ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1. ledna 1905

L. N. je sláb a je mu příliš hlučno z hostů. Ráno byl na procházce a po obědě vyjel na koni. Přijel V. I. Skorochodov^[88] s 19tiletým synem a Ilja Lvovič.

V. I. Skorochodov přijel, aby si vyprosil u L. N-če rady pro svého syna: matka chce aby se vzdělával, a on chce, aby syn pokračoval v zemědělské práci. V. I. Skorochodov je se synem spokojen, vedle toho, že dobře pracuje v poli, umí obuvnictví a truhlářství.

L. N. schválil V. I. Skorochodovu, aby syn jeho zůstal zemědělcem. (Sofie Nikolajevna mi řekla, že L. N. závidí rodičům, jejichž děti milují práci.)

Potom se L. N. podrobně vyptával V. I. Skorochodova na půdu v ufimské gubernii, kde tento nedávno byl, a na tamnější způsoby hospodaření.

V. I. Skorochodov vzal syna s sebou proto, aby mu ukázal, jak lidé žijí, a aby ho ukázal L. N-či, a zvěděl, je-li hoden, aby dostal „vysvědčení dospělosti“, jak se žertem vyjádřil. L. N. byl se Skorochodovem-synem spokojen. Dlouho s ním mluvil, klada mu různé otázky a nakonec se zeptal:

„Náboženské otázky vás nezajímají?“

„Ne.“

„Jak pak je to možno? Otec bude umírat… Jak pak je možno nemyslit, kdo jsem, kam spěji? Jsme tu jako na parníku. Máme plouti u vědomí, že nás vysadí na poslední stanici, ale mohou nás vysaditi i dříve, a že musíme býti poslušni kapitána: Boha v sobě, svého svědomí.“^[89]

Později byla řeč o děkabristech. L. N. řekl:

„Dvakráte mne přestaly zajímati umělecké práce. Ponejprv r. 1875., když jsem psal „Annu Kareninovou“ a po druhé r. 1878, kdyrž jsem se dal znovu do „Děkabristů“, potom jsem začal „Zpověď…“ Děkabristé byli náboženští, obětaví lidé; stále víc a více si jich vážím. Kdyby se měli srovnati s vašimi ženevskými…,“^[90] řekl obraceje se k P. I. Birjukovu.^[91] „Volkonskij byl generál-majorem, bohatý člověk a šel do té akce, věda, že bude zítra v okovech…“

V. I. Skorodochov se ptal L. N-če na Nietzschcho. L .N. odpověděl:

„Nečtěte ho. Je to obratný feuilletonista, ale ne filosof. Čtěte Kanta, Schopenhauera, Spinozu, Rousseaua…“

Mně řekl L. N. (tak, že toho Skorochodov nemohl slyšeti):

„Slyšel jste o Skorochodovu? Je to dobrý, pravdivý člověk. Již 20 let žije na půdě.“

Ještě řekl dnes L. N.:

„Mluví-li muž s vysoce postavenou osobností, jistě bude vypravovati, co osobnost mluvila; mluví-li dáma, poví, jak byla osobnost oblečena.“

2. ledna 1905

Dnes mi V. N. Skorochodov vypravoval, že nejmilejšími knihami sektářů na Kavkaze jsou „Síť víry“ Chelčického,^[92] kterou mnozí opisují, a spisy Henry Georgea.^[93] Třírublové akademické vydání „Sítě víry“ bylo rozebráno hlavně kavkazskými sektáři.

Dále vypravoval V. N. Skorochodov, že v Ufě žije dvojník L. N-če. Jeho podobizna byla vystavena ve skříni knihkupectví. Jakýsi důstojník rozbil sklo a roztrhal podobiznu.

Večer přijel kníže D. D. Obolenskij, 65-letý stařec, starý známý Tolstých.

Od čtvrti do tří čtvrtí na tři předčítal L. N. výňatky z Taineových „Les Origines de la France contemporaine“, jak lidé, volíce zástupce do parlamentu, dávají moc nejen nad svým vnějším, nýbrž i nad svým vnitřním životem lidem jim neznámým, a většinou takovým, že od nich nemohou ničeho očekávati. Pak mluvil o tom, že změní-li v Rusku formu vlády, vyvolí za presidenta nějakého Petrunkeviče, a Petrunkevič a spol. nestojí výše cara.

„Jako se mohl Mikuláš pustiti do války Mandžurské, Chamberlain do burské války, stejně budou Petrunkeviči dělati totéž. Dávati Petrunkeviče místo Mikulášů, monarchii místo konstituce, je stejný nesmysl, jako kdyby pravoslavní navrhli paškovství nebo skopectví, nebo Armádu spásy. Neměnil bych, ale hledal bych lepšího; a dokud bych lepšího nenašel, zůstal bych při starém. Pro cara a aristokracii mluví aspoň to, že u něho nehraje úlohu ctižádost a ziskuchtivost; ale Petrunkeviče přivede možnost státi se ministrem jistě ke kompromisům.“

Řeč přešla na původ některých současných státníků ruských. D. D. Obolenskij řekl, že loni zavražděný ministr Pleve byl židovského původu; Aleksejev, jehož pokládají za jednoho z hlavních vínníků současné války, arménského. Potom D. D. Obolenskij vypravoval o svých předcích. Ivan Hrozný dal popraviti sedm knížat Obolenských-Stříbrných; osmý je praotec dnešního rodu. Jednomu z nich pálil Ivan knihu na břiše, dokud mu nepropálil břicha a dokud neskonal.

S. N. píše dále o státu. Není přítelem monarchie, ješté méně však ústavy. Praví: „Ústava je zastřená forma násilí, monarchie forma zjevná, proto je s ní snazší zápas.“

3. ledna 1905

Včera i dnes četl L. N. Dickense a chválil jej. Pravil, že dobře popisuje bouři a ztroskotání lodi, — „lépe nežli Homér v Odyssei.“

Večer byli u L. N-če návštěvou Bulyginové,^[94] L. N. cítil dnes slabost, časně (v 11 hodin) šel spát, jedl méně než obyčejně. Dal svolení, abych jej vyšetřil, ale naprosto lhostejně, jen k vůli S. A—ně. Postěžoval si, že se mu sil nedostává na práci, staroba že ho zmáhá; skončil slovy:

„Musím zvykati.“

Tázal se mne, co jsem dělal. Když jsem odpověděl, že jsem prohlížel a pořádal dopisy, došlé z ciziny, řekl:

„Prosebné dopisy rovnou zahazujte, nejsou zajímavé.“

Mnozí se k L. N-či obracejí v duševním stavu podobném onomu, v jakém se obrátil Zacheus k Ježíši. Mnozí žádají o poslední jeho podobiznu. Píší: obchodník z Lissabonu; Bulhar, gymnasista z Varny, ředitel Théatre comique, autor dramatu „Rusko a Japonsko“, v němž vystupuje i L. N., dáma z Ameriky, že v genealogii jejího otce je poznámka, že on (Louis Frideric Marindin) byl učitelem u Tolstých. E. Maud píše, že byl na představení „Vlády tmy“ v Royalty Theater v Londýně. Drama nemělo velkého úspěchu; Maud to vykládá tím, že anglické obecenstvo navštěvuje divadlo výhradně pro „amusement“ (zábavu).

5. ledna 1905

Dnes přijel Alex. Boris Goldenweiser^[95] se ženou.

Prohlížeje cizozemskou korespodenci L. N-če, našel jsem v dopise A. Jíny z Růžodolu v Čechách závěť F. L. Riegra. Přečetl jsem z ní jedno místo L. N-či, a on si vzpomněl, že Rieger, Palacký, Dobrjanskij^[96] byli na slovanském sjezdu v Moskvě.^[97]

„Přemýšlím-li o Slovanech“, řekl L. N., „soudím, že právě jako židé se musí oprostiti ze své výlučnosti. Utlačují je Němci, Madžáři, oni však nemají na násilí odpovídati násilím, nýbrž mají míti strpení. To však neznamená, že by se měli vzdáti svého bohatého jazyka a nahraditi jej nějakým německým.“

Ve všeobecné rozmluvě řekl L. N. mimo jiné:

„Četl jsem v anglické brožuře Benjamínové, že máme stále v sobě vyvolávati vědomí Boha, aby stále v nás byl přítomen. Je to modlitba. A ještě, že máme ctíti duši dítěte, neboť je to budoucí mohutná síla.“

O sobě si L. N. postěžoval Marii Lvovně:

„Mám podivné bolesti. Nyní mě stále zde (ukázal na krajinu slepého střeva) tak bolí, že se nemohu obrátiti. Myslím, že to je rakovina… Nemohu se vyhnouti schodům, po nichž bude nutno sestoupiti; myslím, že to jsou ty schody.“

Večer Alex. Lvovna vzala si jako obyčejně opisování všeho, co L. N. toho dne mapsal, a přišla k němu s rukopisem, žádajíc za vysvětlení. (V rukopisu bylo velmi mnoho oprav.) L. N. vyložil opravy a litoval, že jí bude těžko luštiti.

S Marií Lvovnou mluvil L. N. o duchovním stavu ruského národa v současné době.

„Jako v našem vědomí zvolna a nepozorovaně nastávala změna a tys z dítěte se stala ženou, já starcem, tak se i v národě mění vědomí; a když v národě má nastati změna, vyvádí všelijaké hlouposti: Mandžurie, dekadenství… Nyní docházíme vědomí, že státu není třeba, že je to útvar přežilý. K řízení života lidské společností není třeba násilí, ale náboženského vědomí. A podle toho, jak se bude rozvíjeti náboženské vědomí, bude se rozplývati stát.“

V 8 hodin, po dvou partiích šachu, jal se L. N. čísti Korkunovovu učebnici „Ruského státního práva“, kterou studuje M. M. Suchotin, studující práv, a četba ta ho tak vzrušila, že pocítil tlak na prsou. Vzal knihu do svého pokoje, aby pokračoval ve čtení, a rozhodl se, že si ji ponechá.

Po večerním čaji se přel s M. M. Suchotinem o „státním právu“.

„Stále píší, ale neřeknou, co to vlastně je stát,“ pravil L. N. „Dříve psávali, že to je božské zřízení, potom, že to je „contract“, smlouva, nyní jej vykládají hospodářskými podmínkami. To je totéž, jako kdyby se řeklo, že posílají lidi s četníky do Jakutské oblasti proto, že se chléb zdražil… Mluví o „subjektu“ i o „objektu“, čemuž nikdo nerozumí…“

M. M. Suchotin se jal vykládati, co je „subjekt“ a „objekt“ podle teorie práva. L. N. se termínům těm posmíval, tázal se ironicky, zda může „objekt“ tančit?

„Právnické vědy jen zacpávají rozum,“ řekl.

Od právnictví přešla řeč k vědě vůbec. M. M. Suchotin hájil vědu, přičítaje význam zejména lékařství. L. N. řekl:

„Lékařství nepřináší vůbec užitku. Obchodníkovi dovedou znamenitě vyříznouti slepé střevo, ale v lidu 50 procent dětí nedožívá roku života, a ve vychovatelnách 80 procent.“

„A i tohle jste se dozvěděl ze statistiky, — tedy vědy,“ namítl M. M. Suchotin.

„Zvěděl jsem to od vesnických bab,“ odpověděl L. N.

„A tuhle Pasteur,“ namítl M. M. Suchotin, a počal mluviti o velikém významu objevů Pasteurových. L. N. na to odpověděl:

„Kdyby se tím byl Pasteur zabýval r. 1850, nechť si; nyní však jsou na řadě otázky daleko důležitější… Je jistý pořad věcí a stanoví jej náboženský názor světa. Orati je dobrá věc, je-li však obilí na půl lokte venku, orat nebudeme. Psal jsem již o tom. Stavím se proti tomu, aby určitá náboženská zařízení se pokládala za církev, — a za to mne napadají, praví, že jsem atheistou; stavím se proti tomu, aby se moderní věda pokládala za neomylnou pravdu (vždyť se mění: nyní se smějí, že pouštěli žilou, a za 50 let se budou smáti bacilům), — a napadají mne, že jsem protivníkem vědy, kdežto jsem protivníkem lži ve vědě…“

6. ledna 1905

L. N. je sláb, přece však se ráno procházel, a před obědem vyjel na koni.

Včera večer L. N. řekl A. B. Goldenweiserovi, že nyní píše o státě.

„Stát je příčinou toho, že jsou možny takové nesmysly jako mandžurská válka. Potěmkin si vymyslí plán řecký a děvka Káťka si vymyslí indický, Uchtomskij mandžurský, a neví se ještě, jaké budou dále… Je-li takové zřízení jako stát, pak je všecko možno. Proto stát musí býti odklizen, ne však násilím, nýbrž vyšším náboženským vědomím, při němž lidé budou státi nad státními požadavky. Toto vědomí již v lidech nejasně žije.“

L. N. dodal, že se mu chce vyložiti přístupněji, co je podstatou náboženského vědomí.

Mně uložil dnes L. N., abych odpověděl I. I. Gorbunovovi, od něhož došel dopis, že Čechovova „Dušička“, zařazená do „Kruhu četby“, je příliš nezávazně napsána a proto se jaksi pro knihu tu nehodí. L. N. trvá na tom, aby „Dušička“ byla zařazena.

„Čechov měl tupý světový názor, ale byl prozíravý umělec; jako Maupassant uhodl vždy svým básnickým čichem pravdu. Chtěl vypravovati o lásce „Dušičky“ směšně; ale příchylnost, láska k milované bytosti, to je nejpohnutlivější zjev u ženy. Znáte „Dušičku“?“ obrátil se na mne.

„Neznám.“

„Děvče se provdalo za divadelního podnikatele, zabývalo se divadlem, prodávalo lístky a nejdůležitějším ve světě bylo pro ní divadlo. Pak ovdověla, provdala se za obchodníka, jenž prodával lesy, a nejdůležitějším stal se jí prodej lesů. Pak se sblížila se ženatým zvěrolékařem a jevila zájem o nádor spodiny lebečné. Zvěrolékař dal k ní do bytu svého chlapce a ona k němu přilnula celým srdcem. — Čechov si chtěl ztropiti žert z této vlastnosti, příchylnosti, lásky, obětavosti ženské. Ale vždyť to je nejmohutnější jejich vlastnost! Výchova dětí, vliv na muže, domácí starosti, to vše muž nemůže tak dobře plniti jako žena. Kterýsi feuilletonista v „Novém Vrěměni“ psal o ženách, že mohou dělati všecko, co muži, a mimo to ještě, čeho muži dělati nemohou… Ničeho nenamítám proti ženským učitelkám nebo lékařkám, ale není to jejich hlavní povolání.“

Byla řeč o tom, mohou-li zdravá děvčata z domů, v nichž jsou nemocní spálou, choditi do školy k Alexandře Lvovně. (A. L. učí jasnopoljanská děvčata, počtem 20). Řekl jsem, že nemohou, třeba vyčkati 5 neděl po nemoci. L. N. na to poznamenal:

„Měly by se trochu umýt, převléci do čistých šatů a nechť si chodí.“

Sofie Andrejevna vypravovala (podle slov dcery Zavadovského, ministra národní osvěty za Alexandra I., jež to povídala jejímu dědečkovi), že matka L. N-če, Marie Nikolajevna, uměla tak zajímavě vypravovati pohádky, že poslouchajíce její pohádky, zapomněli tancovati na plesích.^[98]

7. ledna 1905

V 10 hodin vrátil se L. N. s procházky; bylo čarovné jitro, slunce zářilo, větru nebylo, všude bělostný sníh.

Alexandra Lvovna řekla otci, že jej očekávají tři záložníci a prosí o peníze.

„Proč jim dávati peníze,“ řekl L. N., „jsou syti, mladí, leda aby vyváděli. A potom abych dal všem. Na Kosé Hoře^[99] jich je 1200. A jak mluví?“

„Rusky.“

L. N. k nim vyšel a pohovořiv s nimi, přinesl jim knížky.

Po snídaní vyšel L. N. na procházku na Gorjelou Poljanu a nařídil, by za ním byl ke čtvrté hodině poslán kůň k mostu na silnici.

Při obědě byl L. N. nadšen nádherným počasím. A. L. se doptával, jak se učí těsnopisu. Mně řekl, že v Courrier Européen je článek o Slovanech v Uhrách, ale nemohl ho nalézti. Říkal, že se mu nelíbí článek Björnsonův o tom, že Francie je vinna válkou na Dálném východě, poněvadž půjčila Rusku 8 miliard, mimo jiné i na válečné účely. Potom vypravoval, že četl Dickense a dosti podrobně reprodukoval jeho povídku o dvou ženách, jež na parníku porodily a zaměnily své děti.

J. I. Igumnovová vypravovala, že došel dopis od Gedgovta,^[100] v němž mezi jiným píše, že čínský vyslanec ve Vladivostoku je velikým ctitelem L. N-če.

L. N. churaví: má časté krkání, stěžuje si na bolest v bocích (myslí, že je to od jater) v noci jej mrazí, teprve k ránu se zahřívá.

„Je mi nepříjemné,“ řekl, „že za večerů nemohu dělati sebe lehčí práci. A chce se mi.“

Dnes obdržel L. N. dopis od seminaristy Frolova z Vladimíru, — onoho, jenž byl u něho 23. prosince — dopis plný mladického nadšení a důvěry ve vlastní síly. Hodlá napsati nový spis, myslím o Bohu. Druhý dopis byl od jiného Frolova, slavjanofila. Uznává jako Solovjev nebezpečí žluté rasy. Četl „Vzpamatujte se“ a je mu k nevíře, že to mohl napsati L. N.

Upozornil jsem L. N-če na dopis mladého Australce, Crawforda, zavrhujícího církev a stát. Byl dříve sociálním demokratem, posléze však došel přsvědčení, že každá vláda, jakožto vláda je nepřítelem lidu. Píše, že i když se dostane někdy do parlamentu dobrý člověk, jistě se zkazí jako čerstvé jablko ve hromadě nahnilých.

„A to je v zemi nejpokročilejšího státního zřízení,“ řekl L. N.

Poděkoval mi za upozornění na tento dopis.

„Ale německé dopisy jsou nejméně zajímavé. Stále žádají o autograf,“ poznamenal L. N.

Po obědě přijeli A. A. Stachovič,^[101] G. A. Stachovič (mladý právník) a Sergěj Lvovič.

Večer v půl desáté vyšel L. N. do sálu. Právě jsem usedl ke stolu a jal se prohlížeti illustrace „Nového Vrěmene“. L. N. přistoupil ke mně a ptal se:

„Nač se díváte?… Nemohu se dívati na tyhle vojáky: připomínají mi novobrance, které jsem dnes potkal. Jdou, zpívají, a do taktu házejí rukama, to je tak nepřirozené. Cítil jsem, že se z nich tvoří hrubý stroj. Kůň se splašil a já jsem cítil, kdyby se dal splašeně na útěk, že by to jimi nehnulo… Jsem dnes chatrný, špatně se mi pracovalo. Stále mne pronásledovali ti vojáci.“

Pak mi řekl:

„Pojďte, dám vám Bondarjeva,^[102] prohlížel jsem ho pro „Kruh četby“, ale ničeho jsem nevybral. Buduje na liteře Starého zákona. To odpuzuje.“

„Gorbunov jej chce vydati v „Posrědníku“,“ podotkl jsem.

„Vezměte ho k sobě, pak ho dejte Serjožovi, nechť ho odevzdá Gorbunovu,“ řekl L. N. „Nevíte, kde jsou Bondarjevovy dopisy? Ostatně, je v nich málo zajímavého, pozoruji všecko podle toho jak se to hodí pro „Kruh četby“.“

„Ti pánové se diví, že se nezajímám o ústavu,“ řekl potom L. N., maje na mysli A. A. Stachoviče, Sergěje Lvoviče a jiné. „Stát spočívá na násilí jedněch nad druhými, a aby stát trval, musí se stále páchati násilí. K čemu pak nahrazovati jednu formu násilí druhou? To znamená uznati násilí, kdežto se ho máme zbaviti. Jako Řekové (Plato) soudili, že otroctví, (t. j. násilí některých nad mnohými) je nezbytné, že bez něho není život možný, stejně soudíme i my nyní o státě. Stát musí býti usvědčován.“

Při večerním čaji L. N. vypravoval obsah povídky Dickensovy, kterou nikde nemůže dostati, psal pro ni i do Anglie. V oné povídce je zobrazeno, jak děti vychovávají dospělé. Děvčátko ukazuje návštěvníku své chovance. „Tohoto,“ vypravuje, „jsem postavila do kouta za to, že hraje stále karty, prohrává poslední groš a má rodinu. Toho jsem dala do kouta klečet pro jeho špatný návyk pronášeti řeči za stolem s pohárem v ruce. Co jsem se jim namluvila, a stále se nelepší.“ (Když L. N. říkal tato slova, A. A. Stachovič a N. N. smějíce se ukazovali vzájemně na sebe).

„Pročítám Dickense,“ řekl L. N., „hledám pro „Kruh četby“; dosud se mi nepodařilo nalézti něco. A tak pěkně píše!“

A. A. Stachovič se ptal na Marka Twaina. L. N. odpověděl, že ho necení vysoko.

„A Thackeray?“

„Ten má daleko do Dickense.“

Potom vypravoval L. N. podrobně obsah Dickensovy povídky o ztroskotání lodi, a druhé, jak se narodili dva hoši na parolodi. Zdálo se mi, že to vypravoval jen proto, aby se vyhnul řečem a sporům o ústavě.

Před tím byla řeč o válce. A. A. Stachovič řekl, že by byl rád, aby byl uzavřen mír, a kdyby byl parlament, že by války nebylo; parlament by hlasoval proti ní. Sergěj Lvovič podotkl, že myslí, že v květnu bude parlament. L. N. řekl:

„Jak Sofie Andrejevna vždy pospíchá, když odjíždí, tak její dědeček nepospíchal, opakuje si: „Nespěchej, máš dost času!“ — a přicházíval pozdě k vlakům. Tak mi připadá Kuropatkin se svou váhavostí. Měl obhájiti Port-Arthur.“

„Sily mu nestačily,“ řekl A. A. Stachovič. „Pokoušel se. I povznesený duch byl v armádě, a přece nás porazili.“

„Voják, který psal Táně,^[103] píše o Japoncích, že jsou „houževnatí“. Patrně jimi vojsko nepohrdá, nýbrž váží si jich.“

(Tolstí a mnozí z jejích hostů jsou toho mínění, že car je jediný člověk špatně zpravený o postupu války. Dodávají mu zprávy jednostranné).

Vlivem knihy Vališevského, kterou nyní L. N. čte, mluvil opět o Kateřině.

„Ta omezená, hloupá, negramotná (dopisy její Voltairovi nepsala ona, nýbrž Andrej Šuvalov), hysterická, zhýralá žena utratila tisíce životů a miliony peněz!… Lidé poslouchají každého, kdo se chytí třebas jen šroubečku státního stroje…“

Zeptal jsem se L. N-če, co umožnilo Kateřině, že po 30 let vodila svět za nos?

„Že se lidé poddávají moci, autoritě, podrobuje se člověk člověku.“

„Co má býti místo toho?“

„Máme žíti za vedení vlastního rozumu, vlastního svědomí. Kristus, Buddha mají býti jen nápomocni…“

A. A. Stachoviče požádal L. N., aby vyřídil I. I. Gorbunovovi, že z „Kruhu četby“ má vybrati nejlepší místa a sestaviti z nich nový, stručný kalendář.

„Co radostí mi poskytla tato práce, je tak snadná, co jsem se načetl,“ řekl L. N.

L. N. hrál s Al. Lvovnou volant (velmi obratně). O půl dvanácté v noci šel na procházku. Byla měsíčná noc.

8. ledna 1905

L. N. je churav. „Samá žluč, játra se vzbouřila,“ řekl mi. Při obědě nejedl ničeho mimo boršč.^[104] V 11 hodin večer přišla od něho Alexandra Lvovna a řekla, že ho mrazí. Zašel jsem k němu. Četl Dickensův „Old curiosity shop“ („Krám starožitností“). Pochváliv spis ten, poznamenal, že kapitola o vězení by se hodila do „Kruhu četby“. Tepnu měl 72. Stěžoval si na žáhu, na zvláštní pocit v lopatce. Zeptal se mne, nenudím-li se a co dělám? Řekl jsem, že jsem četl výpisky z Masaryka a jiných spisovatelů, jež čeští přátelé sebrali pro „Kruh četby“, a přečetl jsem mu také slova Bismarckova, jež tento kdysi pronesl:

„Těžko je mi v duši. Za celý svůj dlouhý život jsem nikoho neučinil šťastným: ani svých přátel, ani rodiny, ba ani sebe sama. Mnoho, mnoho jsem natropil zla… Zavinil jsem tři velké války. Mou vinou zahynulo více než 800.000 lidí na bojištích; nyní je oplakávají matky, bratři, sestry, vdovy… A to vše stojí mezi mnou a Bohem.“^[105]

„Ach, to je podivuhodné, podivuhodné,“ řekl L. N. „Opatřete mi to německy, a není-li kniha drahá, mohla by se koupiti. Bismarck byl energický, moudrý. Kde by se to dalo umístit v „Kruhu četby“?“^[106]

Ve 12 hodin vyšel L. N. do sálu k čaji a zeptal se mne:

„To vám poslal váš přítel učitel?“

„Ne, to mi poslal strojní inženýr Janáček, s nímž jsem se sblížil dík „Kreutzerově sonatě“.“

Vypravoval jsem L. N-či o Janáčkově otci, jenž vidí příčinu všech běd Čechů v pronásledování od Říma. Je protestantský rolník.

„Kdy přijali Češi katolictví?“ otázal se L. N.

„V době od r. 1619 do 1780. Za Marie Terezie pronásledovali ještě protestanty.“

„Že se protireformace zdařila, že úřady mohly Čechy přiměti k změně víry, to ukazuje, jak víra jejich byla slabá; pravou víru zlomiti nelze. Hle, Hus, — to je příklad! A chápali ho již za jeho doby. Jak se jmenuje onen velmož, který jej chránil?“

„Chlumský.“

„Jakým způsobem byli Čechové nuceni přijmouti katolictví?“

„Kdo nebyl katolíkem, nemohl míti půdy, musil se vystěhovati; a kazatele odsuzovali k smrti.“

„Bylo by dobře opatřiti knihu o náboženských pronásledováních, počínaje Pauliciany až po naše časy. Jsou o tom v dějinách církví a států zmínky, ale obyčejně popisují jenom vnější pronásledování, ne vnitřní změny.“

„Mohu požádati přítele, gymnasijního učitele v Praze, aby se informoval u Masaryka o takových knihách.“

„Co pak Masaryk! Ten myslí nesměle, potřebuje autority, není samostatný člověk. Pozoroval jsem to, když jsme spolu hovořili. Tenkráte byl protestantem.“

Potom se tázal L. N. na rodinu Masarykovu, a dále se dotazoval:

„Což ten umělec, jehož album jste mi daroval?^[107] Pozoruhodný umělec.“

„Tak jsme si pohovořili,“ řekl mi na rozloučenou L. N. a podal mi ruku. Zůstal mi však dojem, že celou tu rozmluvu vedl jen proto, aby se vyhnul dotazům po svém zdraví.

9. ledna 1905

L. N. je sláb. Po snídaní se vzdálil do svého pokoje, ani na procházku neměl chuti, pokoušel se o něho spánek. Ale za čtvrt hodiny přece vyšel a odebral se na procházku. Před snídaní se mnou hovořil o historických osobnostech posledních století: O Ferdinandu II., Leopoldu II., o Marii Terezii. Požádal mne, abych mu přinesl z knihovny Ilovajského a jiné knihy dějin poreformační doby.

Později jsem se L. N-če zeptal, jak mu je.

„Jsem sláb; to je — stáří,“ odpověděl. „Když mi bylo 35 let, bývaly také dny, kdy se mi práce nedařila, ale to se mi stávalo tak jednou za čtyři měsíce, kdežto nyní se mi to stává častěji.“

Před obědem přijel Pavel Alex. Boulanger.^[108] L. N. se jím velice potěšil. P. A. Boulanger se ptal L. N-če, jak se mu daří.

„Dobře, jak se patří. Úspěšně se blížím smrti,“ odpověděl L. N., usmívaje se laskavě. „Jsem však sláb a mám bolesti u srdce. Ale zabývám se mladými sny: chtěl bych napsati pro „Kruh četby“ na neděle, krátké povídky, — mám asi 20 námětů; práce je to snadná, ale na škodu jiné, těžké^[109] práci, která mne nyní zaměstnává.“

„Udělejte to, L. N-či,“ řekl P. A, Boulanger.

„Nu co je nového?“ otázal se L. N. P. A. Boulangera.

„Witte jest prý jmenován ministrem vnitra,“ řekl A. P. Boulanger. „Bude ochoten k jistým ústupkům.“

„To by mne netěšilo,“ řekl L. N.

„Witte je ctižádostivý,“ pokračoval A. P. Boulanger. „Ale je to jediný člověk, který se k úřadu tomu hodí. Je tu třeba kombinace rozumu, smělosti a chytráctví.“

„S radostí bych napsal znovu telegram do Filadelfie,^[110] řekl L. N. „Na onen, který jsem napsal, dostávám námitky, na př. od Velikanova velice rozumný dopis.“

P. A. Boulanger vypravoval o „hloupém“ článku L., na což L. N. poznamenal:

„Já novin nečtu, nerozčiluji se.“

„Moskevské Vědomosti“ tonuly v blaženosti, že jste s nimi v jednom táboře,“ pokračoval A. P. Boulanger. „Využitkovali vašeho telegramu do Nord American Newspaper pro své účely, vybrali z něho co se jim hodilo: co je proti liberálům.“

„Moje linie je křivá,“ řekl L. N. „a na své cestě přetíná linii „Moskevských Vědomostí“, aby potom přeťala linii krajních radikálních stran.“

Později mluvil L. N. o rozdílu mezi životem inteligence a životem lidu:

„Veze-li mužik dříví do Tuly, koná rozumnou, účelnou práci; kdyby nepracoval, žena by mu nadala a rodina by neměla čeho jísti. Ale inteligence žije v ustavičném rozmachu, zbytečných starostech, rozčilení, rozptýlenosti… Jako řekl Pascal: člověk honí zajíce; podejte mu ráno z nich čtyři, nevezme je, žádá si vzrušení; nebo hraje karty — ne pro výhru, výhra bez hry nemá proň zájmu, ale proto, aby měl zábavu. Stejně inteligence; rozčiluje se, poněvadž potřebuje rozčilení. Život inteligence je prázdný život; život mužika jest účelný… Mužici jsou proti ústavě. Doufají, že cár, když vzal pánům nevolníky, vezme jim i půdu. Očekávají to bezpečně, vědí, octne-li se vláda v rukou pánů, půdy od nich nedostanou, mužici však chtějí přede vším půdu. Není dosud orgánu, jenž by tlumočil přání lidu…“

P. A. Boulanger vypravoval, že „Prostředník“ chce koupiti nákladem 35000 rublů tiskárnu, v níž bude dělníkům dobře platiti; mimo to hodlá vydávati vlastní časopis.

„Proč to?“ — řekl L. N. „Aby tiskl Levovy^[111]“ články? Rozmnožoval prázdné řečnění?

„Řekněte ještě jednou Ivanu Ivanoviči,“^[112] pravil dále L. N., „aby „Dušičky“ nevynechával. Čechov si chtěl dobrati ženu a vylíčil směšně její příchylnost k muži a dítěti. Ale dopadlo to jako s Balaamem: měl Židy trojnásobně proklíti, ale on jim žehnal, načež oslice promluvila: Stejně Čechov jako pravý umělec vylíčil, co je v ženě nejkrásnější: obětavá láska. A že to je napsáno s humorem, tím právě je to milé a tím to silněji působí, právě jako Karel Karlovič…^[113] Nechť si jdou ženy na učitelství a lékařství, jsou pro to stejně způsobilé jako muži; ale je-li žena vdána, je první věcí rodina.“

Vrátili se v řeči opět k časopisu, který mysleli vydávati v „Posrědniku“. L. N. řekl mimo jiné:

„Ať přetiskují Erasma Rotterdamského, Diderota, Rouseaua, Voltaira. Umělecký oddíl se musí zcela vyloučiti. Široké vrstvy čtenářstva si přejí článků obecně vzdělávacích…“

L. N. povídal, že Stachovič Alexandrovič a Sergej Lvovič chtějí také vydávati týdenník politicko-selsko-hospodářsko-hygienického obsahu). Stachovič byl u Svatopluka-Mirského,^[114] vytkl mu, proč nedává svobodu slova a tisku. Vždyť má své orgány „Moskevské Vědomosti“, „Graždanina“, „Novoje Vremja“, které i při svobodě tiskem budou uplatňovati tytéž názory. Ale naši ministři se bojí kritiky, čemuž Angličané již plně přivykli.

P. A. Boulanger poznamenal, že v nejbližších dnech uplyne 20letí založení „Posrědnika“, Našel dopisy L. N-če z té doby o vydávání lidového týdenníku, jehož se měli účastniti: L. N. sám, Kramskoj, Rjepin, Gey a jiní. (Časopis ten se neuskutečnil.)

„Jak lidé v oné době hořeli přáním sloužiti lidu!“ — řekl P. A. Boulanger.

„Ano, jako probuzení,“ řekl L. N. „Za Čertkova^[115] byl v „„Posrědníku“ přísný výběr, jen nejlepší se tam dostalo.“

„Nyní vyjde v „Posrědníku“ kniha Stasova o Geovi,“ řekl Boulanger, „také „Zpověď“ a „V čem je má víra“ vytiskneme. V tom ruchu to proklouzne.“

„Zdá se mi, že neprotivení se zlu dnes již není tak divokou myšlénkou jako před 20 léty. Co myslíte?“ — zeptal se L. N.

„Ano, v některých českých časopisech^[116] otázka ta nepřichází z pořadu,“ řekl jsem.

Později L. N. říkal P. A. Boulangerovi o Ch. N. Abrikosovu:

„Chce si založiti rodinný život — výborně, ať se žení… Jeho otec mi poslal knihu Jamesovu o náboženství. Dívá se na náboženství z vnějška — je to totéž jako kdyby někdo soudil o hudbě podle pohybu hudebníkových, co dělá rukama, smyčcem… Jací tupí lidé jsou tihle učenci!“

Pak L. N. vypravoval P. A. Boulangerovi o V. I. Skorochodovu a jeho synovi, kteří u něho byli před týdnem.

