ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ach, jak bídný, ach, jak marný
Jest život člověka!
Jako mhla povstávající
A rychle pomíjející:
Tak jsou lidé zde žijící.

2.
Ach, jak bídní, ach, jak marní
Jsou dnové člověka!
Jako voda prudce beží
A v běhu se nezadrží:
Tak život náš rýchle mizí.

3.
Ach, jak marná a nezdarná
Jestiť radost světská!
Jak se čas v hodině mění
A temná noc v světlo denní:
Tak co chvíle jí víc není.

4.
Ach, jak marná a jak zradná
Jest krása člověka!
Neb jako květ rychle vadne,
Když naň horké slunce padne:
Tak se krása mění snadně.

5.
Ach, jak mdlá jest a nestálá
I síla člověka!
Neb byť byl jak Samson silný,
Však skrze smrt v okamžení
Může býti přemožený.

6.
Ach, jak marná a klamlivá
Jest i lidská sláva!
Před nímž se dnes všecko koří,
Toho zítra smrt umoří,
Jeho sláva v hrob se zboří.

7.
Ach, jak bídné, ach, jak marné
Jest všecko na světě!
Neb cokoli zde vidíme,
Zvadne, padne a pomine,
Jen bohabojný nezhyne.

8.
Protož povstaň, své duše chraň,
Člověče v tom světě;
Světskou marnost, nešlechetnost
Odvrz i všecku bezbožnost:
Tak vejdeš v nebeskou radost.
M. Frank

Ach, kdyže jen má smrt přijde?
Bože, můj čas uchází;
A my hříšní v této bídě,
Která na nás přichází
Od člověka prvního,
Otce všech nás padlého,
Musíme jen na čas žíti,
Potom prach a popel býti.

2.
Já sic čekám s ochotností
To skonání časů svých;
Však semeno smrtelnosti
Nosím ve všech údech svých;
Aj, vždy jeden po druhém
Béřeme se, jdouce ven,
A již mnohý leží v hrobě,
Kterého jsem znal v osobě.

3.
Ale, Bože, co tam myslit,
Když budu již umírat?
Kde má tělo po smrti být?
Kam se duše ubírat?
Ó jaká tu myšlení!
Komu bude mé jmění?
A kde budou moji milí
Rozptýleni v takou chvíli?

4.
Než nač jest to pečování?
Zdaž nemám jít ku Pánu?
Raděj dnes, než na svítání,
Když vím, že z mrtvých vstanu;
Já to světu rád přejem,
Že zůstane všecko v něm;
A svým milým nechám Boha,
Který živ jest, všecko moha.

5.
Pane živých, také mrtvých,
Dej mi šťastné skončení,
Ať ducha dám do rukou Tvých
Bez strachu a soužení;
Tělu mezi křesťany
Dej slušné pochování,
Dej mu tíše spočívati
A vesele z mrtvých vstáti.
K. Neumann, S. Hruškovic

Aj, což člověku prospěje,
Byť získal i všecken svět?
Neb prvé, než se naděje,
Uvadne co krásný květ;
Dnes zdrav jest, zítra v nemoci
Leží, nemaje pomoci,
Upět musí dnem, nocí.

2.
Byť měl i největší sílu
Člověk, však smrt okusí;
Manžel manželku svou milou,
Nechtě, opustit musí,
Příkladů pak jest nemnoho,
By milí času jednoho
Vyšli ze světa toho.

3.
Otec za milého syna
Vše by hotov byl dáti,
Když přijde cíl a hodina
Ničím ho nevyplatí;
Chtěl by sám za něj umříti,
Statky, zboží jemu příti,
Jej za dědiče míti.

4.
A matka dcery své milé
Kvílením nevyplače,
Byť plakala dlouhé chvíle,
Nemůž’ býti jináče;
Byť chtěla za ní umříti,
Aneb i v ten hrob s ní jíti,
Nemůže ji vzkřísiti.

