ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Turec. Turovo. Různořečí. Turčanské krásné pohlaví. Lid.)

Viděl jsem ji z rozličných bodů, tu krásnou „zahrádku Slovenska“, to „tiché údolí Tater, kolem hradbou chlumů věnčené, chlumů, jejichž zelená hlava míchá se v cesty oblakův a hvězd“, jak pěje Kollár. Ze všech stran připadala mi stejně spanilou ta „zahrádka“, v níž prý mnozí hledali do opravdy ztracený ráj. Tak asi představoval jsem si v letech dětských zlaté údolí z pohádky. Taký dojem činil by na nás obraz mistrův v rámu skvostně řezaném, kdyby mohlo umění postihnouti přírodu cele a cele. Úrodná rovina, plna života, plna ruchu, plna pěkných dědin, tu a tam městečko a troska hradu, háj; rovina, jíž probíhá bystrý Váh i prudký Turec, již obklopují malebně seskupené hory kol do kola, uzavírajíce ji jako malé království. Královnou je tu nejkrásnější slovenčina, zrovna tak „pasující“ do „zahrádky Slovenska“, poddanými jsou tu nejroztomilejší typy slovenské, hostmi jsou tu jen Němci v několika málo osadách, a jestli přece něco nepěkného našemu královstvíčku vytknouti lze, nuže, je to maďarské úřednictvo, jež vypudit královna dosavad nestačila. Nu, a že bez židů není za nynější doby ani jednoho království na světě, rozumí se samo sebou. Žádná růže bez trní, ani Turec není ho prost.

Navštívil jsem ho několikrát, a vždy mě připadal spanilejším. Tentokrát přijel jsem do Turce od Strečna; obzříme si tedy jeho „múry hradné“, počnouce odtud. Na sever od průsmyku Strečna, které dělí Nitranské pohoří (Větrné holy) od Magury, táhne se tato na pravém břehu Váhu až po Námestovo do Oravy. Prvá její čásť, žulová, po Zázrivu řeku jmenuje se Magura Turčanská (Malá Fatra); vyšinuta je nad Turany a Sučany. Vrcholem tohoto velice malebného pohoří, zvláště se strany druhé, je Malý Kriváň (5274’). V sousedství jeho vypíná se na severní trenčínské straně druh jeho, vápenoskalný Rozsudec (Rozsutec), 5046’ n. m.

Po severovýchodní hranici Turce táhne se župa oravská. Celou tuto do Trenčína a Oravy vydutou hranici střeží Magura Turčanská, od níž, pak od hor Šípu a Hrdošína dělí Váh Fatru, táhnoucí se po celé východní hranici turčansko-liptovské. Pohoří toto oplývá mnohými vysokými horami vápenými, počínajícími od průvalu Fatry (z Lubochny do Krpelian) a Královan. Tu vidíme nad Sklabinou Klak, pak Štefanovou, Ploskou a Suchou. U paty Fater leží Štubňanské Teplice, Blatnický a Sklabinsky zámek. Silnice z Báňské Bystřice přes vrch Šturec (asi 3000’) a Revúcu do Ružomberku dělí tyto holy na východ od Magurky. Na jih Turec hraničí s župami zvolenskou a těkovskou. Po hranici jižní táhne se (podle Dionýsa Štúra) Kremnická báňská hora (3222'), která sahá na sever až po Harmaněc a až po Štubňanské Teplice v Turci. Nad průvalem z Harmaňce do Turce vyšinuje se na severozápad příkrá Krížná hora, vys. 4974’ n. m. Odvětví Kremnické báňské hory spojuje se s pohořím Žiarem (nazvaném tak po jedné své hoře), které dělí na jihozápadní straně Nitru od Turce. Od Žiaru konečně po zapadní hranici trenčínsko-turčanské táhne se pohoří Nitranské, jmenované lidem prostě Martinské holy. V nich leží známé Osikovo nad Turč. Sv. Martinem a z nich vystupuje nejjižněji vysoký Klak, pak dále k severovýchodu Uplas, Koppa, Krísný a blíž Strečna vzpomenutý již Minčov a Velká Lúka. Tím nejsem však ani s vypočtením jednotlivých hlavních hor u konce. Bylo by třeba vzpomenouti ještě vysoký vrch Lisec, Budiš, Žlabník, Vrícku a j. hory, které doplňují rozkošné panorama turčanské. A což teprve, když se rozhlédneme okolo sebe s některé vyšiny, na př. z Osikova. Odtud vidíme už majestátní Choč, od Štubně opět bílý vrch Praženou atd. — „Slovenská zahrádka“ tato, rozumí se, musí býti také dobře zavlažovaná. Od východu na západ pod Turčanskou Magurou protéká ji Váh, do něhož se u Vrutek vlévá prudký Turec, tekoucí od jihu k severu. O říčkách menších a hojných bystřinách ani nemluvím. „Zahrádka“ tato je jednou z nejmenších žup slovenských, proto snad je člověku již tak milou. Zaujíma pouze 28.89 čtverečních mil a čítá nyní asi 50.000 obyvatelů slovenských, vyjma asi 4.000 Němců. Obcí napočteno celkem 106, z nichž je šest měst, ostatní dědiny. Z těchto bydlejí Němci pouze v pěti. Soudy jsou v Turč. Sv. Martině a v Klášteře pod Zniovem. —

Mluvíme stále o Turci. Jak již jméno toto ukazuje, stojíme na staré půdě slovanské (Tur, Turice, Turec), chovající dosud ve svých geografických jménech kus naší dávnověkosti.^[48] Zajímavě o tom pojednal slovenský spisovatel Pavel Křižko (v Letop. Mat. Slov., 1867, II., 39).

Turec jižní je prý jedním z nejintresantnějších míst na celém Slovensku; neboť za starodávna leželo tu, jmenovitě mezi Štubní, Mošovci, Hájem a Slovenským Pravnem veliké město Turovo, po němž zůstaly nejen některé pověsti a jména, nýbrž i na mnohých místech mohutné jeho základy. Turovo vzpomíná již dějepisec Jan Bolský, odvolávaje se na svědectví německých kronikářů Freitegalda a Witemara, ve svém dílo „Memorabilia septem montanarum civitatum.“ Podlo něho založil Turovo marahanský (moravanský) kníže Taur nebo Tur, a bylo sídlem Konězovým, jehož jméno bylo Ban. Obě tato jména nepokládá Křižko za rodná, osobní, ale za hodnostná. Konězem míněn prý tedy kněz, kníže, a Banem panovník anebo vůbec pán. Slovo Koněz udrželo se podnes ve jméně Konězháj, vesnice to asi hodinu od Kremnice vzdálené. Bolský dále soudí, že Turovo bylo městem bohatým, mocným a že sbořeno bylo okolo r. 280. po Kr. Silingy. Kremnice byla prý jeho předhradím a baštou, bránící Turovo proti útokům národů zahronských, a s pádem Turova padla i ona. Pověsti o tom jsou již temné a řídké. Lid povídá sice, že nedaleko Štubně bylo kdysi velké město, ve kterém býval král, více však neví! Děje ty zůstanou již zastřeny na věky. I jména jednotlivých částí Turova jsou již řídka. Vzmínky zasluhuje především kus pole nedaleko Dolní Štubně, Kralov-Hradem jmenovaného, dále na severozápadu odtud a dvorce Požehy. Križko sám kopal tu r. 1865. na některých místech a nalezl střepy z popelnic, kousky polovypálené hlíny a nich zkamenělý popel atd. V okolí Slovenského Pravna vyskytují se pozůstatky starých hradů a tvrzí dosti zhusta. Od Požehů k východu mezi dědinami Dubovým a Čepčinami je jakási pláň, zvaná Paromisko. I Slovenské Pravno zdá se ukazovat k tomu, že se tu děla kdysi pocta Paromovi či Provovi. Konečně nynější dědina Rakša přichází v některých starobylých, v kremnickém městském archivu uložených listinách pod jménem Villa Radegiscia. Križko má za to, že toto jméno, latinkou trochu zkomolené, znamená dědinu Radegastovu, Radhošťovu. Jméno sousední dědiny Háje také snad poukazuje k tomu, že tu býval háj k poctě bohům posvěcený.

Podzemní základy Turova vyskytují se na celé, mezi Štubní, Mošovci, Hájem a Slovenským Pravnem rozložené rovině. Při kopání a orání často se přichází na zdě. Ba nalezly se již i některé věci, jako střela, zelenou rezí pokrytá (snad měděná), koňské podkovy neobyčejné velikosti a j. Všecky objevené zdě jsou prý ohromně dlouhé, jedna na př. v bodorovských polích asi 100 sáhů. Okolo roviny této hned v sousedství nalezají se částečně již jen jména hradův a tvrzí nosící kopce a valy. (Tak mezi dědinami Rudnem a Sklennem kopec Vlčí Hrad, anebo Hradisko.) U Rakši vykopali před několika léty více starých mečů, střel, podkov atd. Bývaly tam dva hrádky. V sousedství blatnického zámku stály prý ještě čtyři tvrze, dvě na vrchu Plešovici. Z množství těch tvrzí lze soudit, že sloužily k ochraně městu Turovu. Všecky jsou prastarého původu, vyjma blatnický zámek, který pochází z dob křesťanských. Také na severním konci turčanské župy vyskytující se pozůstatky starodávnych hrádků, jako Zniev a Sklabina, mohly míti týž účel, neboť i kremnické doliny byly pevnými hradbami opatřeny. Při tom třeba míti na zřeteli, že tehdy byl přístup do Turce toliko od jihu a severu, neboť od západu a východu sotva bylo přes široko rozložené vrchy cest. —

Mínění Križkovo co do původu „Turova“ mění Záborský (v Letop. Mat. Slovenské, 1867, I., 10 atd.), který považuje Zniev i Sklabinu za hrady z doby předmaďarské a píše: „V sousedství znievského zámeckého chlumu viděti jiný chlum se základy jiného zámku, který se pokládá za římský.“ Byly prý tam též vykopány římské peníze z časů Claudia I. († r. 54. po Kr.), Valeriana a Galliena (r. 261. — 268.). Římský původ zámku dokazuje Móric Krasněc rozvalinami římské kolonie Eburum při nynější Štubni. Možná, že při Štubni stálo starodávné Eburum, a že Římané stáli aspoň jistý čas pevnou nohou v Tatrách, mezi Kvády. —

Poněvadž pak dosud má se za to, že Slováci teprve po odchodu Rugův, Herulův a Gepidův, t. j. v V. stol. po Kr. nynější svá místa zaujali, není lze starému Turovu, sbořenému prý již okolo r. 280. po Kr., podkládati původ slovanský, ačkoli dosud nic určitého historie v té věci nepronesla, neboť doby tyto ještě neosvětlila. Na každý způsob však považovati nutno slovenský lid v Turci za nejryzejší, abych tak řekl, za vzornou Slovač, a to z mnohých důvodů. Nechci tím říci, že bys jinde na Slovensku nespatřil typů stejně ryze slovenských, ale posuzuji-li vše celkově, zdá se mi, že Turec je nejslovenštější; sem nezasahal vliv ruštiny jako na východě (nehledíme-li ovšem k tomu, že zrovna z Turce putují šefraníci a olejkári na Rus a odtamtud trochu ruského přízvuku přinášejí), ani polštiny jako na severu, ani češtiny jako na západě Slovenska. Podřečí turčanské počítají filologové k střednímu podřečí slovenskému a myslejí se jím dojista podřečí nejčistší, které si také proklestilo cestu do literatury. Střední podřečí toto jest podle Šembery obecné v Turci, pak sousedních župách: v Dol. Oravě, v Liptově, ve Zvolenu, v Těkově, v Hontě a v Novohradě, poněkud i v Gemeru aneb po Horním Pováží až k hranicím Trenčínska, po Horním a Středním Pohroní, též po řekách Rimavě a Jelšavě. Šembera dělí je na čtyři hlavní různořečí, totiž: na hornovážské, t. j. oravsko-turčansko-liptovské, na honťanské, novohradské a gemerské. Na Horním Váhu vyslovuje lid čistě, plnozvučně. Tu neslyšíš trenčínského dz (dzedzina), nýbrž čistě po slovensku ď (dědina). Jiné zvláštnosti jeho jsou asi tyto: Místo e užívá plného o, na př. so synom, kostol, blázon, místo n v partic. passivi t (uznatý, odebratý). Turčané vyslovují čistě dobrého, zlé, Liptáci a Oravci už: dobrjeho, zlje. V lokálu čísel vyslovuje se ch (v pätich rokoch). Po l vysouvá se u (stlp, dlhý). V nominativu množném říká se místo i neb é — ia: ludia, pánovia. Rovněž vysouvá se j před samohláskami na začátku slov, jako: ako, ihla, istý, izba, atd. Užívá se dlouhého ŕ a ĺ (stĺp, kŕděl). A tak dále.

Píseň v dívčích ústech zvoní tu ovšem jako stříbrný zvonek.

Na důkaz čistoty tohto podřečí stůjž zde jedna píseň národní z Turce:

A jako nejkrásnější řeč tak hledá se v končinách těchto (ovšem že i v blízkém sousedství) také nejkrásnější Slovenka. Řeč už k ženě náleží a proto vím, že je na místě, abych při té příležitosti učinil turčanské krásné pleti poklonu. Jedna zpěvanka radí šuhajům:

A takového předpisu třeba si vážit. Zvláště když nám jiná píseň takto popisuje turčanské dívky:

Jakéž se také v „zahrádce Slovenska“ rodit mohou květiny, než spanilé? Čaplovič („Hesperus“, 1818, č. 59.) píše: Většinou Slovenky jsou buď hezky, buď hodny. Slovenské Čerkesky hledali bychom v Turci. Nikde neviděli jsme tak zvlášť krásných žen a děvčat jako tam. Je to nárůdek čistotný, zdravý, krev a mléko, ztepilý, vždy čistě a pěkně oblečený, pilný, veselý. Tamní kroj přispívá nepopíratelně mnoho k zvýšení ženské něhy. Dlouhé vlasy, hladce učesané, visí po šíji, jsouce propleteny stuhami, v jediném vrkoči. Hrdlo je nezakryto. Košilka, v polokruhu vystřížená, nechává jevit se asi čtvrtinu sněhobílých, mocně se šířících ňader. Krátký, těsně přiléhající, červenými stuhami ozdobený živůtek pokrývá hořejší část těla, dolejší oděna bývá v krátkou, řasnatou, rovněž pentlemi posetou sukni z pěkného plátna nebo zeleného „kranraše“, napřed visí obyčejná zástěrka, „zápona“. Obuví jsou vysoké čižmy. —

I jinak ještě potěší se člověk v této župě. Lid zdejší jest uvědomělejším než kdekoli jinde — blahý to snad úspěch, bohužel, záhy pohřbené Matice slovenské, která učinila Turč. Sv. Martin střediskem duševního života slovenského, literárního i politického. Tím dostáváme se v Turci na pole nové, poseté zlatým zrním idealního národního snažení, sdupané však v prvém vzrostu kopyty maďarské „liberálnosti“, která se dnes veřejně chvastá, že chce plány svého chauvinismu rozestříti od Tater až po — Cařihrad!…

(Město. Živena. Slovenka. Slavnosti sv. martinské. Cigánská hudba. Jan Kadavý. Jan Francisci-Rimavský. Osikovo.)

Záplava na Tatrách nadělala r. 1813., jak se dočítáme u Medňanského, na Slovensku škody jen asi za 5 mil. zlatých. Tehdy zmizela prý s povrchu země i dědina Ratková v Turci. Když jsme ze Žiliny přijeli do Turč. Sv. Martina, topili jsme se také v uherském pověstném blátě, jehož vzpomíná už naše B. Němcová. Důkaz, že v Uhrách bylo a je bláta vždy dost. Tomu však těžko je zabránit. Taková horská plískanice — u nás by se jí říkalo průtrž mračen — dovedla nás, jak jsem již pověděl, do Turč. Sv. Martina a připravila nás o mnohý veselý letní požitek. Rok před tím byla obloha mnohem milosrdnější: aspoň bez krásného pohlaví mohli jsme si vyletět podle programu slavnostních dnů Živeny na pěkné Osikovo a ve volné boží přírodě pokochati se krásami přírody i radostmi slovanské vzájemnosti. (Neříkám: československé — té už nikdo ani u nás, ani na Slovensku nevěří!)

Proč jsme navštívili několikrát Turec, domyslí se laskavý čtenář už z předešlé kapitoly. Proč jsme se však několikrát zastavili v Turč. Sv. Martině, dovolím si teprve vyložit.

Od té doby, co zavřena totiž Slovenská Matice v Turč. Sv. Martině, která pořádala sem každý rok pravé národní poutě, svolává inteligenci slovenskou, zejména v posledních letech, pravidelně do Martina spolek žen slovenských „Živena“, která si obrala za svůj účel, zřídit pro slovenské dívky vyšší školu.

Dříve než Vás s činností tohoto spolku seznámím, dovolte, abych Vás provedl jeho sídlem samým, známým Turč. Sv. Martinem, který mezi uvědomelými městy slovenskými dojista zaujímá přední místo.

Slováci nemají, bohužel, své velké Prahy, ba ani svého Brna, a takž venkovské město se 2000 obyvateli zastávati u nich musí národní metropoli. Máť sice Slovensko města mnohem větší, výstavnější a bohatší, jako: Košice, B. Bystřici, Trnavu a j., avšak ve všech těchto městech národní vědomí spíše co rok klesá, než aby zkvétalo a města jmenovaná cele zaujalo. —

Z menších měst slovenských stal se spůsobilým pro středisko duševního života Slovače zvláště Turč. Sv. Martin, jehož měšťanstvu dlužno učiniti za národní jeho uvědomělosť, — se zřetelem k neblahým poměrům na Slovensku — upřímnou poklonu. Probudilé toto měšťanstvo hostilo již tisíce a tisíce věrných synů a dcer Slovenska, a to je věru víc než povinnosť.

Turč. Sv. Martin chlubiti se může, že viděl z měst slovenských nejvíc mužův o národ zasloužilých; z něho vycházela hesla pro novou činnosť politickou, — které však v poslední době jest pramálo, — z něho do dnes osvěžováno je Slovensko literaturou dobrou a obsluhováno žurnalistikou čilou. Jen více organisační práce, více konání z Turč. Sv. Martina, a stane se pro Slovensko městem královským. Bylť již sice Sv. Martin za starodávna městem „královským“, obdařeným rozličnými výsadami. Král Karel daroval mu r. 1340. svobody, jakýchž požívali Krupinci. V listině kláštera turčanského z r. 1359. nazývá se už „civitas regalis“. Svobod svých požívali Martinci dosti dlouho. R. 1410. musil jim je Zikmund obnovit, neboť jim je naši Husité zároveň s městem spálili. Později byli ale privilegjí svých přec jen zbaveni. (Záborský. Letop. Mat. Sloven.) Nyní je Sv. Martin sídlem župy a soudu. Do r. 1875. byl tu sborový soud, který přesídlil do B. Bystřice. Do nedávna byl Sv. Martin také sídlem evangelického slovenského gymnasia; dnes obdařen je pouze dívčími a chlapeckými „polgárkami“ (měšťan. školami maďarskými), ačkoliv bys tu Maďara musil hledati ve dne s lucernou! V Sv. Martině mají Slováci dobrou knihtiskárnu akciovou, jejíž kapitál letos obnášel 22.940 zl. — Je to jediná slušná knihtiskárna slovenská. Dříve vydávány knihy a časopisy i v Uher. Skalici a j., dnes, až na nepatrné výjimky, vycházejí vesměs ve Sv. Martině. Těšíme se srdečně, že bratři Slováci aspoň jedinou tiskárnu slušně udržeti mohou, a nebojíme se, že slovenské obecenstvo nedovede ocenit „její práci a výrobky“ a že „se dá mýliť kadějakým ephemerným špinavým špekuláciam“, jak se leká jeden pan „účastinár“ v „Národ. Novinách“ dne 12. února r. 1884!

Sv. Martin má také výbornou spořitelnu, čilý „spevokol“, spolek hasičský atd. Město toto rozloženo je hlavně podél silnice na dosti dlouhé prostoře. V starší jeho části jest starobylý kostel katolický — neshořel-li ovšem před nedávnem při strašném požáru, který z nepochopitelného původu toto město slovenské krutě zachvátil, — v novější i kostel luteránský. V levo nad kostelem katolickým zvedá se malý vršek se slovenským společným cintorínem {hřbitovem), kdež odpočívají někteří buditelé slovenského lidu. U prostřed hřbitova stojí malé mausoleum zvěč. Karla Kuzmányho, dr. theologie, superintendenta církve evang. v okolí prešpurském, hl. faráře ev. církve ve Sv. Martině, rytíře cis. rus. řádu sv. Anny atd. (nar. 1806., † 1866). Stranou od jeho hrobu odpočívá dosud nedostížitelný „malíř slovenských zemanů“, Jan Kalinčák (nar. 1822., † 1871.). Na jednoduchém pomníku lze čísti: „Hranica života, ale nie lásky. — Věčnaja pamjať!“ Několik krokův od hrobu Kalinčákova zastavili jsme se nad hrobem muže, o němž, když se otevřel, statečný Pavel Mudroň pověděl: „Stojíme nad hrobom velikého muža, velikého ráznosťou, nězlomnou vytrvalosťou, bezzištnosťou, velikého umom, velikého blahonosným účinkovaním —“, zastavili jsme se nad hrobem Viléma Paulínyho-Tótha (nar. 1826. — † 1877.). Od té doby naseto více do této „zahrady zelené drahých semen“. Odešli již někteří, kteří ještě nám na Slovensku ruce tiskli a objetím nás vítavali, odešel Mik. St. Ferienčík, jeden z nejpilnějších publicistův slovenských (nar. 1825. — † 1881.) a za ním náš krajan Jan Kadavý, spisovatel a skladatel hudební (nar. 1810. — † 1883). Bodrý stařeček tento prožil téměř celý svůj život na Slovensku, posvětil ho práci za ně (ještě nedlouho pred smrtí pořádal „Slovenské Spevy“), uložil konečne ustaralou svou hlavu šedivou do té půdy, již tolik miloval. —

Ze hřbitova mám se vrátit k Živeně. Tam pochovávají, zde burcují k životu ospalé, zmrtvělé. Dvakrát súčastnil jsem se sjezdů Živeny, musil bych se však opakovat, kdybych líčil slávnostné ty dni obou roků.

Co je Živena?

Živena je dobročinný spolek slovenských žen, jehož účelem: účinkovati k tomu, „aby slovenské dcéry, ktorejkolvek vrstvy vlasti uherskej vzdělaly sa za mravné, súce, pilné hospodině a za horlivé dcéry vlasti a národa“. Úlohou Živeny je tedy zakládati dívčí vychovávací ústavy, opatrovny, ústavy pro zaměstnání chudých žen atd. Krásný tento účel zasluhuje bez odporu všestranné slovanské podpory,^[49] aby Živena v brzku aspoň jednu školu otevříti mohla. Byla by již bezpochyby tak učinila, ale starostlivá(!) vláda Tiszova žádá dle doslechu doklady, že Živena je s to, aby úroky z kapitálu svého ústav takový vydržovala. Obětavosti slovenské nesmí býti konce! Při valném shromáždění Živeny byli jsme svědky toho, kterak ve svatém zápalu jedna Slovenka strhla se sebe šperky, aby je obětovala — to jediné své jmění! — Živeně. Slovenská spisovatelka Elena Šoltesová napsala do „Sloven. Pohladů“ (II. roč., 433) pozoruhodné dozvuky ku posled. shromáždění Živeny, pozoruhodné i pro nás. Z duchaplné stati její možno nám zde uvěsti jen několik slov. „My, bohužial!“ volá spisovatelka, „už akosi tak navyknutí sme, taxovať vzdělanosť ženy podla známosti cudzích rečí. My spokojeni, ba přešťastni jsme, když naše dcera, přišedši domů z výchovy, umí se dosť směle pohybovat ve společnosti, a nade vše když sto je, aby se produkovala plynnou němčinou nebo maďarčinou, což ona v povědomí své „vzdělanosti“ činí hodně ostentativně, neboť vidí, jak září při tom radostí a hrdostí tváře jejích rodičů. Celé toto mylné dětinské pojímání tak důležité věci vyplývá zase jen z nepříznivých poměrů, v nichž žijeme; ženy jiných zemí a národů ani netuší, jak je to dáti si celé svoje vzdělání pohltit cizím řečím.“ A dále praví: „Když odnárodní se muž, učiní to ve většině případů ze spekulace, chce tím dosíci jisté výhody, ale jeho osobní bytost aspoň předběžně neutrpí žádné změny. Žena však odnárodní se tehdy, když nejprve nassaje cizím duchem a bezvolně i svou bytosť přetvoří podle něho.“

Vzácná to slova! Přáli bychom tak statečným Slovenkám, aby se dočkali již jednou první své dívčí školy! Odpadne-li konečně nesnáze finanční, není třeba — po našem zdání — čekati s otevřením ústavu dotud, dokud nevyrostou mu z domácí půdy spolehlivé učitelské síly; vždyť možno si vypomoci po spůsobu bratří Bulharů a Srbův. A rovněž tak lze si vypomoci učebnými knihami. Tak asi dělo se na celém světě: vyspělejší pomáhal bratru mladšímu.

Dívčích ústavů vzdělávacích má Slovensko opravdu zapotřebí; tím spíše, čím chabější je pohlaví mužské. Nedostatek národního vědomí, lásku k cizotě nikdy bych nevyčítal ženám; probuzení a vypěstění jeho v ženském srdci závisí od muže. Příklad máme na Polkách i na Maďarkách; opačný na Češkách a na Slovenkách. Prostá Slovenka sama na muže žaluje. Paulíny ve svých „Volebných rozpomienkách“ zaznamenává výrok takové ženy slovenské, který zde možno vhodně uvésti. „Ej, pán moj, keby my (ženy) maly vota (hlasy)!“ — slyšel jsem v nejedné obci naše slovenské ženy vzdychnout, při čem se každé oko zajiskřilo a její pravice v pěsť zaťala, — „potom by to len (jen) boly volby!“…

Sveze-li se výčitka národního bezvědomí intel. žen — u prostých nelze o něm mluvit — na hlavy mužů, nevím už, čeho bych ještě Slovence vyčítal. Dobrota srdce slovenského je známa. Opět mi tane na mysli Schillerův výrok: „Lidé zlí nemají žádných písní.“ My jsme se však přesvědčili, že:

Další pěkné vlastnosti Slovenčiny udává nám stručně píseň A. H. Krčméryho:

O zpěvnosti Slovenek dosti již pověděno. Dobré srdce jejich nezná jiného hříchu, než přílišné lásky a oddanosti k vyvolenci, která však vyplývá z čistoty srdce samého. Ani z jiného nemůže se Slovenska zpovídat: „milovala jen šuhaje do rána bílého, devětkrát ho pobozkala (políbila).“ Jaké tu rozhřešení? Chytrý pop ví si rady: ukládá „hříšnici“, aby po desáté pobozkala jeho.

Když jsme už u těchto věcí, všímněme si jich lépe. Národní písně slovenské odhalují vohlady (zálety, milování) slovenské mládeže, aniž by se v nich jevilo, že zakořeněný zvyk tento je přestupkem proti čistotě panenské, tedy nějakou vinou vůbec. Náleží to již k lásce, navštěvovat v sobotu a v neděli večer své děvče, a rodiče tomu obyčejně nebrání: dělali to také tak.

Způsob tohoto nočního chodění za děvčaty není však pouze na Slovensku domovem. Bož. Němcová svedčí, že panuje i v Čechách, ve vých. Moravě a v jiných zemích. Liší se arci značně od t. zv. německých „Probenächte“, kteréž ovšem jsou výsledkem povahy německé. Nechci tím tvrdit, že slovenské „vohlady“ nemívají někdy nepříjemných následků, ale porovnávati je se „zkoušením“ děvčat u Nemců naprosto nelze. Slovenská láska hledá si cestičku přímou, nestrachuje se hněvu rodičův, pokud tito ze zvláštních příčin jí nezbraňují. Děvče napomíná šuhaje:

V chudších krajích Slovenska trvávají vohlady až i několik let; mladí lidé, nemohouce se pro chudobu vzíti, čekají, až tak budou moci učinit, a zřídka se stane, ze se děvče prespí. U Němkyň je tomu právě však naopak. Němečtí chasníci vystřídají obyčejně více děvčat, nežli si konečně tu, která se jim nejvíce zalíbila, vezmou. Prespanka nesmí na Slovensku choditi si více v pártě, ale s hlavou zavitou, musí snášet v domácnosti ponižování, ústrky a vdá-li se, neohlašuje ji kněz z kazatelny co poctivou, ale co uctivou pannu. Němkyně nepozbývá jako děvče vážnosti, kdyby měla i dětí několikero s rozličnými záletníky, a vdává se ztěžka jen tehdy, když ji už alespoň několik hochů zanechalo, čímž právě teprve upadá v pomluvy. Nejvíce padlých děvčat je u Němců v švábskych vesnicích, u Slováků ve větších městech, mezi lidem služebným, který jako všudy ve světě tak i zde žije často v manželstvích neprisahaných. Němec p. Bergner, který také navštívil Slovensko, popírá, že by vohlady neměly škodných účinků. Staré, zlaté časy prý již přešly. Je v tom trocha pravdy. Chasníci stávají se na př. teď vesměs vojáky, a že se na vojně cit nezušlechťuje, netřeba povídat. Ostatně nutno rozeznávat na Slovensku lid dle toho, žije-li pohromadě (v některých župách), aneb podléha-li již vlivu maďarskému, totiž tam, kde je v menšině. Maďarky, jak známo, nezabývají se rády z přirozené jim smyslnosti vychováváním dětí, u nich je vyhánění plodů zcela beztrestně ještě rozšířeno. Činí tak padlé dívky, ba činí tak i ženy vdané, a od Maďarek ovšem pochytily něco též Slovenky, s nimi spolu žijící. V Hontě stvrdil nám to zcela jeden slovenský duchovní, jenž marně proti tomu pracoval. Prostředky, kterými si Uherky od útěžků pomáhají, jsou rozličné; najčastěji užívá se i u nás známé klášterské chvojky, kterou na Slovensku jmenují něťata. Ba vznikl i popěvek:

Zajímava byla by asi statistika nemanželských porodů v Uhrách — podle národností. Takové spravedlivé nelze však od Maďarů očekávati! Kollár uvádí jen z konce minulého století statistická dáta nemanžel. porodů z dvou stolic maďarsko-slovenských. V Gemeru bylo v 15 letech (1786. — 1800.) jen 120 nemanž. porodů. V Malém Hontě (nyní též Gemeru) počítalo se teprve 177. dítě nemanželským.

Více než vohladné statistiky máme po ruce vohladných písní. Již z těchto lze si učiniti o vohladech jasný obrázek.

Řekli jsme již, že na Slovensku děvčata záhy se provdávají. Vohlady nastupují tudíž ve věku nejčistším, prostým ještě obyčejně vášní lidských.

zpívá šuhaj, a jiná píseň udílí matce radu:

Však někdy nastává mamince starosť ještě dříve, ba — dokonce hned po narození dceruščině. Bož. Němcová píše, že na př. v Chyžném v gemerské župě, jak se děvče narodí, pošle matka do domu, kde synka malého mají, jehož by ráda někdy za zetě mala, pjaro (pierko, kytku). Když je matka parobkova přijme, posýlá jí pak každou neděli pierko čerstvé, červenou pentlí obvázané. Bývá-li pjarko po nějaký čas přijímáno, koupí matka parobkova matce děvčete o jarmarku jarmočno, ručník (šátek), střevíce, fěrtušku, vždy něco jiného. Dokud se dary vyměňují, dotud jsou děti svěřeny, oddanica a oddanec. Není-li tento poměr rodiči pro nějakou neshodu přerušen, a děvčeti je 14 neb 15 let, sobáší se, mají svadbu. Ba někde vdávána jsou děvčata ještě mladší, když prý rodičům kyne hrdé zaťovstvo (bohatý zeť). V takovém případu spává mladucha (nevěsta) u testiny, dokud neni za muž súca. Ostatně nejčastěji vdávají se děvčata okolo patnáctého svého roku (18 — 20ti letou zovou již „stará diovka“), hoši žení se před rokem dvacátým. (Nyní ovšem mají zapotřebí úředního dovolení.) Je-li muž o mnoho starší než žena, nepokládá se manželství za šťastné, vhodnější zdá se být, „keď (když) je chlap (muž) mladší od ženy, než aby o vela (mnoho) rokov starší bol“. Příliš včasné vdávání se Slovenek způsobuje také, že záhy stárnou.

Láska na Slovensku, jak patrno, nedává, na se dlouho čekati. Hoch neodbyl si ještě ve škole ani slabikář — praví se v žertovné písni — a už lipne za děvčetem.

A jiná veselá píseň sděluje nám, že:

které už mělo chuť na vdavky. Matka děvčátku ovšem namlouvá, že je tuze ještě mladé, a takové panenky že mrou, když jdou brzy za muž, ale děvče odpovídá:

Zvláštní to příčina k sňatku! —

Vohlady odbývají se na Slovensku vždy v sobotu a v neděli večer.

Dokud nemá děvče svého frajera (milence), píše Bož. Němcová, chodí k němu více chlapců (vohladčův) v sobotu večer pod okénko; zpívají mu, prosí, aby jim otevřelo a k obločku přistoupilo, a když přijde k oknu, zabavují se s ním, každý chce se mu zalíbit, zvláště je-li děvče hezké. Někdy pískají také na fujary. Jak vyjde měsíc, a děvče okénko zavře, odejdou. Děvče vybere si obyčejně hocha, který se mu nejlépe líbí, a sezná-li, že je také náviděno, uchystá si na sobotu pěkné pierko (kytku) a když chlapci přijdou, podá je tomu, kterého si oblíbilo. On děvčeti pěkně poděkuje a podávaje mu širáček, prosí, aby mu ho operilo, podperilo. Když žádosti jeho vyhověno a za týden přijít opět mu dovoleno pro čerstvé pierko, je frajerem jejím, a od toho večera nesmí k dívce jeho žádný více přijít na vohlady, nechce-li, aby ho odnesli v „krvavé košielce“. —

Jakmile má děvče svého frajera, nastávají mu doby nejsladšího toužení. Soboty nemůže se dočkati, aby miláčkovi kloboučík podpeřit a s ním se zas poláskat mohlo. Otvírá mu ochotně svou komůrku:

Poradila se již s matkou, či ho má bozkati, on prý jí to vrátí. Zkušená máť ovšem odpovídá:

A proť by také nenechala se vyvolenému zulíbat? „Dam še ci (ti) pobozkac,“ svoluje dívka šáryšská, „šak me to něboli“. Ba kdyby měla klíče od svítaní, nedala by svítat do skonání! Vzdychajíc touhou, pěje si z rána:

Z řídka se ovšem stává, že děvče nechce milence k sobě do světnice pustit. Vrtoch takový dívčí nalezáme v písní, ve které se šuhaj vymlouvá, že mu pod oknem zima, že zapomněl doma halenu. Děvče mu škádlivě odpovídá:

Z toho však ještě nenásleduje, že ubohý frajer musil domů; ba kdož ví, zda-li děvče na konec nepolévalo dvéře „sladkým mliekom, kyselou smotánkou, aby ony něvrzaly“, dokud je panenkou…

Že vohlady nebývají vždy rodičům vhod, netřeba podotýkat. Pak nastává milncům „láska potajomná“. Frajer takový musí se míti na pozoru:

Ale láska taková je mezi prostým lidem přece jen vzácností.

Snad nejkrásněší milostné písně slovenské opěvají věrnou lásku Janíka (milence) a Aničky (milenky). Ať veselou, či smutnou písní, stejně vždy dojemně zvučí tato struna slovenská.

Slovenka miluje hocha svého tak, že by pro něho i Dunaj přeskočila, ba přeskočila by proň i to Černé Moře, a kdyby to býti musilo, „ten svet široký“. Na otázku milencovu, kdy bude jejich lásky konec, odpovídá:

Šáryšské děvče slibuje čekati na milého až ovdoví:

Tklivá je prostá píseň, v níž porovnává Slovenka šuhajovu lásku a svou svobodu s vodou v koši: škoda té lásky, že se tak tratí! Příčinou bývají lidé, bývá rodina. Matku, která neústupností svou „dvě duše zmarnila“ trestá samo nebe: zkamení. Je-li však milenec děvčeti nevěren, a prokleje-li ho zrazená, nemá na světě více štěstí, neboť „pravda je to, čo milá zaklaje: kto sa falošně miluje, že mu bôh něpraje“. Odtržena od srdce milého netesknila by, kdyby nemusila. Nelituje, že jeho nebude, ale jen lituje, jak na něho zapomene. Co v tom něžnosti, jaký ušlechtilý, hluboký cit! A podobně dojemně loučí se s odvedenou milenkou šuhaj.

Štastná láska hledá svého dovršení v manželství. Děvče sice ví, že nerádno se brzy vdávati, že lépe mu na svobodě než nevěstě. Na svobodě je jako ta rybička v bystré vodě. Chodí si po poli, veselí se, uvidí svého šuhaje, zasměje se, nasbírá rozličného kvítí, uvije mu pierko. A když to pierko skládá a vije, hoří jí srdečko od lásky — och, mladého děvčete vydat škoda! Ale což to všecko platno. Kouzlo stavu manželského konečně vždy vítězí. Varuje i matka, aby nevěřila šuhajovi; až si ji vezme, bude ji bít. Ale dcera se neleká. „Když vy jste to, mamičko, snesla,“ odpovídá, „mohu také já.“ A sám šuhaj hrozí dívce, že ji bude bít. Děvče však odevzdává se mu s takovou důvěrou, že celý se rozplývaje volá:

Není už jiné pomoci, svolit musí matka. Nastává dříve doba před sobášem (sňatkem): svadba. Dříve ovšem, třeba ještě vyhověti starodávným zvykům a obyčejům. Nezbývá rodičům ženicha in spe nic jiného než vyslati do domu jeho vyvolenky přítelkyně na prezvedy, na dovedy, nahovárať, na priepačky a jak kde to ještě jmenují. Nesou matce nevěstině dárek, chválí ženicha, a pochodí-li dobře, vrátí se do domů tohoto pripovedať. Jinde chodí pripovedať přítelkyně dívčiny. Námluvy tyto jmenuje Pavel Dobšinský vohlady a ženy tyto vohladníčky. Nám se zdá, že lid zálety a vohlady jíž stotožňuje, a proto podle Kollára, Němcové a národní písně užíváme vohladů v témž smyslu jako záletů.

Když je dívka šuhajovi už připověděna, jde tento s četnější už společností do jejího domu, obzerať ohnisko. Přináší jí nějaký dárek a ona mu podpeřuje klobouk. Konečně nastávají sdávanky, při nichž působí už dva budoucí starejší. Starejší ženicha (mladého) či pýtač vyžádá mladuchu (nevěstu) dlouhou biblickou u Adama a Evy započatou řečí; starejší nevěstin, oddavač oddá mu jí rovněž tak — a vymění snoubencům prsteny. Tito dávají si také dary. Odkazujíce na podrobné vypsání dalších svadebních obřadův k naší nedostižitelné Boženě Němcové (Sebr. Spisy, 1873, III., str. 300 a násl.), jakož i k „Obyčajům, poverám atd.“ proslulého Pavla Dobšinského, klademe sem podle tohoto jen nejstručnější popis svadby.

Po sdávankách (pýtačkách, prstenkách) jsou mladí lide svereni, vo vere, srukováni dovedna, (dohromady) sdáni, sprstenkováni a začínají ohlášky. Mladý párek povinen jest jíti do chrámu k ohláškám, a to dle zvyku šuhaj se svadebním pierkem za kloboukem dívka v pártě anebo již v svadebním (sobášném) věnci, zejména při třetí ohlášce. Na katechismus chodí na faru k panu tatíkovi, jemuž se tu vděčí vínem a koláči. Je-li nevěsta chudobná, služebná a najmě sirota, chodí si pýtať na poctivou krásu po příbuzných a známých ve společnosti své křestné matky anebo jiné přítelkyně. Rodičové z obou stran opatřili již družby a zváče. Tito, co mládenci za kloboukem, co ženatí na prsách podperení chodí zvát rodinu a přátele na svadbu. Dívky na svadbu pozvané chodí též volať vo družice, t. j. sbírat k svadbě rozličné ovoce i kvítí pro svadebníky i pro sebe. (Dobšinský.) Svadba (jak vidět, odvozujeme ji od se vaditi, jinak bychom psali správně svatba, svat, svatebníci, v čemž se již posvátnosť stavu manželského zračí) trvá obyčejně čtyry plné dni. Po třetích ohláškách v pondělí před večerem v obou domech svadby je všecko již připraveno. Hudci počnou na přípecku anebo na lešení, postaveném u dveří v koutě jizby, vyhrávat. Zváči shání hosty, svadebníky, kteří své dárky oddávají k rukám svadební matky do komory. Svadební otec uvádí hosty do světnice, kdež už vítá je v čele stolu sedící starejší a usazuje. Dětí a stařen nahrnulo se zatím hojnosť na pec a přípecky.

V domě ženichově družba a mládenci, v kole majíce mladého, pokřeskávají si podkůvkami, točí se do kola, tleskají rukama: ihrajou to pokoný (poslední) mláděněcký taněc. Teprve po něm smějí tančit také ženatí a berou se tanečnice. Zatím v domě nevěstině pod okny družičky zpívají písně vohladné a svadební zdlouhavými, ale pěknými, žalně pronikajícími nápěvy. Oplakávají panenstvo její. Nevěsta sedí v komůrce a pláče… Pak vcházejí do vnitř k ní a ona (nebo její matka), podaruje každou stužkami a šátečky, které za panenství nosila. A brzy i zde začne tanec. Konečně dává se v obou domech oběd na stůl. Jídla nosí družba a zvláště prvé jídlo pripovedá. Starejší pak na hlas se modlí. Po obědě tomto ustanoví starejší pořádek budoucího dne, poděkuje hospodáři a přeje všem zdraví. Mladší ještě si potancují, ale záhy rozcházejí se, aby ráno nezmeškali. V úterý ráno, v druhý den svadby strojí už snoubence k sobáši (sňatku). Mladou obléká starší svadebnice, rúšnica nebo široká, spolu s družičkami, prozpěvujícími. Když je nevěsta ustrojena, přijde starejší pomodlit se s ní, načež ji ostatní vítají a pozdravují. V tom přišel již družba z domu ženichova, optati se, jsou-li již hotovi přijati venčiary čili pýtače, kteří mají vyžádat nevěstu k svatému sobáši. Obdržev přisvědčující odpověď, vrací se do domu ženichova a sestrojí průvod: napřed kráčí sám se ženichem a s družbou, který nese darem panu tatíkoví (faráři) pletenec (koláč jako slunce veliký) a jazyk hovězí nebo pečeni v koši, zavěšeném na konci valašky přes rameno. Za ním jde celá řada pýtačův a pýtaček, hudci vyhrávající a p. t. publikum. Dvéře u domu nevěstina jsou zavřeny; musejí se vprosit do vnitř. Vpustili je — pozdravili se, a pýtač opět dlouhou biblickou řečí žádá mladuchu k sobáši. Tato zatím v komoře pláče. Oddávač anebo starejší její oddá mu ji také biblickými slovy. Družičky přivádí jim žertem místo nevěsty jiné děvče, ba i starou babku. Pýtači se k ní ale nepřiznávájí, až na konec nevěsta sama postaví se před starejší a je pýtačovi a jeho družině oddána.

Za nevěstou přinešen z komory venečník, t. j. dary, které ona a její družičky rozdávají přítomným. Když už jsou opatřeni na cestu koláči, vyšlou k faráři posly, zda již mohou přistoupit k sobáši. Dostavše jeho odpověď, dají si zazvonit a už hrnou se ke kostelu. Napřed kráčejí oba starejší se ženichem a s družbou, otočení muži z obou domů a provázeni hudbou ženichovou. Za nimi vedou družice se širokou nevěstu v průvodě žen z obou domů a při její hudbě. Hudba, zpěv žen a střelba mužů ozývá se v šíř i dál. Rozumí se, že svadebníci hází dětem také koláže. Podál kostela hudci se zastaví, ostatní však přihrnou se před kostelní dvéře. Starejší s družbou jdou do fary, odevzdají tam jazyk i koláč (mrváň) a vykoupí klíč kostelní za několik krejcarů. Kostel je otevřen, vstupují do něho, vyjma některé svadebnice a družice, které se utáhly za úhel chrámu i — s nevěstou. Sem přichází družba, aby vykoupil si mladou od družic za několik stříbrných nebo měděných a jablíček a ořechů. Vykoupenou od družic vede před oltář a postaví k ní ženicha. Družice rozestaví se za nimi v polokruhu. Po sobáši vezmou nevěstu opět družičky a svatky (svadebnice) mezi sebe, ženich jde do svého domu, kdež se obě polovice pobaví a pak po své práci rozcházejí, aby se sešli opět až večer. V domě ženichově strojí se pro nevěstu. Zapřahá se i více vozů, prvý vůz bývá čtyrspřežný — pro nevěstu. Zámožnější ženich a družba krom toho osedlá si koně. Dostavše návěští z domu nevěstina, že jsou tam hotovi už je přijat, posedají na vozy. Jedou s hudbou, zpěvem a střelbou. Dvéře zavřeny jim zde opět, musejí se vprosit do vnitř. Uvnitř vítá je domácí starejší a usazuje za stoly. Nevěstu přivedou z komory tím způsobem jako k sobáši a posadí ji mezi ženicha a družbu. Hudci postaví se též před stůl. Zahrají napřed starejším, ženichovi, nevěstě, družbovi atd., každému jeho notu, kterou si rozkáže. Za ostýchavou nevěstu učiní tak obyčejně družba. Hudci mají při tom žeň. Pak mladým manželům a družbovi zazpívají družičky, načež dává se večeře (oběd) na stůl. Zatím již venku pohoniči zapřáhají, malovaná truhla a peřiny nevěstiny jsou již naloženy. Nastává ještě dojemná scéna. Ženich děkuje nyní rodičům za vychování nevěstino, slibuje s ní pěkně nakládat atd. Po něm loučí se mladá. Čte sama, anebo družba za ni veršované loučení provázené pláčem a vzlykáním nevěsty, družiček i rodičů. Sotva rodiče dceru políbili, zvolá družba: „Hudci hrajtě!“ a vede nevěstu ven k prvnímu vozu. Posedali, projeli za zpěvu křížem krážem dědinu a zatočili na konec k ženichovu domu. Vezou-li nevěstu do jiné dědiny, musejí si připravit koláče, anebo peníze na nápoj pro mládež, která jim cestu řetězem uzavírá.

Přivezenou nevěstu skládá s vozu sám ženich, sestupuje na přichystaný stolík, který je pytlem zastřen, aby prý tak sypaly se ji děti jako z pytle… Na prahu u domu čekají už rodičové ženichovi. Matka podává jim medu, aby se jim sladce spolu žilo, někde natírá i postel medem. Po sobáši šest neděl trvají medové dni. Aby nevěsta v novém bydle přivykla, ohřeje si ruce na ohnisku. Široká a družičky vedou teď nevěstu do komory k její výbavě. Ostatní hosté hrnou se do jizby, kdež je starejší přijímá a usazuje k hodování.

Družba přivede po chvíli nevěstu a od něho bere ji pohonič do prvého tance. Je to právo těch, kteří ji přivezli; bývají ovšem za kočiše bráni údové rodiny.

Ženich tancuje s nevěstou až teprve po hostině. Napřed tančí muži bez tanečnic.

