ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nyní že se valně serdci mému
písně zlatorýmé vylíte,
když se k místu tomu blížíte,
kde sloup slávy stkví se Sobieskému;

ať jej všemu světu křesťanskému,
Stambulu i Mekce hlásíte,
zvláště před očima deržíte
Šprevě tam, tu Istru nevděčnému:

Korouhvi pak, kterou syn ten Slávy
měsíci vzav, kříži věnoval,
tento nápis neste do Varšavy:

„O, by celá Europa to znala,
že ji trůn ten někdy retoval,
který ona potom stroskotala.“

Co to za div nad Dunajem vstává,
jest to asnad Křiván rohatý,
či-li Lomnice štít lednatý,
či-li Matry hromojizvá hlava?

Či hluk ptactva po obloze plává,
či snad Babel zkříšen proklatý?
Ne, to Děvín čumí skalnatý
nešťastného sídlo Rostislava!

Zticha, řeko, nes mou lodi sličnou,
přej se podívati poutníku
dobře na tu pevnost nebetyčnou:

Ženám ke cti, mužům k hanebnosti
stojíš zde, ty velký pomníku
slavské síly, než i nesvornosti.

Tatranskou když Břetislavu zříme,
večer stíny sypal v přírodě,
tu bouř vluny metá do lodě,
ano Milek unavený dříme;

toneme, hej! prociť, Pobratime!
Tak dům v strachu jemu lahodě,
on vstav, za ruku mne po vodě
vede, až se břehu dopídíme:

Sotvy že den odkryl noci roušku,
šli jsme najperv Česko-Slovenskou
v tomto městě navštíviti Crušku;

pak jsme oči Tatrou révovlasou
pásli, jenž mou duši mládenskou
čtyři léta šlechtila zde krásou.

V lesku rosou zperleného jitra,
v listošeptých hájkův shovoru,
šli jsme, ano v našem obzoru
rozvine se staré město Nitra;

já hned, bolest zniklou v serdci přitra,
kráčím spěšně onnu na horu,
která svatá sluje Soboru
zhubenému cuzým hostem zchytra:

A tu skal jsme velkých nanosili,
potom oltář podle obřadu
Staroslavů z nich jsme vystavili;

Milek oheň rozžal, já pak víno,
med a klasy v obět nakladu;
že ten zápal šíře uvidíno.

Slavský národ rovným se mi zdává
pokojnému býti potoku,
který ve zdlouhavém pokroku,
ale silně k cíli svému plává;

jestli hory v běhu nalezává,
teče rovinami po boku,
a tu ráje tvoří v homoku,
městům liché požehnání dává:

Naproti pak jiní národové
jsou zas valným proudem podobní,
třeskem, pleskem cesty troucím nové;

než když zmiznou vluny jejich mutné,
ach, tu po nich lidé chudobní,
louky bahna a vsi rumy smutné.

Mnohé ovšem ještě práce naše
jsou a duch k nim třeba alkejský:
tu lev musí padnout nemejský,
který vraždy v národu nám páše:

tamto vepeř a pes, co se kaše
proti řeči naší, zlolejský;
tu had má sťat býti lernejský,
tam chlév dlužno čistit Augiáše:

Neštiťme se však těch Herkulových
skutků, často sama velikost
předsevzetí dodává sil nových;

ani nade štěstím nezoufejme,
k Tatře i hor slavských všelikost
přeložíme, jenom víru mějme!

O, by, dím, když duch můj tak se choulil,
naši různí slavští kmenové
byli zlato, stříbro, kovové,
já bych ze všech jednu sochu ulil;

Rusko bych sem v její hlavu skulil,
dřík pak byli by v ní Lechové,
ramena a ruky Čechové,
Serbsko bych sem ve dvě nohy půlil:

Menší větve, Vindy, Lužic dvoje,
Chorvatů kmen, Slezů, Slováků
roztopil bych v odění a zbroje:

před tou modlou klekati by mohla
celá Europa, anť oblaků
vyšší, krokem svým by zemi pohla.

Onny kraje, kde jsem s neprospěchem
pokoj serdce prohral s nadějí,
všudy před mou cestou kráčejí,
domy, veršky i s luk jejich dechem;

besídka i zřídlo pod ořechem,
zahrádka, kde kvítky pyšněji,
chrám i věže ode veřejí
k hálce krytá břečtany a mechem;

než i truchlé zámků oněch rumy,
na nichž Kazislavů vyryli
věčný sobě nápis nerozumy;

i ta řeka, jejíž vluny divé
ona krotí, aby nezmyli
s hříchem dávným snad i cnosti živé.

Hory, hory, slyšte, hory skalné,
vstupte verstvou hora na horu,
stavějte mi řebřík v prostoru,
z níž bych uzřel onno serdce dálné:
Hory, hory, slyšte, hory skalné!

Řeky, řeky, slyšte, řeky valné,
dřív než jdete v moře oboru,
slitujte se, neste úkoru,
neste Jí tam tyto selzy kalné:
Řeky, řeky, slyšte, řeky valné!

Proč ste ztichli, vějte k Ní mé vzdechy
z dálky této, vějte, větrové,
rozdujte své lkáním mojím spěchy:
Proč ste ztichli, vějte k Ní mé vzdechy!

Zchvaťte mne k Ní, aneb běžte pro Ni,
buď už sami tajní duchové,
nech bouř a tma a strach kroky honí,
zchvaťte mne k Ní, aneb běžte pro Ni.

Ani oudol Tater těchto tichá
kolem hradbou chlumů věnčená,
chlumů, jejichž hlava zelená
v oblaků se a hvězd cesty míchá;

ani Pison, jehož v Eufrat spíchá
voda ze žil zlatých prýštěná,
ani šťáva v léčné vařená
dílní, kde sám Vulkán oheň dmýchá:

Nic mne před mou nemaž skrýti strastí,
nic mým nedá persům ochlady,
není v světě pro mé rány mastí;

co jsou Tempe, vzav jim nymfek zjevy?
bez pastýřek co jsou Arkady?
co jsou ráje, v kterých není Evy?

Tu jsem někdy pervou cítil radost,
záři Tater spatřiv zardělou,
tu všem vinšům písní veselou
každá louka učinila zadost:

Nyní žravou v serdci nosím žádost,
vlastní žel svůj lkáti nesmělou,
ach, kdo by mi onnu zmizelou
mohel ještě navrátiti mladost?

Serdce samo dává věcem barvu,
smíchy klade na rty starobě,
na tvář mladi pláč a šedin larvu:

ono na máj mění nahý leden,
snáší stohy zlata chudobě,
a má, kde chce, peklo, aneb Eden.

Na hor chlumy, na najvyšších čela
skalin lezu před svou nesnází,
z břehu k spádům, z hlubin na srazy,
jako serna střelcem ovdovělá;

však mne i tam tráplivého smělá
Milka ruka ještě sprovází,
perstem chytrým líčíc obrazy,
jak by Ona před očima chvěla:

Kliď se, zběhu šalný, vzdorně řkoucí
kráčím na kraj příkré sterminy,
tu tě, tu vás verhu ňádra žhoucí!

Už už padám, kleje lidi, bohy,
Anť, ó dive! v lůnu roviny
stát se najdu, neuraziv nohy.

Rcite, ženci, co tam se serpečky
klásky v poli žnete hebounké:
Zdaž ste jedné hezké hezounké
s věncem zlatým neuzřeli žnečky?

Pastýřové, kteří na kopečky
ovce vyvádíte bělounké:
Zdaž ste jedné hezké hezounké
neviděli někde pastýřečky?

Asnad vy ste, drozdi, holubinky,
skály, zřídla, křové rozvití,
slyšeli hlas onné krásné Pinky?

Šetříte-li lkání lásky cnostné,
povězte mi, kde je k najití,
zahanbite losy nelítostné!

O, co by tě, serdce, této hnětné
vazby v světě ještě zbavilo,
již si sto mil posud nosilo
k Tatrám zpěvným ode Sály květné?

Jako ptáče, když se v ošemetné
ruky pacholete chytilo,
byť se do povětří vzdálilo,
nit mu všudy křidla derží letné:

Do tmy hor se, mezi hvězdy kryji,
honem běžím, lezu potichu,
všudy zníti řetěz u noh čiji;

a bychť byl i vyrván tomu lovu,
co pak? ach, tu ještě pohříchu!
šel bych sám se přivázati znovu.

V meziříčí tom, kde rozložilo
švárné městečko se Mošovce,
v dávnosti prej sluli Snášovce,
tam mi nebe vlast mou vyznačilo;

v horní straně jeho nasadilo
přirození bučí, jalovce,
v dolní role a pstré pokrovce
luk i kutin trávných rozšířilo:

Tam jsem spatřil svět, se v Mači hrával,
vodu ze studně pil Královské,
z Tlusté cit a z Dřínku krásu sával;

kraj ten s městem tak se Milku líbil,
i lid, hry a zpěvy venkovské,
že mu věčnou čest a lásku slíbil.

