ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Svatby (sobáš, veselí) držívají se nejvíce o fašangách (masopustě) a v jeseni, okolo Kateřiny. „Dočekáš se mladé ženy na jeseň, až odpadne drobný lístek z čerešieň“, těší matka syna. Někdy vyhlídnou rodiče synovi nevěstu, z většího dílu ale vezme si šuhaj tu, ku které na ohľady chodil. Více podléhají vůli rodičů dcery, a často musí děvče vzíti si, co se jí nelíbí: „Koho v srdci nosím, opustiť ho musím, koho v podkovičkách,^[27] toho ľúbiť musím,“ naříkají. „A ktorá sa zle vydá, jakoby zomrela, jakoby tá nikdy na světě něbola.“ Nejtklivěji ozývají se vzdechy nešťastných takových žen a žaloby na rodiče v písních národních. Také nemají rádi rodiče, když se pýta (prosí) mladší dcera před starší, dokládajíce, „že sa mládza (votava) cez seno něberie“. — Prve než jde šuhaj na námluvy, pošle matka některou babu buď z rodiny, buď známou, do nevěstina domu „ohnisko^[28] obzerať“, aneb jak se v okolí Brezna říká „na dovedy“.^[29] Musí totiž vyzvěděti, zdali by rodiče dceru šuhajovi dali a kdy směl by přijíti na námluvy, přitom musí se poohlédnouti po domě. Obyčejně dá se jí nějaký dárek pro matku s sebou. Když přijde baba do domu nevěstina, vědí tam již, odkud vítr dúcha,^[30] a jsou-li srozuměni, ihned ji vítají, za stůl sázejí a hostí. Když potom baba po mnohých vytáčkách řekne, proč přišla a dar odevzdá, neřeknou jí ani ano, ani ne, ale že si to přes noc rozmyslí. Když se takto poví a dar přijme, je dobře a baba spokojeně domů odejde s vyřízenou. Druhý den pošle zase nevěstina matka babu s malým dárkem a odpovědí příznivou k matce ženichově, aby tedy jen přišli v ten a ten den. To jsou prípovedy. Po přípovědi poprosí ženich dobrých známých, aby mu šli na svatbu. Musí míti ze své strany starejšího, pytače, který místo něho o nevěstu prosí a při všem ho zastává, starosvata (místo otce), družbu, zástavníka, mládence; starejší a starosvat, dospělí muži, volí se obyčejně z rodiny a družbou bývá kamarád. V určitý den jdou neb jedou s ručníkom (šátkem). Na předku jede zástavník, maje v ruce bíločervenou zástavu,^[31] za ním, je-li svatba bohatá, hudebníci, pakli obyčejná, jen gajdoš (dudák), nejmilejší to jejich hudebník. Za gajdošem družba, mladý zať (ženich) a mládenci na koních, kvítím a stužkami okrášlených, v bílých košilkách, klobouky ozdobené kytkami. Vzadu ve voze sedí starejší a svat, v svátečných mentiekách.^[32] Když se ohľadní ten průvod k nevěstinu domu blíží, vyjde mu rodina na dvůr v ústrety; všickni smeknou, mimo ženicha. Když se byli vespolek pozdravili, ptá se otec,^[33] proč přišli? Starejší předstoupí a s velikými oklikami, začínaje od stvoření světa, od Adama a Evy, konečně po dlouhé řeči k pravému jádru se dostane, že mladý ten šuhaj (ukazuje na ženicha) společnici si hledá pro celé živobytí, že slyšel o kráse a statečnosti jejich dcery a že se tedy přišel ptáti, či^[34] by mu ji za ženu dali. Otec ptá se nejdřív ženicha, zdali zná jeho dceru? Ženich obyčejně přisvědčí. Potom zavolá teprv dceru, ukazuje na ženicha a ptá se jí, zdali šuhaje toho zná. Děvče sklopí oči, začne mrviť^[35] v ruce zástěrku a zašeptajíc, že ano, odběhne do komory. Když dcera odešla, ptá se otec starejšího, z jakého domu ženich je, může-li mu dceru svěřit, aby se jí křivda nestala. Tu začne starejší povídat, mnoholi má ženich sám aneb otec jeho koňů, statku, země, mnoholi peněz, jak velká je rodina a konečně chválí statečnost ženichovu. Otec vyslechnuv ho, míní, „když to takové, že není proti tomu, a jestli dcera na to přistane, že také z domu prázdna nepůjde,“ a hned vykazuje, co jí dá. Po té pošle pro dceru, a když přijde, povídá jí, že mládenec onen za ženu ji žádá, jestli by i ona vůli k němu měla? Když děvče přisvědčí, ptá se jí ještě, má-li nějaké znamení od něho? Tu ona ukáže na stříbrný prsten na ruce, a když se ptá ženicha, má-li nějaké znamení lásky od ní, ukáže též stříbrný prsten na ruce.^[36] Potom tedy je otec požehná a nevěsta, odstranivši se na chvíli, přinese v pěkném, vlastní rukou vyšívaném ručníku (šátku) jablka, ořechy, slívky sušené a pěkné péro, což dá ženichovi jako záručnuo. Ženich se poděkuje a dá jí též pěknou hrdou (drahou hedbávnou) šatku a starejší dává zase v jeho jménu matce čižmy, otci klobouk a v tom několik kusů stříbrných neb zlatých peněz.

