Janošík

I

(Vystrčená chalupa slovácké dědiny. V pravo vrátka, v předu rozbitý plot. Za vrátky dvě okna, dvéře do úzké síně, za nimi nové dvéře do komory, pak chlév, jehož střecha pokryta je haluzemi a listím. Pod okny lavice. Nepořádek na dvorku.)

(Po znamení trubkou vyjede na volné prostranství v pravo Šandor na koni. Bodá do koně, honí ho sem a tam, pak ho zastaví, skočí, chytí za uzdu a začne ho bít bičíkem přes nohu a přes tlamu.)

ŠANDOR: A já ti dám, potvoro chromá a slepá! Proto jsem se dřel s tebou loni celý rok, abys zase všechno zapomněl? Stůj! Stůj!! Bassama teremtete! Hoď a frás karika! Hoď a fene! Tak tě —! Ještě vyhazovat budeš, ne? (Znovu ho bije…) Mergeš kiďoknak nemzetšegei! Dám já to tu do pořádku, kobylou začneme!

ROBOTNÍK (s motykou přešel, hluboko pozdraviv).

ŠANDOR (za ním): Hej ty! Či tak se zdraví pán? Pořádně pozdrav! Klobouk až do země! Až do země povídám!! Sem pojď! Koně podrž! Co se klepeš? Drž pořádně! (Prohlíží koně, utahuje řemeny.) Határozotan jelemtelek embernek! — Vyhazovat budeš? (Bije koně po nohou, kůň se vzpíná.) Mít pistol, zastřelím tě, mrcho! (Robotníkovi.) Drž ho pořádně! (Kůň se vzepne, robotník ho pustí z ruky. Kůň utíká pryč…)

ŠANDOR (vztekem bez sebe, vrhne se na robotníka): Košile špinavá, cháme pitomý, zvalchuji já vám všem hřbety, uvidíte! (Bije ho.) Cos nedržel? Odmlouvat budeš? (Kopne ho.) Běž za koněm! A jak mi ho nechytneš, uvidíš, jak se ti povede! Eheš banda, kuvasok tótok! To by bylo něco pro starého! To by bylo něco pro starého!! Chytej, nebo tě —!! (Oba za koněm ze scény pryč.)

II

(Zatím z chalupy vyšli otec, starý soused a sousedka. Zastaví se u lavice…)

OTEC (ukáže ven, třesavým hlasem): Slyšel’s ho? Jen maďarsky klít se naučil! (Sedne na lavici.) A ty, mamo, proč jsi mne opustila?

SOUSED: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž svaté Jeho jméno pochváleno! A jako že ona tebe, starý, měla za muže v tomto údolí nářku a bídy, tak i ona teď na nebesích má zastánce svého Pána Jezukrista, spasitele našeho, který očistí nás ode všech hříchů a do království svého přijmouti ráčí, abychom tam s vyvolenými božími se radovali po všechny časy a těšili se z toho, že trápení naše dovedlo nás mezi anděly.

OTEC (několikrát zavzlykne).

SOUSED: A ty, Pán Bůh náš, přijmi tedy služebnici svoji věrnou, věrnou manželku a matku, Evu Janošíkovu na milost svou — ty, otče náš, který nad námi v nebesích přebýváš — posvěť se svaté jméno tvé, přijď svaté království tvé, buď svatá vůle tvá jako v nebesích tak i u nás tady dole, chléb náš vezdejší dej nám na každý den a odpust nám těžké viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům svým a neuvoď nás v pokušení, ale na věky zbav nás od zlého —

VŠICHNI: Amen!

OTEC (třesa se): Pán Bůh dal —

SOUSED: Pán Bůh vzal! Budiž svaté jméno Jeho pochváleno!

OTEC: Ale proč mi to proč jenom udělala, moje holubička? Bůh ví, že jsem jí nikdy neublížil! A ublížil-li jsem přece někdy v prchlivosti své, pro Krista Ježíše mi odpusť! Aby mi už u srdce lehčeji bylo pro ni, kterou tu ztrácím jak javor listí na zimu. Bože — bože, co že bude teď se mnou? Kdo že mi pomůže nést jho života? Je těžké a není nikoho. Syn jediný na školách, Pánu Bohu zaslíbený, také nejde a nejde. A tak tam leží mrtvá, chladná a taká chudá! A teď teprve vidím, co vše chuděra, vytrpěla! Mamo! Tata je smutný pro tebe! Půjdu se na ni podívat! (Chce vejít dovnitř.)

SOUSEDKA: Nechte ji ticho ležet! Spí…

SOUSED: Ano — neumřela — ale spí — Jako děvečka Jairova…

OTEC: Je mrtva! (Dává se do pláče.)

SOUSED: Ale ty sám vzkřísíš ji jednou — otče náš…

VŠICHNI (tiše se modlí).

SOUSED: Amen!

OTEC (za ním).

SOUSED (zpívá, vlastně odříkává):

OTEC (plačtivě): Dejte mi trochu vody!

SOUSED: Kam jenom jsme ji dali? Kde je džbán?

SOUSEDKA (donáší ho): Tady! Chcete kousek chleba?

OTEC: I chleba dones! Pán Bůh ti zaplať! A ty, sousede, ukroj si také!

SOUSED: Nemám hladu!

OTEC: A Jura nejde! Oj, mamo, snad už tě ani neuvidí!

SOUSED: A list do Trnavy jste mu poslali?

OTEC: Už před týdnem!

SOUSED: Ubohý chlapec!

OTEC: Měla ho tolik ráda!

SOUSED: Vždyť to bylo její jediné dítě! Jura Janošík. Vidím ho před sebou. Jaký on býval vždycky silný a přece tichý chasník! Že jste ho na kněžství dávali! Jaká to mohla být opora v hospodářství!

OTEC: To mama chtěla!

SOUSED: Nechtěla, aby se na panském dřel. (Vrátka zavrznou.)

OTEC: A teď jde!

SOUSEDKA: Ne, to je Anka!

III

(Zatím Šandor vrátil se na koni a vjel s ním do klubka dětí, které se rozložilo stranou. Děti s křikem se rozbíhají… Šandor se zastaví a dívá se za Ankou, která jde k chalupě. Pak se ušklíbne a ironicky smekne. Pobídne koně, zatočí jím a uhání k lesu v pravo.)