„Skorochodov má skvostného syna. Jest skromný, mlčelivý, moudrý. Byli u jeho babičky, nelíbilo se mu tam zařízení; stejně v Jasné Poljaně. Orá půdu, odpovídá moudře, tvář má inteligentní.“

Potom se mluvilo o Marii Alexandrovně Šmidtové. L. N. řekl:

„Budu-li živ, podívám se k ní zítra.“

A na vysvětlenou proč, řekl: „budu-li živ,“ dodal:

„Nutno mysliti na smrt. Za poslední nemoci jsem shledal, jak je dobře, nebojí-li se člověk smrti…“

10.ledna 1905

V noci na dnešek přijel z vojny Andrej Lvovič s vyznamenáním sv. Jiří. L. N. jej uvítal slovy, vyjadřujícími nevoli pro jeho odjezd. Andrej Lvovič odůvodnil svůj odjezd tím, že déle sloužiti nemohl pro bolesti v hlavě a závrati, jež se dostavily po kopnutí koně do hlavy.

Podle slov Andreje Lvoviče Japonci špatně střílejí a vítězí statečností. Kuropatkin u nás není oblíben, poněvadž u Dašičao nepoužil 4. sboru a ustoupil u Liaojanu.

Ráno přijela Sofie Andrejevna. Slyšela v Moskvě, že generál-gubernátor obdržel z Petrohradu telegrafickou zprávu, že na ulicích města bylo vojskem usmrceno z 65.000 stávkářů, 3.000 dělníků.

Vyslechnuv to, řekl L. N.

„Myslím si jen dvě věci: je možný jenom mírný, spořádaný život na základě všeobecného náboženského vědomí, nebo zoufalá, příšerná revoluce, kterou vláda potlačí, a vše bude opět jak bývalo.“

Šel jsem jako obyčejně s Alexandrou Lvovnou do ambulatoria (A. L. se učí léčiti). Když jsme šli stromořadím, řekla Al. Lv.:

„Na těchto břízách nás budou věšet. V Tule je 12 tisíc novobranců, a co továrních dělníků! Bude-li revoluce, ti budou vyvádět — hrůza!“

Vzpomněl jsem si, jak M. S. Suchotin vypravoval, že zaplatil v Ženevě za revoluční knihy, jež ho došly, 25 franků. Revolucionářům se to zdálo málo, žádali ještě. „Což vám musím dáti peníze na provaz, na němž mne oběsíte?“ — řekl M. S. Suchotin.

„Za ty peníze bude provaz tenký,“ odpověděl revolucionář.

Byl u mne dnes v ambulatoriu 55tiletý mužik z Jasenek,^[117] jenž se učil ve škole L. N-če. Vypravoval, jak dobrý byl L. N. k dětem, jak se v masopustním týdnu s dětmi vozil na saních, jak oženiv se přivedl ženu do školy, aby jí ukázal žáky, jak mnoho různých věcí jim daroval… „Učilo se“ u něho 12 učitelů.

Když vyšel L. N. k obědu, řekl, že celou noc nespal, trápilo ho říhání, bolelo srdce — dávno mu nebylo tak špatně; před obědem také nemohl usnouti. Na otázku Al. Lvovny, jak se má nyní, odpověděl:

„Špatně.“

V noci se mu zdálo, že mu kdosi tlačí na prsa koleny; a procitl. V podobných případech se ho zmocňuje tesknota. Dříve mu za nespavosti vstřikovali morfium, nyní však by to těžko snášel.

Večer od půl 10. do třičtvrtě na 12 hod. rozmlouval L. N. s Andrejem Lvovičem o vojně a o Mandžurii.

Když jsem o dvanácté hodině v noci přišel k L. N-či, abych mu změřil teplotu, měl opět bolesti a tlak na srdci.

„Dobře tak; blíže smrti,“ řekl mi.

11. ledna 1905

L. N-či se ulevilo. O půl jedenácté přivezli velkou poštu. J. I. Igumnovová přečtla nahlas zprávu o událostech 9. ledna v Petrohradě. 70 lidí bylo zabito, 100 raněno. Byly stavěny drátěné barikády.

„Co se nyní stane se zatčenými dělníky?“ — řekla J. I. Igumnovová.

„Že nechápou; že to nebude míti výsledku!“ — zvolal L. N.

„Kdyby jednali všechni naráz, a ne porůznu,“ řekla J. I. Igumnovová.

„Pak by bylo ještě více zabitých,“ poznamenal L. N. „Ti, kdo pobuřují dělníky, si myslí, že takto zapůsobí na vládu. Ale to je mýlka.“

„Ale car přece musí věděti, co se děje,“ řekla J. I. Igumnovová.

„Car není volný,“ odpověděl L. N. „Říká každou chvílí něco jiného, tu to, tu ono. Poslouchá strýců, matky, Pobědonosceva… Je politováníhodný, nicotný, ba nedobrý.“

Andrej Lv. se L. N-če otázal, zda Svatopluk-Mirský jedná dobře, když vychází vstříc požadavkům veřejnosti a tisku.

„Velmi krásně jedná,“ odpověděl L. N.

Po snídaní se L. N. dlouho procházel. Musili za ním vyjeti na saních do Ovsjannikova ke včelínu v dobu jím samotným určenou, ale kočí ho nenalezl. L. N. se znavil, prošel v krátkém kožíšku 13 verst, ale při obědě byl čilý, veselý. Sofie Andrejevna vypravovala, že se jí Andrej Lvovič vyznal, jak je nešťasten, že jen proto jel na vojnu, aby byl zabit a při návratu se chtěl sám usmrtiti. Sofie Andrejevna mu na to řekla:

„Jsi proto nešťasten, že nedobře žiješ; žij jinak a budeš šťasten; ale usmrcovati se proto, je hloupé. Je to stejné, jako kdybych si dnes zoufala, že jsem včera byla zlá. Z mé včerejší zloby vyplývá jen to, že dnes musím býti dobrou. Stejně i ty.“

„Zcela správně,“ řekl L. N. — Cítím přímo, že jsem povinen býti šťastným. Jsem-li nešťasten, sám jsem toho vinen. Je nám dáno vše, abychom byli šťastni…“

Opět se mluvilo o petrohradské bitce. Potom Andrej Lvovič vypravoval L. N-či o donských kozácích, o vlcích, o starobylých zbraních.

12. ledna 1905

Ráno přijel Štěpán Eug. Strumenskij, večer P. A. Boulanger.

L. N. jel koňmo do Tuly, vrátil se o půl osmé, zajel dát se ostříhat, podal telegram Andreje Lvoviče a přijal poštu. Když se vrátil, vypadal znaveně. Po obědě nešel spát, četl. V 9 hodin mi přišla Alex. Lvovna říci, že otec jest dotčen, že nahoře nikoho není, že si chtěl při oběde pohovořiti ze Strumenským a nyní že mi chce něco uložiti. Odebrali jsme se do sálu a L. N. zavolal k sobě mne a potom i Š. E. Strumenského. Dal mi několik dopisů a telegramů.

„Ptají se na mé mínění o událostech v Petrohradě,“ řekl L. N. „Nechtěl jsem odpověděti, ale nyní míním dáti odpověď. Snad odpovím; nechte telegramy bez odpovědi do zítřka.“

Členové obščiny žijící v Gelandžiku napsali provolání proti válce, v němž vyzývají všecky, aby je podepsali a podpisy posílali L. N-či. Bylo mu to nepříjemné, a prosil pisatele provolání, aby je nerozšiřovali. Dnes obdržel na účet provolání dva hanopisy, jeden od plukovníka a druhý, anonymní, od důstojníka.

Při večerním čaji byla řeč o současném veřejném hnutí v Rusku. L. N. pravil:

„Potřebujeme sebezdokonalování, stupňovaného náboženského vědomí. Zápas s vládou, roztrpčenost se protiví lásce a proto jsou nepěkné. Oddalují od sebezdokonalování, poněvadž nemůžeme sloužiti dvěma pánům, najednou konati dvě věci. A jaký bude výsledek těchto pouličních srážek?… Tak počínaly všecky revoluce. Již nyní je tu utrpení, a co ho bude ještě!…“

„Jací lidé budou držiteli moci za ústavnosti? V lidech to spočívá, ne ve formě vládní. Sociální demokraté nadávají byrokratům, kapitalistům, ale my všickni přece jsme právě takoví byrokraté, takoví kapitalističtí vykořisťovatelé…“

„Kdyby se mne car zeptal, co má dělati, odpověděl bych mu: „Dáti ústavu.“ Ale lidské společnosti bych nebyl radou, aby se tím obírala, poněvadž to oddaluje od sebezdokonalování.“

„Galja a Olga Konstantinovna^[118] jsou nespokojeny mým telegramem do Filadelfie. Čertkov mi radí, bych nedával krátkých odpovědí, protože zavádějí, uvádějí lidi v omyl.“

„Žádati po vládě, aby postoupila svou moc, nemůžeme, nepostoupí jí. Zbývá jedno z dvojího: buď ničiti vládní osobnosti, zavésti vraždy, terror, aby se vláda rozprchla, a pak by nastoupila anarchie; nebo potřebujeme sebezdokonalování každého jednotlivce. A jen druhý prostředek jest účinný. Lidé vidí, jak vláda lidmi vládne pomocí vnějších prostředků, násilím se domáhá svých cílů, dělá co chce; lidé podléhají nákaze, chtějí stejnou cestou násilí dojíti brzkých a blahodárných výsledků. Ale to je stejně nemožné, jako je nemožné přesazovati velké stromy tím, že je porážíme, malé stromky nutno přesazovati, pak se jistě ujmou… Lidé zhrdají přirozeným, nejmocnějším prostředkem, jak zlepšiti život: svým osobním zdokonalením… Vstupujíce do vládních zařízení lidé ztrácejí svou důstojnost, podrobujíce se jistým požadavkům. Je však třeba především zachovati svou důstojnost, uchovati svou svobodu. Souditi nebudu, zabíjeti nebudu, daně platiti nebudu. Je třeba pohotovosti k oběti. Člověk musí konati svou povinnost a bude-li ji konati, nepřemýšleje o následcích, o dosažení viditelných blízkých cílů vnějších reforem, vytváří se samo sebou, čeho je třeba…“

K námitce, že se především máme domáhati toho, co vláda může nyní povoliti a ne stanoviti si neuskutečnitelné úkoly, odpověděl L. N.:

„Mne nezajímá co bude r. 1910, ale co bude za 70 let. Kdyby ti, kdož se bili za francouzskou revoluci, byli mohli veděti co se stalo po 70 letech, to by bývalo pro ně vystřízlivění!“

„Dříve, za dob Homérových, ptali se o radu starců; nyní sa táží studentek, mládeže. Literatura lichotí ženám a mládeži, očekávají od nich jakéhosi nového slova! Göthe správně praví o starcích, že jsou moudřejší tím, že předešli lidstvo své doby.“

P. A. Boulanger přivezl zprávu o jmenování Trjepova petrohradským generálním gubernátorem s takovou mocí a takovými plnomocenstvími, jež přímo vedou k sesílení nepokojů. Potom vypravoval o vládních proklamacích, nalepených v moskevských ulicích, kde se vykládá, že dělnické nepokoje v Petrohradě byly vyvolány snahami Japonska a Anglie.

L. N. to vyslechl mlčky, ale bylo patrno, že cítí nevoli proti vládě za tuto licoměrnou a nestydatou lež.

Š. E. Strumenskij se otázal L. N-če, zda-li má národ právo žádati po carovi svobodu slova, vyznání, lidovou vládu, půdu. Lid přece i s hlediska konservativního má právo „čelobití“, t. j. bezprostředního jednání s carem. Proto si petrohradší dělníci, kteří vydali se 9. ledna k zimnímu paláci, počínali správně. L. N. na to odpověděl:

„Carská moc je jisté zřízení, právě jako kostel, do něhož nepouštějí psů. S carem mohou jednati podle jistých forem, přísně vymezených. Stejně jako se nemůžeme za bohoslužby příti s knězem, tak je i všeliké jednání s carem mimo ustanovený pořádek nepřípustno. Car může zvěděti mínění lidu, kdyby chtěl, byl by to mohl dávno učiniti. Jsou tu zemstva, jež vysílala k němu své zástupce, ale nepřijal jich; jak pak bude přijímati dělníky elektrotechnické továrny? Po nich přijdou deputace písařů, pak „Moskevských Vědomostí“ atd. Car nemůže vyslechnouti petrohradských dělníků; dovídá se o tom, co se děje, svým pořádkem a dělá, co se mu zdá býti vhodným. Jako já se nemohu zabývati vším, s čím se na na mne lidé obracejí, stejně on. Vládní stroj je přece tak složitý! Dnes jsem byl v Tule, podával jsem telegram. Za jediný den byla jen oficiálních telegramů v mizerné Tule taková hromada (ukázal do výše několika centimetrů). Tuhle Pavel Alexandrovič^[119] ví, co znamená ohromná práce i v takovém zařízení, jako je správa železnic. Co pak znamená pro stát hlas petrohradských dělníků?…“

„Říkají, že kdybyste se vy, L. N., připojil ke hnutí ruské inteligence,“ řekl S. E. Struměnskij, „kdybyste podepsal petici a osobně ji odevzdal carovi, mohli bychom míti ústavu, a za ústavní vlády by mohla býti zastavena válka a osvobozena půda.“

L. N. namítl:

„Za ústavní vlády se pustí do nové války, jako byla na Filipínech, v Transwaalu; co pak se týče otázky pozemkové, vezme jí vláda, jako v Americe a Anglii, vždycky s pořadu. Otázka pozemková může býti konečně řešena jen nenásilnou cestou. Návrh Henry Georgea může býti uskutečněn násilím, potom však nebude státi pevně; pevným bude jenom tenkráte, až lidé odřeknou se násilí a budou nábožensky odmítati vlastnictví půdy, právě jako nyní odmítají loupež…“

„Zeptáte-li se ruského lidu, čeho si přeje, zda samoděržaví či ústavnosti, odpoví vám 90 procent že trvají na samoděržaví, t. j. na oné formě, které uvykli. Lid očekává, že car odejme statkářům půdu, jako jim odňal nevolníky. Přijde-li však ústavnost a u vesla se octnou mluvkové advokáti, vyssavači a zbankrotělí velkostatkáři, ví, že se mu půdy nedostane…“

„Kdyby car nyní dal lidu půdu, to by byla sláva! Rusko by se stalo nejpřednější zemí, příkladem světu. Jakého by nabyly významu Vladivostok, Petrohrad!“

„Francouzská revoluce nejprve začala snímati se státního stroje ručičky, potom jednotlivá kolečka; a když je všecka vyňali, byla z toho taková kaše s Maraty a Robespierry, že byli vděčni Napoleonovi, když znovu vybudoval jiný stroj, hrubší, prvému podobný, ale mnohem horší. Právě tak u nás ústavnost nepomůže omeziti násilí, ale spíše je posílí.“

S. E. Struměnskij mluvil o tom, jak málo lidé odpírají vojenskou službu; nejvíce jich jest v Rusku. L. N. k tomu poznamenal:

„Pravíte, že málo lidí odpírá vojenskou službu, ale nehořekuji příliš pro to, že se myšlenka neuplatňuje naráz. Je-li jednou myšlenka rozumně a zřetelně vyslovena, jest již uskutečněna; ale sledovati její další rozvoj, její upotřebení v činech lidských — není zajímavo a není potřebno.“

L. N. radil S. E. Struměnskému, aby si přečetl „Child’s History of England“ (Dějiny Anglie pro děti) od Dickense.

Ilja Vasiljevič (sluha) již čtvrtý den má pneumonii.^[120] Místo něho posluhovala u stolu 16tiletá jasnopoljanská dívčina, Dáša. Když přistoupila s mísou k Andreji Lvoviči, řekla: „Buď zdráv, tatínku!“^[121] (Andr. Lv. jí byl kmotrem, když mu bylo 11 let) a políbila jej. Všem se tato prostota zalíbila (a L. N. na to po několika měsících s pohnutím vzpomínal).

13. ledna 1905

Dnes nepřišli noví hosté. S. E. Struměnskij odjel časně ráno. L. N. litoval, že se s ním nerozloučil. Sofie Andrějevna se ptala, není-li zvědem.

„Ne,“ řekl L. N.

„A čím je?“

„Advokátem.“

Včera vypravoval A. P. Boulanger, jak vojáci z Mandžurie píší že jsou nazí a hladoví. L. N. poznamenal, že to asi sotva je pravda, je to zveličeno.

„Nedovedou psáti, nedovedou se vyjádřiti v dopisech. Píší samé pozdravy a mimo to, myslí si, musí si ještě stěžovati. Tuhle Andrjuša říká, že je o vojáky dobře postaráno.“

Večer Sofie Andrějevna s nevolí vypravovala o jakýchsi opatřeních nového petrohradského generálního gubernátora Trjepova. L. N. na to pravil, že není možno vládu ve všem odsuzovati, a kdyby byla revoluce, vynikli by lidé jako Marat, Robespierre, a bylo by ještě hůře nežli dnes.

Sofie Andrějevna mluvila o Pobědonoscevu, o jehož nemoci noviny přinášejí zprávu. L. N. chtěl věděti, jak je stár. Nahlédl do slovníku Brockhausova a přečetl z něho nahlas výklad jeho názorů:

„To je světový názor!“ — řekl L. N. — „A v takových ideách je vychován Mikuláš II. To je na vlas totéž, co on činí.“^[122] Potom L. N. vypravoval, že mu píše syn obchodníka s lihovinami, že otec jej určil k témuž povolání, on pak se za ně stydí a chtěl by studovati.

„Chtěl jsem mu odpověděti, ale věc ta je mi vzdálena^[123] a nemám kdy.“

Potom L. N. přinesl J. I. Igumnovové pět dopisů, jež včera večer napsal, a řekl:

„Bál jsem se, že Věra^[124] přijede dřív a že nebudu do té doby s těmito dopisy hotov, ale přijede až zítra. Jsem rád, že jsem je dopsal.“

Pak se ptal na nemocného Ilju Vasiljeviče a vzpomněl na baňky a mušky, jež za starých časů dávali. Dnes Ilju Vasiljeviče navštívil a řekl o něm:

„Jaksi se spadl, má takovou černou tvář.“

16. ledna 1905

Včera večer odjela I. A. do Moskvy. Dnes ráno přijeli: Nik. Vasil. Orlov^[125] a Iv. Fjodor, Naživin se ženou; večer I. K. Diteriks; v noci V. A. Kuzminská.

I. K. Diteriks vypravoval, že byl na sjezdu sektářů v Charkově. Pravili tam mimo jiné o apoštolu Pavlovi, že kázal pokoru vůči vrchnostem, ale sám si počínal jinak: nejprve, když plnil přikázání vrchností, pronásledoval křesťany, potom však, když zaslechl hlas boží, přestal jich býti poslušen. Tudíž sám jednal proti vlastnímu svému ustanovení pokořiti se vždy a ve všem vrchnostem.

Dále se mnou. I. K. Diteriks sdělil zajímavé perské přísloví: „Spal koran, služ modlám, zneucti každou kaabu, jen neubližuj lidem.“

Večer od 6 do 10 hodin byla společná zábava s L. N-čem. Potom nám přečetl svůj nový článek o státu.

Mluvilo se mimo jiné o Sjutajevu. L. N. si vzpomněl jak na počátku let osmdesátých, když se zabýval veřejnou dobročinností, mu Sjutajev řekl:

„Je v Moskvě půl milionu žebráků, rozebereme si je; nejsem bohat, ale hned si vezmu dva.“

„Řekl to tak přirozeně a s přesvědčením,“ dodal L. N. „Tu je rozluštění sociální otázky!“

I. F. Naživin vypravoval o nedostatku půdy poltavských sedláků. L. N. byl ohromen. Dále vypravoval, jaké velkolepé domy se stavějí pro choromyslné, jen kuchyně je za 30.000; a vedle jsou sedláci — tíž, za jejichž peníze se budují ústavy pro choromyslné — nedojedí se, hladovějí, opíjejí se, t. j. dělají všecko, z čeho upadají v choromyslnost. Žena I. F. Naživina je lékařkou, vypravovala, jak tvrdě se zachází s nemocnými v ústavech pro choromyslné; bijí je do tváře, i lékaři.

Pak se hovořilo o sektářích. I. F. Naživin řekl, že na jihu jsou sektáři velmi pronásledováni. V Pavlovkách (charkovská gubernie) se stávalo, že sektář, jenž zašel k druhému sektáři na návštěvu, byl zatčen a souzen. Sektářští Malorusové se více zajímají o ducha a Velkorusové o literu Písma (podle vypravování Kostomarovova).

„Tak těžko bývá prostým lidem zříci se autority Písma!“ — řekl L. N. „V Bondarjevu na příklad byla tato modloslužba vůči liteře Písma živa až do konce.“

„Znáte Bondarjeva osobně?“ zeptal se I. F. Naživin. —

„Ne,“ odpověděl L. N. „Povšiml jsem si ho na popud poznámky Glěba Uspěnského, jemuž Bondarjev poslal svůj spis.“^[126]

I. F. Naživin řekl, že překládá knihu Carpenterovu^[127] The Civilization, its cause and cure.^[128] (Civilisace, její příčina a léčení). Carpenter je anarchistou; shoduje se s L. N-čem ve mnohých otázkách, na př. o civilisaci, o manželství, o vědě.

L. N. poznamenal, že Angličané mají pevnost a rozhodnost, jako Carlyle, Ruskin, Carpenter.

Pak se hovořilo o válce.

„Bylo mi příjemno, když Port-Arthur padl,“ řekl I. F. Naživin.

„Mně ne,“ namítl L. N. „Ve mně žije ještě atavism: vlastenectví, s nímž ovšem zápasím.“

Na jakýsi popud řekl L. N.:

„Nám je snadno souditi o církvi, když jsme z ní vyrostli; ale sedíme ve vědě a věda je škodlivější než církev ve své neomylnosti… Jedno mizí, druhé se rodí — jako všecky ty darwinismy: neposkytují ničeho, ale rozvracejí… Chtěl bych napsati něco o vědě, a napíši, budu-li živ…“

Ještě řekl dnes L. N.:

„Nietzsche je dekadent, ale Skorochodovu uvízl v hlavě.“

I. F. Naživin mi vypravoval, že na procházce, již podnikl s L. N-čem do lesa, tento řekl mimo jiné, že býti účasten vraždy, byť jen soucítěním, je hrozné. I. F. Naživin se zeptal:

„Ale je přece rozdíl mezi vraždou, jíž se dopouští revolucionář, a mezi vraždou, kterou páše strážník?“

L. N. odpověděl:

„Je jako mezi kočičím a psím výkalem. Ale nepřeji si čichati ani toho, ani onoho.“

17. ledna 1905

L. N. je přes zažívací obtíže a bolesti v žaludku veselý, čilý a žertuje.

Dnes řekla Alexandra Lvovna, že by se mohla na zkoušku zapřáhnouti do lehkých sáněk Bělka (hlídací pes). L. N. odpověděl, že to nejde, bylo by na to třeba 6 — 8 psů.

„Pamatujete se, jak jede v povídce Lěskovově „Na kraji světa“ arcikněz s psím potahem?“ — řekl.

Pak s námi sdělil, že našel konečně u Dickense povídku vhodnou pro „Kruh četby“, jak nevlastní otec zabil (nejdříve jen v mysli) svou nevlastní dceru.^[129]

Při obědě vypravovala J. I. Igumnovová L. N-či, že jí psal N. L. Obolěnskij, s jakým potěšením čte Henry Georgea a nalézá u něho potvrzení vlastních myšlenek. L. N-če to těšilo. Zeptal jsem se ho, je-li skutečně hlavním úkolem vlády, aby zachovala pozemkové vlastnictví?

„Mně je jasno, že tomu tak je,“ odpověděl L. N. „Je to změněná podoba otroctví. Bylo otroctví nevolnické, nyní je otroctví pozemkové.“

Dále jsem se L. N-če zeptal, zda ho na myšlenku o nesmírné důležitosti otázky pozemkové uvedl Henry George.

„Ne,“ odpověděl, „vzniklo to ve mně, když jsem si ujasnil křesťanství. Hned se dostavila potřeba zbaviti se půdy.“

„Podivno,“ poznamenal jsem, — „že v některých zemích ještě vůbec neznají Henry Georgea, jako v Čechách, v Uhrách…“

„To je tím, že se tam vede zápas politických stran. I ve Francii jej znají málo.“

Večer vzpomínal L. N. na svůj život na Kavkaze: když jeko kunak^[130] Sado vypravoval, jak kradl židovi: „Chrápe, až je to slyšet za stěnou, a já jsem mu zatím berany vyvedl.“ Horalé odváděli koně, skot, hlavně aby ukázali svoje hrdinství. Děvče by se neprovdalo za toho, kdo by se podobným činem vykázati nedovedl.

Dále vypravoval L. N., jak jednou přisedl do saní k těljatinskému^[131] mužiku a ten se hned chlubil, jak odvedl statkáři koně, jak je prodával. „Který kůň se mi zalíbí, už je můj,“ řekl.

„Krádež koní, to je manie, vášeň, jako hra v karty,“ poznamenal L. N.

Jiný mužik L. N-či řekl: „Který strom se mi v lese zalíbí, ten je můj.“ L. N. se vesele usmál, když to vyprávěl. (Stejně vesele se usmíval, když onehdy vypravoval P. I. Birjukovu o své rozmluvě, týkající se „sebastopolské písně“),^[132] kterou složil r. 1855. Jel s jakýmsi kapitánem, jenž písně oné vzpomenul a řekl:

„Jak to obratně nabral, potvora!“

N. L. Obolenskij poslal L. N-či „Ruské dějiny“ Ključevského. L. N. řekl, že to je nejjalovější kniha; přednášky profesora se žertíky.^[133] Čta Ključevského, povšiml si L. N., že Speranskij za vlády Alexandra I., když viděl, že každému pokroku je na překážku nerovnost, chtěl přede vším tuto ostraniti: zrušiti nevolnictví.

Potom prohlížel L. N. Courrier Européen a z Nizzy mu zaslané výstřižky z francouzských novin o událostech v Petrohradě. Ptal se na loďstvo Rožděstvěnského a na vyšetřování hullského případu.^[134] Tyto jeho otázky zodpověděla J. I. Igumnovová.

Mne se L. N. otázal, co mi píší z domova. Řekl jsem, že jsou u nás právě volby do sněmu, velmi těžká doba. L. N. se vyptával na podrobnosti, a já jsem vypravoval, jak si maďarská vláda tropí posměch z voličů, nutíc je úředním terrorem, za pomoci vojska a četníků, aby volili osobnosti, příjemné vládě: Maďary, Židy, maďaróny (pomaďarštěné lidi různých národností) a některé Sasy (staré německé osadníky), připouštějíc při tom jistý počet oposičních kandidátů z lidí týchž národností, ale nepřipouštějíc již po desítiletí ani jediného zástupce Slováků, Rusů, Slovinců, Srbů, Rumunů.

„To by se mělo vylíčiti právě nyní,“ řekl L. N.

„Máme mnoho takových knih, kde to vše je vypsáno,“ řekl jsem.

Přinesl jsem z knihovny Kálalovu knihu „Unterdrückung der Slowaken,“ leč právě o volbách do sněmu nebylo tam ani slova, mluvilo se jen o pronásledování kněze D. Loučka ve Hnušti, jenž byv zvolen slovenskou náboženskou obcí, byl z fary vykázán a nebyl připuštěn k volbám v žádném jiném kraji. L. N. si knihu prohlédl. Pak dal „dobrou noc“ a šel spát, (velmi časně, k 11. hodině).

18. ledna 1905

Dnes ráno se mne L. N. tázal, zda byl Hus ženat a mluvil o ženách — pomocnicích mužů: o ženách děkabristů, o Kláře, spolubojovnici Františka z Assisi za pravdu boží.

Po obědě přijel Štange, bývalý revolucionář, spravující již 15 let Pavlovské společenstvo zámečníků. Jede ke Svjatopolk-Mirskému s návrhem nižegorodské městské rady, aby byl svolán zemský sněm. L. N. mu poradil, by zajel ke Lvu Lvoviči, jenž psal carovi o téže věci.

„Přijel jsem k vám, abych se poradil, co si máme počíti v nynější době,“ řekl Štange. „Četl jsem váš dopis do Ameriky a mrzel jsem se, že my Rusové zvídáme přes Ameriku, co o nás myslí Tolstoj, a velmi jsem se zarmoutil. Po několik dnů jsem se nemohl vzpamatovati. Ba i teď ještě mne bolí a hanbím se za to, že jste zajedno s „Moskevskými Vědomostmi“, že jste proti dobrým snahám.“

L. N. vida, že má co činiti s politikem, mluvil jen o praktických otázkách: o hmotném pokroku, o Henry Georgovi, ale ni slovem se nedotkl náboženství. Štange mluvil o stavu Ruska, o svolání zemského sněmu. Rozmluva trvala od 6 do 12 hodin.

L. N. trval na tom, že hlavním úkolem naší doby jest osvoboditi půdu od soukromého vlastnictví.

„Proč se má osvobozovati jen půda, proč ne také továrny a dílny?“ — zeptal se Štange.

L. N. řekl:

„Henry George odpovídá na tuto otázku takto: jeden lupič oloupil lidi před 300 léty, druhý nyní. Zákon se o starou loupež nestará, ale věci nově ukradené vrací vlastníkovi. Poněvadž vlastnictví půdy je ustavičné zlodějství, musí je zákon zrušiti.“^[135]

O ruské vládě pronesl L. N. následující:

„My Rusové jsme šťastni tím, že si zřetelně uvědomujeme ničemnost své vlády. Kanaďan však (psal mi takový) se pyšní anglickou vládou.“

O Mikuláši II. řekl L. N., že je slabého ducha, o Vilémovi II., že trpí velikášstvím, o Edvardovi, že je hrubý.

Dále se mluvilo o židech. L. N. poznamenal:

„Kosmopolitism židů by se měl vočkovati nám. Mezi židy je čtvero typů: 1.) kosmopolité, jimž všeobecné^[136] je nad židovské (jako Grigori Moisjejevič), — smělý, nikoli však náboženský člověk, 2.) svého náboženství se držící, ale vybírající si z něho jen nejvyšší, 3.) o náboženství nepřemýšlející, vykonávající pouze obřady, obchodní lidé, jimž kšeft je nade vše, 4.) sionisté.“

Louče se se Štangem, řekl mu L. N.:

„Přeji vám, abyste úspěšně působil na dobré lidi.“

19. ledna 1905

Ráno přijel: Davitt, vůdce irského lidu, a Mac Kenna, dopisovatel N. J. World-u. Zdrželi se jen hodinu, ale jelikož měli otázky pro L. N-če předem připravené a jeho odpovědi stenografovali, mohli se ho v té době zeptati na vše a přišli v čas k vlaku.

Davitt byl u L. N-če předešlého léta. L. N. jej ihned poznal a velmi laskavě přivítal. Davitt býval kdysi dělníkem, potom spravoval irskou pozemkovou ligu v čase, kdy styky mezi Angličany a Iry byly co nejvíce přiostřeny. Pak byl členem parlamentu, když počala burská válka, vystoupil z něho. Ze svého života 9 let proseděl ve vězení.

Davitt a Mac-Kenna přijeli jako zástupci deseti amerických listů, aby se L. N-če otázali, jak se dívá na stav Ruska, a co soudí o petrohradských událostech. L. N. jim řekl totéž, co píše ve článku „O společenském hnutí v Rusku.“

Potom se jich L. N. zeptal, jaké jsou víry. Davitt odpověděl: „Jsem svobodný katolík, neuznávající papeže ani kněží.“

Mac-Kenna: „Narodil jsem se jako katolík, nyní však se cítím nejblíže Emersonovi a po případě vám.“

Davitt vypravoval, že byl u velkoknížete Vladimíra Alexandroviče, jenž mu řekl, že dal stříleti devátého ledna do demonstrantů za souhlasu carova. (Mluvil o demonstraci zlostně, tluka pěstěmi do stolu). Ale car, podle jeho slov, byl později zarmoucen tím, co se stalo.

„Věříte, L. N-či, že byl skutečně zarmoucen?“ — otázal se na konec Davitt.

L. N.: „Ne, nevěřím, protože je lhář.“

Davitt: „Smí se to vytisknout?“

L. N.: „Raději toho netiskněte. Já sám ve svých článcích tak píši, ale od cizince…“ (Dále jsem nedoslechl).

Dále poznamenal L. N., že postavení Vladimíra Alexandroviče bude nyní těžké: v Rusku se bude báti atentátu, a v cizině se mu budou vyhýbati.

Když Davitt odjel, pronesl o něm L. N.:

„Příjemný, milý člověk. Když mi cizinci říkají poklony, bývá to nepříjemné, ale od něho ne. Je patrno, že mluví upřímně.“

Mac-Kenna je též Ir, oba nemluví ani slova rusky. Tlumočník jejich zůstal v Tule.^[137]

Řekl jsem, že Bretoňci, (lid, příbuzný Irům) jak je popisuje Renan, jsou svými duševními vlastnostmi (dobromyslností, prostotou) velmi blízcí Slovanům. L. N. namítl, že Irové se spíše podobají Gaskoňanům, jsou stejně živí, energičtí.

Dnes jsme četli, že papež poslal dva své gardisty k carovi s dotazem, nemohl-li by mu v této těžké době býti nápomocen radou.

L. N. řekl (maje patrně na zřeteli sebe):

„Tu si máme vzíti naučení, že nejprve se máme dotazovati, nikoliv rovnou psáti dopisy s radami.“

L. N. obdržel hanlivou pohlednici se svou podobiznou, na níž nad čelem byly nakresleny rohy. Zeptal jsem se, zda to není vzhledem k jeho telegramu do Filadelfie o ústavě.

„Ne, to je staré,“ odpověděl L. N., „to posílají lidé, zfanatisovaní kněžími.“

Od Čertkova obdržel L. N. výstřižky z anglických novin o událostech v Petrohradě, Moskvě, Rize a jiných městech.

Alexandře Lvovně uložil L. N., aby opsala načisto článek „O společenském hnutí v Rusku“ a poznamenal, že nebude již na tomto článku pracovati.^[138]

L. N-či se zalíbil článek Alexandra Haiga, (jehož knihy o výživě často vzpomíná) „The true cause of physical degeneration“ (v National Review, edited by L. S. Maxse).

Včera byla předčítána povídka Naživinova „V ústavě choromyslných“. Líbila se L. N-či.

