ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ze všech ročních svátků slaví se nejvíce vánoce čili kračún, jak svátky ty jmenovitě v Novohradské a v Gemeru nazývají. Na vánoce musí

míti každý ne-li celý, alespoň zčásti nový oblek, jídel musí býti hojnost jak v domě bohatého tak v chýšce chudého, zkrátka, všude a ve všem musí býti patrný štědrý večer a boží hod. — Na štědrý čilý dohvězdný večer postí se každý dospělejší člověk přes celý den, a matky slibují i dětem, pakli jísti nebudou celý den, že uvidí večer zlatého beránka, ale nevidělo ho prý ještě žádné, jako u nás v Čechách slibované dětem zlaté prasátko. Do večera musí býti všecko upraveno, aby, když hvězda vyjde, všickni domácí pospolu k večeři zasednouti mohli. Stůl pokryt je bílým plátěným ubrusem; v každém rohu leží bochník chleba a uprostřed mísa naplněná obilním zrnem. V Trenčínsku pokládají stůl obilními klasy než ho pokryjí ubrusem, do každého koutu izby postaví nevymlácený snop a podlahu postelou slámou, na níž rodina v noci spává přes celé svátky, na památku, ze i pán Kristus v Betlemě na slámě ležel. V Detvě (ve Zvolensku) položí se na stůl veliký koláč, v němž je od všetkého korenia. Koláč ten pekou gazdiny na štědrý den přede vším jiným pečivem a zaměšují naň těsto rukoma; zaměsivše vyběhnou do sadu otírajíce si ruce o stromy, aby mnohé ovoce rodily. Koláč zůstane ležet na stole pres celé svátky a po svátcích teprv rozdělí se mezi domácí. Taktéž stůl pokryt zůstane od štědrého večera až do nového roku přes celé svátky, a chléb na něm i obilí, aby po celý rok požehnání bylo v gazdovstvu a chléb nikdy na stole nechyběl. Obilí co svěcené se uschovává a z jara mezi jiným se vysívá, aby se prý hojněji urodilo. Sláma s podlahy a ze snopů nevyhodí se, ale spálí. Také bývá vždy za stolem prázdná mísa uchystána, do níž hospodář při večeři od každého jídla tři lžíce ukládá; to je výsluha domácímu statku (dobytku), o němž se povídá (jako i v Čechách), že o půl noci mluví řečí lidskou a to že prý si povídají o svých hospodářích, přejíce hodným, aby se jim dobře vedlo po celý rok, zlým pak, aby zkapali.^[99] A proto dá se jim po večeři ode všeho trochu, i oplatky i chléb;^[100] slepicím dávají praženého ovsa, aby hodně vajec nesly, a kohoutu mimo to i stroužek česneku, aby bujným byl. V Dětvě, též o štědrý večer, kladou okolo stolu řetěz, který tam ležet nechávají přes celé svátky a potom stranou ukládají. Po tento čas nepůjčí také žádný sedlák koně, ani bratru, boje se, aby se mu v létě neztratili. Z jara, když prvníkráte s koňmi neb voly na pole jedou aneb když prvníkráte krávy, těľce, ovce na pašu^[101] vyhánějí, pouštějí je z chlévů přes ten řetěz, aby se celý rok drželi tak pohromadě, jako se držel řetěz tento od štědrého večera do nového roku. Ve Zvolensku uvaří gazdina trochu hráchu, napolo jen; před večeří jde do izby a hodí do každého kouta hrst, aby požehnání boží bylo v celém domě po celý rok. Někde zase hodí gazda první tři lžíce hráchu, co se k večeři na stůl přinesl, na stěnu; když mnoho zrn na stěnu se přilepilo, je to znamení, že bude hojná, pakli ale málo, bude špatná úroda v příštím roku. — Jídel štědrovečerních, rok co rok na tento den se opakujících, bývá několikero. Přede vším jiným jedí se oplatky potřené medem. Gazda sám namaže každému půl a jedí je stojíce. V Trenčínsku omočí gazda, když byl všechny podělil, dva prsty pravé ruky do medu, a dělaje jednomu po druhém na čele kříž přeje: „Pánbuoh ti daj šťastného štědrého večera, a šťastia, zdravia, božieho požehnania po celý rok.