ANKA (zatím vešla): Dej Pán Bůh dobrý den!

SOUSED: Pán Bůh daj! Proč jdeš teprv teď?

ANKA (zvolna se obrátí. Je vysoká, hezká, vášnivé oči): Nemohla jsem dříve! Slečinka nechtěly mne pustit. A teď, když mne pustily, do zahrádky a na louku jsem skočila, pro trochu kvítí, aby tu nebylo tolik smutno.

SOUSEDKA: A proč tě slečinka nechtěly pustit?

ANKA (šeptavě): Čerti měli zase na dvoře svatbu. Pán pohádal se ráno s paní pro mladého, pro Šandora.

SOUSEDKA: Bůh nám buď milostiv! Vyvádí zase!

ANKA: A celý den už na dvoře hromoval! Starý hromoval zase doma. Chudák — slečinka Milka — ani na chodbu jsme nesměly! Taký rámus oni oba tropili!

SOUSED: Divný život!

ANKA: A to on zase, panák nijaký, jistě něco vyvedl! Slečinka celý den jen pláčou a naříkají: Ptám se jí: Slečinko, neplačte! Co že je vám? A ona jen odpovídá: Ten Šandor! Ten Šandor! A Šandor zatím v maštali křičí a nadává a lidi honí z kouta v kout: Hej — líbilo by se vám u starého lenošit? Ale za mne nebudete! A teď už tu zůstanu u vás a proženu vás, lenoši! A nikam do Sedmihrad nepůjdu a nikam už na vojnu! Ale tady se mnou jí užijete dost!

OTEC: Nehodil se nikdy k ničemu. Zemanskému stavu cti nepřidá —

SOUSED: A zemanský stav cti ztratit nemůže, poněvadž jí už nemá. (Pausa.)

OTEC: A já musím jít prosit k nim o pohřeb! (Nová pausa.)

SOUSEDKA: A já už abych zase běžela domů! Anka, ještě na síni ukliď! Už celé dva měsíce tam nikdo rukou nesáhl. (K mužským.) Inu tam, kde žena schází… Musím se ještě za humna podívat!

SOUSED: Nebudete toho mít mnoho. Běhali vám v tom odpoledne panské koně.

SOUSEDKA: A kdo je pásl?

SOUSED: Nevím. Ale pošlapali rež důkladně. Chtěl jsem jít na ně. Jen kdyby mně nohy sloužily. Ale už jsem starý, abych koně vyháněl!

SOUSEDKA: A to oni drábi ještě schválně je tam zaženou! Nu s Pánem Bohem! Není ten vzteklík venku?

SOUSED: I já půjdu! A ty už všechno slož na vůli boží! (Obejmou se s otcem.)

SOUSEDKA: S Pánem Bohem! (Odejde.)

IV

ANKA: A vy, pojďte mi teď trochu pomoci! Stoupněte si tady k síni a pomozte mi to odnést do komory! (Podává mu několik hrnců a dřez.) A dnes tu zůstanu celou noc a dám vám to trochu do pořádku.

OTEC: Jsi hodná, Anka!

ANKA: Dobře, dobře! Jen dejte pozor, ať to všechno neupustíte! Položte to vedle! (Po chvíli.) A kdy dojde Jura?

OTEC: Snad ani nepřijde. Je sem tak daleko!

ANKA: A on už i kázat by mohl?

OTEC: Ale mama se už toho nedočká…

ANKA: Běžte! (Pausa.)

OTEC (se vrací): Máš toho plno!

ANKA (po chvilce): Myslím, jak mu to bude slušet u oltáře!

OTEC: Byl to vždycky pěkný hoch.

ANKA: A silný jako býk. Bojím se ho.

OTEC: I já býval taký — ale dávno.

ANKA: A povídali si lidé, že on se ani za panáčka nehodí.

OTEC: To je jeho věc.

ANKA: Jak on doma vám pomáhal! Když vzal pluh do ruky, země sama se napřed obracela. Žádný šuhaj není tak silný jako on! A tenkrát, když se panští hřebci splašili! Jak on se jim najednou do cesty postavil! A za chvilku bouch! a bác! už ležel hřebec na cestě a Jura na něm. A ještě se nepřestali rvát —; ale když vstali, byl hřebec jak ovečka — malému chlapci ho dali a on do maštale ho dovedl.

OTEC (dívá se na ni): Pán Bůh mi odpust — ale vy byste byli muž a žena!

ANKA (stojí, pak zvedne zástěru a zaškytne): Ó!

OTEC: A co se mračíš?

ANKA (zlostně): Takého starého haraburdí je tu plno! Tu máte! (Podává mu celý ranec různých věcí.) A už vám cosi vypadlo!

OTEC (věci v náruči): A co že to je? — Valaška! (Zvolna ji zvedne.) Moje valaška!

ANKA: Je těžká?

OTEC (váží ji v rukou): Ale když jsem byl mlád, zatočil jsem jí nejednou nad hlavou! (Postaví ji ke dveřím.)

ANKA: Boly časy! — Lidé jdou z práce. Drábi byli dneska jistě celí diví — a byl-li mladý Šandor na poli —! Má takové divné oči, jako ještěrka… a pořád jimi mžourá sem a tam. Sousedé sem jdou!

V

(Sousedé vejdou, někteří do světnice, ale hned se vracejí.)

PRVNÍ SOUSED: Pán Bůh dobrý den!

OTEC (podává ruku): Pán Bůh daj!

PRVNÍ SOUSED: A Pán Bůh tě potěš!

DRUHÝ SOUSED: Byla to hodná žena! Ale na věky s tebou být nemůže.

TŘETÍ SOUSED: A dobře se jí bude spát!

ČTVRTÝ SOUSED: Žádného pláče už neuslyší, ani nářku, ani bědování…

PÁTÝ SOUSED (rozkročí se a podává ruku): A nebudete aspoň robotit dva! — (Pausa.)

ŠUHAJ: Kmotře, máte dnes večer se k nám přijít najíst. Povídali tatíček, abych vám řekl.

DĚVČE: A k nám také máte dojít. Dobrý den, Anka! Tos ty donesla to kvítí?

ANKA: Já! Byl Šandor na poli?

DĚVČE: Byl a bil! Nechce prý starému být na vojně, povídal dráb Jurena.

