ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bože, věřím, že i duch můj,
Když mé tělo vejde v hrob svůj,
Spatří blíže oblíčej Tvůj.

2.
Nadějí nesmrtelnosti
Již jsi zde v této časnosti
Naplnil mé vnitřnosti.

3.
Srdce moje i při smrti
Žádá sobě živobytí,
S přátely ještě bydliti.

4.
A zdaž jsi Ty tuto žádost
Nevštípil doň, by ta radost
Levila v životě žalost?

5.
I proč bych já z Tvé milosti
A nekonečné moudrosti
To neměl čekat s radostí?

6.
I příroda ukazuje,
Že se všecko obnovuje,
Co čas zimní usmrcuje.

7.
Počátečník zde jsem v ctnosti,
Jen v první škole známosti,
Za hrobem jest čas zralosti.

8.
Zde rozsívám, tam mám žíti,
Dejž se k tomu připraviti,
Tak mi s Tebou, s Kristem býti.
J. Seberíni

Bychť ještě kvílil noc po noci
A trpěl bolest den po dni,
Máť Bůh můj i pro mne pomoci,
I mně se ten den rozední,
V němž všeckých neřestí zniknu
A v život nový proniknu.

2.
Dokonám běh, boj dobojuji,
Přijdu k milému pokoji;
Rány, pro které teď běduji,
Razem se navždy zahojí,
A jenž jsem nyní sklíčený
Budu co znovuzrozený.

3.
Slunce Boží, světlo mé víry,
Nesmrtelnost, nesmrtelnost!
Ty radost bez konce a míry,
V tobě všecka zdejší žalost
Mizí, jako noci stíny
Za jasné ranní hodiny.

4.
Blahoslavené okamžení,
Které mé slzy osuší,
V němž moc Boží z toho vězení
V nebesa pojme mou duši,
Když prolétnu hvězdnou cestu
K věčné Boží slávy městu.

5.
Spasení mé, Bože veliký,
Otče můj v Ježíši Kristu!
Jakéže Ti vzdáti mám díky
Za naději tuto jistou?
Ej, chci pro ní vše bídnosti
Snášet s tichou spokojností.
J. Lavatter, K. Kuzmány

Co v nás myslí, není tělo:
I mrtvé by myslet mělo?
V nás myslí dchnutí Boží!
Co poznává cestu ctností,
Co kráčí k dokonalosti
A sáhá k nebes zboží,
K tomu smrt, hrob nemá práva,
Neb ho věčná čeká sláva.

2.
Co v nás žije a vždy roste,
Když již i tělo doroste,
Ba i když věkem klesá;
Jehož rozumu, umění
Nikde známé meze není,
Co vždy dál jíti plesá,
K tomu smrt, hrob nemá práva,
Neb ho věčná čeká sláva.

3.
Ba i naše tělo živé
Mře a prach jest, jako dříve;
Nejde k dokonalosti;
Duch jest, který živ jest věčně,
Ač bydlí v těle konečně
Poddaném smrtelnosti;
K tomu smrt, hrob nemá práva,
Neb ho věčná čeká sláva.

4.
Co rozum těžce poznává,
Kristus u víře znát dává,
Budiž Jemu věčně čest!
On vyvedl život z hrobu,
Chval Jej duch náš v každou dobu,
Neb Ním nesmrtelný jest,
K němuž smrt, hrob nemá práva,
Neb ho věčná čeká sláva.

5.
Duch náš jest duch věčný, Boží,
Osten smrti jej nezloží,
Ztroskotánať jest cele!
My hledět tváří v tvář Boha
A blahoslavenství mnohá
Máme u Spasitele;
Tam pokoj, svoboda věčná,
Radost, sláva nekonečná!
P. P. Šramko st.

Já jsem pro věčnost narozený,
Pro lepší svět ustanoven;
Nebude život můj zničený,
Když stan těla bude zbořen;
Přivelký jsa jen pro časnost,
Jistě určen jsem pro věčnost.

2.
Ó co jest všecko zemské jmění?
I kdyby ono mé bylo,
Mého srdce vřelé toužení,
Předce by nenasytilo;
Duch s prachem nejsa spokojen,
Nebem jen můž’ být ukojen.

3.
Však láska Boží mne stvořila
K vyšší radosti a slasti
A do srdce mého vložila
Tužbu po nebeské vlasti;
A Bůh nám žádný cit lživý
Nevštípil,
On jest pravdivý.

4.
Žádost: Jej věčně milovati,
Jeho pravdy plnost uzřít,
Jak se to zde nemůže státi,
Musí se v nebi naplnit;
Bůh, který nám dal tu žádost,
Jistě ji učiní zadost.