“ Po oplatkách následují polívky; nejoblíbenější je zelná, zaprávaná^[102] kyselou smetanou; potom přináší se na stůl jedno za druhým, zelí, hrách, kaše, opekance,^[103] koláče, někdy i pirohy a krúč.^[104] Buchty s mákem a medem nesmějí o štědrý večer nikde chyběti, jak u Slováků, tak u Čechů, jako u Rusínů na doleních krajích kutja s mákem^[105] býti musí a u chudých horalů Trenčínských púčky^[106] s medem a mákem. Když je přinesou na stůl, střehou již děvčata, aby tomu, který je u stolu nejmladší, první lžící púčků od úst strhly. Které se to podaří, ta se prý do roka vdá. U evangelíků bývá i rozličných masitých jídel k večeři. Poslední jídlo bývá smíšenina sušeného vařeného ovoce: švestek, hrušek, křížal a j., čemuž v Čechách muzika říkají. — Po večeři hrá se o ořechy a mladá chasa a chudobný lid chodí pod okna koledovat, začež obdařeni bývají koláči a všelikým jídlem. Děvčata lijí vosk skrze ořechové skořápky a olovo přes rukověť klíče, soudíce z podoby litiny na stav budoucího manžela. Že to ale klam, zná i lid, neboť národní pořekadlo „prelial mu olovo“ značí někoho oklamat. Také chodí děvčata třásti bezem; z které strany se jim při tom ozývá štěkání psa, z té strany přijde jim ženich.^[107] Některá zase na sv. Tomáše (21. pros.) zakousne prvníkráte do červeného jablka, druhý den podruhé a tak každý den kousek ukousne, až konečně na dohvězdný večer, když sezvánějí potřetí na utiereň,^[108] sní poslední sousto a jde do kostela. Prvního šuhaje, kterého na cestě stretně,^[109] zeptati se musí na jméno; toho jmena dostane muže. Šuhaj zeptati se musí děvčete na jmeno.^[110] V Trenčínských horách spouštějí děvčata o štědrý večer kahance na vodu, které si urobí z dubové kůry. Dovnitř dají kousek loje, zkroutí z nití knot, rozžehnou a spustí do potoku, který jim, je-li zamrznutý, šuhajci prv vysekají. Obrátí-li se kahanec hore vodou,^[111] nazdá se^[112] děvče, že se vdá na horní konec, plyne-li dolu vodou,^[113] že se vdá na dolní konec dědiny; nepohne-li se od břehu, nevdá se ten rok, potopí-li se ale, zarmoutí se děvče, že musí umříti. Která milého má, ta spouští dva kahance, za sebe a za něho jeden; Když pak vidí hořící ta světélka dolů vodou pěkně pospolu plynouti, raduje se, že za sebe se dostanou; odtrhnou-li se ale od sebe kahance, vzdechne si a není už jí do zpěvu. Obyčejně přijdou za děvčaty i šuhajci, a je při tom škádlení, zpěvu a smíchu dost. Místy odlívá ten, který první z rána vodu do domu přináší, buď si chlapec, buď si děvče, ode dne sv. Lucie (13. pros.) až do vánoc každý den trochu té vody do jisté nádoby. O štědrý večer, když má jíti na utiereň, umyje se jí. Při kostele kdo jí neb jemu líce utře, za toho se dostane; byla-li to stará žena, tedy to značí smrt. Jinde zase když sezvánějí potřetí na