ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

26. října 1904

Dnes jsem přijel z Anglie do Jasné Poljany se vzkazy a dopisem Vladimíra Grigorjeviče Čertkova Lvu Nikolajeviči. Zastihl jsem L. N-če v sále, kde byli shromážděni členové rodiny i hosté.

„Bojím se Čertkovových^[3] dopisů,“ řekl L. N., když jsem mu odevzdal dopis a odešel do svého pokoje, aby jej přečetl. Po několika minutách se vrátil a řekl:

„Dopis Čertkovův je krásný. Souhlasím plně s jeho názorem, že není-li svobody vůle, není ani Boha.“

Mimo dopis přinesl jsem L. N-či od V. G. Čertkova dárek: nádherný sešit, jenž se mu zalíbil. L. N. se mne vyptával na Čertkovovy. Vypravoval jsem mimo jiné, že se u nich schází mnoho lidí a že až na Annu Konstantinovnu (jeho ženu) jedí všichni u jednoho stolu.

„To se mi líbí! U nich je to vždycky tak. Když odjížděli z Petrohradu,^[4] sebralo se množství provázejících je a všichni jedli u nich. Tak prostě to dopadalo! Tohle jim závidím.“

L. N. byl ve stkvělé náladě, ve stavu duchovního povznesení. Drže v rukou skvostný sešit, dárek V. G. Čertkova, řekl, ze na tomto papíře musí se psáti něco pěkného a žertem se otázal J. I. Igumnovové:^[5]

„Co mám psáti, Julie Ivanovno?“

„Kateřinu.“

„Takové ohavnosti nebudu psáti. Něco pro děti.“^[6]

„Po celý čas nyní,“ řekl L. N., „mě zaměstnávala jediná práce „Kruh četby“, ni špetky myšlenky jsem nevydal na jinou práci. Dva, tři měsíce jsem nečetl novin, a to je tak pěkné! Pocítil jsem z toho větší ulehčení a rozjasnění mysli, nežli když jsem přestal kouřit. O válce a o politice vím jenom z doslechu.“

Vypravoval jsem o nedávné své návštěvě u Kropotkina, jenž v rozmluvě se mnou pravil, že japonská válka jest otázkou Sibiřanů, kteří potřebují volného přístupu k nezamrzajícímu moři.

„S tím úplně souhlasím,“ řekl L. N. „Sibiřanům zůstává na vybranou, pod čí vládou chtějí žíti.Vídí-li však, že proto hynou desetitisíce a statisíce Rusů, a vidí-li tolik uložených daní, že budou břemenem dokonce následujícímu pokolení, to se raději Ruska zřeknou…“

K otázkám L. N-če jsem řekl, že Kropotkina válka velmi vzrušuje a trápí. Kropotkin je jediný z Rusů, s nimiž jsem se za hranicí setkal, jenž se neraduje z ruské porážky. Soudí, že Rusko s Japonskem nemá uzavírati míru, dokud nezvítězí, dokud Japonci nepozbudou sil. V Japoncích spatřuje vojenský národ, s nímž jedině vojnou můžeme zápasiti. Podle jeho mínění Angličané štvali a štvou Japonce a válka tato je toliko počátkem veliké války; nevznikla pro lesy na Jalu, jak se obyčejně myslí. Od Japonců očekává i jiné výbojné války. Praví, že jsou dva váleční národové: Japonsko a Německo. Německo po třicet let šlape Francii. Bismarck ji chtěl ještě jednou rozdrtiti^[7] a litoval, že nežádal od Francouzů Champagně a 15 miliard kontribuce místo 5.

Na to řekl Lev Nikolajevič:

„Lituji, že Kropotkin takto smýšlí o Japoncích, že nedůvěřuje ničemu pěknému, co v sobě chovají, a nepokládá za možné působiti na tyto pěkné vlastnosti jejich. Kant, jehož nyní mnoho čítám a mám velmi rád, praví, chceme-li působiti na jiného, působme na dobré sklony tohoto člověka… Je s podivením, že Kropotkin, anarchista, je pro státní válku. Mně je státní hledisko právě jako nacionalism a patriotism naprosto cizí, jsem jich prost. On ne peut pas reigner innocement.“^[8]

„Kropotkin,“ pokračoval jsem, „myslí, že pokud budou páni a poddaní, pokud bude monarchie, potud bude také válka.“ Citoval slova Herzenova: „Nechcete-li socialismu, budete míti třicetiletou válku.“

„Socialismus jest jenom jeden z příznaků,“ namítal L. N. „Válka bude potud, pokud nebude přijato neprotivení se zlu; války nebude jen tehdy, až budou míti lidé náboženské vědomí. Škoda, že lidé jako Kropotkin zhrdají náboženstvím, hledí na ně jako na cosi přežilého…“

Rozpředl se hovor o Kropotkinovi a o revoluci.

„Partie oblige,“^[9] řekl N. N. „Nemůže se toho (t. j. uznání a propagandy revolučního násilí) zříci, poněvadž by se tím zřekl celé své minulosti. Je to právě tak, jako by se arcikněz, jenž třicet let života obětoval, aby se jím stal, zřekl církve.“

„Ivan Michajlovič Tregubov^[10] mi pravil, že Kropotkin sám u sebe i vůči Čertkovu a jemu podobným lidem zaujímá jiné stanovisko: proti násilí. Je dobrý člověk,“ poznamenal jsem.

„Ale nebýti francouzské revoluce, kde bychom dnes byli?“ řekla Alexandra Vladimirovna (žena Michajla Lvoviče). „Nebylo by všech těch blahodárných vymožeností revoluce v Evropě…“

„Myslím naopak, bylo by lépe,“ namítl L. N. „po revoluci vládní moc vzrostla, revoluční činitelé po revoluci dali se na kompromisy; myšlénky francouzské revoluce: zrušiti vlastnictví půdy, zavésti důchodovou daň, odstraniti militarismus, se neuskutečnily. Robespierrové, Maratové a po nich Napoleon, Boulanger, Chamberlain…^[11] Proti Chamberlainovi je většina anglického národa, a jak ten si vede!… Kdybychom my měli parlament, kdo by mluvil o pozemkové otázce? Tu by škrtli s pořadu a řešili by otázku, jak vybudovati technické školy, postaviti pomník Nikolaji Pavloviči… Car by mohl provésti nacionalisaci půdy…“

Vypravoval jsem L. N-či o českém spisovateli, Tomáši Masarykovi, jenž ho před časem navštívil.

„Co pak dělá?“ zeptal se L. N.

„Vydává noviny, přednáší ve spolcích i na universitě, (má mnoho posluchačů), v přednáškách šíří myšlenku, že nestačí odmítati lživou víru, ale třeba míti positivní náboženský názor světa, křesťanství. (Nepraví, v čem vidí podstatu křesťanství, nezmiňuje se o vás, lze však vycítiti, že vyrozumívá právě váš pojem křesťanství). Sám vede příkladný život, pomáhá, komu může, hlásá mravnost a žádá po společenských činitelích mravný život nikoli slovy, nýbrž skutky, obrací pozornost veřejnosti k poměrům dělnickým, pomáhá je vzdělávati a dobývati jejich práv a spravedlivé mzdy za práci), zápasí s pověrami, usvědčuje duchovenstvo ze lhostejnosti ke stavu pracujícího lidu, vytýká mu, že se plazí před mocným, bojuje se špatnými národními vlastnostmi Čechoslováků, potměšilostí a podlízavostí. Čechům praví, že nestačí, aby se zabývali politikou a činili opak toho, co dělají Němci, že však je nutno, aby každý žil v souhlase s požadavkem pravého pokroku.“

„To je všecko hezké, co pravíte o Masarykovi,“ řekl L. N., „napsal celé dílo proti socialismu, není-liž pravda? Nepřečetl jsem je pozorně. Že je proti socialismu, to je dobře… Masaryk byl u mne před dvanácti lety; rozmlouvali jsme o pedagogice. Má dobrou vůli, ale není náboženský. Neuznává neprotivení se zlu, a to je základem křesťanského učení. Dívá se na náboženství s historického hlediska.“

„Je velmi zaměstnán,“ řekl jsem „a nemá kdy nořiti se v náboženské otázky, čísti vás. Očekává od bohosloví, že lidem vyjasní pravé, pravdivé náboženství, jakého potřebují. Myslím, že je to možno. Není-liž pravda?“

„Ne,“ odvětil L. N., „od bohosloví toho očekávati nemůže. Pojímá věc mechanicky.“

Sdělil jsem s L. N-čem, že by si V. G. Čertkov přál, aby při sestavování „Kruhu četby“ nedbal censury. L. N. odpověděl:

„Při sestavování „Kruhu četby“ mám na mysli právě věci, jež nejsou pro censuru, a vynasnažím se, abych zachoval, co censura škrtne. Přijde Ivan Ivanovič^[12] a bude censurovat… A snad by bylo lépe předložiti věc v celku, nechť censura sama vynechává… Některé myšlenky autorů jsem pozměnil, takže jich netřeba překládati^[13] z originálu. Ale takových je tisícina. Při mnohých myšlenkách si nepamatuji, komu náležejí, budou bez podpisu jako moje myšlenky.“

„Ještě mne Vladimír Grigorjevič žádal, abych vám vyřídil, že by vám byl radou, byste napsal panovníkovi o válce, že však sám lépe víte, máte-li tak učiniti čili nic,“ pokračoval jsem.

„Nad dopisy panovníkovi jsem udělal kříž;“ řekl L. N. „Což mohu svou sestru^[14] přesvědčiti, by nabyla jiných názorů? Kdybych cara znal, viděl bych, že ani jeho nemohu přesvědčiti. Je zbytečno mu psáti. A nemám ničeho proti tomu, to můžete Čertkovovi vyříditi — vytiskne-li můj poslední dopis carovi.“^[15]

To řekl L. N. tonem, z něhož bylo patrno, že pokládá cara za slabého člověka, jenž netoliko jiným, nýbrž ani sobě nemůže pomoci.

„Teď si s dovolením sklepnu,“ řekl L. N. „Smířili se N. Z., shodli se?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „podle mého mínění, jsou ženy tím vinny.“ „To je škoda“, pravil L. N. Poša^[16] mi řekl, že se snaží, aby při sporu nepřátelský cit v sobě stlačil na nulu tak, aby násoben jsa kterýmkoli číslem, vždy dával nulu… Ano, dvě rodiny se těžko srovnávají v jednom bytě, nezapadají do sebe právě jako dvě přeslice.“^[17]

Opět se svezla řeč na Čertkovovy. L. N. se zeptal na S., žijícího u nich. Řekl jsem, když churaví, že mívá idee fixe,^[18] že špatně jednal s lidmi.

„To je dobře,“ řekl L. N., „člověk pak cítí k sobě odpor; ale stihomam není dobrý, tu je člověk zaujat sebou. Jak pak jste těšil S.?“ otázal se a dodal:

„Když jsem měl jednati s duševně chorými, dařívalo se mi působení na ně. Dovedou oceniti, když s nimi vážně jednáme, zejména jsou-li dlouho v ústavě choromyslných, a vypozorují, zda se s nimi nejedná, jako s nemocnými.“

„Jako u S., Č.,“ řekl dále L. N. „střídá se pokles mysli s povznešením také u mne a u každého. Někdy prostě nemůžeme myslet.“

Potom se mne L. N. tázal na Jevg. Iv. Popova,^[19] o němž pak řekl:

„Jest oddán matematice, má porážející objevy v měřictví. Ind našel zákon poučky Pythagorovy; on vyvodil z něho další.“

Pak se ještě tázal, co vím o Nazarénech,^[20] o duchoborcích, o kozákovi, jenž odepřel vojenskou službu a jel zároveň s nimi do Ameriky, o A. N. Konšinovi,^[21] o němž mluvil s láskou a úctou. Potom se ptal na moje osobní věci.

