Janošík

(Na stráni. Výhled do kraje.)

I

(Janošík s Putnokem sedí na skále.)

PUTNOK (s hlavou do dlaní opřenou): Nepsala mi už tři měsíce…

JANOŠÍK (drží psaní v ruce): Ale teď aspoň lístek je pěkný.

PUTNOK: Přečti mi ho!

JANOŠÍK (čte): Moj milý zbojníčku — kebys tu u mně bol treba len chvilečku! Páv má svoje perí, královna korunu, Pán Bůh nebe — a já, môj najmilejší, tebe. Když sem byla v tvrdém spaní, slyšela jsem hlas naríkání — ten mně byl tak známý, ako by to byl tvůj samý; proto sem rychle po tobě se jen dívala, ale sem tě neviděla a velice jsem se zamútila. Ale sem si hned myslela, když nemohu s tebú mluviti, tak ti mosím pár řádečků napsati a tvé srdénko bude plesati. Ty, můj nejmilejší, nevíš, jak ty v mém srdci ležíš. Zdálo se mně této noci, že okolo tobě rostú dvě červené růže, které se nemožú rozvinut — a já na tebe, moj najmilejší, nemožem zapomět. — (Pausa.) Kdy jsi tam byl naposled?

PUTNOK: Před týdnem.

JANOŠÍK: A teď si stěžuješ, že ti tři měsíce nepsala? — Má tě nějak ráda!

PUTNOK (po chvíli): A ty — napíšeš i mně lístek? Olůvko i papír mám při sobě…

JANOŠÍK: A co mám psát?

PUTNOK: Nu — však víš!

JANOŠÍK: A jak bych věděl?

PUTNOK: Napiš tedy třeba: Moje milá!

JANOŠÍK: A tvoji písničku bychom mohli připsat!

PUTNOK: Neumím teď zrovna žádné pěkné. Všechny jsou hloupé. Už jsi napsal?

JANOŠÍK (čte): Moje milá!

PUTNOK (vesele): Moje!

JANOŠÍK: Nu však — tvoje!

PUTNOK (zkoumavě): A Janošík, co dělá Ančka?

JANOŠÍK (za okamžik): Nevím…

PUTNOK: A kdy jsi tam byl naposled?

JANOŠÍK: Před půl rokem.

PUTNOK: Mají to ta děvčata s námi kříž! Já kdybych mohl, chodil bych každý den pod okénko. Ale takhle se touláš a touláš a ani času nemáš. A milá zatím vadne, až uvadne. Nebo přijde všelijaký galán a vezme mi ji. A co že by to bylo se zbojníčkem za svatbu? Pán jsem — i peníze někdy mívám — a pak s bohem, ženo moje! Harala má pravdu, že se ženskými takhle nic pro nás není, že nejlépe pomilovat a utéci — to že je pro nás. Ale milovat Kačenku, Anku…!

JANOŠÍK: A proč o tom mluvíš?

PUTNOK: Protože mám tu děvčici opravdu rád!

JANOŠÍK: A já?

PUTNOK: I ty? A co budeme dělat?

JANOŠÍK: Co já vím?

PUTNOK: Aj Harala — je teď smutný jakýsi.

JANOŠÍK: To pro Garaje. (Pausa.) Nu — a tedy napíšeme?

PUTNOK (chvíli přemýšlí): A třeba nic! Nebo ne! Nebo ne! Napiš třeba: Posílám ti dukát, abys si podvazadla koupila a na mne nezapomněla! A dost! A dost!

JANOŠÍK (s úsměvem): Je to hrozně hloupé: písniček máš v hlavě plno a když děvčeti máš psát, dukát pošleš jak pán nějaký…

PUTNOK: A co ty bys napsal?

JANOŠÍK: Což já vím? Mnoho by toho také nebylo!

PUTNOK: Nu, vidíš! A já mám jako stará baba stále pleskat?

JANOŠÍK: A což, Putnok, smím i já dukát na podvazadla přidat?

PUTNOK: Přidej, povím od koho je! Bude mít radost!

JANOŠÍK (vstal, dívá se po stráni).

PUTNOK: A ty, Janošík, máš Anku opravdu rád?

JANOŠÍK: A proč?

PUTNOK: Povídali chlapci —

JANOŠÍK: Ven s tím!

PUTNOK: — že bys to ani nedoved’!

OBA (dají se pak do tichého smíchu).