20. ledna 1905

Před obědem přijel Williams, dopisovatel Manchester Guardianu. Je rodem z Nového Zeelandu, studoval bohosloví v Berlíně a tam se také naučil rusky. Již dva měsíce žije v Petrohradě. Je mu 28 let, zná 24 řečí, mezi nimi řeckou, latinskou, sanskrt, hebrejskou, téměř všecky románské, germánské, polskou, malajskou, havajskou, novohebridskou, filipinskou, maorijskou a ještě několik polynezských jazyků. Dopisy L. N-či psané židovsky, řecky, portugalsky, španělsky a skandinavsky, jež ležely nečteny, všecky přečetl a poznamenal jejich obsah.

Williams rozmlouval s L. N-čem rusky, poněkud zatrhuje a tichým hlasem, ale správně, L. N. mu odpovídal snaže se pronášeti slova zřetelně, zvolna. Williams je stejně jako Mac-Kenna blízek L. N-či. Hovořili o náboženství, pak přešli na současné veřejné hnutí v Rusku. L. N. pravil, že vnější formy se vytvářejí podle vnitřního duševního stavu. Zlepší-li se nábožensko-mravní stav lidí, pokročí v poměru k tomu lepšímu i vnější formy. Angličané jsou hrdi na to, že mají personal freedom (osobní svobodu), ale je u nich stejné, ne-li horší otroctví nežli v Rusku.

„Angličan přijde na svět a nemá ani kousku půdy, nesmí šlápnouti na trávu, musí platiti daň k vydržování městských hudeb, onemocní-li nakažlivou nemocí, musí se léčiti přímo v nemocnici, ne doma. V Americe mluvili o svobodě a vládli dvěma miliony otroků; a ani nyní, kdy půda je výhradním vlastnictvím jedněch, není svobody, je tam však 10 milionů trvale hladových, kteří nemají šatů ani přístřeší. My v Rusku máme naději, že půda bude osvobozena, vy však jí nemáte.“

Dále se hovořilo o výpravě do Tibetu a na Filipiny, o Burech, potom o parlamentu.

„V parlamentě se může sloužiti lidu, jsou přece takoví členové parlamentů,“ řekl Williams.

„Kazí se,“ odpověděl L. N., „když dávají zákony, jež jsou prováděny násilím, vybírají daně a rozdělují vybrané peníze. Thoreau pravil: „Nebudu platiti daní, sice můj dollar půjde na podporu otroctví,“ — jako šel potom na válku s Bury! Většina Angličanů byla proti této válce a přec ji Chamberlain vede.“

„Většina nikoliv, lidové vrstvy nebyly proti ní,“ namítal Williams.

„Lidové vrstvy se dají vždycky strhnouti,“ řekl L. N. Potom přečetl Williamsovi několik stránek z knihy Macchiavelliho „Panovník“.

„Máme býti svoji. Každá osobnost je svým způsobem jedinečná, nechť se tedy projevuje svým způsobem,“ pravil L. N.

Řeč se přesunula na současné hnutí v Rusku. Williams řekl, že se mu Petrunkevič zdál býti nejlepším z vynikajících pracovníků ruských.

„To jim děláte špatnou poklonu,“ řekl L. N. „Šipova, Dolgorukova žene ješitnost a ctižádost. V Polsku nějaký vysloužilý úředník nebo pobaltský Němec-karierista, člen senátu nebo státní rady, bude říkat, že věc národa nosí ve svém srdci — stejně to dělají tito pánové.“

Williams řekl, že dělníci 9. ledna nestříleli a počínali si nejapně, poněvadž neznají způsobů demonstrací jako Francouzi. Jsou zarmouceni nezdarem. Všecky vrstvy obyvatelstva jsou velmi pobouřeny proti vládě. Jistě bude revoluce.

„Snad, bude vražděn car, Sergěj, Vladimír,“ odpověděl L. N.

„Nás nerozčiluje smrt,“ pravil L. N. dále, nýbrž to, že chceme, aby bylo jinak, a chceme silné dojmy. Dámy chodily po Petrohradě, aby viděly krev, nebo alespoň lidi, kteří na ulici leželi omdlelí, — totéž co podněcuje literatura. 200 mrtvých nás rozčiluje, ale ustavičné umírání 50 proc. dětí nikoli. Žurnalistika se přizpůsobuje vkusu obecenstva, píše všeliký nesmysl. Dobře by bylo, kdyby stávkovali žurnalisté bylo by méně lhaní.“

„Nu, a kdyby stávkovali advokáti, lékaři?“ — tázal se Williams. „To by bylo pro lid špatné.“

„Kdož ví? Snad by bylo lépe. Lékaři se rozmohly, pokud já pamatuji, dříve lidé žili a umírali bez lékařů… Smrt není nic zlého, zlý je špatný život.“

„V Anglii, myslím, nezbylo žurnalistů, všichni odjeli sem, aby viděli revoluci,“ — řekl usmívaje se L. N. „Proč jste žurnalistou?“ zeptal se.

„Musím něčím naplniti život. Chtěl jsem věnovati svůj život maorskému národu^[139] a v budoucnu hodlám tak učiniti.“

L. N. to rád slyšel a vzpomněl svého zemřelého přítele Jakobiho, jenž, jsa již stár, věnoval svůj život sibiřským domorodcům;^[140] usadil se mezi nimi a snažil se usnadniti jejich život. (L. N. vzpomínal na Jakobiho několikráte v mé přítomnosti a cenil jej velmi vysoko).

Mluvilo se také o ruské a západní literatuře. O povídce L. Andrejevově „Život Vasilije Fivejského“ L. N. řekl, že je strojená.

„Znáte Roseggera?“ — zeptal se. „Také strojené. Göthe řekl: greif in die Mitte mit kecker Hand, wo du’s auch packst, dort ist’s interessant.^[141] Proč vyhledávati náměty jako Ibsen…? Björnson je lepší.“

Williams řekl, že Polenz^[142] je více čten od té doby, kdy na něj L. N. upozornil.

Dále se hovořilo o Anzengruberově „Der Schandfleck“.^[143]

„To není život,“ poznamenal L. N. a vypravoval obsah povídky.

„Literatura existovala dříve právě jako komorní hudba pro neveliký kruh bohatých zahalečů a přizpůsobovala se jejich vkusu,“ pravil dále, „nyní dospěla až k příručím, a musí se vytvořiti nová literatura pro široké vrstvy prostého lidu, podle jeho potřeb. Takové literatury prozatím není…“

Zapisuji ještě jiné výroky L. N-če o literatuře.

„Thoreau^[144] řekl: Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho, a může se státi, že váš život mine, nežli je přečtete.“

„Dickens je světový genius. Oživuje i předměty neživé: „moře se směje.“ Napodobí jej u nás Naživin, Gorkij… Nynější mladí spisovatelé nemají smyslu pro úměrnost. Vkládají do úst svých hrdinů tolik a takových věcí, jichž by nemohli ve skutečnosti mluviti…“

„Byrona jsem nemohl dočísti. Jeho hrdinové mluví, co předem určil, co jim vložil do úst. Z úcty k vám jsem se o něm nechtěl zmíniti,“ omluvil se L. N. „Dcera Karamzinova, Měščerskaja, mi v Montreux vypravovala, že jí Puškin řekl: „Víte-li pak: že Taťjana odmítla Oněgina; toho jsem od ní vůbec neočekával.“ Puškin ji vytvořil takovou, že jinak jednati nemohla. U Gorkého však jednají hrdinové tak, jak on jim stanoví… Gorkij nemá ani jediné dobré osoby; Čechov jich má spoustu: děti, stejně Dickens, Hugo… U Gorkého nemůžete vycítiti dobroty, něhy…“

Kdosi řekl, že Gorkij má typ dobrého člověka — starce ve hře „Na dně“.

„Nu, to je strojené,“ řekl L. N. „Na dně“ se mi nelíbilo.“ Williams mluvil o Longfellowovi.^[145] L. N-či se líbí.

„V Americe byla v letech čtyřicátých a padesátých celá pleiada nábožensko-filosofických básníků a spisovatelů. Nejhlubší z nich je Emerson; potom Channing, Parker, Harrison, Thoreau, Ballou.^[146] Ale Američané jich téměř neznají. Všech jsem se jich ptal: Četl jste Henry Georgea?“ — „Ne, ale slyšel jsem o něm.“

„Když jsem napsal knihu „V čem je má víra“, dostal jsem psaní od Harrisonova syna, že jeho otec také dospěl k non-resistance.^[147] To mne velmi potěšilo, že nejsem sám, ale že přede mnou a jiní lidé to z evangelia poznali.“

„Velmi vděčnou prací je popularisovati Kanta. Filosofii uznávám, filosofie a náboženství je totéž, jen s různých stran. Špatný směr ve filosofii začal teprve Leibnitzem, Hegelem, nyní Nietzschem, u nás Solovjovem. Solovjov se s náboženstvím mazlí. To je nejhorší. Náboženství může býti prostředkem výživy knězovy, ale ne mazlením. Jako Michel Angelo vytýčil 5 bodů a podle nich kreslil hlavu, nohy a ruce, tak Solovjov roztahuje náboženství na všecky způsoby — co chce dokázati, to dokazuje.“

Tu jsou ještě některé jednotlivé myšlenky, jež L. N. vyslovil v rozmluvě s Williamsem, pokud jsem stačil zapsati je:

„Dobrou věc můžeme dělati jen s vynaložením sil. Bez úsilí, ze zvyku dobře činiti nemůžeme; to by pak byl zvyk a ne dobré dílo. Nemůžeme se zastaviti na cestě dobra; musíme jíti dále, znovu usilovati.“

„Vy věříte v osobního Boha?“ — otázal se Williams.

„Osobnost je omezením,“ odpověděl L. N. — Bůh však je všecko, čeho částí se býti cítíme. Tudíž osobnosti nemůžeme vůbec použíti u Boha.“

Na otázku, zda věří v posmrtný život, odpověděl:

„Kant řekl, že prostor a čas jsou formy našeho poznání. „Budeme“ věčně žíti, to říci nemůžeme, poněvadž nyní žijeme věčně. Ježíš řekl: Dříve nežli Abraham byl, byl jsem já…“

Dále L. N. pravil:

„Spolupůsobiti k tomu, aby se lidé místo násilím řídili rozumem a dobrovolným souhlasem, to je životní dílo, tím sloužíme lidstvu. Po stech letech se lidé nebudou říditi násilím… Schopenhauer praví: „Myšlenka, kterou jsme si jasně uvědomili a vyjádřili, jakoby se již uskutečnila: dříve či později bude uskutečněna.““

Williams se rozhovořil o Karlhoffovi, který dokazuje, že Ježíš nikdy nebyl.

„Možná, že to je Verus,“^[148] řekl L. N. „Pokud jsem nepřečetl jeho knihy, nepřemýšlel jsem o tom, zda byl Ježíš čili nic. Jeho důkazy jsou závažné, ale nejsem pro ně ani proti nim… Göthe pravil, že není knihy napsané tak špatně, jako evangelium. Sám dávno cítil, že život Ježíšův je chudě a slabě vylíčen, jsou lepší životopisy: životopis Alexeje, člověka Božího, Sěmjona Stolpnika, Buddhy… Verus říká, že první byly napsány epištoly Pavlovy, čtyřicet roků po narození Kristovu; mluví v nich o křesťanech a o Spasiteli, který vstal z mrtvých. Později, i když počet křesťanů značně vzrostl, vytvořila se legenda o Mesiáši, kázání na hoře, atd. Tacitus píše o křesťanech, ale ani slova o Kristu. Josef Flavius píše dějiny židů pro císaře, píše v nich o křesťanech, ale nikoli o Ježíši. Později bylo v jeho dějinách přidáno místo o Ježíšovi — cítila se toho potřeba — a místo to bylo zjištěno jako podvržené.“

Rozhovořili se o národnostních rozdílech.

„Obyčejný Angličan a obyčejný Rus jsou stejní,“ řekl L. N. „Bezpečně mohu říci: všichni lidé jsou si rovni. Rusové jsou křesťanštější národ, poněvadž o několik století dříve než ostatní národové počali čísti evangelium… Katolicismus je křesťanství nepřátelským.“

„Ale zásluhy reformace nutno uznati,“ řekl Williams.

„Není jich,“ namítl L. N. „Anglikánství jest krok zpět. Jindřich VIII. se chtěl oženiti a podle řádu katolické církve nemohl, nu, tedy si vymyslil anglikánství, a podle jeho přání je všichni přijali. Kde je křesťanství, tam je svobodné… Pronásledováním pravá víra se upevňuje. Jak krásné učení mají tuhle kvakeři a jak je zlaté tele zahubilo! Bellows^[149] s jinými kvakery byli u Alexandra Alexandroviče a prosili ho, aby zastavil pronásledování sektářů.“

„Pište mi z Filipín,“ řekl L. N. na rozloučenou Williamsovi, „co tam budete dělati. Byl u mne z Filipín Mestic, jenž býval před tím gubernátorem na Jávě. Přečetl mé spisy a vzdal se svého úřadu.“

Ještě poznamenávám slova, která pronesl dnes L. N. v různém čase a na různé popudy:

„Dostanu-li list na pěkném papíře, pěkným rukopisem psaný, bývá prázdný; psaní bez pravopisu a špatně napsaná dvě ze tří bývají obsažná, živá.“

„Štangův návrh zemského sněmu se mi zdá býti praktickým…“

„Pro nepěkný článek Lévův jsem obdržel psaní od Kanaďana.“

L. N. vypravoval obsah dopisu a mluvil o tom, kdo je pisatelem: „Člověk divoký jako Indián s peřím a tomahawkem.“

Byl jsem s Williamsem ve škole Alexandry Lvovny. Divil se, jak zajímavé je vyučování podle „Čítanek“, sestavených L. N-čem, jak plynně děti čtou a jak pěkně píší. Ve škole Alexandry Lvovny se děti učí jen pokud samy chtějí. Po německé dresuře, jež je Rusům tak protivná, není v této škole ani památky.

21. ledna 1905

Přijel kníže Těnišev, brjanský zástupce šlechty, zeť Trěpovův, člověk konservativního smýšlení.

Pak přijel obchodník, jenž píše verše; jednu ze svých básní přečetl L. N-či. Vyčítá mu v ní. „Však jste mi ublížil,“ řekl.

Večer vypravoval L. N., jak byl u něho švédský spisovatel, který napsal článek o Strindbergovi a Tolstém, a dodal, že Strindberg jest jako Przybiszewský, psychopat.

Potom předčítal L. N. Čechovovu povídku o myslivci, jenž zápasil se vzteklým psem. Po skončeném předčítání vypravoval, jak na Kavkaze kousl vzteklý vlk jeho psa, který se pak také vztekl; jak na blízku Jesenek pokousal vzteklý vlk poklasného a mužika, u nichž obou potom vypukla vzteklina; jak žena, na jejíhož syna se týž vlk vrhl, ho zardousila: strčila mu do tlamy ruku téměř po loket. Vlk jí pokousal, ale zůstala na živu a žije podnes.

„Nevěřím v Pasteurovo očkování,“ řekl L. N.

(Jistá jasnopoljanská selka mi vypravovala, že její krávu pokousal vzteklý pes a ona ve strachu, že se od krávy nakazila vzteklinou, rozhodla se, že pojede do Moskvy k lékařům. L. N. jí řekl:

„Zbytečně jedeš. Mne kdyby třeba tři psi pokousali, nejel bych.“)

Těnišev vypravoval, že od 5. do 12. ledna nebylo v Rusku vlády, a proto úřady nebyly na nepořádky připraveny. Odsuzoval cara, že nejprve dělnické deputace nepřijal, ale potom, když do ní bylo stříleno, ji přijal.

„To je nedůslednost,“ řekl Těnišev. L. N. přisvědčil.

„Vždyť tihle dělníci,“ řekl potom L. N., „jsou u porovnání s mužiky praví kavalíři, poslední z nich je lépe živ nežli starosta na vsi. Starosta nemá takových bot jako on, nepije čaje s cukrem jako oni.“

N. V. Orlov namítl L. N-či:

„Ano, tak žijí svobodní dělníci, kteří bydlí v továrním bytě. Ale stává se, že dělník s rodinou dostává denně rubl, 25 rublů za měsíc a rodina jeho je sedmičlenná.“

L. N.: „Mužik jde do továrny, zlákán městským životem.“

N. V. Orlov: „Ne vždycky. Zde příklad: půl vesnice pod Moskvou má přiděleno 8 × 40 sáhů^[150] půdy na hlavu.“

Těnišev ještě vypravoval, že slyšel od Trjepova, jak prý petrohradští dělníci litují, že se poddali agitaci studentů a podepsali žádost carovi; a jak dva dny po střelbě do lidu musila policie chrániti studenty před dělníky.

Byla řeč o válce. L. N. řekl:

„Japonci nemají síly, aby přiměli ruskou vládu k zaplacení kontribuce. Kdyby se změnila vláda, uzavřela by ihned mír za podmínek nabízených Japonskem; nyní však vyčerpané Japonsko musí vésti válku ještě nejméně půl léta.“

Japonci žádají Koreu, Sachalin, odzbrojení Vladivostoku a jednu miliardu.

22. ledna 1905

Ráno přijel P. I. Birjukov, jenž byl v Petrohradě a Moskvě. Přivezl zprávu, že by si veřejnost velmi přála, aby L. N. napsal provolání důstojníkům a vojákům, aby nestříleli do svých bratří, jako to učinili v Petrohradě, Rize a jiných městech.

L. N.: „O tom jsem psal již dvacetkrát, to je truismus.^[151] Říkati důstojníkům: „Nestřílejte do svých“, je totéž, jako mluviti kněžím o večeři Páně. Nevěří v ni, neříkají, že to je rozumné, ale následují slov creda, quia absurdum.“^[152]

„Táňa psala o děvčeti, které zemřelo na souchotiny,“ řekl dále L. N. „Obyčejně souchotináři nemívají vědomí blízké smrti; tato však si byla vědoma smrti, vzpomínala na své sestry, neměla strachu a zemřela klidně. V tom právě je pravý život. Liberalismus však odvádí od vnitřní práce, dovoluje, aby se žilo lehkovážně. Liberál se omlouvá tím, že koná užitečnou práci. Těnišev jako zástupce šlechty je členem odvodní komise; pokládá se však za mravnějšího nežli ostatní, říká, že nebude rozmnožovati počet úředníků, t. j. jedná jako kat, který se omlouvá tím, že popravuje méně bolestně nežli druzí kati.“

23. ledna 1905

V Tule stávkují dělníci. Bylo učiněno opatření, aby je nikde nebrali do práce.

L. N. obdržel dopis od Francouze, v němž tento Rusko nazývá le pays malheureux (nešťastná země).

B. vypravoval, že Ilovajckij říkal v jeho přítomnosti nyní právě, že by se měl Mikuláš II. zříci trůnu; že všichni: i Vilém II., i papež, i kníže Trubeckoj radí carovi, by odvolal Kuropatkina; že prý Vladimír Alexandrovič, carův strýc, tomuto hrozil, že jej zardousí, dá-li Rusku ústavu. L. N. k tomu poznamenal:

„Dobře, že Petr I. a Pavel ustanovili posloupnost na trůn. Sice, kdyby nyní zavraždili cara, byla by to pěkná matenice…!“

Řeč přešla na to, jakou úlohu hráli v dějinách ruských carů Preobraženci, pak se mluvilo o děkabristech, že by byli dosáhli svého cíle, kdyby byl býval na jejich straně Izmailovský pluk.

Večer, když jsem ve tři čtvrte na 9 přišel do jídelny, předčítal L. N. Batěnkovův návrh ústavy z r. 1824. Batěnkov proseděl 15 let v samovazbě, car naň „zapomněl“ (úmyslně), posmíval se mu, posílaje mu do vezení perníčky. Ve vězení si Batěnkov uvědomil že duše jeho je svobodná, a rozesmál se tomu, že jej car uvěznil, tak hlasitě, až přiběhla stráž.

P. I. Birjukov přivezl L. N-či od V. V. Stasova dokumenty o děkabristech z tajného archívu. L. N. přečetl některé z nich a řekl:

„Chtěl bych býti mlád, abych se mohl dáti do téhle práce.“

Pak vypravoval P. I. Birjukov L. N-či obsah švédské povídky, jak důstojník, jemuž bylo nařízeno střílet do stávkařů, zastřelil sebe. P. I. Birjukov myslí, že podobnými povídkami dalo by se působiti na důstojníky a vojáky.

L. N. pak namítl, že tímto způsobem se na ně může působiti i opačně, t. j. vpravovati jim, aby trvali při carovi, a že se má přecházeti větší krveprolití menším, t. j. včasným potlačením vzpoury. Nutno probuditi v člověku Boha, to je nejlepší způsob účinkování na někoho.

O sobě řekl dnes L. N.:

„Večer bývám tak unaven a sláb, že nemohu psáti.“

Přijel Andrěj Lvovič z Petrohradu. Přivezl zprávu, že pozbyli Rusové u Mukdenu 10 000 lidí… Grippenberg ujišťuje, že by byl mohl vypuditi Japonce, kdyby mu nebyl Kuropatkin nařídil ústup.

24. ledna 1905

Jak snadno se ve vsích šíří nakažlivé nemoci. Začne-li spála v takové vsi, jako Jasná Poljana, onemocní postupně téměř všecky děti. Bylo by třeba odděleného obydlí, do něhož by se na čas epidemie ubytovaly zdravé děti.

Opět se mluvilo o děkabristech, jak Žukovskij a jiní lidé z jeho okolí nadávali děkabristům padouchů a působili jim různé nepříjemnosti.

„Jejich žádost Mikuláši byla daleko smělejší a důstojnější nežli adresa současné moskevské šlechty,“ řekl L. N. „To byli samí vybraní lidé, jako by byl magnetem přejel povrch hromady smetí a železných pilin, a tyto vytáhl. Mužické vrstvy se onen magnet netknul.“

Potom řekl L. N. P. I. Birjukovu, že má některé umělecké náměty, jež by měl chuť spracovati.

„Mně jsou přece bližší vaše nábožensko-filosofické práce nežli umělecké,“ řekl P. I. Birjukov „Nyní však je ve veřejnosti taková nálada, že vaše nábožensko-filosofické práce nejsou včasné; prostě je přehlížejí, poněvadž jsou naplněni veřejnými věcmi. Nyní se může pozornost veřejnosti k vašim článkům obrátiti jenom vašimi uměleckými pracemi, jež mohou býti reklamou, jako by zahlaholil zvon, a veřejnost si vzpomene, že je na světě Tolstoj, který cosi praví.“

„Vždycky jsem se tak na to díval,“ přisvědčil L. N. „Celý román Vzkříšení jsem psal jen proto, aby si lidé přečtli poslední kapitolu. Mají-li mé umělecké práce nějakou přednost, je to jen ona, že dělají reklamu myšlenkám, jež se do nich vloudí. Za tím účelem chci též v „Kruhu četby“ umístiti drobné povídky pro nedělní četbu.“

25. ledna 1905

Pří snídani L. N. řekl P. I. Birjukovu:

„Anglická kniha (From theology to religion), od níž jsem čekal málo, je zajímavá.“

Při obědě se L. N. tázal co je nového. Odpověděli mu, že ve Varšavě jsou nepokoje, podle ruských novin je tam 130 lidí zabitých. Zamazali ruské nápisy na firmách. Očekávají se nepokoje v Lodži.

„Nemohu necítiti s Poláky, jak jim ubližují,“ řekl L. N.

„Poláci jsou moudrý národ,“ poznamenal P. I. Birjukov.

„Čtu Wallace o darwinismu,“ řekl potom L. N. „Nejapnost je darwinismus!… Podobnost církve s vědou je zarážející. Církev i věda se mají za neomylné a hádají se navzájem, a ne pro něco poplatného, ale pro bezvýznamné maličkosti: o božství nebo nebožství Kristovu (jako by to nebylo jedno!) a pod. Když Serjoža studoval, Strachov mne tehdy osvěcoval, vypravoval mi o čtveru skupenství hmot, (pevném, tekutém, plynném a eterickém). Věřil jsem mu. Pojednou mi Serjoža povídá: „Bogdanov nás učí, že to je všecko nesmysl. Eterické skupenství je právě taková hypotesa jako pomyslná veličina v matematice, bez které se nemůžeme obejíti…“ A tu jsou ještě spory v lékařství: při allopatii existuje homeopatie^[153] atd.“

Večer jsme se sešli: P. I. Birjukov, N. V. Orlov, M. V. Sjasjkovová, V. A. Kuzminská, Andrěj Lvovič, Julie Ivánovna, Sofie Andrějevna a já. Julie Ivánovna řekla, že v novinách je zpráva, že Kuropatkin bude odvolán.

„Tatínku, co soudíš o Kuropatkinovi?“ otázal se Andrěj Lvovič.

„Myslím, že ho nemají odvolávati, jako je vždycky lépe držeti ve službě starého kočího, nežli nahraditi jej novým… Když byl ustanoven, nedůvěřoval jsem mu. Byl za Skobelěva náčelníkem štábu, byl tedy člověk obratný; kdyby však byl dobrým vůdcem pluku, byl by býval náčelníkem oddílu. Kuropatkin jistě četl denník Moltkeho: mají některé společné způsoby… Snad jej nemají rádi, že k němu je nesnadný přístup…“

„Nešťastný člověk, tenhle Mikuláš!“ řekl dále L. N.

„Pobědonoscev mu vnukl, že se nemůže ani na vlásek uchýliti od své moci,“ řekl Andrej Lvovič. „Vlak byl již připraven v Carském Sělu. 9. ledna chtěl car vyjíti, aby promluvil se stávkáři, ale Vladimír a Sergěj Alexandrovičové ho zadrželi.“

„A Nikolaj Michajlovič cara chválil, říkal, že jest blahosklonný, a že se mu velkoknížata podrobují.“ řekl L. N.

„Řekněte Chilkovu,“^[154] poznamenal potom L. N., „aby četl děkabristy. Nebylo nikdy takové organisované síly. Úspěchu neměli pro ruskou dobrotu, pro odpor ke krveprolití.“

Potom předčítal L. N. japonskou pohádku a po čtení řekl, že „všecky jsou špatné“.

O sobě řekl L. N.:

„Ráno se cítím dítětem; když se projedu na koni je mi 40 let, večer jsem starcem.“

Rozhovořili se o Němcích.

„Mám rád prostý lid německý,“ řekl L. N. „Jsou výborní. Pracující lid je všude stejný.“

P. I. Birjukov vypravoval o obyvatelích Kantonu Vand, jak tamější inteligence je s lidem nespokojena, že se nezajímá o politiku, — ne jako v Curychu. Inteligence si přeje, aby lid četl více knih a novin.

Knihovna v Jasné Poljaně je velmi bohatá; obsahuje knihy nábožensko-filosofické nejen ruské, nýbrž i anglické, francouzské, německé, řecké, latinské, hebrejské; méně polských, vlašských, českých, srbských, bulharských, španělských, skandinávských a maďarských. Několik exemplářů jest i z jiných řečí.

26. ledna 1905

K obědu přijel Sěrgěj Lvovič. Vypravoval o tulském okresním výboru, že liberálové z něho vystoupili. Dále sděloval, že podle doslechu dělníci v Petrohradě spálili několik kiosků, ve kterých byly vystaveny podobizny Romanova. Střelba do dělníků 9. ledna udělala z mnohých mírně smýšlejících v jejích řadách revolucionáře.

L. N. řekl dnes o sobě:

„Ubývání mých sil a vzrůstání počtu prací, které bych rád vykonal, má se k sobě v obráceném poměru.“

Mluvilo se o poměru duchoborců ke zvířatům. L. N. řekl něco, jako že „pouštějí zvířata na svobodu, tak má též býti.“

„Duchoborci jsou počátkem nového lidu,“ řekl Sěrgěj Lvovič. „Samostatní, hrdí, Bohem vyvolení jako Israel. Místa, kde nyní žijí (v Kanadě), odpovídají podnebím a polohou Orenburgu. Severní část jest lesnatá, jižní step. „Prince Albert“ je step.“

Potom vypravoval Sěrgějě Lvovič (?), jak duchoborci převáželi Angličana přes řeku, když šly ledy. Když Angličan přistál na druhém břehu, dával jim peníz, nevzali ho, dával celou tobolku, nevzali. Šli s ním dále než kilometr k tlumočníku, a jeho prostřednictvím vysvětlili Angličanovi, že mu posloužili zdarma.

Kdosi poznamenal, že v knize Fieldingově „Duše národa“ stojí, že Birmáni^[155] chovají slepice, ale nezabíjejí jich.

„Alsufier choval všecky koně do smrti, žádného neprodal,“ poznamenal L. N. „Žozja^[156] vypravoval, jak Marie Alexandrovna^[157] má ráda krávy.“

27. ledna 1905

Včera pochválil L. N. článek La Boétievův „Discours sur la servitude volontaire“.^[158]

„To je pozoruhodný článek,“ řekl, „a v dějinách literatury se o La Boétieovi praví, že to napsal pro cvičení, pro krasořečnění.“

Dnes L. N. chválil knihu Carpenterovu „Civilisation its cause and cure“^[159] a pravil, že Carpenter je smělý myslitel, a přečetl mi z oné knihy stať o lékařství.

Brzy potom řekla S. A.:

„Vyplením myši.“^[160]

„A já přeložím Carpentera,“ řekl L. N.

V ložnici L. N-če stojí past na myši. L. N. odnáší myši, které se do ní chytí, do Čapyže, starého dubového lesa, vzdáleného od domu přes 150 kroků.

„Vždyť se vrátí,“ řekla jednou S. A.

„Ne, to jsou jiné,“ odpověděl L. N.

Dnes se mluvilo o rusko-japonské válce.

„Následkem této války, bude sblížení Západu s Dálným východem,“ řekl L. N.

„Již nyní jsou v mnohých hostincích čínští kuchaři,“ poznamenal Andrěj Lvovič.

„Evropané jistě tíhnou do Číny,“ řekl L. N.

K otázkám P. I. Birjukova vypravoval L. N. o své cestě po donských stepích.

„Silnice tvrdá, rovná jak macadam,^[161] a po stranách stříbřitá stepní tráva; tu a tam keříky plané višně… Jak rozkošné jsou stepi s tou stříbřitou travou!…“

O svém přesídlení do Kazaně (ve věku 13 let), vypravoval L. N.:

„Když jsem jel do Kazaně, měl jsem s sebou osm svazků Dumasova románu „Monte-Christo“. Dobře jsem mohl čísti, oči mladé, dobré… Ani cesty jsem neviděl…“

Sěrgěj Lvovič se ptal po své knize povídek Anatola France a co v ní je pěkného. L. N. přečetl jen jednu z nich. Vypravoval obsah povídky Crenquebil, kterou chce zařaditi do „Kruhu četby“.

L. N. chválil překlad jeho dopisů, pořízený Adolfem Hessenem v „Deutsche Rundschau“.

Rozhovořili se o ruských sektářích.

„Skorochodov se vyjadřoval příznivě o Chlystech,“^[162] řekl L. N.

„To je historické faktum,“ poznamenal P. I. Birjukov, „že ruští sektáři nikdy nepovstávali se zbraní v ruce: ani Rozkolníci, ani Štundisté, ani Duchoborci. Všichni snášeli trpělivě pronásledování jako Pavliciáni.“

L. N. vzpomněl opět historie Simeona, jenž vyhlazoval Pavliciány a potom se stal sám Pavliciánem.

29. ledna 1905

Ráno tu byl Gruzin Michajl Kajchosrovič Kipiani, který přijel, aby vypravoval L. N-či o hnutí v gruzinském lidu. Co vypravoval, vše jsem poznamenal a poslal do „Svobodného Slova“, v němž pak vyšel (v č. 16.) článek „O gurijském hnutí“. Obsahoval toto:

„Pod názvem Gurie se obyčejně míní Ozurgetský újezd Čínské gubernie. Zde právě povstaly nepokoje, které přivodily zakročení vojska, vedeného generálem Alichanovem.

Nepokoje počaly pro krajní stísněnost rolníků na orné půdě, uchvácené statkáři, kteří neobyčejně zvýšili nájemné. Statkáři dostávají polovinu, někdy dokonce dvě třetiny úrody.

Za takových podmínek vzniklo mezi Gurijci přede dvěma léty nové, svérázné hnutí. Většina rolníků (Gurijců je všeho všudy 160 000) se smluvila, že nebudou najímati ani obdělávati panské půdy, to pak mělo za následek, že půda ta již dva roky leží ladem. Malí statkáři se připojili k rolníkům a sami orají, stejně někteří kněží, ale vyšší kněžstvo to nese nelibě.

Zároveň se Gurijci usnesli, že nebudou loupežiti, krásti ani lháti; nebudou se obraceti o pomoc k policii a choditi k soudům, proto pak se budou zdržovati činů, do nichž by se soudy a policie mohly vkládati, kdyby však se podobné věci přece staly, že je vyšetří sami. Zvolili si desátníky, setníky, tisícníky a ti volí soudce (tří na jednu vesnici).

Dříve Gurijci sami pálili kořalku primitivním způsobem, a poněvadž daň z kořalky je vysoká a výroba se povoluje jenom při zdokonaleném postupu prací při ní, pálili ji potají a podpláceli úředníky, aby na ně zavřeli oko. Nyní však, kdy se rolníci usnesli, že nebudou lháti, nemohli již podobným způsobem klamati, odvezli destilační kotle na celní úřad a řekli, že již nebudou kořalky vyráběti, poněvadž ji sami přestali píti, že si však přece několik kotlů ponechali, aby mohli vyrobiti kořalku pro 70-80-leté starce, kteří jí uvykli.

O důležitých věcech rozhodují Gurijci společnou dohodou na lidových shromážděních, jichž se účastnívá až 5 000 osob.

Ženy chodí do shromáždění a jsou společného jednání účastny stejně jako muži. Nyní praví Gurijci, že ženiti se mají z lásky, ne však pro peníze, a oněm, kdož dostali se ženou věno, bylo dáno na uváženou, aby je vrátili rodičům. 23 muži tak učinili. Bylo jim však řečeno: dají-li rodiče dceři sami ze své vůle vybytí, nechť si je vezme.

Děti chtějí vychovávati v odporu k vraždě.

Své zloděje soudí Gurijci sami. Zloději musí obcházeti s ukradenou věcí nebo dobytčetem celou vesnici a doznávati, že to ukradli, kradené ovšem navrátí.