„Jste ženat? Rmoutí to otce, že jste jel ke mně? Pokračujete ve vydávání.^[22] Pročpak jste nepřijel rovnou k nám? Proč jste se zastavil v Tule?“, ptal se mne L. N. dvakrát. „Jsem tak rád, že vás vidím!

Kdy jste byl u nás ponejprv? Pamatuji se, že jste měl šedý kabát… Co jste dělal v Tule?“

„Odpočíval jsem po cestě, načež jsem zapsal svůj rozhovor s Kropotkinem.“

„Jak dlouho jste s ním hovořil?“

„35 minut.“

„Přečetl bych váš rozhovor s ním, kdyby byl vydán rusky,“ řekl L. N.

Dále se mluvilo o pokroku. Kdosi řekl, že při pohledu na takové hrůzy života jako je současná válka, vyvstává pochybnost, je-li v lidstvu pokrok a nekráčíme-li zpět.

„O pokroku nemůžeme takto souditi,“ namítl L. N. „Pokrok se šíří spirálou. Jako na parníku, který za sebou táhne bárky, nutno i zde pozorovati sílu páry; je-li pára, je také pohyb. Nemůžeme souditi na pohyb podle vnějších jevů. Za časů Sokratových byla pravda přístupna jen malému hloučku, kdežto nyní jsou myšlenky ty přístupny množství lidí. Vzpomeňte časů Ivana Hrozného, kdy v Moskvě na kopích hnily lidské hlavy.“

Chrysanf. Nikolajevič Abrikosov, stoupenec L. N-če, jenž tehdy žil v Jasné Poljaně, vypravoval mi potom, že kdysi přišel k L. N-či do Chamovnické uličky a řekl mu, že viděl cestou, jak vezli v kočáře šestizpřežním Iverskou,^[23] a jak lid smekal a křižoval se, a jak ho to zarazilo. L. N. na to odpověděl:

„Chceme všecko rychle, ale Bůh má času mnoho. Nepospíchá.“

Ještě se mluvilo o nietzscheovství. Poznamenal jsem, že nietzscheovství je rozšířeno v Rusku a v Německu, kdežto u nás na Slovensku ho není.

„Již slábne, přešlo,“ řekl L. N. — „Ta legenda, jak Kristus přistoupil k posedlému a ďábel mu řekl: „Prosím tě, netrap mne!“^[24] se mi velmi líbí. Právě tak je nyní: ďáblové Nietzsche, patriotismus, nacionalismus jak zaslechnou Krista, zmítají sebou.“

L. N. se dnes procházel v bačkorách. Bylo kluzko. Vypravoval, jak žena nemohla vozem vyjeti do vrchu, kůň klouzal. N. N. spolu s mimojedoucím mužikem jí pomohli.

Ku konci večera počali jsme žertovati, hráti, zpívati.

Tak pěknou barvu má L. N. Tak zpříma se drží! Vypadá lépe než na Krymu po nemoci v zimě 1901 — 1902, kdy jsem ho viděl posledně. Ruce má svalnaté.

Alexandra Lvovna se naučila psáti na psacím stroji a L. N. jí s oblibou diktuje.

27. října 1904

Dnes vypravovala Marie Lvovna, jak ženy pláčí, vyprovázejí-li muže a syny do války.

Pravím jim: „A což Japonci nemají matek? Což oni jdou dobrovolně?“

Ch. N. Abrikosov vypravoval, že na zpáteční cestě od A. I. Archangelského^[25] do Jasné Poljany jel s raněnými vojáky. Jeden voják se vychloubal, kolik Japonců a Číňanů zabil. „Ale zabíjeti přec jest hřích,“ řekl mu Ch. N. Abrikosov, voják však na to: „Však jsou nekřtění, jak psi.“

„Špatné vnuknutí dává křest,“ řekl L. N., „lidé sebe rozlišují od jiných.“

Přijel I. I. Gorbunov. Při obědě mluvil L. N. o fysiologu Pavlovu, jenž dostal Nobelovu cenu, o knize Sečenovově, v níž se rozvádí myšlenka, že jíme příliš mnoho, nerozlišujeme chuť od hladu. Přebytečná potrava jde tam, kde nachází nejmenší odpor, a škodí, vyvolává nemoc. Ocet je škodlivý, lépe je užívati citronu.

Jetště mluvil L. N. o Berlíňanu, jenž vynalezl létadlo, potřebuje jen akciový kapitál, aby je mohl zhotoviti.

„Náš přítel Archangelskij je velmi nemocen, Ljaňa^[26] ho navštívil,“ řekl L. N.

Pak byla řeč o násilí a neprotivení se zlu. L. N řekl:

„U málo koho, u jednoho z tisíce se najde náboženské vědomí, že se nemá protiviti zlu. Všichni hned myslí, jaké následky z toho vyplynou pro stát… Nejučenější lidé přikládají význam objektivním následkům, ale neuznávají náboženského vědomí. To jsou nejnebezpečnější lidé… O zavraždění Sypjaginově^[27] nelze souditi s hlediska, že se po něm situace zlepšila. Bylo by se mohlo předpokládati, že při dalším trpění by se byly otevřely oči na hlubší příčiny a pravé prostředky k vyléčení státního zla.“

Ještě se mluvilo o spisovatelích v křesťanském duchu.

„Možno vyjmenovati spisovatele, kteří mají náboženskou náladu,“ řekl L. N. Jsou to: Dickens, Hugo, Rousseau. Také Kant neztrácí nikdy mravního hlediska.

O vlastenectví řekl L. N.:

„Lidé, jimž je vlastenectví výhodné, vnukají je oněm, jimž výhodné není.“

„Vlastenectví, právě jako rodina, omlouvá nejhorší činy.“

O „svobodách“:

„Kdyby se mne vyšší státní úřady ptaly na radu, neradil bych jim svobody náboženství, poněvadž by tím vláda podtrhla větev, na které stojí. Ale svobodou slova neztratí ničeho.“

O ruském národě:

„Německý národ má zevní poměr k náboženství, nejlepší z nich uznávají církevní učení; ruský národ je naladěn náboženštěji; a vždyť vůbec u Slovanů je nazarénství.“

Dnes jsem přečetl anglický dopis, který nedávno došel L. N-če od Japonce Iso-Abe, socialisty, o tom, že spis „Vzpamatujte se!“^[28] přeložili z „Times“ socialisté do japonštiny a vytiskli ve svém časopise „Prostý lid“. „My socialisté,“ píše Iso-Abe, „bojujeme proti válce. Boj ten není snadný, leč přes pronásledování děláme vše, co můžeme. Doufaje, že budete dlouho zdráv a budete pokračovati v zápase proti válce, zůstávám upřímný váš ctitel Iso-Abe.“ L. N. odpověděl Iso-Abemu, děkuje mu za dopis a za poslané číslo časopisu s překladem díla „Vzpamatujte se!“

Ch. N. Abrikosov vypravoval L. N-či, že jeho dědeček řekl bratranci Abrikosovovu: „Dej si pozor, abys nezapadl do hnojnice — Jasné Poljany.“ L. N-či výrok ten způsobil těžkou chvíli. Vypravoval jsem o tom Gorbunovovi a dodal jsem, že mi je L. N-če líto: co nepříjemností musí snášeti, co nepřátelství proti sobě, jak kráčí samoten proti celému světu.

„Ale co radosti a lásky za to zakouší,“ řekl Gorbunov. „Čí hlas zní tak v celém světě jako jeho?“

29. října 1904

Dnes řekl L. N. mimo jiné:

„Když jsem dnes prohlížel všecko, co jsem sebral pro „Kruh četby“, bylo mi nepříjemno a hanba, že takové věci píši, ale žíti tak nedovedu.“

Přivezl jsem L. N-či knihu Davidsona-Morrisona^[29] „A new Book of Kings.“

„Co že mi to neposlal?“ řekl L. N. „Posílává vždy, co napíše. Píše břitce a tak pěkně!“

Dnes nám L. N. vypravoval z oné knihy, jak v Anglii biskupové hlasovali v parlamentě pro obilní cla a proti zlepšení poměrů lidu, a v Americe proti zrušení otroctví, a jaké hrozné byly zákony o dělnících v Anglii. Dělníci byli otroky po 10 let. Když prchl některý, byl trestán. Jindřich VII. (VIII.) dal pověsiti 70 tisíc tuláků za to, že nepracovali. L. N. nám z knihy kousek přečetl (počínaje str. 477), poznamenav:

„To je v duchu Kropotkinovu.“ Když L. N. přečetl anglicky, překládal plynně do ruštiny.

I. I. Gorbunovu poradil L. N., aby knihu Davidsona-Morrisana „The Annals of the Toil“ přeložil a vydal.

„Davidson-Morrison,“ řekl L. N. „píše jako Herzen, skvěle, směle, duchaplně, ale právě jako Herzen předpokládá, že čtenář zná současné události. Mně a starým lidem, současníkům Herzenovým, jsou jeho narážky srozumitelny, ale mladí potřebují komentářů. Totéž platí o Davidsonu-Morrisonu. Davidson-Morrison je mírný anarchista. Jak zvolna se takoví lidé probíjejí, kteří nechtějí^[30] míti ničeho společného s vládou…“

„Musím v „Kruhu četby“ umístit Ruskinův výrok o obchodu. Také něco z Henryho George, z Davidsona-Morrisona… Jak zajímavý je životopis Garrisonův, sestavený Čertkovem.^[31] Boj za osvobození černochů oslabil v něm snahu plniti křesťanské učení v plné jeho síle. Jednomu černochu, prchajícímu na sever, dal nůž a revolver, aby se bránil. To mne zarmoutilo.“

„Jak velkolepý je Channing,^[32]“ řekl potom L. N.

Dále jsem neslyšel, stále L. N-či skáčí do řeči.

Potom přečetl L. N. nahlas „Odkaz mexického císaře,“ napsaný kolem r. 1460 před Kristem, který chce zařaditi do „Kruhu četby.“

„Všecko na světě má svou hranici, a nejmocnější a radostní padají ve své velikosti a radosti a klesají v prach. Celá zeměkoule je toliko veliký hrob a ničeho není na jejím povrchu, co by nezmizelo v hrobě pod zemí. Vody, řeky a potoky spějí k svému cíli a nevracejí se ke svému šťastnému prameni. Všecky spěchají v před, aby se pohřbily v hloubi nekonečného okeánu.“

„Co bylo včera, toho není již dnes; a co je dnes, nebude již zítra. Hřbitov je pln prachu oněch, kteří kdysi byli nadšeni životem, byli císaři, vládli národy, předsedali ve shromážděních, vedli vojska, zmocňovali se nových zemí, vyžadovali, aby se jim klaněli, nadouvali se ješitností, nádherou a mocí.“

„Ale sláva prchla jak černý dým, vystupující ze sopky, a nezanechala ničeho mimo zmínku na stránce letopiscově.“

„Velcí, moudří, chrabří, výborní, běda!, kde jsou nyní? Všichni jsou smíšeni s hlinou, a co je postihlo postihne i nás; postihne i ty, kteří po nás přijdou.“

„Ale vzmužte se, vy všichni: i slavní vůdcové, i praví přátelé, i věrní poddaní, pospějeme k onomu Nebi, kde je vše věčné a kde není ani hnutí, ani zmaru.“

„Temnota je kolébkou slunce, aby se třpytily hvězdy, je třeba noční tmy.“

Ještě nám L. N. vypravoval o svém stoupenci I. F. Naživinu:

„Naživin, syn bohatých rodičů, žije prostě, straní se bohatého otce; a jeho žena, židovka, ho v tom podporuje.“

L. N. vybízí všecky domácí k práci na „Kruhu četby“, a kteří již začali, ty povzbuzuje k pokračování. Za mé přítomnosti pomáhali L. N-či v práci na „Kruhu četby“. Marie Lvovna, N. L. Obolenská,^[33] N. M. Suchotinová,^[34] A. V. Tolstá,^[35] J. I. Igumnovová, V. V. Nagornovová,^[36] Ch. N. Abrikosov, I. I. Gorbunov, Alexandra Lvovna, Michajl Lvovič, E. V. Obolenská.

