Janošík

I

(U lesa leží Garaj a čistí si pistoli. Z dálky na skále ozve se: Hej hore háj, dole háj — hore hájom chodník — moj otěc bol dobrý — já mosím být zbojník…)

GARAJ (vstane, zpívá v odpověď): Hej, já mosím být zbojník — bo krivda veliká, nepravost u pánov — pravda u zbojníka! (Po chvíli ozve se ostré zbojnické zahvízdnutí. Ticho. Nové hvízdnutí. Na to slyšet havrana zakrákat.)

GARAJ (dívá se po stromech — pak zahvízdá po třetí. Havran ozve se znovu.)

GARAJ: Ej, kamaráde! Hej! Nedělej už tedy hlouposti a slez dolů! (Dívá se vzhůru. Havran ozve se znovu.)

GARAJ (chodí od stromu ke stromu, pod jedním se zastaví): No hej — Hrajnoha!

HRAJNOHA (se stromu): No — Garaj! Konečně že mne najdeš! Kde jsou ostatní?

GARAJ: Dojdou za chvíli. Zdrželi se trochu.

HRAJNOHA (sleze — ironicky): Bohu dušu — a mně dukáty!

GARAJ (vesele): Nedáme!

HRAJNOHA: A co že jste se tam celý den váleli? Byla to smutná varta tady! Ani baba nepřejde!

GARAJ: A my čekali zatím na panské chlapy. Měli jít z hory ze dřeva — ale nepřišli.

HRAJNOHA: Skočil jsem i naproti do hory. Ale ani tam vrána nezakřikla. Je tu dnes smutno. Máš trochu tabáku? A kde zůstal Uhorčík?

GARAJ: Vím? Dal se na levo horama — šel do Kremnice. Má tam zase něco…

HRAJNOHA: Oho! Něco veselého?

GARAJ: Snad. Jen aby nám to Harala zase nepokazil. Vždycky nějaká děvečka mu do toho vleze a na ráz zapomene na vartu a na všechno. Zpropadené ženské! Ty i do hrobu ho přivedou!

HRAJNOHA: A když si tak Putnoka přibere!

GARAJ: To je písniček! Ale čert aby při tom spal! — Víš, že nás předevčírem chtěli na Dětvě honit?

HRAJNOHA: Kdo?

GARAJ: Drábi! A už i pistole si přichystali. Ale prohnali jsme je i s pistolemi! Vlček držel už jednoho pod krkem — ale vydral se mu a utekl. (Sbírá dříví na oheň.)

HRAJNOHA: Ty — chlapci na dědinách už o nás zpívají!

GARAJ: Slyšel’s?

HRAJNOHA: Ale neumím povědět.

GARAJ: O nás a o Janošíkovi? Hrajnoha: To — hej! —

GARAJ: Však on to Putnok jistě donese. Má prý za Těkovem nějakou děvčici. A pěknou — povídal Harala.

HRAJNOHA: Jen aby to nebyla nějaká krčmárka — hehehe!

GARAJ: Ale vybrali jsme jí to tenkrát, co ona s Haralou tancovala —! Když si teď na to vzpomenu: plný pytel toho bylo — a jdu skoro kolem ní — a ona nevidí, neslyší — Gajdoščík hraje — Harala tancuje…

HRAJNOHA (směje se širokým úsměvem):

GARAJ: Máš křesadlo s sebou?

HRAJNOHA: Aj hubku! (Rozdělávají oheň.)

GARAJ: Fi! Je to mokré jakési. (Dýmá do roští.) Vyházej trochu roští, aby to moc nekouřilo!

HRAJNOHA: Však tu ani noha nepřejde!

II

UHORČÍK (starší už „chlapec“): Pán Bůh dej štěstí, chlapci! Oheň rozděláváte?

HRAJNOHA: A ty už jsi tu? My o něm…

GARAJ: A co že to neseš za ptáka?

UHORČÍK: O, to je něco moc vzácného —! (Ukazuje.)

HRAJNOHA: Tetřev!

UHORČÍK: Pěkný kus — co? A pták hloupý skoro do ruky mi vlezl. Lehl jsem si pod strom a on zrovna nade mne si sedl a křičí a křičí — jak išpán nějaký…

GARAJ: A co že ty, kmotře, posloucháš teď tetřevy?

HRAJNOHA: Cheche! Zadarmo jistě ne!

UHORČÍK: A co jestli zadarmo?

HEAJNOHA: Tož pro dnešek!

GARAJ: A pěkně ťokají, pěkně?

UHORČÍK: Tak silno a vesele! (Shrnou se k ohni.)

HRAJNOHA: Byl’s ve Lhotě?

UHORČÍK: Kde ve Lhotě? Ještě dále! V Kremnici prodával jsem včera turkyni.

HRAJNOHA: Hodně ji bylo?

UHORČÍK: Dva pytle. Pán Bůh ví, kde rostla ale pěkná byla. Starý Weiss ji koupil, a když jsem mu dukát na koupi přidal — pověděl mi, co jsem zrovna chtěl. Ale kamarádi ještě o všem nevědí. Možná že jsem turkyni a dukát dal zadarmo, a možná že —

GARAJ: Kolik jich bude?

UHORČÍK: Asi dvacet!

HRAJNOHA: To bude perná práce!

GARAJ: A samí hajdúši?

UHORČÍK: Spíše husaři!

GARAJ (vyskočí a tleská do dlaní): Husaři! Husaři! První cifrovaný kabát musí být můj! A koho že povezou? Pana krále snad?

