ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nové Město nad Váhem leží, jak již praveno, při samém Váhu na rozhraní stolic nitranské a trenčínské, a odtud, překročivše Váh, octli jsme se u brány trenčínského Pováží, v Beckově, jehož zámek lze dobře nazvati povážskou stráží, jako hrad následující, snad největší a někdy nejskvělejší ze zámkův uherských, hrad Trenčín směle pojmenovati můžeme královským hradem Pováží. Z Trenčína k Žilině, ba až do samé turčanské stolice rozestaveny jsou na skalách a vrších ostatní hrady povážské, jichž se počítá celkem l4. Kromě dvou vzpomenutých stojí na levém břehu Ilava, Košeca, Hričov, Lietava a Strečno; na pravém břehu Súča, Vršatec (Červený anebo Lví Kámen), Lednice, Bystřice povážská (Podhradí), Bytča, Budatín a Starohrad. ? těmto hradům druží se na levém břehu Váhu ještě 15. hrad Súlov, jinak Roháč (mezi Hričovem a Košecou), z něhož však zbyly již jen skrovné zbytky. Za to ale Súlovské skály, na nichž Roháč stál, budí obdiv všech cestovatelův a známy jsou cizincům, odkudkoli na Pováží přicházejícím. Abychom již vyjmenovali všecky hrady Trenčínska, připomínáme ještě Bánovce a Uhrovec, konečně zmizelý již hrad s povrchu země v horách Zemansko-Podhradských.

Již toto jednoduché vyčtení považských hradů postačí, aby čtenář utvořil si obrázek o romantičnosti Pováží, vedle něhož Rýn se svými troskami je téměř jen stínem. ?l? což kdy teprv přimyslíme si k těm hradům dlouhou řadu vrchů povážských a Váh sám, bystrý, jasný Váh!

Slovenský Váh vzniká ze dvou pramenů: na hoře Králova Hola v Liptovsku (5400 stop nad mořem), kdež jmenován Bílým Váhem; pak v Tatrách samých, kdež nazván Váhem Černým. Oba spojují se nedaleko vsi Vážec (pod Tatrami) ve Váh, který pod Hrádkem prudkou Bělou, od Kriváně tekoucí, sesílen, razí si dráhu Liptovem od východu rovně k západu, a přibíraje stále mnoho řek a potoků od severu a jihu, spěchá k Ružomberku, kdež se spájí s Revúcou a sesílen rozráží mocné skalní stěny, které mu při Hrboltově, Sossově a Gombáši východ z Liptova úží. U Královan přidává se ? němu Orava, přinášejíc mu posilu od Babí gury. Od Královan spouští se Váh do skalnatých úžin, v nichž se pod Sutovem zatáčí sem tam, bloudí a v Turci, blíže Sučan, neví si už dokonce rady. Vypravuje se o něm, že přišel pozdě, když tvůrce pořádal vody, a proto byl odsouzen bloudit. (Srovn. Vagus — bloudící.)

V Turci ujímá se ho však u Vrutek Turec a převádí ho průsmykem Strečňanským okolo pověstných skal Besné a Margity, u nichž už nejeden pltník (plavec dřeva) našel ve vlnách Váhu hrob, pod Starohrad a Strečno do stolice trenčínské. Od Strečna spěchá spojen s Varinkou rovně k Žilině, kdež přijímá ještě z leve strany Žilinku a z pravé Kysucu (při Budatíně), načež teče ještě kus cesty rovně na západ, v kraji Hričovském u Bytče a Predmieru však obrací svůj běh ? jihozápadu a směr ten zachovává až po Nové Město nad Váhem. Nehledíme-li tedy k tomu, že pod špičatým vrchem Manínem u pováž. Bystřice (od Orlového pod Púchov) několikrát opět „bloudí“, což se i nad Trenčínem u Skalky opětuje, můžeme říci, že Váh teče pravidelně od severovýchodu k jihozápadu ?a že počínaje od Tater až po Komárno, opisuje veliký, na severozápad vydutý polokruh.

Váh je stálým horským společníkem; teprve pod Sredou dostává se na rovinu a u Guty, dvě hodiny nad Komárnem, vlévá se do ramena Dunaje, odkudž jmenuje se Váh-Dunaj (Vagduna), načež u Komárna, v hlavním řečišti Dunaje, vykonav cestu 53 mil, i tu zbylou půlku svého jména tratí.

Plavcům Váh nejednou zle se mstí. Nejen že má na ně několikeré osudné nástrahy, na nichž se pltě jako hříčka třískají, Váh má ještě také něco jiného. V něm žije nesmírný drak, který často vyplyne nahoru, zasmýká chvostem a vlnami z koryta Váhu bije do pevných mostů, skal, hor, polí, chat, béře vše napořád, co mu na blízku. Jiný variant vypravuje, že drak Váhu žije na hradě Bytči. Hlavu má v studni a chvost konec Váhu. Když bylo mu 7 let, chtěl ho nějaký čemokněžnik vycitovat, ale páni nechtěli ho dát, že prý je pěkný. Šarkan narostl, chvost se mu už do studně nevešel, rostl víc a víc, dolů až do Váhu a dolů Váhem až k samému Dunaji. — Běda také, podráždí-li některý neopatrný plavec pískáním vítr! Avšak pokojný Váh rád nosí pltě a dobře se cítí v rudé záři ohňů na vorech pod večer zapalovaných při písních slovenských, za tlukotu horských slavíků pod Trenčínem u Bohuslavic a za plesů víl pod Strečnem…

Avšak nyní již pohleďme také na horstvo považské.

Povážské hory jmenují se v Trenčínsku Beskydami. Jednotlivé výšiny jejich o sobě nejsou tak divokrásny, jako holy (Alpe) tatranské, ale přece oko krásy jejich dosti nasytiti se nemůže, přece člověk zas a zas vzpomíná na ty skaliny ladnické, které „jako hradby báječných zámků a tvrzí ven ze zeleného lesa Beskyd vyběhly“, na oba Maníny při Bystřici povážské, lákající cestovatele k sobě od prvého spatření — s vysoké věže trenčínského zámku.

Slovenský učenec Dionýz Štúr nazývá toto pásmo Větrné hole (podle jedné jejich výšiny). V obecné mluvě nazývá se také Nitranským pohořím. Č!im dál k severu, tím výše vystupují hory povážské. Tu vidíme Jinovec, 3324 stop nad mořem, odloučený průsmykem z Bánovce do Trenčína od řady vrchů, po levé straně Váhu malebně nakupených.

Již nad Píšťany, rozloženými pod horami nitranskými, v nichž jako skvost nad temeny skal Sokolových visí hrad Tematín, rádo oko tkví na Jinovci. Tam, kde se tento blíží k Nedzím horám nejvíce, tam nedaleko divokrásné skály „Turecka“ stojí na strmém hřbetě ostrých skal památný Beckov. Celé pásmo povážské dělí pak dva průsmyky na tři části: z jižní zvedají se do oblačné výše Strážov u Zlichova, Vápec nad Porubou a Baske (3039 stop) nad Mišínem a trenčanskými Teplicemi; ze střední, kterou lid „na Klatě“ jmenuje, vystupuje do výše 4248 stop ?l?k; ze severní, strečňanské, žulové části hrdě vypínají svá čela vzhůru Minčov (4476 stop) a Velká Lúka (4668 stop).

Od těchto Větrných hol odlučuje se u Strážova ohromný Rohatín, který rozkládá pohoří své až po Belušu. Tu připojují se k němu přívěsky Manínu (2814 stop) nad Bystřicí povážskou a Teplou tamtéž. Oba tito obři obklopují malebně skalnaté kraje, z kterých postačí vzpomenouti opět jen divokrásný Súlov.

A což kdy staneme před velebou, letními červánky ozářené Fatry, která se jako mocná hráze či stěna malebně rozervaná, plná věží a bašt, od půdy zemské až po ten blankyt nebes zvedá! Pohled ze Žiliny na Fatru je stejně úchvatný, jako na vysoké Tatry z jezera Štrbského.

Ze Žiliny do Turce průsmykem Strečna, to byla naše poslední partie Povážím. Báječně krásné Strečno dělí Větrné hole od Oravské Magury (Malé Fatry), která se táhne po hranicích Trenčína a Turce až ku Žďáru, jenž spájí ji s řetězem Velké Fatry, po východní hranici Turce sbíhající. Nejvyšším vrcholem Magury je Malý Kriváň (5274 stop). A tam, kde je řetěz tento téměř nejvyšší, přeťal jej bouřlivý Váh v podobě průsmyku, následkem čehož povstala pověstná úžina Strečňanská s nebezpečnou Margitou.

Tak jsme i s tímto nejstručnějším přehledem hor povážských u konce. Vracíme se opět k povážské bráně, k Beckovu.

Chceme si hleděti krás povážské přírody, avšak na její lid a jeho bědy nemíníme zapomenouti.

(Historie a pověsti jeho. Na faře.)

Z Nového Města doprovázeli nás do Beckova nezapomenutelní přátelé ev. farář Erdhelský a pravotár Hrušovský. Úrodnými polemi dolního Trenčínska vedla nás hradská (silnice) k dědince Nešicům, odkudž záhy došli jsme k prvnímu ramenu Váhu a konečně k řečišti hlavnímu. Beckov stál před námi v záři ranního slunce v plné své nádheře na skalách malebných, k Váhu příkře sestupujicích. Viděli jsme zříceniny tyto poprvé a několikrát ještě později, ale kdybychom zakleti byli na Beckov po celý život hleděti, kdo ví, zda bychom se toho pohledu ještě nasytili! Nepřeháním. Lid okolní s touž zálibou, s týmž obdivem patří k svémn Beckovu jako my, o čemž svédčí i pověsť o původu hradu tohoto.

