Moji synové

„Moja sklenica“ (Az én pohárom)^[1]

Aby to snad korrektor neopravil, neboť tak to musí býti: „Moja sklenica.“ Tak to řekl malý Vojtíšek. Vojtíšek „němeček“, můj nejmenší syn, kterého jsem německy vychovával. Jednou jsem to také napsal, jak byl chudák neprůdušně uzavřen před každým maďarským slovem. Ale přece k němu pronikalo vzduchem, bubláním potoku, šuměním lesů. Bude to věčnou hádankou, jak se to stalo. Najednou se otřásl, jako zkamenělí lidé v pohádkách, setřásl se sebe vnucený mu jazyk a počal švitořiti maďarsky.

Ovšem, že špatně. Smáli jsme se mu. Poslyšte němečka! Řekni to ještě jednou! On na nás jen se díval svýma lesklýma očima ořechové barvy, velice vážně upravoval a špoulil svou pusinku k těm kulatým, skytským slovům, která se tak komicky měnila na jeho rtech mezi poletujícími tam amoretty. A přece byla tak sladká jako kapaný med. Když řekl: „Moja kočka,“ smál se jistě i ten trojbarevný kocour pod vousy, a všechny sklenice se blýštěly i jiskřily, když ukázav na ně se tázal: „Která je moja sklenica?“

I odebral jsem se hned ke sklenáři, vybral nejkrásnější křišťálový pohár a dal naň vyrýti: „Moja sklenica“, ať je v rodině zvěčněna jeho první maďarština.

Plná dvě leta pil z něho beze všeho zlého tušení, když tu najednou při obědě se zarazil a rozdurděn jej odstrčil:

„Dejte mi jinou sklenici! Z této již nebudu píti.“

Počal již znáti písmena, význam, sílu těchto všelijak se vinoucích myších ocásků, že ona zde přibila jeho špatnou maďarštinu. Již věděl, že „moja sklenica“ zní směšně. Od té doby se naučil maďarsky snad lépe než já, jadrněji, květnatěji.

Pohár zdál se mu asi jako debrecínskému žáku „signum“, které mu stále připomíná, že něčeho neuměl. Mám také tušení, že starší bratřík, náš „maďarský syn“, se mu také někdy vysmál.

„Hošík má pravdu,“ řekla matka. „Nevím již, který poslanec to byl, jenž jednou zkomolil latinský citát. Představte si nyní, že by mu vyryli na jeho sklenici: ,Videant consuli‘, a že by z ní musil každý den píti.“

Nu, tedy dobře, budiž, ať z té sklenice již nepije! Konečně je mu již sedm let, kdesi cosi, uráží-li jej to, ať si zvolí jinou nádobu k pití, ale mně je tento pohár milý, já si jej vezmu.

Od té doby jsem já pil z „moja sklenica“ a tak jsem jí časem uvykl, že mi nechutnalo ani víno ani voda jen z tohoto poháru; jak živ jsem v sobě ještě nezakusil tak hloupého lnutí k předmětu neživému.

Ale také naň dávali v domě pozor, jako na nějaký klenot.

Každá nová panská dostala otevřený rozkaz: „Toto pak jest sklenice pánova, chraň bůh, aby se jí něco stalo.“ Při prostírání ji nesměli dávati na kraj stolu, poněvadž by mohla snadno spadnouti, ani doprostřed stolu, „což kdyby visutá lampa spadla, hned by byla sklenice rozbita.“ Na stole bylo pro ni před mým příborem zvlášť vyhrazené místo, tam stála samotna se svým usměvavým nápisem a vyzývala s jakousi pýchou pozornost hostí, kteří obyčejně se vyptávali, co ten nápis znamená.

A já jiného nepotřeboval. Jako by pustili kozla do zelí. Nikdy nebývám tak hovorným, jako když mohu vypravovati o svých synech.

Čerta dbám v takové chvíli, nudí-li je to nebo ne. Já vím, že je to ode mne oslovství, ale tohoto svého oslovství se nemohu sprostiti.

A ještě méně mohu dbáti toho, je-li to Vojtíškovi po chuti nebo ne. Ten malý šibal věší hlavu a upírá oči na podlahu, jako nějaký bakoňský lupič. Ale což pak já to vidím? Nemohu si přece držeti detektiva v duši každého člověka. Trochu psychologie mám také, ale ta se hne jen tehdá, jako ježek, když ji pošimrají. Jak mohu přijíti na to, že ta sklenice hocha až do krve pálí, že je mu, když tam stojí věčně a věčně na stole jako Hentziův pomník? Provází ji stud a hanba. Nikdy by mě nebylo napadlo, že i v té malé hlavičce je již všechno, co hýbe člověčenstvem.

Ale když jsem nyní den před vánočními svátky ráno chytil Vojtíška, abych jej vyzpovídal, co by dostal rád k Štědrému večeru: „Mluv beze strachu, můj maličký, řekni to mně, já to matce neprozradím, ta je lakomá,“ hoch neodpovídal; červenaje se odběhl, za chvíli však stydlivě se vrátil a vpustil malou cedulku do mé kapsy:

„Podívej se na ni, až uteču.“

Na to hnal se o překot do posledního pokoje. Podívám se na cedulku, i je na ní napsáno jeho nejistou, dětskou rukou:

„Rozbij mou sklenici!“

Vyhledal jsem jej a vyplísnil:

„No, ty kazisvěte! Kdo pak jakživ viděl takové dítě? Což pak jsem blázen, abych rozbil svou nejmilejší sklenici? Což pak máš rozum, že něco takového žádáš vánočním dárkem? I ty zpropadená podšívko, ještě je od tebe pěkné, že jsi nežádal, abych zapálil celý dům.“

I matka jej potají vyslýchala:

„Půjdu do města, řekni mi, co bys rád k vánocům krom toho, co již máš; otci se o tom nezmíním, ten je lakomý, koupím to za své vlastní peníze.“

„Nechci nic jiného,“ odpověděl hoch vzdorně, „jen abyste rozbili tu sklenici.“

„Oh jé, toho nežádej! Ty bláhovče…, ty pošetilče! Vždyť otec by mne pro tu sklenici zabil. Víš, jak je mu milá právě proto, drahoušku, že ty jsi z ní píval, když jsi byl maličký. Ty víš, jak tě tatínek miluje. Ani za zlato ani za stříbro by nedal tvou sklenici…“

Náš němeček se zasmušil, posadil se do kouta se zamračenou tváří, s ohrnutýma rtoma, bílé zoubky jeho svítily jako zrnka rýže, ale oči jeho temně byly upřeny k podlaze; nehrál si, s nikým nemluvil, ani obrázkových knížek si neprohlížel, a celý byt stal se tak smutným a tak prázdným; hodiny tikaly za hrobového ticha, veverka vyšla ze svého doupěte, stanula uprostřed pokoje, položila svůj chvostnatý ohon na záda jako pláštík a jen tak mžourala svýma drobnýma očkama na svého pána; i kočky zmocnila se jakási melancholická nálada, jakási zimoumřivost; posadila se vedle hocha, zježila srst a dívala se v dumách opovržlivě na majolikovou mísu na stěně zavěšenou. Mísa, na které jakživo ničeho není! Na stole byli cínoví vojáčkové, někteří povalení, někteří hlavou uvázlí v trhlině stolu. Dřevění koníci zapřaženi, v postroji nečinně stáli vedle skříně knih, ale nebylo, kdo by je popoháněl. Dí, hó! I kanárek se smutně choulil na nejhořejší příčce, jako by jej hlavička bolela… Vše je u nás tak smutné, když se němeček hněvá.

Štěstí, že k polednímu přišli jeho spolužáčkové z obecné školy a ti jej trochu obživili. Pišta^[2] Velecky, kdykoliv přijde, vždy něco odnese, na toho třeba dáti pozor, Pavlík Bolnyaki pak vždy něco přinese, kdykoliv přijde, spálu aneb alespoň záduchový kašel, i na toho dlužno dávati pozor. Ale to vše je maličkost. Všeho všudy je potřebí, aby byli obráceně bráni do kontumace a do vyšetřování: Pišta, když odchází, a Pavlík, když přichází. To kamarádění je vždy ošemetná věc.

Panská vyprávěla, ovšem teprv nyní dodatečně, když ji upozornily již následky, že Vojtíšek neustále se hochů vyptával:

„Má vás rád váš tatínek?“

„To se rozumí, že má.“

„Udělá vám všechno, co žádáte?“

„Někdy ano, někdy ne.“

„A neudělá-li to, na koho se pak obracíte?“

„Na koho?“ rozehřál se Pavlík Bolnyaki. „To promluvím jen s dědečkem, a ten ihned zkrotí maminku i tatínka, a je to hotové.“

„Což ty, Pišto?“

„Já pohladím dědečkovi tvář, ta píchá, píchá jako durman.“

Vskutku bylo asi mezi kloučky takovéto jednání, poněvadž později Vojtík, sotva spolužáčkové odešli, vkročil pyšně s kloboučkem na stranu do mého pokoje. Měl jsem právě spěšnou práci do vánočních listů i tážu se nervosně:

„Nuž, co chceš, kmotře?“

Zastavil se u psacího stolu velmi odhodlaně a položil ruku v bok, jak to vídá u kuchařky, když jedná ve velkém rozčilení.

„Mám dědečka?“ tázal se.

„Nemáš, synku,“ odpovídám vlídně.

„Kam jsi jej dal?“ pravil s takovým podezřívavým pohledem, jako bych mu já byl jeho dědečka ukradl.

„Tvůj dědeček zemřel, Vojtíšku a nyní se na tebe dívá s nebe.“

„A není možno s ním mluviti?“

„Možno, ale jen v modlitbě.“

„Není možno jej dolů zavolati?“

„To již nikoliv,“ odpovídal jsem roztržitě, zahloubav se opět do psaní.

Také jsem již dále na toto žvatlání nemyslil. V mnohých drobnostech uplynul den, jehož večer děti tak těžce očekávaly. Rozžali jsme svíčičky na stromě. Rozdělili jsme dárky, ale Vojtíšek byl přece nějak tesklivým, vážným a zůstal po celý večer zamyšlen, hračky své prohlížel si jen tak ledabyle. K fotografickému strojku poznamenal:

„Mělo by svítit slunce, co je mi platný, dyž slunce nesvítí?“

Jen jedenkráte natáhl kohoutek flobertovky a spustil: „K tomu patří les, co je platná, dyž není lesa?“ Přál si brzy ulehnouti do postele a vzal si tam svou pušku s sebou. Než jsem prohlédl korrektury a vešel k nim do ložnice, spala již moje havěď jako pěna. Vedle Vojtíška ležela puška křížem přes pokrývku, ruce měl sepiaté, usnul modle se. Větší hoch dostal stříbrné hodinky a zlatý pečetní prsten; prsten měl na prstu, a hodinky byly přivázány ke šňůře noční košile a tikaly mu na prsou. Podíval jsem se, bylo právě jedenáct hodin. Vzpomněl jsem si, za hodinu bude půlnoční. Bože, jak krásná je půlnoční mše na vsi; lidé vypouštějí v kostele vrabce se ztuhlými křídly… a zvláště v naší vsi, jak je vše strašidelné!

Pět minut před půlnocí o štědrém večeru je slyšeti veliké hlomození od hřbitova po silnici až ke kostelu. Neviditelný kočár drnčí po ní, smrtelné oko nevidí ani koní ani kočáru, jen dvě svítilny kočárové, které souběžně se pohybují ve vzduchu, ale drnčení kol a práskání biče lze jasně rozeznati a i slepý může viděti jiskry, které metají kameny od tlukoucích do nich podkov… Jest tomu asi sto let, co o každých vánocích přijíždějí na půlnoční baronesky Luzsénszkých a sedávají tam někde neviděny v sněhobílých hedvábných rubáších mezi živými věřícími. Kdo si vedle některé sedne, ten umře v témže roce. Jednou za mého dětství našli v kostele po skončené půlnoční zlatý topánek. Jedna ze slečen Luzsénszkých jej tam asi zapomněla. Ven se courající Tepelyiová jej shlédla, zdvihla s dlažby, a když jej vynesla z chrámu Páně, rozpadl se ve vzduchu v popel. Od té doby jezdí jen jedna slečna na mše. Druhá je bosa, nemůže přijíti. O dva je od té doby ve vsi úmrtí menší, poněvadž by měla dva sousedy, kdyby přijížděla.

