzrála myšlenka, kterou nadiktoval na smrtelném loži: veškeré své movité i nemovité jmění, poněvadž neměl potomků, odkázal v šáryšské stolici žijícímu synu svého bratra Michala Lányiho kromě šedesáti jiter luk Porovky a čtyř tisíc mariatereziánských tolarů.

„Odkazuji,“ diktoval umírající, „luka a čtyři tisíce tolarů oběma lipám tím způsobem, aby čas od času slúžný a čikavský farář jmenovali ve společné dohodě opatrovníka, jenž by výnos luk a peněz věnoval opatrování stromů. Přeji si, aby kolem stromů bylo postaveno úhledné zábradlí a aby, pokud toho bude potřeba, na ně zvláštní hlídač dohlížel.“

„Poněvadž však na tomto světě vše je pomíjející a tudíž i ty stromy, ustanovuji, aby pro ten případ, že by stromy časem buď uschly, válkou, bleskem, živelními pohromami aneb jakýmkoliv způsobem zahynuly, jak luka, tak i uvedená částka peněz, která budiž u vácovské kapitoly spravována, připadla přímým na živu jsoucím potomkům jmenovaného Michala Lányiho.“

„Nařizuji dále, aby, až má duše k Bohu se povznese, mé práchnivějící tělo pod tyto stromy bylo pohřbeno; ve jménu otce i syna i ducha svatého amen.“

*

Přešlo tak asi čtyřicet let přes starou, blátivou zeměkouli, na které je tolik trávy, tolik stromů, tolik lidí a tolik brouků.

Obě lípy stále ještě žily, ba ještě více zmohutněly. Hrob pod nimi se slehl, sotva bylo poznati, že tam kdysi hrob býval. Jen divoké včely by o něm mohly vypravovati, které tam bzučely nad ním a slýchaly o něm od svých otců.

Svět všemu zvykne. Zvykl i tomu, že není Pavla Lányiho. Divoké včely zvykly tomu, že tam není hrobu. I stromům zvykli lidé v kraji. S počátku jim to bylo divné, že jsou pány tak krásných luk a kapitálu. Ale dědic svého času neučinil žádných námitek, vždyť ta louka byla pouhou maličkostí proti zděděným třem tisícům jiter, nestálo to ani za řeč. Ani úřad ničeho nenamítal, naopak líbilo se mu to. Doneslo se, že královna, dověděvši se o závěti starého Lányiho, otázala se Kounice, je-li lze ji schváliti; kníže odvětil s úsměvem:

„Může-li míti jedna květina dvě království, proč by nemohly míti dvě lípy jednu louku?“

Ovšem byla královna tehdáž květinou již valně povadlou, ale poklona byla čerstvá, a úřad respektoval výrok Kounicův; obě lípy užívaly v klidu svého důchodu — totiž té částky z něho, které jim opatrovník dopřával.

Závistníků neměly, ledaže si nějaký chudý poutník k nim někdy povzdychl:

„Jak dobré by to bylo, vzíti si z nich jednu za ženu!“

Dědic sám již nežil téměř čtyřicet let. Dokud žil, byl velkým pánem a na čikavské lípy si ani nevzpomněl.

Jeho utkvělou myšlenkou byl jiný strom, kterému se zvláště daří na půdě šáryšské stolice: rodokmen. Nemoc tato jeví se v pátrání po skvělých historických předcích a ve vyhledávání styků.

Člověk si na příklad představuje, že je v něm tasemnice nebo had, aneb si myslí, že v něm proudí krev Garaova.^[1] Buď tak nebo onak, ten člověk je nešťastným. Poněvadž hledá, hledá, ale nikdy nenalézá ani té krve Garaovy ani toho hada.

Následky jsou však neodvratné. Když člověk se rýpá v hrobkách, na místě aby ryl zemi, jde den ode dne hloub; tak se stalo, že Jiří Lányi vyčerpán, zadlužen zanechal svůj statek dvěma svým synům, Ubulu a Josefu.

Ubula zastřelili šťastně ve francouzské válce dříve, než se oženil, ale když byl již svůj podíl utratil; rodinu založil tedy jen Josef, ale i Josef byl člověk „zatížený“, jak lékaři říkávají. Jeho vášní bylo soudění se. Soudil se pro vše, s každým a věčně se jen soudil. A to bylo velkou chybou tehdáž, v době starých pravotárů, to nebylo jen takovým žertem jako nyní. Staří fiškálové byli ještě zdatní, vážení páni, jimž se člověk důvěřivě oddával tak, že ponenáhlu nechal svou kůži v jejich rukou, aniž toho pozoroval. Dnešní fiškál není již nebezpečný, neboť dnešní fiškál je již docela podezřelou firmou, zcela nesvědomité bezbožné individuum. Jeho diplom je jako zvonek na krku benátských koček. Pozor, kočka se blíží! Kočka se zvonkem po celá léta neuloví holubího masa na náměstí svatého Marka. I když vyškubne holubu tu a tam nějaké to pírko, většina jich včas uletí. Dnešní fiškál již příliš mnoho neškodí, ale dokud jeho diplom ještě nebýval výstražným zvonkem, mohl prokurátor se svým klientem zatáčeti podle libosti.

