Tam spí také Marča

Bydlil jsem právě v Szegedu, když tehdá se Tisa tak zle rozhněvala, že opustila své koryto a vrhla se s velikým hukotem na město.

Byla to světová katastrofa. Smutné události se rojily jako houby po dešti. Voda rozpárala útroby země na hřbitově horního města, vyplavila mrtvé z jejich hrobů, a rakve plavaly do města, dávno zemřelí hospodáři ke svým starým prahům. Dobře to prorokoval ke konci minulého století proslulý otec kvardián Menhart: „Tehdáž bude město velikým, až se praotcové vrátí.“

Ale já i v této veliké směsi smutných událostí sáhnu k látce veselé a jen tak namátkou vylovím jednu příhodu, kterou jsem zažil v domě starého pana Pavla Fritzmayera, který mne již v dobách bojů protipovodňových pozval jako svého hosta řka: „Voda přijde. Ani král nemá tolik pytlů, aby ji zadržel.“ (Byl jsem v Szegedu nováčkem a nevěděl jsem, že tam chytají vodu do pytlů, smál jsem se tomu.) „Až jednou nebudete míti přístřeší, bratře Ovidie, rád vás pohostím ve svém domě, poněvadž je vystavěn z kamene a stojí ve vysoké poloze, tomu se ničeho nestane.“

Starý nazýval každého písala Ovidiem aneb Virgiliem, podle toho, který se mu dříve namanul, více poetů bez toho neznal; ostatně byl zapřisáhlým nepřítelem všech, z knih vykrmených duchů a bezpochyby to byl také on, který vykonal vliv na svého proslulého pantátu, zlatého sedláka v Hódmező-Vásárhelyi pana Nagy András Jánose, jenž tehdáž strhl k obdivu celý kraj darováním dvaceti tisíc zlatých, ne jak město by si bylo přálo: na věčné časy ku vzdělání výtečného pilného studenta (aby vždy byl jeden rozumný člověk v Hódmező-Vásárhelyi), nýbrž na artéskou studni s odůvodněním, že věda již mnoho hlav pomátla, ale čistá voda ještě ani jediné.

Urozený pan Pavel Fritzmayer byl právě takovým slovutným mužem svého druhu v Szegedu jako pan Nagy András János ve Vásárhelyi; není divu, že byli kmotry, držíce navzájem své děti při křtu na rukou, ovšem že ne v stejné míře, neboť Nagy András János měl jen jediného syna, který si vzal později za ženu dceru Pavla Fritzmayera, Juci, a brzy zemřel, naproti tomu měl pan Fritzmayer tolik dětí, dcer, synů, všeho dohromady, že dvakrát potřeboval alespoň jedné své ruky, aby je na prstech spočítal. Říkají, že je mezi nimi několik hezoučkých osůbek, pár se jich již provdalo, jedna-dvě jsou na provdání, a hrstka jich dorůstá. Často lze slýchati: „Všecko na světě dojde, jen dcery Fritzmayerovic nedojdou nikdy.“ Zdá se, že paní Fritzmayerová, rozená Veronika Tóthova, ještě pořád neodehnala vránu z okolí svého domu.

Otec strýčka Fritzmayera přistěhoval se z Pruska do Szegedu jako vandrovní tovaryš a tam se pomaďarštil jako pařez. Poslal sice syna Pavlíka do Temešváru na rok na němčinu, ale ten jí tam mnoho nepochytil. Když se vrátil domů a otec jej německy oslovil, upřel naň nejistý pohled:

„Hast du mich verstanden?“

„Fer,“ odpověděl hoch v domnění, že je to tak, jako v skytském idiomu: na otázku „porozuměl’s mi,“ mrskne mu jako odpověď první slabiku otázky „po“ zpět.

O němčině pak již nebylo ani řeči; bezpochyby, že i sám starý Fritzmayer, „strejček Konrád“, zapomněl během časů svou mateřštinu, szegedský vzduch vytahuje z hlav německá slova jako vesikátor špatnou látku z krve.