Zlatokřídlec ten a jeho střely
taktéž počal se tu líbiti
kráskám turčanským, že lapiti
sílou jej a zaderžati chtěli;

když se bránil, ony radu měli
všecky spolu, co tu činiti,
pak šli velikou síť uviti,
kterou nade Turcem rozestřeli:

Ode Lisce k Žárům nočním mrakem,
od Budiše k horám Sučanským,
zakryli kraj celý květným sakem;

ale Milek rozumu se chytě,
ušel Dupnou k stranám Trenčanským,
a tak minul Didonek těch sítě.

Kdo ctí národ, všeho si rád všímá,
co mu národ v pamět uvodí,
ves, kde muž se velký narodí,
hrob, jenž drahé kosti v sobě třímá;

proto i mne od Beskydů přímá
cesta ku Dunaji sprovodí,
na jehož se pravém nachodí
břehu mnoho, co cit Slava jímá:

Krásným Váhem tedy beze dlení
do Rábských sme Ďarmot vrazili,
Dobrovského místa narození;

a tu vroucí, já i lásky bůže,
dík jsme osadě té činili,
že nám dala na svět toho muže.

Když pak loďka naše idylickým
Dunajem zas dále pospíchá,
dohoníme tu Lva Jindřicha
s Přibyslavem, králem Obodritským;

onen kál se a kryl za poutnickým
spolkem do žíně a kožicha,
ale tento hned se přimíchá
jako Slav k nám serdcem nepokrytským:

„Kde ste se tu vzali a kam jdete?“
Tak my, a on: „Pan Lev podávil
mnoho Slavů, teď jej vina hněte;

pokoje víc v celém Sasku nemá,
proto cestu tuto vypravil
pro odpustky do Jeruzalema.“

Padni na zem, koleno, hle, brána
města toho stojí před nami,
svatými v němž někdy nohami
Vojtěch kráčel, kázav Krista Pána;

tu křest vylil Slav ten na Štěpána
krále biskupskými rukami,
tu ním pohanská tma s modlami
maďarského lidu rozehnána:

Ostřihome! aspoň ty uč nyní
vděčnosti lid tento svedený
k synům dárců toho dobrodiní,

vzácnějšího, než jsou dyně Matry,
než jest Taty mramor červený,
než jest víno, zlato celé Tatry!

Zlatohřivé novou nastoupiti
koně Phoeba šli dne okliku,
když se dále mému vozníku
do onné vsi líbí odplaviti,

kterou nelze Slavům vysloviti,
Üröm v maďarském zní jazyku,
jehož význam v našem slovníku
pelyněk se může tlumočiti:

Zdaleka už, z jedné kaple krásné,
zpěvu harmonie mistrovná
zněla v naši řeči libohlasné:

Neb tam ruská kněžna odpočívá,
jménem Alexandra Pavlovna,
chor pak její mladou smert tu zpívá.

Když sme přišli do Budína, právě
rumy chrámu našli v pevnosti,
v kterých hrob a v květu mladosti
kostlivec byl o královské slávě:

perlovec se na jeho stkví hlavě,
tělo kryli kmentu skvostnosti,
lidé z daleka i z blízkosti
hádali se, kdo to, nelaskavě:

Než ty pře tak Milek porozvázal:
Že chrám Žigmunda jest svatého,
Jeroným kde Pražský někdy kázal;

tělo pak že Kunhuta jest naše
z Poděbrad, krev Jiří slavného,
Češka a choť krále Matiaše.

Od Dunaje přišlo v běhu přímém
cestu k Balatonu konati,
Pylades můj uměl dělati
rozkošnou ji rozmarem a šprýmem:

Ale když jsme stáli před Vesprýmem,
tak se prudce začal hněvati,
že to místo hrozil zdrúzhati
deštěm střel svých, plamenem a dýmem:

Odkud k hněvu příčinu, dím, bereš?
Ha! rce, kde trůn krále Slavského
stál, teď stojí Slávy tam dereš!

Dárce jména vsi a vládce domů,
Perune, ty z nebe svatého,
či už nemáš blesku víc a hromů?

Říkáte mi: „Že to zákon káže,
by Slav v Uhřích řeč svou pochoval!“
Dobře, než kdože jej ukoval?
Lidé! Či to více než Bůh váže?

Zákon boží národům všem záže
mír a spravedlivost zvěstoval,
a to, aby každý miloval
vlastní jazyk nade všecko dráže:

Můž-li lidská božskou, časná věčnou,
konečná, leč s pýchou neslušnou,
proměniti vůli nekonečnou?

A co tvor víc milovat má skumný,
či vlast malou, mertvou, bezdušnou,
či-li národ velký, živý, umný?

Bože! Bože! který dobře mínil
veždy s národy si všechněmi:
Ach, už nikdo není na zemi,
kdo by Slavům spravedlivost činil!

Kde jsem chodil, nářek bratrů stínil
všudy veselost mé duše mi,
o, ty soudce nade soudcemi,
prosím: Cože tak můj národ zvinil?

Křivda se mu, velká křivda děje,
žalobám pak se a zármutu
našemu svět rouhá aneb směje;

aspoň v tom nech moudrost tvá mi svítí:
Kdo zde hřeší? či kdo křivdu tu
dělá? či kdo tuto křivdu cítí?

Zavzni ještě zvuky slavianskými,
vlasti Privinova spanilá,
vlasti Kocelova, zuhřilá
už ach! nade břehy Blatonskými:

By hrad onen zase s předky svými
a v něm svatyně ta ožila,
kterou někdy ruka světila
Methodova řády křesťanskými:

Vezmi, kraji, i mne v lůno svoje,
a vy, lázně jeho pověstné,
zmýte ze mne všecky strasti moje;

obzvláště ty rány bolestné,
které jedna Sála duši mojí
způsobila, nechať druhá hojí.

Letem, jakým na rejdišti Britan
sotvy s koněm běží ve cvále,
ode Blatona se oddále,
letěl Milek se mnou do Korytan;

tu byl v šírém poli slavně vítán
jeden sedlák sedě na skále,
s pompou jako sluší na krále,
před ním kníže, jemuž zákon čítán:

Tento nejen rolnickým byl šatem
oděn, než i dostal poliček,
dřív než uzřel na trůnu se zlatém;

a to proto, aby kníže znalo,
že se panovnických stoliček
právo vládcům z rukou lidu dalo.

Jak je vyřknu při spatření tebe,
Bělehradě, město slavenské,
jak je vyřknu, tyto vlastenské
city, které matou samy sebe?

Co ti dalo najdražšího nebe,
národ, řeč, zem, krásy panenské,
to vše Turků plémě vojenské,
jako Dunaj tuto Sávu, střebe:

Tuto Sávu, nad níž z jedné strany
já zde stojím, ano na druhé
bič snad plete Baša na křesťany;

ale terp jen švihy toho biče,
přijde Vila v časy nedlouhé,
přijde Šarac Marka Kraleviče!

Podiv, podiv se tam nad oukazem
novým, Milce ke mně volalo,
hledím, a ai, serdce hýbalo
hrůzou se a kosti třásli mrazem:

dvoje mužů, Slav a Turek, na zem
z převysoké věže padalo,
náručí tam toho mykalo,
tímto tuto hněvně celým srazem:

Kdo to a zač sebe obětuje?
Ptám se já mé cesty zprávčího,
a on takto věc mi vysvětluje:

Dugovič jest rek ten s myslí čackou,
Turka mece, sadit chtícího
koňský ocas na věž Bělehradskou.

Ještě oučel dávno pěstovaný
měl bych, ale cesta nerovná!
Jíti tam, kde onna královna
všech hor naších, Athos prokopaný:

tam, kde chová poklad nepřebraný
slavských rukopisů knihovna,
spelni, řeknu slova povlovná,
tuto žádost Milku ke mně slaný!

Neradno teď, poví, ku maňasům
těm se Mahomedským blížiti,
nechejme to příznivějším časům;

ale tak moc povýšil mi zračnou,
že jsem celou mohel spatřiti
zde tu Horu svatou, nadoblačnou.

A tu když mi všecko dokonále
ukázal můj vůdce maloučký,
derželi sme spolu rozloučky,
aby každý sám už kráčel dále;

já jsem díky připojené k chvále
jemu vzdával, on mně naučky,
potom, vzav jej oblak lehoučký,
k Slávy dceře nesol k sorbské Sále:

Mně byl Mentor on a Čičerone,
Čičisbeo Jí, a poštářik
obéma nám v lásce bezouhonné;

já pak lásky i cest po rozkoši
šel jsem městem, kde náš Šafařík
bydlí, plakat los můj ku Rákoši.

Jaké barvy! jaká spanilosti
krášlejí vás, břehy ozdobné,
samé modré, něžné, předrobné
nezabudky vidím vůkol rošti;

ach, já znám tam v kruté dalekosti
oči docela vám podobné,
utište mé kvěle žalobné,
posilujte serdce ve stálosti!