Úřady, gubernátor, hrozí jim spustošením, vystěhováním. Posílají na ně vojáky, ale rolníci je přijímají přátelsky, hostí je, říkají jím „Vy jste naši bratří“, a vojáci vidí, že lidé ti se domáhají pravdy a jiným nic zlého nedělají. Když do nich vojáci stříleli a zabili tři z nich, řekli jim celým sborem: „A nestydíte se stříleti?…“

K vyslanému vládnímu úředníku Sultan-Krym-Gireji zachovávali se Gurijci velmi dobrosrdečně a poukázali mu na celou řadu svých potřeb…“

Naslouchaje vypravování Kipianiho, otázal se N. V. Orlov:

„Máte radost, L. N-či, že jsou to vaše názory?“

„Ano, to se projevuje zdravý smysl lidu,“ odpověděl L. N.

Večer, když byl Kipiani již odešel, říkal L. N. o něm, jaký je milý, jak pěkně vypravuje, jak ho to zajímalo, ačkoliv právě v tu dobu L. N. nebyl v dobré míře, nebylo mu dobře, nespal v noci, — bolela ho játra. Když jsem mu ráno přišel oznámiti příjezd Kipianiho, řekl mi, že je podrážděn, chce se mu pracovati a dodal:

„Zbylo málo času.“

Ale vypravování Kipianiho odvedlo jeho myšlenky.

Kipiani říkal, že od Kutaisu po Irkutsk není vězení, v němž by nebyl pobýval za své 12-leté vazby.

„To je roztomilý lid, tihle Gruzíni,“ řekl L. N., „jsou moudří, mírní i dobří jako Nakašidze.^[163] Nejsou šetrní, mají rádi přepych… Musí se zapsati, co mluvil. Ovšem poznamenal, že prozrazení organisace by jim mohlo uškoditi… Žádný Bellami^[164] to nevymyslí tak pěkně, jak oni to nyní uskutečnili: podle Krista mají nyní přebudovaný celý život.“

V denníku toho dne zapsal L. N.: „Ráno byl u mne od Nakašidze milý člověk, Kipiani, jenž vypravoval zázračné věci o tom, co se děje na Kavkaze: v Gurii, Imeretii, Mingrelii, Kachetii. Lid se rozhodl, že se osvobodí od vlády a bude se spravovati sám. Dušan vše zapsal. Bude se to musit vyložiti. To je veliká věc.“

„Přišlo právě děvče,“ řekl potom L. N., „na pohled prosebnice. Odevzdala mi dopis: „Jsem nevzdělané děvče, zdědila jsem 100 000, co mám dělat?“ Hned půjdu k ní, to je velmi zajímavé…“

„Obdržel jsem hektografovaný článek Škarvanův o Slovácích,“ řekl mi L. N., „četl jsem jej, je velmi pěkný. Také Chelčického jsem dostal. Všecko poslal Ivan Ivánovič. Tuhle je Škarvanův článek. Ivan Ivánovič mi ho poslal přečísti, chce jej vytisknouti…“

M. V. Sjaskovová vypravovala s politováním o jedné ze svých známých, že stále myslí na smrt.

„To je dobře, mysliti na smrt,“ řekl L. N.

Andrěj Lvovič odjel. Sěrgěj Lvovič mu řekl, proč bere s sebou tolik zavazadel. „Pošli si to jako zboží, bude to aspoň o 10 rublů lacinější.“

„Ne, vezmu vše s sebou třeba do Moskvy, nebudu to přebalovati. Co pak je to o nějaké tři ruble víc!“

„Tři ruble jsou velké peníze,“ řekl zamyšleně L. N.

Louče se s Andrějem Lvovičem dával mu L. N. různé rady a výstrahy.

Dva námořníci z loďstva Rožděstvěnského píší L. N-či, že četli na lodi evangelium, pochopili, že křesťan nemůže býti vojákem, a odepřeli jíti do války. Vrátili je do Kronštadtu a dali je do vyšetřovací vazby. V dopise prosí, by jim bylo vymoženo dovolení, by směli čísti evangelium, jež jim vzali.^[165]

30. ledna 1905

Dnes přijel Charles Salomon.^[166] Večer, po obědě se ho L. N. zeptal:

„Nu, co je u vás ve Francii nového?“

„André,^[167] udávání důstojníků, kteří vychovávají své děti v katolickém duchu…“

„Tady máte fraternité, egâlité!“^[168] řekl L. N.

„Nečetl jste o Sivetonovi?“^[169] otázal se Salomon.

„Nečtu novin,“ odpověděl L. N.

„Před rokem jste je dokonce mnoho četl,“ poznamenal Salomon. „Pamatuji se, že jste pro noviny i do Tuly jezdil.“^[170]

„Bylo mi tak příjemno, když jsem přestal čísti noviny, jako když jsem zanechal kouření,“ řekl L. N. „Nyní pak, slyším-li o novinách, je mi, jako bych vdechoval kouř z cizí cigarety. Když jsem sestavoval „Kruh četby“, byl jsem tak povznesené mysli, a to mne odpudilo od novin, přestal jsem je čísti…“

Kruh četby bude míti ten význam, že poukáže na spisovatele,“ řekl dále L. N. „Jako u vás ve Francii, Lamennaise a La Boétieho jistě málo čtou. Jak je nápadná podobnost Lamennaisa a Mazziniho…! Mazzini přešel od revolučního anarchismu ke křesťanství; Lamennaise od katolictví, od křesťanství k revoluci.“

„Mazziniho neznám,“ řekl Salomon.

„Je pěkný anglický životopis Mazziniho,“ řekl L. N. „Co je nového, pěkného ve francouzské literatuře?“

„Bratří Marguerittové jsou skvostní,“ odpověděl Salomon. Potom jmenoval nějaké básníky, kteří píší prostě, jasně, zanechali dekadence.

„Ale u nás zkvétá,“ poznamenal L. N.

„Ženevská Společnost Rousseauova vydává jeho korespondenci,“^[171] sděloval Salomon.

„Není pěkného životopisu Rousseauova,“ řekl L. N., „v oněch, jež jsou, se lecčehos nedostává. Musí se vyložiti, proč se zabýval sám sebou k stáru, odkud jeho malomyslnost… Byl důstojnější nežli Voltaire, jenž se snižoval před Bedřichem, před Kateřinou. Tím velice chyboval. Psal dějiny, v nichž vychvaloval Kateřinu, líčil ji takovou, jakou nikdy nebyla…“

O jiných francouzských spisovatelích řekl L. N. odpovídaje k otázkám Salomonovým:

„Maupassant píše, jako by mluvili samí jeho hrdinové, — jako Dickens… Rousseau fait du stile, Voltaire méně, Diderot ještě méně… Pascal se mi líbí.“

V 8 hodin večer, když jsem se vracel od nemocného, setkal jsem se u vrat domu s bledým, as 25-letým člověkem.

„Mohu viděti L. N-če?“ otázal se mne. „Mám osobní prosbu k němu. Prosím vás, odevzdejte mu tento dopis.“

„Ach, to je opět onen pekař!“ zvolal a vyšel k němu. Vrátiv se, řekl Julii Ivánovně:

„Chcete se s ním seznámiti?“ a podal jí navštívenku odevzdanou oním člověkem, na níž bylo napsáno „Nil Divoký“.

„Opět tu byl!“ zvolala Julie Ivánovna. „Co pak vám chtěl?“

„Ptal se, jak se má státi dobrým spisovatelem. Myslím, že je duševně chorý.“

Při večerním čaji vypravoval L. N. Salomonovi o gurijském hnutí. Zdravý smysl přivedl lid k anarchistickému způsobu života, pravil. Pak se mluvilo o válce.

„Je mi divno, že moji synové jsou proti vlastenectví,“ řekl L. N. „Já, přiznávám se, vlastenecky cítím, právě jako cítím rodinně. Pád Port-Arthuru mne bolel. Plně chápu Gagarinovou, jež od té chvíle, co o tom v novinách četla, novin nečte.“

Zmíniv se o Gagarinové, dodal L. N.:

„Ucházel se o ni Alexandr II. Turgeněv mi řekl, že byl právě u ní, když k ní přišel Alexandr.“

Salomon: „Ruští emigranti se těší ze ztrát ruských vojsk. C’est incompréhensible, irritant pour nous. (To je pro nás nepochopitelné, dráždí nás to). Nechápu jich.“

L. N.: Mají postupovati přímo proti vládě, oni však nejen že nejsou proti válce, ale ještě sami jdou do války… Nedávno jsem viděl, jak psi vyplašili zajíce, přál jsem si, aby ho nechytili, kdybych však byl lovcem, štval bych ho… Máša se do mne pustila, že jsem řekl, že raději měli Port-Arthur vyhoditi do povětří, nežli jej dáti Japoncům. Jdu-li na vojnu, musím být odhodlán obětovati se pro věc, jíž sloužím. Ti, kteří se těší z porážek, mají působiti proti státu přímo, nikoli skrze ztráty národa. Hledám přirovnání.“

„Je to tak,“ pokračoval L. N. po krátké pomlčce, „jako kdyby člověk, jedoucí v kočáře, bil jiného, v druhém kočáře jedoucího, a ten teprve by nabil kočímu prvního. Proč se nevypořádal s kočím sám? Jak pak si můžeme přáti, aby trpěl a hynul lid? A jak by mohla porážka ve válce dohnati vládu, by se vzdala své moci? Cítím zlost a smutek,“ dodal L. N.

„Ale po Krymské válce přec byly reformy?“ namítl Sěrgěj Lvovič.

„Ta se skončila smrtí Nikolaje Pavloviče. Reformy způsobil nový panovník.“

Mluvilo se o tom, že Lev Lvovič dostal audienci u cara a půldruhé hodiny s ním hovořil; navrhoval mu, aby svolal zemský sněm, a poukazoval na to, že nyní vládne Trěpov. Car odpověděl, že nyní, pokud trvá válka, není čas svolávati sněmu.

„Škoda, že nezná Štangeova návrhu, v němž se právě uvádí, že nyní je na čase svolati sněm, aby se rozhodla otázka uzavření míru. Kdyby byl svolán sněm, měl by car oporu. Sněm by mohl válku ihned zastaviti, a ustanoviti přijatelné podmínky míru. Vláda by mohla Japoncům říci: Nepřijmete-li našich podmínek, budete míti co dělat s celým ruským národem.“

„Četl jsem v této době,“ řekl L. N. dále, „v New Book of Kings“ o šíleném Karlu II., jenž vládl Anglii 53 let, a Dawidson-Morrison o něm vypravuje, že po svém sešílení vládl málem lépe nežli při zdravém rozumu… Také jsem četl Tainův „Origine de la France contemporaine“. Nesouhlasím docela s jeho tvrzením, že zásady revoluce byly lživé, poněvadž se neuskutečnily: neuskutečnily se proto, že byly prováděny násilím. Vždyť se k nim nyní vracejí; postupné daně, odluka církve od státu…“

„A Micheleta^[172] jste četl?“ otázal se Salomon.

„Dávno jsem ho četl,“ odpověděl L. N. „Michelet, Macaulay^[173] ani nesdělují všech historických faktů, nevyčerpávají jich, a zároveň nejsou umělci…“

„Jak jsou si podobni Karel I., Ludvík XVI. a Mikuláš II.,“ pokračoval L. N. „i poměry jejich vlády si jsou podobny. Táž slabost, nerozhodnost, poloviční jednání… Ludvík nevěděl, má-li věřiti Mirabeauovi. Brzy mu věřil, brzy ne.“

L. N. prosil Salomona, aby se přeptal u Vališevského, zda se zakládá na pravdě vypravování o tom, že Kateřina zemřela na lodi, zrobené z trůnu polských králů.

Vše to mluvil L. N. takovým hlasem, že jsem měl dojem, že cítí bolest v játrech. Po celý večer byl obzvláště hovorný a často těkal od předmětu k předmětu. Mluvil tišeji než obvykle a téměř výhradně se Salomonem. Salomon mluvil většinou francouzsky; L. N. odpovídaje mu, začínal francouzsky, ale brzy přecházel do ruštiny.

Sěrgěj Lvovič řekl, že by se měly v Kruhu četby označiti prameny, z nichž bylo čerpáno.

L. N.: „Co jsem vzal z Pascala, z Lamennaisa, mohu označiti, ale co z Emersona, nikoliv.“

S. L.: „A z Talmudu?“

L. N.: „To jsem bral ze sborníků. Soupis pramenů je ostatně sestaven.“

S. L.: „Jest v něm uvedeno i vydání knih?“

L. N.: „Ne.“

S. L.: „I to by se mělo označiti.“

Když dnes vyšel L. N. ze svého pokoje, řekl mi, drže v rukou výpisky z Chelčického:

„Četl jsem ho včera a poznamenal si některá místa.“

Pak u stolu se zeptal A. Kuzminské:

„Umíš psát?“

V. A. se zarazila.

„Jak by ne, umím.“

„Ale rychle dovedeš? Četl jsem Carpentera, tak pěkně píše! A budu ti diktovati rusky pro Kruh četby.“

„Dnes jsem ležel a myslil jsem, že napíši Gurijcům, Nakašidzemu,“ řekl dále L. N., „že to je důležité, co dělají, aby pokračovali…“

„Článek o Slovácích jste přečetl?“ otázal jsem se L. N-če.

„Čtvrtinu. Článek je pěkný, jen že je až příliš vychvaluje. Je mnoho Slováků?“ zeptal se mne L. N. „Mísí se s Maďary? A kolik je Čechů? Ve Vídni je prý mnoho českých služek. A kolik je Rumunů, Nemců, Židů? A mají tito své poslance na sněmu?“ dával mi L. N. otázky, podivuje se mým slovům, že ve Vídni je Čechů 320 000 a že se germanisují.

Vypravoval jsem, jak rakouská vláda kladla železnice převahou německými zeměmi, jak povzbuzovala průmysl v německých městech, čehož následek byl, že tam proudilo dělnictvo a továrníci slovanští, kteří se pak poněmčovali.

„Vždyť tento národnostní zápas působí vláda,“ řekl L. N. „Když se jen pomyslí: nebýt vlády, bylo by mravní soupeření národů a pomísení jich na hranicích. Podivno, že Maďarsko, jež bylo částí Rakouska a všecka tato pronásledování zkusilo na sobě, působí stejná utrpení svým národům… Podivuhodno, že se drží Rakousko, země s tolika různými národy. Již na počátku devatenáctého století mu předpovídali konec. Podivuhodná houževnatost!“

„Kdyby u nás Gruzíni nabyli vlivu na ruský život,“ řekl dále L. N. „budiž! Ale k Židům a Arménům není toho cítění, spíše nedůvěra. Rozmlouváme-li s nimi, mlčíme, nechceme jim projeviti svého cítění, abychom jich neurazili. Je v nich cosi odpuzujícího, co se v nich nahromadilo, jednak, že mnoho vytrpěli, jednak… (dále jsem neslyšel)… Židé jsou smělí! Dostanu-li od nich psaní, poznám je z prvních řádků…“

Řekl jsem, že v Uhrách, jak žid vyjde z tísně, hned počne utlačovati jiné. Jejich tisk rozdmychuje národní nepřátelství.

„U nás tvoří revoluční živel,“ řekl L. N. „Stále víc a více se mi revoluce protiví,“ pokračoval. „Židy dráždí „čára usedlostí“, a oni praví, že jim leží na srdci blaho Ruska, blaho ruského lidu. Ničeho jim není po ruském lidu… Je něco, proč jich nemají rádi.“

Ještě jsem řekl, že v Americe je 1/4 milionu Slováků.

„A nepřestávají se stěhovati do Ameriky?“ otázal se L. N.

„Ne, naopak, vystěhovalectví to roste v posledních letech. Kdyby jim tak ruská vláda nebo veřejnost učinila přístupnou Sibiř,“ řekl jsem.

L. N.: „Musí tam sami vypraviti své vystěhovalce, na příklad do jižní části Altaje, do Minusinského újezdu.“

O půl jedenácté, při čaji, mne L. N. požádal, abych mu přečetl životopis Chelčického.

„Velmi pěkně podáno,“ řekl, když jsem dočetl. „Kdo to psal?“

„Janáček“.^[174]

„Přepište to, ale musí se opraviti ruština. To je podobnost osudů Chelčického a Laotse: životopis obou není znám a oba hlásali vznešené náboženské učení. O Chelčickém se nevědělo do poloviny minulého století, ve slovnících nebylo o něm zmínky.“

Předčítal jsem L. N-či Chelčického životopis, překládaje rovnou z češtiny. Překládal jsem těžce a se zastávkami. L. N. trpělivě poslouchal, ač bylo zřejmo, že se cítí znaven a churav a s velikým zájmem sledoval četbu, tázaje se na slova, jimž nerozuměl.

Dnes obdržel L. N. od I. I. Gorbunova první stránku Kruhu četby na zkoušku (na vzorec písma).

1. února 1905

S. A., jež přijela dnes ráno z Moskvy, vypravovala, jak jí říkali, že prý car ke Lvu Lvoviči v audienci pronesl: „Váš otec je veliký člověk, ale zároveň blouznivec, na příklad pokud jde o půdu.“

Julie Ivánovny došel dopis od Alexandry Lvovny z Petrohradu, v němž popisuje audienci Lva Lvoviče. Car mu řekl, že je spokojen, že přijal deputaci dělníků, s nimiž zaplakal, že zemský sněm se musí svolati, ne však nyní, pokud trvá válka. Také řekl, že kdyby neměl státních starostí, byl by nejšťastnější člověk. L. N. se mu zmínil o vegetariánství, o lihovinách, o tabáku a slíbil, že mu pošle svou práci o hygienické životosprávě.

„Jsem rád, že mu řekl Leva, aby zanechal kouření a pití,“ pochvaloval si L. N. „To je důležitá věc. Zanechá-li toho, učiní dobře. Po něm by přestali píti a kouřiti dvorní důstojníci atd. Car obchoduje kořalkou,“ dodal s nevolí, „to ho snižuje v očích lidu.“

O svém bratru Michajlovi řekl car L. N-či, že nepije ani nekouří.

V řeči došlo na Marii Lvovnu a Natalii Leonidovnu.^[175] S. A. poznamenala, že je u nich v Pirogově hrozně nudno. „Já bych se tam oběsila, nemohla bych tam žíti,“ řekla.

„A já jim závidím,“ pronesl L. N. „Tam je ticho, kdežto zde je věčný ruch. Včera byl jediný den, že nikdo nepřijel.“

„Nu a dnes také,“ namítla S. A.

„Dnes jsi přijela ty,“ odpověděl L. N. „Očekáváme Sášu. Stálý neklid.“

S. A. zařazuje každé dva měsíce do knihovny knihy a brožury, jež L. N-če za tu dobu došli. Nakupí se jich 100 až 200. S. A. je vpisuje do seznamů. Dnes se L. N-če zeptala, co má s brožurami dělat, zapisovati každou zvlášť se jí nechce. L. N. jí poradil, aby položila zvlášť anglické, francouzské, německé, srovnala je podle letopočtu a pak je zapisovala.

Když L. N. zahlédl mezi brožurami jednu spiritistickou, vypravoval anekdotu, jak se na spiritistické seanci panské ztratil rubl. Příštího dne řeklo medium, že prosí, ač-li nikdo ničeho nenamítá, aby mu ten rubl ponechali.

Dnes napsal L. N. dopis I. P. Nakašidzeovi o gurijském hnutí. Večer se otázal Julie Ivánovny:

„Dopis Nakašidzeovi jste odeslali?“

„Ne, špatně se otiskl, ještě je v lisu.“^[176]

„Psal jsem včera Kipianimu,“ řekl jsem. „Nechal mi svou petrohradskou adresu, a prosil, abych mu napsal, jak se vyslovíte o Gurijcích.“

„Škoda, že jste mi toho neřekl včera,“ poznamenal L. N. „Napsal jsem mu, že vypravuji o nich s nadšením a jsem znepokojen. V Petrohradě se o nich dovědí. Kipiani bude tam o nich vypravovati. Jenže inteligenti neocení toho hnutí, v nich to nevyvolá hlubokého dojmu. Něco jiného jsou manifestace na ulicích Petrohradu…!“

„Jako s duchoborci: inteligence hnutí toho neocenila,“ poznamenal jsem.

„To je zajímavé,“ pokračoval L. N., „inteligenti jdou v mravních požadavcích až do krajnosti: neplatí daní, zříkají se peněz, odmítají vojenskou povinnost, ale nevytrvají. Lid však si staví požadavky prostřední míry, jako Gurijci, s nimiž jdou i ženy, ale vytrvají.“

„Až se duchoborci dovědí o Gurijcích, budou litovati, že se vystěhovali,“ poznamenal N. V. Orlov.

Později řekl L. N.:

„Crosby píše, že ho Kenworthy^[177] napadá, poněvadž překáží rozšíření jeho knih v Americe. Má stihomam jako Rousseau. Začal rozepři s Maudem,^[178] pohádal se s Čertkovem. Jenom mne nechává na pokoji, nevykládá mi ničeho ve zlé.“

V 10 hodin večer šel L. N. na procházku. Věda, že je ve vsi vzteklý pes, šel jsem za ním, vzal s sebou hůl a sledoval jsem jej ve vzdálenosti padesáti kroků. Vraceje se, spatřil L. N., že za ním někdo kráčí, zastavil se, a když jsem ho došel, dal se se mnou do řeči. Řekl, že poznamenal z Chelčického některá místa pro Kruh četby, ale že by bylo dobře, kdyby se uvedla slova samého Chelčického.^[179] Oba teksty však se nemohou tisknouti. Potom se mne otázal, kolik máme případů sebevražd, sešílení, s jakými nemocemi ke mně do ambulatoria přicházejí nejčastěji.

„Tuhle je něco o begaismu,“ řekl. „Nabubřelé. Podívejte se a hned uvidíte, co to je.“

2. února 1905

Před obědem ke mně L. N. zaskočil do ambulatoria, otázal se dvou nemocných co jim chybí a odkud jsou a za 2-3 minuty odešel.

Dnes S. A. zapisovala na jednotlivé lístky brožury, jež L. N. oddělil jako důležitější.

Přijel I. K. Diteriks. Vypravoval, že jeho sestra, A. K. Čertkovová mu píše z Anglie, že je skličují zprávy Ruska. Jeho příbuzní v Tule, lidé konservativní, nadávají Japoncům, nenalézajíce pro ně jména, praví, že je nutno všecky je vyhubiti, ale v poslední době počali láti i vládě.

„Nadává se nyní všeobecně. Je to nakažlivé, máme si dáti pozor,“ řekl L. N.

„Čtete Courrier Européen?“ zeptal se mne L. N. „Je tam článek o odluce církve od státu v Japonsku. Siogun nadržoval buddhismu a pronásledoval šintoism. Když však Mikado — je podle šintojské víry následníkem bohů — zvítězil nad siogunem, jal se podporovati šintoism a pronásledovati buddhismus. A buddhismus jest přece hluboké mravní učení, kdežto šintoism je modloslužba. Tohle vůbec není ke cti vašim Japoncům,“ řekl L. N. Diteriksovi, jenž vychvaloval Japonce.

„Také je tam článek o islámu,“ pokračoval L. N. „o ulemech,^[180] kteří se sdružují ve spolku, aby působili proti vlivu vykonávanému slabým sultánem… Od ulemů nelze ničeho očekávati, ale begaism má budoucnost… Kalif zastupuje proroka, mikado je náměstkem bohů, my máme ostatky, cara, katolíci papeže… Jak mohou vzdělaní lidé tohle všecko snášeti!… Můj známý měl pravdu, když řekl, že jest lehko umírati — odcházíme z tohoto světa bláznů…“

I. K. Diteriks vypravoval o Kuropatkinovi, že vyhnal ze Zakaspického kraje všecky Poláky, kteří byli zaměstnáni u dráhy, a všecky Židy, a Arménům odňal vojenské dodávky. Má své oblíbence mezi důstojníky. Potom vypravoval I. K. Diteriks o mohamedánských národech, žijících v Turkestaně, jak jsou pravdiví, poctiví, nelhou, nepomlouvají se, Rusové však jsou opakem toho. Pak jeden z jeho známých slyšel v Petrohradě, že prý dělníky, ustanovené do deputace k carovi vzbudili v noci, oblékli je a odvedli na policii, odtud teprve k carovi. Car je přijal jsa bledý, se zkřivenou tváří, vyňal listinu, přečetl z ní řeč, obrátil se a odešel.

Julie Ivánovna řekla, že zemský sněm bude jistě svolán.

L. N. na všecky tyto řeči nepronesl ničeho.

Vypravoval jsem L. N-či o Nemravovi, jenž na Moravě odepřel vojenskou službu. L. N. byl silně dojat. Přesně se na jeho slova upamatovati nemohu, ale smysl jejich byl, že lidé jako Nemrava, kteří chtějí vyplniti jenom vůli boží, prokazují lidem nejvíce dobrého.

3. února 1905

Dnes L. N. schválně zašel do mého pokoje, aby se poptal po mých záležitostech.

Přijel Ch. N. Abrikosov. Mluvil s L. N-čem o své svatební cestě předem stanovené. Zrazuji mu cestu do Janova a radím, aby jel raději na Jaderské pobřeží k Slovincům a Charvátům. L. N. mou radu schvaluje.

4. února 1905

„Jak je vám? Jak jste jen mohl zatajiti chřipku?“ zeptal se mne dnes L. N. laskavě.

Po obědě jsem vypravoval L. N-či, že Courrier Européen přináší zprávu o příjmech velkoknížete Vladimíra Alexandroviče, jemuž prý říšská pokladna vyplácí šest milionů franků ročně, mimo to má vlastních důchodů 70 000. Všichni Romanovci, nepočítaje v to cara (jest jich 30) dostávají ze státní pokladny 60 milionů franků.

„To jest již přibájeno,“ poznamenal L. N. „Courier Européen zveličuje nedobré v Rusku. Jsem toho prost, abych mohl pociťovati nevoli při čtení takových věcí a abych se zajímal o politiku,“ řekl L. N. usmívaje se radostně. Bylo patrno, že nečtení novin mu skutečně poskytuje něco pěkného.

„Dostal jsem zahraniční pas,“ sděloval Ch. N. Abrikosov.

„Jeďte, vážně, do slovanských zemí,“ řekl L. N.

„Lízinka (tchýně Abrikosovova, neteř L. N-če) bude proti tomu, ale vy přece jeďte jenom tam. Italie, Riviera — to všecko je otřepané. Kdežto zde jsou nová místa, uchovaný lid, zajímavý. Na vašem místě bych jel tam. Jsem vděčen Dušanu Petroviči za vše, obzvláště za to, že nás poučuje o Slovanech. Nám Rusům, vyjma slavianofily, kteří to odborně studují, jest o Slovanech málo známo, a musíme se ptáti, kolik jich je, kde žijí atd. Všecko, co o nich vím, je to, co obsahuje Králodvorský rukopis, a ten je padělaný. Ale myslil jsem si to hned od počátku, právě jako „Slovo o pluku Igorovu“. To je zbásněno homerovským, epickým způsobem… Ani Nibelungy se mi nelíbí, nejsou poetické. Ale starodávné byliny mám náramně rád: Dobryňa, Sadko, Mikula Sjeljaninovič, Ilja Muromec…“

Potom L. N., jenž dosud stál, usedl ke stolu a přešel v rozmluvě na Dickense. Pravil, že ho čte s velikým zájmem, pohnutím, s radostí téměř naivní, zejména místa, kde líčí Dickens děti. Se smíchem vypravoval L. N. podrobně některá místa z Dickense. Julie Ivánovna s ním chtěla sděliti pokračování Dickensova románu, který L. N. právě čte, leč L. N. ji zarazil prose, aby nevypravovala, čeho dosud nečetl.

„Tam sedí (Dickens) v mém pokoji, čeká na mne. To je tak hezké!“ řekl L. N. „Má rád slabé a chudé a všude pohrdá bohatými. Podivno, často líčí zloděje. V jedné povídce zlodějka stahuje chlapci čepici a při tom se zamotává do jeho vlasů. Bere nůžky, chce mu vlasy ustřihnouti, ale neudělá toho, poněvadž si vzpomíná na kadeře svého syna, pokud byl hochem.“

Z Tuly přivezli poštu. Dvanáct poukázek na doporučená psaní, přes dvacet obyčejných dopisů, a stejný počet zásilek pod křížovými páskami.

„Za mlada mi bývala pošta příjemná, nyní nikoliv, spíše se bojím, že mi přinese nepříjemné zprávy,“ řekl L. N.

V noci měla přijeti Alexandra Lvovna spolu s tetou a sestřenicí. L. N. a V. A. Kuzminská se rozhodli, že jim pojedou naproti. Usuzovali spolu, kolika saní bude třeba, kolika kočí a pod.

L. S. byl. Alexandře Lvovně dvakráte naproti. Vlak se zpozdil. Pozdě v noci přijely T. A. Kuzminská. M. A. Erdeliová a Alex. Lvovna. Přivezly zprávu, že velkokníže Sěrgěj Alexandrovič byl zabit pumou o 3. hodině odpolední v Kremlu. Mimo Sěrgěje Alexandroviče byli zabiti: kočí a mimojdoucí dívka. V soudní budově byla rozbita všecka okna. Alexandra Lvovna vypravovala, že současně s ní jeli ve vlaku studenti, kteří se z této vraždy radovali, a pravili, to že je počátek revoluce.

Zpráva ta L. N-čem zachvěla. Způsobila mu přímo fysické utrpení.

„Co pak se zlepšilo po smrti Alexandra II.?“ řekl. „Jsou a byli Trěpovové, kteří vinníky vyslídí, zatknou a pověsí, a to je vše.“

Alexandra Lvovna vypravovala, že Lev Lvovič napsal carovi druhý dopis, na který čeká odpověď. Car s ním je zajedno, a L. S. doufá, že jeho odpověď bude míti pro blaho Ruska ohromný význam.

„Car je se všemi zajedno,“ řekl L. N. „Někdo mi vypravoval, že byl u cara Pobědonoscev a on mu pravil: „Jsem s vámi za jedno.“ Pak přišel Witte, — car řekl i jemu: „Ano, jsem s vámi zajedno.“ Byla přítomna carova žena a povídá mu „jak pak jsi s ním zajedno? Vždyť mluví opak toho, co Pobědonoscev.“ — „Jsem i s tebou zajedno,“ řekl car.“

„Všichni ho poučují, poučuje Leva, Stachovič… a sami si nedovedou ničeho udělati, ani samovar postavit,“ řekl dále L. N.

T. A. Kuzminská vypravovala o Gaponovi.

„Jeho dopis carovi je nabubřelý, farizejský, protivný,“ řekl L. N.

„Car řekl Levovi, že ho deputace dělníků dojala.“ poznamenala Alexandra Lvovna.

„Car neměl deputaci dělníků přijmouti.“ řekl L. N. „A deputace neměla k tomu ani práva: což ji posílal 100-milionový národ? Po ní se mohly dostaviti deputace drožkářů, a pak ještě někoho a ty všecky by měl přijímati?! Pro to jsou jisté formy: car má svá zřízení, jejichž prostřednictvím se může dovídati, jaká je vůle národa. Neschvaluji těch forem, ale car je má zachovávati.“

„Když přišla k Ludvíku XVI. deputace,“ řekl dále L. N. „žena na způsob studentky^[181] mu posadila na hlavu frygickou čapku a poručila mu, by tančil carmagnolu. Švýcarská tělesná stráž s těží zástup rozehnala.“

Jedna osoba z přítomných se jala se smíchem pravovati, jak důstojník, velící oddílu který měl na ulici stráž pro případ nepokojů, nesnesl urážek, jimiž ho zasypala studentka, jež k němu přistoupila, vyzdvihl si ji na koně a naplácal jí. L. N. vypravovatelku přerušil a požádal ji, aby o tom nevypravovala, okamžitě pak změnil látku hovoru. Bylo mu zřejmě velmi těžko. Vypadal znaveně, byl rozčilen, oči se mu leskly jako v horečce a zdály se býti hluboce vpadlé.

Jistě nikým v Rusku zpráva o zavraždění Sěrgěje Alexandroviče tak neotřásla jako L. N-čem.

„Hrozná věc!“ zvolal několikráte.

5. února 1905

Dnes ráno jsme se dívali na nový obraz N. V. Orlova: „Výprask“,^[182] který je ve velkém atelieru Taťjany Lvovny (tam pracoval také N. N. Ge), kde je nyní mlékárna.

„Ale působilo na Lva Nikolajeviče zavraždění Sěrgěje Alexandroviče!“ řekl L. N. V. Orlov (L. N. nebyl přítomen). „Když však zavraždili Humberta, psal L. N., že se není čemu diviti: usmrcují přec Ivana, Sidora, vždyť vojáci jsou k vraždění připravováni…“

Dnes řekl L. N. o zavražděni Sěrgěje Alexandroviče:

„Je to hrozné! Bude hůře.“

T. A. Kuzminská vypravovala o stávce dělníků v Putilovském závodě. Bylo tam ulito 500 děl, a měla se na nich provésti jistá práce, pokud děla neztuhla. Dělníci však práci tu odepřeli a ulitá již děla musila býti přelita opět v litinu. U Suvorina pro stávku nevycházely po 5 dní noviny. Městský vodovod byl hlídán silnou stráží policie, poněvadž jej chtěli dělníci zničiti.

„Těnišev,“ řekl L. N. „sděloval náhled z tábora Trěpovova, že Mirskij měl v předvečer 9. ledna postaviti vojsko u městských bran, aby nepustilo dělníky: a kdyby se to prý bylo stalo, nebylo by prý nastalo krveprolití.“

L. N. v tom vidí intriku proti Mirskému.

Mluvilo se o státním zřízení v Anglii. N. V. Orlov řekl: „Anglické jařmo není tak těžké jako ruské. Anglická vláda se neplete do věcí víry.“

„Anglická vláda,“ namítl L. N., „je právě tak špatná jako ruská. Tu máte The Shame of Nineteenth Century. A letter to Times 24. prosince 1900 by Blunt: jak anglická vláda spustošila bohatou před 100 léty Indii, Čínu, Afriku. A Tibet, to je ničemnost! Tibeťané nepouštěli k sobě cizinců. Anglická vláda jim poslala nějaký telegram, na který neodpověděli. Anglická vláda shledala v tom urážku a ihned vyslala poselství s vojsky, která zabila 1000 Tibeťanů.^[183]

T. A. Kuzminská vypravovala o manželích Čelyševových, starosvětských statkářích tulských, a o jejich dětech, synovi a dceři (16 a 15-letých), kteří nežijí jako všichni lidé jejich vrstvy: neoblékají se podle mody, dcera léčí venkovany, učí děti a za večerů sama studuje. Nevšímá si své krásy a nedbá o svůj zevnějšek. L. N. to rád slyšel. Vyptával se na podrobnosti o této rodině.

