Zlatý fond > Diela > Května Slovenska. Názvosloví, slovník a návod k určitbě zrostlin


E-mail (povinné):

Gustáv Reuss:
Května Slovenska. Názvosloví, slovník a návod k určitbě zrostlin

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Zuzana Babjaková, Daniel Winter, Eva Lužáková, Ivana Černecká.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 24 čitateľov

Zrostlinářské názvosloví

(Terminologia Botanica)

§ 1. Úvod

Zrostliny jsau ústrojně složené, necitlivé, samovolně se nepohybující těla (útvory), podlé kterýchž známek se dostatečne od říše kovů a živočichů rozeznávají, a samostatnau Říši Zrostlin (Regnum vegetabile) činí. Jedna pak každá zrostlina se může považovati jako úplný ústroj (organismus), jenž opět své zvláštní stroje (organa) má; úloha tehdy Názvosloví jest: tyto jednotlivé stroje, údy a jejich proměny opísat, vysvětlit a ustanovenými výrazy čili názvy (terminus) označit.

Při každé téměř zrostlině pět hlavních strojů pozorujeme, totiž: kořen, pen, list, květ a plod; pročež pořádkem tímto i jejich opis nasledovati bude.

I. Kořen

§ 2. Jeho povaha

Kořen (radix) jest spodní částka zrostliny, do země, vody aneb jiných zrostlin sestupující, kdežto potřebnau potravu pro jiné údy nadobývá, a celé zrostlině k upevnění slauží. Podlé toho již, do jakové půdy kořen sestupuje, i zrostliny mohau býti pozemní (terrestres) t. j. na zemi, vodní (aquaticae) t. j. ve vodách, aneb cizopasné (parasitae) t. j. na jiných zrostlinách žijící.

§ 3. Kořena částky jsau:

1. Prakořen (radix primaria seu corpus radicis) jest hlavní tělo kořena, z kteréhož jiné menší údy a stroje vyrastají.

2. Pakořeny (rami primarii radicis) jsau značnější větve prakořena.

3. Podpakořeny (rami secundarii radicis) jsau větvičky pakořena.

4. Vlákna (fibrillae radicis) jsau nejtenší větvičky kořena.

5. Kořenné vlasy (pili radicales) nejútlejší vlásky, všudy po kořenu rozložené.

6. Cicadla (baustoria, spongiolae seu papilli radicales) jsau zhraubené konce vlasů při některých vodních zrostlinách, a záležejí ze sklépkovatiny.

§ 4. Kořena výrodky jsau:

1. Zemzim (rhizoma) jest podzemní, mnohoroků žijící, obyčejně dřevnatý kořen, jenž každoročně nové, přes léto trvající pni vyhání, kpř. Lilije, Kosatík.

2. Cibule (bulbus, hybernaculum) jest cibulodobný, podzemní, jednopuční kořen, jehož terčovitá částka ze spodku vlákna vypauští, z vrchu pak blanami otočená, peň vyhání, kpř. Cibule, Česnek. — Její částky jsau: a) Pracibule (lecus) stroj terčovitý, ze spodku vlákna vypauštějíci, na povrchu pak dínce udržující. b) Dínce (placenta bulbi) na pracibuli ležící, homolovitý aneb nadmutý stroj, na nemž cibulní puk vězí. c) Cibulní puk (gemma bulbi) puk, jenž se v peň vyviňuje a záleží z blán, obálek, šupín atd.

3. Bambula (tuber) kořen podzemní, obyčejně tlustý, mnohopuční, z jehožto puků vlákna a býly vyrostají, kpř. Kromple.

4. Kořen vláknatý (radix fibrillosa) záleží z mnohých nitkodobných, do hromady sbitých vláken, bez prakořena vlákna ale mohau větvité býti, kpř. mnohé Trávy: Oves.

5. Poplaz (stolo) jest boční, z kořena na povrch vystupující a po zemi se plazící, listonosný kořen, kpř. Tratitop, Ostřice.