Stáli jsme drahnou chvíli před majestátem jeho, než přibyla pro nás od druhého břehu Váhu „komba“, vor to na dvou lodích sbitý, na němž jsme se rychle na protější břeh dostali. K Beckovu vede od břehu Váhu přímá pěšina. Za nějakou chvíli byli jsme v městečku pod samým hradem. Laskavého přijetí dostalo se nám na katolické faře p. M. Medňanského, kdež nás i jeden Štúrovec s učitelem R. z Bošácké Doliny očekávali. Pan Medňanský je také literátem. Básně své vydal pod pseudonymem Dušan Sava Pepkin. Také učitel R. náleží k pilným sběratelům slovenských písní, pověstí, zvykův atd. Rozumí se tudíž, že tím spíše byli jsme přijati v pravém slova smyslu s otevřenou náručí. Milo bylo nam poseděti při slovenském stole ve společnosti dvou duchovních rozličných vyznání. — Po obědě vyšli jsme si prohlédnout městečko a zámek.

Městečko Beckov má asi 2000 obyvatelů, katolíků i evangelíků, a je rodištěm dosavadního vůdce Slováků, dra. Hurbana. Avšak také židé nasoukali se sem přes Váh z Nového města, kdež tvoří bezmála dvě třetiny obyvatelstva! Trenčínsko vůbec židy nad potřebu oplývá. V Beckově vybrali si i mrtví židé pro sebe jedno z nejhezčích míst: založili si hřbitov hned pod zámek na romantickou stráň. —

K malebným troskám Beckova pojí se kus slovenské historie. Nejsem přítelem suchého historického vypočítávání, obmezím se tudíž jen na vzpomínky zvláštní. Hrad Beckov zdá se být původu kvado-markomanského. Stál již totiž „Bolondocz“ za příchodu Maďarů, neboť vzpomíná se mezi tvrzemi povážskými, které Maďary byly vzaty Slovanům. Lid zase klade v ty rumy kus poesie a vypravuje, že Beckov postavil (okolo r. 1412.) mocný a slavný Ctibor ze Stibořic, který se nazýval pánem Váhu, jako Matouš Trenčanský, o němž se nám bude při popisu Trenčína zmíniti. Tento Ctibor měl prý oblíbeného šaška Bucka a když jednou na honě byl žerty a šprýmy jeho hojně rozveselen, slíbil mu, že každému jeho přání vyhoví, budiž jakékoli.

Byli právě u divokých, ostrých skal. Bucko žádal si, aby Ctibor vystavěl mu na nich zámek. Smělému tomuto přání pán vyhověl plnou měrou. Tisíce rukou vzchopilo se do práce a kdokoliv šel kolem, byl zadržen a musil po osm dní buď sám, buď čeledí a koňmi svými pomáhati na stavbě. Rozumí se, že pyšný zámek byl brzy hotov. Za jediný rok budil úžas a obdiv celé krajiny. Ale Ctiborovi zalíbil se zámek tak, že dal místo něho svému šaškovi jiný hrad — a nový zámek nazvav po svém šaškovi Beckovem, učinil svým sídlem. A tak stojí tu jako ze skály vyrostlý na kuželi skalním, pod nitranským pohořím.

Historie je zlá paní. Udělá někdy přes nejkrásnější báseň poetům prosaickou čáru. O Beckově víme, že stál dávno a dávno před Ctiborem. V 13. století vládl jím mocný pán Váhu, Matouš Chák (Trenčanský), který sídlel na blízkém Trenčíně a byl postrachem uherským biskupům i králům. Po smrti tohoto slovenského pána a vládce dostal se Beckov do rukou králův uherských, a r. 1386. dostal ho pan Ctibor ze Stibořic darem od Marie I. a chotě jejího Zikmunda z Luxemburku spolu s jinými statky za věrné služby své. Tento Ctibor byl přítomen sjezdu kostnickému. Zemřel r. 1424. následkem vosího bodnutí. Nechme o tom opět mluviti básnický lid slovenský.

Hrdý a jako pravý aristokrat divoký tento pán nesešel smrtí přirozenou. Záhy po veselce jeho syna s Kateřinou, dcerou mocného Franka v. Zechen, kterážto svatba po celý rok trvala — neboť Ctibor nedopustil, aby hosté odešli dříve, než by se státi mohli kmotry, i krátil jim čas ustavičnými hony, hostinami a hrami — stalo se, že někdo z čeledi Ctiborovy roztříštil jeho zamilovanému psu nohu, byv tímto přepaden. Rozvzteklen poručil Ctibor sluhu svrhnouti s nejpříkřejšího skaliska do propasti. Nepomohl pláč a prosby nešťastníka a lidí Ctiborových — sluha zahynul. Ale před svou smrtí volal prý tyrana do roka před soud nebes. Právě za rok v týž den slavil Ctibor na Beckově opět velikou slavnosť. Po oběde vínem rozehřát chtěl si odpočinouti v zahradě. Ulehl do trávy, a tu ho stihl trest. Zmije prý štípla ho do tváře, čímž přišel o zrak a děsnou bolestí sešílel. Zdálo se mu, že ho zmije stíhají, i prchal, prchal z místa na místo, chtěje jim utéci, až dostal se tam, odkud před rokem dal svrhnouti svého služebníka do propasti. A do propasti té vrhl se střemhlav i — jeho pán. Pověsť tuto pěkně zbásnil Sládkovič (Spisy básn. V Praze. Str. 511), uživ k zvětšení dojmu místo nešťastného sluhy Ctiborova — ubohého k Beckovu bídou zahnaného žebráka.

Dědicem otcovských panství stal se syn jeho Ctibor III., jenž byl r. 1428. hlavním říšským kapitánem proti Husitům. Téhož roku navštívil totiž Slovensko náš Prokop Veliký. Ale Uhři neodvážili se postaviti se mu na odpor. Nedaleké okolí bylo pak několikráte našimi předky navštíveno, a česká krev zrosila tu slovenskou půdu. — Po vymření rodu Ctiborova r. 1437. byl Beckov darován králem rodině Bánffy, jež vládla jím do r. 1646. Turci dobývali Beckova nadarmo r. 1599. Napadli tehdy lázně Píšťany a sebravše z okolí 13.000 zajatců, plenili vše mečem a ohněm až po Trenčín. Památným stal se Beckov také uherským protestantům; neboť odtud šířila se reformace po Uhrách. Psalť totiž na Beckově kazatel Bornemissa v podobném stavu jako Luther na Wartburku (1584.) onu postillu, která byla na útraty hr. Balassyho na hradě Detrekö tištěna a rozšíření protestantismu v Uhrách způsobila. Po vymření rodu Bánffych byl Beckov zřídka obydlen, až konečně spustnul docela po strašném požáru, který v městečku r. 1729. vypukl a zámek v zříceniny obrátil.

Dlouho hleděli jsme v tiché dumce k malebným troskám těmto. Ve své slávě býval postrachem nepřátel, ve svých zříceninách je slávou Pováží, jako ten Trenčín, Čachtice a Tematín, jeho blízcí druhové, k nimž oko rádo s Beckova zabloudí.

Zaryl se nám v paměť. Ale k jiným veselejším myšlénkám pobídla nás rodinka statečného slovenského junáka z let 1848. — 1849., který znal tak mířit, že netrefit neuměl, bodrého Bodríka, v jehož domě musili jsme ještě před svým odjezdem pobesedovati a beckovského vína okusiti.

Srdečně loučili jsme se odtud i se staršími přátely novoměstskými a novými — beckovskými. Spěchali jsme k stanici bohuslavické, půl hodiny vzdálené. Přes Váh dostali jsme se na lodici a za chvíli unášel nás vlak ku předu, ku královskému hradu Pováží Trenčínu.

Koho by zajímalo, tomu povím ještě, že v Beckově pochovány jsou žena a děti Morice Beňovského, jenž zemřel na Madagaskaru.

(Teplice a jejich okolí. Oblek zdejšího lidu. Pověsť o původu Teplic trenčínských a jejich historie. Trenčínská župa. Vycházky z Teplic.)

Loudavě pohyboval se s námi z nádraží trenčínského dostavník k dlouhému dřevěnému mostu, přes Váh položenému, za nímž vjel do delší ještě ulice trenčínské. Rozhodli jsme se, že pojedeme s dostavníkem zrovna do lázní teplických a pak že se opět do Trenčína vrátíme, abychom si zámek jeho prohlédli a Povážím až k Strečnu další cestu nastoupili. Nemusím ani připomínati, že jízda dostavníkem není příjemna. Uvnitř složilo své kosti několik obchodem zemdlených synů Mojžíšových, k čemuž jim dostavník sotva stačil. Proto sedl jeden z naši malé družiny na kozlík, kdež se mu však tím hůře vedlo. Kočiš, plnokrevný a lhostejný Maďar, švihal do koní jako posedlý, ale proto přece přijeli jsme do Teplic místo za 1 a 1/2 hodiny teprve za tři. Každé švihnutí zasáhlo zároveň obličej našeho kamaráda, který darmo napomínal kočiše, aby dal pozor. Konečně když napomínání nespomohlo, musil si jinak pomoci. Vytáhl z kapsy revolvér, dal mu k němu přivonět a — výstraha tato zjednala mu rázem pokoj. Však co také člověk může žádati za 60 krejcarů!?