Mluvilo se o válce. T. A. Kuzminská řekla, že vojáci zbožňují Kuropatkina, protože o ně pečuje: dostávají dvakrát denně horkou potravu, jsou dobře opatřeni šatem i obuví. L. N. potvrdil, že slyšel, že to je pravda, a lazarety, že jsou dobře vypraveny. Andrej Lvovič řekl naopak, že Kuropatkina rádi nemají. T. A. Kuzminská žasla nad ruskými porážkami. L. N. vypravoval o válce let 1805 — 1807 a o francouzsko-pruské válce r. 1870.

„Porážka byla pro Francii dokonce výhodná,“ řekl.

„Když padl Port-Arthur,“ řekla T. A. Kuzminská, „plakala jsem. A jak bylo tobě?“ zeptala se L. N-če.

L. N.: „Bylo mi bolestno. Ale vidím mladé lidi, kteří si z toho nic nedělají. Salomon říkal, že zahraniční ruští revolucionáři se z porážek ruských vojsk i radují. Divím se tomu.“

„Co ty o tom soudíš, neměli Port-Arthuru vydávati?“ zeptala se T. A. Kuzminská.

L. N.: „Byl jsem sám vojákem. Za naší doby by se to nebylo stalo. Všichni nechť padnou, ale nevzdávají se.“

Potom mluvili o náladě ruské inteligence. L. N. řekl:

„Všichni se nyní zabývají politikou. To je nejsnazší. Saša pravila, že Lev tone v politice, a doma bývá rozladěn a břitký. A přec, důležité jest jenom jedno: dobře žíti; důležito je, jak se chováme k sluhovi, k dítěti…“

Při obědě se mluvilo o technicích, kteří jeli zároveň s Alexandrou Lvovnou a vypravovali, jak bylo připraveno zavraždění Sěrgěje Alexandroviče. L. N. řekl, že ti technikové jsou podezřelí.

„Člověk musí pročísti Debagorije-Mokrijeviče, aby nabyl vědomostí, jak se vraždy toho druhu opatrně a tajně připravují,“ řekl.

6. února 1905

Ráno přijel Ivan Ivánovič Gorbunov s první korekturou Kruhu četby. Od devíti do tří čtvrtí na deset rozmlouval s ním L. N. v jídelně hlavně o zavraždění Sěrgěje Alexandroviče. Ivan Ivánovič vypravoval, že v těchto dnech sezval k sobě přátele, aby si pohovořili o nynějších událostech, a když prohlásil, že nesouhlasí s vládou, ani s revolucionáři a liberály, žena jeho mu první přisvědčila. A příštího dne dostal psaní s výčitkami, že je při liberálech a revolucionářích.

L. N. poznamenal, že také dostává podobné dopisy.

„Jenže mne počítají k táboru Katkovovu,“^[184] řekl. V takové době zkoušky si člověk musí zachovati své „já“. Jdu s Bohem a ne s vládou ani s liberály. Lidé pohrdají tím, v čem jedině jsou svobodní: svým vnitřním životem. Všichni dělají plány, jak by obšťastnili jiné, a na svůj duchovní život zapomínají. Já žiji v šťastných poměrech, že jsem vzdálen tohoto zápasu, a právě v zájmu osvobození lidí zachovávám a rozvíjím nadále své myšlenky, jež později, až nadejde doba, budou užitečny.“

(L. N. dostal nedávno z Moskvy list od spisovatele Jevgenije Čirikova, jenž se mrzí, že L. N. řekl anglickému korespondentu, že máme sama sebe zdokonalovati a že „dělníci žádné svobody nepotřebují.“ Jemu, pánovi, praví, v jeho Jasné Poljaně je velmi pohodlné zdokonalovati se, ale kdyby byl přikován k trakaři, kdyby byl ve vězení, kdyby hladověl, tu by pocítil útisk vlády.)

„Nová vláda,“ pokračoval L. N., „bude založena právě tak na násilí jako stará. Jako Cromwell, Marat utiskovali své protivníky, stejně by u nás nová vláda utiskovala konservativce. „Novoje Vrěmja,“ atd. Mám-li již vybírati, vyberu si raději Vladimíra Alexandroviče: je zloděj movitý, a nebude tak hrozně krásti.“

I. I. Gorbunov vypravoval o nastávajícím soudním procesu starého stoupence L. N-čova, N. D. Rostovceva, jenž jest obviněn, že šířil zakázané spisy L. N-če. Obhájcem má býti Muravjov. To bude v Rusku první veřejný soud pro šíření protistátních spisů.

Pří snídaní předčítal L. N. z Korektur Kruhu četby, jež přivezl I. I. Gorbunov. „Den 1. ledna.“ Přečetl myšlenku Thoreauovu, že máme se vynasnažiti čísti pěkné knihy, a jedovatou úvahu Schopenhauerovu o škodlivosti špatných knih.

„Je mistrem nadávání,“ řekl L. N. o Schopenhauerovi. „Nemohu ani vysloviti, jak se cítím volný od té doby, co jsem přestal čísti noviny.“

„Časopisů také nečtete?“ zeptal se Ivan Ivánovič.

„Ani časopisů. Mám Dickense, Huga, Emersona, Chaminga.“

„Nu, ti, myslím, nyní nudí.“

„Mne nenudí,“ řekl L. N., „mne zajímali. Ale dnešní, Gorkij, Andrějev, nestojí za čtení. Mám vypsány názvy 30 pěkných povídek Čechovových. Jedna z nich je silná, ale špinavá. Pro děti jsou mezi nimi pěkné: „Drobotina“ a „Uprchlík“.“

(Tu je seznam povídek Čechovových, jež L. N. poznamenal:

I. řádu: Drobotina, Choristka, Drama, Doma, Stesk, Uprchlík, K soudu, Váňka, Dámy, Zlomyslník, Kluci, Temnota, Chce se spát, Manželka, Dušička.

II. řádu: Nezákonnost, Hoře, Vědma, Věročka, V cizině, Kuchařka se vdává, Cetka, Poplach, To je obecenstvo, Maska, Ženské štěstí, Nervy, Svatba, Bezbranný tvor, Ženské. Tento seznam není sestaven ze všech Čechovových spisů.)

T. A. Kuzminská se ptala, co má čísti. L. N. jí poradil:

„Čti Dostojevského, má taková arcidíla jako Zápisky z mrtvého domu. Gogol je pěkný…“

Po obědě předčítal L. N. Čechovovu „Dušičku“. Dvakráte přerušil četbu pro smích a dal knihu Ivanu Ivánoviči a konec přečetl jen stěží pro slzy pohnutí, jež mu stahovaly hrdlo. Pak přečetl svůj doslov k Dušičce. Když četl L. N., v čem spatřuje povolání a nejvyšší hodnost ženy: v sebeobětování, v lásce, zavzlykal a dočetl se slzami v očích i hlase.

Potom se otázal, zda se nedotkne ctitelů Čechovových nepříjemně, že o něm píše, že v Dušičce si chtěl dobrati ženu, ale bůh poesie mu v tom zabránil, a on zobrazil její vznešenou sebeobětavost.

„Dovolí-li pak dědicové Marksovi,^[185] aby byla Dušička znovu vytištěna?“ řekla. S. A.

L. N. ničeho neodpověděl; teprve značně později, když jsme se již počali rozcházeti, řekl I. I. Gorbunovovi, aby napsal Marksovým dědicům, že on jim dovoluje vytisknouti znovu svůj doslov k Dušičce.

„Popov^[186] byl v té věci u nakladatelů. Žádají, abych si od nich vyžádal povolení osobně, ale je mi to nepohodlné.“

L. N. chválil I. I. Gorbunovovi poslední povídku Naživinovu V blázinci a sdělil s ním 28 témat k povídkám, jež zamýšlí psáti.

„Takovými fantasiemi se zabývám,“ řekl L. N. „Správně mi řekl Poša,^[187] že by to byly zvonečky, vzbuzující pozornost…“

Mluvilo se o děkabristech.

„Oč silnějšími byli nežli nynější liberálové a revolucionáři: měli na své straně vojsko,“ řekl L. N.

T. A. Kuzminská říkala, jak novinářské zprávy jejího muže skličují.

„A mně je tak lehko bez novin,“ řekl L. N. „Jsem starý člověk, zvyk čísti dopisy a noviny při ranní kávě byl u mne vždy silně vyvinut. Myslil jsem, že těžko odvyknu. Když jsem se však rozhodl nečísti, jako před tím nekouřiti, bylo to až příjemné.“

Potom se L. N. zeptal T. A. Kuzminské na hullský spor. Ona tvrdí, že všichni Rusové, kteří té noci byli na stráži, viděli na vlastní oči, že tam byly japonské torpédovky. Stejného mínění je i Klado. — Syn Kuzminských chce mermomocí do války a jede s druhou eskadrou. Zeť chce také jeti.

„To je v pořádku, když jsou již vojáky.“ řekl L. N. „Ale Rusové nyní z toho těžce vyjdou. Musí se doznati, že válka je prohrána a Rusko musí se káti, že se do ní pustilo.“

L. N. cvičívá ráno pokojský tělocvik.

7. února 1905

Dnes se T. A. Kuzminská s M. A. Erdeliovou dívaly na Orlovův Výprask a potom prohlížely snímky jiných jeho obrazů, jež visí v pokoji L. N-če. Divily se některým figurám. Kde je Orlov sebral? Orlov sám vypravoval, že pro krčmáře na obraze Posvěcení monopolu byl až v tambovské gubernii.

„Nevím ani o jednom malíři, jenž by tak znal a tak zobrazoval ruský lid jako Orlov,“ řekl L. N. „A týž Orlov včera říkal, že si hledá místo u dráhy, aby mohl uživiti rodinu. Treťjakovská galerie nekupuje již jeho obrazů, ale kupuje obrazy dekadentské. Hanba Rusku!“

Včera k L. N-či přijel korespondent Matinu, Francouz. Když dnes odjížděl, řekl mu L. N.:

„Dites a Petersbourg que je suis tranquille. Je tiens avec Pascal, qui a dit: il’ y a des gens qui savent et sont tranquilles, il’ y a des gens qui ne savent pas et ils aussi sont tranquilles; il’ y a des gens qui croient qu’ ils saverit et ils bouleversent le monde.“ (Řekněte v Petrohradě, že jsem klidný. Souhlasím s Pascalem, jenž praví: Jsou lidé, kteří vědí a jsou klidní, jsou lidé, kteří nevědí, a jsou také šťastní; jsou lidé, kteří se domnívají, že vědí, a ti kalí svět.)

Onen korespondent vypravoval, že po zavraždění Sěrgěje Alexandroviče car nechce o ničem slyšeti a prchá před lidmi, jako by rozumu pozbýval. Sěrgěj Alexandrovič bude pohřben v Kremlu — pochovati jej v Petrohradě se bojí (od Zimního paláce k Petropavlovské pevnosti je daleko). Vladimír, Alěksej, Marie Fjodorovna, Pobědonoscev, Trjepov, Lopuchin dostali výhružné listy.

S Ivanem Ivánovičem Gorbunovem přehlížel L. N. korekturu Kruhu četby. Pozval do svého pokoje i mne, abych uchoval v paměti z poznámek Ivana Ivánoviče, co by L. N. mohl zapomenouti.

Při obědě řekl:

„Napsal jsem dopis Francouzovi, korespondentu Matinu, aby nepsal o Gurijcích, by jim tím neuškodil, zejména kdyby je uváděl ve spojení se mnou. Bude v Moskvě na pohřbu Sergeje Alexandroviče,“ doložil L. N.

Přijeli z Petrohradu P. A. Sěrgějenko. Vypravoval, že zavraždění Sěrgěje Alexandroviče v Petrohradě nevyvolalo žádného dojmu po 200 zabitých 9. ledna. Také vypravoval o Gaponovi, o němž psal Feinermann L. N-či, že to je člověk nenáboženský, ducha nekřesťanského.

„Opravdu,“ řekl P. A. Sěrgějenko, „není v něm nic křesťanského. Když mu bylo 26 let, zemřela mu žena a zamilovala se do něho velkokněžna a chtěla jej udělati patriarchou. Potom ho poslali do kláštera na Krym.“

Opět říkal L. N., jak dobré je nečísti novin, oč méně pociťuješ podráždění! A včera řekl Gorbunovovi:

„Co zloby a nenávisti je v novinách! Kdyby člověk mohl zlobu a nenávist zmenšiti, bylo by dobře; ale nemůže-li toho, aspoň ať o nich neslyší, neposkvrňuje sebe.“

„Přestal jsem čísti noviny,“ řekl dnes L. N. „Včerejší případ mne přivede k tomu, že přestanu přijímati i korespondenty. A dobré by bylo přestati čísti i dopisy.“

L. N. vypravoval P. A. Sěrgějenkovi o nastávajícím soudním řízení ve věci N. D. Rostovceva.

„Rostovcev,“ řekl L. N. „je stařec, který chce jen dobré, návladní to ví. Včera jsem četl obžalovací spis, jak podle je sestaven!^[188] Kdo jedná podleji: ti kteří v Petrohradě střílejí do dělníků, nebo tihle soudci, státní návladní… A tito státní návladní vstupují do liberálních spolků! Oni rovněž obžalovávají sektáře — a žádají svobody tisku, svobody svědomí…!“

Večer si L. N. stěžoval, že ho bolí ukazováček. Když podával talíř, vykřikl bolestí.

8. února 1905

Pří snídaní přečetla S. A. nahlas z novin zprávu, že její známý Těplov usmrtil svého 5-letého synka a potom sebe. V zanechaném dopise píše, že ve stavu, v jakém jest, nemůže sloužiti vědě a proto se usmrcuje, a aby syn jeho netrpěl neurastenií, kterou trpí on sám, usmrcuje i jeho.

„Přímé šílenství,“ řekl L. N. „Mysliti si, že musí ve vědě něco vykonati a že 5-leté dítě je neurastenikem! Musí se žíti životem přirozeným, pak nebude neurastenie.“

„Na Orlovově obraze Výprask je katem blbeček. Proč to?“ zeptala, se T. A. Kuzminská.

„Jsou všichni blbci,“ řekl L. N.

Večer jsem jel k nemocnému do Baburina.^[189] Vezl mne Fjodor Jeremyčev. Ptal jsem se ho, jak se seznámil s L. N-čem. Vypravoval, že před 27 lety jeho otci přejel vlak nohu, když šel opilý po kolejích. L. N. jej dal dopraviti do Tuly, platil za něho nemocnici, najal pro něho dělníky ve žních, dal jeho rodině krávu, vystrojil mu pohřeb.

„Bylo mi tenkráte půldruhého roku,“ řekl Fjodor. „Pečoval o nás jako vlastní otec. I s hraběnkou nás navštěvovali.“

9. února 1905

Dnes u oběda vypravoval P. A. Sěrgějenko, že Japonci střílejí na ruské posice v Mukdenu z děl, jež zabrali v Port-Arthuru. Obešli Rusy na 350 kilometrů k severu. Posice, jež mají Rusové bráti, polévají v noci vodou a potom na nich postřílejí útočící ruská vojska. Nemají téměř jízdy; a ruská jízda mezi kopci je bez užitku.

L. N.: „Dávno, vždycky jsem říkal, že jízda je zbytečná. Útoky s ní jsou nemyslitelné, palbou ji vždycky odrazí. Jen trochy kozáctva k pojíždkám je třeba.“

Potom se L. N. rozhovořil o Dickensovi. P. A. Sěrgějenko se zeptal, pamatuje-li si svůj první dojem z jeho četby, když jej nyní čte.

„Ne,“ odpověděl L. N., „pro mne je nový. Za mlada jsem ho přečetl, četl jsem ho s nadšením jako Rousseaua, Schopenhauera.“

Sěrg.: „Nebyl to on, jenž na vás měl hlavní vliv?“

L. N.: „Ne, Stendhal,^[190] jak jsem již mnohokráte říkal.“

Sěrg.: „Nebyl jste u něho v Anglii?“

L. N.: „Netroufal jsem si, a také jsem špatně ovládal anglickou konversaci. Jel jsem na západ, abych se obeznámil s výchovou. To se teď dělá tak: nelíbí-li se komu žena, ožení se s jinou; chce-li se kdo s člověkem seznámiti, jde k němu bez ostychu… Viděl jsem Dickense ve velkém sále; přednášel o výchově. Málo jsem tehdy rozuměl anglické konversační řeči, znal jsem jí jen teoreticky, jak jsem četl… Turgeněv — často se mýlil — přečetl v „Athaeneu“ (byl takový anglický literární časopis) kritiku Dickensova vylíčení vinobraní pod Mont Cenis, a podle té kritiky soudil, že je Dickens strojený, hledaný. A tohle je právě hezky popsáno. Ale kritik tak napsal, a Turgeněv se dal ošáliti. Kolěňka Ge^[191] řekl pravdu: „Kritikové jsou hloupí lidé, soudící o rozumných.“ Dickens je genius, jaký se rodí jednou za 100 let, ale jeho kritik je dávno zapomenut.“

Pak L. N. s Alexandrou Lvovnou a Julií Ivánovnou vzpomínali nižných prací Dickensových, při čemž L. N. přes tu chvíli zvolal:

„To je krásné, to je krásné!…“

Po obědě přečtla S. A. nahlas novinářskou zprávu, že v Baku Tataři přepadli Armény a zranili sto lidí.

„To je krevní msta,“ řekl L. N.

„Ale já si myslím, že to je msta Arménům za jejich rozpínavost,“ řekl jsem. „Lidé všude nenávidí Armény, právě jako Židy, poněvadž oba ti národové jsou kramáři.“

„A mne nenávidí, poněvadž říkám, že nemůže býti bez příčiny, že Arméni i Židé jsou nemilováni,“ řekl L. N.

S. A. ještě přečetla, že jakási kněžna (jména jsem nerozeznal) přijela na pohřeb Sěrgěje Alexandroviče. L. N. poznamenal, že ji znal, a že to byla dobrá dívka.

„Když jsme se seznámili a ona mi podala ruku, stiskl jsem ji, a bylo žádoucno, abych ji byl políbil, ale je mi to protivné. Nyní jest jí 45 let. Vystavila své brilianty — mají cenu 7 milionů rublů — ve prospěch raněných. Měla je raději prodati za půl milionu a peníze ty věnovati.“

„Viděl jste knihu o Nazarénech?“^[192] zeptal se mne potom L. N. „Pěkná kniha. Kdo je to Olchovský?“

„Bonč-Brujevič.“

Otázal jsem se L. N-če, nepomýšlí-li na sestavení četby pro děti a mládež jako pokračování svých Čítanek, jak mu o tom psal Naživin…

„Ano, k tomu bych měl chuť,“ řekl L. N., „toho více potřebujeme nežli spektrální analysy… Při sestavování Čítanek jsem se nespravoval žádnou myšlenkou, žádnými náboženskými představami…!“

P. A. Sěrgějenko řekl L. N-či, že v Kruhu četby se často vyskytuje slovo „láska“, slovo to však je výrazem různých pojmů, takže by se mělo užívati i různých slov, jako „dávati přednost“ a j.“

„Dávati přednost označuje poměr lásek,“ namítl L. N. „Jazyk nemůžeme přetvořiti. Stoletími se vytváří… Francouzi mají pro lásku k Bohu slovo „charité“, blíží se to milosrdenství.“

„Není přec možno milovati uzenici.“ poznamenal P. A. Sěrgějenko. „Němci pro to mají jiný výraz.“

Předevčírem vypravoval I. I. Gorbunov, že stávkující dělnictvo Moskevsko-Vindavské dráhy mezi ostatními požadavky má zkrácení pracovní doby určitých zaměstnanců s 6 na 5 hodin. L. N. to dnes opakoval jako příklad, že počet pracovních hodin městských dělníků může býti zkrácen, kdežto rolníci o tom ani slyšet nechtějí, konají ve žních práci až do úpadu, neboť má pro ně smysl.

L. N. mne požádal, abych srovnal korekturu Kruhu četby s prvopisem. Pod některými myšlenkami scházely podpisy: při jedné z nich si L. N. vzpomněl, že patří Senecovi. Když jsem seděl při této práci v sousedním pokoji, slyšel jsem tento úryvek rozmluvy mezi L. N-čem, P. A. Sěrgějenkem a Julií Ivánovnou:

„Tak hezky je žíti na světě!“ zvolal L. N.

„Skutečně?“ zeptal se P. A. Sěrgějenko.

„Mně se žije opravdu krásně.“

Potom P. A. Sěrgějenko vypravoval, jak četl v novinách o Vilémovi II., že ztrávil celkem rok života na lovu bažantů.

„A já jsem projezdil asi tři roky na koni,“ řekl L. N. „Od 17 let podnes denně průměrně 3 hodiny, za mlada i 8-10 hodin; to dá sedm roků. Ale nelituju toho. Je to nejlepší zábava. Znamenitě se daří duševní práce.“

„Je to lepší nežli procházka pěšky?“ zeptal se P. A. Sěrgějenko.

„Pěšky se znavíme.“

„A říditi koně nerozptyluje?“

„Ne. Kolo rozptyluje. Dnes jsem jel na koni z Děminek^[193] lesem 6 kilometrů ke Kozlovce^[194] a k Ovsjannikovu.^[195] Jak to bylo pěkné!… Ale musil jsem se dívati na cestu: všude jsou jámy a kůň se jich bojí.“

10. února 1905

Dnes tu byl Luis Moreto, petrohradský dopisovatel Eraldo di Madridu, nejrozšířenějších liberálních novin madridských. Měl s sebou tlumočníka. Moreto jest ušlechtilý člověk, budící sympatii, chová se důstojně. Má hezkou snědou tvář s velikýma hnědýma očima. Je mu přibližně 40 roků.

„Myslil jsem,“ vypravoval L. N. při obědě, když byl Moreto již odešel, „že se budu míti na pozoru, ale je to člověk sympatický a zajímavý. Španělé mi jsou sympatičtí… Je členem parlamentu. Má vzdělání mnohem větší nežli mnozí angličtí dopisovatelé. Otázal jsem se ho na Henry Georgea — zná ho, všecko četl… Řekl mi jméno ministra, který navrhl aby půda byla dána v obecné vlastnictví, a který musil následkem toho zažádati do pense. Jsou chlapíci, Španělé, dávají příklad. Prosil jsem, aby mi posílal své knihy.^[196] Socialismu ve Španělích téměř není: v parlamentě není ani jediného sociálního demokrata, ale anarchisté tam jsou, jsou tam tři, jsou to mírní anarchisté, bez násilí. Jsou proti konservatismu, proti katolicismu a militarismu, hlásají krajní názory anarchismu — právě jako u nás v Rusku… V Kubánské^[197] válce jich zahynulo 200 000. To je mnoho na 20 milionů obyvatelů. Kolonií nyní nemají. Se španělsky hovořícím světem jsou v blízkých stycích. Byl na Kubě za posledního povstání, mluvil proti válce a popudil tím proti sobě tak, že jen zázrakem zachránil život. To bylo na počátku války.“^[198]

Později řekl L. N.:

„To je k zlosti, že se ztratila předmluva ke Kruhu četby! Jestli pak se nenajde u Čertkova? Bylo by věru záhodno, aby se opisovalo dvojmo.“

Za dne odjel P. A. Sěrgějenko, jenž tu pobyl tři dny; večer N. V. Orlov, který pobyl 3-4 neděle. Večer pak odjela baronessa Bodéová, jež přijela ráno. Pravila, že se nyní Rusko nespokojí zemským sněmem, ale bude žádati konstituci. Až bude konstituce, nebudou míti anarchisté ničeho na práci.

„Anarchisté se postaví i proti konstituci,“ namítl L. N., „ale liberálové nebudou míti co dělat. Četl jsem původní obžalovací spisy děkabristů; Pestel byl pro republiku. Anarchisté jsou i proti republice.“

Když baronessa odjížděla, řekl jí L. N.:

„Zabývejte se co možno nejméně politikou.“

12. února 1905

Dnes projel L. N. na koni 20 verst. Při obědě řekl mimo jiné:

„Zítra odveze Goldenweiser Ivanu Ivanoviči ^[199] Kruh četby, musí přijeti. Slíbil jsem mu, že mu jej pošlu v tomto týdnu, ač nejsem s ním hotov. Měl bych chuť napsati novou nedělní četbu.“

L. N. obdržel z Moskvy dopis od Vogüea mladšího s dotazem, smí-li přijeti. L. N. mu telegrafoval kladnou odpověď. Alexandra Lvovna se s údivem ptala:

„Ty ho přijmeš?“

„Ano, přijmu. Provinil jsem se vůči jeho otci. Psal mi a já mu neodpověděl.“

Přijel Ilja Lvovič. Ptal se otce na mínění o Štesselovi, zda jednal špatně, když vydal Port-Arthur?

„Špatně,“ odpověděl L. N. „S vojenského hlediska se tak jednati nesmí. Pro lišku zlomiti nohu koni je špatné; ale jdeme-li již na hon, nesmíme lišky propásti.“

„Bude revoluce,“ poznamenal Ilja L.

„Již je,“ odvětil L. N.

„Na jaře čekají vzbouření selského lidu proti statkářům: půdu si vezmou, statkáře sesekají.“

L. N.: „To se nestane.“

Il. L.: „Inu, jasenští toho z úcty k tobě ovšem neudělají, ale druzí ano.“

L. N.: „Ne, mužici toho neudělají. Vzbouřiti mohou zhypnotisované tovární dělníky, ale ne zemědělce.“^[200]

Il. L. „Socialisté bijí na půdu, říkají jim, že budou děliti půdu.“

L. N. „To může udělati vláda, nikoliv revoluce.“

Il. L.: „Vláda neustoupí. Bude sněm, ale bude to jen přechod k nové formě vlády. Zemský sněm bude bouřlivý a přejde v parlament.“

L. N.: „Žádnou novou formou vlády se poměry nezlepší.“

Ilja Lvovič vypravoval, jak kdysi na schůzi vyslovil přání, aby se změna stala mírnou cestou, a všichni se zdvihli proti němu, zejména socialisté. Socialisté praví, že se musí zavražditi ještě 40 osobností: velkoknížat, Pobědonosceva, Trjepova a j.

L. N. se mimo jiné zmínil o americké spisovatelce Lucy Mallory.

„Lucy Mallory je spiritka,“ řekl, „ale jak hezky píše. Musí se psáti stručně, zároveň však obsažně.“

Večer od půl jedenácté do 11. ztrávil L. N. s Vogüéem. Hovořilo se francouzsky. Jen tu a tam se L. N-či nedostávalo francouzských slov, a mluvil rusky. Zapsal jsem rozmluvu z části francouzsky, z části v ruském překlade.

Vogüé mluvil mimo jiné o Dreyfussovi. L. N. řekl na to:

„Dreyfussova záležitost mi je příkladem, jak noviny hypnotisují obecenstvo. Když noviny denně o něčem píší, počínají si lidé mysliti, že to je důležitá věc. Nespravedlnost k nějakému Dreyfussovi lidi rozčiluje, ale hrůzy, páchané v kázeňských četách v Neuilly vedle Paříže, nikoliv.“

Skutečně se osvědčilo, že Vogüé nevěděl, co se děje ve francouzských kázeňských četách, kde vojákům na zádech svazují ruce a nohy a tak je hodí na zem, na palce rukou ohnutých nazad navlékají šrouby, jež zašroubují, věší je nohama vzhůru a pod.

Dále řekl L. N.:

„Le catholitisme en France m’etonne. Bourget, monsieur votre pére,^[201] Brunetier,^[202] sont des catholiques. (Katolicismus ve Francii mne naplňuje podivem. Bourget, váš otec, Brunetiér jsou katolíky).“

Vogüé vyložil, že otec jeho je katolíkem proto, že předkové jeho byli zuřivými katolíky.

„C’est de l’atavisme. (To je dědičnost),“ řekl L. N.

Potom mluvil L. N. o zápase francouzské vlády s kongregacemi a divil se, že jednala contre le principe de la liberté (proti zásadě svobody).

Vogüé vypravoval L. N-či, z jakých vrstev se doplňují důstojníci francouzské armády; říkal, že přívrženci Dreyfussovi zastávali kongregace; že jeho otec si velmi vážil papeže Lva XIII., kladl různé všední otázky; ptal se na Turgeněva, na Dostojevského, s nimiž byl jeho otec znám, na Kiselěva. Říkal, že se Turgeněv těžce překládá do francouzštiny, Tolstoj snadněji, a zeptal se L. N-če, zda se snadno překládá z francouzštiny do ruštiny.

„Z francouzštiny do ruštiny se překládá těžce,“ odpověděl L. N. „z němčiny to jde snáze.“

Mluvilo se o honorářích spisovatelů. Vogüé sděloval, že Bourget dostává 30 000 franků za tiskový arch svých románů tištěných v časopisech, a mimo to ještě honorář za knižní vydání.

„Turgěněv a Dostojevskij doptávali za arch po 100 rublech,“ řekl L. N.

13. února 1905

U Tolstých se často mluví o psech a koních a zajímají se o jejich život.

L. N. zná povahu koně, na němž jezdí, psů, kteří ho na procházkách provázejí, až do nejjemnějších odstínů. Alexandra Lvovna byla dnes ve špatné náladě, poněvadž psi pokousali její Žučku. U stolu L. N. vypravoval celou událost se Žučkou.

„Jel jsem na koni, tu slyším kňučení, potom chrapot Žučky: napadl jí pes. Obrátil jsem koně k ní, ale nějaký dobrý člověk již ji osvobodil. Běžela na třech nohách, hlavu zkrvácenou, celá pokousaná. Bělka vedle ní, hlava vedle hlavy, a tak až k domu, jakoby ji provázela ze soucitu.“

„Dušan Petrovič se podivoval, že se u nás mluví mnoho o zvířatech,“ řekla Alexandra Lvovna. „Nyní o nich mluvíme opět.“

Na to přečetl L. N. z Kruhu četby Schopenhauerův výrok:

„V bludu, že naše jednání se zvířaty nemá mravního významu, nebo, jak bychom řekli podle obecně přijaté mravnosti, že vůči zvířeti nemáme povinností, v tomto bludu se projevují pobuřující hrubosti a barbarství.“

Pozdě večer odevzdal L. N. Julii Ivánovně dopisy, které napsal. Jeho korespondence v poslední době velice vzrostla. Předevčírem přivezli z Tuly 18 doporučených dopisů. Mnozí prosí L. N-če o autograf, a on ho vždy posílá oněm, kdo přiložili známku na odpověď. Ale mnozí žadatelé autografu posílají i svůj dopis beze známky. L. N. dnes řekl Vogüéovi, že by posílání autografů všem žadatelům za rok stálo 100 rublů. Za ty peníze je chudá rodina rok živa.

L. N. měl dnes mnoho práce, zejména s korekturou Kruhu četby. Pospíchal s tou prací, poněvadž slíbil, že jí dnes odešle I. I. Gorbunovovi a nechtěl svého slova zrušiti, přes to, že měl tisíc chutí místo Hodináře a některých jiných článků nedělní četby napsat nové povídky. Stěžoval si, jak nesnadná je práce při korekturách Kruhu četby.

„Vyvíjím malou i velkou snahu, abych se nezlobil,“ řekl. Iv. Iv. slíbil, že bude pracovati na korektuře. Pavel Al. (Boulanger) rovněž, a korektura je co mizernější, plná chyb, místy nesrozumitelná, musí se porovnávati s prvopisem, vyhledávati, neboť dni jsou přeházeny. Mnoho škrtal. Nadobro se znavil.

Dále si L. N. stěžoval, že se článek Božské a lidské ztratil. Čertkov ho neobdržel. Předmluva ke Kruhu četby se také ztratila.

Alexandra L-na: „Což není kopie?“

L. N.: „Není.“

Al. Lv.: „Tedy jí musí míti Čertkov.“

L. N.: „Předmluvy tak neželím.“

Jali se hráti volant. I Vogüé hrál.

„Kdo hraje volant, nesmí býti sobcem, musí dobře podávati,“ řekl L. N.

„Máte rád Schopenhauera?“ otázal se Vogüé.

„Ano,“ odpověděl L. N.

Když jsem zpozoroval unavené vzezření L. N-če, ptal jsem se ho, jak je mu.

„Nyní cítím žluč v žaludku, to znamená, že je po záchvatu. Jak se tam žluč dostane?… Nejdříve mne bolí játra, pak cítím žáhu a výron žluči. Jsem unaven, (špatně naladěn,) ospalý. Práce mi nejde a je jí mnoho. Proto se zlobím.“

(L. N. patrně narážel na to, co právě mluvil o Iv. Iv. Gorbunovu a P. A. Boulangerovi.)

14. února 1905

Zvláštně dojímá, když slyšíme Angličany, Francouze, Švédy, Austrálce, anž rozmlouvají s L. N-čem rusky. Před 50 léty bylo pro Francouze jen jedno město, jedna země, jeden národ. Přece se svět hýbe!

L. N. vyšel ze svého pokoje, a procházel se po sále, hrál volant, potom usedl k okrouhlému stolu. Vogüé přisedl k němu a začal mluviti o Zolovi. L. N. řekl, že četl jen jeho Germinal a La terre, víc nic.

Večer při čaji se L. N. Vogüéa zeptal:

„Řekl jste, že u vás důstojníci dostávají 200 franků měsíčně?“

„Na venkově,“ odpověděl Vogüé, „v Paříži víc: 300. Mohou býti živi, ale těžce. Kapitánem se stane někdo teprve za 10 let.“

Nevím, jak přišlo že Vogüé vypravoval, kolik dostává měsíčně od otce.

„Aimez-vous Paris? (Máte rád Paříž?)“ otázal se L. N.

„Ne, tam musíme omezovati své potřeby. Nejsem bohužel bohat.“

L. N. poznamenal, že bohatství není třeba.

„Kant pravil, že je toliko jeden skutečný požitek,“ řekl L. N.: „odpočinek po práci (procházka, hudba); tedy za peníze skutečných požitků opatřiti nemůžeme. Děkuji Bohu, že žiji na vsi. Ve velkém městě bych nežil.“

Vogüé: „Elle enivre (Ono opájí).“

L. N.: „Mne by také enivrerait (opojilo). Ve velkém městě pozbyly peníze ceny. Obědvali jsme s Turgěněvem u Dusseana a podali nám účet na 12 rublů. Za ty peníze koupíme na vsi krávu, mladého koně.“

Vogüé: „Ale automobily, cestování jest přece užitečné?“

L. N.: „To vše jest jenom, aby se ubíjel čas. Le sou c’est le travail des autres (Haléř, toť práce druhého).“

Pak se L. N. zeptal Vogüéa:

„Je postaven pomník Victoru Hugovi?“

„Ne. Rodin^[203] jej má vytvořiti.“

„Nebude nahý?“ zeptal se L. N. „Šaljapin si dává fotografovati ruce nahé.“

„Máte proslulého portrétistu Bonnata,“^[204] řekl dále L. N.