Zkrátka, rodina Fritzmayerů již za strýce Konráda úplně se poszegedštila, Pavel pak v pokročilejším věku, když si byl pěkně pomohl jako koželuh, skoupil množství polí, luk, písčitých vinic v Szaťmázu, sundal koženou zástěru a stal se prostým rolníkem — měšťanem. To sice nevynášelo tolik, a musil také více pracovati, ale to je jedno, pole je přece jen pole; dal si zkrátiti kabát na způsob kazajky a našíti stříbrné knoflíky hustě po celé vestě, což znamenalo, že není řemeslníkem ani „fišerem“, ani „tabáčníkem“, nýbrž svým vlastním hospodářem.

To je spojeno s mnohým panským pohodlím. Koželuh se točí, vrtí od rána do večera mezi svými komisními kůžemi a dohlíží na pomocníky. Půda však ušlechťuje měšťana; po oběde kráčívá zvolna na černou „ke lvu“, kde se stará o to, co se děje „pod věží“, to jest v úředních místnostech věžaté radnice, a jak si počínají poslanci města na budapeštském říšskem sněmu? Koželuhovi říkají kůže: „Kdybys nás netýral, neuživil bys se,“ měšťanu říkají jeho pole: „Potřebovala bychom malého deštíčku,“ kterého on jim dáti nemůže, přenechává to tudíž nebesům. Měšťanu zbývá vždy času piplati se s veřejnými záležitostmi.

Tak uvedla pole ponenáhlu Fritzmayera do městských záležitostí, kde svou rozvahou a opravdovostí si zjednal jisté vážnosti, vyvíjeje velkou činnost v poradách městského zastupitelstva, zejména proti tak zvané koňské straně, která dostala toto podivné jméno v dřívějších dobách následkem onoho památného hlasování, když se jednalo o tom, má-li býti Ondřej Dugonics^[1] na koni nebo jen stoje? Podařilo se sice koně zpod sochy vyodhlasovati, a nyní stojí Ondřej Dugonics pěšky před budovou reální školy, ale koňská strana zůstala živá, bojovná, i nyní sebou mrskající, ano zdá se, že se rozmnožila i do jiných měst země.

Právě potyčky proti koňské straně na radnici nás vzájemně sblížily; já jsem v novinách podporoval Fritzmayerovce.

Fritzmayer řekl jednou: „Péro je horší než podávky.“ Ale rozuměl tomu tak, že je lepší než podávky. Poznal mne, znenáhla si mne zalíbil a proto mi řekl ve dnech hrozícího nebezpečí:

„Až se z vás stane sysel, bratře Ovidie, rád vás uvítám ve svém domě.“

Skutečně se chystal tak na zkázu, jako kdysi Noe, kterému to Hospodin napověděl; opatřil potraviny, vyzpovídal se, udělal testament, slovem, vše tak zařídil, aby, dáno-li mu bude žíti, mohl se uživiti, a bude-li mu zemříti, aby ani v tom případě nemusil hledati cizí pomoci. I o svého hlídacího psa, Maroše, se postaral; navykl jej, aby spal ve velkém sudě, a sud přivázal provazem k mohutnému, až k nebi čnícímu topoli, takže, přižene-li se voda v noci, bude Marošovi houby zle, jenže vlny povynesou jeho dům do výše.

A voda se skutečně přihnala v noci, jedné jarní noci; skučel šeredný vítr, popuzuje a dráždě rozezlenou Tisu. Přišla a pohltila město. Dům, v kterém jsem bydlil, přišel až ke střeše pod vodu, každý živoucí tvor jej opustil, jen kočka tam zůstala, stěhovala se výše z patra na patro, až se dostala na střechu a tam se procházela mňoukajíc. Já sám jsem se uchránil na železniční hráz a tam jsem vyčkal svítání. Mám to říci, nebo nemám to říci, jaké to bylo svítání? Ne, raději to neřeknu.

