Oslova sinekura

Mezi lidmi jsem viděl již mnoho hloupých v sinekuře, ale mezi osly to bývá velikou řídkostí. Z toho vysvítá, že oslové jsou přece větší oslové. A přece sídlí ve velké hlavě oslově vlastně rozum. Nejen proto, že zná dvě písmena abecedy, že vycítí napřed déšť, což je konečně dosti neproduktivní věda, nýbrž že má smysl pro své vlastní já, že dovedně, někdy i úskočně se vymaňuje aneb alespoň se pokouší vymaniti z nošení břemen. Kdežto naproti tomu moudrý kůň se o to ani nepokusí a je s to blázínek k vůli svému pánu v rychlém běhu se třeba přetrhnouti.

Věru, že nenáviděl Tympi běh, ano i pohyb, ten líný Tympi, ten milý, malý, šedivý Tympi. A tak se mu nechtělo do žádné pozemské práce, že se konečně dostal do sinekury. Říká se, že silná vůle vede dříve nebo později ke zdaru, zdá se, že i nechtění je silou rovnocennou.

Slovem, Tympiova životní dráha je podobna dobře promyšlené lidské karriéře. A přec nelze o Tympiovi říci, že by byl míval štěstí, ale ostatní oslové to jistě o něm mezi sebou iákají. Naopak, prozřetelnost byla docela proti němu obrácena, poněvadž jej dala do takových rukou, kde naň čekala strašlivá práce. Dala jej do rukou pana Michala Otrokocsyho, u kterého jsem býval na stravě a bytu jako student v Šťávnici.

Bydlil nahoře na Starém Vrchu, naproti hradu proslulé krásné Barbory Röserovy, která měla dle kroniky sto a jednoho milence najednou. Měl pěkný dům a dobře zdělanou zahradu, v které pěstoval veliké množství zeleniny: to byl hlavní zdroj jeho příjmů, mimo plat, který měl od ostřihomského arcibiskupa jako jeho v Kremnici působící úředník.

Ačkoliv se ročně nezdržel sotva více než dvě hodiny v Kremnici, zastával přece svůj úřad dokonale. Nuže, co se usmíváte? Proč by nebylo něco podobného v Uhrách možné?

Michal Otrokocsy byl totiž pisetáriem primasovým v Kremnici. Řemeslo pisetum záleželo v tom — primas měl vůbec jen samá dobrá řemesla — že z každé v kremnické mincovně vyražené zlaté nebo stříbrné mince připadal na primasa jeden díl váhy (unum pendus).

Totiž byl by připadal podle starých králů, ale tehdejší vyšší kruhy — Scitovszky marně se namáhal — odpověděly na jeho urgence:

„To celé bylo jen maďarské bláznovství. A bláznovstvím byl učiněn konec. V této zemi patří vše císaři — a v nebi vše primasovi. Ale primas nikterak se nechtěl spokojiti s tímto rozdělením, následkem čeho pan Michal Otrokocsy o každém novoročním dni dojel povozem do Kremnice a přibyv tam, vzkázal především svému švakru Josefu Kolovácovi, řediteli mincovny, že za půl hodiny dostaví se dle své povinnosti do mincovny, načež pan Josef Kolovác, zrzavý to, přihroublý člověk, dal taktéž dle své povinnosti uzamknouti dvéře mincovny.

Za půl hodiny na to přišel Otrokocsy se dvěma svědky a zaklepal svou holí třikráte na dubové dvéře.

„Vpusťte mne ve jménu jeho eminence primasa!“

Z vnitra odpověděl hlas:

„Jeho eminence primas nemá zde čeho pohledáváti.“

Na to re bene gesta sepsali protokol, a pan Otrokocsy, nyní již jako soukromník, vešel vedlejšími dveřmi do mincovny navštíviti svého švakra, načež rozmlouvali a popíjeli až pozdě do večera.

To byla sinekura Michala Otrokocsyho; v čem oslova sinekura záležela, k tomu přijdu později.