V Gemeru dává starejší i nevěstě šatku místo ženicha. Po sdání je oběd, a po obědě zahraje gajdoš a družba zatancuje několikrát kolem s nevěstou, potom děkujíce za vše, ubírají se domů. V Gemeru dostane ženich od rodičů nevěstiných koláč (veněc, caltu) na cestu, který mu dají na koně; je to veličizný koláč, který se péci musí ve zvláštní peci. Koláč ten, když přijede domů, rozdělí v polovice, jednu polovici pošle zpátky k nevěstě, druhou si nechá. Jedna i druhá strana rozkrájí poloviny na tolik kousků, kolik chce hostů pozvat, a potom každému po kousku pošlou do domu a to platí za pozvání na svatbu. Ženich pozve si ještě svaty a svatky (muže a ženy), nevěsta starejšího (oddávače), širokou^[37] (starosvatku), družice a ostatní družinu svatební. Obyčejně pozvou celou dědinu. — Mezi ohláškami dějí se veliké přípravy k svatbě z obou stran, a hosté posílají do domu nevěstina i ženichova pocty (dary). Po třetí ohlášce, hned v pondělí, sejde se svatební družina z ženichovy strany v jeho domě, všickni v oděvu svátečním. Na dvoře stojí vůz pro nevěstu uchystaný (korjuha). Zpředu na voze stojí pěkný smrček, na jehož halúzkách červené stužky a bílá husí péra přivázána jsou, koně též stužkami, kvítím a peřím jsou okrášleni. Když jsou všickni pohromadě, dají synovi požehnání a přejí, aby se vybral v šťastnou hodinu pro dobrou gazdinu, a Pánbůh aby jim pomáhal veselí počínat. „Pánboh daj!“ odpoví starosvat a za ním všickni. Potom vynese jim matka na vozy koláčů a hriato,^[38] aby měli po cestě co rozdávat. Svatové a svatky, starejší se starosvatem posedají do vozů, mladý zať, družba a mládenci na koně, zástavník jede před korjuhou. Jak se pohnou ze dvora, začnou mládenci střílet, gajdoš hrát a ženy zpívat, což přes celou cestu trvá. Koho na cestě potkají, tomu dají jíst a pít do syta, ať je kdo je. Když přijedou k domu nevěstinu, najdou dvéře zavřené. Družba zaklepe na dvéře a začne zpívat:

Po chvíli ozve se hlas starejšího nevěstiny strany (oddávače), že co tam hledají a odkud přicházejí? Starejší se ženichovy strany odpoví asi v ten smysl: Přicházíme z nedaleka, jsme družina mladého zatě, který má svoji mladuchu v tomto vašem dvoře, pro niž si nyní přišel. Tu starejší otevře, vítaje uctivě veškerou družinu. Oba starejší podají si ruce a pytač prosí oddávače, aby jim mladuchu dovedl, načež tento odejde. Za chvíli přivede děvče, které kdesi v domě uchytil. „A či to ona?“ ptá se starejšího. „Věru to nie ona, má veľké zuby, veľa^[43] by nám zjedla,“ odpoví starejší. Děvče odběhne a starejší přivede druhou, ale nikoli ještě pravou. „Je maličká, něvládala by robiť,“^[44] praví se mu. Potřetí teprv jde do komory, kde nevěsta s družicemi sedí, a přivede ji pytačovi. Jak ji mladý zať, který byl dosud mlčky mezi mládenci stál, vidí, přiskočí k ní volaje: „To je ona, to!“ Po tomto přivítání jdou všickni do sednice a následuje oběd. Tu je pečení, tu je koláčů, tu je hriatého! Po obědě vymetají stoly na dvůr, začnou tančit a tancují do bílého rána. Ráno zaplétá v komoře matka dceři naposled vrkoče, a družice při ní stojíce a krášliti ji pomáhajíce, zpívají:

Když je přistrojena v zelené sukni, svatebním kožíšku, partu s rozmarýnovým věncem na hlavě, odvede ji široká s družicemi do sednice, kde ženich a svatebčané na ni čekají. As o deváté hodině, když byl pytač nevěstu ještě jednou vyprosil od paní matky a pana otce a od rodičů požehnání obdrželi, jdou na sobáš.^[45] Napřed nevěsta s družbou, za nimi mládenci a družice v bílých sukní, kvítím a stužkami okrášlené, za těmi starejší s ženichem, široká se svarosvatem a na ostatek^[46] svatové a svatky. Před chrámem zastane průvod a zazpívají:

V kostele dávají ženy pozor, a jak nevěsta s lavice vstane a k oltáři jde, hned sedne některá na její místo, aby nevystydlo, že prý by tak záhy zchladla láska jejich manželská. Nevěstě radí ženy, aby stoupla při oltáři ženichovi na nohu, že bude potom rozkazovat. Po sobáši když jdou domů, zpívají ženy nevěstě: „Už si ty, Anička, už si ty raz naša, uz sme zaplatily od tvojho sobáša,“ a již vede si ji mladoženich. Když se mladoženstvo z kostela domů vrátí, začnou nakládati na vůz nevěstino věno. Pod stromek postaví se láda,^[48] doprostřed vozu položí se peřiny, které dávají domácí, než je na vůz položí, některým ženám potěžkávat. Mezi tím loučí se mladucha s rodiči a s celým domem, ona vlastně jen pláče a smutně vzdychá, ale družičky, věrné tlumočnice jejího citu, vyslovují v písních to, co ona si myslí, pro sklíčenost srdce ale vysloviti nemůže. Již je věno vynešeno a družice začnou truchlivou notou:

Družice dozpívaly a družba přichází, aby odvedl nevěstu k vozu. Slzíc loučí se s otcem, s mateří, děkuje za dobré vychování, přejíc jim, aby zdrávi zůstávali a za ní něbanovali.^[50] Po rozloučení s rodiči a rodinou odvede ji družba a široká k vozu, ne němž naložena malovaná její truhla a vedle ní vysoká hromada strakatých peřin. Nevěsta postaví se pod vysoký smrček z předu, družice stanou okolo ní, a široká, majíc na starosti věno její a dary, sedne na truhlu. Když se byli mladoženich se starejším rodičům poděkovali za nevěstu, chystají se k odjezdu. Ženich veze si nevěstu sám. Mládenci vystřelí, zástava, na jejíž žerdi tři červená jablíčka nabodnutá jsou, zavlaje v povětří, gajdoš spustí dudy na tři húčky, ženy zpívajíce začnou šatkami nad hlavami točiti a vesele vyjíždí průvod ze dvora. Jen nevěsta smutně zpět se ohlíží po rodinném svém domě. Na konci dědiny zatáhli mládenci cestu, nechtíce propustiti nevěstu; nuž ale když jim ženich za ni dobře zaplatil, nezdržují jich více. Brána u ženichova dvora je zavřena, nemohou vjeti. Ženich práskne bičem a ženy zpívají:

Otevře se brána a průvod vjede do dvora. Nevěsta nesleze, až matka k vozu přistoupí a ji vítá; tu teprv skočí dolů, líbá jí ruku a prosí, aby ji za svou přijala a jí neubližovala, že bude dělat všecku robotu v pátek i v sobotu. Potom jde k otci a od otce k nejbližší rodině, kteří ji všickni srdečně vítají. Po uvítání vede ji široká do domu. Obyčejně jí položí na cestu dřevo nebo metlu (koště); zvedne-li to, je to znamení, že je pořádná, přeskočí-li je, zlé znamení. Obyčejně se nenechá žádná zahanbit. Vstoupnouc do izby, musí na chvíli na lavičku pod píckou sednout, aby prý zvykla. Zatím skládají ženy nevěstino věno s vozu a odnášejí do komory; družbovi ale naloží na chrbát^[52] velikánský koláč, který též na voze byl a rodičům se dá jakožto pocta od nevěsty. Starejšímu dají se dary od nevěsty pro rodinu určené, košile, fěrtušky, kápky (čepce) vlastní její rukou pracované, které on jim ve jménu jejím rozdělí, neopomena pochváliti pilnost a šikovnost nevěstinu.^[53] Potom následuje oběd. Nežli kdo ke stolu sedne, uchopí družba nevěstu za ruku a obejde s ní třikrát okolu stolu; potom teprv sedne každý na své místo. Nevěsta s ženichem vrch stolu, po boku ženichově pytač i oddávač, starosvat a starší z rodiny. Po boku nevěsty družba, široká, družice a mládenci; ostatní sednou kam kdo chce. Jídel je až se stoly prohýbají. Než se hostina počne, zazpívá starejší krátkou nábožnou píseň. Povinnost družbova je baviti celou společnost, což některý, nadán přirozeným vtipem, výborně umí, vymýšleje si rozličné veselé a žertovné rozprávky, písničky i průpovědi, kterými společnost rozesměje. Od každého jídla předkládá nevěstě na talíř, ale ona nic nejí i kdyby hlad měla, ani mnoho nemluví, ani se nezasměje, to by se pro ni neslušelo. V některých dědinách v Gemeru mají nevěsty zvyk, že si přehodí, aby hosté neviděli, že pláčou, všechny stužky, co jich u party mají (někdy i za 20 zl.) ze zadu přes tvář, a s zakrytou takto tváří u stolu sedí, až se družbovi podaří trochu jich rozveseliti. Hosté jsou ale veselí, zpívají, zdravkují si,^[54] jedí, pijí do „nelze“. Tu nese kuchařka ještě jedno jídlo, poslední to jídlo „kašu s mädom“ (prosnou). „Otvárajtě ruku vašu, kuchařka prosí za kašu!“ volá družba, a vezma talíř, podává ho od jednoho k druhému a každý dá kuchařce na varechu. S kaší končí se oběd, po obědě vynesou stoly ven a zavolají gajdoše s gajdami. „Gajdujtě, gajdičky, z tej sivej kozičky!“ volá chasa, vítajíc s radostí oblíbeného hudce. Slovák svoje národní tance nejraději pri gajdech tancuje, ty mu nejlépe do noty trefí. Když si byl družba od starejšího mladuchu k tanci vyprosil, vstoupne s ní do prostřed izby, volaje: „Ustúptě, panny a mláděnci, něch si ja prevediem pannu vo venci!“ Chasa ustoupí stranou a družba postaví se vedle mladuchy. Jak dudy zapískají, oprou si ruce o boky, klepnou podkovičkami a začnou se točiti, zprvu zvolněji, ale čím dál tím rychleji, hbitěji, on okolo ní, ona okolo něho jako dvě vřetánka. Náhle proti sobě zastanou, on položí ruce na její, ona na jeho ramena a tak kolísají a zvrtají se^[55] z boku na bok, až on ji náhle uchopí okolo těla a vzhůru vyhodí; a zase si oprou ruce o boky, klepnou podkovičkami a jako zprvu točiti se začnou jeden okolo druhého jako vřetena. Tak ustavičně se to opakuje a s takovou čerstvostí, že oči přecházejí dívajícímu se na neobyčejný ten tanec.^[56] Dokud družba a po něm ženich s mladuchou tancují, nesmí nikdo jiný tancovat; teprve když potancuje mladoženstvo, může se točiti kdo a s kým chce. Nevěsta je ale ten večer ubohá; každý chce s ní tancovat a žádnému to nesmí odepříti. Když se již blíží k půlnoci, uchopí družba nevěstu za ruku, vede ji k starejším a žádá je, aby propustili mladuchu a mladého zaťa, že je již čas, aby se uložili. Starejší přivolí, ale přikazují družbovi, aby nevěstu zase ráno přivedl ve věnci a partě. Po té jdou nevěstu zase do komory ukládat; s ní jdou družice, široká, družba, s ženichem starosvat. V Gemeru číhají chlapci u dveří, a když družba nevěstu do komory vede, bijou ji kloboukami, aby prý první dítě chlapec byl. Družba ale skoro vždy chytrým způsobem jim s nevěstou upláchne a do komory za nimi nesmějí. Také je tam v některých dědinách obyčej, že nevěsta, než ji do komory odvedou, družbovi rozkrojiti dá na dvě stejné pole červené jablko. Obě ty poloviny složené schová za záhreň (ňadra). Když je potom s ženichem sama v komoře, dá jemu půl a sobě nechá půl, což znamenati má, aby i on tak upřímně všecko s ní dělil v manželství, jako ona s ním to jablko. Vrkoče rozplétají nevěstě z jedno strany široká, z druhé družba. Ženich sedí vedle ní a družice snímajíce jí partu zpívají:

Nevěsta pláče. Když široká a družba vlasy jí rozpletli, stočí je široká do kontíku (uzlu); přes kontík uváže bílý plátěný čepeček do půl hlavy sahající a přes čelo položí bílý vínek, který vzadu na smyčku zaváže.^[57] Tak je nevěsta zavitá, začepčená. Stužky z vlasů vezme si družba, nevěsta mu je ale vždy odkoupí, obyčejně za dvacetník, a rozdá je družičkám, jimž spolu děkuje za všecku lásku, kterou jí kdy prokázaly, prosíc jich, aby na ni i v manželství nezapomínaly. Po rozloučení odejdou všickni z komory, přejíce mladoženstvu dobrou noc. Ráno jak se rozbřeskuje přijdou svatebčané s gajdošem k domu vyhrávati „hejnom“. Později jde nevěsta provázena širokou a svatkami (někde s družbou) do kostela na vádzku.^[58] S nimi jde některý z chlapců domácích, nesa na holi nastrčený veliký koláč a jazyk z dobytčete zabitého na svatební hody. V kostele odříkává kněz nad nevěstou modlitby z knihy, požehná jí a potom jdou okolo oltáře ofěrou. Za to dostane kněz veliký ten koláč, jazyk a mimo to od nevěsty červený šátek.^[59] Obyčej ten, pokud je mi známo, panuje v Novohradě, Zvoleni i v Gemeru. V Novohradě druhý den po svatbě odpoledne nesou svatebčané nevěstě darem kohúta a koláč, někde mrvánik, někde pletěněc zvaný. Obyčejně kohouta zařežou, upekou a potom ho společně i s koláčem snědí. V Nitransku, když je po sobáši, jdou svatebníci k obědu k nevěstě, po obědě sebere se chasa a chodí po ulici s kohútem, kterého jeden z nich na žerdi přivázaného nese. Před každým skoro domem zastanouce, zpívají a tancují, začež je hospodář vínem počastuje. Před domem představeného zatknou žerď s kohoutem do země, družbovi zavážou oči a se zavázanýma očima musí kohoutovi hlavu stíti. Když ho třetí ranou nezabije, musí platit pokutu, která se dá hudebníkům. Ale žádný nedá se zahanbit; jakmile ví, že družbou bude, cvičí se tajně tlučením po něčem s zavázanýma očima, že potom i na první ránu kohouta dočista zabije. Se zabitým kohoutem jdou zpátky do domu nevěstina, kde se potom hoduje a tancuje do bílého rána. Třetí den ráno vedou nevěstu do domu ženichova. Všecek její nábytek i peřiny naloží se na vůz, a dostala-li krávu, vedou ji ověnčenou za vozem. Svatky po cestě tancují a zpívají až k domu. Na prahu, když se po dlouhém čekání do domu dostali, vítá nevěstu mužova rodina a matka podává jí přeslici, bochník chleba a vpíchnutý v něm nůž, což znamenati má, že jí bude svobodno chleba si ukrojit, když bude pracovati.