JANOŠÍK (vážně): A snad nedovedu!… (Položí ruku na rámě.) Mám — ji rád a bojím se o ni. Je nejhezčí ze všech děvčat, neboť jsem ještě žádné nemiloval — mamičku ve smrti mi dochovala — je to moje jediná láska — ale nevím o ní mnoho, skoro nic. — Kdyby však Šandor jednou na ni sáhl —!

PUTNOK (zamyšleně): Ubohá Ančka, to není láska!

JANOŠÍK (zmateně): Nerozumím tomu všemu dohromady! A s cigánkami se líbat a s nimi léhat, také se mi nechce. Ten, kdo na zboj šel, od ženy se ničemu nepřiučí. Nepotřebuje jí.

(Zahvízdnutí v dálce.)

JANOŠÍK: Hola — hej! (Uhorčík, Hrajnoha, Ďurica, Mucha přicházejí…)

II

JANOŠÍK: Že vás vítám, kamarádi!

UHORČÍK: Ještě tu všichni nejsou?

JANOŠÍK: Ještě ne! — jak to dopadá?

HRAJNOHA: A dobře!

JANOŠÍK: A co ty, Ďurico a Mucho? Pěkný je, pěkný život zbojnický?

ĎURICA (ramenatý chlap): Dostaneme-li všechny ty dukáty, co jich na voze mají, bude hezčí.

JANOŠÍK: Dukáty, dukáty, k čemu jsou mi vozy dukátů! (Pokrčí rameny a usměje se.)

UHORČÍK: A byla to zábava k popukání. Jsou tři vozy, v každém dva páry silných koní — pět kočí, třináct husarů, dva napřed, jeden vzadu, ostatní pěkně po straně. A každý karabinu v ruce. Čekali jsme na ně v „čertově šenku“ pod horou. — A Ďurico! Byl jsi vždy takový lump, jako tam dole? Sednem si za stůl a pije a pije, jako nějaký Kuba Chlasták. A krčmář div oči na něm nenechá. Za chvíli už se oba tady s Muchou objímají a zpívají. Povídám: S korhely u stolu nesedím! A tu oni i do rvačky se dali a vyhodili mne!

ĎURICA: A povídám Hrajnohovi: Hej, kamaráde — je venku pěkně? A už byl za Uhorčíkem přede dveřmi a horem pádem do lesa — husaři jeli! Dojedou, zarazí vozy a rovnou do šenku. Nu — popili jsme si i s nimi. A oni pořád: Kde že prý je Janošík? — Ej, povídám — u čerta! Karty tam hraje! — A je-li prý on tak silný chlap? — Je! povídám — vůz chytne i s koňma, do výšky zdvihne a obrátí! — He! strýče — ozývají se — ty’s nějaký nachmelený! — Mucha už se svalil pod stůl — seberu ho tedy, na záda si ho naložím a hajdy s husarama ven a na vůz lezu. — To nejde, strýče! — hrnou se všichni ke mně — to nejde! Ne — to nejde, vždyť ty, hloupý chlape, ani nevíš, co vezem’! Dukáty vezem’, kremnické dukáty! Pokřižoval jsem se pobožně a tahám kmocháčka z vozu. Klátí se on, klátí, i přes kolo mi upadne. Shýbnu se, zdvihám ho, husaři se smějí — a já i zákolníček vytáhl — cheche! Je to u prvního vozu, pravé zadní kolo! (Směje se.)

UHORČÍK: Nu — chlapík!

JANOŠÍK: A kolik že toho vezou?

MUCHA: Deset beden na každém voze!

PUNTOK: Janošík, co s tím budeme dělat?

HRAJNOHA: Hej, však toho regimenty potřebují!

JANOŠÍK: Co za regimenty?

HRAJNOHA: Tvoje regimenty! Či’s toho ještě neslyšel? Povídají, že Janošík má svoje regimenty v horách. A do regimentu že patří každý, kdo nám pomáhá. A už prý jsou toho dva plničké regimenty — samí Janošíci! Však ti čtyři chlapci, kteří dnes přiběhli a za skalou s námi číhají, jsou také z regimentu!

JANOŠÍK: Hej — kdyby jich bylo jen sto! Jinak bychom stolicemi zahýbali! A od Váhu do Tater bylo by veselo! Ale — víte-li, páni bratří, že po dukátech přijdou nám na kůži? Už jim hajduci nestačí, už husary berou. Pozor tedy, ať jsme vždycky všichni pohromadě! A pistole si nabijte a první ránu do vzduchu dejte! A ty, Ďurico, po koních skoč a do cesty vůz překoť!