Jako každý člověk, který požívá sinekury, ukládal také Otrokocsy vášnivě práce jiným. Ať každý pracuje, ať každý v potu tváři si svůj chléb vydělává. Jeho manželka paličkovala celý den krajky, jeho dcera prala a vařila, jeho pes zapřažen do vozíku rozvážel zeleninu hokynářkám na trh, nás, studenty, donucoval, abychom mu pleli zahradu nebo sbírali housenky se stromů, a když jsme se ošípali, že se musíme učiti svým úlohám, přicházíval do strašlivého vzteku.

„A jak by ne, vy ničemní hejskové! Kde pak je rákoska? Chcete se učiti! Čemu pak? K čemu je tolik těch učených lidí. Když bude každý milostpánem, kdo pak bude cíditi boty. To bych rád věděl, he.“

I kočky jeho chytaly celý den myši, a když je již všechny vychytaly, obcházel pan Otrokocsy s dýmkou v ústech své sousedy a dotazoval se jich, nemaji-li myší? že by jim půjčil své vyhladovělé kočky, ať pracují. Záviděl svým kočkám, že nečinně pobíhají po kuchyni.

Jednou zvolal do pokoje studentů:

„Chytnete mi, amici, několik much, moje již všecky vyletěly.“

Jinde honili a zabíjeli mouchy plácačkami. Z jeho pokoje utíkaly mouchy dobrovolně. Vždyť mouchy mají také rozum.

Chytili jsme mu jich několik, já mu je přinesl v hrsti.

„K čemu jich potřebujete, strýčku Otrokocsy?“

Nad velkým jeho knírem usadil se úsměv tyrana a v krku, který byl tak tenký, jako krk houslí, jezdil mu ohryzek sem a tam jako tkalcovský člunek.

„K čemu, he, he, he? Dávám jim práci těm darmožroutům.“

I vyložil několik zamočených troubelů na stůl, sundal s nich dole debrecínské hliněné hlavičky (neboť v Šťávnici se kouří z debrecínských), nahoře pak odšrouboval nátrubky a propouštěl mouchy jednu po druhé dutinou troubele jako velikým kanálem; když se s velikou námahou propracují až na druhý břeh, vynesou ponenáhlu na křidélkách všechnu špínu.

Udiven pohlížel jsem na tuto podivuhodnou operaci:

„Tomu bych ani nebyl věřil. A vyčistí troubel dobře?“

„Dobře,“ odpověděl zkrátka.

„A kolik much vyžaduje jeden troubel?“

„Padesátá moucha může již tak krásně projíti, jako by se procházela v hedvábných střevíčkách budínským tunelem.“

„Ale padesát much! K tomu je potřebí veliké trpělivosti a námahy. Nebylo by to jednodušší, strýčku, kdybyste si je čistil drátem?“

Svraštil přísně čelo, v tváři jeho zračilo se pohoršení a kývl rukou odmítavě.

„Ne, ne. Jen ať pracují. To je hlavní, ať pracují.“

Zapřáhl do práce každého živého tvora, který mu byl na blízku. Ukládal jim práce jako Farao svým otrokům. V jedné velké papírové krabici předli mu bourcové hedvábí. Na almaře v přikryté velké láhvi vytahoval mu pavouk křižák z papírových ústřižků na spodu láhve roztroušených čísla do lotinky.

Zkrátka, každý proň pracoval. Jen Tympi, ten milý, malý, šedivý Tympi si umínil, když jej byl jednoho pisetumového dne na trhu v Krapině od jednoho tamního zvonaře za osm zlatých koupil, že u svého nového hospodáře pracovati nebude.

Otrokocsy však naopak znalecky prohlížel jeho nohy, jeho silné plece, zdravé zuby a povzbuzoval jej:

„Jsi silný, přítelíčku. Ty budeš mnoho pracovati, přítelíčku.“

Tympi jen lhostejně si ošlehával štětkovitým koncem svého ohonu spodek svého jasněji zbarveného břicha. On byl ve svém programu pevným. Ale pisetarius také. Koupil půl jitra prázdného pozemku za svou zahradou a chtěl tam pěstovati lékařské byliny; proto si opatřil osla, aby jím pozemek zoral. Dal mu také již napřed urobiti filigránský pluh.