Pan Josef očividně chudl. V jakém poměru ubývalo jmění, v takovém poměru vynořovala se z rodinných památek historie čikavských lip.

„Čikavské lípy! Hloupá to věc. Zadržují nám nádhernou louku a vedle toho ještě kapitál. Slyšel kdo cos podobného na světě?“

Vypravovali to kde komu na potkání. Celá šáryšská stolice již o tom věděla. Někdo tomu věřil, někdo se smál. Neboť to je i v Šáryšsku věcí zcela novou, aby někdo očekával dědictví od stromů.

S počátku se mluvilo o obou novohradských lipách jen jako o rodinné zvláštnosti. Nosovým hlasem vypravovali o závěti ztřeštěného Pavla Lányiho starý Josef neb jeho syn Karel, který byl tehdáž právníkem v Prešově, a kterému ze staré slávy zbylo již jen to ráčlování. Nu, pak ještě ty stromy.

Později však bylo z jejich přednášek stále více vyciťovati chloubu a naději. Stromy čikavské tak, stromy čikavské onak. Aby ďas vzal ty stromy čikavské!

Mladý Lányi o jedněch prázdninách nelitoval cesty do Novohradska, a poněvadž uměl trochu malovati, zvěčnil obě lípy na plátně a přivezl je domů, kde je pověsili ve veliké jídelně mezi ostatní rodinné obrazy.

Návštěvníkům bylo na novo čeho slyšeti, nyní jim říkali již vážneji:

„To jsou ty jisté lípy, příteli, bratře. Ty nás ještě jednou vytrhnou z bryndy.“

Nepříjemný host pak na to obyčejně prohodil něco o tom, jak dlouhý život mívají lípy na této zemi.

„Nuž, a jak dlouho mohou žíti?“

„Pět až šest set let.“

„Hm,“ — povzdychl si v duchu pan Josef, to bude těžké se dočkati.

Život lip nedoznával zatím žádné změny. Škytati neuměly, proto jim to časté jich vzpomínání pranic nevadilo, klidně snily tam v dáli na porovských lukách ani netušíce, že jsou již posledními sloupy rodiny Lányiovy. Takové sloupy, které stojí v cestě. Ale je možné, že Terezie (do které vryl Kounic písmeno T) si to následující zimy nějak rozmyslila. Neboť, když přišlo nové jaro a Marie dle starého zvyku vytlačila první pupeny, pěkné fialové výhonky, Terezie ani nemukla. Pravda, že Terezie bývala vždy línější a potřebovávala vždy více slunných dnů, ale s počátku si tohoto opožďování nikdo nevšímal. Když pak ale Marie i listy své již rozvinula a Terezie stále ještě spala, tehdejší opatrovník, pan Michal Poroszkay (švagr velmožného pana slúžného, Štěpána Somogyiho), uslyšev tu zprávu, nemálo polekán vyjel si do Porovky shlédnout pravý stav věci.

Lidé mluvili skutečně pravdu; lípa Terezie trčí k nebesům holá.

Velmi se zasmušil pan Poroszkay a již s kozlíku jal se starý strom plísniti:

„Co tropíš, Terko, u čerta? Zbláznila jsi se, Terko? Terko, nedělej hlouposti! Vzchop se přec, Terko!“

Až teprv, když přistoupil blíže a perořízkem seřezal na větvích i na kmeni kůru i lýko a když zajel do dřeně, shledal, že Terka jest vskutku již nebožkou, úplně vyschlým pařezem, který jen ještě jednou se zaleskne na této pozemské pouti, až jí budou oheň rozdělávati.

Bylo zle, věru zle, a lstivý Poroszkay byl by rád zatajil tuto smrt, ale oči Lányiovic tehdáž již s takovým zájmem tkvěly na stromech, že neminulo ani téhodne a již o věci věděli.

Nemeškali ani dne. Jejich pravotár podal ihned žádost k stoličnímu úřadu novohradskému, doloživ ji křestními listy a opisem závěti Pavla Lányiho, a domáhal se toho, aby župním úřadem nyní, kdy jedna z čikavských lip uschla, vydána byla polovina porovské louky a polovina kapitálu uloženého u vácovské kapitoly přímému potomku Michala Lányiho, Josefu Lányimu.