III

(Ilčík, Adamčík přicházejí zdola. Gajdošík, Michalčík s hora.)

JANOŠÍK: A ty, Ilčík, kde jsi byl?

ILČÍK: Díval jsem se s hory po nich. Už jsou v naší cestě.

ADAMČÍK: A já kámen do úvozu svalil!

JANOŠÍK: Harala ještě leží na skále?

ILČÍK: Stojí tam a směje se.

JANOŠÍK: Hoj — pak bude veselá práce! A ty — Ilčík — nebouchalo nám to tam vždycky třikrát? Hej, tedy, kamarádi, do zálohy a všichni na ráz potom vystřelit! A husary utíkat nechte! Hej, Uhorčík! Vozy potom do lesa v pravo za stráň! A pak rychle se najíme a poběžíme!

PUTNOK (nabíjí si a zpívá): Husar, pojď domů! Berů na vojnu…

JANOŠÍK: Dukáty, dukáty — k čemu jsou mi dukáty? Ilčík, co s nimi?

ILČÍK: Do vojny dobré budou!

JANOŠÍK: Do vojny?

ILČÍK: Což nevíš, že musíme růst?

JANOŠÍK: Sám bych to nejraději vzal na hřbet!

ILČÍK: Však už to na sobě máš! A čí to jsou chlapci? Janošíkovi! A kdo tohle zase provede? Janošík! Čím já jsem už teď vedle tebe?

JANOŠÍK (náhle): Počkej! Slyším hukot vozu… (Oba zmizí.)

IV

(Dvě postavy objevily se v pravo za balvanem.)

CIGÁN: Který je to Janošík?

CIGÁNKA: Ten vysoký — v červeném dolománi!

CIGÁN: A ten starý?

CIGÁNKA: To je on — Uhorčík.

CIGÁN: Ten, který to zbuntoval?

CIGÁNKA: Ten!

CIGÁN: Kolik je jich teď na počet? Bylo jich málo.

CIGÁNKA: Zas jenom jedenáct. Dva noví mezi nimi.

CIGÁN: Schovej se! Mohli by nás uvidět!

CIGÁNKA: Táto! A kdy půjdete do Kremnice?

CIGÁN: Až tam zase Uhorčík půjde!

CIGÁNKA: Táto — nezapomeňte potom na mne!

CIGÁN: Jak bych zapomněl? Půjdeš se mnou do Prešpurka. Aj Ferku si vezmeš a koně vám koupím. — A s kterým jsi to byla?

CIGÁNKA: Není ho tu.

CIGÁN: A hle! Už zmizeli!

(Zahvízdnutí. Pak ticho. Na to prudká salva a pokřik. Rána a druhá…)

CIGÁN: Ti to berou nějak zkrátka!

CIGÁNKA: A husaři nestřílejí?

CIGÁN: Co to? (Hluk.)

CIGÁNKA: Slyšíš?

(Nová rána — pak dlouhé ticho.)

CIGÁN: Ale co to je?

(Hromový smích z dálky.)

CIGÁN: Ti chlapi se vzdali bez boje!

CIGÁNKA: Mysleli páni, že Janošík si vyláme na tom zuby a oni —!

CIGÁN: Pojďme pryč! Vracejí se! Oh, holoubci, jak vám to sluší! Ale jednoho nesou. A husáry teď dohromady shání jeden — jedinký! Ale co? To přece nejsou všichni husáři! Kde zůstali ostatní?

CIGÁNKA: Táto — pojďte! (Utekou v levo.)

V

(Na prostranství vběhne husar, drží koně za uzdu; Michalčík za ním s valaškou. Husar namíří, ale rána selže.)

MICHALČÍK: Nech toho, nebo tě! Stůj, neutečeš! Stůj, povídám! (Skočí po něm.) Kabát svlékni! Kůň je můj! (Husar svlékne kabát, hodí ho na zem, pustí koně a utíká bez kabátu v levo.)

MICHALČÍK (vesele za ním): Ale, holoubku, co se tak bojíš? (Chytne koně za uzdu a druhou rukou svlékl halinu. Pak si natahuje kabát. Když ho oblékl, pokouší se vyskočit na koně, ale nejde mu to. Pořád jenom): Ale —! Ale — počkej! Stůj, mrško! Nezlob! (Točí se s ním dokola.)

