Piesne a rečňovanky

Postoj, mladíku, skloň koleno svoje,
  Svatém na místě stojíš otců vlastných,
Zdeť požívali oni mír pokoje,
  Obětě kládli na oltářích jasných.
    Než tomu dávno! — Oh, zašlá století,
    Jak vás vyvábit do svého objetí!

Daremná tužba, hlas můj se jen tratí
  Pomezi stromky vršku zněmčilého,
Co osud vyrval, již čas snád nevrátí,
  Padli sme, padli, do žití bídného.
    Kochat se nám jest jen v sladké náději:
    I sny jsou milé, krásně když se snějí.

Aj, setři slzu — nezkaleným zrakem
  Popatři vůkol ještě na ty kraje,
Jejichžto sláva čněla nad oblakem,
  Lidem tvořila nadpozemské ráje.
    Věrnému synu toto zpomenutí
    Z kalného oka proud slzí vynutí.

Vidíš ten Dunaj? Patři na ty vlnky,
  Jak se stíhají zmútěné po vodě;
Někdy zde hrály jen lehunké člnky,
  Teď pryč unáší již i parolodě.
    Nespěchej, řeko! Tam v dálce se ztratíš
    A v lůno svojich nikdy se nevrátíš.

Ona jen spěchá, nedbá na má slova, —
  Mne nechá zírat na to smutné pole,
Kde zradně zhasla sláva Slovákova,
  Synové padli do cizí nevole.
    Toť ten Slovenska hrbitov národní,
    Jehož zpomínkou zrak se rozpovodní.

Bídný rolníku, či neznáš své hříchy,
  Když tu svatou zem pluhem přeoráváš?
Zhroz se — ty boříš spánek otců tichý
  A svaté kosti z hrobky vyhrabáváš.
    Odlož ten lemeš a skloň hříšnou nohu,
    Za padlých otců pomodli se Bohu.

Oko se kalí, bolné srdce stoná,
  Že dávných otců nelzeť zbudit k stráži,
Že se zdlouhavě vyzdvíhá opona,
  Za níž den skvělý i náš věk oblaží.
    Kdy se zaskvěješ, žádaný dni zlatý,
    A dáš náhradu veličizné ztráty?

Tam vidím Zobor. Tam se Nitra kryje.
  A toť slovenské vrchy jsou i háje.
Za těmi vršky má rodinka žije
  A sladký nektar z úst národa ssaje.
    Rodinko milá, slyšíš svého syna,
    Jak na tě vroucně k Bohu ruky spíná?

Modlím se za vás, ubozí Slováci!
  Slzy krvavé z mutných očí stírám;
Za rod, jenž cizím pod jarmem krvácí,
  Odtudto často v smutku s bratry zírám.
    Tu se siroty spolu scházívají
    A zašlou slávu kradmo opěvají.