II. Peň

§ 5. Jeho povaha a částky

Peň (caudex, stirps, cormus) v nejširším smyslu jest stroj zrostliny hoře rostaucí, květ, listy, ovoce atd. udržující. Jeho částky jsau:

1. Prapeň (corpus stirpis) hlavní částka pňa, z kteréhož vystupuji:

2. Větve (rami) a z těchto opět

3. Větvičky (ramuli).

§ 6. Hmotné částky pňa jsau:

1. Pokožka (epidermis) ona jest povrchní, obyčejně cele stlačená, blanatá, útlá, všecky údy zavinující sklépkovatina.

2. Kůra (cortex) vrstva sklípkovatiny kůrové, všudy pod pokožkau a nad lýkem ležící.

3. Lýko (liber) vrstva pod kůrau, samé dřevo otočující, jináče záleží z vlastni sklépkovatiny.

4. Dřevo (lignum) pod lýkem, stržeň zavinuje. Jeho měkší a kyprejší vrstva se Podlyčím (alburnum) nazívá, jenž jest dřevo, ale dokonale nevyvinuté.

5. Stržeň (medula) vrstva nejstřednější, měká, dřevem objatá.

§ 7. Peň z ohledu trvanlivosti může býti:

1. Jednoroční (annuus) z jaři ze semena vyrostající, přes léto květ a plod nesaucí, na podzim však hynaucí. Zrostliny takovéhoto pňa nazívají se zelinami (herbae).[1]

2. Dvauroční (biennis) peň první rok jen listy utvořující, druhý rok kvitne, nese plod a zemírá. Zrostliny tyto nazívají se Bylinami.

3. Mnohoroční (perennis) jest peň mnoho roků žijící, každoročně květ a plod donášející. Zrostliny tyto nazívají se též Bylinami. Pri těchto se rozeznává:

a) Polokeř (suffrutex) bylina, kteréž letorosty na podzim vyschnau, tak že se jen vrchní její částky preš zimu zachovají.

b) Keř (frutex) bylina, kteréž letorosty i přes zimu trvají.

c) Polostrom (arbuscula) keř výsosti 10—20 stop.

d) Strom (arbor) výsosti 25 stop i výše.

§ 8. Pňa výrodky jsau:

a) Polopni; sem přináleží:

1. Roždí (turio) aneb rozha, letorost; jest jednoroční z podzemního kořenného puku byliny vystupující listo- a květonosný peň; však jen za jedno leto trvající, kpř. Chřest.

2. Klest (sarmentum, flabellum) jest boční na povrch země vystupující, zdlaužený, nitkodobný peň, jenž se v stavcích zakořenuje, a odtud hoře novau zrostlinu vyhání, kpř. Jahodník.

3. Pyř (soboles) jest boční, pod zemí se tahající kořen, jenž ze svých stavců kořenné vlákna vypauští.

b) Vlastní pni:

1. Stéblo (culmus) jest peň, kořenem vláknatým opatřený, hluzatý, listnatý, listy při spodku pošvatými, kpř. při všech a jedině Trávách.

2. Lodyha (scapus) jest peň málo- aneb i bezlistý, zelinovatý, květonosný, a proto se i za stopku považuje, kpř. Pupava.

3. Býl (caulis) peň listo- a květonosný, bez šupin, listy zřídka pošvatými, zelinovatý, jednoroční, kořenem rozličným, kpř. Len, Konopa, Chmel.

4. Trupel (truncus) peň mnohoroční, dřevnatý, každoročně květ a plod donášející, kořenem tlustým, větvitým. Povahu má síce byle, ale věkem se liší, kpř. Slivoň, Hruše, Topol.

5. Trsť (calamus) peň kolénkatý, listnatý, plnistý (stržnem naplněný), povahu má stebla, listy a jejich pošvy zřídka scházejí, kořenem vláknatým, kpř. Ostřice.

III. List

§ 9. Jeho povaha a částky

List (folium) jest stroj obyčejně plochý a zelený. Jeho částky jsau: a) Nožka (petiolus) držadlo, na kterémž listní tlapka vysí, jestliže schází, list se sedivým (sessile) nazívá. b) Tlapka (discus seu lamina folii) rozšířená a tenká plocha, obyčejně skrze nôžku udržovaná. Na tlapce se poznamenává: alfa) Líce (pagina superior) povrch tlapky vrchní, a beta) Opak (pagina inferior) povrch tlapky spodní, čili hřbet.