ĎURICA (který zběhl na prostoru, zarazí se a dívá se, pak se zachechtá a křičí dolů): A tu podívat se pojďte, nějaký jenerál nemůže na koně! (Rozeběhne se k Michalčíkovi.) Počkej, pomohu ti! (Pomůže mu do sedla, pak zase odeběhne.)

MICHALČÍK (v sedle se komicky napřímí).

(Janošík vede raněného Harulu, za ním Uhorčík a Hrajnoha.)

JANOŠÍK: Ale, Haralo, podívej ho! Jaký to jenerál! (Smích.)

MICHALČÍK (na koni): Megete a fene tegedet! Beťárok! Išften fája — na šibenici vás všecky pověsit dám! (Ostatní chlapci lezou za skalou ven — všeobecný smích.)

ILČÍK (s Hrajnohou rozeběhli se k Michalčikovi a tahají koně sem a tam. Výskot.)

MICHALČÍK: Ne tak, čerti, ne tak rychle! Spadnu! Spadnu, povídám —! (Sleze, poplácává koně.) Koníček, co?

ILČÍK: Krásný kůň! (Poplácává ho.) Nu, srdíčko moje, dobře ti bylo na vojně? A víš ty co, do hor ho pustíme, ať si pána najde sám!

MICHALČÍK (bručí): Sestár jsem, kde jsou má mladá léta, jako vítr lítal jsem při dědině na nich! (Mávne rukou.)

(V pozadí zatím rozdělali si chlapci oheň. Janošík s Haralou ulehli u něho, ostatní k ohni. Michalčík odvede koně k háji a tam přiváže.)

JANOŠÍK (Haralovi): Kulka jen škrábla! Vždyť takový slavný regiment mohl jsi rozbit ty jediný! Nu?

HARALA (vztáhne ruku a pohladí Janošíka): Janošík — proč to nebylo trochu prudčí? A co s tím budeme dělat?

JANOŠÍK: Tebe dáme Michalčíkovi, aby tě vykurýroval. To víš, jak on to dovede!

HARALA (dívá se za Michalčíkem): Garaj chtíval vždycky takový ocifrovaný kabát… Kde jsou husaři?

JANOŠÍK: Husaři? Pasou se jak ovce. I karabiny a šavle vydali — tak se polekali. Nu — co? Stojí to za škrábnutí?

HARALA: Ale ta rána byla hrozná! Jako když hrom bouchne!

JANOŠÍK: Checheche! Chlapci! Kamarádi! Hej, Uhorčíku!

UHORČÍK: Nu — což neříkal jsem? Pěkná a lehká práce a královská mzda!

JANOŠÍK: Spravte kolo a Ďurica ať to zaveze s těmi čtyřmi na vrch! A pak se uradíme, kudy že pojedeme. Na Liptov je daleko. Musíme to složit k regimentům! Koně rozežeňte po kopci! (K Haralovi.) Co tě bolí nejvíce? Rámě? Donesou kvasnice a do týdne budeš zdráv. Víš, že ode dneška naše regimenty budou chodit ve zlatě? Už ho páni neuvidí! Rozkutáli se mezi sedláky. A u své karabiny měl jsi cosi polámáno — vezmi si novou! A šavli nechceš? A víš-li, že už leckde začínají na vlastní pěst? Na Zvoleňsku celá vesnice dráby zbila. A v Gemerské rostou prý živáni jako houby po dešti! (Pohrdavě.) Živáni! Ale Janošíkovy regimenty nikdo nezkrotl! Mám dva, za měsíc budu mít čtyři a než přijde zima — s vojsky se budeme bít. Ale pak — Pán Bůh buď nám všem a Slovensku milostiv!

HARALA (blouznivě): Ne, nedáme se!

JANOŠÍK (pevně): A nepovolíme! Křičí po městech, že nás všechny pověsí! Nás všechny! Nás jedenáct a ty ostatní! A kolik že jich je, nikdo neví. A oni je všechny pověsí!

OSTATNÍ CHLAPCI (vpadnou do toho každý s něčím): Kovalovského! Bratíka, Brabce! Javorčíka! Turaka! Vavreka! Kovalčíka! Andrije! Satoru! Mlynářčíka! Hunčíka! Šušalku, Plavčíka, Drešaka! Pivovarčíka, Šutku! Sikoru, Matěje Zubra, Míšu, Žáka! Šandora Krupu!