Stoliční úřad poslal žádost k vyřízení velmožnému panu slúžnému, Štěpánu Somogyimu.

Velmožný pan slúžný Štěpán Somogyi pak vydal po svědomitém prozkoumání věci následující rozhodnutí:

„Po zemřelém stromu dědí strom na živu zůstavší.“

Byl to snad rozsudek šalamounský (takým ho nazvali též pan Poroszkay a farář), ale přece byl nezákonný. Již tím, že slúžný nemůže vynášeti ortel smrti, a tento rozsudek způsobil přímo smrt Josefa Lányiho. Když přečetl výměr, vypadl mu papír z ruky, a on sám zřítil se bezduch k zemi: byl raněn srdeční mrtvicí.

Po smrti starého vypukly zmatky. Věřitelové, jako by si byli dali slovo, počali sa najednou hrnouti se všech stran.

A Lányiovic měli přece již takový krásný hotový plán. Jen ještě kraťounký oddech, jen krátký čas a to dědictví, a byli by se postavili opět na nohy.

Žil tehdáž v sousedním městě Košicích do soukromí se uchýlivší velmi bohatý vídeňský svíčkář, jakýsi Schrammel se svou pihovatou zakrnělou dcerou Malvínou.

Stísnění Lányiovi, otec a syn, vrhli své plány na toto znetvořené dítě. Věc se měla tak, že Karel byl daleko široko jedním z nejhezčích mládenců; otec s rozkoší si liboval:

„Z této papule musíme nadělati peníze, amice.“

Měl bledou, světobolnou tvář, není na světě dívky, která by jí odolala. K tomu se družila štíhlá, křehká postava. Celkem to byl velmi zajímavý, nervosní, smutný, snivý mladík, „nedodělaný piktor“, jak ho nazývali. Jeho dvě velké oči svítily jakýmsi zvláštním, nadpozemským leskem.

Základem plánu bylo, že hoch na několika bálech v Košicích s dívkou tančil a tato se doopravdy naň přilípla.

Věc byla jistá, tak jako by již byla zde. Totiž dívka byla jista, vlastně její peníze byly jisty, jako by již zde byly. Jen malé investice by k tomu bylo narychlo potřebí. Pěkný kočár, dva pěkné koně, livrejovaný kočí a několik set dolarů na útratu. Pak by se mohl ihned představiti jako ženich. A vše to očekávali nyní od stromu. Na místě toho přišly nepříznivý rozsudek, smrt starého pána a naléhání věřitelů.

Po pohřbu shromáždili se matka a syn k poradě.

„Za nedlouho vypíší dražby. Vše nám prodají, zůstaneme bez přístřeší a polí, nazí jako můj prst!“

„Co činiti, matko?“

„Musíš si tu holku vzíti. Musíme zachrániti jméno a rod Lányiů.“

„Já bych si ji vzal, ale kde vezmu náklady, kterých je k tomu potřebí?“

„Myslíte snad, matko, abychom se odvolali z rozsudku týkajícího se pozůstalosti po zahynulém stromu?“

„To je zdlouhavé a nejisté,“ odvětila paní. „Co je nám platná tráva, když scepení kůň? Peníze jsou u kapitoly, slúžný a kněz, kteří jmenují opatrovníka stromů, nepovolí v této věci tak snadno. A pak oni jsou doma, mají dost vlivu, aby prorazili to, co chtějí. Ne, synu, odvolání by nám nepomohlo.“

„Tak co mám tedy dělati?“ bědoval Karel.

Paní opřela ruce v bok.

„Co dělávají netrpěliví dědicové, když dědictví již příliš potřebují?“ tázala se ostře.

„Nuže co?“ přemítal Karel, hledě ztrnule před sebe.

„Zabijí zůstavitele,“ odvětila matka jedovatě.

„Zabijí?“ pravil Karel, zachvěv se. „Ale to je hrozné!“

„Nebuď alespoň hloupým, Karle! Co se na mne díváš tak upřeně? Je to ovšem hrozné, jde-li o člověka. Ale strom! Co je strom? Což pak je nezbytně nutno, aby sešel smrtí přirozenou?“

„Ano, ale…“

„Ej, ty jsi ťulpas, nemluv, kdybys jím nebyl, ten strom by tam již dávno nestál. Dva lidé a jedna pila by to za jediné krásné měsíční noci dobře mohli vykonati.“

„Ale což dovědí-li se to?“

„Proč by se to musili dověděti?“

V Karlu Lányiovi ujal se úmysl. V temných bezesných nocech uzrál a ustálil se. Ano, zabiji ten strom. Ať zhyne. Až stromu zde nebude, budu ihned pánem. Luka šedesáti jiter jsou skutečným Kanaánem, a čtyři tisíce zlatých je mi nyní jměním Kroisovým. Věc je tak jasná, že netřeba ani formalitami ztráceti času. První žid na to půjčí, a cesta do Košic k Schrammlovům je mi otevřena.