UHORČÍK (usmívaje se): Však uvidíme! — A ty, Hrajnoho, co’s to vyvedl?

HRAJNOHA: A co já?

GARAJ: Hloupost nějakou asi!

HRAJNOHA: Co? O babě vypravují?

UHORČÍK (ve smíchu): Bože! Jsi ty pěkný zbojník. Surovec jsi a nic jiného.

HRAJNOHA: Však to zasloužila! (Leze na strom.)

UHORČÍK: Potká babu v lese. Šla bosky. Dá ji dukát, aby si koupila boty. Ale kdež pak baba, aby se s dukátem rozloučila! Strčí ho do kapsy a jde z jarmarku zas — bosa. A tu on — huncút — už na pařeze sedí a na babu si čeká. A kde že má boty? — hned se ptá. No.

Hrajnoha je to tak? A baba nic — dukát si schová, ale boty, kde nic tu nic! Víš, co jí udělal? Na boso ji okoval podkůvkou aj hřebíky! A hned měla boty! Máš ty na baby nějak spadeno, a to proto, že tě nemají rády — viď? Však která by tě chtěla! Černý jak smola, strapatý jak kohout — co tam zas děláš nahoře?

HRAJNOHA: Koukám po kamarádech… (Pausa.)

UHORČÍK: Nu, chlapci — a kde je Janošík?

GARAJ: S Ilčíkem kamsi se zatoulali. O nás jako by chvílemi ani nestál…

UHORČÍK: Ale kamaráda lepšího bys nenašel! Býval jsem já dobrý kapitán, ale on je lepší. A hned jak doběhl k nám první noc, na očích jsem mu to viděl, že on bude nejlepším ze zbojníků. Síly má jak medvěd — a rozumu! Tuhle vykreslil mi na skálu celou trenčanskou stolici. A všade a o všem ví. Takhle mi to nakreslil. Tu máš, bratře, povídá — Trenčín. Tu Illava, tu tu Bystřice, tu Žilina. Tu máš Lopeník, tu Homolku, tu Veternou Holu. A kde jaký kaštel, kde jaká dědina, všechno namaluje. Nu, kamarád — jaký má být. A kapitán, jakého mít musíme!

GARAJ: Chtěl bych být jednou takým, jako on — ale jsem jenom hloupý sedlák.

UHORČÍK: Ale patříš mezi nás jedenáct!

HRAJNOHA (se stromu): Už jdou! Slyšíte? (Je slyšet gajdy, výskot a zpěv.)

HRAJNOHA: A ti chlapi si zpívají! Harala a Putnok! A ženskou mají s sebou — cigánku jakousi. Poslouchejte! Ej — juch! (Slezl.)

PUTNOK (v dálce):

HRAJNOHA: Už celý rok jsem cigánů neslyšel a neviděl! Musíme zas nějaké zastavit a na Polhoru zavést. Slíbil jsem tam Kači fěrtoch a nemohu žádný sehnat. Chochochocho!

GARAJ: Chocho!

III

HARALA (s cigánkou — kolem krku se drží).

PUNTOK (kytku za širákem — zpívá…).

GAJDOŠÍK (hrá na dudy).

UHORČÍK: Vítejte chlapci! A co si to sem vedete?

HARALA: To je moje žena! (Všichni se smějí.) A ty, Putnok, zpívej — a ty, Gajdoščík, hraj: Pred na—aši je… (Zatleská si a tančí.)

PUNTOK (podupává si):

HRAJNOHA (tančí proti Haralovi).

PUNTOK (zpívá):

HRAJNOHA: A kde je šátek, Haralo?

HARALA: A má cigán jako já — šátek?

HRAJNOHA: Ale Putnok má!

CIGÁNKA: A jaký pěkný, vyšívaný!

HARALA: Putnok, dej mi ho!

PUNTOK: Nesmím!

CIGÁNKA: Mně ho dej!

PUNTOK (zavrtí hlavou).

HARALA: Dukát dám za něj!

PUNTOK: Je od Kačenky. A takový já z ruky nedám.

HARALA: Pak si ho nech! (Cigánce.) Však ho nepotřebuješ! (Pohladí ji.)

CIGÁNKA (chytne ho rukama za hlavu): Ale koupíš mi takový? —

HRAJNOHA: Kamarádi, dejme si hádat!

GAJDOŠÍK: Kdo nejdříve umře!

HRAJNOHA: Koho nejdřív na strom pověsí?

HARALA: Kdo se nejdřív ožení! (Smích.)

HRAJNOHA: Kdo se ožení nejdřív s konopným provazem!

UHORČÍK: Nu — tak už mlčte!

HARALA (cigánce): Nu — má hvězdičko — hádej! (Obejme ji.)

VŠICHNI: Chachacha!

HARALA: Nejdřív Uhorčík! Ty — Uhorčík — dej si hádat! Všechno ti uhodne! Mně uhodla, aj že jsem ani mamy neměl.

HRAJNOHA: A z čeho jsi se tedy narodil?

HARALA: Já jsem se nenarodil — já jsem přišel na svět!

GAJDOŠÍK: A hned ženskou s sebou! (Smích.)

UHORČÍK (cigánce): Nu hádej! A kde my jsme se už viděli? V Semaníně?

CIGÁNKA: Ne — to jsem nebyla já. To byla sestra, co si ji ve dvoře nechali.

UHORČÍK: Byla hezčí než ty.