jitřní, běží děvčata k potoku neb k řece, umyjí si líčka a takto s mokrými líčkami jdou do kostela. Po kostele jak domů přijdou, hned ulehnou, a tu prý se jim v noci prisnije^[114] budoucí jejich manžel, přijde utříti každý své nevěstě bílým ručníčkem líčko. Která vidí ve spánku starého, dostane vdovce; které stará žena líčko utře, ta prý umře. Ve Zvolensku v některých dědinách dávají děvčata vykvétat čerešňové halúzky,^[115] které řezají na sv. Kateřinu a potom v teplém místě chovají, aby do vánoc vykvetla. Kterému děvčeti nevykvete, ta se nevdá, ba říká se o ní, že není panna; které vykvete, ta vezme si ji do kostela na půlnoční, a který šuhaj ji ulapí, za toho se dostane.^[116] Dětvanští šuhajci když jdou na utiereň, vezmou do čižmy krejcar; když potom jdou z kostela, stretnou prý se s duchem budoucí své nevěsty. Také sní každý, nežli jde na jitřní, kousek česneku, aby ho na cestě čert nevzal, který prý česnek nerad cítí. Kdo by chtěl strigy viděti, kteréž se znají nevidomými spraviti a obyčejně o půl noci na štědrý večer rejdy své provádějí, ten musel by prý počnout robiti na sv. Ondřeje (30. listop.) stolček^[117] o tří nohou; každý večer až do kračúnu musí na něm něco udělati, tak aby s ním na štědrý večer hotov byl. Potom nechť ho vezme do kostela na utiereň, tam se naň posadí a uvidí prý, co po kostele a zvlášť okolo oltáře strigy vyrábajú.^[118] Někteří zase odkládají od sv. Lucie do vánoc, tedy třinácte dní, každý den po jedné tříšce, ale vždy z jiného dřeva, z jedle, dubu, buku, jabloně a j. Na dohvězdný večer o půlnoci složí se třísky do hromádky, podpálí a k tomu ohníčku prý se přijdou všechny strigy z celého okolí ohřívat, a tu je tedy člověk ten vidí a pozná. A tak panuje množství ještě jiných pověrečných zvykův na tento večer. Na boží hod polazují sousedé a přátelé z dom do domu, přejíce jeden druhému šťastné a veselé svátky, při čemž obyčejně jeden druhého poctí koláči, hriatým aneb vínem. Gazdiny přijdouce o boží hod z kostela, vezmou každá vrecko (pytlíček), v němž je lněné neb konopné semeno, a běhajíce s ním s místa na místo, potřásají jím, aby dlouhé bylo konopí a dlouhý len. — Chasa chodí po dědině s Betlemem. Betlem představuje malý, z papíru udělaný kostelíček. Nese ho anděl a za andělem kráčí bača, dva valaši, honělník^[119] a jeden v obráceném kožichu zašit, který dělá starého psa. Vcházejíce do domu, pozdraví zpívajíce hospodáře, potom vejdou do izby a začnou provozovati vánoční pastýřskou veselohru. Nejprv zazpívá anděl tenkým hláskem „Gloria“ a potom zvěstuje radostnou novinu, „že se narodil spasitel, světa vykupitel, v městě Betlemě, ve sprostém chlévě!“ Dozpívav umlkne a vystoupí valach Fedor. „Kdě to tu zpievajú? Či to ptáčkové, či to žáčkové?“ ptá se udiven a volá na bratra Stacha. Vystoupí Stach, ustrašen, a že co ho Fedor volal, zdali mu ovce zašly do hory,^[120] či mu jich vlk potrhal? Fedor povídá mu, jak po hoře bloudil, až krpce zedral a fujaru ztratil, a konečně mu povídá o zpěvu andělově a o jasnosti, která stojí nad Betlemem. Stach diví se tomu, ptá se po bačovi a tu se bača k němu vleče, jako by nesl plné cedidlo sýra, odříkávaje si zpěvavým hlasem:

Doříkav, podá valachům i honělníku páleného a všickni pijí, na zdraví si připíjejí, i starý pes se hlásí, aby na něho pamatovali. Napivše se, zahajduchují si^[123] a potom ulehnou všickni mimo bystrého Fedora, který zůstane hore^[124] ovce hlídat. Valaši spějí a Fedor chodí dokola jako by košiar^[125] obcházel, zpívaje, jak má krásné ovce bělice, že mají zlaté zvonce, ale že je už pást nebude, nech je pase kdo chce. Dozpívav, uloží se i on k ostatním, řka, že už tři noci nespal, že si musí trochu podřimnout, nechť hlídá ovce pes. Pes vstane, chodí okolo, a tu vystoupí zase anděl a počne zpívat:

Anděl odstoupí. Fedor vyskočí a křičí: „Vstávaj hore, bača náš, narodil sa pastier náš!“ Bačovi se počalo chutně spáti, ani se mu nechce vzhůru státi, ale Fedor volá, aby rychle vstali, ukazuje jim jasnou zář nad Betlemem. Bača vstane a všickni čtyři začnou zpívati:

Při zpívání hajduchují a potom navrhne bača, aby šli do Betlema vítat novorozeného Ježíška a dary mu oferovať. „Ale keď k Bohu puojděme, čože my mu vezmeme?“ ptá se bača druhých, a když povědí, co mu dáti chtějí, zazpívá bača:

Dozpívavše, pokročí ke stolu, na němž postaven chrámeček, představující Betlem. Nejdřív přistoupí k jeslím Fedor, řka:

Fedor odstoupí a přistoupí bača:

Po bačovi přistoupí Stach:

Naposled přistoupí k jeslím honělník:

Když byl i honělník obětoval Ježíškovi ochotnou svou službu, nemaje nic jiného, zazpívají všickni píseň vánoční valašskou, zatancují od zeme a je konec hry. Gazdina je obdaruje koláči, ovocem, někdy i penězi, a bača přeje gazdovi ve jmenu všech šťastné a veselé svátky, stálého zdraví, konče řeč nábožným pozdravem: „Sláva Bohu na výsosti, pokoj ľuďom dobrej vuole! Pochválen buď Ježíš Kristus!“ Celá ta hra odříkává a odzpěvuje se hlasem jednotvárným a některé strofy se opakují. — Na Štěpána chodí se děvčata před slunce východem k potokům neb k řece mýt, aby celý rok zdrávy zůstaly. Sylvestrův večer slaví se též hostinou skoro jako o štědrý večer. — O nový rok chodí přátelé a sousedé jeden k druhému přáti si nového roku, a učitelové a kněží chodívali po domech koledou, říkali tomu kantácie; to však nyní přestalo. V některých stolicích chodí na nový rok s hadem, který je z dřevěných článečků složen, které se roztáhnouti a stáhnouti dají. Chodíce s ním po domech, zpívají:

Při zpívání stahuje a roztahuje jeden z chlapců hada k vyražení domácích. Dostávají za to tři koláče a peníze. — Na tři krále chodí čtyři chlapci po dědině s hvězdou. Jeden, co hvězdu na žerdi nese, je hvězdonoš, ostatní jsou tři králové. Když vešli do izby a pozdravili, začne Kašpar: „My tri králi z ďalekej krajiny prišli sme medzi tento ľud něznámy, zpýtať sa, kdě je ten kráľ naroděný, novou hvězdou oznámený,“ a dále zpívá jednotvárnou melodií, aby je napravili^[130] na cestu, že mu nese darem zlato. Po něm začne zpívat Melichar, jak se jim podivná, jiným hvězdám nepodobná hvězda ukázala a na cestách je předcházela, a proto táže se na obydlí novorozeného krále, dokládaje, že mu nese darem kadidlo. Na ostatek^[131] ozve se Baltazar, král muriňský:^[132]