5.
On jestiť spravedlivý soudce,
Věrně bude své souditi,
Ač je zde i nejeden škůdce
Usiluje potupiti;
Pokrytec, který zde má čest,
Tam jistý musí vzíti trest.

6.
Může-li Bůh činit jináče?
Není-li pravdy u Něho?
Neslyší-li On věrných pláče
A nesprostí-li je zlého?
Ó já na to chci umříti:
Víra musí zvítěziti.

7.
Živ jest Ježíš! Kdo mne zatratí?
On pojistil nesmrtelnost!
On mne mocně z smrti vychvátí
A uvede v věčnou radost,
V kteréžto, Ním oslávený,
Vezmu své věčné spasení.
J. Hermes, K. Kuzmány

Jsem-li jen na okamžení
Stvořen k této časnosti?
Stvořen pro krátké mámení,
Ne pro věčné radosti?
Je-li ta moc, níž myslím,
Jen dech, pára aneb dým,
Která mizne v onu dobu,
Když mne složí smrt do hrobu?

2.
Všecken-li budu v tom hrobě
Kořist porušenosti?
Ach, vím, že na prach v té době
Rozpadnou se mé kosti. —
Měl-li bych tu konec vzít,
Cele žití zbaven být
S Jobem by jsem v svém trápení
Lál dni svého narození!

3.
Nemá-li vést do jiného
Světa mne toto žití,
Nač jsem uveden do něho?
Nač mi v něm rozum svítí?
Raděj by mi ho Bůh vzal
A mi štěstí zvěra dal,
Jenž se z života raduje,
Nevěda, co smrtí sluje.

4.
Žíti a potom zmizeti!
Preč, ó hrozné myšlení!
Sic bych měl co záviděti
Nejnižšímu stvoření!
Neb co by mi prospělo,
Že se k Bohu vznášelo
Moje srdce, jestli zhynu
Docela v smrti hodinu?

5.
Ne, bláznivé řeči žváčů
Mou víru mi nezvrátí,
Ni rouhání posměvačů!
Věčně mám já trvati!
Duši mám, to jisté vím,
A ta duše není dým,
Ale duch z Božího Ducha,
A toho smrt neporouchá.

6.
Duch, to jest mé pravé jméno,
Těloť jen stánek jeho,
V němžto skryto jest semeno
Bytu nesmrtelného.
Jako zrno, když ztlívá,
Nový život plodívá:
Tak, když stánek duše zhyne,
Slavnější se jí vykline.

7.
Bůh duše pro krátkou chvíli
Nestvořil a k trápení,
Než pozval je k tomu cíli,
Aby byly spaseny;
Duším dáno věčně žít,
Duše, ty nemohou mřít;
Nebo i soud čeká na ně
Tam na druhé hrobu straně.

8.
Ó ty po nekonečnosti
Mého srdce žíznění,
Za lepší vlasti v žalosti
Ty mé duše toužení,
Rukojmě a svědkové
Jste mi, že jest hotové
Místo u Boha pro duši,
Co ona tak živě tuší!

9.
Ty strachu svědomí zlého,
Jenž zde trápíš hříšníka;
Ty pokoj, který věrného
Blažíš Páně dělníka,
Rukojmě a svědkové
Jsou mi vaši hlasové,
Co nás zde těší i leká,
To že v skutku tam nás čeká.

10.
Věčně, věčně budu žíti! —
Jist jsa nesmrtelnosti,
Chci nad hříchem zvítěziti,
Chci živ být v pobožnosti,
Myslí chci trpělivou
Jít cestou spravedlivou
A v tomto k cíli chvátání
Zde mít v nebi obcování.
J. O. Gramer, J. Melcer

Ó slávo hvězdnaté noci!
Světla plná nádhery!
Vy jste svědkem slávy, moci
Toho, jenž vám běh měří.

2.
Mně nábožnost srdce svírá,
Tužbou prsy se mi dmou,
Když oko toto prozírá
Světel moře nočnou tmou.

3.
V to vojsko nebes zástupu
Vírou duch můj proniká
A zdvíhá se až tam k trůnu
Všech duchů Panovníka.

4.
Ó země, v světa prostoře
Malá jsi ty částečka,
Vůkol tebe šíré moře,
Ty v něm ploveš, kapečka.