Zámek trenčínský mizel nám pomalu s očí. Jeli jsme směrem severozápadním. Brzy zjevil se nám nad Váhem na skalní stěně opuštěny klášter „na Skalce“, který později ještě seznáme. Ruiny jeho zvedají se romanticky z malebných skal, kterýžto krásný obrázek doplněn je asi o sto kroků dále ze zeleně vystupujícími troskami kostela. Opatství „na Skalce“ náležela dědina Opatová, do níž jsme právě dojeli. Od hory Trnovce pěknou, lesem porostlou a skalami štědře obdařenou dolinou zvučel nám v ústrety potok Opatová. Za nedlouho dostihli jsme i dědiny Dobré, odkud vjeli jsme již záhy do vsi Teplé, rozložené na dvou dolinách, z nichž jedna jest z obou stran uzavřena malebným pásmem hor, své štíty na 3000 stop vznášejících. Zabočili jsme po silnici řadami topolů v pravém úhlu do prava a před námi otvíralo se jedno z nejkrásnějších panoramat podtatranských. Údolí jeho, od levého břehu Váhu odvětvené, leží 800 stop nad mořem. Kol do kola obstupují je hory Malých Karpat v malebném skupení. Údolí toto není široké; táhne se od západu k východu, až k hoře Žihlavě (3000 stop), odkud nabývá směru severovýchodního, načež 2 hodiny za Teplicemi končí. Bujná zeleň pokrývá všecky hory, dole zurčí bystřiny a nádherné zahrady obklopují budovy lázeňské a bílé villy, jichž je tu dostatek. Skvostný park rozprostřen po levém boku doliny, z něhož pyšně vystupuje hojně navštěvovaný Klepáč (1842 stop). Okouzlující pohled je z toho parku. V mlžném závoji vystupuje do výsosti oblak Žihlava, nad námi vznáší se Klepáč a naproti němu pyšní se soupeř Hřeben. Tu vidíme na boku vrchu odpočívadla s nápisy: „Maxmilianshöhe“, dále „Emma-Ruhe“, „Herzog Edmunds Jagdsitz“ a nejvýše vížku dřevěnou, s níž vlaje uherský prapor.

A zvolna kladl se večerní soumrak nad krajinu, v níž se valně ochladilo. Měli jsme čas poohlédnouti se, kde bychom přespali. Podařilo se nám nalézti salónek v hôtelu teplickém, který byl hosty jak se patří naplněn. Vystřídaloť se t. r. do konce července v Teplicích již 1500 hostů, v kterémžto čísle nejsou pojati četní výletníci, na krátko za krásou a zábavou do Teplic přicházející. Večeřeli jsme v saloně hôtelu, v němž bylo v dobu tu velmi živo. Ale nadarmo namáhali jsme se, abychom tu zaslechli český hovor. „Obcovací“ řeč v Teplicích je němčina a jen u jednotlivých stolů zaznívá hlahol maďarský anebo polský. Poláci vůbec četně navštěvují lázně teplické jako Češi a Slováci; ale Čechům není dáno, aby za Pardubicemi neodkládali svou národnosť… A hle! přece tu jeden Čech, professor X. z Moravy, který jevil náramnou radosť, když se s námi před tím kdesi ve voze železničním seznámil. Jako známí přisedli jsme k němu. Seděl tu ve spoločnosti německého párku z Prahy a rozumí se, že švandronili všichni německy. K otázce naší, proč páni nemluví po česku, dáno nám v odpověď, že by se v Teplicích stali směšnými, neboť prý by je Němci škádlili příbuzností k slovenskému rolnickému lidu, který tu ovšem neoplývá bohatstvím jako jím neoplývá jeho vlastní krásná krajina.

Nevěděli bychom, pánové! Do práce nechodí rolník nikde v rukavičkách a kroj trenčínského lidu mimo práci, v neděli, není zrovna neúhledný. Hrubou bílou košili zaměňuje Slovák jemnější, sněhobílou, pěkně žlutě na rukávech vyšívanou, místo bílých volných gatí obléká úzké slovenské nohavice z bílého sukna, splývající do bílých, černě vyšívaných soukenných bot. Hlavu pokrývá čapkou, barančinou, s červenou uprostřed stříškou, kterou jmenuje „pochválený“, snad proto, že snímá ji s hlavy při známém křesťanském pozdravu. Přes košelku obléká temně modrý, pěkně červeně cifrovaný (portičkami pošívaný) lajblíček. Starší muži nosí dlouhé bílé haleny, pod bradou přaskou spjaté, v nichž se také hoši ve svátek aneb v nepohodách ukazují. Barančiny své (jinde širáčky) zdobí kvítím anebo peřím, které zastupuje obyčejně peřnatá tráva (stipa pennata), nazývaná kohilie. (Naše vousy sv. Ivana.) — Slovenky nosí sukně bílé a zástěrky modré. Sněhobílé košilky spatřit lze zlatem i stříbrem vyšívané. Avšak nebyl bych s popisováním slovenských oděvů hned tak hotov, kdybych vypočítávati měl všecky ty odchylky, které člověk takořka píď za dědinou spatří. Jeť to jako se slovenčinou; všady má své zvláštnosti, ale všady je přec jen slovenčinou. Za nějakou dolinou spatřujeme již v Trenčínsku haleny černé, jinde opět hnědé (drotárské), tu malé kulaté kloboučky, tam širáky, u hochů vesty černé, červeně cifrované, u žen rozličné šátky na hlavě, kabáty všech barev, tu krpce, tam čižmy atd.

Čas již, abychom se vrátili k Teplicím. Léčivých lázní není na Slovensku nedostatek, počítáť se jich v Horních Uhrách, jak jsem již pověděl, 25. Teplé sirnaté vody jako v Teplicích jsou i v Píšťanech, v Štubni, v nichž jsem se před rokem velmi příjemně osvěžil, ve Výhních, Sklenně a j. Nejvíce navštěvovány jsou však v Uhrách lázně v Starém Budíně, „turecké“, „kdě“ — prý — „voda vre živým ohňom“, dále oblíbeny jsou lázně Sliač ve Zvolensku, Korytnice, lázně Bardějovské, Libavské ve Spiši, Smokovec (Schmeks), Paradské v Hevešské stolici v Matrách atd.

Pramen teplický zvlášť je hojný. Dodáváť za hodinu až i 2000 věder vody, jíž zásobuje pět bassinů. Voda obsahuje těkavý sírný líh, síru, sůl, uhelnokysličnatý natron a vápenitou zem. Teplota její dosahuje v tak zvané panské koupeli 29 a 1/2, v důstojnické 30 a 1/4, v měšťanské 29 a 1/2, v nové 30 a 1/2, v židovské 28 a 3/4, v koupeli chudých 28 a 1/2, v studené 27 a 1/2 a konečně v studánce 32 stupňů Réaumura. Hostec léčí výborně; proto přicházejí někteří hosté co rok, hledajíce tu úlevy, jiní opět odcházejí prý zcela zdrávi.

Sézona zdejší trvá od 1. května do konce září. Roční návštěva činí průměrně 1650 osob, pro něž připraveno je v hôtelech a v domech teplických 700 pokojů.

Nad pěti zřídly zdejšími vytvořeny již bassiny a nad nimi postaveny sály s koupelemi; po stranách je hojnost šaten. Do koupelí chodí se společně, muži se ženami. V bassinách možno se volně procházeti, neboť bassin první má na př. 40’ délky a 18’ šířky a pojme 20 — 50 osob. Dámy, které se s muži koupati nechtějí, mají pro sebe určenou denně jednu hodinu. Kdo zamýšlí v lázních ztráviti nejméně osm dní, je povinen zaplatit léčebné 8 zl. Ve vodě zdržeti se může na poprvé jen 15 minut a pak vždy déle o 5 minut, až třeba do hodiny. Také vany a tuše jsou v Teplicích zařízeny. Židé musejí míti vždy něco extra. Postavili si zvláštní lázeň za potokem Teplou již r. 1866. (Do Teplic nasoukalo se jich už asi sto.)

Nejstarší zřídlo Prvotné objeveno bylo asi před 500 lety. Pastýř ze vsi Teplé dostal prý se, jda za svým stádem, ke kouřícímu bahnisku. Vykoupav v něm svou zraněnou nohu, pocítil ulevení bolestí, i přicházel „kuru“ tuto opětovat, až — po několikerém koupání — byl úplně zdráv. Div tento rozhlásil se po okolí, lidé chodili k divotvornému zřídlu odevšad a počátek lázní byl učiněn. Připomínají se pak lázně tyto r. 1488. Dlouho však bydleli tu hosté jen v stanech a chudší v prostých boudách, z větví a chvojí zhotovených.

Teprv r. 1725. zřízeny pro cizince jeden zděný a dva dřevěné domy, a to ještě jen pro vrchnosti; jiní bydlívali v chudých domcích rolnických. Konečně dal hrabě Jozef Illyésházy teplé prameny do nádržek chytati, stokami odvodními opatřiti a pro hosty domů nastavěti. Po něm stavěl hrabě Štěpán Illyésházy dále, jmenovitě založil tu park. Po něm ujal se Teplic nový majetník baron Jiří Sina, který vystavěl dvě lázeňské budovy, arénu atd. Dílo dovršil Šimon Sina novými stavbami hôtelů, koupelen, rozšířením skvostného parku a zařízením pohodlných procházek. V upravování těchto pokračovalo se čile i za našeho pobytu v Teplicích, které mají nyní asi 100 domů a asi 1000 obyvatelů, nejvíce Slovákův, majících tu od r. 1752. i katolický kostel.

Ke konci r. 1883. dostaly Trenčínské Teplice nového pána. Koupil je od knížete de Castrio za dva miliony zlatých dr. Jan N. Heinrich, známý majetník srbských koupelí v Budíně a římských ve Vídni. Tento hodlá prý lázně trenčínské zvelebit a na stupeň nejelegantnějších koupelí povznésti.

Židů, jak již podotčeno, usadilo se tu zatím 10 %. Synagoga v Teplicích, rozumí se, neschází. Poláci mají tu svého lékaře a svou restauraci se svými sklepníky. Češi spokojují se jako všady s lékařem a sklepníky Němci.