CIGÁNKA: A co je mně do toho? Dej dukát, povím všechno!

HARALA: Jaký dukát? Ničeho nedávej!

UHORČÍK: Dám — jen hádej! V Krista pána věříš?

CIGÁNKA: Když chceš, věřím. Mám ti aj tři křížky udělat? (Pokřižuje se.)

UHORČÍK: Pak to nemusí být všechno pravda, co řekneš!

CIGÁNKA (se zašklebí): Ukaž ruku! Co ti mám říci? A kde že jsi byl naposled návštěvou? Proč tam chodíš? Po druhé už tam nelez! Víš, co tam na tebe čeká?

HRAJNOHA (nad cigánkou zakráká).

CIGÁNKA (se lekne).

HRAJNOHA: Nu — co se tolik lekáš? To kamarádům tak zpívají!

PUNTOK: A teď hádej mne! Ticho, chlapci!

CIGÁNKA: Což ty! Ukaž i druhou ruku! Proč jsi tak hezký a tak málo se ženským líbíš?

HARALA: Vždyť on ani milovat neumí.

PUNTOK: A je tobě něco do toho?

HARALA: A kdybych ti Kačenku byl nenamluvil?

PUNTOK: A už za ní nepůjdu!

GARAJ: Nu pak aspoň písničku na ní slož!

PUNTOK: Písničku, písničku! Než složíš jednu, má Harala dvě ženské. A to tě potom omrzí, písničky dělat. Jiný při nich tancuje a pod okénkem miluje —

GARAJ: Nu — nu!

PUNTOK: Jenom moje cigánečka — ta mňa lutuje!

CIGÁNKA: Však nělutujem! Pro tebe havran nezakráká a možná, že budeš šťasten. Ale musíš v pravý čas utéci! Nezapomeň na to. (Dívá se na něho.)

HARALA: Oho, holubičko moje, nevrkej mi tolik!

CIGÁNKA (vesele): A ty — pust mne!

HARALA: Nepustím! Pohádej i mně ještě jednou!

GARAJ: A mně!

HARALA: Ne — dříve mně!

CIGÁNKA: Jsi mi to pěkný chlap! (Dívá se na něho.) Ale bůh sám ví, kdybych tě nebyla při tanci viděla, nebyla bych s tebou šla. A — pust mne!

GARAJ: Obraťte se všici, cigánka má Haralu ráda!

HARALA: A Harala má cigány rád! Gajdoščík, a co že ty už zase u ohně ležíš? Zahrej znova! Před na-aši…

GAJDOŠČÍK (směje se a hraje).

VŠICHNI (podupávají): trněná, trněná…

HARALA (s cigánkou tančí. Naproti nim Putnok s Hrajnohou.)

PUTNOK:

(Podává šátek Haralovi, Harala cigánce.)

VŠICHNI (se smějí).

CIGÁNKA (na ráz schová šátek za ňadra).

IV

VLČEK (přibíhá): Chlapci, chlapci — po celé hoře vás hledám!

UHORČÍK: A což nás ani slyšet není? Čím to máš uši zalepeny?

VLČEK: A proč děláte takový hřmot?

UHORČÍK: To Harala!

HARALA: Ba ne — to Gajdoščík!

GAJDOŠČÍK: Ne — to Putnok zpívá…

PUTNOK (Vlčkovi): A ty — co jsi celý udýchán? Honí tě?

VLČEK: Nehoní — dobrou zprávu nesu. Ale co tu chce cigánka?

HARALA: Nech ji být! To je moje žena. Bez oltáře a bez světla — ale moje žena!

CIGÁNKA (odchází mezi stromy).

VLČEK: Dnes večer pojede tu horou baron Revay.

UHORČÍK: Hej — který?

VLČEK: Ze Šťávničky.

GARAJ: Hej — ten?

VLČEK: Jede s ním pět hajduchů, paní, kněz a kočí. Jede na Zvoleň.

HRAJNOHA: Byli jsme tam u něho na podzim. Ale nestálo to za to: několik ovcí!

VLČEK: Ale teď to bude stát za to. Veze peníze.

GARAJ: Nemám už skoro ani groše.

UHORČÍK: Ale pozor dejte na hajduchy. Jsou už teď opatrnější. Loni o nás ještě tolik nevěděli — Ale teď každý už pistol nabitou nosí. A stráže aby se postavily. Přiduste trochu oheň!

GAJDOŠČÍK: A kdo že půjde na stráž?

HARALA: Já!

HRAJNOHA: Aj — já! (Leze znova na strom.)

PUTNOK: Jeden stačí.

UHORČÍK: Počkejte! Dole úvozem asi nepojedou. Ale čert ví! Takoví páni mívají všelijaké nápady. Což chce-li mocí mermo zlámat pán kolo nebo vaz? A cesta hore není také lepší. Hej — pistole oba si nabijte! A pak jen znamení dejte!

GARAJ: A já poletím první!

VLČEK: A hajduchům zrovna po hlavách!

UHORČÍK: Spíš po koních. Hleďte jim vpadnout do úzd a pak srazte chlapa valaškou!

VLČEK: A zahaste oheň! (Hrajnoha zakráká.)

UHORČÍK: Dost času! A ty, Hrajnoho, nekrákej tolik na stromě! Člověk potom neví, jsi-li to ty nebo havran.

HRAJNOHA: Aj, kmotře — budu-li já jednou viseť na větvi, bude to jistě havran! (Sleze.) Já jdu tedy nahoru?