ANKA: Nadělal tam dluhů a pak utekl.

DĚVČE: Maryna dostala od něho po zádech (vztekle) a já taky!

ANKA: Ukaž!

DĚVČE (u lavice): Podívej se!

ANKA: Jaj, bože! A už to máš celé modré a opuchlé!

(Sousedé stojí u vrátek.)

ČTVRDÝ SOUSED: A kde máš Juru?

OTEC: Přijde teprve. Čekáme ho už celý den.

PÁTÝ SOUSED: Kdo mu psal lístek?

OTEC: Toť — Anka! Sám ji tomu naučil!

PRVNÍ SOUSED: A co ty, Anka — nebylo dnes nic na dvoře, že mladý přiletěl jako jestřáb?

ANKA: A což já vím? Bylo zle — a ještě bude! (Zajde dovnitř.)

DĚVČE: A tu se podívejte, jak mne uhodil! Celá záda bolí. A pro nic za nic. Obracím trávu a on najednou jako čert doletí, zastaví se, dívá se na mne a pak spustí: A proč že to děláš špatně? — a směje se. A já dělala dobře. Aj! Obrátím se a on: Co ty se budeš na mne mračit, potvoro hloupá? A už pere a bije! A jak křikneš, hned bije víc!

ŠOHAJ (u vrátek): A drábi jsou tu!

PÁTÝ SOUSED: Co že by tu chtěli? To oni jdou pro Martina, pro Hasíka, nebyl na panském.

DRUHÝ SOUSED: Ba nejdou! Jdou sem!

VI

PRVNÍ DRÁB: Dobrý den! (Hvízdne.) Panstvo je pohromadě? A co že je to tu za besedu? Panímáma umřela?

DRUHÝ DRÁB: Kdybyste šli raději domů a nevysedávali po dědině za pecí! Hej, starý!

OTEC (vystoupí).

DRUHÝ DRÁB: Máš jít s námi! Pán ti něco chce.

DRUHÝ SOUSED: A co že udělal?

DRUHÝ DRÁB: Asi tolik, co ty dnes na poli. Nic neudělal. A proto půjde s námi.

PÁTÝ SOUSED: Vždyť je tu mrtvá! Kam by chodil na robotu?

DRUHÝ DRÁB: Mám já ji křísit? Mnoho práce také neudělala!

OTEC: A kam že já mám jít?

DRÁB: S námi! Pán ti něco chce.

OTEC: Mám tu mrtvou ženu —!

PRVNÍ DRÁB: Slyšeli jsme!

OTEC: A čekám syna.

DRUHÝ DRÁB: Co je nám po tom?

OTEC: A co jsem zlého udělal, nevím.

DRUHÝ DRÁB: Však zadarmo tě na dereš nedají!

DĚVČE: Strýčku, nechoďte, budou vás bít palicema!

DRUHÝ DRÁB: A co ty křičíš — táhni! He, co? Teď jste zbledli! Ale na poli poslouchat se vám nechce? Aha, kamarádi! Dokud drába vidí, rád se lenoch stydí. A vy teď neděláte nic, pranic. A kde že jsi byl dneska zase, starý, kde? Doma? Mrtvou jsi hlídal? A ďas ví, byla-li by ti utekla! Cheche! A víš, kolik dní už jsi pánu dlužen? Dvacet, dvacet dní!

PRVNÍ DRÁB: A víš, co’s ještě dlužen?

OTEC (klekne): Milostiví páni! Prosím vás, já za nic nemohu. Vždyť by už bylo všechno ve stavení shnilo — a já poctivě všechno oddělám. Jen dnes mne nebijte!

DRUHÝ DRÁB: To všechno řekni si nahoře! Páni dnes účtují — my jen vyplácíme! A ty i za synovy študie jsi dlužen! To není také zadarmo chtět ze syna pána mít! Vidíš, co toho máš! Hybaj!

(Mručení v zástupu.)

PRVNÍ DRÁB: A kdo že tu poroučí? Všichni ven! Jeden za druhým! Ještě mručet budou selští medvědi! Však i na vás dojde! Ven, povídám!

DRUHÝ DRÁB (strká otce): Ku předu a nebrkej mi!

PRVNÍ DRÁB (za šuhajem a ostatními): Domů jděte! Šandor je tu! Bojte se ho! (Strkají starého): Rychleji! Rychleji!

VII

(Zatím co drábi ženou robotníky dolů do vsi a odvádějí otce Janošíkova, nahrnuli se docela z leva do dvorku chaty žebráci, několik vetchých stařen a tři lidé, oblečení skoro jenom v košile. U dveří se zastaví a jeden přes druhého začne prosit. Zvláštní postavou mezi nimi je blbec, který se přibatolí, ačkoliv je to vlastně silný chlap, a u dveří natáhne jenom ruku. Někteří se modlí, brebentí, co jim téměř slina na jazyk přinese, dvě stařeny strojeně pláčí.)

Anka (vychází k nim a ukrajuje jim chléb. Asi tři ze žebráků odejdou, u vrátek objeví se děcko, jež táhne slepého. Ten se usadí na lavici, děcko sedne před něj na zem. Slepý vyndá své primitivně zrobené housle, hraje na nich a zpívá křiklavým jakýmsi hlasem nábožnou píseň… Píseň je monotónní a jakousi illustrací toho, co je vidět venku.

Tam zatím drábi ženou nové robotníky z pole do vsi. Vedou je vlastně jenom, ale spílají jim a několikrát i přetáhnou holí. V zadu za průvodem vede robotník hocha, který kulhá po jedné noze a strašně sténá…)

ROBOTNÍK: Neplač, neplač —!

HOCH: Noha je pryč! Kriste pane, pomozte!

ROBOTNÍK (divoce): Jane! Což pak nemáte nikdo srdce?

JINÝ ROBOTNÍK (přiloudá se k němu).

ROBOTNÍK: Tu chlapci vůz nohu rozdrtí a vy necháte ho vykrvácet? Nu, neplač, neplač! (Odnesou ho.)

HOCH (pláče): Vím to! Umřu! Umřu!

(Žebrák na lavici hraje a zpívá… V levo na kopci stojí černá postava a dívá se na vše. Pak zvolna sejde. Je to Janošík.)