5.
I dítky i rodičové
Rovně z světa scházejí,
A mnozí mladí otcové
Odjíti preč musejí;
Co k tomu ditky řeknete?
I vy za nimi půjdete
A v nebi je najdete.

6.
To vědouce, věčný Králi,
Dejž bychom v každou chvíli
Z nepravostí svých se káli
A vždy hotovi byli
Opustit světa marnosti
A přijít do Tvé radosti,
Připravené z milosti.

Co se mnoho staráme
O světskou čest, jmění,
Když na světě nemáme
Stálého bydlení?
Naši rodičové
A všickni předkové,
Kteří někdy živi byli,
Kamž se již poděli?
Ze světa odjeli,
Jako by nikdy nebyli.

2.
Ten cíl jestiť každému
Uložen hříšnému,
Vládci i poddanému,
Slavnému, nízkému;
Mladý, jako starý
Zaroveň na máry
Musí jednou se složiti;
Žádného důstojnost,
Ani statků hojnost
Smrti nemůž’ odkoupiti.

3.
By všech lidí zmořila,
O to se smrt snaží;
Nic zde hodnost, nic síla,
Nic mladost neváží;
Dobře sobě radí,
Kdo se učí z mládí
K tomu cíli se chystati,
Neb nevíme jistě,
Kde, na kterém místě
Smrt náhlá koho zachvátí.

4.
Ej, pokud čas milosti
V tomto světě máme,
Oplačmež svoje zlosti,
V kterých se kocháme
Řkouc: Pane Bože náš,
Rač varovati nás
Od všeho zlého v tento čas;
Nakládej tak s námi,
Jak Otec s dítkami,
Odpusť nám hříchy a nás spas.

Dnes žiji, než dočkám-li rána?
Kdo nazře do budoucnosti?
Protož vzývám Tě, svého Pána,
Veď mne sám k mé povinnosti,
Bych byl hotov v každé době
Ku vydání počtu Tobě.

2.
Z rána vidno květ v jeho kráse,
A pod večer již uvadá;
Tak i člověk dřív, než nazdá se,
Se vší svou slávou v hrob padá;
Ó nemař čas svůj, člověče,
Neb neznáš, kdy ti vyteče.

3.
Co má dnes býti vykonáno,
K tomu dnes přičiň pilnosti;
Kdo ví, svitne-li tobě ráno?
Neodkládej s povinností,
Den přešlý se víc nevrátí;
Věk roste, život se krátí.

4.
I utíkej marného světa
A hledej nebeské vlasti,
Tam pokoje palma prokvétá,
Tu stálý boj, práce, strasti;
Čas zkoušky skoro uletí
A věčnost jí jde v zapětí.

5.
Protož bdět budu času všeho
A chodit v bázni Tvé stále,
Bys naleznul mne hotového,
Byťbys nadšel nenadále;
Tak vejdu v Tvou radost, Pane,
Když mi jít odsud nastane.
S. Chalupka

Jáť, Pane Kriste, vím jistě,
Že jednou mám umříti,
Ale kdy, na kterém místě
A jak z světa mám zjíti,
To mi, Pane, známé není,
Však stojí v Tvém uložení,
Ty sám znáš mé skončení.

2.
A poněvadž v samém Tobě
Vzkládám všecko doufání,
A mé srdce v každé době
Jen v Tobě má kochání,
A věřím, žes mne vykoupil,
Když jsi pro mne s nebe sstoupil,
Hřích, smrt, ďábla obloupil:

3.
Protož prosím Tě, můj Kriste,
Rač mne v tom upevniti,
Bych mohl svědomí čisté
A víry stálost míti,
Až by duše z těla mého,
Z toho stánku smrtelného,
Vešla do ráje Tvého.

4.
Dej mi, bych mohl rozumně
Z tohoto světa zjíti,
V mé paměti posilniž mne,
Abych tak poručiti
Mohl duši svou s radostí
A na lůžku svém v tichosti
Vyjít z této žalosti.