5.
A či tam ty velké světy
Jsou prázdné pustatiny,
Anť tak nesčíslné děti
Mají zemské nížiny?

6.
Jistě ta krásná obydlí
Své měšťany chovají,
Tam, tam větší radost sídlí,
Než ji tvory zde mají.

7.
Zdá se, jak by tam z těch v uši
Krajů znělo volání:
Aj, hle, tam jsou i tvé duši,
Tam připravené stany.

8.
Hvězdy, vy mé srdce vzhůry
Mocně k sobě voláte,
Rád bych slyšel vaše kůry,
K Boží cti jak zpíváte.

9.
Rád bych běhů vašich zvěděl
Nevystižná tajemství,
Rád od jedné k druhé letěl,
K žřídlu blahoslavenství.

10.
Bože, načs mi tuto vzbudil
Tužbu v srdci plamennou,
Jestliže jsi neusoudil
Splnit žádost stvořenou?

11.
Ó ne, neníť smyslu prázen
Hlas tento ducha mého;
Budu pro Krista přesazen
Do nebe přeslavného.
J. Melcer

Po nemnohých dnech té časnosti
Očekává na nás věčnost,
Tam se změní všecky těžkosti
V Boží pokoj a bezpečnost;
Zde se v dobrém jen cvičíme,
Tam pak odplatu spatříme.

2.
Pobožní sic mnohých sladkostí
I v tom světě zakušují,
Ale všecky jejich radosti
Zde nedokonalé slují;
Nebo jsouce zde, jsou lidé,
Poddáni přemnohé bídě.

3.
Hned jich trápí těla bolesti,
Hned svod a klam zlého světa,
Hned musejí s srdcem boj vésti,
Jenž se často v zlé zapletá,
Hned zas bližního příčinou
Okusují žalost jinou.

4.
Zde ctnost začasté pohanění,
A nepravost chválu mívá;
Šťastný bez závistníků není,
Nešťastný opuštěn bývá!
Zde není člověk bez tíže,
Bez nemoci, mdloby, kříže.

5.
Zde jen hledám blahoslavenství,
Tam pak naleznu je právě,
Tam ve všech svatých společenství
Uzřím víru v její slávě;
Tam budu Boha spatřovat
A na věky oslavovat.

6.
Jen tam se má víra obrátí
V jasné u Boha vidění,
Tam mi bude dáno poznati
Moudrost Božího řízení,
Že vždy věrně mínil se mnou,
Ač mne vodil cestou temnou.

7.
V spolku anjelů požívati
Štěstí budu tam věčného,
Sebe samého spatřovati
Jim ve svatosti rovného,
Tam poznám, jaké to štěstí:
Život se svatými vésti.

8.
Tam já spatřím i Krista vděčně,
Jenž mi cestu k nebi kázal,
A budu Mu žehnat srdečně,
Že mi věrně ji ukázal;
Tam i přítele milého
Najdu v lůnu Boha svého.

9.
Tam (ó Bože, rač mi to dáti!)
Bude z kůru nebešťanů
I na mne s radostí volati:
Vítej, požehnaný v Pánu!
Ty jsi duši mou retoval,
Pane, a život daroval!

10.
Což jste, ó vy zdejší neřesti,
U přirovnání té slávy,
Do níž nás má potom uvésti,
Svých věrných, ten Pán laskavý?
Po krátičkém utrpění
Věčné v nebi mám spasení!
Chr. Gelleri, Št. Leška

Prach jsem a v prach se obrátím
Avšak hodnost svou neztratím,
Ku které mne stvořil Pán Bůh,
Kristus koupil, posvětil Duch.

2.
Mám duši, která to činí,
Co si za dobré umíní,
Která smyslům rozkazuje;
Ta ovšem prachem nesluje.

3.
Mám duši, která v známosti
Může zrůst bráti a v ctnosti,
Ona nosí obraz Boží:
Jakže ji Bůh v prach položí?

4.
Mám Krista, jenž smrt okusil
A mně co vítěz zaslíbil,
Že živ budu, jak On živ jest,
Že po smrti mne čeká čest.

5.
Můj tedy život nynější
Jest jen částka nejprvnější
Života mého celého
Od Boha zaslíbeného.

6.
Já se mám zde jen učiti,
Zde mám jen zkušován býti;
Než to jen tam uzřím cele,
Proč jsem věřil, trpěl v těle.

7.
Proto, když mi Bůh z milosti
Rozkáže v hrob složit kosti,
To bude zas narození
K dalšímu mne oslavení.
M. Šulek

Stojím v citech truchlivých
U schran smrtelníků,
U hrobů mlčelivých,
Marnosti pomníků;
Temná smrti říše,
V tobě slunce nezáří
Těm, ježto bídně maří
Tvá studená skrýše.

2.
Ten cíl nám uložila
Tvá, Bože, dobrota,
By posledně přikryla
Nás hrobu mrákota?
Ten-li cíl svatosti?
Je-li víry odměna
V porušení složena,
Ó Bože milosti?

