Devadesát devět koní bílých

Věnuji Marii Budišové za všecko dobré, co mi kdy dala.

I

Mráz zvonil v naší horské zimní noci, jakoby do posledních atomů udusit chtěl podvědomý, zevně dávno zaniklý život horských letních chvil a milostně nasládlého zlatého podzimu.

Krásné, překrásné lesy! Spíte v hlubokém zapomenutí vysokých blankytů zlatými nitkami slunečních paprsků protkaných, spíte v zapomenutí větrem dávno odvanutých sladkých vůní trav a hořkých vůní klidných strání, flétnových písní drozdů a divokých, nesouvislých křiků dravců, letním vzduchem nad vámi veslujících. A proboha, jak dávno je tomu, co čiperná sýkorka rychlými krůčky šukala po vašich drsných, červených borovicích a břidlicově šedých jedlích, šeptajíc vám v rozkošných intervalech svoje důvěrné sí-sí-sí jako nenahraditelná milostenka žlutého výstřihu japonského kimona? Jak je tomu dávno, co fialový medynek vlnícím se mořem zaplavil vaše slunečné paseky, kdy zeměžluč oddaně vykvetla z rozpuklé země, vděk starých kořenářek? Kde jsou písně dětí, jež vyběhly na celý den do lesa, aby natrhaly lahodných plodů, kde jsou sladká slova, provanutá svatou láskou milenců, jimž srdce křičela ve žhavých odpolednech vlčími máky sprahlých úhorů? Lesy naše, kde je to všechno? Vaše voňavá země ztuhla pod mrazivými pohledy měsíčních zimních nocí, zkameněla těžkým zklamáním pomíjející krásy. Opálově lesklý sníh studeným srdcem vás proměnil.

Advent vnutil kožichy strýcům, otevřel jim ústa, když zpívali na rorátech, pára v chvějících se kuželech prchala z úst, tetičky držely nosy červené zimou i rýmou, děti poklepávaly botou o botu, protože musely ráno brzo vstát a jít do kostela. Vesnice brala na sebe ráz jakési znervosnělé osoby, tak jako když kůň ušima zastříhá, protože strejček Mikulů už tak pomalu se chystá stavět jesličky a připravuje nové svíčky do stojánků.

Děti se učily ve škole samé koledy, kluci je i na silnici zpívali, třebaže falešně, holky si šuškaly svá přání k Ježíšku, ale to všecko tak kvapem utíkalo, že najednou přes noc Vánoce přišly, u každé chalupy sníh sklepaly s bot a zaklepaly na slamou i pytlem pobité dveře, a to bylo radostí v dětských očích, každému jakobys upřímně a silně ruku stiskl a poklepal, a safra, to už není advent, ale opravdické Vánoce!

Plynuly posvátnou radostí bílých dní a stříbrných nocí, první den nového roku překlenul se tak rychle jako všecky následující dni.

Učitel Bartoš trávil je ve své chuďoučké světničce s jediným osamělým oknem, jež otvíral i v těch nocích, kdy vítr osvobozoval černé větve stromů od studeného sněhového zatížení, hvízdaje v jejich korunách a koutech dřevěných chalup svoje rozvláčné škály.

*

Bartoš byl učitelem mladým. Bylo mu sotva dvacet let a žil v poměrech docela nuzných, protože byl všeobecný názor patrně, že mladí rádi žijí ze vzduchu, zvláště je-li to zdravý vzduch horský. Přesto však svůj honorář měsiční práce přijímal skoro jako cosi nahodilého, co nemá žádnou souvislost s jeho vniterními přáními a požadavky. Chodil do školy s vytrvalou láskou, miloval přátelsky svoje žáky od prvního až k tomu sedmdesátému, hleděl jim co nejvíce školu zpříjemnit, hledaje v tom svoje příjemné. Na společnost nekladl veliké požadavky, největšími a nejlepšími přáteli byli mu chudí, prostí horáci; mezi nimi okřál vždy jakousi zrnitou, zdravou chvílí, souzvučností tělesného i duševního života, když vypravovali si svoje všeobecné radosti i zahořklé stesky, třeba při skleničce bílé kořalky, jak už je zvyk. Studoval bedlivě všecky rysy těch lidí, mezi nimiž se narodil a žil, zajímal se o každou maličkost, aby je zanášel ve chvílích klidu a duševní práce do svých povídek i veršů, jimiž si sladil svůj natrpklý úděl.

Byly však dny, kdy zavřel hlubokou večerní tmou zalknutou světničku, vyšel prostovlasý s divokými proudy kol skrání vlajících vlasů, zabočil v krčmu, kde matné, žlutou, protivnou barvou plačící světlo petrolejové lampy olizovalo bouřící a unavené chlapy, hranaté hranatou, drsné drsnou přírodou. Bouřil s nimi, jediným okamžikem jakýsi pseudo-Bartoš, pil a hrál hazardně, vášnivě do posledního krejcaru a poslední hodiny noční. V duši ho bolelo vnitřní, prudkou bolestí, jakoby v ranách se tupým nožem drásal, palčivá žízeň po bolesti ještě větší, která by dovedla zle obklopit člověka a zalít až k hrdlu, hlásila se ke svému právu. Bartoš nenáviděl tyto chvíle, když minuly, a zbožňoval a ssál celou bytostí, přišly-li. Zdivočel, tmavé oči byly plny ohně, jenž pálil ho i v prsou a do konečků prstů. Víčka zkrásněla bezvládnou malátností, tvář byla mramorově bledá; jen zuby svítily z rudých rtů, svítily zlověstností divokých záchvatů, abnormálních momentů, které se mohly snadno dostavit.

Krčma byla mu v té chvíli jediným domovem. Chodil-li domů, svítalo již zelenavě sinou, růžovějící záplavou, stalo se však již, že nešel vůbec domů. Přespal unaven jednu, dvě hodiny, opřen těžkou hlavou o stůl, nasáklý zápachem kořalky, házeje nazad všecky možnosti trpkých výčitek. Říkával vždycky: nezáleží mi na nikom, aniž bych si přál, aby jiným záleželo na mně. To bylo jeho životní heslo, jak říkával.

Přes všecky tyto chvíle, prohýřené noci a následující cesty do Canossy za pokáním nebylo známo, že by snad lidé jej nenáviděli. Byl prostý, choval se ke každému přátelsky, s chlapci chodil a s děvčaty se poškádlil, nedělal rozdílů, či je to z chalupy či největšího statku. Zažertoval, a nikdy nie více. Měl k tomu své zvláštní důvody. Třebaže dovedl hovořit se všemi, přece jen cítil, že to duševní niveau, jímž vesnická děvčata disponují, nedostačilo by mu v lásce tělesně možné. Vždyť láska — ta mu připadala jako harmonie duše a těla; jedna či druhá složka scházet za každou cenu nesmí. Viděl, že musí alespoň v lásce se nad ostatní povýšit, že nesmí ji jíst jako denní chleba, ale požadovat v ní to, čím právě je láska ceněna: oduševněním obou těch, již jí ruce podávají. Snad dovedla by tato děvčata upadat do jakýchsi podvědomě vznikajících jemností, možná i jakéhosi odstínu sentimentalit byla by schopna, ale lásky, prolnuté krásou i rozumem, nemohl očekávat. Bylo však čosi jiného v jeho trpné indiferenci. Věděl, že zde, ze vsi studuje kdesi v nějakém pensionátě děvče, které znal ještě ze studijních let, kdy chodila do jeho rodného městečka do školy. Pamatoval si dokonce, bože můj, že jí tak hezky slušelo, když na ni volali: Ančko! Vzpomínal si na podrobnosti a těmi se utěšoval, umíniv si, že se pokusí o Vánocích poznati ji a snad, snad i něco nevinného vymámit, ten stisk promrzlé, dětsky buclaté ručky, radostný pohled a podobné naivnosti, které nemohou pobláznit nezkušené srdíčko. — Bohužel — Bartoš o svátcích onemocněl. Ne sice vážně, ale tak, že byl připoután na lůžko už z toho důvodu, aby nemoc rychle pomíjela. Ale trvalo až ke Třem králům, než Bartoš rád opustil lůžko, zatopil v pokojíku a sedl ke své práci, svým aršíkům papíru, čekajícím vyplnění.

Na Tři krále bylo mrazivo a jasno. A stala se zvláštní, konečně i očekávaná náhoda, která brzy počala na sebe bráti pro nejbližší Bartošovo duševní rozpoložení rozhodujúci vzhled.