O, bych jsem vás, kvítky nebeoké,
tam k Ní přesaditi v stavu byl,
od Rákoše k Sále stříbrotoké:

jen by ste Jí jméno řekli vaše,
znala by, že sice pohubil,
nezničil však osud svazky naše.

Pěj svou píseň celým overbeným
Rákošem, ty hustém ve křiku
skrytý, zlatoustý slavíku,
pod večerem jasnou nocí tměným;

dříve toč zpěv hlasem sladce chvěným
po všech souzvučností řebříku
a pak žalmuj, Lady řečníku
ty i jara, se mnou zarmouceným:

Pervou píseň onné Svatopluka
bitvě obětujme krevavé,
jejíž svědkem potok ten a louka;

druhou píseň plačme nad samotou
mou, po ztrátě družky laskavé,
třetí nade Slavů nejednotou.

Nuže tedy, Slováci, už spite,
skoroť bude vašem po kmenu,
nebo, jak by házel na stěnu
hrách, slov matky Slávy neslyšíte;

vzdělanější! po cizotách mřite,
važte nad manželku kuběnu,
kazatelé! lidu proměnu
jazyka, ne mravů v uši líte:

Spisatelé! rozmnožujte hříchy,
na spojení s Čechy repcite,
zmařte řeč i národ z hloupé pýchy!

Než, když nebe k pomstě tato vaše
nekajícnost zažhne, nercite
potom, že ste byli bez Jonáše.

Dunaji! ty i všech toků kníže,
i všech Slavů děde nádherný:
Proč si zniku svému nevěrný,
v cizí moře pěkné vluny hříže?

Více-li tě, nežli Osman, víže
čisté lásky osud mizerný,
obrať zpátkem běh svůj stříberný
a nos k cíli selzy tyto blíže:

Chceš-li sobě chvály věnce plésti,
věz, že není menší oslava
selzu jednu a sto lodí nesti;

však i zisk tě čeká, nejen chvála,
tu ti jako bratru Veltava,
tam jak choti v náruč padne Sála.

Podnět ducha tam mne jíti trápil,
kde byt mají krásné uměny,
abych, najda jejich prameny,
na Parnasu moudrosti se napil:

smělo na chlum najvyšsí jsem kvapil
rozpjatými v tužbě rameny,
ano jinou, místo Mudřeny,
zaslepenec bohyni jsem lapil:

Tak se kárá lidská derzost sama,
když se rozum toulá v zánebí,
nohy blízká pohelcuje jáma:

proto radím, zvláště v mladém stavu,
že týž pozor dáti potřebí
na své serdce jako na svou hlavu.

Sem-tam bloudě v želi přehlubokém,
kde mne vedou křové klikatí,
nech se lístek stromu zaklátí,
v outěk perchnu chybným, plachým krokem;

avšak opět, jak když po divokém
vichru slunce horu ozlátí,
v slast se terpkou smutek obrátí,
stojím, blednu, ňadra vlaže okem:

Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,
těchou přátel roste břemeno,
sen mne nezná, jídlo sobě hnusím;

o, ty kraji! o, ty břehu šťastný!
vám to v blízku míti souzeno,
co já v dálce oplakávat musím.

V tužby chvatu křídla k letům beru
tam k ní po široké prostoře,
když se slunce loučí na hoře
a hvězd ruky vedou noci dceru;

nehoví však osud mému peru,
dálky stokrát více přispoře,
nežli tomu, jenž svou přes moře
každonočně navštěvoval Heru:

Jeden cíl, než různou máme cestu,
Leandře, noc tobě z Abydu
dosti, a mně týdne málo k Sestu;

tvému tam jen měkolomné stáli
na překážce vluny poklidu,
mému tverdé Krakonošů skály.

Z Kapu perly, z Chyli nese kovy
loď a šťastná plachty rozvíže,
vír ji sheltí portu najblíže,
cože kupec bohům lítým poví?

Zchop se z Nicu, trůn si rozbi nový,
světu půl se vydej za kníže,
pak slož berlu, z herdé Paříže
táhni až tam kdesi na ostrovy:

Netaj, když se ku tak vzácné tichá
ztrátě někdy selza připojí,
špatná mužnost, v nížto necit, pýcha!

I kdo by mně tedy radost vrátil,
co mne v světě živa ukojí?
Vy jen loď, trůn, já jsem serdce ztratil.

Nikdy bych jsem nebyl věřil tomu,
jakým láska divům naučí,
ona hvězdám státi poroučí,
duchy křísí, tupí střely hromu;

řeč dá němým ratolestem stromu,
skalin svazky tuhé rozloučí,
tigry krotí její náručí,
smíchy k pláči a pláč vede k Momu:

I mne láska mnoho naučila,
ach, že dvojno o tom souditi,
zda i díky za to zasloužila;

život štěstím v žalost verhla mělkým,
ducha naučila básniti,
serdce lkáti nad národem velkým.

O, kýž aspoň, jako někdy v štěstí,
přítel v trýzni těchou přispěje,
jenž by kleslé křísil naděje,
smích a žerty míchal do neřestí;

nic, jen jedno pout mi příkrou klestí,
tím jen serdce tytýž okřeje
jako poupě, když je šlépěje
slunce shnětli, Nymfa zase pěstí:

Ty hro sladká zvuků melodických,
vy mých citů truchlých nádoby,
dítky nebe skryté v slovích lidských;

bez vás sotvy lzelo by mi tísně
dvou zlých bohů nésti poroby,
bez vás, třetím dané bohem, písně.

Přítomna jsou vždy mi všecka milá
místa kraje toho drahého,
kde jsme našli jeden druhého,
kde mne střetla, kde se rozloučila;

onna louka v háji ušlechtilá,
motýla kde jala krásného,
onna jeskyněčka Goetheho,
co nás v dešti na procházce skryla:

Ten břeh strážný, kde Ji sníček bavil,
ten keř, co Ji, když si na věnček
růže brala, perstík pokrevavil;

každý strom, květ, kterého se dotkla,
posud znám, ba i ten kamenček,
kde se jednou nožka Její potkla.

Onna lípa, kde jsme mnohé ráno,
mnohý večer krásný probděli,
onna lávka, pod ní v jeteli
tam jsou ještě, těmť Ji zříti přáno;

jak tam nemá bohům býti lkáno,
kde se proti sobě opřeli,
a co jeden serdci udělí,
vzdorou jiných stromům bývá dáno:

Avšak blaze, kdo se volně vyhne
tam, kde nebe válčí se zemí,
v tísni jich kdo upadlého zdvihne?

Ticho tedy, ztrátolkavé zpěvy,
snáze truchlý nářek oněmí,
krotkost mírní samých bohů hněvy.

Vším tím, co jest zemské, poherdaje,
v poušť své kryje starček šediny,
vzav hůl, knihu, kříž a hodiny,
budku splete, šalbám světa laje;

tělo svadlé, Boha v serdci maje,
v zahradence pěstí květiny,
chudým radí, vítá herdiny,
divy tropí, pak jde v nebes kraje:

Tak, hle, starcům přeje vírou zpiatým,
anť už tuším lásky věkům zlatým
nebe přáti naskerz ustydlo;

já nic nemám, stín mé bydlo chladný,
papír listí, selzy černidlo,
posel větry, a host Milek zrádný.

Pusť už mimo sebe tyto péče,
doufej silně ještě raději,
Damoklesova že odchvějí
od hlavy pád vlasovisný meče;

pták se často vysvobodí z léče,
poutník bludný najde koleji,
i ty kochej se v té naději:
Co se vleče, že to neuteče!

Jen ta, co ji svědomí zlé kousá,
láska, zasloužila Záviše,
Mazepy los aneb Telafousa:

naše láska čistější jest zlata,
dojdeš bohdá cíle najspíše,
loučení se ještě není ztráta.

Záře zlatá stkví se nad východem,
orel v modro letí ze šera,
labuť dělí veslem jezera,
k verškům pleše beran s mladým plodem;

slavík budí družku písně svodem,
z kvítků blýská rosy nádhera,
už i člověk, úzké rozpera
dvéře lůžka, ticho ruší chodem;

a vše vůkol ztřesa z mysli tíže
včerejška i staré lopoty,
jme se vítat nové světla kníže:

O! Kdyže mně jitro onno svitne,
které zplaší tyto mrákoty,
zplaší péče žravé, neodbytné.

Ráno včasně, co jen zmiznou svodní
snové o Ní příštím jitřenky,
bývají mé pervé myšlénky:
Přijde-li dnes aspoň psaní od Ní?

Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní,
a mil čítám ode milenky,
až když měsíc patří v studénky,
žel, dnem zklamán, oči rozpovodní:

Pročpak svět si štěstí mladých lidí,
ach, proč lásky více nešetří,
která život dává, krášlí, řídí!