HARALA (stojí u cigánky).

UHORČÍK: A co ty, Haralo? Jdi tedy k dolejší cestě!

HARALA (bere cigánku): Však už jdeme!

GARAJ: No — tohle bude varta! (Smích.)

HRAJNOHA: Půjdu raději s nimi!

UHORČÍK: Ne, ne! Ty jdi nahoru!

HRAJNOHA (Harala s cigánkou pryč).

VLČEK: Potkal jsem včera dva sedláky z Hontu. Nemají tam zrovna také veselý život. Předešlou zimu loupali kůru z břez a míchali ji s otrubami, jen aby hladem neumřeli.

GARAJ: A u nás skoro těch otrub neměli!

PUNTOK: A to prý všechno dělá Turek. Není prý peněz a páni musí prý draho vše platit. Jako by pole nerodila všeho dost!

UHORČÍK: Jen když to mají na koho svést!

VLČEK: Však kdyby nás nebylo, ani Turka by nevymysleli! — Mám hlad!

GARAJ: A co bude s tetřevem?

UHORČÍK: Oškubej ho zatím!

GARAJ: Však už Michalčík jde. A plný pytel toho nese!

UHORČÍK: Hej, chlapci — ticho!

V

MICHALČÍK (zvolna a vážně): A pozdrav Pán Bůh, páni kamarádi!

VŠICHNI (se sesedli u ohně a mlčí).

MICHALČÍK (sundává pytel): Hm, hm. A co pak je vám, že jste tak stichli? Co je vám, holoubci, co? Hlad máte — hlad máte? A co bude dělat Harala dole u cesty?

UHORČÍK: A co by dělal — hlídat bude!

MICHALČÍK: A já myslel — cigáňata robit! (Smích.) A tady toho máte zase plný pýtel. (Rozvazuje ho.) Sůl. A kdo že by si vzpomněl na sůl? Michalčík. Paprika! A kdo že by si na papriku vzpomněl?

PUNTOK: Michalčík…

MICHALČÍK (zvolna se ohlédne): Nu — ano; Michalčík. Ty bys na to jistě zapomněl. Takové mladé, divodé hlavy — ty tak na cigánku nezapomenou, ale na papriku a na sůl…! A nová hubka a nové křesadlo. A kdo že by si na to vzpomněl?

VŠICHNI: Michalčík! Michalčík!

MICHALČÍK: Nu — ano: Michalčík — a tu se ještě podívejte! (Rozdělává pytel docela.)

VŠICHI: Ó! Dej sem! Dej sem! Dej mi kus slaniny! A mně kus chleba! A mně kus chleba a kus slaniny!

MICHALČÍK: A co vy jste donesli? Nic vám nedám!

UHORČÍK: Podívej se! Garaj už to škube!

MICHALČÍK: Hm. Pěkný pták! Ale to ti jistě přiletěl až na nos!

UHORČÍK: A co by na nos! Do huby! A víš, co jsi mně zapomněl donést? Fajku novou!

MICHALČÍK: Však ti stará zapekačka taky stačí! — Škubej, Garaj!

OSTATNÍ (jedí nebo pokuřují. Pausa.)

MICHALČÍK: Chlapci, v trenčanské je chlap a ten prý viděl čerta — takového čerta, rohy jak z vola!

UHORČÍK: Jen že neměl kopyt a byl to zeman z Dobronivé…

(Ticho.)

MICHALČÍK: A po víně se mi stýská, chlapci, ani nevíte jak!

VLČEK: Však počkej, dostaneš jednou! Mám ho na Královej Holi celou bečici.

GARAJ: A snad i Revay si ho vzal na cestu!

MICHALČÍK: Co? Revay? Jaký Revay? Pojede tudy?

PUNTOK: Však proto Harala hlídá.

MICHALČÍK: Abyste mu šel někdo pomoci! Ten jednou i od ženských shoří — a Révaye bylo by škoda!

GAJDOŠČÍK (začíná si tiše přehrávat na gajdy).

PUNTOK (u něho, pozpěvuje si):

VI

(Z dálky ozve se zahvízdnutí.)

UHORČÍK (odpoví).

(Tři postavy kmitly se mezi stromy — jsou to staří, shrbení sedláci. Vstoupí, pokloní se uctivě a s křesťanským: Pochválen buď Ježíš Kristus!)

ZBOJNÍCI: Na věky — amen!

(V tom okamžiku vstoupí Janošík, Ilčík a Adamčík. Jako každý z chlapců i oni mají valašku, pistol za opaskem „vygombičkovaným“, širák, halinu, gatě, dole řeménky od krpců stáhnuté.)

JANOŠÍK: A tož, chlapci, dobrý večer! Jak že jste se měli celý týden, co jsme se neviděli? A co jste dělali a viděli? Pán Bůh pozdrav, Uhorčíku! Aj tebe, Michalčíku! Na tabák jsi nezapomněl?

ILČÍK: A pozdrav tě Pán Bůh, Vlčku!

VLČEK: Aj tebe, Ilčík!

JANOŠÍK: A co ty, Garaj, jak se máš? Pěkného kohouta škubeš!

GARAJ: A kde jste chodili? Tak dlouho jsme vás čekali!

JANOŠÍK: Až u moravské strany jsme byli, až pod Javorníkem za Bystřicí. I na Moravu jsme zašli.

ADAMČÍK: Aj u nás, na Javorině jsme byli!

