ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Výňatky)

Život národů podobá se ouplně životu každého jednotlivce. Oba povstávají, rostou, zažijí dobrého i zlého, chůravějí, stárnou, ochabují a mrou. — Hlavní zásada lidstva jest společenství, poněvadž se bez něho tak málo udržeti může, jako včely bez roje. K tomu náleží i vzájemné vyučování; jeden se učí od druhého a ten opět od jiného. Jedni od druhých přiučuji se uměním, vědám, způsobu života, slovem: dobrému i zlému.

Historické bádání o počátku, příchodu a rozšíření vzdělanosti jednotlivých národů jest velmi zajímavé a poučné. To však považuji za nešlechetné, neslušné, ano i nerozumné, z podobného bádání tomu neb onomu národu urážlivé předházky činiti, ježto celá věc tato vždycky jen pokojným předmětem vědeckého bádání ostati má. V maďarském časopise Társalkodó 1840, číslo 102 praví se beze vší k tomu poskytnuté příčiny, že Maďaři v ohledu vzdělanosti své toliko Němců potřebovali, nikdy Slovanů, a že jich také nikdy potřebovati nebudou.

Brzy na to četl jsem v tom samém časopise (čís. 10) od pana Job. Zmeškala^[14] de Domanovecz et Lestine, někdejšího inšpektora protestantského oravského seniorátu — a nemýlim-li se, mého bývalého spolužáka — dozaista však rozeného Slováka — zcela neočekávané vyjádření proti Slovákům. — Uherští Slováci — pokud mi povědomo — jsou v tom způsobu v dějepisu jediní, jímiž teprva v nejnovější době od mnohých lepších, znamenitějších a vzdělanějších spolubratrů, beze všeho provinění, velmi trpce a nepřátelsky se zachází a opovrhuje, jichžto mnozí i v politickém ohledu v nedůvěru uvádejí a na ně co nevěrné poddané veřejně žalují.

V tomto nepřátelském rozhorlení napsal také p. Zmeškal, že símě protestantismu v Uhrách od Maďařů a Němců, nikoli ale do Slováků rozsívano bylo. Qui multum probat, nihil probat (kdo mnoho dokazuje, nedokáže ničeho). Zapomenulť on ve svém, bůh sám ví čím pobouřeném rozhorlení, že učení husitské, kteréž u nás luteránstvu cestu proklestilo, českými vystěhovalci do Uher přineseno bylo a že spiský Slovák Cyriak první byl, kterýž roku 1523 Wittenberg navštívil.

Psaltě p. Zmeškal dále:^[15] „Od severních Slovanů Maďaři sotva čemu jinému se přiučili nežli pálení kořalky, toho nektaru sprostého lidu slovanského, a podvodnému falšování vína.“ — Táži se však: „K čemu se tady severní Slované uvádějí?…“ pane krajane, jmenem a šlechtictvím tak dobře Slovák jako já psát a důvodně psáti jest dvojí. — Že ste „pálinka“ nedobře volili, hnedle vám okáži; jest mi líto, že ste se před veškerým čtenárstvem Századunku tak příliš odhalili…

Jakých řemesel a umění Maďarové z Asie s sebou přinesli, o tom velmi slabé stopy se nalézají. Že však národ, kterýž více jak milion duší počítal, bez řemesel býti nemohol, samo sebou vysvítá, an bez řemesel žádný národ býti nemůže. — Domnívám se, že by nám již sama řeč v bádání tom přispěti mohla. Neboť proč Maďar svých vlastních názvů má, to musel již v Azii znáti. Byloby jen potřebí, abychme o staré maďarské řeči více vědeli, než posaváde víme. Nejstarší památky řečí té jsou pohřební řeči od roku 1182 — 3, na něž se pán Horvát v Tud. Gyüjt. 1835, 1 tak výborně odvolával. V těch se ale již několik slovanských názvů nachází, totiž: „milost, braty“. Však i v té případnosti by velmi těžko bylo všeho rozluštiti. — Jak n. p, možno vysvětliti, proč Maďarové pro tři dny v týhodni vlastních pojmenování mají, pro čtyri však slovanské jména použili? „Dél“ — poledne, „este“ — večer, proč ale „ebéd“ a „vacsora“ ze slovenského vzali? Pečené maso jedli jistě i dříve; proč je ale nazvali „pecsenye“? Tak se dá také mysliti, že jim rolnictví již v Asii známo bylo. Proč přijmuli od Slovanů k. p. széna, szalma, kalász, kasza, gereblye, borona a jiné? Neměli proto žádného vlastního pojmenování, jakož n. p. pro více části lidského těla svých vlastních, nejvíce jednoslabičných jmen již od dávna měli. To by nám měl p. Zmeškal, ten kovaný Maďar, vysvětliti. — Zdá mi se, že Maďarové již od dávna velmi náchylní byli řeč svou za cizí vyměnovati. Jak hojných tu máme příkladů, že celé maďarské osady slovanskými, horvatskými se staly, a posaváde se změňují. Jen o zněmčování mi ničeho povědomo není.