Také českých listů — aspoň r. 1880. — marně bys tu hledal.

V aréně hraje se po německu. Největší oblibě těší se Offenbach. Souhra obyčejně kulhá; neboť kočující společnosť teplická je jedna z těch nešťastných. Do divadla svolává asi o 4. hodině odpoledne dvojí výstřel z hmoždířů. Hudba je tu cigánská a hraje velmi pilně čardaše, dvakrát totiž denně, v parku před hôtelem. Konečně žádostiví tance mohou si jednou za týden skočit v hôtelu teplickém.

V Teplicích je patrný babylon jazyků. Přijíždějí sem Poláci i Rusové, tiší Čechové a podobní jim Slováci, vřískaví Němci a hřmotící Maďaři; ba slyšíš tu již i anglicky a francouzsky. „Panujícím“, ale novládnoucím jazykem je ovšem slovenský. Úředníci úřadují maďarsky a mluví také německy, v kterýchžto dvou řečích jsou i nápisy v koupelnách. —

Z Trenčínských Teplic podnikaji se výlety po divokrásném okolí, po župě trenčínské. Všimněme si jí také — aspoň jediným pohledem.

Trenčínská župa je největší stolicí slovenskou; zaujímá 75,38 čtverečních m. a má 237.702 obyvatelů slovenských a jen 24.579 jiných národností. Z těchto je (podle Šembery) židů 13.465, ostatní jsou úředníci maďarští, Poláci atd. Největší tato župa slovenská je zároveň župou nejchudší, nejneúrodnější. Sevřena je horami nebetyčnými se všech stran, ba i středem jejím táhne se pohoří, podle něhož razí si cestu bystrý Váh. Odtud nejvíce lidí chodí do světa za výživou (drotáři), a kdo není drotárem, spěchá v letě na dolní zem, za prací polní a jinou.

Dědin má Tenčínsko podle Čaploviče 390, dále 19 měst menších a jedno královské svobodné: Trenčín. Dědiny trenčínské jsou nesmírně chudy a výstavny podle toho. Malé nízké domky s očazenými okénky velkosti místy sotva lidské hlavy, bez komínů, nečisté okolí, skupeny v ladném nepořádku k sobě, pokud jich silnice, hradská, trochu nesrovnala, na záhrobních hejno roztomilých, světlovlasých dítek v idylických oblecích — toť obraz trenčínské dědiny, pyšnící se pouze svým kostelíkem a soustrasť budící svým hřbitůvkem (cintorínem), prostým a chudým, jako byl od počátku až do smrti ten, kdo na něm odpočívá.

Statků v Trenčínsku Slováci nemají. Náležejí většinou pánům, od nichž pronajímají je židé. Těmto, kdo do světa neodejde, pracovati musí do úpadu, začež platí mu žid denně 30 až 40 kr.

Nechci však tvrdit, že v Trenčínsku není nikde úrodnější půdy a šťastnějšího lidu.

Jako kroj a jazyk, tak i klimatické poměry v Trenčínsku jsou rozmanity. V dolejším pěstuje se víno (nejlepší bývá Srňanské) i kukuřice, v hořejším daří se asi tytéž plodiny jako u nás. Vyjma vyšší pohoří pěstuje se ovoce všady a je výborné. Třešní a ořechů tu hojnosť. Jediná Bošaca prý vyvezla letos ovoce nejméně za 6000 zl. — Teplota je také rozdílná. V horním Trenčínsku bývají žně tak o čtyři neděle později než tady. Proti severním větrům chráněny jsou Teplice vrchy 600 m. nad mořem se zvedajícími; za letních paren bývá tu příjemně. Po větších nepohodách nastupují obyčejně chladné dni. —

Nejkrásnější menší vycházkou z Teplic je výlet na zmíněný již Klepáč. Cesta nastupuje se od studánky v parku. Je klikatá, stíněna krásnou bučinou a opatřena odpočívadly. Napřed dovádí nás k tak zvanému Templu, staré to stavbě, s níž je pěkný pohled do údolí. Tu jsou prameny, které zásobují studánku a dolů do hotelu chutnou pitnou vodu dodávají. Asi na polovici cesty docházíme k zbojnické jeskyni (ve vápenné skále), rozšířené prý v třicítiletých válkách. Nad ní otvírá se již rozkošná vyhlídka. Slovensko je na jeskyně vůbec bohato. Známa je ohromná jeskyně Baradla u vsi Aggteleku, jakož i jeskyně Děmanovská a jiné.

Na Slovensku setkáš se všady s památkami po zbojnících, junácích to po spůsobu srbských hajduků, z nichž jeden, zvláště oblíbený, Jánošík, mstil pány utlačovaný slovenský lid. Tu vypravují ti o pokladech jeho, tam je Jánošíkův chodník, a snad také teplická jeskyně zbojnická má svůj původ a své jméno z doby tohoto slovenského národního hrdiny. — S vrcholu Klepáče otvírá se oku lidkému teprv divokrásný pohled, a to ze tří bodů. Z prvého vidíme k východu na skalnatý vznešený vrch Žihlavu, porostlý bučinou, na horu Starý Háj a Bábu u vsi Mšené, o níž se povídá, že chová své dítě, totiž skalisko, z daleka dětské hlavě podobné. A dole vidíme údolí za Baráčkou, oblíbenou to kavárničkou teplickou, založenou na konci skvostného parku. Konečně v pozadí vystupuje okrouhlá Homolka v pásmu Karpat. — Z druhého bodu přehlédnouti lze malebné údolí Teplé a protější vrch Hřeben. Na západě vrchy Psí nohu, Trnovec a Svirigovec, za nimiž tají se v mlze zříceniny zámku trenčínského. Za těmi horami leží, hle, Pováží, od Nového Města po Horoc. Stranou vznášejí se hory, dělící Moravu od Uher a z jejich pásma vystupují Velký Lopaník, Javorina, Zelená Hora a konečně opět čarokrásný Červený kámen, jehož naše oči na několik mil cesty Povážím neopouštěly. Z třetího bodu vidíme na jihu pohoří Nitranské, trosky zámku Zaj-Uhrovec a město Bán. A rozkošné této zábavy, obdivovati se divům přírody, dopřáno nám bez namáhání, za nepatrného stoupání 1 a 1/2 hod.

Z Teplic podnikají se výlety na všecky strany; krásy je všady až marnivě rozházeno. Jedni vystupují na Trnovec, jiní na Svirigovec, opět jiní na Žihlavu, na jejíž ztečení třeba však 8 hodin času. Za to však je prý tato partie divoko-romantická, zejména návrat přes Královec. Nu, a o výlety na Červený Kámen, na Trenčín, na Skalku není teprve nouze.

My pustili jsme se ještě vzdor nepříznivému počasí po nově dělaných a pískem ještě neposypaných stezkách vzhůru na Hřeben. Tam nahoře zapsali jsme noži do dřeva svá hesla, své tužby, své sny.

A což jste se tam ani nevykoupali? zeptá se snad někdo. Opravdu ne. Vrazili jsme sice s tím úmyslem do jedněch lázní, avšak když pak viděli jsme v síni čekati na své pány dvě hrozné řady vozících stolic a když jsem si vzpomněl, jak vloni vlezla v Štubni za mnou do bassinu stará kolozubá židovka, ztratil jsem já i moji kamarádi ke koupání chuti. Ostatně pospíchali jsme zpět do královského Trenčína…

(Historie a pověsti jeho. Město. Matúš Trenčanský. Slovensko starodávné. Štěpán Zápola.)

Ubytovali jsme se „u hvězdy“ hned pod skalami vrchu, na němž stojí někdy nejpyšnější zámek uherský, nyní spustlý Trenčín. Po městě provodil nás slovenský národovec advokát p. D. Město Trenčín vzniklo zprvu jen nahoře, později přibývalo i pod hradem (na levém břehu Váhu,) a obtočeno bylo hradbami, v nichž byly dvě brány. Dosud jedna stojí. Hradby jsou buď již sbořeny, buď jsou k nim a na ně nastaveny domy, takže v nich skoro zcela mizí. Stísněno jsouc kr. sv. město Trenčin zámeckým vrchem z jedné a Váhem z druhé strany, sestává vlastně toliko z jedné široké ulice. V poslední době rozšiřuje se však značně na jih a na západ po samý Váh, přes nějž položen dlouhý dřevěný most.

Trenčín je jedním z uher. měst, která již ve středověku šířila světlo vědy; mělť Trenčín již r. 1580. gymnasium a r. 1660. knihtiskárnu. Ještě větší význam měl Trenčín jakožto město obchodní; neboť v něm křižovaly se obchodní cesty XVI. století, totiž z Gdaňska Toruní, Hnězdnem, Poznaní, Vratislaví, Krňovem, Opavou, Jablunkovem a Kubínem do Trenčína; pak z Kyjeva skrz Halič a Krakov rovněž do Trenčína; z Trenčína dále Štýrským Hradcem, Lublaní do Benátek a do Dubrovníka. Obchodní tento význam v novější době Trenčín ztratil na dobro; připravila jej oň — pára, která obchodu razila cesty nové, přímé.

Nad severní branou stojí župní budova; v sále jejím pověšeny jsou obrazy dávných držitelů Trenčína, Illyésházych. Na náměstí stojí kostel s gymnasiem v němž jsou Slováci systematicky odnárodňováni. — Kostel náleží piaristům a vystavěn byl v 17. století v slohu jezovitském. Trenčín má přes 5000 obyvatelů národnosti slovenské; úředníci jsou ovšem Maďaři. Židé jsou tu hojně rozplemeněni. Mají tu svou židovskou školu, ba i své židovské realné gymnasium s vyučovací řečí německou. Gymnasia taková odchovávají Uhersku inteligenci čistě semitskou. Všimněme si jen uherských universit. Jak již jsem pověděl, vykazují Uhry (mezi 15 mil. obyv.) 600.000 židů. Na pešťbudínské právnické fakultě bylo roku 1882/3 zapsáno 1466 posluchačů, mezi nimi jen 626 řím. katolíků, 204 kalvinů, 163 evangelíků, 62 pravoslavných, 30 řec. katolíků a 376 židů. Na lékařské fakultě bylo ale zapsáno 1017 posluchačů a sice 268 řím. katolíků, 133 kalvínů, 105 evangelíků, 9 řec. katolíků a 483 židů — těchto tedy skoro polovice.