Nemyslil na dívku, vždyť jí nemiloval. Tam až nedospěl ještě se svými záměry. Obrazotvornost jeho malovala mu budoucno jen do té chvíle, až stanou jeho bujní čtyři koně, které koupí, před vraty Schrammlovými, on seskočí a hodí opratě livrejovanému kočímu. Pracovala v něm ta proklatá krev gentryů. Ta jej hnala, pudila a ukazovala pestrý obraz: jej jako ženicha, jako kavalíra. Opět jeden Lányi, který jezdí čtyřmi. Z toho by se člověk zbláznil. Oh, jak klusají čtyři komoni, jak metají jiskry kameny dlažby košické pod jejich podkovami! Lidé otvírají okna, kudy jede. Kdo je ten nádherný pán? Vždyť je to Karel Lányi.

Po celé dny rozmlouval, jednal při zavřených dveřích s věrným sluhou, jakýmsi Michalem Toportyánem. Při tom byl bledší než jindy, vyhýbal se lidem, chodil se svěšenou hlavou a zachvěl se, když jej někdo oslovil.

Cizinci upozorňovali Lányiovou:

„Dávejte pozor na svého syna, milostivá paní, něco zlého mu vrtá v hlavě.“

Najednou rozhlásil Toportyán, že odejde navštívit své příbuzné, a také odešel; za ním odcestoval Lányi na hony do Gemerska, prý k některému ze spolužáků, ale oba shledali se v Lučenci. Tam koupil pan Karel ihned sekery, a každý odjel na voze zvlášť najatém do Čikavy, zařídivše věc tak, aby byl právě pozdní večer, až přijedou do čikavského lesa.

Byl krásný májový večer, les dýchal balšámovou vůní a tisíce tisíců živých tvorů se v něm chvělo.

Na jedné pasece u chladného zřídla dal Karel vůz zastaviti a poslal jej zpět; zde očekával druhý vůz, na kterém přijeti měl Toportyán.

Rozčileně, netrpělivě přecházel sem a tam po měkkém, oroseném pažitě. Naslouchal, zdali již přijíždí druhý vůz, ale bylo slyšeti jen vzdalující se hrčení kol. Pak ani toho ne. Nastalo ticho, slavnostní ticho lesa. Chvílemi projel stromy chladný proud, milliardy haluzí zašustěly podivně, tajuplně.

Hrůzný chlad mu přejel po zádech. Zdálo se mu, jako by stromy sestrkovaly hlavy a mluvily o něm. Jako by si říkaly: „Jde vraždit!“

Obrovské oko upřelo se naň, hrůzyplné černé oko, veliké jak talíř. Eh, hloupost! Vždyť je to jen doupě stromu, velká černá dutina v jeho boku.

Plísnil se, že je tak velkým fantastou, i začal si pohvizdovati. Já se nebojím. Čeho bych se bál? A přec se mu řinul s čela smrtelný pot a počal se po všech údech třásti. Jako by se byly všechny stromy sběhly a naň se dívaly, jako by se mu chtěly postaviti v cestu.

A bylo to vskutku podivné, před chvílí stály stromy ještě řidčeji. Ano, tak se stalo — seběhly se.

„To je nemožné, to je nemožné,“ chlácholil sama sebe, „co si představuji, to je šílenství.“ A přece by byl na to přísahal, že stromy z okolí se sem sběhly a zamračeně, vyzývavě proti němu se postavily.

Ohmatal si rozpálenou lebku a snažil se myšlenkami sama sebe oklamati.

Oh, jak jsem bláhový! Na co myslím? Proto by se snad na mne hněvaly tyto stromy, že chci jejich sestru poraziti… Což pak ony dbají… Což pak ony vědí… Vždyť nejsou živoucími bytostmi.

Což pak mají nějaké vůle? Ty mi neublíží. Ale proč pak se jich tedy bojím, proč se třesu? Ej, já se nebojím tak jich, jako spíše jen tak ze zvyku. Ostatně se nemůže nikdo cítiti příliš volně v noci v lese samoten, kde mohou přijíti lupiči každé chvíle.

Nyní přešlo nad lesem lehké zavanutí větru, haluzí zašumělo a počlo se pohybovati jako nějaký tábor. Z tohoto šumění jako by vyrážel podivuhodný zřetelný hlas:

„Ne lupičů se bojíš ty Lányi, Lányi, Lányi!“

A tisíce stromů kývalo korunami.

Oh, běda, cítil vskutku, že lupičů se nebojí, skoro toužil, aby se nyní jeden z nich přiblížil a naň zvolal, aby lidský hlas přerušil tento tajuplný, děsivý šumot lesa.