§ 10. Listní stroje jsau:

1. Pošva (vagina) jest vlastně nožka v list proměněná a peň otočující. Při trávách se podobá zdlaužené trubce, a zřídka žeby se samotná bez tlapky nalezala.

2. Šupina (squamma) stroj listu podobný, obyčejně tenký, blanatý, bledý a suchý.

3. Panožka (stipula) stroj listu podobný, nalezá se při nožce a zdá se býti nevyvinutý spodek listní tlapky.

4. Pastopka (bractea) stroj listu podobný a nalezá se při květní stopce.

5. Opasek (ochrea) jest panožka vůkol hluzy vyrostající, jenž býl jako krátká a při vrchu uvolněná pošvička otočuje. Záleží vlastně z dvau spolu srostených panožek.

6. Jazyček (ligula) stroj drobný, blanatý, mezi pošvau a tlapkau se nalezající. On jest vlastně z panožky špic a vídal ho jedině při trávách.

7. Taul (spatha) jest opasek, obyčejně bílý a blanatý, květy před výkvitem cele zakuklujíci.

8. Obojek (involucrum) stroj pastopkatý, jenž pod stopkami, — obojček (involucellum) pak pod stopečkami se zjevuje. Jednotlivé lístečky zeliši (phylloma) slovau. Nalezá se při Okolíkatých kpř. Mrkvě, Petrušce.

9. Zákrov (anthodium, periclinium, calix communis) jest obojek kalichu podobný při Spoluložných, na př. Slunečníku. Jestliže se pod ním ještě menší obojek nalezá, zákrovčekem (calyculus) sluje. Jednotlivé listečky zákrova se klonkami (foliola) a zákrovčeka klonečkami jmenují.

10. Pleva (palea) jest stroj suchý, blanatý, drobný, a nalezá se v lůžku některých rodů, zvláště u Spoluložných; při trávách se však pod Plevau kalich rozumí.

11. Upoňka (cyrrhus) aneb ručička, jest stroj nitkatý, víc méně pokrutěný, zelený, jenž ze špicu lista aneb ze samého pňa vyrostá, na okolné předmety se sachycuje, a zelinu ovesenau drží, kpř. Bob, Hrách.

12. Hampula (ampula) listní stroj na kořenu, okrauhlý, dutý, zavřený, jenž vnitř povětří udržuje.

IV. Květ

§ 11. Jeho povaha

Květ (flos) jestiť částka zrostliny obyčejně barvená, kalich, korunu, rodostroje a zárodek budaucí zrostliny v sobě obsahující. Držadlo, na kterémž květ sedí, nazívá se stopkau (pedunculus), jestliže schází, květ sedivým (sessilis) sluje.

§ 12. Květostan

Květostanem (inflorescentia) se nazívá, když více květů v jistý směr a určitau formu se skládají. Sem přináleží:

1. Zvrtlík (verticillus) jest květostan, při kterémž peň v jisté výsosti, na jistých místech kolkolem, na způsob prstena, stopkami jest obsazený. Zvrtlík může býti celý (completus), když stopky a květy kolkolem jako prsten peň objímají, aneb půlzvrtlík (semiverticillus), když stopky jen půl pňa obsazují.

2. Klas (spica) kdež os pozdlaužky hustými, sedivými květy jest obsazená.

3. Pálka (spadix) představuje klas, ale se od něho tím liší, že má dužnau a hrubau os, v kteréž květy, jakoby vtisnuté, se nalezají.

4. Klásek (spicula, locusta) jest klas při trávách.

5. Hrozen (racemus) kdež rovnodlauhé stopky, vezdlauž osi, s rozličných bodů vystupuji, kpř. Réva.

6. Řasa (amentum) jest zhustěný klas, jenž po kvitu, spolu i s květem, plodem a osí odpadává, kpř. Vrba.

7. Šiška (strobilus) klas, však jen matrné květy udržující, kteréhož šupiny později stvrdnau a zdřevenějí, kpř. Jedla, Smrek.

