ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ja živ jsem, jakž Bůh chce, na tom rád prestávám, jemu sem se oddal tělem i duší celě, co činí, zavdek mám, a živ sem s Bohem mým pokojně a veselě.

Ja umru, jakž Bůh chce, smrt má jest ziskem mým, má víra nedá mi i v smrti zahynúti; tomu jistě verím, že v Kristových ranách šťastně mohu umríti.

Abych tedy tak s pokojnou myslí, jakož míním, s tímto svetem se rozlúčiti a do večnosti vykročiti mohl, snažím se k tomu, abych včasně pri dobré pameti jsa ješte, v mých ač dosti chatrných, však důležitých vecech porádek učinil a mou poslední vůli na tomto kúsku papíru poznamenám. Kdyby se muj život ješte prodloužil, má platnost bárs i na 20 let. A kdyby má manželka po mne živá zustala, na mou chalupu žádný ruku položiti právo nemá, nebo když 21. dubna 1833 s mou manželkou sme se svojimi stali, ani ja ani ona nic sme neměli, ješte půldruha roka sme na hospode bývali a jen z mé žebrácké palice a z našeho skrovného ušetrování sme k tomu prišli, aby sme se na cizím smetisku nepotloukali; chalupu sme sobě způsobili a dobrí lidé i prátelé nám k tomu napomocní byli. Jestli by na mne prve smrt pripadla nežli na mou manželku, má zustat v dome bývat; jestli by se nekdo takový nabyl, jenž by jí do smrtí doopatrovati chtel, má jí do domu obživu posílati; pakli by mu to obtížno bylo, muže jí do domu vzíti, ona velmi trovná není, domu ale se zmocniti nemá tenže její opatrovník, leč po její smrti, aby se nestalo, kdyby snad dlužeji rok-dva aneb i více žila, že by dum prodal a mé manželke rekl, že už dum projedla, že muže jít žebrat. A tak plnomocenství nad mou chalupou žádnému nedávam, leč po smrti mé manželky.

Syn, kterého sem do dvanácteho leta choval, v rijnu roku 1838 odešel pryč, a kdo ví, či se víc vráti. Dcera je ješte na ten čas živá. Jestli by nyní anebo budúcne smrt na mne pripadla a dcera o mé smrti zvedela, možnože prijde dedictví vyhledávati, však žádného práva nemá. Vytvíram ji ze všeho pro její vzpurnost a nepopravenú náturu, nebo což bylo najvetší a pro mne nejtežší bremeno, mne mnoho klamala a okrádala. Ja jí odpustím, aby jí i Bůh odpustil, však do mého domu více vkročiti nesmí… Kdybych ja mrtvý ležel, má tvár nemá se jí ukázati. Kdyby se ale predce stalo, že by se i k manželi svému navrátila, s ním pokojne žila, vstúpila sama do sebe, svuj život napravila, uznala i olitovala své chyby, macochu pak svou do smrti doopatrovala, tak predce ona právo k tomu móže mat, ale jen po smrti mé manželky, a tak, aby se má manželka pred ní oplakávat nemusila.

Mé práce, totiž verše a písne, které sem od mé mladosti až do dnešního dne skladal a s nimi se živil, jestli by jich pánu Augustínovi Škultétymu oddati nemohl za života mého, aneb premeškal, i jiné historie a povídky — svázané i nesvázané — a cožkoli písebního mezi mými knižkami se nalézá, všecko tomuto muži oddáno býti má. I prílohy z Belopotockého a z Palkovičových kalendárů tam patria. Tohoto muže za nejzpusobnejšího k tomu uznávám, že on bude znat, co s tím učiniti. A nejlépe by bylo, kdyby o mé smrti zvedel, aby sám toto odebrati prišel. Jestli by se okrem písebností nejaké drobnustky nalezli, které by on nekomu odprodati mohl, jakož i Tablicove Poézie, jestli se do toho času neprodají, on to na své ruky vzíti může. Almarie aj s knihami tími, které se po mé smrti v ní nalézati budú, tomu pripadnut má, komu i dum. Panu Škultétymu porúčím dve britvy, kterými se ja holívám a v stole se nalézají. Jestli mne dnes anebo zítra z tohoto sveta smrt povolá, mých dobrodinců, kdekoli sú po svete rozptýlení, božímu opatrování porúčím a tím zavírám mou poslední vůli, která i o dvacet roku platnost míti má.

Dodatok z roku 1861

Od rána až do večera mení se čas, tak povedá Sirach, a když od rána do večera, též od roku 1855 do roku 1861. Mnoho se promenilo i v mém dome a vukol mého domu. V této mé poslední vůli byl sem poznamenal, že sem měl syna a že šel v dvanáctem roku preč z domu mého, totiž roku 1838, nechtelo se mu učít a do školy chodit za celých osmnáct let. Nikdy o nem žádné známky nebylo, jen padesáteho šestého roku skrze pána Jirího Mikolu, kazatele arnockého v Boršodské stolici, ohlásil se, že ješte žije, však nic o otcovi, zmínka žádná; ani predtím se nezmínil, že by mu ješte otec byl mohl žít, jen o rodný list byl náš pán farár požádaný… Hned o nekolik dní, jako sme mu rodný list poslali, dostal som správu, že je na Dolnej Žolči u mladého baróna kočišom už štyri roky a že v Miškolci slúžiu už sedem rokov. Nikdy však o sebe nič nedau vedieť. On kade šol, aj kde slúžil, bezpochyby povedau, že je sirota, že mu otec zomreu a že pri macoche nemuože obstáť, a tak už ani nestrojí sa viac prísť otca vidieť, čuo by už od štyroch rokov bou mau k tomu čas, lebo je už ni kočišom, ale záhradníkom. Možnože po mojej smrti by on muohou na tie myšlienky prísť, že či by on na mojom smetisku dačuo nevyhrabau, čuo síc na ňom nenájde, lebo je chudobnuo, ale by muohou tomu človeku, na kerýho chalupa pripadne a kerý mú manželku do smrti doopatruje, omrzlosť urobiť. Poneváč sa muoj syn odo mňa odriekou, i ja sa od neho odriekam, a tak zavírku robím nášmu priateľstvu.