Asi ve dvě hodiny vychází z pokoje L. N-če Marie Lvovna s kupou papírů. Všichni, kdo se účastní opisování, usedají v sále k okrouhlému stolu, a všichni mají práce dost. Jak praví Ch. N. Abrikosov, umí Marie Lvovna podivuhodně spojovati všecky k práci pro otce. Nejvíce pomáhá L. N-či v práci na „Kruhu četby“ Ch. N. Abrikosov. L. N. někdy přistupuje ke kupě papírů, látky pro „Kruh četby“ a říká:

„To je Abrikosovova továrna.“

Marii Lvovně a Ch. N. Abrikosovu svěřuje L. N. také, aby zodpovídali některé dopisy.

L. N. dokončil nyní prvopis pro „Kruh četby“ a ještě nerozhodl, čeho se nyní chopí. Myslí na historické umělecké dílo a dávno již studuje vzpomínkovou literaturu dob Kateřiny, Pavla, Alexandra I.

30. října 1904

Taťjana Lvovna napsala vzpomínky na zemřelého přítele L. N-če, umělce N. N. Gea. Chce psáti i o jiných častých hostech v Jasné Poljaně, Rěpinovi, Turgeněvovi, Stasovovi… Kdo však napíše o těch chudých a prostých lidech, kteří jsou toho nejvíce hodni, aby se o nich psalo, kteří přicházeli k Tolstému jen proto, aby se od něho naučili žíti po božímu a snažili se žíti jak on učil?…

Dnes mi Marie Alexandrovna^[37] řekla, že L. N. již mnoho let pomýšlí na to, aby napsal katechismus pro děti (ne ve formě otázek a odpovědí), ale nedaří se mu to.

L. N. dnes řekl mimo jiné:

„Lidé, kteří spěchají, aby pochopili, chápou nejhůře. Takový je Leva.“^[38]

„Když někdo (L. N. myslí, že V. G. Čertkov) poslal L. N-či z Londýna nové vydání Kanta v německém originále, mluvilo se o tomto filosofu.“

„Kant má jasný rozum, ale velmi těžký sloh a někdy se nepřesně vyjadřuje,“ řekl L. N. „Když napsal svou knihu o náboženství, zhrozilo se duchovenstvo a Bedřich VI. mu nařídil, aby se vzdal svých názorů o náboženství a nepřednášel o tom. Kant mu odpověděl: „Svých názorů se vzdáti nemohu, ale přednášeti přestanu…“ Channing se vyjadřuje přesněji nežli Kant… U Kanta „kategorický imperativ“ je totéž, co náboženské vědomí…“

Zeptal se, zda jsem četl Kanta.

L. N. prosí všecky, aby přísně posuzovali jeho „Kruh četby“ a upozorňovali na všecky nejasnosti a nepřesnosti výrazů.

Ch. N. Abrikosov mi vypravoval, že se L. N-če ptal na jistého svého příbuzného, jenž žije se svou ženou neoddán, ona pak trvá na sňatku: má se s ní oženiti nebo ne?

„Rozhodně má, není-li příčina, pro kterou se nedává oddati, náboženská,“ odpověděl L. N.

31. října 1904

Dnes, když jsme s Marií Lvovnou jeli mimo hřbitov dvě versty od Jasné Poljany, řekla mi ukazujíc naň:

„Otec nebude zde ležet, prosil matku, aby ho pochovali v lese, označil místo.^[39] Je zvláštní, že L. N. vypadá tak pevně a čile! Kdežto na Krymu umíral, myslil, že umírá, diktoval mi závěť… Krmila jsem ho lžičkou, nemohl podzvihnouti ruky, donésti lžičky ke rtům. Jasná Poljana ho vyléčila; po Krymu se zde zotavil. Když se sem vrátil, řekl: „Je mi jako bych byl oblékl svůj starý oblek.“ Víte, že nedávno zemřel strýc, otcův bratr,^[40] rakovinou. Otec tehdy proň silně trpěl, ošetřoval ho a vypadal hůř. Nyní však — ku podivu! Denně jezdí na koni.“

Potom mi Marie Lvovna vypravovala, že její nejlepší vzpomínky se pojí k oné době, kdy pracovala s vesnickými ženami a oblékala se jako vesnické děvče. Ženy při práci, nedbajíce únavy, zpívaly písně, a po práci tančily. Vzpomněla, jak pomohla kdysi mužikovi navléknout kolo, jak jí děkoval; hovořili bez okolků, neznal jí a měl ji za vesnické děvče. Potom však přišla známá žena a pojmenovala ji jmenem křestním a po otci, a mužik okamžitě změnil chování k ní jako ku slečně.

Marie Lvovna má krásnou oduševnělou tvář, dobré, světlé, myslivé a zářivé oči, jaké měl, soudě dle podobizen, Lev Nikolajevič za mlada. Ostatní děti Lva Nikolajeviče takových očí nemají. Má ráda zvířata, ošetřuje nemocné psy, má útrpnost s myšmi a rusy. Pokora, úslužnost, pozornost ke všem, taktnost — jsou základní rysy její povahy.

L. N. se mne dnes otázal, sledují-li rozvoj lékařství.

„Bohužel nikoli,“ odpověděl jsem.

„Ale přece čtete lékařské časopisy?“

„Ne.“

„Proč tedy nečtete?“

„Mám mnoho prakse a čtu mnoho politického tisku a různých časopisů.“

„Toho zanechte,“ řekl L. N. „Jistě váš otec, bratři čtou noviny; uslyšíte od nich všecky novinky, vše důležité. Takhle čtete celý měsíc noviny a co z toho?“

„Dnes jsem četl Sjutajeva^[41] a Archangelského,“ řekl dále L. N. „Začal jsem dělati výpisky ze Sjutajeva. Tak pěkně odpovídá k námitce, nebudeme-li upotřebovati násilí, že nás Turci podmaní. Praví: „Dobuď vítězství nad Turkem v sobě, a budeme-li žíti tak, přijdou Turci sami k nám, aby byli živi po našem způsobu.““

Večer L. N. přes hodinu a po něm jiní ještě hodinu předčítali: „Komu sloužiti?“ A. N. Archangelského.^[42]

„Večer již nemohu psáti,“ řekl L. N., „mysl nepracuje. Večer se chce jen čísti a přemítati o tom, co psáti. A což vy mladí, cítíte večer také únavu?“ zeptal se nás.

„Rád předčítám díla, o nichž si chci udělati úsudek,“ pravil dále L. N., „jaký dojem vyvolají u posluchačů. Vmýšlím se do posluchačů, pozoruji, je-li jim četba jasna, sledují-li ji, nenudí-li je to… Některá místa u Archangelského byla rozvleklá, mnoho metafysiky, zkracoval jsem… Má mnoho pěkného, upřímně, vřele psaného, řeč velmi krásnou. Archangelskij je lepší než Emerson.^[43] Jeho myšlenka je, že násilí, jímž chceme uspořádati život, lidi kazí, působíc z vnějšku. Měli jsme kočího, jenž od nás přešel do služby k smírčímu soudci. Byl velmi samolibý, dostal se do vězení, a to ho načisto zkazilo, naučil se tam špatným věcem… Je jiný způsob působení na lidi: V každém člověku je božský princip, působte na tento…“

Dále řekl L. N.:

„Mám chuť napsati katechismus pro děti. Budou-li si děti osvojovati pravdu, vystele to v jejich duších cestu, po níž posléze snáze budou kráčeti. Slovu „Bůh“ se budu podle možnosti vyhýbati: k tomu nechť dospějí samy, to nechť vyplývá ze způsobu života, jakým mají žíti.“

Marie Lvovna vypravovala, že Marie Alexandrovna se kdysi otázala pasáka: „Kde je Bůh?“ „Na nebíčku,“ odpověděl chlapec. „Ne, v našich duších.“ — „Ten nás tak potřebuje!“ — řekl hoch.

„Že Bůh je v naší duši, toho dítě nepochopí,“ řekl L. N. „Napřed musí věděti o Bohu v sobě samém.“

„Ale děti se velmi záhy dovídají o Bohu, modlí se k němu, prosí a bojí se ho,“ poznamenal jsem.

„Ano, vpravuje se jim to,“ přisvědčil L. N. „Nemůžeme se modliti prosebně, se zištným vztahem k Bohu, vztah ten musí býti pokorou před vůlí boží: „buď vůle Tvá,“ ale zištných cílů při modlitbě sledovati nemůžeme.“

„Také jsem se modlil, aby mne Bůh chránil nepravostí,“ řekl A.

„Ale nemůžeme se přec modliti k Bohu, aby nějakým zázrakem z nás nepravosti vyňal,“ řekl L. N. „Od nepravosti se musíme vlastním úsilím osvobozovati. Toto úsilí je již samo cílem, prací životní.“

Mne se ptal L. N. na otce. Řekl jsem, že tělesně slábne, duchovně však pokračuje.

„Souhlasí již s vámi ve všem, vyjímaje tři body.“

„Božství Kristovo uznává?“ otázal se L. N.

„Ne. Tyto jsou body, v nichž se s vámi rozchází: 1.) neprotivení se zlu, 2.) nepečování o zítřejší den, 3.) čistota.“

Ale vždyť to jsou samé ideály, jichž dosáhnouti nemůžeme,“ řekl L. N.

„Neprotivení se zlu by uznával, ale cit vlastenecký mu brání. Přijdou Němci a podmaní nás,“ říká.

„Když jsem slyšel u Slováků tento výrok, napadalo mi vždycky: proč se má mysliti, že Království boží by se musilo uskutečniti jen v zemích slovanských, proč ne v Německu a Japonsku?…“ pronesl Ch. N. Abrikosov.

„Zcela správně,“ přisvědčil L. N.

„Když jsem četl ponejprv váš spis „V čem je má víra“,“ pokračoval Ch. N. Abrikosov, „pochopil jsem neprotivení se zlu rázem a přijal jsem je, nebylo mi dokonce ani nové, bylo již před tím v mém vědomí.“

F. N. dal Ch. N. Abrikosovu tuto práci pro „Kruh četby“:

„Prohlédněte anglické kalendáře a vyberte z nich praktické rady pro dny, na něž jsou sebrány různé abstraktní myšlenky, prostému lidu nudné; nechť najde na takový den aspoň praktickou radu. Vybral jsem takové praktické rady všeho všudy tři, pohrdal jsem jimi; a zatím jich potřebujeme. Na příklad: „Neodkládej na zítří, co můžeš udělati dnes!“ V Moskvě nutno opatřiti Ivana Vojína,^[44] Pauliciany…^[45] Jsem vám vděčen, že jste mi připomenul,“ pokračoval L. N. obrácen ke mně. „Pamatuji si příběh Simeonův, jenž byl náčelníkem vojska, jež vyhubilo Pauliciany, a zeptal se potom starého Pauliciana, jenž zůstal na živu, več věří. Ten vypravoval, a Simeon se stal sám Paulicianem.“

Mne se L. N. ptal:

„Je vaše rodina veliká? Jak stár je otec? Tedy jsme s ním o pět let od sebe.“

Když mluvil o honu, tázal se mne:

„Vy jste nikdy nehonil? Ani bratří?“

„To je atavism pronásledovati zvíře. — Jsou u vás medvědi velcí?“

1. listopadu 1904

Dnes večer předčítal L. N. dva úryvky ze „Zápisků z mrtvého domu“ Dostojevského: „Orel“ a „Smrt v nemocnici“, jež se rozhodl vytisknouti v „Kruhu četby,“ Bylo patrno, že jej hluboce dojímají. L. N. předčítá, že čtenáři nenapadne, že čte, zdá se, že vypravuje. Má podivuhodnou intonaci.

