ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V onom kraji, kde se květorouchá
Sála dolinami rozstřela,
po nichž někdy silná kráčela
pověstného noha Miliducha;

Sláva, že ji čas a zloba hluchá
zhanobili, k nebi úpěla,
rada bohů přijdouc zavřela
k její křivdě nakloniti ucha:

Přemítáno dlouho o náhradě,
každý z bohů vroucně rozpráví,
jeden to a druhý ono radě;

vtom cos' Lada Milku šepce hezká,
ten, ai, pannu stvořiv představí,
a sněm tichne, žasne, chválu tleská.

Mnohý jazyk, znělky milé, laje
vám jak upýpavým hríšnicem,
že jste jeho outlým žvanicem
košík dali, k tanci s vámi maje:

ale nač se, skřehlost oudů znaje,
starec k hebkým vtírá mladicem?
Aneb k sněžným blázen hranicem
béře roucho palčivého kraje?

Vy jste, kdo vás bez předsudku cení,
básně, kterým smysel nemizí,
při tom libých milovnice znění;

buďtež tedy volné tomu zvuku,
který ku slavskému pobízí
plesu vaši Hesperidky ruku.

Nehýřil jsem, nelakotil, nepil,
hry mi záhy přišli v nemilost,
netěšila mne ta zdvořilost,
kterou jen zvyk do života štěpil;

peněz blesk mne nikdy neoslepil,
chladným nechala mne zmužilost,
ale v bělohlavskou spanilost
veždy oči s podivem jsem vlepil:

Ještě ani neznal jsem co láska,
už se serdce v touhách rozlilo,
jestli sličná potkala mne Kráska;

božství k jiným ve kři, hromu hlase,
knihách, snách neb metlách mluvilo
krevavých, a ke mně v ženské kráse.

Najkrásnější nade všecky cnosti,
cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
pohled, jehož krotkost stydlivá
jest jen zrádcem větší spanilosti;

serdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
ráje po vší zemi rozsívá,
rtíky, z nichž se zdravý ozývá
v liboplynné rozum výmluvnosti:

O, kde svítíš hvězdo utěšená?
Jsi-li vskutku, drahý předměte,
či-li jen sen mamy zlatých časů?

I ne, žije! žije! Libých hlasů
struny k chvále její zavzněte,
ejhle, mně je, mně je zaslíbená.

Stojí lípa na zeleném luze,
pelná starožitných pamětí,
ku ní,. čo jen přišlo podletí,
bývala má najmilejši chůze:

žele moje, city, tužby, nouze,
nosil jsem jí tajně k odnětí,
jedenkráte v jejím objetí
takto alkám rozželený tuze:

„O, ty, aspoň ty už, strome zlatý,
zastiň bolesti a hanobu
lidu toho, kterému jsi svatý!“

Tu dech živý v listí hnedky věje,
peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.

Jíti-li mám světem najširším?
Mám-li státi, či-li seděti?
Jen chci cosi,. než co, věděti
nelze umem denně zmatenějším;

host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
stláti začal serdce poupěti,
bode, sladí: mám to terpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?

Hnedky selzy roním od žele,
hned jsou líce, oči veselé,
lkám a zase plesám v dobu krátkou;

poshovte jen, milí přátelé,
a vy mlučte, tváře kyselé,
nechejte mi bolest tuto sladkou.

Zvučně znějí zvonů hlasy svaté,
k posvíckám se strojí osada,
mládež kvítím cestu vykládá,
v chrám se hernou ňadra bohem zňaté;

i mé serdce pudem divým jaté
tam mé nohy jíti nabádá,
netuše, že tu je porada,
Milka v pouta více vkuje zlaté:

Sotvy vkročím, vidím v bílé říze
letmo klečícího anjela,
ducha v nebi měl a oči v knize;

a když pohnul tvář a hlávku vznášel,
koho zděšenost má uzřela?
Tu, co ondy při lípě jsem našel.

Herkulesa někdy na rozcestí
dvě jsou postřetnuli osoby,
jedna Rozkoš, pelná ozdoby,
druhá Práce, chtějíce ho svésti;

tať jej vábí lahodou a leští,
tato neslibnými způsoby,
on si volil cestu chudoby
a s ní břímě těžkých prací nésti:

I mně právě to se nyní stává,
ochechule dvě mne potkali,
jméno jedné Krása, druhé Sláva;

než já, neplach, chci se deržet obou,
jako lovec, který zvětralý
zajíce dva honí jednou dobou.

Aneb zhořte ňadra, v plápol stlete,
jiskrou touto prudce rozžatou,
aneb zmaťte mysel přepiatou,
neb už nelze krýti, čo mne hněte;

dítě kojí kvítí, tebe kmete,
city vroucí více nematou,
muži žena outlých odplatou
cností krásný věnec štěstí plete:

Lásku-liž jen věku mladého
zval by hříchem rozum šalbou mámen,
lásku tuto serdce čistého?

Takto toužím v trudné nevoli,
ano blesk dvou liliových ramen
ústa zamkne slovem: „Nikoli!“

I když bloudí, ještě bývá milý
onen z vyšších letův mládenec,
jenž si skutky svými na věnec
terhá každý kvítek ušlechtilý;

a jest pravdy přítel, krásy čilý,
v lásce čisté vroucí milenec,
při tom hoří i jak vlastenec,
i jak člověk dobřezasloužilý:

Byť i těkal myšlénkami svými
někdy v říšech asnad nemožných,
nechať mlučí nade řečmi zlými;

nenadá mu proto kvapným šklebem
nikdo vertochů a bezbožných,
leč ti, co jsou živi samým chlebem.

Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu
s hněvem spojenému nukají:
Pervá, neznám, jak jí říkají,
zvíře jest, jenž hlavu nosí v břichu;

pak jsou kovy, které křídel pýchu
k letu vzavše z nebe padají,
a květ, v němž se oči kochají,
ano, smerdí přiložený k čichu:

Ale hněv se blíží k zuřivosti,
vida lidi, kterým nebije
ani k hříchu serdce, ani k cnosti;

to jsou, v kterých duše hnije živá,
hnusné bez balsamu mumie:
Nebo kdo chce žíti, ať se kývá.

Chtěl jsem pěti králů českých trůny,
bratrů příchod, Vlastu s Libuší,
chtěl bič boží, kterak do kuší
střely klásti svoje učil Huny;

Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
perst se tytýž hráti pokouší,
ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:

Slohem prostým bajky, květy, říše
psát se jmu, než péro svévolné
tahy jiné, jiné ruka píše:

ani řeč má s vůlí kráčet neví,
a co v spolku lidí nevolné
serdce kryje, kvapný jazyk jeví.

Z jara nech tě světí libý chládku,
večer z větve píseň slavíka,
v létě ať se tebe netýká
Perun hněvný veda s živly hádku;

každou jeseň nech i ze zůstatku
roucha tvého zlato vyniká,
v zimě chraň tě zhouba všeliká,
strome svatý, lásce na památku:

Ží jen, dávný děde, blízkou koje
oudů i let břímě studničkou,
aniž ostré pociť vraha zbroje!

Neb s' ty svědek, když mi ona troje
slova pervou všepla hubičkou:
Věčně, věčně, věčně, serdce moje!

Krásný jest zvuk, který vychovali
venku ruky samé přírody,
mněl bys', že se z křovin hospody
vlaských mistrů, chrámy z lesů stali:

krásnější ten, jemuž Múzy dali
v lidských ustech už i svobody,
kde um ve zpěvu se lahody
míchá, aby sluch i duši jali:

Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,
než tak pelný, pronikavý, sladký,
že vše jiné v něm se spojují;

slyším, slyším ho, hle, libě znící,
když si řeknou serdce milující
pervýkráte: že se milují.

Rád mám jeseň, tokajského moku
matku, rád i léto pěhavé,
příjemnéť jsou v zimě bělavé
sanice a klouzky u potoku;

předce veždy ze všech částek roku
jaro v jeho kráse strakavé,
v jeho veselosti zpěvavé,
nejmilejší bylo mému oku:

Nyní pak se ono pro mne stalo
nejen milým, než i pamatným,
protože mi lásku darovalo;

kolikráte navrátí se zase,
zápalem a kvítím posvatným
v májovém chci světiti je čase.

Pahorek jest, na němž rozvaliny
hradu tráví času kolečko,
pod pahorkem hezké městečko,
v městečku dům stojí lípostinný;

na ten domek z nebes klenutiny
najkrásnéjší svítí slunečko,
neb tam bydlí onno serdečko,
jež Bůh Slávě určil dobročinný:

V hradě tom se strašné, v dlouhém čase,
stonání a pláče slýchali,
nyní ale vše jest ticho zase;

neb už zhojil křivd a ran těch hory
Milek Slávě, jež jí zdělali,
medvěd, lev a jiné dravé tvory.