VIII

JANOŠÍK (z leva, schází zvolna, pak prudčeji, na konec přehoupne se přes plot a namíří rovnou do síně. Když uvidí slepého, zastaví se před ním): Co hraješ? (Sáhne do kapsy a podává mu nějaký peníz.) Tu máš!

CHLAPEC (u slepého): Dejte mně kousek chleba, máme hlad! Od včerejška jsme nejedli!

ANKA (vyšla na práh).

JANOŠÍK (překvapen): Anka!

ANKA: Juro! (Zakryje si rukama tvář.)

JANOŠÍK: Co je? (Odstrčí ji a vběhne dovnitř.)

ANKA (začala vzlykat. Pak vyjde s chlebem ruce a krájí žebrákům.)

SLEPÝ (odehraje ještě jednu sloku, zatím co chlapec se zuřivě cpe, pak všichni odejdou. A všude je ticho.)

IX

ILČÍKOVA MATKA (objeví se za vrátky): Anka! Dobrý den! Nebyl tu Ilčík?

ANKA (jde až k vrátkům): Nebyl.

ILČÍKOVA MATKA: Mám o něj strach. Včera vedl divoké řeči. Jen se dozvěděl, že se Janošík vrátí… kde je, nevím už celý den…

ANKA: On už je tu.

ILČÍKOVA MATKA: Pozdrav ho a Pán Bůh ať ho potěší! (Rozhlédne se.) Oči kdybych si vykoukala, neuvidím ho! A možné, že tam někde za borovicí leží a směje se mi, že mám o něj strach. (Zahrozí.) Ale počkej, jen až přijdeš domů!

ANKA (s úsměvem): Nic mu neuděláte! Je po vás!

X

JANOŠÍK (vyšel zatím potácivým krokem z chodby): Anka, pojď sem! (Prostě.) Kdy se to stalo?

ANKA: Na dnes v noci.

JANOŠÍK: Dlouho trpěla?

ANKA: Ne, Janošík, netrpěla! To byl ten konec, na který jsme čekali. Tak najednou to potom přišlo — ráno — ke třetí hodině.

JANOŠÍK: Stonaly dlouho?

ANKA: Přes dva měsíce. Ale psát jsme ti to nesměli. Tatíček to zakázali. Ona sama tomu nechtěla, abys chodil ze študií domů.

JANOŠÍK: Mamko! Mamičko moje!

(Delší pausa.)

JANOŠÍK: Proč jste mne tak daleko posílaly, abych vám ani před smrtí ulehčit nemohl? A proč jste se mne bály volat domů, abych vás do smrti nedochoval? A kde jsou tatíček?

ANKA (zvolna — zajíkavě): Šli na zámek…

JANOŠÍK: A už jsem tu tedy skoro sám (Pokřižuje se a chce se modlit.) Otče náš, jenž jsi na nebesích… (Vzlykne.)

ANKA (lítostivě): Juro, neplač!

JANOŠÍK: Otče náš, náš otče v nebesích, posvěť se svaté jméno tvé na věky… Anka — modli se — já už neumím!

ANKA: Ne, modli se, ale ticho! Za mamičku — ty sám se musíš pomodlit!

JANOŠÍK: Ale já teď neumím, neumím! (Rozhodne se.) Ale nepovolím — a pomodlím se, pomodlím! (Pohříži se v modlitbu…)

ANKA: Byly to hodná mamička, Juro!

JANOŠÍK: Byly!

ANKA: Měly mne už jako děvče tolik ráda. Vzpomínáš, jak jsme si tam ještě před ní hrávali před domkem, já vždycky jenom s vámi chlapci pohromadě?

JANOŠÍK (trochu se usměje).

ANKA: A co jsem se naplakala pro tvých kamarádů hlouposti, jak mne za vlasy škubali a do bláta rvali?

JANOŠÍK (týž úsměv): Anka? (Jde k ní.)

ANKA: Musím jít ještě do komory poklidit!

JANOŠÍK: Nu — běž! (Dívá se za ní.) A tatíček odešli dávno?

ANKA (z komory): Před chvílí. (Vyjde.) Ale — co je ti?

JANOŠÍK: Nic — nechci už plakat! (Postaví se před ní.)

ANKA: Sedni si na lavici a nepřekážej!

JANOŠÍK: A kdo že ti překáží?

ANAKA: Ty! Zítra začnou chodit sousedé. Aby to tu tedy bylo v pořádku!

JANOŠÍK (u komory): Anka, nevzkázaly mně namička ničeho?

ANKA: Ne, oni nemohly už ani mluvit, tak byla sesláblá.

JANOŠÍK: A ty’s pomáhala tady každý den?

ANKA: Když mne ze zámku pustili. Ale dnes jsem tu dlouho nebyla. Mladý Šandor přijel z Prešpurka a tak tam u nás bylo všecko hoře nohama. Musela jsem být se slečinkou až do oběda — bála se… Ale ty mne neposloucháš?

JANOŠÍK: A sousedé tu již byli?

ANKA: Byli. A snad ještě dojdou… Světnici umyju!

JANOŠÍK (hladí ji): Pán Bůh ti to zaplať! Jsi hodná dívka! Kolikrát jsem i tam v Trnavě na tebe vzpomněl! A někdy jako by mne něco svíralo. To kněžství! To kněžství! Nevyrostl jsem pro ně!

ANKA: Stýskalo se ti?

JANOŠÍK: A po horách nejvíce! Anka, tam není tolik lesů, jako tu u nás. A lidé nejsou ti, co u nás. Kdyby byly mamička napsaly přede dvěma měsíci, byl bych přijel hned. Vždyť jsem byl už na skoku sem!

ANKA (překvapeně): Juro!

JANOŠÍK: A’! Chytlo mne to někdy u prsou hůře než drak ve snách. A já nemohl jsem se ani hnout. Všichni mi říkali, že jsem hloupý selský synek a mně bylo do pláče. Bůh ví, že jsem si někdy chtěl už rozbít hlavu!

ANKA: Juro! Snad i mamička to slyší!

JANOŠÍK: Neslyší, a kdyby slyšela, řekl bych to i před ní: Mně nemožno žít bez domova! Miluji ho víc než svůj život. A proto pánem nebudu nikdy!

ANKA: Ale mamička tě zaslíbily!