Vždyť k mé historce patří jen tolik, že za dne to bylo dosti nervy napínavé zdržovati se na prostoře asi jitro veliké, která zůstala z města v školské ulici suchá, naslouchati od zachraňujících se zprávám, z nichž byla jedna hrůznější než druhá, a slyšeti vzdálené rachoty z různých konců nepřehledného moře; každý takový rachot znamenal zřícení se jedné budovy. Jakmile nastal soumrak, zmocnila se mne, ačkoliv jsem byl ještě mladý muž, mdloba, i musil jsem se ohlížeti po noclehu. Zde na souši byl život tak jako tak nesnesitelný, co málo bylo čerstvých potravin v hostinci, vylicitovala to spousta lidí zde se hemžících za krvavé peníze: polévka stála zlatku, telecí řízek — byl tam jen jediný — získal za pět zlatých pan Glück, bohatý obchodník s obilím, a když jej s chutí snědl, sklonil se na stůl a počal plakati, jak nyní zaplatí svou pozemkovou daň patnácti tisíc zlatých?

Za takových okolností přišlo mi na mysl pozvání Fritzmayerovo; ostatně jsme tam na souši již slyšeli, že jeho domu se nic nestalo, voda že nedostoupla ani k přízemním oknům.

Nuž, tedy honem nějaký člun. Stálo jich tam dost v mělké vodě, bylo třeba jen zavolati některého majitele.

„Co si vy žádáte, když mne dovezete k Fritzmayerovům na hořejší město?“

To slovo „vy“ se dotklo cize jeho sluchu.

„Pět zlatých,“ odvětil jen tak polovinou úst. Peníze byly tehdáž laciné.

„U všech kulí a granátů!“ rozkřikl jsem se jedovatě.

„No, no,“ pravil zkroceně a ponořil lopatu do vody, „vidím, že jste dobrý Maďar, dovezu vás tam za zlatku.“

„I s dangubáláním?“ (V plavecké řeči znamená dangubálání čekání, že totiž počká, až se vrátím.)

Při slově „dangubálání“ polila záře tvář starého plavce, i počal vyčítavě hlavou kroutiti:

„Ej, proč pak neřeknete hned, že jste szögedi embör?^[2] Posaďte se, dovezu vás tam zadarmo.“

Za dobré čtvrt hodiny jsme dopluli před dům Fritzmayerů, ve vodě plavaly lidské mrtvoly i zvířecí zdechliny i domácí nářadí; mrtvolám se člunař vyhýbal, ale nářadí zachytával po cestě železným hákem. Když jsme přijeli na místo, spatřil jsem tam sud před domem, který se na vodě sem tam kolébal, ale utrhnouti se nemohl. Maroš neviděl, ale ucítil hosta a počal v sudě štěkati. Starý Fritzmayer otevřel nato okno v patře:

„Sem, sem, pane bratře Ovidie!“ volal na mne, „buďte nám vítán! Nuže, řekl jsem to nebo ne?“ pak se obrátil dovnitř, promlouvaje k nějaké služebné, ale v chrámovém tichu, které ve vymřelém městě panovalo, bylo slyšeti: „Ještě jeden příbor na stůl!“

Celý dům byl plný uprchlíků, příbuzných, dobrých známých a dcer hostitelových.

„Dobrých lidí vejde se mnoho vedle sebe,“ broukal a přihlazoval si jednotlivé šedivé vlásky k holé lebce, „všeho bude, hlady nezemřeme.“

A kdykoliv přibyl nový, ochranu hledající, pokaždé se mu vyjasnila tvář, že proň může něco učiniti. Přecházel mezi plačícími a naříkajícími, jako starověký patriarcha, moudrými slovy je utěšuje:

„Bůh neutopí ani jediné mouchy bez příčiny. Uvidíte, má drahá paní kmotro, že bude dobré, co učinil.“

Jiné skupině, která seděla na žluté kožené pohovce, pravil:

„Potopa byla ještě horší, ale i z té pošlo něco dobrého, na příklad kamenné uhlí.“

To platilo jistě švakru Jiřímu Kovácsovi, jenž se svěšenou hlavou upíral zraky na podlahu, ale který měl pěkné kamenouhelné doly v novohradské župě.