Jako chodí opuštěná máti,
když jí pomrou dcery, synové,
každodenně v rouše smutkové
k miláčků svých hrobům naříkati;

tak já k ní se mohu přirovnati,
chodě k vám, o Sorbů hradové,
Kunice, Krain, Lobdy rumové,
nad vašimi předky plakávati:

Od vás nesu ke Sloupsku a Míšni
svaté horkých selzí obětě,
kde rty Němec slavskými se pyšní;

sotvaže zde city poustydli,
vedou k Retře mne a k Vinetě
Dervan, Mik a Bělbog zlatokřídlý.

Není to zem ani nebe zcela,
co se z tváře Její vyskytá,
svatost je to v kráse zavitá,
duše božská v outlé cloně těla;

hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
vzhůru létnout, city zamítá,
do ruk běží, ai, v blesk rozlitá –
světy hvězd Jí plynou vůkol čela:

Ba si, tuším, všudypřítomnosti
ode bohů samých půjčila,
anť mi veždy v očích, v obraznosti;

o, rci předce, družko rozmilá,
jsi-li trupel, až si trudu spořím,
či-li anjel, ať se tobě kořím.

Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní
jest, jak u Vestálky, běloučké,
ode hlavy k patě samoučké,
že kdo nezná, s úctou se Jí klaní;

mé pak oko téměř se už straní
postavy té, sice hezoučké,
ale divné tak a lehoučké,
že Ji zovu českou Bílou paní:

Alabastru sama bělostnější
v rouchu, ve kvítí a kdekoli
barva bílá jest Jí najmilejší;

ale nevím posud, ohnivého
slunce-li to bělost, nebo-li
jenom bělost sněhu studeného.

Těžko zříti ovšem, když se v krásy
zlaté na Tatrách den obléká,
um se tu v cit, tělo člověka
v peruť mění, na „ach!“ jeho hlasy;

mutno serdci, když mrak slunce hasí
a hrom láme dřeva stověká,
strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:

Předce toto všecko snadno snesu,
ale pohled Její nevinný,
tohoť nelze, leč se celý třesu;

pohled Její! O, mluč nyní, vtipe,
serdce mluv, jak jeden jediný
střely, světy, bohy do mne sype.

Mnoho jsem si hlavu na tom trudil,
proč jsou slavské tváře okrouhlé,
a ne tenké, hrotné, třiuhlé,
jako jiných, veždy však jsem bloudil;

ptám se Milka, on tak o tom soudil:
„Smutek, hněv a city osuhlé
způsobují tváře obdlouhlé.“
A tím na věc pozornost mou zbudil:

Neb jsem viděl, že duch veselosti,
smích a zpěvy lidský obličej
přivozují k pěkné okrouhlosti;

a kdo nezná to, že tyto cnosti
v našem národu jsou obyčej
panující ode jakživosti?

Snadno bylo volit Parisovi
jednu ze třech v řecké pustině,
když mu různem stáli bohyně
rozdělené krásou, mocí, slovy;

oči lehko snesou, když se nový
řádně za darem dar vyvine,
zniklý v serdci druhým pomine
oučinek, an čas i místo hoví:

Ale komu dáno směle zříti
tam. kde v těsném blesku směsice
všech krás duše, těla vůkol svítí?

Já si oči rukou musím krýti,
anť se v jedné, ona trojice
bohyň, jedním rázem na mne řítí.

Tolik může, hle, moc pěkné tváře!
Včera zvána byla ku balu,
a když uvedla Ji do sálu
zdvořilého ruka hospodáře;

okouzlila svíc a perel záře
tak Ji, jakby byla z křištálu,
až ples ten jen její na chválu,
hoch se každý změnil na modláře:

Jiné dívky stáli jako vryté,
aby neztratili ctitelů
bleskem krásy snad a okrasy té;

dnes pak zní už rozmluv na tisíce
o ní v chalup zděch i kaštelů,
takže pro stud nikam nechce více.

Maluj obraz, jenž se září hravou
na anjela strojí změniti,
duši jeho téměř spatřiti
přes jasnotu těla pronikavou;

oko musí k nebi víru zdravou,
k zemi lásku čistou svítiti,
avšak nesmí čelo zužiti
na hubinku sladce usmívavou:

Dva se věnce viňtěž vůkol vlasů,
v kterých, jako barvy duhové,
kvítky chvějí věků všech a pásů:

Ale všemu tomu vdechni ženství
slavenského tahy kouzlové,
máš Ji, aspoň v chudém podobenství.

Láska, totiž pravá, ne ta bájná,
nikdy sama jedna nechodí,
jako z matky se z ní narodí
hned i pravda a cnost nebedajná:

kam se pohne nevinnost ji hájná,
nauka, čest i síla sprovodí,
a co náboženstvu lahodí
více nežli lkání její tajná?

Naděje a radost v tváři její,
jako ranní rosa a růže
jarokvětné, spanile se skvějí;

láska jest všech velkých skutků zárod,
a kdo nemiloval, nemůže
ani znáti, co je vlast a národ.

Nechápem jak, ale serdcem smělým
vyznám to, co cítím skrytého,
totiž, že mne láska celého
vítězstvím svým proměnila skvělým;

ze chladného učinila vřelým,
povolným a krotkým z přísného,
nepřestrašenlivým z plachého,
ze smutného jasným, převeselým:

Ona všecku svlékla ze mne školu,
aneb raději jen smířila
se životem rozkošně ji spolu;

takže nevím sám teď, jak jsem schodil,
či se země tato znebila,
či jsem já se celý znovu zrodil.

Růži rovně, když se na ousvitě
lásky dříve z rosy napije,
pak svůj slunci šarlat rozvije,
tak je k zření onno krásné dítě;

jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
serdce lapá, sama nečije,
před tím ruky vinné umyje
v nevinnosti, koho raní lítě:

Bezvědomě, v citech samostatných,
jako sama krása působí,
i nechce chátry křiků neposvatných;

žel jen! že čas panství sobě smělý
nad vší zemskou krásou osobí,
terhej růži, přijdou slunce střely.

Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel
zříti v najvětší Ji osloně,
stála, máj se k zemi nakloně
vůkol Ní všech květů krásy sázel;

všetečný pak zefyr na Ni házel
sněhem vonných kločků z jabloně,
ona kytaru má na loně,
jejíž hru hlas leckdy souprovázel:

Zpívalať si libě, jako morské
Sireny, ty v Čechách ondáno
nalezené zpěvy Kralodvorské;

překvapím Ji, po milostném fuku
předce přáno mi, o, novino!
políbiti kytaru i ruku.

Nikdo ještě lásky nevystihnul
povahu a vládu čarovnou,
Bůh sám najvyšší ji královnou
učinil a na trůn světa zdvihnul;

potom okem všemocnosti mihnul
v říši tělesnou i duchovnou,
a ai, hned se tužbou milovnou
veškeren tvor k berle její přihnul:

Proto ona v celém světě věje,
ve hvězdách i prášku křídlatém,
jejžto větřík z květu na květ seje;

vede k sobě duše oddálené
po života běhu klikatém,
jak mne až sem k Sále olípené.

Nezná serdce, kdy a kde a jací
živlové chtí jeho oupadu,
v tisíce se, ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;

perška ztichla; libě žvaví ptáci
k procházce nás vyzvou do sadu,
ana se mi z ruky k pozadu
vykradne a stromem zatermácí:

Huj! tu příval, střely, hromy na mne,
hasím vůkol plamen hořící,
jenž se řine z každé krůpě klamné;

ona v outěk, v houšti, kde se skryla,
trestati chci krásnou hříšnici,
avšak sladce křivdu odplatila.

Na druhý den, abych lek ten zpátky
odpomstil a serdce ukojil,
Němce ku Sále jsem nastrojil
najatého drahé za ouplatky:

by Ji střehnul, a když do zahrádky
vejde, ku mostku se připojil,
sňal jej kradmo, břehy rozdvojil
a šel, já pak jsem čekal zmatky:

Ale když tu předkem na příkoří,
jenž Ji potká, jsem se veselil,
zkusím, jaké krása divy tvoří;

nebo sotvy otevřela bránu,
Sály tok se před Ní rozdělil,
takže suchem přešla na mou stranu.

Milujme se nevinně a hrajme,
ciťme vroucné lásky oblahu,
ale tuto slast a přísadu,
kochanko! jen ve svých ňádřích tajme;

světa s jeho jazyky se hajme,
pelníce tak Milka výstrahu,
tu má pravá láska povahu,
nechlubí se, když dvě duše zajme:

Jen ta jiným vítězství své hlásá,
jejiž matka bývá fiflenství,
vášeň aneb podzimková krása;

my dva samým zpěvcům těmto v hájku
svěřme naše šťastné tajemství,
tiť nás jistě neuvedou v bajku.

Ještě vás, vy medosavé včelky,
jednou od mé družky odháním,
kterou stálým ku Ní létáním
sladkosti všech pozbavíte celky;

tam si leťte, o, vy sprosté selky,
k horám květnatým a ke stráním,
mně pak nekradnite líbáním
svojím vonnou mannu u přítelky;

není toto lipka dřevokmenná,
než mnou jenom losem příznivým
pervýkráte pod ní nalezená;

nechcete-li preč, vy nezbednice,
nuž se chraňte ostnem dráždivým
bodnout Ji v pyštěk aneb líce.