Ukládání nevěsty na prvou noc děje se opět při žalostném zpěvu družiček. Posadily ji v komoře na stolec; družba požádá ji opět veršem, aby si dala sejmouti pártu a věnec. Pártu odkládá nevěsta „pre dětné děti“; dědila ji beztoho též po matce. Široká rozplétá ji vlasy. Květy z věnečku berou si družice a družba na památku. Potom přivede starejší do komory ženicha, pomodlí se s nimi večerní modlitbu a — druhý den svadby je u konce…

Ve středu ráno široká přichází do komory už s vdanými ženami k nevěstě. Posadí ji zase na stolec, podstřihnou ji vlasy a upraví je tak, aby na ně posadit mohli čepeček. Obleknuvše ji krásně, zavolají družbu, aby zavitou nevěstu uvedl do jizby a ji shromážděné už zase svadbě představil. Následuje s nevěstou taneček a snídaně. Když se byli hosté rozešli, vede široká s těmi ženami, které nevěstu zavíjely, (čepčily) tuto za zpěvu na vádky, na úvod do kostela. S nimi jde také družba, neboť nese opět na valašce v koši dar pro pana tatíka. Když tento nevěstě požehnal a ženy ji okolo oltáře na offěru provedly, doprovázejí nevěstu opět domů za zpěvu a hluku. Odpoledne shromažduje se svadba znova v obou domech. Dům rodiny nevěstiny táhne navštívit dům mladých manželů. V síni očekávají ho tito, a družba po boku nevěstině drží v jedné ruce světlo, v druhé talíř. Rodiče líbají dceru a zetě, přejou oběma a kladou peněžný dar, vlastně věno dceřino na talíř. Jich pěkného příkladu následují též ostatní. Jmenují to „iděnie na dom,“ „dary na dom“. Takovýmto věnem hospodaří si nevěsta samostatně.

Hostinou a tancem končí se třetí den svadby. Poslední, t. j. čtvrtý den bývá nejveselejší. Mladí muži oblékají se za pastýře, lovce, medvědy atd.… Největší čtverák ustrojí se za slaměného kněze. Tento s vystrojenou slaměnou babou posazen je na kolo, vzaté od vozu a připevněné vzadu k voji na osu tak, že se jednou stranou vleče po zemi, druhou trčí poněkud vzhůru. Dva zapřáhnou se do jarma a pohnou se z domu. Za nimi a kolem nich švihají pohoniči a jiní opět střílí. Za touto výpravou jde prvý družba s rozsvětlenou lucernou, za ním starý svat a v kole družic a žen nevěsta v bílém čepci. Nese v obou rukách po krčahu (konvici). Hudci a diváci ukončují zástup. Vyjdou až za dědinu, na potok nebo studánku. Ženy zpívají a nevěsta načerpavši vody do krčahu, nese ji v průvodu tom domů. Je to prvá její práce. Při tomto jití pro vodu počali už „obchodiť hejnám, hojnám, hojnal.“ Koleso se točí, jednou slaměný chlap, jednou bába vyskakuje vzhůru. Jdou napřed do domu svadby, je-li v dědině více svadeb, což často v době svadeb bývá, spojí se s ostatními hojnalníky a navštěvují společně domy svadebníků. Všady si potancují, někde — kde je děvče v domě — bývají také počastováni. V tyto dni hospodyňky skrývají kohouty, neboť je zvykem čapnouti někde kohouta, kterého stínají. Večer scházejí se naposledy, veselí se jak vědí a usedají pak k poslednímu obědu, při němž bývá sbírka na hospodára, ovšem chatrná. Ke konci obědu dávají kuchařky na stůl žlutou kaši, při čemž dostávají také na vařečku. Oběd končí se však radostníkem, totiž rozličnými koláči a jablky, a starejší svědomitě ode všeho všecky poděluje, poděkovav dříve pěkně hospodáři.

Tím je svadba skončena. Mladá žena do prvé neděle z domu vycházeti nesmí, až v neděli vede ji některá nevěsta z nové rodiny do kostela, okolo oltáře, na nějž klade něco na offěru, načež se obě usadí mezi sobě rovné mladé nevěsty. Vrátivší se z chrámu, navštiví potom mladá žena se ženichem, novými rodiči a s tou, která ji do chrámu vedla, vlastní rodiče, kteří čekají je s obědem, aby se utvrdilo nové přátelstvo. Rozumí se, že rodiče ženichovy zvou na vzájem rodinu nevěstinu k nejbližší neděli nebo svátku.

Při svadbách bývá ještě všady mnoho rozličných pověrečných zvyků. Koho by zajímali, sáhniž ke knize Dobšinského, jakož i k spisům naší Boženy Němcové. (Písní svadebních nalézti lze hojnosť krom toho v Kollárových „Zpěvankách“, v „Slovenských Spevech“, v „Sborníku sloven. nár. písní“, vydaném „Maticí,“ II., str, 56. a str. 162. a násl. díla tohto. Svadbu slovenskou popisuje také Čaplovič ve svém spise „Gemälde von Ungern, II., 288 a Bartholomäides, Com. Göm., 447.)

Šťastné manželství, kde je lásky! Není nad to, praví píseň, jako když žena mladá má muže ráda, to:

Hůře je ovšem, je-li „stodolečka děravá“ a zlá žena k tomu: ty dvě věci vyženou hospodáře z domu!“

„Načo si sa vydávala,“ peskuje muž svou polovici, která mu do hospodářství málo přinesla, „která málo perín mala“; neboť „trefí-li býť velká zima“, zamrznou „obidvaja!“

Nejnešťastnější bývá však bez odporu manželství pijácké: někde pije muž, někde žena, někde oba. Nešťastná žena, již propil muž korhel (ochlasta) košili i žebřík ze síně! Nešťastný muž, musí-li si zazpívat:

Co pak zbývá ubožáku, než aby jí zas „urobil špás:“ „propil jí koudel i motovidlo i kužel!“ Bohužel, není to jen žert; pálenka na Slovensku dosud zle řádí.

Vadivých manželství je všady dostatek. Zdá se ostatně, že Slovenky nerady se před cizími mazlí a rozplývají, proto však přece milují své muže tak, že nejedna od srdce může mu zazpívat:

Měl bych se po tom všem vrátiti k dalšímu líčení povahy Slovenčiny, ale jsem hned již také hotov.

O pracovitosti ženy slovenské, která místy obstarává takořka samojediná práce polní, když muž se svým drobným továrem putuje po světě, bylo by zbytečno se šířiti. Nu a živá veselosť Slovenek, která často zamilované hochy vyvádí na vrch makovičky, je všeobecně známa.

Kam jsem se až od Živeny dostal! Ale to už je uděláno: vidět Slovenku a myslet na svadbu — jeden okamžik! Věru švarné jsou to dívky, několikátá z nich mohla by býti sluneční pannou, Mahulenou, dcerou krále ptáků — vždyť ve zpěvu leckterý pták sotva by je přešvitořil! A víte, jak je krásná Mahulena? Ta, když se smála, kvetly jí na ůstech růže, když plakala, ronila místo slz perly, když se umývala, zlaté její vlasy jí s hlavy padaly, kam stoupla, tam květy povstávaly. Však Slovenky vědí, jak získati krásu. Vykoupají-li se v lubovníku (devaterníku) devětkrát po sobě, stanou se krásnými a milými, to so rozumí. Dítě, narozené na nový měsíc, je už samo sebou krásné. Ostatně krása padá v noci na Jana v podobě nebeské rosy; před východem slunce vycházejí tedy ženy s čistými plachtami do polí a po osení rosu sbírají a dívkám rozdávají, aby se ní pro krasu natíraly. (Koll. Zpěv. I., 18.) O čočovici tvrdí se, že v každé měřici je jen jedno zrnko dávající krásu. Kdo ho náhodou sní, stane se sličným. Okrašlovací moc má také živá voda, která pod sklenným (slunečním) zámkem vyvírá. Voda tato též omlazuje. Čerstvá a milá tvář připravuje se také tak: račí oči odvaří se s medem a tím odvarem tvář se umývá. (Sloven. Pohlady, II., 498.) Tak aspoň zkoušely by to krásy potřebné. Ale ke kráse ještě asi kouzla nepomohla nikde. Krásná Slovenska na otázku šuhajovu:

odpovídá:

Ale co je krásná tvář bez výrazných očí? Ba oko, kterým mluví duše a kterým krvácí duše (Bohdan Záleski, slavík Ukrajiny, nazývá totiž slzy krví duše), činí milou a hezkou dívku, byť jinak ani dost málo krásnou nebyla.

praví dobrá píseň. Ale to je to:

Nemohouc černých oček dostati, spokojiti se musí mnohá s tím, že „čierne oči (sice) panské, ale sú cigáňske (falešné).“ Za to její jsou sivé, ale spravedlivé. Proto ale přece sivooká ráda má hocha „s čiernyma očima,“ a dost pravdy v tom, že:

Zatím co si tak prohlížíme Slovenky a jejich život, ejhle! svolávají nás pořadatelé sjezdu Živeny do dvorany, kdež uslyšíme cigánův cymbál, na nějž jsme se již těšili. Bývajíť totiž sjezdy Živeny oslavovány divadelním představením sv. martinských ochotníků, společným obědem, plesem, výlety atd. Prodělal jsem celou tu „kampáň cukrovou“ dvakráte (r. 1879. a 1880.). Přijelo nás vždy několik z Čech a z Moravy a byli jsme srdečně vítáni.

Kdo chceš po Slovensku se ohlednout, zajeď si do Martina — o hospůdku na celé cestě starati se pak již nemusíš. Nalezneš hosti ze všech stolic slovenských, a ti už sami zvou tě, abysi se k nim také přišel podívat. Poprvé svede tě s nimi volná zábava po představení, které právě počíná. Hraje se kus (na př. r. 1879. „Syn Ludu“), který se už svou národní tendencí těší značné oblibě. Diváci často propukávající mezi hrou v jásot a tleskot, při významných místech, svědčí, že rychle porozuměli… Ochotníci martinského „Spevokolu“ hrají své úlohy s oduševněním, a nesnadno je některé ze zdejších krásných Turčanek přisoudit první cenu: drží se znamenitě téměř všecky. O trémě — nevěděly už nejspíš ani jejich prababičky! — Mezi akty hraje hudby cigánská, kapela to martinská, dobře již slovenským a slovanským písním vycvičená. Její zvučný cymbál, tato duše uherské hudby vůbec, seznamuje nás Čechy poprvé (!) s junáckým pochodem knížete Nikoly: „Onamo, onamo, za brda ona!“ který nás pak neopouští po celé další pouti Slovenskem.

Uherský cigán volí si nejraději z dvojího „umění“ jedno. Praví se, když se narodí cigáně, že přinese mu bába v jedné ruce peníz, v druhé smyčec (sláčik); sáhne-li dítě po sláčiku, bude z něho muzikant; sáhne-li po penízu — zloděj.

Někde cigáni berou i menší děti k svým produkcím. Partesů tito smědí hudci neznají. Hudba jejich bývá často vlastní fantasií toho kterého „kapelníka“, předního houslisty (primáše). Zahrají-li takovou vlastní skladbu, těžko ji ucho, naší hudbě navyklé, stíhá. Všecko to zvučí, piští a hučí jako o překot, živý duch hudby strhuje posluchače náhle k radosti, slabší akkordy plynou harmonicky jedny přes druhé, a v celém přednesu ozývá se hluboký cit. Vyjádřiti veselosť, rozpustilosť, vášeň, novou lásku, pláč i zoufalosť — umí cigánovy# housle nad mnohé mistry. Však jsou také mezi cigány praví virtuosové. Kdož z navštěvovatelů lázní smokovských (Tátra füred) nezná starého kmeta důstojné postavy, bělobradého Piťu, jemuž již slávou po světě plynoucí jeho housle založily v Lipt. Sv. Mikuláši slušnou villu? Kmet tento, který hrával i při slavnostních sjezdech „Matice Slovenské“ v Martině, s nímž se nedávno přišel, housle pod bradou, rozloučit, zná pravé báječné množství přespanilých trávnic slovenských, částečně již nikomu druhému neznámých.

Jak nám bylo, když nám na Slovensku všady v ústrety zvonil cymbál a zvučely k němu housle, nám, kteří jsme zvyklí na každé cestě poslouchati skuhravý invalidův flašinet, v každé venkovské hospodě — staré sfušované kusy našich šumařů! Když si tak představíme mnohého při foukání klímajícího šumaře a bodrého, očima blýskajícího, smědého cigána: jaký to rozdíl, což jiný požitek!

Slovenský zeman jako magnát hází také na ten cymbál, neodolatelnou hudbou jeho uchvácen, poslední bankovku. Ba, když spustí ohnivý, bystrý čárdáš, musil by mít nohy ze dřeva, kdo by se ubránil. Liszt praví, že cigánovi, jenž nemá ani vlasti, ani náboženství, je hudba tím, čímž jsou jiným národům stará podání a básně, národní epos.

Tak těšíce se hudbě cigánské při znamenité souhře ochotníků martinských, upozorněni jsme byli na konec představení, teprve spuštěním opony a hnutím v obecenstvu. Kdož přišli jen na představení, opustili nyní dvoranu, veliký počet hostí zůstal však na místě. Za krátko rozproudil se v dvoraně nový čilý život. Nastala doba ohnivých zdravic a vítání. Bylť přítomen i starý Hurban, o jehož řečnickém daru již jsem se zmínil. Ta junáč slovenská! Ve věku kmetím ještě je sokolí, ještě zvedá kalich (Hurban), jako před věky činíval po žatvě žrec s koláčem, táže se lidu: „Vidíte mne (za ním)?“ A poněvadž ho lid viděl, prosil bohy, aby úroda budoucí byla hojnější. Tak rovněž starý Hurban modlil se, veliký kalich v rukou, za větší úrodu na poli práce a lásky slovenské. Byla to chvilka, v níž se tlačilo srdce ven…

Pěkným přípitkem byl tehdy uvítán náš Heyduk i my ostatní — junáci slovenští, při volání: „hore ho!“ nestačili pozdravené zvedati na svá ramena. Nadšení všeobecné vzplálo konečně ve slovenskou píseň:

Jediné, co mne při vzpomínce na tuto píseň znepokojuje, jest ona vrozená snad Slovákům a nám Čechům chabosť, vyjádřená (ovšem bez úmyslu) tou útěchou, že budeme mateřskou svou řeč aspoň „srdcem hústi“, když si už němčinu nebo maďarčinu vtisknouti do úst necháme! Kéž by verše tyto náležely už jen minulosti, kéž by Slováci zpívali už jednou:

Bylo již hodně pozdě, když jsme se odebrali k spánku do pohostinných domů městanů martinských. Z rána navštívili jsme hřbitov; o jeho „drahých semenech“ jsem se již zmínil. Ze hřbitova odebrali jsme se rovnou cestou pod památné lípy svatomartinské, pod nimiž odbývala se valná schůze Živeny. Pod lipami těmito shromáždili se národovci slovenští r. 1861. poprvé po dlouhém spánku národa, odtud vydáno memorandum národní (6. a 7. června), jímž Slováci protestovali proti křivdám na nich páchaným.

O jedné hodině popolední čekal nás společný oběd ve dvoraně Ivánkově. Bylo nás přítomno asi 250. Oběd zahájen po staroslovansku modlitbou, kterou přednesl martinský „Spevokol“ za řízení našeho krajana, poslovenštělého Janka Kadavého. Tehdy ještě čile řídil zpěv slovenský, do něhož se tak vžil, že redakci „Slovenských Spevů“ obstarávati mohl. Málo Čechů na Slovensku vydrželo i v dobách krušných, kdy nebylo na ně pohlíženo okem laskavým. Zažil to i náš Kadavý, jak starý Hurban píše, nazývaje zvěčnělého prototypem vzájemnosti československé. Kadavý bral vždy podíl při národních podnicích slovenských; on byl útočištěm po boku Kollárově všem vrstvám mladším v národě slovenském, on byl zasvěcen do všelikých úkonů domácích. Narodil se v Jestřábí u Jilemnice (7. dubna 1810) a zemřel 11. srpna 1883, byv od mládí stále na Slovensku! Touha seznati Kollára přivedla ho na Slovensko, kdež od r. 1839. byl činným jako učitel, spisovatel i hudebník. V letech čtyřicátých, kdy byl veden spor o písemný jazyk, hájil Kadavý potřebu slovenčiny. R. 1848. byl také Maďary pronásledován, i odešel na čas do Prahy. Brzy se však vrátil na Slovensko. Vajanský o jeho práci napsal v „Nár. Novinách“: Kadavý, výtečný znatel theorie hudby, je spolu i tvůrcem a hudebním básníkem. Nejeden nápěv, už všeobecně známý, pochází od něho. Jeho harmonisace jest dle soudu znalcův bezúhonna a originální. Zvláštní obdiv vzbudilo jeho harmonisování písně: „Nitra, milá Nitra“. I jeho činnosť nakladatelskou nutno připomenouti. Tento chudý muž vydal na svoje útraty mnoho knih; jeho zásluhou a nákladem vyšla Hurbanova „Unia“, která učinila epochu v historii církve evang. slovenské; on vydal Sládkovičovu „Marinu“, vydal „Nitru“, roč. III., Červenákovo „Zrcadlo Slovenska“ a Žellovy básně (r. 1844). On napomáhal k vydání Hurbanových „Slovenských Pohladů“; bylť všade, kde bylo třeba obětí. Jeho pilná ruka vedla korrekturu Kollárovy „Slávy dcery“, taktéž „Cesty do Italie“, neméně i jeho „Kázání“. Zachování Žellova „Miliducha“ jest zásluhou Kadavého, u něhož Žello vůbec čerpal povzbuzení k činnosti. — Dnes kryje ho země slovenská, již tolik miloval. — Když jsem byl podruhé v Martině, sedali jsme s dobrým stařečkem již jako přátelé. Potěšil jsem ho nemálo, že jsem mu před tím věnoval ve „Světozoru“ (Měsíc pod Tatrami“) srdečnou vzpomínku. Veselý dědeček Kadavý byl mi často hovorným společníkem.

Kdo jej znal, rozpomene se na něho dojista, až bude zasedati k společnému obědu v Martině a — Kadavého ve „Spevokolu“ pohřeší. —

Když „Spevokol“ dopěl, počal oběd, při němž obsluhovalo hosty asi 20 dívek martinských, roztomile ustrojených do běloučkých šatů, přes něž napřed splývaly modré hedvábné fěrtušky — také upomínka na šťastné chvíle někdejších výročních poutí matičních. Nápoji obsluhovali martinští hoši v stejnokrojích hasičských. Hasiči nabyli na Slovensku již asi významu našich Sokolů, a jsou vládou maďarskou neradi trpěni.

Řadu prípitků zahájil „starejší“ obědu tohoto, Jan Francisci, muž ze staré gardy slovenské, jenž požívá na Slovensku značné úcty jako jeden z předáků jeho, trpitel a bojovník z let revolučních, spisovatel, žurnalista a sběratel nár. pohádek a obyčejů a bývalý, vládou sesazený nadžupan a nyní ředitel knihtiskárny martinské.

Francisci narodil se r. 1822., studoval v Prešpurku a v Levoči.

V Levoči býval náčelníkem mladíků slovenských, kamž přešli též slovenští studující z Prešpurku, když milý jejich ředitel Ludevít Štúr byl z ústavu zapuzen. Záhy již obíral se studiemi nár. písní, obyčejů, pohádek atd. Pohádky (povesti) vydal později tiskem pod pseudonymem Janko Rimavský. R. 1845. oddal se právnictví, z něhož vytržen byl povstáním. Byl se svými přáteli Štefánem Markem Daxnerem a Bakulínym Maďary chycen a na šibenici odsouzen. Národ slovenský zpívá dosud tklivou Francisciho píseň, skládanou v žaláři:

Na štěstí nedošlo k popravě. Maďaři byvše Jellačičem rozprášeni, zapomněli „odsouzence“ ve vězení (v Pešti, v „Novém stavení“), odkudž byli prostřednictvím Paulinyho-Totha propuštěni a 12. ledna 1849. průvodními listy opatřeni, načež se odebrali za dobrovolníky Hurbanovými. Po revoluci vstoupil Francisci opět do služby zemské. Roku 1861. počal vydávati politické „Pešťbudínské Vědomosti“ a pracovati k uskutečnění sjezdu slovenského, což se mu ještě téhož roku podařilo (Jar. Vlčka Literatura 156.). Po dvou letech byl zvolen hlavním županem stolice liptovské.

R. 1844. vydal Francisci (Rimavský) též sbírku veršů „Mojim vrstovníkom“. Byla to prvá kniha, tištěna Štúrovou slovenčinou. Věnována je obsahem dvaceti druhům Francisciho, kteří s ním opustili r. 1844. Prešpurk. Více Francisci veršem nevydal. Ale také v povídce se zkusil.

Blahodárná činnosť Francisciho není ještě skončena; zasaháť do všech oborů národní práce slovenské. Škoda, že Francisci není nám Čechům opravdovým přítelem, nepovažuje nás Slovákům bližšími, než na př. Rusy, Bulhary, Srby, Poláky a jiné kmeny slovanské. Jinak máme pro něho všecku úctu, a i v té věci, ve které se rozcházíme, chváliti musíme jeho důslednosť a pevnosť přesvědčení. —

Přípitek Francisciho, „úřední“, platil císaři, jenž sám byl zakladatelem „Matice Slovenské“. Druhým přípitkem byli jsme uvítáni my hosté, roku 1880. zejména z Čechů dr. Servác B. Heller a moje maličkosť. Přípitek tento pronesl nám Ambro Pietor, redaktor „Národ. Novin“ slovenských, osvědčený žurnalista a řečník. Odpověděl jsem krátce. Výňatek toho zde podávám: „Drahí bratia Slováci, ctěné Slovenky! Němôžem sladkou slovenčinou tak chytro jäviť svoje myšlienky, ako svojou drahou matěrinskou rečou. No Slovan od Váhu srozumie sa už so Slovanom od Labe, veď sa srozumie aj so Slovanom od Volhy, Visly, Driny, Marice. —

Dějiny odloučily Čecha od Slováka, než naše duše, naše srdce nerozdvojilo a nerozdvojí nic na světě. Čech za Slováka a Slovák za Čecha v malém, Slovan za Slovana ve velkém: toť heslo, které nám dali naši Šafaříkové, Kollárové, Hodžové, Štúrové, Jungmannové. Dlouho nestalo se heslo těchto našich bohatýrů vojenskou parolou; však hodina udeřila, a ze slovanského jihu zalétl k nám hluk válečný: Slovan za Slovana ve velkém!…

Na celém tom světě božím pojí se příbuzná srdce, pokrevná páže, bratrské duše. Nuž, kdo nám může zabránit, abychom nehleděli k sobě přes hory? — — Naše drahá Slovač na ten čas, kdy je jí život porobou a krásná vlasť, Slovensko — více žalářem maďarským, žít může toliko duševně, literárně. A jako nás Čechy literatura vzkřísila, jako udržuje mezi živými i mnohé menší národy, tak zachová nám i Slovensko. Podejmež si ruce, pracujme všichni, a Bůh dá očím našim spatřit ,zoru, která usmrtí lúčkou svou kletou Kykymoru‘. Bůh dá ,srdciam na jedno sto milionov rokov něbeskou slasťou zplesať,‘ Bůh dá, že náš stařík překvapen bude tím, co stvoří junácké nadšení omladiny, že sotva uvěří, klekne jen a — pokřižuje se. (Vajanský.)

Básník Váš vzdychá:

Slovenské slunko sedlo za keř malinový, zapadlo… Zapadlo, ale nadšení mládeže vyburcuje to slunce, a slovenské hory spojí s Vámi své pluky.“

Slyšeli jsme pak zdravici polskou i ruskou a mnoho jiných.

Při hudbě rozkošných trávnic skončil oběd o půl páté hodině odpolední. Z účastníků jeho r. 1879. vzpomínám kromě jmenovaných Heyduka, Hurbana, zvěčnělého redaktora „Našince“ Černocha, spisovatele, Moravany Fr. Bílého, Fr. Táborského a j. Starších i mladších spisovatelů a předních mužů slovenských bylo roku toho i následujícího hojně přítomno. Poznali jsme tu osobně otce Hurbana, jeho syna Svetozára (Vajanského), Štěpána Daxnera, A. H. Krčméryho, zvěčnělého pěvce Jana Botta, Jana Kadavého, zvěčnělého novelistu a redaktora „Orla“ Mik. Ferienčíka, mladého pěvce Hviezdoslava, rodiny po Sládkoviči, Paulínym, Hodžovi a m. j. Evang. faráři, učitelé a pravotáři byli četně zastoupeni. —

Večer téhož dne uspořádán byl v téže dvoraně ples při hudbě martinské kapely cigánské. Súčastnilo se ho asi 300 lidí. Matkou plesu byla starostka Živeny pí. Anna Pivková. Radosť bylo hledět na ty šumné děvy slovenské, na ty veselé šuhaje, když je svolal do kola slovenský čárdáš, nazývaný také friškým t. j. bystrým tancem (bystrý čárdáš). Obyčejně začínají ho muži: točí se do kola dle taktu, nadzvedají nohy a po švech čižem dlaněmi udeřují; pak postavíce se na prsty, podkovami a patami dohromady pokřesávají. Tanečnice stojí zatím okolo. A ta, kterou do tance zavedou, napřed jen sama tváří k tanečníkovi obrácená, nadzvednouc šaty, anebo podeprouc boky, „cifruje“, t. j. nohy dle taktu hudby nadzvedá, okolo sebe se otáčí, vždy v kruhu před tanečníkem. Brzy však chytí se do páru a zvrtají, vykrúcají anebo natřásají se buď na jednom místě, buď v kole. Při tom rádi hudbu provázejí zpěvem a výkřiky „hajahaj!“ a „ujuju!“ (Dobšinský). Tančí-li tento tanec pár set párů, jako v Martině o plese Živeny, je na ně rozkošné podívání. Tu vidíme točit se pár spolu, tam tanečnice jakoby ubíhala stihajícímu ji v tanci hochu, který ji konečně uchvátí, a ruku okolo šíje jí položí, což ona opětuje, dále anebo na místě se s ní točí, až radosť hledět. My trpíme na svých plesích nudnou dvořanku a ne o mnoho veselejší čtverylku: což by však jinak v té naší mládeži proudila krev při takovém čárdáši! A čárdáš je tanec salonní, který má na plesích nejskvělejších právo.

Kromě čárdáše nepozorovali jsme o plesu martinském žádného jiného tance národního; bylť pořádek ostatní vyplněn čtverylkami a jinými známými kolovými tanci. Lid ovšem má ještě jiné tance. Dobšinský uvádí jich několik. Zmínky zasluhuje však podivný, divoce veselý odzemek, v němž zvláště pastýři jsou mistry.

Když se dostavila o plesu martinském půlnoční přestávka, byli jsme prvý i druhý rok milo překvapeni. Sebraly se totiž děvy slovenské ve sbor, obklíčily si našeho Heyduka, pěvce Tater, a zapěly mu tklivou jeho vlastní píseň, již obdařil pěknou melodií Štěpán Fajnor. („Hle, k břehům Váhu letí čápů sbor“ — viz „Cymbál a husle“.) Po přednesu této písně oslovila ho nejšvarnější Slovenka, tehdy ještě dívka — slč. Ludmila Hurbanova a odevzdala mu skvostný vavřínový, zlatými klasy pšenky provitý slavovínek s nápisem na trojbarevných slovanských stuhách: „Dcery slovenské Adolfovi Heydukovi, milovníkovi národa slovenského.“ Obecenstvo kolem propuklo v jásot, a šťastný pěvec slzel.

Rok na to ověnčen pěvec slovenský, zvěčnělý již bohužel! Jan Botto, jehož „Spevy“ toho roku jsem byl právě v Praze tiskom vydal. Také otužilý životem Botto přijav vínek, slzel a pravil: „Prijímám, ale pre svoje Slovensko, nie pre seba…“

Po takovéto oslavě začalo vždy o půlnoci točiti se při zpěvu roztomilé kolo, jaké se u nás po čtverylkách provádí. Nedal jsem se do kola dvakrát pobízeti. Uprostřed kola velkého točilo se kolo menší směrem opáčným, děvčata z tohoto chodila si vybírat šuhaje z velkého kola a vyvolivší počala vždy novou píseň a vždy se kola při ní znova roztočila. Mou veselosť odměnily Slovenky zdravicí „Hor Vltavou…“, a tak jsem se ocítil v malém kole po boku šumné (krásné) dívčiny. Překvapí naše dámy snad takový nezpůsob: zpívat o plese! Slovenky nejsou však ještě blaseovány, tančí jako srnky, a podivně hleděly by na toho, kdo by mlčel

Po půlnočním odpočinku začali hráti cigáni znova, a mládež opět letěla do kola. Ale méně otužilí našinci počali se zvolna z dvorany vytrácet. Na konec i já byl jsem při volence postižen kdesi v koutečku v klímání. Zděšeně utkvěl pohled můj na tanečnici, ale šel jsem černookou Ilonku přec…

Asi po čtvrté hodině ranní ubíral jsem se k naší „hospůdce“. Venku začínala právě bouře, která nám toho dne výlet na Osikovo pokazila. Na „Martinských holách“ křižovaly se blesky skrze mračna. Každý zážeh osvěcoval vrcholky hor nad bouři povýšené. Bylo to velebné podívání. —

Ráno pršelo — zdálo se tedy, že z výletu na Osikovo nic nebude. Avšak o polednách vysvitlo znovu slunce nad krajinou, která se podobala velké louži, to však nám silnějšímu pohlaví nevadilo vyletět do hor.

A tak jsme vyjeli ze sv. Martina, však brzy v hoře (lese) nuceni jsme byli strhanou cestou stoupati pěšky. Asi za půl druhé hodinky byli jsme na Osikově.

Leží na svahu horském uprostřed hory, asi 2000’ n. m. Do vrcholu hor zdejších musili bychom ještě asi 3 hod. stoupati. Polohu má Osikovo rozkošnou. Pod ním prostranná lesní mýť či paseka, níže nový les, a v krajince pod ním slovenská zahrádka, Turec, se Sv. Martinem a dále Mošovci, rodištěm Kollárovým, v pravo, se Sučany, volbami proslavenými (!), v levo. Nejkrásnější vyhlídka otvírá se nám přímo před námi na Fatru, z níž vystupuje celá řada vysokých hor, za níž mračí se nebetyčný majestátní Choč (5600’ n. m.). Kdo neviděl hory, když jím mraky ovíjí pásy, nemůže se dosti nadívati. A což tu ty krásné, průhledné dvě duhy, které se zjevily pod námi, na druhém konci paseky, ne v mračnech, ale ve vzduchu, tvoříce polooblouky, jichž oba konce před naším zrakem do země jsou zabodlé! —

Osikovo samo je skladištěm rozličných podivných darů tatranské přírody, darů pravých i rukou pána Osikova, starého statečného Jana Lilge-ho zužitkovaných. Bývalý tento dobrovolník oblíbil si volný život na horách, na volnosti; tak, že lásce této celé své jmění v oběť přinesl a život svůj s přírodou, abych tak řekl, oddal. Všecko, co na Osikově vidíme v jeho museu, v jeho pěkné zahradě vyrobil a vypěstoval vlastní rukou. Tu je rozličného nářadí, obrazů, rámů, klecí, nádob, zbrojí, ptactva živého i vycpaného, brouků, kamení, až oko žasne. V přeplněné té malé jizbě a okolo domku osikovského vidíme z haluzek, listí, šišek, kůry, ovoce, mechu, proutí, kaménků, peří, ba i ptačích vajíček uměle zhotovené rozličné předměty. Tu visí čapka z peří skalní sovy, s hlavou její v líci a orlými péry za touto — pravá kuriosita! Zde poutají nás hnízda vosí, ohromné houby stromové (délky až 1/2 m.), bambitky s otvírajícími se bodci (stiskem péra), všecko práce našeho gazdy! V zahradě opět kvetou „vysoko urozené“ růže a hrušně, které tvoří větvemi do šířky napjatými plot, tu vidíte studánky s červenými rybkami, klece s ptáky, z nichž vás poutá krásný slavík virginský „kardinál“ atd. Lilge je také dobrý včelař, ma tu v zahradě několik plných úlů, pařezových i slaměných. Otvory jejich chráněny jsou ostrými klinci (hřebíky), aby mackové (medvědi) na včely nemohli. Lilge vypravuje Vám, jak mu nedávno macek chodil na včely, jak se popíchal — skvrny krvavé jsou dosud na úlech patrny. Macek udělal si do plotu otvor, kterým včelník navštěvoval. —

V Tatrách je ještě dosti medvědů. Živí se potravou hlavně rostlinnou: jahodami, malinami a jinými plody. Rádi chodí také do ovsa, do něhož si vyšlapují chodník. Nejraději navštěvují však včelince. Zřídka odváží se madvěd na dobytek; činí prý tak obyčejně z jara, když je vyhladovělý. Lidi nechává na pokoji, ovšem, když mu neubližují. Historek loveckých o medvědech koluje na Slovensku v některých krajinách dostatek. Hony na medvědy spojeny bývají s nebezpečím života, a nejednou smutně skončily. Jinak lapají macka do železných pastí, anebo do jam, vykopaných v ovse, do něhož macko chodí, a přikrytých roštím a travou. Je-li macko neopatrným, spadne-li dolů, nabodne se na ostré kolíky, a lehko bývá pak usmrcen. Vypravují se také anekdoty veselé o setkání se s bojácným medvědem, a často se ovšem také „práší“. —

Prohlédnuvše si Lilge-ovo hospodářství, sebrali jsme se v chomáč u paty lesa nad Osikovem do výše vystupujícího. Krápání zatím ustalo, a naši Slováci nakladli ohromnou vatru (oheň), která za chvíli velebně zaplápolala. Nad námi z hory ozvala se dumná slovenská fujara.

Slováci kladou rádi vatry. Pastýři nejsou bez vatry, a prostý Slováček, přes hory a doly putující, nezapomíná vzíti s sebou svou dýmku zapekačku. Na cestách v horách viděli jsme hojnosť vatrisek po zapekání. Slováci totiž navlhčený slinou tabák cpou do svých jednoduchých dýmek, rozdělají oheň a dýmku vstrčí do uhlí na tak dlouho, pokud se kouř troubelem neprovalí. To je dobře zapečeno; kouř napřed vyfouknou zpět, aby prý si jazyk nepopálili, a pak fajčí s velikou chutí.

Hojné kladení vater upomíná však také na zvláštní úctu Slováka k ohni. Když nechce zapekati, anebo zbojnickou pečeni nad vatrou si připraviti, rozdělává si Slovák, jakmile v přírodě usedne, ohníček.

A naše vatra již vesele blčí, plameny vysoko šlehají, nepřikládá se však již více proto, aby se udělalo uhlí, nad kterým nám bude připravena svačina. Nabodeny již prasce (selata) na rožeň, zaraženy podpěrky nad uhlí, rožeň se točí, selata se pekou. Jeden potírá je při tom pilně slaninou, třetí chystá již chutné oštěpky a víno. Rozumí se, že se naše svačina neskončila bez písní a bez přípitků. Na zbylé uhlí nakladeno teď chvojí, bílý hustý dým za chvilku se provalil a dymník náš zaplavil pak kouřem celou paseku. V tom okamžení zjevila se dole pod horou v Sv. Martině světýlka v oknech, a nad hlavami našimi vyskočily první hvězdy.

Naposledy zahučela horou hymna tatranská:

A pak šlo to pěšky i v kočích dolů. Šťastně dorazili jsme do svatého Martina, kdež nás ještě čekala společná večeře. —

Rok na to navštívil jsem Osikovo ještě dvakráte. Vždy mne vábilo znova. —

(Slovenská Matice. Osud slovenských gymnasií. Kulturní stav Slovenska. Literatura. Žurnalistika. Spolky.)

Sjezdy členstva Matice Slovenské od r. 1863. do r. 1875. bývaly hlučnější než nynější schůzky Živeny. Braliť na nich ještě podíl mnozí národovci, kdož odešli již tam, odkud není návratu, měli účastenství při nich i přední církevní hodnostáři katoličtí, vídáváni bývali v Sv. Martině i někteří, kdož dnes, — odstrašeni anebo prospěchem osobním puzeni — stojí opodál národního snažení slovenského, ba snad i docela v řadách jeho nepřátel.

Slovenská Matice! Kolik pro Slováka pojí se v slovech těch krásných upomínek, jaká ztracená naděje. Jí doufali národovci slovenští domoci se šťastnější existence Slovenska, z ní mělo zářit světlo literatury, světlo vědy a umění po čarokrásných, než bohužel, pro zlobu nepřátel zanedbaných krajích podtatranských. Zkázou tohoto důležitého ústavu zasazena Slovensku nezacelitelná rána.

Zmínil jsem se již, že r. 1861. svoláno bylo měšťany sv. martinskými národní shromáždění slovenské, které pod lipami v městě tom radilo se o potřebách a žádostech národa slovenského. Výsledkem porad těchto bylo také zařízení Matice, jejímž účelem bylo, „v členech slovenského národa mravní a umnou vzdělanosť budit, rozšiřovat a utvrzovat; slovenskou literaturu a krásná umění pěstovat a podporovat, a tím k hmotnému blahobytu slovenského národa napomáhat, a na jeho zvelebení pracovat.“ (Stanov čl. 1.)

Ústavu toho, pro Slovensko tak důležitého, tak nenahraditelného, povšimněme si zevrubněji. Vše, co o něm dosud napsáno bylo, o jeho vzniku, působení a zničení, prostudovali jsme svědomitě. Dík, práci tu usnadnily nám zápisníky všelikých schůzí výborův a valných shromáždění Matice Slovenské, jichž pečlivé obstarávání po celou řadu let zásluhou jest z počátku tajemníků M. Chrástka, později Fr. V. Sasinka.

Myšlénka, zříditi Matici Slovenskou, projevena M. Hamuljákem, ožila znova v červnu r. 1851. Tehdy žádali již Jan Kollár, dr. K. Kuzmány, M. Šteffko, D. Lichard a J. Záborský c. k. guvernement sídel. města, „aby jim dovoleno bylo rodáky své hlasem veřejným v časopisech k založení Matice Slovenské vyzvat a celou tuto záležitosť prozatím spravovat, až by se přihlásil počet údů k sesbírání kapitálu 5000 zl. stř. potřebný, ve kterémž případě by pak Matice o potvrzení stanov prosila a po dosaženém schválení jejich k volbě správy přikročila.“ Na další rozkaz předložili jmenovaní žadatelé 18. list. r. 1851. „předběžný návrh stanov“ s tím zjevným osvědčením, že návrh ten jen udati má směr hlavní; neboť spolku samém náležeti bude, aby vypracoval stanovy. Se strany úřední žádalo se ještě, aby řádně zaručeno bylo, že se zachová, co na příspěvcích prozatímní výbor sebere. Vídeňský obchodník M. Šteffko ihned osvědčil se, že je hotov kdykoli, jakožto dočasný pokladník, složit v penězích kauci, základnímu fondu 5000 zl. rovnou. Ale tehdy bylo Uhersko ještě „v stavu obležení“. I c. k. úřady úřadovaly jen dočasně, a proto vlastně ani nepřekvapil výnos c. k. místodržitelství, že „na ten čas“ předloženým prosbám vyhověti nelze. (Letopis Matice Slovenské I.)

Plných deset let uplynulo, než opět vyslovena potřeba, aby zřízena byla Matice Slovenská, což se stalo, jak již připomenuto, při památném sjezdě slovenském v Turč. Sv. Martině v dnech 6. a 7. června r. 1861., jemuž obcovala nejen veškerá probudilá intelligence slovenská, ale i odrodilá šlechta.^[50] Shromáždění to zvolilo stálý výbor Matice Slovenské, jemuž v čelo postavilo Jana Francisciho. (Ostatní členové výboru toho byli: opat Jan Gottčár, Vilém Pauliny-Tóth a Jan Palárik.) Výbor ten vypracoval stanovy a předložil je 1. srpna r. 1861. kr. uher. náměst. radě k potvrzení. Stanovy byly vráceny. Zajímavý toho důvod stůjž zde na věčnou památku: kapitál, který se měl sbírat, neměl být pojmenován „Slovenská národná základina“, ale jen „Základina“ a projektovaný „Slovenský národný dom“ jmenován býti měl jen „Dom Matice Slovenské“, poněvadž prý národ slovenský v Uhrách nemá zvláštní representace a korporativní ústrojnosti! (Krom toho škrtnuty ještě některé články.)

Za sídelní město Matice vyhlídnuto bylo pěkné město Brezno, ale maďaroni docílili toho, že Matici pohostinství městským zastupitelstvem odepřeno. I nabídlo se tehdy probudilé město Turč. Sv. Martin (o něco později i Lipt. Sv. Mikuláš), v němž se myšlénka, založiti Matici Slov., zrodila, načež sídlo vnešeno do stanov, a tyto konečně 21. srpna r. 1862. císařem potvrzeny, při čemž i doloženo, že spolku bude volno později ucházeti se o potřebné snad povolení k rozšíření jeho činnosti… Na zvláštní povolení král. místodržitele vydal dočasný výbor 4. listopadu r. 1862. „Ohlásenie Matice Slovenskej“, kterým žádal národ o sbírky peněžité, jež vykazovány v „Pešťbudínských Vedomostích“, a kteréž přijímaje Francisci, odevzdával zatímnému pokladniku Jozefu Viktorínovi. Národ slovenský promluvil, vlastně skvěle odpověděl. Do prvého valného shromáždění Matice Slovenské, povoleného na den 4. a násl. měsíce srpna r. 1863., upsáno (zároveň s odevzdanými sbírkami na pomníky zasloužilým mužům slovenským) 83.901 zl. 95 kr., a z toho hned složeno 29.862 zl. 19 kr., nepočítaje ani vzácných darů jiných, jako na př. dílo „Drevnosti Gosudarstva Russkago“ (asi za 500 rublů v stř.) atd. Uvážíme-li, že do tohoto shromáždění přihlásilo se již 441 zakládajících, 431 stálých řádných a 112 ročních členů (tedy 984), uvážime-li, že s podporovateli vzrostl počet oduševněných pro Matici lidí na 4000, můžeme — v slovenských poměrech — mluviti o příchodu Matice jak o příchodu slovenského Mesiáše.

Slovenští básníci, Sládkovič, Kuzmány, Botto, Kubáni, Tomášik a j. opěvali založení Matice v radostném rozechvění.

volá Jan Botto.

A v den ten hrnul se národ slovenský do Turč. Sv. Martina jako do své Mekky, a přišli i cizí hosté slovanští.

V katol. kostele sloužil slavné služby boží biskup-kmet Štěpán Moyses a z kazatelny líčil přítomnému lidu význam Matice opat Jan Gottčár. V evangelickém kostele konal bohoslužbu superintendent dr. Karel Kuzmány, a z kazatelny mluvil A. Brózik. (Obě tyto, slovanským duchem prodchnuté, znamenité řeči viz v „Letopisu Mat. Slov.“ I., 16. atd.)

Z kostelů hrnulo se pak všecko (4 až 5000 osob)^[51] do stanu, na náměstí z prken sbitého a chvojí, kvítím a věnci okrášleného. Zvláštní deputace (jakož vždy i později bylo zvykem) odebrala se pozvat zeměpanského komisaře, kterýž dostaviv se, oslovil shromáždění to nejvlídněji, potom Jan Francisci, předseda dočasného výboru, zahájiv prvé shromáždění Matice Slovenské, oznámil, že sám císař daroval Matici 1000 zl. Stříbrovlasý kmet Moyzes povstav pak, složil k darovaným již 200 zl. ještě 2000 zl. v státních úpisech. Biskup Moyses nadšeně provolán předsedou, osvědčil tklivými slovy, že je hotov blahu svého národa vždy se obětovati. Poněvadž pak ani od Turč. Sv. Martina sídlem vzdálení Francisci a Štěpán Daxner místopředsednictví přijati nemohli, zvolen prvým místopředsedou biskup evangelický dr. Karel Kuzmány a druhým archidiakon turčanský Jan Országh.

Aby moji rodáci seznali, jaký podíl mělo na Matici slovenské duchovenstvo, kladu zde pro věčnou paměť, jména všech zvolených hodnostářův a výborův jejích.

Tajemníky zvoleni: pravotár Pavel Mudroň a prof. a kons. rada kněz Mich. Chrástek. Pokladníkem zvolen kmet Tomáš Červen, opat a kanovník báňsko-bystřický, který pak téměř až do konce trvání Matice pokladnu její vzorně spravoval.

Za účetní zvoleni: inženýr Fr. Filo a Jozef Škultéty, účetní stolice turčanské.

Pravotáry zvoleni: dr. Michal Mudroň, Fr. Martinovič a Ambro Pivko, advokáti.

Opatrovníkem sbírek zvolen archivář, prof. a kněz Jozef Markus.

Za výbory zvoleni ze zakladatelů:

C. k. dvor. rada v Budíně Adolf Ivanovič Dobrianský.

Podžupan stolice gemerské Štěpán Daxner.

Dvor. rada ve Vídni Fr. Hánrich.

Superintenden. vikář v L. Sv. Mikuláši M. M. Hodža.

Opat a c. k. škol. rada Jan Gottčár.

Kons. rada, senior a ev. farář v Hlubokém dr. Joz. Mil. Hurban. (Hurban vyzdvižen nadšeně na ramena.)

Ředitel kat. vyš. gymnasia v Báňské Bystřici kněz Martin Čulen.

Statkář a měšťan v Brezně Jan Čipkay.

Farář v Kútech dr. Andrej Radlinský.

Kons. rada a professor ev. bohosloví ve Vídni Jan Seberiny.

Kaplan v Budíně Jozef K. Viktorín.

C. k. stol. komisař a redaktor „Sokola“ a „Černokňažníka“ v Uh. Skalici Vilém Pauliny-Tóth.

C. kr. báňský a lesní lékař v Březně dr. G. Zechenter.

Pravotár v Báň. Bystřici Ludovít Turzo-Nosický.

Hlavní služný v Púchově Alexander Androvič.

Z řádných členů:

Senior a ev. farář v Jasenové Ctiboh Zoch.

Inženýr v Podlužanech Michal Algöver.

Přísedící stolič. soudu v Báň. Bystřici Fr. Blaho.

Kaplan v Púchově Jozef Bielek.

Prof. ev. gymnasia v Báň. Bystřici kněz Bedřich Baltík.

Státní úředník v Trnavě Dan. Bórik.

Měšťan v Lipt. Sv. Mikuláši Jozef Bella.

Prof. kat. gymnasia v B. Bystřici Emil Černý.

Ev. farář v Drienčanech Pavel Dobšinský.

Baron Gregor Friesenhof v Broďanech.

Jan Kadavý, ev. učitel v Něm. Lupči.

Podžupan stolice oravské Andrej Murčič.

Kurát-kaplan v Trenčíně Jan Ondrissík.

Andrej Švehla, měšťan v Martině.

Mat. Benko, rychtář v T. Lazanech.^[52]

Mužové tito, okolo nichž se kupila celá ostatní intelligence slovenská, zejména spisovatelstvo, podporováni byli později ve svých konáních zŕízením zvláštních odborů, které posuzovaly docházející práce literární, obstarávaly vydávání spisů matičných, starati se měly o přednášky při valných shromážděních Matice atd.

R. 1868. ustaveny odbory ty nově. Zřízen totiž odbor: Mluvozpytný (M. Hattala, M. M. Hodža, E. Černý, F. Mráz, M. Godra, L. Grossmann, L. Mičátek, H. Lojko, F. Šujanský), slovesný čili belletristický (Sládkovič, dr. Hurban, Kalinčák, S. Chalupka, Dobšinský, Palárik, Viktorín, Slota, S. Tomášik, A. H. Škultéty, Jan Botto, D. Maróthy, D. M. Bachát, J. Graichmann, L. Kubáni, L. Abaffy, J. D. Makovický, B. Novák), dějepisný, a to: archeologicko-historický (Sasinek, J. Záborský,, P. Kellner-Hostinský, F. Červen, F. Šúpala, P. Križko) a ethnograficko-historický (J. Gottčár, A. Červenák, A. Hodža, B. Baltík, Št. Hýroš, P. Mudroň, J. Galbavý), právnicko-filosofický (A. J. Dobrianský, Francisci, Št. Daxner, dr. J. Malý, dr. O. Radlinský, J. Gerometta, dr. M. Mudroň, P. Hečko, L. Turzo, F. Blaho, M. Slabey), matematicko-přírodovědecký, a to: matematicko-fysikální (M. Čulen, K. Kuzmány, dr. J. Zoch, G. Kordoš, M. Algöver, A. Heinlein), přírodopisno-geologický (D. Štúr, J. Klemens, dr. G. Zechenter, S. Ormis, R. Zajmus, J. Holub, G. Holub, A. Kmeť), hospodářsko-průmyslový (D. Lichard, A. Penzl, J. Kadavý, L. Orfanides, J. Plošic, J. Čipka, A. Kardoš) a konečně: hudební (L. Vansa, M. Laciak, M. Hudec, A. Krčméry, K. Ruppeldt, F. Reisner, J. Slujka).