L. N. si vzpomněl, že na počátku japonské války u něho byl Němec nebo Madžár^[46] se ženou z Rakouska nebo z Uher. L. N. marně se snažil vzpomenouti si na jeho jméno (zdálo se mu, že Hans). Ten popsal jejich rozmluvu „a velmi pěkně“. (L. N. ji četl v ruských novinách).

Jak vzpomínám slov L. N-če! Celkem za týden, který jsem zde ztrávil (zítra odjíždím), nezapsal jsem ani z poloviny, co jsem od něho slyšel, a nikterak nemohu vzpomenouti toho, čeho jsem nezapsal.

„Církev je zrušena a nahražena světovým společenstvím,“ poznamenal L. N. tužkou na okraji „Die Religion“ od Kanta, vyd. „Reclam“ str. 97.

2. listopadu jsem odjel domů a vrátil se do Jasné Poljany na pozvání S. A-ny 18. prosince téhož roku. Přijel jsem na 3-4 měsíce, ale zůstal jsem u Lva Nikolajeviče po šest let, až do jeho smrti.

18. prosince 1904

Ve 12. hodin v noci, za velkého mrazu (30o) přijel jsem opětovně do Jasné Poljany ze stanice Zasěky. Ráno jsem se otázal Ch. N. Abrikosova, je-li pravdiva novinářská zpráva, že L. N. spadl s koně a pohmoždil si nohu. Ch. N. Abrikosov přisvědčil a dodal, že potom L. N. proležel půl dne na pohovce.

Pak mi Ch. N. Abrikosov vypravoval, že Andrej Lvovič byl ve válce, vyznamenán řádem Jiřího a L. N. při tom pronesl: „To dostal proto, — je to ode mne neskromné, — že je můj syn.“ Glěbovová, tchyně Michajla Lvoviče, byla u císařovny — vdovy Marie Fjodorovny, a ta jí vyslovila podiv, že syn Tolstého jel na vojnu. Glěbovová odpověděla: „Za našich časů děti jednají na vlastní vrub, a ne, jak by si rodiče přáli.“

Jak Ch. N. Abrikosov praví, není „Kruh četby“ stále ještě ukončen.

„Je mnoho moudrých myšlenek, nemůžeme jich vyčerpati, vždy opět můžeme nalézati nové a nové,“ pronesl kdysi L. N.

Nabídl G. A. Rusanovu,^[47] aby vybral pro „Kruh četby“ vhodné myšlenky z jeho (L. N-če) spisů a poslal mu je k opravě.

Ve vsi řádí těžká spála.

19. prosince 1904

Zdá se, že L. N. není zcela zdráv. V posledních dnech trvají veliké mrazy, až 31° R. L. N. chodí na procházky, ale stěžuje si, že vzduch je příliš studený na dýchání.

Dnes se L. N. vrátil z ranní procházky kolem 10té hodiny promrzlý, tvář měl svěží, na knírech a vousu rampoušky. Pozdravili jsme se a on šel do svého pokoje.

Ke třetí hodině setkal jsem se s L. N-čem u domovních dveří.

„Kde jste byl?“ otázal se mne. „Jaký jste šedivý! Jdu na procházku.“

Šel, zahaliv se do kožichu, v rukou hůl rozkládací k sezení přizpůsobenou a poprosil, aby v určitou hodinu poslali za ním saně.

Dnes L. N. vydatně pracoval: upravoval „Hadži Murata“ (jeho vzpomínky na syna Jusufa),^[48] a napsal mnoho dopisů.

Včera jsem přečetl L. N-či dopis o Moravanu Nemravovi, jenž vlivem knih L. N-če odepřel vojenskou službu. L. N-če věc zajímala a vypravoval potom vše Marii Lvovně, jež nebyla předčítání přítomna.

„Takoví lidé jsou ojedinělí,“ řekl L. N., „bude trpěti. Ku podivu, že je číšníkem.“

L. N. poslouchal mou četbu velmi pozorně, opravoval mne, když jsem při překladu dopisu do ruštiny užíval nepřesných výrazů a řekl potom:

„U Dušana Petroviče se budeme učiti ruštině. Užívá stejně zvláštních výrazů jaké máme my, ale znějí směšně, nebo jich není ve spisovné řeči, užívají jich jen mužici. Na příklad „dotýkati se“.“^[49]

Potom mluvil L. N. o mínění Haigově, že masa, fazolí, hrachu a čočky se nemá požívati, poněvadž vytvořují škodlivou kyselinu močovou. Vypravoval obsah jeho článku, sděliv s námi nejpodstatnější věci (jak to umí!). L. N. četl mnohé z prací Haigových, (jsou v jasnopoljanské knihovně), dopisuje si s ním a zachovává některé z jeho rad.

R. 1910 poslal L. N-či svou novou knížku „Uric Acid in the Clinic“ s tímto věnováním:

„With all good wishes to Count Leo Tolstoy from one who owes to his teaching that knowledge which alone makes life worth living.“

20th July 1910

Alexandr Haig

(„Hraběti Lvu Tolstému s přáním nejlepšího od člověka, jenž vděčí jeho učení ono poznání, které jediné činí život hodným bytí.“)

Mne se L. N. ptal na otce a bratry. Vypravoval jsem mu mimo jiné, že můj bratr z rozčilení dostal srdeční vadu.

„Ano, o tom jsem přesvědčen, že rozčilení podporují srdeční choroby, zkusil jsem to na sobě,“ řekl L. N.

Paní, jež přijela na návštěvu z Moskvy, dotazoval se L. N. na 2. a 3. eskádru a na ústavu, očekávanou v kruzích moskevské inteligence. Potom se mne tázal, jak se soudí v cizině o ústavě, očekávané v Rusku. Řekl jsem, že některé slovenské noviny na základě vlastní zkušenosti neočekávají od ní pro lid ničeho dobrého.

„Dobře činí, mají pravdu,“ řekl L. N.

20. prosince 1904

L. N. má rýmu a bronchitidu. Ráno nebyl na procházce, chodil v županu po sále. Odpověděl Mac Goanovi, dopisovateli „Standardu“ na jeho telegrafický dotaz, zda psal cárovi a co. L. N. odpověděl: „Zpráva nepravdivá, dopisu jsem nepsal.“^[50] Při tom řekl o novinářské činnosti:

„Jaká to je marnost, jako ve věci Dreyfussově.^[51] Spinoza praví, že jsou dva způsoby poznání: jeden vnější, zkušenost, pozorování, druhý vnitřní: svědomí, Bůh. První způsob snaží se lidé ze všech sil rozvíjeti, druhý přehlížejí. Můžeme nemíti náboženského vědomí,“ dodal L. N. a připomenul ze svého života toto:

„Před „Vojnou a mírem“, když mi bylo něco přes 30 let, poslal mi Strachov Epikteta^[52] ve francouzském překladu. Přečetl jsem jej a pomyslil si, že to všecko je staré, známé. Když se mi posléze dostavilo náboženské vědomí, přečetl jsem znovu Epikteta, a stal se mi drahým, našel jsem v něm navlas totéž, co jsem sám procítil a promyslil…“

Večer L. N. předčítal z knihy Davidsona-Morrisona „Anarchistic Socialism versus State Socialism“ tuto myšlénku Ernesta Lesina (zařaděnou do „Kruhu četby“):

„Jsou dva druhy socialismu. Oba sledují největší blahobyt všech. Jeden se snaží dosáhnouti všeobecného štěstí; druhý umožniti každému, aby byl šťasten svým způsobem. Jeden uznává moc státu, druhý nepřiznává žádné moci. Jeden požaduje monopolů pro stát; druhý žádá odstranění všech monopolů. Jeden si přeje, aby třída ovládaná se stala vládnoucí, druhý chce, aby třídy vůbec pominuly. Jeden věří v sociální boj, druhý věří jen v práci mírovou. Jest jen tento dvojí socialismus. Jeden je v dětském věku, druhý v mužném. Jeden jest již minulostí, druhý budoucností. Jeden musí ustoupiti druhému. A každý z nás se musí rozhodnouti pro jeden z tohoto dvojího socialismu, nebo se vůbec nemíti za socialistu.“

„To je pěkné!“ — řekl L. N. „Davidson-Morrison předvídal budoucnost: státní socialismus je dětství, anarchistický socialismus dospělost. Psal v r. 1896. a nyní se to již uskutečnilo (t. j. socialismus se stal minulostí, anarchismus budoucností).“

Na jakýsi popud přešla řeč na narkosu chloroformem. L. N. řekl, že při narkose právě jako při obyčejném snu se ztrácí představa času a prostoru.

21. prosince 1904

L. N. má dále rýmu, bronchitida je horší nežli včera. Dokončil „Kruh četby“ a ve 3 hodiny jej přinesl a odevzdal Ch. N. Abrikosovu, aby v něm ještě něco přemístil a pozítří by jej odvezl do Moskvy. I. I. Gorbunovu, jenž bude dílo tisknouti.

Prohlížel jsem v „Review of Reviews“ kresby zobrazující ruské ležení, před Liaojanem, kde za nočního útoku zhynulo 3000 Japonců. L. N. projevil také zájem a jal se sešit prohlížeti. Na jedné kresbě jsou zobrazeny zákopy a před nimi jámy ve 3 řadách a 3-4 řady hustě ostnatého drátu.

„Hrůza,“ řekl L. N. „My tu uvažujeme o hrůzách války a oni tam, vojáci, všecku pozornost obracejí na obuv, aby nebyli bosi (půda je ostře kamenitá) a na jámy, kde spí; důstojníci jako Andrjuša se pak obírají vyznamenáními a zábavami.“

„Co vy děláte? Bojím se, že se budete nuditi,“ řekl mi L. N.

„Ne, jsem zaměstnán. Ba mám dokonce mnoho práce.“

„Jaké?“ — projevil L. N. zájem.

Kdykoli k nám L. N. vyjde do sálu, má pro každého slovo. Slyší-li, že rozmlouvám s Ch. N. Abrikosovem, hned se zeptá, o čem hovoříme.

Včera L. N. uložil Ch. N. Abrikosovu, by odpověděl na jistý dopis, a dodal:

„Práce mi přibývá v obráceném poměru k úbytku sil.“

Sofia Andrejovna dnes řekla, že se L. N. nerad šetří. L. N. na to odpověděl, že kdyby vždy poslouchal jejich rad, již by dávno nebyl mezi živými. (Ať má jakékoli bolesti, na př. v játrech, ať je mu jakkoli slabo, jen je-li schopen pohybu, chodí daleko pěšky nebo jezdí na koni.)

Večer L. N. vypravoval o japonském mnichu, představeném několika kláštěrů, jenž hrál vynikající úlohu na náboženském kongresu v Chicagu, a nyní jel do války, aby povzbuzoval vlasteneckého ducha ve vojště, mluvě k nim: „Jsou dvě věci, jež stojí za to, aby člověk byl živ: je to rozum a pravda, za které nyní válčí Japonsko; nuže, zápaste za ně!“

„Totéž jako u nás a všude,“ dodal L. N. na konec vypravování o mnichovi.