Dobré slečny Luzsénszkých! já vás sice neznal, ale na vaší vpadlé hrobce — je tam vedle hrobky mých ubohých rodičů — jsem si dost nahrával ve svém dětství a děkuji vám, že jste mne daly dovézti do mé vesnice — beztoho tam musím sehnati nějakou látku k povídce.

Pospíšil jsem do svého pokoje se svléci, upravil své věci, naplnil „svoju sklenicu“ minerální vodou, čehož jsem na noc nikdy neopomenul, poněvadž, když mne chytne křečovitý kašel, a ten mne chytne jistě, i v polospaní sahám po utišujícím nápoji; přichystal jsem zvonek, četbu, kdybych nemohl v noci usnouti, pak jsem ulehl, zapáliv si havanský doutník; brzy na to jsem odšrouboval elektrickou hrušku, aby přílišné světlo mi nekazilo očí.

Nebyla přílišná tma, ve tmě se dobře nekouří; měsíc nesvítil ani trochu, hvězdy blykaly a pouštěly slabý mléčný svit do temnoty pokoje. Pamatuji se, že jsem mohl své předměty dobře rozeznávati. Můj bronzový beránek ležel klidně na koženém polštáříku, a Vojtíškův vycpaný havran vypadal černě v modrohnědém šeru.

Tak jsem si v obláčcích havanského kouře předváděl ve zbujnělé fantasii dojmy z doby dětství. Co bych měl napsati? Která episoda by byla vhodná? Počal jsem šťárati v událostech otcem zažitých. Mnohé jsem již napsal z toho, co on myslil, co prožil aneb co jsem od něho slýchal. Když jsem nenalezl nic u předchůdce, obrátil jsem se ke svým dětem. Ony mi též pomáhaly, dávaly náměty, motivy… Hej, to je snadno býti spisovatelem, když člověk vykořisťuje dvojí generaci.

V pokoji nastal jakýsi chladný proud, jako by se spouštěl se stropu nějaký sloup kouře, ze zdí se ozývaly jakési tlumené zvuky, kterých nebylo lze slyšeti, jenom cítiti. Zdálo se, jako by na okamžik se byly otevřely dvéře. Snad přichází služebná. Činívá to často v noci, aby zašroubovala plynová kamna.

Ah, hle, hle! Vkročil můj otec. Byl v témže černém kabátě, v kterém jsme jej pochovali. Svatý bože, na vestě má i tu pečeť, která naň s voskovice nakapala. Jak stanul, jak drží hlavu, ve všem je ten bývalý, ani ten košutovský vous není šedivější.

Ačkoliv jsem dobře věděl, že dávno zemřel, přece jsem necítil žádného strachu a žádného překvapení. A přece jsem byl při smyslech, nespal jsem. Na mou věru to říkám, já nespal.

… Vždyť bych to věděl, kdybych byl spal. Když spím, bývám obyčejně u svých rodičů. Polovičku svého života trávím i dosud mezi nima. Oh, to je něco jiného. Milují mne, hubují mne, přecházejí sem tam, vstávají, obědvají, pracují, slovem žijou, ještě nezemřeli, a já sám jsem ještě mladé děcko. Oh, to je jiné, když spím, když sním. Ale nyní ještě nespím… Snad později, snad za hodinu, až se obrátím ke zdi; snídáme doma, i matka i sestra Marie…

Ale nyní to není to, oh, nikoliv. Zde jest můj zemřelý otec — později sejdu se se živým. Je to tak zvláštní, že tomuto jeho zjevení se nedivím, ale nemohu za to, všechny mé čivy jsou v pořádku, vítám jej zrovna tak, jak je zvykem vítati přicházející rodiče.

„Buď mi vítán, otče, jak sem přicházíš?“

„Doprovodil jsem sem Zuzanku Krányikovu. Je sem poslána na dnešní půlnoční.“

„Kdo je ta Zuzanka Krányiková?“

„Což se nepamatuješ? Ta slovenská dívčina, Zuzika, s kterou jsi jako dítě tak často hrávával. Později se stala pěstounkou tvého bratříčka. Nu, vždyť ji musíš znáti. Zemřela na souchotě. Ostatně bude za chvíli zde.“

„Pamatuji se tak matně. Ano, ano, malá Zuzika. Ale proč jsi musil ty s ní přijíti, vždyť je to nepříjemné.“

„To je pořádek, synu, pořádek… Na onom světě sloužíme my těm, kteří na tomto světě nám sloužívali.“

„Ale nemluv tak!“

„Ostatně to není hlavní příčinou, proč jsem přišel. Mám nějakou maličkost s tebou vyříditi. Ano, s tebou. Jako bych i jinak neměl plno starostí a klopot.“ A jako míval vždy ve zvyku, i nyní si vjel nevrle do vlasů.

„Klopot a starostí, pravíš; vždyť nás učí, že smrtí všechny klopoty přestávají.“

„Nesmysl!“ odsekl prudce, „jen si představ, že mi uložili, abych každé noci chodil se modlit do Križanovce mezi luteránské duše. Nyní jsem podal žádost k pánu bohu, aby dovolil, abych zpíval jen doma v kostele mezi katolickými dušemi, ale dosud nedošlo vyřízení. Vše jde tak pomalu, tak pomalu ku předu a vše tak podivně…“

Kroutil hlavou; tisíckráte jsem jej tak vídal, když si naříkal na stoliční úřad.

„Nuž, a jak vy se tady máte?“ přeskočil náhle na jinou věc, to býval jeho zvyk, a jeho hlas se stal vroucím, dobrotivým, jako by byl v něm balšám. „Matka ti také vzkazuje, abys nekouřil těchto silných doutníků. A jak se daří dětem?“

„Děkuji za optání, otče, všichni jsme chvála bohu zdrávi. Ale dobře, že jsi se zmínil o dětech, chci se na něco zeptati.“

„No, no,“ i posadil se klidně vedle mne na kraj postele, „již poslouchám, synáčku.“

Byla to trapná otázka, musil jsem se dotknouti nejtrapnější události, která mne kdy v životě stihla, srdce se mi svíralo, hlas se mi počal dusiti. Sáhl jsem po sklenici a vypil ji do dna. Nuž, není to důkazem, že jsem bděl?

„Je tomu asi osm let, otče; jel jsem naší vesnicí, sestoupil u hřbitova s vozu a dovedl své dvě děti na váš hrob… Víš o tom?“

„Ovšem,“ odvětil klidně.

„Ale ne tyto nynější své dvě děti… Z těchto to bylo jen jedno.“

Můj starý otec pokývl hlavou, že to ví.

„A ty dvě děti otevřely zábradlí, vešly na hrob, aby si utrhly kvítek na památku. Byly tam fialy, fialy hnědožluté a bílé, a když se menší hoch shýbl, aby jeden utrhl, hrob na jednom místě se probořil, a jeho nožka tam sjela až po kotník. Řekni mi, otče, kdo z vás chytil jeho nohu? který z vás to učinil?“

Rozesmál se svým svěžím, veselým smíchem, po kterém i nyní jako vždy jindy jej zachvátil kašel, ale takovou silou, že se zdály od něho se pohybovati tylové záclony okna.

„To víš, že tvá matka, ty bláhovče. Kdo by to byl jiný učinil, než tvá matka? Ona chtěla malého vnoučka, chtěla jej.“

A smál se znovu tak srdečně, jako by to byl nějaký podařený žert; mně však při tom div srdce nepukalo.

„Že měla k tomu srdce, to učiniti!“ sténal jsem trpce, vyčítavě. Mohutné, kosmaté jeho obrvy přísně se svraštěly.

„Ale, ale,“ osopil se na mne káravým hlasem, „jak můžeš své ubohé matce záviděti tu malou radost? Ona dostala svého vnoučka, a ty jsi dostal zpět svého syna. Co chceš více?“

„Jakého syna?“

„Inu, téhož, jen jeho jméno je Vojtík místo Jeníka.“

Zatřásl jsem hlavou.

„Pravím téhož,“ opětoval svým způsobem žádného odporu netrpícím a uhodil rukou na pokrývku, ale tento úder ruky nezpůsobil zcela žádného hluku; „tytéž rysy tváře, tentýž úsměv, tentýž pohled, tatáž duše. To bylo tam nahoře ujednáno. Vím jen, že jsem byl prostředníkem. Nemluv tedy nesmyslů!“

Chtěl jsem odpověděti a měl jsem tolik otázek o matce, o sestře, když v tom vklouzl stín, jako by byl prošel stěnou, a jak přicházel blíže a blíže, vynořila se z něho vtělená Zuzka Krányikova. To je mrzuté, jak mne vyrušila! U všech všudy — skutečně je to Zuzka Krányikova se svým jak len bílým vlasem, do jehož vrkoče je vpletena hedvábná stuha barvy šafránové, na konci v mašli svázaná. Jaká mi to známá látka! Inu ovšem. Je vystřižena ze šatu mé matky, v těch šatech mne vezla matinka ponejprv do Rimavské Soboty. Ale ve všem je to ta naše Zuzinka, ta čisťounká, se svou bledou tváří s modrými žilkami na spáncích a se svým tupým nosíčkem. I nyní vykračuje tak křepce ve své krátké, bílé, květované sukénce, která jí úhledně splývá po štíhlém boku. Dobře-li vidím, je nahoře v pasu vytržena. Zuzko, to asi já jsem vytrhl před třiceti lety, když jsme spolu zápasili. Ej, ej, Zuzko, to tě sem nyní čert přinesl, Zuzko!

Zuzka na mne ani nepohlédla, postavila se velmi obřadně před otce.

„Pojďme, milostivý pane, neboť zmeškáme.“

Otec se zdvihl s kraje postele, aby šel.

„Ale neposlouchej jí, snad již neodejdeš? Vždyť jsi sám řekl, že zde máš nějaké řízení.“

Zuzka škubla jej netrpělivě, nervosně za kabát.

„Pojďme, pojďme!“

„Mlč, Zuzi, sic ti nabiju,“ osopil jsem se na ni zlostně. Na to upřela na mne své modré lesklé oči a se smíchem počala vrtěti lopatkami.

„Věřím, že mi nabijete, poněvadž vy pijete kávu.

Kdybych já také pila kávu, nevím, kdo z nás by byl silnější.“

Zdá se mi, že totéž říkávala také před třiceti lety, když jsem jí hrozíval.

„Neubližuj Zuzce, milý synu, ona má pravdu, musíme jíti.“

„Ale, což to řízení…“

„Hned to bude v pořádku, hned, za chvíli.“

Zuza chopila se nyní otcovy ruky a jala se zoufale a s podivuhodnou silou jej táhnouti ven.

„Hnedle bude kuropění,“ sipěla horečně, polekaně, „hnedle začne mše.“

„Ej, ty malá uličnice!“ rozkřikl jsem se v hrozném hněvu, když jsem viděl, jak otce táhne ven, „nepustíš ho okamžitě?“

Vyklonil jsem se z postele a vyťal ze všech sil takovou jednu — svému malému psacímu stolku, že se zakymácel a převrhl: zvonek, sirník a sklenice se skutálely, zvonek a sirník s bouchnutím a sklenice s řinčivým praskotem, poněvadž se na podlaze rozbila na tisíc kusů.

Co je to? Po zádech mi přejel mráz. Rozhlédl jsem se. Vše bylo prázdné. Ani stíny se nekmitaly, ani páry se nevznášely, ani nábytek nepraskal. Nebylo zde ničeho, praničeho. Jen bronzový beránek odpočíval klidně, tiše na svém koženém polštáříku, a vycpaný krkavec pohlížel na mne lhostejně se skříně.

Odhodil jsem daleko doutník, který ještě stále kouřil, narazil na kamna, a jeho šedou, popelavou vrstvou doutnal ješte dlouho ohník jako zaječí oko…

Pak jsem, chvěje se zimou a polo omámen, se schoulil pod pokrývku a na nic více se nepamatuji; jen ráno jsem se probudil na strašlivé výskání, které ztropil Vojtík, spatřiv střepy „svojí sklenice“ na podlaze.

Řičel radostí, pak přišel ke mně, jeho hnědé oči svítily plny vděku a políbil mou svislou ruku.

„Děkuji,“ šeptal, „že jsi ji rozbil.“

Chytil jsem jej za ucho. Za jediný okamžik mi proletělo hlavou vše, co se včera stalo a co se stalo v noci.