GAJDOŠČÍK: A co že jste viděli s kopců?

JANOŠÍK: Malý Kriváň a vás pod nimi! A Michalčíku, máš dost co jíst? Dej tady stařečkům něco, budou hladovi!

MICHALČÍK: Mnoho toho nemám. Kus chleba a slaniny.

JANOŠÍK (vesele): A co bys chtěl víc?

MICHALČÍK: Kus divoké husy!

ADAMČÍK: Až potkáš bílou, zeptej se na ni!

MICHALČÍK (jde k robotníkům).

ROBOTNÍCI (poděkují a zajdou trochu k lesu).

JANOŠÍK: Chlapci, a teď dohromady — a potom, co Pán Bůh dá!

ILČÍK: Však nejsme ještě všichni!

JANOŠÍK: A kdo schází? Harala! Kde je Harala?

UHORČÍK: Leží u dolejší cesty a Hrajnoha u hořejší. Donesl Vlček, že dnes horou pojede Revay ze Šťávničky.

JANOŠÍK: Až za chvíli. Potkali jsme je za druhou horou, spravují kolo, polámalo se jim.

UHORČÍK (chce zahvízdat).

JANOŠÍK: Ale nech je na vartě! Tož — co nového na světě?

MICHALČÍK: To nového, že horní chlapci nemají už ani dukátu, ani vína a že Michalčík nebude mět za chvíli čím svoje děti krmit.

JANOŠÍK: A kdo za to může?

ADAMČÍK: A což, Michalčíku, bude-li tu za chvíli sud vína?

MICHALČÍK: Mají ho s sebou opravdu? —

JANOŠÍK: Však se nestarej! I peníze budou! Co je nového v gemerské?

PUNTOK: Nic zvláštního. Povídali mi lidé na dědinách, že teď mužští jsou nějak divocí. Chytili tam drába v noci, v kolomazi vyváleli a peřím posypali. A pohorelického zemana v lese živáni prý obstoupli, div že jim z rukou utekl. A tak byl pobitý, že i dneska z toho leží.

JANOŠÍK: Kdo že je to?

PUNTOK: Vypravovali mi to chlapci u statků.

JANOŠÍK: A zabít že chtěli?

VLČEK: Však aj při Kysúci toulají se nějací takoví. Čtyři jsou a z moravské strany. A mezi nimi chlap, který prý mlýnské kolo rukama zarazil. Pobyli týden a pak jako když se zem pod nimi slehne.

JANOŠÍK: Hm. A co dělali?

VLČEK: Zbíjeli — a kde se dalo.

JANOŠÍK: Kde se dalo? Což i sedláku kradli?

VLČEK: Právě sedláci mi to vypravovali!

JANOŠÍK: Pak musíme dát na pány bratry pozor. Na išpána v lesích si nikdo hrát nebude a nesmí! A kde ty jsi byl, Garaj?

GARAJ: V trenčanské stolici při Váhu jsem běhal.

JANOŠÍK: Nic nového?

GARAJ: Nic. Na Beckově utloukli peředevčírem dva sedláky palicemi. A čert ví, co udělali. Neptal jsem se po tom. Nic chytrého hy to nebylo.

JANOŠÍK: Hm. (Usměje se.) A víte-li, chlapci, že na Trenčíně už říkají o nás, pro mne a pro vás, že už vyrostly hrušky na Zvoleňsku.

UHORČÍK: A na těch hruškách konopný provaz — říkají i v Kremnici.

JANOŠÍK: A co že by?

VLČEK (v smíchu): A což — rádi by nás už viděli na nich? A jsme takhle teprve rok pohromadě!

ADAMČÍK: A že prý panským sádlem provazy namažou.

VLČEK: — jen aby se zbojníčkovi těžko umíralo! Janošík, a víš, co aj o nás o jedenácti ještě povídají? Že takých chlapců potřebovali by teď císař pán do vojny na Turka, ti že by už něco pomohli!

JANOŠÍK: Hej — do vojny?

ILČÍK: A my nemáme vojny?

GARAJ: A Turků není také dost?

UHORČÍK: Však hej! — na rok, na dvě šel bych! Ale toulat se tam pořád rok za rokem! Mně jsou tu lesy milejší než celé Uhersko dole. Co že tam uvidíš? Slunko pálí do tebe celý den, tráva suchá a nijaká, voda líná a shnilá valí se mezi břehama — a pak se máš najednou rozeběhnout a honit Turka. A co by se on tam bál? Nebojí se. Ale u nás bál se vždycky! Až pod Trenčín došel, dále už nemohl. A co jsme u nás mu neodpustili, to mu i bez nás pan císař neodpustí.

GARAJ: Ale co my tu děláme, to možná, že zas nám pan císař neodpustí.

ILČÍL: A císař — necísař — to je naše hora!

ADAMČÍK: A naše stolice jsou naše stolice!

VLČEK: A nebe nad námi komu že patří?

GAJDOŠČÍK: Pánu bohu, ptákům aj nám.

JANOŠÍK: Když nezabiješ!

UHORČÍK: Bývalo zákonem i za mne kdysi ale ne dlouho, Janošík! Až uvidíš prvního ze svých mrtvého na zemi, co uděláš?

JANOŠÍK: Až uvidím prvního mrtvého — na evangelium vzpomenu!

ILČÍK: Zapomněl’s, jak tě uvítalo doma?