JANOŠÍK: A neměly to dělat! Ne, pánem nebudu nikdy. Když už musím být knězem, budu jím. Ale dole na Pováží mezi sedláky nepůjdu, a nedají-li mne sem do hor — tu doma zůstanu! (Objal Anku nevědomky.)

ANKA: Chtěla bych se pořád na tebe dívat!

JANOŠÍK: Aj já na tebe!

ANKA: Juro, proč to Pán Bůh na tebe poslal?

JANOŠÍK: Ty — hodná! (Hladí ji.) Takhle jako ty vypadaly asi mamička, když byla mladá. Ty tvoje oči! Pořád se na mne dívaly i tam. Ty líce! Pěkné je máš, bílé — sama čistá a — (zadívá se na ni upřeně.) A když mne nikdo doma nepřivítal, když jsem domů došel, přivítej mne ty! (Nakloní se k ní.)

ANKA (přivine se k němu, něžně): Ne, Janošík, to — by — byl — hřích…

JANOŠÍK (pustí ji — zmateně se rozhlédne, chce se usmát, nemůže. Dívá se na Anku, pak klesne na lavici u síně a zastře si rukama oči.)

ANKA (stojí nehybně).

XI

ILČÍK (touž cestou jako Janošík přiběhl na dvůr): Pozdrav Pán Bůh, Janošík! A potěš!

JANOŠÍK (podává mu ruku): Aj tebe, Ilčík!

ILČÍK: Viděl jsem tě shory jít kolem našeho pole a bylo by mi líto, abych tě hned nepozdravil a nepřivítal. Nu — vidíš — nepřišel jsi v dobrý čas…

ANKA (utekla do komory).

ILČÍK: A co že jsi tolik smutný?

JANOŠÍK: Dívám se na tebe a vidím, že už nejsi chlapec, ale chlap.

ILČÍK: Však i z tebe nevidět chlapce. (Přisedne.)

JANOŠÍK: Rosteme, rosteme! Člověk už hlavu ve dveřích sklonit musí…

ILČÍK: A přece jistě se ti stýskalo! A jak mně se stýskalo (blaženě jaksi) ani ti, kamaráde, nevypovím! A na mou pravdu! I za tebou se mi chtělo a zatím, o čem na pastviskách jsme si vykládali.

JANOŠÍK: Ale, Ilčík —!

ILČÍK: Jenom že teď je tady hůř…

JANOŠÍK: Viděl jsem to s kopce a zase mnou zaklepalo.

ILČÍK: A co ještě neuvidíš!

JANOŚÍK (lhostejně): A co že zase dělají?

ILČÍK: Páni? Smutno vyprávět!

JANOŠÍK: Nu, jen vyprávěj! (Opře se o dvéře.)

ILČÍK: Bože môj, otče môj, ak je ten svet zmotaný! Čo vytrpí, čo vytrpí ubohý poddaný! Už ani člověkem není. Jen se zeptej Anky, aj ona ti to potvrdí, jaké zlé jsou teď u nás časy, a dokud tu bude starý se Šandorem, líp nebude. Staré Lajzové vzali Pavla na vojnu. Říkali ti už? A proč? Protože drába Jurenu jednou na zem povalil. A proč? Či má se nechat chlap bít pro to, že kosa špatně bere a nechává strnisko delší než jindy? A přišel i starý a nadával a Pavel div že ho už kosou neposekal. A hned ho chytli a odvedli. — I na slámě už šetří pán, a naše sláma je tak dlouhá, že nám už i do jizby střechou kape!

JANOŠÍK (stojí u dveří; zdá se, že neposlouchá).

ILČÍK: Hej — a jsou tu ještě lidé, kteři povídají, tohle že všechno musí být. A je-li u nás v Liptově zle — je Janošík, zle na celém světě?

JANOŠÍK (po chvíli): Nevím.

ILČÍK: Přišel chlap z Gemerské. Jim nevede se prý líp. A je tam někde hrabě, chlapy do kočáru si zapřáhá a tak na pole jezdí. A když chce, jednoho po druhém na dereš klade a išpáni musí bít. A tluče i ženy a děti. A je to po zákonu božím?

JANOŠÍK (mlčí).

ILČÍK: Vypravovali tuhle u nás stařeček o tom, jak čachtická paní děvčatům nehty trhala, v mraze vodou je polévala, zabíjela a v krvi jejich se koupala, až se to dověděli císař pán — což už císař pán nejsou na živu a nedovědí se, co se tady děje?

JANOŠÍK (pokročí několik kroků k němu).

ILČÍK: Vždyť oni nám huncúti všechno do kože seberou! Vezmou si Jana Turka, posadí před stůl a už začnou: A co že ty jsi pána nepozdravil? — Však jsem ho ani neviděl! — A Pána Boha nevidíš a přece pozdravuješ! — Však pán není Pán Bůh! — Ale tvůj pán a teď hybaj k němu a bozkaj mu ruku! A každou neděli na robotu!

JANOŠÍK: Jan Turko?

ILČÍK: A Pavel Lajzů — jak ten se má na vojně? A doma všechno odpočívá; nezaseto, nic neroste. A kdyby sousedů nebylo, stará už by dávno pošla hladem! Ale počkej! (Oba skočí k vrátkům.)

(Venku zatím objevil se Šandor bez koně. Dva drábi ženou žebráky, kteří před chvílí byli ve dvorku chaty, ze vsi.)

ŠANDOR: Čeládka mizerná, žebráci, soplani, banda ožralců a opilců — ven! Bij je víc! A žeň je! (Sám přiskočí a bije.)

(V zadu zůstal blbec a tupě se směje.)

ŠANDOR (štve svého psa): Chyť ho, trhej! (Žebráci s křikem a úzkostí prchají k lesu… Šandor se zase vrací do dědiny.)

JANOŠÍK (náhle, prudko): A kde jsou tatíček? Už by tu mohli být! Anka, kde jsou tatíček?

ANKA: Jaj, bože — Juro!

JANOŠÍK: Čo křičíš? (Chytne ji.)

ANKA: Pust mne!

JANOŠÍK: A kde jsou tatíček?

ANKA: Nevím — nevím…

JANOŠÍK: Ty víš! Víš — kde jsou!

ANKA: Nevím… Nevím…

JANOŠÍK: Pověz!