„Oho, ty pokrytče! Já tvou sklenici nerozbil, ale tvůj dědeček. Zavolal’s jej, on přišel a dal ji mnou rozbíti.“

Aussi brebis

Jeden můj čtenář mne poctil žádostí, že by po „Němečkovi“ a „Moja sklenici“ četl ještě rád něco o mých dětech — poněvadž jak praví: „omne trinum perfectum“ — a poněvadž jsem napsal, že mne mé děti činí hovorným, abych tedy byl hovorným.

Nerad vám vyhovuji, můj ctěný čtenáři, neboť tito kloučkové se budou ještě domýšleti, že oni mi dávají thema, ale poněvadž se stávám skutečně hovornějším, když se mluví o nich, nemohu odolati, abych si trochu nezašvitořil.

Asi před rokem byl zde z Paříže můj francouzský překladatel, mladší bratr jednoho bývalého maďarského poslance, a navštívil také mne.

Velice se podivil, že já s ním nedovedl mluviti francouzsky, vyvalil dokořán oči a spráskl ruce. Já se mohl také diviti, že zase on nedovedl se mnou mluviti maďarsky, ale já se nedivil, poněvadž by mi to bylo dávalo ještě barbarštějšího nátěru. Logika však byla na straně mé, poněvadž já nechci od něho z francouzského překládati ničeho do maďarštiny, ale on z maďarštiny do francouzského chce překládati díla moje. Avšak i logika jest jen v ústech mocnějších logikou. V ústech menších národů by to bylo v tomto případě jen na oko stavění nevědomosti.

Když jsme pomocí slovníku se domluvili, já za stálého stydění se podal jsem mu ruku s tím rozhodnutím, že hned zejtra dám vyučovati své děti jazyku francouzskému. On pak rozloučil se s tím rozhodnutím, že přeloží i mé ostatní spisy.

Tak tedy dobře, ať se děti učí. Když jsem již zůstal já oslem, ať jsou alespoň ony rozumny.

Také bych mohl po takovémto zahanbujícím případě říci, sem s tou gramatikou, dám se do té francouzštiny, ale člověk přece jen miluje své děti více než sebe, myslí spíše na ně, přece však je to pohodlnější, aby se učili jiní, ne člověk sám. Tak je to již na světě.

Budou se tedy učiti, punktum.

Sběhal jsem všechny své známé, abych se od nich dověděl o nějakém francouzském hochu aneb o nějaké francouzské dívce, od které by si hravě osvojily jazyk Gallů. Ale klučinové počali k této věci kysele se tvářiti. Byli právě v onom věku (starší hoch byl v dějepise již u Rákóczyho), kdy takovéto naše plémě se domnívá, že celý svět se skládá jen z Maďarů a Němců, a že Němci jsou jen proto na světě, aby Maďaři měli koho pobíjeti. Ano, je do nich nacpáno již i to domnění — neboť ke mně docházejí někdy také opposiční poslanci — že by této doby snad ani již nebylo živého Němce na zeměkouli, kdyby nebylo Bánffyho, který nedopustí, aby se na ně sáhlo.

Když jsem hochům oznámil, že budou se učiti francouzsky, nebyli příliš nadšeni; i oni se vytasili se svými námitkami.

„K čemu je to?“

„Poněvadž je to velmi krásné, když někdo umí francouzsky.“

„Ale k čemu to potřebujeme?“ tázal se Vojtíšek.

„Budete rozmlouvati francouzsky s guvernantkou.“

„Ale my s ní nechceme rozmlouvati.“

„Tedy budete rozmlouvati mezi sebou.“

„Spolu rozmlouváme rádi jen po maďarsku.“

„Tedy budete s Francouzi mluviti francouzsky.“

„Kde pak jsou?“ (t. j. Francouzové.)

„Doma, ve své zemi. Až vyrostete, dovezu vás jednou do Francie, proputujeme ji, a tu budete vy mými tlumočníky.“

„Je skutečně země, tatínku, kde i sedláci mluví francouzsky?“ tázal se Vojtíšek se zvědavýma očima.

„Jakž by ne. A je větší než Uhry.“

„Je to pravda, Laci?“ tázal se opět Vojtíšek, pohlédnuv na Laciho. (Mně ten malý šibal nechtěl věřiti.)

„Co pak jsi to neviděl na mapě, jsi slepý?“ osopil se naň gymnasista se suverénní převahou.

„To já tam raději nepojedu, ať se učí Laci.“

„Já také nepojedu,“ dodal Laci zarputile.

Nyní jsem seznal, že jen lstí budu moci přivésti svou vůli k platnosti.

„Ale jak by to tak bylo dobré, kdybyste znali nějaký zvláštní jazyk, aby, když si chcete něco tajného navzájem pověděti, tomu vaši kamarádi nerozuměli, ani Jiřík, ani Mikšík, ani Pavlík. Hrome, ti by se žrali, kdybychom ani my nerozuměli, co si povídáte, totiž mamá a já. To by byla paráda.“

To se jim líbilo. Mrkli na sebe hnědýma očkama, a to znamenalo souhlas. Ano, to by byla velká paráda.

„Nu, mně je to jedno,“ podotkl Laci.

„A ty, Vojtíšku?“

Pokrčil rameny, že také ničeho nenamítá.

Tím jsme překonali první potíže. Třetího dne jsme měli také již svou živou gramatiku, dcerušku jedné učitelky francouzského jazyka, roztomilou dívčinu na onom rozhraní života, kdy poupě již začíná se rozvíjeti, ale zeleň ještě převládá. Z růže, totiž z dívky, počínají teprv kraje vystupovati, ale celkem má převahu ještě dítě. Jistě rozmlouvá doma ještě se svými loutkami, ale také se již počíná baviti i se svým zrcadlem.

Krátce, Karolina je roztomilá malá žabka, která s hochy si bude hráti i dováděti. Pravé terno.

Měla i tu výhodu, že mluvila dobře maďarsky, neboť narodila se již zde v Pešti asi před patnácti lety. Kdyby neuměla maďarsky, hoši by se jí vysmáli, a neměla by u nich žádné vážnosti. Tyto důvody uváděl jsem si v duchu pro její maďarskost, ale vlastně mne sváděl k ošemetnosti také trochu maďarský šovinismus; měl jsem radost, že ta dívka se nenarodila na francouzské půdě. Cizincům krásné závidím.

Hoši ovšem nesměli věděti, že Karolina je maďarskou dívkou: to by bylo před nimi úplně podrylo její nadvládu. V tom, že mluví dobře maďarsky neshledávali nic podezřelého. Maďarskému dítěti zdá se to býti zcela přirozeným, že i rudokožec Indián mluví maďarsky. Neboť ať si chválíme, my otcové, své děti sebe více, jejich logika, dovozování, rozumování, je na velice primitivním stupni. Nejsou tomu dvě léta, když jsem jednou upozornil Vojtíška, jenž se postavil na kraj postele: „Spadneš, kamaráde,“ načež on povznesen odpověděl: „Což nevidíš, že se držím své košile?!!“ Vskutku se zachytil své košilky a byl přesvědčen, že nyní nemůže padnouti.

Ale tyto děti mají také své vlastní rozumy. Právě proto se nepodařila první vyučovací hodina. A přece to byla hezounká, slavnostní chvíle, když ty tři děti se usadily kolem stolu; ty mé na sebe navzájem se usmívajíce, ale liliputánskou vychovatelku nepřátelskýma očima měříce a třetí dítě, které mezi nimi sedělo až po uši se zardívajíc a svou útlou, živou tvářičku do přísného vzezření svírajíc jako nějaká matička.

Bála se chudáček ještě více než její žáčkové, srdce jí jistě hlasitě tlouklo pod sněhobílou bluzičkou, poněvadž seděla ponejprv na kathedře. Moji kloučkové chystají se jen do začátků francouzštiny, ale malá Karolinka vydává se na svízelnou pouť plna bázně a nejistoty jako to malé kuře, které ponejprv počne vyhrabávati své vlastní každodenní živobytí.

Ubohá, malá mamzelko, zajisté znáš vše a také se vším se vytasíš, co tvá máti ze skladiště kliček třicetiletého domácího vyučování do tvé hlavičky vtěsnala, snad jsi to doma také již zkoušela a počneš pěkně po řadě vykládati základní věty první hodiny, ale jistě jsi nepočítala na dovádivé otázky těchto žáků, kteří skáčou s předmětu na předmět jako vrabci, vyptávají se ze zvědavosti, z bujné rozpustilosti a berou vše žertem i tu tvou strašlivou, až k smíchu ponoukající vážnost.

Francouzské názvy předmětů v pokoji se nalézajících jsou brzy vyčerpány. Jména stolu, lampy, stolice, knihy, to vše se bere na vědomost, po ní je říkati nechtějí, poněvadž jim znějí směšně, ale nyní začínají oni sami se tázati na věci nové.

„Ne, to ne,“ přerušuje ji Vojtík, „ale jak se jmenuje ovce?“

„Brebis,“ odpovídá Karolina.

„Brebi! Brebi! To je hloupé. Vskutku jí říkají Brebi?“

„Již jsem řekla,“ děla malá učitelka se strojenou přísností.

„A jak zovou jehně?“

Karolina přichází do rozpaků, ale veliká úloha dnešního dne nepřipouští žádného dlouhého rozmýšlení se.

„Aussi brebis,“ odpověděla.

Také brebis.

V tom však již zahlaholil smích a vřeštění. Kluci vyskočili od stolu a s vítěznou tváří, křepčíce, poskakujíce vřítili se do mé komnaty.

„Ta slečna neumí francouzsky. Ničeho neumí, neumí. Věř to, tatínku, ničeho neumí.“

„Hujjujú!“ řičel ten menší, „slečna neumí nic!“

„Co to mluvíte! U všech všudy, kde pak je rákoska? Jakž by neuměla?“

Laci staví se do postoje jako skutečný muž.

„Když to jednou říkám, je tomu tak. Víš, tatínku, že já nikdy nelhu. Ta dívka vskutku neumí francouzsky. Ptali jsme se jí, jak se jmenuje ovce, řekla brebis, pak jsme se ptali, jak říkají jehněti, odvětila: aussi brebis — že je zovou také ovcí. Řekni mi nyní, jak může býti taková bláznivá země, kde říkají stejně ovci i jehněti? Jak by mohla Štemplová (jméno kuchařčino) žádati u řezníka kilo jehněcího a půl kila ovčího masa?“

Hoch měl úplnou pravdu, nahlédl jsem ihned, že malá Karolinka jistě nebyla nikdy na vsi a že nikdy neviděla ani živého beránka ani živé ovce, a že ovčí rodina se k ní dostala nanejvýš v pečeném stavu, a že nikdy nepozorovala jednotlivě různé členy rodiny, jako berana, skopce, ovci, jehně. Ale nemohl jsem ji přece vydati pro tyto její nevědomosti na pospas, raději bych byl oloupil Francii o celý její stav skopového bravu.

„Jste oslové!“ rozkřikl jsem se na ně. „Měli byste věděti, že ve Francii vůbec není ovcí. Jest od slečny ještě hezké, že tolik věděla. Jména zvířat, kterých není, není-liž pravda, přece vy také neznáte.“

Tváře jejich jevily pochybnosti.

„A proč tam není ovcí?“

„Protože pro ně není pastev. Tam se všechna pole zorávají a zasívají.“

Krátce, vysekal jsem Karolinu, jakž takž, ale hoši ji od té chvíle nejmenovali jinak mezi sebou než „aussi brebis“. Celý den bylo slyšeti: ,Aussi brebis‘ řekla, ,Aussi brebis‘ špoulí takhle ústa, ,Aussi brebis‘ má ve vlasech takový hřeben, ,Aussi brebis‘ měla na bluze utržený knoflík. Ano věc je tak nakažlivá, že ani my ji od toho dne jinak nenazýváme, než ,Aussi brebis‘.

Večer, svlečené na lůžku — kdy i jinak bývají mezi nimi veliké porady — slyšel jsem je dlouho štěbetati. Vojtík začal:

„Věř mi, Laci, ta ,Aussi brebis‘ neumí přece jen francouzsky.“

„Já to také říkám.“

„Neučme se od ní.“

„Neučme.“

Druhého dne přišla opět ,Aussi brebis‘. Matka jen velkou tíží je dovedla vehnati k učení a opět počali týrati ubohou ,Aussi brebis‘. Nemela štěstí. Tázali se jí, jak se říká koni.