K farnímu kostelu došli jsme uličkami z náměstí po krytých schodech, neboť kostel ten postaven jest na vysoké terasse, asi u prostřed mesta a zámku, na vrchu. Zbudován byl již v 14. stol. v nečisté gotice.

Uvnitř kostela spatřiti lze pěknou sochu Kašpara Illyésházyho, zemř. r. 1648. Pod kostelem v kryptě náleží 21 rakví členům této rodiny. V zákristii ukázali nám zlatou monstranci s dvěma kalichy, kterou daroval císař Karel IV. Ludvíkovi, králi uherskému a polskému, na památku smíru, uzavřeného na zámku trenčínském r. 1362.

Od kostela kráčeli jsme cestou po stěně skalní vzkůru k staré věži, jejíž branou vchází se teď do zámku trenčínského. (Vchod starý byl na straně východní, od města odvrácené.) U brány bydlí stařena, klíčnice těchto opuštěných zdí, která navštevovatelům několika pověstmi poslouží. Od brány zahnuli jsme v levo, k malému stavení se střechou, věži podobnou. Uvnitř tohto stavení je pověstná trenčínská „studna milenců“, jejíž hloubka udává se nestejně. Někteří „znalci“ tvrdí, že obnáší jen 40 sáhů, jiní však přibásnili jí až 95 sáhů hloubky; pravda bude asi uprostřed. O studni této se vypravuje: Štěpán Zápola, někdejší pán Trenčína, vrátiv se z vojny turecké, přivedl své paní Hedvice za otrokyni spanilou Fatmu. Po uzavření míru s Turky přišel na zámek mladý turecký kupec Omar, milenec Fatmin, a žádal bohatého a pyšného pána o vydání Fatmy. Nabízel za ní báječné prý dary, ale Zápola byl neoblomným. Daroval Fatmu jednou své paní a nechtěl tudíž ani za tři světy daru toho ji vyrvati. Darmo vrhl se Omar před ním na kolena, Zápola jej zatvrzele odbyl: „Z trenčínské skály vody a z mého oka slzy nedobudeš!“ Toho chopil se Omar. „Trváš při těch slovech?“ ptal se Zápoly. Když Zápola přisvědčil a Fatmu vydati mu přislíbil, dobude-li ze skály hradní vody, odešel Omar, sebral své lidi a dal se chutě do práce. Tři leta však pracovali na studni a voda se ještě neukázala.

Konečně, když už Omar ztrácel naději, že svou Fatmu vykoupí, podařilo se mu, dostati se až k bohatému pramenu, který potom celý hrad zásoboval. Zápola dostál slovu a Omar odvedl si šťastnou Fatmu z hradu.

Toť ovšem jen pověst. Původ studny je patrně zcela přirozený. (Pověsť tu sbásnil Mikuláš Dohnány. Lipa II. 319.)

Ačkoli studna trenčínská je už valně zanesena, dopadl náš kámen na dno teprve za 8 vteřin. U této studně stojí bašta, na jejímž dně bývali prý trýzněni turečtí zajatci. Od studny v pravo táhla se pod horou řada stavení pro čeleď a posádku. Zbyly z nich sotva hlavní zdi, tak jako z té hlavní budovy zámecké na samém vrcholu hory. Okna této budovy obrácena byla k východu. Dvoupatrová budova tato zdá se pocházeti podle znaku na façadě od císařovny Barbory Cilly, která tu nějaký čas svého vdovství ztrávila. K této stavbě přilehá jiná, prastará, snad ještě od Matouše Trenčínského (Čaka) pocházející část zámku. Západně od ní zvedají se trosky budovy králem Ludvíkem I. postavené a majestátní, dosud zachovalá věž zámecká, 105’ vysoká. K budově posléze jmenované pojí se dále ještě na jižní straně Zápolou přistavený díl zámku. Ala jak již praveno, všecky tyto budovy (vyjma věž) rozpadávají se rychle a za nějaký čas budou snad po nich jen hromady rumu. Na některých oknech viděli jsme zbytky maleb a německé nápisy: Anna Gräfin zu Arch, Piro Graf zu Arch a j. v.

Průvodkyně naše vysvětluje, kde bydlívalo vojsko, kde byly kuchyně, stáje, vězení, sklepy a zámecká svatyně. Poněkud ještě zachovalé jsou hradní zdi na jihu a vychodě, jakož i prachárny a jednotlivé bašty. Brána, kterou se do palácového oddělení zámku vjíždělo, je rovněž celá. Pod ní vine se pěšina podél zdí dolů nad propastí. Vystoupili jsme na věž. Stoupá se po schůdkách do jednotlivých oddělení. Hned v prvém je v podlaze otvor do lidomorny, a něhož vycházel nesnesitelný zápach. Podivná gusto. Když jsme se již ze Slovenska vrátili, dočetli jsme se v slovenských novinách, že do lidomorny této vrhl sa párek nešťastných milenců… Úchvatný dojem zmocnil se nás, když jsme dostoupili nahoru do 6. patra. Trosky trenčínského zámku leží před námi jako otevřená kniha, člověk čte z nich bývalou tu slávu, která se nevrátí nikdy více. Okolí do nedozírna je velmi malebné. Na západě vystupuje Javorina, na sever vidět v barvách se smáti Červený Kámeň, který je okolí tohoto do široka daleka skvostnou ozdobou.

Zvedá se jako dva skalní jehlance vzhůru, za nimiž a po boku jim stojí okrouhlé skály. So strany není-liž to podoba mocného lva, odskočivšího do polí z hor povážských? Proto nazývají ho také Lvím kamenem. A na severu i na jihu to divukrásné Pováží! Tam vidět opět Beckov na malebných skalách, Nové město, hory nad hory, dědiny za dědinami, pod námi město Trenčín a v dalekém severu dvě vysoké hory, vystupující z povážského pohoří, Velký a Malý Manín u Bystřice, k nimž jsme již v touze napřed spěli. Tu opět zeleň a z ní vystupuje Machnáč, vrch drotárského loučení s domovem… Nezapomenutelný je ten pohled s věže trenčínské a darmo by se namáhal, kdo by ho perem nebo štětcem chtěl nakresliti.

O věži samé vypravuje stařena tuto legendu. Když končily bouře rákóczské, vypukl na Slovensku mor, zejména v Trenčíně zle řádil. Lid utíkal se tehdy (r. 1710.) do kostelů, ale modlitby nepomáhaly. V domech ležely nepohřbené mrtvoly a kdo mohl, zalezl do sklepův a tam — čekal již jen smrť. Tehdy stál žoldnéř v zámecké věži nahoře na stráži. Náhle spozoroval prý nad hlavou zář. Nad zámek snesl se světlý oblak. Když se rozevřel, spatřil prý v něm žoldnéř sv. Františka Xav. lidu žehnati. Ihned prý žoldnéř zazvonil, jako se zvonilo, když se blíží generál… Posádka zámecká vyběhla ven a důstojník uvítal prý svatého šavlí, udělav ve vzduchu kríž a slíbiv sv. Františku, že den zjevení jeho bude po všecky věky v Trenčíně svátkem. Od té doby mor ulevil a sv. František považován za ochránce Trenčína. Památka jeho v Trenčíně dosud se slaví.

Krátce ještě třeba dodati historii tohoto zámku. Podle podání založil ho za panování Marka Aurelia okolo r. 176. po Kr. jistý Terencius, vůdce římských legií proti Kvádům a Markomanům, totiž aspoň nejvyšší baštu. Pravdě podobno je, že Trenčín zakládali Slované, na což i jméno Tri-týn ukazuje; ostatně, že římští císaři u paty skály jeho nad Markomany zvítězili a okolí jeho ve své moci měli, dokazuje nápis, vytesaný na severozápadní straně do skály zámku, blíž hostince Sternova: „Victoriae Augustorum exercit“ atd. Trenčín-Trisson vzpomíná již v 2. stol. po Kristu Ptolomaeus. Na Trenčíně vystřídali se po Římanech Hunové, Gepidové, Avaři, Marahané a Maďaři. R. 1067. navštívil okolí jeho kníže Břetislav a odvedl mnoho zajatců do Čech. R. 1108. navštívil Pováží také Svatopluk. Od. r. 1275. — 1319. vládl tu mocný, hrdinný Matouš Trenčínský (Čák), kterýž po smrti krále Ondřeje III., když čásť uherských magnátů zvolila králem Karla Roberta, rozhodl se pro krále Vácslava českého, jehož syn byl do Uher přiveden, větší díl země proň dobyt a on v Stol. Bělehradě korunován. Matouš stal se brzy pak pánem Váhu, zařídiv takořka celé horní Uhry samostatnou svou državu slovenskou. Matouš dával peníze razit se svým jménem, vyměřoval svým poddaným daně, zavedl zvláštní míry a váhy, opevnil pevnosti a města, zřídil si ve Vídni dvůr, vůbec počínal si po královsku.

Matouš byl také posledním vládcem Slovenska, které po jeho pádu nevzpamatovalo se více.

Nebude na škodu, předešlu-li několik slov o dějinách Slovenska vůbec. Musím ovšem šetřiti s místem a podati jen stručný nástin toho, co vybadali Záborský, Hostinský, Sasinek, Zoch, Křižko a j., nejnověji pak také náš dr. J. L. Píč, od něhož Slovensko ještě mnoho očekává.