Nezáleží láska v surovostech
Hotentotů aneb Huronů,
ale ani v přísných Katonů,
aneb suchých Aristarchů cnostech;

já jsem zkusil, kdo jste v pochybnostech,
mně víc věřte než snům Platonů,
láska žije beze zákonů
v sladkých, avšak čistých maličkostech:

Sokratické žerty, okamihy
milostné a bavné klevety,
byť i z páně Rozvodovy knihy;

nezbedné hry, vzdorky dovádivé,
vděčné obtulky a štěbety,
toť jsou živly lásky opravdivé.

Hodiny jsou, a to najšťastnější,
kde nám jeden kvítek v skrytosti
více způsobuje radosti,
než křik a blesk světa najskvostnější;

hodiny jsou, a to najkrásnější,
kde nás dítě ve své žvavosti
více poučuje moudrosti,
nežli Plato a Kant najslavnější;

hodiny jsou, kde Bůh v serdci našem,
věčnost, zem i nebe přebývá
jasněji, než světy v chrámě vašem:

Tajemství však toto přetlumočí
jen ten sobě, ctí a cítívá,
komu láska bělmo sňala z očí.

Příroda se ze všech živlů všudy
kvítek jala stvořit nesvadlý,
v němž se v sličné změně zercadlí
nebe, země, hvězd a slunce proudy;

než um Pallas, Lada sladké pudy
místo vůně po něm rozkladli,
Kupid s Milkem lístky pokradli
točíce z nich tři dny každé údy:

A vše tyto bohů větších dary
okouzlili vděky nevinně
stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;

kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak předce tato bohyně
z řeckých hájů přišla v naše kraje?

Divil jsem se někdy, jakby k boji
krása rozlítila ramena,
světy dva tam jedna Helena,
celý jih i sever hnala k Troji;

slečna kyne: rytíř kříž a zbroji
chápá: „Adé, krásná Božena!“
Přijde: „Hrob náš! křivda pomstěna!
Deset soků leží na souboji!“

Teď znám, proč si polem, mořem toužil
Menelae, proč dlel s' Priame,
zač si hochu švárný dobrodružil:

Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perun deštěm krásu neklame,
nač tvář tato na zemi se baví!

O půl noci, když zem celou skrývá
tma a sněhu oděv zimavý,
cestu koná krok můj toulavý
od Té, kterou serdce moje vzývá;

ticho všudy, jen sám Tvorci zpívá
větrožalmy sever sychravý,
ano z rozterhaných laskavý
měsíc na mne oblaků se dívá:

O, lej světlo, druhu pelný blesku,
nocobludným svojím kahancem
na mou křivou podle Sály stezku!

Avšak chod můj není krádež, zrada,
nejsem zběhem ani vyhnancem,
vina všeho Milek jest a Lada.

Do dvou škol já spolu nyní chodím,
neb jsem našel školu ve škole,
žádná sice není bez bole,
v obě však se posud dobře hodím:

když se z denních prací osvobodím,
spíchám do Betany přes pole,
tam, smířiv ducha nevole,
zase zpátkem ráno rosu brodím:

V jedné škole s muži tovaryším,
v druhé s pannou, tam vtip mudrochů,
tu řeč krásy učelivě slyším;

odkud ten zisk, že když lesnatějí
mravy mnoha jiných mladochů,
moje měknou zde a lahodnějí.

Abych pak běh zrychlil kroku svého
a přitom si času uspořil,
koupil jsem si stroj, jejž utvořil
v Manheime Drais roku přítomného;

jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
aby člověk ni noh nemořil
a se vyhnul smerti pádu zlého;

dresina se volá od nálezce,
za půl hodiny lze přijeti
z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;

ona nejen lásce krátí dráhu,
než jak tělo učí deržeti,
tak i ducha vždycky rovnováhu.

Včera večer se nás na knížecí
hvězdárně houf drahný nasbíral,
zprávce skla dal, oči protíral,
an mu z ust se učná slova mecí:

každý za ním oči na visecí
po obloze hvězdy upíral,
jen sám já jsem k zemi pozíral
na korunu tu všech světských věcí:

„I co hledíš ty tam na zem nízkou?“
Řeknou hvězdáři a přátelé:
„Hvězdu novou odkryl jsem a blízkou!“

Hned i oni zrak tam obrátili
a pak po hádce Ji umělé
za najkrašší všickni vyhlásili.

Dvanácte rtů někdy holubice
jedna k jazykům sto rozžala,
našim hříšným věkům přestala
přízeň boží dávat divů více:

dvě se vznesli ke mně, v jedné díce
řeči jen znějž Její pochvala,
k peánům si křídel žádala
tužba, ústa hasli, začat chtíce:

Pelností se vnitřek puknout míní,
ano citům cestu, mezera
ode serdce ke rtům příkrou činí;

než, hle, tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hodný Homéra,
serdce vzývá, slovo tuším stíní.

Mně už berla náměstníků chánských,
ani harem jejich netěší,
nedbám, kolik ročně z peleší
světu dává rudy Tatra banských;

aniž se ptám, jakou z břehů manských
loupež veze koráb najtěžší?
Kolik drábů hejsek vyhřeší
ve schůzkách noc, aby strávil panských?

Aniž více vyzvědati mílo,
kde sa chová slavných k vidění
Fidiasů, Rafaelů dílo;

já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
král jsem bez vojsk, boháč bez jmění,
mně dal osud v jedné věci všecko.

Co jest láska? Bída nevyhnutná,
protimluv je a host nezhostný,
chladný oheň, smutek radostný,
sladká hořkost jest a radost smutná;

milá rána, trávenina chutná,
žalost smíšná a smích žalostný,
zdravá nemoc, katan milostný,
rozkošný hrob a smert neukrutná:

I já cítím, že co k ní jsem přistál,
sám jsem uťal větev pod sebou
a lep na svá vlastní křídla schystal;

nyní padmo letmo dolů třískám,
Ikare, ach, asnad za tebou.
a v tom pádu ještě sobě výskám!

Hraběnko! ty skrytá pod kunickým
hradem tímto v tichém oustupu,
neklaď mi mé ptání v potupu,
co jsi, vílou? či-li duchem lidským?

Láska-li tě šípem loupežnickým
vyhnala sem z lidí zástupu,
či hněv stavěl tuto chalupu
a tě rouchem oděl poustevnickým?

Než buď kto buď, aneb od kterého
kraje koli, vy jí, Kunice,
pohostinství přejte slavenského;

jak mně ona přítulku též přeje,
když mi z očí Sála, Lužice,
Balt neb Milek teplé selzy leje.

Nechať jiná šperky zlaté nosí,
tkanic šust a vonné kadidla,
na svou tváři vodky, líčidla,
na svou hlavu klade pávy, pštrosy;

ta nech Paříž, aneb Londýn prosí,
by slal krojů nových pravidla,
při níž Milku v ruce kružidla,
an ji tvořil, pohýbali losy:

Ať to, kde je chyba, vynahradí
kupec perlou, čepcem švadlena,
kde zbyt, skřínka vtipná pozahladí;

já se kochám, jak si zrostla v Tobě,
mně se líbí krása rozená,
aneb, kde jsou v shodné míře, obě.

Co jest slunce jitru spanilému,
měsíc noci, hvězda plavcovi,
kvítek včele, voda mřenovi,
slavíkovi hájek zpěvavému;

co jest čerstvý chládek pocestnému,
ovci tráva, křídla orlovi,
koruna a berla královi:
to jest serdci milenka má mému;

co jest jaro mezi roku díly,
perla mezi kovy drahými,
mezi větry zefyreček milý;

co jest růže mezi květinami,
palma mezi stromy jinými:
To jest Ona mezi panenkami.

Sláva krásou libé řeči Polku,
vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčku pak, naši rodinku,
zpěvem ust a serdcem bez okolku;

v Rusku panství, v českou skryla holku
smělost k herdinskému oučinku,
ale každou krás těch květinku
ještě v celém chtěla míti spolku:

Káže tedy, aby podle směru
spojil Milek, její kochánek,
ony částky v jednu Slávy dceru;

proto se tu, jako v moři řeky,
divně spolu všechněch Slavjanek
objímají cnosti, krásy, vděky.

Nikdy takým záře šarlatová
východ nejasnila plamenem,
jaký v tomto zraku spářeném
blesk a oheň Lada vždycky chová:

Nikdy takým štětka jara nová
růže nebarvila červeném
jako v obličeji vznešeném
rdí se tuto květobrána rtová:

Aniž bylo pružnatější zlato
v luku Svatopluka tětivy,
níž svět ztřásel, jako náruč tato:

A co bájka vymyšlená říká,
ejhle, tu je skutek pravdivý,
noha, jenž se sotva země týká!