„Cheval.“

„A hříběti?“

„Petit cheval.“

„Hurráh, hurráh!“ Jakživa ještě neslyšela ,Aussi brebis‘ takový vítězný řev. Ten smích, který se rozpoutal, jako by deset zvonků cinkalo, ten výpad z pokoje:

„Éljen, éljen, ,Aussi brebis‘! Nic neumí ,Aussi brebis‘!“

Nebohá dívka studem div se nepropadla.

Na štěstí jsem nebyl doma. Čekali mne, nedočkavě čekali s novým odhalením a přednesli mi je s velkou prosopopoií, jako lidé, jichž pravda konečně vyšla na světlo. Nu, vidíš, že ta ,Aussi brebis‘ přece jen francouzsky neumí.

Vyslechl jsem celou tu trapnou aféru. Ďábel aby je přemáhal novými nápady. Nezbylo nic, než že jsem nyní zkonfiskoval Francouzům i koně.

„Oh, vy malí buřičové! Toť se rozumí, že je něco jiného kůň, něco jiného malý kůň a zase něco jiného hříbě, ale ve Francii není vůbec žádného koně. Ještě je to od ,Aussi brebis‘ hezké, že vůbec o něm něco ví, to rozumné děvčátko.“

„A kam se poděli jejich koně?“

„Tam má již každý takový samohybný vůz, jaký jste jednou viděli na Alžbětině třídě a jak jste jej tenkráte nazvali ,čertovým kočárem‘ pana purkmistra.“

Pohlédli na sebe velmi vážně. No, to by mohlo býti. Ale proto přece žádali, abych jim koupil nyní hned maďarsko-francouzský slovník.

„Co chcete se slovníkem?“

„Chceme polapiti ,Aussi brebis‘. Poněvadž to je jisté, že francouzsky neumí. Vyhledáme napřed slova ze slovníku a pak se jí budeme vyptávati. Neboť, dokud nemáme slovníků, může nám všechno říci.“

Co mi zbývalo, než poslati ihned úprkem sluhu pro slovník Jana Carriera.

„Tak, teď si chytejte ,Aussi brebis‘!“

A slovník měl nyní co dělati! Nepustili ho od rána do večera téměř z ruky, pátrali, šťourali, vyhledávali, zaškrtávali nejpodivnější slova a vzali do zkříženého výslechu malou ,brebis‘ která nyní s větším štěstím se jim vymykala z drápů.

Kdykoliv jsem měl trochu času, vyptával jsem se jich:

„Jak daleko jste s ,Aussi brebis‘?“

„Asi dvakráte bychom ji byli málem chytli, ale pokaždé oddisputovala své chyby. To je jisté, že mnoho neumí.“

„Tak na ni jen vyzrajte.“

„A co bude naší odměnou?“

„Zbiju ji.“

„A co ještě?“

„Nebudete musit dále se učiti.“

„Dobře.“

S vášní a chutí pokud možno ještě větší pokračovali nyní ve své štvanici. Konečně však jednoho dne počali nahlížeti, že malá ,brebis‘ přece jen mnoho slov umí. Vojtíšek mi pohladil bradu:

„Nenabij jí, tatínku.“

Také si s nimi hrávala, nyní v ní našli zalíbení.

Nyní však jsem je počal já pobízeti.

„Víte co, hoši, já tedy nezbiju ,Aussi brebis‘. Ale nyní mám i já sám již domnění, že byste ji mohli chytiti, ne ve slovech, nýbrž v skloňování a v mluvnických pravidlech. Kdo z vás ji chytne, dostane bicykl.“

Oba ujišťovali, že ji chytnou, ale abych jim dal přinésti mluvnici, aby se mohli napřed připravovati.

Dal jsem jim přinésti mluvnici svázanou do tlusté, silné sviňské kůže. Leží posud na mém stole, kde tyto řádky píši, na hadry a cucky rozbitá… nutno ji vyhoditi na smetiště.

Tak dlouho chytali jí ,Aussi brebis‘, až vše jim vniklo do hlavy, co v ní bylo, až jsme jednoho dne zpozorovali, když tak byli po čtrnáct měsíců každého odpůldne sedávali kolem velkého stolu v jídelně, že nyní ani ďábel již nepozná, které z těchto tří dětí mluví lépe francouzsky, zdali ,Aussi brebis‘ aneb moje mláď.

,Aussi brebis‘ také mnohému se naučila za jeden rok, vyškolila se na skutečnou vychovatelku při té veliké kontrole a štvanici, mimo to se stala krásnější, štíhlejší a povyrostla v slečnu. Hoši také povyrostli, ale jen málo a ne tolik, aby… Nu, prosím tisíckráte za odpuštění, neřekl jsem ničeho.

Vojtíškovy zuby čili nesmírná cena obrazů

Často se mluvívá ve společnostech o přehnaných cenách obrazů. Říká se, že je nepoměrné, aby nějaký veliký piktor dostal více za jediný obraz, než mnoho-li nějaký veliký státník, nějaký geniální soudce aneb kdosi podobný za celý život činností svou může vydělati.

Nu, já toho malířům nezávidím, ale mám také určité námitky a pochybnosti. To mi na příklad nejde do hlavy, jak může pěkný dvorec s lesem, v pozadí s malou loukou a několika rozkošnými stromy státi více a míti větší cenu namalovaný na plátně, než když jej koupím v přírodě. To přece je nerozum. Ale proč by byl nerozum větší základnou než rozum? Jeť tento i onen v lidech společně. Lze právě tak dobře budovati na jednom jako na druhém, ba je nutno, abychom brali zřetel na oba činitele. Na vysvětlení toho uvedu jednu historku. Asi před dvěma lety právě obědváme a jsme u polévky, když najednou něco cvakne v talíři malého Vojtíška.

Vojtík zbledl a zarazil se. Pohlédnu tam a spatřím v polévce velké rýžové zrnko — a nebyla to rýžová polévka.

„Pane bože, jeho zoubek!“ vykřikla matka.

Ano, byl to on, jeho zub, dítě vyjeveně se na to dívalo vyvalenýma očima a položilo lžíci.

Ale tím rychleji se vrhla matka se svou lžicí po zubu, aby jej vylovila.

„Oho! Zub je můj,“ zvolal jsem, a také má lžíce hned v polévce a srážela se se lžicí mé ženy.

„Zub je můj,“ řekla paní.

„Ne, já nepovolím. Dám jej zasaditi do zlata k svému řetízku.“

„Já si dám z něho udělati přívěsek k náramku.“

Nastal mezi náma opravdový spor v otázce můj či tvůj. Obě zápolící lžíce překážely si ve vylovení zubu.

Konečně jsem učinil návrh, důvěřuje, že mne má dítě více rádo.

„Ať rozhodne Vojtíšek! Zub byl jeho, a jen on má právo rozhodnouti o tom, čí bude.“

Klučina byl chvilku na rozpacích, ale poněvadž se blížily vánoce a s Ježíškem jsem se v takových dnech já scházíval, přiřkl zub mně; ziskuchtivost začínává dříve než rozum a končívá později.

Matka se zarmoutila aneb alespoň se stavěla, jako by se velice trápila, načež Vojtíšek spěšně sklouzl pod stůl, prolezl nohama stolu, vyšplhal se do matčina klínu, jal se jí hladiti tváře — bezpečný prostředek proti žalu — a těšil ji:

„Neboj se, maminko! Mně se viklá ještě jeden zub.“

Já si dal Vojtíškův zub zasaditi; vykukuje z drobounkého zlatého kalíšku jako bílá bobule. Nosím jej na svém řetízku, a již mnozí se mne tázali:

„Jaký podivný drahokam je to?“

Já odpovídám, podivnými že jsou ty ostatní drahokamy, tento jediný však že je pravý.

Za nedlouho dostala také matka svůj zub, i ona jej dala zasaditi! Později přijela návštěvou teta Vojtíškova a poněvadž se mu opět viklal jeden zub, pro který nemohl jísti, ale vytáhnout si ho nechtěl dáti, slíbila mu teta stovku, dá-li si jej vytáhnouti, poněvadž, jak pravila, by také si vzala ráda jeden s sebou na památku. Nu, za stovku si Vojtík zub dal vytáhnouti, a teta dostála také slovu. Koupila mu za stovku jednu rentu. Ale z té neměl velkou radost. K čemu ten papír, ani obrázek na něm nebyl, a doma je ostatně tolik papíru, že by se z něho dalo nadělati tisíc draků.

Umínil si a vymyslil ve své hlavičce, že od nynějška rozumněji využitkuje svých zbývajících zubů.

Vždyť vypadávají člověku zuby jen jednou v životě. Kdyby tak vypadávaly každý týden!

Ne, vícekráte již nebude tak lehkomyslným a neprozradí, že se mu opět jeden viklá.

I stalo se, že když mu vypadl čtvrtý mléčník, neřekl o tom nikomu nic, nýbrž jej zabalil opatrně do kousku hedvábného papíru a sešel s ním potají do hračkářského obchodu Antonína Marozila na roh protější ulice.

Starý Marozil znal hocha — bývalť v krámě častým hostem — a vlídně se naň usmíval ze spousty chřestivých panenek, dřevěných kraviček a koníčků.

„Co si přeješ, Vojtíšku?“

Hošík kráčel nerozhodně k pultu jako oslepený, neboť nechal oči na spoustě viděného, na vozíčkách, na oslících hlavami pokyvujících, na vojáčcích, hradech — a kdo pak by to mohl všechno vypočítati. Došed k pultu, vyndal z kapsy vestičky balíček, položil jej před obchodníka a řekl:

„Dejte mi za to hračky!“

Starý Marozil rozbalil velmi opatrně papír a udiven spatřil v něm dětský zub.

Vojtíšek se domníval, že hračkář váhá, zašeptal marnotratně:

„Za celý,“ a poněvadž byl Marozil poněkud nahluchlý, zvolal ještě jednou:

„Rozumíte, za celý!“

Marozil podivil se naivnosti dítěte a vysvětloval mu se smíchem:

„Vojtíšku, mé zlato, za to nedá strýček Marozil ničeho.“

Nyní počal se diviti Vojtíšek hlouposti Marozilově, že mu nechce za zub ničeho dáti. To je nepochopitelné! Zahanben běžel domů a již ve dveřích volal:

„Pomysli si, tatíčku, jaký osel je ten Marozil, nedal mi za zub hračku. A ještě se mi vysmál.“

Upokojil jsem jej, že ani on není směšným, poněvadž mohl právem se domnívati, že zuby jeho mají velkou cenu, vždyť i teta koupila jeden za sto zlatých, a ani Marozil není oslem, poněvadž ještě nikdo nepřišel do Marozilova krámu, aby se byl poptával po Vojtíškově zubu, že jej chce koupiti.

V této historii zubu je rozluštění otázky obrazové. Kdyby měl Vojtíšek sto lehkomyslných tet, a kdyby slibovaly Marozilovi báječné ceny za Vojtíškovy zuby, kupoval by také Marozil od Vojtíška zuby za slušný peníz. Obchodníci s obrazy stojí na tomto stanovisku, a dokud bude tolik bláznů amatérů, budou i obrazy representovati báječné ceny.

První žal

Opět se něco stalo s Vojtíškem. Velká věc se stala. Přišel strýček, jehož jméno je žal. Vlastně to nebyl ani strýček, kdež pak strýček. On znal dosud jen tety a strýčky, kteří byli k němu všichni srdečni. I strýček Mikuláš, který vyhledává zlé děti s metlou v ruce. I nemoc jest jen lstivou tetou, která jej ukládá do postýlky, rozpaluje v něm krev, tísní mu hltan, ale jen proto, aby měl právní titul na požadování nových hraček za hrdinské přijímání léků. I nemoc jest jen tetičkou.