Není nic hroznějšího.

Lidský hlas nepřicházel, a bylo slyšeti dusot koní a hrčení vozu.

Prudce se rozběhl v onen směr:

„Toportyáne!“ řičel, „Toportyáne!“

„Hop, hop!“ volal Toportyán, „již přijíždíme, mladý pane.“

Byl to skutečně vůz Toportyánův.

„Nu, vidíte,“ pravil Toportyán slovácky vozkovi, „zde mne čeká již můj bratr, myslivec, zastavte, strýčku.“

Vůz zastavil, a Toportyán s něho seskočil.

„Že jste již zde,“ podotkl tupě Lányi, „dlouho bych to již nebyl vydržel.“

„Co je vám, mladý pane?“

„Bál jsem se, Michale. I nyní se ještě bojím. Což neslyšíte, jak mi cvakají zuby.“

„Viděl jste snad něco?“ šeptal Toportyán, polekán.

„Ne, ne, jen tyto stromy… Ty mi hrozily.“

„Ah co,“ smál se Toportyán, „strom člověka nesežere. Myslil jsem, že mladý pán viděl nějakého kance nebo medvěda.“

Smích Toportyánův poněkud uklidnil jeho čivy.

„Pojďme, Toportyáne, chopme se díla. Vůz ať počká zde. Pila a sekery jsou tam dále. Umí kočí maďarsky?“

„Ani slovíčka.“

„Tím lépe. Co jste mu řekl, proč sem jedete?“

„Že mám zde bratra, myslivce v čikavském lese, kterého odtud odvezu, poněvadž jedeme na námluvy.“

„Velmi dobře, ale nyní již pojďme.“

Toportyán nařídil vozkovi, aby nakrmil koně, načež se odebrali oba na onu mýtinu, kde před tím byl zastavil vůz Lányiův. Tam byly pod jedním stromem v pytli slámou nacpaném pila a dvě sekery. Proto zařídil to Lányi tak opatrně, aby kočí, který jej přivezl, ani netušil, co vezou.

„Vyberte nástroje, a pak si pospěšme, než vyjde měsíc.“

Po krátké chůzi vyšli z lesa a dali se přes pole úhorem ležící, vyhýbajíce se vozovým cestám i pěšinám, aby se nesetkali se žádným člověkem.

Na jednom místě černalo se něco sloupu podobného.

„Není to člověk?“ šeptal Lányi.

„Ne, vždyť se to nehýbe, na člověka je to příliš tenké.“

„Co to může býti?“

„Ježíš,“ pravil Toportyán, když se byli více přiblížili.

Pastuší, zbystřené oko starého lépe rozeznávalo předměty než oko Lányiovo.

„Neodvážím se kolem něho přejíti,“ drkotal Lányi hrůzou.

„Ale, ale, mladý pane,“ rozzlobil se Toportyán, „vy si počínáte, jako bychom se chystali spáchati bůh ví jaký do nebe volající hřích. Nyní sám skoro si již myslím, že jdeme vraždit.“

Lányi neodpovídal, jen věšel hlavu, pak se dal stranou, udělav velkou okliku, aby se vyhnul svatému kříži.

Dlouho šli mlčky kostrbatou, rozrytou, hroudovitou ornicí, až konečně vyšli do bujné, až po kolena sahající trávy, která jim jemně šustila pod nohama jako hedváb.

„To je Porovka. Jsem na Porovce. Stromy jsou v oné straně, ale posud jich není viděti. To je tedy nyní již naše louka.“

„Louka Lányiů,“ podotkl věrný sluha s jakýmsi sebevědomím.

„Ještě ne, ještě ne. Ale bude, pomůže-li nám… tento…“

Slovo mu uvázlo v hrdle, poněvadž se neodvažoval vysloviti slovo bůh.

„Pojďme vlevo, za mnou Michale! Cítíte vůni lípy?“

Konečně tam byli. Tam stály oba stromy jako dvě obrovská strašidla, živá lípa se svou mohutnou, širokou korunou, se svým hustým, tajuplným svěžím listím, a její sestra se svými suchými větvemi, které chrastily ve větru jako kosti.

Srdce Lányiovo hlasitě tlouklo. V duchu jeho přeletělo vše to, co s tímto stromem souviselo. Onen Lányi, který zasadil stromy jako malé sazeničky a nyní pod nimi sní o nich… Zdali pak ví nyní, co se zde nahoře děje… Ucítí-li nebezpečí tam dole? Pak se mu objevila v duchu velká královna, dvořané v rokokových úborech, kteří se zde ukláněli a usmívali. Tento strom to vše viděl. Poslední, jediný svědek. Zítra ani jeho již nebude.