Kdybych mohel, sám bych zlaté mosty
od hor k horám zdělal v povětří,
aby láska zvláštní mela posty.

Hrůzou tužby puzen nezkrocenou
v lesy temné jdu a doliny,
dlím, zas perchnu, jako Erinny
zlé, když vinu ohňobičem ženou;

zemdlen, játra chladnou zřídla pěnou
hasím, klesna v šťastné byliny,
skrýš, můj nocleh, kde lkám příčiny
strasti, lyrou želem nastruněnou:

Já jsem snad jen, abych upěl, stvořen,
však schni, jen schni žití mého kořen,
by slib spelněn spíš a žel byl zmořen!

Měj se dobře, čistý, krásný květu!
Já jdu předkem, Míno, píti Lethu,
bych tam lépe porozuměl světu.

O, by aspoň spíše zapomnělo
serdce na vše Její okrasy,
na blesk očí, na rtů ohlasy,
snad by ještě jednou ozdravělo;

jináč by teď pozor na se mělo,
aniž vedlo s bohem zápasy,
raději by Tater úžasy
a strach pouští, nežli lásku pělo:

Ach, to ale nelze serdci mému,
avšak blud jest po Ní bažiti,
bez naděje láti losu svému;

zapomenout? Ne, to možná není,
raději chci věčně toužiti,
volím nemoc nežli ozdravení.

Neste Jí tam tyto city vřelé,
tichomluvné noční soumraky,
rcite šeptem lkavým, kteraký
vedou boj v nich péče, tužby, žele:

nes Jí měsíc, neste hvězdy skvělé,
plamen zde jak v blízku jednaký,
rcite, mlučenlivé oblaky,
že jsem a vždy budu Jejím cele,

rcite, řeky, echo, skály nahé,
jak nic nezná mluvit jiného
jazyk můj než jméno její drahé;

i vy, větry, letu vonného
vdechnitež Jí, jako ve dne, v noci,
jen Ji myslí vše mé duše moci.

Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
bleskem hry snů ranních pokaze,
tys', o, milý, krásný obraze!
pervý předmět, jenž mi v oči padá:

tu hned starou serdcc tužbou strádá,
v onné opět vězím povaze,
kde svár, pokoj, slast a nesnáze
v dobu jednu serdce jedno bádá:

Onatě to! zdychám šeptem lkavým,
Ona to! a v tomto mámení
líbám jej, s ním smlouvám se a bavím;

až pak zatím slunce záře zlatá
obraz v úkaz jasný promění,
jemuž slouží s Milkem andělčata.

O, vy drahé zbytky mého pádu,
kadeř zlatem ryzým protkaná,
hodná, aby byla zpívána
popem, neb tím, co pěl Iliádu;

slib mi za ni hvězdy rouna řádu,
dávej palác, berly Sultána,
nedal bych tě, stokrát zlíbaná
památko, ne za půl světa vládu:

Dokud tluče, derž jen serdcc klíčem,
částkou krásy cvič je krásami
zhrdati a slibolomným chtíčem:

a když jednou prach můj větry schvějí,
ty tam zmizni mezi hvězdami,
kde se vlasy Berenice skvějí.

Najmilší pak jest mí ze zábavek
jméno dávat vlásku každému,
jednomu dím Zlatoš, druhému
Hedbávníček, Outloň, Krasihlávek;

Očitěch jsem tomu, Žertohravek,
Květovoň dal název sedmému,
Krotipláč a Milhost jinému,
Sálorostek zas a Sorboslávek:

Dvanáctý mi sluje Množiželem,
ten jsem Stražislibem pokřestil,
Selzovabem, Libkem, Mukodělem;

tak jsem celou, nevím, či bych mořil,
či bych sebe více oštěstil,
z kadeře té rodinu si stvořil.

Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!
Nastup mužně cestu života,
kde tě koli osud zamotá,
týž buď Bohu, sobě, pýše, chatře;

miluj vlast a horli ohněm spatře,
kde by pravdu polkla mrákota,
hlasem, kterým skály ztroskotá,
slovanství kaž hluché vůkol Tatře:

Mne nech zatím v hájích, po oudolí,
mezi zpěvy křovin sladkými
bloudícího s tichým serdce trudem;

i mně nebe osudilo rolí,
tu, bych válku s ňádry vlastními
veda, Dunaj množil očí proudem.

Bratře, neslyš hlasu závistníka
k haně předků naších derzího,
i my máme z kmene vlastního
mužů, kterým sluší čest a díka;

kdo má nade Petra panovníka,
aneb Sáma vůdce vyššího?
My jsme dali Uhrům Zríniho,
Němcům Husa, Vlachům Koperníka:

A sto jiných krev jsou z kreve naší,
ač pak my jsme sotvy zdědili
jejich jméno, soused částku blažší;

tak svět činí často jako děti,
do studnice, z níž se napili,
házajíce kamení a smeti.

Nechtěj zoufat, když se proti tobě,
bratře, šklebí závist terkavá,
kdo se, pravdu háje, obává,
ten jí škodí, nejsa věřným sobě;

pravda nezná ustoupiti zlobě,
kdo jí laje, ten ji zastává,
ke cti jsou jí slova rouhavá,
blud a šalba hlupců ku ozdobě:

Pravda jest co cedry na Libanu,
ti, jenž na ni dují větrové,
jen víc šíří vonnou její mannu:

jazyk její meč jest, ňádra hory,
serdce mramor, ruky sloupové,
paty rokle k pošlapání vzdory.

Pouhý nehřích ještě k chrámu cnosti
nijakž nenáleží skvoucímu,
on jen peklu ujde žhoucímu,
ale v nebi nemá účastnosti;

tu cnost má i kámen, z lenivosti
též zle nečinívá bližnímu,
má-li ale proto k božímu
blížiti se trůnu práva dosti?

Člověk loupí, jestli nerozdává,
nemluví-li pravdu, zlořečí,
zločincem se nečiněním stává;

on jen tolik platí, kolik dělá,
když se tedy hnilost člověčí
cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?

Do zlých časů, Bůh to z nebe vidí!
naše živobytí upadlo,
až se strašné jejich zercadlo
ruka očím odekrýti stydí;

zmatek točí krajin běh i lidí,
duch má závrat, serdce uvadlo,
ba, o, nové světa divadlo!
Sám už sebe rozum nenávidí:

Se svobodou válčí nesvoboda,
pravda sluje nyní neštěstí
a cnost ředne jako stará móda;

najhorší pak ta jest chyba věku,
že, ač cítí osten bolestí,
nemoc tají a smích činí z léku.

Sám sem někdy myslel, že už svému
losu vzdorovati nebudu,
ani odpor klásti osudu,
jenž můj národ tlačí, ohromnému:

svět se předce nehne kvůli tvému
asnad mámivému přeludu,
a kdo může říci bez studu:
Toto učiň! Bohu všemoudrému?

Než jak hada chraň se této hnilé
nízkých mudrolantů podušky
každý, kdo má serdcc ušlechtilé;

Bůh, když běhu světa cíle značil,
neproměnil duše na služky,
ale právo dcer jim dáti ráčil.

Bratře, tobě nechci zamlučeti
v důvěrné to serdce prostotě,
že já mnoho jsem už v životě
pro svůj národ musel vyterpěti;

nechci však to nosit na paměti,
ani láti zlostné holotě,
aniž lituji v té trampotě
najkrásnější věk můj strávivšeti;

životy dva dej mi, serdcc volí
oba za Sláviu složiti,
ale jedna věc mne velmi bolí:

Že jsme hlas jen v poušti volající,
že to lid náš nezná cítiti,
zotročilý jsa a nedbající.

Nejedenkrát věru tak se zdálo
mysli mé a serdci bolnému,
jak by ku otroctví věčnému
všechny Slavy nebe odhodlalo;

tak je duší samostatných málo,
tak se chladně mají ke svému,
tak se přilepují k cizému.
jak by vlastních sil jim chybovalo:

Najvíc pak to rozhořčuje žele,
že lid náš v tom manství ubohém
křižuje sám i své spasitele;

v zoufání jen to zve k víře nové,
kdo dá počet z toho před Bohem,
my, či naší zotročitelové? –

Kolikráte myslím o tom našem
národu a jeho velkosti,
ale na zlomky a drobnosti
rozervané zhoubným satanášem;

pod knížetem, carem, králem, bašem
žijícím, co kaluž, v temnosti,
veždy, duchem pelným žalosti,
volám takto za Izaiášem:

„Rozmnožil si národ tento, Pane,
ale nezveličils' veselí!“
A vtom selza z oka mého kane;

nebo všeho světa zlořečenství
na velký se národ schumelí,
nepomkne-li dále člověčenství.