Při večeři vypravoval veselé historky, aby odvrátil jinam rmutné myšlenky svých hostí. Znenáhla se počal smutek rozptylovati; až pak několik skleniček vína jej na dobro zapudilo. Pěkné žínky, celá řada dívek seděla okolo nesmírně dlouhého stolu, a paní Nagy András Gáborová, čtveračivá vdovička (Juci Fritzmayerovic), počala házeti chlebovými kuličkami. To bývá první stadium, pak následuje první smích, na to přichází: „hněvám se na tebe,“ dále dovádění a řehtání. Kde je mnoho mladého lidu pohromadě, tam ani neštěstí se nezmůže na velkého pána.

Po večeři zdvihli se Fritzmayerovic synové, Jan, kterého jsem znal z kavárny „U lva“, a Jiřík, pernikář, jehož roztomilá žínka nedávno spadla do studně (já ji musil vytahovati), s tím, že půjdou zachraňovati. V makovském lese sedí již od rána lidé na stromech jako vrány, ty dlužno do rána všechny sebrati a dopraviti na suchá místa.

„Jste svalnatí chlapíci, tedy jděte,“ pravil starý Fritzmayer, políbiv každého syna, „šel bych sám také, ale mám již staré hnáty.“

Pak střelil sotva znatelným pohledem po mne.

„Já jsem strašně unaven,“ spěchal jsem odpovědět.

„Ovšem, ovšem,“ pravil starý usmívaje se, „proto, že dovede někdo dobře vládnouti pérem, nedovede ještě snésti ve své náruči půldruhého centu tězkého člověka, a přece je péro těžší, bůh ví, těžší.“

„Já jsem sem přišel na nocleh, na základě dávného pozvání strýčka Fritzmayera, pamatuje-li se…“

„Na nocleh?“ (Na poctivé, vráskovité jeho tváři rozhostil se patrný zmatek, i počal si rozpačitě utírati svůj hustý, bílý knír.) „Oh, jakž by ne? Ovšem, že se pamatuji!“ (Škrábal se na čele a spustil tiše svou vyhaslou dýmku k nohám své lenošky.) „Ovšem, ovšem,“ (nepokojně vyměnil pohled s matkou, která obracela pekoucí se kdoule na roztopené plošině vesele plápolajících železných kamen.) „Toť se rozumí, bratře Ovidie.“

Pak vstal, přicupal k matce, odvedl ji stranou do výklenku okna, a tam hodně dlouho se radili a posunkovali, až konečně ke mně přistoupil s vlídnou tváří, jako člověk, který překonal velikou úlohu.

„Tak jsme to již vyřídili,“ pravil poklepav mi přátelsky na ramena, „udělali jsme nový plán, a vše je v pořádku. Ale ovšem,“ při tom se stal jeho hlas poníženým, za prominutí prosícím, „jen v mezích možnosti. Situace je tak neobyčejná, po čertech neobyčejná, nouze láme železo, to je marné…“

„Toť je přirozené.“

„A tolik dobrých lidí se ke mně uchýlilo, pane bože, tolik dobrých lidí. Ale to nic nevadí. Znám svého milého pana bratra, vím, jaký je hodný muž… od hlavy až k patě hodný muž.“

Při tom tak zcitlivěl, že mu až slzy z očí vyhrkly; já se také ukláněl.