3.
Ó ne, nemůž’ tak býti,
Ty jsi Bůh života;
Neb nám, co slunce, svítí
Vzkříšení jistota;
Neb aj, Syn Tvůj z hrobu
Vstal ve slávě a moci,
Jemu jsi dal přemoci
I smrti porobu.

4.
Co jste tedy, hrobové,
Ve záři vzkříšení?
Nic, než odpočinkové,
Na nichž v utíšení
Od prácí časnosti
Všickni věrní spočinou,
Strasti kříže pominou,
Pak vstanou k věčnosti.

5.
V tomto světle vzkříšení
I co můj hrob bude?
Jenom prach přečištěný,
V němž má duše zbude
Všech poškvrn, křehkostí,
Pak v čistoslavném rouchu
Přijde do říše duchů
K nebes účastnosti.

6.
Zasívej, smrti časná,
Jen těla do země,
Však ona vzejdou krásná,
Co anjelské plémě;
Vazby hrobu sprostí
Je opět láska Boží,
Tak hrob tělu osoží,
Jest role věčnosti.

7.
Těsná jsi, hrobu skrýše;
Avšak těsnou bránou
Kdož v Duchu jdou Ježíše,
V říši věčné stanou;
Tak hrob, těla schrána,
V světle jasném vzkříšení
K věčnému oslavení
Do nebes jest brána.
M. M. Hodža

Ukojme pláč smutku svého,
Vyjasnime svůj pohled,
Žalost srdce tesklivého
Mrtvých nepřivede zpět.
Ach, ten laskavý hlas, ta řeč,
Vlídnost a pokora jsou preč,
Ta dobrota spanilá
Do hrobu již stoupila.

2.
Všecko, co na zemi žije,
Hyne, jako v poli květ
Dobrodince prach již kryje,
Pominul mu časný svět;
Člověk nízký i vysoký,
Starý, jako mladoroký
Jde do hrobu tmavého,
I nás vnesou do něho.

3.
Však jen jako kvítí v poli
V čas jesenní se ruší,
Tak jde tělo v hrobu roli,
Pečuje Bůh o duši;
Žijí naši miláčkové
Nad hvězdami v kráse nové,
I my žíti budeme,
Když tam ku nim přijdeme.

4.
Vzhůru z prachu, z porušení
Vzlétni tedy, duchu můj!
Tam tě čeká po trápení
Radost, tam jest život tvůj;
Tam, kde přenasledování,
Ani zlost a utiskání,
Nemoc, ani žalosti
Nezmění tvé radosti.

5.
Ó dni šťastný, který znovu
Otce, matku s dítkami,
Přítele, manžela, vdovu,
Bratří milé s sestrami
Spojíš tam, kde z lásky Boží
Blahoslavenství se množí,
Kde jen pokoj přebývá,
Smutku nikdy nebývá.

6.
Rychle i nám krátký ten čas
Živobytí uteče,
Ach, snad ještě dnes Boží hlas
Povolá tě, člověče;
Nuže, tedy k Boží chvále
Bojujme boj dobrý stále,
Aby jsme tam při trůnu
Vzali slávy korunu.

7.
Silná žádost a cítění
Dáno jest nám věčností,
Umírání jest rození
K vyšší dokonalosti;
Duch náš, který divy tvoří,
Žít má, nic ho neumoří;
Či tak slavné stvoření
Přijíti má k zničení?

8.
Ó ne, Bože, nechceš toho,
By Tvůj obraz zahynul;
Duši jsi dal darů mnoho,
V tělos’ moudře zavinul;
Nech i kosti v zemi hnijí,
Duše přece v nebi žijí,
Tam ve spolku anjelů
A přemilých přátelů.
Voss, B. Tablic

Já jsem v světě dobrý boj
Výborně bojoval
A Kristu Pánu svému
Víru jsem zachoval,
Již jsem všechněch žalostí
Sproštěn, běh jsem skonal,
A Pán Bůh do radosti
Mou duši povolal.

2.
Dobře se mějte, milí
Přátelé truchlící,
Dobře i vy, v tu chvíli
Památku mou ctící;
Tam se opět shledáme
Ve vyšší radosti,
V onom nebeském chrámě
Na věčné věčnosti.
Albert Jindřich, E. Mlynárov

Věčnosti, ó myšlenko
Mne obživující,
Mne v zármutku k nebesům
Vzhůru zdvihující!
Ty svítíš, ty zahříváš
Víc, než slunce hřeje,
Tys mé štěstí, rozkoš má,
Tys i má naděje.