ANKA (šeptem): Oni tu byli.

JANOŠÍK: Kdo?

ILČÍK: Drábi! Hej, slyšíš? Už je to tu!

JANOŠÍK (užasle): Drábi tu byli? A co chtěli? Anka, pro jméno boží, mluv! Dneska že tu byli drábi? A co že chtěli? A proč jsi mi to hned neřekla?

ANKA: Já nevím — nevím…

ILČÍK: A teď možná, že ho i na dereš hodili a bili!

JANOŠÍK (divoce): Dnes — Ilčík? Ó dnes — to jistě neudělají!

ANKA: Robotu prý zameškali — tatíček…

JANOŠÍK: Odrobotím jim to sám! Pojď Ilčík, půjdem pro něho!

ILČÍK: Počkej!

XII

(Je slyšet hukot hlasů venku — pak ticho. Nějaký vůz drkotá… Do toho ozve se ostrý drabův hlas: Jděte domů, huncúti! — Vrátka se otevrou, v nich objeví se tři drábi, nesou poloubitého otce na lavici.)

PRVNÍ DRÁB: Bylo to přece jen mnoho na něho!

DRUHÝ DRÁB: Aby třicet palic nesnesl?

PRVNÍ DRÁB: Ale proto přece ještě je živ.

TŘETÍ DRÁB: Nalijte na něho vody! Snad ještě dnes otevře oči! I na tebe, panáčku! Jdou dobře studie? Máš je dost laciné! Jen škoda, že’s nepřišel dříve. Byl bys to odnesl za starého.

JANOŠÍK (pevně): Byl!

DRUHÝ DRÁB: To k vůli tobě dostal!

JANOŠÍK (přezírá ho): K vůli mně!

PRVNÍ DRÁB: A ostatní pro robotu!

JANOŠÍK (zvolna): Však mamka byly nemocná. Jak mohli tatíček jít každý den do práce?

TŘETÍ DRÁB: Staráme se my o to?

JANOŠÍK: A kdo že se o to stará?

DRUHÝ DRÁB: Pán!

JANOŠÍK: Však by se zameškané už nahradilo!

TŘETÍ DRÁB: Kým?

JANOŠÍK: Mnou!

TŘETÍ DRÁB: Ty — nejsi sedlák…

JANOŠÍK: Ani kněz…

TŘETÍ DRÁB: A co že tedy jsi?

JANOŠÍK: Syn — a tady vidím utlučeného otce!

TŘETÍ DRÁB: Tady ti už nikdo nepomůže! (Řve na sousedy venku.) Jděte domů, chaso! Či mám na vás mladého přivést? Hej — pak to bude veselejší!

JANOŠÍK: A je toto křesťanský mrav — psů jakýchsi, kteří musí ničit křesťanské duše?! Podívej se (chytne drába za krk) — podívej se: tam jsou mamička, tu otec — víš ty, že urážíš pána boha? (Pustí ho.)

TŘETÍ DRÁB: A co já mohu za pána?

JANOŠÍK: A pán proč nechá dnes bít?

ILČÍK: Protože je pán!

TŘETÍ DRÁB: A ty jeho chlap! A co ty tu robíš?

ILČÍK: Jsem tu u kamaráda. A mohu být, páni, kde chci! Víš, že třicet palic snesu vždycky. Lehnu si potom a nemusím aspoň na robotu! Nech jich, Janošík, nehovoř ani s nimi! A ty, Anka, skoč honem pro vodu a plátna natrhej! Fi! Dívej se, jak ho rozšlehali!

JANOŠÍK (obrátí se ke drábům): Co ještě chcete?

DRÁBI (s úsměvem): Nic, pranic.

JANOŠÍK: Co chce-te?!

DRUHÝ DRÁB: Však už jdeme! (U vrátek.) Cheche! Ale bude tu dnes veselo!

TŘETÍ DRÁB: Oh, vy selské hřbety, tohle vás vzpamatuje!

JANOŠÍK (nad ubitým): Taťko, musel jsem se proto k vám vrátit? Taťko! Jura je už doma! Ilčík, vezmi ho, a ty, Anka, honem mokré hadry! (Zastaví se, uvidí dráby u vrátek, zatne pěsti a vyrazí ze sebe dušený, ale zoufalý řev.)

DRÁBI (rázem se ztratí).

JANOŠÍK (v téže póse):Ilčík, zavři!

(Delší pausa.)

ILČÍK (stojí).

JANOŠÍK (drží hlavu ubitého mezi rukama).

ANKA (ustrašena, stále ještě zírá ku vrátkám).

XIII

JANOŠÍK: Anka, trochu vody! Taťko, napijte se! Nechcete? Napijte se! Nakloň mu hlavu!

ILČÍK: A rukama hýbej mu sem a tam! Dýše už dobře?

JANOŠÍK: Ano zdá se… Ti mu dali!

ILČÍK: Jen mu dávej studené na tělo — a bude dobře.

JANOŠÍK: Podej mi nějaký ručník!

ANKA: Aj hlavu mu zavaž!

JANOŠÍK: Taťko! Ještě neslyší! Taťko, to vás pro mne bili? Že jste za študie byl dlužen? Mamička už mne knězem neuvidí! A vy teď znovu zavíráte oči! Znáte mne? Já jsem to Jura — váš Jura!

MATKA ILČÍKOVA (vsune hlavu do vrátek): Ilčík, pojď domů! Drábi chodí po dědině — aj Šandor s nimi!

ILČÍK: Nepůjdu — mám tu službu u kamaráda!

MATKA: Pojď domů! Máš divokou krev. — Moh’ bys něco vyvést. A kdo tě teď bude doma opatrovat?

ILČÍK: A kdo že teď půjde domů? — Nestarejte se o mne!

MATKA (divoce): Pak jdi k čertu teda, nechceš-li poslouchat! (Odejde.)

ILČÍK (vesele): A půjdu-li?

ANKA (u Janošíka): A keď tady ještě zavázat! Tak a teď nech ho ležet!

ILČÍK: Hlavu mu trochu podepřete! A namoč si druhé hadry!

ANKA: Skočím si domů pro ně! (Odejde.)

XIV

JANOŠÍK (padne vedle otce, ruce sepne a jen těžce zavzdychne).