5.
Mám-li pak podle Tvé rady
Nenadále zemříti
Skrze nešťastné případy,
Meč, mor, hlad, hromobití,
Teď Tobě napřed svou duši
Oddávám, Pane Ježíši,
Nebo Tobě přísluší.

6.
A tak v mém posledním boji
Rač mi přítomen býti,
Abych vítězně v pokoji
Mohl oči zavříti;
A jako svíce, v tichosti
Vyhasnouti bez těžkosti,
Dej mi to z své milosti.

7.
Avšak nechci Tě učiti,
Než Tobě se poddávám,
Učiň, jak sám ráčíš chtíti,
Se mnou, na všem přestávám;
Ty jsi mého života Pán,
Ty mne z milosti spasíš sám,
Buďže zde umru, neb tam.

8.
Nu, již v Tvé ruce svou duši
Odevzdávám, můj Pane,
Ty jsi můj život, Ježíši,
Smrt pak můj zisk zůstane;
I tělo mé v poslední den,
Jakž jsem Tvým slovem ujištěn,
Ty z hrobu vyvedeš ven.
M. S. S.

Jestliže se líbí Bohu
Rozkázat mi zemříti,
Já soudcem v tom být nemohu,
Jak dlouho zde mám žíti;
Můj nejdobrotivější Pán
Nejlépe to rozsoudí sám,
Křivdy mi neučiní.

2.
Sic milé nechám v žalosti,
Když mne smrt v prach položí,
Než anjelé mne s radostí
Uvedou před tvář Boží;
Není veselšího místa,
Není přítele nad Krista,
Vykupitele světa!

3.
Oblíčej mi smrt promění,
Ale mi nechá ctnosti;
Opustím sic vše své jmění,
Než složím i křehkosti;
V mé víře, a ne v mé kráse
Pán Ježíš při mně kochá se,
Ta mne před ním oslaví.

4.
Nesmrtelnost na mne čeká,
Tak věk můj není krátký;
Starost neb mladost člověka
Nejsou nejlepší statky;
Ne mé roky, ale srdce
Souditi bude můj soudce;
Dozrál ten, kdo je věrný.

5.
Ej, nech tedy vadnu, jak květ,
Když jen duše nevadne;
Co mi dal, nech si vezme svět,
Když jen vroucnost nechladne;
V pravé víře setrvání,
V pobožnosti do skonání
Jest náš poklad nebeský.
M. Šulek

Kdo ví, jak blízko mé skonání?
Věk roste, čas můj se krátí:
Ach, jak rychle a bez nadání
Život můj se můž’ skonati:
Bože, pro smrt Syna svého
Popřej skonání šťastného.

2.
Před večerem můž’ jináč býti,
Nežli bylo dnes v čas ranní,
A v našem celém živobytí
Bázni smrti jsme poddáni:
Bože, pro smrt atd.

3.
Nauč mne na smrt bez přestání,
Můj Bože, pamatovati
A k ní skrze pravé pokání
Denně se připravovati:
Bože, pro smrt atd.

4.
Dej mi včasně dům svůj zříditi,
Bych vždy hotov byl, můj Pane,
Odsud na Tvůj rozkaz odjíti;
Jako chceš, nech se mi stane:
Bože, pro smrt atd.

5.
Zoškliviž mi světské marnosti,
Dej, bych si oblíbil nebe
A po jeho toužil radosti,
Žádaje býti u Tebe:
Bože, pro smrt atd.

6.
Očisť mne, můj Bože, hříšného,
Pro Ježíše, svého Syna,
Přidržímť se Jeho samého,
On jest radost má jediná:
Bože, pro smrt atd.

7.
Já jsem Krista oblekl svého
Hned při krstu svém duchovně;
Tys mne přijal za syna svého,
Pečovals, co Otec, o mne:
Bože, pro smrt atd.

8.
Přijď, ó smrti, zítra aneb dnes,
Tebe s Kristem se nebojím,
Že mne On uvede do nebes,
Tou nadějí srdce kojím:
Bože, pro smrt atd.