A nyní pojednou se objeví někdo, cizinec, neznámý, děsivý, někdo, který působí, že v něm tuhne krev, který otřese celou jeho malou bytostí, rve a trhá jeho srdéčko a otvírá potoky z jeho krásných černých očí. A to je žal. Jak ho jen našel ten ohyzdný netvor mezi jeho dřevěnými koníky a vozíky!…

A z jakých zvláštních příčin jej našel. Pro malého pejska. Vždycky jsem říkal Vojtíškovi: „K čemu ta veliká láska mezi tebou a Tyntym,“ — pejsek se jmenoval Tynty — „uvidíš, že z toho nepojde nic dobrého.“ Matka neustávala jej napomínati: „Nechytej ho stále, nelízej věčně toho psa, ještě tě jednou kousne.“ Oba jsme byli tajní nepřátelé Tyntyovi, poněvadž jsme mu záviděli lásku Vojtíškovu. Proto říkám, tajní, poněvadž bych rád viděl toho potentáta, který by veřejně se opovážil proti Tyntymu něčeho podniknouti. Malý Tynty je členem rodiny. Je tak malinký, tak milounký, z oněch druhů, které nevyrůstají než nejvýš zvící mé pěsti. Má pěknou podlouhlou hlavu, jako malý malovaný koníček. A což teprv ta chytrá očka a ta žemlová srst!

Ale Tynty zaujímal u nás i jinak velké postavení, celá řada vzpomínek se otáčí kolem něho. Vojtíšek mu dává polovičku své kávy. Ráno pes k němu vyskakuje do postýlky, a půl hodiny si hrajou. Také první dopis ve svém životě Vojtíšek psal z Benátek Tyntymu svými klikatými klikyháky.

Tyntyho jsme na tak dlouhou cestu s sebou vzíti nemohli, dali jsme jej na stravu domovnici, aby jej dobře ošetřovala, až se jeho mladičký pán vrátí z daleké země a jej převezme.

Psal mu z ciziny takto:

„Milý můj pejsku, Tynty!

Já jsem chvála bohu zdráv. A jak se tobě daří? Chovej se dobře, milý Tynty, a dávej pozor, aby ti nikdo nešlápl na nohu. Nejdi na ulici, Tynty, jen nechoď ven, zbloudil bys a nikdy by ses nevrátil domů, nějaký špatný člověk by tě ukradl, a já bych tě již nenašel. Každý den na tebe myslím, neboj se. I dnes jsem ti schoval trochu salámu a včera jsem viděl tvého dědečka zapřaženého do vozíku. Papínek řekl, že je to jediný potah v celých Benátkách. Všichni tě pozdravují.

Tvůj věrný pán: Vojta.“

Domovnice, Homolková, vypravuje, že když list přišel, přečetla jej Tyntymu, a jaktěživ člověk něco takového neviděl, pejsek poslouchal, poslouchal a díval se na dopis svýma drobnýma, chytrýma očima, které počaly vlhnouti.

A je to tak pravda, jako že žiju (totiž, že Homolková žije), počal kňučeti, jako by plakal.

Když pak hoch se vrátil, byla veliká radost ze shledání, že ji nelze ani popsati. Vojtíšek tiskl k sobě Tyntyho, a Tynty třepal ocáskem ohromnou radostí a lízal jemným jazýčkem ruce Vojtíškovy, které byly plny dárků.

Řemen, řetěz, malý náhubek a k němu zelená sametová pokrývka, která se pod bříškem zapíná.

„Hleď, Tynty, i to je tvoje. To také, to též! Hejsa! Teď jsi panským pejskem. Každý den půjdeš se mnou na procházku ve svém novém šatě. Tyntýčku, vše máš tak hezounké!“

Zkusil naň nejprvé obojek, obitý stříbrnými knoflíky. „Tatínku, podívej se, jak je v něm krásný.“ Pak zelený kabátek. „Aj, jak ti to sluší, drahoušku.“ Konečně mu nasadil náhubek. Tynty spokojeně mžoural k darům, jen tento poslední se mu nelíbil, prskal v něm, třepal hlavou a třel hubu o podlahu, tohoto toaletního kousku by se byl rád zbavil.

Druhého dne byl krásný, podzimní čas, Vojtíšek a Tynty by si byli rádi vyšli na procházku. Ale Homolková jim zastavila na schodech cestu:

„Jeje, neveďte ven Tyntyho, Vojtíšku, ras jej chytne.“

Vojtíšek pohlédl ustrašeně na Homolkovou.

„Ras? A proč by jej chytal, vždyť Tynty ničeho neukradl. To všecko jsem mu já koupil.“

Homolková se dala do smíchu.

„Ano, ano, ale nezaplatil daň.“

„Co je to daň, Homolková?“

„Inu, vybírá ji stát nebo město, drahoušku, aby jich pán bůh netrestal.“

„Kdo je to stát? Nějaký strýček?“

„Ne, dušičko, to není člověk, nýbrž tak něco tento… nějaká kapsa.“

„Tomu nerozumím, Homolková. Kapsa nemůže přece Tyntyho chytati.“

„I může, může, můj mudrlantku, když jej přece jen chytne.“

Neporozuměl tomu, ale proto přece se neodvážil pejska svého vyvésti a vyptával se matky. Ta dala za pravdu Homolkové. Je to svatosvatá pravda, že psu musí dříve koupiti za pět zlatých známku na úřadě. Známku? Za pět zlatých? Kde by vzal pět zlatých? Neměl tehdáž všehovšudy více peněz, než třiačtyřicet krejcarů.

Ubohý hochu! Jeho sněhobílé, nedotknuté duše, která se panensky kolébala v radostech dětských her, ponejprv se dotkla studená ruka, ruka úřadu. Ta nakreslila mu na čelo, na kterém si andílkové pohrávali, první mráček starosti.

Odkud má přičarovati pět zlatých? Inu, hospodařením, skládáním krejcárku ke krejcárku z peněz, které dostával na občerstvení o přestávce ve vyučování v deset hodin a z jiných důchodů tak dlouho, až se nahromadí na pět set. Tyto „jiné důchody“ byly šestáčky na cukrátka a krejcárky strýčka doktora, jenž mu, kdykoliv si dá vložiti lžičku do hrtanu a vysloví táhlé: á, vsune do hrsti blýskavý, nový krejcar.

Po každém takto nabytém krejcárku zavolal Vojtíšek pejska a se lstivým mžouráním mu říkal:

„Neboj se, Tynty, zase jsi o krejcar blíže svobodě.“

(Tak jsem se musil i já na stará kolena od Vojtíška dověděti, že i svoboda je otázkou peněz.)

Peníze se po krejcarech množily, a Tyntyova svoboda se blížila. Co bylo o tom řečí v dětském pokoji, když hoši o tom rozumovali, co se stane. Je to pravda, že Tyntyho zapíšou do úřední knihy? Zajisté. Zdali pak zapíšou také jeho jméno, nebo jen pánovo. Bylo by slušnějším, aby tam zapsali také jméno Tyntyho, pak by již Tynty hned něco znamenal, není-liž pravda, Tynty? Pak mu dají známku, a Tynty bude se pyšně, volně procházeti mezi lidmi se známkou, a nikdo nebude směti ani prstem se ho dotknouti, poněvadž Tynty bude již pánem… není-liž pravda, tatínku, zajíce smějí proto volně v polích stříleti, poněvadž nemají od úřadu známek? A takových drobných pošetilostí sežvatlali na tisíce.

Tynty ležel na koberci před krbem, dvě přední nohy dopředu nataženy, obě zadní pod sebe složeny, a klidně mžoural; dělal, jako by to se zálibou poslouchal. Záře plynového krbu naň vrhala zlaté pruhy, jeho pěkná, žlutavá srst zdála se svítiti. Měl svého pána velmi rád.

Když pak bylo již všech pět set krejcarů pohromadě a chrastilo ve dvacetihaléřích a dvouhaléřích v sáčku, nastal slavný den. Celý dům ozýval se veselým křikem a dováděním.

Poslední šesták dostal Vojtíšek odpůldne a chtěl ihned běžeti na úřad, ale úřad je jen do dvou hodin shromážděn, i musil čekati do rána druhého dne.

„Zejtra budeš již volným, Tynty, zejtra, zejtra!“

Celý dům věděl o veliké události. Vzkázali to také Homolkové. Také babičce to napsali domů, co se s Tyntym stalo. Tyntymu se přihodilo veliké štěstí. Zejtra bude moci i Tynty říci, co strýček říkává: „Proč bych nemluvil, jak bych nemluvil; zaplatím své daně, a nikdo mi neporoučí.“ Zejtra se snad Tynty i rozhovoří.

Nezřízenou radostí div dům na ruby neobrátili. Vojtík třepal pětistykrejcarovým sáčkem, drže jej vysoko v ruce, tančil s ním kolem stolu, a Tynty vyskakoval k sáčku, jenž se mu zdál býti velikým kusem ve vzduchu se vznášejících plic. Hoch stále jen škádlil, pes stále jen chňapal, Vojtík poskočil hned sem, hned tam, spouštěl sáček níže, zdvíhal výše: „Hop, hop, Tynty, chytni jej, Tynty.“ Rozohnili, rozdováděli se, židle, vyšívací rám, vše v pokoji převrátili a jen skákali a křepčili jak blázni. Podlaha pod nima duněla, všechen nábytek se otřásal…

V tom učinil Vojtík velký skok, a hup, srdcervoucí kvíkot ozval se v té chvíli: podpatkem skočil celou tíhou těla na nohu Tyntyovu, jen to chřuplo. S hrůzou tam pohlédl. Drobná tenká nožka Tyntyova byla dole na třísky rozdrcena. I nahoře byla vymknuta z kloubu. Konec. Tynty se nemohl hnouti, jen bolestí kvičel a kňučel. Byla hrůza naň pohlédnouti a jej poslouchati. Jeho malé, hubené tílko se chvělo jak rosol.

Vojtík strnule se naň díval, němě, bled, se sklopenýma očima, z nichž zela hrůza. Zmocnily se ho dosud neznámé pocity.

Vkročil do dveří první žal…

Pes ležel naznak na koberci, jeho tři zdravé nohy čněly do výše, čtvrtá rozdrcená visela dolů jako zlomená větev, jako by ani nebyla jeho. Jeho změněný hlas byl hrůzný, jak kvičel, a nespouštěl mezi tím svůj zkalený zrak s polekaného hocha, jako by mu říkal:

„Co’s mi to jen udělal, můj malý hospodáři!“

To již malý hříšník nemohl vydržeti; bezděčně pozdvihl obě ruce a zastřel si jima obě oči, pak odvrávoral k židli, sklonil se k ní a počal hořce plakati.

Pláč dítěte pronikal daleko do noci dveřmi a stěnami. Sousedé přišli se vyptávat, co se stalo Vojtíškovi.

„Stalo se velké neštěstí,“ šeptal jim větší hoch, „Tynty zlomil nohu na padrť.“

A i větší hoch slzel.

Matka si nevěděla rady. Vidouc to veliké drama, spustila na Vojtíška:

„Vidíš, vidíš, co jsi opět stropil svým větroplašstvím. Co pak se to sluší? Co pak tě nebolí srdce pro to ubohé zvíře?“

Jakž by nebolelo, jakž pak by nebolelo; vždyť v usedavém pláči ani ustati nemohl. K jeho bolesti nesmí se přidávati, vždyť ta bolest jest již příliš veliká.

Matka to také ihned zpozorovala; bůžek před ní drží pootevřené malé okénko, kterým vidí do Vojtíškova srdce, nikdo jiný neví o tom okénku. I viděla, jak to tam vře, jak se tam zmítá celé moře hořkostí; rychle obrátila řeč:

„No, no, vždyť to nic není. Netrap se, můj miláčku. Ty’s to nechtěl udělati. A Tyntymu také nic nebude. Víš, že psí kost brzy se scelí, že kopřivu mráz nespálí.“

Vzala hlavu jeho do klínu, slzy, které po růžových tvářičkách tekly, zanechávajíce opravdové brázdy a čisté šmouhy, slíbala. Ale hoch plakal, stále plakal, až slzy matčin šat promáčely. Ale nyní již přestávají žerty. Ještě to ubožáčkovi srdce utrhne!

„Hej, Nelli, Růženo, běžte honem někam pro nějakého zvěrolékaře.“

Ale, kde najdou nyní, pozdě večer nějakého zvěrolékaře? Musíme se zeptati Homolkové. Homolková ví všechno.

Homolková také okamžitě přiběhla. Řekla, že zná jednoho zvěrolékaře zde v sousední ulici, prává proň: ale ten je jen dopoledne zvěrolékařem, k večeru již jest jen zvířetem.

Vzala svůj velký šátek, doběhla k němu a nalezla jej doma, ale opilého pod obraz boží. Růžena, Nelli tedy se rozběhly do města a vyptávaly se strážníků a ponocných po nějakém zvěrolékaři. Mezitím také telefon neustále vrčel a donášel rychle dotazy do zvěrolékařského ústavu, do redakce, k známým novinářům, nevědí-li o nějakém zvěrolékaři, který by mohl ihned přijíti.