Potom dal Ch. N. Abrikosovu přečísti nahlas Arcybaševovu „Smrt Landeho“ v posledním čísle „Časopisu pro všecky.“ Leč povídka se L. N-či nelíbila hned od začátku, několikráte čtoucího přerušil, a kázal vynechávat, na konec pak řekl:

„Nechte toho, je to neupřímné, řeč nepřirozená a je to nudné.“

N. L. Obolenskij však tvrdil, že je povídka pěkná. Po čaji ji dal L. N. znovu předčítati Alexandře Lvovně a při jednom místě řekl: „Tohle je upřímné,“ a rozhodl, že se zítra dočte do konce.

Pro silnou rýmu nemohl L. N. předčítati, ba ani čísti pro sebe. Naslouchal řečem druhých, přinesl Dickense, trochu z něho četl a smál se jeho vtipům. Mimo jiné řekl:

„Nemají se přijímati nekritické myšlénky známých autorů, jako se nemá pohrdati myšlénkami lidí neznámých, neproslulých. Tuto myšlénku jsem si včera zaznamenal.“

N. L. Obolenskij vypravoval o francouzském anarchistickém časopise L’Ere nouvelle, redigovaném Armandem. Podle jeho slov uveřejňuje tento časopis všecky případy odepření vojenské povinnosti a vše, co se píše proti státu.

„Ku podivu, že se anarchism tak pomalu ujímá a rozšiřuje,“ řekl N. L. Obolenskij.

„Ano, pomalu,“ přisvědčil L. N.

„Armand je prý dělníkem,“ pokračoval N. L. Obolenskij. „Prostředků L’ Ere nouvelle nemá žádných, ze čtrnáctidenníku mění se v měsíčník.“

22. prosince l904

Přijeli M. A. Maklakovová a E. F. Jungeová^[53] se synem, mladíkem, jenž se právě byl vystonal. L. N. se ho tázal, co mu bylo.

„Neuralgie žaludku.“

„Proč neuralgie?“

„Měl jsem žaludek vždycky v pořádku a pojednou začaly bolesti a bolesti, po užití kokainu přestaly.“

„Porucha žaludku,“ řekl L. N. „Kokain škodí, nemá se ho užívati. Máme trpěti. Míval jsem hrozné bolesti! Ležím v chladném pokoji a celý se potím…“

Co rozmlouval L. N. v sále s E. F. Jungeovou a jejím synem, přišla Maklakovová od Sofie Andrejevny a řekla, že nespala celou noc, má rýmu, kašel a nyní se potí.

„Patrně po užitém léku. Hlavní nemocí jsou lékaři a léky,“ řekl L. N.

Ráno jsem přinesl L. N-či knihu Komenského „Labyrint světa a ráj srdce.“

„Četl jsem knihu Komenského, a neupoutal mne, nevím proč,“ řekl L. N.

Vzal knihu, jal se ji čísti, pak listovati.

„Ano, je to alegorie — té nemám rád. Z téhož důvodu se mi nelíbí „Cesta“ Bunianova,^[54] řekl. O tak důležité věci, jako je náboženství, se mám vyjadřovati co nejprostěji. Někdy se můžeme jako Kristus vyjadřovati podobenstvími.“

L. N. ještě pět minut prohlížel knihu Komenského, pak mi ji vrátil, řka:

„To se mi nelibí, odpuzuje to alegoričností.“

Při odpoledním čaji chválil L. N. rukopisy Kapnistovy práce „Dialog“ a dvě básně v prose, jež obdržel. „Dialog“ je rozmluva mužika s umělcem na výstavě obrazů. Mužik praví, že obrazy jsou zbytečný přepych, a všecko to odnášejí mužici.

„Pozoruhodné, viděti nadání, je mu teprve 17 let,“ řekl L. N.

M. A. Maklakovové uložil L. N., by sestavila pro „Kruh četby“ Pascalův životopis. Při čaji se mluvilo o Pascalovi, jak je ucelený a důsledný.

L. N-či omrzl okraj chřípí a loupe se. Tázal se mne, rozumějí-li mi nemocní ve vsi.

„Ano, snažím se mluviti zvolna.“

„Poslouchají napiatě, porozumějí,“ řekl L. N.

Opět mi říkal, že se obává, jak se u nich budu nuditi.

Před obědem byl u L. N-če jakýsi vysloužilý kapitán. L. N. s ním krátce pohovořil v pracovně a dal mu 3 ruble.

Večer předčítal pokračováni Arcybaševovy povídky, ale zdála se mu opět nudnou.

L. N. jí mnoho bílého pečiva a chválí Haiga, že to radí.

23. prosince 1904

Ráno zde byl žurnalista z Tiflisu. Večer přijel z Vladimíru seminarista Frolov, 18-letý mladík. Přišel, aby přečetl L. N-či výklad svého názoru na svět ve statích: „Kdo jsem“ a „Co je mimo mne.“

„Podivno,“ řekl L. N., „že vyjadřuje totéž, píše o téže věci, co já, 76-letý stařec. Jako mladý člověk hledá soucítění. Poradil jsem mu, aby nepsal spisů, ale aby vyjadřoval své myšlenky ve 3 řádcích nebo na 3 stránkách. Má příjemnou tvář. Ptal se, co má dělat, zda pokračovati ve studiích. Poradil jsem mu, by nepokračoval ve studiích, ale aby se stal učitelem, bude pak mít čas ku čtení.“

M. A. Maklakovová z jakéhosi popudu mluvila o tom, že se máme chrániti bosáků.

„Nikdy jsem neslyšel, že by bosáci někoho přepadali,“ namítal L. N.

M. A. Maklakovová řekla, že se to stávalo mnohokráte:

„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ opakoval L. N.

L. N. dostal z Ameriky nástěnný kalendář s podobiznou M. S. M. Jones-a a s jeho výroky. Jones jako starosta města Toleda prováděl neprotivení se zlu. L. N-či o něm psal Crosby,^[55] a ještě obdržel L. N. zprávu o smrti jakéhosi G. O. Millera. G. O. Miller ve mnohém souhlasil s L. N-čem. Před smrtí napsal v poslední vůli, aby byl spálen, poněvadž je to nejhygieničtější, a aby proň netruchlili, ale žili tak, jak žil on: těšili se ze života a žili pro jiné.

Mluvilo se o spiritismu. L. N. řekl, že nijakých spiritistických zázraků není, točí-li se stoleček, tedy jej posunují, a pod.

Sofie Andrejevna pořádá v Moskvě dobročinný koncert.

„Škoda, že neuslyšíte mého koncertu,“ řekla Ch. N. Abrikosovu.

„Povíme mu to, až se vrátíme,“ zažertoval L. N.

Sofie Andrejevna se přela s Al. Lv. o tom, jak se mají hráti na pianě silné akkordy, zda-li se má přitlačit na klavesy jen prsty nebo i rukou, a zda musí se při tom nahýbati hořejší část těla. L. N. naslouchaje jejich hovoru, řekl se smíchem, že by se měla nakresliti karikatura, jak pianista bere akkordy, zdvihaje nohy vzhůru a stoje na rukou.

Marie Lvovna mi vypravovala, že za mé nepřítomnosti L. N. řekl:

„Má víra v Boha by zakolísala, kdyby nebylo rovnováhy štěstí a neštěstí v životě všech lidí. My všichni v celém svém životě jsme stejně šťastni a nešťastni. Strýc Serjoža^[56] měl těžký život, nevěřil, a za nemoci hrozně trpěl; ale umíraje, vydával zvuky: „ach! ach!“ — jakoby byl něco shlédl, něco pochopil. Snad v těch chvílích prožíval takové blaho, jež vykoupilo všecky jeho útrapy…“

Dále vypravovala Marie Lvovna, že když Taťjana Lvovna dávala svou půdu v Ovsjannikově^[57] v nájem mužikům za nepatrné nájemné, jež plynulo do obecné pokladny na pomoc těm, jimž padl kůň, kdo vyhořeli a p., platili mužici nájem v prvním roce správně a rozumně penězi nakládali: pomohli několika pohořelým sousedům, v neúrodném roce koupili ovsa k setbě, vykopali obecní rybník. Potom však, když viděli, že nikdo peníze nekontroluje, přestali platiti, ba jali se výdělkařiti nájemným. Když se T. L. provdala, prodala všecku svou ornou půdu mužikům po 100 rublech za děsjatinu.^[58] Mužici se za rok nájmu a po koupi velmi zmohli: nehrají karty, neopíjejí se.“

„Chci to udělati právě tak,“ řekla Marie Lvovna, „dám svou půdu zemědělcům, jenže nájemné budu vybírati sama a obstarávati z něho jejich potřeby.“

24. prosince 1904

Ráno hovořil L. N. opět se seminaristou a daroval mu svůj vázaný výtisk „Křesťanského učení“,^[59] jediný v Jasné Poljaně, a jiné knihy. Později mluvil o něm L. N. nadšeně s M. A. Šmidtovou a P. I. Birjukovem, nazývaje ho filosofem.

Po snídani jsem jel k nemocné Marii Alexandrovně Šmidtové. Seminarista jel se mnou až do Zasěky. Pochází ze selské rodiny z Nižegorodské gubernie; přál by si dostati se na universitu, ale L. N. mu radí, aby se stal učitelem a opatřil si vědomosti samostatně. Nerozhodl se dosud, co učiní.^[60]

Marie Alexandrovovna mé návštěvě nebyla ráda, řekla, že se jí nelíbí, že mne honí k ní, že takto stůně každou zimu a vždy to přejde. Krátce přede mnou přijel na koni L. N., ohřál se v předsíni, pohovořil s ní pět minut a odjel. Později se L. N. znepokojoval, zda-li ji nerozčílil svým příjezdem.

V rozmluvě o Lvu Nikolajeviči řekla mi Marie Alexandrovna mimo jiné:

„Přemýšlím-li řádně o slovech Lva Nikolajeviče, shledávám vždycky, že má pravdu. Časem mi připadává, že se mýlí, ale když si rozmyslím věc jak náleží, docházím vždycky k tomu, že jsem sama věci nerozumněla.“

Vrátiv se do Jasné Poljany, setkal jsem se s P. L. Birjukovem.

Od šesté hodiny odpolední do jedné s půlnoci byl L. N. téměř po celý čas v sále, jen na malou chvíli odešel do svého pokoje s P. I. Birjukovem. Měl velmi prudký spor se Sergějem Lvovičem, jenž si přál, aby L. N. přisvědčil, že ústava je velmi žádoucím pokrokem proti absolutismu.

L. N. naopak tvrdil, že agitace zemstev pro ústavu je zbytečným mrháním sil. Kdyby každý z těchto lidí pečoval o sebe, o to, aby sám dobře žil, bylo by to užitečnější. Každý se má snažiti, aby zlepšoval vlastní život a nepřemýšlel o druhých, t. j. nezabýval se propagandou. O následcích, jak účinkuje tato vnitřní práce vlastní na jiné lidi, nemáme přemýšleti. Mínění druhých lidí o mé činnosti rovněž není důležito; pracovati máme před Bohem, Herzen řekl: „Kdyby lidé místo zachraňování světa chtěli zachraňovati sebe, místo osvobozování lidstva kdyby osvobozovali sebe, tolik by udělali pro spásu světa a osvobození lidstva.“

„Dolgorukov má 12000 desjatin půdy a agituje pro ústavu, ač výborně ví, že by bylo lépe, kdyby dal mužikům půdu. Vede jej slavomam a 99 procent ostatních rovněž,“ řekl dále L. N.

