ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

R. 1909 přišel ke mně S. D. Nikolajev, muž blízký Lvu Nikolajeviči, a rozhovořili jsme se o mých zápiskách. Po chvíli k nám přišel Lev Nikolajevič a zvěděv, o čem rozmlouváme, řekl:

„Prosím vás, svých přátel, abyste pamatovali tohoto: až mne nebude, nepřikládejte velkého významu tomu, co říkám v rozmluvách. Mluvím někdy na plano, nepromyšleně, pod dojmem chvíle… Při dopisech šetřím velké opatrnosti, ale plně odpověden cítím se jenom za to, co dávám do tisku a co jsem měl v korektuře.“

Tutéž myšlenku si zapsal L. N. v deníku 25. srpna r. 1909 slovy ještě určitějšími: „Prosím naléhavě svých přátel, kteří sbírají mé zápisky, dopisy a zapisují má slova, by nepřikládali nijakého významu tomu, co nebylo mnou vědomě dáno do tisku.“ Dále L. N. vykládá, čím byla tato jeho slova vyvolána: „Čtu Konfucia, Laotse, Buddhu, (totéž možno říci i o evangeliu). A vidím vedle hlubokých myšlenek, spojených v jedno učení, nejpodivnější výroky: buďto náhodou pronesené nebo zkroucené. A právě těchto, zejména takových podivných, někdy protichůdných myšlenek a výroků využívají lidé, které učení usvědčuje. Nelze ani dosti na tom trvati. Každý člověk bývá sláb a pronášívá přímo hlouposti a lidé je zaznamenají a potom se s nimi nosí jako s nejdůležitější autoritou.“

Takové stanoviako zaujímal sám Lev Nikolajevič ke svým slovům, a, rozumí se, nemohl zaujímati jiného. My však, jimž je drahé netoliko jeho učení, nýbrž on sám se svým duchem všepronikajícím, srdcem trpícím pro všecky, nemůžeme zaujímati jeho stanoviska k tomu, co mluvil. Nám je drahá povědomost toho, jak žil ve svém všedním životě, jak v praksi prováděl své učení o lásce při nesčetných stycích s lidmi nejrozmanitějšího společenského postavení, nejrůznějších životních názorů a nejrůznějších duševních vlastností; z čeho se těšil a čím se rmoutil, jak reagoval na záležitosti všeobecně vzrušující, veřejné, jak soudil o těch či oněch literárních pracech atd., atd., vše to, co v jeho knihách daleko není plně vysloveno, ba ani v deníku nebylo jím vždy zaznamenáno.

Začal jsem zapisovati slova Lva Nikolajeviče s počátku pro české a slovenské přátele a pro životopisce Lva Nikolajeviče, potom pokračoval jsem v zápisech proto, že ti, kdo to mohli činiti lépe než já, toho nečinili; posléze jsem již v té práci uvízl.

Zapisoval jsem někdy zpaměti, někdy však jsem se snažil při rozmluvách nepozorovaně zapsati vše, jak jsem stačil, jednotlivé projevy i celé myšlenky, pronesené Lvem Nikolajevičem. Když se všichni odebrali na lože, usedal jsem, abych přepisoval, co jsem za dne zapsal na lístcích, snaže se podle těchto zápisků znovu vybaviti nit rozmluvy. Žel, dosti často jsem nestačil přepsati vše v jedné noci: buď že jsem býval churav nebo velmi unaven a musil jsem přepisovati druhého nebo třetího dne a někdy i později. Přepisuje nemohl jsem ani druhého dne již na mnohé vzpomenouti. (Pro pozdější přepisování mohou býti v některých datech chyby o den i o dva.) Některé dny jsem vůbec nestačil přepsati, a teprve po několika letech, již po smrti Lva Nikolajeviče, jsem je přepsal z prvopisů. (Takové dny jsou označeny v poznámkách.) Při tom ovšem jsem se na velkou část zapsaného nemohl upamatovati, mnohé jsem také nemohl přečísti. Za celých šest let ani jednou jsem nepřečetl, nedoplňoval a neupravoval, co jsem zapsal.

Nemohl jsem vždy zapisovati, neboť často, přibližně každý pátý, šestý den, byl jsem mimo Jasnou Poljanu, v ostatních pak dnech mi některé hodiny rovněž nepatřily.

Slova osobností, s nimiž L. N. rozmlouval, jsem podrobně nezapisoval; proto v mých zápiskách L. N. mluví často více než jeho společníci, a mluví, jakoby naléhavě, snaže se vpraviti jim svou myšlenku. Ve skutečnosti bylo tomu naopak: společníci L. N. mluvili více nežli on a často právě oni to byli, kdož mluvili naléhavě, snažíce se příměti ho k souhlasu s jejich míněním. Lev Nikolajevič však jen odpovídal na jejich slova. Mám často v jednom odstavci shrnuté myšlenky L. N-če, jimiž odpověděl na několik po sobě jdoucích otázek nebo námitek společníků, jichžto jsem nezapsal. Spoléhaje na pamět doufal jsem, že příště ve volné chvilce obnovím, co mluvili společníci L. N-če, a k tomu přiměřeně rozvrhnu jeho slova. Leč s počátku nebylo k tomu času, a později jsem si již nemohl vzpomenouti.

L. N. krátce po mém příjezdu do Jasné Poljany zvěděl, že zapisuji jeho slova, a bývalo mi časem nepříjemné vědomí, že snad na něho při rozmluvách, jež vede, působím tísnivě, jako bych konal na něho nátlak a nutil ho, aby se zdržoval vysloviti ony myšlenky, jejichž zapsání si nepřál. Zdá se mi však, jako by konec konců L. N. nebyl nespokojen, že jsem zapisoval: někdy mi připadalo, že L. N. pronášel některé věci tonem, v němž jsem slyšel slova ke mně obrácená: „Tohle zapište.“

Vděčím těm, kdož mi pomáhali obnoviti v mysli slova L. N-če, pronesená za jejich přítomnosti: Ch. N. Abrikosovu, V. F. Bulgakovu, N. N. Gusjevu, I. K. Diteriksovi, J. I. Igumnovové, N. P. Ivanovové, V. A. Lebrunovi, S. D. Nikolajevu, N. L. Obolenskému, S. A. Stachovičovi, T. L. Suchotinové, V. M. Feokritovové. (Mezi těmito osobami byli rovněž L. D. Sěmjonov, M. S. Suchotin, Andrej Lvovič Tolstoj, Marie Lvovna Tolstá-Obolenská a Marie Alexandrovna Šmidtová.) Také děkuji A. A. Škarvanovi, že přeložil do ruštiny začátek zápisek ze slovenštiny, kterýmžto jazykem jsem s počátku psal, a N. N. Gusjevu, že redigoval zápisky a přičinil poznámky k nim.

Vděčen budu čtenářům, upozorní-li mne na nepřesnosti v zápiskách nebo sdělí-li se mnou nová fakta, vztahující se k tomu neb onomu místu.

Adresa: Moskva, Prečistenka 11, Tolstovské museum, N. N. Gusjevu.^[2]

1919

D. P. M.