JANOŠÍK: Ty všechny, — hehehe! A na Moravě Župicu, Valičáka, Holoubka — a co já na všechny vzpomenu? Ty všechny oni pověsí! Ať to zkusí! A za mne prý sto dukátů dají. A já tisíc přidám tomu, kdo mi dokáže, že neprávě jednám. Hej — u mne je pravda a zákon! A u nás je svoboda a ne na kaštelech! Hej — když jsem na kněze studoval, říkalo mi to i písmo svaté: Každý že je žebrákem vlastní vinou. A když byl národ vyvolený národem žebráků, přišel Josue a přišli i králové a pomohli z bídy. Aj já budu bít Filištínské a pustím lišky do obilí jejich. Hej! slovenský lid nebude trpět — a dokud budeme na živu, běda tomu, kdo by ještě ze zad řemeny chtěl mu řezat!A umrem-li, Pán Bůh ať miluje můj lid a pošle mu nové horní chlapce! — Hej, Hrajnoho, co dělají husaři?

HRAJNOHA: Sedí, slova nepromluví. Fi! Jaké baby!

JANOŠÍK: A kdo u nich vartou?

HRAJNOHA: Adamčík.

JANOŠÍK: Vyprovoďte je kus lesem a pak je pusťte. A pár ran za nimi dejte, ať pořádně utíkají!

HRAJNOHA (na okamžik pryč).

MICHALČÍK (který zatím svlékl husarský kabát a vzal si zase halinu): A nyní najíst bychom se měli!

JANOŠÍK: Rozdej chléb! Ilčík, co jsi se zamyslel?

ILČÍK: Tancovat se mi chce, takovou mám radost!

JANOŠÍK: A ty, Gajdoščík, hraj! A ty, Haralo, budeš spát?

HARALA: Ne, nechte mne tu! A zpívejte, chlapci, zpívejte!

JANOŠÍK: Tož zpívejte, chlapci! Nechť žijí naše regimenty!

VŠICHNI: Urá! Urá! (Výstřely a výskot.)

PUTNOK (za ním ostatní):

MICHALČÍK (nosí víno).

VŠICHNI: Ej juch! (Oheň je rozdělán a hoří.)

PUTNOK: A teď pijme na zdraví!

HRAJNOHA: Nech žije třetí regiment!

JANOŠÍK: A kremnické dukáty!

VŠICHNI: To hej! (Smích.)

HRAJNOHA (Gajdošíkovi): A teď tu mou!

GAJDOŠÍK: A kdo tobě, čerte a skokane, bude hrát?

HRAJNOHA: A hraj! (Hodí dukát.) Nedostaneš ho každý den! Za týden už jich jistě nebude! Tož spust, cigáne! (Začne tančit odzemek.)

GAJDOŠÍK: A jen se podívejte na blázna! Div si nohy nepoláme! A já ani hrát nemusím!

OSTATNÍ (postavili se do kruhu a tlieskají).

GAJDOŠÍK (přizvukuje):

HRAJNOHA (tančí kolem ohně).

OSTATNÍ (znovú tleskají a zpívají):

JANOŠÍK: A podejte mu valašku! Dobře Hrajnoho!

HRAJNOHA (tančí odzemek a mává valaškou).

OSTATNÍ (znovú tleskají a zpívají):

HARALA: A že já nemůžem s tebou, Hrajnoho!

HRAJNOHA (vyskočí a křičí): Však budeš moci! A pak zatřepeme celou krčmou. Ej — juch!

MICHALČÍK: A tu se podívejte, kdo to k nám jde!

JANOŠÍK: Študenti! Študenti!

VŠICHNI: Študenti jdou!

JANOŠÍK: Študenti? (Vzdychne, ale hned se protáhne.) Mladosti moje, kam jsi to kdysi do škamen a na kazatelnu chtěla?

VI

ZBOJNÍCI: Vítáme vás! (Podávají ruce příchozím.)

PRVNÍ STUDENT: I my rádi vás vidíme, páni horní chlapci. A kde že je Janošík?

DRUHÝ STUDENT (u Janošíka): Pozdrav tě Pán Bůh! Což mne nepoznáváš?

JANOŠÍK (dívá se): Podvlačíku! (Padnou si do náručí): Podvlačíku! A ty’s mne tu schválně vyhledal? Až sem jsi za mnou přišel? Pán Bůh tě za to pozdrav!

DRUHÝ STUDENT: Ale kdyby mne tuhle ti chlapci nechytili, nebyl bych se s tebou shledal!

JANOŠÍK: A přece tu děláme dost hluku!