„Tedy k dílu!“ zachraptil tupým, hrobovým hlasem.

Přiložili pilu, a počalo zdlouhavé, únavné fidlování. Kol dokola bylo hrobové ticho, jen pila sykala, skřípala, a milliony cvrčků, brouků, koníčků cvrkalo, hopkovalo v travinách.

Byla to strašně jednotvárná práce. Sem tam pobíhala ozubená, blýskavá čepel ocele, stále hloub a hloub, a strom tam nahoře v koruně jen ševelil, jen stále ševelil. Nevěděl o tom ničeho, že jej vraždí. Kolébal, houpal něžné své haluze.

„Neodpočineme si trochu?“ tázal se udýchaný Toportyán, „ten má proklatě tlustý kmen. To je opravdový kanovník mezi stromy.“

„Ne, ne, skončeme to na jeden ráz,“ pobízel mladý pán, „neboť cítím, že, kdybychom učinili přestávku, bych rozčilením klesl.“

„Ej, vždyť nás nikdo nevidí.“

„Hvězdy se na nás dívají, běda, hvězdy, Toportyáne!“

Zamhouřil oči a zběsile trhal pilou až do vysílení, vyhlubuje celou jámu patou své boty, kterou se opíral o rozpukanou, suchou půdu.

Najednou upustil pilu a sklesl se zoufalým výkřikem na kolena, Toportyán pak následkem náhlého upuštění pily skácel se naznak a vytrhl též pilu z hlubokého zářezu, ale rychle opět vyskočil a přiběhl na druhou stranu stromu k sténajícímu Lányimu.

„Pro bůh, co se vám stalo, mladý pane?“

Tomu cvakaly zuby, a chvěl i zmítal se na celém těle, sotva mohl promluviti:

„Pomozte, nebožtík mne chytá za nohu. Chce mne vtáhnouti. Pomoc, Toportyáne, nebožtík…“

„Jaký nebožtík? Co to mluvíte, mladý pane? Vzpamatujte se!“

Ale když se podíval na věc blíže, seznal, že starý hrob pod stromem se propadl — opíral oň příliš nohu — země povolila, a noha mu sjela do hrobní dutiny.

„Inu ovšem! Je to nepříjemné. Ale nejsou to žádné čáry. Kde je hrob, tam je také díra. A kde je díra, tam povrch země snadno povolí.“

Pan Karel byl vskutku až v příšerně trapném položení. Jakmile sebou hnul, hrob stále více se bořil a díra se zvětšovala. Byla obava, aby tam nezapadl i hořejším tělem.

„Zachyťte se mých loktů,“ pobízel Toportyán, „tak, tak!“

Lányi se ho křečovitě zachytil, načež jej silný Toportyán jediným silným škubnutím vyprostil.

„Hopsa! Nu vidíte, nic se nestalo. Člověk se nesmí hned lekati.“

Ale ubohý Lányi nebyl ani živ ani mrtev; štěstí, že ve tmě nemohl viděti Toportyán jeho tváře; ta neměla nyní jistě lidské podoby.

„Chytal mne za nohu, když vám to říkám,“ jektal schoulen třesoucím se hlasem; cítil jsem hrobovou studenou ruku, jak se mne chápala.“

„Ah, hloupost, hloupost! Vše to jest jen výtvor obraznosti. Věřte mi, že je to jen fantasie.“

Ale proto i jej mrazilo a sám také měl trochu strachu, neboť to nebyla jen tak zcela žertovná věc. A jakkoliv povzbuzoval mladého pána, že toho, kdo jednou zemřel, žádné pilování již neprobudí, přece uznal za hodno, jaksi omluvou i na opačnou stranu něco prohoditi.

„Vždyť my bychom tomu stromu neubližovali, prosím poníženě, kdybychom k tomu nebyli nuceni. My dobře víme, jak byl milým tomu dobrému pánu, který jej kdysi sázel, ale i jeho příbuzný mu byl milý, poněvadž své jmění mezi oba rozdělil. Jeden během času, co měl, utratil, druhý toho neutratil. A nyní musí nezbytně jeden z nich zajíti, nuže, a to i milostivý pán může nahlédnouti, že tím jedním musí býti strom.“

Možné, že to nahlédl dole tlící milostivý pán, neboť potom již neučinil žádného pokusu, aby jim překážel. Ale tomu nelze bezpodmínečně důvěřovati. Trochu opatrnosti neškodí. Pan Karel tudíž, když se byl opět do té míry sebral, že mohl v pilování pokračovati, změnil své místo a přešel na druhou stranu stromu, tam, kde dosud stál Toportyán.

Za půl hodiny konečně strom se počal kolísati a praskati.