Že Uhry jsou od nepaměti zemí lidem slovanským obývanou, bylo již dokázáno historicky nejednou. Maďaři sami nemají v Uhrách přirozeného domovského práva, nýbrž jen — jak sám Štěpán Széchényi hovoří („A kelet népe“) — práva promlčení. Věc tato vysvitne nejjasněji z toho, co stručně tuto uvedu.

Za slavných dob Veliké Moravy sídlela slovenská knížata v Nitře, podřízena byvše panovníkům velkomoravským. Za Sama tvořilo Slovensko spolu s Čechy, Moravou, Dol. Rakousy, Štýrskem, Korutanskem, Krajinou a částí pannonskóho Uherska a Tyrolska jednu jedinou mocnou říš. Jak Samo uměl honiti Avary a Franky, je s dostatek známo. Po Samovi, který panoval asi do r. 662., nastala v historii celé střední Evropy více než stoletá tma. Sasinek uvádí v té době na základě různých zpráv, z části nespolehlivých, jména Marotha, Svatoše, Samoslava a Hormidora, kteří panovali tehdejší říši slovanské a s Avary časté boje sváděli. Když tyto pokořil Karel Veliký, zřídil nynější Rakousko a uherské Zadunají podle obyčeje svého, totiž poručil vrchní správu svému markrabovi, a země ty Slovanům a Avarům ponechal, ovšem s tou podmínkou, aby knížata jejich markrabovi německému poddána a císaři k dani a vojenské službě zavázána byla. (Šafařík.) Nedlouho po tom vystoupil na dějiště Mojmír, který založil dvojí biskupství, v Olomúci a v Nitře (okolo r. 826.). On byl zakladatelem mohutné říše moravské, jejíž sláva a konečný pád jsou jakž takž historií osvětleny. Maďaři (896) odtrhli od mor. říše Pannonii, Němci po prešpurské bitvě (907) jednu čásť, Poláci čásť druhou (Slovensko a Moravu na vých. brehu řeky Moravy) a třetí čásť (Moravu na záp. břehu řeky Moravy) podrobili si Češi. Mojmír zahynul před bitvou prešpurskou, a Maďaři okolo r. 899. stali se sice pany nad Pannonií, ale říši velkomoravskou sami nestroskotali, jak se mylně učí, neboť nevládli jí dlouho ještě po tom. Slováci měli za času Gejzy značný vliv na veřejné věci v Uhrách. Kníže tento dal pokřestit svého syna Vajka od biskupa Vojtěcha, načež se Vajk stal prvým uher. králem, známým pod jmenem sv. Štěpána. U Slováků byla krajina již ode dávna rozdělena na župy; Štěpán podle vzoru toho rozdělil celou zem na stolice (vármegye). Z rukou Poláků dobyl Štěpán údělného slovenského knížectví r. 1009., r. 1013. však opět je ztratil. V nastalých bojích měli i Češi účastenství, konečně však sv. Štěpán na jedné straně zvítězil, Prokuje, nad Slovenskem Boleslavem ustanoveného vypudil a syna svého Imricha úděl. knížetem Slovenska učinil a jemu moudré rady udělil, na př., aby šetřil rozličných jazykův a obyčejů národův uherských, poněvadž „království jednoho jazyka a jednoho obyčeje slabé a křehké jest“. Imrich zemřel však ještě za života otcova, a Štěpán vyhledal Slovensku za knížete Petra, syna své sestry. Tento přál Němcům i stal se záhy také neoblíbeným králem velmožův uherských, takže Štěpán sám hledal brzy nástupce jiného. Zatím však zemřel v Budíně r. 1038. Tehdy pokoušel se také náš Břetislav o založení z Čech, Moravy, Slovenska, Slezska a Polska církevně i politicky samostatné západoevropské državy, ale Petr plány jeho zničil, učiniv Ottu-Bezprema úděl. knížetem slovenským a proklestiv cestu do Polska zpět Kazimírovi. Otto Bezprem brzy stal se i králem uherským (pod jménem Samuel). Petr znova byl pomocí Němců na trůn dosazen, avšak konečně po novém vzbouření neškodným učiněn. Na trůn povolán Ondřej Vladislavič a úděl. knížetem slovenským stal se bratr jeho Beloslav, který opanoval i korunu uherskou. Po smrti Beloslavově (1063) obdržel Slovensko syn jeho Jesaslav a Salamon znova stal se s pomocí cís. Henrika králem uherským. Beloslavičové vládli a zápasili spolu, v Uhrách bezmála až do časů Matuše Trenčanského. Údělné knížecví slovenské bylo tehdy jakousi průpravnou k trůnu uherskému, či jak Sasinek praví, země uherská byla jako by farou, Slovensko však pouze kaplánkou. Uherský král byl jako farář, slovenský kníže jako kaplan. A třebas bylo toto na onom závislým, přece mělo jakousi samostatnosť, ba i svého palatina, své soudné stolice a své vojsko. Ba často stalo se že slovenský „menší král“ svrhl uherského „staršího krále“ s trůnu a posadil se naň sám.

Říše uherská povstala tedy za sv. Štěpána, který s územím, nebo vlastně již (r. 1000,) královstvím uherským spojil Slovensko (po r. 1025.) a i krajiny východní na území dnešního království uherského, jež patřívaly k říši bulharské, za jeho doby právě od Řeků vyvrácené. (Píč, „Květy“. Z dějin a politiky národností v Uhrách.) Území Slovany a Romány obydlená nebyla podmaněna, nýbrž připojena ke království uherskému. Národnosť maďarská byla by dávno uprostřed moře slovanského vymizela, kdyby byli Maďaři nezaujímali zvláštního území, dělíce se i jinak od nejbližších sousedů svých.

Pozoruhodno je, co dr. Píč dále píše o rozvoji Uher.

„Dějiny starodávné říše uherské končí bitvou u Moháče (r. 1526.). Avšak spíše než turecké vítězství dala podnět k rozdělení Uher nejprve na dvě, pak i na tři části nesmiřitelnost stran. Když pak téměř po dvou stoletích spojeno bylo zase království uherské v jeden celek šťastnými válkami císaře Leopolda s Turky, vzniklo ústrojí státní podstatně různé od někdejšího; neboť během té dlouhé doby turecké zaniklo jednak vědomí starodávných poměrů mezi národnostmi, jednak, a to hlavně, zaváděna v zemi centralisace podle způsobu západoevropského tak dlouho, až poměry uherské až na nepatrné zbytky na nových základech byly upraveny. Revoluční ústava r. 1848., obnovená r. 1867., jest jen dovršením toho, o čem habsburští panovníci tak dlouho byli tvořili a co podle svých plánův a potřeb pak přetvořili vlastenci maďarští. Čeho nedosáhla maďarská národnosť v době předturecké, ani s mečem v ruce proti ostatním národnostem, toho dosáhla tím, že chytře využitkovala politiky rakouské v Uhrách.

Příchod Maďarů na střední Dunaj nepovažuje dr. Píč za katastrofu, neboť velkomoravský kníže Mojmír, nedbaje nových sousedů, s úspěchem mohl bojovati s Franky až do r. 901., tedy celých 7 let, po příchodu Maďarů.

Slovanský ráz Moravy a Slovenska v X. věku setřen nebyl, a spojení s Uhry nebylo ještě tak tuhé. Až do doby pozdější Arpadoviců bylo slovansko zřízení v Uhrách v plné síle. Prvý důležitější pokus toto změniti spočíval jednak v privilegované kolonisaci německé, zvláště však v tvoření nové šlechty, podřízené pouze králi, nadané statky a povinné k službě vojenské, tedy jakési šlechty feudální, říšské. Prve nežli však změny ty mohly se dokonce ustáliti, vymřel rod Arpadovicův, a v dobe delšího zápasu o trůn uherský (1301. — 1309.) nastala rozhodná reakce proti novotám se vzmáhajícím, jejíž vůdcové byli u Slováků palatínové Matúš Trenčanský a Omoděj z rodu Abovců.

S Ondřejem III. přestalo býti Slovensko údělným knížetstvím, král Karel Robert Anjouský zaváděl v Uhrách soustavu dle vzoru západních království. Tomuto Karlovi nepřála jedna strana velmožů, která byla toho mínění, že po vymření Arpadoviců mají velmožové právo volit si krále po své vůli a chuti. V čelo strany této postavil se statečný palatín Matouš Chák, který stal se i samostatným knížetem Slovenska. Matouš přál potajé, jak píše Sasinek, zvolení jednou částí uhorského stavu českého Vácslava za uherského krále, který dal mu i hrad trenčanský, podle něhož psal se potom Matoušem Trenčanským. Avšak Vácslav musil z Uher odejít, a Matouš konečně a některými podmínkami uznal Karla za krále. Tomuto měl ale vrátit zároveň zabrané statky královské a slovenské knížectví, což Matouš zpěčoval se učinit, pročež byla (1309) vyslovena nad ním církevní klatba. Klatba tato popudila Matouše tak, že chopil se zbraně a počal pronásledovat přívržence Karlovy. Sám kardinál a biskupové necítili se býti bezpečnými v Budíně a prchli do Prešpurku, kdež proklínali Matouše do vůle dále. Když pak Matouš i korunování Karlovo v Stol. Bělehradě zavrhl, byl r. 1311. z církve vyobcován. Matouš obořil se za to s vojskem na biskupy. Vítězství Karlovo u Rozhanovec (1312.) nad Matoušem a syny Omodějovými nezlomilo ještě moc Matoušovu. Ba Karel neodvážil se ani pronásledovati ho do Slovenska vlastního, jímž Matouš volně až do své smrti (1321.) vládl. Ba ani po smrti statečného Matouše nepodařilo se Karlovi zlomiti spojitosť jednotlivých území, tedy i Slovenska. Ještě dlouho po smrti Matoušově jmenovalo se Slovensko „zemí Matúšovou“, „okolím Matúša“.