„Jinak bych se takovému pánu ani neopovážil přednésti, jakž bych se také mohl opovážiti, že mu nemohu posloužiti zvláštním pokojem.“

„Oh, prosím, to pranic nevadí.“

„Zkoušeli jsme to všelijak, jak bychom to rozdělili, ale nejde to nikterak a nikterak… Pro Marču řích paniček, že Marča bude v mém pokoji spáti. Prosím za prominutí…“

„To nevadí,“ koktal jsem, „to nevadí.“

Myslím, že jsem se trochu také začervenal, poněvadž jsem velmi stydlivý člověk, pátral jsem kolem dokola svýma očima, ale nezpozoroval jsem nikde žádného úsměvu, žádného překvapení na tvářích paniček, že Marča bude v mém pokoji spáti, aneb že já budu spáti v pokoji Marčině.

Starý pán nyní ještě veseleji odcupal než dříve, ano i prsty luskal, že tuto úlohu tak dobře provedl. Spustil se opět do své lenošky a odtamtud vlídně a láskyplně mžoural na matku, která sbírala kosti a zbytky pečení s talířů a pak je odevzdala služebné:

„Dej to, dítě, kočímu, ať to převeze na loďce do sudu našemu chudáku Marošovi.“

Dobrá stará paní pamatovala na každého, i na hlídacího psa.

Já jsem se mezi tím zahloubal do svých myšlenek, kradmo po straně zkoumal jsem stepilé, krásné dívky, růžolící, vábné žínky, která že je z nich asi ta Marča. Jedné i druhé křestní jméno jsem již vylovil z rozmluv, ale jméno Marče se mi ještě u žádné z nich nevylouplo. Bože můj, která to asi je? Kéž by to byla tam ta plavovlasá, která se tam kolébá v houpacím sedadle v jablozelené sukénce, zpod které vykukují jemné malé nožky a chvilkami vyblesknou lepé kotníčky…

Tisíc myšlenek se mi rojilo v hlavě. Nezbedné, rozpustilé plány. Ej, utiš se, prokletá krvi! Což pak neřekl starý pán, že mne má za hodného člověka od hlavy až k patě? A přece… Nebyl jsem již ani trochu ospalým, jen zvědavým a netrpělivým.

Tak mne ponoukala, tak mne strkala řada zlých ďáblů, abych se někoho zeptal, která je ta Marča? Má spolunoclehářka. U ďábla, kdo také byl z vás kdy v takové situaci? Ten ať po mne hodí kamenem, nechtěl-li z toho něčeho získati!

Ještě chvíli šuměl štěbot, paní, dívky si šeptaly, smály se, i já promlouval s tou a onou, ale neodvažoval jsem se uvésti svůj zvláštní případ, který mi neustále v hlavě vrtal. Divil jsem se, že ony také neučinily žádné narážky. Jak je to možné? Vždyť to prece slyšely, Fritzmayer to říkal před nimi. A nelze říci, že by byly bývaly až příliš cudnými. Zvláště vdova Nagy András Gáborová a pak paní senátorová Lahonyiová, jak jen ty o tom mohly pomlčeti! Mělyť obě tak štiplavé jazýčky jak kopřivu. O zlé, prostořeké Bulykaiové ani nemluvím.

Nepokojně jsem se loudal z jednoho pokoje do druhého, brzy zde, brzy tam se ke skupinám připojuje. Starý Fritzmayer zasedl ke hře preferanci s vlastníkem kamenouhelných dolů, se senátorem Lahonyem a ještě jedním rudovousým člověkem, kterého nazývali prostě „Moskalem“ proto, poněvadž jedna jeho sestřenice cestovala jednou do Petrohradu. Obklopil je též patřičný počet civínů, z části vytopených, z části příbuzných a synů hostitelových. Čert aby se v tom vyznal, který čím je. Ještě živěji bylo v druhém koutě u jiného stolku, kde paní teta Varga Mihályová vykládala karty a celý houf mladých paniček jí přihlížel, některé z nich na špičky prstů se stavěly. Každou chvilku vybuchl smích, jako by zvonky zacinkaly. To asi ta karta vždy něco podivného vykládala.