UHORČÍK: Jedno to má ovšem do sebe: že dokud nezabiješ, nebudou tě páni tolik honit. Ale po koži pořád ti pást budou!

VLČEK: A jak by tedy nezabiješ! mohlo být naším zákonem?

JANOŠÍK: Pokud to vydržíš —! A proto že nejsme ani gemerští, ani moravští živáni, ale že jsme kamarádi, bratři, páni zbojníci a že to povídám já, Janošík, tvůj kapitán. — Myslíš, že jsem to řekl jenom tak a že jsem se o to v duši své nepral? — A teď sesedněte se, páni bratři! Michalčík, zavolej jich sem!

MICHALČÍK (jde pro robotníky).

JANOŠÍK: A vy, lidé, odpovídejte jen boží pravdu!

VII

(Tři robotníci postavili se před zbojníky jako před soud.)

JANOŠÍK: Jako mně jste vyprávěli: Odkud jdete?

PRVNÍ SEDLÁK: Z Hontu.

JANOŠÍK: A kam se ubíráte?

PRVNÍ SEDLÁK: Do světa jdeme!

JANOŠÍK: A proč jdete do světa?

PRVNÍ SEDLÁK: Utíkáme před pány.

JANOŠÍK: A jak se jmenuje tvůj pán?

PRVNÍ SEDLÁK: Andrej Bella.

JANOŠÍK: A je i tvůj pán?

DRUHÝ SEDLÁK: I můj.

JANOŠÍK: A co že dělá Andrej Bella?

PRVNÍ SEDLÁK: To dělá: Minulé zemy proto, že žena na zámek poklízet nešla, ale nemocné dítě doma opatrovala, v třeskutém mrazu do klády ukovat ji dal a mne na osla posadit a vodou mne polévat. Já ještě všechno přetrpěl — ale žena zemřela.

JANOŠÍK: Slyšíte, kamarádi? A co že tobě udělal Andrej Bella?

DRUHÝ SEDLÁK: Od rána do noci robotou mne sužuje. A to všechno proto, že jsem jednou na den svého patrona sousedy u sebe pohostil, při čemž oni trochu měli „v čepici“ a ráno na panské nešli. Rozhněval se tenkrát na mne a od té doby všechen hnůj ze dvora musím odvážet já. A kolikrát pojedu, nenapíše; a je noc — krávy už nikam nemohou a já musím ještě dvakrát jet. O svatém Martině z domu mne vyhnal a drába s děvečkou mi tam dal, dokud prý se jim ve dvoře bývání nespraví. A letos pluh s kravou tahat mi dal a sám bičem popoháněl. (Usedne. Pausa.)

JANOŠÍK: A co že tobě udělal — Andrej Bella? — Přiveďte ho až sem!

TŘETÍ SEDLÁK (hluchý a slepý a vymořený v obličeji).

GARAJ: Ukaž! (Obrátí tvář sedlákovu k ostatním).

JANOŠÍK: Je hluchý a slepý, páni bratři!

DRUHÝ SEDLÁK: Aj smyslů pomatených!

UHORČÍK: I to udělal Andrej Bella?

DRUHÝ SEDLÁK: On sám tak ho zmrzačil! Podívejte se mu na ruce!

VLČEK: Oho! Podívejte se jen! Nehty vytrhány!

JANOŠÍK: A podívejte se mu na záda! (Pausa.)

VLČEK: Ti lotři! Řezali mu z nich — řemeny!

TŘETÍ SEDLÁK (natáhne krk — zvolna): Seděl jsem… u dveří… A on — do mně… (vyrazí) kop’! (Zaklepe hlavou.)

DRUHÝ SEDLÁK: A on tenkrát vyskočil a srazil zemana do bláta.

TŘETÍ SEDLÁK (zasměje se strašným smíchem — prsty roztáhne a se strhaným obličejem „zírá“ kolem).

VLČEK: Andrej Bella! A toho že nezabiješ, kdyby ti do ruky přišel, Janošík? a toho že bys nechal běžet?

JANOŠÍK: A soudím tady já, či kdo? (K sedlákům.) A teď vy, vy sami, řeknete, jak má být Andrej Bella potrestán. A zde to přísahám, bude tak potrestán.

VLČEK: Zeptej se jen toho zde — ten má soudit — ne oni dva zdraví ještě!

JANOŠÍK: Kdyby on soudil, zahynul by celý svět!

VLČEK: A já vždy jen dle něho soudit budu!

JANOŠÍK: Ne, ty budeš soudit podle nás!

VLČEK: Nebudu! Co pán — to pán! Nenávidím ho. A nenávidím každého, kdo s nimi jde! He! Nenávidím i kněze, který káže lidu o věčné lásce boží, které není. Nenávidím i chlapa, který pány pozdravuje. A u všech svatých! Zapomenu-li se, nebudu šetřit ani bratra, bude-li s pánem sedět za jedním stolem! A neušetřím ani kněze u oltáře, bude-li pán sedět v první lavici…

JANOŠÍK: Ale zabít, zabít nesmíš!

VLČEK: A budu-li chtět, zabiju!

JANOŠÍK (pokročí hrozivě k němu): Vlčku!

VLČEK (postavil se proti němu): Aj já!

JANOŠÍK (opře se rukama do jeho pasu): A kdo z nás je silnější? Za pase pojď!

VLČEK: Zkusme!

JANOŠÍK (ho chytne).

VLČEK (opře se v zem).