Stokráte sem mluvil, teď už křičím
k vám, rozkydaní Slavové!
Buďme celek a ne drobtové,
buďme aneb všecko, aneb ničím;

národem vás zovou holubičím,
než, ai, holuby jsou takové,
že milují hejno spolkové,
i vám tedy vlastnost tuto žičím:

Slavové, vy národ zlomkovitý!
síly sjednocené dělají,
než proud mělkne a schne roztočitý;

Slavové, vy národ mnohohlavý!
moudří horší smerti neznají,
než jest život hnilý, prázný, tmavý.

Vítej, přišlá z dálky laštovičko,
v krajích těchto slunkem zjařených,
osaď zděné z hmotů míšených
nad mým oknem své zas obydlíčko;

ale pervé zleť sem na maličko,
rci mi běh svých letů zkušených,
zdaž i mně z těch břehů vzdálených
pověst neseš aneb znameníčko?

„I mne křidla tamo nesli chtivá,
abych div ten sama viděla,
jehož krásu celé ptactvo zpívá:

než, ach, blízkost smysly jala teskem,
poselství mi přáti nechtěla
čáka skutku převýšená bleskem.“

Veselosti písně prozpěvujte,
sneste k věncům darů májových,
nač by hnila radost v okovích;
stojí ještě Tokaj, péče zujte!

Číše nebi k chvále napelňujte,
hovte oudům v stínech stromových
kde břeh mluví, aneb ve křovích
zpěv se ozve, serdcem čilým stůjte!

Dík jest, radost čistá, bohulibý,
nechte, bratří, oněch námitek,
že mé radě vlastní příklad chybí;

mne cit blaží, jestli skutek mizí,
na podíl se změnil užitek,
radost v radost nad radostí cizí.

Jako smutně lesní holub upí
po širokých vůkol dolinách,
když ho skrytý v nebe modřinách
jestřáb chvatem družky věrné zloupí;

na verch dubu najvyššího vstoupí,
volá při rozsedlých skalinách,
k hnízdu letí, anť ho v křovinách
k větší strasti zmámil ohlas tupý:

Tak já rovně opouštěný kvílím,
od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
odtud běžím lkáti ku Tatrám;

ale darmo ztrátu vypátrám,
neb to mi snad, co mé serdce tratí,
ani sama Kaša nenavrátí.

Vítej, stokrát vítej, oblíbený
venkove můj s tvými Horňáky,
nevrátím se mezi měšťáky,
jen tvou krásou znovu narozený;

tu, kde škřivan oku neviděný
těší oráče i pasáky,
neb smert družky slavík bez čáky
na rokytě pláče zavěšený:

Tu, kde stehlík červenohlavý se
v sadech volně toulá bezplotných,
píseň ve zpěv žlutých čížků míse;

tu chci, skrytý v háj a loubí révná,
okřát na tvých ňadrech čistotných,
přírodo, ty matko cnostivlévná.

O, ty, v kterém každodenně klekám,
chráme přirození důstojný!
Tebe ještě mám, i odbojný
i když osud ukrocený čekám:

tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám,
strom mne v náruč přijme pokojný,
léky chystá kvítek opojný,
větrům lkání, selzy dělím řekám:

Ukojiv žel, v sladkých snách se žičím,
volnou na jediné návěští
světy tvořím myslí, světy ničím:

až mne, tváři vyjasnivše bledou,
sletlí těšitelé nebeští
z ráje opět do života vedou.

Život můj jest potok bez řečiště,
od těch časů, co jsem bez lásky,
květ jest bez vůně a obrázky
bez barvy a bez vod temeniště;

on jest slunce zimní, jenž se blyště
nehřeje zem ani procházky,
on jest pro rozpaky, otázky,
pochyby a bludy učiliště:

Jako Ovid na Dunajských březích
i já žijí v smutném vyhnanství,
v sočných těchto Gelů, Tráků mezích;

osud však mi, bohdá, v dobu skrovnou
vrátí, nejen Římu měšťanství,
než i Vlachy s jejich císařovnou.

Ach! kam ste se předce odebrali,
vy dva krásné roky mládenské,
v nichžto se dvě duše slavenské
tak, jak nikdy jiné, milovali;

kde jsme v zimě ve světnici hrali,
v létě v zahradě se Edenské,
večer v hudbě, v řeči vlastenské,
v malířství se ve dne cvičívali:

Kde hned v člunku po Sále jsme hlasně
pěli při slunečka západku,
hned zas všaké čítávali básně;

básně, jež má láska stokrát četla,
i pár, na čest Jí a památku,
přeložila a v ty Znělky vpletla.

Na Tě myslím, když tmy šeré hynou,
hory zlatnou jitrem řeřavým,
když se bledá, okem laskavým,
luna tichou směje za březinou;

Tě jen slyším, kde se jiná s jinou
vluna smlouvá šeptem žvatlavým,
kde se vatry dechem voňavým
z květné louky k zpěvům háje linou;

Tebe vidím, když svůj silnic prachem
příchod jeví poutník vzdálený,
kde mhla stráně v běhu kryje plachém;

s Tebou žiji, Tvůj jsem ještě celý,
ač nás rok už darmo prošený,
ač nás závist mnoha krajin dělí.

O, bych mohel tajmo na se vzíti
jelena noh rychlých podobu,
šel bych cvalem onu ozdobu
luk a hájů, řek a břehů zříti:

pod zemí bych až k Ní volil jíti,
plul bych mořem v ryby způsobu,
až bych tam stál, změně osobu,
kde svým chodí květům vodu čříti;

kýž se v orla, jenž se pod nebesa
šíře dále vznáší, obrátím,
tam bych letěl přes houšť, verchy, plesa;

ale nelzeť ještě osud hnouti,
blaze, že tam konám prozatím
v noci ve snách, ve dne v duchu pouti.

Stokrát činí, stokrát denně lomí
lichý se mnou Milek příměří,
nastojte! kdo lidem uvěří,
bohové-li budou bez svědomí;

vítěz divý prosbou opitomí,
lovec krotne padlou nad zvěří,
vládce blesků sám kde udeří,
tam hned deštěm škodnou střelu chromí:

Mne už roky jařmo hněte manské,
ohněm hořím, jako poledním
nevrou sluncem pouště afrikanské;

však mých slyšet vrah můj bolů nechce
ba čím více každým posledním
šípem blednu, tím se více chechce.

Labe, Visla, Volga ani Neva,
ni vlun tolik má břeh Dunaje,
všechněch sedem kopců Tokaje
hroznů více nepřináší réva;

v Krakonošcch zelin ani dřeva,
v Tatrách zlata více nezraje,
co mé oko, ztrátu pykaje,
každičký selz večer navylévá:

není stezky, sluje, háje, skály,
není trávy v celém okolí,
jenž by rosy mé už nepoznali;

každý járek, ptáče, větev stinná,
naučené mým už hlaholí
nářkem slova: láska, osud. Mína.

Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
nedošel jsem ještě pokoje,
osud přemoh, horší souboje
se sebou teď samo serdce tropí:

Jak kdy vlast se z cizích vpádů zchopí,
oráč meče křiví v nástroje,
razem vzteklý, syny ozbroje,
lůno matky kreví, buřič, kropí:

Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
čím víc krotím, dravá slabého
tím víc Hydra růži těla pije;

teď bych volně, kdyby byla možná,
k stínům hrobu vstoupil tmavého
bez Tebe však nelze, sestro zbožná!

Zdlouha lezou hoře mého kroky,
pozdě mne čas pout mých zbavuje,
už své dvakrát čerstvým věncuje
Karpat révím, co já chřadnu, boky;

mámí láska, v štěstí běží skoky,
pod neštěstím ledva putuje,
v blízku pálí, v dálce sužuje,
smíchu chvilky, pláče čítá roky:

Dříve, tuším, slunce jasné svadne,
sněh se bílý bude černěti,
Dunaj vyschne, nežli žel můj zchladne;

moří láska, koho v léčku lapí:
avšak mám-li bolest terpěti,
volím takou, která pěkně trápí.

Příteli, tys' ušel k Tatrám zlatým,
chodíš po salašech, teplicech,
ryby na zábavných udicech,
zvěř a ptáky v horách lovíš zatím,

tam se divíš Kráskám pěknošatým,
tu hráš při veselých láhvicech,
a já po budínských vinicech
selzy horké rozsýpám a tratím.

Tebe těší stádo rychloskoké,
sklenný potok jdoucí přes pole,
ženci zpěvní, slunce velkooké;

celá země ještě se ti směje,
já pak sem už co pták na kole,
čím skůr odsud odletěti chtěje.

Spolkům ujda, v tichu bolest kořím,
buď se den, buď večer přiblížil,
v pouštěch smutných, kde by nevyžil
barbar bludný, já si ráje tvořím;

avšak darmo oči vyschlé mořím,
bych sám sebe v selzách pohřížil,
anť už roky jako ohnižil
v plameni tom s duší, s tělem hořím:

Čas by už byl míti uterpení
bohu tomu, který podpálil
dům a v popel obrátiti lení;

o, že jsem hned u počátku zticha
žháře oulisného nevzdálil,
teď bych rád, než pozdě honím bycha.