„Žádnými změnami vnějších forem lidského života vůbec a ruského národa zvláště,“ pravil dále L. N., „nemůžeme dostihnouti onoho souladu, jehož můžeme dosáhnouti vnitřním zdokonalováním každého jednotlivce.“

„Snad se ústavou něco hmotného zlepší,“ pokračoval, „ale starosti o tato hmotná zlepšení zdržují vnitřní zdokonalování lidí, poněvadž je odvádějí na zcela jinou stranu. Kdyby se několik lidí dalo do orání a pojednou by je odvolali, aby zametli dvůr, nemohli by uposlechnouti, když je nutno orati. Starají-li se lidé o své zdokonalení, dosahují jednou ranou i hmotného zlepšení tak, jak pokračují v onom. Jsou-li lidé dobří, stává se hmotný život sám sebou lepším. Příklad dávají duchoborci.“

Sergěj Lvovič namítl, že v dobrých formách života budou i lidé lepší.

„Naopak,“ řekl L. N., pak lidé budou oněmi formami sváděni, a vnitřní práci se budou odcizovati, jak je viděti v jiných zemích, kde jsou stejné hříchy.“

„Přec jen nebude obětí molokanů, duchoborců, štundistů,“ řekl Sergěj Lvovič. „Nač je třeba utrpení?“

„Budeme se snažiti, aby jich nebylo,“ odpověděl L. N., „ale nač jich je třeba, to je jiná věc.“

„Schvaluješ přec Henry Georgea,“ pokračoval Sergěj Lvovíč, „a jeho zřízení je přece rovněž vnitřní politika.“

„Že se návrh Henry Georgea provádí násilím, jest jeho nedostatkem,“ odpověděl L. N.

„Kdyby byla dána ústava,“ pokračoval L. N., „potěšilo by mne to právě tolik, jako mne teší nově napadlý sníh, když jest špatná sanice. Ústava jest maličkost ve všeobecném pokroku lidstva, který se způsobuje náboženstvím, vědou, uměním, ba i válkou… A tu kladou tuto maličkost nade vše a vším ostatním pohrdají.“

L. N. uvedl z „Kruhu četby“ myšlenku, že v republikánských státech vládne určitý hlouček lidí.^[61] Potom mluvil o tom, jakých podskoků se užívá k docílení většiny, oné většiny, jež rozhoduje, co má býti zákonem pro všecky.

O nynější agitaci na prospěch ústavy řekl L. N.:

„Nemají vůbec prostředků, jimiž by přinutili cara, aby se vzdal moci. Jsou to tedy všecko v podstatě jenom prázdné řeči, poněvadž vláda dá jen to, co bude chtíti. Kdyby se mne vláda ptala, co má činiti, řekl bych: dáti to, čeho si všichni žádají, poněvadž by to všecky uspokojilo, uklidnilo. Ale veřejnosti nemohu raditi, aby všecky své síly vynaložila na vymáhání ústavy agitací, rozčilováním, násilím.“

Sergěj Lvovič řekl, že L. N. dokonce škodí svou autoritou oněm, kdož se domáhají ústavy.

„Proto právě mám autoritu, že myslím samostatně, jakž jinak ani nemohu,“ odpověděl L. N.

Spor byl velmi prudký. Sergěj Lvovič přecházel sem tam po pokoji a hrozně se rozčiloval, přerušoval L. N-če, přel se i s N. L. Obolenským, jenž byl plně při L. N-či. L. N. také neustupoval, neprominul Sergěji Lvoviči ani jediné chyby, namítal mu na každou myšlénku.

„Rozčiluješ se,“ řekl L. N. na projevy nevole Serg. Lvoviče proti vládnoucímu politickému zřízení, „poněvadž se chceš rozčilovati.“

Došlo tak daleko, že se Lvu Nikolajeviči počalo stahovati hrdlo a mluvil tenkým, přerývaným hlasem, zadýchával se a div se nedal do pláče; již chtěl odejíti do svého pokoje, ale zastavil se mezi dveřmi a jal se opět namítati. Byl by již dříve odešel, ale zadržel jei P. I. Birjukov, jenž mu kladl otázky, aby ho přiměl k doznání, že ústava je přece lepší nežli monarchie a že je proto třeba si jí přáti jako pokroku. Leč L. N. tohoto ústupku neučinil.

Když L. N. odešel do svého pokoje, řekla Marie Lvovna:

„L. N. jest anarchistou, neuznává vlády a nemůže si přáti změny ve formě vládní, — a mělo by se to dodati ku konci telegramu „American Newspaper“.“

Tato slova M. L. týkala se telegramu, který odeslal L. N. redakci Filadelfských novin „American Newspaper“ v odpověď na telegrafický dotaz její, co soudí „o významu, účelu a pravděpodobných následcích zemské agitace“. Telegram přišel se zaplacenou odpovědí na 100 slov. Zde plný text odpovědi L. N-če:

„Účelem agitace zemstva jest, omeziti despotismus a zříditi poslaneckou vládu. Ať dosáhnou vůdcové agitace svého účelu nebo budou jen nadále rozčilovati obecenstvo — v obou případech jistě se celou tou věcí oddálí skutečné sociální povznesení, neboť pravého sociálního povznesení lze dosáhnouti jedině nábožensky mravním zdokonalováním jednotlivých osobností. Politická agitace však vzbuzujíc u jednotlivců zhoubnou ilusi sociálního zdokonalení pomocí změněných vnějších forem, obyčejně zastavuje pravý pokrok, což lze pozorovati ve všech ústavních státech: Francii, Anglii i v Americe.“

Sergěj Lvovič projevoval nevoli, že „Moskevské Vědomosti“ kalí obecné mínění, klamou obecenstvo nesprávným výkladem tohoto telegramu.

Dnes poslal Bryan^[62] L. N-či svou knihu „Under other flags“ věnovanou L. N-či. V knize je vylíčení návštěvy Bryanovy u L. N-če a dvě ilustrace: na jedné je L. N. s oběma Bryany, otcem a synem, na druhé je L. N. mezi římským papežem s pravé a Mikulášem II. s levé strany. (Když Bryan psal tuto knihu, pokládal ruského cara za nejsilnějšího monarchu v Evropě). Když při obědě P. L. Birjukov vypravoval L. N-či o této ilustraci, řekl L. N., usmívaje se:

„Ale já protestuji proti této společnosti.“

L. N. uložil Marii Lvovně, by psala Crosbymu a v tomto dopise by mimo jiné poděkovala Bryanovi za knihu.

J. I. Igumnovová vypravovala, že Bryan byl u L. N-če v prosinci 1903. Přijel ráno, když L. N. pracoval a ve 12 hodin musil odjeti, poněvadž příštího dne měl schůzku s carem Mikulášem II. L. N. přerušil svou práci a vyšel k němu. Pohovořiv s L. N-čem, rozhodl se Bryan, že zůstane do večera, a telegrafoval do Cárského Sěla odřeknutí.

V otázce nepřípustnosti násilí shodl se Bryan plně s L. N-čem.

„Bryan byl vážný,“ řekl L. N. „Je mi s podivem, že se může ucházeti o presidentské křeslo. Je svými názory velmi výjimečný Američan.“

I. K. Diteriks,^[63] který dnes přijel, vypravoval o vydání Porth-Arthuru. L. N. řekl:

„Chytil jsem se: Když Rusko postoupilo Kuldžu,^[64] bylo mi toho líto, že ji postoupili, když jednou již Rusku náležela…“^[65] Vlastenecké cítění.

25. prosince 1904

Ráno byl u L. N-če žid z Oděssy, jenž přijel, aby zvěděl jeho mínění o sionismu a territorialismu (přesídlení židů do Afriky, do Ugandy). Rozmluva byla vážná, pro L. N-če únavná. Patrno, že sionismus jest mezi ruskými židy nejsilnější. Territorialismus je L. N-či sympatičtější než sionismus, který podporuje židovskou výlučnost a dogmatičnost židovské víry.

„Židé se musí snažiti, aby očistili svou víru; tím přestanou býti výlučnými,“ řekl L. N.

Vzpomněl tří židů, kteří mu byli sympatičtí: tulského bankovního odborníka Londona a ještě dvou, jichž jsem si nezapamatoval. Mínorovi mladšímu dal L. N. doporučení na Turgeněva, druhému židovi na Crosbyho. Ještě si L. N. vzpomněl, jak uče se s rabínem Minorem hebrejštině došel ke slovu Jahve (Jehova), Minor řekl, že nesmí slova toho pronésti a místo něho řekl: Adonai.

Později předčítal L. N. několik stránek z knihy Macchiavelliho „Panovník“, že vládci se mají tvářiti jako dobrodinci svého národa, pečující o jeho blaho. Macchiavelli radí, jak se má vládnouti, aby se udržela moc: buď 1.) zničiti a oslabiti zemi („To dělají Romanovovi,“ poznamenal L. N.), nebo 2.) usaditi se uprostřed porobeného národa, nebo 3.) dodržovati přísně ústavu a ukládati daně obyvatelstvu.

Potom předčítal L. N. z francouzské knihy Vališevského o Kateřině II. dvoje vypravování o její smrti; jedno z nich od polského mnicha Kalinky. Podle těchto vypravování zemřela Kateřina sedíc na noční stolici, zhotovené z trůnu polských králů. Kalinka v tom vidí boží trest, že znesvětila polský prestol.

Když L. N. přečetl místo to, řekl:

„Hledám stále, čím se drží vláda, — jak mohla taková zhýralá, omezená, zlá žena vládnouti po 30 let?… I nyní vládnou právě takoví lidé… Petr III. a Pavel byli lepší, než jak jsou líčeni. Poněvadž je zavraždili, musili je vrahové pomluviti, aby sebe ospravedlnili. Kateřina a Alexandr I. naopak byli mnohem horší, nežli je popisují.“

O Alexandru I. řekl L. N., že nebyl tak osvíceným, jak jej historikové líčí, byl to člověk lstivý.

Řeč přešla na nynějšího Mikuláše II. Kdosi pronesl, že se o něm praví, že na oko se svými rádci souhlasí, ale dělá si co chce. Své řeči k vojákům, když se ubírají do války, pronáší směle.

Potom nám dal L. N. přečísti psaní V. V. Stasova, „pokud dámy nepřišly,“ jak se vyjádřil; dopis líčil zhýralost Kateřiny, tlumočil obsah dokumentu chovaného ve Veřejné knihovně. L. N. odešel do svého pokoje, pokud jsme četli. Vrátiv se, tázal se nás:

„Přečtli jste to? Nebylo vám špatně?“

„Věru, chtělo se zvracet,“ řekl I. K. Diteriks, jenž dopis předčítal.

P. I. Birjukov se ptal L. N-če: „Byli u vás, L. N-či, někdy Číňané?“

„Ne, a lituji, že jsem neměl příležitosti pohovořiti s nimi. Co tu bylo Japonců!“

P. I. připomenul knihy dvou Číňanů, kteří psali, že Tolstoj se odvolává na jejich mudrce a souhlasí s nimi. A. N. Dunajev, jenž včera přijel, vypravoval o Číňanu ve Vladivostoku, který k jeho známým mluvil s velikou úctou o L. N-či a zná dobře jeho spisy.

I. K. Diteriks vypravoval, že mu bylo jeti z Kanady do Nagasaki spolu s Japonci, kteří zvěděvše, že jest znám s L. N. Tolstým, vyptávali se ho naň a s velikým zájmem prohlíželi jeho podobiznu, kterou měl I. K. Diteriks při sobě.

A. E. Junge vypravoval, že za jízdy jeho matky v Italii po dráze, došlo k řeči na L. N-če, a tu zpozorovala, že se cestující o něm vyjadřovali s velikou úctou.

26. prosince 1904

Třeba, že tu dlí návštěvou P. I. Birjukov, A. N. Dunajev, Sergěj Lvovič, I. K. Diteriks, pracuje L. N. jako kdykoli jindy.