Vogüé: „Maloval mého otce, Renana… A co soudíte o Puvisu de Chavannesovi?“^[205]

L. N.: „Je strojený. L’ Hermitte a Jules Breton^[206] — to je zdravá reakce. Kdyby byli Rusy, nepřekvapovali by, ale ve Francii překvapují a ohromují. Jen oni jsou dobří umělci, všichni ostatní jsou bezvýznamní. Ve Francii, kde Paříž tak znemravňuje, představují křesťanský život. Millet^[207] namaloval velmi prostince, jak vybírají brambory, a zůstane to pro vždy uměním.“

Pak se mluvilo o Maupassantovi.

„Une vie“ je kus autobiografie, řekl L. N.

„Proč myslíte?“

L. N.: „Je to velmi srdečně napsáno.“

V.: „Miloval něžně svou matku. Jeho otec byl stejně nemírný jako on sám.“

Dále mluvili o tom, kdy se lépe píše.

„Hezky se pracuje za dne, když se vyspíme,“ řekl L. N., „kdežto v noci, po celém dni nemůžeme tak jasně mysliti. Při práci jeden pracuje, druhý posuzuje, za noční práce však kritik spí. Souhlasím zcela s Rousseauem, že nejlepší myšlenky přicházejí v noci, při probuzení, ráno, a na procházce. Myšlenka má svůj zenit. Někdy jí zachytíme, když sotva počala vystupovati, pak nebude tak silna, jasna, jako v zenitu; jindy se jí chopíme, kdy zenit již minula, a slábne…^[208] Je možno určiti, které knihy byly psány v noci. Dickens a Rousseau psali ve dne, Dostojevskij v noci, Byron rovněž v noci. V románech Dostojevského obsahují první kapitoly všecko podstatné, celý obsah dále už se rozmazává. Když Schiller psal, vypil napřed půl láhve šampaňského a ponořil nohy do studené vody. A také píše podle toho, cítí se to v jeho pracích. Přehání.“

„Vy jste nikdy nepsal v noci?“ ostázal se Vogüé.

L. N. přemýšlel trochu a odpověděl:

„V noci jsem psal náčrtek „Vlády tmy“.“

„Myslíte, že kouření při psaní je na škodu? Čím pak?“ ptal se dále Vogüé.

L. N.: „Oslabuje to sílu myšlenky a přispívá k nejasnosti jejího vyjádření.“

Vogüé: „Můj otec píše v noci, od 10 do 4, kouří ruské papirosy jednu za druhou bez přestávky.“

L. N.: „Nu, tedy mu, prosím, ode mne vyřiďte, že se to nemá dělat, a aby kouření zanechal.“

Tu jsem chtěl nalíti L. N-či čtvrtý šálek čaje, nedal mi však šálku a řekl:

„Čaj při rozmluvě je něco jako kouření,“ a obraceje se ke mně, dodal:

„To jste se u nás zkazil!“

„Je v Paříži mnoho vegetářských jídelen?“ zeptal se potom L. N. Vogüéa.

„Jsou, ale mnoho jich není. Znal jsem ruského vegetariána Vladimíra Solovjova, byl bledý, vysoký.“

„Ale ryby jedl, nebyl tedy vegetarián,“ poznamenal L. N.

„Haig mi psal, poslal mi svou knihu a ještě jiného autora,“ řekl L. N., „píše mi, jak se vegetářství a jeho teorie v Anglii šíří. Já se toho nedožiji, ale snad dožijete… za 40 let lidé, aspoň našeho kruhu, nebudou požívati masa. Vždyť vegetářství se nevyskytlo rázem, ale vyvíjelo se. Počalo již, co pamatuji, asi před 20 lety. Tolik je napadali! Říkali, že člověk není býložravec, nýbrž masožravec, podle toho má zuby, střeva… Nyní toho zanechali a dokonce lékaři jako Haig uznávají, že je přirozená výživa bez zabíjení.“

Potom se mluvilo o verších.

„Vůbec nemám rád veršů,“ řekl L. N. „Verše musí býti velmi krásné, aby v nich nebylo cítiti la facture (strojenost), hledání rýmů. U nás jsou Puškin, Lěrmontov, Ťutčev — tři stejně velcí básníci. Puškin je slabý ve svých velikých věcech, (L. N. pojmenoval dvě, nepamatoval jsem si jich však). Oněgin je pěkný, pěkné jsou i drobné věci… Lěrmontov je sláb v Démonu. Po nich je úpadek: Fět, Majkov, Polonskij, Apuchtin, pak jsou dekadenti.“

Vogüé se L. N-če otázal, má-li rád Daudeta? L. N. zavrtěl odmítavě hlavou.

„Kdo byl u vás z francouzských slavných spisovatelů?“

„Nikdo, nepočítám-li Derouleda.“^[209]

Vogüé se ptal, jaké mínění má L. N. o Renanovi.

„Má krásný sloh,“ řekl.

„Sloh, ano,“ odpověděl L. N., „ale pokud jde o názory, jest odporný, affreux, immoral (hrozný, nemravný). Hraje si s city a pojmy pro člověka svatými, praví: tout est possible, meme Dieu (všecko je možné, i Bůh). Kristus je mu le charmant docteur (roztomilý učitel). Jeho názor na svět spočívá v tom, že onen, kdo nás poslal do života, si ztropil s námi žert; máme žíti tak, abychom co nejméně chápali, že jsme dupés (oklamáni). Jeho L’abbesse de Juarre je odporná: šlechtic a dívka, abatyše, jsou společně vězněni a v noci před popravou oddají se lásce. To leda myš chycená v pasti může žráti sýr… Voltaire je mravnější nežli Renan.“

O Anatolu Franceovi řekl L. N.:

„Má pěkné věci, ale s jeho materialismem a socialismem nesouhlasím.“

O Dickensovi:

„Je zvláštní, vynikající.“

Přirovnávaje jej k Hugovi, dal L. N. přednost Dickensovi, ale Vogüé mu nedal domluviti, proč tak soudí. Když jsem se ho po chvíli tázal, proč staví Dickense nad Huga, řekl:

„Hugo odpuzuje již svým patosem.“

Později řekl L. N.:

„Včera měl přijeti náš přítel hudebník,^[210] a jsem rád, že nepřijel. Hudba mne silně dojímá, až k slzám, svírá srdce. Jiná umění: básnictví, sochařství, malířství ne tak.“

15. února 1905

Když jsem se vracel o půl jedné domů, viděl jsem před domem několik venkovanů, očekávajících L. N-če. Slepý, padesátiletý stařec mi podal lístek, a prosil, abych jej odevzdal „hraběti“ a řekl, že vyhořeli. Pozval jsem ho do svého pokoje, aby se ohřál, nežli vyjde L. N. V půl třetí přišel L. N. ke mně a dal slepci peníze. Bylo patrno, že je slepec rozumný mužik, jakými slepci často bývají. Ptal se mne, co jest slyšeti o válce. Stěžoval si na nouzi: půdy má jenom jednu děsjatinu,^[211] chleba nestačí; kdyby měl 3 děsjatiny, mohli by i prodávati.

„Jak jen vzíti pánům půdu?“ pravil. „Někteří ji dají sami s radostí, jako tuhle hrabě: ten se za ní nehoní, ber!“

Také vypravoval, že Sěrgěje Alexandroviče zavraždili pro peníze. Moskevské komité sebralo pro raněné 6 milionů, a on poslal jen 4, Morozov^[212] poslal 4 vagóny pokrývek pro raněné, a on je na nádraží prodal. Za to právě mu srazili hlavu. Pří snídani řekl L. N.:

„Již odjel Francouz. To je příklad, jak aristokracie upadá. Starý Vogüé začal psáti romány, ale zdá se, že se mu nedařily. Do akademie se dostal za to, že napsal „Le roman russe“, otevřel Francouzům nový svět — ruskou literaturu… Sebrat čtyřicet akademiků není snadné, dostávají se tam nyní i slabí lidé. Dříve bývali význačnější, nebo se mi teď mladí zdají jinými, že sám jsem stár.“

„Práce pokračuje pomalu,“ řekl dále L. N., „chtěl bych dokončiti článek.^[213] Ne, že by v stáří rozum slábl, — rozum je silnější, je tu zkušenost, ale mezery slabosti se častěji dostavují. Za mlada se mi to stávalo jednou za dva měsíce, nyní ob den. Večer nemohu duševně pracovati, leda výjimkou.“

„Nevřadíte do své práce jako doplněk k citátům z Macchiavelliho citáty z Pobědonosceva, aby bylo zřejmo jakých názorů byli lidé, kteří vládli Rusku?“ otázal jsem se L. N-če.

„Ne, uvedu jen nejostřejší. Z citátů Macchiavelliho je patrno, že ti, kdo vládnou, nemohou býti dobří, za jaké jsou obyčejně pokládáni. On vypovídá válku, jeho jménem popravují — jak pak by mohl býti dobrým!“

Včera, když Vogüé odjel, vypravoval L. N., že se Vogüé divil, že L. N. nebývá u dvora a že nevěří v božství Kristovo.

16. února 1905

L. N. si stěžuje na bolesti v životě. Omlouval se mi, že mne v noci musili k vůli němu buditi.

Přijela z Moskvy Sofie Andrějevna a s ní Fijodor Alěksějevič Strachov.^[214] L. N. se ho ptal:

„Nerozčilují vás současné události?“

„Ne, poddávám se proudu.“

„V takové době se musí zachovati klid,“ řekl L. N. „Můj švakr,^[215] konservativec, jenž v severomořských provinciích jako státní návladní volal k odpovědnosti pastory, kteří oddávali občany přestouplé na pravoslaví, ti pak byli zbavováni míst, vypovídáni, — a vida, ten se nyní stal liberálem. Svého nemá nic, pluje s proudem.“

Dnes uzavřeli sňatek Ch. N. Abrikosov s N. L. Obolenskou. Po obědě se o nich mluvilo.

S. A.: „Chytil se, ubohý Chrysant.“

T. A. Kuzminská: „A také Nataša se chytila.“

S. A.: „Ano, chytili se oba.“

L. N.: „Je mi jich líto. Ale hezké je stárnouti. A i vaše střední léta jsou pěkná,“ řekl, obraceje se k F. A. Strachovu. „Vzpomínky jsou milé tím, že jsem to já — jako guma, roztažená a stažená.“

T. A. Kuzminská: „Jak mohou býti vzpomínky z dětství hezké, když byl člověk tehdy tak hloupý?“

L. N.: „Naopak, moudrý. S tvým bratrem Míšou jsme filosofovali když byl malý, a on dosti pěkně chápal. Nyní, když mu je 30 let, nechápe; překážejí mu zbytečné vědomosti.“

F. A. Strachov: „Má žena říká: „Chvála Bohu i mládí minulo, nic pěkného v něm není.“

L. N.: „To je ženský poměr ke slovu. Ženy — třeba že tu sedí dvě, řeknu to před nimi — neberou slovo poctivě, mluví, čemu nevěří a čeho nemyslí. Řídí se citem.“

F. A. Strachov sděloval neověřenou zprávu, že prý vrahovi Sěrgěje Alexandroviče se podařilo prchnouti, pomohli mu k útěku jeho soudruzi, převlečení za četníky. Dále vypravoval, že v Petrohradě byl pro případ změny vlády sestaven seznam nových ministrů, v němž Gorkij byl uveden jako ministr národní osvěty.

Včera se vyskytly první dva případy neštovic v Jasné Poljaně. Spálou za zimu onemocnělo v Jasné Poljaně 80 dětí. Když se S. A. dověděla, že se ve vsi ukázaly neštovice, vypravovala, co slyšela v Moskvě, že žena moskevského gubernátora, Goliczynová, padla a kousla se do jazyku. Povolali lékaře, jehož prvním slovem byla otázka: „Nebojíte se mne? Jdu přímo od nemocného záškrtem.“ „Ne.“ Doktor ohmatal prstem ránu na jazyku. Třetího dne na tom místě počal záškrt a rozšířil se v ústech, v nose. Devětkráte jí očkovali proti záškrtu.“

„A vy jste byl u neštovic,“ obrátila se ke mně S. A. „Vždyť se přece při neštovicích ani nemůže vůbec lékařsky zakročiti. A zatím můžete nakaziti Alexandru Lvovnu, L. N-če. Což málo lékařů umírá neštovicemi?“

„Mohu vám pomocí při Kruhu četby?“ otázal se Strachov L. N-če.

„Ano, prohlédněte jej. Vím, že to uděláte náležitě.“

L. N. má dnes bolení v životě. V jedenáct hodin šel do svého pokoje a dal si na život obklad. Lék (mentol) odmítl.

17. února 1905

Ráno přijela Sofie Nikolajevna, žena Ilji Lvoviče. O půl čtvrté jsem se odebral do Zasěky k nemocnému synovi telegrafního úředníka. Zpět jsem se vracel na saních s L. N-čem, jenž zvěděl, kde jsem, a počkal na mne u Zasěky. Cestou se mne L. N. ptal na nemocného; projevil politování, že u jižní strany průseku celý starý les porážejí; uložil mi, abych zodpověděl německý dopis z Ameriky, pověděl mi jej celý německy. Těšil se z Pyšného, koně, jenž nás vezl, a mluvil o něm s kočím. Den byl jasný, tichý, mráz kol 5 stupňů. Když jsme přijeli, divil se L. N., že jsem měl na sobě pouze kabát, zřejmě jej to znepokojilo.

Alexandra Lvovna se mne tázala, jak začínají neštovice. Má na jazyku puchýřky.

„Ano, jistě máš neštovice,“ zažertoval L. N.

Alexandra Lvovna četla Dickensovu povídku V chladném domě, jak děvče onemocnělo neštovicemi a zůstalo dolíčkovaté. Věra Alexandrovna a Sofie Andrejevna se také bojí neštovic a tázaly se mne, zda se nemají dáti očkovati. L. N. od toho rozhodně zrázel, pravil, že to jsou hlouposti.

Po obědě diktoval L. N. překlad z Carpentera o lékařství a řekl při tom:

„Jsou dva způsoby zápasu s nemocemi. Jeden záleží v tom, aby se člověk tužil, by se ho nemoc nechytla (pravidelně žíti), druhý, aby se léčil když onemocní. Nynější lékaři dělají toto a staví činnost tu na prvé místo. První způsob je pomalejší, ale mnohem důležitější.“

F. A. Strachov, jenž dnes četl korekturu Kruhu četby, říkal L. N-či o některých místech ze Schopenhauera, jež se mu zdají pochybná, na př. myšlenka, povaha každého člověka je nezměnitelna. Tomu odporuje, co o člověku víme. Na př. Kristovým učením se lidé mění. L. N. přivolil, by se na tom místě vynechaly tři řádky. Dále řekl F. A. Strachov, že po textu evangelia: „Miluj svého bližního jako sebe sama“, následuje v Kruhu četby myšlenka Pascalova: „Máme milovati jenom Boha a nenáviděti jenom sebe.“ Tato Pascalova myšlenka neodpovídá zcela myšlence textu z evangelia. L. N. na to řekl:

„Lépe bude vynechati první, nežli že musíme nenáviděti sebe.“

Dále mluvil F. A. Strachov o tom, jak sektáři mají rádi Chelčického knihu Síť víry. Jeho sestra, jež knihu tu potřebovala, v celém Petrohradě našla jediný výtisk.

„Podivno,“ řekl L. N., „jak taková díla jako Chelčického, La Boétieho, Učení 12 apoštolů zůstávají nepovšimnuta. Símě, jež hlouběji do brázdy zapadá, dlouho není pozorováno. Víš, kdo byl Chelčický?“ ptal se Sofie Nikolajevny a stručně jí o tomto mysliteli vypravoval.

„Kniha La Boétieho vyšla po Bartolomějské noci,“ pokračoval L. N. „Kritikové na ni pohlíželi jako na cvičení v krasořečnění, v sofistice. Francouzové La Boétieho vůbec neznají, Vogüéa jsem se vůbec neptal, jistě ho nezná… Montaigne napsal o Boétieovi posmrtnou vzpomínku, v níž zdůraznil jeho vlohy. Byl soudcem, zemřel mlád.“ Dále řekl L. N.:

„Dobrých knih, napsaných nadanými autory, kteří měli, co by řekli, počínaje Hořem z rozumu^[216] až po dnešní dobu censura nepropouštěla, ale tím více vešly ve známost, tím více byly čteny. Páni Amfitěatrové^[217] nemají, proč by se censurou pohoršovali, jejich zakázané knihy beztak čteny nebudou.“

F. A. Strachov říkal, že Němci prosili za Gorkého, jenž byl uvězněn, a že ho pak propustili na kauci 10 000, jež sebrali spisovatelé.

„Proč se Gorkij Němcům tak líbí?“ řekl L. N. „Nechápu toho příčinu.“

F. A. Strachov: „Poněvadž je v Rusku pokládán za jednoho z nejlepších spisovatelů, proto se rozšiřuje také u nich.“

„Němci píší skvěle, citují-li staré autory,“ řekl L. N. „ale nového nemají, co by řekli.“

Potom uvedl L. N. slova Bismarckova, která zařadil do Kruhu četby^[218] a poznamenal při tom:

„Nikdy jsem nepsal o typu lidí, k nímž náležel Bismarck. Byl nemravný, vášnivý, silný. Takový byl též Bacon, jenž mimo to lhal; Někrasov, Fjodor Tolstoj (Američan).^[219] Ten se k stáru tak modlil, že si odřel kůži na kolenou.“

„A Napoleon?“ otázal se F. A. Strachov.

„Napoleon ne. Napoleon je z oněch, jako Moltke: chladný, vypočítavý. Měl tep 40. Hleděl si bedlivě jen rovnosti a myslil, že celé křesťanství je toliko egalité v dělech.“

Na jakýsi popud přišla řeč na Petraševce N. S. Kalina, s nímž se L. N. spřátelil na Kavkaze, kamž byl Kaškin vypovězen.

„Je mu 70 let, je bohat, byl přítelem Dostojevského, Petraševského, fourieristou,“ řekl L. N. „a potom zastává úřad soudce?“^[220]

Sofie Andrejevna vypravovala, jak za svého pobytu v Moskvě byla v obchodě s uměleckými předměty, a ve 4 minutách, jež tam ztrávila, přišli dva lidé, stařec a služka, aby si koupili podobenku „našeho mučedníka, Sěrgěje Alexandroviče“, jak pravili.

„Díky Bohu, že lid tu věc takto chápe,“ řekl L. N. „Co to jen učinili!…“

V „Novém Vrěměni“ z 15. února je vytištěna tato korespondence:

„Zahraniční zprávy:

Hrabě L. N. Tolstoj měl rozmluvu o denních událostech s korespondentem pařížského Matinu a mimo jiné mu řekl toto:

Několik desítek tisíců lidí, kteří si žádají reforem, není ještě ruský národ: jsou jenom nekonečně malou jeho částí. Nemá se zapomínati, že ruský národ sestává ze 120 milionů zemědělců, kteří se velmi málo starají o pracovní dobu desíti nebo osmihodinovou, o podpůrné pokladny a požadavky stávek. Musí se mysliti na to, že je ohromné množství milionů lidí, kteří obdělávají půdu, namáhají se, trpí a přejí si jediného: aby půda, pramen jejich práce a odříkaní, byla jejich vlastnictvím. Ano, rolník má na mysli jen jediné: aby půda nebyla předmětem obchodu, koupě a prodeje, aby nenáležela státu, ale aby byla výhradně společným vlastnictvím všech oněch, kdož v potu tváře a tělesně vysíleni pracují, aby ji zúrodnili…

Ruský lid nepomýšlí na žádnou revoluci. Ostatně, revoluce byly možné na konci XVIII. a v první polovině XIX. století. V přítomnosti však mají vlády na pomoc příliš mnoho prostředků potlačovacích, nežli aby bylo možno je svrhnouti. Hleďte, v sídelních městech i dláždění je nahraženo asfaltem, jak pak chcete obnovit barikády?

Hrabě Tolstoj podle slov korespondenta, jehož zodpovědnosti zcela ponecháváme citované názory spisovatelovy, smýšlí odmítavě o republikánské vládě, nazývaje ji zamaskovanou despocií.“

18. února 1905

Přijeli Iv. Iv. Gorbunov a Sěrgěj Dmitrijevič Nikolajev.^[221] Vypravovali, že do Gurie byla poslána vojska. Také říkali, že policie v Moskvě chce uspořádati demonstrativní průvod k místu zavraždění Sěrgěje Alexandroviče a verbuje k tomu dělníky. Lze se obávati, že studentstvo uspořádá protimanifestaci a policie na ně pustí dělníky.

Večer předčítal L. N. svůj nový článek „Jediné potřebné“. Nebylo mu dobře, započal živě, poklesal vždy víc a více, stále spěchal a ku konci již četl jednotvárně. Místa, kde obviňuje cary z jejich zločinů, L. N. četl zřejmě rychleji a tišším hlasem, jako by přes ně přebíhal. Sofie Andrejevna však přece za čtení i po něm vyslovovala mínění, že by se místa ta měla stlumiti.

19. února 1905

Dříve jsem kolikráte povzbuzoval návštěvníky L. N-če k návštěvě, nyní však je naopak zrážím. L. N-či působí návštěvníci potíž, musí pro ně napínati své síly, na hovory s nimi ztráceti čas, jehož má málo pro vlastní práce velmi důležité.

T. A. Kuzminská a M. A. Schtmidtová říkaly, jak je L. N. rád, že mu Strachov pomáhá v práci na Kruhu četby a jak si přeje, aby se v Jasné déle zdržel.

Při obědě se mluvilo o válce. L. N. si vzpoměl na Sebastopol:

„Překvapovalo mně v Sebastopolu, jak se mohou staří, šediví lidé tou věcí zabývati. Když jsem tam přijel, hledal jsem velitele dělostřelectva, abych se mu hlásil. Ukázali mi ho. Seděl smutný na kládě. „Proč jste sem přijel?“ zeptal se mne. Byl to Kišinskij (?) zastupoval Menšikova, který prohrál bitvu.“

J. I. Igumnovová vypravovala, že v novinách píší, jak Japonci u Tien-linu obešli Rusy, zničili most a železnici v délce několika kilometrů.

I. K. Diteriks řekl, že jeho bratr, jenž slouží ve štábu, byl na počátku války přesvědčen o ruském vítězství a že Rusové musí útočiti; nyní však píše, že Rusové nemohou ani napadati Japonce, ani se před nimi brániti.

„Říkají, že Kuropatkin hledá smrt.“ řekla Sofie Andrějevna, „nechce se vrátiti do Ruska. Proč jen nedozná, že války vyhráti nemůže.“

I. K. Diteriks: „Myslí si: A třeba se Japonci dopustí nějaké chyby…“

L. N.: „Hraje někdo z vás šachy? Já hrávám někdy s Goldenweiserem. Hraje stále plnou parou, já nedbale, časem si dokonce duševně odpočívám, a myslím, že ochabne, přestanu sledovati pozorně hru, ale on pokračuje stejně pozorně, vypočítavě přesně. Stejně Japonci: dělají všecko přesně a promyšleně, naši však ledabyle.“

„Kdyby vedl naše nějaký Bismarck,“ pronesl I. K. Diteriks.

„Moltke,“ poznamenala S. A.

„Ano, Moltke,“ přisvědčil L. N.

Na jakýsi popud vzpomněl si L. N. na Saltykovovu pohádku, jak mužik živil dva generály, a vypravoval její obsah.

F. A. Strachov vypravoval obsah povídky Saltykovovy Vánoční povídka. Chlapec slyší v kostele kázání, že máme žíti podle pravdy, a podle toho chce žíti. Ale všichni kolem něho, mezi nimi i onen kazatel, mu vštěpují přesvědčení, že se to jen tak v kostelích káže, ale ve skutečnosti podle pravdy žíti nemůžeme. Chlapec silným otřesem onemocní a umírá.

Pak se mluvilo o Andrěji Lvoviči.

„Je ve všem upřímný,“ řekla V. V. Nagornovová, „mám ho ráda, a všichni: strýc,^[222] Sáša^[223] ho mají rádi.“

Pravila, že bude musit skládati v Petrohradě důstojnickou zkoušku a že to bude státi 3000 rublů. Bují tam úplatkářství. Nutí k velmi drahým soukromým hodinám, načež zkoušenec jde ke zkouškám se „zárukou“.

L. N. naslouchal, mlčel a smutně se usmíval.

F. A. Strachov vypravoval, že psal kdysi Dragomirovu, a dostal od něho odpověď. Originál Dragomirovova dopisu byl zabaven při prohlídce u Dunajeva, kopie se uchovala.

Od sedmi do půl desáté četl F. A. Strachov L. N-či své návrhy, jak opraviti různá místa Kruhu četby.

Přivezli z Tuly velkou poštu, mnoho rukopisů, knih, časopisů, dopisů. L. N. dal každému čísti co by ho mohlo zajímati: T. A. Kuzminské francouzské verše, I. K. Diteriksovi jakousi knihu o východní literatuře; leccos dal Sofii Andrějevně, Alexandře Lvovně a mně. Některé rukopisy odevzdal Julii Ivánovně s prosbou, aby je vrátila autorům s poznámkou, že L. N. nemá kdy, aby je přečetl. O čísle Simplicissima^[224] a řekl, že je odporné; samá krev.

„Stasov^[225] mi poslal francouzskou knihu o Kateřině,“ řekl L. N. Alexandře Lvovně. „Kdybych byl osminásobným člověkem, přečetl bych ji, ale jsem jen osminou člověka.“

Když přečetl dopisy došlé z Tuly, řekl:

„Dnes jsem obdržel psaní od Eulensteina^[226] a prosím Dušana Petroviče, aby mu odpověděl, kde jsem psal o Henry Georgovi. Je to tak potěšitelné, že se lidé zajímají o Henry Georgea!“

Eulenstein píše, že Henry George zanechal veliké dílo „The Science of political Economy“, jež tvoří skvostný doplněk k jeho reformě nauky národohospodářské. Dále píše: „Celý svět a rovněž německý národ pohlíží s velikou úzkostí na Rusko. Hrozné jsou útrapy, jež snáší lid i armáda.“

Také obdržel L. N. německý dopis od mladého Japonce, jenž píše, že nemůže věřiti v osobního Boha, v božství Kristovo a vzkříšení těla, a ptá se, je-li možno, aby byl křesťanem při této nevěře. Četl Vzpamatujte se! a je sám nepřítelem války, když však sdílí s lidmi své názory, vrhají se naň a praví, že Japonci jsou povinni hájiti se, jinak Rusové Japonsko zničí.

„Píše poklony s japonskou zjemnělostí,“ poznamenal L. N., když pověděl obsah dopisu.

Dnes byl L. N. v dobré náladě. Když Alexandra Lvovna a T. A. Kuzminská hrály na dvou kytarách, tleskal do taktu. Potom přistoupil, aby se podíval jak jsem tančil slovenskou skočnou.

20. února 1905

A. B. Goldenweiser, jenž dnes ráno přibyl, přinesl zprávu o pověsti, že prý car prohlásil cosi na způsob ústavy.

L. N. vstal dříve nežli jindy, byl na procházce ještě před devátou hodinou. Při čaji spolu s F. A. Strachovem opravoval špatně přeložené myšlenky Lichtenbergovy^[227] pro Kruh četby a diktoval vlastní překlad některých z nich. F. A. Strachov se tázal, kdo překládal místa z Rousseaua, zařazená do Kruhu četby: L. N. odpověděl, že on sám.

V. V. Nagornovové poradil L. N., aby přečetla a přeložila Davidson-Morrisonovu knihu A New Book of Kings, v níž se postupně probírají všichni angličtí králové. O Viktorii se v této knize praví, že její zásluhou je, že se nepletla do státních záležitostí. O Edvardovi se tam nepraví ničeho. (Kniha byla vydána v roce jeho korunovace).

I. K. Diteriks řekl, že Edvard, jsa následníkem, byl hrozný opilec a prostopášník; když se stal králem, změnil se buď skutečně, nebo se tváří směněným.

L. N. vypravoval ze Shakespeara o Jindřichovi IV., a jeho příteli Falstaffovi, jak spolu hýřili a olupovali kupce, pokud byl Jindřich následníkem, když však se stal králem a Falstaff k němu přišel, nechtěl ho znáti.

„Angličanům se taková mravnost libí,“ poznamenal I. K. Diteriks. „Za mlada ať bouří, ale po sňatku musí býti solidním.“

L. N. se ptal F. A. Strachova na Molokány,^[228] mezi nimiž má Strachov známé. Strachov odpověděl, že to jsou lidé, věřící v autoritu bible. Říkali mu, nevěří-li v bibli, že nevěří ve věčný život a v Boha.

„To jsou jako Angličané,“ řekl L. N. „Člověk se musí diviti tuposti Angličanů, jak věří v literu. Ano, Molokáni jsou zarytí.“

Po obědě se L. N. obrátil k A. B. Goldenweiserovi:

„Zahrajeme si v šachy? Vy jako Japonci, promyšleně, krok za krokem, kdežto já jako bych měl ruce v kapsách.“

Sedmiletý Sěrjoža (syn Sěrgěje Lvoviče) hrál s Julií Ivánovnou volant a potěšením si poskakoval. L. N. z něho měl radost a smál se vesele, hledě naň.

„Má víc síly nežli vy,“ řekl I. K. Diteriksovi. „Má-li udělati pohyb, napřed si třikráte poskočí. V tom je síla. A ani toho nepozoruje, že se namáhá.“

Alexandra Lvovna má rýmu, a tím se zdají oči vypoulenými.

„Nyní se podobáš obrazu Sofie Andrějevny,“ řekl jí L. N. hlasem zajíkavým a chvějícím se smíchem.^[229]

21. února 1905

F. A. Strachov vypravoval, jak u něho konali prohlídku a jak při výslechu mluvil se státním návladním o tom, zda-li kázal Kristus platiti daně. Návladní řekl: „Kristus všeobecně zakazoval platiti daně, v jednotlivém případě však sám zaplatil, když vyňal peníz z úst ryby; tedy se daně platiti musí.“ F. A. Strachov na to odpověděl: „To je právě tak, jako by se řeklo, že Ježíš všeobecně zakazoval nadávati, v soukromém případě však vynadal králi Herodovi lišek; tedy králům se má nadávati.“

V Ruském slově ze 20. února je feuilleton Doroševičův: Tolstoj a dnešek. V článku tom Doroševič píše:

„Táži se Tolstého, co soudí o válce, o té či oné formě vlády, o těch či oněch způsobech boje, jak bychom lépe zařídili svůj kulturní život. S hlediska Tolstého tyto otázky znamenají: Jaké nové formy otroctví by se měly vynalézti? Očekáváte, že vám poradí, odpoví? A že vás jeho odpověď uspokojí? Že vám pomůže? —

„Tohle je zločin.“

„A což páše-li zločin I. I., P. P.?“

„Je to také zločin.“

„Dovolte však, vždyť I. I. je váš příbuzný, ba blízký příbuzný?“

„Divocha se ptali, co je dobré a co je zlé? Bijí-li mne, je to zle. Nabiji-li já někomu, je to dobré.“

Dále se ptali Tolstého: „Jakou formu státního zřízení pokládáte za nejlepší?“ Tolstoj však zavrhuje stát, je to podle něho forma veřejného života, ze které plyne mnoho zlého. Jak se můžete někoho ptáti: „Jak by se nejpevněji vybudovalo to, co vy pokládáte za zlo?“

„Chcete převrátiti svět? Začněte u sebe. Staňte se jiným. A nechť se každý člověk stane jiným. Pak se stane celý svět jiným. Nižádné převraty však, mimo převrat v nitru každého jednotlivce, nepomohou.“

Prostředek, jak se státi jiným: „Vyhledejte Boha, dělejte vše podle vůle boží.“

A zatím jeho odpověď vyvolává v srdcích hluboké pohnutí: „jak Tolstoj v takové chvíli…“

Což tedy, patrně Tolstého nyní nepotřebují. — Víc ho potřebují nežli nás všech dohromady. Poněvadž my pomineme, ale věčnost zůstane. Tolstoj pak se obírá věčnými otázkami lidského ducha. Ve velikém srdci Tolstého pro indiferentism není místa.

Bojím se velice, že nějaký hádavý čtenář řekne: „Co pak to? Mně se zdá, že „hájíte“ Tolstého?“

Chraň Bože! Ještě jsem nepozbyl rozumu a nechystám se chrániti Mont-Blanc od větru svými zády.“

Při obědě se F. A. Strachov o tomto feuilletonu vyslovil, že je pěkně psán a že v něm je řečeno i to, jak v Rusku L. N-če neznají. Vypravoval, jak neteř jeho, jíž dával čísti nové práce L. N-če, je četla s nechutí. Když však přijela do Drážďan a tam se jí — zvěděli, že jest Ruska — vyptávali, co píše Tolstoj, zastyděla se, opatřila si tam všecka nová díla L. N-če, dala se do čtení a četla je pak dychtivě. Olsufjev, husar, divil se, když cestoval po Indii, jak se tam zajímali o Tolstého.

„Doroševič má nepochybné nadání,“ řekl L. N. „Měl býti zvolen do akademie před Baborykinem Arsenjevem, kritikem Věstníku Evropy.“

„Stojí nad Amfitěatrovem?“ zeptal se F. A. Strachov.

L. N.: „Fí, to je otázka. Čtu-li povídku nebo kritiku, táži se vždycky: Jaký jsi člověk, ty, jenž píšeš? Co mi můžeš dáti? Amfitěatrov je drzý. Nenacházím v něm ničeho.“

Dále říkal L. N., že k stáru seznává, jak je nutno zvolna a dobře žvýkati a jak se s jídlem nemá pospíchat, jak správně činí malý Sěrjoža. Otázal se mne, proč se zápal slepého střeva tak často vyskytuje: král Edvard, Orlov, Maklakovová, Kolja (Obolěnskij)?

Odpověděl jsem, že se nemoc ta přičítá přejídání, přílišnému požívání masa. — L. N. opět chválil Haiga řka, jakou má radost, že se šíří vegetáťství.