Onemocněl jsem byl, chřadlo tělo,
bolest zápolila v útrobě,
už jsem dopoly byl ve hrobě,
lékařství pak všecko neprospělo;

aby ještě ovlažení mělo
serdce v té a jazyk chorobě,
kapku tokajčiny ve mdlobě
posléz mi se okusiti chtělo:

Mám-li umřít, sem ten důraz dejte,
řeknu, ale v onu stříbernou
lyžici jej, co mám od Ní, lejte!

Sotvy že jsem drobet usta smočil,
takou moc má láska příšernou,
hned jsem zdravý z lože svého skočil.

Tam, kde Zemla v tísni ledu stoná,
kde sup těká z lesa do lesa,
tam, kde smutný, žehy donesa,
Chamsin helce lidi, květy, slona;

kde býk hvězdný a štír cestu koná,
tam, kde chaos končí nebesa,
kde drak černý točí kolesa,
na něž rozpial kosti Ixiona:

nikomu mil, od sta jiných bažen,
v chudobě či kmentem lesknoucí,
k trůnu, neb co otrok v jarmo tažen:

Tentýž budu! vlastním jedem hyna,
v ohni chladný, v mrazu horoucí,
cítě, mysle, mluvě nic, jen Mina.

Tam už se mnou přišlo, že se střehu
nejen spolků, než i samoty,
trápen všudy tvorem lichoty
vlastních očí z rána do noclehu;

hned Ji vidím jako Psychu v běhu
obletacím noh mých zámoty,
hned jak Nymfu, an Ji z jasnoty
Dunaje vlun družky vedou k břehu:

Hned Ji vidím jako Floru hráti
s kvítím, jenž se před Ní rozvilo,
hned jak Muzu při mém boku státi;

takto žiji, v onnom bludu tona,
jak by v celém světě nebylo
jiného nic, kromě já a Ona.

Ač už dnů mi smutné proplakaných
množství způsobila veliké
a sám osud světy toliké
verhol mezi serdce milovaných:

předce posud žije v nepřervaných
svazcích bez proměny všeliké,
vždy se jako dítě zlozvyké
pěstuji jen v ranách od Ní daných:

Ač můj život strastmi moří všemi,
sliby proměnivši v nálezy,
v Nebojši a v Daliborku zemi;

zkouška ta mne předce nepohnula,
ještě líbám onny řetězy,
ve které mne ruka Její vkula.

Krásná Češko v Plezni! i já zváti
velkým Petrarku chci velkého,
nelze mi však toho slavného
muže na se přirovnání bráti;

nade jednou Laurou pěkně lkáti
v loktech druhé, to nic těžkého,
v řeči šťastného a vděčného
národu jest rozkoše básně psáti:

Já kde vtipem, tam i serdcem bývám,
jeho křídla soba zvolili
sladkou šalbu jen, já pravdu zpívám;

jeho Znělky nepodlehli času,
a mé se už dávno rozbili
o zdi Tater tverdých bez ohlasu.

Už se rovně udatnému reku
bráním lásce mečem dvosečným,
předce učinit mne bezpečným
posud nelze dálce ani věku;

pustil jsem se už i do outěku
světem širokým a zmatečným,
než jak Meander sám zpátečným
tokem veždy k zřídlu svému teku:

Ta všech krás i cností vychovanka
uřekla mne tak, že nesprostí
čarů těch mne žádná světa stránka;

ani nechci, nebo to by citu
vzalo pramen všechněch radostí,
ustám řeč a život mému bytu.

Verchy planí, moře pije do dna
čas a všecko změní posléze,
slunce hasí, hvězdy za meze
světa kryje, kde směs neourodná;

po sta bludech, předce vnesla svodná
loď tam do Itaky vítěze,
zbaven Prometheus řetěze,
v nějž ho krádež ukovala škodná;

snad čas i mé strasti léky chystá,
snad se i mně ještě zlatolistá
palma časem někdy zotaví;

aspoň jazyk lkáti unaví,
serdce nikdy, nebo láska čistá
nezná času, ani nezná místa.

Vůkol rokle vraždně čnící plují
půtku veda s moře vlunami,
Ty mi kyneš k sobě rukami,
než mrak větry, saně oheň dují;

doufám-zoufám, tonu, vynikuji,
už Tvé s mými plynou selzami,
ruku lapám, chtěje skalami
vzhůru, anť se v propast se mnou sují:

Pohrobte mne tedy, pohrobte mne,
živly krotší mého osudu,
pohrobte mne v hroby země temné;

úkaz mizí, v duši nechav smutek,
v němžto sotvy mysli nabudu,
zdání-li to bylo, či-li skutek?

Nechápal svět divy, jenž se dějí
v tajné Mesmerově stolici,
onni ternou bázní mořící,
tito lají, jiní se mu smějí;

kýž se jednou přesvědčiti chtějí,
jak to snadno duši letící,
z prostranství a z času temnici
udělanou, nechat pod šlepějí:

Seč je serdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?

Mé už dávno, samo sebe ruše,
má už dávno, k svému trápení,
tělo jinde, jinde bydlí duše.

Předvčerem jsem, pravě když se tmělo,
slyšel strašnou píseň sovinu,
včera mne dlaň celou hodinu
sverběla, dnes v levém uchu znělo;

to se všecko státi nemuselo
mimo důležitou příčinu,
zajisté mi smutnou novinu
proroctví to zvěstovati chtělo:

Cože se Jí stalo, milý Bože!
Snad šla někam cestou dalekou,
či Ji nemoc uvalila v lože?

Či snad voda květnici Ji snesla?
Či Ji urazil kdos' nevděkou?
Či - než chraň mne nebe toho hesla!

Vichru jekem různá skrytě moutí
v mraku černém živly obloha,
zpěvců lesních čeleď ubohá
teskno v lístném schránu hledá proutí;

oblak hněvný na zem hluché nutí
kázni plémě, snést je nemoha,
tu blesk, hromy, vluny, pro Boha!
koráb stroje proti zahynutí:

Utoulím se, vzdoru s bázní spáře,
pode lípu v poli stojící,
než tu úkaz množí hrůzu chmury;

duhu spatřím, na níž v bílém šláře
růžťkou kyne Mína sedící,
vystru po ní náruč - Ona zhůry:

„Znáš-li kraj ten, tu vlast Slávy věčné,
ráj všech krás a duchů palouky,
kde se cnost a láska za ruky
vedou, kráčíc v záři ve slunečné?

Tam, kde větry vějí tichořečné,
palmy klenou stinné oblouky,
tam, kde z vonných myrtů souzvuky
v trudnou duši slavík lije vděčné?

Znáš-li kraj ten, kde tma s horkem zajde
bez ternů se růže červená
a svou jilmu každý břečtan najde?

Tam, kde mutné vyschnou časů řeky
kde choť, sestra jedno znamená,
tam jsem tvá a ty můj po vše věky.“

A co teď jsem viděl za zázraky,
sebrav duši lekem zmařenou,
neuzří se, pokud zelenou
hvězdu tuto hřejí slunce šlaky;

neb se zticha tenké zlatomraky
vůkol ní a vůkol rozklenou,
už jen clonu z Jejích ramenou,
tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky;

jen vůz ještě a dvé herdličátek,
o něž Milek stužky ovinul,
zříti posléz přes ten živlů zmatek;

schápám se a makám za Ní jdoucí,
než jen vůni, v níž se rozplynul,
zanechal ten obraz běloskvoucí.

Teď bych sobe křídel Dedalových
k letům nadvěterným vinšoval,
aniž bych se zkusit strachoval
s Phaëtonem stezek nebe nových:

z hvězdy k hvězdě bych sem na ohňových
s Eliášem koních putoval,
ode Hladoleta vesloval
na perutěch k slunci Blanchardových:

Až bych došel cíle svého jezdu,
kde byt zvolí v říšech blažených?
Kterou zažhne příchodem svým hvězdu?

Aneb jestli výše ještě vkročí,
kolik hvězd se nově stvořených
vůkol Ní, co vůkol slunce točí?

Tři dny smutné dávno tiše světím
s pláčem, s postem roku každého,
předně patnáctý den svatého
Víta v červnu, značný Serbska vzetím;

druhý, v kterém k Bílé hoře letím
v selzách, jest den října osmého,
desátý pak téhož samého
měsíce mi svátkem smutku třetím:

Totiž ten den, v němžto poraněný
padna z koně na zem zatoužil:
„Konec Polsku!“ Kościuszko ctěný:

k počtu těchto třech dnů černošatých
nyní se mi čtvertý přidružil:
Odchod Její odsud na Všech svatých.

O, by z hvězd těch miloskvoucích sletěl
anjel jeden ke mně se zprávou,
zdali někdy ještě s laskavou
tváří na mne sklání dolů zřetel?

Ten by řekol, zda i v říši netěl
láska duši hřeje plesavou,
zda i tam ji písně zábavou
slavík a noc stříbrem kojí světel?