9.
A tak živ jsem bez tesklivosti,
Věda, že jednouc v pokoji
Do nebeské vejdu radosti,
Jenž mně připravená stojí:
V Kristovém pak umučení
Dojdu věčného spasení.
D. Stránský

Když přijde má hodina,
Že budu mít umříti,
Kriste, Tě Hospodina
Prosím, rač se mnou býti;
Ty sám mne sprovoď a spas,
Uděl mi milosti své,
Duši svou v poslední čas
Poroučím já v ruce Tvé.

2.
Hříchové se oboří
A budou mne kousati,
Neb jich co písku v moři,
Avšak nechci zoufati;
Smrt, Pane Ježíši, Tvou
A Tvé předrahé rány
Přivedu na pamět svou,
Tyť budou mé obrany.

3.
Úd jsem, v tělo Tvé vtělen,
Tomu se těším z srdce,
Nebudu, vím, oddělen
Od Tebe v smrti půtce:
Umruliť, umru Tobě
A vždy budu bezpečný;
Nebs Ty mne koupil sobě,
Získals mi život věčný.

4.
Poněvadž jsi z mrtvých vstal,
Nezůstanuť já v hrobě;
K Bohu Otci se dostal,
Dostanuť já se k Tobě;
Kdež jsi Ty, tam já přijdu,
Při Tobě budu věčně;
A protož odsud vyjdu
Vesele a bezpečně.
J. Hermann

Když se smutné žití mého
Zblíží okamžení;
Tělo půjde k porušení,
Duch pak v kraje světa neznámého.

2.
Hrobe, smutná prachu skrýše,
Nechci se tě báti;
Přijmi, když se budu bráti
Odsud, mé mdlé kosti k sobě tíše.

3.
Srdce sice pronikají
City tesklivosti,
Anť se slzy truchlivosti
Přátel nad mou smrtí vylévají.

4.
Ach, tam jaro, léto, jeseň
Není v hrobu lůně;
Místo milé kvítků vůně
Kryje bledé tváře černá pleseň.

5.
Darmo pozůstalí milí
S truchlým pláčem ruce
Nad svých ztrátou k nebi pnouce,
Darmo rodič, brat a sestra kvílí.

6.
Ale tenť jest los zde lidí:
Těsnou jíti bránou
Dříve, nežli zvěstovanou
Duše v nebi věčnou radost vidí.

7.
Zde kříž, strach, žel, žádost vroucí
Srdci péče množí,
Potom má jen pokoj Boží
Míti, když již přestane víc tlouci.

8.
Kde jest, hrobe, tvá mrákota?
Smrti, tvé vítězství?
Ej, nám dá věčné království
Kristus Ježíš, ten dárce života.
J. Kollár

Marnost v světě nad vše marnosti,
V němžto nic jistého není,
Co by zůstalo v své stálosti
A nevzalo porušení;
V čem se nejvíce kocháme,
To mine, než se nadáme.

2.
Když člověk jest v nejlepším květě
A vší rozkoší oplývá,
Rychle, podťat co tráva v létě,
Umírá, v hrob vložen bývá;
Musí ten svět opustiti
A k oné věčnosti jíti.

3.
Co nám prospěje světa sláva,
Aneb jmění, které máme?
Krátký čas člověk živ zůstává,
A všecko zde zanecháme;
Co jsme koli shromáždili,
Jen na malou trvá chvíli.

4.
Dokuď jest čas milosti Boží,
Strojmež se do věčných stanů;
Nepečujmež o časné zboží,
Náš poklad jest v Kristu Pánu;
Tomu nebeskému jmění
V světě nic rovného není.

5.
Ach, nešťastní, kteříž pro marnost
Jezu Krista opustili,
Oblibujíce světa žádost,
Ó by se zas navrátili
K víře, lásce, pobožnosti
A k života šlechetnosti.

6.
Odejdi preč, ty marný světe,
Spolu také, časná slávo,
V tobě se vše na opak plete,
Nemáš ke mně více právo;
Já jsem sobě zvolil svého
Spasitele přemilého.