DRUHÝ STUDENT: Ale hora je tichá jako hrob.

JANOŠÍK: A střelbu jste neslyšeli?

DRUHÝ STUDENT: Neslyšeli. Ale kořist jsme viděli. Kamaráde —!

JANOŠÍK: A co ty — už knězem budeš?

STUDENT: S podzima.

JANOŠÍK: Nu — pak nám dnes musíš kázání udělat! Sedněme si všichni! Co ti čtyři chlapci? Chleba’s jim dal na vartu, Ďurico?

ĎURICA: Taky tancují radostí!

JANOŠÍK: Tancuje tedy celý svět! A ty, Podvlačíku, vypravuj, co že dělají študenti?

DRUHÝ STUDENT: Ej, chlapče, ledajako to dopadá s námi. Máme nového rechtora, mnoho bije a pořád jen po maďarsky mluví a co, nikdo neví. A bassama teremtete! Teď si ješte smyslil, že nás ani na prázdniny domů nepustí. Jsou teď tam u vás — povídá — samí divní lidé, a nejdivnější ten Janošík. Ještě, že to prý není můj žák!

MICHALČÍK (podává chléb a slaninu).

JANOŠÍK: Cheche! Má mnoho zbytečných starostí!

DRUHÝ STUDENT: A vzpomínáš na lavičku, na níž jsi sedával a na hory se díval? Říkáme jí teď Janošíkův stůl a on překřtil to na — čertův sedánek!

ZBOJNÍCI (se smějí).

JANOŠÍK (obrátil se k prvnímu studentovi): A co ty? Daleko jsi pokročil v písmě svatém?

DRUHÝ STUDENT: Ó, myslím, že je zná lépe než já. Leží v tom celý den.

JANOŠÍK: Nu, chlapci, musíte nám zakázat. Vždyť už tu žijeme hůře než Turci. Slova křesťanského člověk neuslyší, leda od Hrajnohy nějaké sakrování.

ILČÍK: Ale kostelíček máme pěkný!

JANOŠÍK: A jak vymalovaný!

ADAMČÍK: Okénka čistá a jasná.

UHORČÍK: A Pána Boha zrovna nad sebou!

ADAMČÍK: Však i u nás jenom do takových kostelů chodíme, protože tam po svém modlít se smíme!

DRUHÝ STUDENT: Jenom oltář, oltář nevidět!

JANOŠÍK: A kdybys viděl, nelíbil by se ti!

DRUHÝ STUDENT: Viděl jsem ho včera na Trenčíně. Nějaké chlapisko klátí se na něm už šestý den.

JANOŠÍK (tiše): Řeknou-li také jednou o mně: nějaké chlapisko?

DRUHÝ STUDENT (chytil ho za ruku): Odpusť mi! O tobě jistě neřeknou!

JANOŠÍK: Ó, nevím, nevím! Tak se mi, bratře, chvílemi zdá, že i v tom svatém mém pomáhání ubohým a poníženým lidé na nás zapomenou a nás chytat pomohou. Chvílemi, ale — jenom chvílemi —— připadá mi to nicotné…

DRUHÝ STUDENT: Vanitas vanitatum vanitas —

JANOŠÍK: Et omnia vanitas! — Ale kaž o něčem lepším, bratře!

ZBOJNÍCI (se sesedli, Harala opřel hlavu o ruku).

VII

DRUHÝ STUDENT (vystoupil na balvan): Pochválen Pán Ježíš Kristus!

ZBOJNÍCI: Až na věky věků — amen!