Zda-li na mne myslí ještě časem
i tam, kde se Seraf pobožný
kráse Její pelným diví hlasem?

Tudíž by slast i mé zdvihla týmě
k vám, o, kraje, kde perst všemožný
světy seje jako rolník símě.

Plyňte časy, o, plyň k oustí řeka
spíše věku mého mladého,
nezáviď mi zisku blahého,
který na mne v budoucnosti čeká;

život břímě, smert je tužbě vděka,
koj zem nízká serdce jiného,
mně ať se rok ve dne krátkého
dobu a den v okamžení stěká:

Mně cíl vetknul osud do výsosti,
avšak Ona vtiskla pečeti
v každý důvod věčné nesmertnosti;

jen to chtěl bych ještě věděti,
zda, když Parka jednou vlákno přetne,
sám jen duch tam, či i serdcc vzletne.

Zprostřed vlun se šumně nad Dunajem
směje ostroveček blažený,
jménem panny svaté křestěný,
o závod by mohel jíti s rájem;

houště křovin věnec pletou krajem,
v nichž si slavík zpívá nadšený,
podál Bakchus leží šálený,
milostky se procházejí hájem:

Eldorado, Tibur, Olymp jasný
netěšil tak svojích ctitelů,
jak mne blaží Patmos tento krásný:

zde se tytýž oku mému jeví
Ona v spolku Muz a Anjelů,
zde mi rány zpěv a selza leví.

Lampa bledne, oknem tichá leje
luna světlo v pelné proměně,
stolík nechám, patřím zmateně,
lampa bledne a šum kýsi věje;

kyna rukou proti mně se chvěje
stín, co anjel s křídly na stěně:
Kdo to? ptám se z okna schýleně
původ stínu v zahrádce být mnějě:

Ticho v sadě, ticho v chyži bylo,
oko zase patří k úkazu,
potom blíže k němu přistoupilo;

omráčí mne strach, než opět zkřísí
radost velká z toho zárazu:
Kdo to, dím, ha, Ty si, Mino, Ty si? –

Od té doby, v kterou do mne vyšší
život zřením svojím vdechnula,
duše vazby těla vyzula,
jsoucí Bohu nežli lidem bližší:

vnitřek můj i hluk je světa tišší,
země s kouzly svými usnula,
ba i láska láskou minula,
jako sluncem hasne hvězda nižší:

Pakli předce válku strojí zradný
Milek proti serdce tichosti,
činím jako Moskvan nepřevládný;

nepříteli svému ku posměchu,
abych ještě chránil volnosti,
hlavně házím na svou vlastní střechu.

Jedněm nemoc ukracuje léta,
druhé moří záští sokovo,
tyto nese meč a olovo,
hrom aneb jed smerti do teneta;

po těch bývá, když mor přijde, veta,
tyto zbojství dáví lotrovo,
jiné klidí rámě katovo,
a mně - láska snáší z toho světa;

opakujte žel můj zem i moře,
jiným slasti strojí pochlebné,
a mně láska činí bol a hoře;

polituj mne, nebes celý strope,
jiným stele lůžko svadebné,
a mně láska hrob a jámu kope!

Co je vertký měsíc u oblohy,
který jednak libě vychází,
jednak skrývá se a zachází,
hned tvář a hned ukazuje rohy;

to je klamný Milek mezi bohy,
i on bídné lidi zavází,
dnes se v ráji s námi prochází,
zítra šibal už se dává v nohy:

Než jak nedbá, komu slunce svítí
na měsíček s jeho světýlkem,
tak mé serdce ztrátu onnu cítí;

nebe, dary bera, lepší dává,
ke mně Apoll přišel za Milkem,
po Ladě mi zjevila se Sláva.

Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
ty mé novostrunné varyto,
ač se, co v mých ňádřích ukryto,
pilně jiným vytajiti chráním;

nebo serdce dlouhých roků dbáním
od ran starých není obmyto,
i když jizva mizí tudyto,
zas tam zniká s větším sužováním:

Kvěltež tedy hlaholové mladí,
byť svět i lál vaší žalobě,
co jsem ztratil, on mi nenahradí;

potom když Ji, zbaven všeho trudu,
v ohvězděné uzřím podobě,
slast a rozkoš věčně pěti budu.

Nejen každá láska jest už suchá
v tomto životě mi vymřelém,
ani čest mým není oučelem,
ani jmění k němu nepřislouchá;

ani rozkoš hne mne lektouchá,
ba cit sotva dělím s přítelem,
nebo kdo se jednou na vřelém
opálil, i na studeném douchá:

Žádnému už více nedůvěřím
štěstí zemskému a naděje
pták mi cizým ozdoben jest peřím;

nestálé jsou světa koleje:
dnes-li zdvihnou na vyšinu slasti,
shřímají tě zítra do propasti.

Osamělý na života hladkém
chlumu stojím, kam, už nevěda,
vůkol nohou propast škaredá,
ani k předu, ani nelze zpátkem;

rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,
včasně žlaby zvyků probředa,
teď se s nimi zpurné nehledá
serdec novým spřáteliti sňatkem:

Vytervám-li octnut v boje věčné
se sebou tu onde se světem,
na výsosti této nebezpečné?

Větrů vztek by k pádu mohel vesti,
ruka se však s vroucím podnětem
ještě jedné derží ratolesti.

Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
losů hněvy ještě nekrotnou,
šíříc bouři, strachem těhotnou,
by mi všecky nebes hvězdy skryla:

Kde jest ruka, jenž by sprovodila
mne skerz cestu tuto mrákotnou,
jenž by v mého věku lichotnou
číši ještě nektar jednou lila?

O, Ty, kterou v tiché tužbě vzývám,
(zemské jméno Ti už nesluší)
dej moc, když boj v pokušení mívám:

snížíš-li Ty na mne zření krotká,
co mne potom více zasmuší,
aneb zlého v šírém světě potká?

Nač pak já mám proti ukrutenství
losů řeči vesti válečné,
dělaje sám sobě zbytečné
nad milenky ztrátou protivenství?

Vždyť jen z obce Slavů v společenství
oslavenců přešla výtečné,
z časné Slávy vlétla do věcné,
ze Slavenství do blahoslavenství:

Dcera Slávy zemské malou změnou
v dceru nebeské se přezvala,
Slavena se stala Oslavenou;

a tak všudy jedna věc i jméno,
zde i tam táž matka zůstala,
a jen místo Slávy proměněno.

Ne, by zpěv můj, třebas rozepnutá
bral by k nebi křídla orlice,
Tebe slavil, krásná světice,
od cherubů božích okleknutá;

Tvoje jméno hvězdoharfa dutá
hlásá na věčnosti hranice,
kde se do soustavných směsice
valí plesů, zvukem jeho tknutá;

písně moje nejsou ve sirobě
lásky této více písněmi,
jen ta prosba, nebešťanko, k Tobě:

Oroduj tam v onné Slávě věčné
za Slávie slávu na zemi
jako dítě za svou matku vděčné.

Lítost můžeš nade mnou sic míti
jako nad nešťastným junákem,
příteli! než proto chudákem
nechtěj ještě zváti mne a mníti;

zajisté já v neštěstí lvem býti
volím nežli v štěstí slimákem,
třebas Bůh mne stvořil Slovákem
schopným živě svět i radost číti:

Ale ty, jenž tobě asnad chutné,
mně už všecky zemských kvasnice
rozkoší jsou vyčichlé a mutné;

ani není země ta vlast štěstí,
serdce jestiť jeho božnice,
po zemi co cizinec jen cestí.

Nepřebrané jest a nenabažné
štěstí to, nímž láska chlácholí,
hle, já paběrkuji na roli
posud její minulosti blažné;

hned mne těší onno Sálovlažné
v mysli obnovené oudolí,
hned hry, kratochvíle, nebo-li
rozmluvy a práce naše snažné;

stokráte jsem prošel už to pole
a vždy list neb kvítek nacházím,
nimiž hojím přítomnosti bole;

pro ten dlouhý krátké slasti zbyvek
málo chybí, že už nesázím
rozpomínku v lásce nad uživek.

Včera, když den na obloze mladnul
a mne Dunaj těšil šedivý,
slyšte, povím příběh pravdivý,
list mi na břeh z nebe dolů padnul;

ještě vůní rajských krajů sladnul,
pečet byla obraz ohnivý,
písmo zlaté, papír sněživý,
obsah pak tímto v sobě vládnul:

„Pozdravení moje všechněm Slavům!
Zde vám odesílám tajemnost,
ku národní velkosti a právům:

zahyň pýcha, sobství, nedověra,
spoj vás všecky láska, vzájemnost;
s tím se dobře mějte! Slávy dcera.“

Ai, zde pode šírým nebem tvojím,
Slávo! s podivem a s velebou,
jednou nade Tatrou stolebou,
druhou nohou nad Uralem stojím;

hvězdy plynou přede zrakem mojím,
zem jak hrudu vidím pod sebou,
skrytý přede nízkou pochlebou,
nedostupný nenávisti zbrojím:

Ani Milen nezbedný už svými
posvátné mé serdce mámiti
jablečkami nesmí těšínskými;

nebo dnes mne, zanechavši meze
ráje, sama přišla změniti
pomazáním vyšším v Slávy kněze.