Mého života každý rok
Činí mi bližší k hrobu krok;
Život se skrze dny tratí,
Čas milosti tím se krátí,
Věčnost za ním má nastati.

2.
Dej mi, Pane, to poznávat,
Jak krátce zde mám zůstávat,
Jak snadno se život stráví,
Jak snadno klesne mé zdraví,
Duše před soud se postaví.

3.
Víru skutkem dokazovat,
Bližních upřímně milovat,
Připravovat se k věčnosti,
Dal Bůh na to času dosti
I při života krátkosti.

4.
V tom dej mi, Bože, čas trávit,
Poblouzení pak napravit,
Ať všecko to věrně konám,
K čemu život od Tebe mám,
Tak nedbám, kdykoli skonám.

5.
Ukrať potom, jak chceš, roky,
Zvlášť když se blíží čas hořký;
Jen neukrať své milosti,
Na tom budu míti dosti,
Nebo stvořils mne k věčnosti.

6.
Co škodí života krátkost?
Krátká jest v světě i sladkost;
Bůh ne roky, ale věrnost
Odmění tam pro svou milost,
Kdo to má, ten živ byl zde dost.

7.
Však Bůh lepší věk zaslíbil
Tomu, jenžby zde věrný byl;
Věrný, můj Ježíši Tobě;
Již se tě nelekám, hrobe,
Život věčný čekám sobě.

8.
K věčnosti já jsem stvořený,
K věčnosti i k vykoupený,
Po věčnosti duch můj touží;
To vše k jistotě mi slouží,
Že smrt jen můj věk prodlouží.
M. Šulek

Slušíť na to každý čas mysliti,
Co má potom budoucího býti,
Světské utěšení
Ustavičné není.

2.
Jakž můžeme marnost světa znáti,
Na předešlých sobě příklad bráti,
Kterak jich marnosti
Minuly v rychlosti.

3.
Lepšíť jistě jest dobré svědomí,
Nežli rozkoš, světské utěšení;
Kdož ho můž’ dojíti,
Můž’ vždy vesel býti.

4.
Pokuď ještě trvá čas milosti,
Pospěš každý opustit své zlosti;
Neb zde kratochvíle
Mají krátké cíle.

5.
Nemeškej již, ani neprodlévej,
Žeť jest ráno, na to nespoléhej;
Někdy na usvitě
Těžká smrt ssouží tě.

6.
Ujíti jest nelze tomu cíli,
Bychom pak zde sto let živi byli,
Musíme zemříti,
Porušení vzíti.

7.
Svět pomine i marnosti jeho,
Pospěš každý ven vyjíti z něho,
Hledej bytu svého
V nebesích věčného.
J. Silvanus

Spočívejte již v pokoji
Vy, které sotva znal svět,
Jenž jste padli v krátkém boji,
Co podťatý kosou květ;
I vy, jenž jste z těla ven
Po dlouhém soužení jen
Vyšli na hlas Páně vděčně:
Spočívejte tíše, věčně.

2.
Vy, co jste o svět nestáli,
Vždy na nebe myslíce,
Věrně povinnost konali,
I po trní chodíce,
Jenž jste velké oběti
Museli přinášeti,
Proto bezděk se loučili
Od práce; buď vám sen milý!

3.
I vy, co jste toužívali
Po srdci jen jediném;
Avšak často truchlívali
V duchu u víře tichém,
Že vás nikdo konečně
Nemiloval srdečně;
Předce jste ten svět žehnali;
Dej vám Bůh ráj lásky stálý!

4.
Též i vy, co jste neměli
Pokoj v boji života,
Jenž jste, proti zlosti smělí,
Tam, kde byla dřímota,
Křísili život nový
Ducha pravdy, hotoví
K zmužilému ctnosti činu;
Spočívejte v Hospodinu!