8. Metlina (panicula) kdež delší i kratší větve a stopky, z rozličných bodů vezdlauž obecné osi vycházejí, a na všecky strany se rozvětvujú, tak ale, že závrší (temeno) nedosahují, kpř. Oves, Proso, Stoklas. Metlina může i z hroznů, klasů atd. složena býti.

9. Kytka (thyrsus) jest metlina, od níž se však rozeznává velkými a zhustěnejšími květy, a kratšími, i hrubšími stopkami, kpř. Maďal.

10. Vrcholík (corymbus) jest metlina, od níž se však rozeznává tím, že stopky závrší dosahují, kpř. Stolistník, Vratič.

11. Razsošník (cyma) kdež z pod koncovného jednotného květa, na způsob okolíka, vystupují vydličkovatě dělené stopky, jednotné květy nosící, kpř. Pryšec.

12. Komolík (anthela) kdež z pod koncovné hlávky (jenž ze zhustěných květů záleží), vydličkovatě dělené stopky vystupují, kpř. Škřípina.

13. Klubko (glomer) jest razsošník, jenž z drobných a zhustěných kvetů záleží.

14. Okolík (umbella) kdež z jednoho bodů mnohé do závrší sahající stopky vystupují, tak ale že přitom ještě každá stopka ještě menší okolík (okolíček) drží. Stopky tyto se papršleky (radii) a stopečky (radioli) nazívají, kpř. Mrkev, Kopr.

15. Okol (sertulum) jest okolík bez okolíčků.

16. Vázanka (fasciculus) jest zhustěný razsošník, kratičkými, sotva rozeznanlivými větvemi, kpř. Klinec bradatý.

17. Hlávka (capitulum) kdež květy na zkrácené osi jsau sedivé, a v kůli složené. Jest vlastně klas, květy v kůli shromažděnými, při kterémž se někdy i krátké stopky pozorují, kpř. Dětel.

18. Košatník (calathium) jest hlávka zákrovem aneb zákrovčekem otočená, se všeobecným lůžkem, v kterémž kvítky spoluložných zrostlin bytují, kpř. Púpava, Slunečník.

§ 13. Kalich

Kalich (calyx) jest stroj květa zevnitřní, obyčejně zelený, od koruny hrubší, koruna a rodostroje zavinující. Kalicha výrodky jsau: 1. Pleva (gluma, calyx) při trávách obyčejně z dvau chlopen (valvae) žáleží. 2. Páper (pappus) považovati se může, jako kostlivec a žily z kalicha, a nalezá se na plodech spoluložných.

§ 14. Kalich z ohledu dělitelnosti může býti:

1. Kálkatý (sepalum) když se kalich na samostatné a uvolněné lístečky dělí, a jedno od druhého bez porauchání se odděliti dají. Jednotlivé lístečky se kálkami (sepalum) nazívají.

2. Celokálkatý (monophyllus) když jsau kálky, i né docela, tehdy aspoň při spodku srostěné, tak že se bez porauchání oddělit nedají. Kalich může přitom býti: a) násečný (fissus) totiž do čtvrtiny, b) půlsečný (partitus) málo niže polovice, aneb i c) průsečný (sectus) téměř do spodku pozařezívaný.

§ 15. Kalicha částky jsau:

1. Trubka (tubus) spodní, přioblá, valcovitá částka u kalicha celokálkatého.

2. Limec (limbus) vrchní, víc méně rozšířená částka okolo hrtana.

3. Hrtan, hrdlo (faux) vrchní otvor kalicha límcem otočený.

4. Pysky (labia) povstávají, když se celokálkatý kalich násekem na dvě částky rozdělí, z čehož povstává vrchní a spodní pysk (labium inferius et superius).