Když odzpívali, dostanou od gazdiny dary, pečivo, ořechy, jablka i peníze, začež když hvězdonoš se poděkuje, jdou o dům dále. — I v Čechách chodí okolo tří králů chlapci po dědinách přestrojeni za tři krále, jeden v obyčejném oděvu je průvodčím jejich; ten jde všude před nimi do stavení a nese obdržené dary. Vejdouce do světnice, dají obyčejné pozdravení a Kašpar začne: „My tři králové z daleké zemi jdeme, od východu jest příchod náš,“ aneb: „My tři krále jdeme k vám, štěstí a zdraví přejem vám.“ Tak a podobně vždy začínají, zpívajíce dále, kterak jim hvězda zvěstovala narození krále v městě Betlemě, jemuž přicházejí obětovat darů. Když odzpívají první dva králové, volá průvodčí na mouřenína:

odpovídá černý král a dále zpívá, jak jej hvězda až z mouřenínské země přivedla a jaký dar nese novorozenému králi. Na to zazpívá průvodčí:

Při tom obrátí se k hospodáři, a hospodář, věda již co to znamená, sáhne do kapsy a dá jim každému po penízi; hospodyně dá jim sušeného ovoce neb calty. Když se byli poděkovali a nového roku přáli, odejdou. — Od tří králů do Hromnic chodí malá děvčata v některých stolicích, jmenovitě v Gemerské, s kolébkou. Jsou tři děvčata a chlapec, ten představuje Josefa a je ustrojen jako tesař. Nejstarší z děvčat je Marie, mladší dvě jsou její družky. Tyto bíle ustrojené jsou prostovlasé, Marie má ale hlavu bílou plachetkou zavitou a v ruce nese kolébku ze dřeva hezky vyřezanou, v níž leží dítě. Když vejdou do sednice, zůstane Josef u dveří stát. Marie přikročí ke stolu, a postavíc kolébku na stůl, začne kolébati; družky stanou vedle ní a všechny tři zpívají:

Když dozpívaly, zavolá Marie Josefa, aby zakolébati šel dítě, že ji ruce bolí. Josef nechce kolébati, že aby si kolébala sama, když mu je máma; potom ale přece jde a kolébaje zpívá mrzutým hlasem:

Dozpívav, zvrátí kolébku a uteče ven. Marie zvedne kolébku, a po obdržení od hospodyně darů a poděkování se za ně, jež družky zpěvným hlasem odříkávají, odeberou se za Josefem.

Nejbujnější veselí panuje o masopustní hody (fašangy, končiny, ostatky). Po celé tři dni a tři noci nerobí se^[135] nic jiného, nežli že se jí a pije, zpívá a tancuje a rozličné fígle^[136] provádějí. Po tyto dni neviděti ani smutku ani nedostatku, všude jen radostné veselé tváře a na každém stole hojnost jídel a pití. Každá stará babička, a byť i vyschlá byla jak krkoška (vinný pařez), poskočí si v ty dni, aby měla vysoké konopí. A což teprv veselostí rozháraná mládež, té nohy od tance ani neustávají! V masopustní pondělí a úterý chodí mladí chlapci s rožněm. Rožeň je buď celý železný, buď dřevěný se železnou špicí. Když vejdou do izby, vbodnou rožeň do stropu (do povaly) a točíce se pod ním do kola, zpívají:

Dozpívajíce, vytrhne jeden z chlapců rožeň z povaly a hospodyně vtekne mu naň kus slaniny neb masa. Před časy bývalo v obyčeji, že přenášívali řemeslničtí pořádkové poslední masopustní dni svoje pokladnice (lády), při čemž míval každý pořádek zvláštní svoje radovánky a obyčeje; tak ku př. držívali učeníci kovářští při přenášení lády souboje s pikami v brnění. Krzniari (kožišníci) když ládu přenášeli, mívali při tom celý průvod maškar. V čele průvodu šel sbor cikánů, hudebníků, potom běhoun pestře oděný, a za ním zvolna kráčel kůň, na němž seděl jezdec. Kůň zahalen byl od hlavy až po samu zem v červené sukno, aby nebylo viděti, že je dřevěný, beznohý, uvnitř dutý a na hřbetě že má otvor, v němž stojí nejsilnější z tovaryšů kožišnických, nesa na bokách celou těrhu^[138] dřevěného koně. Vrchní část těla, viděnou od lidu, oděnou měl v pěkný národní kroj, na hlavě kalpak s perem, v ruce vytasenou šavli a na vycpaných neohebných nohou čižmy s ostruhami, ale spodní část těla, ukrytá za červenou pokrývkou, oděna byla ve sprostém jen šatu, a na nohou statně si vykračujících viděti bylo lehké jen krpce s opánkami. Za jezdcem nesli čtyři muži na nosidlách květinami a pentlemi ozdobenou pokladnici, a vedle nich kráčeli s každé strany dva Turci, nesouce na žerdích nastrčené citrony. Za nimi následovali údové pořádku krzniarského se ženami a dětmi. — Bečváři (bednáři) bývali bíle přistrojeni a ládu mívali též pentlemi okrášlenou. Mladší tovaryši kouleli po cestě obručemi a vždy vyznamenal se jeden nebo druhý provedením nějakého kousku, v němž se buď síla buď obratnost jevila. Tak povídá se o jednom šuhaji, že postavil na obruč dva poháry vína proti sobě, že obruč zdvihl do výše a rychle jí několikkrát zatočiv, zase na zem ji položil, aniž by se byl který z pohárův zvrátil. Víno vypil potom starší na zdraví obratného šuhaje. Jako v Čechách bití kohouta o posvícení a na Slovensku o svatbách zhusta ještě panuje, tak mívali i řezníci na Slovensku zvláštní svoji slavnost bití husy, kterou držívali na smetnou středu (popeleční). Živou hus, opletenou motúzami, pověsili na provaz mezi dva stromy; když byla hus pověšena hlavou dolů, postavili se šuhajci v řad, a na dané od staršího znamení se rozběhnouce, snažil se každý, aby v běhu ulapil husu za hlavu a jedním rázem ji odtrhl. Místy jezdili šuhajci na koních, mistři stojíce v řadě s obou stran práskali bičmi, pobádajíce takto koně k rychlejšímu trysku a šuhaje k větší pozornosti. Kterému se podařilo odtrhnouti huse hlavu naraz,^[139] ten dostal krásný hedbávný šátek a květinu na klobouk, což mu obyčejně podala některá hezká mistrova dcera.

Ještě jeden obyčej měli řezníci, který zachovávali až do osmnáctého století: když učeň tři léta řeznickému řemeslu se byl učil, dostával o masopustní dny za vyučenou. To dělo se následovně. Dvě kádě naplněné čistou vodou postavily se před dvéře staršího pořádku. V jedné kádi nechali vodu čistou, v druhé ale pomísili ji krombožincemi.^[140] Z rána musel se učeň ustrojiti do čistých nových šatů a potom obkročmo sednouti na širokou tyč. Takto na tyči jako na koni sedícího nosili dva silní tovaryši po městě a on házel dětem suché švestky. Potom následovalo koupání. V košili jen a v plátěných nohavicích musel se učeň v přítomnosti staršího a celého pořádku střemhlav nejprve do špinavé, potom do čisté vody vrhnouti: to musel udělati třikrát po sobě. Kdyby se byl chtěl chouliti, vstrčili ho mistři tím hlouběji do ledové lázně; ale obyčejně to každý statečně přestál, jsa proti zimě otužen. Běda ale divákům, jestli se mu který smál, když vlézti musel do špinavé vody! Po tomto nevolném a nepříjemném vykoupání stal se z učně tovaryš. Obyčej ten ale dávno již pominul, jakož i mnoho jiných.