V blízké vesnici byla slavnost jakási, a bůh ví jak se stalo, že byl Bartoš nucen přednášet svoje příležitostné verše, zvláště když byl o tuto věc docela slušně požádán. Slavnost jej nebavila. Jak bývají už na vsi, mají vždy nátěr nesmírné důležitosti a důstojnosti, ač chabé vysvětlení významu podobných slavností mívá obyčejně za následek, že lidé skutečně nevědí, byla-li pořádána proto, aby se do hospody nahnalo lidí na pivo, či aby si měli po chalupách týden co povídat o novém hedvábném šátku selky Petříkové, nebo o řečnické impotenci představeného obce. Po skončení slavnosti vyšel zástupem lidu nepozorován ven, kde čistý zimní vzduch, absorbující všecku krásu těch kopců a lesů, k sobě těsně přimknutých, dovedl osvěžit pokleslou čerstvost mysli a svým tajemným fluidem vlít se do ní, zosobnit se v čistotu mrazivé noci a nadšenost jejích planoucích hvězd. Věděl dobře, proč spěchal ven. V hrnoucím se zástupu zpozoroval Ančku, jež přišla s otcem a mnoha jinými sousedy. Prošli všichni v chumáči celou vsí, ale na konci — kdož ví, zvolnila-li ona, či zrychlil-li on krok, najednou ocitli se vedle sebe. Možná, že byl i trochu překvapen. Zdálo se mu strašně hloupým začíti zrovna o slavnosti, mohla by se domnívati, že žádá pochvalu svých veršů a podobně. Ostatně i jinak provedl seznámení dosti nešikovně. Odvykl již předpisům, jež kladly dívky měst ideálně zaníceným studentům, zeptal se jí, zda se ještě pamatuje, jak se potkávali v K—, on jako posluchač vyšších věd s dlouhými vlasy a se skřipcem v černé obroučce, kterým si hleděl dodat vážnosti, a ona jako veselá, červenolící děvuška s koženou školní brašnou na úzkých dětských zádečkách. Zasmála se zvonivě vzpomínkou dětských let, řekla, že se pamatuje dobře na to, jak na něho pohlížela drobítek i s tajenou úctou, proslechnuvši od jisté kamarádky o něm, že je „spisovatelem“. Že dokonce — bože, taková žába jsem byla — si přála, aby na ni promluvil, aby druhý den mohla rozblázněná vlítnout do školy a volat: holky, holky, já už jsem s ním mluvila, ach, ten má krásný hlas! A teď se zasmáli oba a na chvíli se odmlčeli. Vzpomněl si on na svoje sny, bláhové myšlenky, kdy skutečnost nebyla mu ničím a kdy jako šéstnáctiletý chlapec vážne již rozjímal o lásce a určení žen, jež ozdobil růžovou illusí do rouch posvátných, aniž byl schopen proniknout jediné z nich na dno duše a tvořit úsudky. Vzpomněla si ona zas na ta léta, kdy s tajemným zdušením hlasu sdělovaly si navzájem žačky dětské naivnůstky vyvíjejících se srdéček, aby celé noci v neklidných často spáncích zřely nedosažitelné a pro ně přece tak krásné předměty žabího šuškání a chorobné touhy. — Pohlédli na sebe zase, ale mlčeli; cesta vedla lesem a měla značné stoupání. Stromy byly zatíženy sněhem, a vzduch jiskřící neviditelnými jehličkami zimy prošlehal tváře sálající krví. Tak jakoby někde řinčela kapela plechová, jakoby vlak letěl vyježděnými kolejemi: dzin-ta-ra-ta, dzin-ta-ra-ta.

A jak se vám líbí teď změna pobytu? Jak na vás působí velkoměsto, slečno — tázal se Bartoš. — Oh, děkuji, město mne uchvátilo. Ten šílený kvap a ruch, ta věčná nervosa všemožného pohybu je tak krásná, že skutečně člověk se musí přiznat, že zapomíná na domov, na tichou, zapadlou vesničku, že stává se už protivným ten stařecký klid, to rozvážné žití venkovského celku. Jakoby člověka někdo do toho hluku a víru strčil, uličnicky strčil a nechal bezradně stát, proud však uchvátí a nese dál, člověk to vše už trpně přijímá, nikdo pak nemusí strkat, jakési — perpetuum mobile a nic víc, ale má to svůj význam. Člověk se rád ohlíží po lidech, po zářivých výkladních skříních, i žebráka si mimoděk všimne, jak naň kandelábr šplíchne své bílé světlo, letí po kamenných ulicích, někdo se ti do tváře zasměje, tož zasměješ se taky, možná, že občas se i nějaký mladík bezvousý přichytí a řekne: Slečno, dovolíte mi laskavě, abych vás doprovodil? Oh, možná, že je i hezký, a proto je veselo ve městě žít, na venkov zapomínáme. Přesto ovšem ráda zas přijíždívám domů, podívat se na Hůru, poslechnout Orlici a vzpomenout dětství. —

Vidíte, přece si alespoň vzpomenete na ten náš koutek. Říkám vám však, že město okrade vás i o tu vzpomínku. Ostrým hvizdem továrních píšťal přeřízne pouto vížící vás k ní, přijdete do parků pečlivě přistřihovaných a przněných rukou zahradníka, a ty mají vám nahradit naše lesy. Ano, jsou tam žlutým pískem vysypané cestičky, a u nás kořeny, vývraty a výmoly. A pak — po těch cestičkách chodí žurnáloví zákonníci, lakové špice a španělské hůlky, parfum na klopech, parfum na rtech, parfum v pitomých slovech; a u nás — hej, jací to hajní chlapci chodíme tmavými lesy! Vlasatí, brunátní, široké plece rvou se se vzduchem, sluncem a vodou, sladkého slovíčka promluvit neumíme, neboť máme dost svalnaté ruce na uchvácení. Vy dívky uznáváte zákony bontonu, ty my neznáme, milujete blaseované a ulízané tváře a těch my nemáme, ale máme jádro, takové silné a poctivé jádro drsné, známe své letní večery, horká objetí a vonící meze.

Hm, to všecko je krásné, pravda, ale městu se venkov nevyrovná. — Ach, chcete užívat — prohodil Bartoš! Nu, dejme tomu: hrají divadlo, třeba náhodou Carmen, krásná hudba a děj, stoupnete si večer před zrcadlo, prodlíte před ním dvě hodiny, ze svých tmavých vlasů utvoříte houpající se loky a možná, že si rozšíříte i zornice, abyste měla fascinující zrak, vezmete bělounké střevíčky na nožky, jež se před jedním, dvěma roky proháněly ohavným blátem vesnické silnice, přistrojíte se do etaminových lehounkých šatů a — proboha — půl osmé, můj Lola jistě už čeká nedůtklivě u domu, přechází netrpělivě chodníkem a pohlíží nadšeně k ozářenému oknu: honem, honem ještě seberte třeba krabičku rýžové moučky pro případ, ještě se s úsměvem ohlédnete přes ramínko do zrcadla a cupity-cup — už jste se schodů dole a u svého Loly. A v divadle nádherné roby, zlaté šperky a lorgnety, děj utíká před očima, laškovná hudba jej honí — ach, jen dej pozor, ať nepoznají, že jsi z vesnice! A ta vesnice zatím v té době klidně usíná, jen odkudsi z dolního konce zaznívají housle a harmonika. — A Bartoš se odmlčel.

Vidíte, možná, že i pro tohle, co jste mluvil, dávam městu přednost před vsí. Vy město nenávidíte, zvykl jste vsi, já jí odvykla a miluji město. — Nemilujete, jste v jeho vleku. Nedívejte se na ten život jen povrchně, jděte hloub a níž. Poznáte, že město je parasitem venkova, je shnilým organismem, oděným v nádherné roucho. I já jsem žil přece ve městě, jako vy byl jsem uchvácen zprvu oslnivým světlem výkladních skříní, hlučnou zábavou davů, ale když jsem šel do těch zapadlých ulic, kde tmavé, tiché domy stlumí ubohost, hlad a zoufalství těch, z jichž krve a mozolů byly včera v divadle hedvábné roby a zlaté šperky, přestal jsem milovat město, rozjímal jsem, jak venkov až na několik elitních blbců, špinavých zlodějů je docela jinak uspořádán, jak je vše přirozenější a prostší, cítil jsem, že se musím vrátit v kraj, jenž mne zrodil. —

Mluvíte nadšeně a věřím, že možná máte pravdu. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak a z čeho se celé to víření zlatého prachu skládá, ssála jsem jej do sebe, poněvadž mne to skutečně zajímalo. Byla jsem stržena tím, po čem jsem toužila, přirozeně, že jsem se nevzpírala. Nyní vy jste mne uvedl na věci, kterých jsem neznala. Budu se snažit, abych i ten spodní život poznala a dovedla pak upravit svůj vnitřní vztah k městu a vsi. A — co jste to mluvil o nějakém Lolovi? — zasmála se zvučně — jisto je, že máte bujnou fantasii, ale tentokrát zašla do krajnosti. Netoužím po městských pánech, a pak — možná, že jsem ještě mláda, řekla nerozhodně, pohlédnuvši na Bartoše. Hm — mláda — přijde totiž na to, jak kdo miluje dívku, jíž ještě neminulo sedmnáct let. Vždyť víte, co chce v lásce čeledín. A takových čeledínů je i ve městě až strach, třebaže má monokl, bílou vestu a frak. Ano, slečno, nesmějte se, to jsou čeledínové. Ti ve městě jsou však ještě horší. Čeledín si svoji Barušku vezme, ale takový pán jí užije a pak zažene do hospody za číšnici, odkud za krátko odchází zničená a znemravnělá, aby sloužila veřejnému blahu. Fi, je to ohavné, protože nikdo nebrání. Obraťte se ke studentům, ale nic po tom. Veršíčky vám píše, chodí se sklopenou hlavou, málo mluví, a to o škole a o tom, jak provedl ve škole nějaké pitomé velikášství, den ze dne s vámi bude chodit a jakživ vás radostně nestiskne, jakživ se nerozběhnete loukou, abyste natrhali kopretin. Bude to šedivý ideál, který je mizivý jako ranní mlhy záříjové. Málo je těch, kteří vám dají lásku opravdovou, harmonii duše i těla, která by vás dovedla uchvátit celou silou, a poskytnout vám vše, co nečiní lásku planou růžičkou nebo smradlavou kaluží. —

Dovedete dobře mluvit, pane učiteli, a to tak dobře, že za chvíli stanu se dokonce vaší žáčkou. Dovedete bystře pozorovat, znáte psychologický základ všech těch figur, bez nichž by město nebylo městem a venkov venkovem. Docela uznávám, co pravíte o lásce, chápu i to, proč s takovým odporem a pohrdáním shlížíte na falešné utváření životních jevů ve městě a vynášíte prostotu a zdánlivou jednoduchost vesnice. Ale kde, kde máme hledat lásku plnou svým obsahem a cennou svojí oduševnělostí?