Jakby všecky cnosti vůkol stáli,
když Ji ruka boží tvořila,
ta puk duše v růži nosila,
ta zpěv, ta ples vedla, jiné hráli;

stroj spal ještě, jen se rtíky smáli,
houfem chasa božská kvapila,
by veň dar svůj každá vložila,
tvor vstal živý, cnosti odlétali:

Tak vše při Ní útlé, čisté, lehké,
tak vše kryje stydu opona,
že to nelze vypsat ruce křehké;

ve mně tak z Ní line oslona,
ba i ve dne, jestli při Ní sedím,
radše v slunce než Jí ve tvář hledím.

Jedna matka měla nebohatý
statek, na něm roli s ourodou,
soused zloděj, bydle za vodou,
přišel a vzal všecko, nestydatý;

slala syna aspoň na požatý
lán ten klasy zbírat za škodou,
a ai! na sterništi náhodou
našel ještě klas on ryzozlatý:

Totě bájka, asnad někdo zvolá,
pelná šumilebých pověrek!
Neníť, bratře, nýberž pravda holá;

sláva totiž jest ta hospodyně,
klasník já a zlatý paběrek
zašlých Sorbů jest má přítelkyně.

Vím, že tato duše přemilená
trůn mi v přínos dáti nestrojí,
vím, že ke službě Jí nestojí
peněžitá Rothschildova měna:

dopelňuje mi však utěšená
náhrada tu ujmu obojí,
neb mne přísloví to pokojí:
Krásná panna polovice věna!

Předc' i Ona věnuje mi mnoho
darů svadebných a předmětů,
totiž celé Slavsko kraje toho;

odtud, kde břeh Sály stojí švárný,
až kde ječí moře Venetů,
co nám odňal Němec dlouhotvárný.

Za persten, dar od mé milostnice,
stvořil Milek z drahých kamenů,
pelných blesku jako plamenů,
v jednom celku, než dvě náušnice;

z obou stkvěl se obraz převelice
jasně složený dvou ze kmenů,
vpravo českopolských Slavenů,
serbskoruských opět u levice:

Kmenové zas po dvě větve mají,
v jejichž jantarové krůpěji
hoch se s holkou národů těch hrají;

tváře, zvyky, zbroje, odění tu
Milek vypodobnil značněji
nežli Vulkán v Achillově štítu.

Darmo ještě posud s Milkem brousím
střelku tuto jeho osličkou,
když tak dlouho přízeň každičkou
modlikati aneb krásti musím;

darmo kvítí na cestu Jí trousím,
darmo hnouti hledím selzičkou,
a Bůh ví, co s touto dědičkou
Dervanovou ještě dále zkusím!

Když se smlouvá, oči k zemi nese,
když se směje, to jen polhubkem,
když co dává, ruka se Jí třese;

nedobýval hradu Vlastislavky
Přemysel s tak těžkým postupkem,
jak já outlost Této upýpavky.

Divným učí láska lidi zprávám,
chytré beře cesty, výhybky,
co Jí samé dáti polibky
nesmím, aspoň Jejím květům dávám;

místo Ní tu lípu objímávám,
kde mi učinila výslibky,
abych ukojil své pochybky
a ten oheň zhasil, v kterém plávám:

Arci že ta náhrada jen muka,
bodejž propadla se do řeky.
najmě v lásce, skoupost krátkoruká;

nezoufám však v tomto stavu věze,
asnad nebude tak na věky,
časem štěstí samo do ruk leze.

Pak-li nechceš tyto zanechati
tverdé oumysly a postupky,
tedy aspoň mezi holoubky
svoje rač mne, prosím, počítati;

a když ráno budeš volávati
holous! holous! na ně zpod houbky,
dovol, ať se v jejich zástupky
i já ještě mohu přimíchati:

Mnohem krotší nežli oni budu,
jestli slíbíš i mně hověti
v takovémto žertohravém studu;

neuslyšíš ani křídel šustek,
tak chci na loktech Tvých seděti
tichounce a cuker bráti z ústek.

Milku, takliž dána žluč i kráse?
To trest velký, vina maličká!
Slyš jen: vykvetla Jí růžička
na kři, pervá v tomto jarním čase;

urvati ji opovážil já se,
když tam nebyla má družička,
a hle, proto se už hněvičká
tři dny na mne v tváři, oku, hlase:

Učiň soud a pracuj na smíření,
Neb, jak Tranovský náš, jináče
sám si vezmu dostiučinění;

Milek ihned určil čas a místo,
kdo pak nepřijde, že opláče,
anť v něj hrozil šípů střeliti sto.

Přišla sice, ale s třeskem vrátek,
do záhrady večer v besedu,
kde se při Milkově dohledu
slaviti měl smířlivosti svátek:

Dejte sobě ruky na začátek
smíru, políbení k posledu,
zněl náš ortel, a to popředu,
krádce ty, pak, hněvkyně, ty zpátek!

Ona ale dlouho se a celky
proti soudu smírce zpouzela,
až i vpeřil v serdce Jí ty střelky;

a hle tu hned bylo po nesnázce,
ba tím outlost naše zvroucněla,
nebo malý svár jest dobrý v lásce.

Náhoda mně bázlivému krátkou
často cestu k cíli dělala,
i dnes vítězství mi dopřála
nade touto svéhlavkyní sladkou;

Sála totiž sobě pod zahrádkou
vzývanky mé lože ustlala,
takže přinucena bývala
ke svým květům přes lavici hladkou:

Večer bylo, já jdu do zahrady
přes onuno úzkou lavičku,
a hle, Ona ven šla právě tady;

byli by jsme jistě popadali
oba ve studenou vodičku,
kdyby jsme se byli neobjali.

Jedenkráte, když sen tuhý sklíčil
Její unavené očinky,
polibek jsem za půl hodinky
pravoslavský dávati se cvičil;

ne jak Říman, Řek a Němec líčil
v básněch, ony vilné šibřinky,
ale čisté, řádné hubinky,
jakových zvyk bratrům Rusům žičil;

totiž takto líbal jsem svou družku:
Ode čela dolů ku brádce,
potom křížem ode ucha k ušku;

na té cestě dvakráte se přijde
k onné růžoplotné zahrádce
rtíků, kde vstříc duše duši vyjde.

Sotvy že se smělší opováží
cit jen hnouti v Její blízkosti,
týmž, co plamen valí do kostí
zřením, zemskost celou k prachu sráží;

zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
vnady kryje v roucho vážnosti,
jakby tábor z nebes výsostí
strašnou vůkol oblehnul Ji stráží:

Mně cnost kvete, kde jsem lásku rozsel,
v Cypru Vestě obět pramení,
v tváři Milka přišel vyšší posel;

takto láska předčí sama sebe,
mění vášeň v čisté tušení,
kdo zem hledá, dá mu jak mně, nebe.

Poněvadž řeč slavskou zde už zmaru
oddati zlí lidé věděli,
chodíváme tytýž v neděli
k službám božím spolu do Waimaru;

Rusi totiž ku věnnímu daru
carevny své dáti hleděli
ještě i ten, že tu stavěli
slavenčině hezký chrám a faru:

Tu těch zvuků uchotěšným zněním
sluch i duše naše kojíme,
jež sám Němec chválí s vyteržením;

tu já za Ni, Ona za svou matku
v společném a vroucném modlíme
bratrů se a sester ruských zmatku.

Nejen zvláštní v blízkost její plete
krásy příroda, zem, hájové:
I ti najvětší ji mužové
otočili tvoji Němcův světe!

Zde je Herder, Wieland, Schiller, Goethe,
tento v těle, oněch duchové,
v jejich středku Ona, v parkové
zahradě co růže pyšně kvete:

Sám Bůh shernul ze všech stran sem valem
všecky výbory a ozdoby
této perle za skříň, za šperk, za lem;

Kdyby vše, co vůkol ní jest, mělo
slavské serdce a řeč, všecko by
živé, mertvé jen Jí ke cti znělo.

Zlatá Lado! stříbroluký Milku!
jdite od nás toho večera,
bychom zde u hrobu Herdera
s nábožností klaněli se chvílku;

od Hermana po dnes v hřích a mýlku
proti Slávě téměř veškera
padla pod jménem krev Deutschera,
dub jen jednu má k ní vonnou bylku:

Kant a Wieland nemá národnosti,
Klopstock němým, Schiller studeným
jest nám. ne ty, kněze člověčnosti;

tys' byl pervým Slávův, na vzdor zvyku,
obráncem a chvalcem vznešeným,
začež přijmi od nich čest a díku!

Z Vinar skerze Chotu šel já zrána
navštívit tu všech škol královnu,
totiž v Slukodole výchovnu,
založenou někdy od Salzmanna;

Filantropin byla ona zvána,
znamenáť to Lido-milovnu;
v síň, chrám, tělocvik i knihovnu
vedla vlídnost jejího mne pána:

Krásnéť, dím, vše, co tu oko vidí,
ale, prosím, učte milovat
dítky ty zvlášť najbližší jim lidi;

ústavy ty jsou jen treperendy,
dokud nečlověcky němčovat
bude Němec Slaviany a Vendy.