A Vojtík jen plakal a plakal, večeře se ani nedotkl, nosíček mu otekl, a oči měl slanými slzami již do krvava zbarvené, a hořký, stále znovu propukající vzlykot nebylo lze zastaviti, jen chvílemi pohlédl kradmo na kvičícího, třesoucího se psa.

Ah, to je hrozné! Pes jen stále naň se díval svýma jak borůvky černýma očima.

„Jen na mne se dívá! Mne viní!“ drkotal Vojtíšek zajíkavým hlasem a propukl v nářek.

Když jsem přišel k půlnoci domů, nalezl jsem doma hotový rozvrat, služebné pobíhaly sem tam, práskaly dveřmi, a v denním pokoji plakala celá rodina. Vojtík oplakával psa a lámal rukama. Větší hoch a matka plakali nad zármutkem Vojtíškovým.

Ale na štěstí přišel již právě zvěrolékař. Růžena sehnala jednoho někde v Alžbětině městě.

Byl to starý, morousovitý pán s načechraným cylindrem, velkými kníry; krk měl obvázaný strakatými šátky.

„Hm, hm,“ — počal — „co pak se to stalo náhle tak hrozného? Kde je ten pes? Hm, hm, jaký je to pes?“

Ukázali jsme mu psa.

„Hloupost!“ zvolal nevrle s pohrdlivým mávnutím ruky. „Vždyť to ani není ratlík, to jest jen poloratlík. Proto jste mne budili? Ten pes nestojí ani za pět grošů.“

„Ale velmi trpí, pane doktore,“ chlácholila ho má manželka.

„Trpí, nu, tak ať trpí. Proto je psem. Vždyť je to jen poloratlík. Co chcete s poloratlíkem? Lékař nezískává proto svůj diplom, aby léčil poloratlíky. Ten nestojí za léčení. Hm.“

„Pravda, pane doktore, ale když je hochův. Tohoto malého hošíka.“

Matka chtěla tím pozdvihnouti důstojnost Tyntyovu, ale zvěrolékař na hocha se ani nepodíval, nýbrž pošťoural trochu špičkou své boty Tyntyho, načež začal tento ještě bolestněji kvíleti a se třásti.

„No, tak sem přineste blíže nějaké světlo. Když jsem již zde, podívám se, co se s ním má státi. Má-li se zabíti nebo vyléčiti?“

Vojtík nyní vyskočil a postavil se směle před doktora:

„Dám vám tisíc zlatých, když jej vyléčíte!“ zvolal prudce.

Starý doktor se usmál. Přinesli mu na šňůře elektrickou lampu, ale ta zhasla v té chvíli, právě vyhořela hruška.

„Hloupost,“ bručel doktor. „Poslední vážný vynález byl kratiknot. Hm. Co od té doby přišlo, nestojí vše za nic. Hm.“

Rozsvítili svíčky; prohlédl nohu psovu a pravil — Vojtík hltavě naslouchal každému jeho slovu:

„Za týden bude ta malá bestie běhati.“

S prsou dítěte spadlo velké břímě.

Lékař dal nohu psovu do sádry, pak ji zavázal.

„Má horečku,“ pravil, „ale zejtra i ta přestane. Jen jej pěkně nechte tak a dejte mu žráti.“

Vojtíšek přinesl nyní váček, v kterém byla svoboda Tyntyova a vtiskl jej do ruky doktorovy.

Nebylo to plných tisíc zlatých, jen pět zlatých, ale dobrý doktor se i s tím spokojil. Za poloratlíka je toho až dost. Hm.

Nyní se žalost Vojtíškova trochu zmírnila, dal se svléci, šel na lůžko, ale nemohl usnouti. A když jsme se již domnívali — neboť oddychování jeho bylo stále slabší — že již usnul, najednou opět hořce zaplakal.

„Co je ti, Vojtíšku? Co se ti stalo, broučku? Bolí tě něco?“

„Napadlo mě, že mne Tynty již nebude míti rád.“

„Ale nemluv tak, jakž by tě neměl rád? Zapomene to, věř mi, že to zapomene. Budete zase dobří kamarádi.“

Ale Vojtík tomu nevěřil. Kroutil hlavou a plakal znova vzlykaje křečovitě, že Tynty jej bude od nynějška nenáviděti.

„Ah, mama, mama! co je mi platný celý svět, když mne Tynty nebude míti rád.“

Matka usedla na kraj postele a hladila mu vlasy, čelo, utírala slzavé oči, až jí šátek zvlhl, jako by jej z vody vytáhl, vypravovala mu historky o věrných psech, kteří zemřeli na hrobech svých pánů, kteří šli se svými pány do bitev a lízali ruku těch, která je udeřila. Historky jej očividně uklidnily aneb unavily, neplakal více.

„Mama, rozsviť svíčku, prosím tě.“

„K čemu, synáčku? Vždyť je nyní doba spaní.“

„Vidím i ve tmě oči Tyntyovy na mne upřené,“ pravil s hrůzou, „rozsviť svíčku, abych jich neviděl.“

„Ale, ale, vždyť Tynty je v čeledníku. Růžena jej tam odnesla.“

„To je jedno, já jej přece vidím, Tynty se na mne dívá vyčítavě.“

„Zamhuř oči, pokus se usnouti, dítě, a hned nebudeš ničeho viděti.“

„I když je zamhouřím, budu je viděti. Jen rozsviť svíčku, mama. Já se bojím, bojím se Tyntyových očí.“

Vtáhl na sebe pokrývku. Zuby mu cvakaly.

„Rychle, rozsviť svíčku, mama!“

Musili rozsvítiti svíčku, a tak mohl rozmlouvati, až konečně k ránu jej spánek přemohl, když jej byla žalost uondala a potýrala. Ale i tento spánek byl trhaný, zmítal se sem tam, chvílemi se mu vydral z prsou těžký povzdech, vyděsil se, pronášel cizí, nesrozumitelná slova, nestál ten spánek za nic.

Když přinesli snídani, ještě spal. Ale Tynty jako vždy jindy vklouzl se služebnou dveřmi a třemi nožičkami velmi pracně vylezl do postýlky svého malého kamaráda, lehl si vedle něho, téměř pod něho se skryl a jednu přední zdravou nožičku přeložil nedbale přes nahé, sněhobílé rameno dítěte.

Vojtíšek se při doteku hubeného, psího těla probudil a s veselým výskotem hlásil nám otevřenými dveřmi velkou novinu:

„Pomyslete si… on mne má rád.“

Starouškové

Jaktěživ jsem nemíval rád prvních eminentistů. Také se v mé rodině nevyskytovali. Já jím také nebyl. A také nechtěl býti. Pamatuji se, že jsem znal všelijaké historky o takových lidech, kteří se špatně učili a později slavnými, velkými muži se stali.

Ale člověk nebývá obyčejně charakterem. Letos udělal můj syn Laci zkoušku se samými jedničkami, a ihned začaly u nás poletovati historky, v kterých z prvních eminentistů se staly arcibiskupové, biskupové, ministři, korouhevní páni. Lidská ješitnost denique chodívá vždycky po výšinách a nikdy nemůže docela sklesnouti, poněvadž nalezne v každém postavení provazy, do nichž by se mohla zachytiti.

Slovem, hoch stal se prvním eminentistou.

„To je velká věc,“ pravila matka, „na to musíme nějak odpověděti.“

„Jakže, jak?“

„Radost za radost. Musíme něco vymysliti, co by hocha velmi potěšilo.“

A také jsem to hned vymyslil, abychom dali ušíti hochu dlouhé kalhoty.

Manželka mne nejprve vyplísnila, že jsem se snad zbláznil; když jsem jí pak vysvětlil, že hoch jde již do páté, a že postavě i hodnosti jeho sluší dlouhé kalhoty, dala se do pláče; myšlenka, že její maličký má býti od nynějška velkým chlapcem, div jí srdce neutrhla.

„Ne, ne, ty dlouhé kalhoty hodím do kamen… nemohu dopustiti, aby ledajaký darebný krejčí odtrhl ode mne mé dítě.“

Smál jsem se těmto řečem. Inu, ano! Tím se dítě neodtrhne. Spíše se roztrhají kalhoty. Čas nelze zastaviti. Tráva vystrčí hlavu, i když na ni kámen navalí, a také na bradě hocha vyrazí časem chmýří, kdyby mu dávali rodiče i neustále cintáček.

Diktum, faktum, za několik dní procházeje se s hochem po Mariánských Lázních — neboť jsme po zkouškách tam odjeli — spatřil jsem v jednom okně zajímavou látku. Bylo to pěkné, dobré, poctivé šedé sukno, jaké za mého dětství nosívali vesničané; tehdáž je vyráběla gáčská továrna, ale asi od třiceti let zmizelo z obchodu, alespoň já ho od té doby nikdy nespatřil, a nyní mi se vynořilo náhle celé mé dětství touto zvláštní, prostou, šedivou látkou, jejíž barva vznikla asi ze šedi vrabčího peří a ze zbarvení písku.

„Hopsa, Lacku, macku, již jsem našel tvé sukno. Takovým byl také můj první oděv. Vejděme tam, dám ti nastřihnouti na dlouhé kalhoty.“

Oči hošíkovy zasvítily radostí, ale proto přece jen váhal.

„Mama se bude hněvati,“ podotkl bázlivě.

Ale já ho již postrkoval nahoru po schodech, neboť ke dveřím krámu vedly asi čtyři schůdky. Celý dům byl starobylý a neúhledný. Nad vraty byl vytesán rohatý býk, na vratech viselo kladivo jako bývalo na německých domech z renaissanční doby, a na komín vysoko se vypínající byly namalovány sluneční hodiny, které však deště již z většího dílu smyly.

Na prahu krámu jsme spatřili přibitu koňskou podkovu, kterou pokrývala staletá rez. Hnáty oře, který ji asi nosíval, již dávno zpráchnivěly.

„No, Lacku, macku,“ takto říkám svému synu, když se naň nehněvám, „do tohoto krámu chodí asi věru málo lidí.“

Otevřeli jsme dvéře, ale i ty se otvíraly jen ztěžka a skřípěly, a když zavadily nahoře o přibitý tam zvonec nastalo pekelné cilinkání, a v zápětí se ozval psí štěkot.

Byli jsme uvnitř, rozhlédli se, ale v místnosti nebylo nikde žádné stopy po řemesle krejčovském. Podél zdi táhla se ohromná dubová skříň a jeden úzký, dlouhý stůl a dále jedna skříň s vycpaným výrem a se starými knihami a spisy. Jen na vrchu zelených hliněných kamen stála velká žehlička, jediné znamení.

Na druhé straně ve velkém, černém, koženém sedadle sněhobílý stařeček růžových tváří žvýkal právě chléb s máslem. Byl asi již velmi starý, velmi vetchý, tak asi přes osmdesát let, nohy měl zabaleny v kostkovaném plédu a kousati již nemohl, chléb spíše jen tak cucal. U nohou jeho ležel pes se špičatýma ušima, hafl na nás několikrát, ale od chleba by byl očí neodvrátil za celý svět.

Celkem to byla příjemná malá místnost, jasná, slunná. Ze dvora otvíralo se do krámu dvojité, široké okno, akátový strom kýval dovnitř svými ratolestmi; zavanul-li průvan, vsypaly tam větve vždy několik svých bílých květů.

Stařec polekán se pohnul, nevrle obrátil ke dveřím hlavu, kterou bylo sotva viděti, poněvadž krk vězel až po uši zabalen v černém hedvábném šátku dle módy napoleonské doby.

„Oh, oh!“ pravil tiše, znaven, s jakýmsi údivem, že vidi cizí tváře. „Oh, oh, čeho si přejete, milí páni? Špici, mlč, mlč, Špici! Koho hledáte, drazí páni?“

Nad očima měl zelené stínítko, pošinul je výše na čelo, aby si nás mohl lépe prohlédnouti.

„Rád bych dal ušíti šaty tomuto hochu,“ děl jsem přistupuje blíže.