Slečno, je to příšerně hloupé, řeknu-li vám, že já bych vám ji dal. Pomyslíte si o mně, že se vynáším, ale nečiňte tak. Já skutečně hledám lásku, ve které jde duševní život s tělesným ruku v ruce, protože jednostrannost je v tom i onom případě nezajímavá a fádní. —

Pohlédla na Bartoše, který v tom okamžiku nedovedl analysovat myšlenku, jež ji k tomuto pohledu přivedla. Snad chtěla jím říci, že přijímá Bartošovu nabídku lásky, že chce se od něho naučit mnoho, co by jí poskytlo jasný a správný úsudek o všem, co ji obklopilo, snad mu i chtěla podat ruku, ale styděla se a proto jen pohlédla. Pak ale opět obrátila hovor: a proč z vaší řeči tryská nenávist k městu, proč za vším jakoby se skrýval pesimismus?

V mých slovech se pesimismus neskrýva, ale je v nich zřejmě vyznačen. Je neskonalou bolestí mých žitých dnů, je důtkami ženoucími mne k novým a dalším metám. Toho žene ctižádost, onoho touha po zlatě, mne k novým životním projevům chtění a vůle žene bolest nad poznanou skutečností protiv, nezdravých, protože stojatých a hnijících. Tato bolest nutká mne podvědomě se vybíjet, nutká mne svoje názory upevňovat poznáním, odkrytím nových věcí, vášnivá touha po bezohledné pravdě bičuje ve mně mocnými vlnami koráb věčného neklidu, za nějž měj, živote, vroucí dík. Pravdocit zdá se mi centrálním nervstvem, jedinou hybnou pákou všeho lidského poznání, cítění, snažení.

Jiskrný večer svítil svou živoucí bělí, zapaloval krev a podněcoval duši k radostným projevům, k jakémusi tvoření pohádky zimních chvil, dýšících zmrzlým dechem, a křehnoucího veselého, mladého hlasu, jenž sametovým altem se chvěl v nadýchané, lehoučké atmosféře.

Bartoš ani nepozoroval, že z údolí, do něhož scházeli, objevily se v bělavém sněhu první tmavé skvrny chalup, oživené žlutavými světly v oknech mluvícími. Byl zamyšlen vším tím, co právě mluvil, rozjímal o všech těch slovech, jež z něho vychvěla, cítě, že ani jinak být nemůže. Musil se vyhovořit, jako mladé víno musí se vykvasit, a právě že potřeboval osobu alespoň částečne obeznámenou s životem, nad nímž on pronášel svoje ostré úsudky, byl vděčen Ančce, že popřála mu sluchu a byla ochotna porozuměti jeho slovům, jeho trpkým názorům, konstruovaným poznáním skutečnosti a bystrým psychologickým postřehem, jemu tak vlastním. Zůstali vzdáleni ostatní společnosti, jež u prvních chalup se hlučně rozcházela, na kopci sami a sami. Tak blízcí, tak příjemní si náhle byli v tom jiskřícím, živoucím vzduchu, ústa chtěla mluvit a vzduch dychtil po krásných, měkkých slovech, ale nebylo ničeho krom chladného přísvitu mrazem se chvějících hvězd, jichž náhodné chumáče nad jejich mlčícími a mlčením opojenými hlavami stály. Sordinou milosti ztlumená píseň chvěla se od srdce k srdci, dychtila obsáhnouti obě ty mladé bytosti, prolnouti každým jejich atomem, aby zvěčněna byla nepochopitelnou a nezničitelnou absorpcí v jejich duších jediným slovem, nehynoucím, chápaným oběma.

Slečno, vidíte, je to zvláštní. Řekl jsem vám mimochodem, že já bych vám svou lásku dal. Prozradím vám dokonce, že jsem zde až dosud poustevničil co se týče lásky jedině proto, že jsem o vás slyšel značně chvalné zvěsti: jste prý teď velmi hezká panenka a já se obávám, neplesknete-li mne, přiznám-li vám to i sám. Snad to není netaktní. Skutečně jsem čekal, dočkal jsem se a byl bych spokojen, kdyby mé čekání nebylo planým. Dokonce bych byl nadšen, blažen a šílen třeba, jak všecky ty teatrální věci zní. Mohu dokonce říci, slečno Aničko, že —

Říkali mi vždycky Ančka, znal jste Ančku jako žákyni, znejte Ančku co studentku, ano?

Přijímám; tož mohu dokonce říci, Ančko, že se touto chvílí rodí nová epocha mého života. Mám vás rád, chcete-li, zbožňuji vás, chcete-li, jak se to píše v moderních i zastaralých románech, ale mám vás rád takovou láskou, jaká nemůže být předmětem románových stránek. Nevzdala-li jste se dosud úplně městu v plen, což vám ani neradím, máte-li dosud jakési vztahy k vesnici a těm našim lesům, nesmíte se vzpouzet láskám našim, láskám horských chlapců, tvrdých, tvrdě upřímných, kteří spalují svými polibky a drtí svalnatou náručí, sžíhati dovedou horským dechem a rozkazovat temným zrakem. Městští lvové korsa mohou uchvátit secesní kravatou a pěstěnými, růžovými nehty, ale na to my nemáme čas, protože je to směšné, neživotné, figurální. My jsme vlčími máky na slunečných úhorech, z kamení vyrostlý doubek je každý z nás, a proto kamenný povahou. Mě zrodila Supí hora a jsem na to hrd. Můj je vzduch a moje každé úskalí, a je to každého z nás, poněvadž jsme svobodni jak boží ptáci v povětří. A proto nenávidím město, jež to vše mi nemůže dát. Drsný a palčivý, ale dobrý snad jsem, abych vás mohl mít rád.

Nová vaše životní epocha — zamyšleně pravila Ančka. — A proč právě já mám být její složkou? Vždyť je tu děvčat, takových jarých, vylaskaných horským vzduchem a vymalovaných skrovným sluncem, a což ty nemůžete mít rád? Jsou bílé jak andělé, když v neděli jdou do kostela. Oči i srdce se na ně smějí.

Vidíte, Ančko, nevím snad ani, jste-li hezká, a čerta mi na tom záleží, máte-li oči černé anebo modré, máte-li krvavé rty či bledé jako řada listopadových dní. Člověka to chytí u krku jako silný chlap, kterého bůh ví který vítr zplodil, a ten chlap — ne, nedivte se, ten chlap si dupne třeba pravou, či jak chcete a do ucha ti zařve: cakracucky, ty ji musíš mít rád a žádnou jinou, je to holka jak májové jitro — a člověk poslechne chlapa a má ji rád a žádnou jinou, protože to je — hlásím poslušně celému světu — holka jak májové jitro!

Zasmála se jeho analysi lásky, zasmál se i on, a oba cenili dravě své bílé řady zubů mrazem prokvetlému vzduchu vstříc, dívali se s dětskou radostí na sebe a jejich pohledy se vzájemně hladily, jejich smích se obapolně prolnul tou nevyslovenou radostí nad tím, že stáli sami a sami bez vědomí ostatních na kopci ve veselém večeru třikrálovém, že si povídali slova zvučícími mladými hlasy jak polnice. Vraceli se pomalu domů, začarováni do nových sítí, z nichž nebylo vyváznutí. Mrazivý večer dovedl povídat nad obyčej krásnou pohádku, pohádku zimních nocí, kdy u krbu praská smolný klest a kahan píseň zpívá, kdy horské kolovrátky spřádají nit i krásnou zvěst o perníkové chaloupce, v níž šťastně a sladce žilo se Jeníčkovi i Mařence.

Dejte mi ruku, Ančko, chcete-li. Dejte mi ruku a něco pěkného mi očima povězte, co nesmí nikdo slyšet, co musím cítit jen tam, kde pro jiného jsou spleti křižovatek, pohlédněte na mne pěkně, myslím, že máte zlaté oči, tekuté zlato v nich sálá, a těma očima něco povězte mým snům o štěstí, co nesmí nikdo slyšet, co by mohly jen vítr, strom a hvězdy prozradit. Budiž to dar, jako dar kázání a desatera na Sioně, chcete-li. A nechcete-li, tož na mne nehleďte a neříkejte nic, nerušte moje sny o štěstí, abychom si mohli klidně podat ruce a se rozejít. Je krásný večer a děkuji mu, že mi dal něco příjemného. Dá-li mi vás, nebudu děkovat jemu, spíše ale vám, že mi chcete rozumět. A poslechnu toho chlapa, co mi do cesty vpad’ a u krku chyt’, poslechnu ho pokorně a až pozdě večer budu usínat, řeknu mu: Inu víš, příteli Střecho, ty máš přece jen dobré gusto. Je to holka jak májové jitro.

