Zlatý fond > Diela > Obrazy ze života slovenského


E-mail (povinné):

Stiahnite si Obrazy ze života ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Božena Němcová:
Obrazy ze života slovenského

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Andrea Jánošíková, Jaroslav Geňo.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 51 čitateľov

Narozeniny a křestné hody

V některých stolících panuje místy mezi mladými ženami nezpůsob, že nerády mají, ba že se i za to stydí, když zůstanou hned v první době manželství s útěžkem.[69] Nevčasná tato stydlivost zavádí mnohou tak daleko, že si od toho pomáhá a raději zdraví svoje zhubí, než aby měla první rok již dítě. Nesvědomitých bab najde se všude, které lehkovážným takovým ženám rady dodávají.[70] Bývá ale často takovéto prohřešení se proti zákonům přírody trpce trestáno. Na štěstí není zpozdilost tato obecná a nejméně slyšeti o tom mezi Slováky. Obyčejně těšívá se mladá žena, když zbadá (pocítí), že je matkou, a nejvíc na prvodieťa, a muž radostí unešen slibuje jí: Žena moja, keby si ty chlapca mala, držal bych ti dojku,[71] kuchára, kuchárku, šafára, šafárku! Což by si ona míti ani nežádala. Když má přijíti do polohu,[72] uchystá jí bába lože do kouta jizby a zastře je bílými záclonami, aby na ni cizí lidé neviděli a jí neuřkli. Tam ženu po porodu uloží (zapostelí) a tam drží postylky, jak v Novohradsku i jinde říkají. Porod odbývá se na zemi, na slámě, a sice proto, že se pán Kristus též na slámě narodil. — Když přijde ženě vojatování,[73] naleje bába svařený malinový kořen na dno převrácené dížky, s níž to musí žena vypiti. Horší než tento pověrečný, ale neškodný lék je to, že dávají nezkoušené, sprosté tamější báby ženám při porodu pálenku píti, aby se opily a bolesti necítily. Podléhají tam vůbec ženy, zvlášť při rodění, tolika nesmyslným pověrám, škodlivým zvykům a tak nelidskému zacházení nerozumných bab, že se to ani psáti nedá. Bylo by velmi zapotřebí, aby v každé obci byla dokonale v babictví vyučená bába, by konečně přestaly panující tam hloupé předsudky a nešvary, a ženy aby nebyly v nejnebezpečnějších chvílech svého života dány do rukou nevědomým babám, jejichž ledabylou zkušenost, než jí nabyly, mnohá žena zdravím i životem zaplatit musela, neboť „běda slepici, na které se jestřáb učí“. — Jak se dítě narodí, vykoupá je bába, zavine a položí pod stůl, na němž leží načatý chléb, aby dítě dlouhá léta chléb se stolu toho jedlo. Potom vloží je otci do náručí, a když je otec požehnal, položí je někam stranou, ale hlavou, nikoli nohama proti dveřím, aby neumřelo a vynášeti se nemuselo jako umrlec. Do první koupele hodí se peníz, aby bohaté bylo, a do plenek zavine se mu kousek chleba a soli, aby je nikdo neuhranul. Narodilo-li se na nov, předpovídá se mu, že bude krásné, na starém měsíci narozené nebývá prý krásné, ale což platno, není každý den nov! Dítě v čiapce[74] narozené bývá šťastné. — Krst odbývá se záhy po porodu, ale děvčata krstí se obyčejně ráno, aby se též časně vdala. Před křestem roznáší se radostník[75] kmotrům a rodině, a spolu zve bába kmotry, jichž bývá několik. Chlapcova prvního kmotra zovou v Gemeru krstný otěc, kmotru děvčete krstná matka. Než jdou ke křtu, postaví se s děvčetem kmotra, s chlapcem kmotr na práh a třikrát přes něj dítě pohoupají, aby vždy vesele přes něj kráčelo. Hned po křtu, v kostele, dávají kmotři dítěti do vínku (do křižmy), a jde se obyčejně do hospody, kde otec kmotry hriatým[76] hostí. Při rozchodu potom zve je na křestní hody, které za týhoden po křtu se odbývají. — Od porodu, až dokud žena nejde k úvodu, přinášejí každý den něco do kouta; ta plný vahančok (okřín) žita neb pšenice, ta žltú kašu, ta hrách, ta zase rozličné pečivo, ona živé sliepky, a tak každá, co jen může; dokud postelkyně leží, přinášejí i dobré polívky každý den, a tolik se všeho nanosí, že toho má mnohdy celá rodina dosti. — Hosty na křtiny zve bába. Je-li chlapec, pozvou se mimo kmotry i ostatní ženatí muži vesničtí; je-li děvče, zvou se jen ženy,[77] z mužů jen starší hlavy obou rodin. Na hostinu sejdou se ženy hned odpoledne. Bába zastává gazdinu a gazdina šestinedělka sedí na zastřené posteli. Okolo stolu, na němž hojnost jídel, sedí ženy, vesele hovoříce a na jídlech si pochutnávajíce. Hriatého, někdy i vína, plné džbány, plné hrnce, jako vody. Po jídle připíjí se na zdraví postelkyni i dítěti, i kmotru i kmotřičkám. Zpívají se rozličné zpěvy. Rozhárané hriatým, stávají se ženy vždy veselejší a rozpustilejší, a konečně jedna s druhou do tance se pustí. A tu jedna z nejveselejších, zdvihajíc pohár, zazpívá:

Ako ja mám domov iti, doma kážu vodu piti, a muoj kmotor víno dáva, od toho ja buděm zdravá!

Dozpívajíc napije se, zavýskne si a zvrtnouc se na opatku, chytne do tance vedle stojícího gazdu, který ji na oba boky v kole vykrútí. A garazda (vřava) ta trvá celého půl dne. Když se počíná svečeřívat, tu ženy složí se vespolek, jdou do hospody, a nakoupivše vína, donesou je postelkyni darem. Večer přibudou muži a jí a pije se znovu, zpívá a rozpráví se, robí se fígle a na zdraví se připíjí kde komu. A když je všecko snědeno, přijde kuchařka s obvázanou rukou a prosí, že se spálila, aby jí dali něco na bolest; každý dá jí dle možnosti. V okolí Krupiny je takový způsob, že dávají mužští, na křtiny zvaní, peněžitý dárek „dieťaťu na kašu“, který se klade na destičku vedle šestinedělky, na níž uhlem vykresleno je dítě. Pozdě v noci rozejde se rozhárané kmotrovstvo a nejeden z nich jde domů s „těžkými krpcemi“.[78] Druhý den jsou zase hody, k těm sejde se ale jen nejbližší rodina. — Třetí neb čtvrtý, u Rusínů šestý týden, jde žena k úvodu (na vádzku). Kmotry jdou s ní a jedna nese koláč (bolestník), který dá žena po úvodu knězi. Jakmile se vrátí ženy domů od úvodu, vezme kmotra dítě, a je-li děvče, rychle je rozvine, aby hábočky[79] neztrácelo, je-li chlapec, položí se mu pod hlavu knížka, aby se dobře učil. Kladouce dítě do kolébky, přikládají k němu klíč, aby dobře spalo, a otcovu košili, aby je strigy[80] neukradly, neboť se věří, že mohou strigy a bílé ženy položnici, dokud je v šestinedělí, dítě ukradnouti neb za svoje proměniti. Takováto premienčata jsou zlá a samopašná[81] a obyčejně i neduživá; jmenují se také kaliky.[82] Odměna za takové premienče stává se prý tím, když se zlé to dítě na záspí tak dlouho mrská, až si je striga, bolestným výkřikem pohnutá, za pravé vymění. Obyčejně ale chovají rodičové takové děti s velikou péčí, věříce, že je Bůh pro ně požehnávati bude. Po úvodu uctí žena kmotry ještě naposled, a teprv přáno jí oddechu. Před úvodem nesmí žádná šestinedělka z domu vyjíti, sice by se jí zle povodilo, a za oněch časův:

Za starých bohov, za boha Paroma, něsmela žiadna v dome samotná byť postelkyňa. Kmínské[83] kmotričky prišly do chyžky s horúcim železom, a ním v posteli hladily, trely matku s dieťaťom.[84]