„Ah, šaty!“ zvolal živě a přistrčil k uchu svou dlaň jako trychtýř. „Šaty, jste ráčil říci?“

Položil rychle chléb s máslem na sedadlo, pracně povstal a vztyčil se. Hle, hle, jaký to čahán! A což teprv kdyby nebyl shrben. Kolena zdála se s počátku klesati a kráčel kupředu automaticky, jako by byl násilím postrkován, jako by jen znenáhla vnikalo do jeho žil, do jeho dnavých nohou to kouzelné slovo. Tip — top, tip — top! Čím dále tím více klapaly jeho široké, tlusté podešve na podlaze. Tip — top, tip — top… „šaty chlapečkovi.“

I sluneční paprsky vnikaly sem akátovým listím a pobíhaly v zlatých, tetelících se pruhách po bílém vlase starcově, po jeho kabátě kávové barvy, po staré, červotočinové skříni, jako by i ony říkaly: „šaty chlapečkovi.“

Cinkot zvonce pronikl jistě do celého bytu jako nějaká nezvyklá, mimořádná věc, a skleněnými dveřmi, otvírajícími se z vedlejšího pokoje, vstrčila hlavu scvrklá stařenka s čistým, bílým, krajzlovaným čepečkem, jenž byl pod bradou svázán dvěma stuhama krajkami lemovanýma. Také tvář stařenky byla červená, jako pěkné jablíčko, ale vráska na vrásce, a její modravá, drobná očka mžourala tak dobrácky, jako očka krotkého králíka. Když hlavou pohnula, chřupal a šustěl naškrobený, bílý čepeček, že bylo z něho téměř cítiti vánek.

Při chrupání čepečku se staroušek otočil.

„Nic se nestalo, Johanko, nic,“ řekl tiše, srdečně. „Buď klidná, Johanko. Jest zde jeden pán a dává ušíti šaty pro chlapečka.“

V hlase jeho bylo něco vychloubavého, něco vítězoslavného, a jak to často u starců bývá, vypukla u něho povídavost.

„Ano, ano, Johanko. Připrav míru, Johanko. Johanko! Ty se divíš, Johanko.“

Stařenka se skutečně divila, když viděla, jak její starý je v práci a otáčí se kolem obchodu jako čamrda, obchod mu vehnal život do nohou. Vše je takové jako to bývalo dávno před mnoha, mnoha lety… Divila se stařenka, celá její tvář se usmívala, i její drobná očka se smála, a sama také stále opakovala:

„Šaty hošíčkovi; ano, hošíčkovi. Dobře, dobře, milý staroušku, buď čilý, Bedřichu, nedej se, Bedřichu,“ a masité její ruce tleskaly, když starý se lehce sklonil k nejnižší zásuvce skříně. „Ano, ano, hošíčkovi.“

Pak upejpavě cupala — ťapala k nám kolísajíc napravo, na levo svou objemnou postavou, jako vykrmená kachna, stanula před Lacíkem, který bázlivě se ke mně tulil, pohladila jej po hlavě.

„To je on? Aj, zatrolený chlapík! Hezký hošík, dobrý hošík a jaké má moudré oči, a jakou postavu. Kolik je mu asi let?“

„Minulo mu třináct, a nyní dostane první dlouhé kalhoty.“

Stařenka spráskla ruce a kroutila hlavou. V uších měla velké, rokokové, zlaté náušnice, a ty se klátily sem a tam jako třešně, i celé její tělo se kolébalo podle hlavy jako na vodu spuštěný koráb.

„Pane bože, první dlouhé kalhoty! A jak je veliký, jak je veliký. Já myslila, že se chystá na svatbu. Slyšíš to, Fricku, první dlouhé kalhoty.“

Lackó-mackó se líbezně usmíval při tomto povídání staré paničky.

„Jak se umí mile usmívati, ten hošík, Bedřichu!“ zvolala v opravdovém nadšení. „Právě tak se také on smával, ale právě tak. Podívej se, Bedřichu, jak se směje.“

Při tom se nejednou tvář její zasmušila, i jala si vytírati rukávem své černé orleánové jupičky slzy z očí.

„Ušij mu pěkné šaty, Bedřichu, krásné šaty mu ušij, neboť se tak usmívá.“

Starý se šťáral sehnut na spodu velké skříně, hlavu měl celou ve skříni a odtud odpovídal stařence, při čemž chvilkami supěl a pokašlával.

„To si myslím, že budou krásné, to mi, Johanko, nemusíš ani říkati. Mne chceš poučovati, paničko? Aj, aj, zatrolená panička! Nemohu nikde tu látku nalézti, čert je někam vzal, ty látky.“

„Pozor, Fricku, pozor! Má duše, vždyť se přelomíš tím shýbáním se.“

„To sukno, starý pane,“ přerušil jsem je, „které si přeju, je v okně.“

„Ahá, již tě mám!“ zvolal nyní starý pán a vesele zdvihl dva balíky, hodil je na úzký stůl, takže se z nich vyvalilo celé mračno desítiletého prachu.

I jal se vybalovati látky z motouzového obvazu, ale nyní zase nemohl najíti nůžky. „Hledej nůžky, matko, honem, honem nůžky!“ Točili, vrtěli se drobnými krůčky jeden kolem druhého, jako by tančili nějaký menuet. I pes, Špic, se tam kolem nich točil, brzy jednoho, brzy druhého ocáskem klepl. Brzo jeden, brzo druhý oň zaklopýtl. „Jdi, Špici! Kliď se, Špici!“ Ale Špic nedbaje ničeho, držel s nimi takt v klusu, patrně chtěl šelma dávati tím najevo, že on také ty nůžky hledá. Jemu nestačilo, že ten chléb s máslem byl již dávno našel a také vtělil.

„Aj, aj, což pak se nepamatuješ, kam jsi je dal?“

Starý krejčí se tloukl do čela.

„Inu, ovšem, kolečka jsou již ochozena.“

„Mně se zdá, že dostaly nohy a někdo je odnesl.“

„Oh, ne, ne,“ odporoval starý, „zde nebylo ani živé duše. A minulý týden jsem je viděl, Johanko. Tam byly na kamnech… na kamnech.“

„To bylo již minulého měsíce, Fricku.“

Starý papínek se rozesmál s velikou pýchou, v pocitu své veliké převahy, jako se smávají silní slabým, a jak se slušelo při této příležitosti, když on opět vede obchod.

„Jak jsi bláhová, Johanko, jaký jsi blázínek! Co to mluvíš o minulém měsíci? Vždyť to nejsou ani dvě neděle, kdy jsem posledně šil.“

„Ano, ale přišíval jsi si jen knoflík ke kabátu, Fricku, a k tomu jsi nepotřeboval nůžek.“

A nyní se smála zase stařenka vítězně a chrastila svazkem klíčů připevněných na stříbrné sponě k její pěkně vyžehlené sukni kávové barvy.

„Třesky — plesky,“ namítal staroušek, „čím pak bych byl ustřihl nit? Hehehe nit…“

Nyní se dali oba společně do smíchu, tápali po stolech, hrabali se v zásuvkách a ve všem, co jim pod ruce přišlo. Starouškovi se od velikého smíchu třepala kůže na bradě, z které maso zmizelo, jako prázdný váček.

„Nemohl jsi ji uškubnouti zubem?“ odsekla stařenka, načež jí vráskovitá tvář a vráskovité čelo ještě více zazářily radostí, že nyní nabyla opět ona vrchu.

„Zubem, Johanko? Oh, ty malé, bláhové stvoření,“ a nyní se mu smíchem i slzy spustily, „vždyť mi o vánocích vypadl poslední, Johanko.“

Tak milí byli tito dva veselí, škádlící se starouškové, že bych se byl na ně hodiny díval, ale konečně našla stará paní nůžky, byly zabodnuty v oleandrovém kbelíku; na jaře jimi ustřihovali zvadlé větve, a od té doby tam zůstaly. Nyní již mohli rozbaliti oba balíky. Z prvního vypadlo známé, obyčejné, šedé sukno, z druhého jemná tmavohnědá látka s modrými sotva znatelnými pruhy.

„Král suken,“ velebil starý látku — žmole ji mezi prsty. „Taková se dnes již nevyrábí. Jaký outek a jaký střih! A jak je vyvalchovaná! Račte ji ohmatati. Je jí právě ještě na šaty pro chlapečka. To je jen zbytek, pane. (Z hluboka si oddychl.) Z toho, co schází, ušil jsem jeho královské výsosti Albertu, manželi nynější anglické královny, oděv před mnoha mnoha lety. Bůh mu dej lehké odpočinutí, jeho královské výsosti, ale jakživ neměl již takového oděvu. Johanko, má duše, ty jsi viděla tehdáž ty šaty…“

Dávno se udavší smrt jeho královské výsosti Alberta mne počala této chvíle ponejprv v životě znepokojovati, i řekl jsem:

„Není toto sukno již příliš přeleželé?“

„Oh, kdepak. Leží již padesát let, ale dělané je pro věčnost. Doporučuji je synáčkovi.“

„Nuže, které sukno se ti líbí?“ otázal jsem se nyní hocha.

Lacko se začervenal, sklopil oči a ukázal na hnědé.

„To je hezčí, tatínku.“

„Šedé je také dost pěkné. Co stojí řádný oděv ze šedého?“

Starý se podíval na hocha, pak na sukno a konečně odvětil váhavě:

„Pětačtyřicet zlatých, to nebude mnoho, to nebude mnoho.“

Jako by se sám povzbuzoval, že to nebude mnoho, ale podíval se také na stařenku, nebude-li to mnoho. Stařenka jen tiše mžourala očima a kochala se v tom, že starý stojí opět na svém místě jako kdysi dávno u velkého, trouchnivějícího stolu a že určuje člověčenstvu ceny. Srdce stařence jen poskakovalo a se třepetalo radostí, a duše její se pásla na čipernosti jejího velitele.

„U všech všudy, co si myslíte!“ rozkřikl jsem se, „za to mi to i v Londýně ušijou.“

Usmíval se tiše a prohodil jen krátce:

„V šajnech.“

Ah, tak? starý počítá ještě ve vídeňské měně. Pak je to vskutku laciné. Pětačtyřicet zlatých šajnů je osmnáct zlatých stříbra.

„Velmi dobře, vezměte tedy hochovi míru.“

Udělal odmítavý pohyb svou velkou, suchou rukou, na jejímž jednom prstu se smýkal sem a tam stříbrný prsten s fialovým kamenem.

„Ale, když se hošíkovi líbí lépe ta druhá látka.“

„A zač je ta?“

„O dvacet zlatých dražší.“

„O dvacet zlatých šajnů.“

„Toť se rozumí. Ale je velmi jemná a hochu se velmi líbí. Jen si to, pane, rozvažte.“

„Eh, jen to ušijte z té šedé!“

„Jak je libo, ale podívejte se, ten chudáček…“

Lackó-mackó se trochu zasmušil, tvář jeho stala se tak výmluvnou, a ty jeho hnědé oči se dovedou tak smutně schovati pod velkými víčky, když se děje něco proti jeho chuti. Já se toho nevšímal, poněvadž starouškové na mne učinili v pravém slova smyslu útok.

Stařenka přede mne předstoupila, přešlapovala jako slepice, když své peří rozčepejří, a čepec její byl v této chvíli jako skutečná chocholka.

„Oh, pane, hošík by byl v té tmavé, pánské látce jako nějaký princ.“

„Nelitujte těch několik zlatek,“ broukal krejčí domlouvavým hlasem a nacpal si při tom nos z tabatěrky, na které byla namalována Marie Terezie s vystřiženým živůtkem.

Již mi počala docházeti trpělivost.

„Jen zůstaňme při šedé,“ prohlásil jsem rozhodně, „je to vděčná barva, neušpiní se a pak nesmíme děti navykati hned s počátku na jemné látky, až si vydělá jednou své vlastní peníze, ať si dá ušíti, co mu libo. Vezměte mu míru, punktum.“

Při tom jsem vyndal svou tobolku a vysázel na stůl osmnáct zlatých. Starý se podíval na peníze a pak na Lacíka, který tam stál vzpurně s hlavou k zemi sklopenou, a nyní i sám se zasmušil.

„Hněvá se chudáček,“ a hlas krejčího se stal vskutku fňukavým a pohled, který s hocha nespouštěl, něžným. „A já bych byl tak rád, kdyby se usmíval… hleď, Johanko, nebude se již smáti…“

„A usmívá se zrovna, zrovna tak, ta zlatá duše.“

Byl mi nápadný ten zájem starých o dítě i zeptal jsem se jich:

„Měli jste snad také takového hocha?“

Stařenka i dědeček pokývli oba hlavou, a oběma zvlhly oči.

„Nuž, a co se s ním stalo?“ pokračoval jsem se soucitem.