Po jeho smrti byl také Trenčín (1321.) královskými dobyt. Trenčín Matouš dobře opevnil a zámek rozšířil. Měšťané trenčínští dali také poprsí Matoušovo z kovu ulíti a opatrovali je po 5 století, až konečně vzato bylo do musea v Pešti. Zámok a župa dostaly po smrti Matoušově hraběte-kastelána, jemuž však město, které se brzy stalo slavným střediskem obchodním, podřízeno nebylo

V jednotlivých územích Uherska zavedeny pak byly t. zv. komory královské. Každé komoře přidělen byl jistý počet žup, ve kterých pak hrabě komorní vybíral berně. Tak náležely k slovenské komoře v Kremnici (podle dr. Píče) župy: zvolenská, hontská, novohradská, borsodská, nitranská, prešpurská, severní čásť komárenské, trenčínská a liptovská, tedy celé vlastní Slovensko. Z finančního zřízení tohto je patrno, že byla každá župa malou šlechtickou republikou, a spojené tyto malé republiky že tvořily stát uherský.

Nejstarším zřízením administrativním i politickým — píše dr. Píč — byly hrady královské, ku kterým náleželo pak celé území, obyčejně několik pozdějších žup. Celé takovéto území spravoval královský kastelán, „kastelán-hrabě“. Stalo-li se, že někdo spojil ve svých rukou přední hrady slovenské, totiž: Zvolen, Prešpurk, Nitru, a Trenčín, jako na př. Matouš Trenčanský, bylo tím celé vlastní Slovensko administrativně spojeno a mohlo svou národně-politickou individualitu snadně hájiti proti ostatnímu Uhersku. Matouš měl jakožto správce Slovenska titul palatína, kterýžto úřad byl v poslední době Arpadoviců jakýmsi úřadem místodržitelským. Po Matoušovi vznikly místo toho úřady generálních kapitánů, z nichž obyčejně jeden ustanoven býval pro Slovensko. Z těchto vyniká v XV. věku (1440. — 1462.) náš veliký Jan Jiskra z Brandýsa, který spravoval celé Slovensko (i s krajinou šáryšskou). Dobře praví Herm. Jireček, že Jiskra byl rodem Moravan, duchem Čech, působením však Slovák. Za něho vymanilo se Slovensko z poslušenství koruny uherské. S „Tábority“ svými způsobil Jiskra Turkům nesmírnou porážku v krajině srěmské, načež Alžběta svěřila mu hájení práva Ladislava Pohrobka v Uhrách. Když část uherských pánův povolala na trůn krále polského Vladislava, bili se Jiskra a Slováci za dům habsburský se skvělým výsledkem.

Když byly r. 1447. na sněme zemském zrušeny kapitanáty a nařízena poslušnosť Janu Huňádymu, nedbal Jiskra toho a spravoval své župy slovenské podle své chuti. Sváděl šarvátky se soupeřem svým, správcem země, Huňádym a vyplatil ho r. 1451. u Lučence tak krutě, že Huňády ledva vyvázl s holým životem. Po malých nových bitkách uznal Huňády za dobré, žádati Jiskru o mír, kterýž byl také smluven, ovšem se značnými ztrátami pokořeného gubernátora. Po smrti Jana Huňádyho osnoval pikle proti králi Ladislavovi mladý Ladislav Huňády, který byl na rozkaz králův zajat a popraven. Poprava tato způsobila nové bouře, které musil Jiskra tišit. O smrti Ladislavově v Praze (1457.) netřeba se šířit. Proti vůli Jiskrově zvolen r. 1458. bratr popraveného Lad. Huňádyho, Matyáš Korvín za krále uherského. Tohoto podporoval i nový král český Jiřík z Poděbrad. Jiskra sebral se ještě proti Matyášovi, ale konečně proti slušné náhradě vydal dobrovolně hrady slovenské. Ze žoldnéřův Jiskrových povstal potom pověstný „černý pluk“, který válčil proti Turkům, a společnosť „Bratrův“. —

Slovensko vydal Jiskra Matyášovi za poměrů poněkud změněných (Píč); neboť voje české přinesly na Slovensko i učení Husovo a vlivem českým probuzeno tu i národní vědomí v té míře, že jazyk latinský ustupovati musil písemnému jazyku českému. Matyáš Korvín byl vychován v Čechách a jakožto vzdělaný panovník úřadoval pro Slovensko jazykem českým, jímž jeho nástupce Vladislav II. zahajoval i uherské sněmy (r. 1492.).

Po smrti Matyášově rozhodlo Slovensko totiž o volbě krále českého Vladislava v Uhrách a po smrti syna jeho Ludvíka prohlásilo se i pro Ferdinanda, tehdy již krále českého. Když království uherské se rozpadlo, Slovensko zůstalo ve spojení s královstvím českým. Za Ferdinanda a jeho nástupcův ustupovaly starodávné řády slovenské šlechtickým zřízením uherského státního práva, a ze staré samosprávy zbyl konečně pouhý název kraje předdunajského. V lidu slovenském zachovalo se již jen temné vědomí, že Slovensko a Uhersko jsou zcela rozdílné státoprávní pojmy.

Po době Jiskrově nehraje více Slovensko samostatné role v dějinách Uherska, jest ale stále ještě půdou, na níž se odbývají nesčetné další boje.

Po r. 1620. bylo útulkem našich českých vystěhovalců, ba přijalo pohostinně i našeho Amosa Komenského.

A jako Slovensko trpělo nesčíselněkrát vpády tureckými, tak zkusilo v 17. a 18. století za bouří knížat sedmihradských a za let 1848. a 1849., jak jsem již ukázal.

Emerich Tököli povstal r. 1681. a asi čtvrt století po něm vztýčil prapor odboje František Rákóczy II.

Kdož by neznal ohnivého, divokého „pochodu Rákóczyho?“^[45] Smědý cigán uherský všady tluče ho do cymbálu, z jehož strun zdá se vystupovati před nás odvážný hrdina sedmihradský. Viděti ho lámati pouta svého vězení varšavského a stavěti se v čelo selského lidu, který r. 1703. povstává proti Rakousku. Vítězný prapor jeho šumí celým uherským královstvím, věje Moravou, Štýrskem, a duje i před samou Vídní. Sto tisíc vojska stojí za tím praporem a bije se za volnosť Uherska, francouzské ruce nabíjí děla v jeho voji, francouzské peníze podporují jeho pochod. Jeho vůdci jsou slepý Bottyány, Bercsényi, Forgách, Károlyi a divoký Ocskay, na sta hradech čtete jejich parolu: „pro patria et libertate“ („P. P. L.“) Ale všecko darmo. Zádumčivě rozhučel se teď „pochod Rákóczyho“ — vítězný rek v malém boji podlehl r. 1708 — u Trenčína a dvě léta po tom opouští na vždy vlasť…^[46]

A tak z celé té vlastní historie nezbylo Slovensku nic více než česká bratrská bible, než učení Husovo, které vzalo na se později plášť reformace Lutherovy.

Chudo je dnes Slovensko jako ty trosky hradu trenčínského, z nichž vládnul někdy slavný Matúš župám prešpurské i komárenské, trenčanské i nitranské, boršodské, honťanské, novohradské, zvolenské, liptovské i oravské, t. j. od Dunaje až k Tatrám; Matúš, před nímž třáslo se i několik panovníků z boží milosti!…

Po tomto stručném rozhledu historickém po Slovensku vracím se opět k Trenčínu samému, jejž opustili jsme při vzpomínce na smrť Matúšovu. Ostatní jeho dějiny krátce dopovím.

Po skončených bojích, které propukly po smrti krále Ludvíka, jmenován byl od nového krále Ctibor, o němž jsem psal již při Beckově, hrabětem Prešpurku, Nitry a Trenčína (r. 1396.). O něm vypravuje se tu ještě, že po bitvě u Nikopole v plné zbrani a zbroji proploval Dunaj a založil pak Nové město nad Váhem. — R. 1430. 25. máje přitrhli k Trenčínu ze Slezska Husité, spustošili město, zámku však nedobyli. Nedaleko bylo svedeno vůbec několik bojů s Husity. Roku 1439. rozšířil zámek trenčínský náš Jan Jiskra. Doba největšího lesku nastala Trenčínu r. 1476., kdy král Matyáš Korvín zastavil jej Štěpánu Zápolovi, jemuž Trenčín později, Vladislavem II. darován zcela. Zápola stal se palatínem a vládl 72 hrady a panstvími. Vedle takové moci byla moc uherského krále sotva stínem. Trenčínský zámek obmyšlen byl nyní báječnou nádherou. Zahrady a vodotrysky, kaskády, jeskyně táhly se z tvrze, jejíž vnitřek lesk paláců budínského a vyšehradského skvěle překonal. Dcera Zápolova stala se později polskou královnou, vdavši se za krále Zikmunda. Svatbu tuto sestrojil král Vladislav II., český, z vděčnosti k Zápolovi, který ho povolal na uherský trůn. Barbora byla odvezena z Trenčína se skvělým průvodem 800 jezdců do Krakova.

Po smrti Zápolově (r. 1499.) syn jeho Jan dal se r. 1526. svými přívrženci v Stol. Bělehradě zvolit za krále. Ale konečně byl nucen prchnouti do Polska. Jemu připisuje se, že volal do Uher Turky na pomoc. Soliman přišel opravdu a Jan Zápola holdoval mu na poli Mohačském, přijímaje z rukou jeho korunu sv. Štěpána a líbaje ty ruce za to! Zemřel r. 1540. a se synem jeho vymřel r. 1571. slavný rod Zápolů tak rychle, jak se zjevil. (Štěpán Zápola byl totiž pouhým stoličným kapitánem hajduchů, uherských to žandarmů.)