JANOŠÍK (náhle se na něho zadívá a pak ruku na rámě položí): Vlčku, nezapomínej se! Vím, že máš prudkou krev, ale — kamaráde — nezapomínej se! Víš že i tebe, jako všechny chlapce — mám rád a že s vámi jsem živ a umírám pro vás a pro tam ty a pro svoboděnku naši na horách. Rozumíš mi?

VLČEK (sklopí hlavu): Což jsem hluchý? Jak bych nerozuměl? A že ty jsi dobrý člověk, také vím!

JANOŠÍK: Pak se tedy mírni a poslouchej toho, kdo jediný má právo se mstít! A vy teď (k sedlákům) řekněte, jak má být Andrej Bella potrestán!

ZBOJNÍCI (vstali, širáky v rukou).

SEDLÁCI (usedli a chvilku se radí).

PRVNÍ SEDLÁK: Andrej Bella má mnoho dluhů. Udělejte z něho žebráka!

JANOŠÍK: Vlčku, slyšíš?

PRVNÍ SEDLÁK: O žních zapalte mu stodoly a kůlny. Rozežeňte mu dobytek na horách do všech čtyř stran světových — a je to tak dobře — Michale? —

DRUHÝ SEDLÁK (pevně): Ano —!

PRVNÍ SEDLÁK: Pak tedy zapalte i dědinu a neušetřte jednoho stavení. Ztratí se lidé a utekou na Ružomberk. A odtamtud jich nevyženou…

JANOŠÍK: Slyšeli jste, kamarádi? Soud se končí. —

MICHALČÍK (se širákem v ruce obchází zbojníky. Každý tam vhodí nějaký peníz.)

UHORČÍK: A nyní jděte s bohem!

MICHALČÍK (podal jim sebrané peníze).

JANOŠÍK: A bude-li vás někdo zdržovat, řekněte jenom, že jste mluvili s Janošíkem!

TŘETÍ SEDLÁK (chytá Janošíka za kabát): Seděl… jsem… u dveří — a on — mne kop!

JANOŠÍK (vztekle): Andrej Bella! Ale jděte nyní rychle, přátelé, čas již pokročil a přes horu těžká je cesta. S bohem! S bohem!

SEDLÁCI (odešli v pravo).

VIII

JANOŠÍK: A teď, chlapci, rychle do lesa! Už tu budou! A ty, Garaj, neleť zase tak zbrkle! Uhorčíku, vezmi si ho na starost! A hned po koních skočte! — Ilčík! (Ostatní odešli.) Byl’s doma?

ILČÍK: Byl. Nic nového!

JANOŠÍK: Mamička zdráva?

ILČÍK: Stůně mi trochu a bojí se o nás.

JANOŠÍK: I o mne?

ILČÍK: I o tebe! Šandor na pár měsíců zase odejel… (Pausa.)

JANOŠÍK: A Anka?

ILČÍK: Už nechodí na zámek. Doma pomáhá. (Pausa.)

JANOŠÍK: Ale co to? (Je slyšet bič v lese.)

ILČÍK: Harala je propásl! (Hvízdot proletí vzduchem.)

JANOŠÍK: Pozdě, Haralo! (Odeběhnou.)

IX

(Rána. Pak druhá a třetí.)… Hlasy: V levo! V levo! Na koně! Ven!)

GARAJŮV HLAS: Kamará —! (Výstřel.)

JANOŠÍKŮV HLAS: Hoňte je po hoře! Sem ke mně, Ilčík! (Hvízdot. Rána.)

UHORČÍKŮV HLAS: Ven, povídám! (Hluk. Jiné výkřiky po lese.)

IČÍKŮV HLAS: V levo žeňte! Na levo! (Nový hvízdot.)

JANOŠÍKŮV HLAS: Bohu dušu a mně dukáty! (Pausa.)

HRAJNOHA (kráká v lese. Smích. Nová rána. Na pokraji lesa objeví se kočár s párem koní, které se vzpínají. Uhorčík drží jakéhosi pána ve svých drápech…)

PUNTOK — ILČÍK (nesou Garaje na kopeček na volném prostranství).

JANOŠÍK (běží za nimi, obrátí se a křičí do hory): Hej, Michalčík! Nechte už jich! K ohni pojď! Hej, strýče! Garaj je raněn! Hej, strýče!

PUNTOK — ILČÍK (zatím donesli Garaje na kopeček, rozhalují halinu.)

JANOŠÍK (nad umírajícím): Garaj! Garaj! Podívej se na mne, kamaráde! Ale podívej se! Otevř oči! Michalčíku! Strýče!

MICHALČÍK (přibíhá).

JANOŠÍK: Vidíš, kdybys byl poslechl! Garaj, já to jsem, já, Janošík, tvůj kamarád! Proč jsi tolik na ně běžel!

MICHALČÍK (klekl, přiložil obličej na umírajícího).

JANOŠÍK: Nu —?

MICHALČÍK: Už je po něm! Vzal ho rovnou do srdce! (Velká pausa.)

X

(Uhorčík a Hrajnoha přivádějí Revaye. Revay jde hrdě a klidně uprostřed nich.)

JANOŠÍK: A tu se dívej, pane, zabili ho!

REVAY: Bránili mne. Měli právo k tomu!

JANOŠÍK: Jaké právo?

REVAY: To, které na živány platí!

JANOŠÍK: A víš ty, kde jsi?

REVAY: Přepadli jste mne, co se mnou uděláte? A kde bych byl? Nejsi ty…

JANOŠÍK: Jsem, kdo jsem! Jsem Janošík!