Slovenští čižmáři užívají až posaváde při řemesle svém maďarských technických názvů, totiž: fordító, lábszíj, fonal, keritő, sarkhajtó, czifrasó, musta, hoval. — Šnůrkáři podržují: sujtás, bujtás, sikalló atd. Z toho se lze domýšleti, že Maďarové tato řemesla s sebou přinesla, kterým se pak Slováci od nich přiučili. — Při jiných řemeslech, které Slováci provozují, nepozoroval jsem žadných maďarských názvů. Stáloby to za práci, aby se všechny řemeselnické významy blíže skoumaly. — Kožešníků „szücsök“ měli Maďaři též; však i tyto řemeslníci byli již dříve v Europe známi. — Z toho může p. Zm. pozorovati, že by se ku straně Maďarů i Slováků něco více promluviti dalo, nežli pouhé „pályinka“, kdyby se jen člověk lépe poohlednul…

Čemuž a kdy se Maďarové od Slováků, a tito od něch učiti počali, o tom se nám zevrubných zpráv nedostává. Velmi jisto je však, že prvnější nejen pouhá jména, nýbrž i řemeslo od Slováků přijali. Tak n. p. má Maďar pro „maso“ své vlastní jméno „hús“, řezníka však nazýva slovenským jménom „mészáros“, poněvadž toto řemeslo teprva v Europě poznal. — Že Maďarové plátno znali, dokazuje slovo jejich „vászon“. Tkalcovskému řemeslu naučili se však teprva od Slováků, a tudiž tkalce „takács“ nazývají; to samé platí o hrnčířství, neboť hrnek „fazék“ jmenuji, a hrnčíře ze slovenského názvu „hrnčár“ „gerencsér“ nazvali.

Dle Dankovského kriticko-etymologického slovníku 1834 nachází sa v maďarské řeči mezi 1428 slovy 170 maďarských a 622 slovanských; tedy více jak třetina. Kdyby se komu zlíbilo všechna slova slovenského kořene a původu projíti, mohloby se ještě velmi mnoho podobného odvozování docíliti a výsledek toho byl by: že Maďarové v ohledu vzdělanosti, rolnictví a řemeslnictví od Slováků velmi mnohému se přiučili. K tomu náležejí n. p. pořádne byty: ablak, pitvar, pincze, kulcs, asztal, abrosz atd.

Co se vědomostí dotýče, tedy jest dávno známo, že se mezi Slováky mnoho vzdělaných mužů nacházelo, od nichž, poněvadž nejvíce latinsky nebo německy psali, i Maďarové mnoho získali. — Uvedu zde jen slovutného dějepisce Thuróczyho, Moravana Amosa Komeniusa,^[16] kterýž patackou (Pataker) školu na nejvyšší stupeň dokonalosti přivedl; Béla z Očové, znaměnitého země- a dějepisce; Benczura z Jasenova, publicistu. Potom jest tu Feješ Jan, polyhystorik; Kollár dějepisec; Korabinský, zeměpisec; Lipský, vydavatel nejlepší mapy; Mikovíny z Abelova, Pray, dějepisec; Bartholomeides, zeměpisec; Valaský, spisovatel nejlepšího dějepisu literatury v Uhřích; Ribiny, dějepisec. Poloslováci byli: Engel, dějepisec; Schwartner, statistik. — Nyní to záleží pouze na vůli p. Zmeškala, aby proti těmto rovněž tolik učených a zasloužilých maďarských spisovatelů, jakož i učitelů Slováků, vypočítal.

Výsledek toho všeho jest: že Maďarové od Slováků znamenitých k jich vzdělanosti a oustavám důležitých zřízení poznali a přijali, že však i Slováci od Maďarů lecos pochytili. Quod uni justum, alteri aequum!…