Stařeček odpověděl s neskonalou lítostí:

„Inu, vyrostl a dnes již není tak milý a nemá nás již tak rád.“

„A nesedává nám již na klíně,“ dokládala ona.

„Tak? A kde pak je nyní?“

Stařenka odvětila, jako by se styděla:

„Je majorem na odpočinku, nyní v Štýrském Hradci.“

Nějaký stín mihl se nepozorovaně krámem. Jako by i čáku i šavli ten stín měl, kolíbal se ve vzduchu, a jak se tam i onam klonil, po každé setřel s očí, s tváří staroušků trochet té veselé mysli; vzpomínky zasypaly smutkem ty nesčetné jejich vrásky. Mezi tím přichystala stařenka svými masitými, tlustými prsty dlouhou, úzkou, papírovou stuhu, přikutálela se jako klubíčko ke svému pánu a odevzdávajíc mu stuhu, naklonila se k němu, jako když se k sobě skloní dvě uschlé větve jalovce, a pošeptala mu do uší:

„Abys z toho hnědého sukna něco slevil?“

Papínek potřásl hlavou a mrkl šibalsky, tajuplně na babičku.

„Neboj se, Johanko, vždyť mne znáš, Johanko.“

Ta porozuměla a mrkla naň podobně šibalsky a tajuplně.

„No, no, Fricku.“

Pak mi vysekla pukrle s piruettou jako dámy z doby rokokové, poslala hubičku hošíkovi a zmizela jako dým do dveří bytu, způsobivši chladný vánek svými pěkně vyžehlenými, čistými sukněmi.

Starý dal se nyní do braní míry podle starého způsobu, natrhávaje papírový proužek na různých místech. Každý nátržek znamenal něco jiného, tento kyčli, onen plece, tento objem břicha, onen hrudník; ač jsou všecky nátržky stejny, krejčí se v nich přece vyzná; supěl, potil se, poněvadž několikráte se musil také sehnouti.

Konečně po velké této práci štípl hocha do tváře a pravil:

„Od dneška za týden bude průba, můj zlatoušku.“

Hoch měl týden v patrnosti, a přesně v určený den jsme vkročili do krámu. Seděl na témže místě, jako minule. Zdálo se, jako by se divil, že jsme již zde.

„Přišli jsme zkusit ty šaty.“

Starý ani nevstal, byl až po krk zaobalen ve svém plédu.

„Nejsou ještě docela hotovy,“ odpověděl. „Mlč, Špici! Neštěkej, Špici. Nevíš, že je zde hošíček.“

„Objednal jste nás na dnešek.“

„To se nedá jen tak sfouknouti,“ podotkl mrzutě a podle hlasu bylo cítiti, že se třese zimou. „Svět byl také za šest dní hotov,“ dodal.

Řekl to na svou vlastní omluvu, jako by to byla bývala menší, nepatrnější práce a přece šest dní trvala.

Na zacinkání zvonku přišla také stařenka, ale vstrčila do krámu jen hlavu s čepcem a spatřivši nás, opět zmizela.

„Kdy můžeme tedy přijíti?“

„Za čtyři dny, nebude-li tovaryš nemocen.“

Vzdálili jsme se z krámu, ale sotva jsme udělali deset kroků, zaslechli jsme za sebou cupot drobných krůčků a oddychování.

„Holá, maličký! hej, maličký!“

Obrátili jsme se, stařenka běžela za námi, nesouc v obou rukou svou vyhrnutou, čistou, bílou zástěru.

„Trochu svatojánského chleba, miláčku.“

Hoch s počátku udiveně pohlížel na svatojánský chléb — před tím nikdy ještě této pochoutky neviděl — a když jsem mu pokynul, vybral jej pěkně ze zástěry, poděkoval a ihned jeden překousl svými bílými, drobnými zoubky; stařenku to tak bavilo, že se ještě jednou obrátila a volala za Lacíkem:

„Ten dobrý chlebíček roste na stromě, drahoušku.“

Od jednoho našeho tamního známého slyšeli jsme druhého dne o starém krejčím, že míval kdysi veliký závod, pracoval s devíti pomocníky v zlaté Praze, kde má dosud dva domy, ale nyní sedí jen proto v krámě, poněvadž po celý život v krámě sedával a jinde seděti by ani nedovedl.

Za několik dní, když jsme tamtudy šli k vřídlu, zaklepal na nás skleněnými dveřmi a hned dvéře také otevřel:

„Šaty jsou hotovy. Šaty pro hošíka. Můžete je zkusiti.“

Vešli jsme do krámu. Starý byl velmi vlídný, mnul si ruce, vyzval nás, abychom se posadili, vrtěl, točil a šoural se po krámě, jako by něco hledal.

„Co to chci vlastně?“ bručel pro sebe. „Ano, ano, šaty jsou hotovy. Již jsem řekl, ale musíme zavolati tovaryše.“

Vyhnul se oknem do dvora vedoucím, kde se skláněly větve akátového stromu a zavolal do dvora:

„Hé, hochu! Hé, Hanuši! Pojď sem, Hanuši!“

Hanuš okopával venku, v zadní části dvora řípu, přibelhal se s velikou námahou, jen se mu řinul pot s čela. Byl to strašlivě starý tovaryš úplně bez vlasů a obočí; chromý na jednu nohu, se zákalem na jednom oku, byl velmi, velmi sedřený ten ubohý Hanuš, mohlo mu býti asi tak devadesát let.

„Hochu! přines ty šatičky, jen kabát, jen kabát, rozumíš, to ostatní tam nech, Hanuši.“

Hoch hbitě se rozkročil, vlastně se šoupal pro svou chromou nohu do druhého pokoje a za chvíli se vrátil, nesa v zárodku malý šedivý kabátek, pěkně, opatrně daleko jej drže od své ušpiněné kazajky jako nějakou velebnou svátost; za ním se přišourala také stařenka. Celý dům oživl při této velké události… Stařenka přinesla v ruce kus křídy a špendlíky. Také jedna stará služka nahlédla dovnitř. Špic vesele kvičel, sklopil velmi spokojeně uši a byl tam, překážel všudy, kde se co dělo, konečně se přitlačil k hošíkovi a lízal mu nohy.

Lacík zatím sundal svou dosavadní modrou kazajčičku, kterou mu ušila pokojská Nelli. Starý krejčí rychlým, svižným pohybem vytrhl Hanušovi z rukou šedý kabát, jehož jen jeden rukáv byl ledabyle přistehnut bílými nitmi, natáhl jej veleopatrně na tělo hochovo, upravil, přišpendlil, pak odskočil asi na dva kroky jako kobylka a obhlížel jej kol dokola s tou ohromnou důležitostí, jakou věc zasluhovala.

Stařenka tleskala, unesena, téměř uchvácena tou dokonalostí.

„Jako by naň ulit!“ zvolala.

„Já jej stříhal, Johanko,“ řekl starý pyšně.

„Pán jej stříhal,“ dosvědčoval Hanuš.

Všech tváře zářily blažeností, oči se jim leskly, a sluneční záře opět vklouzla oknem, aby okrášlila jejich staré tváře.

Starý chytil křídu a špendlíky a jako umělec, jenž na svém díle piplá, učinil zde a tam křídou čárku na krku, pod paží, vpředu, zapíchl špendlík zde výše, tam níže.

„To je kabátek!“ děl na konec.

„Ano,“ namítl jsem, „ale dlouhý, příliš dlouhý, hošík v něm bude jako starý kantor; musí se ze spodu alespoň na píď ustřihnouti.“

Z čista jasna nemůže blesk tak neočekávaně a nepříjemně uhoditi. Najednou všichni tři vykřikli:

„Cože? Ustřihnouti z kabátu? Na píď? To není možné.“

I Špic zavrčel a vycenil na mne zuby.

„Poslyš, Johanko, oh, Johanko, otec hochův chce dáti od kabátu kus ustřihnouti!“

Tvář mu zbledla, a rozčilením div nezmodral.

„Ale když je mu dlouhý,“ podotkl jsem polo smíchem, polo zlostí.

„Ale hošík poroste, pane, za dvě leta do něho vyroste.“

„Eh, za dvě leta bude na něm již čtvrtý kabát. Kabáty nejsou nesmrtelny, starý pane.“

Smutně svěsil hlavu a povzdychl si.

„Ale to sukno, pane. Není hřích o to sukno? Mějte, pane, rozum.“

Stařenka se dostala nějak lstivě za má záda a odtud kývala a dávala posuňky i vraštěním obrví znamení svému pánu, načež jeho zraky se střetly s pohledem Hanušovým. Na rtech zasvěceného Hanuše objevil se smích, ale jen na okamžik, jako když liška povystrčí hlavu z doupěte a pak ji opět vtáhne.

Starý krejčí se nějak očividně uklidnil a svěsiv umdlené ruce poddal se těmito slovy:

„Panstvo poroučí, krejčí poslouchá.“

Pak vybral zvolna opatrně špendlíky a sloupl oděv s hocha.

„Byl dobrý svatojánský chlebíček?“ tázala se na to stařenka hošíka.

„Dobrý,“ odvětil hoch.

„Poslyš, Fricku, ten svatojánský chlebíček prý byl dobrý.“

Tím byla otázka nového oděvu vyřízena, čekali jsme den ode dne, že nám jej pošlou domů, ale šat nepřicházel. Hoch by jej byl rád oblékl, poněvadž ve ville byl také jeden ruský hošík a ten již chodil v dlouhých kalhotech. Kdyby jen již přinesli také ty jeho. Ale nepřinášeli jich. Poslali jsme tam několikráte domácího sluhu, ale vždy se vrátil s nějakou výmluvou, buď měl tovaryš v rukou hostec, nemohl šíti, buď byly dva svátky za sebou, nesměli šíti a stále to odkládali na nějakou krátkou lhůtu, ale po šatech ani slechu. Konečně nadešel poslední den, který jsme v lázních trávili. Šel jsem sám ke krejčímu s ním se potýkat.

„Zejtra budou.“

„Ale zejtra již odjíždíme.“

„V kolik hodin.“

„Vlak odjíždí v deset ráno.“

„To si je můžete odvézti domů,“ odvětil krátce.

Ráno jsme skutečně odjeli, vyšli jsme na nádraží, ale bez šatů. Lacík byl celý sklíčený, vrtaly jej ty dlouhé kalhoty.

„Zdá se, že je nemohli ušíti, hochu.“

„Asi proto, tatínku, poněvadž ti staří dobře nevidí a také se jim asi třese jehla v ruce.“

„Ale proč se do toho pouštějí, ti staří mastičkáři!“

Právě již odzvonili ponejprv a my se hrnuli ven s ostatním lidem, když tu najednou někdo zezadu mne zatahá za kabát.

Ohlédnu se; za mnou stojí starý Hanuš supě a ztěžka oddychuje a podává mi veliký balík a tak se směje jedním okem, pravým okem, že mu toto radostí div z důlku nevyskočí.

„Hip, hop, již jsem zde se šatem.“

Lacík se také ohlédne, chopí se radostně balíku, a já hledám v kapse narychlo korunu zpropitného.

„Počkejte jen, počkejte,“ volám za ním.

Ale starý brach jen mávl rukou, směje se na celé kolo, že nepočká ani za celý svět, a hopsa, se svou chromou nohou uhání, poráží lidi, ženské, děti, jako by jej tisíc ďáblů honilo.

Mně s počátku ani nebyl příliš nápadným tento bláznivý útěk starého Hanuše a objasnil se mi ve své celé podstatě teprv, když jsme ve Vídni balík rozbalili. Hoch zvolal polekán:

„Ošidili nás, tatínku!“

Ale do hlasu jeho se mísila spíše radost nežli zklamání.

Z balíku vypadl sice oděv Lacíkův, ale ne ten šedivý, nýbrž oděv z tmavohnědé, modře pruhované drahé látky, z které byl zhotoven svého času šat jeho královské výsosti, vévody Alberta, který také stařenka tehdáž viděla.

Hoch šaty ihned zkusil — oh, jakou mělo radost to milé dítě — kalhoty byly nádherné, vestička také, ale kabát nechali dlouhý podle své vůle. Je to ohavnost od těch řemeslníků. Jako by se člověk k vůli nim oblékal. Ale hocha tato chyba kabátu příliš nermoutila, poněvadž měla tu výhodu, že obě kapsy byly napěchovány svatojánským chlebíčkem.