Z prostého tohoto vyčtení jmen vynikajících belletristů, umělcův a odborníků slovenských lze si utvořiti již úsudek o tehdejším utěšeném stavu umění a věd slovenských.

Literatura za těch dob pěkně se rozvíjela (viz bibliografické seznamy z těch let při „Letopisech“ matičních), ba i na ostatní umění pamatováno.

Vytklať si Matice Slovenská zajisté za účel (stanov čl. 3.) vydávati a rozšiřovati slovenské knihy a umělecké výtvory, pořádati rozhovory o předmětech literárních, uměleckých, vědeckých a mravy vzdělávatelných, zakládati sbírky literární, umělecké, vědecké, přírodozpytné a starožitnické, jakož i podporovati stále nebo dočasně národní učence, umělce (i chudé studující) a vypisovati odměny a ceny za vědecká a umělecká díla. Knihami Maticí vydanými podělováni byli členové každý rok zdarma; nákladnější díla ponechávána jim byla levněji (stanov čl. 27.).

Značná je řada těch spisů, které Matici Slovenské za čas jejího trvání poslány byly k posouzení, mnohé a mnohé připraveny byly k vydání, než, uvízly v zabavených sbírkách. Složeny tu: básně Hollého, přednášky Lud. Štúra z historie Slovanstva a j., prvé psané noviny slovenské z let 1838 a 1839. B. P. Červenákem, rozličné rukopisy a listiny po Hamuljákovi, zápisníky „Tatrína“, příspěvky k slovníku slovenskému, o němž pracováno dlouho spisovateli mnohými, rukopis „Dětvana“ od A. Sládkoviče a jiných jeho básní, kancionálík z r. 1600. s malbami Dan. Kuška, M. Lacjáka „Preveděnie Niemeyerových zásad výchovy“, slovenské verše Petra Benického z r. 1652., životopis Mik. Fejérpatakyho, jím samým psaný a jeho synem doplněný, Karla Štúra rukopisy: Dušeslovia a Zemepis pre počiatočné školy, L. Štúra: O národ. povesťách a piesňach plemien slovanských,^[53] od téhož řeč „pri karu“ (pohřební slavnosti) Pravoslava Červenáka a Štúrův rukopis nejmenovaný, Moysesův rukopis „Myšlienky o zahradnictve“, Postilla Husova z r. 1564., básně Laučekovy, Velký slovár polyglottský a Velký slovár slovensko-německý, Národné pjesme Št. Tomášika, Spevy Sama Chalupky, denník Lud. Šulek-a, historia memoranda národa slovenského z r. 1861., volební písně slovenské z mnohých okresů, básně Karla Kuzmányho, rukopisy Petra Kellnera-Hostinského, mezi nimi básně Janka Krále, básně Mich. Godry a m. j.; rukopisy památné a vzácné, jako: píseň Francisciho, složená roku 1849. ve vězení košutovském „Hoj traja sokoly“ atd. Některé z těchto spisů vyšly však již tiskem.

Kolik však větších rukopisů vráceno bylo „Maticí“ spisovatelům jedině proto, že jich pro objemnosť díla, anebo přílišnou odbornosť vydati nemohla! Patrno, že počínala si „Matice“ hned v prvém desítiletí svého trvání čile a jaře, o čemž svědčí slušný počet jejích členů, jakož i tiskem vydaná díla a spisy drobné. Vydávalať Matice jmenovitě svůj „Letopis“, věnovaný hlavně pracím vědeckým (nejvíce historickým), jehož vyšlo od r. 1864. do r. 1874. jedenáct ročníků. Počala sbírati národní písně, pověsti, pořekadla, hry, pověry a obyčeje slovenské do „Sborníku“. (Vyšel r. 1870. díl I. celý a r. 1874. dílu II. sv. 1.) Neméně důležitým byl „Archiv starých československých listin, písemností a dějepisných pôvodin“, který sestavoval Franko V. Sasinek. (R. 1872. a 1873. po svazku.) Z dalších Maticí vydaných, anebo převzatých spisů jmenovati sluší: Skladbu jazyka slovenského od Mart. Hattaly (1865), spis Jozefa Kovalíka: Slovan mluvou a literaturou (1865), Úvahy o slovenských povesťách od Pavla Dobšinského (1872), učebné, vládou schválené knihy: Em. Černého: Slovenskou Čítanku o dvou dílech (r. 1864. a 1865. Díl prvý musil býti vydán v druhém nákladu!) a Mart. Čulena Počtovedu čili arithmetiku (1866.). R. 1866. vydala Matice „Pamätnik Matice Slovenskej ku tristoročnej oslave Mikuláša Subiča Zrínského“, jehož památka téhož roku v Turč. Sv. Martině svěcena. (V památníku tom pracemi básnickými a vědeckými zastoupeni jsou: P. Z. Hostinský, Andrej Sládkovič, Fr. V. Sasinek, dr. J. M. Hurban, P. Križko, M. Chrástek.) R. 1871. vyšla odměnou poctěná truchlohra „Úklad a matka“ od Daňa Zab. Laučeka. — Avšak také na vzdělávání lidu bylo pomýšleno, i vydány spisky: biskupa Štěpána Moysesa „Myšlienky o zahradnictve vôbec a štěpárstve obzvláště“ (1865), Ovocinár na Slovensku od Ant. Penzla (1867), Včelár na Slovensku od Jana Čajdy a Štěp. Závodníka (1871) a v. j. podobných spisů k tisku uchystáno. Sem náleží též vydání Národního kalendáře (r. 1866. a 1867.), Malého nár. kalendáře (r. 1868. a 1869.) a malý spisek Bohdanice a jích učitěl od Andreje Seberinyho (1874). Matici dostalo se darem i více spisů, nákladem jiným vydaných, na př. Hodžových, Jana Hollého, Štěpána Závodníka a j.

Úmrtí svých miláčků biskupa Štěpána Moysesa a Andreje Sládkoviče věnovala Matice tklivé vzpomínky ve spiscích „Vďačnej pamiatke Štěpána Moysesa“ (1869) a „Svätenie pamiatky sloven. básníka Andreje Sládkoviča“ (1872).

Aby zdárně Matice rozvíjeti se mohla, třeba bylo poučovati lid o jejím významu. Učiněno tak spiskem D. Licharda „Rozhovory o Matici Slovenskej“ (1865) a četnými „příhlasy“ k obecenstvu, které opravdu vzdor všelikému osočování k Matici vřele přilnulo.

Hned po prvém provolání Matice začaly pršet dary do jejího širáčku. Štěpán Moyses hodil 2200 zl., opat Juraj Tvrdý přidal (spolu se semeništěm nitranským a normální školou v Žilině) 525 zl., opat a kanovník Jozef Kozáček přihodil 1050 zl., opat a kanov. Tom. Červen složil 1000 zl. a v závěti své Matici učinil dědičkou asi 60.000 zl., kterých se bohužel! již rozpuštěné Matici více nedostalo, — biskup diakovský Joz. Jiří Strossmayer poslal 1000 zl., J. V. císař daroval 1000 zl., město Tisovec 500 zl., kněz Juraj Petian 7631 zl. 27 kr., Horňáčkovci v Trnavě 600 zl. a řada jiných po 300, 200 a 100 zl. A což kdybych teprve vypočítávati měl dary sbírkám matičným, knihovně, která čítala při svém skonfiskování okolo 10.000 spisů, s níž splynuly celé darované a koupené knihovny, na př. Hamuljákova (1198 děl, na mnoze vzácných), knihovna Mich. Rešetky, Ang. Szentpéteryho (411 děl), Kalinčákova (233 knih), množství spisů darovaných vídeňským archijerejem M. F. Rajevským, biskupem Moysesem, Fr. V. Sasinkem, Annou Cechentrovou, Gust. Šefrankou (181 děl), J. L. Kobrem, Fr. A. Urbánkem, českým akad. čtenářským spolkem v Praze, Em. Černým atd.

Sbírky listin obsahovaly vzácné korrespondence Lud. Štúra, Čaploviče, Kollára, Kuzmányho, superint. Seberinyho, Moysesa, množství listin historických česko-slovenských a j.

Rovněž sbírky starožitností a předmětů ethnografických byly bohaty. Tuť uloženi staří bůžkové, staré zbraně a nádoby, popelnice a historické kuriosity, jako: osudná ručnice, kterou se zvěč. L. Štúr postřelil; dřevěná, rybí kostí, mědí a mosazí obitá dýmka prý Jánošíkova, napolo přelomený stříbrný prsten krále Vácslava českého z r. 1300. atd.

Sbírky přírodnin a zkamenělin (rostliny darovaly hlavně L. Holuby a D. Štúr), sbírky mincí a bankovek (tisíce kusů!), map, obrazů,^[54] musikalií, odlitků, pečetí a jiných přerozmanitých předmětů rozmnožovaly se dary i koupěmi co den.

A všecky tyto krásné sbírky národa slovenského vydány na pospas molům a prachu, ba i hrabivým rukám synů Arpádových!…

Celé prvé a poslední (!) desítiletí Matice slovenské nazvati dlužno přípravným; řekl bych prvým aktem k veliké národní činohře, kdyby zlobou nepřátel nebyla odehrána v desítiletí tom vlastně celá vážná truchlohra.

Vidíme vystupovati na jevišti heroické postavy, seznamujeme se s nimi, vidíme vyrůstat Slovenskou Matici, pozorujeme dále rozličné zápletky, náhlý netušený obrat (dualismus!) a brzy po tom pád Matice, jejíž jedinou tragickou vinou, že se opovážila být ústavem slovenským, čili po maďarsku „panslávským“.

Ze stručného přehledu o činnosti a osudech Matice nejlépe vysvitne, co v ní Slovensko ztratilo a čeho i my právem želeti musíme. Rozumí se, že vecí již vzpomenutých opětovati nebudu. Vím, že přehled ten nezpůsobí každému kratochvíli, myslím však, že je mou povinností, aby pojat byl pro důležitosť svou do spisu tohoto.

1. Členové Matice Slovenské

Zakladatelem byl, kdo dle stanov (čl. 6.) složil Matici Slovenské „základinu“ 100 zl. najednou anebo po 10 let přispíval 12 zl. ročně.

Řádným členem stal se, kdo přispěl najednou 50 zl. anebo po 10 let platil po 6 zl. ročně. Řádný člen jednoroční platil 3 zl. (čl. 6.) Dárci sbírek musejních byli za členy jmenováni.

Do prvého valného shromáždění přihlásilo se již, jak pověděno, celkem 984 členů. Menšími dary přispělo 1250 osob a více než 1000 osob súčastnilo se sbírek, pořádaných obcemi, církvemi, cechy atd. Ze členů těch byla většina povoláním duchovních obojího vyznání, úředníků, měšťanů i rolníků. Zemané, vyjma známych několik národovců, Matice se stranili…

Do druhé valné hromady (3. srpna 1864) přibylo asi 100 nových členů. Přítomno bylo 435 členů. Třetímu valnému shromáždění (9. srp. 1865) obcovalo přes 600 osob atd.

Do páté valné hromady (7. srpna 1867) čítala Matice 1112 členů; z nich bylo 501 zakladatelů, 488 řádných a 123 řádných ročních členů. Jednotlivé župy vykazovaly: Abauj 1 člena, Báč 16, Býkeš 7, Byhor 1, Čanád 3, Gemer 79, Hont 22, Krašov 1, Liptov 98, Nitra 139, Novohrad 15, Orava 46, Ostřihom 4, Pešť 20, Požuň 52, Sabolč 2, Spiš 19, Šáryš 4, Těkov 37, Torontál 2, Trenčín 97, Turec 203, Zvolen 198 členů. Kromě toho bylo na Moravě 5, v Čechách 12, ve Slezsku 2, v Rakousích 23, v Chorvátsku 2, v Rusku 2 členové.

Podle zaměstnání bylo toho roku (1867) jen 14 rolníků a 302 kupcův a řemeslníků. Ostatní členové byli vesměs duchovní, učitelé, advokáti atd.

R. 1875. čítala však již Matice členův asi mnohem více; osvědčovaliť se i tu jednatelé matiční, kteří utvořili síť po celém Slovensku.

Avšak ze starých dělníků na vinici národa odcházel Matici jeden za druhým. Nedočkaliť se trúchlivého skončení ústavu svého básník a superintendent Karel Kuzmány († 14. srpna 1866), obětavý předseda Matice biskup Štěpán Moyses († 4. července 1869), Sládkovič, Kalinčák, Palárik, Viktorín, Ctiboh Zoch, Kellner-Hostinský, Tamaškovič, Tvrdý, M. M. Hodža a j. v.

Po smrti Moysesově stal se biskupem báňsko-bystřickým pověstný maďarisátor Ypolyi-Stummer. Přistoupil sice též za člena Matice a navštívil její museum, avšak za nedlouho pozorovati bylo, že se hodnostáři katoličtí vzdávají v Matici svých hodností, a dnes naprosto jest jim bráněno súčastniti se v jakémkoliv podniku národa slovenského!…

2. Jmění Matice Slovenské

Do prvého valného shromáždění obnášelo hotové jmění Matice 29.862 zl. 19 kr. Upsáno bylo dále 54.039 zl. 76 kr., tedy úhrnem 83.901 zl. 95 kr. Do jmění toho pojaty rozličné fondy národní, jako na pomník Lud. Štúra atd.

Do druhé valné schůze rozmnožily se příjmy Matice o 24.419 zl. 78 kr. Hotového jmění (po všech výdajích) zbylo 51.891 zl. 38 kr. Jmění toto vynášelo ročně 2906 zl. 33 kr. na úrocích. Většina (38.871 zl.) půjčena potřebným obcím i jednotlivcům, ovšem na pupilární jistotu. Na první pohled podivno, že výbor Matice tak štědře půjčky poskytoval! Avšak uvážíme-li, že na Slovensku nebylo téměř žádných ústavů peněžních, musíme jen schváliti, že Matice poskytováním půjček podporovala slovenský obchod a průmysl, slovenské hospodáře (zvláště obce vyhořelé), že skrátka pomáhala v nouzi a činila pomoc cizí, pokud možná, zbytečnou. Ostatně je otázka, zdali by nebylo bývalo lépe, zůstati více při účelu vlastním, vydávati čileji spisy vědecké a odbornické, které se ani jinde u národů šťastnějších bez pomoci podobných ústavů neobejdou. Při dobrém zařízení knihkupeckém mohlať Matice z nejednoho takého spisu vytěžiti konečně i úroky, které se beztoho od dlužníků těžce scházely! Než o tom nám vzdáleným nelze soudit a spokojiti se musíme tím vědomím, že Matici řídily ruce mužů rozšafných a poctivých.

Za druhý rok rozmnožily se příjmy Matice o 11.144 zl. 12 kr., zbylo tedy po všech vydáních t. r. 55.579 zl. 64 kr. kromě vydaných spisů matičních v ceně asi 4500 zl. A tak rostlo utěšeně jmění Matice Slovenské rok od roku, přes to, že i vydání se množila, až r. 1874. dostoupilo výše 73.110 zl. 50 kr. Kromě toho byl tu však již sklad spisů matičních, bohaté sbírky a — vlastní dům Matice se zahradou, koupený ze sbírek zvláštních r. 1869. za 22.000 zl. (nedobudovaný).

Když byla Matice r. 1875. zrušena, činil její majetek bez sbírek musejních úhrnem 95.867 zl. 87 kr. (dle Paulinyho).^[55]

Rozumí se, že vláda nemeškala vypovědět ihned rozpůjčené peníze, které splynuly právem silnějšího do její pokladnice; neboť dle stanov (čl. 12.) „jakékoliv Matici Slovenské věnované příspěvky a dary jsou jejím výlučným, neodcizitelným a věčným majetkem a jestli by (čl. 34.) Slovenská Matice z jakýchkoliv příčin přestala, její celé, jakýmkoli jménem pojmenované jmění zůstane výlučným jměním slovenského národa (Tisza prohlásil na to, že slovenského národa není!), které ani rozdělit, ani nikým odcizit nelze“.

Přistupuji k stručnému vylíčení:

3. činnosti a osudů Matice Slovenské

Rok prvý (1863 — 1864). Jakmile se Matice ustavila, zvolilo prvé valné shromáždění biskupa Moysesa vůdcem slovenského poselstva, které mělo žádat pro Matici o zemskou podporu, pak o (ze stanov škrtnuté) povolení krajových shromáždění, jakož i o rozřešení žádostí, přednešených J. V. císaři v prosbě ze dne 12. pros. r. 1861. Moyses přibrav si Francisciho, Mich. Mudroně, Karla Kuzmányho, Gottčára, A. Kardoše a Čipkaye, vykonal úlohu svou nejen u císaře, ale též u král. uher. dvorního kancléře hr. Forgacha. Památná slova J. V., která odpověděl na oslovení Moysesovo, stůjtež zde v doslovném znění: „Těší mne, že vás vidím zase u mne a přijati mohu díky a oddanosť liter. spolku Matice Slovenské. Těší mne to tím více, že prvé shromáždění odbývalo se s tak příkladným pořádkem a opravdovým zápalem, jakož i vseobecným osvědčením věrnosti ke mně. Naději se, že loyalný slovenský národ činným a horlivým osvědčí se při ústavním užším připojení Mého království uherského k celistvé državě. Hotov budu vzít i napotom pod svoji ochranu věrný slovenský národ. Ještě jednou pravím: těšilo mne. Povězte to svým rodákům.“

Památná tato slova císařova přijata byla ovšem druhým valným shromážděním s novou bouří jásotu.

Ale i hr. Forgach na slovenské oslovení poselstva odvětil rovněž krásně a významně po slovensku! —

Hned prvý rok svého trvání Matice začala podporovati chudé slovenské studující a podpory tyto, později hojnější, nevypustila téměř víc z programu, vzdor tomu, že jí i v tom se strany vlády na čas překážky činěny byly. Alumnea kat. gymnasia v Báňské Bystřici a evang. gymnasia ve Velké Revúci těšila se podpoře Matice po celou řadu let. (Ročně věnováno každému 200 zl.)

Prací Matice t. r. bylo dále kromě hospodařiti a rozmnožovati sbírky a peníze i vydávati „Letopis“, přípravy k vydávání kalendáře, posuzovati docházející rukopisy, sbírati a pořádati lexikální materiál, vypsání ceny 300 zl. za nejlepší práci dramatickou, stáhnouti jednotlivé fondy na pomníky slovenských národovců, sblížiti se všemi slovanskými literárními spolky výměnou spisů a členstvím, zříditi matičný orgán, jímž zvoleny „Pešťbudínské Vedomosti“ a které ročně odměňovány 200 zl., zříditi mat. knihkupectví u E. Krčméryho v B. Bystřici, ustáliti spisovnou slovenčinu se zřetelem k nejbližším příbuzným nářečím slovanským, vypsání ceny na životopis Ludevíta Štúra, jejž později uvolil se napsati dr. J. M. Hurban^[56], přípravy k vydávání spisů pro lid, poskytování půjček z peněz matičných, získání celé knihovny Hamuljákovy a Rešetkovy se sbírkami téhož, podporování vydavatelů spisů slovenských i mimo Matici, přípravy k pořízení knih učebných, z nichž vydány E. Černého Slovenské čítanky, vypsaní ceny 300 dukátů na trojdílný slovník kapesní (slovensko-německo-maďarský), pokračování ve sbírkách na pomníky Hamuljákův, Štúrův, Holubyho a Šuleka, žádost o zřízení právnické akademie slovenské v B. Bystřici a o zřízení hospodářského ústavu na Slovensku a t. d.

Památná jsou slova a příkladná našim duchovním, kterými zahájil kmet biskup Moyses r. t. (3. srpna 1864) druhé valné shromáždění Matice Slovenské, a jimiž vyhlásil za horšího nevěrců toho, kdo se o svůj národ nestará, a pokračoval: „Nouze našeho ubohého národa je nevyslovna; potřeby jeho jsou nesčíslny; tu tedy mysl upřímná a shodná, účinkování všestranné a napjetí nepřetržité požaduje se, aby se toliká nouze zamezila, aby ne toliké bídě odpomohlo, aby jeden celý národ ze sna smrti duševné k čilému, člověka důstojnému životu vzkřísiti se mohl, což kdyby se hrozným osudem státi nemělo, žádoucněji by bylo, aby všemohoucí Bůh bědný náš národ s obličeje země vyhladil, než abychom po tisícileté duševné porobě ješté i budoucně v podobném otroctvě sobě i celému člověčenstvu na potupu živořili!“… Tak promluvil pravý kněz lidu a řeč jeho letěla od úst k ústům a budila zmrtvělé k vědomí a sebe poznání.^[57]

V roce druhém (1864 — 1865) pokračováno čile v pracích započatých, začato dále se sbírkami na „slovenskou svetlici“ v budově domu, který stavěl Turč. Sv. Martin, vydány některé spisy a jiné objednány, provedena organisace pomocí povolených vládou jednatelů matičních, dram. práce Grajchmannova „Kto zaplatí kabanicu“ poctěna accesitem, převzaty některé spisy do matič. skladu, pořádána lotterie ve prospěch Matice, přijata sbírka z Turce na pomník Kollárův atd.

V roce třetím (1865 — 1866) podporováni již i spisovatelé slovenští (tak na př. Sládkovič odměněn za sestavení „Akt slovenského národního shromáždění v T. Sv. Martině v dnech 6. a 7. června 1861“ 400 zl.), dvorana matiční ozdobena připomenutými již obrazy slovenského malíře P. Bohúně a jiných, vydávány spisy školní, kterým se dostalo úředního schválení, sbírána slovenská pořekadla, přísloví atd., vysláni do Záhřeba k slavnosti Zrínského dr. Hurban a Juraj Slota, zvláštní deputací vyslovena císaři — po válce prusko-rakouské — oddanosť, domáháno se dále podpory zemské, vypisovány ceny atd.

Čtvrtý rok (1866 — 1867) přesídlil prvý náměstek předsedův Pauliny-Tóth z Uh. Skalice do Turč. Sv. Martina, přejal redakci „Letopisu“ a „Nár. kalendára“, jakož i obstarával tisk spisů matičních, začež přiřknuta mu odměna 600 zl. Do „Letopisu“ pojímány nyní i práce vědecké. Dionýs Štúr vyzván, aby zhotovil mapu Uherska, zejména Horního, a Matici podal pojednání svá o něm, totiž výzkumy geologické, chemické a mineralogické, jakož i sbíral přírodniny pro Matici (za přiměřenou odměnu). Připravováno více spisů k tisku (na př. G. H. Šmídův „Analitický klúč k rostlinopisu“) a některé vydány. (Za tři léta poslední věnovala Matice na literaturu přes 10.000 zl.). Roku toho přikročeno i k sbírkám na matiční dům.

Rok pátý (1867 — 1868) obdařen sklad knih Matice 542 výt. spisů Hodžových, udělen accesit veselohře „Pravda“ od S. Ormisa, Klemensovi svěřeno obkreslení a odlití do sádry některých starožitností slovenských, vydání na spisy nákladem Matice vydané vzrostla na 20.000 zl., krom toho uděleno na podpory spisovatelů atd. asi 6000 zl. (za posled. pět let). Pokladník T. Červen sám věnoval na dům matiční 1000 zl., dále objednávány spisy školní se zřetelem k nastávající reformě škol, sestaveny literární odbory (již připomenuté) a zhotoven pro ně návod, dle něhož se při posuzování rukopisů říditi měly. (Zeměpanský komisař zastavil však činnosť jejich, žeť prý jsou doplňováním stanov a ne jich prováděním!)

V roce šestém (1868 — 1869) zrušen ministerstvem zákaz vládního komisaře, odbory vstoupily tudíž v život. Roku toho — tedy dosti brzy po vydání vlády Maďarům! — počato již s utiskováním Matice. Odbývaly se náhodou v Turč. Sv. Martině volby, a to se ví! v Uhrách se volby bez vojska neobejdou. Dne 13. března 1869 ubytováno bylo v dvoraně Matice 94 mužů, čímž dáno heslo k podezřívání Matice, že koná politické agitace a pěstuje „panslavismus“. Všecky žádosti, aby vojsko toto odstraněno bylo, zůstaly marny až konečně k zakročení Paulinyho-Tótha v poslanecké sněmovně vojsko odvoláno (29. června 1869)! Ba vláda zakázala tehdy i svolané mimořádné shromáždění, které se raditi mělo o zřízení Musea!

Valné shromáždění toho roku (4. srpna 1869) sešlo se tedy s trpkými pocity; ale nejen trpkými, nýbrž i s bolestnými, neboť otce Slovenska, biskupa Moysesa nebylo více! V obou kostelích konány smuteční obřady, obraz Moysesův v dvoraně matiční zastřen černým závojem, národ slovenský zakvílel „pohrobní dumou“ Sládkovičovou, truchlořečí Sasinkovou. Ba i Slováci na dolní zemi projevili bolesť svou nad ztrátou šlechetného mecéna slovenského dojemnými slovy… Stolec předsednický Matice zůstal rok neobsazen a zastřen jako obraz zvěčnělého.

Roku toho stal se opatrovníkem sbírek matičních a tajemníkem ústavu Fr. V. Sasinek. Pro sbírky hlavně zakoupen městský dům sv. martinský a zahrada sousední.^[58] Podniknuty nové sbírky (někde dům od domu) a ve valném shromáždění upsáno hned 3852 zlat. Sbírky řídil opět Francisci.

Lid podělen byl některými spisky matičními.

Jak se poměry změnily, patrno už i z toho, že druhdy chodívalo se pro zeměpanského komisaře s ceremoniemi, tentokráte však valné shromáždění usneslo se, aby vláda požádána byla, by svého komisaře do schůzí matičních neposýlala, poněvadž ustanovení takové je zbytkem absolutismu.

Sedmý rok (1869 — 1870) je památen i tím, že v Turč. Sv. Martině zřízena akciová knihtiskárna. V našich poměrech nebylo by to ani událostí, ale pro Slovensko měla tato knihtiskárna význam veliký. Až dosud tištěny knihy matičné ve Vídni, v Praze, v B. Bystřici, v Uh. Skalici a jinde, zřízením knihtiskárny v sídle Matice uvedena i činnosť této do hbitějšího proudu. Do Turč. Sv. Martina přesídlily pak „Nár. Noviny“, „Orol“ a „Hlásnik“.

Tklivým humorem uvítal tuto knihtiskárnu Jan Botto, pěje:

Co se nám při Matici nelíbilo, jest, že měla zásadu nevydávati poesie žijících spisovatelů. Tak sám Sládkovič nedočkal se vydání svých sebraných básní a spokojiti se musil odměnou „za své služby“. Ale pozdě bycha honit! Mnohými skvosty mohla býti obohacena literatura slovenská, mnohými, kterých juž těžko bude sbírat! A jakého povzbuzení k další práci bylo by se dostalo básníkům slovenským!

Téhož roku stihla Matici nová bolestná rána. Zemřel v Těšíně mučedník M. M. Hodža, vyobcovaný ze svého Slovenska!

V těch letech neměla juž Matice ustláno na růžích! Než — přes to pracovala nehledíc na pravo na levo dále, zařizovala své museum, vydávala spisky pro lid, accesitem poctila D. Laučekovu smutnohru „Úklad a matka“, jednala o koupi knihovny Hodžovy (což však nedojednala!).

Pronásledování se strany Maďarů se stále množila. Dr. Hurban (r. 1869.) uvězněn.

Žádosť Paulinyho o podporu pro Matici Slovenskou sněmem uherským zamítnuta (101 hlasy proti 87)! Matice prohlašována za spolek buřičský! Uherské ministerstvo vyzvalo ji, aby se vzdala všeho práva na odkázáné jí dědictví Moysesovo; když tak Matice neučinila, vedena pře, již ovšem Matice prohrála!

Osmý rok (1870 — 1871) ztratila Matice Jana Palárika a Jana Kalinčáka. Vydány opět některé spisy (viz napřed dotyčný jich seznam!) a jednáno s Michalem Mudroněm o vydání právnického názvosloví, jakož i spisů Kuzmányho a básní Janka Krále, než bohužel! dosud rozptýlených mezi jeho přáteli a známými.

Matici nebyla vládou ani prominuta daň z koupě domu pro museum, jehož sbírky knih dostoupily čísla 5776, mincí 4970.

V devátém roce (1871 — 1872) přikročeno k vydávání „Archivu starých česko-slovenských listin“ atd. redakcí Sasinkovou. Konány dále přípravy k postavení pomníku Lud. Štúra v Modře. „Skladba jazyka slovenského“ od M. Hattaly rozdána mezi lid. J. K. Viktorínem opatřený pomník básníka Jana Hollého odevzdán v majetek Matice. Postaven pomník M. Hamuljákovi v Námestově. Připraveny do tisku spisky pro lid: Andreje Kmeťa „Hospodár na Slovensku“, Jana Čajdy a Št. Závodníka „Včelár na Slovensku“ a j. Zakoupeny (za 500 zl.) od vdovy Sládkovičovy práva na vydání Sládkovičových všelikých spisův a poesií. Listy a rukopisy téhož pečlivě sbírány.

Desáté valné shromáždění sešlo se téhož roku v T. Sv. Martině (7. srpna 1872) za dojmu smrti Andreje Sládkoviče († 20. dubna 1872). Památka jeho oslavena řečí Francisciho, životopisem A. Pietra a básní Bachátovou.

Toho roku ztratila Matice, ne sice smrtí, druhdy činného svého dělníka M. Chrástka.

V Těšíně odhalen Hodžův pomník (8. srpna 1872). Matici zastupoval tam dr. J. M. Hurban. Sbírky na matiční dům dostoupily 15.430 zl. 80 kr. Opatřovány opisy česko-slovenských starých listin z musea v Pešti. Zemřelý bodrý národovec slovenský M. Tamaškovič, měšťan trnavský, učinil Matici svým hlavním dědicem.

Pauliny-Tóth byl přinucen vystoupiti v „Nár. Nov.“ proti osočovatelům Matice Slovenské. — Na žádosť této, aby ministerstvo osvěty darovalo jí z musea v Pešti časem některé duplikáty, odpověděno vyhýbavě.

Uváděna v pořádek knihovna, která dosáhla čísla asi 8000. Téhož roku (1872) bylo uloženo u soukromých dlužníků 60.652 zl. 57 kr., v ústavech a cenných papírech ostatek 21.319 zl. 33 kr.

Řeč Francisciho o Sládkovičovi a báseň Bachátova, témuž věnovaná, vydány tiskem.

Rok desátý a jedenáctý (1872 — 1874).^[59] Připraveno k tisku historické dílo Št. Hýroše „Zámok Lykava a jeho páni“, který však vyšel až po rozpuštění Matice.

Poněvadž v osočování Matice v maďarských listech neustáváno, vypracováno bylo vládě „promemoria“. Odpověď ministerstva Matici uspokojila.

Na pomník Sládkovičův počaty sbírky. Odbor pro vydávání spisů pro lid zřídil se za předsednictví Mikuláše Ferienčika ze spisovatelů: P. Dobšinského, A. Kmeťa, Jana Kadavého, Ambra Pietra. Zakročeno o vydání fondu, uloženého r. 1860. J. K. Viktorínem pod jménem „Lipový věnec“ v Matici České k tomu účelu, aby vydán byl Matici Slovenské (vznikne-li taková) po desíti letech jejího trvání.

Do Prahy k slavnosti 100-leté památky narozenin Jungmannových (1873) vysláni Pauliny-Tóth a Pavel Mudroň. Básně M. Tamaškovičovy dány do tisku. Ucházeno se o rukopisy Lud. Želly a o jeho sbírku numismatickou. Osmdesátiletý kmet Tom. Červen, pokladník Matice Slovenské od jejího vzniku, resignoval pro svůj vysoký věk.

Pro lid vydány dva spisky.

V době té stihlo Matici nové neštěstí. R. 1873. 21. července zemřel J. K. Viktorín a 10. srpna téhož roku Petr Z. Hostinský. — V březnu r. 1874. postižena byla i ztrátou jinou. Museum její, totiž sbírky mincí navštíveny byly krádeží. Zmizeloť 94 zlatých mincí, velká záslužná medallie, dva prsteny, 103 stříbrných dvojzlatníků, 22 zlatníků, 7 rublů, 80 pamětních penízů, 15 tolarů a veliký počet rozličných menších peněz atd. Hodnota realná mincí těch páčila se na 2000 zl. Na vypátrání škůdce, dle domnění maďarony najatého, vypsána trojí cena. —

Příští valné shromáždění Matice Slovenské svoláno býti mělo na 4. srpna 1875. Ale nesešlo se více!

Již r. 1874. dne 29. prosince navštívil Matici chef uherské policie Lud. Jekelfalussy a vzal s sebou všecky protokoly a účty do Pešti za příčinou studování, kterak by se měla Matice napadnouti, aby byl důvod na její rozpuštění. Ačkoliv do polovice února r. 1875. inkvisice Matice Slovenské nezačala, bylo již 5. února téhož roku ve schůzi uher. ministerstva zrušení Matice dekretováno. (Schůze zakázány jí teprve 18. února 1875.) Bez všelikého vyšetřování zavřeny sbírky matičné, peníze sebrány do státní pokladny, do budovy Matice usídlen okresní soud a dozor na vše svěřen vládnímu komisaři, jemuž vyměřena roční odměna 600 zl. —

Ostatně zrušení Matice nepřišlo tak náhle, jakby se čtenáři zdálo! Štvanice proti Slovákům dostoupily svého vrcholu již r. 1873. Zavřena té doby i tři samostatné slovenská gymnasia ve Velké Revúci (dějiny jeho viz v Slovesnosti, red. Sasinkem a Radlinským 1874), 4. září roku 1874. v Klášteře pod Zniovem a 30. ledna r. 1875. v Turč. Sv. Martině.

Kterak se vše to sběhlo? Čím se vlastně ústavy tyto provinily?

Kongregace, dne 15. dubna r. 1874. do Zvolena sbubnovaná, udávala za důvod své žádosti, aby byly slovenské ústavy zrušeny, jich „panslávského, vlastizradného ducha“, obvyklá to kukle Maďarů, pod níž vraždí nemaďarské národnosti za bílého dne! Minister kultu nařídil superintendentům Gedulymu a Czékusovi, aby „ducha“ tohto vyšetřili a zprávu mu podali. Geduly odepřel tvrdě, že při kanonické visitaci v Turč. Sv. Martině nalezl vše v pořádku. Známy maďaron Czékus pak 15. května šel inkvirovat do Velké Revúce. Po té navrhl distriktuálnímu konventu potiskému, aby odňal podopru tomuto gymnasiu a o jeho zrušení se zasadil. Zatím do Kláštera vyslán opat Bartoň, který se však o gymnasiu vyslovil velmi pochvalně. Ministr Trefort počal tedy vyjednávati s patronátem, aby gymnasium klášterské přešlo do státní správy. Svolán konvent patronů, který chtěl k tomu svoliti za těchto podmínek. 1. aby zůstalo gymnasium katolickým, 2. slovenským, 3. aby nad veškerými fondy rozhodovali patroni a 4. aby celý dosavadní sbor professorský na gymnasiu byl ponechán. —

Sám Ipolyi-Stummer navštíviv klášterské gymnasium, byl pokrokem žactva tak překvapen, že hned v ústavě vyhotoviti dal listinu, jíž se zavázal gymnasium i alumneum ročně 100 zl. podporovati. Současně slíbil vymoci ústavu i právo veřejnosti, kterémuž slibu též dostál. Vláda marně hledala příčinu, pro niž by gymnasium mohla zrušiti. Nevěda si rady, nařídil min. Trefort 21. září, aby gymnasium klášterské bylo proto zavřeno, poněvadž prý budova gymnasijní jest ještě vlhka! Jeden přítel Klášterčan dodává v soukromém listě k nám: „Někteří byli z prázdnin juž dorazili, jiných celé družiny byly na cestě, vždyť jen do alumnea bylo t. r. přijato 108 šuhajců. Zatím šlo všecko jinak; neboť zvěsť o zavření gymnasia rozletěla se rychlostí blesku a vnikla i do té nejodlehlejší dědiny. Zalkala chudoba, zalkal i Klášter! Věčně památna v historii klášterského gymnasia zůstanou slova, která po druhé inkvisici pověděl státní sekretář Trnavky professorskému sboru 11. června: „Těší mě, pánové, že musím vám zalichotit, že takého gymnasia, jako je vaše, není ani v čistě maďarských městech. Povím to i panu ministrovi, a bude-li třeba, též na sněme budu zastávati toto svoje přesvědčení!“

Asiatismus triumfoval! Bohaté učebné prostředky a rozličné školské náčiní skonfiskovali a před třemi lety (r. 1880.) ve veřejné dražbě prodali! V budově úřaduje okresní soud a žalařují se zločinci a provinilci; než v ústech lidu je ona vždy jen — gymnasiem…“

Proti evang. gymnasiu ve Velké Revúci zatím takto pokračováno: Czékusův návrh v distrikt. konventě ev. (30. července), aby tento vymohl zrušení revúckého gymnasia, prošel při rovnosti hlasů rozhodnutím navrhovatele Czékusa! Po té 12. srpna zasedal ev. konvent v Dol. Kubíně, který projevil souhlas s jednáním Gedulyho, ale nad počínáním Czékusovým vyslovil politování. Usnešeno jednohlasně, aby na generálním konventě hlasovalo se proti návrhu potiskému; ale již před generál. konventem uveřejnil vládní „Közlöny“, že na základě nejvyššího rozhodnutí ze dne 20. září rozpouští se vyšší gymnasium a učitelská průpravna ve Velké Revúci! Zakladatelům ponecháno právo, naložiti s fondy po své vůli. Kurátor jmění revúckého gymnasia, nějaký Mihályik, počal v budově strašně řádit; do školních místnosti dal nasypat bramborů, sklepy pronajal židovi na kořalku a 18. října pořádal pro revúcké Maďary a maďarony ve velké síni gymnasijní slavnou orgii…

Generální konvent v Pešti nařídil (od 1. — 3. září) i přísné vyšetřování proti evang. gymnasiu v Turč. Sv. Martině. Dne 3. listop. vyslána vládní komise s předsedou Dezsöffym do Martina, ale nenalezši nic závadného, lichotivě se o gymnasii tom vyslovila. Vědouce však patronové^[60] gymnasia, co se stane, svolali již 15. listopadu do Martina konvent, jímž mimo jiné ustanoveno, aby bylo všem professorům v případě rozpuštění gymnasia martinského vyplaceno služné na dvě léta. K tomu účelu složeno ihned 5400 zl. Dne 30. prosince r. 1874. bylo gymnasium martinské opravdu bez udání příčiny zrušeno!

Zničeny tedy libovůlí vlády v t. zv. státě svobody ústavy, které si chudý, ale obětavý lid slovenský sám vydržoval. Rozumí se, že z ostatních ústavů středních, kdež dopřáváno druhdy slovenčině nějakého práva (jako v B. Bystřici, Modře a j.), tato brzy byla vypuzena. A přece zákon o národní rovnoprávnosti (§. 17. — 19.) z r. 1868. praví — jaká to ironie! — poněvadž prý též „státu je hlavní úlohou, aby veřejná výučba prospěšnou byla všeobecné vzdělanosti a blahobytu, je povinen ministr kultu a osvěty dle možnosti o to dbáti při státních zemských školách, aby se občané kterékoliv národnosti, tam, kde ve velkém počtě pohromadě sídlí, v blízkosti jimi obývaného okrsku ve své mateřské řeči mohli učiti, až potud, odkud se vyšší akademické učení začíná“. Ba čl. 18. nařizuje, „aby na takých místech, kde na státních středních nebo vyšších školách více než jedna řeč existuje, pro každou z těch řečí zřídilo se učiliště pro řeč a literaturu“. Konečně čl. 19. výslovně praví: „Na zemské universitě je vyučovací řečí maďarština; naproti tomu však pro řeči v zemi existující a pro jejich literaturu, pokud ještě učiliště neexistují, taková ustálena býti mají.“

Ale na místě toho nasypáno po slovenských dědinách rozličných „polgárek“, maďarských to „Šulvereinšulí“.

Ale vraťme se již k rozpuštění Matice Slovenské. Není nezajímavo seznati důvody, které přiměly p. Tiszu, t. č. předsedu ministerstva v Uhrách, v té zemi „zúrodňující“ svobody (!), aby ubil tento čistě vědecký, literární ústav. Zde zase poslouží nám Pauliny-Tóth (viz úvod k jeho „Slov. bájesloví“, 1876), kterýž asi píše:

Císař povolil Matici 21. srpna 1862, předseda ministerstva uherského Koloman Tisza 12. listopadu 1875 č. 4873 ji zrušil a dal majetek její sebrat. Sama knihovna ceněna byla výše 20.000 zl., značná to sbírka darů! (Matice na knihovnu svou nevydala více 1000 zl.) Zrušení Matice stalo se bez všelikého vyšetřování. V „orteli“ se praví:

1. „Poněvadž Matice Slovenská svému v čl. 1. stanov vytknutému cíli, pěstování slovenské literatury a krásných umění, jakž se to z jejích zápisníků valných a výborových shromáždění, z veškerých od ní vydaných spisův a z jejích účtův ukázalo, vůbec neodpovídala, ba ani jen sblížiti se tomuto svému cíli se nevysnažovala!“

Kolik slov, tolik nepravdy. Čtenáři již jsme pověděli, co všecko Matice vydala z literatury, kterak spisovatele podporovala, rukopisy sbírala, accesity udělovala, ba i vydáním díla „Nauka súhlasu“ hudbu pěstovala. (Sem náleží i sbírání a vydávání v „Sborníku“ písní národních s nápěvy). Pěstovalať však i malbu. Sekvestrující komise jen ve dvoraně Matice skonfiškovala 17 olejových obrazů, z nichž asi třetina na útraty Matice objednána byla. I na cestu do Italie pomohla vypraviti chudého malíře (J. Temnáka). V sekvestrovaném museu stojí dále dvě práce chvalně známého pešťského sochaře Dunajevského. Mezi sebranými penězi jest i 3364 zl. 12 kr. určených ku vystavení pomníků výteč. spisovatelům. Mezi konfiskovanými rukopisy (!) jest výborný spis L. Reusův o stavitelství atd.

Pauliny dále píše: „Ostatně pěstování literatury a umění nebylo dle čl. 1. stanov prvým, ale druhým účelem; neboť cílem Matice bylo, budit mravní a umnou vzdělanosť v členech slovenského národa, a napomáhat jeho blahobytu a zvelebení. A co se týče toho, vykonala Matice za krátký čas svého trvání mnoho. (Vlastní vydatná jejíť činnosť počíná teprve r. 1869. a končí r. 1874). Dále Matice udělila podpor za pět let 1863 — 1867 studujícím atd. 3920 zl. Vydávala kromě spisů pro lid i prostonárod. knihovnu, již však po dvou svazcích zarazilo rozpuštění Matice. Celkem vydala Matice asi za 10 let 42 rozličných větších menších spisů, z nichž mnohé i za hranicemi došly uznání!“…

V „orteli“ se dále praví: „poněvadž Matice Slovenská — třebas dle čl. 2. stanov státní záležitosti vyloučeny byly z kruhu jejího působení — přece jménem spolku a pod jeho firmou účinkovala při vlasti protivné slovanské propagandě, jakožto při pobuřující politické straně. Její literární působení bylo prý úplně politickým a namířeným, aby se sfalšoval dějepis vlasti (!), ba ještě i v knihách od ní vydaných rozšiřováno bylo protivlastenecké (rozuměj protimaďarské!) bludné učení“.

Toť na pohled hrozná obvina. Těžkých zločinů dopustila se tedy Slovenská Matice! Uvádíme hned do slova některé: K slavnosti uherského hrdiny Mikuláše Zrínskěho v Záhřebě, k oslavě památky Jungmannovy v Praze a k otevření university císaře Františka Jozefa v Záhřebě vyslala Matice své zástupce! Krom toho opovážila se Matice několikkrát projeviti oddanosť k dynastii! To byly ty najvětší zločiny její! Pauliny-Tóth dále píše: „Maďarům je ovšem i slovenský slabikář protivlasteneckým, oni i slovenský otčenáš vyhlašují za panslavistickou konspiraci! Vláda měla však při všech valných shromážděních své komisaře, kteří nic podobného nepozorovali, dostávala opisy všech zápisníků, které se krom toho tiskem vydávaly, mohla, kdyby byla v nich něco shledala, co se jí nelíbilo, zakázati to, jako zakázala i pouhou výborovou schůzi dne 20. ledna 1875!“

Co se týče toho „falšování“ dějepisu, praví Pauliny: „Otázky v spisech Maticí vydaných historiky projednávané jsou kritické, na základě hodnověrných pramenů osnované objasňování událostí, které se děly v Uhrách před 1000 lety. Toť dovoleno v celém civilisovaném světě. Avšak i ty mohla vláda zakázat! Praví se dále, že ve školních knihách Maticí vydaných bylo protivlastenecké bludné učení. Matice vydala všeho všudy tré školních knih: Hattalovu Mluvnici, Čulenovu Počtovedu a Černého dvousvazkovou Čítanku. Tato byla vládou schválena (I. díl 13. 11. 1864 č. 90.335, II. díl 12. 12. 1865 č. 94.771) a na král. uherská gymnasia co učebná kniha zavedena. Do grammatiky a počtovědy zapřísti však protivlastenecké agitace, je přece snad jen nemožno!“

Aby ještě nějakou výtku pan Tisza učiniti mohl, praví ve svém „ortelu“, že „i majetek spolku vzhledem na ustanovení stanov a jmenovitě čl. 29. a 32. byl nepravidelně spravován“.

Čl. 29. zní: „Na základinu (základní fond) Slovenské Matice obětované peníze vydati se nesmějí; ale má se založiti z nich základina Matice a jen úroky z této a krom toho jiné nepravidelné příspěvky a z prodeje knih a umělec. výtvorů stržené peníze upotřebiti se mohou k zapravení běžných vydání; mimo to ponechává se výboru v tom případě, roznmoží-li se nepravidelné příjmy, abych z těch jednu čásť čas po čase přirážel k základině.“

Čl. 32. zní: „Dokud se majetek a důchody Matice Slovenské dostatečně nerozmnoží a neustálí, jsou všecky úřady bezplatné.“

Obou těchto článků, jakž zápisníky dokázáno, bylo šetřeno. Některé úřady matičné byly sice později honorovány, ale teprve tehdy, když majetek Matice dostatečně vzrostl, zejména když dostoupilo jmění výše 60.000 zl.!

Zdá se jen, že nebylo činěno rozdílu mezi jměním základním, t. j. nevydajným a výdajným (dle čl. 29.), totiž rozdílu formálního; neboť ve skutečnosti nepřekračovalo vydání úroky ze základiny matičné a výtěžek ze spisů Maticí vydaných, chceme-li totiž veškeré Matici věnované peníze považovati za základní fond. O tom však ve stanovách ničeho nestojí, a nebylo-li tedy skládáno příspěvků přímo na základinu Matice, měl výbor právo vydati třebas celé jmění!

Hle, jak vážné důvody pohnuly pana Tiszu k rozpuštění Matice!

Dne 15. prosince r. 1875. odpověděl týž předseda ministerstva k interpellaci Svetozára Miletiče v poslanecké sněmovně, proč byla Matice Slovenská rozpuštěna, památnými těmito důvody:

1. že prý není pravda, že Matice Slovenská až posud bez všeliké výčitky byla účinkovala, poněvadž zvěčnělý baron Eötvös ještě r. 1868. nucen byl z jejího vydání 2 knihy učebné co protivlastenecké ze škol vypudit; r. 1874. však do podobného „položení“ přišel nynější min. výučby.