Sousedi se mu smáli:

„Neblázněte, pane Otrokocsy. Kde jste jaktěživ viděl osla orati?“

A jemu se právě to líbilo. Toť se rozumí, že toho dosud neviděl, ale až to zavede, bude to viděti. Uvidí to také pánové, jaké učené bylinky vystrčí své hlavičky po tom oslím orání. To je směšné! Proč by nemohl orati osel? Zemi je to jedno, kdo ji oře, Tympiovi je to také jedno, co pracuje že pracovati musí, to je jasné, tak ať pracuje alespoň něco, co mu poslouží k slávě.

Právě měl hosta, peregrina, absolvovaného theologa, jménem Petráše, chodívali spolu kdysi do školy. Rozhodl se, že přijme Petráše jako oráče, aby držel pluh. Třásl se radostí při pomyšlení na to, že přijme do práce peregrina. Mouchy to nic není. Ale peregrin!

Otrhaný, rozcuchaný chlapík se zarazil, zbledl. Pracovati! Smutně sklonil hlavu.

„Ne, ne, já jsem ještě panenský,“ zabručel fňukavě. „Víš, Michale, že mých rukou práce ještě neposkvrnila.“

Otrokocsy zaskřípal vztekem zuby:

„Budeš pracovati, punktum, nebo tě utluču jak psa.“

Peregrinus i jinak si naříkal, že se nyní jeho řemeslu špatně daří, velmi špatně.

„Ej, hloupost,“ rozkřikl se pisetarius.

„Nepracuješ, daní neplatíš, jsi větším pánem než bystřický biskup.“

Petráš pozdvihl sebevědomě hlavu.

„Býval jsem… před tím… kdysi, ale nyní…“ a škrábal se mrzutě ve svých velkých, ježatých vousech.

Otrokocsy se naň osopil.

„Jdi do pekel, drápej se venku ve svých vousech… a nenaříkej.“

„Mám k tomu příčinu,“ pokračoval, „jsou vskutku zlé časy. Jedna věc je, že lidé chudnou, nevaří dost, ale co je hlavní, ty noviny, ty mizerné noviny…“

„Co, noviny?“

„Ty zabily nadobro peregrinské řemeslo.“

„Nemluv hloupostí, Petráši. Mluvíš jen proto, abych si tě nechal na krku. Což pak jsem blázen? Ale než zoráš půdu, můžeš zde zůstati. No, čím by tě byly ty noviny zabily?“

Peregrinus si povzdychl.

„Před tím mne všude rádi vídali, u kněze, u učitele mne čekali, věř mi to, Michale, že mne čekali, neboť já jsem jim přinášel z hor do nížin a pak z nížin do hor zprávy o tom, kdo umřel, kdo ještě ze známých žije, čím se stal ten neb onen, a když se udála někde nějaká veliká věc, nějaký skandál neb nějaká vražda, roznášel jsem já o tom zvěst. Ale nyní vědí lidé všechno z novin, a nikdo nečeká Petráše, nikdo se ho nevyptává. Aby bůh utratil všechny ty novináře! Berou mi poslední sousto z úst. Z mých úst. Ne, že by si je brali z úst Eszterházyových.“

Peregrinus svolil, že druhého dne se dá s Tympim do orání, ale doopravdy mu to ani na mysl nepřišlo; v noci se pokusil o útěk. Otrokocsy to včas zpozoroval a zavřel jej do dřevníku.

Tímto způsobem musil se dáti druhého dne přece jen do toho orání. Malého Tympiho zapřáhli a vyvedli na pole. Otrokocsy se díval velkou rozkoší na tento pokus, ukazoval Petrášovi, jak má držeti těhla a jak zahlubovati lemeš. Vždyť to celé jest jen maličkost.

„Nuž tedy, hý, Tympi!“

A přetáhl bičem křížový hřbet Tympiův, až na něm vyskočil tlustý klobás. Ubohé zvíře škublo silně opratí, domnívalo se, že tu jde snad jen o nějaký lehký žert, ale když vidělo, že musí táhnouti a půdu rozrývati, praštilo sebou naznak, obrátivši nohy k nebi, a ani se nehnulo. Myslilo si, ať se děje, co chce — impavidum feriunt ruinae. Strašlivě umíněný byl ten malý Tympi.

Otrokocsyho pojal vztek, počal jej holí šťouchati, tlouci, ale Tympi setrval na svém.