Dobře tedy, přijímám. Měl byste vlastně počítat šimly do sta, abyste si byl jist mou láskou, ale já chci vám ji dát hned. Abyste však nebyl docela bez práce, musíte si najít posledního. Já vám dám — devadesát devět koní bílých — a vztáhla k němu dětským, naivním gestem své mrazem zrůžovělé prstíčky, jež on s bázní do svých vzal a zdusil, zalil horkou lázní svých rtů.

Dala jsem vám devadesát devět koní bílých. Zítra odjíždím na tři měsíce. Hlídejte je dobře, prosím vás!

*

Zdálo se, jako by se hvězdy zachvěly a pobledly, když ti dva se rozcházeli.

II

Ančka odjela zas na studie. Pro Bartoše nastaly zlé dny. Byla zima a byly mrazy. Nebylo možno ohřát se vzpomínkou na svoji dalekou lásku. A jeho pokojík byl tak chladný, nebylo zatopit v čem a nebylo čím. Jeho pokojík zíral beznadejně mrazem prokvetlými okny k Sutici, kde staré smrky a jedle byly mateřsky obtěžkány návějemi sněhu, krvavými v pozdních východech a časných západech. Na knihách, skříni, stole ležel prach, poněvadž nebylo myšlenky zavedení pořádku tam, kde mohou dlít jen zlomená, zdeptaná srdce a chudé duše. Nikdo nežádal pohostinství ni chleba a soli, poněvadž odpověď byla na snadě.

Bartoš měl zas zlé dny. Hospoda, hospoda byla mu domovem, seděl tam od večera pozdě přes půlnoc a hrál, hrál hazardně, jakoby se vysmíval své chudobě. Býval králem těch okamžiků, králem, jenž hraje o poslední roucho a dává v zástavu korunu.

Tak taky dnes. Byla sobota a u stolu sešli se přátelé „modlitbiček“. Dvaatřicet listů a každá modlitba jiná. Bartošovi zahořely oči zlověstným leskem.

— A osminu, matko! — Praštil o stůl sklenkou. Bohaté vlasy spadly mu do čela. Rozhodili karty.

— Pět korun viso! — a hodil je na stůl. A ještě deset, ať se zlepšíme!

— Hráli všichni. — Tak tedy majzl!

Dva odpadli, zůstali tři.

— Tak znova deset a teď se podívám! — Neměl v kartě nic.

— Pasu! — a čekal.

Druhý deset hrál. Bartoš zaklel a hodil karty na stůl. Neměl dnes štěstí. Peníze letěly z kapsy šíleným tempem, nebylo možno se zachytit a dostat něco zpět. Hostinská, stará robustní bába, přinesla osminu rumu na stůl. Popadl ji nervosním gestem rozechvělého hráče a vypil naráz. Bylo mu odporně, ale nebylo zbytí. Věděl, že není pomoci, že musí svůj čas probouřit, věděl, že zítra či za týden bude zas člověkem tichým, obírajícím se věcmi, jež docela se vymykají atmosféře zakouřené krčmy a líhového výparu.

Teď bylo zbytečné moralisovat. — — —

Zbylí dva hráči dovírali hru. — Co máš? — ptal se Vaňka.

— Já — m-málo, ne-nevím ani, nač-č jsem hrál — m-myslím třicet — hlásil Skála.

— No, to máš, myslím, dost, ukaž! — díval se šelmovsky Vaňka, zatím co druhý bral již peníze. — Počkej, já mám, myslím, jenom jedenadvacet, ale v sedmách, a to myslím beru já!

— J-jak, t-to není m-možná, vždyť — ukaž! — Bylo tomu tak. — S-sakra! — ulehčil si Skála. Všichni se smáli.

Těžký vzduch s kouřem dýmek prolnul vše, lampa házela špinavé světlo po mužích, ale do koutů, v nichž kondensoval se zápach kořalky, proniknout se bála. Tam sedělo několik starších mužů, jimž bílá rozvázala jazyky; mezi nimi ovšem hrál velmi důležitou úlohu obecní strážník, typická figurka. Malá, hubená postava a špicatá brada tradicionelně odpovídala řemeslu krejčovskému jako vedlejší výdělečné činnosti. Resolutně rozkládal rukama, doprovázejícíma vhodně jeho zanícenou, trošku i nábožností prodchnutou řeč o pouti k matičce čenstochovské, a čerti prý vědí, která je to zem, samý financ a samá stráž, a pár těch buchet v ranečku a kancionál s růžencem kolovaly z ruky do ruky, vojáci jako buky, každý placku na hlavě a tak tu řeč mezi patrem rozmazovali jako máslo, nic jim nebylo rozumět.

— Stréčku, sedněte si sem ke mně a povězte mi taky něco! — volal naň Bartoš.

— I Maria Salome, pane učitel, to bych moh’. Pozdrav vás nastokrát pámbu a jak jdou časy, he-he-he? Dobře, ale karty že jdou špatně? Vykašlete se na ně a já vám něco budu povídat, chcete? — třeba o tý mý megeře. Panečku, ta mě trápí, víte, máme dvě kočky, ona jednu vyžene za dveře a druhá dovnitř vběhne, a to je cákra celá její práce za den. — O tom — že vás to nezajímá? Sám že byste nějakou nevěstu potřeboval? — eh, aby člověk jen na ni myslil, sám na kolenech před ní klečal a koukal do očí, a pak šel do krčmy a pak do bílýho rána pil, čistou, protože sám je šerednej, vlasy do čela a oči do krvava, pak jít na ranní a modlit se celičkou křížovou cestu — víte, já jsem sprostej chlap, ale přece tolik rozumím, co může bejt a co ne.

— Stréčku, vy jste zlatej člověk, a proto — ještě dvě osmičky, matko! — Vypili ve zdraví a Bartoš znova bral karty. Sázel poslední peníze — prohrál! Zapotácel se za stolem, a — matko, víte, tak padesátku půjčte, hned vám ji dám, zašeptal, přitáhnuv hostinskou za sukni k sobě. A ještě jednu mi nalejte, ať neoschnu!

Pil už s naprostým odporem. Za dveřmi ozvaly se kroky, někdo s bot oklepával sníh; stříbrným pruhem proklál se zvenčí šedivý, hustý vzduch šenkovny, když vkročil zarudlý listonoš. Ohlédl se po všech stolech — á, přece vás mám, pane učitel! Celý večír jsem vás shánil, a teprvej nyčko — sáhl do kapsy — nate, je to růžový, od tej sousedovy — a mrknul významně očima.

— Ale ať mi dá už svatý pokoj, člověk je blázen jenom až potud — a ukázal ke krku, hodil psaní do rozlité kořalky na stůl a zatížil sklenkou. Hral dále, na psaní se ani neohlédnuv. A prohrál padesátku.

Nyní již přestal. Šel ven, na záspí, kde mrazivý vzduch přivedl jej trochu k pravé míře. Bílé hvězdy stály s imposantním klidem na tmavém nebi, milosrdný sníh zakryl do lesů skrčený údol, z něhož jako truchlivou stepí vlčí světýlka vyzírala do tmy okénka slabounce dýchajících útulných chalup. Ve světnici něco hrklo a v zápětí kukačka odkukala deset. Vzpomněl si, že prohrál vše, uvědomil si, že měl zas zlý den, jenž naň hledí nevlídným zástupem vyprázdněných sklínek, že je slabochem, napilým tvorem, jemuž poslala psaníčko holka jak májové jitro — vběhl do šenkovny, strčil psaní do kapsy, promluvil s hostinskou a vyrazil prostovlasý do svítící noci, jejíž vzduch jakoby činelami řinčel nárazem páry rychlého dechu, a jejíž sníh úpěnlivě prosil pod nemilosrdnou nohou chodcovou. Řeka dole pod silnicí zvonila o ledový příkrov, hlučela a bouřila, protestující — spoutaná, snad i hvězdy hovořily, psaly neviditelnou historii světského vzniku i zániku, ale nikdo nic neslyšel, protože vesnička spala — spala — spala.

*

Bartoš přišel domů, na prsou těžký kámen a v srdci divokou bolest, svědomí, zdálo se mu, má fixní myšlenku přivésti mu všecky ty okamžiky hrubosti do vědomí a také se mu dařilo. Seděl ve zmrzlé své světničce, opřen hlavou o stůl, měsíční paprsky skákaly mu po scuchaných vlasech, v hlavě bylo prázdno; protáhly se až ke skříni a tam se skrčily a schovaly za roh se svým smíchem, jímž se vysmívaly Bartošovi, že je takovým slabochem a mizerou.

— Takový je život — zamumlal, ach ano, takový je život. Vláčí nejkrásnější ideály po putykách, blátem, čuchnout dá ke štěstí a pak kopne do břicha: tady lež, už víš, co je štěstí. A člověk leží a přemýšlí, jaké to štěstí bylo. Mělo třeba zlaté oči a mělo tmavé vlnité vlasy, mělo měkký altový hlas a roztřepený smích, ano, to vše viděl jsem na dně sklenice, která páchla rumem; viděl jsem tu roztomilou hlavinku, zarámovanou do kotouče dymu z dýmky, kterou celodenně žvejká starý policajt. Byla jsi krásná, ale teď jakobys mne soudila přísnýma očima, z nichž přísvit zlata vyvanul, jakobys mi vytýkala, že jsem tě vláčel se svojí vzpomínkou všemi těmi řečmi, jež v hospodě se smísily v těžký, šedivý hluk, a že jsem tě snad i do karet zamíchal — a Bartoš se zasmál tiše smíchem, jenž do morku byl nasáknut zoufalou bolestí.