To dálo se v pokoji vedle jídelny; v jídelně se přetřásaly neblahé příhody dne. Čí dům se zřítil, kdo se zachránil, kdo čeho ztratil — až konečně stará paní Fritzmayerová povstala od kamen a složila pletení do svého malého košíčku, před tím ovšem se poškrábavší pletacím drátem v týle a notně zívnuvší.

„Děti, spáti!“

„Já bych ještě ráda zůstala, mamičko,“ pravila sličná paní András Gáborová.

„Vy staré si pro mne ještě zůstaňte, ale mládež musí ještě růsti.“

Rozkaz platil jen dívkám, které přály šťastnou, dobrou noc (ty vychovanější s pukrlátkem) a pak se z pokoje vytratily jedny napravo, druhé nalevo, ale chvála bohu, my také již dlouho nezůstali. Za chvíli se objevily dvě zdravé selské služky vlekoucí ohromný ranec peřin, které hodily doprostřed jídelny, pak zmizely a vrátily se s novým nákladem; celý stoh polštářů a žíněnek zdvíhal se až ke stropu.

Pak zase zmizely, a každá z nich přinesla po dvou otepích slámy.

„Co to zde bude?“ tázal jsem se.

„Inu, stelou na podlahu, na pohovky, na složené stolice, jak se to dá dělati.“

Na to ovšem počala se společnost rozcházeti, preferance také nechali, poněvadž bylo potřebí židlí. Starý pán rozsvítil svíčku a chopil mne za ruku.

„Nuž, pojďte, bratře Ovidie, ukáži vám váš pokoj, ale vypijte se mnou ještě jednu sklenku.“

„Děkuji, já již nebudu píti.“

Šel se svíčkou napřed, a já chodbou za ním jsem se šoural. Byla štiplavá zima, starý pán zimou se choule, zapínal si kabát.

„Tam ten pokoj, ten poslední, nemůžete se zmýliti.“

A vtiskl mi svícen do ruky.

„Já se vrátím, nevzal jsem si klobouk…“

„A… a…,“ koktal jsem, „… je otevřený?“

„Ovšem, vždyť Marča…“

„Je již tam?“ tázal jsem se mimoděk, a srdce mi počalo tlouci.

Starý pán to zaslechl a obrátil se.

„Marča již dávno spí, poněvadž musí časně vstávati.

Marča tedy již spí. Škoda! Vždyť by to byla bývala v celé věci ta pravá poesie, až by se Marča svlékala. To škádlení! Oh, bože. Věčná, hříšná škoda té scény! Jak by se byla rděla, pýřila! Jaká by z toho byla vznikla hádka! Jistě by byla žádala, abych shasl svíčku. Ne, ne! neshasím jí, raději zamhouřím oči. (Toť se rozumí, že bych jich nebyl zamhouřil.) Aneb by bylo nastalo smlouvání: dobře, já shasím svíčku, ale za to dovolte, Marčo, abych já vás rozšněroval, abych já vám sundal střevíčky… A tak by bylo dalo slovo slovo, ze slov smích, ze smíchu dovádění a tak dále a tak dále. Oh, Marčo, Marčo, co’s to učinila, že jsi si již lehla!

Huh, tisíc láteř! Zavál rozpustilý průvan a zhasil mi svíčku. Co počíti? Prohledával jsem všechny kapsy. Není v nich jediné sirky. Království za sirku!