DRUHÝ STUDENT (stojí chvíli a rozmýšlí se): A já, přátelé moji, budu vám kázati na text písma svatého o povolání Davida na vojnu. „I řekl David Saulovi: ,Nechť se neleká srdce člověka pro Goliáše; služebník tvůj půjde a bude se bíti s ním.‘ Ale Saul řekl Davidovi: ,Nebudeš moci jíti proti Filištýnskému tomuto, abys se potýkal s ním, nebo mládeneček jsi, on pak jest muž bojovný od mladosti své.‘ Odpověděl David Saulovi: ,Služebník tvůj pastýřem byl stáda otce svého, a když přicházel lev nebo medvěd a bral dobytče ze stáda otce mého — já dostihal jsem ho a bil jej a vydíral jsem je z hrdla jeho. Pakli se na mne obořil, tedy ujma ho za čelist, bil jsem jej, až jsem ho i zabil.‘“ — (Stojí na rozpacích.) — A věru, přátelé: nevím, jak začít. Jsme tu v takém nezvyklém kostelíčku, kde se snad ani nehodí po kněžsku kázat. A jak bych mohl k vám jenom po kněžsku mluvit? Nechte mne tedy rozprávět o tom, co srdce moje cítí. Ne, nechce se mi mluvit k vám jako k vesnickým dětem. — Nebyl David silným, otužilým mužem, když šel proti Goliášovi a přece ho porazil. A to proto, že pevně věřil, že bojuje za čest národa svého, který nepřátelé jenom uráželi. Stáli oni proti vojskům israelským a tupili je a posmívali se jim. A nebylo nikoho, kdo by jim obrům odpověděl. Bál se jich všechen lid, sklopil hlavu a mlčel… Stejně — jako dnes! Stojí tu všechen lid, hlavu sklání a mlčí a mlčí. A nepřátelé jeho chodí zatím dům od domu a týrají a berou otcům děti, rodiče dětem, ženichům nevěsty a nevěstě ženicha. A není, kdo by přišel před Hospodina a řekl: Již dosti! Až pokud nás zkoušeti budeš? — Hle — a jsou tu přece mnozí, kdož vydírali ovci z hrdla medvědova či z drápů vlčích! A jsou tu přece mnozí, kdož rozbíhali se za uchvatitely stáda a bili je, až je i zabili! Ale kde jsou, když jedná se o uchvatitele člověka? Kde jsou, když svoboděnka naše, rozmarínový věneček celého národa se nám bere a do prachu šlape? — (Vášnivě.) Hej! tuto se dívejte! A cože je to před námi? Království světa. A komu že je Bůh dal? Či nedal je nám všem? A kdo že je uchvátil? Ti, kteří nám teď panují a kralují — těm patří všechno — hej, zemanům — hej, hrabatům — a chudobnému člověku, Slovákovi — nic — pranic? — (Vášnivěji.) Hej — tuto se dívejte! A cože je to pod námi v šeru? Bučiny a hory a háje. A komu že je Pán Bůh dal? Či nedal je nám všem? Či řekl on při stvoření světa: ty nebudeš patřit než panu Révayovi a zemanu benickému? Hej, zemanům a pánům dal on všechno pod moc a svoji spravedlnost? Hej — tuto se dívejte! A cože je to pod námi? Pole a dědiny. Komu patří pole? Či že dědinám? Nepatří, kamaráde; Pán Bůh zase dal je jenom pánům? A zná tedy tento Pán Bůh zákon a spravedlnost lidskou, jaké nám třeba? Nezná. A když tento Pán Bůh dopouští, aby celé naše Slovensko tak trpělo od Spiše do Prešpurka, kdo že to vše rozdělil tak, jak je — ne-li ďábel sám? A on chodí s karabáčem od dědiny k dědině a žene pána za pánem, aby roboty nepolevoval. A bere pán karabáč do ruky a honí išpány — a berou išpáni karabáč do ruky a karabáčem učí nás znát svoboděnku naši — v trněné zahrádce kvítečko opuštěné. Ale cože bych mluvil dlouhou řeč? (Rozhlédne se): Vy jste sůl země! Jestliže sůl zmařena bude, čím pak bude osoleno? Tak řekl Kristus Pán učedlníkům. A tak povídám teď já vám: Vy jste sůl země, vy, horní chlapci. A Pán Bůh vám, horní chlapci, požehnej! (Sestoupí.)

ZBOJNÍCI: Amen! (Dlouhou chvíli sedí tiše, pak teprve si oddychnou.)

JANOŠÍK: A Pán Bůh požehnej i tobě, bratře! Potřebovali jsme toho! A za ta pěkná slova děkujeme ti tisíckrát! (Stojí nehnutě.)

STUDENT (smekne): A co dělá tvoje rána?

HARALA: Skoro jsi ji zahojil!

GAJDOŠČÍK: A přijdeš-li do Ťarchové, mamku mi pozdravuj!

ADAMČÍK: Slovem božím vládneš, nezapomeň na ně, až sytý budeš!

STUDENT (přistoupil k Janošíkovi): Oba (zvolna se obejmou a pak stojí opřen druh o druha).

JANOŠÍK (ostatním): Chlapci, pojedem — nesmíme se zdržovat!

UHORČÍK: To bylo kázání!

ĎURICA: Na biskupa to nedotáhne!