JANOŠÍK: Vezmi ho, odneseme ho do světnice! Moje hlava! (Ubitý zaúpí.) Jen tiše, taťko, tiše! (Odnesou ho.)

ILČÍK (se hned vrátí).

JANOŠÍK (otvírá okna): A už ani slz není!

ILČÍK: A kdybys zaplakal, nevzbudíš ji, ani snad jej!

JANOŠÍK (vyjde, přechází).

OBA (najednou uprostřed dvora se srazí a dívají se na sebe, zrak v zraku, obličej v obličeji).

ILČÍK (chytne Janošíka za kabát): Ty, Janošík, pověz upřímně!

JANOŠÍK: Nu?

ILČÍK: Ale z upřímnosti srdce — povíš?

JANOŠÍK: Povím.

ILČÍK: Je hřích zabít člověka?

JANOŠÍK (pevně): Je!

ILČÍK (kývne hlavou): A když se člověk mstí?

JANOŠÍK (zmateně): Hm. (Chytne sám Ilčíka.) A když se mstí?

ILČÍK: Ty jsi přece už skoro kněz. Ty to musíš vědět!

JANOŠÍK: Zabíjet se nesmí! To Pán Bůh zakázal!

ILČÍK: Ale oko za oko, zub za zub! — to také přikázal?!

JANOŠÍK: V starém testamentě. Ale v novém ne!

ILČÍK: A jaký že ten nový testament?

JANOŠÍK: Ten dal Kristus Pán!

ILČÍK: Však oni křesťany nejsou! (Dívají se na sebe…)

JANOŠÍK (prudce): A co s tím chceš?

ILČÍK: Však ty víš!

JANOŠÍK (divoce): Nic nevím!

ILČÍK: Jsme oba silní chlapci! Pojďme k nim!

JANOŠÍK: Kam?

ILČÍK: Do hor!

JANOŠÍK (bouřlivě): Hej! (Pausa.)

ILČÍK (vášnivě a přesvědčivě): Někdo už k nim jít musí. A já už toho nevydržím. Je tam Uhorčík aj Harala s Hrajnohou. Slyšel jsi už o nich všechno? Nedávno vypálili v Krupině zemanovi dvůr. A víš, co říkali lidé? Dobře tak! — (Zahrozí pěstí.) Ber pane ty daně — však prijde rátanie! — A minulý týden byli aj tady u nás!

JANOŠÍK: A ty jsi s nimi mluvil?

ILČÍK: Zaskočili mi cestu a vyptali se na všechno. A Uhorčík to řekl: že oni nejsou zloději, ani lupiči, ale zbojníky. A chlapci — jací! Svobodni jak ptáci a lítají po všech našich stolicích. Však i ve Zvoleni už něco o nich vědí a — bojí se jich.

JANOŠÍK: Hej!

ILČÍK: A tuhle kdosi i žert na poli stropil. Drábi lehli pod stromy, a tu Jura vykřikl: Uhorčík! Uhorčík je tu! — A tu oni jen se zdvihli, už utíkali! A kdo chyt kámen, honem za dráby a tak jsme je hnali až do vesnice.

JANOŠÍK: A páni?

ILČÍK: Dali dráby na dereš a našvihat jim poručili. Ale i páni mají z chlapců strach.

JANOŠÍK (jako ve snách): A proto jsem se vrátil domů?

ILČÍK (znovu přechází kolem síně — zastaví se u valašky, potěžkává ji, pak jí i nad hlavou zamává): A kde se to tu vzalo?

JANOŠÍK: Ukaž! To je otcovská valaška!

ILČÍK: Jen naostřit bylo by třeba!

JANOŠÍK: Je těžká.

ILČÍK: Ó, pro mne! Ale pro tebe!

JANOŠÍK: Dej sem! Zrovna do mé ruky! (Zatočí jí.) Ráz a dva!

ILČÍK: Vezmem si ji s sebou!

JANOŠÍK: Do hor?

ILČÍK (vášnivě): Pojď! Utečeme k nim!

JANOŠÍK (po chvíli): Ne, Ilčík! Já nesmím!

ILČÍK: A proč?

JANOŠÍK: Musím otce opatrovat!

ILČÍK: Však je tu Anka!

JANOŠÍK: A mamička! — (Polohlasem.) Ah! Zbojníkem nebudu nikdy — leda až budu musit! Ale pak —!

XV

ANKA (zavírajíc pomalu vrátka): Chlapci, drábi pořád chodí po vsi. Lidé povídají, že bude boží soud.

ILČÍK (skočí k oknu): A kdo to tu šel za tebou?!

JANOŠÍK (těsně u něho): He! (Postaví se doprostřed jizby a posměšně dívá se ven.) Šandor! Šandor —! Snad se mu líbíš? A on myslí, že každá roba je pro něho! (Těsně u ní.) Anka, kdyby na tě Šandor jen prstem sáhl, řekneš mi to! U evangelia přísahej, že mi to řekneš!

ANKA: Ano — řeknu!

JANOŠÍK (dlouho se na ni dívá).

ANKA (vešla do světnice).

ILČÍK: A všade je rázem ticho! Nikdo nemá odvahy říci jim, že jsou potvory pekelné, starý, Šandor i drábi. A nikdo jim to neřekne, až jim valaška po zádech bude tancovat! A znovu chytí si robotníka a znovu bijí a on trpí a modlí se a modlí se a trpí. — A Uhorčíka s kamarády je málo! Ve spišské honí nás po stech z dědiny do dědiny a s role na roli, nikdo ani kousek lúčky už nemá, ani kus políčka, co by tam konopí zasil! A hlad v zimě kus chleba nedá! A z panské stodoly smějí jen vrabci brát! A nebude líp a nebude…

ANKA (v tom poděšeně uvnitř vykřikne).

ILČÍK (se zasměje).

JANOŠÍK: Co je?

ANKA: Juro, honem sem pojď!

JANOŠÍK: Kriste Pane, tatíčku! (Vběhne do jizby.)

ANKA: Umírá…

JANOŠÍK: Ilčík, vody podej!

ILČÍK (ani se nehne): A nač? Co je tu platná voda?

JANOŠÍK: Tatíčku, což tu mám být sirotek sám?