§ 16. Kalich v poměru na plod jest:

1. Nadplodný (epigynus, superus) na vaječníku aneb plodu sedivý.

2. Oplodný (perigynus, semisuperus) když kalich jen do polovice vaječník aneb plod přikrývá.

3. Podplodný (hypogynus, inferus) když se kalich pod samým plodom aneb vaječníkem nalezá.

§ 17. Koruna

Koruna (Corolla) jest stroj květa vnitřní, útlý, obyčejně barvený, a bezprostředně rodostroje zavinující. Její výrodky jsau: 1. Hašpan (glumella, qorolla) při trávách, jest zavinutá plevau, a záleží z dvau chlopen (valvae). 2. Lubina (perigonyum) jediný, samotný, kalichu aneb koruně podobný obvin květa. Podobáli se lubina kalichu, tehdy kališní, pakli koruně, tehdy korunní (perigonium, calycinum, corolinum) sluje. 3. Ledakoruna (paracorolla) jest stroj tváři a podoby rozličné, ani ku koruně, ani ku kalichu nepřináleží. Podobáli se ledakoruna lupenům, tehdy Ledalupeny (parapetala), jestli tyčinkám, tehdy Ledatyčinkami (parastamina), jestli pak slaupikům, tehdy Ledaslaupiky (parastyli) sluje.

§ 18. Koruna z ohledu na dělitelnost může býti:

1. Lupenatá, když se koruna na jednotlivé, uvolněné lístečky čili Lupeny (petala) dělí. Na jednotlivém lupenu se opět poznamenává: a) Nehet (ungvis) totiž jeho spodní saužená částka, jenž do lůžka aneb do kalicha vmístěna bývá, a b) Krňka (lamina) vrchní a rozšířená částka tupena.

2. Celolupenná (monopetala) když jsau lupeny, i né docela, tehdy aspoň při samém spodku spolusrostěné. Mezitím koruna celolupenná muže býti jako kalich ná-, půl- a průsečná. § 14.

§ 19. Koruny částky:

Krom: 1. Trubky, 2. Limce, 3. Hrtana, a 4. Pysků, již podle § 15 vysvětlených, jsau ještě nasledující:

5. Tlama (rictus) otvor mezi dvěma pyskama.

6. Podnebí (palatum) jest plocha a povrch vnitřních pysků, kteréž se při stulipyskaté koruně scházejí.

7. Leb (galea) jest na vrchním pysků vrchní částka, jenž z několik lupenů jest složena, a podobá se lebu, kpř. Vstávač.

8. Šišak (Cassis) jest největší na vrchním pysků lupen, šišaku podobný, kpř. Oměj.

9. Hrtol (struma) jest zaokrauhlená vydutost spodního pyska, kpř. Hledík.

10. Ostruha (calcar) jest tenký a dlauhý přívěsek koruny, vnítř prázdný, aneb medunku udržující, kpř. Květel.

§ 20. Koruna z ohledu na podobu jest:

1. Trubkovitá (tubulosa) totiž oblá, zdlaužená, všudy stejné hrubosti.

2. Kyjakovitá (clavata) na spodku zaokrauhlená, v prostředku břichatá, a na vrchu zaužená.

3. Kůlatá (globosa) kůli podobná.

4. Zvonkovitá (campanulata) výše spodku bříchatá, výše prostředku trocha stáhnutá, límcem odstálým.

5. Číšovitá (cyathiformis) koruna trubkovitá, od spodku hoře vždy širší, — obrátěno-homolovitá.

6. Mísečkovitá (urceolala) koruna trubkau velmi krátkau, límcem znáhla rozšířeným.

7. Nálevníkovitá (infundibuliformis) koruna trubkau valcovitau, obrátěno-homolovitau, límcem odstálým.

8. Svícenovitá (hypocratcriformis) koruna trubkau oblau, stejně hrubau, zdlauženau, límcem vodorovně odstálým.

9. Kolesovitá (rotata) koruna trubkau překrátkau, límcem širokým, vodorovně odstálým.

10. Jazyčkovitá (ligulata) koruna trubkau překrátkau, z kteréž limec (podoby jediného lupena) dlauhý, rovnošírý vystupuje, kpř. u Spoluložných.