Při večerním čaji L. N. požádal A. B. Goldenweisera, aby něco zahrál. A. B. Goldenweiser zahrál několik věcí ze Chopina a Arenského. L. N. chválil jeho hru. Za hry přesedal s místa na místo a byl pohnut a rozechvěn. Požádal o další hru. Po hře se mluvilo o hudbě. L. N. řekl mimo jiné:

„Neprávem je Rubinstein málo ceněn: byl posledním z velkých skladatelů, je v něm staré i nové. Po něm začalo dekadentství. Když hrál Tanějev svou skladbu, nechápal jsem ničeho: jak to přijde!…“

„Mozart sype perly, jeho skladby mají plnost…“

„V sonatách Beethovenových pro piano a housle není dramatičnosti jako v jiných, ale více melodičnosti.“

„Nedávno jsem definoval, co je hudba: hudba je těsnopis citů. Hudba vyjadřuje stav duše, ne však myšlenky. Hudební národové, jako cikáni a prostý lid, zpívají nápěvy beze slov nebo slova komolí. Wagner, když chtěl hudbu sloučiti se slovem, jí oslaboval; a myslil, že tvoří něco nového, hudbu budoucnosti…“

Když A. B, Goldenweiser odjížděl, zval jej L. N., aby přijel opět na den Zvěstování.

Malému Sěrjožovi skládal L. N. z papíru japonské ptáky a učil ho, jak se to dělá.

22. února 1905

L. N. jezdil s Alexandrou Lvovnou na lyžích.

Dnes došel dopis s výtkou, že Lev Nikolajevič je při straně konservativců proti ústavě. F. A. Strachov poznamenal, že by se pisateli měl poslat článek Doroševičův. L. N. řekl:

„Měl bych chut napsati o vědě, že je totéž co církev. Církev vybrala z křesťanského učení to a ono a prohlašuje to za celou pravdu a neomylnou; věda podává rovněž jen část pravdy, kdežto pomíjí hlavní věc: jak žíti? Zavedla sofistiku do teologie, právnictví, ba i do filosofie.“

Mluvilo se o Ruském Slově. F. A. Strachov řekl, že děkuje za svou rozšířenost knězi Petrovu.

„Venkovský knihkupec mi povídal,“ řekl F. A. Strachov, „že nyní málo lidí kupuje knihy, mimo kněze Petrova. On nehlásá pravoslaví, ale křesťanské pravdy.“

„Lichtenberg praví, ze nejnebezpečnější jsou oni spisovatelé, kteří se maličko uchylují od pravdy. Takové je i kázání Petrovovo,“ poznamenal L. N.

Po obědě vstoupila ke mně Alexandra Lvovna zadýchávajíc se rozčilením a řekla:

„Dušane Petroviči! Tatínek sedí v lenošce a nehýbe se. Nevím, neusnul-li? Jděte se podívat.“

Zastihl jsem L. N-če, an spí v lenošce ve svém pokoji. Patrně usnul únavou. Ulehá pozdě, ve dne příliš mnoho pracuje.

Večer se mluvilo mimo jiné o Lěskovu.

„Je rozvláčný,“ poznamenal L. N., ale pochválil jeho povídky: K svátku mu ublížili, Kristus hostem u mužika, Koza. Vzpomněl, že mu Lěskov říkal o Petrohradských Novinách, že je to „mizerný, lokajský list, ale velmi rozšířený“; proto v nich tiskl své povídky. Vyšla tam jeho povídka Kristus hostem u mužika.

F. A. Strachov mluvil o dvou povídkách své sestry L. A. Avilovové: Ne ze zvyku a První zármutek,^[230] jež by se podle jeho slov hodily pro Kruh četby. Obsah povídky Ne ze zvyku je tento: Bratr přijel na návštěvu k sestře statkářce. Jeli do lesa na procházku a zaslechli, že někdo kácí strom. Bratr šel, aby přistihl zloděje, a spatřil ženu s dítětem. Zarazil se, tiše se vrátil a řekl sestře, že tam nikdo není. Sestra mu poznala na očích, že lže a ihned ho usvědčila, potom dodala; „Nu, však to nevadí. Není to ze zvyku.“

O Ščedrinově povídce Vánoční pohádka řekl L. N., že by měla býti zařazena do Kruhu četby.

„Vůbec Kruh četby není, jaký by mohl býti,“ řekl. „Mohlo by se sebrati mnohem více pěkného.“

Pak přečetl L. N. nahlas, velmi přirozeně, jako by nečetl, ale vypravoval, Lěskovovu Kozu.

„Je to pěkné, jenže rozplývavé,“ poznamenal. „Na kraji světa je velice pěkné. Je ukázána prostá, upřímná víra i skutky jí odpovídající u Tunguza, a umělá u arcikněze. Lěskov nemá pravé míry. Gorkii rovněž ne. Lěskov vezme Legendy svatých, vypůjčí si něco z nich, ale zkomolí to.“

F. A. Strachov mimo jiné vypravoval, jakmile se začne mezi ruskými venkovany šířiti štundism,^[231] že Židé se od nich stěhují. Mužici si počnou vzájemně pomáhati, lichva, opilství mizí, vesnice počne zkvétati. Dále vzpomněl F. A. Strachov svého zesnulého přítele V. F. Orlova, jehož znal i L. N. Pravil, že u člověka stojí vždy vpravo ďábel tělesnosti a vlevo ďábel duchovní pýchy, jenž se neprodleně zmocňuje člověka, když zdolal svody těla, a praví mu: „Vida, jakýs ty svatý!“

Potom se F. A. Strachov zeptal L. N-če, zda dokončil již povídku Božské a lidské.

„Ano.“

„A co tu je „božské,“ a co „lidské“?“

„Dvojí pojetí života. Nic více.“

Kolem 12. hodiny sešel L. N. dolů a přinesl mi článek F. A. Strachova: O myšlence, slově, skutku.

„Je dlouhý a nudný,“ řekl.

E. Maud poslal L. N-či tři knihy Carpenterovy Civilisation, England’s Ideal a Angel’s Wings. Píše, že ani v Encyclopedia Britannica, ani v Literary-Year Book pro letošní rok není zmínky o Carpenterovi. „Carpenter je nejpozoruhodnější, nejlepší ze současné individualistické školy reformátorů v Anglii,“ píše.

A dále:

„Přál bych si, abyste věděl, jak vysoce jsou v Londýně ceněny vaše spisy, zejména mezi inteligentními dělníky.“

Nedávno obdržel L. N. dopis od Inda, Baby-Bháratiho, jenž mimo jiné píše:

„Nikdo japonsko-ruské války neželí více nežli já Ind, jenž má rád mír. Vy, západní lidé, musíte svou civilisaci a své náboženství svěřiti nám, lidem Východu. V nynější době, byť nás naši křesťanští bratří sebevíce nazývali pohany, my jich tím jménem nikdy nenazveme. Je-li křesťanství rovno svým skutkům, jsme rovni vám. Dejte nám nejlepší ze své civilisace, ale neberte nám našich starodávných základů. To je příčinou srážek Západu s Východem.“

Jiný Ind píše:

„Drahý Mahatmo! „Ma“ v sanskritu znamená veliká duše. A tou jste od hlavy až k patě.

Vy jste jediný v pravdě veliký člověk, na tom materialistickém Západě, zaslepeném mocí a zatemnělém rozumem.“

23. února 1905

Masopustní týden (středa). L. N. radil Alexandře Lvovně, aby zatopila v kamnech, napekla žákům lívanců^[232] a pohostila je, potom aby zapřáhla troje sáně a vezla je na projížďku.

„Dělal jsem to tak se žáky,“ řekl L. N. „Jednou, bylo to po osvobození sedláků v letech 1861 — 62, sjelo se na masopustní týden víc než sto žáků, přijeli ze sousedních vesnic.“

Potom se L. N. obrátil ke mně:

„Víte, Dušane Petroviči, z jaké mouky se pekou lívance? Z pohankové.“

Později řekl L. N. Julii Ivánovně:

„Vaši Japonci, Julie Ivánovno, si utržili ostudu.“

Julie Ivánovna se divila a spěšně namítala, že přece se zdarem obkličují ruská vojska. L. N. však pokračoval:

„Utržili si ostudu v románech, špatně píší. Nemají ani jediného vynikajícího spisovatele. Osvětu národu dává náboženství, a oni mají náboženství ubohé. Z evropské kultury si osvojili věc nejhorší, nejhrubší, zevní: vojenské způsoby… Dopisy, které od nich dostávám, jsou buď naivní (jeden se ptá, vstaneme-li z mrtvých tělesně, jako vstal Kristus) nebo…“ (dále jsem nedoslechl).

„A pamatujete se, Lve Nikolajeviči, na Konissiho?“^[233] ptal se F. A. Strachov.

„Konissi přeložil Lao-Tse^[234] doslovně, do smyslu však nevnikl,“ řekl L. N.

„Pojedete do Paříže?“ zeptal se F. A. Strachov žertem L. N-če. „Staví vám tam pomník a zvou vás.“

„Dobře je v stáří, že se člověk stává k tomu lhostejným!“ řekl L. N. „Ale za mlada jsem nebyl lhostejným.“

„Myslím, že by vám i za mlada jistě bylo nepříjemno, abyste byl přítomen odhalení pomníku vám postaveného,“ řekl F. A. Strachov.

„Jsem rád, že přijedou Máša^[235] a Lízinka.^[236] Ne-li dnes, tedy zítra — umřeme, chceme je viděti.“

T. A. Kuzminská a Alexandra Lvovna hrály na dvou kytarách cikánské písně. F. A. Strachov řekl:

„Tyhle cikánské písně jsou stejné lidové motivy, jenže změněné. Nemám jich rád.“

„Ale já je mám vždycky rád,“ poznamenal L. N. „Podivuhodně hudební lid jsou tihle cikáni. I u nich jsou (L. N. ukázal na mne). Znají u vás noty?“ zeptal se mne.

„Někteří mladí ano, staří ne.“

„Jsou jako negramotní mužici, mají dobrou pamět,“ řekl L. N. „Negramotní mužici si pamatují, kolik se na které děsjatině urodilo před 7 — 8 lety.“

„A což vy, nudíte se, Dušane Petroviči?“ řekl mi L. N.

„Jak to?“ podivil jsem se.

„Jak by se tu mohl někdo nudit!…“ zvolal F. A. Strachov. „U nás tuhle v Jurupině se ženy často nudí.“

„Ano, nemají-li zaměstnání,“ řekl L. N.

Předčítal se dopis L. N-čův carovi, napsaný r. 1901 v Gaspře. L. N. poznamenal:

„Nyní bych již carovi nepsal. Když Čertkov vytiskl tento dopis, zdálo se mi to nejemným. Ale car mi ani na jeden z dopisů neodpověděl a tak jsem nyní rád, že tento byl uveřejněn.“

Večer přišel krejčí, poslaný M. A. Schmidtovou, Malorus z Černigovské gubernie, prostý, rozumný venkovan, sdílející názory L. N-če. Jmenuje se Afanasij Andrějevič Korzikov; má rodinu, je mu na pohled 35 roků. Říkal, že nechce platiti daně, mohou mu za trest prodati šicí stroj, na němž si denně vydělává 40-60 kopějek, nebo krávu. Když L. N-čovi líčil své spory s kněžími, zrazoval ho L. N. od těchto neshod a pravil, že se s nimi musí jednati jako s dětmi: vyrostli v té víře.

V Le Matin z 9. února byla vytištěna z Manchester Guardian přeložená rozmluva L. N-če s korespondentem tohoto listu, Haroldem Williamsem^[237] o současném veřejném hnutí v Rusku. V této rozmluvě podle slov korespondentových L. N. mimo jiné řekl:

„Je to hnutí škodlivé a nemůže vésti k cíli, poněvadž lid odvádí s pravé cesty. Konstituce není s to, aby zlepšila poměry lidu, aby pomohla jej osvoboditi. Všecky vlády se udržuji násilím a jeho hrozbami, a to se příčí svobodě. Člověk je opravdu svoboden jenom tehdy, nemůže-li ho nikdo přinutiti, aby dělal, co pokládá za špatné; a skutečně mravní směr činů každého člověka záleží v tom, aby se vzdaloval účasti na jakýchkoli věcech vládních, aby nesloužil ve vojsku a nesloužil ve státní službě. Agitace pro konstituci může přivésti jen ke klamným výsledkům. Lid nepotřebuje konstituce naprosto k ničemu. Ti, kdož dnes agitují, neznají lidu, přese všecky své výlevy lásky k němu, ve skutečnosti se o lid velmi málo starají, spíše jím pohrdají. Lid stojí o jediné: o půdu. Myslím, že nejlepší by bylo svolati zemský sněm.

„Kterak však srovnáte tuto svou myšlenku s tím, že každé státní zřízení je nespravedlivé?“

„Chci jen říci,“ odpověděl Tolstoj, „že car jedná nerozumně pro své zájmy, když nesvolává sněmu.“

V The Standardu z 3. února je rovněž vytištěna rozmluva L. N-če o současném hnutí v Rusku, tentokráte s korespondentem Devittem. (Devitt byl v Jasné Poljaně 19. ledna.) Korespondent píše:

„Sdělil jsem s Tolstým, že jsem přijel proto, abych seznal přesně jeho názory o nedávném nedělním krveprolití v Petrohradě, a jeho mínění o nejbližším zakončení událostí v Rusku. Odpověděl:

„Tázali se mne po mém mínění o tom, téměř ze všech zemí. Chystám všeobecnou odpověď ve formě dopisu, který, doufám, bude uveřejněn za několik dní. Mohu svým jménem touto cestou říci mnohem více nežli kteroukoli jinou.“

Odpovídaje na jiné otázky, řekl Tolstoj:

„Zdá se, že ubezpečili petrohradské dělníky, uvidí-li car patnáct tisíc lidí, že přijme jejich žádost. Studenti si myslili, že se car může rozpomenouti na případ z první doby francouzské revoluce, kdy to, co počalo srocením neozbrojeného lidu, skončilo červenou čapkou svobody a povstání.

To však není omluvou vojsku, jež střílelo do mužů, žen a dětí. Vinníci války s Japonskem byli zřejmě vinníky také této ukrutnosti. Oba tyto zločiny vyplývají ze zla násilnické vlády.

Dal-li velkokníže Vladimír rozkaz stříleti, schválil-li to car, tím hůře pro oba účastníky takového zločinného skutku.“

„Nepředvídáte,“ otázal jsem se, „že po těchto vraždách a zraněních v Petrohradě sáhne ruský lid k jakýmkoli revolučním prostředkům?“

„Ne. Davy ruského lidu nerozumějí revoluci v tomto smyslu. Mimo to jsou příliš chudí, aby si mohli koupiti zbraně, kdežto vláda může takový pokus snadno zdolati, kdyby se vůbec stal.

Jen malá část národa myslí na povstání. Kdyby se utekli k násilí, aby se jím zbavili svých běd, byli by docela stejně v neprávu jako carské vojsko. Žádná veliká nebo prospěšná reforma nemůže v Rusku jíti touto cestou. Anglie a Amerika vykořisťuje lid právě tak jako vládní kruhy v Rusku, jenže způsoby vykořisťování jsou různé. Čeho potřebuje ruský národ, téhož vyžadují i druzí národové, hlavně aby byly zrušeny všecky donucovací zákony, jež menšině umožňují vládu nad většinou, — menšině, jež sbírá k tomuto cíli daně, vydržuje vojáky, a bere lidu půdu pro své osobní výhody.

Revoluce v Rusku nastane,“ pokračoval Tolstoj, „ale půjde cestou rozšířené rozumové a hospodářské výchovy a zvláště cestou toho, že lidé budou prováděti revoluci ve vlastním, osobním životě a dají se proniknouti v pravdě náboženskému duchu Ale v každém případě musí míti lid půdu.“

V The New York Worldu je zařazena rozmluva L. N-če s korespondentem Mac Kennou, jenž byl v Jasné Poljaně současně s Devittem. L. N. podle slov Mac Kennových mu řekl:

„Zločin, spáchaný v Petrohradě, je hrozný. Je trojnásob odporný: tím, že vláda nařizuje vražditi lid, že vojáci střílejí do svých bratrů, a že nepoctiví agitátoři pro vlastní nízké cíle vedou prostý lid na smrt. Neodsuzuji lidu, ale nestačí mi slov, abych vyjádřil svůj odpor k těm, kdož jej klamou.“

„Ale co je na tom špatného, že vedli lid, aby promluvil s tatíčkem carem o velikých reformách, byť i politických?“

„Pamatujete se, že když žena z lidu nasadila Ludvíku XVI. na hlavu čapku svobody a vyzvala jej, aby se vzal s ní za ruce a tančil, nechtěl. O nic větší čáku neměl ani lid v Petrohradě na to, že se car k němu dostaví, a agitátoři to dobře věděli.“

„Ale což lid sám v sobě není revolucionářský?“

„Ani dost málo!“ zvolal Tolstoj. „Městský lid chce jenom veřejný pokoj, aby mohl pracovati za poctivých podmínek; vesnický lid chce jedině půdu. Každé ruské srdce je prosyceno přesvědčením Thoureaua a Henry Georgea. Ale representativní vlády si ruský lid nepřeje žádné. Naopak chce zachovati samoděržavnou (autokratickou) monarchii, jež pro něj je slibnějším zastáncem nežli šlechta a aristokracie půdy. Vskutku car je pánem každého kousku půdy a může ji dáti pracujícím. Lid ví, že to car může udělati, a věří, že to udělá.“

„Vidí-li však lid, že car zklame jeho naděje, nepozdvihne se potom?“

„Jak by to mohl učiniti? Jak by mohl vypracovati válečný plán? Jak vésti styky, aby se organisovalo povstání? Jak by mohli bezbranní obstáti proti silnému vojsku, jež kázeň staví nad svědomí a nezastaví se před vraždou mnohých bratří…? Nikdy nebude v Rusku ozbrojené, všeobecné revoluce. Uvědoměle či neuvědoměle ví lid, že správnou cestou ke všemu dobrému proň není zbraň a vraždění, nýbrž duchovní osvícení; ví, že jediný přípustný a cílevědomý způsob jednání je trpný odpor a zápas cestou výchovy.“

24. února 1905

Prosebné dopisy, jež L. N-če docházejí, ničívá. Pravil, ze ho denně žádají průměrně o 2000 rublů. Ač L. N. ničí většinu těchto prosebných dopisů a nikomu jich neukáže, přece jich ještě dosti mnoho zůstává mezi dopisy, jež přečetl. Nedávno Japonec, studující bohosloví na americké universitě, psal, že přečetl spisy L. N-če, chce zanechati university a vrátiti se do vlasti; prosí L. N-če o peníze na cestu. Jakýsi generál, jenž se v cizině léčí a prohrál 80 000 rublu, prosí o 1400 rublu, aby se mohl „doléčiti do konce“; studující různých ústavu (mnoho židů) prosí o peníze na pokračování ve studiích, a pod.

Pravili mi, že L. N. nemá rád tři druhy dopisů: 1.) žádají-li o autograf, 2.) prosí-li o peníze, 3.) posílají-li rukopisy.

Z cizozemských dopisů, jež došly L. N-če v poslední době, zdály se mi nad jiné zajímavými tři:

1.) Z Lucemburku posílá básník německé verše proti válce, napsané pod dojmem slov L. N-če, o témž předmětu, jak byly citovány v knize Bourdouově En écountant Tolstoj.

2.) Georgue Huguet, předseda společnosti Tolstého v Dijonu, posílá stanovy společnosti, a prosí L. N-če, aby byl čestným předsedou spolku.

3.) A. B. Kothatka z Indie se táže, nezná-li L. N. člověka, který by dovedl léčiti malomocenství. Jeho přítel jím onemocněl.

Dnes má vyjíti v Timesu článek L. N-čův O veřejném hnutí v Rusku.

Při obědě vypravovala J. V. Obolěnská o svatbě Ch. N. Abrikosova s její dcerou. L. N. řekl:

„Všichni, kdo Abrikosova znají, máji ho rádi. Takových je málo.“

„Byl dnes u mne korespondent North Americanu,“ řekl L. N., „nastrojený, jakou měl vestu, prsten, řetízek! Omezený, nevzdělaný člověk, ničeho nechápe. Ptal jsem se, má-li Thoreana.“ „Ano.“ „Co jste od něho četl? Zamumlal cosi nesrozumitelného. Evangelia také nezná (o fariseovi a celníkovi). Jeho zevnějšek se k němu dobře hodí.“

J. V. Obolěnská se ptala, je-li pravda, co psaly noviny o Angličance, jež byla u L. N-če na Krymu a nečetla ničeho z jeho spisů.

„To byla Ruska,“ řekla Julie Ivánovna. „Doroševič to ve svém feuilletonu zmírnil.“

J. V. Obolěnská: „Četla jsem ten feuilleton. Je pěkný. Radí interviewistům, aby četli tvé spisy, pak nebudou musit přijížděti se zbytečnými otázkami.“

Peter Ostergard, jenž v Berlíně vydává Führende Geister, žádá L. N-če o autobiografii a podobenku. Píše o to již po třetí.

„Odpovězte mu,“ řekl mi L. N., „že nemám kdy, nechť se obráti na Sěrgějenka. Ještě je tu druhý dopis od zednáře, tomu odpovím, nebo odpovězte vy. Ach, celá tahle literatura, interviewisté, aféry!… Přijede člověk naprosto nechápající, s tlumočníkem, stojí to všecko ohromné peníze, a všecko jen proto, aby obecenstvo mělo sensaci. Co pak může o mně napsati? Nemám pro ně času. Kdyby to vedlo k něčemu užitečnému, třebas, ještě bych našel čas; ale oni píší, sestavují knihy jenom proto, aby získali peníze. Tuhle anglické vydání Who is who: životopisy, zprávy o herečkách, spisovatelích, to všecko dohromady…“

Potom nám L. N. ukázal číslo časopisu Am rauhen Stein. Maurerische Zeitschrift, jež mu bylo posláno.

„To mi posílá zednář,“ řekl. „Je tam o mně článek; shledává, že jsem zednářem, a je to zcela správné! Křesťanství očištěné ode všech obřadů, bratrství lidí, to všecko spadá do zednářství.“

Článek je nadepsán Leo Tolstoi und die K. K., von Br. Werckshagen. Autor píše:

„Světem otřásající události na Dálném Východě nutí nás, abychom obrátili pozornost k člověku, stojícímu za denními událostmi, jehož bytí a činnost znamená pro dějiny slovanského plemene jistě víc, nežli krvavé srážky národů na Dálném východě a povstání v nitrozemí. Sotva by se našel druhý nositel osvěty jeho typu, v jehož duši by žilo tolik neuvědomělého, přece však pravého zednářství jako v duši Tolstého.

Obrácení Tolstého je přímo vzorem pro náboženské filosofy. Na něm možno určitě postihnouti příčiny, pro které člověk vůbec vidí nutně, že se krok za krokem přenáší z přirozeného, smyslového a vnějšího názoru světa do nadsmyslné pravdy. (Prof. Glogau ve své charakteristice ruského reformátora.)“

L. N. odpověděl zednáři 7. března tímto dopisem (v překladu):

„Velectěný pane,

velice vám děkuji, že jste mi poslal svou zednářskou knihu. Těší mne nesmírně, že jsem byl nevědomky, a podle svého přesvědčení jsem dosud — zednářem. Vždycky, od dětství již, choval jsem hlubokou úctu k této organisaci a myslím, že zednářství lidstvu prokázalo mnoho dobrého, a může i nyní prokázati, bude-li se jen spravovati požadavky nové doby.“

Při večerním čaji rozmlouval L. N. hlavně s J. V. Obolěnskou. Mimo jiné se jí otázal:

„Zabývá se Kolja^[238] politikou?“

Pak řekl:

„Kdyby oni, kdož zavraždili Sěrgěje Alexandroviče, nabyli moci, octli se v čele vlády, bylo by hůře, nikoliv lépe.“

Potom mluvil L. N. o básníku Žemčužnikovu; dále vzpomněl jakéhosi šprýmaře, jenž na ulici úmyslně vrazil do ministra Panina a omluvil se. „Nevadí, mladíku!“ odpověděl mu Panin. Příštího dne přišel mladík do bytu ministrova, aby poprosil za odpuštění.

„To je jako v Čechovově povídce, kde někdo kývá na vysoce postavenou osobnost,“ řekla E. V. Obolěnská.

„Čechov si vzal námět právě z toho,“ řekl L. N.

Mluvilo se o prostředcích proti žáze, jíž L. N. trpí.

„Mně pomáhá od záhy nejlépe masáž,“ řekl. „Lid však v těchto případech žvýká kroupy, hrách; i soda je dobrá…“

Dále se mluvilo o novinách. L. N. řekl:

„Noviny nestojí za to, aby se četly. Kdopak jiný je píše, nežli takový dnešní Američan! Je tolik potřebné práce, že ke čtení ani času nezbývá. Jako tuhle Dušan Petrovič, má denně 20 nemocných. Mně velice posloužil stařičký truhlář, jenž řekl: „Jdeš-li kolem krčmy a vidíš, jak se tam perou, přidej do kroku, abys toho neviděl.“ Stejně se to má s válkou v novinách, raději jich nečísti.“^[239]

L. N. je velmi spokojen s prací F. A. Strachova na Kruhu četby.

25. února 1905

Ráno přijeli: A. N. Dunajev, Sěrgěj Lvovič, D. V. Nikitin, večer I. K. Diteriks a S. D. Nikolajev.

Od čtvrti na deset do půl jedenácté seděl s námi L. N. v jídelně u okrouhlého stolu. Hovořili mezi jiným o Kožuškovi (?), jenž byl právě před tím v Jasné Poljaně.

„Je silný, pracovitý, nedá se strhnouti. Zemřelo mu dítě, sám je pochoval,“ řekl L. N.

I. K. Diteriks ukázal L. N-či v Open Courtu podobiznu Japonce Soyen Shakua. L. N. k tomu poznamenal:

Vidíte, Dmitrijí Vasiljeviči,^[240] Sěrgěji Dmitriči,^[241] je v nich leccos svého, je zajímavo s nimi promluviti, dovíme se něco nového; stejně je s různými národy. Ale Japonci, ať jsem mluvil s kolika koli, neposkytují ničeho nového — leda chimosu.^[242] Velmi hbitě si osvojili praktické vynálezy Evropanů, dokonce je předhonili, ale v náboženství nemají ničeho svého. Jejich Soyen Shaku dovedl převrátiti buddhismus stejně jako kněží křesťanství. Že dosáhli takových úspěchů ve hmotných věcech, to poukazuje spíše na některé duchovní nedostatky nežli na přednosti. Právě jako je ke zbohatnutí třeba úzkého nazírání a snahy stloukati rubl k rublu… Před Číňany však se skláním. V mém dobrém mínění o nich mne utvrdil i Alexander Nikiforovič,^[243] jenž nikdy neslyšel, že by si ruští obchodníci stěžovali do Číňanů, Kjachty nebo Pekingu, a vždycky říkají, že jejich styky s Číňany jsou nejlepší. Za celý život se mi nepřihodilo, abych byl mohl promluviti s Číňanem. Slyšel jsem, že Li-Hung-Čang chtěl ke mně přijeti, ale zradili ho z toho, že prý by se pro něho, jakožto zástupce státní moci, nehodilo, aby jel ke mně. Li-Hung-Čang dovedl najíti ve stycích s Evropany střední cestu. Ten je znal, a pohrdal jimi! Bral od nich jen, čeho potřeboval.“

„K nám přicházejí Číňané do banky,“ řekl A. N. Dunajev (je v Moskevské obchodní bance), „a všichni jsou dobří. Ptal jsem se jednoho z nich, zda studoval.“ „Ano.“ „Znáš čtyři knihy Konfuciovy?“ „Znám.“ „Jednomu jsem četl Konfucia z francouzského překladu, při němž byl vytištěn i čínský tekst. Roztáhl ústa od ucha k uchu v blaženém úsměvu: „Vy umíte čínsky?““

Mluvilo se o Španělích. L. N. podotkl, že je stála válka s Amerikou 200 000 životů. Sěrgěj Lvovič poznamenal, že i Rusko bude válka s Japonskem třebas tolik státi.

Dále řekl L. N., že ve španělském parlamentu jsou dva anarchisté.

Jeden barcelonský anarchista napsal knihu o tom, že násilná vláda je přežitek starých dob. Moreto mi slíbil, že mi ji pošle. Druhý anarchista, jsa ministrem, předložil návrh nacionalisace půdy.“

A. N. Dunajev: „Jak pak mohl býti ministrem, když je anarchistou?“

Kdosi vypravoval, že policie kdesi zabavila vagón pum a 500 bambitek. Pumy byly kulaté, veliké jak pomeranče, a se všech stran trčely z nich hřebíky.

I. K. Diteriks vypravoval, že v saratovské gubernii agenti provokatéři štvou lid na pány.

„Tedy jej pomáhají revolucionalisovat,“ poznamenal Sěrgěj Lvovič. Dále řekl, že přece již do veřejného života ruského vstupuje trojí svoboda: svoboda shromažďovací, svoboda slova a tisku; vzíti jich již nemohou, nejde to.

Pak se mluvilo o válce. A. N. Dunajev řekl:

„Včera rozhodla vojenská rada, aby se sebralo ještě 300 000 vojska a poslalo na Dálný východ. Nepodaří se to, nepůjdou. Nyní již vědí, proč jdou. Dříve toho nevěděli, a také se ještě držel Port-Arthur.“

S. D. Nikolajev pravil, že šíří mezi sedláky myšlenky Henry Georgea a chce v práci té pokračovati. Sedláci udělají pro rozšíření myšlenek Henry Georgea víc nežli inteligence.

Jistý žalmista mi nedávno řekl o L. N-či:

„Má dobré oči; člověk ho poslouchá a pořád by ještě poslouchal.“

26. února 1905

Masopustní týden. (Sobota). A. N. Dunajev pekl lívance pro žáky Alexandry Lvovny. Alexandra Lvovna je vozila na saních. L. N. jí vzkázal, aby s nimi jela do lesa, kde není tak větrno.

Jezdil jsem k nemocným a večer jsem byl velmi unaven a ospalý a ničeho jsem nezapsal.

I. K. Diteriks se mnou sdělil, že L. N. dnes řekl jedné z dam:

„Všecky řádné ruské ženy si myslí, že jsou pravoslavné, a zatím jsou kacířky. Říkají: jsem pravoslavná, ale nemohu přec uznávati ostatků, obrazů atd. Jaké pak máte právo vytrhávati něco z pravoslaví? Je to zrovna tak, jako kdybyste vytrhly ze sudu dvě dýhy, zalepily je papírem a myslili si, že sud je celý. Nemáte z pravoslaví ničeho vytrhávati.“

27. února 1905

I. K. Diteriks a D. Nikitin vybírali dnes z Kruhu četby nejprostší místa, jak jim byl L. N. uložil. Jak L. N. pečuje o svou práci! Všichni v domě zahálejí, on jediný stále pracuje.

Hovořilo se o posledních zprávách válečných a o nepokojích ve vnitrozemí. U Mukdenu vytlačují Japonci Rusy z posic. Ruských vojáků zahynulo víc než u Liaojanu. Odvážejí odtamtud zásoby. V Ruských Vědomostech je vytištěna zpráva z kurské gubernie, že v ševském a dmitrovském újezdě sedláci pálí statkářům majetek a vysekávají jejich lesy. Totéž se stalo nedávno v saratovské a černigovské gubernii. Posílají tam vojska. V kijevské gubernii vyhořely tři cukrovary a byly vyloupeny — není řečeno, kdo byli pachatelé, ale nutno mysliti, že dělníci.

A. N. Dunajev citoval rozmluvu japonského zajatého důstojníka s jeho (Dunajevovým) známým:

„Co myslíte, pobijeme vás?“

„Proč?“

„Nemáte poctivých lidí.“

„Ne.“

Po obědě seděli v sále pospolu M. A. Schmidtová, J. V. Obolěnská, Sofie Andrějevna, T. A. Kuzminská, Alexandra Lvovna, Julie Ivánovna, A. N. Dunajev, Sěrgěj Lvovič, D. V. Nikitin. Opět se hovořilo o válce, o ústupu od Mukdenu, o tom, jak provázeli záložníky ze vsí. Jistá žena pozbyla zármutkem mléka… Jistý mužik zanechal doma matku, čtyři děti a těhotnou ženu. M. A. Schmidtová vypravovala hrůzné případy. Tu se vmísil L. N.:

„Že se vám chce,“ řekl, „drásati nitro! Kdyby se tím ještě mohlo pomoci, pak by to mělo smysl, ale takhle beze smyslu se rozčilovati, stojí to za to?! Každý má svoje zaměstnání, musí je klidně vykonávati. Zdá se mi, že noviny ve svých zprávách úmyslně nadsazují, líčí-li hrůzy války, aby vystupňovaly nespokojenost s vládou, přecházející až v hněv proti ní. Z novin přechází tato nálada i do soukromých hovorů.“

Později L. N. mluvil o Dickensovi a vypravoval obsah jeho povídky, kterou právě přečetl. Jistá londýnská dáma pozvala k sobě maloměštku, aby jí donesla botky, tato jí pak vypravuje o svém osudu. Dáma s ní má soucit. Pojednou ona přitiskla tvář k její ruce, „takové gesto, jež mluví“. A L. N-či se zalily oči slzami a hlas se mu zachvěl. Po chvíli, když se již uklidnil, dopověděl:

„Jaký to zázrak! Jako u Mozarta: všední, všední najednou — nebe!“

Pak se mluvilo o Rudém smíchu L. A. Andrějeva.

„Nečetl jsem ho,“ řekl L. N., „jen jsem v něm listoval. Seděl tu jeho bratr, čekal na odpověď; napsal jsem, že některá místa jsou silná. Ale ostatní vše je umělé, nejasné a neurčité.“

Sěrgěj Lv.: „Což někdo píše jen, co se skutečně děje?“

L. N.: „Musí se popisovati skutečnost, a vážně a pravdivě se musí popisovati, nikoliv se od ní uchylovati, jako to dělají pro efekt.“

Při večerním čaji A. N. Dunajev vykládal L. N-či na jeho otázky obsah obchodní smlouvy mezi Ruskem a Německem, kterou uzavřel Witte a Bülow. V zahraničním časopise byly dva obrázky karikatur k této události. Bülow a Witte se potkávají v lázních. I. obrázek. Bülow: „Jak pak to bude se cly?“ Witte zmizí pod vodou. II. obrázek: Witte: „Jak pak to bude s půjčkou?“ Bülow zmizí pod vodou.

Witte povolil zvýšení cel na vývoz obilí a jiných výrobků zemědělských z Ruska. Část tohoto zvýšení, přibližně 16 milionů padne na ruské zemědělce (o takový peníz musí prodávati obilí laciněji); část na německé spotřebitele, jež připadne německé vládě. Sama zvyšuje ruská vláda cla na dovážené hospodářské stroje z Německa, přibližně na tak velký peníz, jaký připadne německé vládě. To znamená, že ruské zemědělstvo bude platiti přibližně o 28 milionů víc, nežli platí za cel nyní platných. Witte prý uzavřel půjčku na 500 milionů marek; čtvrtinu jí koupila vláda, a poněvadž kurs emisí byl nízký, obdržela málo peněz.