REVAY: Slyšel jsem o tobě. Na kněze jsi studoval, divím se, kde jsi se ocit’!

JANOŠÍK: Jsem, kde jsem! A chceš-li něco vědět: nezabíjím! Mstím, čím i na mně páni se provinili. (Velkým gestem.) Podívej se, tu je mrtvý — ale na čestné slovo tě pustím, slíbíš-li, že svým ubližovat nebudeš!

UHORČÍK: Panské slovo — sojčí křik!

REVAY (Janošíkovi): Chceš změnit celý svět? Páni musí být, i poddaní a rány —

JANOŠÍK (vztekle): A já, budu-li tedy chtít, do rána třeba řemeny (zuřivě) se zad sedřít ti dám! (K Uhorčíkovi.) Odveď ho! A proč se najednou chvěješ? Či že toho máš mnoho na svědomí?

REVAY: Nemám. Ale milost královská je se mnou — a pamatuj, Janošík, že císař bude mstít mé pohanění!

JANOŠÍK: Ale do rána budu o tom pohanění uvažovat já! A než císař bude trestat, budu trestat dříve já. Hej, Putnok, na vartu! A nepouštěj ho s očí! — Není, pane, jenom jedna spravedlnost!

REVAY: Ale je jeden bůh a jeden císař!

JANOŠÍK: A jedenáct horních chlapců! Nezapomeň to do rána dobře spočítat. Pak súčtujeme.

REVAY (je odveden).

HARALA (se zatím přiloudal pod stromy).

JANOŠÍK (přísně): A ty, Haralo — sem pojď! Kdo špatně vartoval?

HARALA (klopí zrak).

JANOŠÍK: A proč? (Dvě rány v lese.) Co to? (Pausa.)

UHORČÍK: Vzal si cigánku s sebou! Neměl jsem mu to dovolovat. Ale byli jsme tak veselí!

JANOŠÍK: A teď tu máš před sebou mrtvého kamaráda! A kdo ti ho teď nahradí? A cigánka teď utíká a kam? Povědět, kde jsou chlapci a jaký hezký hoch je Harala! Checheche! Dej si kéčky ostříhat, ať tě ani čert nepozná! A každou vartu ode dneška máš ty! Haralo! (Chytne ho kolem krku.) Podívej se, co jsi udělal! Vždyť pořádek musí být! Řekl jsem to hned první den, kdy jsem mezi vás přišel, že mezi zloděje a lupiče nepůjdu, ale že jdu k těm, kdož se — dovedou mstít… (Od lesa přibíhá Adamčík, za ním běží Vlček s pistolí v ruce. Směje se, zastavuje, ohlíží se.)

JANOŠÍK: Co je?

ADAMČÍK (přiběhne): Honili jsme s Vlčkem kněze Révayova. Měl pistol v ruce. Utekl mi do houští a Vlček se pustil za ním.

JANOŠÍK: Kněz s pistolí v ruce?

ADAMČÍK: A on ho teď zabil!

JANOŠÍK: Vlček?

ADAMČÍK: Postavil se proti němu a křičí: Však už s pány nepojedeš! Střelí kněz a střelil on. A bác! Už tam leží kněz mrtev a už se neprobudí…

VLČEK (zastavil se vzpurně opodál).

JANOŠÍK (neobyčejně přísně, chladně): Vlčku — proč’s to udělal?

VLČEK: Protože knězi pistol do ruky nepatří!

JANOŠÍK: A patři-li, nepatří-li: jak zněl tvůj zákon, Uhorčík?

UHORČÍK: Kdo se vraždy dopustí, bude vyhnán —

JANOŠÍK: — a všech jedenáct na něho zapomene! Kdo tě varoval? Kdo tě prosil, abys se mírnil? Má se říci, že horní chlapci honili kněze jako zvěř? A mají se lidé třást, že horní chlapci každého na potkání zabijí?

VLČEK: A budou se páni jinak před tebou třást? (Pausa.)

JANOŠÍK: A myslíš, že to lidem uleví? (Pausa.)

VLČEK: Zabijí tě! (Pausa.)

JANOŠÍK: Umru jako poctivý chlap! (Pausa.)

VLČEK: Kdo ti dá co na to — v tomhle mizerném světě!? A snad se nechceš jako poctivý chlap vrátit s hor dolů? Už se nevrátíš!

JANOŠÍK (vážně): Vím to! (Pausa.)

VLČEK: Už jsi zbojník a na nějakou zbojnickou poctivost ti nikdo nikdy neuvěří! Hej, s bohem tedy na chvíli, kamarádi a — na shledanou! I ty, Janošík, octneš se několikrát ještě v mé kůži! Ve vlčí kůži! (Ironicky utíkaje): „Vlčku, vlčku — co děláš? — Koušu a rvu!! Koušu a — rvu!!“ (Chechtá se, zmizí…)

JANOŠÍK (u mrtvého): Garaj, jsem dnes chudší o dva kamarády! I ty buď s bohem a — na shledanou! Tam dole pod lesem ho pochováme! A do hlav jedličku mu zasadíme! (Smekne širák.)

ILČÍK (stojí podle něho).

OSTATNÍ (zpívají, klečí):

(Sejdou s mrtvým dolů s kopečka a zmizí za ním. Vlček stojí na stráni, pak zajde. Janošík vzal Ilčíka kolem krku a odchází za ostatními. Za kopečkem zní zatím třetí sloka.)