„Co se týče Eötvöse,“ praví Pauliny, „že ze státních gymnasií vyloučil Čítanku Černého, dříve povolenou, je pravda, ale není pravda, že r. 1874. do podobného „položení“ přišel Trefort; neboť kromě té Čítanky jiná kniha ze škol vyloučena nebyla. A při vyhoštění Čítanky Eötvösem ani pokárána, ba ani zpravena Matice nebyla!“

2. „Že tento spolek téměř od svého trvání nic jiného nerobil, než snažil se sloužiti jistému směru, a to politickému, který je po celém širém světě známý jako směr „panslávský“; jeho vydáním vyšly jmenované školské příruční knihy.“

„Tedy hlavním důvodem“, odpovídá Pauliny, „panslávského působení Matice bylo vydání Černého Čítanky, kterou kr. uher. náměstnická rada r. 1861. schválila a baron Eötvös za tři roky pak zakázal. To by tedy ta kr. rada byla musila býti sama panslávskou!“

3. „Že dále figurují dějepisné články, které jsou jen překrucování dějepisu a představování maďarského živlu v nejhnusnější barvě, z čehož následuje, aby Slované, kteří převýšují maďarský živel, vysvobodit se snažili z maďarského panstva.“

Co se toho týče, učinili by tak po svém přirozeném lidském právu. Že dějepisná pravda Maďarům však nevoní, toť známo již po celém světě!

4. „Že v srpnu r. 1867., když přišli do Matice dva horvatští cestovatelé, přivítáni byli jako tací, kteří přišli pomáhati „panslávské“ agitaci v Uhersku; tak byli otevřeným náručím od Matice přijati!“

I zde je pravda poličkována! Ze Sriemu cestovali dva faráři, stavili se náhodou v Martině, když bylo valné shromáždění Matice, a přihlásili se za členy. Jeden z nich byl docela rodák žilinský!

5. „Roku 1874. při otevření záhřebské university vyslanstvo Matice vyslovilo se, že ,panslávi‘ universitu záhřebskou i za svou považují a prý nadějí se, že i uherským ,panslávům‘ svitnou lepší časy, a dále vyslovilo, že i uher. ,panslávi‘ nemohou se chlubit vlastní vlastí, poněvadž zažívati musejí trpké ovoce maďarské svobody.“

„Čulenova řeč, kterou pověděl v Záhřebe, hned potom vyšla v ,Nár. Nov.‘ (1864) a jak známo, jednala o výučbě mládeže v řeči mateřské,“ praví Pauliny. Ostatně kdyby i do slova byla zněla tak, jak Tisza připomíná, byla by oprávněna.

6. „Matice hned z počátku dosti značnou čásť svého důchodu obrátila na stipendia; kdež prý ti, kdož správě Matice na blízku stáli, nevelmi zapomněli na své děti!“

Pauliny s opovržením odmítá toto podezříváni. Udělování stipendií na základě stanov (§ 31.) bylo i minist. nařízením 14. pros. 1868 schváleno.

8. „Vůbec prý dle listin vyšetřování 14.000 zl. to činí, co z příjmů Matice, mající přes 70 tisíc zl. jmění, proti stanovám se vydalo.“

Opět nepravda. Vyšetřování v té věci zavedeno nebylo, leda jen tiché policejní!

9. „Majetek Matice jest prý částečně pro lehkomyslné uložení v nebezpečí.“

Pauliny odpovídá: „Půjčky povoloval výbor, a Matice žádné škody ještě neutrpěla, což jinde bývá na denním pořádku!“

10. „Mlčel jsem o smlouvách, které uzavírali s těmi, kdož proti stanovám dostávali stipendia, a ve kterých se zavázali, že v celém životě budou se vystříhati spolupůsobení s nepřáteli, čili Maďary.“

Pauliny tvrzení to prohlašuje za čiré osočování. Stipendisté už po 15. prosinci 1875., po řeči Tiszově, nabídli se přísahou z nepravdy ho usvědčit.

11. „Zákaz účinkování Matice, odsouzení ,panslávského‘ směru, nebolí ten 2milionový lid, který tam bydlí: to bolí jen ty lidi, kteří pro své ctižádostivé, sobecké a špinavé cíle chtějí lid ten podvésti!“

A tak pan Tisza, jen (!) aby zachránil práva dárcův a členů Matice, za potřebné uznal, tuto rozpustit a majetek skonfiskovat!

Rozumí se, že tím porušil schválené stanovy Matice Slovenské sám nejvíce; neboť nerespektoval čl. 12. a 34., podle kterých jakýmkoliv jménem pojmenované jmění Matice, kdyby tato z jakýchkoli příčin přestala, zůstati má výlučným jměním slovenského národa, které ani rozdělit ani odcizit nelze.

Hle, osud slovenského národa!

V ubité Matici jeho vykoupala se maďarská panovačnosť jako Bátoryčka v krvi děvčete, aby se stala spanilejší. Dobře ještě, že středověké čáry více nespomáhají…

Avšak Matice Slovenská není ještě dobita. Ještě zbyly v T. Sv. Martině zapečetěné sbírky její, od nichž před devíti lety odevzdán jeden klíč i zástupci Matice, advokátovi Ambru Pivkovi. Po léta bez vědomí tohoto do musea matičného nikdo nevstoupil, ale když stal se podžupanem L. Lehotský, sebral klíče všecky, tedy i ten, který dosud choval zástupce Matice, svázal je dohromady a opatřil pečetí svou i páně Pivkovou, s tím doložením, že to postačí, aby i na příště museum jen společně otvírati mohli.

Ale co se stalo? V dubnu letoš. roku spozoroval zástupce Matice, že jsou dvéře musea otevřeny. Uvnitř „pracoval“ jakýsi Béla Majláth, kustos Széchenyovské bibliotéky v pešťském museu, se svolením prý ministerstva. A redakce „Nár. Novin“ dotvrzuje, že jmenovaný pan odnáší pod paží i balíčky z matičného domu, v němž složeny sbírky dosud neinventované a neodebrané.

Jednání toto, které se ostýcháme nazvati pravým jménem, došlo již náležitého odsouzení v listech jinoslovanských, zejména polských a českých.^[61]

Historii ubití Matice Slovenské a ústavů středních odporučujeme našim pánům poslancům k studování, aby se pro podruhé před celým světem nekompromitovali, vyhlašujíce maďarskou svobodu za „úplnou, opravdovou, konstituční a zúrodňující, jakž se přihodilo i samému bystrému Eduardu Grégrovi nedávno v parlamentě. „Nár. Noviny“ dodávají k tomu mezi jiným: „Ano, u nás, v tejto vlasti tlačovej svobody, slúžny habe čísla slovenských časopisov, ktoré ani nie sú zakázané, ani nie sú odsúděné, ba ani len zažalované!“^[62]

Že za takových asiatských (nelze ani říci: tureckých!) poměrů je kulturní stav Slovenska dosti žalostný, netřeba ani připomínati.

Pověděno již, jak se zachází se slovenskou mládeží ve školách obecných, kdež se maďarština stala učitelkou; pověděno, kterak slovenští mladíci ze středních škol vyháněni jsou do ciziny, aby za nimi vytaženy byly mosty; pověděno, jak otčímsky stará se vláda maďarská o blahobyt slovenského lidu, o rozvoj jeho obchodní a průmyslný. Maďarisace a jen maďarisace na všech stranách, vzdělání lidu poručeno Bohu!

*

Přehlédněme si krátce duševní rozvoj Slovenska, nevelkou tu kapitolu kulturní, plnou pronásledování všech, kdož v ní jsou apoštoly slovenské osvěty, kapitolu, jejíž název vlastně zní: Ubíjení slovenského jazyka, utlačování slovenského národa od prvního nastolení maďarštiny na zemský prestol uherský po naše dni, jakž jsme také celý tento oddíl pojmenovali.

Maďarština nebývala, jak známo, považována za jazyk vzdělaný. Práv veřejných nemělať, vzdělanci mluvili latinsky, úřady úřadovaly latinsky, diplomatickou řečí byla latina, a to již od panování sv. Štěpána, kterýž zavedením latiny do správy zemské hleděl toho dosíci, aby ten nebo onen jazyk nepožíval předností před ostatními jazyky narodností uherských. A tak vládla v Uhrách latina asi sedm století. Teprve za Marie Terezie (1747 — 1780) počala se tlačiti do škol a do úřadů němčina, za císaře Jozefa II. (1780 — 1790) zaujala téměř zcela místo latiny. V dobách těch nebylo žárlivosti mezi národy uherskými. Uvádím jediný malý příklad. V Prešově na evang. gymnasiu zachovávána byla rovnoprávnosť jazyková ve středověku důsledně. Dne 4. října r. 1669. skončen byl školní rok slavnostním provedením tříaktové hry „Papinianus Tetragonos“. Po prvém dějství byla mezihra německá, po druhém maďarská, po třetím slovenská. (Sasinkův „Slov. Let.“, IV., 173.) Teprve povznešení němčiny nad ostatní jazyky uherské spůsobilo žárlivosť mezi jednotlivými národnostmi Uherska.

Přišel r. 1790. a s ním počátky maďarisace. Šlechta maďarská zvedla se za nadvládu svého národa v Uhrách. Již r. 1784. učinila král. uherská rada místodržitelská návrh sněmu, aby „říšská řeč“, totiž němčina, prohlášena byla za úřední řeč v Uhrách. Nebudou prý Maďaři aspoň nuceni učiti se rozličným jazykům uherským, a němčina bude prý jim užitečnější latiny. Stavové uherští hájili tehdy ještě latinu. Sněm uherský r. 1790. — 1791. uzavřel již, aby bylo ve školách vyučováno maďarštině a aby záležitosti zemské v cizí řeči se neprojednávaly. (Adámek. Základy vývoje Maďarův.) Místodržitelství opíralo se sice pokusům zavésti úřadování maďarské, ale již r. 1792. uloženo zákonem veškerému obyvatelstvu učiti se maďarské řeči, bez jejíž známosti neměl na příště nikdo dosazen býti k úřadům veřejným. Dekrety tyto stvrdil sněm r. 1805. Avšak ještě r. 1807. magnáti nepřipustili, aby na sněmu uherském jednáno bylo jazykem maďarským, poněvadž prý by pomaďařením Uher zastaven byl kulturní pokrok… R. 1838. — 1839. prohlásil však již sněm řeč maďarskou za diplomatickou a úřední a nařídil, by se i v těch místech, kdež maďarsky dosud kázáno nebylo, do tří let maďarštinou psaly matriky. Ba vnucena řeč tato i Horvatům. Universita, lycea, gymnasia, parlament, správa župní atd., vše od té doby zmaďařeno. Na sněmě r. 1847. a 1848. magnáti a poslanci uherští prohlásili maďarštinu za jazyk vládnoucí, jenž měl býti do šesti let i ve slovanských školách zaveden. Horvaté opustili sněm… Bouřná léta 1848 — 1849 vyvolala Horvaty, Srby i Slováky proti Maďarům. Než — Maďaři zůstali pány i po katastrofě u Világoše…

Fanatismus, s jakým maďarská šlechta počala prováděti své „kulturní“ poslání v Uhrách, není ani víře podoben. Církev i škola, administrace i soudy, obchod i průmysl, všecko to mělo býti honem zmaďařeno. Jeden radil, aby stolice ex offo prodávaly maďarské knihy; jiný myslil, že by měly v každé obci vrchnosti pořádati veřejné zábavy, kde by dovoleno bylo tancovat jen maďarské tance (!), jen maďarské písně zpívat; jiný opět navrhoval, aby do slovenských měst a dědin vyslány byly husarské pluky, a jiný chtěl uvésti v život zákon, podle něhož směl by míti dům, pole atd. jen ten, kdo se naučí maďarsky, jinak aby platil z každých 100 zl. ročního příjmu l zl. na rozšiřování maďarštiny. (B. Pr. Červenák. „Zrcadlo Slovenska“.)

Šlechta maďarská sama postavila se v řady spisovatelstva. Hr. Št. Szechényi obětoval na sněmu r. 1825. na založení národní akademie uherské 60.000 zl., totiž celý roční důchod ze svých statků. Příkladu jeho následovali jiní, takže do r. 1830. vzrostlo jmění akademie na 450.000 zl. Přepychu takému nemohli ovšem čelíti ostatní nemaďarské národnosti. U nich sbíralo se na vzdělávací ústavy mezi lidem po malých dárcích, řádní členové maďarské akademie skládali však roční příspěvky 300 — 500 zl.! R. 1862. — 1864. postavila šlechta maďarská pro svou akademii v Pešti nádherný palác z vlastních peněz. V tomto umístila obrazárnu knížat Eszterházych, kterou odkoupila země za 1,200.000 zl. Akademie doplněna národním museem, jež založil Fr. Szechényi a pro něž postaven palác v r. 1837. — 45. nákladem 700.000 zl. R. 1838. otevřeno i velké maďarské divadlo, velikými oběťmi země i mecenášů vydržované.

Jak rychle vzrůstala sila Maďarů naproti ubohým národnostem ostatním! Neuvěřitelno a přece pravda, že r. 1857. vydáno více než 880 maďarských knih a časopisů, z nichž deset vycházelo denně.

V letech těch starali se emigranti maďarští i v cizině o svou národnosť. Pulszký organisoval r. 1849. v Londýně jednotu anglických přátel Maďarů, jejíž výbor ve I4ti předních listech anglických referoval o poměrech uherských. Týž Pulszký dopisoval ve věci té i do časopisů vlašských, francouzských, německých, ba i amerických. Rovněž Klapka a j. Maďarům v cizině prospívali seč byli. Oba jmenovaní organisovali zároveň lože svobodných zedníků, kterými šířili protirakouskou politiku.

Diplomem říšské rady z 20. října r. 1860. uznána byla práva historických individualit říše rakouské a obnovena uherská ústava, pokud se srovnávala s jednotou říše. Energický maďarisátor bar. Vay ustanoven kr. kancléřem uherským. R. 1861. prohlásil pak sněm pešťský, že uznává pouze osobní unii zemí koruny uherské s ostatními zeměmi říše rakouské. Po konečné opravě a dalším prostřednictví věhlasného státníka Deáka došlo k vítězství Maďarů, kteréž ohlášeno světu korunovací cís. Františka Jozefa za krále uherského r. 1869. (Adámek.) Parlament r. 1868. sestrojil sice jakýsi národnostní zákon, tento je však, jak praví Sasinek, pro nemaďarské národnosti v Uhrách mrtvolou pod přikrývkou konstituce.

Vedle imposantního hnutí maďarského jeví se hnutí slovenské, hledíme-li k poměrům, v jakých Slováci trvali a trvají, dosti utěšeně. Nebylyť sice sneseny miliony slovenským lidem na ústavy vzdělávací, ale to, co složeno na oltář národní osvěty, ten groš vdovin, má větší cenu, než celý lesklý přepych maďarský, jímž potají lomcoval strach před vymřením…

Pohlédněme nyní na Slovensko samé.

Na Slovensku počal se duch národní opět hýbati za času husitství, které šířilo se v župách slovenských za Jiskry z Brandýsa. Za rotami jeho táhli se i čeští osadníci na Slovensko a za nimi přišli i čeští kněží. Vystěhovalci tito rozmnoženi byli později emigranty bratrskými a bělohorskými. Reformace Lutherova měla tu půdu připravenu. Neopanovala jí sice bez boje, ale rozšířila se přec a zachovala dodnes ve svých obřadech český jazyk biblický. Protireformační rozbroje nepůsobily ovšem na rozvoj Slovenska blaze. Bohužel, šlechta slovenská, již jako každou šlechtu vedl prospěch vlastní, ocitla se v táboře maďarském. Ztráta pro národ slovenský ne nepatrná. —

Nový život na Slovensku začal slovenčinou. Idea ta, vyslovená již Dan. Horčičkou, vzbudila na konci min. století na straně katolické Bernoláka, z jehož školy vyšel i Hollý. Evangelíkům nezbylo pak než připojiti se.

R. 1793. založili A. Bernolák a J. Fándly s mnohými jinými Učené slovenské tovaryšstvo, jehož účelem bylo vydávati a odbírati slovenské knihy. Hlavním sídlem jeho byla Trnava, vedlejší sídla byla i jinde, zejména v Nitře, v Rovném, v B. Bystřici, v Jágru a v Rožnavě. Tovaryšstvo to vydalo hned r. 1793. J. Fándlyho „Compendata Historia Gentis Slavae“ a j. v. spisů.

Začátek učiněn. Po příkladě katolíků, zamýšleli též evangelíci na počátku tohoto století (Hamuliar, Bartholomaeides, S. Čerňanský, M. Godra st., Tablic a j.) utvořiti Spolek literatury slovenské, který však záhy zanikl pro vnitřní nesrovnalosti. Ale již r. 1803. byla přičiněním jich na ev. lyceu v Prešpurku založena kathedra řeči a literatury československé. Za nedlouho po tom, r. 1812. vznikla v okolí báňských měst snahou evangelíků (A. Lovicha, J. Rybaye, J. Holubyho, B. Tablice, J. Seberinyho a j.) Slovenská literární společnosť báňská, která docílila toho, že jazyk československý přednášen byl i na ev. lyceu v B. Štiavnici. (Letopis, I., M. Chrástek.) Vedle jednoty té povstal přičiněním M. Hamuljáka a A. Ottmayera r. 1834. v Pešťbudíně nový akciový spolek milovníkov reči a literatury slovenskej, který počal vydávati almanach „Zoru“ a j. spisy. Účastníky jednoty této byli dále J. Bernolák, J. Herkel, J. Koiš, J. Kollár a dr. M. Szuchányi. Kollár zvolen prvým předsedou. Počet členů rostl rok od roku; přistoupiliť: T. Červen, A. Dědinský, dr. J. Gombár, Št. Greguška, J. Hollý, A. Knapp, K. Kolkovič, Št. Lukič, dr. A. Miklošica, dr. J.Mozor, J. Plank, J. Režný, dr. K. Rumy, J. Stankovič, J. Trabálik a J. Vadányi, jména to většinou již zapomenutá, ačkoli do kulturní historie národa slovenského náležející. Duchovenstvo vyšší juž tehdy ušlechtilé snahy slovenské podporovalo; přispělo jednotě hřivnou svou na příklad devět biskupův a tři kanovníci, zjev ještě dnes u nás ani částečně nemožný. „Zory“ vydány čtyři ročníky, dále vyslány do světa znamenité „Básně Jana Hollého“ (ve 4 sv.) atd. Spolek tento trval přes 10 let a počal se již i starat o vydávání slovenského časopisu, zanikl však, než mohl myšlénku tuto provésti.

Před tím již Hodža, Lud. Štúr, Fejérpataky, Ct. Zoch, Hurban, dr. Guoth, J. Plech, L. Hroboň, J. Bysterský, J. Srenka, Francisci, J. Ondruš a j. starali se o založení „Tatrína“, jehož účelem mělo býti hlavně vydávati knihy a podporovati studující mládež slovenskou. Stanovy rozeslány (1844), i přihlásili se za členy: P. Jozeffy, J. Seberiny, Kuzmány, J. Matúška, A. Brozík, S. Novák, S. Chalupka, J. Sčasný, J. Tučko, A. Caban, T. Červen, J. Galbavý, J. Hlovich, J. Kadavý, J. Lehocký, H. Škultéty, L. Orfanides, M. Sperlák, A. Andreanský, T. Kovalík, E. Čaplovič, D. Janovic, P. Mazúr, J. Plošic, dr. A. Radlinský, J. Čipka, P. Hostinský, Št. Daxner, S. Reuss, J. Kalinčák, Št. Závodník, J. Holček, E. Gerometta, P. Hýroš, J. Urbanovský, K. a S. Štúrové a m. j., jichž jména jsou dnes pýchou Slovenska.

Shromáždění děla se v L. Sv. Mikuláši a v Čachticích. Dříve než byl však spolek tento vzdor několikerým poselstvím do Vídně a do Budína povolen, přišel rok 1848. a s ním — zaniknul „Tatrín“. Za čas kratičkého svého trvání vydal tiskem přece několik spisů: r. 1846. v Prešpurku: L. Štúra Nauku reči slovenskej, r. 1847. v Levoči: M. M. Hodžovo „Dobruo slovo Slovákom, súcim na slovo“, a J. Plecha překlad z H. Zschokkeho „Zlatnica“. Pomáhal dále Bohúňovi při vydání obrazů národních krojů slovenských a podporoval studující mládež.

R. 1848. nastala Slovákům práce jiná. Dříve než se chopili meče, nuceni byli pořádati v slovenských městech schůze lidu, které tlumočily císaři a sněmu uherskému „žádosti slovenského národa“. Dne 10. května r. 1848. přijalo národní shromáždění v L. Sv. Mikuláši tuto žádosť za svou:

Slovenský národ v uherské vlasti procitaje po devítistyletém snu jako pranárod země této, osvědčuje, že svatá země tato, původ a kolébka pověstí o starodávné slávě jeho předků a jeviště, na němž otcové jeho a hrdinové za uherskou zemi krev vylévali, byla mu do nedávna jen macechou, zacházejíc s ním nemilosrdně, poutajíc jeho řeč a národnosť řetězy potupy a zhanobení.

Ale v okamžení svého probuzení chce národ slovenský zapomenouti na století křivdy a hanby své, odpouští svým ujařmitelům, a nic jiného nehýbá jeho rozradovaným srdcem, než svatý zápal lásky a vroucí tužba po zabezpečení svobody, národnosti a země své“ atd. I žádáno: aby se zřídil na základě rovnosti uherských národů jeden všeobecný sněm národů uherských, v němž bude každý národ zastoupen, a zástupce jeho zavázán svojí národní řeči užívati; dále zříditi se mají zvláštní národní sněmy, k tomu cíli třeba vyznačiti meze národopisné, k rokování ve výborech stoličnich má býti připuštěna řeč mateřská. Školy buďtež dokonale zřízeny, a to nejen národní, počátečné, ale i realné, měšťanské, dívčí, učitelské a kněžské, jakož i literární vyšší, jmenovitě: gymnasia, lycea, akademie, ústav polytechnický a jedna universita slovenská.

Ústavy vyšší mají opatřeny býti kathedrami řeči národa druhého, totiž slovenské maďarského, maďarské slovenského. Jeden národ nemá panovati druhému; národ slovenský žádá, aby mohl svou národnosť označovati i svou červeno-bílou barvou. Vůdcové gardy slovenské buďtež Slováci, velení buď slovenské. Žádný zrádce slovenského národa nebuď na dále připuštěn anebo ponechán v úřadech slovenských. Svoboda tisku, vydávání časopisů bez kaucí, svoboda spolčování a osobní bezpečnosť buďtež zaručeny. Lidem, kteří byli o majetek připraveni, budiž tento navrácen. Polákům budiž poskytnuta stejná svoboda jako národům jiným, atd. Žádosti tyto, i jinde opětované — neměly ovšem úspěchu.

Ani po katastrofě világošské nebyla udělena Slovákům rovnoprávnosť. Za úředníky dosazování cizinci, hlavně Němci, ústavy školské němčeny, zkrátka začalo pracovat opět na čas zastavené jozefinské kolo. Velké Revúci na př. r. 1853. bylo překáženo v založení samostatné slovenské ev. realky. Město toto uzavřelo totiž věnovati na ústav takový základní kapitál 24.000 zl. a okolní obce slíbily ústav krom toho podporovati. Vláda žádala však, aby jí samé, resp. straně katolické, vyhraženo bylo právo ustanoviti professory. Nikdo nebyl na pochybách, jací by to lidé byli! Město ovšem s výminkou touto spokojeno nebylo. I žádáno dále, aby vyučovací řečí na realce té byla — němčina! Rozumí se, že z realky ihned sešlo. Takové jsou kulturní poměry na Slovensku! Maďaři netajili sa aspoň se svými plány, ale vláda hladíc Slováky, uštědřila jim němčinu i na gymnasia v Trenčíně, v Nitře a v B. Bystřici! Byla to snad odměna za dobré chování v letech 1848 a 1849!

Ostatně jak Maďaři sa školstvím slovenským umějí zacházeti, již jsme pověděli. Osud posledních tří slovenských gymnasií stihl před tím již i gymnasium v Uherské Skalici. Ústav ten měl r. 1860. 118 žáků, vesměs Slováků. Gymnasium nebylo sice zavřeno, ale zmaďařeno proto, že slovenčina nemajíc literatury, nehodí prý se k účelům vyšším. Slovákům třeba prý se spojiti s národem větším, nyní ovšem — s maďarským!…

Nejhorší časy ovšem Slovákům nastaly od r. 1874., kdy Tisza zasedl na křeslo ministerské. Nejen že vzdělávací ústavy slovenské zničeny, ale i obecné školy zmaďařeny a nejlepší slovenští studující z Uher vypuzováni pouze a toliko pro pěstování rodného jazyka!^[63] Od školního r. 1879. — 80. věnuje se maďarštině v národních školách slovenských plných sedm hodin týdně, ba vyučuje se dokonce i dvěma předmětům maďarsky!

Do Turč. Sv. Martina vražena učitelská přípravna — maďarská, kteréžto cti dostalo se před tím již i sousednímu Klášteru pod Zniovem. Chovanci těch ústavů mají býti rozšiřovateli maďarské „kultury“, maďarského ducha. V Turč. Sv. Martině chtěli zřídit po rozpuštění prvého gymnasia národovci slovenští nové vyšší evang. gymnasium a upsán již značný peníz. (Jen v Čechách přes 30.000 zl.) Ale ministerstvo uherské gymnasium takové nepovolilo, prorokujíc (!), že prý by bylo „panslávské“ a nevlastenecké! A podobně zachází se s jinými národnostmi nemaďarskými. Jen v obecných školách bylo r. 1877. žactva nemaďarského o 30.000 víc než maďarského, ovšem jen podle známého maďarského úředního sčítání!

Slovenského žactva napočteno jen 228.897, t. j, mnohem méně než německého (271.313), což je nejlepším důkazem maďarské sčítací spolehlivosti! Národnosť třikrát silnější německé posýlá do škol o 42.416 méně žactva!

Zajímavý je také výkaz ministerstva vyučování za r. 1882. a 1883. o návštěvě středních škol uherských. Žactva všeho bylo 38.567, z čehož na gymnasia připadá jich 33.649, na realky jen 4918. Na 417 obyvatelů připadá prý tedy jeden gymnasista a na 2782 obyv. jeden realista. Z každého tisíce žáků přiznali se: 713 k maďarské, 154 k německé, 64 k rumunské, 44 k slovenské, 19 k srbské, 4 k horvatské a 2 k ruské národnosti. Rozumí se, že mezi těmi 713 „Maďary“ je aspoň polovice „tichých“ členů národností jiných, tedy i slovenské. A nyní počítejme. Kolik mohlo by a mělo míti Slovensko gymnasií, řekněme se 300 žáky, když průměrně na 417 obyvatelů připadá jeden gymnasista? Zrovna tak dvacet!^[64]

A tak jako školství zmaďařeny i soudy, přes to, že čl. 22. zákona nár. z r. 1868. výslovně dovoluje, že každý má právo užívati i vůči vládě svého jazyka „protokolového“.^[65]

Než, na tom není dosti. Ani slovenská jména měst, dědin, hor atd. nemají prozrazovati svůj pravý původ; maďarští geografové překřtili je, až radosť poslechnout!

Ba ani spolkové střídmosti, spolkové hasičtí, pěvečtí a jim podobní nedocházejí milosti před očima páně Tiszovýma. Jedni jsou nejspíše „antisemitičtí“, druzí a třetí „panslávští“; neboť nechtějí přijati velení a písně maďarské!

Že i proti slovenským časopisům zle se řádí, již pověděno. Výborové stoliční vydávají petice, aby se jim odňala i — poštovní doprava, služní konfiskují je samovolně po soukromých domech a na poštách!

Takovíto služní bývají někdy ještě neplnoletí mladíci, ale Maďaři „čistokrevní“! Ještě častěji zaujímají úřady také osvědčení renegáti. Ba, kdo je „dobrý“ Maďar, a je mu Andrassy strýcem nebo tchánem, i na hlavního župana to přivede do 24. roku!^[66]

Jak úředníci tito s lidem a se svobodou zacházejí, netřeba ani povídati.

„Nár. Nov.“ uvádějí nejnověji (8. května 1884) jeden příklad. Kdesi v městě dopřál starosta útulku na radnici slovenské vzájemné „pomocnici“ (záložně); poněvadž však tato úřaduje po slovensku, byl starosta — suspendován!…

Aby maďarisace ještě rychleji pokračovala, zřídili jí právě také v Pešti veliký „Maďarský spolek“ podle vzoru počestného „Schulvereinu“. Už tedy Uhrám neschází nic, aby byli dokonalou zemí svobody, než pořádné četnictvo. Chyba lávky! i to již mají a rozumí se „čistě“ maďarské, aby se s nikým smluviti nedovedlo!

A tak bychom mohli vypočítávati všecky maďarské kulturní prostředky do nekonečna!

Lid úpí pod maďarisací a pod lichvou židovskou, která se opatrně skrývá do maďarského pláště. A jde to! Vláda jásajíc nad každým hříšníkem, který činí pokání — stačí zmaďařiti pouze jméno!^[67] — trpí i kořalku, ba jest jí tato pouze „nutným zlem“ — ku kortešačkám volebním!^[68]

A jak brání se Slováci? Několik — na prstech bys je spočítal — vytrvalých a obětavých lidí, rozptýlených po Slovensku, toť skoro celá slovenská armáda!

Nuž nechme mluviti jednoho z ní samotného o nynějším neutěšeném stavu, v jakém Slovač trvá.

Svetozár Hurban dí v „Slov. Pohladech“ (I., 483): „Nastává otázka, či my sami dosti mocně opíráme se proti tlumení a ničení svých životních vlastností. Vyznati nutno, že vzdor těžkým poměrům pracuje se přece. Nás nemohli rázem zkrušiti jako uherské Rusy, třebas nepomáhá nám písmo a jednotná církev. S druhé strany netřeba zapírat, že mnoho, co se státi mohlo, nestalo se pro naši „těžkosť“ a nehybnosť. Na spisovném poli nečiní nám přímých překážek dnešní maďarismus, ale daleko bychom zašli v sebeklamě, kdybychom tvrdili, že činíme zadosť své povinnosti — i ti, kdož povoláni jsou účinkovati tvořivě, i ti, kdož starati se mají o konsum. Lidová spisba zastoupena je na př. jedním jediným měsíčníkem a spiskem v neurčitých dobách vycházejícím, zatím co lid náš celé desítitisíce marných a daremných spisů kupuje, importovaných knihaři a kramáři. Vzdělanější vrstva, chce-li čísti, těžko dostává se k slovenskému spisu, ležícímu snad na skladech. O nové, čtenářům příjemné, zábavné a poučné spisy nestará se nikdo. Podobně nikomu nenapadlo přivádět naše obecenstvo ke čtení. I ve velkém a samotném Rusku museli dříve naučit obecenstvo čísti, vzbudit v něm potřebu čísti. Naše závody, které mají činiti s literaturou, nevyvinuly posud žádoucí činnosť, lidé povolaní málo je podporují. Dva kalendáře národního směru vycházejí na Slovensku pro úzký poměrně kruh čtenářstva, kdežto budínské škváry nesmírným počtem rozšiřují blbosť po kraji slovenském. Naše vzdělanstvo však podporuje sobě přiměřenou četbu chvalitebně, a hřích by byl žalovati na ně. Avšak my nejen pro sebe píšeme a čteme, my ne pro sebe vztýčili zástavu slovenskou, ale pro svůj lid!…“

A přece na tom uhněteném Slovensku, kamž utíkali se čeští bratří, kdež hledal pohostinství sám náš veliký Amos, nebývalo ani nikdy dříve tak trudno. Ba třeba říci: na Slovensku dýchala nejen historie uherská, ale i uherská kultura.

„Na slovenském území,“ píšou „Nár. Nov.“ 8. května 1884, „ležel zárod nynější pešťské university; vysoké školy, dnes čistě maďarské, povstaly na břehu Trnavky a později teprve přeneseny byly tam dolů. Dvě velké slovenské náboženské literatury kvetly, jedna se střediskem Žilinou, kdež vycházelo mnoho nábož. i utilitárních knih ve velké tiskárně Jana Dadana, o němž řekl Krman, že je „lumen et ornamentum reipublicae“; druhá v Trnavě, žel, velmi málo známá, jistě i z literárního ohledu neoceněná. Tamější řehole a řády chtějíce bojovat za svou řeč, nemohly nepsati slovenským jazykem, a tak uznávaly kulturní význam jeho. Pravda, k důkazu, že kraj náš byl krajem kulturním, museli by nám otevříti archivy a knihovny klášterní, zemanské, městské. Mnoho důkazů namáhali se setřít, mnoho leží jich v matičném a pešťském museu…“

Rozumí se, že za vlády Tiszovy nevěnuje se žádoucí péče ani hospodářskému rozvoji Uher.^[69]

A přece ten slovenský lid, ve školách ohlupovaný, doma ožebračený, stojí — vzděláním svým nad lidem maďarským, dík jeho chápavosti přirozené! Při násilí ještě žádný násilník nezmoudřel, ale konečně došlo i na něho. Maďarské národnosti násilí ani v ohledu kulturním dobře neposlouží!

„Maďarská národnosť a kultura“, píšou „Národ. Nov.“ 26. dubna 1884, „sama zápasit musí s mocnými cizími proudy, ona je leda politicky rozvita, jinak stojí v Evropě na velmi skromném stupni. I politický význam maďarské národnosti je velmi problematický, ba znebezpečený samou maďarisací. Na místě, aby hledala si přátel, staví se proti přirozeným snahám celých milionů. Na místě, aby se kristalisovala sama o sobě, chce se silou rozprostírat po širokém teréně jiných národů, a tak potom řidne, mísí se s jinými šťavami, tratí se a slábne. Úspěchy maďarisace jsou velmi liché a zdánlivé. Jen jeden úspěch je positivní: že budí v massách nenávisť…“

Žal zmocní se člověka, když sezná duševní schopnosti slovenského zanedbávaného lidu. Ve spisku tomto na některých místech dotekl jsem se již prostonárodních uměleckých výtvorů Slovače, budících obdiv celého vzdělaného světa. Ať se takový výtvor jmenuje národní píseň, přísloví, pohádka anebo melodie písně, ať je to slovenský dům anebo řezba na slovenské nádobě, ať je to slovenský kroj a ženské ruční práce anebo stará hliněná nádoba: všecky ty rozmanité výtvory prostonárodního nevyškoleného umění dávají nejchvalnější svědectví rázu samostatného, zrna zdravého té národní umělecké škole slovenské, již nikdo neřídí, nikdo neorganisuje a nepovznáší, která existuje sama ze sebe.

Ba za těch macešských dob není Slovensku třeba, aby si stěžovalo na nedostatek umělců vyškolených: ono má své umělce v každé dědině, na každé salaši, a nejsou to věru epigonové stokrát přežvýkané poesie a hudby cizí! Tím ovšem nemyslím říci, že by slovenský národ neměl příčiny a povinnosti starati se o rozvoj domácího umění, abych tak řekl, i mimo přírodu. I národ slovenský má již své umělce jmén zvučných, jakými jsou na př. malíři: Kupecký, Petr Bohúň, Klemens, hudebníci: Jan Levoslav Bella, Jan Kadavý, Fajnor a j. v., ovšem skrovný to teprve počátek.

Ale mluvíme-li o kulturním stavu Slovenska, především obraťme svou pozornosť k slovenské literatuře, v níž je a bude Slovensko Slovenskem.

Kdo z bratří Slováků jednou bude psáti kulturní historii svého národa, povinen bude ocenit nejen slovenských spisovatelův, ale i buditelův a vzdělavatelů slovenského lidu vůbec, z nichž mnozí a mnozí v tomto spisku, zvláště v obrázku Matice Slovenské vzpomenuti byli. Jsou mezi nimi mnozí, kdož mají o národ svůj větší zásluhy než tucet jiných prostředních spisovatelů, třebas málo psali, anebo ani nepsali. Lituji, že není možno dnes ještě všecky ty vůdce slovenského ducha ani jen vyjmenovati a dostatečně oceniti; neboť není zatím pramenů. Vzpomínáme však přece Alex. Rudnaye (1760 — 1831), Martina Hamuljáka (1789 — 1859), Rešetku, Ottmayera, Mich. Hlaváčka, Benjamína Pr. Červenáka (1816 — 1842),^[70] dr. Kozáčka, Jozeffyho i Seberinyho, Moysesa i Juraje Tvrdého,^[71] Štěpána Závodníka,^[72] Leop. Brucka,^[73] Karla i Jana Križana^[74] Leopolda Bran. Abaffyho (* 18. února 1826., † 1883.), Štěpána Daxnera, tvůrce památného memoranda, Fejérpatakyho, Augusta Hor. Krčméryho, oba Mudroně, Karla Štúra, Jana Gottčára, Tom. Červena, Martina Čulena, Tamaškoviče, Ludevíta Turzo-Nosickeho, Em. Laučeka, J. D. Makovického a v. j., starších i dosud žijících křísitelů. Sem náležejí i všichni spisovatelé česko-slovenští z doby starší, o nichž v následujícím přehledu literatury slovenské řeči snad nebude.

*

Pěkný již obrázek poskytuje nám mile se rozvíjející literatura slovenská.

Z dob pradávných nezachovalo se sice na Slovensku žádné literární památky. Slovanské církevní knihy shořely prý při dobytí Nitry Matúšem Trenčanským. Za nejstarší památku pokládány jsou církevní písně se slovenskými glossami Václava Bzeneckého z r. 1385. (Jireček. Rukověť, I., 118 a j.)

S Husity, jak jsem již pověděl, nastalo na Slovensku i v literatuře živo. V XVI. století povstávaly v slovenských městech školy, a to nejen národní a střední, ale i vyšší, při nichž od r. 1574. zakládány též tiskárny. Nejstarší české knihy na Slovensku tištěné, totiž Luterův katechismus (v Bardejově r. 1551.) a katechismus Prunův (ve Fraštáku r. 1581. nebo 1583.), byly již námi vzpomenuty. V dobách těch psávalo se ponejvíce latinou. Českým jazykem skládány, pokud známo, jen církevní písně, uchované v evangelických kancionálech, pak zpěvy historické. V XVII. století, za bouřných dob Jiřího Rákóciho, Emericha Tököliho a Františka Rákóciho není o literatuře česko-slovenské na Slovensku téměř ani stopy. Duchovní písně Vavřince z Nudožer, Eliáše Lányiho, Jiřího Tranovského,^[75] Jáchyma Kalinka a j., jest vše, co z těch dob literatuře církevní zbylo; v literatuře „světské“ vynikli Štěpán Pilárik, utýraný v zajetí tureckém (1674.), který napsal veršem své příhody, a učitel Daniel Horčička (Sinapius), jenž první pojednával o velikém národu slovanském, o potřebě, aby národní jazyk byl vzděláván, o ceně národnosti slovanské atd. (Viz Hurbanovu studii „Slovensko a jeho život literarný“, Pohlady z r. 1847., I., sv. 2.)

Ve století XVIII. začíná se již duch slovenský ohlašovat. Rektor Matěj Bél (Belius, 1684 — 1749) psal již kromě spisů náboženských i knihy učebné pro tehdejší latinské školy, vydal větší díla (latin.) o dějinách a zeměpise Uher. S Danielem Krmanem vydal v Dobrosoli přehlednutou bratrskou bibli atd. Superintendent Krman (1663 — 1740) zanechal rukopis „De Slavorum origine, dissertatio de ruderibus historiarum eruta“, psal české verše atd. Zemřel v prešpurském vězení, byv umučen pro víru. Dále jmenovati sluší Pavla Doležala, jenž vydal několik latinských spisů o češtině, zejména „Grammatica Slavico-bohemica“ (1746), k níž napsal Bél předmluvu.

Když císař Jozef II. prohlásil náboženskou svobodu, nastalo čilejší hnutí též v literatuře československé. M. Holko (1719 — 1785) a jeho syn, Lad. Bartholomaeides (1754 až 1825), Mich. Institoris Mošovský (1733 — 1803), Mich. Semian (1741 — 1810), Ondřej Plachý (1755 — 1810), Štěpán Leška (1757 — 1818), Jiří Rybay (1754 — 1812), všichni evangelíci, zanechali již vedle písní církevních a spisů bohosloveckých i díla vědecká, Plachý dokonce již vydával ve Zvoleni (1785 — 1786) „Staré noviny“, poučný a literární sborník.

Nastávají styky s českými křísiteli a prvně jeví se domácí jazyk v kázáních katolíka Alex. Mačaje, po němž již přicházejí roztržku literární mezi katolíky a evangelíky dokonat Jozef Ig. Bajza (1754 — 1836), Jiří Fándly, zvláště však Antonín Bernolák (1762 — 1813), jenž prvým svým vystoupením stal se rázem miláčkem Slovenska. Založeny literární jednoty, napřed již vzpomenuté, spisovatel za spisovatelem jevil se udiveným zrakům českým. Tedy již tehdy byla slovenčina kouzelným proutkem, jenž z holé půdy slovenské literatury dovedl jediným dotknutím vyčarovat plné klasy děl Bernolákových, Palkovičových (1763 — 1835) a Jana Hollého (1785 — 1849), prvního slovenského epika, velkého pěvce slovanského. Před zvukem slovenského varyta zatichly „české“ písně Kuzmányho, Škultétyho, Karla Štúra, Sloty-Rajeckého, Godry, Želly, Sama Chalupky, Hodže, Hroboně i Lud. Štúra, nemohouce se povznésti pro obtíže jazykové — jako volná, pracně neskládaná píseň domácí.

Tak bylo do r. 1844. Do té doby marně evangelíci namáhali se zadržeti odštěpení od literatury české. Spolky jejich zanikaly po kratičkém trvání, Bohuslav Tablic (1769 — 1832), Jiří Palkovič (1769 — 1850), Ludevít Žello, Godra, Kuzmány a j., ba ani Kollár se Šafaříkem nebyli s to, aby udolali nový ruch, jemuž se konečně postavil v čelo mladý nadšený Ludevít Štúr, který v srpnu r. 1845. počal vydávati i „Slovenskje národňje Novini“ s literární přílohou „Orol Tatranskí“, přidržev se nářečí liptovského, jehož také dr. Hurban užil r. 1844. v druhém svazku „Nitry“. Okolo „Orla“ seskupili se pěvci slovenští, novely psal Kalinčák, v redakci „Sloven. nár. Novin“ střídavě pracovali mimo Lud. Štúra Peter Kellner-Hostinský, Bohuš Nosák-Nezabudov, Mikuláš Dohnány, Móric Jurecký a Jan Štúr.

R. 1846. založil také dr. Hurban list „pro literaturu, umění a život“: Slovenské Pohlady, jichž vycházení bylo však do r. 1851. za revoluce maďarské přerušeno.

Zásluhy těchto listů o duševní, ba i hmotné povznesení Slovenska jsou zajisté veliky. —

Literární spojení s katolíky bylo tedy přičiněním Lud. Štúra a součinností M. M. Hodže, dra. Hurbana a téměř všech tehdejších čelnějších spisovatelů slovenských dokonáno. Obě strany stýkaly se v „Tatríně“, obě svorně pracovati začaly na nevzdělané dosud roli národní, a výsledek dnešní je dojista pro národ jejich čestný.

Přicházel básník za básníkem a ohnivým slovem slovenským, písní slovensky procítěnou volal lid k životu, pěl lásku ke krásnému Slovensku. Po Janu Hollém, jenž zůstavil svému národu, kromě překladů z klassiků řeckých a římských, i skvostné hrdinské epos „Svatopluk“, bohatou na pěkné výjevy „Cyrillo-Methodiadu“, vítězné epos „Sláv“ a v. j. básní menších, rozezvučely se lýry básníků mladších.

Ludevít Štúr (1815 — 1856) sám si také zapěl a vydal kromě sbírky básní drobnějších i dvě větší skladby epické: „Svatoboj a Matúš z Trenčína“. O „škole“ Štúrově nelze však mluviti; byl prvý jeho následkovník, Ondřej Sládkovič (1820 — 1872) mistrem samostatným a znamenitým, pěvcem prvé třídy. Nejkrásnější jeho prací jest vůní slovenských hor napojený „Dětvan“, snad nejlepší to báseň slovenské literatury vůbec. Z větších básní Sládkovičových připomenouti sluší „Marinu“, „Milicu“, a „Svätomartiniadu.“ V drobných básních Sládkovičových uloženo mnoho krásných myšlének. Škoda jen, že nesoulad prosodický uráží ucho čtenářovo. Za to zcela jinak čte se báseň Sama Chalupky (1812 — 1883). Mnohé písně tohoto předního pěvce slovenského opravdu také znárodněly. Jsou balladické i lyrické (vlastenecké), vyjma najvětší „Mor ho!“, která sluší býti jmenována hned vedle Sládkovičova „Dětvana“. Z ostatních básníků té doby vyniká Jan Botto (1829 — 1881), jehož „Spevy“ byli námi r. 1880. v Praze tiskem vydány. Za nejlepší báseň tohoto pěvce pokládá se „Smrť Jánošíkova“, tklivá to elegie lidu slovenského, jenž v Jánošíkovi ztrácí svého osvoboditele.

Mezi přední básníky slovenské náležejí dále:

Janko Král (1822 — 1876), jehož zajímavé básně jsou doposud rozptýleny, jako po většině i básníků: Ludevíta Žella (1809 — 1873), jehož historická báseň „Pád Miliducha“ náleží k nejlepším básním Slovenska, Nosáka-Nezabudova (1818 — 1877), Grajchmanna, Jana Matúšky (1821 — 1877), skladatele známé písně „Nad Tatrou sa blýska,“ Záboje Kellnera Hostinského (1823 — 1873), dr. Karla Kuzmányho, M. M. Hodže, skladatele už i všeslovanské písně „Hej Slované“ (vlastně Slováci!) dosud žijícího S. Tomášika (nar. 1813), Daniela Maróthyho (1825 — 1878). Dále psali veršem i dr. Hurban, Mikuláš Dohnány (1825 — 1852), Ladislav Pauliny, Jan Francisci, Jan Kalinčák, Pavel Dobšinský, Vilém Pauliny—Tóth (1826 — 1877), Ctiboh Zoch (1815 — 1865), Jozef Jančo, Jonáš Záborský (1812 — 1876), S. Hroboň, Juraj Slota (zem. 1883), Aug. Hor. Škultéty, Sam. Godra (1809 — 1873), Karel Štúr, Trokan, Jan Palárik, Aug. Krčméry, Sasinek a j.; z mladších mnohoslibný Ludevít Kubáni (1830 — ]869), který napsal větší báseň „Radziwillovna“, Janko Čaják (1830 — 1867), Hostivít G. Lojka-Tisovský (1843 — 1871), Jan Mil. Capko-Znyovský (1846 — 1867), Mil. Dumný-Bachát, Dušan Sáva Pepkin, Koloman Banšel, Osvald, Kello-Petruškin, Fábry a j., o nichž širšího posouzení třeba hledati jinde. (Zejména ve Vlčkově knize „Literatura na Slovensku“.)

Za posledních let vzbudili pozornosť: písněmi v duchu národním skládanými Ondrej Bella, který se i v krásné prose se zdarem zkouší, konečně mnohoslibní talentové: Svetozár Hurban-Vajanský a Pavel Országh-Hviezdoslav.

Prvý věnuje se však nyní téměř úplně, a to s nejlepšími úspěchy, povídce a románu, druhý je velice plodný básník, jemuž někdy jen jakousi povídavou rozvláčnosť vytýkati lze.

Co do kvantity nerovná se ovšem poesie slovenská naší, ale co do kvality básně Hollého, Žella, Sládkoviče, Chalúpky, Botta, Krále, Vajanského, Hviezdoslava a j. nejednu sbírku i našich předních básníků zastíní. (Zde podotknouti sluší, že ještě mnohé rukopisy zvěčnělých básniků čekají na své vydání.) —

Za to v dramatické literatuře slovenské je dosud mrtvo. Slováci nemají a sotva kdy míti budou velikého stánku Thaliina, našemu podobného, své stálé divadlo, a bez něho co se zrodí, za požadavků malých, určeno jest buď jen pro knihu anebo pro divadlo ochotnické, které vyšších požadavků nečiní.

Nejlepším dílem dramatickým je tragoedie „Svätoslavičovci“, kterou napsal P. Z. Kellner—Hostinský, vzav děj z dějin ruských. K Hostinskému řadí se Jan Chalúpka (1791 — 1871), jenž napsal řadu veseloher, mrskaje šosáctví a renegátství. (Nejlepší z nich je „Kocúrkovo“.) Jan Palárik (1822 — 1870), Pauliny—Tóth, Jonáš Záborský, J. Grajchman, Mil. Dumný, Dan. Z. Lauček a j. zkusili se také s rozličným úspěchem v dramatické poesii. —

Více přálo štěstí Slovensku v novellistice. Jan Kalinčák (1822 — 1871) vytvořil znamenitých několik povídek. Pro výtečné líčení slovenských zemanů nazván „malířem“ těchto. Řeč Kalinčákova je protkána příslovími a pořekadly slovenskými, se zvláštní pílí vhodně a místně snešenými. Nejlepší povídkou, v pravdě skvostnou humoreskou je „Reštavracia“.