Když L. N. četl svůj životopis, sepsaný P. I. Birjukovem, řekl, že by chtěl vylíčiti svůj život umělecky.

„Bers^[66] má vylíčení mé cesty s bratrem Nikolajem po Volze. O tom by se dala napsati celá kniha… Když jsem jel z Kavkazu k dunajské armádě, projížděl jsem Jasnou Poljanou; tehdy to tu bylo velmi prosté, všichni čtyři bratři jsme spali na podlaze…^[67] To jsou vzpomínky…!“

V jakémsi ilustrovaném časopise jsme přišli na podobiznu spisovatelky Merežkovské-Gippiusové v obleku dekadentském, podobném mužskému. Při tom jsme vzpomněli její návštěvy L. N-če,^[68] Alexandra Lvovna vypravovala, že Merežkovská i do Jasné Poljany přijela v dekadentském šatě a mluvila s L. N-čem shovívavým tónem.

Přešla řeč na Merežkovského. L. N. řekl, že si hraje náboženstvím.

„To je ještě horší, nežli využívati náboženství pro ješitné, ctižádostivé a zištné účele,“^[69] dodal.

27. prosince 1904

Mrazivý den. L. N. vyšel ráno na procházku, ač si stěžoval, že ho tlačí v krku… Není mu dobře. Po snídaní na procházku nešel.

„Ani se mi nechce,“ řekl. Když pak viděl, jak se zdvihá metelice, prohlásil, jak je rád, že nešel na procházku.

Dnes přijeli: Sofie Nikolajevna (žena Ilji Lvoviče) s dcerou a dvěma chlapci, Mich. Mich. Suchotin a I. I. Gorbunov.

Přišel jsem z ambulatoria ve tři čtvrti na tři. Když jsem obědval, přišel L. N., ptal se mne, kolik mám nemocných a jaké nemoci se vyskytují. Pak se tázal, jsem-li zdráv. (Ch. N. Abrikosov mi pak řekl, že za mé nepřítomnosti L. N. vypravoval, že mne viděl dnes ve snu, přišel jsem a chtěl vystoupiti po schodech, ale nemohl jsem, jsa nemocen.)

Ve 3 hodiny usedl L. N. k obědu a při něm rozmlouval s A. N. Dunajevem. Později se účastnil hovoru dopisovatel „Rusi“, jenž byl raněný do prsou pod Liaojanem a přijel z Dálného východu.

Co pak se tam teď děje ve vojně?“ otázal se L. N.

„Podle mého mínění a i podle mínění mnohých jiných je věc ztracena,“ řekl dopisovatel. „A nevadí to: porážka bude Rusku k dobrému, přinese nejširší reformy. Kdybychom však vyhráli, sesílila by moc vlády ještě víc.“

„Pochybuji, že přijdou reformy,“ řekl L. N., „a bude-li to Rusku k dobrému, nemůžeme vůbec věděti. Nepochybný pokrok lidstva je toliko jeden: na poli duchovním, v sebezdokonalování každého jednotlivce. A člověk může zdokonalovati jedině sebe sama, nikoliv pak jiné lidi státními reformami… Příčin, působících na pokrok lidstva, je ohromné množství a příčiny ty jsou nesmírně složité, pročež nemůžeme ničeho předpověděti, a směšné je připisovati určité vnější reformě vážný vliv na pokrok lidstva. Vezměme náš vlastní duchovní vzrůst, u jedince: jak různé a složité byly vlivy na každého z nás… Pokrok jest, ale nepozorujeme ho jako nepozorujeme vzrůst dubu. Někdy má dráhu spirály.“

„Sláva ruských zbraní pohasla,“ řekl dále dopisovatel.

L. N.; „Jaká pak tu sláva, jen kdyby hanby nebylo,“

Dopisovatel: — Dříve se myslilo, že máme nejlepší armádu a Japoncům se s počátku neřeklo jinak než „Japošky opice“.

L. N.: „To bylo vždycky tak: za sevastopolské války, za francouzsko-německé…“

Dopisovatel: „Ale Japonci zvítězili jen proto, že naše organisace byla hrozně špatná.“

L. N.: „Totéž se projevilo za sevastopolské a za turecké války. Psal jsem již, tehdy o tom. A i Angličané za burské války měli totéž. To se nezměnilo… Viděl jsem hned od počátku v Japoncích lid vojenského ducha, jaký se vyskytoval ve známých dobách: za Kyra, Alexandra, Karla VII., Bedřicha Velikého… Bude-li jim vítězství k užitku, jest jiná otázka. Německu vítězství užitku nepřineslo a Francii byla porážka spíše prospěla. Bolelo vás poranění?“

Dopisovatel: „V prvním okamžiku.“

L. N.: „Jako když udeří holí. Pamatují si to od Sevastopolu.“

Dop.: „Ano, jako polenem. Klesl jsem. Kulka byla dobrá: prorazila prsa a vyletěla lopatkou. — Celkem způsobil postup války vystřízlivění.“

L. N.: „To bylo vždycky.“

Dopis.: „Japonci, myslím, nevystřízlivěli.“

L. N.: „Viděl jste Japonce?“

Dopis.: „Ne, neměl jsem příležitosti, leda u Liaojanu, kde jsem byl u nejpřednější baterie, z níž zbylo na živu 5 lidí. Japonci stříleli na půldruhého tisíce kroků.“

Dopis.: „To jen v noci.“

L. N.: „Jaké jsou to nechutné popisy srážek muže proti muži, koušou se navzájem…“

A. N. Dunajev: „O tom jste se Lve Nikolajeviči, již dávno přel s Dragomírovem. Podle Dragomírova „kule je hlupák, bodák je chlapík“.“

L. N.: „Bodák jest jenom pro strach.“

Dopis.: „Kuropatkin čekal v listopadu stále útok Japonců. V Mukdenu se denně připravovali na přijetí raněných. Ale ani Japonci, ani Rusové se necítili dosti silnými k výpadu.“

Dnes došel telegram od Andreje Lvoviče z Dálného východu (bylo ho možno sotva rozluštiti, tak byl přeházen, jako všecky telegramy odtamtud), že přijede v polovině ledna, že jej kůň udeřil do týle (vyňali mu kost) a že ho bolí hlava. Dopisovatel řekl, že se s ním setkal a že se nevrátil dosud, protože obdržev řád Jiřího, nechtěl hned odjeti, aby nepůsobil špatným dojmem.

Před obědem rozmlouval L. N. s I. I. Gorbunovem o „Kruhu četby“.

„22 dni přebývají,“ řekl. „Třeba je rozděliti tak, aby připadly na dny, kdy je řeč o speciálních otázkách, na příklad o vegetariánství. Takto přibude v oněch dnech četby a bude sesílena. Pro „týdenní četbu“ také přebývá 8 povídek. Vyberte je sám.“

„Musíme býti opatrní s Marksem, vydavatelem Čechovovým, a s Glazunovem, nakladatelem Turgeněvovým,“ řekl I. I. Gorbunov.

L. N. prosil dopisovatele, by k jmenovaným nakladatelům zašel a požádal o povolení k vytisknutí dvou povídek Čechovových („Uprchlík“ a „Dušička“) a jedné Turgeněvovy („Živé ostatky“) v „Kruhu četby“, byť i za peníze, jež budou za něj strženy.

Od půl sedmé^[70] do půl 12té zůstal L. N. v sále. P. I. Birjukov se dotazoval po jeho mládí. Odpovídaje na jeho otázky, vypravoval L. N. mimo jiné, že potkal dvakráte Alexandra Nikolajeviče, nepozdravil ho. Jednou na schodišti fotografického závodu. Měl poděšenou tvář jako štvaný zajíc.

O své cestě v cizině uvedl:

„Herzen mi dal dopis k Proudhonovi, uvedl mne do nejbližších styků s ním, — též k Lelewelovi.^[71] Lelewel má zvonek v podobě kalamáře. Otevřel mi stařec. Přivezl jsem mu poručení od Herzena, přijal mne a vypravoval o starých časech…“

N. L. Obolenskij přečetl na přání L. N-če z Brockhausova slovníku životopis Lelewelův. Lelewel se účastnil příprav k polskému povstání, r. 1830 byl členem dočasné vlády, r. 1831 prchl za hranice.

L. N. pozorně naslouchal, doptávaje se na to, co jeho sluchu uniklo, a po skončené četbě řekl:

„Pěkně. Kdo to napsal?“

Článek je podepsán: V. M-n. (V. A. Mjakotin).

I. I. Gorbunov připomenul, že byl kdysi v Jasné Poljaně návštěvou člen strany „Země a Svoboda“, dělostřelcký důstojník. L. N. to slabě pamatoval.

„V Drážďanech jste byl?“ tázal se P. I. Birjukov: „působily na vás klasické obrazy, obrazárny?“

„Nikterak,“ odpověděl L. N. — „t. j. byl jsem ještě v hypnose, že musím býti nadšen. Tlačil jsem nadšení ze sebe, nafukoval jsem se, marně.“

„Čičerin vypravoval, že jste v Brusselu sbíral obrázky,“ řekl A. N. Dunajev.

„Ty obrázky byly roztomilé,“ odpověděl L. N., „genrové. To je umění; ale Madonna Rafaelova není uměním. Byl jsem v Brusselu r. 1861…“

Marie Lvovna se tázala, co by měla přeložiti. L. N. řekl:

„Davidsonovu-Morrisonovu knihu „A new Book of Kings“ nutno přeložiti. Snad jí pustí (censura).“

Byla řeč o pokroku. L. N. řekl:

„Psal jsem před 40-ti léty^[72] a dnes jsem téhož mínění — snad se mýlím — že pokroku není.“

„Co bylo ideálem skutečného pokroku — sebezdokonalování — před 2000 lety, zůstává jím podnes.“

L. N. píše nyní o despotismu.^[73]

„Pročítám ponejprv svou práci „Království boží““… řekl v těchto dnech. „Líbí se mi. Je v ní totéž, o čem píši nyní. O státě je to dobře napsáno…“

Řekl jsem Iljovi Vasiljeviči (sluhovi), aby nehřmotil židlemi nebo talíři, když dělá něco v sále a L. N. právě něco mluví. L. N. má slabý hlas, často pokašlává, často ho bolí hlava, a proto těžce snáší hluk. (Pozoruji to).

„Dobře. Člověk zapomíná,“ odpověděl I. V.

„Víte, že L. N. je nejvýznačnější člověk naší doby?“ zeptal jsem se Ilji Vasiljeviče.

„Ano, svou mírumilovností, dobrotivostí. Dříve nežli by projevil hněv, ubrání se mu. Člověk slouží v domě 12 roků, co všecko se tu může přihoditi. Ale od něho jsem nikdy neslyšel hněvivého slova, neviděl křivého pohledu. Je největší z lidí. Takových je asi málo.“

„Myslím, že nyní není takového člověka, ba že ho ani nikdy nebylo v celém Rusku,“ poznamenal jsem.

„Lidí dobrých obětavých, jemnocitných je v Rusku mnoho, jenže o nich nevíme, ale člověka takového ducha druhého není.“

28. prosince 1904

L. N. vypadá svěže, tvář má jasnou, hladkou, klidnou, únavy není znáti. Dnes od 3 do 5 hodin jezdil na koni. Před procházkou doprovázel Sofii Nikolajevnu na pianě. Při obědě s ní mluvil o hudbě.

„Hudba má uklidňovati, buditi pohnutí, nikoli vášně,“ řekl L. N. Dodal, že S. N. zpívala cosi únavného a potom vášnivého, a takovou že hudba býti nemá. Vzpomněl si na jakousi zpěvačku v Moskvě, jež zpívala „sapalujte ochně“. Řekl, že hudební kritik Stasov hudbě pranic nerozumí.