Ze všech synů, co jich koli vládný
Apol k ledné poslal stěžeji,
nejímá mé serdce silněji,
jako onen soused Hekly, žádný;

byť vůz Kairbrův zpíval, aneb zrádný
únos, Fingalovu trofeji,
stavěl karny, aneb raději
v bouř a oblak kryl svou lyru vnadný;

pelnost krásy, tužba, lásky rána
serdce téměř citem rozčesli,
kolikrát jsem čítal Ossiana:

Dnes mi ale zpěvy tyto krásné
báseň v sobě od Ní donesli,
při níž sláva barda toho hasne.

Nechci zlata, nápoje a jídla,
titulů a korun žádati,
chceš-li mi však čeho dopřáti,
Slávo, matko milá! dej mi křídla;

na nichžto bych všudy, kde jsou sídla
bratrů Slavů, mohel létati,
Čechové k vám, Serbi, Chorvati,
potom kde jsou Visly, Volgy zřídla:

Tak jak motýl z květu na květ létá,
podnebím bych létal v krajinách
veškerého slavenského světa;

tou bych pastvou věčně oči bavil
a všem kmenům, po všech rodinách
zpěvem matku jako dceru slavil.

Škoda věru, škoda tisícerá
pro vědy a lidstvo pozdější,
že kraj tento a věk nynější
nemá Gála ani Lavatera:

jaké nové nálezky a která
pravidla i výklad jasnější
soustavě by jejich někdejší
propůjčila tato Slávy dcera:

Tento rozměr všechněch oudů těla,
oči cheruba, leb slavenský,
hubičkavé ústa, svatost čela:

ba i menší částky: líce, vlasy,
víčka, uši a nos helenský,
byli by jim novou školou krásy.

Dlouho konám už, ne bez bolesti,
onu sisyfovskou robotu,
abych vidiny mé k životu
aneb tento k oněm mohel vznésti;

ale posud nelze bylo splést
ve svornou je oba jednotu,
trou, ba lámají se v třeskotu,
jako různých stromů ratolesti:

O svobodě, vlasti, národnosti
obrazy mé dávno zmizeli
v nepříjemném prachu skutečnosti;

jen vzor jeden jedinký mi časy
spelnit na té zemi věděli,
totiž lidské najpěknější krásy.

Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
dílům ideálů hledáte,
severu cti křivé nekraťte.
stranným okem hovíc luhům řeckým;

buď se novým, buď se starosvětským
krásy vzorem radše kocháte,
sem svá zření různá obraťte,
tato jedna všecko bude všeckým:

Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen,
ušlechtilost tuto najdete,
jaké nezná medičejský kámen:

i mých znojů učijete tudy,
k vinám péra mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé údy!

Ještě dnes mi probíhá mráz kosti,
mysle na to pervé kázání,
ješto na Její jsem nutkání
včera měl a ku své zkušenosti;

neděle to byla o věrnosti
pastýře a duše skládání,
Ona v chrámě sedí u paní
jako slunce ve hvězd společnosti:

Tu, když jazyk mladý slova láme
o tom: „Za které my skládati
věci tento zemský život máme?“

Odpusť, Bože! musel z řeči svazku
pro zmatek a stud jsem nechati
poslední punkt: přátelství a lásku.

Taková čest, mohu říci směle,
jaková mne, nikdy básníka
ještě žádného, ni řečníka
nepotkala, ani kazatele;

nebo sotvy slunce od neděle
jednou osvítilo smertníka,
už mne Milá, kázně vlastníka,
překvapila a ji znala cele:

Tak se velmi snadno naučila
nazpamět ji slovo od slova,
jak by Její vlastní práce byla;

měl jsem se já s mojí chybou potom!
Nebo tisíckráte zeznova
překáravá zmínka byla o tom.

Jednou, když jsem za Sálu k Ní chodil
slavského dle zvyku v ohledy,
jda hned přede mnou, hned za sledy,
světlonoš mne do půlnoci vodil;

tam se se mnou po jezerách brodil,
po loukách tu tropil nezbedy,
až se konečně s ním ve zvědy
pustím, vida, že mi neuškodil:

Kdo si a nač postavu s', dím, změnil?
A on: „Já jsem bůžek Sorabů
bydlivších zde a mé jméno Henil;

zloboh Teut mne zaklel, vlast mi bera,
však mne od kletby i od Švábů
jeho zbaví mého lidu dcera.“

Jsi li zde již, odkrý věkův hroby
a rci: Který kníže, vojvoda,
aneb jaká jméno příhoda
dala Lobdě, Jeně v ony doby?

„Ve rtech Němců přešla v nezpůsoby
pravá obou jmen těch příroda,
Lobda Lobeda jest Sloboda,
Svoboda pak od bohyně Svoby;

mé jest město Gana Jana Jena,
jak i Janikulum ve Vlaších,
Janus Henil totožná jsou jména;

všecko toto z egyptského manství
převedeno býti od našich
Mojžíšů chce ku slavskému panství.“

V živobytí lidském žádná změna
horší není jako v pohlaví,
když se ona outlá rozpraví
povah v něm a charakterů stěna;

ženský muž se tak, jak mužská žena
cti a štěstí svého pozbaví;
toho tam se málem zohaví,
této mnohem člověčenství cena:

Muži vůle, čin a smělost sluší,
ženě prosba, cit a mlučení,
ten buď více duchem, tato duší;

muž ať táhne nebe k cnostem dolů,
žena zemi vzhůru k blažení,
jen tak přijdou krásně k cíli spolu.

Nepřim, že svět ten už v sobě choval
mnohé Xantipy a Hekuby,
které nemoudře by za chlouby
krásné pletě někdo představoval;

nejeden muž tím se odstraňoval
ode lásky z bázně záhuby,
toto však jest ženská, kterou by
i sám Timon ještě zamiloval:

Z Ní se jedné cnosti blesk a krásy
na pohlaví celé odráží,
co žen bylo, jest a bude časy;

neb kdo v bližší s takou duší svazky
vstoupí, potom se mu ukáží
všickni lidé jako hodni lásky.

Všecky práce umí tak a dělá
jako čarodějná věštice,
hned se kvítí a hned jehlice,
hned zas péro v ruce Její bělá;

To je Sapfo, povíš, zpověstnělá,
když si sedne k básni, k muzice,
kolovrátek-li a přeslice
při Ní, ejhle, Penelope celá!

Maluje-li, tu se nadnebeská
vděka Anjeliky namane,
kucháří-li, každý host Jí tleská;

a co pak by koli uchopila,
tak Jí všecko pěkně přistane,
jak by k tomu narozena byla.

Není ovšem, jako mnohé Švábky,
slavně učená má milenka,
aby, lépe než svá přadenka,
znala běhy hvězd a v moři kapky;

než to ani nechci, aby žlábky
všech věd vyčerpala panenka,
jak tam Schlötzerova mudřenka,
nerád vidím já ty školské babky:

Avšak není ani jak ty panny,
mezi nimiž snad a bez snadu
duch a okus ředší bílé vrány;

zná se do knih, než i do kuchyně,
hlídá hudbu, než i zahradu,
a jest obraz pravé vzdělankyně.

Škoda! že co slavím já a vzývám,
vzor všech malířů a řezbařů,
proto přijít musí do zmaru,
že tak málo posluchačů mívám;

slávu s krásou Slavům odekrývám,
ale Němců řeč a Maďarů
větší díl mi mojich čtenářů
ukradli tak, že sám sobě zpívám:

Ostatní pak daleko jsou bratři,
i tam nerozumí Slavianu
Slavian, což jen více bolest jatří;

předce budu pěti Její chvály,
nebo jestliže já přestanu,
začnou hory křičeti a skály.

Co jsou hvězdy mezi stvořenostmi
na nebesích okem vidnými,
na něž hledí nocmi jasnými
každý člověk ale s nedbalostmi;

to jsou naše ženy s jejich ctnostmi
tervajícími a tichými,
s jejich, v lůně domu skrytými
veliké však ceny, povinnostmi:

Mužové jsou zjevy pověterné,
na jejichžto oheň chvilkový
dívá se i dítě malicherné;

ale jaké dají zemi dary?
Ne ten příjemný blesk hvězdový,
často jen třesk, puch a láry fáry.

Ten by vtipu zradil ochabělost,
já bych dílo začal daremné,
kdyby někdo žádal ode mne,
abych částky líčil a ne celost:

K nemožnostem ať se netře smělost;
světlo slunce jestiť příjemné,
ale zraky tomu rozemne,
kdo chce patřit přímo v jeho skvělost:

Tak též i tu: jde-li oko blíže,
málo vidí z darů velikých,
neb duch křehne, slova zmatek víže;

to však zřejmo už i z dalekosti,
žetě celá živé všelikých
Pantheon krás, umu a vší cnosti.

Chvalozpěv můj podobný jest tomu
Řekovi tam v dávných Athénách,
který v terhu na svých ramenách
kámen nosil z prodajného domu;

tak já světu krásu tuto v lomu
ukazuji jen a v písmenách,
i tu ve slovích a ve jmenách
ujmu činím dílu nejednomu:

Šťastný ten, kdo spěšným chvátá krokem
tento div a zázrak spatřiti,
v jeho živém celku, vlastním okem;

ten sám vyzná, že by nade jinou
vedle Ní blud byl se diviti
a krás jiných chválu zval by vinou.