5.
Ach, i vy, mé drahé duše,
Jenž jste mne milovaly,
Pokud ještě v zemském rouše
Se mnou jste přebývaly,
Jenž jste mne vždy těšily,
Vždy mi dobře činily;
Přijmitež tu slzu vděčnou,
A Bůh dej vám radost věčnou.
K. Kuzmány

Světská čest, rozkoš, sláva,
Časné zboží, jako tráva
I květ polní, zhyne
S všelikou nádherností
I podvodnou hodností;
Člověče, se rozpomeň,
Zlý život v dobrý proměň.

2.
Pamatuj na svůj konec,
Neb jest před dveřmi smrt, to věz,
A můž’ tě preč vzíti;
Když zaklepá, tehda ty
Musíš odsud s ní jíti;
Činil-lis co dobrého,
Budeš míti mzdu z toho.

3.
Tam bude platiti víc
Čisté srdce, nežli tisíc
Tisíců pokladů;
Kdo se zde smíří s Bohem,
Ten ujde pokutám všem;
Kdo plní vůli Boží,
Bude mít věčné zboží.

4.
Lepší dobré svědomí
Jest,než plné zlata domy
I vše perly drahé;
Šťastný jest, kterýž to má
A vzývá Hospodina,
Tomu Bůh vše hříšnosti
Odpustí z své milosti.

5.
Kristus mluví zjevně všem:
Ten, kdo chce panovati v mém
Království vždy se mnou,
Nechť vezme kříž svůj na se
Rád mile v každém čase,
Boha Otce miluje,
Mne ve všem následuje.

6.
Řeď se podle slov Jeho
A chval Ho času každého
Podlužnou vroucností,
Řka: Bože Trojjediný,
Tobě buď sláva nyní
I na věčné věčnosti
Vzdávána na výsosti.
M. Weiss, B. Korony

Učiň se mnou, jak se líbí,
Spomoz mi v mém soužení!
Bože, dej ať mi nechybí
Tvá milost v mém skončení;
Přijmiž v ruce své mou duši,
Dej šťastný konec, jak sluší.

2.
Já vždy rád půjdu, můj Pane,
Kamžkoli mne chceš míti;
Neb vím, žes vždy laskav na mne,
Ač musím zde umříti,
Opustit milé přátely,
Kteříž mne v srdci svém měli.

3.
Jen tělo spočívá v zemi,
Duše k Tobě přichází,
V ruce Tvé bez porušení
Život věčný nachází;
Zde jest jen bída, trápení,
Udolí pláče, soužení.

4.
Smrt, peklo, ďábel, hřích a svět
Víc mi již neuškodí;
Tys, Pane, můj hrad a má zeď,
Z níž mi pomoc pochodí;
Tvůj drahý Syn z své milosti
Zaplatil za mé hříšnosti.

5.
I což tedy mám truchliti,
Když k slávě a k radosti
Mohu v té ozdobě jíti
Kristové nevinnosti?
Dobrá noc ti, marný světe!
Mé štěstí jen v nebi květe.
Her. Schein, S. Hruškovic

Velmi miluji Tě, Pane,
Nerač zapomínat na mne
Z milosti a dobroty své;
Všeliká světa ozdoba,
Nebeská, zemská způsoba
Nic nejsou proti slávě Tvé;
Protož já na tom dosti mám,
Když Tě, Pána, při sobě mám,
Nejmilejší Spasiteli,
Všeho zlého zbaviteli,
Ó Ježíši!
Dejž radosti bez žalosti
Dojíti, kdež všeho dosti.

2.
Však já to všecko uznávám,
Tělo, duši, cožkoli mám,
Žes mi to ráčil dáti sám;
Dejž mi také ten dar, Pane,
Bych to užíval k Tvé slávě,
Bližnímu k pomoci pravé;
Odvrať falešné učení
Skrze ďábelské svedení,
Dej mi v kříži trpělivost,
Pravou v modlitbě bedlivost,
Ó Ježíši!
Dejž radosti bez žalosti
Dojíti, kdež všeho dosti.