— A přece, přece nejsem tak zlý, jak myslíš, ty krásna hlavičko! Přece tě mám rád, ó, ty vědět nemůžeš, jak rád tě mám, ale jsou takové nešťastné chvilky, člověka taková neznámá síla vytáhne ze světnice, Petře, Pavle, rychle, rychle, ani paleto v tom spěchu človek nenatáhne, a snad by i natáhl, jen kdyby nějaké měl a kdyby mu u kabátku nelezly lokty ven. A sněhové vločky padají tiše, po špičkách a na boso, aby nevzbudily svědomí, ach ano, to protivné a vyčítavé svědomí. A tož, teď mi dej pokoj, má milá, možná, že máš bručavý týden, a proto jdu pít, vesele pít! Má žízeň je dnes houbou, strašlivě hygroskopickým výkřikem, stmeleným z veselí, bujnosti a žalu, a proto je nutno pěstovat tyto vlastnosti, aby jim je pánbůh nedal nadarmo. — Takový je život, dá-li podobné chvíle. Vášně nás zotročují, ale je to veselé a bezstarostné, protože zakrátko přijdou bacily a přijde na tě kašel, a u čerta, to už není hlen, když je to krvavě červené! A snad prý pak člověku jakoby záclonu zatáhli před očima, něco teplého zalije ti hruď, ale ty to už necítiš, nevíš nic, usnulo svědomí a nevolá do světa tvoje hříchy, ztupnou prsty a pak ti je sváží růžencem, slyšíš, příteli Vejvaro, tvoje prsty růžencem klokočovým! — Skonal po dlouhé a trapné nemoci, černý rámeček a křížek — he-he-he!

Bartoš se zasmál bolestným smíchem, který se rozmáznul v černém vzduchu bez záchvěvu, protože to byl smích podvědomý a odporný svým kontrastem ke slovům, jež právě Bartoš pronesl. Bylo černo v jeho duši právě tak, jako bylo černo v pokoji, jenž ledovým dechem svých čtyř koutů zadumán ve svém imposantním klidu naslouchal reflexivnímu monologu svého opilého pána.

— Ví bůh, Ančko, možná, že jsem lotr a patřím na levici kříže Kristova, možná, že jsem individuum nemající síly zničit sebe sama, aby neužívalo bezúčelně sladkého vzduchu svých lesů a zprohýbaných polí, možná, že žil jsem nadarmo dosud, nevydav ukážky plodů své práce, je-li tu jaká, ale svět mne už udělal takovým: chce vojáky a kopí jim nahradí rákosem, chce dělníky a ruce jim nazad sváže, chce duševní potentáty a do hlav nasype pilin. Rád tě mám, Ančko, nikdy jsem nežádal samice, mám tě rád, i kdybys mne odkopla, protože vášnivě miluji život — — — a Bartoš si sáhl k srdci. Zalekl se, zabrán jsa do svých myšlenek: zašuštěl papír v náprsní kapse a on si vzpomněl na psaní, promáčené lihovinami — ach ano, bylo to psaní od holky jak májové jitro! Rozžehl, trhal pomalu, lenivě obálku. — He-he-he, ona mi píše a já se topím. Co platno: snad, snad bys mi pomohla, kdybys mne měla tak ráda jak tebe já; snad, kdybys mi dovedla pohlédnout do očí, jako se dívala Raskolnikovu jeho ubohá Soňa z ulice, a kdybys dovedla dát tolik co ona: tak, jako se dívala krásna Marie z Magdaly na svého dobrého, svatého milence — ale co platno, snad je to román nebo dávná zvěst, snad to ani pravda není, my žijeme skutečnosti a ta se na mne zpod spadlých kšticí dívá opilýma očima. Mluvil o lásce, jakobys mohla milovat věčného studenta, napilého chlapa, kterému jihne srdce, když přednáší v nešťastné pose „zničeného osudem“ své meditace měsíčku a přitom brečí jako kluk, jenž dostal výprask za to, že se neučil řádně svému úkolu.

Bartoš zatím vyňal psaní z obálky, prohlížel dlouho známé písmo, a z tmavé noci dívala se mu do okna roztomilá hlavička, jež svěřila mu svoje srdce, mladé, živoucí, krásné. Ančka, Ančka!

*

Milý,

je mi hrozně smutno tyto dny, kdy ješte silně pociťuji skutečnost zažitých dojmů tam u nás, v horách — psala Ančka. — Je mi jak žebračce, která přišla o poslední ruku, kterou přijímala almužnu milosrdných. Snad nemohu ani o ničem přemýšlet, poněvadž celá ta schopnost přenesla a koncentrovala se na jediný předmět mé nesmírné lásky. Je mi teď tak protivným ten bezstarostný ruch pensionátu, odporné ty šedé zdi, z nichž tak ráda bych se se skřivánkem vznesla nad naše mlčící, zachumelená políčka a mrazivým dechem zesivělou stráň, zazpívala písničku nikým nenaučenou a nikým neslyšenou, jen bys ji slyšel ty, zasněný rytíři mých tichých romancí. Ale je nemožno, protože daleko je první štěstí — nemýlím-li se — mého žhavého mládí. Dala jsem ti veškeru svou naději, víru i lásku. Nezpronevěř jich, nezraď nikdy toho, co mně je svato! Trpce bys pykal svým proviněním. Láska moje je tak veliká, že nebe převýší a za zradu by se dovedla mstít. Věz, že každý večer usedám k oknu, z něhož volím směr „k nám“, a tak s tebou, vidinou, rozmlouvám jako ruská děvčice se svým stepním sokolem-kozákem. Hladím tě po temných vlasech, spadajících drze do čela, líbám hluboké oči, v nichž chví se ohlas sugestivních dálek a — doufám — i vzpomínka na mne. Či zapomněl jsi již, že, osobuje si ke mně určitý druh práv, máš plnit i povinnosti?

— Piš mi, piš, nebo žalem uschnu! Potřebuji, abys mi poskytl hodně mnoho útěchy, dovedl-lis mi vzít klid mysli. Každičký pohyb svůj mi svěř, zpověď učiň dobrovolnou a pokornou o všem, jak trávíš dny našeho adventu. Očekávám v rozechvění každičký řádeček, mluvící obsahem tvých vteřin.

Lehounké dotknutí rtů

od

Ančky.

Cha-cha-cha — zasmál se studeně Bartoš. Děvče mi píše, žádá zpověď dobrovolnou a pokornou. Holubičko, mám ti napsat o všech vteřinách právě uplynulých chvil? Mám před tebou rozložit celou svoji ošklivou duši, utopenou v nízkých, nemravných vášních a poskvrněnou padlými přísahami a nedodrženými sliby? Já abych ti řekl, že jsem zapomněl na vše, co mezi námi bylo, jediným okamžikem, nezadržitelným vypuknutím nízkých pudů? Měl bych tě takovou zpovědí okrádat o ideály, dítě, jež vidí růžovým celičký svět? — — —

Bartoš sklopil hlavu do dlaní, bezmyšlenkovitá chvíle naplnila jeho nitro, a tíživá atmosfera odporného opojení dostoupila hrdla. Rozhlédl se po jasně ozářeném pokoji. Psíček na popelníku díval se naň blbě svýma zelenýma očima, jakoby se divil; zlatí bažanti na čínské tabákové krabici jakoby se těšili z oslnivého jasu žárovky, zdáli se pobíhati po celém černém poli, v němž utkvěli. Kalamář, výsledek keramického umu, mračil se jaksi přes veškeré jasné barvy, jimiž byl vybaven, a zlobil. Dlouho nežádal na něm Bartoš služeb. A tu, na stěně nad postelí, visela krásná, stará italská bambitka, rytcem vyzdobená; zadíval se na ni: pojednou zdála se mu tak nevýslovně krásnou, jako milenka sladké červnové noci, ne už tím vzhledem, ale vnitřním posláním. Přivřel na okamžik oči — a ještě nikdy nezdála se mu smrt tak krásnou jako teď. Cítil strašné morální provinění a nenalézaje možného odčinění, sňal bambitku se zdi, se zálibou natáhl kohoutek, přiložil ukazováček na spoušť a teď — přivřel opět oči — teď mohl by být konec: neříci nic, státi se hrobem nějakého toho naivního tajemství a odejít docela nezdvořile, neříci s bohem a odejít. Prostřelit srdce, provrtat nejkrásnější lásku svého života, kývajícího se jak ježatý bodlák nad zapáchajícím příkopem.

