ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Lékaři na Slovensku jsou z většího dílu jen pro šlechtu a měšťanstvo; selský lid zřídka hledá lékařské pomoci, ne že by mu ji třeba nebylo, ale jsouť sedláci fatalisté, věří, že každá nemoc člověku souzena, a má-li se uzdraviti, že se uzdraví i při domácím léčení, třebas i bez léčení, je-li mu ale souzeno umříti, nepomůže tu ani doktor ani bába, ani zaříkání ani latinská kuchyň. Dělá se obyčejně nemocnému, co kdo radí, jeden den to, druhý den ono; některé nemoce, jako hostec, suchoty (souchotě), dávají zacitovať od bab, některé zhojí důvěra v zázračnou vodu studánek, což jest ze všech nejlepší prostředek, neboť voda jest nejlacinější lék — kdo mu rozumí. Někdy, u zámožnějších lidí, když chorému ani žádné koření, ani zaříkání nepomáhá, hledají přece u lékaře pomoci, bývá to ale obyčejně teprv potom, když chorému smrt již na jazyku sedí. Když vidí domácí, že se chorý k smrti blíží, složí ho na zem, aby lehčeji umřel, a potom tiše modlí se okolo něho, udušujíce i pláč, aby skonávajícího nezamodlili ani nezaplakali.^[89] V Novohradsku v okolí Ďarmot, když nemůže nemocný dlouho skonat, obkuřují ho (obkädí) bylinou a sice, jak jsem z popisu poznala, durmanem (Datura stramonium). Jak nemocný skoná, otevrou (u katolíků) hned okno, aby mohla duše volně odletět, jak říkají (i v Čechách). Potom obléknou nebožtíka do čistých šatů, a když je oblečen, přicházejí sousedé, aby se při něm s domácími modlili a zpívali, což trvá, dokud je nebožtík v domě. Když ho do rakve kladou, dávají pozor, aby na něm ani steblíčka slámy nezůstalo, neboť by se prý na polích neurodilo aneb že by úrodu krupobití zmařilo. Pod hlavu dávají se mu třísky, které truhlář z desek na rakev ostrouhal a které vždy k potřebě té k rakvi nechá. Někdy přikládají nebožtíkovi do rakve, co za živobytí rád měl, buď něco z nářadí, valašku, fajku, děvčatům nějaký šperk, pátričky (růženec) a do rukou voňačku.^[90] V Trenčínsku, Gemeru a Novohradsku dávají umrlému do rukou peníz^[91] na prievoz. V těch samých stolicích, pokud vím, dává se, když nebožtíka k hrobu nesou, veliký bochník chleba k hlavám rakve, který se po pohřbu buď v hospodě, buď doma mezi přátele, co na pohřbu byli, rozdělí.^[92] V den pohřbu, než kněz do domu přijde, vynese se rakev do pitvoru aneb na dvůr, sejde se rodina a sousedé, a tu začne nariekanie aneb, jak se říká, vykladanie. Umře-li muž, narieka ho žena, když syn, matka, a nemá-li matku a má sestru, tedy sestra nad rakví jeho vykládá. Trefilo se mi v r. 1855 býti přítomnu v dědině Rybárech ve Zvolensku pohřbu (pohrabu) mladého gazdy, který byl na choleru umřel, jež tam právě v celém okolí zuřila. Když jsem přišla do statku, stála rakev již na dvoře přikryta bílou, červeně vyšívanou plachtou. Opodál stál vesnický lid, okolo rakve rodina a nad rakví sehnuta stála vdova, monotónním zpěvem vykládajíc všechny nebožtíkovy ctnosti a svůj žal i ztrátu. Náhle zamlkla, vrhnouc se na rakev s žalostným rykem, po chvíli zase povstala a lomíc rukama, dále naříkala:

a tak to šlo, až přišel kněz. Slovo ej se protahuje tak žalostným a tklivým hlasem, že to posluchačům až srdce proniká. Která nemá pražádného vtipu k vykládání, poprosí za sebe některou z rodiny, aby si nedělala hanbu, neboť se potom o tom rozpráví ve vsi, jak uměla která pěkně nariekať. Některé ty výklady bývají velmi prostosrdečné, jako nářek matky u hrobu syna:

Vykládá se obyčejně doma nad rakví, u hrobu, někde i po cestě k cinterínu. „Němá ho kto nariekať“, tím vyrozumívá se největší opuštěnost člověka. Když umře sirotek, je-li šuhaj, vykládá obyčejně jedno z vesnických děvčat, je-li starší muž, jedna z žen; buď se k tomu zvolí buď samy nabídnou. U jedné dědiny též ve Zvolensku vyhodil jednou Hron neznámého utopence. Když ho sedláci našli, odnesli ho do dědiny, vystrojili mu pohrab a nejkrásnější děvče nad rakví jeho naříkalo, a tak prý pěkně, rozprávěla mi stará žena jedna z toho okolí, jako by to její rodinný brat býval, až se při tom všickni lidé rozplakali. Obyčej tento, pokud vím, zachoval se nejvíce u katolíků, jako se vůbec pohanských, národních starých mravů a obyčejů a pověr více zachovalo u katolíků než u evangelíků, jimž se to od duchovních i světských představených přísně zakazovalo pod pokutou vězení a biršágu.^[95] Po obrácení lidu gemerského na evangelickou víru vydal cech štellařský^[96] r. 1585, v řeči slovenské, artikule Muráňské, pečetí ztvrzené od pana Juliusa z Herbensteina, téhož času nejvyššího kapitána na Muráni. V art. XVII. přikazuje se rychtářům a obcím: „Pohanské nad mrtvým tělem naříkání, davíkání. kvílení, rukoma lámání, které bývá s vyčitováním kde jakých skutků a účinků mrtvého spojené, má se preč zanechati, krátce“…

Ale přes zápovědi se přece mnoho pohanských zvyků udrželo mezi lidem, dokonce mezi obyvateli lesů a hor. Tak na př. ještě v r. 1643 pochoval sedlák v Helpě v Gemeru, Ďuro Hanin, ženu svoji pod strom bez kněze. Když se to proneslo, musel udělat 600 skverkových (modřínových) šindelů, on ale pravil, že jeho otcové též tak pochovávali, proč by on to učiniti nemohl! V některých krajích je způsob, že šuhaje děvčata a děvče šuhajci k hrobu nesou a pochovávají,^[97] načež ukazuje i pěkná národní píseň:

Po pohřbu slaví se kar, ať již zemře svobodný neb ženatý. Kar slaví se vždy v domě, a zváti na kar chodí po dědině hrobaři, co mrtvého do hrobu kladli. Je-li pohřeb ráno, ustrojí se oběd, je-li odpoledne, večeře; každý dá dle možnosti, chudý alespoň chléb a pálené. Před jídlem modlí se všickni za mrtvého. Než se potom domů rozejdou, zaděkuje nejstarší z hostů za všechny ostatní, zavíraje obyčejně děkování přáním, aby je rozveselil pán Bůh ten, co je byl zarmoutil.^[98]

V Trenčínsku v okolí Bytče, když přijdou z pohřbu domů, vejde nejprv do izby, kde mrtvý byl ležel, nejstarší z rodiny, a když byl dvéře i okno otevřel, začne valaškou do všech čtyr úhlů izby štochat, volaje: „Kdě si? Tu-li si, idi von!“ Tak volá do třetice. Když se mu nic neozývá, je znamení, že se duše nikde neukryla a že odletěla, kam ji pán Bůh povolal. V témže kraji je způsob, když umře děvčeti matka neb otec, že musí býti celý rok na pokore (v smutku), musí totiž nositi černou kasanicu (sukni), černé nohavičky (punčochy), nesmí se resiti (zdobiti), ani helékati (zpívati). Syn nosí na znamení smutku černou stužku okolo klobouku. „Něbuděm banovať, ani horekovať, kúpim čiernu stužku, buděm pokorovať,“ zpívá si želar, jak tam nazývají šuhaje, který nosí smutek po otci neb matce; děvče zove želarica. Po roce jdou na omšu (mši), dají na modlení a jsou prosty pokory. Mši za mrtvé jmenují zadušnica.