3.
Nechť, Pane, svatí anjelé
Mou duši z světa vesele
Sprovodí do Tvé radosti,
Do Abrahamova lůna,
Kdež věrným slávy koruna
Odložená Tvou milostí;
V nebeské kdežto jasnosti
Plná radost bez žalosti,
Bez konce, věčně přebývá,
Aniž jí kdy co ubývá;
Ó Ježíši,
Dejž radosti bez žalosti
Dojíti, kdež všeho dosti.

4.
Když pak má duše v nebesa,
Poslední cestou se bera,
Půjde, popřej milosti své,
Ať tělo bez velikého
Trápení všelijakého
Položí se v komůrce své;
Tak ze sna smrti vzbudiž mne,
Ať na Tě patří oči mé,
Maje v Tobě potěšení,
Všeho neštěstí sproštění;
Ó Ježíši!
Dejž radosti bez žalosti
Dojíti, kdež všeho dosti.
M. Schalling, J. Tranovský

Žehnáme tě! Amen, Amen!
Spočívejž v Bohu, jejžto Pánem
I nebe i zem nazývá!
Došel běh tvůj konce svého,
Duše u Otce nebeského
Věčných radostí požívá;
Přeblahoslavený!
Věčně oslavený,
Již v tvář hledíš
Tvorce všeho,
Otce svého,
Mezi zvolenými Jeho.

2.
Žehnáme tě! Amen, Amen!
Spočívejž v Kristu, jejž Bůh Pánem
Ráčil nám ustanoviti;
Od hříchu Ním vykoupený,
Máš podíl v Jeho spasení;
I za tě ráčilť zemříti;
S Golgata snesli Ho,
V hrobě složili Ho,
Oběť Boží;
Než On smrt jal
A slavně vstal
A jméno nad vše jméno vzal.

3.
Žehnáme tě! Amen, Amen!
Spočívejž v Duchu, jenžto Pánem
Nám zeslán, nás potěšuje;
Ním posvěcen, jižs více vzal,
Nežli jsi sám kdy sobě žádal;
Onť nám zjevně osvědčuje,
Že přijdeme k Tobě
I my v oné době
Oslavení,
A spojí zas
Na věčný čas
Bůh v městě velebnosti nás.
Boh. Klopstok, K. Kuzmány

Žádné okamžení,
Žádné místo není,
Kde bych neměl těch myšlení,
Že smrt na mne
S poslední hrůzou připadne;
Ach, Bože, v tom mém soužení
Ty buď sám mé spomožení.

2.
Tu bydlo nestálé,
Tu smrt vládne stále;
Ta moří velké i malé,
Všecky pořád,
Neplatí žádný stav a řád;
Ach, Bože, atd.

3.
Nic lidské léčení,
Nic žalost, kvílení,
Nic přítel prospěšný není;
Vše, co svět má,
Od smrti mne nevyjedná;
Ach, Bože atd.

4.
Žádné světa zboží
V smrti neosoží;
I reka do hrobu vloží;
Čest, moc, síla
Vždy u ní za nic nebyla;
Ach, Bože, atd.

5.
V té těžké neřesti,
Kterou musím nésti,
Když přijdou smrti bolesti,
Kdož mi tehdá
Potěšení v té bídě dá?
Ach, Bože, atd.

6.
Když tam mé zlé mravy
A zákon Tvůj pravý
Před oči mé se postaví,
Kdo retuje?
Kdo se nade mnou smiluje?
Ach, Bože, atd.

7.
Když se můj zrak ztratí,
Rozum se převrátí,
Srdce bude se pukati,
Můj zástupce,
Kdo bude v té smrti půtce?
Ach, Bože, atd.

8.
Bože, přijmi mne sám
K sobě v svůj věčný chrám,
Když svůj časný běh dokonám;
Volám k Tobě,
Dokuď jen ducha mám v sobě:
Ach, Bože, v tom mém soužení
Ty buď sám mé spomožení.
M. Frank, S. Hruškovic