Vtom zabloudil jeho zrak na stěnu, kde visel obrázek Anččin: roztomilá hlavička, věnčená tmavými kadeřemi, oči plné dívčího pelu patnácti let, toho, který setřen, požitkáři ukraden, odnáší s sebou ostatní krásu, naivnost řeči i kouzlo pohybu, gestikulace a nahrazuje osobováním si bontonových paragrafů, jsoucích v naprostém nesouladu s existenčními projevy mládí; řada smějících se bílých zubů, deroucí se z korálové laguny rtů, zvyšovala celkový dojem podobizny, zaujavší Bartoše. — — —

Mžikem prolétly všecky ty prohýřené noci a znesvěcené sliby, nesplněná přání jeho hlavou, viděl se takovým ošklivým, nečestným chlapem, okrádajícím naivní děvče o růžové nálady a zlatité sny, viděl své neodpustitelné hříchy, pro něž nebylo ani toho nejbolestivěji vykoupeného rozhřešení — a v tomto duševním rozvratu a usvědčení ohavného provinění schvátil obrázek se zdi, přitiskl horečně k vybledlým rtům a zasypal nesčíslnou řadou dlouhých polibků, jakými ve skutečnosti nelíbal žádnou ze svých minulých lásek starodávných.

— Teď ještě ne, teď ještě ne — zadíval se na bambitku a zašeptal, dřív učiň zpověď dobrovolnou a pokornou — — — — zpověď po-kor-nou — — —

Zdálo se mu, jakoby poslední slova uvízla zadrhnuta v hrdle a utopena v zahořklých slzách jeho krvavých, ztrhaných očí.

*

Slabé šero, vniknuvší za zimního jitra do pokoje, našlo Bartoše, an skloniv hlavu s rozcuchanými proudy vlasů do dlaní, usnul na stole neklidným, nezdravým spánkem. Venku zněly již veselé tvrdé hlasy lidí.

*

Zima ubíhala rychlými kroky. Byla znavena jako šestinedělka, zrodivši již v říjnu nesmírné zástupy svých sněžných dětí, a byla vytrvalá jako dítě, dosáhnuvší hračku svých přání a neodbytné touhy. Povolila docela březnem, který se ještě částečně styděl vystoupiti v jarních šatečkách se vší naivní pompou, ale přece i s tím dětským prstíkem v ústech mu to tak neodolatelně slušelo. Pozdravili ho bodří skřivani, pozdravily žluté, zaprášené jehnědy jív a ořeší, a pak, když přišel duben, to už se smálo všecko, vrby daly bělostných kočiček neděli květné, potoky blatouchů prvním věnečkům a písním dívek, a líska prutů kantorům a bičisek klukům na káču. Všude bílé řady zubů, hladových silného vzduchu a šimravých paprsků, božího požehnání. Pole byla sladká svojí vůní, lesy hořce dýchaly svoji pryskyřici, podávaly si zmlazené ruce, jakoby si přály starých zlatých časů, a zatím si nepřály ničeho mimo vlahu a slunce a ptačí hnízda. Ve stráni při poříčí odkvetly sněženky, naseto jich bylo v křehké trávě, a řeka utíkala a šuměla si tak šťastně, že zlým by byl, kdo křičel by na břehu svévolně jako kluci. Hůra dýchala intensivně bílými kotouči dýmu, byla vůbec taková silná a omamující ta vlna, co vzduchem vlála chocholem turnajového rytíře, dovedla zchvátit a opít, když člověk šel z městečka Smrčinou a žlutězelenými lány domů do veselé vsi. Bylo to šuškání u každých vrátek, děvčata chycena byla do jakési lehtající pavučiny a chlapci — eh, čerti vědí — nějak přes tu zimu zkrásněli, zesílili, mají mluvící oči a obratné paže, hořící, hořící rty, lásko! — — — —

Tak přišlo jaro a blížily se Velikonoce. Bartoš byl už zas člověkem. Mluvil s každým stromem, s každým skřivánkem ve výši, ale v duši tížila ho černá myšlenka. Zchřadl jaksi přes tu zimu, sáhla naň jakási chladná ruka a pocit ten zde zůstal. Pokašlával přes čas bolestně, tvář vybledlou a zhublou mu to stáhlo a nervy se napjaly, krev nahnala se do tváře modravými skvrnami. Tešil se, že slunce pomůže, vítězící bůh od věčnosti do věčnosti, že jeho polibky nadpřirozené lásky uzdraví, posílí. A přijde Ančka, podá ruku a daruje krásný pohled svých zlatých očí, promluví sladkým slovem a zazvoní stříbrným smíchem, potáhne nová, krásnější píseň vědomím než ta smutná o pozvolném umírání.

*

Přijela Ančka. Větší, silnější, krásnější. A řekla sladké slovo a dala pohled zlatých očí. Bože, jak byly bezedné! A zdálo se, že bezedná je číše lásky, z níž přijímali oba svoje krásné vteřiny, že bez konce je ona vibrující píseň, zpívaná září bílého měsíce a tkaná svěží dubnovou nocí. Chodívali spolu do blízkého městečka, přáli si, aby je viděli lidé, hodně mnoho lidí, chtěli si na nich vynutit pochvalné uznání a chtěli rozházet svět, křiknout uličnicky na každého, kdo je bezohledně, nevšimnuv si jich, míjel, chtěli nasít závist a tajemné šuškání za večerů na zápražích. Přáli si růži, velikou krvavou růži, aby vykvetla ve stopě každého jejich kroku, přáli si mnoho, co čekalo marně na splnění. Ubíhaly dny, protože svítilo slunce a zpívali ptáci a kvetly střemchy, a tak přiblížil se nepozorovaně i den, kdy přetnuty byly růžence horečných polibků a sladkých slov a pohledů zlatých očí, skončily i procházky, jimž v doprovod Orlice šumívala, skončila nesplněná tajná přání a umlkly poslední vibrace melodií, zpívaných dubnovými večery na strunách měsíčních paprsků. Ančka odjela. Dny stávaly se zase jednotvárnějšími, třebaže jaro nepozbylo na své kráse.

Bartoš pokašlával stále, práce ve škole stávala se mu obtížnější. Nepomáhalo slunce, nepomohla ani Ančka. Toužil po ní však víc a více, a zdálo se mu, že nachází v té touze něco neskonale krásného. Brával housle, kdy západ krví zaplál v jeho svežímu vzduchu otevřeném okně, a zahrál písničku jednu, dvě, všecky sordinou ztlumené, aby nerušil pýřnatého snu svého srdce.

I děti stávaly, nerozumějíce, pod okny s otevřenými ústy.

III

Školní rok chýlil se ke konci. Byly neskonale krásné ty červnové dny; příroda hýřila přímo nad průměr svých možností, jak se zdálo. Žhavé slunce a štědrá vláha v harmonické kombinaci stvořily divy. Bartoš chodíval za takových dnů s dětmi ven, aby se nadýchaly božího vzduchu a aby poznaly anebo aspoň tušily nedozírnou krásu a účelnost všeho, co je mateřsky obklopovalo. Obecní les byl jim obyčejně cílem vycházky. Protivilo se mu suché, přežité vypravování o stromech, trávach, broucích, nenáviděl je. Obejmi ten smrk, říkával, a vyšplhej se naň, až tam do vršku; že to škrábe, píchá? Eh, co na tom, co bys to byl za kluka! — Co je to za trávu, hm, tomka vonná, vaše Plavka se po ní ošklíbne, ale lehni do ní, udělej pár kozelců a budeš vidět, jak krásné je to, když taková tomka na palouku vyroste — a brouk, inu, střevlík je to, má měděné bronzové krovky, vezmi jej do ruky, ale nekřič, až tě kousne! Motýla nehoň, má křídla jak záhon barevných růží, a chytit se v letu nedá, spíše však pozoruj, jak blaženě usedá na žlutý květ, chvěje nad ním křídly, chystaje se k medové snídani. Děti, děti, srdce se musí otevřít dokořán jak malovaná vrata v takovém vyhřátém červnovém odpoledni, aby mohl člověk s obnaženou hlavou vzdát chválu a dík za tuto krásu síle tvořivé, která ji učinila. A děti byly šťastny, seznamovaly se se stromy, travou, brouky i motýli, nemluvily, leda očima každému na potkání vyprávěly, jak jsou rády na světě, blaženy, že svítí slunce a vytáhne ze země vonící trávu a ozlatí, rozjásá vzduch, podkládá se každému ve všemožných variacích sférických i hmatatelných, a že veru život je pohádkou, má-li vesnice obecní les, jejž hlídá zasněná, modrá Hůra.

Bartoš hledal v mládí omlazení. Tyto divoké, přirozené a ničím nefalšované, nenásilněné deti byly mu útěchou v jeho stále zřejměji vystupující nemoci. Věděl, že mu již nepomůže slunce, tím méně Ančka. Zdálo se, že Ančka naň zapomínala, že její falešná převýchova pensionátní se všemi vyzrazenými a dětství ubíjejícími tajnůstkami starších chovanek kladla docela jiné měřítko lásce, než jak ji správně chápal Bartoš. Nechtěl na ní ničeho, co by odhrnulo zlatité sny, za nimiž spalo mládí se svým kouzlem ideálního pelu, se svými nezkaženými představami. Bartoš nikdy by si nedovolil kráčet cestami městských floutků a nemorálních padouchů, jimž bylo cílem útoku to, co jemu předmětem krajní obrany. A výsledek? Ančka se vymlouvala na nával studia, a zatím — čert ví, srdce vydala městu v plen, městu se všemi svými osidly, jež Bartoš před ní vždy tak příkře odsuzoval. Zapomínala na svoje hory, zapomínala na rozkošná údolí řeky Orlice, v nichž krčily se chaloupky i vesničky jedna ke druhé, zapomínala, že má ji tam kdosi rád, jenž zachvácen chorobou dočkává blízkého konce. A Bartoš želel jejího mládí, přijavšího bezcenné cetky a uznavšího nejapné, vodnaté tváře městských floutků, neznajících přírody a komponujících o ní verše, zasazujíce v ní jako drahokam právě tak nejapnou, mělkou a pudrovanou královnu svých srdcí, svých tiše a slaboučce a podvázaně bijících srdcí s nevyléčitelnou vadou. Představil si všecky ty figury, známé mu z jeho let studijních, chtějících dobývati si jména tím, čeho neznali, honících se za fantomy, které je pohlavkovaly a jedině tím přiváděly na pravou míru střízlivějšího ponětí nešikovně zidealizovaných věcí. Vzpomínal, hlava bolela silným vzduchem, silným zklamáním.