11. Stulipyskatá (personata) koruna, kteréž pysky úplně jeden na druhý přiléhají.

§ 21. Výrodky koruny:

1. Křížnatá (cruciata) záleží ze 4 lupenů, 4 kálek, v kríž složených, potom ze 6 tyčinek, 2 menších a 4 větších. Plod její šešula aneb šešulka. Všecky takovéto koruny přináležejí do třídy Čtverbatnici.

2. Růžovitá (rosacea) záleží z 5 stejných-mnohých do kalicha vmístěných lupenů; tyčinky uvolněné. Všecky tyto do Dvadcetotnici přináležejí.

3. Slézovitá (malvacea) záleží z 5 stejných na spodku s pilířem tyčinek, a mezi sebau srostěných lupenů. Tyčinky jsau jednobratné, a proto přináležejí do Jednobratici.

4. Klinčekovitá (cariophyllacea) záleží z 5 stejných lupenů, nehty předlauhými, kalicha celokálkatého, 10 tyčinek. Všecky tyto přináležejí do Desetotnici.

5. Motýlovitá (papilionacea) koruna nepravidělná, záleží: a) z Prápora (vexillum) totiž vrchního největšího nepárného lupena. b) Z dvau Křídel (alae) totiž z dvau párných, sobě vstřičně postavených, nehtatých, pod práporem leživých lupenů, a c) z Člnku (carina) totiž lupena loďce podobného, plodidla zavinujícího, práporu protipostaveného. Všecky takovéto koruny, přináležeji do Dvojbratici, kpř. Hrách, Bob.

6. Lilijovitá (liliacea) záleží z lubiny 6 slejně lupenaté, 3 — 6 tyčinek. Takměř všecky do třídy Šestotnici patří, kpř. Lilije, Česnek, Ladona, Křivatec, Kosatík.

7. Vstávačovitá (orchidea) záleží ze 6 nepravidelných lupenů, z třech vrchních a třech spodních, na vaječníku sedivých. Spodní lupen pyštekem (labellum) a ostatní lebem (galea) slují. Všecky takovéto do Matotnici přináležejí, kpř. Vstávač, Holoplus.

8. Plevnatá (glumacea) záleží z plev, hašpana a pakorunky; jináče zelená, jednotná a jednotné rodostroje zavinující. Nalezá se při trávodobných zrostlinách. Všecky takovéto do Trojotnici přináležejí, kpř. Kukuřice, Mušec, Proso, Stoklas.

9. Rautičkovitá (fumaroidea) záleží z 4 křížnatých lupenů, vrchním větším, bočními staulenými, plodostroje zavinujícími. Všecky takovéto přináležeji do třídy Dvojbratici.

§ 22. Plodidla

Plodidla (organa genitalia) jsau nejhlavnější částky květu; sem přináleží:

1. Tyčinka (stamen) stroj povahy samcové, zúrodnující, brzo mizící. Částky, z kterýchž záleží, jsau: a) Nitka (filamentum) držadlo tenké, pelnici udržující, zřídka žeby scházela. b) Pelnice (anthera) stroj vačku podobný, vnitř z více pauzdřiček složený, pel udržující, kteréž se rozličným způsobem šelí; strmí na špicu nitky. c) Pel (pollen) mauční prach v pauzdřičkách pelnice bytující. Pod sklem se zrnkům podobá a pelními zrnkami (granula pollinis) sluje.

2. Slaupek (pistillum) stroj květa středostředný, po zúrodnění v plod se proměnující, povahy samiční. Jeho částky jsau: a) Čnělka (stylus) částka nitkodobná, hoře strmící, na vrchu bliznu, při spodku vaječník mající. Pod ní se často nalezá i stroj rozličné podoby, jenž se Podčnělkau (stylopodium) nazívá. b) Blizna (stigma) stroj na samém vrchu čnělky, podoby rozličné, pel přijímající. c) Vaječník (ovarium, germen) stroj pod čnělkau ležící, obyčejně zhraubený, a v sobě vajíčka (ovula), ještě nevyvinuta a nezřala semena, udržující. Někdy vaječník na stopce sedí, kteráž se Plodonosem (gynopodium) nazívá.