ADAMČÍK: Budou-li tak jednou všichni knězi kázat!

UHORČÍK: Měli by, ale nekážou, s pány drží. Ňa Vlčka vzpomeň!

JANOŠÍK (který to zaslechl): Vlček! Ubohý chlapec! Kde se asi toulá!

ADAMČÍK: Tvoje regimenty ho vždycky rádi uvidí.

JANOŠÍK: Moje regimenty! Slyšel jsi už, Podvlačík? Už prý mám regimenty Janošíků. A ti všichni jen prý čekají na okamžik, kdy já dám povel, aby se sebrali a šli na pány.

STUDENT: I to by dobré bylo!

JANOŠÍK: I já si myslím! — Ale o zemi, o zemi se bojím — aby při tom nevyprahla — a aby se na ní potom nemstili!

STUDENT: Ale pamatuj, že země, kde není a nebylo ohňů a bojů a svědomí, nestojí za nic. A u nás je toho potřeba. A proto já tak mluvil!

(K Ďuricovi přiběhl zatím neznámý chlapec a něco mu vyřizuje.)

ĎURICA (Janošíkovi): Janošík, chlapci z Hája rozhánějí prý zemanu stáda. Kam to mají hnát? V dědině vidle a cepy vzali a dráby vybili!

JANOŠÍK (vesele): Ať to ženou na Borisov a na Plosku a pak po Lubochni dolů! Moje regimenty už začínají pracovat! Pán Bůh dej, aby sůl země nebyla zmařena! A teď ku předu, páni bratři! Na pomoc jim půjdem! Ty, Uhorčík, znáš cestu. Jeďte napřed a nezdržujte se, až budete u cíle! A budou-li nás honit, uslyšíte! Jdu před vámi i za vámi! Půjdeš s námi, Podvlačíku?

STUDENT: Sejdeme teď dolů a pak jdeme hore Turcem.

JANOŠÍK: Pak s bohem! (Obejmou se.) A nezapomeň na mne! (Políbí se.) S Bohem! Vždyť už se snad neuvidíme!

STUDENTII: S bohem! S bohem! (Odcházejí.)

JANOŠÍK (širák v ruce, zírá za nimi, k Ilčíkovi, který se nehnul od něho): O čem to mluvili ti chlapci, co to viděti svýma očima? Celý národ ve zbrani? A pořádek, jak se dělá, aby každý dýchat moh’? Pane bože —! (Rozpřáhne ruce a dlaně srazí. Dlouhá pausa…)

(Zdola za balvanem objevil se Vlček.)

ILČÍK: Podívej, Vlček se vrací!

JANOŠÍI: Vlčku!

VLČEK (stojí): Nesu ti zprávu…

JANOŠÍK: I kdybys nenes’, pojď zase s námi! Ublížil jsem ti, půl pravdy jsi měl! Odkud jdeš?

VLČEK: Z Liptova. S Ančkou je zle!

JANOŠÍK: Co je?

VLČEK: Bude — prý se — vdávat…

JANOŠÍK (udiveně): Za koho? (Chvíle ticha.)

VLČEK (krátce): Nevím!

JANOŠÍK: Jak by to bylo možno? Nelžeš?

VLČEK: Ne!

JANOŠÍK (zlomeně): Čekal jsem to. (Stoji delší chvíli bez hnutí.) Půjdeš potom se mnou? Pojď! — Zatím musíme kamarády doprovodit! (Volá.) Ku předu, chlapci. Nezdržujme se! Ku předu! (Ilčíkovi.) Čekal jsem to a přece nečekal. Ale jak by byla na mne čekat mohla? Pověsí mne jednou… A já co vykonal? — (Po pause dolů.) Vlčku, zahas oheň, ať hora nechytí a pak za námi pojď! (Odcházejí.)

ILČÍK: Vozy dukátů máme a mně teď není veselo!

JANOŠÍK: Na kázání vzpomeň! — Co to ti chlapci viděli? (Odešli.)

VIII

(Na volném prostranství zbude jenom Vlček. — Rozhází kameny kolem ohniště, pak chce odeběhnout k lesu, když v tom padne rázem za balvan. Z leva přijíždí oddíl husarů…)

DŮSTOJNÍK (s bičíkem): Dobře říkal cigán! Museli tu být ještě nedávno! Za nimi! Za nimi!! Za nimi!!! (Přejedou prudce v pravo.)

(Hrajnoha zakráká, seskočí s balvanu a zmizí na levo za svými.)