Ještě spí! O, ticho serdce hlasné,
ticho kroky, mlučte ptáčkové,
a vy, síně této duchové,
leťte k horám, zhaste slunko včasné!

Hřích by tu byl nedbat doby krásné,
nevděk minout štěstí hotové;
vůle nedli, polib růžové
krotce rtíky, polib čelo jasné!

Sotvy že se blíží ruka třesná
z tváři odkryt clony hedvábné,
anť se v pěkném schytí hněvu ze sna;

tři sta blesků na vše strany sláno,
uzří smělce, oči půvabné
sklopí, krotne, šeple: „Dobré ráno!“

Nejen onna růžokvětná líčka,
rtové k políbení spiknutí,
i vaz pyšný, herdlo labutí,
šťastná zlatých vlásků po něm hříčka;

čelo slunné, klidný oblouk víčka,
očí přísných vábné kynutí,
lkavý ousměch, tajná vzdychnutí,
i slov němá sladkých polovička:

Vše mé serdce k bojům bádá chybným.
tisíc zloboh Milek spojuje
nástrah klamem navnazených slibným;

ona sama učí ujít želu,
kolikráte tělo bojuje
proti duchu, a duch proti tělu.

Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
kde tvář s duší stojí v odporu,
avšak třikrát hodná pozoru,
kde se krása přisestřila k cnostem;

žádné tato, ona proti zlostem
sama v sobě už má podporu,
ona k jedné, tato pokoru
k dvěma musí nésti vysokostem:

Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
v serdce jedno vložil bojiště;
dlí-li boj - o mlučte, persy ouzké!

Váhá-li ta, tím už zahasila
svaté nevinnosti ohniště,
tato tím už téměř zvítězila.

Oči! oči! modré, milostivé,
o, vy perly v květu rozvitém,
v nichž se zem i nebe s blankytem
jako v řece svítí zercadlivé;

vyznám, že jen u vás, školy živé,
cnost jsem spatřil v blesku věčitém,
ale nač ste přitom podkrytem
vlili do mne jedy oklamlivé?

Nač mi zhoubce pervé vaše zření
do dna serdce mého vhníždilo,
jenž můj život střelou smerti plení?

Avšak hodno výhost dáti zemi,
komu při pohřebu svítilo
takovými nebe pochodněmi.

Pravdivé jest onno přísnotvárné
starých věků i dnes vyrčení:
že je krása, zboží, umění,
ano všecko pode sluncem marné;

však bych jedno z nauky té kárné
vyňal vedle mého cítění,
tak jest božské jeho vzezření,
tak jest milé, vděčné, čisté, švárné:

Krásu míním, tuto dceru boží,
když si, nebe na čas nechavši,
zemské roucho, jako panna složí;

nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti,
nýberž bytů zdejších poznavši,
zpátkem zase, odkud přišla, letí.

Neuctí Tě žádná v světě jména,
nedosáhne důvtip básníře,
rytce nástroj, kytka malíře
z ruky tvorné padne zapýřená:

já jen cit mám, duše vyvolená,
zpěv můj platí dluhy v nemíře,
stud mi ústa víže u víře,
že tam budeš žalmy kůrů ctěna:

Avšak kdyby zvláštním někdo nadal
tužbu serdce mého jazykem
s nimi bych i já zde pěti žádal;

než i tak by slovo na rtech dlelo,
co má volit, zbytku v tolikém,
cnost či krásu, ducha či-li tělo.

Jako lípa, jenž se ve chrastině
nízké zrostem nebe dotýká,
tak tu nad sousedky vyniká
tato krásná Sorbů potomkyně,

jako Lada, jde-li před bohyně,
všechněch krásy sama polyká,
tak tu předčí tato veliká
Slávy dcera krásou nad Němkyně:

Věc to tedy k vysvětlení snadná,
proč mne ze všech těchto krásenek
německých zde nehne zhola žádná;

ať to nyní mlučkem jazyk mine,
že jen v Slávce slavský milenek
roveň k rovni, svůj se k svému vine.

Všecko, co jen koli nahromadil
zlého na náš národ svobodný,
buď čas, aneb osud nehodný,
buďže soused, neb syn, jenž ho zradil;

Tatar, Maďar a ten, který zhladil
půl sám z něho Němec podvodný;
všecko toto Milek lahodný
v této jedné hojně vynahradil:

A že není vzorem, na který by
i řeč cizá měla patřiti,
nejsou Její, ale naše chyby;

totiž tato, že Slav skoupozvuký
nezná, jako jiní, troubiti
s každou věcí lermo hned a hluky.

Dvě stě tisíc Němec při Lunkyně
zabil, třidset tisíc při hradě
Braniboře, tolik ve zradě
aneb více v poli při Děvíně;

dvakrát tisíc pět set při Demině,
v Janě rovně; Mongol v nápadě
dvadcet čtyři tisíc v hromadě
usmertiltě Slavů v Moskvy klíně;

všecko to, i u Kosovu kteří
padli, u Kalky a Varšavy,
Milek sčítav ztrátu váží, měří;

Potom formu do svých rukou chopil,
a co života, sil, postavy
bylo tam, to v tuto krásu stopil.

Vy pstré louky, a vy hustým nízká
křovím lemovaná oudolí,
vpleťte krásy ve své okolí,
které na vás oko Její blýská;

potok jasna, barvy nechať získá
květ a zrostu herdé topolí,
i pták sladčeji ať šveholí,
pastýř a žnec radostněji výská:

Větry, vějte voňavěji lesem,
zmnožte hry svých duchů jeskyně,
paherbkové poskakujte plesem;

nebo obraz takového rámu
jak sám jest a jaká bohyně,
takového hodna jest i chrámu.

By se Homer, a ten, jehož Múzy
řecké mláďky pěli, navrátil,
i ten, který barvy potratil
při Kampaspě, Apelles, a druzí;

onen básníř, který zpěvem hrůzy,
nimiž Dido mřela, ošatil,
až tam k tomu, jehož zachvátil
pohled Laury a hnal do Vokluzy;

i náš Záboj, a ten, který hýbal
varytem svým hrady královské,
neb kde koho Apol ještě líbal;

všickni by se, spolek učiníce,
dílo toto nohů mistrovské
slavit jali, jiných nechajíce.

Odkud snesol všecku látku Milek
k slití outlé této ručičky?
Míru k článkům, k měkké teničký
hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?

Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun onny perličky
k pěti perstům? A kde tkaničky,
nimiž spojil vtipně každý dílek?

O, co rámě, nimž se skvěla Leda,
proti ní, neb kterým Angelo
k řeckým mistrům přilstiti se hledá!

Spi jen tiše, sladká ukrutnice,
co by ti už mroucí prospělo
serdce ranit, na němž ležíš, více.

Nejenže je kmene slavenského
kvítek opravdivý, spanilý,
jemuž ni Sas, ni Frank zavilý
nevzal ještě rázu národného;

ach, tu mnohý štěstí cítit svého
nezná, Slávie syn zbloudilý,
hanbou za řeč a rod zmužilý
dlouže tresty Boha hněvivého:

Serdce čisté jako perla rosy
skryl v div tento rozum anjelský,
v tvář a v oči nestihlého cosi;

co jen nebe výborného znalo,
s krásou šperků spolek přátelský,
slavný národ i řeč, vše Jí dalo.

Předkem se už té mi po hodině
serdce v tužbách sladkých rozlije,
ve které si spolu lekcie
dáváváme v naší materčině;

nebo tu jsou všecky přítelkyně
Slávy při nás, Múzy, Grácie,
k nimž i žert a smích se přivije
s rukotisky v libé míšenině:

Ona svému sorbskoluzickému
mne, já zas Ji učím nářečím
jiným, zvláště českoslovanskému;

za každou jest chybu určen trestek
hubinka. s tím ale bezpečím,
aby její neslyšáno chřestek.

Mnoho tisíc roků různé boje
mátli mysel světu celému,
starý čas lál času novému,
nový se smál z předků chyb a kroje;

sever pravdu, východ krásy svoje
nadverhoval jeden druhému,
země proti nebi svatému,
nebe vedlo proti zemi zbroje:

Dary v lidstvu křivou měli míru,
té chuť, smysel a vtip milostný,
této straně dali cit a víru;

aby sváry živlů uspokojil,
v tomto tvoru, smírce lítostný,
dary světu všech a časů spojil.

Uzřev ondy měsíc pelnoskvoucí
nade chlumem verchů vzchoditi,
zdálo se mi, jak by svítiti
obličej Tvůj byl tam vidět žhoucí;

počnu, během rychlým k němu jdoucí,
slova jako k Tobě mluviti,
ano z mého bludu strojiti
smích si slyším hory k nebi pnoucí;

v studu hněvnem serdcc k hvězdám lkalo
posměch učiněný s křivdami,
za odpověd toto se mu dalo:

Zda-li neznáš, že nám nebe vzalo
najjasnější mezi sestrami,
a ji Slávě ku ozdobě slalo?