Mám se vrátiti do jídelny? Ne, ne. Tam se snad paničky již svlékají. Nejlépe učiním, když jednoduše otevru, stál jsem beztoho již bezprostředně u dveří. Marča se snad probudí, a to bude záminkou k hovoru. Nějaké thema. Z toho lze něco udělati. Především otázku: „Slečno, prosím, kde jsou zápalky?“ Ale, což pak je Marča slečnou? Proč by měla býti právě má Marča slečnou? Přece nemohou dáti při zdravém rozumu slečnu do jednoho pokoje s mladým mužem. Jak jsem si jen mohl ve svém hloupém mozku vymysliti, že je slečnou? U všech ďasů, v dívce je přece tolik cudnosti, než aby k něčemu podobnému svolila. Marča je ženou, punktum. A ani ta nedostane za to od papeže zlaté růže. Poněvadž je to i pro ženu přepodivným se odvážením. Jistě je vdovou, poněvadž, kdyby měla muže, nevím, jak by mohla své jednání ospravedlniti. Je pravda, že se to vše děje ve chvíli krajního nebezpečí, v takových dobách přestává všechna etiketa, člověk je člověk, ať je v sukni nebo ve spodkách, a hledá záchrany, kde může a jak může, v takových okamžicích nehájí ctnost, ale život.

Probrav se z tohoto přemítání, otevřel jsem dvéře a vkročil. Byla tam tma jako v pytli. Jak zde najdu své lůžko aneb zápalky? Což není-li zde vůbec zápalek? Srdce mi hlasitě tlouklo, a nohy mi dřevěněly. Přepodivně zvláštní byla má situace. Pojednou mi prolétlo mozkem, že mám před sebou trojí cestu: buď se musím státi směšným, nebo zbabělcem, aneb drzým. Račte si z tohoto trojího vybrati. Přiznám se — jaké pak zapírání — drzost by byla skoro nejlépe mé náladě vyhovovala, ale něčím ji nutno přece začíti; zbabělost je nejpohodlnější, jak pro začátek, tak pro pokračování, člověk vyhledá své lůžko, svleče se a odevzdá se náhodě, spánku, neb nevím čemu. Však ten čtverák Amor něco vymyslí, vleze buď do mne nebo do Marče a způsobí, abychom si trochu spolu pošvítořili, jak to pikantní situace sama sebou dá.

Ale nyní tedy již kterým směrem mám tápati po svém lůžku? Zleva se ozývalo pravidelné oddychování. Tam spí ona. Krev se mi počla pěniti, mžitky se mi dělaly před očima, já téměř viděl její postavu v sněhobílých peřinách a zdvihání se ňader. Byl okamžik, jen bůh mne uchránil, že jsem tam chtěl přistoupiti…, ale ne, ne, to by bylo brutální. Co by řekl starý Fritzmayer? Bratře Ovidie, vy jste sprostý fráter!

Ne, ne, já nejsem komisní fráter, mám povahu a sílu, zabočil jsem napravo, lůžko musí býti napravo, narazil jsem na nějakou almaru, sklo se v ní rozbilo a rozsypalo s velikým řinčením.

„Promiňte,“ řekl jsem nahlas, v domnění, že řinčení skla Marču probudilo, „nemám zápalek a hledám svou postel, neřekla byste mi?“

Žádná odpověď, pravidelné oddychování nebylo přerušeno.

Tápal jsem dále a vskutku, tam bylo lůžko, vedle něho prázdná stolice a noční stolek. Ale na stolku nebylo zápalek. Zmocnily se mne vztek a mrzutá nálada. Aby čert vzal tu celou věc, tak jsem si to nepředstavoval. Opovrhuji tebou, Marčo, ty chrounilko! Sházel jsem se sebe rychle šaty a vlezl jsem pod přikrývku.