Pilný pracovník slovenské novelle ztracen v Mikuláši Št. Ferienčikovi (1825 — 1881), býv. redaktoru nového slovenského „Orla“. Krásnou prosu pěstovali dále více méně se zdarem Vilém Pauliny-Tóth, Sam. Tomášik, Žiranský-Križan, dr. Zechentner, Dumný, Kubáni, Jan Palárik, Petr Kellner, Nosák, Dobšinský, Abaffy, Št. Daxner a jiní, z nejmladších Josef Škultéty, Samo Bodický, Kutlík ml., paní Elena Šoltésová, Ant. Bielek, Martin Kukučin. a v. j. A zde opět docházíme k Svetozáru Hurbanovi, jejž nejnovější román „Suchá ratolesť" staví mezi přední belletristy národů slovanských vůbec, nehledě ani k četným jeho novellám a kresbám dávajícím Hurbanovi to nejlepší ruské vysvědčení. Ano, vzácní spisovatelé ruští byli Hurbanovými učiteli; tím ovšem chci jen říci, že po příkladě jich sestoupil ve svůj lid a studoval, vážně studoval, než—li se osmělil kresliti slovenského člověka. Práce to mnohým spisovatelům nemilá, ale za to vydatná. Což snadno je líčiti Andalusii, kterou ani čtenář ani spisovatel jaktěživ neviděl; hůře však jíti na dědinu a zde čerpati z lidu! Práce takové podujímá se jen spisovatel, který s sebou nese hluboké vědomí o své svaté úloze, spisovatel, který pohrdá dělanou slávou zjednaných a nemyslících davů, spisovatel, který nezištně pracuje pro slávu svého národa.

A takovým spisovatelem je dojista mladý Hurban, zakladatel nových „Slovenských Pohladů“, v nichž se všecek nynější literární život slovenský soustřeďuje.

Lehko je u nás zakládati nový literární časopis. Má-li nakladatel peníze, má literaturu v kapse. Na Slovensku nehemží se to literáty první, druhé a třetí řady, jako u nás. Proto zásluha Hurbanova je tím větší, že dovedl vytvořit si okruh stejně ideálních pracovníkův a spojiti je v „Pohladech“. Ba „Pohlady“ zjednaly juž Slovensku i síly nové, a to velice slibné.

V „Slovenských Pohladech“ nalezla kathedru svou i slovenská věda, která na ten čas nemá kathedry jiné. Škoda ovšem, že „Pohlady“ z pochopitelných příčin nemohou vědu pěstovati tak a tolik, jak by přáti bylo. Na poli tomto Slovensku tíže bude dochovati dorostu zdárného, který by nahradil ty staré Bernoláky, Hodže, Hurbany, Štúry, Lichardy, Zochy, Radlinské, Paláriky, Viktoríny, Červenáky, Záborské, Kadavé, Reusse, Hattaly, Chrástky, Závodníky, Holčeky, Mallé, Hečky, Plošice, Makovické, Abaffy, Galbavé, Gerometty, Ormise a j., již dříve v odborech Matice Slovenské jmenované. Avšak dosavad tu zdárně pracují Sasinek, Hýroš a Křižko (v historii), Hurban st. (v literární historii), Holuby (v botanice), Dobšinský, Reuss Lud. (v ethnografii, bájesloví atd.) a řada jiných v jiných odborech, zejména v paedagogii (Záturecký, Rizner, Zigmundík, Bežo, Sokolík a j.), v theologu: Leška, Hurban, Boor, Baltík, Kollár, Osvald atd.

Bibliografie slovenská, bohudík! nevypadla by tak chudě, jak by se někomu na první pohled zdálo. V dřívějších letech vlivem Matice ovšem vydávána samostatná díla četněji, než nyní. Z Letopisu Matice Slovenské vidíme, že r. 1860. vydáno 86 spisů a časopisů.

R. 1861. vydáno rozličných spisů 34, r. 1862. 26, r. 1863. 40, r. 1864. 26, r. 1865. (?), r. 1866. 41, r. 1867. 41, r. 1868. 33, r. 1869. 55, r. 1870. 76, r. 1871. 80 atd.

Poslední léta zřídka zjevuje se slovenská kniha, za to říci lze, že téměr každá platně obohacuje literaturu slovenskou. Třeba jen poukázati na vydávaní „Slovenských spevů“, Dobšinského „Prostonárodných obyčajů, pover a her slovenských“, Hurbana-Vajanského „Besed a dum“, jakož i ovšem na práce složené v „Slovenských Pohladech“, bez kterýchžto listů smutně bylo by nám o dnešním stavu slovenské literatury psáti…

Jako u nás hledati třeba mnoho a mnoho vzácných prací po nesčetných již časopisech, tak i na Slovensku noviny jsou pravou bibliotékou vědy i krásné literatury.

V politických slovenských časopisech uložena opět celá historie nových snah národovců slovenských.

Letos (1884) mají Slováci deset časopisů. Vedle novinářství maďarského není to ovšem mnoho. (Maďaři mají letos 204 časopisů! Obrovský to pokrok od r. 1829., kdy — jak svědčí Čaplovič — měli pouze jediný list v Uhrách a druhý vo Vídni.) R. 1829. neměli ovšem Slováci ještě časopisu žádného, totiž slovenského.

První čistě slovenský časopis pro politiku i pro krásnou literaturu založil, jak jíž pověděno, Ludevít Štúr r. 1845. v Prešpurku. Založením „Slovenských nár. novin“ s přílohou literární „Orol Tatranský“ nastal na Slovensku nový čilý ruch. Povolaní spisovatelé seskupili se okolo Štúra a ukládali do listů jeho své horoucí, láskou k slovenskému lidu prodchnuté básně, povídky, články atd. Bohužel rok 1848. přerušil na dobro vydávání Štúrových novin. Než, již r. 1846. založil Dr. Joz. Mil. Hurban v Skalici „Slovenskje Pohladi na vedi, umeňja a literatúru“, které — vyjma léta revoluční — vycházely do r. 1852. Do čtyř dílů „Slovenských Pohladů“ napsal zejména Hurban sám mnohé důležité práce, jmenovitě studii: „Slovensko a jeho život literárni“. Po boku jemu stáli mnohoslibný M. Dohnány („Porovnávaňja ruštiny so slovenčinou“^[76]), Eugen Gerometta („Slovanou náklonosť ku slobodě“), Kalinčák a j. „Slovenské Pohlady“ súčastnily se značně sporu se stranou českou, polemisující se slovenskými spisovateli v příčine jednoty spisovného jazyka (1846). Již proto mají pro Slovensko svůj význam. Ne menší význam mají však i pro slovenskou cirkev evangelickou; neboť tehdy právě vystupovati bylo Hurbanovi proti hraběti Zayovi, jenž sloučiti chtěl slovenské luterány s maďarskými kalviny. Hurban vydával již tehdy vedle „Pohladů“ svůj „Církevník“ (později „Církevní Listy“), pro kterýžto list za několik let po tom zkoušeti musil radosti maďarské svobody v — žaláři.

„Slovenskými Pohlady“ překonal Hurban i druhou menší stranu spisovatelskou na Slovensku, která ve Vídni asi od r. 1848. vydávala „Slovenské Noviny“ (české) brojíc proti „novotářům“ slovenským. Noviny tyto vycházely třikrát týdně společnou prací Daniela Licharda, Dra. O. Radlinského, Jonáše Záborského a Hermenegilda Jirečka. A je známo, jaké služby vykonal později Lichard Slovensku tím, že počal lid vzdělávati řečí jemu nejvlastnější, nejsrozumitelnější, vydávaje po řadu let vzorný kalendář slovenský a hospodářský list „Obzor“.

Ostatně upříti asi nelze, že před tím na Slovensku dobře působily také časopisy české, ať už v Praze, ve Vídni, anebo na Slovensku samém (Palkovičův „Týdenník“, později „Národní Noviny“ a j.) vydávané. Pravé oduševnění spůsobil ovšem teprve L. Štúr připomenutými již časopisy.

Mnoho dobrého vykonaly a konají na Slovensku také listy církevní, katolické i evangelické. Vedle Hurbanova evang. „Církevníku“ vydával od roku 1849. v Trnavě Jan Palárik týdenník „Cyril a Method“ pro církev katolickou a školu, kterýžto list dále redigovali M. Chrástek (1852), J. Slota (1854), Radlinský se Sasinkem (1863) a jeden čas i Štěpán Rúčka. Radlinský r. 1859. založil k listu tomu zvláštní literárně vynikající přílohu „Priatela školy a literatury“.

V letech padesátých vydával dále v Pešti spolek „k rozšiřování dobrých a laciných knih“ týdenník: „Katolické novini pre obecní lud“, které redigoval Šimon Klempa.

Na časopisy podobné je slovenská literatura vůbec bohata; nelze snad již ani všech vyjmenovati. Vzpomínáme jen ty, které známe.

Od r. 1868. vycházel v Uh. Skalici kazatelský měsíčník: „Slovenský Sion“ redakcí J. Vincenta Havlíčka. V Trnavě redigoval Štěpán Rúčka církevně poučný zábavný měsíčník pro dům a výchovu „Vojtěch“, jehož vydavatelem byl dr. O. Radlinský. Měsíčník ten zanikl koncem roku 1869. — Spolek sv. Vojtěcha v Trnavě vydával (od r. 1870.) čtrnáctidenník „Katolické noviny“ redakcí Andreje Pulmanna. — Pod týmž názvem vydával (r. 1852.) již Palárik podobný list. Ve Skalici vycházela, redakcí Otty Matzenauera dvakrát v měsíci „Konfesionálna škola, časopis pro výchovu, výučbu, hudbu, umění a literaturu.“ — „Stráž na Sioně“ byla od r. 1873. příloha měsíční k Hurbanovým „Církevním Listům“. — V Pešti vydávány (1860.) „Evangelické církevní noviny“ redakcí Jozefa Podhradského, za spolupracovnictví Jana Seberinyho. — V Prešpurku vycházel (1862) Sam. Lišky „Evangelík“. — Vloni zanikla Mich. Boora. „Korouhev na Sionu“ (v Uh. Skalici ročníkem VII.), před tím zanikl evang. homiletický měsíčník „Slovo života“, který vydával Leop. Abaffy.

Dosud vycházejí: v Trnavě „Katolické Noviny“, jež rediguje Martin Kollár, a „Kazatelna“, kterou vydává v Skalici Richard Osvald.

K listům těmto druží se časopisy učitelské. A. P. Záturecký vydával „pro školu a dům“ čtrnáctidenník „Evanjelická škola“ (v B. Bystřici); roku 1880. v Březně jiný podobný podnik: „Priatel školy evangelickej“. J. Slota (1860) měl list: „Slovenský národní učitel“. „Katolická škola“ vychádzela (1875) v Trnavě.

Pro mládež vydával J. Nedobrý (1872) „Dennicu“ v Turč. Sv. Martině. Jan Bobula v Pešti (1866) měl studentský list: „Junoš“.

Loňského roku zanikla v Turč. Sv. Martině A. Sokolíka „Včelka“ (ročníkem VI.). „Pro opatrování dítek“ vydávalo také ministerstvo v Pešti týdenník: „Listy národných učitelov“.

Nejdůležitějšími listy pro Slovensko byly ovšem časopisy politické. Po Štúrových novinách vznikly teprve r. 1861. přičiněním Jana Francisciho v Pešti „Pešťbudínské Vedomosti“, noviny pro politiku a literaturu, které redigoval později horlivý Mikuláš Št. Ferienčik. Časopis tento, dvakráte týdně vycházející, odchoval Slovensku několikerý již zdárný dorost; neboť vychází dosud, ovšem od r. 1870. v Turč. Sv. Martině co „Národní Noviny“, které od roku 1871. redigoval sám velečinný v tom oboru Vilém Pauliny-Tóth, po něm pak dosavadní jich redaktor Ambro Pietor. Nekonečná řada dobrých činů na poli národním je ovocem těchto novin. Ty spůsobily rozkvět „Slovenské Matice“, a dnes, vycházejíce již třikrát týdně, jsou jedinou slovenskou tribunou, odkud se ozývá nadšené, živé slovo slovenské do světa. Okolo nich soustřeďují se stále nejen nejlepší síly žurnalistické, ale celý politický život slovenský. V nich mluví k národu slovenskému staří idealisté z dob Štúrových, v nich dorůstají mu síly lepší budoucnosti.

R. 1868. přidružily se k těmto novinám v Pešti Bobulovy „Slovenské Noviny“, které se nazývaly orgánem „novej školy slovenskej“, ale po málo letech zanikly.

Ferienčik, který vedl „Pešťbudínské Vedomosti“, založil roku 1868. pro lid měsíčník „Národní Hlásnik“, který dosud zdatně působí, vycházeje již 19. rok a to nyní redakcí A. Pietra v Turč. Sv. Martině. Ze starších listů náleží sem především také „Priatel ludu“, jejž vydával zvěčňělý Jan Kadavý už roku 1845. a znova r. 1873. (čtyřikrát za rok v Turč. Sv. Martině). K listům těmto pojí se pokus z r. 185l., o němž nevíme mnoho pověděti, totiž hospodářský časopis, redigovaný v Pešti Ďorděm Pejkem: „Zora Slávie pre hospodárov“. Ale jmenovitě sluší chvalně vzpomenouti Lichardův „Obzor“, noviny pro hospodářství, řemeslo a domácí život, které se dočkaly již XXIII. ročníku. Také výsledky „Obzorovy“ práce jsou nezměrny. V „Obzoru“ spočíva vůbec celý Lichardův význam na Slovensku a dobrě jest, že hned po jeho smrti ujal se redakce Romuald Čestislav Zaymus.^[77]

Slovenské tyto listy znamenitě působily a působí na probouzení lidu. Sama vláda uznala potřebu vydávati své „hasiče“, jakými byly: „Koruna“ (1869), „Vlastenec“ s „Poučným zábavníkem“ (1869), „Krajan“ a nyní „Svornosť“; plátky to bezduché, bezcenné.

K listům politickým druží se časopisy satyrické a humoristické, jakým je jmenovitě Paulinym založený měsíčník „Černokňažník“, vycházející desátý rok, dříve v Pešti, nyní redakcí Ďura Čajdy v Turč. Sv. Martině jednou za měsíc. — Od roku 1870. vydával také Andrej Černianský v Turč. Sv. Martině měsíčník podobný, „Raráška“.^[78] —

Rozvoj slovenské belletristiky začíná — po Štúrově „Orlu“ opět utěšeně se jeviti Dobšinského „Sokolem“ (1861), jehož redakci přijal po roce Vilém Pauliny-Tóth. Měsíčník tento, na svou dobu, zvláště zprvu, cenný, vycházel do r. 1869. v Uh. Skalici, načež proměnil se v „Orla“ nového, jejž redigovali slavný Kalinčák, snaživý Truchlý-Sytnianský a od r. 1878. až do zaniknutí (r. 1880.) zvěčnělý Mik. Št. Ferienčik. „Orol“ vyniká již silně nad „Sokola“; přibývaloť slovenské literatuře pracovníků mladých, talentů značných. „Orol“ byl vlastně základním kamenem nových „Slovenských Pohladů“, které z prvu redakcí Hurbana-Vajanského a Joz. Škultétyho, nyní pouze redakcí prvého obohacují slovenské krásné písemnictví (ba i vědu) již pátý rok. O významu těchto „Pohladů“ již jsem se napřed zmínil. Přáti si jen jest, aby se udržovaly na stejné výši jako dosud, pak — aby se konečně staly aspoň měsíčníkem, což ovšem závisí na konsumci.^[79]

K zábavným a literárním časopisům slovenským pojí se předně, časopisy vědecké a za druhé, almanachy. K prvým náležela znamenitě vedená Radlinského-Sasinka „Slovesnosť“ (r. 1863.), již vzkřísil Truchlý-Sytnianský r. 1873. opět, přidávaje ji k „Orlu“. — O „Letopisu Matice Slovenskej“ zmínil jsem se již šíře. Jedenáct ročníků jeho obsahuje značnou část vědecké práce slovenské vůbec.^[80]

Rovněž zmínil jsem se o matičném „Archivu starých československých listin“ (1872 — 1873), jehož vyšly redakcí Franka V. Sasinka dva svazky. Spisovatel tento vydával později (od r. 1877.) vlastní „Slov. Letopis“ pro historii, topografii, archaeologii a ethnografii v Uh. Skalici. Bohužel! musil po několika bohatých ročnících v této práci pro maďarské pronásledování ustáti. —

Almanachy slovenské starší jsou psány ještě češtinou, kteráž však jim špatně šla k duhu.

Hamuljakova „Zora“ vydána byla roku 1835., 1836., 1839. a 1840. — Hurbanova „Nitra“ (I. roč. z roku 1842. ještě český, pak opět VI. a VII. český, ostatní slovenské) přinášela druhdy rovněž dobré práce. — Kuzmányho česká „Hronka“ vycházela od r. 1836. — 1838. v B. Bystřici. — Od r. 1832. vydával Jiři Palkovič v Požuni rovněž českou „Tatranku“, jíž spolupracovníky stali se od r. 1840 Ludevít Štúr a dr. Hurban. Almanach tento zanikl roku 1847. — Viktorín s Palárikem vydali r. 1858. jeden ročník „Concordie“, která se vyznamenává též tím, že prvý psal do ní česky, druhý slovensky. — Almanach „Lípa“ vycházel od r. 1860. — 1864. v Pešti redakcí Viktorínovou, který se tu vrátil k slovenčině. — Od r. 1870. vydával Truchlý-Sytnianský v Turč. Sv. Martině almanach „Tábor“. Dále jmenovati sluší almanachy: „Živenu“ (z roku 1872.), „Napred“ z r. 1871. (Vydali Koloman Banšel a Pavel Országh.) „Tatran“ uspořádal Lojko Tisovský, „Minervu“ sestavil Bobula v Pešti. Jiný „Tatran“ roku 1861. vydán byl také v Budíně (s kalendářem) atd.

Právě teď chystá se opět slovenská omladina vyplniti dlouhou mezeru, jaká nastala od vydání posledních almanachů, novým sborníkem, k čemuž jí přejeme hojně zdaru.

*

Hůře nežli slovenské časopisy pronásledují Maďaři spolkový život na Slovensku. Postačí poukázati znova na zavření „Slovenské Matice“, k níž se bratří Slováci po tolika svízelích dopracovali, jakož i na to, kterak se orgány vládní zachovávají i k sebe nevinnějším spolkům, slovenským. Známo je, že se na př. od hasičů žádá před povolením hasičské jednoty, aby stanovami zavázali se přijati maďarské velení!! K tomu není třeba více slov!

„Felsö magyar Nemzetör“ vyzýval nedávno (v č. 6. let. roč.) „maďarskou společnost“ nitranskou, aby proti jednomu slovenskému muži tak beťarsky pokračovala, jako učinila proti členům katolického literárního spolku sv. Vojtecha, když je roku 1871. v kostele holemi a fokoši přepadla. A v čele tohoto listu stojí král. školní dozorce a uher. královský rádce!

Že za takých poměrů je na Slovensku spolkového života dosti málo — ba pramálo u porovnání s vlastí naší! — leží na bíledni. Není tu spolků vědeckých, literárních, uměleckých, sokolských a j.

Vzdělávacími spolky jsou pouze čtenářské jednoty (kasina) a besedy, pak vzpomenutá již „Živena“, jakož i spolek sv. Vojtěcha, kterýž vládne značnějším kapitálem a čítá několik tisíc členů. Ze zprávy jeho za rok 1883. dovídáme se, že přijal od 1. července r. 1882. do konce června r. 1883., tedy za jeden správní rok, neméně než 10.352 zl. 76 kr., a tolikéž vydal, až uložených 2078 zl. 64 kr. a pokladní hotovosť 72 zl. 19 kr.

Do knih investováno za posledních pět správních let 15.900 zl. 29 kr. Za ten čas přibylo 823 členů. Spolkových spisů pro lid vydáno 160.500 výtisků.

Ani studentských spolků na Slovensku není. Známo je, že pro obyčejné čtenářské schůzky vylučováni jsou studující slovenští ze všech ústavův uherských, a že vzdělání jejich v cizině pro Uhry neplatí!… Jediný akademický spolek slovenský byl nedávno založen v Budapešti. (Zde připomenouti lze toliko spolky „Dětvana“ v Praze a „Tatrana“ ve Vídni.) —

Ochotnické a pěvecké jednoty postíženy byly letos novým vládním nařízením, dle kterého nesmějí odbývati žádných produkcí, mešká-li v městě maďarská (vládou vyslaná) kočující divadelní společnosť! —

Spolky střídmosti zvláště se na Slovensku dařily a to přičiněním Hodže, Závodníka a j. Avšak i ty jsou nerady viděny, poněvadž činí ujmu — židům.

Dobře pochopili bratří Slováci důležitosť spolčování na poli hospodářském a průmyslovém. Zde vyvinuli značnou činnosť, která počata zakládáním spořitelen a „vzájemných pomocnic“, dospívá právě v založení samostatné slovenské banky „Tatry“.

Podnikem tímto byli jsme mile překvapeni. Žádný cizí ústav (maďarský tím méně!) nemůže věnovati slovenským potřebám tolik pozornosti, aby měl blahodárný vliv na rozkvět slovenského průmyslu, obchodu a hospodářství. Ústav domácí jediný věděti může spolehlivě, kde je opravdu třeba pomoci.

Proto účel „Tatry“: zakládati úvěrní spolky, kupecké a průmyslné podniky, poskytovati úvěr domácím peněžním ústavům atd. je předůležit.

Potěšilo nás, že před „vyzváním“ této zřizující se banky upsáno již 348.000 zl., čili 3480 účastin (akcií), i nepochybujeme, že záhy upsán bude celý závodní kapitál jednoho milionu zlatých. —

A tak končíme tuto kapitolu utiskování bratří Slováků s blahou důvěrou v brzkou lepší jejich budoucnosť. Hýbe se to na Slovensku a hnutí na takovém poli v Pešti více nepotlačí! —

A teď dále Turcem!

(Štubňa. Slovenští Němci. Klášter pod Zniovem. Sklabina. Cigáni. Košuty. Ďorď Kossuth. Sučany. Uherské volby.)

Z Turč. Sv. Martina navštívil jsem Báňskou Bystřici poprvé. Odtud pěšky vracel jsem se zpět. Šli jsme divokrásným Harmaňcem (viz str. 29. — 31.). Byli jsme tři: přítel Vajanský, já a náš průvodce.

Údolí harmaněcké jest úžasně romantické. Ale ta příkrá závěrka na jeho konci! Vysoká strmá stěna lesní, plna divokých skalisek. Kterak se dostaneme nahoru? Slunéčko právě pěkně peklo, což nemívalo toho leta ve zvyku, a mé nohy měly už téměř cestování až po krk. Než, klamal jsem se — u konce údolí, pod příkrou stěnou zatáčí se chodník na levo a vede po břehu říčky Bystřice divokrásným údolím neustále vzhůru. Mezi dědinami Dolním a Horním Harmaňcem jest údolí nejkrásnější. Rozervané skalní stěny zvedají se s obou stran romanticky do výše, tu tam jako trosky hradův, plny drobných jeskyň, plny prudkotokých bystřin, které splývají do Bystřice, tvořící po celé dráze své mezi oběma Harmaňci divoké vodopády. A myslíme-li si mezi ta skaliska více méně sosnové zeleně, máme obraz, jaký by nevybásnila ani spojená fantasie všech světoznámých malířů — mistrů. Cítili jsme hluboce nicotu svou v tomto velechrámě přírody. Bylať tato cesta údolím harmaněckým snad nejkrásnější mou partií toho roku po Slovensku. Na vrchu odpočívali jsme blíž salaše zvané „Obrázok“ v pěkném lese. Jí nedaleko stojí sloup s nápisem: „Hranica zvolenskej stolice“. U něho sbíhají se v cíp trojúhelníku tři stolice: Těkov, Zvolen a Turec. A zde je též rozvodí Hronu a Váhu. Bystřice žene zpět za našimi zády ku Hronu a ostatní bystřiny „do zahrádky Slovenska“, do Turce, s nímž vlévají se u Vrutek do Váhu. Kol jedné takové vody, poseté širokými lupeny lopuchy, kráčeli jsme k salaši. Intermezzo v této, jakož i ve vísce Háji vylíčil jsem již.

Z vísky zmíněné, na niž hledí bílá Pražená, brali jsme se dále ke koupelím Štubni. Z Háje asi za hodinu dorazili jsme k Štubni, kdež jsme okusili slovenské teplé vody.

Koupele štubeňské známy jsou již přes půl třetího sta let. Užívaloť jich město Kremnice, jemuž dány panstvem Turček a Štubně. Prameny zdejší vznikají mezi dědinami Novou Štubňou a Hájem. Někdy, jak Čaplovič píše, mívaly koupele štubeňské čtyři oddělení, totiž koupel modrou, červenou, zelenou a cigánskou. Tato je nejteplejší. My našli jen tré vřídel, měli jsme však patrně štěstí na cigánské, totiž to nejvřelejší, které podle Kitaibela, jenž dal r. 1808. v B. Bystřici tisknout analysi, má 35 °R. Byli jsme také z něho za pět minut venku, jak náleží žízniví! Ostatně vyšli jsme v čas; do vřídla vešla právě stará kolozubá Židovka. Ale účinek jediné teto koupele cítil jsem takořka hned. Dešti a chlady zmořené tělo rázem cítilo se svěžím a reumatismu prostým. Malé dobré tyto koupele jsou poměrně však nepatrně navštěvovány.

Večeři chutně odbyli jsme v pěkném hostinci štubeňském.

Štubňu obývají Němci. Není to jediná osada na Slovensku, v níž se mluví vznešeným idiomem německým. Osady takové táhnou se na pomezí stolic turčanské, nitranské a těkovské. Obyvatelé jejich, potomci přistěhovalců německých, hovoří, jak již dříve uvedeno, prapodivnými nářečími. V těkovské župě obývají: Blaufuss (slov. Plajfús), Berg (slov. Piargy), Koneshaj (slov. Konošov, dříve i sv. Michal); v Hontě: Windschacht (Vindšachta), Goldbach (Kolpachy); ve Zvolenu: Scheibe (Šajba), Ullmannsdorf (Ulmanka), Herrmannsdorf (Harmaněc), Günzelsdorf (Kyncelová), Rudolfsdorf (Rudlová), Jörgal (Jergalovo), Richtergrund (Rychtárová), Jakobsdorf (Jabub), Sandberg (Žamperk); v Turci: Stuben (Štubňa); v Nitře: Kriegerhaj nebo Hennelshaj (Krikehaj nebo Handlová). Jména osad těchto jsou čistě německá, tedy bezpochyby Němci založená, jak vysvětluje Pavel Křižko. (Slovenské Pohlady II., 1882.) Jiné osady však Němci osadivše teprve poněmčili. Tak na př. v tekovské župě spravili si starou Kremnici na Kremnitz, Pílu na Polisch; v Turci: Turček na Thurz, Briešťu na Briest; v Trenčíně: Žilinu na Sillein; v Nitře: Něm. Pravno na Deutsch-Proben; v Hontě: Štiavnici na Schemnitz, Pukaněc na Pukanz; v Zvolenu: Bystřici do 15. století na Bistritz, pak na Neusohl, Lubietovou na Libethen, Dobronivou na Döbring, Krupinu na Karpfen, Pliešovce na Pleissen, teď však už na Sasa! V osadách těchto, jak patrno, žili Slováci a udrželi se v nich dosud.

Některým slovenským osadám dávali přistěhovalci Němci i nová jména; jako ve Zvolenu: Osrblí nazvali Zahrenbach; v Turci: Jaseňovou Käserhaj, Vrícko Münichwiese; v Nitře: Šolku Bettlersdorf, Tužinu Schmiedehaj; v Těkově: Lúčky Honeshaj, Veterník Legendl, Novou Báni Königsberg, Výhně Eisenbach, Janovu Lehotu Drechslerhaj atd.; v Hontě: Bátovce Frauenmarkt, Belou Dilln.

Jiná jména osad prostě jen přeložili. Na př. ve Zvolenu: Sachsendorf — Sasová, Teutschdort — Němce, Herrengrund — Panská Dolina, Staré Hory — Altgebirg; Potkanová — Ratzengrund, Povrazník — Seilersdorf; v Turci: Glaserhaj — Sklennô; v Těkově: Nová Lehota — Neuhaj.

V některých německých osadách vyskytují se dosud i slovenská jména rodin, důkaz to, že byly Němci poněmčeny.

Pavel Křižko dále soudí: kde se Němci pomalu usazovali, a nebyli silni, tam podrželi jméno osady slovenské podnes. Některé osady byly Němcům však podrobeny a tím přijaly i nová jména, ač svá stará, slovenská při tom podržely.

Že Němci jsou do Uher pouhými přistěhovalci, není těžko dokázati. Za nejstarších časů vzpomínají se pouze hospites — hosté. Nejdříve připomínají se v Krupine (1238), pak v Báňské Bystřici (1255) a v Něm. Pravně (1267). Hory, potoky, řeky atd. nemají jmen německých, aspoň ne do 14. stol., ač se již vyskytují tu a tam jména maďarská. Poněvadž pak Němci táhli se hlavně k slovenským báňským městům (Kremnici, Šťávnici, B. Bystřici a j.), jakož i na pomezí turčanské, nitranské a těkovské stolice, kdež tehdy hornictví se provádělo, soudí Pavel Križko, že Němci přišli do Uher za tímto účelem, a když jich byl nadbytek, že zakládali i osady v okolí báňských měst a míst: jako: Zeche (Cách), Glaserhaj (Sklennô), Horní Štubňu, Handlovou a j., jakož i že okupovali osady hotové, jako v Těkově Kopernicu (okolo r. 1333.), kterou překřtili na Deutsch-Littu.

Král Robert konečně i lákal Němce do Uher proti slovenskému Matúšovi Trenčanskému, obmýšleje je značnými výsadami. Za to Němci odpykají to — ztrátou své národnosti! Mnoho jich již podlehlo, ostatní sotva se tu udrží…

Tolik ještě o Němcích na Slovensku, s nimiž rozloučivše se ve Štubni, vesele jsme drahou ujížděli zpět k Turč. Sv. Martinu. Škoda, že nejel s námi pan Tisza! byl by na vlastní uši slyšel, s jakým zpěvem se vracejí z maďarských hodin jeho slovenští chovanci — učitelé, které dává o prázdninách učiti maďarštině, aby mohli dobře maďařiti děti slovenské.

Však věru ani nám Maďar lépe neplatí: Slovák — Tót nem ember, Čech je mu — Copák, Moravan — morva, marha (hovado) a Rus — Orosz (od orozni = ukradnouti)!

*

Za krásného srpnového rána vyjeli jsme si s mým martinským hostitelem a pobratimem do Kláštera pod Zniovem (Znievem), kdež, jak již čtenáři povědomo, zrušeno bylo jedno ze slovenských gymnasií, poněvadž prý budova jeho byla ještě vlhka…

Jeli jsme předměstím Turč. Sv. Martina Jahodníky, pak dědinami Košťany, Pribovcemi, Benicemi a Slovany. V Klášteře, pěkném to městečku venkovského rázu pod malebnou horou Znievskou rozloženém, prováděl nás starý obětavý národovec slovenský dr. Korauš. Zmínil jsem se již, že jsem při té příležitosti navštívil i budovu gymnasijní, vlastně nyní již jen soudní a žalářní… Dík našemu průvodci mohu o Klášteře pod Zniovem (maď. Zniováralja) několik slov pověděti.

Klášter pod Zniovem, tato „zlatá makovička“, nosil ještě v XIII. věku jméno Turce anebo Podhradí; vysvítá to z toho, že klášter praemonstrátův, r. 1252. Belou IV.^[81] pod Znievem založený a z důchodů Znieva bohatě nadaný, nazýván byl klášterem turčanským (Zniev nazýván v listinách starých „castrum de Thúrócz“, „Turuch“ i „Vyšegrad“), který potom náležel t. zv. „hodnověrným městům“ pod jménem „Conventus de Thúrócz“. Praepositura s klášterem tím spojená nazývána praepositurou turčanskou a zámek Zniev hradem turčanským. (Sasinek. Letopis I. a V.) Jméno Klášter dostalo patrně městečko od nového kláštera. A Klášterem (vzpomínaným již v XVI. stol.) nazývá se městečko toto dosud. V novější době pak začalo se psáti Klášterem pod Zniovem.

Zniev sám, vyjma už r. 1287. v rumech ležící hrad nad Zábořím, pokládá se za nejstarší zámek Turce. (Sasinek. Slov. Let.) Domněnky o původu jeho nalezne čtenář již na straně 201. tohoto spisu. V bouřích Tökölovských byl dobyvately podpálen a částečně rozválen. —

Klášterem a panstvím k němu náležejícím vládli do začátku XVI. století praemonstráti. Po moháčskej bitce stal se Jan Zápolský jeho pánem. Po něm drželi Klášter Fr. Nyáry, Fr. Révay, Pavel z Vardy a jiní, až konečně r. 1584. dostal se do moci jezovitů, kteří — s malými přestávkami — vládli jím až do rušení klášterů císařem Jozefem II. Od té doby náleží k tak zvanému universitnímu fondu. —

Málo které město na Slovensku má tak rozkošnou polohu jako Klášter. Na západě vypíná se výše 1700 stop lesnatý vrch s pozůstatky někdejšího hradu Znieva a severně od tohoto vystupuje malebně ještě výše, úzkou dolinou od Znieva oddělená Janková. Vystoupíte-li sem, máte před sebou kus pěkné turčanské zahrádky s četnými dědinami a s východní ohradou Turce, nebetyčnou Fatrou. Na pravo opět klene se celé pásmo vršků, z nichž na jednom viděti běloskvoucí Kalvarii; na levo pak vystupují lazianské, klášterské a slovanské „Hôrky“, výběžky to blízkého, Turec od Trenčínska dělícího pohoří. Výběžky tyto pokrývá tmavá hustá borina. Středem města pod „Zámek“ vzhůru klášterskou dolinou vede „hradská“, která spojuje Turec se sousedním Nitranskem. Dolinu tuto, jako vůbec celé okolí Kláštera, obdařila příroda přebohatými krásami, městečko samo je útulné, milé a tiché.

Klášter má pouze 146 pěkně stavených domků a asi 1400 obyvatelů, jejichž „bílá“ polovice pověstna bývala nejen svou krásou, nýbrž i skvostným krojem národním. Dnes zdá se jakoby s krásným krojem národním vymírala i dívčí — krása. Alespoň v oděvu městském tratí se nemálo! Zdejší dívky, jako Slovenky vůbec, vynikají však dosud láskou k písni a což je zjev velice pěkný, i národní hrdostí. —

Muži zaměstnávají se buď rolnictvím, buď řemesly, anebo i, a to značně, známými obchody na Moravě, v Čechách, v Rumunsku, nejvíce však na dálné Rusi. Obyvatelé Kláštera jsou většinou dosti zámožni — nemají aspoň nedostatku — a městečko samo, vládnoucí pěknými lesy a pozemky, ba i domy, mohlo by se státi jednou nejbohatším městečkem v Turci. Klášterčané potrpí si prý zvláště na čaj, a kdo ví, zda-li ruský čaj to nebyl, jenž Klášter připravil o slovenské gymnasium? Ale žert stranou!

Omladina klášterská četně oddává se studiím. Z Kláštera pocházel nitranský biskup Kluch, v Klášteře zrodil se, bohužel! záhy zemřelý nadějný talent básnický Jan Capko-Zniovský.

Z budov klášterských povšimnutí hoden je ovšem klášter sám. Je to budova do čtverce o dvou poschodích stavěná, s pěkným kostelem, velikými zahradami a několika staveními vedlejšími, v nichž umístěny jsou úřadovny hospodářského a lesnického úřadu atd. V klášteře samém jest od r. 1870. kr. státní ústav učitelský, jehož hlavním účelem: surová maďarisace! (Žákům tohoto ústavu hrozí se vyloučením, opováží-li se i jen mezi sebou mluviti slovensky! Aby pak nestýkali se ani se slovenským uvědomělým měšťanstvem, ubytováni jsou nyní všichni — v klášteře!)

O budově gymnasijní již dosti pověděno. Kromě klášterního kostela a „Kalvarie“ má město též kostel farní. Na „Kalvarii“ připomenouti sluší tré křížů, malovaných znamenitým, nedávno zemřelým slovenským malířem (a při tom učencem) Klemensem.

Rozumí se, že navštívili jsme také skrovnou pohostinnou jizbu městského kasina. Kromě tohoto drží se v klášteře statečně i „Vzájemná Pomocnica“ a hasičský dobrovolný spolek. (V spolcích hasičských na Slovensku účastní se činně také inteligence.)

Nerad loučil jsem se s klášterskou příjemnou dolinkou a s bodrým drem. Koraušem, lékařem, jakého Slovensku přeju do každé osady!…

*

Bylo po pršce; leč obloha neslibovala turčanským žním ještě valné pohody. Náš „gazda“ Dulla uznal za dobré dojeti na žebřinovém voze na své pole pod Sklabinou pro požaté obilí. Přítele Hurbana a mne sebral s sebou. Chtěli jsme při té příležitosti podívati se na trosky starého zámku Sklabiny. Dědinami Draškovcemi a Helenou byli jsme asi za půldruhé hodiny z Turč. Sv. Martina pod hradem, v Podzámku, kdež jsme složili svá zavazadla v krčmě u žida a nechavše našeho hospodáře na jeho poli, vybrali se na hrad, asi půl hodinky ještě vzdálený.

Vstupujíce do trosek Sklabiny, viděli jsme státi před zachovalou částí zámku na levé straně arendátora Linkse. Na otázku naši, zdali bychom se podívati mohli do musea, odpověděl nám chladně, že klíče od něho má baron Révay v Mošovcích. Škoda! Byl bych tu seznal jednu kuriositu, totiž pušku Surovcovu o dvou hlavních a o jednom kohoutku u prostřed obou. Dvojvýstřelem z této pušky děsíval prý Surovec, jeden z druhů, vlastně nástupců Jánošíkových, pocestné; neboť tak mocných ran neslýchali. Puška ta je prý vlastním jeho dílem. Je na ní připevněna cedulka s nápisem: „Jacobus Surovec rota fractus 1769 Breznobanyae“.

Vešli jsme tedy jen do trosek zámku. Okolí je velice malebné. Naproti nám za dolinou vystupují romanticky svěží zelení pokryté a divokými skalami rozbrázděné hory; za nimi pnou se kol do kola hory turčanské, oravské atd. —

Historii Sklabiny krátce povím.

Sklabina (Sklavina, Slavina) bývala královským zámkem v Turci. Poněvadž tu sídlívali župani, osobovali si později držitelé Sklabiny právo na županstvo. Záborský o Sklabině píše (v Letopisu Mat. Slovenské, 1867 podle Codexu Fejérova a j.): Majetky Sklabiny králové rozdávali (tak Draško, zakladatel dědiny Draškovce, dostal od Bély IV. r. 1242. čtyry popluží). Sklabinu samu spolu s Lykavou dostal r. 1315. od Karla Roberta nějaký Donč. Později Sklabinu osvojil si Zikmund a dav ji opevniti, meškával v ní. R. 1410. zastavil ji však spolu s Debrecínem za 13.000 zl. Král Matěj strhl ji pak na sebe a dal ji konečně svému nemanželskému synu Janovi, který zámek okrášlil. (Nad kaplí spatřiti lze dosud erb korvínský.) R. 1505. zmocnil se Sklabiny, jako jiných zámků Jana Korvína, násilně Jan Zápola. Tomuto odňal Sklabinu Ferdinand I., jenž ji daroval Fr. Révayovi, zvolenému místopalatinovi, za dobré služby proti Zápolovi. A v držení rodiny Révayův Sklabina podnes zůstala.

Rodina tato je velmi četná. Jedni jsou baroni a dědiční župani, jiní toliko zemani. Bél počítal Révayovce ještě k příznivcům „slovenského knížectví“. Dnes je tato a turčanská šlechta — snad až na řídké výjimky — úplně maďaronská. —

Neškodí, připomeuu-li, že z Turce (z Jasena Dolního i Horního), odkudž pocházejí Jesenští, dostalo se nám Čechům z rodu toho dvou znamenitých mužů. Pavel Jesenský byl biskupem bratří českých († 1594) a Jan Jesenský zaplatil na staroměstském rynku v Praze 21. července r. 1621. svou věrnost k národu českému vlastním hrdlem. (Známo jest, že byl slavným profesorem lékařství, napřed ve Virtemberku, pak v Praze na vysokém učení. Císař Rudolf II. učinil ho svým lékařem. Ferdinand II. kázal mu napřed vyříznout jazyk, potom dal ho stít a konečně čtvrtit.) —

Připomenul jsem již při popisu Turce, jaký asi účel připisuje se bývalé Sklabině. Záborský píše o té věci, vyslovuje doměnku, že nynější zámek jest vlastně už zámek jiný. Asi čtvrť hodiny odtud spatřiti totiž lze u samého Záboří hradiště, bez rozvalin sice, ale se zjevnými znaky bývalého zámku. Naproti němu stával za dědinou Zábořím hrad záborský, jehož sledy zůstaly na t. z. Zrubském Háji. V okolí stálo ještě několik hrádků. Snad stavěny byly sv. Štěpánem proti Polákům, jimž Uhři odnímali Pováží; anebo zápasilo tu pohanství s křesťanstvím, čemuž zdají se nasvědčovati i jména tří Záboří obkličujících vrchů, které nazývají se vesměs Háje.^[82]

Toť asi vše, co důležitějšího o Sklabině říci lze. —

Nasytivše se pohledem z trosek jejích do divokrásné krajiny, sestoupili jsme k večeru zpět do Podzámku. Poněvadž rozmoklou cestou nebylo radno sedati na vůz s obilím, šli jsme nazpět pěšky, vlastně skákali jsme přes výmoly a louže. Náš „gazda“ šel při voze, který nám brzy zmizel s očí, napřed. Zatím se již setmělo. Na cestě za Podzámkom přišli jsme na cigánskou rodinu. Nehořel u ní „magicky zářivý oheň“, nehrály housle a nezvučel tu cymbál: v blátě na rozestlané slámě krčila se v té slotě k sobě zbědovaná rodina okolo starého svého tatíka-cigána. Bylo nám jich líto. Přisedli jsme trochu k nim a vyzvídali, jak se mají. Starý stýskal: „Žle, pánko, žle!“ Dal jsem mu desetník, který s podivuhodným kvapem strčil pod sebe do slámy. Snad se bál, aby ho stará cigánka nezahlédla, anebo ještě spíše, abych nežádal z desetníku něco nazpět? —

V Turci zvláště často bylo se mi setkati s potulnými těmito syny Indie. V Uhrách vůbec rozšířeni jsou cigáni jako kobylky. Při posledním sčítání — pokud zde sčítání možno — napočteno jich přes 150.000. O ušlechtilé jejich odrůdě: o cigánech-muzikantech již jsem se zmínil; nebude nezajímavo, všímnemo-li si také cigánů potulných, o nichž v Uhrách koluje tolik výtečných charakteristických anekdot.

*

Cigáni vyskytají se v Evropě už r. 1400. Do Uher přišli prý po r. 1416. Brzy po tom zle se jim počalo dařiti. Byli pronásledováni jako zvěř, stříleni a věšeni. Dosud nejsou cigáni v některých státech trpěni. Nejpříznivější jest jim Španělsko, Uhry a východní země Evropy. V Uhrách žijí buď na pustách, anebo (v severních Uhrách) v chatrčích za dědinami, na místech obcemi jim vykázaných. Ve Španělsku obývají prý dosud i jeskyně. Ale i v Uhrách nalézti lze často ještě lid tento v doupatech, slamou vystlaných. Naše Božena Němcová píše o takovém doupěti: „Nedaleko Edeléně pozorovala jsem po jedné pastvině samé pahrbky a na otázku dověděla jsem se, že jsou to obydlí těch neusazených cigánů. Jsou to díry do země a slamou vystlané lože v zadu, z předu místo na oheň, nad nímž ten pahrbek slouží za komín; dva „hrnčoky“ nebo kotlík na jídlo je všecko, co tam mají; dvéře z proutí spletené neb ze dříví sbité vedou do obydlí těch podivných lidí, kteří raději v hadrách chodí a bídně žijou, než by se prací mořili a svobodného živobytí odřekli. — Když nastane velká zima, zalezou do prázdných pajet (kde seno uschováno bývá), do stohů, kamkoliv, a tak nějak se předrží až do teplejších dnů; jakmile slunce rozehřívá klín země k novému životu, pak jim všude špatno; na louce, v poli, v lese poduška jim vždy hotova, a pokrovec modré nebe nad nimi.“ Jinde mívají cigáni chatrče asi 2 metry vysoké a asi na 4 metry dlouhé. —

Největším nepřítelem cigána je práce. V létě vyhřívá se na slunci u cesty, spatří-li však slušně oděného člověka, vyskočí na nohy a jako šipka žene se s nataženou rukou k němu. Za krejcárek metaly nám děti cigánské kotrmelce se strání až dolů, pro krejcárek pronásledovaly náš vůz značný kus cesty, podle přání a rozkazu našeho vyskakujíce a kotrmelce metajíce.

Vedle hudby provozuje část cigánů, ta prostřední (do první totiž počítáme muzikanty a do třetí zloděje) kovářství nebo i kolářství. Ženy dělají prý i štětky, anebo prorokují budoucnosť. —

Někdy se cigáni také kolonisují a čistotně si vedou. Na pěkný křiklavý oblek cigáni vůbec trpí. Není cigán pyšnější, jako když má pěkné „cifrované“ červené nohavice. Cigáni nebývají zrovna nehezcí lidé; ano, některé ženy cigánské jsou i hotové krásky, jen že ne na dlouho. Cigán vyniká pěknými kučeravými vlasy, bílými zuby a jiskrným okem. Postavy bývá prostřední, vychrtlé. Cigáňata prohánějí se obyčejně v boží přírodě naha, anebo aspoň polonaha.

Vzdor častému výprasku chodí si cigán pyšně, pevným krokem, pozdravuje jen tak mimochodem. Nebýt nezbytné špiny, dosti by cigáni podobni byli těm cigánským postavám románovým!

Vyskytne-li se někde hezčí děvče cigánské, uherští magnáti dovedou se již postarati o romantiku…

Že cigáni někdy natírají malé děti mastnotou a kladou je blízko ohně, anebo na horké slunce, aby prý je otužili proti vedru i zimě, je s dostatek známo.

O řeči cigánské dočte se čtenář ve spise Jozefa Ješiny „Romáňi čib čili jazyk cikánský“. (V Praze 1882.) Jest pomísena všady, kde cigáni žijou, řečí domorodců.

Slovenské anekdoty líčí cigána, abych tak řekl, se všech stran, zvnitř i zevně. Vlastností cigána kromě nechuti k práci je vzpomenutá již pýcha a prohnanosť. Vychytralý cigán s náramně hloupou tváří, toť stálý jejich předmět. Povaha tato nemění se ani pod šibenicí. Hloupou tváří klamati a tím svého stihatele u veselou náladu přiváděti a trestu tak unikati dovede cigán tak jistě, s takou přetvářkou, že by nikdo lsti v tom nehledal. A na prohnanosť tuto upozorniti třeba zvláště, aby čtenář dobře porozuměl položeným tu o cigánech anekdotám, kterým zde dáno místo, předně jakožto národním anekdotám slovenským vůbec, a za druhé jakožto anekdotám cigána dobře charakterisujícím.

Na svých cestách sebral jsem anekdot těchto čásť sám, jiné poslali mi někteří přátelé ze Slovenska k mému pobídnutí.^[83] Poněvadž pak národní anekdoty do podobných spisků vkládány bývají, stůjtež i zde některé, přes to, že již mnou z části otiskovány byly v „Palečku“. Uvádím výběr z nich, spořádav je v několik oddělení, aby tak osoba cigánova v rozličných vlastnostech zřejměji vynikla.

