Príležitostné

Pojď, milá harfo, pojď do lůna mého,
  Tvým zvukům tužby moje chci oddati!
Přijmi je vděčně od přítele tvého,
  On chce srdečnou píseň zazpívati.
    Jen zavzni zvučně, kouzelný nástroji,
    Ať srdce zplesá, mysl se ukojí.

Orle Tatránský, spusť se s výšin dolů,
  Nastroj svá křídla k Dunaji volnému,
Přichyl se tajně k štítu čtverhlavému,
  Kým se vystrojím; i půjdeme spolu
    Za Bílou horu v tichém větrů vání,
    Podat slovenské Slovákovi přání.

Tam, kde se hrdě Bradlo v výš vypíná,

  V lůně rodinky tam on milé žije,
Tam si na zašlou minulost zpomíná,
  Smutně si zpívá — tvář mu slza kryje.
    Památky otců před oči nám staví,
    V sladkých nádějech bratrů mysl baví.

Ontě braček náš, syn matky veselé,
  Libuje v písněch si lidu slavského,
Často u Něho stánek si vystele
  Chýrná veselost ducha nevinného:
    Než když nepřítel proti rodu zúří,
    I v Jeho srdci citové se zbúří.

Nuž zpívej, bratku! Od Tater k Dunaji
  Hlas Tvůj se dvojí mezi dolinami,
Co Ti z Dolňákov tam hlas Tvůj neznají,
  On se pustými ztratí rovinami.
    Tatry vysoké dají Ti ozvěnu,
    Velkou chystají synovi odměnu.

Odměnu? jakou? tu břečtan nekvěte!
  Ač někdy outlý i v puku se zjeví,
On hned zahyne v tom búrlivém světě,
  Velkého muže ověnčiti neví.
    Co Ti zemšťan dá, to všecko pomine,
    Než Tvá Slováka památka nezhyne.

Aj, muži statný, Tatry věrný synu,
  Jenž vedeš bratry své blaha v ustřetí,
Teď pod praporce Tvé se k Tobě vinú,
  Přijmi je vděčně do svého objetí.
    Zpívej Slovensku, ží nám, Matce Slávě,
    Ží dlouho šťastně, dobrý Miloslavě!