§ 23. Květní lůžka

Pod květnými lůžky (receptacula) rozumíme spodlinu květa, kam koruna, kalich a plodidla vmístěny bývají. Jejich výrodky jsau:

1. Lůžko (receptaculum) rozšířenost terčovitá čili plocha, na kteréž mnoho vaječníků sedí, kpř. u Spoluložních.

2. Posteliště (torus) plocha, na kteréž koruna, kalich a tyčinky sedí.

3. Stlaň(thalamus) plocha, na kteréž koruna, kalich i tyčinky, i vaječník sedí.

V. Plod

§ 24. Jeho částky

Plod (fructus) jest úplně vyvinutý vaječník, k němuž se připočituje:

1. Semenice (pericarpium) jest závin, semena otočující, a záleží z třech saustředních blán, totiž: a) Nažilovice (epicarpium) nejzevnitřnější, b) Žilovice (mezocarpium) prostřední, a c) Šnurovice (endocarpium) nejvnitřnější; — krom těchto blán sem patří d) Patřina (Placenta), jest švík šnurovice, jenž pupořiny vypauští. Víc spolusrostěných patřin pilíř (columella) utvořují. e) Pupořina (funiculus umbilicalis) jest stroj nitkodobný, zdlaužený, semena s patřinau spojující.

2. Semeno (semen) jest vajíčko úplně vyvinuté, a puk budaucí zrostliny v sobě schovávající. Ono záleží: a) z Jadernice (spermodermis) jenž jest všeobecný, blanatý závin jadra, a jejíž částky opět jsau: alfa) Kožice (testa) nejzevnitřnější, beta) Mesovice (mezospermium) prostřední, obyčejně tlustá, a gama) Podmesovice (endopleura) nejvnitřnější, samé jadro otočující blana. Na jadernici se ještě dále poznamenáva: Dutenice (hilus) bodka, kdež pupořina vtělena byla, a Halena (arillus) rozšířená pupořina, semeno cele, aneb jen z částky zavinující. b) Jadro (nucleus) semenní hmota, jadernicí otočená. Jeho částky jsau: alfa) Bilek (albumen) hmota obyčejně bílá, měká, maukovitá, za pokrm klíviku slaužící. beta) Klívik (embryo) puk a zárodek budaucí zrostliny, kterýž v samau zrostlinu vyrostá. Tu se ještě poznamenává: Kořínček (radicula) kořen budaucí zrostliny; Dělohy (cotyledones) nejspodnější lístečky klívika počtem 2 i více, na pírku čnějící, a Pírko (plumula) peň budaucí zrostliny.

§ 25. Ploda výrodky jsau:

1. Lusk (legumen) plod suchý, košatý aneb dřevnatý, dvojchlopnatý, šelivý, mnohosemenný, jednopauzdratý, dvojšvíkatý, semeny o brušní švík lapenými, kpř. Hrách.

2. Struk (lomentum) plod suchý, mnohosemenný, příčnými přehradami ve více pauzdra dělený, kteráž uzřalá se rozpadávají, kpř. Ranostaj.

3. Mechuřina (folliculus) plod suchý, z jednoho plodolista záležející, 1 pauzdrý, 1- více semenný, 1 švíkatý, jenž, když uzřeje, brušním švíkem se šelí, kpř. Zimzelen.

4. Šešula (siliqua) plod suchý, dlauhý, 2 plodolistý, 2 chlopnatý, 2 švíkatý, 1- více semenný, semeny střídavě na obau švíkoch lapenými, kpř. Cingocel. Šešulka (silicula) jest šešula, jen že tak široká, jako dlauhá, kpř. Tařice.

5. Tobolka (capsula) plod suchý, mnohosemenný, více plodolistý, 1- více pauzdratý, semena kypře udržujíci, a rozličným způsobem se šelící, kpř. Mydelník, Lesna.

6. Puštička (pyxidium, capsula circumcissa) jest tobolka, jenž se příčně šelí, a Baňku (amphora) t. j. spodní částku, i Víčko čili vrchnák (operculum) shazuje, kpř. Blen, Durman.