Chvíli jsem naslouchal, skrčen jako zajíc, oddychování spící dámy a zachvěl se pokaždé, kdykoliv se pohnula a peřiny zašustěly! Mé oči v pravém smyslu probodávaly to čiré temno, a nemohl jsem jich odvrátiti od směru, kde jsem myslil, že leží. Má fantasie přiskočila očím na pomoc, a ruka ruku myje, jedna si dělala blázny z druhých. Mozek byl rozpálený. Cítil jsem pach ženského těla v celém pokoji. Oh, Fritzmayere, starý Fritzmayere, ty’s mi pěkně zkazil noc! A přece, co se nesluší, se nesluší. Nemohl jsem ji přece probuditi. Ráno by si stěžovala, a Fritzmayer by mi činil výčitky. „Nejmoudřejším bude, příteli,“ řekl jsem sám sobě, „když usneš a zahraješ si na chladného Angličana.“

Pokoušel jsem se o to zamhouřiti oči a obrátiti se ke zdi, ale marně. Zlí skřítkové a vlastní mé myšlenky mne stále popouzely a pošťuchovaly: Ej, co se staráš o Fritzmayera? Což jestli ti nechtěl ten starý šibal sám způsobiti nějakou malou zábavu? Snad má přece rozum, že nechtěl mermomocí udělati svatého Antonína z mladého novináře? Ale kdyby i byl chtěl, což mohu já za to, že cítím, jak ve mně oheň svatého Antonína uhasíná? A kdož ví konečně, netouží-li krásná Marča sama po nějakém malém dobrodružství? Ale pak, proč usnula, ten mamlas?

Nevím, jak dlouho jsem se ještě tak převaloval mezi bděním a spaním. Snad jsem trochu také spal, ale jaké nepokojné, unavující to bylo spaní! Jen to vím, že když jsem procitl a otevřel oči, byla v pokoji ještě tma, ale oddychování spačky nebylo již slyšeti.

Pozdvihl jsem se trochu, opřev se o lokte, a pohlédl směrem k lůžku Marčinu. Zakmitlo se tam několik jisker.

„Hohó! Tam něco hoří. Bylo také viděti, jak se v temnotě vine šedivý pruh — jako by to byl kouř.

„Račte prominouti, Marčo!“ zvolal jsem mimovolně.

„Poroučíte?“ ozval se na to hlas tak přepodivný, že mi byl hned nápadným.

„Jste vy to, Marčo?“

„Já,“ zněla krátká odpověď.

„Něco tam u vás chytlo, vidím jiskry…“

„Ah, kdepak,“ odpověděl dřívější podivný hlas. „Vyletělo mi z dýmky víčkem jen několik jiskřiček. To nic není.“

„Pro pána boha!“ zvolal jsem udiven, „vy kouříte?“

„Právě si zapaluji,“ zněla nevinná odpověď. Jako by to bylo zcela přirozeným, že kouří.

Jakživ jsem něco podobného neviděl. A jaký má odporný, hrubý hlas. Co mám na to nyní ještě odpověděti? Tato podivná věc mne celého pomátla.

„A od které doby kouříte?“

„Začal jsem již jako učedník.“

„Jako učedník? Co to mluvíte? Kdo jste vlastně?“

„Inu, Fritzmayerův syn, koželuh.“

„Syn?“ koktal jsem, a zuby mi cvakaly, natáhl jsem na sebe přikrývku až po uši. „A proč vás tedy jmenujou Marčou?“

Spolunoclehář se hrubě, suše zasmál, skoro zařehtal.

„Poněvadž mne v kostele na hořejším městě pokřtili na jméno Marie.“

„Jaká je to hloupost! Tomu nerozumím.“

„Takových je nás mnoho na hořejším městě,“ vysvětloval Marča, upravuje si dýmku klepáním o dlaň, „kteří jsme se narodili za bachovské vlády. Naši otcové nechtěli dáti císaři vojáky a diktovali své syny do matrik jako dcery, poněvadž bába s nimi spolucítila; kněz je zapsal jako Marie, Veroniky, poněvadž jej napálili a připouštěl, aby jej napalovali, poněvadž cítil také s nimi.“

„Hm, hm,“ odpověděl jsem obrátiv se ke zdi, jakoby mne ta věc příliš nezajímala. Ukradli císaři vojáka, to je to celé. To celé je maličkost. Venku někde kokrhají kohouti. Hnedle bude svítati. To je pěkné, a já ještě pranic nespal.