V Horní Lehotě ve Zvolenské stolici jde nevěsta po sobáši s belušnicemi (ženy na svatbu pozvané) do svého domu a mladý zeť se svaty též do svého. K jídlu dostanou každý bílý chlebík beluše. Potom jde mladý zeť se svaty nevěstu pýtať (prosit o ni). Když přijdou do mladušina dvoru, zavrou belušnice dvéře a zpívají:

Otevře se jim a vejdou do izby. Starejší nese pod paží nevěstě dar, čižmy.^[60] V jedné je dvacetník, v druhé fěrtuška. Podávaje jí to, praví: „Já jsem starejší a nesu ti čižmy, abys bosa nechodila. Ale dar za dar. My žádáme toto lůžko, aby tvůj muž měl kde hlavu sklonit.“ Když jde z domu, zpívají belušnice:

Nevěsta se poděkuje rodičům a vedou ji k mladému. Ona s družbou jde napřed a svatové tancující za nimi. Ženich jde při voze, na němž naložen nevěstin nábytek. Belušnice jdouce za vozem zpívají:

Když přijedou k domu, a dvéře, které zavřeny jsou, na zpívání a volání jejich, že vezou nevěstu, se otevrou, vjedou do dvora. V pitvoru (předsíni) je prostřená huňačka,^[62] přes niž nevěsta přejíti musí, aby prý ráda huňačku nosila, a matka podá jí medu, aby prý měla sladké řeči jako med. Potom jí vede družba do chyže, obvede třikrát okolo stolu a sednou za stůl; mladý zeť k ní a svatové okolo nich. Po jídle tancují a po tanci jdou nevěstu ukladať. Družba vezme jí partu, napíchne na vidličku a zabodne do hrady:^[63] potom vedou ji s dudami a zpěvem do komory. Když ji začepili a uložili, rozejdou se svatebníci domů. Ráno časně přijdou budit mladoženstvo. Nejdřív zazpívají nábožnou píseň a pak začnou:

A tu přijde nevěsta z komory, s hlavou zavitou; zaobalíc si ruku do bílého šatu, podává ji jednomu po druhém, a dává se jí do ruky dar, obyčejně na penězích. Po snídaní jdou svatebníci biť kohúta. Kohout vecpaný v hrnci postaví se na zem, starejší drží ho za provázek a družba musí mu cepem hlavu sroniť. Když mu jí sroní, nastrčí na žrď a jdou k nevěstě. Ta mu dá pěknou šatku, z které si udělá zástavu. Potom se poskladajú (udělají sbírku), jdou do hospody a „svätia Hajnala“. Tím ukončí se svatba.

Některé obyčeje při svatbách rozličně se různí. Někde po oddavkách rozdělí se svatebnictvo a každý jde se svými hosty do svého domu, nékde pohromadě jsou prv u nevěsty, potom u ženicha, a v okolí Ďarmot jde po sňatku nevěsta se svými hosty do ženichova domu a ženich se svými do jejího domu, a někde dokonce i v hospodě se muziky odbývají. V některých dědinách očepí se nevěsta ráno po příchodu do domu ženichova, v některých před půl nocí. V Novohradě vezme si družba nevěstin věnec při čepení, v Gemeru v některých dědinách musí jej v noci chytrým způsobem z ložnice, kde nad ložem mladé nevěsty na klinci^[66] visí, dostati. V Novohradě a též Rusínky mají o svatbě hlavy brlienem (barvínkem) ověnčené. Velmi pěknou mají píseň v okolí Ďarmot, kterou při čepení družice zpívají:

Když nevěsta sirotek, zpívají družice, než jdou na oddavky, velmi truchlivé písně. Zvlášť oblíbená je následující:

Když byla nevěsta velmi chudá aneb sirotek a byla pořádná a počestná, chodila před svatbou prositi na „poctivú krásu“ a dávalo se jí plátno, peníze i obilí. Způsob ten býval v krajích slovenských, nevím ale, zdali se dosud udržel.