„Chop se honem také nějakého klacku, Petráši, a řež jej!“

Petráš jej také tloukl, ale Tympiho nebylo lze toho dne přiměti k žádnému činnému pohybu, jen ušima hýbal a mžoural klidně, trpělivě.

„Má svou bláznivou hodinku,“ utěšoval se Otrokocsy, „zejtra to zkusíme znovu.“

Celého zmláceného jej zavedli zpět do stáje, záda měl špinavá od země, v které se válel, a když zatřásl šíjí, z krátké jeho hřívy bodláky jen jen se sypaly. Nebylo nikoho, kdo by byl ubohého škrábal a česal.

Následující noci chtěl peregrinus vzíti opět do zaječích, ale Otrokocsy naň ještě více dával pozor a znovu jej chytil. Činil mu velké výčitky pro tuto jeho nesvědomitost.

Peregrinus omlouval se s křečovitým se zajíkáním:

„Dovol, amice Michale, ale já se nemohu zpřáteliti s tou myšlenkou, s tou strašlivou myšlenkou, abych oral.“

„Jsi blázen, to ti říkám, horší blázen než Tympi, ale musíte, musíte oba, já to chci. Vždyť ta tvá práce není ničím. Maličkost. Třeba jen držeti pluh a kráčeti za oslem.“

„Vím to, vím, ale zásada…“

Druhého dne postavili Tympiho opět do práce. Nyní si již nelehl na zemi, nýbrž jen poskakoval na jednom místě, vzpínal se v odpověď na údery, ale poněvadž pole Otrokocsyovo bylo vodorovné a netáhlo se šejdrem k obloze, nemohla z čiperných skoků oslových nikterak vzniknouti brázda.

Byla to veliká ostuda. Mnozí sousedé přihlíželi a smáli, řehtali se té komedii.

„Víš co, Petráši,“ chroptěl pisetarius vášnivě, „já tě zapřáhnu k oslu. Půjdeš-li ty rovně, půjde on vedle tebe také. Věř mi, Petráši, že půjde. Oba to svedete, uvidíš. A ty nemusíš táhnouti, ať táhne jen on.“

„Já nejsem Petr Szapáry,“^[1] namítal Petráš.

„Ne, poněvadž jsi jen Petráš. No, nerozumuj, Petráši, milý Petrášku, udělej mi to.“

Tak dlouho žadonil Petráše, až ten mu to učinil, dal se zapřáhnouti k Tympimu.

Tympi byl s ním brzy hotov; kopl jej tak důkladně, že Petráš se strašlivým řvaním a bědováním se svalil na zemi.

„Zemru, Michale. Smrt mou máš na svědomí. A přece je život tak krásný…“

Odnesli jej domů v prostěradle; umíral celou noc, ale když ráno hledali jeho mrtvolu, našli tam jen jeho prázdné, vychladlé lože: prchl ten starý pokrytec, ta bolest z kopnutí byla jen líčená.

Otrokocsy byl zdrcen, že s Tympim ničeho nemůže svésti.

„Zdá se, že bude způsobilým k nějaké panské práci.“

I vyvěsil na vratech oznámení, že pro výletníky — neboť mnozí turisté procházejí městem a konají vycházky na Sitňu a ke vzdálenějším štolám — lze dostati horského osla.

Vyskytli se také cestující, jedna professorová, která si vyšla se svým chotěm do hor botanisovat, najala Tympiho. Tympi ji nesl nějakou dobu velmi pohodlně. Paní byla hezká, proč by jí nenesl, ale asi za čtvrt hodiny pocítil, že paní je trochu těžká, proč by ji nesl?

Po cestě zatáčející se na úpatí Sitně dospěl na malou vysočinu, která byla plna šípkových keřů, planých květů, kterým se dvořily do zlatozelena zbarvené mušky a brouci. Tam si vyhledal nejkrásnější místo, nejbujnější skupinu hvozdíků, a srazil náhle zadní nohy, načež krásná paní s velikým výkřikem se převrátila a spadla na měkký trávník. Tympi pak se dal do šíleného trysku k domovu, nestaraje se o to, že sedlo se mu svezlo až pod břicho.