7. Mošnička (utriculus) plod suchý, 1 semenný, šelivý, 1- více plodolistý; semenice semeno kypře otočuje, kpř. Sléz.

8. Ořech (nux) 1- více pauzdratý, 1- více semenný, nešelivý, jadernicí, jako kámen tvrdau, kpř. Ořech.

9. Létačka (samara) jest vlastně ořech, však od něho měkší i 2 křídlatý, kpř. Javor.

10. Holec (caryopsis) plod suchý, 1 semenný, nešelivý, 1 pauzdratý, jadernicí na semeno tesno přiléhající, kpř. Trávy: Žito.

11. Plevús (achaenium) plod suchý, 1 — 2 semenný, nešelivý, podkvětný, jadernicí k jadru přirostenau, kpř. Spoluložné: Vratič, Bodlák.

12. Šeluch (cremocarpium) vlastně plevús, ale 2 pauzdratý, 2 semenný, vězí na plodonosu, kpř. Okolíkaté: Mrkev. Šeluza (mericarpium) jest jedna polovice šelucha; na níž se rozeznávaji: a) Rebra (costae, juga) počtem 5, aneb 10, z kterýchž pět prařebry (primaria juga), a jiné 5 pařebry (secundaria juga) se nazívají. b) Řezíky (valleculae) járčeky mezi řebry. c) Olejníky (vittae) jsau nitkodobné průdušnice, olejovitý mok udržujicí, v samé semenné hmotě vězící.

13. Jablko (pomum) plod důžný, nešelivý, více pauzdratý, jehož blanaté aneb chrupkaté plodolisty — vyvinutým kalichem otočené — v samém středu v celinu srostěné jsau, kpř. Jablko, Kdaule.

14. Kostkovice (drupa) plod důžný, nešelivý, jenž v mesitém středu 1- více pohřížené kostky (pyrenas) udržuje; kostka jest zdřevenělá žilovice, kpř. Sliva, Třešna, Mišpule.

15. Jahoda (bacca) plod důžný, 1- více pauzdratý, z mesité žilovice záležející, kteréhož pauzdra, útlá šnurovice utvořuje, semena pak nejsau vždy v středu spolusrostěné, kpř. Tykev, Jahoda.

16. Ledatobolka (capsula spuria), Ledaořech (nux spuria) a Ledakostkovice (drupa spuria), jsau plody již výše vysvětlené, s klerýmiž kalich, koruna, stopky a pastopky srostené bývají.

§ 26. Spojitost ploda

1. Švík (sutura) jest značná, na plodu vyhlubená aneb vyzdvížená čára, jakožto znak spolusrostených plodolistů, jenž v čas zřalosti se rozpukuje, čili šelí. Onť jest trojaký: a) Švík brušní (sutura ventralis, seu seminifera), povstává, když dvau rozličných plodolistů kraje spolu srostají. b) Švík hřbetní (sutura dorsalis) vlastně přes prostředek plodolista běžící pražila, ale v čas zřalosti se šelící. Často schází. c) Švík přehradný (parietalis) jest ten, jenž z více spolu srostených plodolistů povstává, kteréžto v středu brušními švíky jsau srostené.

2. Přehrady (disepimentum, septum) jsau přepravy, jenž vnitř prostor ploda na menší prostory čili Pauzdra (loculi) přepravují. Přehrady jsau úplné (completa), když se úplně v středu scházejí a spojují, aneb neúplné (incompleta), když přehrady do středu nedosahují.

3. Šelivost (dehiscentia) jest způsob, jakovýmž se plod puká a škeří. Ona může býti: a) chlopnatá (valvalis), když se plod vezdlauž švíků pravidelně roztrhuje, b) příčná (transversalis), když ne vezdlauž švíků, ale příčně (šikmo) puká, c) průdušní (poris dehiscens), když plod dírky dostává, kpř. Mák.



[1] V knihe sa vyskytujúce značky pre jednoročné, dvojročné a mnohoročné rastliny sme nahradili slovným označením „1-roč., 2-roč. a mnohoroč.“




Gustáv Reuss

— revúcky lekár, zakladateľ slovenskej vedeckej fantastiky, autor prvej botaniky Slovenska, historik, venoval sa aj národopisu, archeológii, zemepisu a astronómii. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.