Pan Karel uděšen odskočil stranou, poněvadž nevěděl, na kterou stranu strom se skácí. Utíkal alespoň padesát sáhů. Pak zamhouřil oči, ucpal si prsty uši, aby ničeho neviděl a neslyšel.

Toportyán chopil se sekery, dal několika údery pádu směr, a slavná lípa dědička skácela se s ohromným rachotem do vlhké trávy.

Hrobové ticho nastalo po tomto dunivém pádu, jen čikavský les hučel z dálky hrůzně, hněvivě.

Měsíc se vynořil se svou bledou lesklou lící, jako by říkal:

„Vidím tě!“

*

„A nyní se poraďme s Vaňkem, mladý pane, to vám radím, strom příliš zaburácel, když padal; pastýři, hlídači to slyšeli v polích, ještě by nás mohli předběhnouti, a bylo by zle.“

I rozběhli se k lesu.

Ale hej, stromy lesa z dálky tak se zdály, jako na ně se řítící příšery. Totiž takými je viděl Karel Lányi. Byly to fantastické postavy, lidé známí i neznámí, nikdy nevídané obludy, jeden strom, jako by byl z oka vypadl jednomu z jeho prešovských zemřelých professorů, Martinu Szamatóckymu; jeho oči, tvář, kníry, jeho rozcuchaný vlas, vše to dokonale se mu kreslilo z haluzí a větví; i ruku držel tak namířenou, jak to dělával, tentýž pohyb… s velkou metlou se hnal proti němu, hotov švihnouti. Pak přicházela čarodějka, mávajíc dvěma košťaty v rozpřažených rukách. I tuto babiznu znal. Byla kdysi hokyní v Prešově. Pak se vybavila postava husara, který s vytasenou šavlí proti němu uháněti se zdál, aby jej povalil, aby mu hlavu usekl. Hej, to bylo hrozné! Odtamtud šramotil se medvěd s vyplazeným jazykem. Byly to obrysy jednoho keře. A kolik stromů, tolik příšer. Fauni, draci, Medusiny hlavy, obrovská koza s křídly, hopkující na jedné noze, a co bylo ze všeho nejpříšernější, až krev stydla, za všemi těmi postavami kráčel odměřenými kroky bývalý košický kat, Jan Škrobánek (Lányi jako dítě jej jednou viděl při popravě), pěstmi zdaleka vyhrožuje.

„Michale, Michale, já nepůjdu do lesa. Nepůjdu a nepůjdu.“

A zůstal státi na úhoru.

„Tak co chcete učiniti?“ zahartusil naň zlostně Toportyán.

„Raději zůstanu zde, vyčkám, co osud přinese, raději se obrátím a půjdu do vsi, mezi domy, lidi, ale do lesa nepůjdu.“

„No, to by tak bylo. Půjdete-li do vsi, je vše vyzrazeno. Vůz nás tamto čeká, tam musíme jíti.“

„Nemohu jíti, Michale. Stromy se na mně pomstí. Hrozí mi. Nemám odvahy tam jíti.“

Toportyán se k němu vrátil; chopil jej za ruku, byla studená jak led a chvěla se v jeho dlani. Smrtelná bledost polila mu tvář, oči mu vylezly z důlků, a zračily se v nich hrůza a šílenství.

„Pojďte, pojďte, pro bůh, snad jste nepozbyl rozumu…“

I vlekl jej s sebou násilím přes brázdy, příkopy a trní. Trvalo to věčnost, než se dostali k vozu. Slovácký sedlák klidně spal na kozlíku a tak chrápal, že ptáci a veverky ani nepípali. Patrně radili se asi mezi sebou, jaký je to asi nový exemplář lesní zvířeny.

„Hej, Zvarino! Vzhůru, Zvarino,“ křičel Toportyán. „Jeden dva tři, ať již jedeme. Posaďte se, mladý pane!“

Ten by sám již nebyl mohl nasednouti, musil jej vyzdvihnouti jako dítě: z přestálých rozčilení se roznemohl.

Zvarina se probudil, rychle se přichystal a práskl do svých plavých koníků.

„Jen rychleji, rychleji!“ pobízel Karel nervosně, sedě na voze se zamhouřenýma očima jako strašidlo.

Vyndal z kapsy všechny drobné a strčil je vozkovi.

„To vše je tvé, ale ujížděj, ujížděj, jak jen můžeš.“

Zvarina zapráskl bičem, a oba koníci počali páditi jako smyslů zbaveni, podobni oněm kosmatým pegasům z pohádek, kteří oheň polykají a mraky pijí.

Když tak rychlostí blesku se řítil vozík po úzké lesní cestě, nad kterou se kymácely duby a břízy, šlehla najednou jedna větev Karlu Lányimu mezi oči.