Před očima defilovaly mu všecky lásky, jež kdy měl. Přišel na první rok na studie, a shledal se s láskou svého dětství. Zklamala jej svým jednáním. Potom zamiloval si mladičkou čtrnáctiletou studentku. Platonicky. Tři čtvrti roku byla mu slunečním teplem a živnou vlahou prostého, přírodou odchovaného srdce, tři čtvrti roku odpíral si všeho, co pokalit mohlo krásnou představu citlivé duše. Za tři čtvrti roku planého a přece tak krásného blouznění ji poprvé oslovil a nádherný sen zaměněn zklamáním. A pak — pak již to šlo rapidně s kopce. Zamiloval si číšnici Magdu z nejzapadlejší hospody na předměstí, prstýnek dostal a když odjížděla, se zavazadly pomohl. Pak bydlel vedle hampejzu, sousedil se ženami z žen nejnešťastnějšími, prostituovanými. A přišla tam kdysi jedna, měla tvář jak hebký samet kdoulí a měli se rádi. Ne tak, jak prodávala lásku. Nikdy si nedovolil jakéhokoliv gesta, jež by v něm prozrazovalo samce. A dal jí Magdin prstýnek, když odjížděla. Pak dlouho ještě vzpomínal, až kdysi ho svedli. Špatní přátelé. I víno a mnoho vína k nim patřilo. Červená svítilna před domem krvavě plála. Zlověstně. Druhý den byl zachvácen hnusem. Pak přišly i dluhy. Honil se za kondicemi jak uštvaný pes, i jiné práce si sehnal, aby zapomněl na to, co strhovalo jej mocně na niveau tuctových panáčků, na něž se lípne všední prach. A poslední rok studií, ten byl nejkrásnější. Bartoš nestranil se nikdy lidu ulice a hučících továren, ale tentokráte nalezl se v upřímném soužití s nimi, poznal podstatu socialismu jakožto mravního i politického hnutí, viděl jasně tu nedozírnou kombinaci, jíž jsou k sobě podvědomě poutána srdce chápajících i nechápajících, vzývajících i lajících. Tak si se dvěma přáteli utvořil svůj zvláštní svět, trošku hořícího zápalu a trošku střízlivé filosofie, vystoupili z rámce běžného života a kráčeli tam, kde kladou se dobré a pevné základy hudbě budoucnosti. — A kde jsme všichni, kde Velku Lojzíčku, kde Mikolášku Franto, jak nás to tak vítr rozfoukl, že o sobě nevíme? Myslím na vás, bratří, slyším vaše slova teplá, ale — slyšíte, slyšíte mne kdesi i vy? Studentská, mládím opilá léta! Člověk se ve vás potácí opojen poznáním nových věcí, nových lidí i nového života, malomocně se vzpíraje tomu, co je v rozporu s dosavadními zkušenostmi. A Bartoš na ně vzpomínal, třebaže každý ten den díval se naň hladovou otázkou, jak bude zítra, třebaže mu ukazoval svoji chudou dlaň, na níž nebylo krejcaru, leda ta nejaká růžová iluse, bláhový sen.

Pak teprve přišla katedra a zástup vesnických dětí, divochů, nežádajících dobrovolně nijaké kultivace, spíše se jí se vzdorným čelem poddávajících, a tak si to Bartoš přál. Úzce se s nimi spjal, vzpomínaje, kolikrát on rozbil komu kamenem hlavu, kolikrát vlezl do farské zahrady na nejsladší hrušky, kolikráte vybíral vrabce nebo na zvonici kavky, kolikráte utekl ráno z domu a strávil celičký den v nejintimnějším přátelství s přírodními divy, jimž otevřel srdce a rozdal na kousíčky. Viděl, že ani on není, nebyl z jiných a lepší, že i on je uměle vypěstovaným divochem, vždyť i teď přijde naň bláznivá chvíle a on by s chutí vylezl na topol nebo se stavěl na hlavu. Věděl, že, chce-li své žáky k něčemu dovésti, musí vědu zapřísti do takového prostředí; vždyť vesnickým dětem jsou z duše protivny umravňující povídky o hodných dítkách, jež bez svolení matinky neudělají ani kroku. Hoj, kdyby měla máma vědět, že slepici, co ji večer na sadě našla ležet, já přerazil nohu kamenem, kdyby tatík měl vědět, že já mu uřízl bič, abych měl taky svůj, bylo by po Frantově indiánském, překrásném životě! My nechceme cumle a nechceme učesané vlasy! My nechceme bundičku s matrosem a botičky s lakovými špičkami. Ani míč nechceme a po kolejích jezdící mašinku nebo automobil, nechceme ani kremrole a malinovou limonádu. My nechceme nic než hodně mnoho slunce a volného vzduchu, bič a káču a těm starším dejte dělostřelbu! Kluci, mám klíč od komína s děrou, sirky jsem doma ukradl — pojďte! Ano, my chceme jen hodně mnoho takových chvil, po kterých se zdvíhá na silnici mračno prachu štyřiadvaceti nohou. A všecko ostatní ať jde k čertu.

Tak byl Bartoš nucen utvořiti si svoje zvláštní prostředí a výjimečné duševní nálady, v nichž mimoděk prožíval znovu své drsné, přírodou odkojené mládí. A to bylo vždy jeho touhou, jež zdávala se býti nesplnitelnou.

*

Tušil nyní postupně, že Ančka se vzdaluje jeho lásce, že je mu skutečně ukradena městem, v němž zdrsní a pozbude onoho jemného citu, jímž oplývají vesnická milovaná děvčata, citu, jenž nedá se nikdy vyslovit. Věděl, že neodvratně musí přijít konec, a proto při příležitosti jejích narozenin zaslal jí knihu, v niž připsal těchto několik slov:

Ančko,

„tam, kde lidé milují, musí se vždycky ten ponížit, kdo miluje nejvíc,“ a proto přicházím ještě jedenkrát k tobě, k níž jsem v myšlenkách vždycky spěl když mi to bylo svátkem, ne povinností. Vím, že po těchto řádcích dáš mi již odejít bůh ví kam, že znemožníš mi navždycky návrat, a až mé kročeje posledně zazní, dveře se zavrou a umlkne vše, co bylo mi krásným, bolestivým, životním popudem. — Láska? — eh, Ančko, je duhově zbarvený pták a čerti vědí, proč nemůže nemíti křídel. Přilétla-li, odletí; mrzutou, šedivou vigilií zalknou se komnaty našich tužeb, v nichž vteřiny se srdce tepem měřily kratičké chvíle našeho štěstí. Chceš-li, Ančko, pojď, vezmeme se za ruku a jediným pohybem stáhneme zpuchřelé žalusie, aby slunce nebudilo naše blednoucí sny, hasnoucí vášně, vyvřelé touhy. — — —

A až někdo naladí struny své violy kdysi do a-moll, až její tóny vibrovat budou v záři měsíce sentimentálním, bezmocným plačem, snad zároveň zapláči já, jenž miloval slunce a zabloudil v kal, jenž miloval sny a byl nervosním spáčem, jenž je znásilněn nehasnoucí do smrti vítězící vzpomínkou na tebe, drahá: má jediná vzpomínka je kříž nad hrobem naší lásky, na hřbitově minulosti. A před tím křížem každý večer smekám.

J. B.

Ančka však ani neodpověděla. Bartoš toho konečně neočekával. Byly mu lhostejny nejbližší možné události, zlhostejněl už ke všemu, docela ke všemu. Už se ani nesnažil a nepídil, kde by nachytal nejvíce slunce pro nemocnou hruď, chřadnoucí tělo, věděl určitě, že bude brzy konec, k němuž rozhodně lékaře nepotřeboval. Spřátelil se již s osudem, byla mu velmi málo důležitou otázka, zda vychrlí krev a dodýchá za měsíc, či za dva, za tři. Dotáhl konec školního roku, byl spokojen, že si chvilku odpočine a že umře v klidu, spokojenosti. Jen Ančku tu chtěl ješte vidět. Přijela na prázdniny a stalo se, že kdysi v podvečer loudal se procházkou k obecnímu lesu. Na kraji potkal ji, šla sama z blízké vsi. Pozdravil líně a zastavil se. I ona mimoděk zůstala stát a na její tváři bylo znát překvapení a údiv. Vypadal již velice bídně. Vpadlé oči, žlutá tvář, zesláblé, žilnaté ruce. Tak si ho Ančka nepředstavovala. Okamžitě však potlačila vystřídané pocity, nahradivši je přitvrdlým výrazem chladného očekávání.

— Ančko, děkuji ti — eh, promiňte, slečno, děkuji vám za vaši laskavost, jíž jste mne zahrnula, — pravil studeně Bartoš.