Co z nás Slavů bude o sto roků?
Cože bude z celé Europy?
Slavský život, na vzor potopy,
rozšíří svých všudy meze kroků;

a ta, kterou měli za otroků
jen řeč křivé Němců pochopy,
ozývati se má pod stropy
paláců i v ustech samých soků:

Vědy slavským potekou též žlabem,
kroj, zvyk i zpěv lidu našeho
bude modným nad Seinou i Labem;

o, kýž i já raděj v tu jsem dobu
narodil se panství slavského,
aneb potom vstanu ještě z hrobu!

Rád bych jsem já zemským tvojím, světe,
výhost kdykoli dal marnostem,
abych přešel k oněm radostem,
kde Ji nyní hvězdy spatřujete:

ale jedna pochyba mne hněte,
zdali, když tam budu za mostem,
Ona nepoletí k výsostem,
kde zas vyšší dokonalost kvete?

Ode stupně vše se k stupňům vznáší,
tak je slunce vyšších měsíců
podruh, jako měsíc země naší;

jestli i tam roky místo mají,
ach, snad ještě mnoho tisíců
smutných písní zpívati mi dají.

Dokud moje dny věk nedospělý
kytkami a věnci opletal,
jako ráj mi život prokvětal,
země se mi smála i svět celý;

ale teď, když Milek láskostřelý
všecku zbroj svou na mne vymetal,
a čas mladosti se rozlétal,
stojím jako vulkán vyhořelý:

V kterém plamen zhasnuv jenom pruhy
nechal, požáry a požehy,
avšak i zde plaťme pravdě dluhy;

láska ta, co serdce moje mučí,
dává v těžkostech i odlehy
a sám kříž mne objímati učí.

Zařekol jsem se snad tisíckráte,
že už nebudu víc básniti,
a vy, Muzy, předce rušiti
zářek můj mne vždycky nabádáte:

poněvadž pak samy ostýcháte
ubohou se duši škádliti,
tedy žádosti své pelniti
snokradného Milka posíláte:

Onehdy jsem tak se s tímto pánkem
rozkmotřil, že v strachu kročeje
okřídlil a poradil se s Vaňkem;

ale darmo! bych všech zemí i vod
meze prošel, nic to prospěje,
nebo báseň jest můj celý život.

V tichu skrytém, kde ji nikdo nezná,
vůle ušlechtilá působí,
zřídlu čistému se podobí,
jenž svět blaží do jeskyně vlezna;

jeho vlahou tu se přelíbezná
duha, onde louka ozdobí,
ono pelní hroznům nádobí,
v moři zmizí, díků nenalezna:

Nebudou snad i mé pominulé
darmo k hrobu kráčet šlépěje,
skutek bude, co teď jenom vůle;

byť pak v příštím jaře času dítek,
i jen jedna přešla krůpěje
mého žití v jiné duše kvítek.

Každý přítel mladosti mé vije
věnec radosti si kvítkový,
každý život vede takový,
že se šťastným, jak si žádal, čije;

ten má ženku, toho sláva kryje,
tomu poklad dopřán kovový,
jen mne potkal osud, jakový
člověk radše čítá nežli žije:

Celé moje zemské živobytí
jest jen ve dvě léta stísněno,
neb já mimo lásku neznám žití:

i tu však mi cena hořčí choutku,
ano, posavád už placeno
za dva roky štěstí, deset smutku.

Patři vůkol, jako žlutnou hole,
jak už hrubnou města, vesnice,
kde vál Zefyr, dují vichřice,
ticho, kde se smáli zpěvům pole;

bočan spojil, lepší kraje zvole,
s ušlým od nás sluncem letice,
kvítí z luk a listí z vinice
starý nese Dunaj s ledem dole:

Nedlouho však smutným bude hněten
rouchem pohled země blednoucí
přijde opět a vše zkrášlí květen;

mně už ale zašli jara sličná,
bez Ní bude celý budoucí
život můj jen jeseň ustavičná.

Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
oučel místo mnohých představí,
v němž by jako v centru měňaví
pableskové všech dnů žití tleli;

a v něm myslí, cítí, žije celý,
v slasti, v selzách, v přízni, v bezpráví,
až se šťastně k němu doplaví,
byť i přes bouř, plamen, hrom a střely:

Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
nerozdílné serdce žádosti,
rádo dává nebe dojít cíle;

ač pak i mně slova tato lhala,
z vítězství-li není radosti,
mužně padnout není menší chvála.

Poď, o, smerti těchto osiralých!
sprosť mne strastí těchto žaláře,
proč dlím ještě, klamu nezmaře?
Zem už nemá pro mne bytů stálých;

tam Ji uzřím v oněch jasných vzdálích,
kde Ji slaví jaro po jaře,
kde Ji hvězdy pějí žaltáře,
kde z ruk božích pije slastí kalich:

O, tu rozkoš! o, cit beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
vzývat budu Její cnost a krásu;

bratří, komu dáno žíti snáze,
ten nech při mém hrobě počeká
a rce: Ten žil jen, by zemřel blaze!

Všecky za mnou neřesti se vlekou
jako chlapci za pstrým motýlem,
nejen Milek v rouchu nemilém,
vlast i národ trápí duši měkou;

od cizinců nad to dlouhověkou
křivdu snáším v serdci zmužilém,
i jáť jsem Hus, jen s tím rozdílem,
že mne Němci deset let už pekou!

Avšak nedbám, mučte, palte, pecte;
jenom popel můj ne do Rénu,
ale raděj do Dunaje vmecte!

Aby s řekou až tam rozpovodnil
k Serbů se a Rusů plemenu
a zem slavskou k rozkvetnutí zplodnil.

Vyříď ještě, Milku, rychlopatý,
to, oč prosím tebe serděčně,
dříve nežli nechám konečně
zem a hrob mne skryje černošatý;

zanes totiž tento poklad svatý
do Muzeum v Praze bezpečně:
Růži malovanou společně,
rusou kadeř a pak persten zlatý;

a tam polož tyto dary vážné
do obzvláštní někde příhradky
maje oko nade nimi strážné;

potomkům ať nápis bez nádhery
jen to oznamuje: Památky
tyto tří jsou ode Slávy dcery.

Pod lipou mne anjel kolébával,
dokud jsem byl malé děťátko,
pod ní jsem, o sladká památko!
v chlapectví se najraději hrával;

pod lipou jsem zřel i milovával
najkrásnější Slávy děvčátko,
pod ní jsem se s láskou, na krátko
tervající, smutně rozžehnával:

Pod lipou mi Muzy lyru dali,
z jejích větví Znělky ve vzoru
listí na mé lůno peršívali;

pod lipkou mne také pochovejte,
aneb na hrob, místo mramoru,
slavostrom ten zasaditi dejte.

Už se s tebou, Muzo, rozžehnávám,
spolkyně mých zpěvů truchlivých,
už ti lyru z rukou loučivých
vracím a dík za tvou půjčku vzdávám;

co jsem začal, sice neskonávám,
plamen hoři v persích ohnivých,
aniž časů více příznivých
k ukojení jeho očekávám:

Skrý však ty svou uselzenou roušku,
já chci dále tverdou potřebu,
já chci sám už nesti nebe zkoušku;

zpusť jen berzo struny stroje svého
ještě níže k mému pohřebu,
pak jej polož na verch hrobu mého.

Nenemilý někdy Muzám zpěvným
žil jsem básníř mladost bývalou,
nyní mlučí lyra s píšťalou,
hřebem k stěně přivěšená pevným;

stydí se už lásky hlasem zjevným,
aneb krásy zníti pochvalou,
a vždy víc i strunu ostalou
život perstem doterhává hněvným:

Komu svět a lehká přeje Hebe,
nechať růžemi se ověnčí,
lilie mně usoudilo nebe;

ty, co kráčíš zpěvnějšími kraji,
proměň nástroj po hře mládenčí
v harfu a veď z Pindu na Sinai.

Šťastnou tedy cestu, básně, jdouce
neste pozdravení Slavianům
všechněm vůkol, zvláště Tatranům,
a pak Čechům, jejich dcerky jsouce;

přijdete-li k hoře nebo k louce
k hloží nebo k vonným břečtanům
do vsi aneb k soudným měšťanům,
stojte, o svém pánu toto řkouce:

Jestli co se podařilo jemu,
hanba vždycky hnětla útrobu,
jak to skrovné k cíli takovému;

jestli padnul, vyzná bez oužasu
padnul, avšak rovně Jákobu,
s anjelem se pustiv do zápasu.