Cigánská rodina

* Když se narodí cigáně, položí před ně, jakož již jsem pověděl, smyčec a peníz. Sáhne-li po slačíku, bude z něho muzikant, vezme-li peníz, bude z něho zloděj.

* Magnát jde kolem cigánského táboru. Okolo starého jednoho cigána vidí celou tlupu malých dětí. „Nu, More, či jsou to tvoje děti?“ táže se magnát. — „Ako ích ráča viděť, pán velkomožný,“ odpovídá More, a ukazuje na klučíka, obvázeného povříslem, dodává sebevědomě: „Aj všetky ja šatím!“

* „Môžeš sa veru hanbiť, Gábore, že máš takého nězdárneho syna,“ dohováral richtár cigáňovi, keď mladý Gáborko, súc obžalovaný z krádeže husí, stál pred súdom. „Ktorý otěc môže ža švoje džieťa, pánovia laškaví,“ vyhovára sa starý. „Kto jako robí, tak ša mu vodží. Došči ho karhám, upomínam, ale to je šecko jako keby tej ščeně hovoril. Aj ščera šom mu duploval: něchodž, pošlúchni, je obnova (nový měsíc): ždrapia ťa! Nuž ale tak je to, keď ša ščilej něrodžia džeči, čo by pošlúchali. Išiel a hla! už je na želežách! Mal šedžeť v budě a kuvať klinče (hřebíky)! Š bohom! pánovia, mátě ho v rukách, něch teraž váš pošlúcha!“

* Cigáň mal velmi zlostného syna, ktorý mu doma velikú galibu (mrzutosť) robieval. Keď to už ďalej snášať němohol, išiel ho žalovať na mestský dom. Tu vyratoval, aké mu jeho syn v dome kusky vyvádza, že ho bije a domáce náradie mu kazí. Sudca sa zo žartu zpýta cigáňa: „Nuž čože už teraz buděme s tým tvojim zlým synom robiť, či ho máme zatvoriť (zavřít), a či ho máme dať na dereši ubiť?“ — „Ach to nie, pán šudča, ale proším, dajtě ho do šmrti pokutovať (činit pokání)!“

* Cigáň vadieval sa často so svojou ženou, a tu i tu ju i náležitě palicou (holí) vyprášil. Raz pri takejto bitke čierna cigáňka utěkala preč, a nahněvaná zakričala cigáňovi: „Ty, čo ši taký ako dym!“

* Gábor mal velmi zlú ženu, hotovú Xantipu. Práve keď k jeho búdě prichádzal jedon z jeho muzikantských kamarátov, taký oflinok (poliček) mu vylepila, že viděl až do tretieho něba. „Pekná robota, teremtette!“ — hovorí prichádzajúci — „to by šom ši už len nědal od svojej ženy urobiť. Keď ona těba pláškně raž, ty vždy to urob dva ražy a vtedy budětě kvit.“ — „Jaj, kamarátko môj, to teraž malo dôležitú príčinu: boli šme v búdě pošpolu len mi dvaja; keby šom jej bol žaucho odplatil, bol by žaše len na moje ličo oflinok nasledoval; a tak bol bych dva ražy bitý!“

* Cigáň Gábor rad vyciedzal sklenice. Jeho čierna polovička mu to vše dohovárala, keď ale viděla, že to nič něosoží (neprospívá), nuž ho opilého často do chuti vyprala. Raz sa bol s jednym, domov na dovolené prišlým vojákom náležitě docengal (opil). Tušiac, čo budě doma následovať, zavolal vojáka, aby išiel s ním do jeho búdy. Keď už dochádzali ku cigánskej kolibe (boudě), nuž jim cigánka vyšla v ústrety, a chcejúc sa na muža vyvadiť, že si vedie na pomoc vojáka, nahněvaná zakričala: „Aha, už vojnu vedě na mňa!“

* Cigáň sa zpovedal: „Vybil šom kožuch.“ Farár: „To něnie hriech.“ Cigáň: „Veď ale moja mamka bola v ňom!“

Cigán křesťanem

* Cigáňovi sa to nijako něvidělo, že musel farárovi od krstu platiť, preto, keď sa mu chlapec narodil, išiel s ním asi na piaty děň ku potoku, chytil ho za nohy a hlavu zamočil do potoka hovoriac: „Krštím ťa, Mišo, a buděš Mišo, krštím ťa, Mišo, a buděš Mišo, a eště ťa oštatní raž krštím Mišom a buděš Mišo!“

* Porodila cigáňka dvojičky, chlapcov. Pri krstě dostali mena Gervázi a Protázi. Keď kmotrovia z krstu domov sa navrátili, pýta sa jich starý cigáň: „No, jako že šú pokrštěni?“ — „Ale jakýsi Gervázi a Protázi,“ povedia kmotrovia. — „Čo?“ rečie cigáň. „Eh! něbudú to ani reťazi ani provazi, ale“ — máčajúc po jednom chlapcov v potoku — „ty buděš Ferko a ty buděš Ondro!“

* Cigáňovi narodilo sa dieťa; lež jako ho dostať ku krstu? — myslel si, — keď něbolo viacej cigáňov v dědině. Koněčně sa rozhodnul, že ho zaněsie sám. Zaobalil ho teda do handry, pichnul do rukáva na surovici (haleně), a poď s ním do susednej obce! Bola zima, že len tak hvižďalo, koněčně dorazil so svojím bremenom do fary, kdě ho i so surovicou zavesil na kliněc predo dvere a šiel sa pánu farárovi meldovať. — „A kdě je dieťa?“ pýta sa farár. Cigáň skočil pre surovicu a vytiahol z rukáva dieťa zamrznuté a cele skrčené. Keď viděl ale, čo sa stalo, vzdychol si: „Ej, dvojičtihodná milošť, škoda ho, bouže by to bývau ža mužikant, — už mu i teraz pršty na hušle štojá!“

* „Kto ťa stvoril?“ pýtal sa raz farár staršieho cigáňa. „Ach veru to teraž v chytrošti (v rychlosti) něviem, proším poníženě velkomožného pána farára.“ — V tom dobehně malý cigáň volajúc starého domov. „Hej, Gábore, povedz mi tedy ty, kto ťa stvoril, keď to tvoj taťko něvie.“ — „Pánbožko, čo býva na něbíčku,“ povie malý cigáň. „Vidíš, tvôj malý chlapec to vie, a ty tak starý ani len to něvieš?“ „Jaj, velkomožný pán farár, keď šom ja takým malým bol, i ja šom to veděl, ale že je to už dávno, nuž něnie ša čo diviť, že mi to vyfúkalo ž hlavy.“

* Pán: „Cigáň! akého si náboženstva?“ Cigáň: „Nuž proším, veď vedia, že všeči katolíči šú čigáni, iba (jen) jeden štarý čigáň medži námi je evanjelík.“

* Istý farár učieval cigáňa modliť, ale ho němohol za dlhý čas žiadnu modlitbu naučiť. Koněčně po dlhom študovaní naučil sa More modliť „Otčenáš“. Farár naradovaný nad týmto výsledkom, rozkázal cigáňovi, aby prišiel k němu v nědělu rano, a jestli sa vtedy „Ve jméno“ a „Otčenáš“ dobre pomodlí, že mu daruje za vrece (pytel) jačmeňa. Cigáň naradovaný, že takým lahkým spôsobom prídě ku vrecu jačmeňa, ani něspával od radosti. V nědělu rano za včasu ustanovil sa vo fare. „No, More, modli sa!“ rozkáže mu farár. „Ve jmeno Otča i Ducha Švatého, Amen!“ „Nuž a Syn že ti je kdě?“ zpýta sa ho nahněvaný farár. „Tu von (venku), vaša milošť, čaká š vrečom na jačmeň.“

* Cigáň išiel ku zpovedi. Farár sa ho zpýta: „No More, kolko jesto bohov?“ Cigáň ukázal vážnu tvár a premýšlal — jestli mu poviem málo, žabije ma — a koněčně osmeliac sa zakričal celým hrdlom: „Dvanáč!“ — Farár pokrútil hlavou. Cigáň zakričal: „Trináč!“ Farár sa na tolko zabudnúl, že cigáňovi vyťal za ucho. Cigáň zakričal: „Štrnáč!“ a keď viděl něspokojenosť farárovu, zakričal: „Patnáč, šešnáč!“ Farár mu vyťal zase hodné za ucho. Cigáň vidiac, žeby eště za pár zauškov utržil, vzal nohy na plecia a utěkal z kostola domov. Na cestě sa stretnúl so sedliakom. „More, čože tak utěkáš?“ — „Nuž něveděl šom kolko ješto bohov a doštál šom od pána farára dve ža uchá.“ — „Nuž ty sprosťák, či si něveděl povedať, že jedon?“ — „Aha, veď by ti pán farár bol dal; aj „šešnáč“ bolo málo!“

* Cigáň išiel ku zpovedi. Tam medzi inými hriechami s velmi kajúcou tvárou vyznal velebnému pánovi, že mu „vyhnal šviňu ž kapušty (zelí)“. „Ako to myslíš, More?“ — „Nuž tak, že šom jím vyhnal šviňu ž kapušty.“ — „To si velmi dobre urobil, tu máš päť groší, ale i na druhý raz vyžeň sviňu z kapusty!“ — „To ja velmi vďačně aj každý děň urobím, pán urodžený jako pán farár!“ — „Keď farár obedoval, nuž mu kucharka doniesla i kapustu na stôl. — „Čo že je to“ — hněval sa farár — „že stě dněs nědali žiadne mäso do kapusty?“ — „Prosím za odpuštěnie, velebný paně,“ vyhovárala sa kuchárka, „já som dala mäso do kapusty, ale ho bezpochyby ten cigáň, čo išiel ku zpovedi, musel vytiahnuť z hrnka, keď som z kuchyně trochu odbehla.“ — „Aha, teraz už pochopujem, čo to znamená, keď mi ten preklatý darebák vyznal, že mi vyhnal sviňu z kapusty!“

* Cigáň sa zpovedal zo svojich ťažkých hriechov, a zpýtal sa farára, že či to, čo pri zpovedi počuje, něsmie někomu sděliť? „Veru nie“ — povedal farár — „lebo by mi jazyk odrezali.“ — „Nuž tak dobre, teraž (teď) vám aj ten môj najvätší hriech prežradím.“ — „Len hovor, More!“ — „Proším poníženě, kradněm (kradu).“ — „Kradol si?“ — „Kradněm!“ — „Čože si ukradol?“ — „Žlaté hodinky.“ — „To viacej něurob, lebo ti pán Bôh len tak tento ťažký hriech něodpustí, či ma rozumieš?“ — „Rožumiem, proším poníženě, veď ja to už viacej něurobím; len proším poníženě, něch to nikomu něpovedia.“ — „Veď vieš, že ja to něsmiem povedať, lebo by mi jazyk odrezali.“ — Po zpovedi sa cigáň usadil do prvej stolice a priviazal si hodinky na zlatú retiazku zvonku na kabát. Farár pozre na cigáňa a vidí, že má zlaté hodinky, omaká si svôj vačok a zbadá, že mu hodinky chybia. Len teraz mu svitlo v hlave, že mu cigáň hodinky pri zpovedi ukradnul a preto hovoril: „kradněm“. Farár otvoril ústa a chcel si pýtať od cigáňa hodinky; cigáň ale chytrý vyplazí jazyk a ukáže na ňom farárovi posúnkami, že jestli zpovedané tajomstvo vyzradí, že mu jazyk odrežú.

* Bol cigáň, huncút na zpovedi. Farár dobre veděl, že sa cigáň zo všetkých hriechov něvyzpovedal. Pri príjmaní dal mu tedy do úst len kúštik (kousek) chrenu (křenu). Užijúc to cigáň, zmraští čelo, zavre oči (lebo mu slzy sa ronily), začně sa něšeredně v prsá biť a hovorí: „Oh, paně Ježíši Kriště, šak ši tuhý; len pán farár, něch to mojim džečom nědávajú, lebo ša mi pobešnějú (vzteknou)!“

* Raz bol cigáň opäť pri zpovedi, ale něveděl sa zpovedať. „Tedy aspoň Otčenáš sa pomodli,“ povie mu farár. „Aj š teho len nótu viem, proším poniženě, pán velkomožný, jako pán farár!“ — „Notu?“ čuduje sa kňaz. „No, jako že zněje?“ — „Pšpšpš! pšpšpš!“

* Cigáň si vyjednal od pána červené nohavice a išiel si pre ně do mesta s karotkou, ktorú mu pán napísal na mestský úrad v tom smyslu, aby mu dvanácť palíc (holí) dal vytiať. Kohokolvek cigáň stretol, každého žiadal, aby mu karotku prečítal. Oslovil sedliaka, ktorý mu povedal: „Nuž, More, veď tu němáš nič o červených nohavicách, len aby ti dvanásť palíc vyťali!“ — „Ej, ty ši šprošťák, něvieš čítať!“ odvetil nahněvaný cigáň a dal karotku prečítať dohonivšiemu ho studentovi, ktorý bol do figlu (čtveráctví) zasvätěný. „Áno, More, tu stojí, že dostaneš v mestě červené nohavice!“ — „Ehe, to šú múdry pán, a nie ten šproštý šedliak!“ A ponáhlal sa do mesta. Prišiel do mestského domu. Tam mu rozkázali, aby si lahnúl na dereš, že mu nohavice musia odmerať. Cigáň nič zlého nětuštiac poslúchol, a hajdúk mu vyťal 12 palíc. Aby bol figel uplný, nuž mu dali potom červené nohavice. Išiel do kostola a sadnul si do prvej lavice. Keď farár viac razy uvádzal na dôkaz niektorý verš textu, nuž povedal len začiatok verša a vše doložil: „A tak dále!“ Cigáň sa vše dalej pomykoval (posunoval) v lavici, až sa premykal ku samej stěně. Farár uvádzajúc verš z textu povedal zase: „A tak dále!“ Cigáň němohúc sa ďálej pomyknúť, zakričal celým hrdlom: „Už němôžem ďálej, pán urodžený pán farár!“

* Kázal pán farár o posledňom súdě; po kázni prišiel sa cigáň zpýtať pána farára: „A kedy že to budě, keď pošlední raž budú šúdiť?“ „A prečo sa to zpytuješ?“ — zpýta sa farár. „Len preto, ích milošť, že potom už len něštiahnú hněd človeka na dereš pre kúsok hušačej pečenky!“

* Unavený cigáň lahnúl si pod kríž pri cestě stojací a usnúl. Ako tam spí, přišiel náramný fuják (vítr) a vyvalil polozhnitý kríž, ktorý padnúl na cigáňa a zlomil mu nohu. O nědlho išli tadial (tudy) cigáni a odniesli svojho polomrtvého súdruha do koliby. O pár dní, keď sa lepšie cítil, zavolali farára, aby ho ozpovedal. Farár prišiel a uděliac mu ostatnie pomazanie, dal mu malý krížik, aby ho bozkal (políbil). Cigáň sa odvracal a něchcel križik bozkať. Jeho žena prišla k němu a povedala: „Ta veď že ho božkaj, veď je to maličký, ten ti nohu něžlomí!“ — „Aha, maličký; ale keď naroštně aj to taký… budě, ako ten, čo mi nohu žlomil!“

* Poslali raz cigáňa do mesta sviec nakúpiť. Na zpiatočnej cestě zastihla ho búrka a práve sa pustila strašná lejavica, keď dostihol k malej riečke, ktorú mal prebŕdnuť. Valila sa už dosť hodná voda a cigáň začně takto pánu bohu slubovať: „Paně bože, daj mi len preplavať, šak ti já na druhej štraně pošvietim!“ Pustí sa cez vodu, v pevnej naději, že pánbožko jeho modlitbu vyplní, a bŕdně, držiac ruky so sviecami hore; voda stúpa, strháva ho dolu, zasahuje mu až k hrdlu; koněčně po mnohom namáhaní a po prestatí velkého strachu, dostihně druhý breh, kdě sa chytí malého kríka. Mysliac, že už zvíťazil, zavolá: „Hej, buděm švietit, buděm, ale komu? Těbe veru, paně bože, nie, keď ši takú búrku na mňa pošlau!“ V tom odtrhně sa krík od brehu, cigáň letí dolu vodou a volá: „Ej! paně bože! Či něrozumieš špášu?“

* Bola veliká povoděň, pol dědiny odniesla voda i s cigáňskou kolibou. Starý cigáň, spadol do prudkej rieky, no zachytil sa starej vrby, vyštveral (vyškrábal čtvermo) sa na ňu a čakal v strachu medzi konáry (větvemi), až voda opadně. Na druhý děn šiel pán farár obzreť, jakú škodu voda narobila. Jako chodí, vidí cigáňa učupeného (skrčeného) na vrbe. „No, ďakuj Bohu, More, že ťa takto zázračně od smrti zachránil!“ — „Horký že (houby že) pán Bôh; ani šom ho něviděl; ale táto vrba, jích milošči!“

* Cigáň Štefo šiel raz lúkou; zrazu ho zachytně búrka. Zo strachu pred hromom vopchal (vstrčil) hlavu do blízkej kopy sena so slovy: „A teraž už môžeš, paně bože, štrielať kolko len chčeš!“ V tej istej kope ale boli sa aj kosci pred nastávajúcom dažďom schovali a zpozorujúc, že dostali volákeho cudzieho hosta medzi seba, výndě z nich jeden von a uzrie cigáňa, ako má hlavu v seně a ostatniu čásť těla mimo kopy. Dlho sa něrozmýšla, a vylepí cigáňovi poriskom (topůrkem), že sa mu len tak v očiach siskrieť muselo; na čo Štefo: „Ej! paně bože, ale ši ty len náhly (prudký)!“

* Cigáň Fero kradnul jako kavka; ani bitie ani zavrenie nič něprospelo, tak že ho už chcel richtár i s celou rodinou z obce vyhňať. Išla Ferova žena prosiť pána farára, a ten sa zaujal cigáňov, jestli že sa Fero na pokánie dá. Jednu nědělu po omši idě farár z kostola a u východu obhrkně ho, ako obyčajně, celá cigáňská kolonia ruky bozkávať. Pán farár sa obhrnie a len Ferovi povie: „No, pekně, pekně, Fero; ale si sa až dal celkom na pokanie? Něpojal si toho týdňa niekdě sliepku?“ — „Ach, Bože žachovaj, ích milošť pán farár.“ — „Ani hus?“ — „Jaj, Bože môj, či by šom ša im šmel na oči ukážať?“ — „No tak sa len usiluj, aby som nič zlého viac o těbě něpočul. Choď, pani gazdiná dá tvojej starej múky.“ — Ako farár odišiel, durkně Fero svoju starú lokťom do boku: „Hý! štará, to je štiaštia, že něprišiel na kačky; bolo by dněš po múke!“

* Cigáň bol pre falošnú prísahu vo vezení farárom naučovaný. „Akože si mohol prisahať na niečo, čo si len ani okom něspatril?“ pýtal se farár. „Akože si mohol taký hriech uvaliť na svoju dušu?“ — „Či, pán farár, mám ja tiež dušu?“ — „Hej, synak; akože bys němal?“ — „A mohol byště, pán farár, prišahať na to, že ja mám dušu?“ — „Nuž to sa rozumie!“ — „Nuž, pán farár, akože vy môžetě na niečo prišahať, čo ště něviděli?“

* Cigáňovi zomrel chlapec, ktorý už začínal dobre na husloch hrať. S velikým krikom a plačom prišiel starý Mirga na faru. Farár mal za svoju povinnosť, aby ho potěšil. — „Upokoj sa, More, veď tomu tam dobre budě: keď také dieťa zomre, radujú sa anjeli.“ — „Ej veď ša aj môžú, keď takieho dobrého mužikanta meži šeba doštanú, ako je môj šyn!“

Cigáň poslem, dělníkem atd.

* Cigáňska spoločnosť sedala v krčme. Hostinský chcejúc si s nimi urobiť žart, zpýtal sa: „Ktorý že z vás zje (sní) za mysu halušiek?“ — „Ja, proším!“ ozval sa Jonáš. — „Ktorý zje pečenú hus?“ — „Ja!“ zakričí ten istý More. — „A kto vypije dva litre vína?“ — „Ja!“ zavolá Jonáš. — „A kto že poštiepe siahu dreva?“ Cigáni za chvilu mlčali, koněčně ozve sa Jonáš: „Ta veď že ša už ohláště aj vy, keď šťe chlapi, lebo ja něchčem všetko len pre šeba!“

* Gazdovi zatlkol cigáň-kováč něpatrný železný kliněc (hřebík) do voza. Gazda pýta sa ho, čo je dlžen? „Dva groše.“ — „To už len němôže byť,“ odpovie gazda, „ja kolkorazy celý děň som v robotě a sotvaj dva groše vyrobím, a vy za jeden ledajaký kliněc chcetě mať dva groše?“ — „Hm,“- odpovedá cigáň, „vy čo robítě, je robota: ja čo špravím, je práča; nuž a v tom je veru velký roždiel. Vám ša platí ža robotu, mně ža práču!“

* Robil cigáň pec na fare, ale na tretí ďěň skydla sa (sesula se) mu. Farár ho hrešil za to, a cigáň mu odpovedal: „Ale veď, ích milosť pán farár, tiež vravia, že „co jest z prachu, v prach še obrátí“; jako že by mohla ž blata upačkaná peč na veky trvať?“

* Istý pán chcel sa zavďačiť svojmu dobrému priatělovi, a preto mu poslal od jednoho cigáňa za plné vrece (pytel) velikánských rakov. Cigáň za rana utěkal s vrecom na pleci, čo mu len nohy stačily, pozdějšie ale, keď ho začalo slnce velmi pripekať, chcel si trocha oddýchnuť. Prišiel do maléj hôrky (lesíka) a pomyslel si, že mu tam budě dobre trochu si odpočinúť. Složil si dolu vrece, a poněváč bola tam na blízku močarina, pomyslel si, že budě dobre tie raky do něj pustiť, aby sa trochu občerstvily, lebo už od rana vylačněly. Keď jich vsýpal do močariny, nuž jim dával naučenie, ako sa majú držať: „Moje milé raky, ja váš púšťam do vody, aby šte ši trochu žažraly, kým (než) ši oddýchněm, potom ale keď na váš tri ražy žahviždněm, príditě všetky do vreča, lebo potom pôjděme ďalej!“ Cigáň v chládku odpočíval až do večera, lebo bol velmi ustatý (ušlý). Keď sa prebudil, schytil vrece, a bežal ku močarině, kdě tri razy zahviždnúl. Milé raky vo vodě zabudly na cigáňove múdre napomenutie a něukázal sa mu ani jedon. Cigáň nahněvaný hvizdal na ně, čo mu len síly stačily, ale všetko bolo marné, rak sa něukázal ani jedon. Cigáň v strachu, že ako sa predstaví pánovi bez rakov, skočil do močariny a začal jich lapať, ale němohol chytiť ani jednoho, lebo močarina bola hlboká a raky sa porozlezaly. Keď sa presvedčil, že raky něpolapá, nuž jim v zlosti zakričal: „No bodaj ště všetky tam podochly, keď ště také něpošlušné!“ — Okúňajúc (zdráhavě) došiel s prázdnym vrecom ku pánovi a oddal mu list. Pán ho chytro prečíta a zakričí na cigáňa: „More, ale sú tu v listě aj raky!?“ — „Tak šú tam, môj žlatý pán ošvíčený? No chvála Bohu! ja šom myšlel, že mi v tej močarině oštály.“

* Cigáni sú velmi rychlí a spolahliví listonoši. Raz utěkal cigáň s listom a stretnúl sa s pánom na štvorke (čtyrspřežním voze) idúcim, na ktorého už od ďaleka kričal: „Vyštup ša (vyhni se), vyštup ša, lebo žle budě!“ Pán rozkázal vozkovi, aby sa vystúpil a potom s kočiarom zastál. „More, čoby si mi bol urobil, keby som sa ti něbol vystúpil?“ — „Nuž bol by šom ša vám já vyštúpil, pán urodzený!“

* Cigáňa poslal richtár s úradným písmom do súsednej dědiny k pánu notáriušovi. Príduc ta, musil ísť do kancelarie cez kuchyňu, kdě sa práve dopekla mladá húska, tak celou kuchyňu rozvoňávajúc, že cigáňovi viacej ani z pamäti nězišla. Odbaviac sa rýchle v kancelarii, nikým něodprevádzaný otvoril na sporáku trúbu, húsku strčil do kabele a zozujúc krpec (střevíc), vložil ho do pekáča miesto húsky, zavrúc trúbu dvierkami, a „fujas Matjas!“ polom k domovu, kdě si so svojou „štarkou“ takú hoščinu spravil, jakú cigáň zriedka máva. — More odovzdajúc priněsenú odpoveď pánu richtárovi tiahol preč. Skôr (dříve) ale eště něž dvere za sebou zavrel, volá naňho richtár, žeby povedal, či v súsednej obci niečo nového něpočul. „Nič, pán richtárko, nič šom takého vžáčného něpočul, iba to, že pán Gágalovský (hus) prešťahoval ša do Kabelán (kabela) a pán Krpčáni (krpec) prešiel na jeho miesto žaše do Pekároviec (pekáč), ž čoho že vraj v pána notáriušovom dome mnoho mali něpríjemnej práče a behania.“ Richtár prijal novinku túto celkom pravdivú, lebo skutočně v okolí nachodily sa obce Kabelany a Pekárovce s obyvatělmi Krpčánich a Gágolovských. Ale že ho novinka táto něinteresovala, tedy i dosť skoro (brzy) na ňu zabudol. U notárov podozrievali hněď cigáňa, hněď iných dědinou sa zarážajúcich žobrákov a tulákov z huncútskeho činu tohoto, ale pravému šelmovi predcaj len němohli na stopu prinsť. Ušlo od tedy hodně času. Na celú historiu už len kedy tedy u notárov spomínali. Ale spomenuli ju zase práve vtedy, keď sa richtár -ský u nich nachádzal. Tomuto zaraz (náhle) prišla do umu „novinka“ cigáňom do N. z tadialto priněsena, a něhovoriac ani slova, poslal rýchle pre cigáňa. Tento dostaviac sa, pýtal sa, čo pán richtár, lebo pán notáriuš rozkazujú? — „Nič,“ povie richtár, „len mi povedz, čo bolo vtedy v obci tejto nového, keď som ťa bol poslal sem s tým listom?“ — Cigáň ani najmeněj sa něrozmýšlajúc povedal onu historku. — Až teraz vysvetlila sa už celá „historia“, po čom síce dostal cigáň od pani notárky metlou (koštětem) po zauši něčítaných, ale pán notár, veselá to chlapina, srděčně nápadu cigáňskému sa smejúc, obdaroval ho eště i tou každému cigáňovi tak milou pochútkou — močkou.

* Bohatý pán išiel v treskúcej zime na polovačku. Zachytil so sebou cigáňa Fera, aby mu za ten čas, kým budú polovať, hus upiekol. Cigáň za čas piekol hus pokojně, len keď sa ona hodně prižiarila a začala z něj i masť kvapkať, počaly i nášmu cigáňovi sliny tiecť, a koněčně na tolko sa zabudnúl, že uchytil z husy stěhno a zjedol. Po polovačke prišli polovníci ku vatre, a pánovi hněď padlo do oka, že hus má len jedno stěhno. „More, kam si dal jednu nohu s tej husy, však ver si ju zedol?“ — „Proším, pán urodžený, veď je teraž velká žima, a hušy v žime němajú iba po jednej nohe!“ — „Ej horký (houby!) že němajú“ — hovorí pán — „veď každá hus má vše dve nohy!“ — „No to je už ráž darmo, huš v žime má len jednú nohu, veď jím ukážem, keď pôjděme domov!“ Domov idúc viděli husy na ladě. Cigáň naradovaný zakričí: „Aha, pán urodžený, či vidia, že majú len po jednej nohe!“ Pán zahvizdně, husy vyletia a ukážu po dve nohy. „Aha, More, či němajú po dve nohy?“ — „Veď i na tu pečenú mohli žahviždnúť, pán urodžený.“

* Cigán pásl pánovi husy. Jednou dostal ale také na jednu laskominy. I stalo se, že přihnal domů jen 7 hus, neboť jednu upekl a snědl. Pán uhodl, co se stalo, i pravil: „He, More, vždyť ti jedna husa chybí!“ Ale cigán tvrdil, že nikoli, a stál na svém. Konečně pánovi napadlo, aby přivolal ze stodoly mlatce. Bylo jich právě osm. „No pohleď, More, kolik je mlatců?“ — Cigáň počítá: „Osm, pane velkomožný.“ — „A když si každý chytí jednu husu, musí se všem dostat?“ — „Ano, pane velkomožný.“ — „No tak! chytejte si, mlátci, po huse!“ Rozumí se, že se na jednoho nedostalo. „No, vidíš, že ti jedna husa chybí!“ praví pán. Ale cigáň se durdí: „Hla, ten šomár mohol ši chytať, kým (dokud) bolo!“

* Byla jedna dědina. Zdržovali se tam cigáni i bydlil tam fiškal, který chtěl kdysi poslati známému panu farářovi zajícem darem. Nemel však nikoho, po kom by ho poslal. V tom uviděl cigána. „Cigáň,“ zvolal, „zaněs toho zajaca do mesta pánu farárovi.“ „Veru němôžem,“ vymlouval se cigáň, „mám vela do roboty.“ Teprve když zahlédl cigáň peníze v ruce fiškalově, byl ihned na cestu pohotově. Vzal zajíce do vreca a list do kapsy. Cestou však byla „veliká horúčosť“ a zajíc v pytli na rameně ještě teplotu zvýšoval, házeje a škubaje sebou neustále. To cigána pohněvalo: jal se napomínati zajíce v pytli: „Něhadž ša, lebo pôjděš peší.“ Zajíc však neuposlechl a za chvíli začal sebou házeti a škubati na novo. „Něhadž ša, už druhý ráž ti vravím, lebo keď ša buděš hadžať, pôjdeš peší,“ horlil cigáň na novo. Leč ani tentokrát zajíc neuposlechl a házel sebou jako dříve! Míra cigánovy shovívavosti byla dovršena. Sňal pytel s ramena a vystrčil zajíci jen hlavu se slovy: „Keď ša ti něpáči, že by šom ťa něšol, tak chodž peší!“ a při tom pustil zajíce z pytle. Zajíc vesele se rozběhl. „Jaj,“ rozkřikl se cigáň, „ty blažon, něutěkaj; nuž keď aj utěkáš, choď v čerty, ale ma počkaj u brány pána farára!“ Cigáň zatím kráčel zvolna ku předu. Když přišel k farní bráně a neviděl tam zajíce, pomyslil si, že bude už u pana faráře. Leč ani tam ho nebylo. Přišel do vnitř a podal farářovi psaní. „Kdě máš zajaca, cigáň?“ ptal se tento po přečtení listu. „Nuž proším poníženě jich milošť pan farár, hádžal sa mi vo vreči na chrbtě, ja šom ho triráž napomínal, že by ša něhadžal, lebo že pôjdě peší; keď něpočúval, tak šom ho puštil a keď je nie tu, veď on žmylil češtu a pridě šám poždějše,“ těšil cigán pana faráře. Co na to farář, netřeba povídati.

Cigán vojákem

* „Proším poníženě pána velkomožného, keby mi ráčili dať také pišenko, že šom ja veru už žomrel,“ prosil cigáň slúžneho. „A načo ti budě?“ pýta sa slúžny. „Nuž na to. Pošlal by šom ho do Budína, aby ma viačej ža vojáka něvžali,“ odpovedal cigáň. „Lala ti ho! A keby ťa posol raz prezradil, nuž čo?“ — „Nuž, proším, žaniešem ho do Budína šám.“

* Cigáň obavajúc sa, aby mu syna Ferka něvzali za vojáka, odviedol ho na hrobitov a sám išiel ku asentujúcej komisii. Tam na otázku, kdě mu je syn, so žialom odpovedal: „Moji drahí páni, proším poníženě, môj šyn je chudák na hrobitove!“ Dvaja iní cigáni to prísahou dotvrdili a tak cigáňa od vojenského stavu oslobodili.

* Vzali cigáňa za vojáka. — Nijako se mu něpáčil ten rozkaz, že si má topánky a šaty čisto držať. — Kapitáň už zunoval ustavičné tresty, ktorými musel cigáňa trestať pre něčistotu a sproboval cigáňa naposled slovmí k čistotě priviesť. — „Pozri, More, svojích priatělov, ako sa jim blištia šaty, a ty si taký zašpiněný ako prasa! Něhanbíš sa?“ — „Proším pekně, pán kapitáň, ja šom nie taký pyšný ako títo šedliači.“

* Keď prvý raz cigáň stál na stráži pri vojanskom magadzíně, prešiel popri ňom z ďaleka dôstojník stráži dozerajúci, ktorému tedy dla predpisu mal privolať: „Halt, ver da!“ Ale cigáň zostal pokojně v domku svojom, bo práve pri treskúcej zime náležitě chumelilo. Jaknáhle stráž odmenili, dal si dôstojník cigáňa predvolať a počal ho karhať: „Nuž More! čože si sa něukázal a něprivolal: halt ver da?“ — „Ale proším poníženě, pán ofičír! nuž čože šom ích mal okríkat? — vedž ja veru švojich ludí už dobre požnám.“

* Cigáňa vzali na vojnu, a po náležitom jeho vycvičení s ostatnými regrútmi šiel prvý raz na nočnú stráž k vojanským magadzínom, kdě vojáci stávajú „na vartě“ pri jednotlivých budovách sem i tam roztratění. Večer okolo 10. hod. vybral sa majór tyto stráže poobzerať, idúc semojediný ku každému z chlapov. Príjdúc k cigáňovi, táže sa ho po vojansky: „Nič nového?“ Náš More odpovie dôverným hlasom: „Nič, proším poníženě; či oni niečo něvedia, pán major?“ Major něveděl, či sa má smiať, či zlobiť — ale na tento čas prepieklo sa cigáňovi bez pokuty.

* Cigáň bol vojákom. Tu ho naučali, ako sa má na stráži držať, menovitě mu prikázali, že keď niekoho tri razy zastaví, a něohlasí sa mu, aby hněď dal oheň. Milý cigáň, keď stal na stráži, nuž keď tri razy zakričal: „Štoj, štoj, štoj, kto to?“ zapálil zápalku a něčekajúci ďalej, dal ohňa pánu stotníkovi, za čo, něviem, akej sa mu pochvaly dostalo!

* Cigáň, trubač, trúbil usilovně večer na vojákov. Blízko něho stojací somár začal strašně hýkať. Cigáň nahněvaný, že ho mýlí v trúbení, schytil trúbu a zahodil ju do somára so slovamí: „Keď ty lepšie vieš, na, trúb ty, šomár!“

* „Ale prečo že ty vždy zle do téj „šajby“ strielaš?“ pýta sa „lajdinand“ vojáka cigáňa. „Ale proším pekně,“ rečie More, „strielať ja viem dobre, ale mi vždy šajbu žle postavia.“ Pri execírke na komando „links um“ cigáň obrátil sa v pravo, na komando „rechts um“ obrátil sa v lavo. Kaprál sa ho pýta, prečo sa vždy zvrtá naopak? Cigáň: „A čo, keď by šme ša všetči dívali v jednu stranu a něpriatěl by prichodil ž druhej strany?“

* Nachodil sa raz v šíkoch proti něpriatělovi i jedon cigáň, ktorý pred zúrivostou něpriatěla mal velký strach. Ako tak vidí už tlupy něpriatělské pred sebou, zbliží sa k stotníkovi a prosí: „Proším poníženě, něch že mi ukažú mojho něpriatěla!“ Stotník poikázal na tlupy: „Tam máš něpriatěla!“ „Ale proším,“ ďalej hovorí ulaknutý cigáň, „ž toho množstva, kerý že je môj něpriatěl?“ — „Nuž ta armáda tamto!“ — „Ale proším, ja by šom len chtěl vedieť, ž tých mnohých, kerý je môj, hovorím môj něpriatěl?“ — „Nuž a prečo že sa to zpytuješ, More?“ — „Chčel by šom ša š nim napraviť (smiřiť)!“

Cigán zlodej

* „Cigáň! nětaj, ty si ukradol to prasa; mám troch svedkov, čo ťa viděli.“ Takto vyšetrujúci sudca vynucoval pravdu na cigáňovi. — Cigáň ale na to odpovie: „No — to ša len traja svedkovia, ale ja mám aj šeděm švedkov, čo ma pri tom něviděli!“

* Bol cigáň vo farárovej zahradě na slivkách. Farár, zazrúc z okna cigáňa, vezme palicu, vkročí do zahrady, rovno kráčia ku slivke, kdě cigáň sedí, a chce ho trošku vyelektrisovať. More vidiac o čo tu idě, kýve prstom farárovi a šeptá: „Pšt, pšt, žajač, žajač… pšt, pšt, prišám Bohu, už šú dva, dva — pšt, pšt!“ Farár mysliac, že je vskutku pravda, idě do izby pre flintu, a More medzitým ufujazdí (prchne).

* Gazda chytil na trhu cigáňa sediaceho na koni, ktorého mu bol pred pár dňami na paši (pastvě) ukradol. Chtěj něchtěj musel cigáň k súdu. „Jako si sa opovážil, More, toho koňa ukradnuť?“ opytuje sa súdca. „Ja šom ho něukradnul!“ odpovie cigáň. — „Nuž veď ťa sediaceho na ňom dochytili.“ — „To bolo takto!“ vyhovára sa More. „Ten koň ležal na chodníku, keď šom šiel pomedži obilia. Keď šom ho chčel obíšť, žačal ma kopať, keď šom mu chčel po pri hlave utiečť, chčel ma hrýžť; ja ša ti nědám žabiť, pomyšlel šom ši, rožbehněm ša, chčem ho preškočiť, v tom ale on škočil, vžal ma na chrbat a utěkal šo mnou do mešta švetom, a něžnám, kdě by ma bol zaniešol, keby ho títo šedliači šo mnou něboli chytili!“

* Cigáň naučil sa chodiť do farskej zelnice. Koněčně pán farár to spozoroval a chodil tajně na postriežku (na čekanou). Cigáň práve vyťahoval najvetšiu hlavu, v tom ho farár okríkně: „More, čo tu hladáš?“ „Proším poníženě, len šom ša chytil tejto kapušty, aby ma vietor něžrútil!“ — „Nuž ale si ju už vytrhnul!“ — „Němôžem ža to, proším poníženě, vietor ma naždvihol.“

* Cigáň dákosi (jaksi) zbadal, že pán farár něnie doma, vošiel do pece a ztadial si vybil cestu do izby. Keď sa dnu dostal, nuž k němalému zděseniu viděl, že pán farár píšu za stolom. „Či žtadialto (odtud) češta do Rymavškej Šoboty?“ — Farár zahrúžený do svojej kázně (kázaní), odomknúl dvere a cigáňa bez najmenšieho ublíženia vystrčil von. Iba pozdějšie, keď zbadal na peci dieru, vysvetlil si, čo cigáň zamýšlal…

* „Pán gažda, keď pánbožko tej šlámy urodili, nože dajtě dáku šúpu (otep), žima budě!“ — „Dobre, choď si vziať do dvora,“ privolí gažda, „ale dáš mi za to pozor na pole, aby mi zemiaky něryli.“ — „Hej, akože! — buděm spávať pri nich.“ Cigáň idě do dvora, poobzerá sa, něvidí nikoho iba po ruke jedno jahňa, schytí a zaviaže ho do oklačka (otepi). Gazda spozoroval však, keď cigáň šúpu niesol, že z něj trčí chvostík z jahňata i zastaně mu pri vratách: „Ale si mi ty niečo něvzal?“ - „Pánubohu prišám, nič!“ — „A už sa ti muselo zapliesť čosi do tej slámy,“ zdržuje cigáňa gazda a ukazuje mu chvostik jahňata. Cigáň hodí šúpu, roztrhně ju a jahňa vyhodiac kopně doň: „Jdi, ty maškara, chčeš ma var' (snad) o počtivošť pripraviť?!“

* Prišiel raz cigáň v istej záležitosti k pánu farárovi pred dvanáctou na obed. Pan farár mal eště dopísať list, kázal cigáňovi čakať. Cigáň stál mu chrbtom (za zády). Něpozorovaně vzal z kasni (skříně) hodiny a zkryl pod kabanicu (huňku). V tom zrovna počaly biť hodiny dvanáctu — cigáňovi pod kabanicou. Cigáň sa ulakně a a počně preberať nohama a pätama udierať. Pan farár sa na to obratí a zpýta sa: „Cigáň, čo to robíš?“ — Cigáň: „Štrngám ši oštrôžkama.“ — Ostrôžkama štrngal — a bol bosý! —

* Bol farár v kostole. Cigáň vidiac dobrú príležitosť, vošiel do fary a začal vo farárovej izbe prehrnať a hladať. Zrazu kukně oknom a vidí, že farár už tu. Něchá všetko tak a… fuk, v chytrosti schová sa do hodín na gánku. Hodiny zastali; ale aby farár nejdutie hodín nězbadal, počně cigáň ústy: „cuk, cuk; cuk, cuk…“ Farár si zapáli na fajku a prechádza sa po gánku. Zrazu napadně mu, že má hodiny natiahnúť. Pristúpi k nim, otvorí… ale jako sa zadivil, keď tam cigáňa zočil. „Nuž čože ty tu robíš?“ okríkně ho farár. — „Proším poníženě, špačirujem, špačirujem,“ — odpovie mu More.

* Sedliaci v hore drevo rúbali. Huně mali na hromadě odložené. Práve natrafí sa tadě cigáň, uchytí si jednu huňu a… v nohy! — Sedliaci to ale hněď zbadali a za ním utekajúc, chytili ho. „Jako si sa ty opovážil mně huňu ukradnúť?“ osopí sa majitěl huně na cigáňa. „Ale je to vaša huňa?“ — pýta sa pokorně cigáň — „ja šom ši veru myšlel, že šom tú huňu našiel.“

* Ukradol kděsi večer cigáň pôlt slaniny. Jako s ňou chce von, poplietol si dvere, poněváč tma bola, i vtiahol sa so slaninou do pánovej izby. Vidiac tam pri stolíku seďaciho pána, chytro povie: „Proším poniženě, či někupia pôlt šlaniny?“ — „Jděš spať do Paroma i so svojou slaninou!“ — „No dobrú noč!“ riekol cigáň — a v nohy. Ráno pridě pani do izby a povie pánovi: „Ale vieš ty čo, veď nám ktosi ukradol pôlt slaniny!“ — „Hej, cigáň“ — ale hněď pán zatichnúl; bo sa bál povedať, kto přišiel mu v noci ponúkať slaninu.

* Istý znamenitý zahradník něveděl sa na tom dosť prenadiviť, že mu najkrajšia ovocina len tak bez znaku kape, preto si umienil, že musí podivnému zlodějovi akýmkolvek spôsobom na stopu prísť. Raz sa utiahol za včas rana do zahradnej besiedky a striehnul na drzého zloděja. Zrazu preskočia plot dvaja cigáni, a bežia ku najlepším ovocným druhom. Keď zahradník němohol už ďalej na to hladěť, ako cigáni najkrajšiu ovocinu práskajú, vyskočil z besiedky a jednoho cigáňa chytil za ruku, druhý ale preskočil cez plot. Zahradník začal teraz milého cigáňa trstěnicou hostiť, len tak okolo něho tancoval. Druhý cigáň prizeral sa zpoza plota, ale zakríčal: „Ale pán urodžený, veď mu jednou rukou paličou nič něžpravia, veď že něch vezmú paliču do oboch rúk, a něch ho tak dobre vyobšívajú, toho huncúta!“ Zahradník poslúchnul cigáňa, chytil palicu do oboch rúk, aby cigáňovi lepšie poplatil. Cigáň za plotom zakríčal: „Kara, More!“ A druhý cigáň, na ktorého sa zahradník palicou zahnal, hybaj cez plot ku kamarátovi, s nimž potom zahradníka do chuti vysmiali.

* Vo válečných něpokojoch dostal sa túlajúci cigáň Fero do sadu richtára, v ktorom práve na jednom čerešňovom (třešňovém) strome bolo zralé ovocie. Majitěl sadu krásnu túto ovocinku děň i noc dal striehnúť, aby mu ju něpovolaný hosť dajaký něpreriedil. I teraz seděl v jednom kútě zahrady varovčík divajúc sa něpozorovaně na cigáňa, čo začně. Cigáň vyšplhal sa na strom a počal si na pekných čerešňách pochutnávať. V tom postaví sa varovčík pod strom a hroziac cigáňovi sukovitou palicou, pýta sa ho, čo na strome robí? „Čo by šom robil,“ odpovedá cigáň, „špekulujem, kadě, ktorou štranou potiahně něpriatělšké vojško. A hla! práve ža hen (tam) tým malým vrščekom, vedla tej hory počína ša ukažovač.“ Varovčík hladí vo strachu naznačeným smerom a dokladá: „Ale ja ničoho něvidím.“ „Verím, že něvidžítě; ale len ša vyškriabtě šem ža mnou a budžetě toho došť vidžeč. Lalala! tam tiahnu hušári — ba už aj kanony vidžeč — ho, ho! jeden práve mieri na našu väžu.“ Varovčík nič němožného nětušiaci shodí halenu, odloží doháňový (tabákový) mešec s fajkou, a hajdě na strom! Za minutu hladí už z najvyšších letorostí stromových. Medzitým ale furták Fero fuk dolu, a pochytiac fajku s doháňovým vreckom (sáčkem) uháňa jako splašený zajac. A len keď je už za plotom, kričí: „Neštrielajú ešče?“…

* „More! chytili ti kamaráta, je už aj zavretý!“ — „Ale kdě ho chytili?“ pýta sa s podivením cigáň. „Nuž u súsedov, v komore na slanině.“ — „No veru je to ža kúnšt, niekoho v komore chyčič! Mohli ho puščič do pola a tam ho mali chyčič; to by bol už potom kúnšt.“

* Lapili cigáňa a zavreli ho do rána v stodole. Ráno chlapi (muži) vytiahli ho, a More počně: „Proším váš, dobrí ludžia! robtě šo mnou čo chčeče; biče, perče, kolko ša vám lubi, len ma čež plot něprehadžujče.“ — „A to prečo?“ pýtajú sa cigáňa. — „Nuž proším váš,“ rečie skrúšeně cigáň, „to by bola pre mňa ta najväčšia kára (trest) na šveče!“ — „Ah či tak? Počkaj, kujon!“ Tu ho chytia dvaja chlapi a myk! s ním cez plot. Prehoděný cigáň dá nohám věděť, vyplazí chlapom jazyk — a fujazdí do hory.

* „More! priznaj sa uprimně, kdě a kedy ukradol si tú kapsu s peňazmí? Budě pokuta miernějšia,“ napomínal slúžny cigáňa. More tedy začně priznávať sa následovně: „Ja som něukradol nič, velkomožný pán šlúžny! Ja šom našiel ležať pri čeště čipkára (krajkáře) a kapšu; tú šom ždvihol, a čipkár žostal ležať; ktožeby uniesol toho lagana?“ Cigáň ale predcaj dostal němilé nálezné.

* „Kolko razy si už bol trestaný?“ — pýtal sa slúžny cigáňa. — „Proším poniženě, pán velkomožný“ — hovorí cigáň. — „oni to mušia lepšie vedžeč, več to majú napísané; človek nemôže také darobniče v hlave nosič.“

* Raz našiel istý More dve húsky tam, kdě je něpoložil a v kolibe nastala veselá hostina, jakej už do nědávna něbolo. Medzitým to dlho nětrvalo, už cigáň bol pred slúžnym postavený, aby sa z tejto novej krádeži zodpovedal. Po krátkom vyšetrovaní priznal sa More a slúžny okrikně ho karhave: „Nuž čože zaslúžiš, ty holomok! za tie husy?“ — „Ach, veď ši ja nič ža to něžiadam, velkomožný pán slúžny“ — odpovie v chytrosti cigáň.