L. N. ptal, co stála podnes válka. A. N. Dunajev odpověděl:

„Podle oficiálních zpráv stála do 1. ledna 850 milionů. Uzavrou-li nyní mír, padne přibližně tolik na kontribuci.“

„Ale Japonci podnes nemají důvodů, aby ji mohli žádati,“ řekl L. N.

A. N. Dunajev: „To je za vašeho života třetí veliká válka?“

„Ano.“

„A uherská výprava?“

„Ano, ale ta byla nepatrná.“

A. N. Dunajev: „Jak vzplanulo vlastenecké opojení slávou za této války; a za turecké také, jak pamatuji.“

L. N.: „To bývá vždycky za války. Ve článku, který nyní píši, vyslovuji myšlenku, že v ruském lidu a veřejnosti se ustalují dva nové názory. 1. upadá víra v církevní dogmatické učení a místo ní nastupuje pravé křesťanství, 2. že ruský lid je způsobilý k samosprávě a nepotřebuje vlády. Chtěl jsem to vypsati v románu o ruských osadnících v Mandžurii; zřídili tam vesnice, opatřili si i kněze, ale neznali žádné vlády. Když tam vnikli Rusové s vojsky, poslali jim vládní dozorce, otevřeli krčmy. U Angličanů naopak je pociťována potřeba vlády. K Lěvovu článku jsem obdržel dopis od Kanaďana, jenž se pyšní anglickým vlastenectvím, píše, že mohou proti Rusku postavili 500 000 vojska.“

Sergej Lvovič namítl:

„Angličané ovládli moře hlavně mírnou cestou, jejich řeč jest světová.“

„V Anglii a Francii se již šlechta degeneruje,“ pokračoval L. N., „vynikající lidé pocházejí ze středních vrstev a z lidu. Je tomu tak, třeba že se pokoušejí dokazovati, že anglická šlechta duchovně a rozumově nepoklesla.“

Potom mluvil L. N. o své práci v Kruhu četby.

„Byl u mne zámečník z Tuly,“ pravil, „říkal jsem mu o Kruhu četby a předčítal jsem mu citáty z Ruskina. Těžce se to chápe, a nedočetl jsem, na místě jsem se rozhodl, že musím sestaviti populární myšlenky zvlášť. Pozorovali jste, že každý spisovatel píše pro určitou vrstvu čtenářů? Já píší nyní pro čtenářstvo evropsko-ruské, hlavně evropské, pro vzdělané kruhy. To je špatně!“

Alexandra Lvovna vypravovala, že byli chyceni 4 těljatinští a 2 jasnopoljanští mužici, kteří ukradli zahradníkovi krávu. A. N. Dunajev řekl:

„Kolik pak připadlo na každého? Ne víc, nežli 3 ruble.“

Vysvětlil krádež tu zištností mužika. L. N. namítl, že to je sport, a vypravoval, jak se před ním jeden těljatinský mužik vychloubal svou obratností při krádeži koní.

Sěrgěj Lvovič vypravoval, jak jsa okresním představeným, odsoudil zloděje koní na rok do vězení, ač nebylo plně dokázáno, že ukradl koně. Řeč přešla na japonská vězení: tam všichni vězni pracují, a sami vystavěli všecky věznice. Potom mluvili o tom, že lékařství v Japonském vojsku je vzorné, první ve světě. S prvními četami jedou lékaři, prozkoumají studně, prohlédnou místa pro ležení, nejbližší vesnice a města, zjistí, jaké nemoci jsou v nich, nakažené čtvrti oddělí karanténou atd.

Když L. N. vypil šálek čaje, zvýšila se mu žáha. Provedl si masáž a značně se mu ulevilo.

„To vy jste mne naučil téhle masáži,“ řekl mi.

Sěrgěj Lvovič k mému údivu se tentokráte s otcem nepřel o konstituci, což posud dělával při každé své návštěvě.

28. února 1905

Přijela milá Marie Lvovna s dětskou dobrotivou tváří, s mužem Nikolajem Leonidovičem. První otázku jim dal Sěrgěj Lvovič: „Kdy nás oběsí?“

Nikolaj Leonidovič vypravoval, že mužici u nich jsou přesvědčeni, jakmile bude konec války, že se počne děliti půda; proto jsou vážně naladěni, nepijí kořalky.

K jistému mužiku z obecní správy přišli rovnou s požadavkem: Pojďte, budeme děliti půdu! Ten neztratil duchapřítomnosti a přečetl jim vládní zprávu, že nepokoje se dělají za japonské peníze. Mužici odešli.

Nikolaj Leonidovič soudí, že revoluce bude již proto, že byla zima bez sněhu, a tři čtvrti zorané země se bude muset přeorávati.

Dnes zde byl starý známý L. N-čův, tulský rolník Michajl Petrovič Novikov. L. N. s ním dlouho mluvil, dal mu přečísti článek O veřejném hnutí v Rusku a korekturu Kruhu četby. Chtěl mu dáti s sebou spis Vzpamatujte se! a poslední čísla Svobodného Slova, ale nenašel se ani jeden volný výtisk, L. N. má jen po jednom a některých vůbec nemá, rozdal poslední eksempláře. Zahraniční vydání L. N-čových spisů nedocházejí, leč že někdo náhodou přiveze jeden nebo několik výtisků té či oné knížky. Čertkov posílá L. N-či v doporučených dopisech po jednom výtisku všecka svá nová vydání, některá posílá i opětovně, také v dopisech. Velké zásilky knih však přes hranici dosud nikdo nepřevážel. Některých svých spisů vydaných v cizině L. N. vůbec nespatří (na př. berlínských); také mnohých francouzských překladů svých prací neviděl (o německých ani nemluvě).

Večer při čaji se mluvilo o východních národech; L. N. řekl:

„Mám rád moslemíny, jejich chování, důstojnost, malebnost.“

Potom předčítal L. N. Dickense, po něm předčítala Marie Lvovna.

Opět se mluvilo o válce a Japoncích. Mluvilo se o postupu, jehož užívají Japonci: jak v noci útočí a převlékají se do ruských uniforem, jak se nezastavuji před žádnými ztrátami, jen aby dosáhli cíle atd. L. N. řekl:

„Rusové mají rytířství, jisté tradice, Japonci však myslí jenom na to, jak by zničili co nejvíce Rusů, a neštítí se žádného prostředku, užívají každého.“

Marie Lvovna: „Mně jsou Japonci protivní.“

L. N.: „Já nad nimi dělám otazník!“

Nikolaj Leonidovič: „A vzpomínáš Lodianiho, jenž se vydával za amerického inženýra, a přišel k tobě s navštívenkou: discuteur philosophique, chimique, theolog, etc. etc…? Smáli jsme se. První jeho otázka byla, zda mu bude dovoleno prohlédnouti tulskou zbrojovku. Oči šikmé, lícní kosti vystouplé, rusky vůbec nerozuměl, Saint-John říkal, že Lodiani mluví špatně anglicky a pohrdal jím. Pak ukazoval Lodiani svou podobiznu, kde je vyobrazen v čínském kroji s copem, dokonalý Číňan. Říkal, že se tak přistrojil žertem. Zpíval písně podobné oněm, jež zpívali Japonci, kteří přijeli po něm. Byl jistě japonský zvěd, právě takový, jako ti, které jsi viděl ve školce v Zasěce. I ti sem přijeli, aby si prohlédli tulskou zbrojovku.“

1. března 1905

Při stole mluvil L. N. o tuposti učenců, jak nikdo z nich nezná než svůj obor, a že nemají pochopení pro nejdůležitější věc, pro náboženství, pro mravnost. Dále bylo řečeno, že životopis Pobědonoscův v Encyklopedickém slovníku Brockhausovu napsal jeho nepřítel, neboť uváděl všecky jeho názory, vyslovené v Moskevském sborníku a jiných spisech.

U Mukdenu bylo raněno 1300 ruských důstojníku a 40 000 vojáků, a zabito bylo kolem 25 000 lidí. L. N-či je zatěžko i pouze poslouchati, mluví-li se o Mukdenu. Při obědě zavedl Nik. Leon. řeč na tento předmět, ale L. N. ihned změnil předmět hovoru. Před několika dny stalo se stalo se totéž.

Večer byla velmi příjemná rodinná rozmluva, při níž se nedotýkali veřejných otázek. L. N. vypravoval výhradně rodinné vzpomínky a anekdoty, jako vždy velmi živě a vtipně. Začal-li někdo z rodiny o válce, L. N. neodpověděl ani slova.

Alexandra Lvovna mi chodí pomáhat do ambulatoria od té chvíle, co jsem se usadil v domě Tolstých. Bylo mi řečeno, že L. N. na otázku domácích, souhlasí-li, aby v domě žil stálý lékař, přisvědčil jen s tou podmínkou, aby lékař přijímal nemocné z okolních vesnic. Alexandra Lvovna vzala na sebe vydržovati ambulatorium a opatřovati léky. Dnes mi pomáhala místo Alexandry Lvovny Marie Lvovna.

Dnes obdržel L. N. od Boudoinina de Courtenay^[244] knihy o polském povstání r. 1830 a jiné o dějinách Polska. L. N. z nich měl radost. Kruh četby pro lid chce L. N. sestavovati podle korektur, ne podle rukopisu velkého Kruhu četby.

Nikdy jsem neviděl, aby L. N. pozbyl trpělivosti, aby se jeho tvář za rozmluvy s hloupým, nepříjemným, nebo obtížným člověkem sebe méně stáhla.

2. března 1905

L. N. mi dal přečísti svou německy psanou odpověď Japonci N. I. Gatičaovi, a prosil, abych mu opravil chyby.

„Je to zajímavé, jakých chyb jsem se dopustil,“ řekl. „Chtěl jsem mu ještě napsati o šintoismu, že to je řád pro zvláštní účely a ne náboženství, ne učení o smyslu života.“

Potom mi řekl:

„Psal mi Haig. Chtěl bych mu odpověděti, ale má ve svých spisech nepěkné věci. Jaké to je poblouznění: mens sana in corpore sano (zdravý duch ve zdravém těle). Myslí, že je třeba vypěstovati zdravé, silné plemeno lidí. Nechtěl bych býti zdravým. Tělesná síla a duchovní růst se k sobě mají v obráceném poměru. Člověk duchovně roste, když tělesné síly ochabují, a tou měrou, jako ochabují. Kdyby mi nějaký kouzelník nabídl mládí, zdraví, odmítl bych je.“

Marie Lvovna: „A já bych chtěla.“

„Tys ještě nepřekročila Rubikon.“^[245]

Zeptal jsem se L. N-če, proč v posledním čase přestal cvičiti činkami, ne-li snad proto, že chce býti způsobilejší k duševní práci? Řekl jsem, že podle mého soudu jen po tělesné práci, po tělesné únavě pracuje duch, jak se patří.

„Vyčítám si někdy,“ odpověděl L. N., „když se zabývám tělocvikem: proč to dělám. Lépe nežli práce svalů slouží duševní práci vegetariánství, pravidelné zažívání, dobrý spánek. Po spaní přicházívají pěkné myšlenky.“

(Od toho dne začal L. N. opět konati tělocvik).

Sofie Andrějevna předčítala novinářské zprávy o mukdenských bojích. L. N. poznamenal:

„To je nějaké nové slovo „boj“; jindy se říkávalo „srážka“. Andrjuša také mluvil o „bojích“.“

Mluvilo se o různých formách konstituce. L. N. řekl, že v Japonsku nemají konstituce: mikado vše rozhoduje.

„Dostal jsem dopis od Ženevské společnosti Rousseauovy,“ řekl dále L. N. „Boitié, Salomon a jiní chtějí vydati úplnou Confession;^[246] to tedy v dosavadních vydáních byla některá místa vynechána; a také úplnější korespondenci Rousseauovu: našly se nové jeho dopisy. Syn Mazziniho mi také píše, chtějí slaviti l’anniversaire.^[247] O Mazzinim i o Rousseauovi bych chtěl něco napsati, zodpověděti dopisy.“

Řekl jsem, že v nápise na Voltairově pomníku ve Fernais není zmínky o jeho největší zásluze, o tom, že lidem otevřel oči na církev. Dá se to vyložiti asi tím, že na sestavení nápisu jistě mělo vliv duchovenstvo.

„Ano,“ přisvědčil L. N.

Když došel dopis od J. I. Popova, L. N. mluvil o tom, jak je mírný, jaké má schopnosti k matematice, jak jeho mravní osobnost jistě dobře působí na děti.

Potom vypravoval L. N. několik anekdot, velice se smál, dokonce něco oblékal.

3. března 1905

Před obědem mi L. N. řekl:

„Přemýšlel jsem o vaší včerejší otázce o mens sana in corpore sano. Nevyjádřil jsem se dosti jasně. Později vám to povím.“

Večer přijel z Petrohradu S. A. Stachovič. „Jak jsem dříve rád slýchal novinky z Petrohradu, tak je teď slyším nerad,“ řekl L. N.

Mluvilo se o tom, jaké nehoráznosti noviny tisknou, vydávajíce je za skutečné události. S. A. Stachovičová uvedla za příklad zprávu zahraničních novin, že jakýsi ruský statkář zapřahá do pluhu děvčata. L. N. na to řekl:

„Dopisovatelé mravně upadají, ale pěkná stránka jejich činnosti je, že spojují lidí.“

Kdosi řekl, že čaj je škodlivý. L. N. namítl, že čaj podle všeho pomáhá tráviti; velmi prospěšné je, když pijí čaj při práci ti, kdož mnoho pracují.

„Ptal jsem se poutnice, kolik dní musí jíti pěšky do Kijeva. Odpověděla: Když máme čaj, 12, ale bez něho déle.“ vypravoval.

4. března 1905

Lev Lvovič píše, že po porážce u Mukdenu jsou v Petrohradě velice sklíčeni. Kuropatkin ztratil třetinu armády: 93 000 mužů.

Večer přijel Michajl Lvovič se ženou. Přinesli zprávu, že Japonci dobyli Tielinu. L. N-če zpráva ta rozčilila, ale neřekl ničeho, jen se vyptával a umlkl.

Později přijel spisovatel V. G. Tan, jenž psal o kanadských duchoborcích. Ztrávil 10 let ve vyhnanství v Kolymsku. Kolymsk leží 3000 kilometrů od Jakutska. V zimě tam bývá až 50o mrazu, tak že sekyra křehne. Tan zapsal na sta místních pohádek a písní. Tamější lid náleží k šamanskému vyznání, mravouky však nemá žádné. Jsou to lidé vznětliví, ničím pro ně není zabíti nebo okrásti člověka, stejně snadno však vrátí ukradenou věc. Divoké husy sedají tam na domy, spousta koroptví se v Kolymsku vyskytuje.

Dále vypravoval Tan L. N-či o Surovcevovi, jenž strávil v žaláři schlüsselburském 17 let a na to byl vypovězen do Kolymska. Naučil se zahradnictví a ve vyhnanství se živil vlastní prací; zavrhoval obchod, byl vegetariánem z toho důvodů, že zabíjeti pro něj bylo hrozné. Soudil, že lidé jen proto mohou vražditi lidi, že zabíjejí zvířata, aby je jedli.

Říkal, jak nudně se žije v takových vzdálených místech jako je Kolymsk. L. N. namítl:

„Množství dojmů duševních u člověka žijícího v lese a u člověka, jenž tráví čas ve veřejné knihovně Britského musea, je stejné.“

L. N. se ptal, má-li kolymský kraj budoucnost?

„Ne. Měl by budoucnost jen v tom případě, kdyby bylo možno zahřívati zemi,“ odpověděl Tan.

Pak se mluvilo o postavení Ruska.

„Postavení Ruska je beznadějné,“ řekl Tan. „S jedné strany dorážejí Japonci, s druhé vnitřní nepokoje. Vláda bude muset dáti svobodu tisku; potom budou radikálové psáti tak, že způsobí revoluci, bude se muset povoliti svoboda shromažďovací a jiné svobody.“

„Z každého postavení je východ,“ řekl L. N. „Myslím, že po této válce bude následovati veliké duchovní povznesení, nastoupí změna — nikoli vlády, nýbrž duchovního stavu lidu. Základem veřejných převratů bývá vždy náboženský princip.“

Na Tanova slova o nutnosti zkrátiti dobu pracovní městským dělníkům, řekl L. N.:

„Nechápu otázky o dělnické pracovní době.“

Tan se otázal, co se má nyní dělati, L. N. odpověděl:

„Nyní je obzvláště důležito, aby lidé neztráceli klidu, nedávali se strhnouti roztrpčeností… Musí se žíti podle hlasu svědomí, pak se bude člověku žíti stále lehčeji a lehčeji, a i ve smrti pak bude viděti něco dobrého.“

„Ale vždyť svět je zlý, i lidé jsou zlí; jak mají býti spravováni, jak udržování od zla?“ zeptal se Tan.

„Svět je tak zlý, jak zlý jsem já sám,“ namítl L. N. „Stalo se mi v životě asi dvacetkráte, že to, co jsem pokládal za zlé, mi posloužilo k dobrému, t. j. bylo dobré. A nalézám v životě zla stále méně, stále větší a větší dobro, a nadchází smrt, dobro nejvyšší.“

Opět přešla řeč na Japonce. Tan řekl, ze se Japonsko podobá Itálii: je plno umění. L. N. vzpomněl, že E. Arnold žil v Japonsku a žil tam jako Japonec. Kdosi pronesl, že Japonci nemají byrokracie, nemají kancelářského ovzduší, L. N. na to řekl:

„Ale také jiných věcí se jím nedostává; nemají rytířskosti ve válce. Vždy byly jisté národností bojovnější nad ostatní: Cyrus, Alexandr Macedonský, Bedřich II., Moltke, nyní to jsou Japonci.“

O Číně řekl Tan, že se dá očekávati, že se pozdvihne.

„Ne,“ namítl L. N., „Číňané jsou mírumilovný lid, pohrdají válkou. „Tao“ jim ulehlo do duše tak hluboce, že se v tom směru nezmění.“

„Nu, a válka s Japonskem? Číňané měli a mají armádu.“

L. N.: „To jsou odpadky, půl milionu lidí nejnižší mravní úrovně, kdežto všech jich je 400 milionů.“

Dále vypravoval Tan o Židech v Americe, jichž jsou 2 miliony; z nich je 60 procent ruských. Jenom v New-Yorku je jich 500 000; „zubatí, atletové!“ Vypravoval tento případ ze života amerických Židů. Po ulicích New-Yorku byl průvod 50 000 Židů s hlavním rabínem v čele. Z jisté americké továrny, v níž pracovalo 2000 lidí, hodil někdo s hora do průvodu zdechlou kočku. Židé se vrhli na továrnu a pobořili první patro. Přišla policie a několika Židům rozbila hlavy (americká policie je hrubá). Povstal z toho takový povyk, že se sám lordmayor (starosta) dostavil na židovský tábor lidu, aby se omluvil, ač se neměl proč omlouvati, poněvadž si policie vždy, ve všech podobných případech tak počíná.

„V Americe jest již judofobství?“ — zeptal se L. N.

„Dovážejí je z Evropy,“ odpověděl Tan, „ale neujímá se. Američané jsou stejní chytráci jako Židé, zisk a zbohatnutí pokládají za hlavní účel života, kdo si počíná jinak, jest jim hlupákem. Proto nemohli pochopiti Kišiněvských událostí; podle jejich názoru židovští vykořisťovatelé jednají správně, a ruský lid jest hloupý: proč bije ty, od nichž se může učiti? Židé v Americe dosáhnou velikého vlivu, poněvadž všichni dávají své děti vzdělávati. Na novo-yorské universitě je 93 procent posluchačů Židů. Za 20 let americká inteligence, advokáti, lékaři, bude židovská. Italové a příslušníci jiných národností posílají děti do továren na výdělek; Irové rovněž nedávají děti do škol, jejich děti se samy živí.

6. března 1905

Večer četl L. N. povídku Avilové První zármutek, líbila se mu. Pak byla společná rodinná rozmluva, jíž se účastnili: Michajl Lvovič se ženou, S. A. Stachovič, M. A. Schmidtová a Obolěnští. Mluvilo se o životě podle Robinsona, o vypovězencích kolymských, o Americe. Amerika jest nová země, kde není feudálů, dynastií, státní církve, historických tradic, ale otroctví je právě takové jako v Turecku, třetina dělníků je bez práce. Velká prostranství půdy jsou v rukou velkokapitalistů.

„Je tam hrozná úplatnost u soudů,“ řekl Nikolaj Leonidovič. Vědí, jakou která věc má cenu, a takový peníz nesou do Washingtonu. Trusty vždycky vyhrávají.“

Michajl Lvovič řekl, že div neřval, když zabili Sěrgěje Alexandroviče.

„Mně bylo hrozněji,“ poznamenal L. N., „nežli tehdy, když v Petrohradě postříleli 200 dělníků. Tam zabíjeli lidé k tomu vycvičení, zde však mladíci o své vůli.“

Potom vypravoval L. N., co četl o politických vraždách v knize Debagorio-Mokrijeviče, dále vzpomínal jakéhosi svého sevastopolského soudruha, jenž se později stal varšavským gubernátorem, a jiných známých mezi vládními osobnostmi.

„Co příprav vyžaduje taková vražda, co nebezpečí tu je pro spiklence!“

„Kterákoli žena nebo domovník je může prozraditi,“ řekl L. N.

L. N. znal ministra Mězenceva a tykal si s ním, onoho Mězenceva, jehož r. 1849 zavraždil Kravčinskij-Stěpňak.

„To byl dobromyslný chlapík,“ řekl L. N. „Byl dobrý k přátelům, jistě i ke služebnictvu, ale v úřadě byl přísný.“

Varšavský denník sděluje:

„Z 19 vojáků, kteří odepřeli konati vojenskou povinnost, bylo 5 zastřeleno, dva osvobozeni, a ostatní vypovězení k nucené práci.“

7. března 1905

O půl druhé v noci přišel ke mně L. N. se zkrvácenou rukou. Shasínaje lampu, rozehnal se „junácky“ (jak se vyjádřil) rukou a pořezal si palec o sklo lampy. Silně krvácel a pozbyl dosti krve. Zavázal jsem mu ruku. Ráno jsem vyměnil obvaz. Za krátko již L. N. tělocvičil a po snídani si vyjel na koni.

Přijel sochař Andrejev.

Při obědě se mluvilo o Sienkiewiczi. Marie Lvovna řekla, že Quo vadis? je velmi nudné, Na poli slávy také.

L. N.: „Ano, jeho historické romány jsou velmi chatrné.“

Nik. Leon.: „Nyní je v módě Przybyszewski.“

L. N.: „Opakuji vám s Schopenhauerem: nečtěte moderních knih. My s bratrem Sěrgějem jsme se nechytili na Zolu. Za 10 let bude Zola zapomenut jako Eugene Sue.“

Ukázal jsem L. N-či článek Cladeauův, v němž se praví, že hlavní vadou ruského loďstva jest nedostatek vojenského vzdělání důstojníků, že u nás zhrdají všelikou vojenskou vědou.

„Ano,“ řekl L. N., „u nás pohrdají vojenskou vědou.“

O půl desáté vyšel L. N. do jídelny s číslem amerického časopisu Single Tax, otevřeného u prvního článku, který napsal L. V. Harrison na pamět 25letí vydání spisu Henry Georgea, Pokroky a chudoba (1879 — 1904), požádal Marii Lvovnu, aby přeložila onen článek, a dodal, že je velmi pěkný. Mimo jiné praví se ve článku toto:

„Přivženců Henry Georgea v Americe stále ubývá, ale mnozí liberálové ani netuší, že mluvíce o otázce půdy, citují Henry Georgea. Jeho význam ve světě stále vzrůstá; jeho zásady se rozšířily po celém světě. Myšlenky, jež se dříve rozváděly ve speciálních časopisech georgeovských, opakuje nyní veškeren tisk.“

Myslím, že totéž se děje s L. N-čem a jeho učením.

Nikolaj Lěonidovič čte japonský román, podle jeho slov velmi špatný. Ženy v něm rozmlouvají o válce.

„Ano,“ řekl L. N., „jsou nadšeni válkou. A tuhle Cladeau píše, že příčinou ruských porážek je neláska k vojenské vědě.“

Na okrouhlém stole ležela rozevřená kniha: Denník Marie Baškircevové a její korespondence s Maupassantem. Knihu tu čte S. A. L. N. pohlédl na ní a řekl J. V. Obolěnské:

„Čte-li člověk o Alexandru Macedonském, ví, že to je starobylost; ale Baškircevová, o té víme, že před 30 lety byla mladá, krásná, byla nedávno — a kde je…?“

Při večerním čaji se mluvilo o divadle. J. V. Obolěnská se ptala na obsah Ibsenových Příšer. Nikdo ho neznal.

„Nevadí, že toho nevíte,“ řekl L. N. “Na onom světě se po tom ptáti nebudou. U něho ve všech kusech vystupují na horu.“

Andrějev doufá, že za tři dny bude hotov s poprsím L. N-če. Dnes modeloval, zatím co L. N. pracoval. Pravili mi, že to L. N-či nepřekáželo, poněvadž Andrějev nepřerušoval jeho práce, jen se na něho díval. Ale večer, když L. N. jel do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a nepřál si podle slov Sofie Andrějevny déle seděti modelem.

Nyní již k L. N-či nepřichází tolik lidí tážících se, jak žíti, jako to bývalo v letech 1880 — 90. Nyní se více táží, jak bojovati s vládou, co dělati pro změnu politického a veřejného zřízení našeho života.

8. března 1905

Když jsem ráno L. N-či převázal palec, řekl mi:

„Mens sana in corpore sano. Tu jako by byla duše závislá na těle. Ale duše může býti a také bývá silná ve slabém těle. Zdrojem všeho je duše; je-li duše slabá, bude se zdravé tělo přejídati a hověti výstřednostem, ale opačně: tělo na duši nemůže působiti. V tom je rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím.“

Po obědě přijela ze vzdálené vesnice vdova s prosbou o peníze na mužův pohřeb. Přijela ze vzdálenosti 20 kilometrů. Když stála u vchodu, přepadly ji porodní bolesti. Marie Lvovna ji odvedla do vsi ke známé ženě. Když o tom vypravovala, poznamenal L. N.:

„Nejškodolibější žena jí přístřeší neodřekne. Každý mužik ji přijme.“

Na procházce potkal L. N. rolníky vracející se z Tuly, přinesli zprávu, že prý se Kuropatkin zastřelil. Vzhledem k této zprávě se večer mluvilo o Japonsku.

„Co se stane s Japonskem vítězným?“ řekl L. N. „Bude následovati mravní úpadek, jeho postavení se zhorší, v mravním směru se zhorší… Ku podivu ta porážka Rusů ve všem!“

Přečetl jsem L. N-či citáty ze článku Gedkeho, jak ruské porážky jsou výsledkem zaostalosti taktiky, špatné administrace a nedostatečné iniciativy. Žurnalista, jenž uvedl mínění Gedkeho, dodává za sebe:

„Nebohý Kuropatkin byl těsně před válkou v Japonsku. Slyšel jsem od jeho adjutanta, že by Japonci musili býti hlupáky, kdyby nebyli začali válku. Naše vojska na Východě jsou v hrozném nepořádku, japonským jest lépe.“

„Znal jsi Kuropatkina osobně?“ zeptala se J. V. Obolěnská.

„Ne, jako ministr války mi prokazoval různé laskavosti: vzkázal mi po Veresčaginovi, jak si mne váží.“

Andrejev dokončil poprsí L. N-če, jež včera započal. Ještě tu zůstane, chce býti přítomen slévání formy.

„To jsem viděl ponejprv sochaře, jenž pracuje poprsí, aniž se mu sedělo modelem,“ řekl L. N. „To je nová škola malířství-sochařství; zachycuje výraz. Staré řecké sochařství se kořilo tělu. Nyní nemá sochařství takového významu jako malířství; buduje pomníky. Za dob Řeků a Římanů zbožňovali lidé imperátory, imperátoři byli pozemští bohové. Nyní sochaři nemají, co by zobrazovali. Krista nemohou. Bylo by třeba myšlenky, rozněcující nadšení, ale není jí. Jaký význam má pomník imperátorův — nemluvím ani o našem — ale Vilémův? Je generálem, jenž ničím nevyniká… Hlavy se jim nedaří…“

Andrějev chce ještě modelovati malé poprsí L. N-čovo a jeho ruku.

L. N. dostal prostřednictvím A. N. Boďanského^[248] kupu Čertkovových vydání od jednoho do tří výtisků každé knihy. Tak velký počet dostal ponejprv.

Včera a předevčírem bolela L. N-či játra, trápila ho žáha. Nevycházel téměř ze svého pokoje.

9. března 1905

L. N. se pustil do své staré práce; Kdo jsem;^[249] večer psává Vzpomínky.

„Bratry idealisuje,“ řekla Marie Lvovna, opisujíc včera jeho práci, „ale jistě byli takoví: svérázní, se zvláštními názory, tak nepodobní šablonovitým mladým lidem dnešním.“

Večer mi řekl L. N.:

„Prohlížel jsem v Crosbyho^[250] knize místo o Moravských bratřích v Ohiu, od nichž Indiáni přijali zásadu neprotiviti se zlu. Američané tyto Indiány vyhubili, i samotného náčelníka, jenž se také nebránil, neboť uznával, že násilím se brániti nemáme. Třeba to přeložiti, ale pro Kruh četby se to nehodí, poněvadž to je jenom úryvek, který musí býti doplněn historickými fakty…“

Potom mne požádal, abych mu přinesl životopis Chelčického, sepsaný Janáčkem. Neupravil, nedoplnil jsem tento článek, ač mi L. N. několikráte říkal, že jej chce zařaditi do Kruhu četby. On však mi toho nevytkl ani jediným slovem. L. N. je podivuhodně jemný: nikomu nevytýká ani tenkráte, kdy by toho člověk plnou měrou zasluhoval. Patrně neuznává „spravedlivé výtky“ právě jako neuznává „spravedlivého hněvu“. Nikdy jsem neslyšel, že by se byl sarkasticky, pichlavě vyjádřil, nevykonal-li člověk co měl vykonati (což se stává často). Kolikráte nemohl nalézti pro nepřesnost domácích svých rukopisů, dopisů, knih; kolikráte mu kočové, kteří jeli pro něho, když byl na procházce, nepřivezli kožichu, přijeli pozdě nebo jinam nežli měli! A on ani slovem neprojevil nelibosti.

Při čaji přečetl L. N. nahlas životopis Chelčického a úvod k Síti víry, napsaný akademikem Jagičem. Po čtení řekl:

„Musí se sestaviti z mnoha pramenů nový životopis. To je pozoruhodná osobnost! Znáš Chelčického?“ otázal se J. V. Obolěnské. „Na konci XIV. století, ještě před Husem, a jak chápal křesťanství, zavrhoval církev a stát — to, k čemu docházíme teprve nyní.“

F. A. Strachov říkal, jak působí Chelčický na zemědělce, jak jej rádi čtou. Připomenul jsem duševní pokoru Chelčického — nesnese ani srovnání s Kalvínem, Lutherem.

„Ano,“ poznamenal L. N., „zůstal světu neznám pro svou skromnost. Musím se toho rozhodně chopiti sám.“

Na stole ležela dosud kniha Denník Marie Baškircevové s její podobiznou.

„Jak je na ní vše umělé: jak pósa, tak oděv,“ řekl L. N., když pohlédl na podobiznu. (Zdá se, že poznámka platila i celé knize.)

Mluvilo se o spisovateli Tanovi, jenž tu byl nedávno hostem. L. N. pravil, že ač sám je Žid, říká, že Židé chtějí býti živi na účet jiných, bez práce.

Julie Ivánovna dostala z Kavkazu rašelinu (léčivé bahno). Při té příležitosti se mluvilo o Kavkazských pramenech. L. N. řekl, že za jeho časů to byly prostě studně s okovem na řetěze; chodili k nim po pěšinkách. Nyní jsou tam patrně velkolepé lázně.

„Žil jsem tam prostě,“ řekl L. N., „vedle domu stálo 10 slaměných úlů ve stínu, tam prý mohu píti čaj, řekla mi hospodyně.“

„A což včely neštípaly?“

„Ne, jižní včely neštípají, seděl jsem tam stále.“ Z pokoje V. A. Kuzminské zazněla hra na balalajku. L. N. řekl hrajícím:

„Když jsem na procházce, pronásledují mne ustavičně vaše nápěvy a hvízdám si je.“

„Mne také,“ řekla Marie Lvovna.

Ve tři čtvrtě na 11 večer šel ještě L. N. do svého pokoje pracovati; po chvíli se vrátil, řka, že je v jeho pokoji příliš horko, 18 stupňů, že by stačilo, kdyby se v jeho pokoji topilo ve dne, a šel se projíti. Rozloučil se se mnou, ale šel jsem za ním: pojal jsem obavu, aby neupadl, nebo aby se naň nevrhl vesnický pes. Když L. N. zaslechl, že jde někdo za ním, zastavil se. A já jsem křikl, že jsem to já. Odpověděl:

„Nevšímejte si mne. Chcete se také projíti? To jděte napřed, vykračujete rychleji nežli já.“

„Ne, L. N-či, půjdu za vámi,“ řekl jsem.

L. N. pohladil psy — Bělku a Cikána, kteří se za ním rozběhli, a šel zahradou, dvorem pro dobytek a hořejší zahradou k domu. Na dvoře pro dobytek na mne počkal (bál se patrně, aby se psi na mne nevrhli). Shlédl v kravíně světlo a divil se.

„Patrně se telí kráva,“ řekl. U domu se mne zeptal, dávno-li jsem obdržel zprávy z domova, a byl překvapen, když jsem řekl, že nemám zpráv déle nežli měsíc.

„A vy píšete často?“

„Ne, zřídka.“

Dnes mi Marie Lvovna vypravovala, že s otcem mluvila o smrti a věčném životě. Řekla, že se jí líbí buddhistický názor, že čím více člověk je živ Bohu v tomto životě, tím snáze se mu bude žíti v životech budoucích. L. N. na to poznamenal:

„Člověk nemá spojovati pojem věčného života s pojmem své osobnosti. Celý život člověka spočívá v tom, že od narození se stále víc a více vzdaluje živočišného života, ve smrti pak se mu dostává úplného osvobození od něho. Bude-li potom buddhistické stěhování duší, toho nemůžeme věděti.“