ILČÍK: Sirota nesirota — kdo se ti o to stará? Svlec kabát, už knězem nebudeš! Staré a nové evangelium? Oko za oko a zub za zub! Vezmi valašku a pojď mezi chlapce! Co tam ještě v jizbě hledáš? Sebe naposled? I tebe přivezou jednou takhle, zůstaneš-li a Pán Bůh dej, aby tobě tenkrát mohl někdo zatlačit oči! Ale já to nebudu! Nebudu! S bohem, Janošík, s bohem! (Chce odejít.)

XVI

ILČÍK (dá se znovu do smíchu. Z dálky je totiž slyšet tlučení na vrata a ostrý hlas drábů: Na panské! Na panské!)

ILČÍK (po každém tom výkřiku otočí se po Janošíkovi a dá se do smíchu): Pozor, nové evangelium jde!

JANOŠÍK (mimovolně vyběhl ven).

ANKA (úzkostlivě hledí za ním).

ILČÍK: Už jdou — už jdou…

ANKA (ven).

ILČÍK (u vrátek — počítá): Teď jsou u Banárů… (Hlas venku: Na panské! a rány do vrat.) Teď u Súkupů…

ANKA (zděšeně): Janošík, Juro — nedej se svést, nezapomínej, že jsem — tu — já — tvoje — Anka —

JANOŠÍK (mávne jenom rukou).

(Drábi ocitli se u vrátek. Čtyři surové údery a smích: Na panské!)

JANOŠÍK (se vzpřímil, hromově): Nepůjdeme! (A na ráz uchytí valašku do ruky.)

(Drábi se smějí. Šandor stojí opodál. Drábi: Na panské!)

JANOŠÍK (vztekle): Nepůjdeme!

ILČÍK (dá se do veselého smíchu): A kdyby sám Šandor to křičel — nepůjdeme a (dupe zuřivě) nepůjdeme!

ANKA (chytla Janošíka za ruku): Juro, Juro, můj Juro — vzpamatuj se! Máš tu otce, mamku, všechny už na pravdě boží — máš tu samotnu mne!

JANOŠÍK (vroucně): Jen tebe!

ILČÍK: A už ti ani svatý nepomůže! Co uděláš?

JANOŠÍK: Co chci!

ILČÍK: Utečem’!

JANOŠÍK: Ještě nejdu!

ILČÍK: Chytnou tě a zavrou do klády!

JANOŠÍK: Ale dříve musí přijít!

ILČÍK (nadšeně): Hej! Nedáme se!

JANOŠÍK: Ty ani já! Ilčík, podej mi ruku! Ka-ma-rá-de!

ILČÍK (prudce ho obejme): Tvůj na věky! (Popadne obušek na dvoře.) Hej — už jsou tu! (Letí ke vrátkám a opře se o ně.)

ANKA (prosebně, zoufale): Juro, Juro — pro Kristovo jméno —!

JANOŠÍK: Už je pozdě! Ne — Ilčík — pusť povídám, pusť je! Pusť je — povídám! (Rozkročí se.)

XVII

(Vrátka se otevrou. Lid se sbíhá.)

ŠANDOR (za ním tři drábi vejdou dovnitř. Několik postav ještě za nimi.)

ŠANDOR: Kde je ten drzý kněz?

JANOŠÍK: Tady!

ŠANDOR: A! (Uvidí Anku.) A panenka sem chodí se schovávat? Sem — do takové peleše? A tu náš starý známý — Ilčík! Zase divočíš? Cheche! Podívejme se na vzácnou společnost! (Postoupí k Janošíkovi.) A kdo půjde na panské?

JANOŠÍK: Nikdo!

ŠANDOR (těsně u něho): Kdo půjde ráno na panské?

JANOŠÍK (jde těsně k němu): Nikdo! (Šandor ustupuje.) Či kdo má jít na panské? He? Otec mrtev, matka mrtva — kdo půjde na panské?

ŠANDOR (se zastavil): Ty!

JANOŠÍK (se zasměje): Ne!

ILČÍK: Ani já ne!

ŠANDOR: Což pak je pokousal vzteklý pes? Svažte je!

JANOŠÍK (mávne valaškou): Opovažte se!

DRÁBI (ani se nehnou).

JANOŠÍK (chodí za Šandorem): A ty — a ty — víš, co je to křesťanská duše? A ty — a ty — víš, co ty, co je to otec a matka? A ty — víš — co je to synovská láska? A ty — a ty — jen biješ a biješ a zavíráš — ty, dej si pozor!

DRÁBI (učiní pár kroků vpřed).

JANOŠÍK: Ani se nehněte! (Chytne Šandora za krk.) A kdo mi tu otce zabil? Když teď odejdeš odsud živ, kdo tě šanuje — kdo?

DRÁBI (vrhli se na Janošíka).

JANOŠÍK (srazí jednoho i druhého, na třetího padne Ilčík).

ŠANDOR (stojí bledý a třese se).

JANOŠÍK: Kdo tě šanuje? Já — Janošík! A až ti do roka dvůr shoří — kdo ti to udělá? Já — Janošík! A na ni taky (ukáže na Anku) ani rukou mi nesáhni! (Mrští jím o zem.)

ILČÍK: A co že ho šetříš? Zab ho!

JANOŠÍK (obrátí se, úsečně): Ne! (Klekne.) S bohem, mamičko! (Pokřižuje se.) S bohem, tatíčku! Hej — môj otěc byl dobrý, já musím byť zbojník! (Svěsí hlavu.) S bohem, Anka, nezapomínej na mne! Knězem už nebudu a nemohu být! (Rozmáchne se proti drábům, kteří se znovu vrhli na něho.) Pusťte! A ty Ilčík, za mnou pojď! Pojď za mnou!

ILČÍK (skoro vesele, s rozpřaženou náručí): Jdu — kamaráde — za tebou!

JANOŠÍK: A do hor!

ILČÍK: Do hor!

JANOŠÍK (pak oba): A na zboj! Na zboj!

ILČÍK (běží k lesu a křičí na vesničany): Pojďte za námi! Chlapci, pojďte!

Šandor (s dráby za nimi): Však tě šibenice nemine!

STAŘEC (mezi zástupem): Chlapci, chlapci! Naděje vy naše! (Klekl a rozpřáhl náruč.)

DRÁBI (kteří vidí, že prchajících nedostihnou, vracejí se a ženou lid do dědiny).