Jiní snadno vyvýšiti znají
v básněch velkých malé předměty,
krásnější jsou jejich klevety,
nežli skutek, který v oku mají;

naopak své chytré žerty hrají
Múzy s ducha mého výlety,
bohyni mi slali v ústřety,
ano zvuky skoupý jazyk tají:

Ba i co se z něho někdy krade,
nemá díla mého pochvaly,
Ona sama v ústa mi to klade;

předce nelne k jiným věcem tužba,
buď! by aspoň jiní poznali,
jak mi sladká v světě dána služba.

Nejen v kráse za vzor představiti
můž se tato Slávy kněžina,
hotová jak někdy Godina
pro svůj národ všecko podstoupiti;

která, aby těžkých pozbaviti
poplatků se mohla krajina,
čistonitá, jako květina,
zvolila si město objezditi:

Tak i tato hoři vroucí láskou
ku národu, v jedné osobě
pomíchavši vlastenkyni s Kráskou:

Avšak nelze mužatkou Ji zváti.
ana tím jen pěkný na sobě
přiklad slavskym ženkýlům chce dáti.

Láska není veždy plodem snažných
záměrů a vůle následkem,
aniž běží slavným za předkem,
z titulů se směje mnohovážných;

jako chlouby, tak i soků strážných
štítí se a skrývá před svědkem,
ona není k cíli prostředkem,
ale sama cílem citů blažných:

A co najvíc hodno pozornosti
jest. že lásku svár a různice,
bol a dálka nemdlí, ale rostí:

jako mrak a hromobitné moci
světlo růžopersté dennice
zjasnějšují po bouřlivé noci.

Při pohledě, jehož vážnou zpouru
milost libě krotí pochlebná,
tvář Ji oslavuje velebná,
jak by dnes jen zletla z nebes kůrů;

při postave pyšně pnící vzhůru,
oudů blesk a hnutí ohebná,
v stavu krásou ústa hudebná
unaviti všechněch trubadúrů:

V ten čas, kdybys' klekna ucty platil
skrušnou cnostem Jejím poklonou,
oumor by tě v náruč Její sklátil;

zde, by v různých poloučili stránek,
Lada v jednom těle s Madonou
svorný sobě udělali stánek.

Všecky ty, jenž co jest krása, znají,
hne pleť této tváře vznešené,
na jejichž se lícech červené
v čistém sněhu růže rozplývají;

v prostředku dvě jasné světla hrají,
slunce, měsíc, v očích vtělené,
kterých oheň z vonných studené
zefyrečky ústek provívají:

Jestliže by viděti kdo z lidí
nebesa si žádal zmenšená,
tu je cele v této tváři vidí;

chtě-li by pak znáti, co by byla
tvář zas tato více rozstřená,
nebesa by z ní se rozšířila.

Že by toto tělo z obyčejných
živlů bylo, není k ouvěru,
ono při bedlivém výběru
musí z částek tkáno býti tejných;

asnad z rosy, libovětrů chvějných,
sněhu, červánků, mhly, etheru,
záře, oblaků a páperu
a hmot jiných outlých, čarodějných:

Mnohé vesny slili v jeden slovek
vůni květů svojich k budově
těla teto najkrasnější z děvek;

proto jde-li, neslyšeti kroku,
mluví-li, jen dech je ve slově,
dělá-li co, sotvy zřejmo oku.

To jest posud ještě tajemnost mi,
čím se živí tato Milenka,
světlem-li snad jako jitřenka,
či jak včelka kvítků pochotnostmi?

Či-li žerty, vděky, toužebnostmi
jako láskohravá krásenka,
aneb jako v nebi blaženka
slávou, zpěvy, modlitbami, cnostmi?

Jí-li co, jen okusí a štipne,
pije-li. jen ústka omočí,
aneb sotvy dvě tři kapky schlipne;

jako jiní nepije a nejí
ani skrytě, ani do očí,
a vždy předce kvete zdraví Její!

Kdyby to snad někdy mohlo býti,
aby pro té země ozdobu
krása, cnost a pravda podobu
lidskou ještě uvolili míti:

a jak člověk cítiti a chtíti,
mluvit, dělat v tomto způsobu,
bohmě! museli by osobu
této panny zcela na se vzíti:

Mnoho krás už viděl jsem, než platí
téměř o všech onna zkušenost:
malá chyba velkou krásu špatí;

jen tu slunce bez šplihy a mraku,
jen tu dokonalé stvořenost
dílo mému ukázala zraku.

Chraň Bůh! abych já snad přirovnával
jiných národů Ji ku dcerám,
buďto ku helenským heterám,
třebas za vzor Praxitel je brával;

aneb jména Jí jak Říman dával
svojim Lesbiám a Neerám,
kdežto náleželo k nádherám,
že je Thais, Lais, Aspasia zvával:

Ani Laura, Ninon, aneb Lotta
nesmím já mou družku jmenovat,
sice z lásky hned by byla zlota;

nebo toto krásy arcidílo
jenom to a tak chce milovat,
co a jako nebe dovolilo.

Proti Milku, jenž mne postřeluje,
ještě bych jsem našel obránce,
asnad ve všehoji, ožance,
aneb i v tom, který outěk sluje;

ale jiné jest, co přitahuje
serdce moje k této vzývance,
to, že jako skryté ve schránce,
co den nové vnady rozvinuje:

Půvabům těm, jež jsem spatřil vloní,
takovou zná dáti omladu,
jak by nyní vseté byli do Ní:

k počtu pak těch dávných, nepřesytných,
ze dne na den čerstvou přísadu
krás a cností připojuje kvitných.

Darmo lidská peruť za výborem
tímto tvorů božských poletí,
k jehož tváři mnohá století
shromážděli krásu sličných forem;

jak tu řevní jeden s druhým vzorem,
jak duch viní těla odětí,
kde však nebe, velkou obětí,
učí, co by se vším mohlo zborem:

Protož, co já smělec koli tanu
v básněch krásu její slavících,
krůpějíčka to jen z Oceanu;

avšak co by Tibru, Temži, Dnistru
zníti mělo v řečech tisících,
to zni aspoň v jedné Labi, Istru.

Jestli jen to básnířstvím se volá,
co lež, výmyslek a třeštivost,
tak mně nepatří ta poctivost,
nebo cizá jest mi tato škola;

co já básním, to jest pravda holá,
kterou vede jasná střízlivost,
ne cit prázný aneb horlivost,
kterou zažhnou obraznosti kola:

Básně mé jsou téměř ukazadla
jen a suché těch krás rejstříky,
jejichž v oči skutečnost mi padla;

kdybych zpíval podle obyčeje,
hymny mohli by mé veršíky
a mé znělky býti epopeje.

Věru divná osudů to hračka
panuje v té světla nížině,
ta, hle, jest má nyní mistryně,
která byla nedávno má žáčka;

tajemství všech teď mi vykladačka,
kazatel můj, chrám i svatyně,
teď má vzývanka i bohyně,
co jen ondy byla posluchačka:

Já sem hledal u ní žert a smíchy,
ona pak jest tichý beránek,
který snímá krajů těchto hříchy;

už znám, že to víry povědění
dáno jest i lásce za článek:
Člověk míní a Bůh divně mění.

Letní čas byl, větřík vůně dýchal,
rozkošný den nade výřečnost,
každý do zahrady v společnost
od starého Knebla zvaný spíchal;

i já hry sa hráti neostýchal,
kde všech stavů krásná zmatečnost,
ano, v našeho se serdečnost
kruhu sám ten „Velký pohan“ míchal:

Po svačině volné byli sledy,
a když pozlatili červánky
večer, my sme vešli do besedy;

tu já říkal, Ona po mně psala,
Goetheho pak Musa Zpěvánky
do němčiny naše překládala.

Všecken oděv kroje německého
vyzleknuvši dnes má Kochanka
řekla, ani v rouchu – Germanka
nechce od dne býti přítomného;

pak hned slala pro krajčíře svého:
„Dnes mi hotova buď kasanka,
sukně a šat celý, Slovanka
jak jej nosí času od dávného!“

Potom laible, bandy, tuchy, roky,
viklery a všechnu němčinku
podala ven chudým přes obloky;

a když oblek slavský na se vzala,
čelenku, klok, ryzu, matrinku,
závoj - stokrát krašší se mi zdála!

Pravě tisíc tři sta dvacet sedem
roků počítal svět křesťanský,
když dán onen zákon tyranský,
nakvašený nelidskosti jedem:

Aby Sála nemluvila dědem
daný sobe jazyk slavianský,
ale učila se germanský
blekotati hlahol za sousedem;

století pět téměř němá byla,
anť jí opět divným efata
vzývanka má usta otvořila;

pokud čtena Slávy dcery chvála
vámi, mládenci a děvčata,
teď už slavsky mluvit bude Sála.