* „Kolko razy si už bol trestaný?“ pýtal sa richtár cigáňa zase z kráděže obvinovaného. — „Ani raž, miloščivý pán richtárko.“ — „A keď si tú ovcu ukradol?“ pripomína richtár. — „No, něvídali! to něštojí ža reči: takých 24 palíc (holí) udržím kedykolvek (ledakdy)!“

* Vyviedol čosi cigáň a slúžny usúdil mu 25 palíc. Eksekucia mala byť po čas obedu pána slúžneho preveděná, a hajdúch stáhl už cigáňa na lavicu. „Něch váš šám pán Bôh požehná, pán Janči, nědotknitě ša mňa, proším váš, vidítě, také veči jako tá paliča, to něnie pre mňa, ja mám velmi panškú kožu.“

* Cigáň ležal na dereši a hajdúch ho němilosrdně palicoval. „Ach proším poniženě, něch že ma tak velmi něbijú, pán urodžený!“ prosil hajdúcha. — „A ja že som čo?“ zakričí nahněvaný slúžny. — „Oni šú šamá švatošť! zakričal cigáň.

* Cigáň čosi za päť prstov kúpil, ale ho dolapili a doviedli pred slúžneho, ktorý ho odsúdil na 12 palic, ktoré mu hajdúch na dereši mal vyčítať. „Lihaj,“ povie slúžny. „Proším poníženě, pán velkomožný! len něch ma nědajú na dereši bíť.“ — „Nuž a kděže?“ — „Lahněm ši na žem.“ — „Ale něbuděš pokojně ležať!“ — „Ach buděm, pán velkomožný!“ — „No, nědbám, lahni si na zem, ale to ti povedám, lež pokojně, ináčej pôjdeš na dereš.“ — Cigáň si lahnul a hajdúch mu vyťal jednu. — V tom sa cigáň schytí a utěká. — Slúžny zkříkně za ním: „More! veď si povedal, že buděš ticho ležať?“ — „Ach, pán velkomožný, veď by šom já ticho ležal; ale keď mi pán hajdúch nědajú pokoja!“

* V jednej velmi malej osadě zomrel práve zvoník. I zpýtajú sa tadial idúceho cigáňa: „Hej More, něchcel by si byť zvoníkom?“ „Ďakujem pekně, panko, nie veru, mám rešpekt pred provažom.“

* Vešali cigáňa. — Keď to medzi zástupom jeden cigáň viděl, povie: „Ale čože nědajú tomu biednému človeku pokoj, več vidžia, že ša mu to nělúbi.“ — „Ale sa to slavnej stolici lúbi,“ odpovie mu ktosi na to. — „No kedž ša to šlavnej štoliči lúbi“ — povie cigáň — „nech ša ona dá zavešič, ale tomu chudákovi něchže pokoj dajú.“

* Mali zavesiť cigáňa. Jak už mal byť ťahaný na šibenicu, prosil pánov, žeby mu eště dovolili kolesá lámať. Žiadosť sa mu povolila. Tu začně cigáň kolesá lámať a čo raz zaskočil, to zvolal: „Na bok! na bok!“ — Okolo stojací sa mu vyhýbali. — Keď viděl, že je už na slobodnom… ufujazdil. — Práve dobehnúl do hory, kde postretnúc jedného pána, pýta sa ho: „Kděže idú pan urodžený?“ — „Iděm do mesta“ — povie pán — „majú tam cigáňa vešať.“ — „Oh! něch ša vráčia — ích milošč — beže mňa tam veru ništ něbudže!“

* Dvaja cigáni odsúděni boli k šibenici, z ktorých ale jeden, meněj vinný milosť obdržal. Keď s radosťou odcházal, pýta sa kamaráta, čo odkáže domov. Ten povie: „Poveč, že šom mal s provažnikovou čérou vešelie, ty že ši na ňom tančoval, a že pri tom bolo velmi mnoho ludži na dživáky!“

Vtip cigánský

* „Ale, More, povedzže mi ozaj, prečo si tak čierný jako žužol (uhel)?“ Túto otázku predložil veselý hostinský cigáňovi, od ktorého práve klince kupoval. „Nuž vietě, pan hoštinšký“ — odpovie cigáň — „keď šom ja prišiel na svet, bolo vraj, jako mi to mať rozprávala, velké žatmenie, nuž ma němohlo šlnko obieliť.“

* Išiel cigáň žobrať do paňského dvora. Tu však skočili doň zúriví psi, — povstal taněc. Čím viac dotierali psi do cigáňa, tým určitějšie sa on oháňal valaškou. Paňského úradníka to bavilo, dodával psom chuti. Cigáň něbral vec na žart, ale ovalil (přetáhl) najbližšieho havkáča tak po kotrbe, že hněď sa vyvrátil. — „Nuž tisíc striel sa do tvojej matěre, ty čachor! (přezdívka cigánů), čo si mi psa zabil?“ kričí úradník. — „Veď šom ša aždaj len mušel brániť, keď ma chčeli šožrať!“ — Ale si sa mal poriskom (topůrkem)!“ — „Keby boli oni do mňa šli chvošty (ocasy)?!“ replikoval trefně cigáň.

* Cigáň by bol rád mať bieleho koňa. Istý pán mu ho slúbil, jestli sa lepšie do zimy pooblieka, něžli on. Cigáň pristál. Keď bola najtreskúcejšia zima, išiel s pánom na zamrznutú rieku, aby tam pred svedkamí dokázali, kto sa lepšie do zimy oblečie. Pán si obliekol dve bundy (kožichy), kožené rukavice a čiapku a lahnúl si na lad. Cigáň bol len v spodních bielych šatoch a vopchajúc sa do saku (na chytanie rýb) lahol si tiež na lad, pravda, že drkotal zubamí, ako keď klince kujú. Pán sa zpýta svedkov, že kto je lepšie do zimy poobliekaný? Všetci povedali, že pán. Cigáň ale filozofujúc povie: „Proším poníženě, pán urodžený šú oblečený do těpla, lebo jim je těplo, a ja do žimy, lebo mi je žima!“

* „Čo je, cigáň?“ pýtal sa slúžny cigáňa vstúpivšieho do jeho izby. „Nuž prišiel šom na ponošu,“ odpovedal oslovený. — Slúžny: „Tak von s tým!“ — Cigáň: „Ach žle je, pán velkomožný, hrozí mi šmrť! Ďuro Brdák — vedia, ten velký žbojnik, čo ho nědávno pustili ž areštu — vyhráža ša mi, že kdě ma popadně, tam ma žabije.“ — Slúžny: „A prečo že sa ti vyhráža?“ — Cigáň: Ale pletka, velkomožný pán šlúžny! Že šme ša mu trochu vyšmievali, keď ša ž toho areštu vračal.“ — Slúžny: keď viděl, čo je, chcel sa sprostiť cigáňa a povedal mu: „No něboj sa nič, More! Keď ťa zabije hněď ho dám na druhý děň obesiť.“ — Cigáň sa škrabe za uchom a povie zdĺhave: „Či by něbolo lepšie, keby šme ho dali děň pred tým obešiť?“

* Barbír holil cigáňa len tak na „puff“ a preto vzal si k tomu tupú britvu jako motyku. Namydlený cigáň z prvu sedí pokojně, trpezlive, nič něvraviac; leš — keď mu už od takého holenia slzy jako pästě vyrážalo, němohol sa zdržať i opytal sa barbiera, že z čoho je tá britva? — „Nuž z ocele.“ — „Vedž ža to“ — povie More — „lebo mi iškry šype.“

* Cigáň mal dve ošípané (svině), pri čom bol ale tak pyšný, žeby ani s jedným gazdom v dědině ňebol menil. Prihodilo sa ale, že mu jedna ošípaná zdochla. Pán z dědiny, idúc okolo, viděl to a povedal: „No More! to máš veru velkú ztratu.“ — Cigáň ale na to pyšno povie: „Eh čo! tomu ždochně, kto má.“ — O pár dní šiel pán zase okolo cigáňa a viděl, že mu práve zdochla aj tá druhá ošípaná. I zavolá naňho: „Fero! to je veru až priveliké nešťastie! už ti aj tá druhá ošípaná zdochla!“ — „No ale už ašpoň preštal mor!“ doloží si cigáň. —

* Ku cigáňovi prišiel daňový exekútor a zle nědobre ho mučil, aby zaplatil podlžnú daň; ale cigáň ani něpomýšľal na platěnie. Tu exekútor, namrzený, že ho cigáň chce len tak naprázdno odbaviť, skočí do chlieva a zakričí: „More, ja si vezmem tvojho somára, keď něchceš platiť!“ — „Ale proším poníženě, pán urodženký,“ ozve sa lichotiacim hlasom cigáň, „načo že by ši mojho šomára (osla) brali, veď môžu dostať dievča!“

* „Cigáň na!“ volal pisár, idúc nědaleko koliby cigáňskej, na svojho psa; leš na miesto psa dobehol naozaj cigáň a pýtal sa: „Čože rožkážu, pán velkomožný?" — „Nič… veď som si ja psa volal.“ — „To nič preto,“ — povie cigáň — „več ša to meno na meno udá; — my máme tiež dvoch pšov, jeden ša volá pi a druhý šár; tak keď zavolám pišár, nuž hněč šú tu obá.“

* Dlhoprsťák ukradol flintu. Vec vyšla na javo a milý zloděj musel sa pred súd dostaviť. Za svedka pozval si cigáňa. — Cigáň prijdúc k súdu, čakal pri dverách úradnej sieně, dokial sudca inú záležitosť tiež pre kráděž s druhým svedkom něvybavil. Cigáň použil túto príležitosť, priložil ucho ku klúčovej dierke a načúval, ako druhý svedok sudcovi na otázky odpovedá. Sudca zpytoval sa svedka práve: „Poznáš ty tú krávu, čo si obžalovaný za svoju privlastňuje?“ „Áno, prosím poníženě, poznám: eště len bola těliatkom,“ odvetí svedok. „No, môžeš odísť domov, už ťa tu něpotrebujem. More, poď teraz ty sem!“ volá sudca, „musíš mi ale svatú pravdu hovoriť.“ — „Buděm, proším poníženě, buděm, pán velkomožný.“ — „Poznáš ty túto flintu, More?“ táže sa sudca. — „Ako žeby šom ju něpožnal, pán velikomožný; ja šom ju už vtedy žnal, keď eště len pištol bola!“

* Cigáňska banda hrala pánovi na meno. V tej izbe, kdě hrali, boly do zadu nakladěné na kasni (skříni) sklenice zo šampaňského. Chytrý primáš natiahně sa na kasňu, vezme sklenicu s domnělým šampaňským a potiahne z něj hodný dúšok. Zmraštil sa a podal kontrášovi a ten zase ďalej, až sa všetci napili. Basista povie: „Dobre by bolo, keby šme ši ža mažadlom žajedli trochu kefy (kartáčů) na čušpaiš!“ Šampaňské bolo mazadlo na čižmy.

* Cigáni hrali na svadbe, kdě sa jim dobre vodilo. Keď sa liehovinou náležitě osvietění poberali domov, nuž sa primáš trochu poklznul na ladě, a spadnúl do studně, ktorá bola na něšťastie bez zrubu (ohrady, srubu). Voda v studni něbola síce velmi hlboká, ale bola náramně studěná, preto náš primáš v něj okamžitě vytriezvel (vystřízlivěl) a kričal, ako len vládal: „Ťahajtě ma, tu šom v študni v špodňom něbi, dám vám što žlatých!“ Svadobníci ho po rebríku lahko von vytiahli, ale predsa si pýtali sto zlatých, ktoré jim bol slúbil. Cigáň ale, keď bol tu von zo zimnej kúpele, nuž něchcel nič počúť (slyšeti) o sto zlatých, ale lichotivým hlasom prehodil: „A či byště ža to žádali, že ště peršiho (prvního) mužikanta žo študni vyťáhli? Poškákajtě dnu (do vnitř), ja váš žadarmo všetkých povyťahujem!“

* Istý cigáň bol náruživý taněčník. Raz ako tancuje, odpadol mu opätok z čižmy. Okolo stojaci, ako to zpozorovali, nuž zakričali na něho: „More, počkaj trochu, opätok ti z čižmy odpadol!“ — „Ej čo tam po opätku, ja ši ani ža čelú čižmu taněc něpohubím!“

* Za včas rana prišiel cigáň ku pánovi. „Dobré ráno prajem, pán urodžený!“ — „Vítaj, More, čože sa ti snívalo?“ — „Veru proším poníženě, mal šom velmi pekný šen. Šnívalo ša mi, že mi pán urodžený dali 2 funty dohánu (tabáku) a pani urodžená 2 funty šlaniny.“ — „Nuž ale, More, či vieš, že sa sny naopak plnia?“ — „Veď ja i tak prištaněm; něch mi pán urodžený dajú šlaniny a pani urodžená dohánu.“

* Umrznutý a lačný cigáň stretnúl sa so študentom. „Nuž, More, čože ti je, že sa tak trasieš, ako osika?“ — „Jaj, proším poníženě, žima mi a lačný šom.“ — „Keď ti je zima a máš hlad, nuž čo by si radšej, či sa ohriať a či poriadně najesť?“ Cigáň premýšlal za chvilu, až sa koněčně rozhodnul: „Ej, čo tam do žimy, něch mi len dajú chlebíka a šlaninky, ja by šom ši najradšej šlaninku piekol!“

* „Čo robíš, cigáň?“ zpýta sa gazda. — „Nuž len šmútim, proším poníženě.“ — „Prečo?“ - „Nuž len preto, že mi koňa vlk uhrižol.“ — „To je nie mnoho; velmi ho uhrižol?“ — „Veru velmi, proším poníženě; iba hlava mu žoštala.“

* Poněváč v istom stoličnom mestě němali kata, ktorý by previnilca obesil, oslovili cigáňa, či by ho nězavesil on za děsať rimských (zlatých). „Prečo nie,“ riekol cigáň ochotně, „po tej čeně obeším čelú štolicu i š pánom šlúžnym!“

* Lačný cigáň išiel po ulici a žobral, aby svoj hlad utíšiť mohol, ale němohol k ničomu prísť. Urobil zamyslenú tvár a išiel k židovi. „Paně môj, mám velikáňske myšlienky, ale škryme ša do ižby, aby to nikto něpočúl!“ Keď boli v izbe, pošopně cigáň židovi: „Čo by, proším, stála taká hrča žlata, ako moja hlava?“ Žid od radosti dobre z kôže něvyskočil; hostil cigáňa tými najlepšími jedlami. Konečně, keď sa cigáň najedol, nuž sa ho žid zpýta: „More, a kdě mháš thu hrču zlatha, ako tvoj hlava?“ — „Kdě žeby šom ja tolko žlata vžal, veď šom ša to len prišiel žpýtať, kolko by taká hrča stála!“ Žid urobil kyslú tvár a cigáňovi ukázal dvere.

* Bol jarmok. Cigáň predával koňa, ktorý trochu kríval (kulhal); preto ale ho predci od něho žid kupoval. Chcel jeden druhého oklamať. Po dlhšom dohadovaní predci dojednali sa a žid koňa odkúpil. — Na predaj tento díval sa jeden pán z okna, ktorému velmi divno bolo, jako mohol cigáň žida tak oklamať, keď mu totižto kulhavého koňa predal. I nědalo mu to pokoja. Keď tedy žid sa už s koňom preč ubieral, zavolá ho a povie mu: „Vieš ty čo? veď ťa ten cigáň oklamal; ten kôň na zadniu nohu kríva.“ — “Paroma ma oklamal“ — rečie žid — „veď ja viem, že kôň kulhá, ale preto něni krivý, on je len zakutý. Keď mu kliněc z kopyta vytiahněm a dám ho dobre podkuť, nuž kulhať prestaně a predám ho dvaraz tak draho, jako som ho kúpil.“ — Odišiel. — Tu dá zavolať pán cigáňa a povie mu: „Ta cigáň! veď těba ten žid oklamal. Ten kôň že je len zakutý a len preto kulhá, ináč ale že něni chromý.“ — „Pán velkomožný!“ — povie cigáň naradovaný — „môže žid tomu koňovi žlatýma klinči pribiť štriebornú podkovu, predči budže kulhať. — Več šom ja toho koňa šám našchvál žakoval, aby myšlel žid, že len preto kulhá.“

* Cigáň premýšlal, ako by mohol k dačomu (něčemu) prísť. Napadla mu dobrá myšlienka. Sadnúl na palicu, a ako to malí chlapci robievajú, poháňal ju ako koňa: hio, čihi, ně! Prišiel k němu žid a začal ho vysmievať: „Tho ni kôň, tho phalic!“ — „Čo že je to nie kôň?“ povie nahněvaný cigáň, chytí palicu a bije žida, len sa to ozývalo. „Či je kôň, či paliča?“ zpytuje sa cigáň „Kheď je kôň, něch je kôň,“ odvetí ubitý žid, lebo sa bál ďalšieho bitia. „Ale keď je kôň, tak ši ho kup!“ doloží cigáň. Žid něchcel, ale cigáň ho bitkou koněčně k tomu donútil, že mu vyplatil za dreveného koňa 10 zlatých. Išli spolu do mesta. Ako prišli na námestie, povie žid: „Theraz hybaj so mnou dho mesky doma, že si ma bil a že si mi predal phalic na mesto kôň!“ — „Jaj, ako že ja pojděm do meškého domu, veď ša ja hanbím taký otrhaný,“ a chce ísť preč, ale pozrúc na žida povie: „Daj mi tvojej bundy obliečť, nuž iděm.“ Žid netušiac cigáňove fígle, dal mu svojú bundu obliecť a išli pred sudcu. Sudca sa zpýta: „No čože mátě medzi sebou?“ — „On ví, něch phoví,“ odvetí žid ukazujúc na cigáňa.“ „Ja, proším, němám nič proti tomuto pánovi,“ povie cigáň. Žid vidiac, že cigáň němá žiadnej vôle sám na sebe žalovať, odložil hanbu na stranu a rozpovedal celú vec. „Ale proším poníženě, či by mu to verili, že by on paliču mešto koňa kúpil? Veď ten vie vätšmi čigániť něž ja, čo šom čigáň, veď by jim ten v štave bol i to čigániť, že je táto bunda jeho!“ hovorí osmelený cigáň. „A či ni môj tho bunda?“ — „Či počujú, ako vie čigániť?“ — „Sudca němohúc dôjsť s nimi konca kraja, vyhnal jich preč.

* Matěj král cestoval inkognito po Slovensku a prišiel velmi lačný do chudobnej dědinskej krčmy. „Paně môj,“ vyhováral sa žid krčmár, „ja vám napochytro (rychle) němôžem s ničím slúžiť, iba (leda) jestli vám niekolko vajec uvariť dám!“ Matějovi chutnaly vajcia tak, že jich až len šiesť zedol. Keď prišlo k platěniu, k němalému zarazeniu krčmárovmu něnašiel Matěj vo svojom vačku ani len krajciara. Krčmár bol človek opatrný, a preto mu Matěj musel vydať dlžobný úpis, že mu za vajcia čím najskorej zaplatí. Po uplynutí piatich rokov zastavil sa Matěj náhodou u svojho veritěla, a chcel mu svoju dlžobu zaplatiť. Milý krčmár začně rátať, žeby zo šiestich vajec bol mal šiesť sliepok, tie by boly maly zase po dvanásť, týchto seděmděsiat dve s prvými šiestimi zase po dvanásť sliepok, a tak za päť rokov vyše poldruha milióna sliepok, za ktoré by sa prišlo vyše päťsto tisíc zlatých. Matěj sa velmi zarazil nad podivným rátaním židovým, a rozhodně sa osvedčil, že on tolkú sumu něbudě platiť. „Dobre,“ povie žid, „ja vás zapravotím!“ — Matěj odišiel zamyslený hladať si pravotára, ktorý by ho v tejto němilej veci zastupoval. Ako išiel taký utrápený dvorom, spozoroval ho drevo štiepajúci cigáň. „Páň urodžený, čože ště taký šmutný?“ — „Ej, čože mi ty spomôžeš, keď ti aj poviem, čo mi je?“ — „Nuž a keď vám špomôžem, veď šom ja nie taký šproštý ako ša vidím!“ — Matěj mu teda všetko dôkladně vyrozprával. „Keď je len to,“ prerečie More, „ja vám buděm žajtrá pravotárom, a štavím na to švoju hlavu, že vyhráme.“ — „Prídi tedy rano, More, o osmej hodině, lebo sa vtedy budě pravota pokonávať!“ Ráno ako sa mala pravota začať, zpýtali sa sudcovia Matěja, že či má pravotára? — „Áno, mám,“ odpovedal Matěj, „a preto prosím, aby sa pokonávanie len vtedy začalo, keď on prídě.“ Čakajú asi za hodinu, ale Matějov pravotár nějdě; až koněčně, keď už všetkých trpelivosť něhávala, otvoria sa dvere a dnu vstúpi splašený cigáň. Matěj ho predstavil ako svojho zástupcu. — „Nuž, More, kdě že si bol za tolko?“ zpytujú sa páni. — „Prošim poníženě šlavných pánov, hrach šom varil a šial šom ho,“ odpovedal cigáň. — „Ale, More, či nás máš za blázňov, veď by ti varený hrach něsišiel?“ — „Nuž tak ša ani ž varených vaječ němohly vyliahnuť šliepky, proším poníženě!“ Múdry nápad cigáňov urobil koniec pravotě. Matěj sa predstavil kto je, zaplatil za varené vajcia, cigáňa skvele obdaroval a žida krčmára aj sudcov vykarhal (pokáral).

Cigánska hrdosť

* Cigáň chcel byť na to hrdým, že i on daň platí, a preto, poněváč němal nič pod krajinskú daň padajúceho, sobral mladé mačatá (koťata) a išiel ku financom. „More, čo si to doniesol v tom vreci?“ zpytujú sa ho títo. — „Doniešol šom, proším poníženě, mačatá odaniť, lebo ja tak môžem od mojho štatku daň platiť, ako iní hošpodári!“

* Farár linguista chcel spísať cigáňsky slovník i volal cigáňa, aby mu za dobrý obed cigáňske slová prekladal. Cigáň s radosťou žiadosti vyhovel. Na druhý děň stretol ho kostolník. „Kdě že iděš, More?“ zpýta sa ho tento. — „Jděm toho bibaša (hlupce) do tej fary učiť!“

* Raz išiel jeden pán v pekných, červených, šnorovaných nohaviciach po cestě. Ako tak idě, dohoní ho jeden cigáň, ktorému sa tie nohavice něšeredně zapáčily. I začně si sám sebe: „Ach Bože ž vyšošti! šak šu len pekné tie nohaviče: ach, ale šu len krášné!“ — Pán to zbadal: obzre sa a pýta sa cigáňa: „More! čo bys rád?“ — „Tie nohaviče, pán velkomožný!!“ — „No počkaj, ty huncút“ — povie pán — „keď zajtrá príděš ku mně a pozveš ma takým menom, akého som nie hoděn, nuž darujem ti tie nohavice.“ — „Ach paně Ježiši Krište“ — myslí si cigáň — „čo že ši ty? Král ši nie, velkomožným ši už dávno bol, ale… no… už ja viem…!“ — Na druhý děň rano za včasu prídě cigáň pred kaštiel a zazrúc paniu v okně, začně k něj: „Preblahošlavená paněnka Maria! už štali pán Krištuško?“ — Paní zadivená vojdě dnu a povie pánovi, že sa tu jeden cigáň vypytuje, či už stal Kristusko. — „Ej, huncút cigáň“ — povie pán — „predca si ma dostal! Dajtě mu tam tie červené nohavice!“ — Cigáň si oblečie nohavice a… odišiel. Práve prechádzal kolo kostola, keď omša sa počínala. Samo sebou sa rozumie, že hněď vošiel dnu a stal si až pred oltár tvárou pyšno k luďom obrátěný. — Keď prišlo Evangelium, povstali všetci; na čo cigáň počně rukou kývať a povie: „Len ši vy šadnitě, šadnitě; več šom ja bol volakedy (někdy) též taký chudobný, jako ště vy teraž!“

* Cigáň velmi zanědbával sverený mu úrad pohodného. Keď mu měšťanosta hovoril: „More, poněváč zanědbávaš svoje povinnosti, nuž němôžeš byť ďalej pohodným!“ — „dobre, pán měšťanosta,“ odvetí slávnostným hlasom cigáň, „keď šom ja něšúci (nespůsobilý) ža pohodného, teda do šučejších rúk odovždávam môj pohodničký budžogáň.“ A oddal ho mešťanostovi.

* Obecný richtár poslal cigáňa s úradným listom do stoličného mesta k pánu slúžnemu. Sotva vkročil do dvora, vyskočil tu sa vyvalujúci chrt a počal na milého cigáňa svoje biele zubiská ceniť a ho za dlhý kepeň němilosrdně trhať. Cigáň v laku kopnúl chrta do zubov a tento skučiac utiahol sa do kúta, čo keď prítomný tam slúžneho pandúr viděl, pohroziac cigáňovi, šiel naňho žalovať panu velkomožnému. Tu pán slúžny prv eště, něž by bol odobral přiněsený list, oboril sa na cigáňa, jako sa opovážil jeho chrta kopnúť? „Proším poníženě pána velkomožnéno, ani žďaleka mi něnapadlo, že by to dživné štvorenie mohlo byť chrtom, veď vyžiera čelkom tak jako môj Žahraj (pes) a ten predčaj něnie chrtom, ale pšom.“ Slúžny usmejúc sa odobral list a zkúmavým zrakom upravil eště následujúcu otázku na milého cigáňa: „Ale, More, povedz mi na svoje svedomie, něbolo už statočnejšího (poctivějšího) v dědině, ktorý by doniesol mi tento list?“ — „Jakoby něbolo!“ odpovie cigáň chytro a berúc sa von, dokláda: „Ale tých pošlali pan richtár aj k štatočnějším luďom!“

Úsměšky o cigánoch

* Pánu notárovi bolo mena, a preto mu cigáňska banda išla vynšovať. Primáš naučil všetkých cigáňov, ako majú vynšovať. „Keď príděme dnuká (do vnitř), nuž sa prikloníme a ja žakričím: „Něch váš pán bôh živí! — druhý povie: aj š pani manželkou! — tretí: aj š dietkami! — štvrtý: aj š pána otčom! — piatý: aj š pani matkou! — šieštý: aj š čelou falamiou!“ — Cigáni sa naučili svoje zástoje a išli večer ku pánu notárovi. Keď mu zahráli, nuž primáš otvoril dvere, a poněváč mu kontráš stupil na otlak, nuž od bolasti pomútil si vynš a zakričal obzrúc sa na kontráša: „Bodaj ši ša žbešněl!“ — „Aj š pani manželkou!“ — „Aj š dietkami!“ — „Aj š pána otčom!“ — „Aj š pani matkou!“ — „Aj š čelou falamiou!“ doložili cigáni. Miesto odmeny dostáli vraj len výprask.

* Cigáň počujúc raz, že velkí páni na posteli vystlanej pierim spávajú, vzdychal, keby si on takú postel mohol nadobudnúť. Raz išiel potom, kdě sa něďaleko husy pásly; tam našiel jedno pierko. Vzal ho sebou a večer položil ho pod hlavu na holú zem. Keď sa prebudil, mal celú hlavu otlačenú; divil sa velmi, jako to ti páni môžu na peri spávať. „Ach Bože! ja šom len jedno pierko mal pod hlavou, a čelú hlavu mám otlačenú; jako že ti páni môžu špať, keď ích majú viačej!?“

* Cigáni jedli halušky. Keď už boli asi v polovici mísy, skočila jim žabka do halušiek. Malé cigáňčatá, keď ju zpozorovaly, zakričaly zadivené: „Aha dadě, halúška má oči aj pažúrky!“ Starý cigáň nabodnul ju flegmatičně na vidličku, a keď žabka začala krkať, nuž povedal: „To by aj druhá mohla tak krkať: či krk či někrk, ja ťá žjem!“

* Bohatý cigáň sa zalúbil do šumnej sedliačky. Táto figliarka (čtveráčka) veděla, že něnie cigáňovi lahostajnou, odkázala mu, aby prišiel na zálety, lebo že jej muž odišiel na trh do mesta. Cigáň od radosti bol celý omámený, a preto nabral peňazí plný mešec, aby sa sedliačke zavďáčil. Sedliačka soberúc peniaze, usmievala sa šibalsky na cigáňa. Tento sa cítil, ako by bol býval v siedmom něbi. Ale cigáňová blaženosť nětrvala dlho, lebo asi o děsiatej hodině večer zabúchal sedliak na dvere: „Ženo, otvor!“ Cigáň prelaknutý bol by sa, hádam, vtiahol i do myšacej diery, ale sedliačka ho vpustila bočnymi dvermi do chlieva medzi kravy a tělce. Sedliak vnišiel do izby, a rozprával ženě, že sa mu vôz polámal a preto sa musel vrátiť domov. — „Ej, ale som lačný“ — hovorí ďalej — „ženo, daj mi trochu mlieka!“ — „Jaj, mužík môj drahý, veru nám dněs všetko mlieko tělce vyssaly.“ — „Čo, tak sú tělce viacej, něžli ja?“ schytí bič a nahněvaný vbehně do chlieva. Tu začně tělce za radom šibať, len sa tak po chlieve metaly, pravda, že najviacej bitky odniesol cigáň, ktorý sa bol ako těla ku jaslom skrčil, lebo ho sedliak vzdor tomu, že bola tma, dobre rozoznal. — O pár dní koval cigáň sedliakovi koně. „Vietě čo, kmotre, teraz peňazí němám, ale pošlitě si na mlieko,“ hovoril sedliak. — „Čo, na mlieko, nuž veď by stě vy za trochu mlieka všetky tělče pobili!“

* Cigáňskej bandě zunovalo sa na něvďačnej zemi za levný peniaz pracovať, a preto vymyslela si smelý plán, že pôjde do něba klince (hřebíky) kovať. V blizkej hore (lese) bola velikáňska jedla, ktorá mala slúžiť cigáňom za rebrík do něba. Išli ku jedli a začali sa na ňu driapať. Najstarší cigáň, ktorý liezol prvý, zakričal na ostatnieho (posledního): „More, každú haluž odtni ža šebou, aby nám nikto němohol prišť do něba remešlo falšovať.“ Ostatní cigáň poslušný rozkazu najstaršieho obsekával za sebou všetky haluzy. Keď sa až k vrchovci vyškriabali, prerečie najstarší cigáň: „Teraz ša polapajme jeden druhému ža nohy, a tak do něba vyškočíme.“ Cigáni vyplnili na vlas jeho rozkaz. „No počkajtě, něch ši teraž ruky poplujem!“ Sotva že to dopovedal, už sa celá cigáňska banda po zemi válala, a na istě prešla jej na vždy chuť ísť do něba klince kovať.

Abych poznal pověstné turčanské volební zápasiště, Sučany, použil jsem laskavosti některých přátel a vyjel si s nimi do tohoto města.

Na cestě leží malá dědinka Košuty. Dědina tato dala Maďarstvu známého Ludvíka Kossutha. Otec jeho odešel odtud do dolního Zemplínu, kdež v Monaku stal se panským fiškálem. A tam narodil se z rodičů slovenských úhlavní nepřítel svého rodu Ludvík Kossuth.

V té době, když Ludvík stál v čele maďarského hnutí, bratranec jeho Ďorď Kossuth obraňoval slovenský národ, pracuje proň i literárně. Psal také politické články proti Maďarům, kteří chvástavě tvrdili, že se od Slovanů ničemu nenaučili. Ďorď jim odpovídá: „Veruže viacej, něžli naopak! Už pospolitý človek slovenský je o mnoho vzdělanější od maďarského! Sedliak turčianský, liptovský, oravský atd. hoděn je maďarskému učitělom byť…“ Kollár v listě k Jozeffymu r. 1842. píše o Ďorďovi: „Včera jsem dostal list z Košut od Jiřího Košuta, bratrance pověstného Ludvíka, redaktora „Hirlapu“, kde onen tohoto vzteklivcem a ztřeštěncem nazývá, hněvá se na něho, že se stal nepřítelem svého slovenského rodu a národu…“

Poctivý Ďorď zemřel klidně v Košutách dne 31. července r. 1849. v 68. roce věku svého.^[84]

A Ludvík? Je rovněž mrtev, třeba ještě mimo vlasť živořil…

Za nedlouho zarazili jsme v Sučanech koně před ev. farou p. O. Hodže.

Tam odložili jsme svá zavazadla a podívali se starým městečkem, vzpomínaným již r. 1359. Městečko toto, ležící pod divokrásnými horami při Váhu, známo je svými rozsáhlými obchody na dřevo a — jak již podotknuto — volbami do sněmu. Jinak ničím nevyniká.

Odtud navštívili jsme také blízkou Šťávničku, kdež Révayovci mají rozkošný park. Z parku tohoto vidět i blízké malebné trosky Sklabiny, které k němu vlastně tvoří romantické pozadí. —

Podvečer vrátili jsme se opět do Sučan. Rozumí se, že zábavou naší s přáteli slovenskými byl tu hovor o posledních událostech volebních.

Tím docházím k nové velice zajímavé, ač smutné kapitole. Dříve než však všimneme si divokých uherských voleb do sněmu, nebude na škodu, seznati trochu staré slovenské zřízení obecní a druhdy zajímavé volby stoliční, čili „restaurace“.

*

Slovenské obce uchovaly si právo svobodné volby svých představených, na niž dříve měli vliv zemani a teď stoličné úřady.

Dobšinský o slovenských obecních představenstvech píše: Původní název představených byl kmeť, kmeti.

Správce majetku panského a často i obecního jmenován byl šoltýs a šultajs, anebo lépe dvorský. Jména tato zachovala se dosud ve jménech rodin. Pozdějšího původu je asi název richtár. Volby děly a dějí se nejvíce v době vánoc a občanského nového roku. Říká se tomu: úräd staväť, úrädy prestavovať, richtárstvo prestaviť a j. (Popis celé takovéto volby viz v „Dobšinského „Obyčajích“, str. 73. a násl.) Obyčejně dějí se volby představenstva velmi tiše a bez hádky a nikdy ne nešetrně k starému, více nevolenému rychtáři. Když se smluvili na volbě rychtáře, a tento po rozličném upejpání volbu přijal, žádá si sám, koho mu mají za rečníka (vicerichtára) a koho za pougáry potvrdit. Dají mu k pomoci a poradě i 2-3 prísažných, věkem i radou jemu rovných, anebo starších a zkušenějších. V Liptově jmenují prísažné — staršími boženíky (též od přísahy = boženie); pougáry, polgáry — mladšími boženíky; někde jsou desiatníci. Přísahu rychtáři skládali do r. 1848. v kostele před farářem a sborem; teď v ruce stoličných služných. Druhý nebo třetí den po volbě přenášejí mladí muži „richtárstvo“, t. j. teď už jen tabulku na dům a truhlici s písemnostmi; dříve dereš i kládu, které stávaly před domem rychtářovým. Přenášení takové bývalo hlučně oslavováno. Odznak rychtářské moci, hůl (palica), už se vytrácí. — Slováci nedbají, pokud mohou, ani teď ustanovení, aby volili rychtáře na 3 roky, s dorozuměním úřadů ještě teď obnovují volby každý rok.

Richtář svolává k poradě i při nejmenší věci své přísežné, při důležitější však celou obec. Dává zakazovať občany od domu k domu od pougárů klepáním na okna. Má-li se obec hned sejít, pošle po dědině kosibu, t. j. dřevo křivě urostlé, kose podobné. Každý soused povinen s kosibou doběhnout k sousedovi druhému, aby kosiba rychle oběhla dědinu. Za nějakou chvíli ubírá se již všecko k rychtáři. Také pilné rozkazy (psané) připojují se ke kosibě.

I v městech slovenských udržel se pro starostu titul rychtáře.

Ne tak klidně jako obecní volby na dědině odbývají se teď volby do městských zastupitelstev. Zápasejíť tu již obyčejně dvě strany: slovenská národní a maďaronská, a přáti by bylo, aby těchto zápasů bylo více, mnohem více! Bohužel! strana národní je tak neustálou maďarisací vysilována, že spíše ztrácí, nežby dobývala… Tak stoliční úřady, které z části obsazeny byly před časem rozhodnými Slováky, jsou dnes úplně maďaronské a používají svého vlivu a své moci na potlačení každého volného slova, není-li to slovo maďarské. Zadávají petice, vynucují hlasy na potlačení slovenské žurnalistiky, jejímž časopisům radí odňíti výhodu poštovní dopravy, a jak znemravňují lid volebními kortešačkami, ještě povím.

Zápasu o výbory stoliční na Slovensku t. č. téměř ani není, totiž zápasu národní strany s maďaronskou. Bojuje se sice také — a volby uherské směle možno nazvati bojem! — ale jaký je to boj! Chlebařská klika proti chlebařským soupeřům, toť dnešní volební zápas v stolicích, toť dnešní reštavrace. Lid zůstává při tom lhostejný. Jen tu tam jeví se potěšitelný obrat při volbách do stoličných výborů. Tak na př. ve Zvolenu zvolen vloni 68 hl. proti l3ti Thebusovským národovec dr. S. Medvecký a druhý Jan Kováčik. V Turci zase vzdor zfalšovaným seznamům voličů zvoleni vloni Ž. Melfelber a Ambro Pietor. Zajímavá byla volba v okrese sklabinsko-štávnickém, kdež byl O. Halaša 6 krát, pravíme: šestkrát zvolen; šestkrát proto, poněvadž volba jeho byla pětkrát zrušena!!! Lid v Turci vede si už ovšem mnohem statečněji nežli v jiné župě. Ba sami Němci z Vríckého šli hlasovati za Halašu… Tklivá scéna udála se při tom v Klášteře, kdež jim ženy žehnaly: „Teraz stě vy hodní ludia! Něch vás pán Bôh požehná!“ (Nár. Nov.“, 1883., čís. 134.)

A. Halaša zvítězil i po šesté. Zvítězil vzdor kortešačkám a přes to, že služný volbu ze středu okresu (ze Štiavničky) do Sklabiny přeložil, aby některé obce měly sem až 3 hod. cesty, čímž chtěl odejmouti chuť voliti zejména uvědomělým Podhradčanům. Sklabina však má také tolik hlasů jako ostatních pět obcí dohromady, a nad hlasy jejími vládne prostřednictvím žida Herze — služný. Ale, jak již praveno, Halaša byl tu zvolen i po šesté, a to ještě při strašném deštivém počasí, jaké si jen v horách pomysliti lze!

Volby stoliční dějí se na 6 let. Kortešování při tom sice dosud kvete, ale ne již tak pěkně jako do r. 1848., kdy hlasy dobývaly se hlavně kořalkou a vínem. Teď postačí prostředky jiné, a nepostačí-li, má vláda ještě něco ráznějšího za lubem… Myslí se totiž, že se vloni odbyly volby stoličné už naposled a že příště budou stoliční úředníci už jen — jmenováni!

Takové stoliční úřednictvo skládá se z hlavního župana, prvého i druhého podžupana, hlavního notára a podnotára, předsedy sirotské pokladny, přísedících, fiškála, služných a jich náměstků, fizikusa, okresních lékařů, pokladníka, kontrolora, exaktora, dob. lékaře, archiváře atd.

Jak se druhdy takové „reštavrace“ odbývaly, nebude asi nezajímavo čtenáři seznati. Učinil jsem mu tedy s pravou pochoutkou nejstručnější výňatek ze skvostné Kalinčákovy „Reštavrácie“ , která takové volby líčí, a podotýkám hned, že prý se vše tak, jak líčeno, odehrálo.

Pan Adam Bešeňovský, dosavadní vicišpán (podžupan) opět kandidoval. Matiáš Bešeňovský kortešoval pro něho, Petr Barina, starý zeman, proti. Dosavadního podžupana líčil Barina takto: „Když bylo před restaurací, tehdy byl jako brat, obskakoval okolo člověka jako kočka okolo myši, tisknul mu ruce, objímal, ba co víc, „vybozkával“ i jeho starou ženu, „čo je taká, jako na jar mrkva“; ale když bylo po restauraci, nechtěl ho více znáti.“ —

Tentokráte byl pan Adam ochoten hlasy i platit, neboť pan Potocký chtěl ho vytisknout z patnáctiletého prvého podžupanství. — V domě Adamově žil služný Štěpán Levický, mladý, velmi oblíbený šuhaj, který vlastně vedl úřad podžupanský za strýce Adama.

Před restaurací byla u pana Adama slavná hostina, k níž dostavili se i druhý podžupan a soupeř Adamův Potocký a hrabě Želinský, jenž se ucházel též v župě o úřad. Přítomen byl i příbuzný Ondrej Levický, zeman ze starého vydání, jenž pana Adama dobře prohlédl. Při hostině byl Ondrej od hraběte uražen. Ondřej měl plán vlastní hned pohotově. Vida, že jeho milý Štěpán miluje dceru Adamovu Aničku, vytasil se s návrhem, aby Adam mladé lidi spojil. Adam nesměl si popudit před volbami staré přátele, kroutil se tedy sem tam, až konečně pravil, že Štěpán má na ženění času ještě dost a že mu Aničku dá, až bude — vicišpánem. Toho chopil se Ondrej a radil Bešeňovskému hned, aby Štěpánovi jednoduše odstoupil svou hodnosť a dal mu Annulku, že všecko zůstane v rodině. Pan Adam měl ovšem jiný plán. Annulku chtěl dáti hraběti Želinskému, od něhož očekával pomoci peněžní k volbám. Hrabě Želinský dostal se s hosty rovněž do sporu, seznav, že nemá tu naděje ani na druhé vicišpánství, ani na Annulku. Hostina skončila mrzutě. Pan Adam však hraběte ukonejšil, že dceru pošle z domu k tetě v Prešpurku. Štěpána Levického, synovce, zase navnadil, že tak asi za deset let bude moci býti podžupanem a pak že mu dceru dá. Po tom poslal ho do Levic, aby uchlácholil pohněvaného strýce Ondreje a jeho stranu. —

Ondrej přijal Štěpána s tím, že musí stůj co stůj státi se podžupanem. K čemu by Levičtí pořád jen sloužili Bešeňovským? Ondrej získá i druhého podžupana Potockého, který za sebou nemá ani třetinu zemanstva, musí tedy hledati spojenců. A tak na konec Ondrej přemluvil Štěpána, že se zavázal pro sebe alespoň několik hlasů získati.

Ondrej vydal se hned do Rašova k panu Potockému.

V Rašově zemani oslavovali právě Potockého zpěvem v jeho zahradě, když se objevil Ondrej Levický. Nastalo utišení! Pan Potocký vzdor tomu, že byl Ondrej jeho odpůrcem, z politiky políbil ho na obě líce a přivítal jako nejlepšího přítele — vždyť bylo před reštavrací! V soukromé rozmluvě sdělil Ondrej Potockému, že chce odstoupit od Adama Bešeňovského pod tou podmínkou, když Potocký bude volit Števka druhým vicišpánem. Potocký slíbil však už to Kňazičovi. Tohoto radil Ondrej udělati notariušem anebo poslati na dietu (na sněm), aby nestál o druhé vicišpánstvo. Potocký se zdráhá, Ondrej ale počítá: V naší stolici je asi 2500 zemanských hlasů. Vy máte 800, Bešeňovský 1700. Musíte tedy propadnouti a nebudete ani druhým vicišpánem, neboť na to čeká už hrabě. Myslil jsem si: když se 400 hlasů Levických přidá k panu Potockému, bude jich mít 1200, a Bešeňovský jen 1300, ale když Levičtí ještě asi 100 zemanů získají a k tomu zas asi 300 zemanů k hlasování nepřipustí: nuž bude mít pan Potocký nejméně dvě třetiny pro sebe a zvítězí. A již bral Ondrej klobouk. Potocký ho ale nepustil a konečně zvolal: „Pristávam!“ Nastala teď porada. Třeba podplatit Matiáše Bešeňovského, který za groš sloužiti bude čertovi i pánu Bohu. Šli do zahrady, kdež zemani jedli a pili při hudbě cigánů, neboť před reštavrací se neplatilo. Ondrej odešel domů, ale Potocký vzal na poradu Barinu a Oriešku.

*

Bešeňová byla veliká dědina, ve které přes 1000, a to téměř samých zemanských duší přebývalo. Sedláků tu nebylo, neboť nikdo nesměl tu mít více než jednu svini, tři slepice s kohoutem a čtyry husy; ostatní měl právo kterýkoliv zeman mu vzíti a zabít, neboť prý by byla hanba i pro tu nejchudší zemanku, kdyby měla méně slepic než sedlák. Mezi Bešeňovci měl slovo první pan Matiáš, který nežil zrovna v dobrých poměrech. Přišli k němu přátelé jeho Barina a Orieško.

V hovoru vyznává se nic netušící Matiáš, že mu za reštavraci odpustil pan Adam 500 zl., které mu byl dlužen.

„A nic víc?“ hovoří Barina: „to je tolik, jako psovi moucha. Hej, kdybys ty věděl, jak tě pan Potocký rád vídá, a jak na tebe drží!“

„Hja,“ nevrle odvětí Matiáš, „s tím si já zelí neomastím, a vím, že má mě rád jako sůl v očích, anebo jako koza nůž.“

„Myslíš?“ ptá se Barina. „No však je sice pravda, žes jeho největším nepřítelem, ale kdyby jsi chtěl pro něho se činiti jako pro Adama, nuž bys viděl, že by se ti znal odsloužit!“

„Každý cigán svého koně a každá liška svůj chvost chválí,“ odpověděl Matiáš, „a přece vím, že ani vy, kromě trošky masa a trošky vína nic za to nemáte.“

„Bodejž tě husa kopla, kmotře! Jaký jsi ty mudrc!“ zasměje se Barina, vstrčí ruku do váčku, vytáhne za hrsť dukátů, hovoře; „Nuž, kmotře, a co je toto? Či je to vosk?“

Matiášovi se oči zajiskřily, vlasy se mu zježily, dolejší pysk se pootevřel, neboť tolik peněz najednou Matiáš jaktěživ neviděl.

Barina zpozoroval všecko a pravil: „Hja, ale co? či budeme o takých věcech hovořit střízliví jako blázni? — No to na moji duši nestojí za to!“ Přikročil k oknu a zavolav chlapce, dal mu dukát, aby došel k židovi a přinesl za polovic vína a za ostatní aby žid „škvaril a pražil čo len má v dome.“ Matiáš napomenul syna, aby dal kmotrovi a „bačíkovi“ (strýci) pac, a ptal se ho: „Nuž, a čo si nohavice něoblečieš?“

„Nuž ktoré?“ plačtivě se ptal chlapec.

„Nuž tie červené!“

„Nuž keď ích němám.“

„Ty blázon, ale buděš mať!“

Chlapec po tomto napomenutí zmizel a za chvíli bylo tu vína dost. Objevil se v okně i zvědavý žid, aby viděl hosty pana Matiáše, kteří platí zlatem, „jak ani pán vicišpán neplatí.“

Matiáš žida ale zahnal.

Víno zaperlilo se v pohárech. Barina připil na zdraví Matiáškovi, pozíral mu pěkně do očí, hladil ho po bradě, měl se okolo něho jako okolo milé, vypil pohářík douškem a pravil: „Vidíš, Matiáško, však sme starí kamaráti, a takých na moj’ hriešnu dušu nikdy viac něbudě, — a dám ti sto dukátov, len so mnou zavolaj: vivat Potocký, prvý vicišpán!“ Matiáš hleděl zvědavě na kmotra, tento ale nečekal odpovědi, sáhl do váčku, vypočítal na stůl sto dukátů, vzal zas pohár do ruky i zvolal: „Kmotríčko môj drahý, toto všetko tvoje, — vivat Potocký!“ A všichni tři zvolali: „Vivat Potocký!“ a podali si ruce. Barina slíbil po šťastném výsledku Matiášovi ještě jednou tolik a dal mu ještě 200 zl. na počastování chudých zemanů.

Tak získávaly se hlasy, tak byl získán pan Matiáš.

Druhý den byla toho plna dědina. Zemané scházeli se před Danielem Bešeňovským, kamž přišel i Matiáš, ale nedobře s nimi pochodil. To však ho nezmátlo, pustil sa do menších dědin.

*

Zatím v Levicích byla nová porada Levických. Usnešeno, aby pověděli panu Adamovi, že jen tak s ním budou držeti, když upustí od hraběte, který urazil Ondreje. V tom přijel za Ondrejem sám pan Adam, neboť Štěpán pověděl mu, že v Levicích nepořídil, že mu Ondrej vzkazuje, aby si své věci sám tu uspořádal. Adam slezl u Ondreje, a jizba brzy se naplnila zemany. Pan Adam každého při jeho příchodě objímal, líbal na obě strany, vyptával se na ženu, na děti atd., jak už to bývá. Když se odporoučel i s hrabětem do přízně všech Levických, ozval se Martin Levický proti hraběti. Na konec dal mu Ondrej ultimatum, odstoupí-li od hraběte, že má Levické za sebou, jinak nikoli. Ba, když pan Adam přes hlavu Ondrejovu vyzýval je k jednání, došlo i k tomu, že Martin zvolal: „A keď vy ho na silu mať chcetě, teda — vivat Potocký!“ A „vivat Potocký!“ zahučelo celým shromážděním. Pan vicišpán zbledl po tomto pohanění, sebral se a beze slova vyšel ven, vsedl do kočáru a uháněl z dědiny.