U Rusínů panoval ještě v předešlém století obyčej, že si chodívali pro nevěsty na pouti a trhy k účelu tomu zvláště zřízené. Takový dívčí trh (maď. leányvásár) držíval se dvakrát za rok v Krásném Brodě u basiliánského kláštera, kamž se děvčata a vdovy s příbuznými svými a ženichové též se svými rodinami sešli. Mladé nevěsty prostovlasé, ověnčené věncemi z barvínku a stužkami, vdovy ve vínkách. Kolik tisíc lidí se tam vždy sjelo a sešlo. Někdy věděl již mladý parobek napřed, kterou si vybere, a děvče vědělo, kdo pro ni přijde; ale mnoho jich bylo, kteří se poprvé viděli. Obyčejně přistoupil ženich k děvčeti, které se mu líbilo, a podávaje jí ruku, řekl zcela krátce: „Keď ti treba chlopa, poď do popa“ — a když mu děvče podalo ruku, smluvil se s rodinou, co by za ni chtěli, a po smlouvě šli do kláštera a pop je oddal. Potom pili, jedli, tancovali a jeli domů. Někdy strhly se při takových trzích a poutích rvačky, když děvče ženicha nechtělo, příbuzní při její straně byli a ženich upustit od ní nechtěl. Byl-li ale ženich bohatý, přinutila rodina děvče, že si ho musela vzít, byť i nechtěla. Někdy byli zase mladí srozuměni a rodiny bránily, tu si obyčejně ženich nevěstu mocí unesl — a potom mu ji museli dát. Takový obyčej panoval až do roku 1720, potom se to zapovědělo, a od té doby drží se i mezi nimi námluvy a svatby solidněji s některými rozdíly jako u Slováků. Nejdřív pošlou bábu na zkumy, zdali smějí přijít, a potom jde starosta na obzory. Smluví se s rodiči, a když je po úmluvě, musí mu nevěsta, která je zatím ukryta, přinést sklenici vody, při čemž si ji prohlíží, záhadné otázky jí dávaje, na které když chytře odpoví, za hodnou uznána je. Obyčejně vědí i nejhloupější, jak odpovědít mají. Potom jsou svatánky (námluvy). Ženich přijde večer k nevěstě se starostou; nevěsta je schována. Na stůl položí matka bochník chleba a jde pro nevěstu; když ji přivede, postaví dceři ženicha, kterého ona ale dobře zná, a přes chleba podají si nevěsta a ženich ruce a spolu i pěkné šátky co záručí. Rodiče jim dají požehnání a jde se k jídlu. Za dva neb tři týdny pošle ženich po některém známém nevěstě dary a kulatý velký koláč, který na žerdi nastrčený nese. To samé stane se se strany nevěstiny a chystají se k svatbě. Večer před svatbou vijou děvčata věnce v obou staveních a dělají zástavu z červeného a bílého šatu, květinami a pentlemi ozdobenou. Na vršku je kytka a v ní zvonek, aby mohl družba svatebčanům znamení dávat.

Trhy takové držívaly se také v Marmarošské stolici; v Satmárské stolici drželi se na den svaté Maří Magdaleny a v Biharské drželi je Valaši na den sv. Petra a Pavla, až do začátku nynějšího století. V Sabolčské stolici chodili na odpusty^[68] do Mária Póč, kde se též hned námluvy a svatby odbývaly. Obyčej ten musel být tenkráte mezi Rusíny, Valachy i Maďary rozšířen, a draho musívali ženichové nevěsty platiti, neboť rozkazuje kníže Rákóczy Satmárskému komandantu zámeckému, aby nedovolil prodávati ženy za tak mnoho peněz, poněvadž když ženich tolik za ni dá, potom v hospodářství nedostatek mají; má tedy určiti, aby žádná žena za více peněz se nekupovala, než za třicet zlatých. „Za jidášský peníz“ smávali se prý lidé. Nyní není o tom jen památky.