— Nejsem si vědoma, že bych podobného co učinila, — odpověděla.

— Ó, ano, člověk někdy koná dobro i nevědomky, a tak i vám se stalo. Naznačila jste mi prostě, že neradno je sníti o štěstí, spíše ale zachytit je silnou rukou okamžitě a užít dřív než uprchne. Bohužel, že k poznání tomu přivedla jste mne teprve teď, kdy z očí mi hledí souchotiny.

Bartoš mluvil prudce a na chvíli se odkašlal.

— Nemluvte mi o tom, — poznamenala suše, ale Bartoš pokračoval.

— Za nějakou chvíli, za pár dní mne zformují do smrkové či jedlové bedny a vrátí zemi. Snad za mnou ani pes nezaštěkne, jak bych si mohl myslit, že zaplače ten, jemuž patřily chvíle mých svátečních dnů? Přestávám věřit románům, v nichž milenky pláčí nad hrobem svých hochů. A konečně, proč vlastně tohle vše povídám? Vždyť musí vám být hnusně, připomenete-li si, že ty rty, jež vás nedávno ještě líbaly, jsou teď úzkými modrými proužky, z očí, jež dovedly fascinovat, křičí bacily a ruce, jež mohly silně objetím drtit, jsou teď vyhublé a žilnaté. Tak, tak úžasně uboze umírají sny, a je to pramálo přirozené. Možná, že i zákonité s nepatrnými výjimkami.

— Proč mi to vše povídáte? — tázala se udiveně i zlobně Ančka.

— A vidíte, Ančko, to ani sám nevím; možná, že cosi docela jiného chtěl jsem vám říci, možná však, že jsem nechtěl říci docela nic, ale naposled vás vzíti za ruku a — — — vzal ji za ruku svojí chladnou, promodralou, ale Ančka okamžitě ji vytrhla a drze otřela kapesníkem.

— Ach, jaká to hloupost, pravila, doufám, že již dosti zjevně dala jsem vám svoje opovržení najevo. My — my dívky nemilujeme sentimentalit, poznaly-li jsme jiný život — a teprve ne lidí nepotřebných, nemocných. Nač necháváte nad hrobem srdce zbytečně mluvit? To je, zdá se, příliš zbytečné. Jděte svou cestou, já již dávno zapomněla!

— Ach ano, tak jsem vyřknul sám nad sebou. Chtěl jsem vám naposled provést takovou maličkou hloupost, abych — nu, abych srdce pohladil, ale sáhla vám na ruku smrt a proto buďte tak laskava a až přijdete domů, dobře si ji lysolem omyjte. Je to nepříjemná věc, když člověk podá ruku a infikuje, promluví a infikuje, ale co platno. — Jsem nepotřebná hračka, jíž se vaše srdce nabažilo, tož — naplít, na všecko naplít: na ženu, jež nikdy nebyla, není a nebude andělem, spíše však prostitutkou, na vědu, jež protivné infekci zabránit neví a na svět, protože je konglomerátem krásy, dobra i zla. Buďte s bohem, Ančko, i já za pár dní docela zapomenu, ale přesto přece ty ruce si nezapomeňte omýt. Víte, to pro všecky případy, he-he-he! — — —

Tak se rozešli. Nevyslovitelná hořkost naplnila Bartošovo nitro, a bylo mu do pláče. Opřel se o rozbrázděnou borovici bezmyšlenkovitě, v hlavě prázdně hučelo, ale věděl a cítil, že ne za měsíc, za dva, ale dnes či zítra musí být konec za každou cenu, poněvadž tak rozhodla žena, jež někdy je démonickým ničemou. — — —

Večer již kráčel od Hůry údolím, a Bartoš ještě stál, nejsa schopen nějakého projevu. Teprve když měsíc černým pozadím boří se probral, vzchopil se ke zpáteční cestě. Lípy a javory mísily svůj stín v silnici zkreslený s dlouhými, mihajícími se stíny jeho chorého těla, vzduch byl nasycen vůní pokosených luk, a ta vůně v nozdrách lehtala, tak silně a opojně se nesla, jakoby lidé, stromy, stavění a nad nimi vesmír, všecko mělo být voňavé. Cvrčci zpívali v louce, v rybníčku i močálech žáby své milostné serenády, hvězdy své písně neúnavných ponocných, a měsíček, ten se jaksi stále klonil a potajmu blížil tam k té upejpavé červené, která se v jakémsi blahu nepochopitelné milosti nervosně chvěla, třepetala.

To bylo už asi deset hodin, ba i víc, ale Bartoš nespěchal domů. Jeho pokojíček beztak ho tak málo vídal, protože mysl nestálá, neuklidněná nikdy by se na dlouho nedovedla zapřádat do svých snů a mučivé touhy, tam, kam nemůže vnikat slunce plnou tváří. A pak Bartoš hleděl poslední chvíle prodlít v naprostém kontaktu s tím, co bylo mu nejdražší. Dnes však ani tato myšlenka nebyla mu vlastní. Bylo v něm zpřetrháno vše, co souviselo se žádostí a chtěním dalšího života, bylo v něm zpřetrháno vlastní já — na čem tedy nadále se zachytit, na čem budovat, na co a jak postavit další konstrukce nových článků víry, nového výkřiku a pozdravu životu, jenž od věků stejně bude balancovat se smrtí tak, že ve smyslu vítězství je i smysl neodvratné smrti? A kdož ví, co jest pak, když už tělo chladne, snad metamorfosa v cosi vyššího, nehmotného, snad nějaká neznámá, nezbadatelná modifikace života tohoto, krásnější, čistší, plnější? Proč se brániti smrti? Jest to již jakýsi tajemný instinkt člověka, že brání a zdráhá se jíti na neznámé cesty, z nichž není návratu. Pak jest snad dobrodruhem ten, kdo cestu onu nastupuje dobrovolně, kdo vyhledává to, co zírá naň ohromným otazníkem, na nějž již ústa neodpovídají, není zbabělcem ten, kdo nechce vyžít vše až na dno, není to slabošství. — Prát se jako atlet s tím, v čem nevidím půvabu pro další okamžiky svého bytí — prát se s tím, co mne samo sebou utvrzuje v zákonu silnějších nad slabšími a ukazuje převahu jiných nade mnou, co jest v tom za smysl? Snad ten, abychom dostáli vyšeptalé theorii o nutnosti vyžití života, nic víc. A pak-li se člověk vymyká všeobecnému soudu, není možno, aby souhlasil s vyplývajícím úsudkem. Kráčí svou cestou.

Takto přemítaje dospěl Bartoš domova. Rozžal, urovnal všecko spěšně a napsal dopis, pak vyšel ven. To bylo asi jedenáct hodin.

— Právě čas! — zašeptal a pospíšil k zastávce.

— Tak kampak, kam? — tázal se službu konající strážník.

— Ale jdu naproti smrti, — zasmál se suše Bartoš. Dejte mi lístek do K - - e, ano?

Vlak se přihnal, supaje bílou parou, a odnesl Bartoše ze vsi, v níž nechal svou vybledlou historii a několik archů popsaného papíru. Měsíček svítil do okna, obloha byla taková hluboce zamlklá, všude bylo ticho, jen tu a tam divoce zaštěkal pes, jak projížděli spící vecnicí.

*

Bylo to 25. července, když krajinský list přinesl tuto zprávu: — Včera nalezeny u K— — e na břehu šaty neznámého člověka. V náprsní kapse byl list tohoto obsahu: „Omrzelo se mi, souchotináři, dlouhé dočkávání smrti. Proto ji hledám v mé Orlici, a pak taky proto, že se mi rozuteklo devadesát devět koní bílých. Nepátrejte po mé totožnosti. Rodiče mám bůh ví kde. Jedno vám řeknu, a to možná poznáte: jsem člověk. V daleké, v lesích ukryté vesničce zanechal jsem svůj pokojík chudý, opuštěný. Už i ten koutek mne omrzel, jen Orlice, doufal jsem vždycky, dá mi cosi nového, co nezná nikdo z žijících. Šaty dejte důkladně desinfikovat, bude-li je někdo chtít. Bacillus tuberculosis. To jako testament, více nemám. A teď mi dejte pokoj a nemluvte o mně. Nebylo by to zajímavé.“ — Dopis bez podpisu, dodáva krajinský list. Nedaleko v řece pak nalezená mrtvola zaufalce. Jeho totožnost není dosud zjištěna.

*

V domácnosti rodičů Bartošových, totiž otce a nevlastní matky, s nimiž se Bartoš dávno rozešel, tikaly hodiny. Někdy i dotěrná moucha si zabzučela, narazivši na okno, ale to byla pouze výjimka. Kanárek v kleci spal neklidným spánkem. Otec právě četl došlé noviny, matka cosi šila. Pojednou ji otec vyrušil. — Hm, to je divné, co jen si to ten člověk vzal do hlavy? — a četl zprávu o nalezeném utopenci. — Že ho omrzelo dočkávat smrt — a pak — devadesát devět koní bílých že se mu rozuteklo? — zasmál se suše otec. Blázen, jistě nějaký blázen, usoudil.

Patrně, dodala po chvíli matka.

*

A pak zas tikaly jenom hodiny.

Ve Verměřovicích 1. března 1921.

Vydal J. A. Štyrský v Praze v březnu 1921 jako 1. svazek edice mladých autorů.