Mne se L. N. ptal na spisovatele Eugena Schmidta, který jest jemu svými názory blízký. Když jsem pověděl, co mi o něm známo, L. N. poznamenal:

„Ano, má spletitou mluvu.“

„Chce vaše učení spořádati v soustavu,“ řekl P. I. Birjukov.

„Vidí v něm tento nedostatek?“,^[74] zeptal se L. N.

„Ano.“

29. prosince 1904

Dnes se mne L. N. zeptal:

„To vy jste psal Čertkovovi o dopise panovníkovi?“

„Ano, dokonce dvakráte, dotazoval se opětovně.“

„Jak pak, že se neobrátil na mne?“ řekl L. N. „Pospíšil si, vytiskl jej bez vysvětlení, a dopadlo to nešetrně. Je mi to nepříjemné, ne že bych byl pronásledován — to by bylo příjemné — ale je tu indiscretion.^[75] Nechtěl jsem o tom mluviti před Sofií Andrejevnou, není Čertkovovi nakloněna. Jí zodpovídám já sám, ne Čertkov.“

Po procházce řekl L. N.:

„Dnes jsem po desíti krocích ve sněhu byl unaven. To je stařecká slabost. Zde však,“ ukázal na hrudní kost a na levou čáru parasternalis — „cítím bolest, snad od žaludku; tep je špatný.“

Před tím říkal L. N., jakou rozkoš působí jízda na koni.

„Někdy se mi nechce, ale sotva projedu asi dvě versty, jsem rád, že jsem jel. Sašiň^[76] kůň^[77] neklopýtá, má pevné nohy a je vždy veselý. Obyčejně jezdívám ke Kozlovce^[78] nedojížděje k železnici obrátím v levo k silnici, k mostu, potom na levo lesem ke koupelně a pak naším lesem domů. Kolo 10 verst.“

P. I. Birjukov se otázal, je-li dosud živ hnědouš.^[79]

„Ne,“ odpověděl L. N. „To byl také mírný, dobrý kůň.“

L. N. obdržel dnes dopis od S. T. Semjonova,^[80] jenž nyní žije v Anglii u Čertkovových.

„U Semjonova je důležitější, že se dobrovolně usídlil na vsi, a žije v ní a pracuje, nežli jeho spisovatelství,“ řekl L. N. „Ještě jej vábí všelijaké svody, jako že chce viděti Paříž. My jsme to již zakusili (to je, zdá se jedinou výhodou bohatství),^[81] pro něho však to je dosud svod.“

S M. M. Suchotinem L. N. hovořil o vnitřním vědomí a zkušenosti.

„Nesmějí se zaměňovati,“ řekl L. N. — „Vědomí je reálné, zkušenost nereálná. U materialistů je naopak.“

Potom L. N. předčítal dopis mužika, jenž pamatuje osvobození selského lidu, a jeho satirickou báseň na osvobozené mužiky.

„Dobře napsáno, není to špatné,“ řekl L. N.

Ještě přečetl z „Volkserzieher“ (č. 1. 1905 Berlín) stať Weissovu (přítele Egidiho) o smrti: že smrti není a proto není, proč se jí báti. (Podle bohosloví však naopak smrt a práce jsou tresty).

Alexandře Lvovně řekl L. N., aby si nebrala k opisování, co dnes napsal, poněvadž se mu špatně psalo a není s napsaným spokojen.

Pak se^[82] vyptával Sofie Nikolajevny, kam chodí do školy její děti, a proslovil vzhledem k tomu některé své názory o tom, že je stanoveno učivo a metody vyučovací.

„Proč vláda pečuje o školy?“ řekl. „Jak směšné, že vláda řídí vzdělání, stanoví učivo a nepřipouští jiného. Chápu, že si nepřeje, aby bylo učeno v duchu skopců nebo v duchu revolucionářském… Když jsem byl kurátorem tulské reálky a chtěl jsem v ní zavésti anglický jazyk, ministr nedovolil…“

„V reálce se učí jazykům tak, že je 50 pravidel pro 49 slov. To už by bylo lépe naučiti se nazpaměť slovníku. Aby si někdo osvojil řeč tak dalece, by čtenému rozuměl, na to má vzíti knihu onoho jazyka a přečísti ji s dobrým překladem.“

„Naučil jsem Serjožu^[83] násobiti zlomky nazpamět. Odpověděl při skoušce podle toho. Řekli mu, že musí znáti pravidlo a počítati podle pravidla. Zeměpisu, dějepisu, rostlinopisu se nikdo nenaučil v gymnasiu. To získal sebevzděláním.“

„Jak může někdo učiti ruské mluvnici, nechápu, nějakým periodám se učí… Semjonov se nikdy neučil mluvnici a jak píše…! Ministr osvěty Uvarov ptal Göthemu německý dopis a v něm vyslovil politování, že zapoměl německou mluvnici. Göthe mu odpověděl, že on naopak lituje, že jí zapomenouti nemůže.“

Dále vypravoval L. N.:

„Píše mi Holanďan, že chce založiti sdružení těch, kdož odpírají vojenskou službu. Že potom někteří slabí k odporu spíše se vzeprou, budou-li míti oporu.“

30. prosince 1904

Dnes je L. N. sláb, cítí bolest pod hrudní kostí. (J. I. Igumnovová mi řekla, že minulé zimy a také rok před tím byl v touž dobu nemocen.) S procházky se vrátil v saních. Po oběde odešel do svého pokoje, s nikým nemluvil, jen velmi kratince s P. I. Birjukovem. Marie Lvovna k němu zašla. Tepna byla slabá, měl trvalou bolest, slabost, žáhu (předešlé noci zvracel žluč). Marie Lvovna se bojí, že bude následovati záchvat anginy.

Večer přivezli poštu z Tuly. L. N. přišel v 11 hodin do sálu pro dopisy. Prohlédnuv poštu, řekl, že obdržel dopis od Čertkova, jenž píše, že psaní carovi bylo vytištěno 21. prosince v Timesu.

„Od té doby by již byli mohli něco podniknouti,“ řekl L. N. (t. j. uveřejnění dopisu bylo by mohlo vyvolati proti němu pronásledování).

31. prosince I904

Po snídani jel L. N. na koni k Marii Alexandrovně Šmidtové. Přijeli dva synové M. S. Suchotina.

Ch. N. Abrikosov přivezl L. N-či anglickou knihu B. Jamesa „Mnohostrannost náboženské zkušenosti“.

„To je kniha, jakých je v anglické literatuře mnoho,“ řekl L. N. „Kritisuje náboženství s hlediska vědy, a zatím náboženství a věda, podle významu, který jim v životě náleží, se k sobě mají jako slon a blecha. Vědu přjímá bez kritiky, náboženství však kritisuje. K vědě má míti stejně kritické stanovisko jako k náboženství a ke všemu. Mluví-li někdo o národním hospodářství, nikomu nenanadne prohlásiti jej za nenormálního; promluví-li však někdo o náboženství, hned se mluví o nenormálním jeho duševním stavu.“

Povolali mne k dětem přednosty stanice (přes tři versty). Když L. N. viděl, že vůz i kůň, jejž pro mne poslali, jsou ve špatném stavu, dal zapřáhnouti pro mne do saní koně S. A—ny.

I. K. Diteriks mi vypravoval, že za mé nepřítomnosti mluvil s L. N-čem o záměru Beněvského,^[84] zříditi zemědělskou kolonii. L. N. prý se k záměru postavil nepříznivě. Ještě se mnou I. K. Diteriks sdělil slova, pronesená L. N-čem, že teprve ve stáří si získal klid, jasnost vědomí a rovnováhu.

Večer P. I. Birjukov se opět dotazoval L. N-če na některá fakta z jeho života.

„Někrasov vám psal,“ řekl P. I. Birjukov, „že jedna z vašich „Sevastopolských povídek“ byla censurou seškrtána k nepoznání.“

„Sebastopol — květen“ byl vytištěn seškrtaný,“ řekl L. N. „Mám-li originál, nevím. „Zápisky markérovy“ také censura seškrtala.“

„Čertkov a Mood,“ pokračoval P. I. Birjukov, „přišli na to, že tam v „Sebastopolu v květnu“ byly vlastenecké fráse, vepsané Panajevem pro censuru. Kdo četl váš rukopis říkal, že z něho zbyly jen jednotlivé výrazy.“

„Ano, to je pravda,“ přisvědčil L. N.

„Panajev byl omezený člověk,“ řekl P. I. Birjukov.

„Ano, omezený,“ přisvědčil L. N. Potom se P. I. Birjukov otázal L. N-če na jeho poměr k Bělinskému. L. N. odpověděl:

„Taková věc na podiv! Bělinskij byl zkomolený člověk, prostý náboženského citu. A takoví lidé mi byli cizí…“

K otázce P. I. Birjukova, psal-li verše, odpověděl L. N.:

„Pokoušel jsem se psáti verše: kozáčci, setkání, ale chvála Bohu nic z toho nebylo… Podobizny tužkou jsem kreslil velmi zdařilé: tetičku, lokaje, kozáka…“

Ještě k nějaké otázce P. I. Birjukova L. N. odpověděl:

„Slyšel jsem — je to faktum — že kozák, který utekl do hor, stal se abrekem^[85] a zabíjel kozáky, zatesknil, přišel do vesnice a vydal se přímo do rukou úřadů, odsoudili ho k smrti, pověsili, a on statečně, klidně zemřel.“

O svém poměru k nevolnickým sedlákům, řekl L. N.:

„Toho hříchu, myslím, nemám, abych je byl propouštěl za peníze, ale obročí jsem bral, ten hřích na duši mám.“

O německém lidovém spisovateli Bertholdu Auerbachovi (jehož navštívil v Drážďanech r. 1860) řekl L. N.:

„Auerbach se mi velice líbí. Čtu právě jeho „Denkers Leben“. Zromanisoval historii Spinozovu podle přesných dat… Bylo mi u něho velmi příjemno: byl člověk starý, já mladý, a on mne laskavě uvítal.“

V Kissingenu, (kde byl téhož roku 1860) seznámil se L. N. se spisovatelem Juliem Froeblem, (autorem „Systému sociální politiky“).

„Měl přítele Franka, revolucionáře,“ vypravoval L. N., „povídal jsem jim oběma o ruských sedlácích, o obščině (spol. majetku)… Nesouhlasili se mnou. Když jsem se jim zmínil o Auerbachovi, vyjádřil se o něm Frank pohrdlivě, protože je žid. Toto judofobství u revolucionáře mne odpudilo. Froebel byl jemnější.“

„Mám chuť na své i na vaše,“ řekl L. N. Birjukovovi. „U vás plynou fakta rovnoměrně, kdežto v mých vzpomínkách jest jeden jako Mont-Blanc a jiný jako mraveniště…“

(Vlivem dotazů P. I. Birjukova jal se L. N. znovu psáti své vzpomínky.)

Řeč přešla na současné společenské hnutí. L. N. řekl:

„Vidím to přímo, až bude ústava… Taine má skvostné místo, co je ústava. Již o volbách volí lidi, jichž neznají, kteří však si dovedou udělati reklamu… Zápas stran… Ničím se to nepodobá hájení zájmů národa…“

Na jakýsi popud vypravoval L. N. anekdotu o Nikolaji Alexandroviči.^[86] Když sestupoval v Paříži se schodů jakési budovy a lid očekávající ho provolal pozdrav: „Vive l’empereur!“ „Vive l’imperatrice!“, zvolal kdosi v nastalém tichu hlasitě: „Vive la dame a gauche!“^[87]