To provedl ještě asi dvakrát třikrát, jen že již ne tak zdvořile — on věděl dobře, čeho kdy třeba činiti — a dostal tak bídnou pověst po městě, že ho již nikdo více výletníkům nedoporučil. Po okolí stalo se příslovím, že běželo-li o nějaké líné, nedokonalé stvoření, se říkalo: „není k potřebě jako Otrokocsyův osel.“

Pisetarius znovu si mohl hlavu rozlámati, co by s Tympim učinil. Musíme jej prodati, radila manželka, a odvedli jej na trh.

Ale na trhu ho nikdo nekoupil. „Nechceme ho ani zadarmo,“ říkali kupci.

Potom se obrátil Otrokocsy na žáky, že by bylo dobré, dáti Tympiho ve škole do výhry, šesták by stálo jedno číslo, ten by si poliboval, kdo by jej vyhrál!

Já sám jsem obcházel s archem po žácích, i jevila se mezi nimi jakási nálada, myšlenka se zamlouvala, ale žáčkové byli by chtěli platiti jen v čamrdové měně, deset čamrd bylo by platilo dle pravidel čamrdářských jeden krejcar. Strýček Otrokocsy však nechtěl této valuty přijati, a tak mu zůstal Tympi na krku.

Již již jej opouštěla všechna lidská vynalézavost týkající se otázky výnosnosti Tympiovy, když tu jednoho dne se přistěhoval do sousedství nový fotograf, jakýsi Palásthy.

Otrokocsy brzy se s ním seznámil, popíjívali spolu „U zeleného jelena“, a při takovýchto schůzkách se rozhodl osud Tympiův. Ujednali jej mezi sebou.

Vedle fotografova atelieru byla košatá moruše, druhého dne tam dovedli Tympiho a přivázali jej ke stromu. Tam stál celý den nečinně, klidně ve stínu — stín Tympi velmi miloval; když jej omrzelo stání, lehl si, když jej svrbělo tělo, drbal je o moruši, když dostal hlad, ukousl si z pažitu, dostal-li žízeň, stála tam před ním díže s vodou. To byla proň pravá sinekura. Příjemná a zábavná. Často přicházeli hošíci i děvčátka s maminkami denně jednou neb dvakrát, kteří se chtěli dáti ofotografovati.

Palásthy pohladil jim obyčejně hlavičky a ptal se jednoho neb druhé:

„Nechtěl by se dáti chlapeček fotografovati na oslíčku?“

Každý hošík se zaradoval, počal tleskati rukama a prosil maminku:

„Mama, na oslíčku; jeje, na oslíčku!“

Toť se rozumí, že mamá svolila, vždyť bude obraz jen o zlatku dražším. (Dve třetiny zlatky patřily Otrokocsymu.)

Někdy chtěly všechny děti seděti na oslíku, i bylo pak nutno udělati na místě jednoho snímku, jakž původně bylo zamýšleno, tolik snímků, kolik bylo dětí, poněvadž osel byl jenom jeden.

To bylo úřadem Tympiovým, aby vytrpěl tyto drobotiny na hřbetě několik minut a stál před strojem co možno nepohnutě, a poněvadž byl Tympi bez toho zapřísahlým nepřítelem každého pohybu, plnil svůj úřad skvěle.

Tam bylo možno jej po léta vídati pod moruší ve věčném odpočívání, klidném rozvažování často ponořeného v upřímné dřímotě. V mých milých studentských vzpomínkách nalézá se také ta jeho krotká šedá figurka s tím dobromyslným, trpělivým pohledem.

Dosáhl nejvyššího, čeho osel dosíci může. Dokonalého blaha. Jen jedna vec jej ještě obtěžovala: mouchy. Ty prokleté mouchy. Musil ohonem sem tam plácati. Ale později zlenivěl ještě více, a i ten pohyb ohonu jej omrzel. Ať se mouchy po něm procházejí. A poněvadž to bylo zcela jeho soukromou záležitostí, mohl právem tuto otázku rozhodnouti, jak mu bylo libo.

Jeho zmítanou historii bylo proto dlužno vylíčiti, poněvadž se podobá velkým a šťastným karriérám lidí i tím, že s tím šťastným postavením, kterého svými nicotnými vlastnostmi dosáhl, i nesmrtelnost byla spojena, neboť obraz Tympiův koloval v tisíci a tisíci exemplářích po celé zemi.