Bolestně zasípěl. Toportyán naň pohlédl. Po tváři jeho pána tekla krev, a oka, pravého oka nebylo nikde, jen temná dutina zela zpod víčka — z víčka prýštila krvavá tekutina.

„Huh, matičko boží,“ zvolal Toportyán zoufale, „větev vyrazila mladému pánu oko. Zastav, Zvarino, zastav!“

Seskočil, přinesl vodu v klobouku z potoka vedle cesty bublajícího, vymyl dutinu oční a zavázal ji šátkem.

„Běda mi, běda mi,“ kvílel, „jak půjdeme nyní domů? Co řekne milostivá paní?“ Mnul si ruce, rval si vlasy. „Byl nejkrásnějším mládencem z celé župy. Proč jsem jen dopustil, aby šel můj ubohý mladý pán do lesa, když cítil, když věděl, že stromy proti němu kují pomstu.“

„I dosud mi vyhrožují, Toportyáne,“ sténal, „vidím to svým druhým okem.“

Vozka se také zachvěl, bědoval, klel, škrábal se v hlavě a vysvětloval, že větev uvázla nejprv v líšni, tam se napiala a odtud šlehla ohromnou silou do tváře mladého muže. To je neštěstí! Zvláště, když jede člověk na námluvy.

„Nyní tam snad již ani nepojedeme?“ tázal se s prostou zvědavostí.

„Mlč a jeď dále!…“

Ale dobré srdce Zvarinovo toho nesneslo, aby kloniv se nazad, neradil různé byliny a masti na oko a i jinak netěšil svých pocestných.

„Ovšem, ovšem, člověku není zdrávo, když mu jedno okno vytlukou, poněvadž má jen dvě okna. Ale uvážíme-li, že vidí jedním okem, jako vídal oběma, pak to není tak hrozné neštěstí.“

„Mlč, mlč, Zvarino. Nemluv nám takových hloupostí.“

*

Lányiho dovezl Toportyán domů k matce na voze lučenského vozky Zvariny. Doma upadl v horečku trvavší několik neděl a potácel se dlouho mezi životem a smrtí. Prešovský lékař, který jej léčil, mu nedával mnoho naděje.

„Přežije-li to,“ pravil, „zůstane sotva při rozumu zcela zdravém.“

Jeho horečky, hrůzné vidiny, fantasmagorie vzbuzovaly neblahé předtuchy.

Ale ničeho se mu nestalo, znal jsem jej sám jako malý student v Rimavské Sobotě. Všeobecně mu říkali „Lányi žákobijce“.

Byl to bledý, vysoký, poněkud nachýlený starý pán, zaměstnáním písař stoličního úřadu; říkalo se o něm, že má krásné písmo. Tvář měl krásnou, ale velmi jej hyzdilo, že měl jen jedno oko. V ošumělém šatě chodil bojácně těsně kolem domů s krkem v zimě v létě do bavlněného pleteného červenozeleného šátku zaobaleným, opíraje se o železnou hůl a vodě dva žlutavé psy, své miláčky, na šňůře ve dví rozdělené.

Nás žáky zajímala i ta železná hůl (neboť jsme tehdáž vedli velké vojny se ševcovskými učedníky) i oba psi, kteří měli jména Paris a London. A poněvadž starý písař bydlil naproti gymnasiu, bylo se psy mnohé škádlení a dovádění. Písař miloval vášnivě své psy a pro ně znenáhla jal se nenáviděti žáků, kteří mu psy proháněli.

Slovem mezi žáky a Lányim žákobijcem vzniklo nepomíjitelné nepřátelství. Mnoho žákovských generací učilo se veršovati na starého písaře, páchali posměšné pentametry a hexametry, které skandujíce za ním pokřikovali.

Tu se ho zmocňoval vztek a honil se svou železnou holí žáčky, některého někdy i důkladně natřel.

Ale ti chytřejší věděli již, jak mu uniknouti a uchylovali se před ním pod velký ořešák pana Josefa Perecze. Tam se za nimi jednooký písař neodvážil. Ořešák byl jim salva guardia jako svěcenou vodou ohražený kruh, kam čert nemůže vniknouti.

Starší žáci upozornili „cápky“ na tento tajemný prostředek.

„Jen utecte pod nejbližší strom. Tam nemůže. Odtud můžete bezpečně deklamovati své verše, kdyby zlostí pukl, ničeho vám neudělá.“

„A proč?“

„Poněvadž trpí idiosynkrasií. Bojí se stromů. Jsou mu odporny, děsí se jich. Říká, že jej pronásledují. Neprošel by lesem ani za andrássyovské panství. I na ulici se zdaleka stromům vyhýbá a odvrací od nich oči, aby jich neviděl.“

„A má to nějakou zvláštní příčinu?“

„Tu, že je blázen.“