V Zvolenské a Gemerské stolici povídá se, že postelkyňa před úvodem zemřelá pokoje nemá a že chodívá v noci dítě svoje kolísať (kolíbat). Kolébky bývají obyčejně ze dřeva, některé i vyřezávané, malované, a viděla jsem visuté kolébky, jako mají leckdes v okolí Domažlickém chudší ženy. Je to plachetka ze silného konopného plátna, na jejímž konci přišity jsou silné popruhy, za něž se pověsí, obyčejně k trámům u stropu, u lože matčina, tak aby na ni matka dosáhla a děcko do ní vložiti mohla. Ačkoliv kolébky v novějších časech u pánů z módy přicházejí a proti kolébání dětí se brojí, nicméně je považuje selský lid za tak nevyhnutelný kus domácího nábytku, že se v mnohých místech nevěstám k věnu dává, jak u nás, tak na Slovensku. A mnohou moudrou hlavu a mnohého švarného junáka vykolébala selská matka na takovéto kodrcavé kolébce! Při kolébání zaznívají z úst ty kolébavky, jimž děti tak rády naslouchají a při jichž zvuku mimovolně očka se jim ukrádají, když matka nad kolébkou nakloněná zpívá:

Hajajže mi, hajaj, puojděme do hája, naberieme kvieťa, obložíme dieťa. Búvajže mi, búvaj, a sa něnadúvaj,[85] lepšie je ti spati, něž sa nadúvati. Hali, beli, usni, prijdú za těbou sny, oj, sníčky do hlavičky od tvojej mamičky.

A když se dítě ubere do spánku, přisedne matka ke kolébce a nohou kolébajíc pracuje. A když se děcko ve spaní usmívá, myslí si matka: „Andělíčci s ním hrají.“ — Jako u nás v Čechách selské ženy děti dlouho kojí, tak i na Slovensku ženy dvě i tři léta děti kojí (nadájajú), až si dítě stoličku přinese. Když dítě dlouho nemluví, dává se mu jísti vyprošený chléb. Nehty nestříhají matky malým dětem, ale je okusují, aby nekradly (i v Čechách). Překročit dítě se nesmí, sice by nerostlo.[86] Když dítě levačkou[87] po něčem sahá, říkají matky v Novohradsku: „Nie s tou, to je ruka susedova.“ Když vypadne dítěti první zub, káže mu matka, aby ho přes hlavu za pec hodilo a řeklo: „Ježibabo, stará šabo, tu máš zub kostěný, daj mi zaň železný.“[88] Když pláče, říká matka: „Něplač, dieťa, prijdě bobo a vezme ťa.“



[69] těhotná, těrchavá, hrubá, samodruhá

[70] Pokud vím, užívá se nejvíce nětata (Juniperus sabina). Zdá se, že i následující národní píseň na to poukazuje, začínajíc:

„Na hore rastie nětata, něboj sa, mladucha, dieťata.“

V Čechách zná ji venkovský lid pod jménem klášterská chvojka a znám v lidu i její účinek.

[71] [kojnou]

[72] Slehnouti, do kouta přijíti, držeti postylky, poválati se. Srbové a Slovinci zovou šestinedělí bábiny a křestné jejích hody podobají se slovenským.

[73] Bolesti ku porodu. „Už mi žena vojatuje; daj Buoh, aby sa šťastlivě pováľala.“ I při dobytku říká se vojatuje.

[74] V košilce říká se v Čechách, když si lůžko s sebou přineslo.

[75] Někde koláč, někde pálenka medem sladěná.

[76] pálenka teplá medem sladěná

[77] Kmotrám zvaným jen na křestní hody říkají v Třenčínsku kmotry pohárikové. — „Za akú ťa zvali?“ — „Len za pohárikovú.“

[78] [krpce — opánky, sandály; těžkým krokem — opilý]

[79] [šatičky]

[80] čarodějnice, divé ženy

[81] [rozpustilá, nezbedná]

[82] kaliakati, neduživěti; také mrzáci

[83] [zlodějské]

[84] viz Kollárovy Zpievanky, díl I., str. 5

[85] [nenafukuj se]

[86] Ani mladý dobytek. I v Čechách známá pověra.

[87] krchňačka, galbačka, kršná ruka

[88] V Čechách v Hradecku tentýž obyčej je, ale říká se: „Jedubabo, stará babo, tu máš zub“ atd. Také u Srbů je ten způsob a říkají při tom: „Na, ty vrana, koštan zub, daj ty meni gvozden zub.“




Božena Němcová

— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.