2.
Pán života mi slíbil,
Že neumru věčně,
Než po smrti radosti
Dojdu nekonečné;
Zdaž mi ho nadarmo dal,
To sladké tušení?
Život bez té naděje
Jest samé trápení.

3.
Ani prášek nejmenší
Nemůž’ zničen býti;
Blázne, má-li jen duše
Porušení vzíti?
Ten Pán, jenž nám život dal,
Co dal, i zdržuje;
On z porušení, z hrobu
Život vyvozuje.

4.
Již zde vyššího cíle
Duch můj dojít hledá;
Než ten cíl vším snažením
Zde se dojít nedá;
Načže mi ta moc dána
A nač to snažení;
Jestliže jsem pro tento
Život jen stvořený?

5.
Po pravdě a po světle
Touží duch člověka,
Než darmo, zde úplně
Jich se nedočeká;
Jen tam se žádost pravdy
Nasytí žíznivá,
Z čistějšího pramene
Kde pravda vyplývá.

6.
Často ctnost ukřivděná
Pláče zde v neřesti,
A zločinec se pyšně
Nadýmá v svém štěstí;
Než v nebesích kraluje
Ten, jenž má souditi
A v tom lepším životě
Ctnosti odplatiti.

7.
Aj, na to se duše má
Toužebně raduje;
A nad hrobem radostně
Křesťan prozpěvuje:
Vímť, v koho jsem uvěřil,
Znám i sliby Boží;
Duše nemře, tělo jen
Ve hrob se položí.

8.
Tak pole, louky, lesy
V zimě umírají,
Když se slunce zasměje
Na jar prokvětají;
Aj, jaro jestiť obraz
Lepšího života
V tom obraze mi svítí
Věčnosti jistota.
J. Chalupka

Věřím to pevně, věřím celou duší,
Že ducha mého život nic nezruší;
Zhoří zem, slunce přestane svítiti:
Já budu žíti!

2.
Moc Boží ve mně, já duch z Ducha Jeho,
Živ jsem v Něm, z lásky Toho Otce svého,
Kdo to rozloučí? A v tom mám bezpečný
Svůj život věčný.

3.
Lásko nesmírná, div nejmilostnější!
Člověk jest málo od anjela menší;
V prachu zrozený, Určen jest k věčnosti,
Nesmrtelnosti!

4.
I vzhůru srdcem, časný země měšťan,
Host jen na zemi, dle ducha nebešťan!
Viz, co ti sluší, jenžto máš pozvání
V nebeské stany.

5.
Povrhni světem a marností jeho,
Živ buď, povědom slávy ducha svého
A tu dokazuj v skutcích pobožnosti,
Víry, svatosti.
K. Kuzmány

Vzkříšení čekáme :|:
Tohoto těla, o němž věříme,
Že v něm jistotně Boha uzříme;
Kriste nás,
Spasiž nás,
Ať věčně nezhyneme.

2.
Tělo mrtvé v zemi :|:
Klade se, jehož duše jest v nebi,
Kdežto nižádné bolesti není;
Raduj se,
Hříšníče,
Žádné tam nouze není.

3.
Za nimi půjdeme :|:
S nimi však z svých hrobů ven vyjdeme
K hlasu archanjela: poďte z země!
Kriste náš,
Přijmiž nás
Tam, kdež všeho hojnost máš.

4.
Dejž, Pane, dojíti :|:
Radosti po vezdejší žalosti,
Skroušeně prosíme Tvé milosti,
Tys Pánem,
Před stanem
Nebes vítej nás. Amen!

Bože, Ty jsi zakryl tajným rouchem
Kraje duchů světa vyššího,
Nelze lidským okem, ani uchem
Míti s nimi spolku bližšího;
A kdo by chtěl více, nežli sluší,
Místo pravdy jen snem svodí duši.

2.
Arci, že vše, Bože, společnosti
Svazek víže v jedno spojení;
Nebe i zem, duch i těla kosti,
Červ i anjel Tváť jsou stvoření;
Avšak stupně Tebou dané mají,
Ku zkáze jdou, když se pomíchají.

3.
Nechť se teda nepřirozenými
Skutky člověk nikdy nechlubí;
Snům dá pokoj, pověrami svými
Rozum si a srdce nehubí;
Nechť nehledá zázraky a divy,
Všakť nemůže duch k nám přijít živý.

4.
Tě jen Boha nyní známe,
Tebe Trojjednoho ctíme, vzýváme,
Tys Duch duchů, země Pán i nebe;
Jiné, co zde, tmavo poznáme;
Poznáme tam, když svůj duše čistá
Složí oděv těla, času, místa.
J. Kollár