Pan Adam kázal jet do Bešeňové. Tam to vyhlíželo jinak. Z okna prvého domu dědiny byl vyvěšen bílý prapor s nápisem: „Vivat Adam Bešeňovský!“ Naproti ale druhý s nápisem: „Bešeňová verná sama sebe“. Sotva ho zemani spatřili, uvítali ho s „vivat Adam!“ Celá rodina pospíchala k jeho domu, kdež slezl, a cigáni hráli, až se hory zelenaly, a zemani zpívali „nôtu Bešeňovských“. Pan Adam děkoval, vítal, objímal, líbal a pobízel za stoly. Ale náhle pohřešil Matiáše. Poslal pro něho, tuše již, co se stalo. Matiáš přišel, vicišpán vzal ho stranou. Matiáš mu vyznal, co dostal od Potockých, a v jakých byl poměrech. Co měl pan Adam počít? Vyňal z tobolky tisícovku a dal ji Matiášovi. Matiáš byl radostí bez sebe, prosil jen, aby mu ji vicišpán proměnil za drobnější peníze, sliboval, že si přikryje dům, postaví stodolu i něco dluhů zaplatí, a činil jen podmínku, aby pan Adam před ostatní rodinou pověděl, že se on Matiáš jen na pobídku jeho sbližoval Potockým, a jen zkoušel Bešeňovské, kdo je věrný a kdo ne. Vešli mezi ostatní, Matiáš sám zvedl pana Adama na ramena a všichni provolávali mu „vivat“ do nekonečna. Matiáš byl očistěn.

Kortešoval nyní o překot, a Ondrej Levický byl celý bez sebe, ža dal Potockému takovou radu, aby Matiáše podplatil. Přemýšlel, co počít, až konečně sebral se, šel do Mikovec k panu služnému Jankovi Mikovičovi, který byl pravou rukou Potockého, člověk mladý, veselý, čtverák známý. Ondrej pověděl mu svůj plán, který služný akceptoval. V tom přišel i Barina se svými přáteli, který chodil po pořádku od pána k pánu, aby nebyl všady dlouho hostem; nebo byl by to hřích před reštavrací žít na vlastní účet.

Hned přivítal služný Barinu, zda-li neví, kudy se Matiáš Bešeňovský poveze mezi Kalovem k Ropicím. Barinu vyslovení jména Matiáše popudilo, ale služný pravil mu: „Nic platno, musíte se dozvědět, kudy pojede Matiáš, vzkážete mi to, vezmete s sebou co nejsilnější „pány bratry“, rozeženete Bešeňovské a Matiáše nepustíte z místa. Ale třeba mlčeti.“

Minuly tři dni. Na cestě od Kalova do Ropic pohybuje se dlouhý vůz. Napřed vlaje velká široká zástava s nápisem: „Vivat Adam Bešenovský!“ Ve voze sedí asi 10 lidí a zpívají svou volební píseň. Z druhé strany od Ropic pohybuje se druhý vůz, podobný prvému jako vejce vejci, jen nápis na zástavě je jiný: „Vivat Potocký!“ A píseň volební také jiná.

Byli to korteši Bešeňovského a Potockého a lišili se jen tím, že oni měli za klobouky kohoutí péra, tito zelené chvojky. Potkali se, nikdo se nechtěl vyhnouti. Začala hádka, posměšné písně se střídaly (neboť ani volby nejdou na Slovensku bez zpěvu), a když již mělo dojíti ke rvačce, vyvstala v zadu na jednom voze postava Matiáše Bešeňovského, a na druhém Petra Bariny. Tento velel udeřit na zrádce Matiáše a jeho družinu.

Potočtí byli ozbrojeni fokoši, Bešeňovští zase odpínali z vozu klanice. Zástava Bešeňovských byla stržena a roztrhána. Vozka Bešeňovských utekl z bojiště, volaje: „No, němaj s pány jako so psy!“ V tom blížil se k bojišti kočár od Ropic, a v něm seděl pan služný Mikovič a hajduch napřed, hajduch v zadu. Rozkázal zastaviti a volal: „Ticho, páni! hanba zemänom biť sa, čoby mali tak ako bratia žiť medzi sebou!“

„Pravdu mátě, vaša milosť,“ zvolal jeden Bešeňovský „však nás to vaši ludia prepadli jako zbojníci!“

Služný „mocí svého úřadu“ rozkázal, aby se všecka kohoutí péra odstranila. Potočtí zatím poskákali na vůz a ujeli.

„A aby se vám opět něco nestalo,“ pokračoval služný, „tedy vás sám doprovodím do Kalova.“ Bešeňovští sedli na vůz a jeli se služným ke Kalovu. Nepozorovali ani, že jim schází náčelník Matiáš, kterého Barina ještě s jedním svým stáhl do příkopu, sevřel mu hrdlo a nepopustil, dokud služný s vozem nezmizel.

Když se zvedali, přijížděl z pobočné cesty kočár. V něm seděli tři neznámí ozbrojení muži, se začerněnými tvářemi. Než se nadáli, chytili Matiáše i Barinu, zavázali jim oči, natáhli kohoutky pistolí a slíbili ihned toho zastřelit, kdo se pohne. Pomocníka Barinova poslali však domů. Tento přísahal pak, že byl při tom, když čerti oba za živa vzali. Když vůz jezdil asi dvě hodiny po polích, zastavil náhle.

Neznámí muži seskočili dolů, strhli z vozu zajatce, potom jeden vedl Matiáše po schodech dolů do jakési neznáme propasti, zaklepal třikrát na nějaké dvéře, ty se otevřely, neznámý vstrčil do vnitř Matiáše, strhl mu šátek s očí a odešel. Mráz procházel Matiášovi kostmi, když se kolem ohledl. Byl v podzemní, černě pokryté světnici; muži černě odění svítili tu pohřebními fagulemi. U prostřed síně byl dlouhý stůl černým suknem potažený, na něm bible a kříž, před ním umrlčí hlava a po stranách svíce. Za stolem seděli černí soudci, na pravo stál kněz, na levo v červeném rouchu s tváří na červeno zbarvenou, opřen o meč — kat. Barina stál vedle Matiáše, ale se zavázanýma očima.

Dlouho bylo ticho, konečně ozval se předseda:

„Matiáši Bešeňovský, stojíš před soudem smrti, z křivopřísežnictví obžalovaný — — Či se přiznáváš?“

Matiáš odporoval, že křivě přísahal. „Ale jsi věrolomce,“ pravil předseda. Konečně byl ubohý Matiáš odsouzen k smrti. Padl chuďas na kolena, zavázali mu oči, kat se točil okolo něho. Matiáš začal naříkat.

Předseda mluví cosi o boží milosti a na konec ptá se: „Což není jedné duše, která by za tě prosila?“

„Já prosím za něho,“ ozve se Barina. „Ale jen bude-li přísahat, že proti Potockým nikdy ničeho ani slovem ani skutkem nepodnikne.“

„Přijímáš návrh tohto člověka, kterého neznáme, a kterého bez našeho rozkazu sem s tebou dovezli?“ ptal se předseda.

„Přijímám,“ zvolal Matiáš a přísahal.

Předseda zazvonil. Vstoupili průvodčí Matiášovi, strhli ho na zem a přikládali mu holí jednu na druhou. Když padla jedenáctá, zvolal předseda: „Dost!“ a pravil: „Tím je ti, Matiáši Bešeňovský, též odňata zemanská česť. Že o tom rozprávět nebudeš, víme.“ Konečně zavázali mu zase oči, naložili ho i s Barinou opět na vůz a dovezli je tam, kde je sebrali. Barina podporoval Matiáše v chůzi, než přiblížil se jeden vůz Levických, který jel Barinu hledati. Vsedli do něho a opět přátelsky jeli domů.

*

Den před reštavrací byla celá stolice na nohou. Jedna i druhá strana shromažďovala své lidi, po vzdálených dědinách bydlící, kteří s prapory a s cigány na vozích dojížděli do hlavního města stolice, a tu částečně po hospodách, nejvíce ale podle zvyku v stanech okolo města rozloženi byli. Tu očekávali den budoucí zpívajíce, tancujíce, hodujíce. „Páni brati“ z blízka zůstali ovšem doma, vždyť měli dost času ráno na cestu. Hodovalo se všady, a také v Bešeňové. Pan Adam musil přijati hrab. Gáboryho, hlav. župana stolice, i s celým jeho průvodem, poslal tedy do Bešeňové mladého Štěpána Levického, který ohlásil pánům, aby se sebrali, přenocovali v domě vicišpánově a odtud na vozech ráno k volbě se pohnuli. Shromáždili se tudíž všichni, jedli, pili, cigáni hráli, poháry břinčely a „vivatům“ nebylo konce.

Služný Levický slíbil hajduchům odměnu, aby nalévali o přítrž, a tito lítali s vínem jako střely. Došlo k tanci a k zpívání. Ulehli důkladně napití až k ránu, ale tu již, sotva si zdřímli, budil je pan Štěpán Levický s hajduchy. Vstávali — bylo 6 hodin. Nalili jim pálenky. Vsedli do vozů, vyvěšeny zástavy, a pan služný s hajduchy v kočáře uháněl napřed k místu voleb. Páni byli ospalí, nepozorovali ani, že jedou zcela jinou cestou, než jel pan služný.

*

Ráno v den volby vstali páni v stanech u města, zvedli prapory a obě strany vtáhly do města s hudbou cigánskou. Ozvaly se hmoždíře, a do města vjel hlavní župan hrab. Gábory v bohatém kočáře. Po jeho boku seděl vicišpán Adam Bešeňovský. Blýštěl se až od samého zlata. Za nimi jel druhý vicišpán Potocký s hrab. Želivským a za těmi jiní páni. Každá strana uvítala si svého kandidáta s křikem: „Vivat!“ — A kočáry zmizely v stoličním domě. Oba vicišpánové vrátili se pak dolů k voličům, kteří schytili je na plece a volali jim: vivat! Neskončilo to ale bez rvačky. Páni se odstranili, a tu povstal nový hluk, bubnování a vyvolávání. Nahrnuli se komedianti mezi voliče, aby nalákali diváků, a sypali se s opicemi a jinými věcmi za stoličný dům, kde jim vykázáno místo. Jeden Levický přitočil se k pánům Medziborským (kteří bydlí už někde „pánu bohu za chrbtom“ mezi horami), ukazoval jim na opičku, jak pěkně louská ořech, a když se naň obořili, že má za kloboukem chvojku, shodil ji, vyžádal si kohoutí péro, pravě, proč by nemohl držet s nimi, když Štěpán Levický je pravou rukou vicišpána? Když volba počala býti dlouhou, a Levický neustál lákat pány Medziborské na komedii, stalo se opravdu, že šli všichni za stoliční dům a brzy zabrali se tak do komedie, že na volbu zapomněli, zvláště když jim Levický dal nalévat vína.

Zatím již hrnulo se zemanstvo podle obcí a rodin do síně volební. Nejprve šlo to Bešeňovský za Bešeňovským, když ale 700 hlasů odhlasovalo, začal nabývat Potocký vrchu, a o Kadičích a Medziborských nebylo ani slechu! Pan Adam poslal tedy Matiáše, aby dal hned zapřáhnout a jel naproti Bešeňovským, hajduchy pak aby dal shledat Kadiče a Medziborské.

Ale sotva se Matiáš objevil ve dveřích, už tu stál Barina a pošeptal mu do ucha, že vykřičí jeho příhodu. Matiášovi se podlomily nohy, proud zanesl ho stranou, na konec mu Adam vynadal, a Matiáš mrzut odešel domů.

Pomalu se odhlasovalo. — Potocký měl 1200 hlasů, Bešeňovský 700. Když nikdo více se nehlásil, prohlásil hlavní župan volbu za skončenou.

Adam Bešeňovský byl zničen. Odvezli ho polomrtvého, jeho strana se rozprchla. Volba další děla se krátce. Zvolený vicišpán předložil hlavnímu županu vždy tři kandidáty na ten neb onen úřad, a přítomní vždy provolali, více nehlasujíce, prvého. Tak se stal Štěpán druhým vicišpánem. Levičtí začali se objímat — byl to prvý vicišpán z jejich rodiny!…

Když už byla volba prvého notariuše odbyta a došlo na služné, tu se strhl venku hrozný křik. Bešeňovští se přihrnuli do stoličního domu, kdež jim Martin Levický usměvavě povídal: „Sero post festa cantare, kto zodral opätky, něch chodí na sáre (holinkách).“ Chytili Daniela Bešeňovského, který plakal jako dítě a hovořil k pánům bratrům: „Už je všemu konec! Už je ta tam sláva naší rodiny! Však vy jste lidé! Vy jste to dokázali! A tím se vzpamatovav, začal na příchozí nedobře pohlížet a vyptávat se, kde byli? Tu jeden vypravoval: Jedli jsme, pili jsme, bavili jsme se celou noc; ráno sedli jsme na vozy a zaspali jsme do jednoho. Mne dali na prvý vůz. Najednou se mi zdá, že stojíme. Rozhlednu se a vidím, že nejsme v Jakubě, ale v lese. Když vidím, že jsou všecky koně vypřaženy, a čeledínové že je pasou a páni brati spí, zvolám uděšen: „Zrada, zrada!“ Tu se každý otřásl, vytřel a vytřeštil oči a zvolal: „Kde jsme?“ „V hoře!“ odpovídal jsem. Tu křiknu: „Jano, co děláš?“ „Koně pasu, vaša milosť.“ — Měla mě mrtvice ranit! Zvolám: „Sto striel sa ti v matěri! ty kujon, jak’s nás sem dovezl?“ — „Nuž tak, vaše milosť: zaspal jsem jako vy, a hovádko je naučeno chodit do hory, nuž zašlo tam, kam nejvíc chodívá.“ Byl bych mu za to hlavu přerazil, ale nebylo času. „Tedy zapřáhej!“ poroučím. Ten se mi ale vysmál a povídal: „Nemožno, vaše milosť, já za to nemohu, že vás na každý vůz nasázeli jako za groš máku; koně nemohou dále, musejí se trochu popásti; nebo či nevidíte, že jsme u Opuchlé skály?“ — „Ha, vy zpropadené mrchy!“ zvolal jsem věda, že opuchlá skála leží 3 hodiny od naší dědiny, že jsme tři hodiny jeli, že máme tedy na místo volební 6 hodin cesty! A tu jsme začali z vozů klanice trhat, žebřiny lámat, házet, ale huncút sedlák už byl na všecko připraven, sedl na koně a ujel. Viděli jsme, že je všecko umluvená zrada, i běželi jsme pěšky, ale nadarmo! — A v tom přihnali se k volbě ti Medziborští, volajíce: „K volbě, k volbě!“ — „Ale povězte mi, hříšné duše, k jaké?“ táže se Martin Levický. „No však jsme jen teď odtud odešli,“ povídal jeden, „tuhle s Jožkou, co přešel na naši stranu.“ „Vy staří blázni,“ odpovídá Martin, „když jste šli na komedii, bylo 9 hodin a teď je třetí odpolední.“ Nechtěli věřit, neboť jim čas uběhl jako voda. Bylo pozdě. — Jožko poradil jim, aby odhodili kohoutí péra a šli s ním hodovat: Nedali sa dvakrát zváti.

Ale toho ještě není dost. Hrnuli se ještě k volbě udýchaní Kadiči. Jeden vypravoval: „Víte, že bydlíme pod horami, a že nás od Levic jen řeka Bystrá dělí. Pooblekáme se, myslíce, že i pěšky budeme za tři hodiny v stolici. Jdeme k Bystré. Hledáme čluny — člunů tu není! Chodíme po břehu sem tam, ale člunů v žádném křoví není. Začneme volat: „Převezte!“ — ale nikde odpovědi. Obrátíme se tedy domů, abychom dali zapřáhnout, jen že koně byli na pastvě, nuž jsme se zas více než o hodinu zdrželi. Potom dáme hnát koně, a to až k Náhlovicím na most, ale pomyslete si jen, co se nám tu nestane? Vyjde Mojžíž před mýto a volá: „Stůj!“ — „Co nového, žide?“ ptáme se. „Mýto!“ — Můžete si pomyslet, že hrom do nás udeřil, jak jsme jen to slovo zaslechli; nebo proč jsem zeman, když mám platit mýto? Že prý máme selské vozy a selské koně. Chtěli jsme přes moc ku předu, žid spustil váhu a zavřel ji na zámek. My s vozu dolů a na žida, žid utekl, ale co teď? Seker jsme neměli a kameny jsme řetěz přetlouci nemohli. Nezbylo nám nic jiného, než vzít nohy na ramena — a tu jsme.“

A tak se rozcházeli Bešeňovští!

Potočtí jedli, pili, veselili se, tancovali, zpívali, vivatovali, zvedali pány vicišpány i služné vzhůru, pan Potocký objímal Ondreje Levického, ptaje se: „Ale povedztě mi len, pán brat, kdě stě vy tolko fíglov (čtveráctví) nabrali?“ —

Tak spravil to kočí Ištván, žid Mojžíš a Jožko Levický. Nastaly soudy proti sedlákům, že zavezli pány do lesa, i proti Mojžíšovi, že pánům zavřel cestu, ale prohráli žalobci! —

Adam Bešeňovský nechtěl o svém synovci Štěpánovi Levickém ani slyšet. Strýc Ondrej vzal ho k sobě. —

Jednou zahrčely v Radošovcích kočáry a z nich vystoupil celý stoliční úřad s několika assesory, mezi nimi Ondrej Levický, zaprošuje se k panu Adamovi. Přijel i pan Potocký i Štěpán. Potocký přivezl mu list, kterým ho král vyvolil za konsiliara ke kr. tabuli a povolal do Budína. Adam omladl, srdce mu okřálo, podal protivníkům ruku a — nepřátelství byl konec. Ondrej prosil hned o ruku jeho dcery pro pana vicišpána Štěpána. Adam se trochu zdráhal, ale k domlouvání všech dal mu ji. O svatbě smířili se i Bešeňovští s Levickými.

*

Toť jeden obrázek uherských voleb stoličních. Jak již praveno, ztrácejí volby tyto čím dále tím více na své divokosti, a snad i pominou, což by bylo i v pořádku za vlády liberální a národnostem přející.

Za to však tím divočeji konaly se letošní volby do diety čili do sněmu. Zápasiloť tu několik stran s vládní stranou Tiszovou, která hleděla rozštěpit i národnosti nemaďarské. Na Slovensku má již vláda dávno svou stranu maďaronskou, šlo ještě tedy o Srby, Rumuny a Sasíky. (O Rusech uherských více ani se nemluví.)

Srbové v Pešti a ve V. Kikindě vzdali se staré svého odporu, uznavše státoprávní postavení Uherska, setrvávajíce však na tom, aby čl. 44. zákona z r. 1868 o rovném právu národností uherských byl mezi Srbstvem přísně šetřen. Druhá strana srbská naproti tomu setrvala na dosavadním politickém stanovisku a vyslovila v Nov. Sadě politování nad rozkolem pro kikindský program. Se stranou touto jde i osvědčený dr. Mich. Polit, který však letos více do sněmu voliti se nedal. Byly volby, a co neučinila vláda? Postavila proti kikindským Srbům jako na posměch své vlastní kandidáty!…

Podobně mezi Rumuny založena mírná strana, která má ve vládě Tiszově sloužit. Rumuni v obvodě uherského státu jsou ve většině v 50 okresích. Ale místní, osobní a úřadní tlak je taký, že, podle „Egyetértésu,“ národní poslanci rumunští proti vládě, velkostatkářstvu, Maďarům a Sasům mohou býti zvoleni nejvýše v 20 okresích. A z těchto vybrala si letos většinu „strana mírná“. Naproti orgánu strany této, „Viitoriulu“, založili sedmihradští rumunští pasivisté ve V. Sibíně časopis vlastní, „Tribunu“, v programu jehož slibují bojovat i proti každému zákonnému aneb administrativnímu nařízení, které by ohrožovalo přirozený vývin kteréhokoliv Uhry obývajícího národa.

Sasíci osvědčili, že si zachovají v otázkách národnostních volnou ruku, jinak však že úplně přidají se ke klubu mírné oposice, tedy strany maďarské, aby z této strany dostávalo se též jim potřebné podpory. Stateční tito Sasíci zvítězili při volbách na celé čáře.

Zkušenosti Slováků z voleb posledních let jsou nejsmutnější. Proti Slovákům bojuje se všemi možnými prostředky: podplácením, slibováním, utrhačstvím, intrikou, opíjením, výhrůžkami a na konec, je-li třeba, přerušením volby pomocí bodáků vojenských.

Tak zvítězila vláda na Slovensku r. 1865., 1869., 1872, když Slováci kandidovali téměř ve všech svých okresích; tak zvítězila i při všech jednotlivých volbách pozdějších let.

A vládě je lehko vítěziti. Volební zákon zbraňuje sice úřadnímu nátlaku, zakazuje koupě i prodej hlasů, svádění voličův skrze pití, hostinami a jinými sliby, ale jak se zákonu toho samou vládou šetří, hned uvidíme.

Ubožák volební zákon, co on může za to, že se při seznamech voličských dějí hrozné nesprávnosti, že čím podkupnější a pálence přístupnější obec, tím víc má hlasů, kdežto obcím samostatným rok od roku hlasy mizí, takže jsou obce, které měly do 50 hlasův a dnes jich mají 5 — 10, a naopak, kde by jich mělo býti dle zákona 5 — 10, tam jich je ve skutečnosti 100 — 150. („Nár. Nov.“ z 15. ledna 1884.) — Dlužníci daní, pokud se vládě hodí, volí jen což, za to jinde, na př. v Tisovci, na něhož vláda nemůže se spolehati, vyloučeni z voleb dlužníci všichni. Tam na př. stačí spáchati v seznamech úmyslnou nesprávnosť ve jméně voličově, a nereklamuje-li tento v čas, nezpozorovav toho úskoku, je vyloučen pak od voleb.

Takové volby musejí míti ovšem blahý účinek na kulturní stav uherských národností! Jeden „vysoký“ maďarský politik pravil kdesi knězi: „Nepřeceňujte se; co vy v mravném ohledě v lidu za 10 let dobrého učiníte, to my v čas voleb za den lehko zničíme; a co my v čas voleb zdemoralisujeme, to vy kněží, kolik vás v Uhrách je, ani za 20 let apoštolováním svým nenapravíte…“

Pauliny sám takto píše o tom demoralisování lidu: „Je to u nás zvláštna doba, ta doba vyslaněckých volieb; všetko je ako prečarované, premeněté; děti na spôsob stáreže mudrujú, stárci sdětskejú, ženské zmužnějú a mužovia? — mnohí zbabejú sa za dary, sluby, ba shovadia sa za pálenku!…“

A tak se zdá, jakoby volby v Uhrách byly pouze žněmi pro korteše a dlouhou sylvestrovskou pitkou pro voliče.

„Figuru takového korteše hodno by bylo i umělecky zvěčnit,“ píše Argus. „Je to člověk, který vede suverenní lid. Není to suchý anglický volební agent, který jen ohromnými penězi kupuje hlasy. On je impressario kandidátův, herec patetických i komických scén, poeta-improvisátor, blázen, ožrala, národní tribunsofista, zpěvák, řečník, filosof, strateg, diplomat. Kortešem se musí člověk narodit. Korteši jsou chudobni. Když se nekortešuje, žijí na dluh, často zastávají menší stoličné úřadky, ale i služnovství. Jak začnou volby, hodí akta stranou a jdou ke kandidátovi. Kandidát je leda loutka v rukou kortešů. Korteš namaže si slaninou kníry, vyčistí si rezavé ostruhy: a už je hotov projevit suverenní vůli národa! Kandidát, cigáni s hudbou, korteši, židé, děti a ženy táhnou potom divým tahem po dědinách — —“

Z toho, co pověděno, následuje již, že Slováci marně by volili. Třeba jen všímnouti si průběhu posledních a předposledních voleb v Sučanech.

V Turci kandidovali po více let Jesenský a Pavel Mudroň. Již r. 1869. napsal jim Pauliny-Toth volební písničku, kterou tu podáváme proto, aby našinci seznali, že i s „poesií“ se uherské volby konají. Volebními písněmi jsou opatřeny obě strany; každá strana má svůj prapor, svou píseň. Našim kandidátům tehdy na př. zpíváno:

A o Mudroně vedl se od té doby již opět několikrát volební zápas.

R. 1878. byl by v Sučanech dobyl rozhodného vítězství. Ale maďarská strana věděla si poradit! Když zpozorovali, že vzdor všemu kortešování pro Mudroně je více voličů přítomno, nutno bylo volby stůj co stůj odročit a nové kortešačky zařídit. I vymlouval se z prvu předsedající komisař, že nemá volební komise postaveného stanu, aby chráněna byla před prškou. Za chvíli byly stany postaveny… Co teď? Inu, zapomněl prý pan komisař volební akta v Turč. Sv. Martině. Pravotár Dulla, statečný zeť zvěčnělého Paulinyho, vskočil na kůň a — za hodinu přivezl ze Sv. Martina potřebná akta. Komisař byl v koncích. Co měl si, dobrá duše, počíti? Prohlásil, že vlastně neví, je-li ustanoven předsedou voleb, i odročil je z tohoto důvodu přec! A po novém kortešování zvítězil skutečně v Sučanech Maďaron. Těžkoť je rolnickému lidu z hor vydávati se neschůdnými cestami několikrát na volební místo, a to zrovna v čas polních prací!

Dovolávati se v Uhrách spravedlnosti, bylo by pošetilo. Slováci nejednou stěžovali si na nesprávné volby. Co se stalo? Musili složiti kauci 2.000 zl., za kterouž se Maďaři vypravili vyšetřovat volby. Když kauci projezdili, projedli a propili, shledali všecko v nejlepším pořádku a Slováci — musili ještě dopláceti na útraty…

Před třemi lety nevedlo se slovenské straně v Sučanech lépe. Když mělo přijít hlasovat město Turč. Sv. Martin a tím volbu ve prospěch svého kandidáta rozhodnout — v Uhrách se volí ještě podle obcí — způsobila maďaronská strana pokřik, připravené vojsko vyrazilo s nasazenými bodáky proti voličům martinským a zatlačilo je od voleb násilím, přičomž ani nešetřilo životů!

Roku toho (1881) volilo se na Slovensku dosti čile. Kde Slováci neodvážili se postaviti svého kandidáta, tam volili aspoň s podmínkou, že kandidát, jemuž dají hlasy, ozve se ve sněmu pro rovnoprávnost. Někteří kandidáti zavázali se k tomu i čestným slovem; vzdor tomu však ve sněmu o věci té ani nehlesli!

A tak proti bodákům a probi bezcharakternosti je marný boj.

Jediného poslance měli Slováci dosavad, a ten nebyl vlastně ani poslancem jejich, volen byv za okres dolnouherský, srbsko-slovensko-maďarsko-německý v Kulpíně r. 1869. (Obšírný popis té volby viz v Paulinyho „Besiedkách“.)

Od těch dob čas ubíhá, ale poměry na Slovensku se nemění. Z 58 čistých, anebo převahou slovenských okresů volebních nezasedá v sněmu ani jediný slovenský poslanec! Národovci slovenští letos již docela ani voleb se nesúčastnili, t. j. kandidátů svých nepostavili. Ačkoli jsme ukázali, že marný je pro Slováky volební zápas, přece nesouhlasíme s pasivitou slovenské strany. Pasivita ještě nikdy nic kloudného nevykonala, příklad máme doma. Ale to byla pasivita aktivně zvolených poslanců, jakož je i u Rumunů v Uhrách, a nikoliv pasivita lidu. Nevíme, kam by to dospělo se slovenským lidem, jejž přece nutno probouzeti, kdyby se „z hlubokých etnických, psychologických a ethických důvodů setrvalo při pasivitě, která je jedinou národní, lidovou, slovenskou politikou“ (!). Ano, ale politikou nešťastnou.

„Ne nesnášelivosť,“ praví se v letošním manifestu národní strany slovenské, „ne nevlastenectví, ne lhostejnosť naproti ústavnosti přiměly národní stranu slovenskou k pasivitě naproti nynějším volbám sněmovním. Přimělo ji k tomu nesnášelivé, nevlastenecké nakládání s ní ze strany státní moc si přivlastňující části spoluobčanstva, duchu ústavnosti odporující vykládání a provádění ústavnosti v praxi, zkušenost, že slovenské občanstvo při užívání práv ústavních ani ochrany nenalezá, ba nezákonnými prostředky a zbraní od volby zaháněno bývá atd. Avšak slovenská národní strana ponechala volnou ruku všem, „kdož by domýšleli se, že či aktivním, či pasivním súčastněním se na nynějších volbách některému zvlášnímu veřejnému dobrému cíli pomohou.“

Vzdor tomu však uzavřeli voliči obou okresů turčanských kandidovati letos do sněmu Pavla Mudroně a M. Dullu. Avšak ani jeden, ani druhý kandidatury nepřijal, poukazujíce na jistý nepříznivý výsledek volby, při niž třeba i životy obětovati, jakož i na bezúčelné zasedání v nynější maďarské sněmovně.

Důvody tyto jsou sice pravdivé a podstatné, než, myslíme přec, že třeba pracovati aspoň pro budoucnost, byť i výsledek okamžitý byl pochybným. Lid slovenský bude dojista stranami jinými k volbě doveden a bude voliti nepřítele své narodnosti bez otálení, řekne-li mu tento: vždyť súčastněním se volby tomu a onomu dobrému cíli pomůžete, a to vám ani národní strana za zlé míti nebude. — Lid slovenský třeba učiti volit „z přesvědčení“, a neustáti, dokud konečně vyrván nebude z nečistých rukou surových kortešů. Ona pak část slovenského lidu, která již získána byla pro věc slovenskou, nesmí vypadati z organisace dosavadní, naopak třeba dál a dál organisovati. Po několika takových prospalých volbách shledali by národovci slovenští, jaká desorganisace zatím v řadách voličů slovenských nastala.

Letos mnozí Slováci nevědouce kam se připojit, volili kandidáty antisemitické, kteří na Slovensku ve třech okresích opravdu i zvítězili. Jinde voleni vládní poslanci, kteří vůbec v nemaďarských okresích mají pomocí vládního nátlaku mandáty zajištěny. Tak Slováci volili (podle „P. Napló) v Oravě 2, v Liptově 2, v Turci 2, v Trenčíně 8, ve Zvoleně 2, v Nitře 8, v Prešpurku 3. v Těkově 2, v Hontě 2, v Novohradě 4, v Gemeru 3, ve Spiši 6, v Šaryši 2 vládní poslance. Z toho patrno, že čistě slovenské okresy volily čistě vládní poslance, jen míchané okresy volily různě. Z měst též volili se vládní poslanci v Čabě, v B. Bystřici, ve Šťávnici, v Kremnici, takže vláda má 50 slovenských okresů. (Ruských okresů vláda má 9, srbských 15, rumunských 45, má tedy 119 národnostních poslanců.) A poslanci tito udržují vládu Tiszovu, která v lidu maďarském nemá kořenů; neboť Maďarstvo počnouc od Čalókezu až po Tornu volilo oposičně. —

Ano, kdyby v Uhrách vypadly volby podle síly národnosti, měli by Maďaři sotva 187 poslanců naproti 263 poslancům nemaďarským, jak si každý snadno vypočte podle síly té které národnosti. Dnes však vláda směle by mohla poslance pro okresy nemaďarské jmenovati, a ušetřila by pár milionů zlatých, které vydá na volby národnostní. (V celku stály prý letošní volby asi 4 mil. zlatých!)

Proto dobře praví „Függentlenseg“: „My netroufáme si říci, že by bylo 15 těch poslanců, kteří by po odstoupení Tiszově následovali ho na lavice oposiční. Nitra, Orava, Turec, Prešpurk, Trenčín, Šaryš, a z ostatní horní země poslanci, potom Sedmihradčané a j. volí buď poslance vládního anebo národního.“

Však už ani vláda není jista tím, že své vlastní kandidáty v okresích nemaďarských prosadí. Její „Nemzet“ píše: „V městech dominuje živel maďarský. Na venkově je tomu jinak. Máme asi 30 stolic, kde Rumuni, Slováci a Rusi tvoří absolutní většinu. Rozdělení volebních okresů je sice výhodné a příznivé pro maďarskou stranu, avšak i při nynějším podělení (!) není vyloučena možnosť, že 70 až 80 národních poslanců může se na ráz zjeviti v uherském sněmě a ohrožovati nynější poměry stran a maďarský parlamentarismus, aby mu připravili osud rakouského. Jen ďako-rumunská agitace nechť vstoupí do stálé akce a nechť jen Rumuni upustí od politiky pasivity a v Sedmihradsku a v jižním Uhersku nastanou veliké změny v okresích; o „panslavské“ agitaci a o Slovácích teď ani nemluvíme!“

Tedy již teď nastávají Maďarům starosti, zda-li svou většinu v parlamentě udrží? Ba ano. Týž „Nemzet“ žádá již, aby rozmnoženy byly městské volební okresy. Zajímavo je zvěděti, kterak žádost svou odůvodňuje. Píše: „Už z národnostního ohledu je svrchovaný čas, abychom rozmnožili městské volební okresy. V městech, jmenovitě v těch, které by se měly státi zvláštními volebními okresy, dominuje hlavně živel maďarský, potom i německý. Z ostatních národností ani jedna. Města nevyšlou tedy na sněm národnostních poslanců, ale jen takých, kdož jsou proniknuti zájmy maďarské fajty a maďarské státní ideje.“ —

*

Ještě nejsem hotov — o uherských volbách. Přicházím, abych trpělivému čtenáři podržel před očima kaleidoskop uherských voleb samých, vlastně té nejnovější, té letošní.

Jak známo, uzavřela letos umírněná oposice allianci s oposičnimi magnáty sněmovny panské, a obě strany usnesly se, že při nastávajících volbách uvedou společnými silami k platnosti svoje stanovisko „proti škodlivé a všelikého mravního základu postrádající politice vlády.“

Začal tedy z obou stran „mravní“ boj. Padlých bylo na obou stranách dost a prostředků kortešských ještě víc. Aby čtenář učiniti si mohl pojem o tom maďarském obru na hliněných nohou, jehož se tak leckdo leká, ukážu mu, jak se v Uhrách volí. Napřed, to se rozumí, ty přípravy k volbám!

O kortešování vůbec jsem se již zmínil, uvádím tedy jen případy zvláštní, s nimiž se žurnalistika uherská zabývala.

Již ve sněmovně tázal se Tiszy poslanec Horánszky, srovnává-li se s volebním zákonem, že stoliční dům honťanské stolice je hlavním stanem kortešů „liberální“ strany? Či ministr ví, že centrální administrace honťanské stolice po neděle neúřaduje, poněvač úředníci zabývají se kortešačkou i agitací? Či je to na místě, že stoliční úředníci a představení obcí provádějí politické agitace, z obce do obce vodí kandidáta, podplácejí voliče, terrorisují je a mýlí ve vykonávání volebního práva? Pro jakou příčinu vypovědělo ředitelství pošt více poštmistrům smlouvy, a zda se to stalo z uložení a s vědomím patřičného ministerstva? atd. Interpellant odevzdává vládě na konec 14 zl., které mu byly zaslány a které jeden z úředníků zanechal v jisté obci na pitku na zdraví vládního kandidáta. —

O kortešačkách v této stolici píše dále „Pesti Napló“: „Skandály, obrovské zakupování duší, terror, jakých se dopouští vládní strana, nelze ani popsati. Interpellace Horánszkého jest jen slabý obraz. Stoliční dům je stanem kortešačky. Všichni úředníci jako otroci pracují na povel hl. župana. Podplácení neděje se tajně, ale veřejně. Opilá chlapčiska chodí po městě (Šahách) a roznášejí kortešské víno. Všichni úředníci jsou mobilisováni. A k tomu ještě vládní strana rozestavila najaté lidi, aby čekali poslance, kteří měli přijeti z hlavního města. Apponyiho přátelé telegraficky prosili, aby nejezdil sem, neb že ho najatí zlosynové čekají s kamením, a to na rozkaz vládní strany. Také na Horánszkého bylo čekáno — s motykami…

V Hontě byly prý vzdor tomu naladěny oposičně i ženy; úředníci uznali za dobré upokojiti je něčím, i rozdali mezi ně 400 šátků.

Stížnosti oposice zůstaly vládou oslyšány. Honťané obrátili se tedy telegraficky k samému panovníkovi!…

Volba v Šahách stála prý 25.000 zl. (oposici 5000 zl., vládu však 20.000 zl.!). A doplňovací tato volba děla se pouze na dva měsíce!

„Bp. Tagblatt“ psal, že hl. župan této stolice Majthényi vydal rozkaz, aby všichni úředníci dali čásť svých příjmů na kortešačky, a to podžupan tříměsíční plat, notáři a služní dvouměsíční, ostatní úředníci měsíčné služné! — Týž hlavní služný vyslovil se k bývalému předsedovi uherského ministerstva, který mu vytýkal nezákonný terrorismus volební: „V politice jde moc před právem. Nemohu dopustit, aby v mé stolici jiné přesvědčení dobylo vítězství, než moje.“ A dále pravil: „Proti politickému nepříteli je jako ve vojně vše dovoleno. Nepřítele možno i zákeřnicky zastřelit…“

A tento hl. župan psal v záležitosti voleb svému služnému: „Drahý příteli! Posýlám Ti žádaných 400 zl.; vím, že jich potřebuješ. Ale abych mohl pořádně sestavit účty, prosím Tě, abys’ vedl podrobný výkaz a abys’ vždy dal účty podepsat. V takých věcech mám rád pořádek, nebo jsem viděl a ještě vidím, kolik zla předešle načinilo opačné jednání. — Oposičníky systematicky spisuj a ze 100 připustíte jen 10 k urně, to je hlavní věc! Komu se to nelíbí, nechť reklamuje. Jen žádná ústupnosť.“

A tak jako v Hontě chovali se před volbami a za voleb letošních hlavní župani téměř na všech stranách. Služní honěni na kortešačky, do komisí volebních nepřipouštěni oposičníci, půjčky vypovídány věřiteli — ústavy dlužníkům — obcím, nebudou-li volit vládních kandidátů, nepodajní lidé zavíráni, ba stříleni atd. Ani Tisza sám neodvážil se předstoupit před své voliče ve Vel. Varadíně; neboť místní úřady uvědomily ho, že neručí za jeho bezpečnosť!

Že vláda peněz na volby nešetří, ukázalo se letos opět. Vypočítáno, že volba jednoho poslance v Uhrách stojí průměrně 10.000 zl. a na volby všech poslanců, že vydává se mnohem více než 4 miliony! Na volby letošní děly se i hojné sbírky, jichž se súčastnili také židé. Tak na př. na volbu ministra Széchenyiho v Kaposváru sebráno asi 22.000 zl. Sbírky súčastnil se jmenovitě žid Freystädtler. — V Mattersdorfě stalo se, když měl oposiční kandidát většinu, že vládní strana přivedla ještě 75 voličů, zakoupených po 100 zl., kteří volbu rozhodli. Na dolní zemi vydal jediný magnát na kortešačky 40.000 zl., čásť peněz, které z daně ze svých 40.000 jiter polí uspořil. (Měl totiž platit z jitra pole 31 zl. 50 kr., spravilo to však 1 zl. 65 kr., jak sděluje „Bp. Tgbltt“!) V Trenčínsku v okrese Bánoveckém nebyly hlasy tak drahé jako v Mattersdorfě; za hlas dáváno jen 5 — 15 zl.; přes to stála kortešačka kandidáta Zemányiho 12 — 15.000 zl., dva soupeře jeho však dohromady mnohem více. —

Avšak letošní uherské volby nestály jen mnoho peněz (jichž se Uhersku na sirotčince atd. nedostává!), nýbrž i mnoho krve. Strany bily se jako na bojišti, a to nejen Maďaři se Srby a Rumuny, ale i Maďaři mezi sebou. Nejkrutěji ovšem zakročováno proti Srbům a Rumunům.

V obci Ulmě nedaleko banátského Vršce dála se porada srbských voličů. Obě strany zápolily mezi sebou důvody. Strana oposiční byla dvojnásob silnější než strana mírných. Služný Pálffy zasadil se za vládního kandidáta Živkoviče a voliče národní strany nechtěl ani pustit do porady. Tito přišli přece a provolali za kandidáta předsedu schůze Markoviče.

Služný prohlásil však, že předseda není ani voličem. Strhl se hluk, povoláno vojsko a do voličů hnáno bodáky a sekáno šavlemi, při čemž pět osob těžce raněno. Rozhořčený lid počal stavět barikády. Tak se služný zbavil oposice. Z 800 voličů 500 rozehnáno, a co zbylo, to prohlásilo se pro vládního kandidáta.

Podobně nakládáno s voliči rumunskými. V okrese szilégy-csehiském postavila vládní strana proti Rumunovi Ďurovi Pappovi spolupracovníka „Pester Lloydu“, žida Neményiho-Neumanna. Když se přihrnuli voliči Pappovi, nepustilo jich před městem rozestavené vojsko do vnitř, proto prý, aby odložili hole; zatím však v městě prohlášená volba za skončenou, a Neményi zvolen 170 hlasy proti 12. A dle samého „Nemzetu“ nevpuštěno do města 400 — 500 voličů!

Mnohé a mnohé mohl bych tu opětovati zprávy z posledního volebního bojiště uherského, avšak třeba již, abych byl stručným. Připomínám tedy ještě některé co nejkratčeji.

V Kološi byl kandidát Hegedüss na nádraží sice slavnostně uvítán, ale po cestě do města spustil se na něho déšť kamení, při čemž 60 osob poraněno. Kamení měly uschováno ženy pod sukněmi!… Přivolané vojsko ubytováno pak — v domech oposičníků. — V Gyögyoalfalvě bylo při bitce stran od četníků osm osob zastřeleno. V okresu nemtierském syn nějakého statkáře vyčastoval své pastýře vínem, načež je ozbrojil pistolemi a noži k uvítání kandidáta. Při srážce ovšem tekla krev. — V Törek Szt. Miklósi byli voliči ministra hr. Szapáryho uvítáni kamením. — V Jászberénye častoval Almásy voliče po několik neděl. Když měl tu mluvit Apponyi, házeno kamením, a husaři musili voliče rozehnat. — V Berženi byla velká bitka, při níž těžce zraněn i 68-letý stařec. — V Mezö-Keresztesi zabito ve rvačce stran pět lidí a zraněn jich neurčitý počet. — V Kézdi-Vásárhelyi Ugronisté kamením házeli po náčelníkovi tamní vládní strany, když se svou ženou jel domů z vinice. Prorazili mu hlavu. — V Starých Hradech kandidát vládní strany urazil posluchače tamní hospodářské školy. Kandidát Petersy musel utéci z bojiště za ochrany četníků. — Ve Vadkertu byl vládní kandidát i se svou stranou sbit a zahnán, načež drancovány židovské krámy. — V Kapuváru bylo na dosavadního poslance stříleno. — Kandidát vládní strany Gajari nedostal se po celé své cestě k slovu. Povozy jeho všady uvítány deštěm kamení. Ženy pomáhaly jistým kalem. — V Kis-Körösi bylo pravé povstání. Lid šel na pány a na židy. — V Gyergyó-Alfalu svedena bitva voličů s četnictvem. Z obou stran stříleno. Na bojišti zůstalo osm mrtvých a několikrát tolik raněných. — Kandidátu Falkovi zlámána v Felsö-Rajku tyč praporu, jejž mu dav s vozu strhl, v Kilimanu banderium jeho kamenováno. V Mindszentu byli uvítáni Julius Horváth a Emerich Szivak bitvou lidu, ozbrojeného revolvéry a pistolemi, s jízdným četnictvem. Lid hnal na četníky útokem a střílel do nich. — V Gyergö-Ditró při uvítání známého Petra Dobrjanského srazili se Sikulové s Armeny, rozbíjeli těmto okna, dvéře a střechy domů a pronásledovali utíkající kupce armenské. Pět lidí bylo smrtelně zraněno. — V Apát-Marótě (v Hontě) bodali se voliči noži. — Kečkemétu pro neslýchaný terrorismus úřadnický lid pustil se do vojska, a poslanec Rácz byl uvězněn. — Ze Solnoku musil kandidát Helfy prchnout. — V Pešti v okresu Františkově dobýván kamením hostinec, v němž voliči Kemenyiho měli poradu!^[85] — Verhovay byl vyveden z Maka, kdež štval lid na vojsko, které více osob poranilo. — Podobné pračky, při nichž krev tekla, udály se dále v Cegledě, Szombathelyi, Pankotě, Németujváru, Doromě, Sv. Gotthardu, Pacsy, Alsó-Rajku, Felegyhaze, Baanu, Grüssingu, Sasdě, N. Tóffalu, Közép-Ajtě, Dévě, Zala-Egerszegu, Szabad-Szallasi, Fülöpszállási, Nagy-Mártoni, Jedlově (Gödölö), v Pastúchově (v Hontě) a tak dále.

Ale i o veselé příhody není v Uhrách při volbách nouze. Tak jsme se dozvěděli z maďarských listů, že v obci Izbište korteši padělanými penězi podpláceli voliče. Sedm takových kortešů bylo lapnuto a uvězněno. — V Sv. Ondřeji v peštské stolici fabrikant lihu Kraus vydal na volbu své osoby 60.000 zl. Aby však ho nikdo ze zakoupených voličů nezradil, musili mu všichni na obdržené peníze dáti směnky. — V Kečkemétě zakupovali antisemitské voliče přestřiženými pětkami. Jednu polovici volič obdržel před hlasováním, druhou až po konstatování toho, že skutečně volil proti antisemitovi. Poloviček takových bylo však asi padesát mezi voliči opět antisemity sebráno.

Toť stručný obrázek uherských voleb. — Vyšetřování zavedeno prý jen proti rumunským kortešům, poněvadž v siláďské stolici rumunští učitelé, kněží a jiní agenti bojovali za heslem: „Dolů se židy a Maďary!“ O vyšetřování hlavních županů v Hontě a j. a řeží tuto vytčených nic se neproslýchá…

Takové jsou ty „svobodné“ volby v Uhrách! Pravdu dí sedmihradský poslanec Mik. Bartha, radě, aby se v adrese žádalo od krále rozpuštění takového nezákonitým násilím zvoleného sněmu; neboť vládní většina nepředloží prý mandáty, leč

služební knížky.^[86] („Ellenzék.“) Příští sněm uherský má se usnésti na tom, aby mandáty poslanecké nabyly platnosti na šest let. Je to jednak vysvědčení chudoby pro vládu, jež neví si rady (?), kterak by při volbách zjednala úctu zákonu, jednak však vláda uznává návrhem takým nezbytnosť volebních rvaček sama; neboť způsobuje je svými orgány vlastními. Proto ani zrušení přímých voleb, ani decentralisování voleb (volby doma v obci) s tajným hlasovaním atd. valně divokosti uherským volbám neuberou; spíše budou rvačky déle trvati než dosud, budou se opakovati od obce k obci. Jediným prostředkem proti všem výstřednostem jsou volby opravdu svobodné, při nichž úřednictvo musí zůstati stranou. A nestojí-li stranou, je jen a jen vláda za všecky nepořádky zodpovědna…

*

Na telegrafních drátech v Turč. Sv. Martině sletovaly se laštovky. Je to jejich umluvená schůzka před stěhováním na zimu… Pozoroval jsem je a cítil jsem s nimi těžkosť loučení. I mně bylo opustit krásný Turec, milé Slovensko, které se mi stalo druhou vlastí.

Rád byl bych ještě navštívil v Turci rodiště Kollárovo, Mošovce, avšak již mne všední povinnosti života volaly nazpět. Navštívím je snad při cestě třetí, bude-li mně vůbec dopřáno spatřiti ještě mé drahé nešťastné, krásné Slovensko!…