Procházka je z Jeny do Gospody,
byl ples chasy v háji nedělní,
profesorové též náčelní
poctili ty zábavky a hody;

Oken, Fries, Hand, Eichstadt o původy
vsi a jména význam zřídelní
vedli dlouho rozpor herdelní:
Kollár zde! i zvertnou ke mně chody:

Velikáť mi čest to, milí páni!
posud měli los my bývati
žalující jen neb žalovaní;

teď Slav soudcem! dobře, čas jest k tomu!
Gospoda můž tak se opsati:
že zde Němec podruh, Slav pán domu.

V Radigastě, vsi té blízko Jeny,
ke cti bohu tomu hostinu
ustrojil jsem, pozvav družinu
mnohých Němců, vzácné muže, ženy;

pouze slavských dáno drahé ceny
jídel i vín celou rodinu,
slavská hudba i ples, cizinu
vytevřeno odtud, vyjma stěny:

Obrazy je Vendozhoubců řadem,
Medvěd, Ptáčník, Gero krášlili,
Gunther, Riddag, Ekkard za Konrádem;

přišli hosté, ověsivše hlavy
kradmo ze síně se tratili,
až ja sám jsem zůstal s dcerou Slávy.

Vyjel jsem dnes ráno na zelenou
louku, kde je s kvítím otava,
a hle, nová pro mne postava,
Ji zřím ženstvem slavským obstoupenou;

Hodika tu s Bernhardovou ženou,
s Božetěchou Šárka, Častava,
Svata, Petrisa a Vojslava,
Rozvitu též vidím zašlářenou:

I víc ještě sousedek a svatek,
po přeslici, meči pokrevných
bylo zde bab, prabab, ujčin, matek;

všecky Ji, co královnu svou ctili
v poklonách a plesech ve zpěvných,
potom zmizli když můj příchod čili.

Na rtech těchto, serdce Tvého prahu,
v oči tyto, květy duše Tvé,
skládám sliby věčné lásky své,
Milenko má, mějž je za přísahu!

„Svět je času poddán, všeho vrahu,
nás čas tam, kde času není, zve,
i já jsem tvá, věř mi, tam i zde,
slyš to nebe a hvězd krásný tahu!“

„K vám se tomto na oblaku vznáším,
osud jsem a sám vás lituji,
pokoj slibům, než boj svazkům vaším!

Na různo teď obou porozplaším,
až vás, kdy a kde to zmlučuji,
jednou asnad sloučím k spolkům blažším.“

Tak teď prostě a tak jemně stojí,
ach, tak krotce a tak vznešeně,
pelná ohně a tak studeně,
smělá je, a tak se předce bojí;

tak mře želem, tak se k smíchu strojí,
jasným okem tak zří zmateně,
tak chce mnoho, touží skroušeně,
tak nic nechce při vší tužbě svojí:

Aj, hle modla k tomu hotová,
jako kde dva bohové se sváří,
mezi nimi třetí hospodaří;

leť tam k Tibru s lístkem, holoubátko,
aby hned sem přišel Canova
a vzal mramor se sebou i dlátko.

(Jeden duch s holým mečem)
Ode Babigory v tomto rouše stínu
vlast mne s heslem sláti ráčila,
slyš, by sokyní dél nebyla;
Miluješ-li vlast svou více, či-li Mínu?
(Druhý duch s lukem nataženým)
A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
tři dni šíp ten Lada ostřila,
mluv, neb chce, by jednou zkusila:
Miluješ-li vlast svou více, či-li Mínu?

Půlnoc bije. Já se z lůžka tiše vztáhnu
stana před ně různým svědomím,
meč tam, tu šíp, vlast tam, tu má přítelkyně:

Mlučím, váhám: rázem rukou v ňadra sáhnu,
serdce vyrvu, na dvé rozlomím:
„Na“, řku, „jednu vlasti půlku, druhou Míně.“

Nerád jsem zde, předce přichází mi
těžko místa tato nechati,
ne, že v lásce se tu kochati
lze a obchod míti s učenými,

ale že zde s kraji těmi zlými
přivyknul jsem se už hádati,
naříkati na ně, žádati,
počet z jejich vraždy nad bratřími:

Ach, zem tato krev mých bratrů pila;
litou rukou lestných zločinů,
takovou krev, jenž nic nezvinila;

a co najvíc hodno litování,
ani potomci těch Kainů
nedali se ještě na pokání.

Ty, co Jenu ovlažuješ, říčko,
od ljutosti zvána Lutora,
dřív než rozloučí nás prostora
krutá, tvé se skryji ve krovíčko;

a když přijde umývati líčko
vtělená ta v kráse pokora,
nech ji rusalek tvých obora
obklíčí a mně dá znameníčko;

uneseme preč ji v okamžiku,
Římané jak někdy Sabinky,
aneb český Břetislav svou Jitku;

odtudto bych k Sále, k Labi, k Baltu,
mořem k Dunaji, kde Serbinky,
k Váhu, navzdor komus', dcerku vzal tu.

Měj se dobře, Míno! ach, už kyne
zítřek spěšně přišlý k rozchodu,
tam už odsud musím k národu,
kde se Neptun Bachu k nohoum vine;

zde máš serdce, které v lásce plyne,
v lásce vroucí, prázné podvodu,
mějž je, věno outlé, k důvodu,
že má věrnost nikdy nezahyne:

Mysli na mne, aspoň když se růží
zápach v této stinné besídce
při měsíčku s city tvými sdruží;

serdce pak to, buď se věčně skryje,
buď se zaskví krásná dennice,
Slavům jen o Tobě nechať bije.

Kam ste zmizli, ušlechtilí snové,
sladké klamy, zdání přeblahá?
Která kruté ruky odvaha
zkosila mne k této hrůze dnové?

„Preč, preč odtud!“ - heslo zhůry slove,
osud lásku v boji přemáhá,
nade branou ráje napřáhá
Cherub meč - nu sbohem houště, křové!

Tajte břehy, louky, stezky, kříčky,
tajte světu, jež sme soukromě
vedli u vás vdechy, mluvy, hřičky:

Přijde-li vsak hoch sem v štěstí zrazen,
nech čte nápis tento na stromě:
„Já jsem z ráje musel, viny prázen.“

„Pozastav se, slunce, v Gabaonu,
ať den tento dva, tři spojuje,
a ty, kterou Ona miluje,
tichá luno, postoj v Aialonu:

ať se při tom blaženosti skonu
serdce ještě dlouho raduje!“
Tak sem nyní slovy Jozue
úpěl i já ve selz hojných ronu:

Pak sme chvěli v radosti i strachu,
jako nechávaje v loučení
trojanský svou Hektor Andromachu;

ne dny, ale stěsnili jsme týdne
spolu rozkoší i soužení,
jakových svět více neuhlídne.

Doba bije: člun už stojí v brodu,
veslo k spěchu zove nezbedné,
strach mne jímá, líce obledne,
ještě chvilku, volám, ku rozchodu!

Nohy rychlé znali času škodu,
rozvlasená oknem vyhlédne,
v náruč letí, v hrůze bezedné
selzou zmáčen každý stupeň schodu:

To má láska, že čím hoří výše,
jazyk služby dlužné nekoná,
upí jenom, lká a nyje tiše;

zlíbám celou: padne opona!
jmu se co stín, došed Charona:
Nu, vez tedy v onny stínů říše.

Dříve bude na obloze pluhem
rolník jasné hvězdy orati,
na kopřivě růže zrostati,
ovce vluka jmenovati druhem;

dříve bude země luny sluhem,
verba sladké hrozny dávati,
oheň vodu vděčně líbati,
muška slonem, velryb malým pstruhem;

dříve písní přestanou si pěti
ústa všechněch slavských děvčátek,
na Tatrách se stromy rozvíjeti;

dříve Sála tato ku pramenu
obrátí svou vodu nazpátek:
Než já Tebe, Míno, zapomenu.

Žehnám vás už, lásky kraje zlaté,
zahrady i pole květnatá,
i vás, stromu toho bůžata,
co slib i žert náš, i selzy znáte!

I vy, hájky, až se dobře máte,
břehy, kře a věštná doupata,
kvělte vy s Ní zřídla mechatá,
i vy hory, věže, chrámy svaté!

Žehnám i vás, stíny cest mých tejné,
i vás, louky, po nichž chodili
vstříc mi Její nožky květosejné:

Chraňte klenot tento v prostřed sebe,
dokud cíl ten, co nám složili
zrádné losy, změní dobré nebe.

Ještě ční ten domek, políbení
buď i tobě sláno k posledu,
a už rychle nohy kupředu,
skryte očím toto těžké zření;

O, vy místa pelná potěšení,
už se věčně s vámi rozvedu,
ještě okamžení k pohledu
u kraj lesa - ach, už domku není!

Nehleď zpátkem, ven, ven z tváři rovin,
uhlušte mne zvukem, ptáčkové,
hory hučte, větry dujte z křovin!

Už se sberu, jako sluší muže,
ale které serdce surové
ještě jeden pohled hanit může?