Povesti

Pyšně běží Váh ve svém korytě,
Tajemství mnoho se sebou pryč nesa,
Někde zmírní běh a slýchává skrytě
Žalmy slavíků zavznějící z lesa.

Ne to zpěv ptačí — toť milenců je hlas,
Nejsou to žalmy — jenom tužby blahé,
Ne v lese — v sadě plného vnad i krás
Toť místo lásky, čas zpomínky drahé.

Šero večerní dvou milenců pojí,
Oni žehnají zašlé zpomenutí,
Doba ukrutná loučení jim strojí
A lásky slzu srdečnou vynutí.

Ňádra mládence divě se zbouřila,

Rty při hovoru tiše se zachvěly:
„Třikrát příroda celá se změnila,
Jak, vyšed z Polska, zde žiji s přátely.

Zanechav otce pln žalu, tesknosti,
S milou matičkou těžce sem se lúčil,
Tam mě žehnají oni v samotnosti, —
Já lidem cizím teď sem se přiučil.

Někteří z přátel mých jsou u královny,
Jiní vrátili se do své otčiny;
Já jen blažený u tebe, Záchovny,
Zůstal sem lásky v otroctví — bez viny.

Žili sme šťastně a žili blaženě,
Ty si mi lásku nehodnému dala;
Chci ji zasloužit, by nepodvráceně
S životem naším v budoucnosti stála.

Aj, teď král všude vojsko sbírá svoje,
Aby v Dalmatsku skáral protivníky,
Ráno i s otcem potáhnem do boje
Pomstit lid tichý a trestat vinníky!“

Jak, Dalibore, i ty mě zanecháš?
Kdože s podporou ke mně se přivine?
Z lůna milenky smrti v náruč spěcháš,
Anť družce tvojí již zoufalství kyne?

„Zažeň mrak s čela, ty najdeš útěchu,
Znáť mě královna jak krajana svého,
Budu ji prosit, by tě pod svou střechu
Přijala vdečně do návratu mého.“

Letí sokol od půlnoci,
     Letí zděšeně,
A zrak jeho slávu hlásá
     Pyšně, vznešeně.

Nese proutík k tomu strojný
     Na hnízdečko své,
Družku hledá, družku vábí
     A ji k sobě zve.

Již se těší, již ji našel —
     Přijde samička,
Než se děsí, polekaná
     Sedne do kříčka,

Křídelka má vytrhané,
     Hlávka sklopená,
Krahujci z divých pazourů
     Ušla zmořená.

Nejsou tobě divé drápy,
     Sokole plavý,
Nehrozí se hněvu tvého
     Krahujec dravý.

Šestý rok mizí — Dalmatsko v pokoji,
  Jeho bán Mladin v Uhersku v zajetí,
Vše z bitky líté svých se v náruč strojí,

  Kláry Dalibor též spěchá v objetí.
    Válčil vítězně, navrací se slávně,
    Teď se splnily jeho túžby dávné.

V dům otce vejde, a starec ho vítá
  Slovy útěchy, z něho se raduje:
Jak na rekovství jeho chvála lítá,
  Co mu vlast za dar v obět připravuje.
    Jun nic neslyší, co mluví, nevěda,
    Srdce i oko jen milenku hledá.

„Zač tě strach jímá? O dívku se bojíš?
  Vždyť znáš, kde sídlí na královském hradě.
Zítra k ní půjdem, a ty se přistrojíš
  Jako mladý zeť. Chci tě já ctít v radě
    Mojí rodiny, neb sis to zaslúžil —
    Znám, žes již dávno po té chvíli túžil.“

Již dvanáct hodin z věže dolů bilo,
  Lampa v komnatě již jen slabě bledne;
Starci Záchovi cos se hrozné snilo,
  Z lože vyskočí — a při oknu zhlédne
    Ňakou ohavu, podobu má panny,
    Vlas je spuštěný a šat roztrhaný.

„Ha, to mé dítě! Pojď dnu, dcéro milá!“
  Dveře otevře. Ona bledá vchází —
„Kam si zelený věneček pozbyla?“
  A ona pláče v bouřlivé nesnázi.
    Nemá věnečka, jenom černé znaky,
    Rosí bledou tvář pomatené zraky.

Plače nevinnost, Dalibora volá,
  Proklíná bratra královny ukrutné,

Nářek po chyžech tratí se dokola —
  A otec poznal ty výhledy smutné.
    Ven se vyrútí plný zuřivosti,
    Ku králi letí na koni v rýchlosti.

Při stole sedí královská rodina,
  Anť Zách vzteklený do chyže se vrútí,
Raní královnu, meč na krále spíná
  I děti jeho ku plači přinútí!
    Nářkem nevinných sluzi se sběhají,
    Na kusy drobné Zácha rozsekají.

Vesňák své dítky do hromady hledá,
  Aby viděly činy ukrutnosti:
Na koni sedí panna trupobledá,
  Její tvář, tělo jsou jen kůže, kosti.

    Bez rtů, bez prstů, oči vyloupené,
    Bez smyslů hledá kol kolem zmateně.

Při ní kat s mečem hlásá všemu lidu:
  Čí je to dítě, a proč uvalená
Jestiť od krále v tu ohavnou bídu,
  Kterouž již potud byla zohavená.
    „Král osoba svatá“, slova z úst mu plynou,
    Poslední vzdechy panny z ňáder hynou.

16. prosince 1842