ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1/
Ha, co za hluk, jenž mne z lože chytá?
Co za hluk, který již oblaky
prolamuje, černé soumraky
rozhání a slunce z more víta!
Co za zástup a kam se on pýtá?
Jemuž z jasné tváře jednaký
žalm zní, na kterýžto storaký
v ústrety spev z velkých Tater líta?
Rychle bežím, příčinu skoumaje
svátku toho, na vrch nevinně
mezi houf ten, až k brehům Dunaje.
Neptuna tu, který vlny dáví,
spatřím, stoje teď na rovině,
jenž s nymfami^[4] velký svátek slávi.

2/
Co to, snad je náš nepřítel skazen?
Snad krajiny křivda pomštěna?
Aneb snad teď Lada zrozena?
Co to, snad je teď Cerberus zražen?
Rychle letím rozptýlený razem,
stanu v klzké Tatrám ramená,
ano, vidím že jim bremena
Bacchus odjal, je snášeje na zem.
Podáva je zboru nevinnému,
by tím lépe mohl hlásiti
svátek ten, však k užitku jen svému;
by odolal tmy sílou odpornou,
a tak, by nepřestal sláviti
svátek tento řeči, mysli svornou.

3/
Tatrám v čelě jest chrám vystavený,
plná cti jest jeho podstata,
těžkost sloupy cíti ze zlata,
barev jasnost slunce v měsíc mění.
Místo svaté, plné potešení,
pod ním lúka vonná, květnatá,
vedle strany z druhé zřídla mechnatá,
líbá se tu celé přirození.
Vůkol chrámu tisíc šťastných lidí,
jimž jest ruka v ruce spívají:
„Jan Jesenák^[5] nás vytrhl z bídy,
protož sláva budiž jeho jménu!“
A když vůkol chrámu skákají:
„Sláva, sláva buď otci našemu!“

4/
Vprostred chrámu oltář jest nádherný,
věnec z kvítků obraz věncuje,
cnost jen čelo jeho zvěstuje,
stkví se on jako pramen štříberný.
„To jest ten, jenž býval vždycky věrný
můzám, bídu, která sužuje,
zahnal od toho, jenž putuje
po moudrosti, dal mu on stůl zdarný.“
Dí mi jedna z bohýň, pak líčidlá
vezme, také vonná kadidlá
na oltári obetuje jemu.
Lidé pak po celém tomto chráme:
„My skrze Jesenáka vše máme —
sláva budiž darci obecnému!“

5/
Vám přicházím, bratři, oznámiti
toho, ano, vidím osobu.
Obrazu tamtoho podobu
mezi vámi, od vás všech sláviti.
Vidím ho teď jak hvězdu svítiti,
školy naše zvláštní ozdobu
Jesenáka, v jehož způsobu
anjel přišel nám dobre činiti.
Proletěl bych já teď od východu
všechny krajiny až k západu,
kde již moře zem od lidi dělí.
Tam bych letěl, kde jen někdy měli
bohové své stánky, v nebesá
sláviti ho ústy, srdcem plesa.

6/
Smelo když jsem na druhý již kvapil
stupeň, v tomto stánku umění,
poznávati jejich prameny
chtěje, ach, teď jsem podporu stratil…^[6]
Tu si ty mne, Jesenák, uchopil,
dobroty plnými rameny
podporu dal, by ja k mudření
pilne kráčel, od ní se nevrátil
A tak mnohým, kterým počtu není,
udělil si ty potěšení!
Však mi radost jazyk již přemáha,
usta váže láska přeblahá,
že nemohou rty mé vysloviti
tu radosť, kterou vre srdce, cítí.

7/
Ctime — ode samých již slávená
v chráme bohýň, ach, že ve míře
hodné, ani duchu básníře
nelze — rodu Jesenáka jména!
Kdož jest, jehož by byla schválená
zpevem cnosť, neb kytka malíře,
jehož by tak láska ku víře
plapolala, že srdce vznešena?
Nech ti bůh dá, kmete utešený,
dlouhý život s stálou čerstvosti,
na prospechech našich potešení.
Od nás vždycky, pokud nepřetne
Parka vlákno, tobě s radostí
díka, k bohu pro tě prosba vzlétne!