R. 1528. oblehl zámek trenčínský generál Katzianer, který dal po 30 dní z děl do něho střílet, až posléze jedna kule zámek zapálila, načež posádka Zápolova vzdavši se, volně odešla. Od té doby se ani město více k dřívější slávě nepovzneslo. Z ostatních pánů Trenčína jmenuji jen hr. Štěpána Illésházyho. Turci i Rákóczy II. dobývali pevný zámek trenčínský r. 1663. a 1703. nadarmo. R. 1742. dala Marie Terezie zámek znova opevniti a zámeckou věž, sešlou, znova postaviti. Byla v něm nyní jen císařská posádka. Ta však r. 1782. po 112-letém pobytu zámek opustila. R 1790. zničil tento královský zámek Pováží, tuto nedobytnou baštu Slovenska — požár, zároveň s částí města. A teprv pak, ohněm přemožen, klesl zámek, plný uherské historie, v rumy.

Toť nejstručnější nárys jeho dějin.

Se vzpomínkami na někdejší jeho slávu sestupovali jsme s věže dolů a vraceli se do města. Ještě před odchodem ukázala nám průvodkyně na připomenutou již krkolomnou stezičku, vedoucí od brány nad propastí dolů. Jeden pán pokutoval prý po smrti na té stezce mnohá leta. Bylo jej vidět vyjížděti z brány na bílem vranci. Oděn byl po rytířsku v pancéř, meč visel mu po boku, ale na krku neměl hlavy. Nosil ji totiž pod pravým pažím. Pod levým měl velikou knihu, nejspíš bibli. Přejel tak co den stezku a zanikl vždy v dolejší bráně. Neublížil nikomu, a lidé zámečtí tak mu přivykli, že se ho ani nelekali, když ho na stezce potkali. Kdo to byl, nikdo neví. —

V městě přinesl nám židovský fotograf tu oběť, že nám o šábesu prodal fotografie hradů považských…

Laskavosti p. D. děkujeme, že se nám v době žatvy podařilo zjednati fiakr do Žiliny. Letos ovšem jezdí sa už parou.

(Zříceniny klášterní a kostelní. Sv. Zvorad a sv. Benadikt.)

Popisuje partii z Trenčína do trenč. Teplic, zmínil jsem se o troskách kostela a kláštera na Skalce, které vypínají se v svěží horské zeleni nad pravým břehem Váhu.

Dříve než z Trenčína vydáme se vzhůru Povážím, odskočíme si ještě na Skalku. Překročíme dřevěný trenčínský most a bereme se k dědinám Jistebníku, Ořechovu a Samarocim, usmívajícím se nám v ústrety pěknými zahradami. Brzy vidíme horu Čechovku, od niž táhne se malé horské pásmo, končící příkrou skalou nad pravým břehem Váhu. Tam dole pod skalou bouří a víří vlny do kola a nad nimi stojí rozpadlé steny, již asi sto let opuštěného kostela. Dvě věže zvedají se ještě vzhůru, ale pod nimi na podlaze chrámu roste tráva a v oknech křoviska. Místo zvuku varhan hučí tu vítr své divoké melodie. Pár set kroků od tohoto kostela stojí na skále zříceniny kláštera Skalky s jeskyní. Na vysoké skále zapomněl čas ještě rozervat malou čtyřhrannou kapli a nějaký hon od kláštera zbyla ještě zvonice.

U paty hory v nízké chatě najati lze průvodce. Uvádí nás branou do středu zřícenin. Na nádvoří pod starou lipou stojí kazatelna, s níž prý někdy ještě káže z blízké fary kněz shromážděným poutníkům z okolí. Z nádvoří vchází se do kaple sv. Benedikta, na jejímž oltáři spatřujeme obraz smrti toho zdejšího poustevníka. — Se svíci sestupujeme pak z kaple do dlouhé jeskyně poustevnické. Na konci této sedí postava svatého (Benedikta), ne přiliš umělecká. Kapky z vápencově skály ji tu zvlažují. Pod zemí je ještě jiná kaple Matky boží a o patro níže třetí s Kristem na kříži a s modlitbou slovenskou, napsanou bílými, hrubými literami na černé tabuli.

Pohled shora, jakož i z trosek kostela na Pováží a na zámek trenčínský je spanilý. Také řetěz hor na levém břehu doliny poutá oko cizincovo.

K troskám těchto svatých míst pojí se opět legendy, jimž přizvukují zprávy historické. Sasinek píše v „Slov. Let.“ (IV. sešit 1., str. 2.) asi:

„Sv. Zvorad přišel do Uher okolo r. 1018. z Krakovska a přijav poustevnické roucho od Filipa, opata nitranského soboru, utáhl se na Skalku nad Trenčínem. K němu se při tom připojili i jiní, jmenovitě sv. Benedikt.

Zvorad zemřel roku 1025. Po jeho smrti zůstal na Skalce jeho učedník sv. Benedikt. Chodil odtud často na Panenský vrch, kdež sděloval biskupu Maurovi zprávy o životě a smrti svého duševního otce Zvorada. Po třech letech, r. 1028. byl zavražděn a r. 1029. v nitranském chrámě sv. Emmerama pochován v hrobě Zvoradově.“

Podle pověsti pokusili se již dříve tři pohané zavražditi pobožného poustevníka. Přepadli jej v jeskyni jeho při modlení. Sv. Benedikt poručil skále, aby ho vzala v ochranu. Skála se otevřela, jak se jí dotkl, a on zmizel v ní očím vrahů. Pět kulatých děr a dvě šlepěje v kameně pocházejí prý odtud.

Nějaký čas potom žil Benedikt v jeskyni své pokojně; neboť se do ní nikdo neodvážil. Ala jednou přepadli ho vrahové na cestě a svrhli ho do vln Váhu. Na břehu Váhu u toho místa sedal prý pak po celý rok orel a křikem svým hleděl vzbuditi pozornosť okolojdoucích lidí. To se mu podařilo; tělo Benediktovo bylo z vody vynešeno a pochováno, později pak do Nitry převeženo.

Oběma poustevníkům připisuje se několik divů. Zvorad vzkřísil prý tu jednoho zbojníka, který zůstal pak do své smrti v poustevně. Po smrti Zvoradově nalezen na jeho těle měděný, do těla vřezaný řetěz.

Polovici toho řetězu daroval biskup Maurus asi roku 1073. vojvodovi Jesovi. Biskupovi ten napsal též životopisy obou poustevníků. Pověsť o nalezení těla Benediktova také zaznamenává.

R. 1222. dal biskup nitranský vystavěti nad jeskyní klášter benediktinský a tam, kde byl podle pověsti Benedikt do Váhu svržen a opět nalezen, zbudoval hrabě Jiří Thurzo r. 1520. kostel, který byl dlouho poutníky navštěvován. Opuštěn byl za Jozefa II. a od té doby rozpadává se v rum jako klášter.

Divný pocit zmocňuje se nás, když rozhoupaný zvonek klášterní rozleje melancholický zvuk, který někdy svolával mnichy, tichým okolím.

Obrázek obou ruin na přikrých skalách z hloubi tmavé zeleně buků vystupujíci zapamatuje si dojista každý navštěvovatel lázní teplických. —

(Slovenská chudoba, touha po volnosti, slovenská opuštěnosť, zpěvnosť, řeč. Podřečí trenčínská. Slovenské kroje. Průmysl a obchod na Slovensku. Drotáři. Pltníci atd.)

Ke karakteristickým těmto veršům pojí se i tyto:

Chudobný je z velké části lid slovenský a přes to, že obývá místy krajiny dosti úrodné, není všeobecný blahobyt na Slovensku veliký. Nejchudší stolice Slovenska jsou ty, ve kterých naleznete nejvíce židů. Trenčínsko, Šáryš, Spiš a Orava, odkudž valem stěhuje se schudlý, od židů i o to poslední připravený lid slovenský i do daleké Ameriky. Uvážíme-li s jakou láskou Slovák lne k otcovské půdě, k rodné chatě, dovedeme si představiti žalostné poměry, které ho do ciziny ženou. Darmo namáhá se vláda Tiszova pomocí pandurů zadržeti tento odliv slovenského moře; vlny jeho zbraň pandurů nezadrží. Dejte tomu lidu továrny, v nichž by mohl pracovati, netrpte zlo kořalky, které kráčí na Slovensku ruku v ruce s lichvou, přestaňte mu vnucovati maďarčinu do úřadů, do škol, do bohoslužby, přestaňte jej považovati za druh lidí nižších: a bohdá, Slovák neopustí své domoviny kdyby byla ještě méně úrodna a kdyby nebyla tak spanila, jako vskutku je. Ale vzdor své chudobě jeví slovenský lid lásku k svobodě, která za dob „panštiny“ pudila mnohé statečné „chlapce“ jeho na hory, která blaží v širém světě drotára a šefraníka a která činí šťastným pastýře na vysokých holách. Míval Slovák, jak jsem již ukázal, také svou svobodu politickou; — ten čas minul! Dnes zanotuje si jen teskný syn Tater se svým Jánošíkem:

A přece ty ruce, pouty nepřátel Slovenska sevřené, volně zvedají svou valašku, a ty nohy svobodně „odbíjejí se od země“, když si při dudách Slovák „zahajduchuje“. Lehko zapomíná na své útrapy, ba což ví taková prostá Slovačina na holách vysokých o své porobě politické! Jeť volna jako orel, kroužící nad ní a o svět se nestará.

Celý svět odvrací se od Slováka! Maďar praví, že „Slovák není člověk“, Slovák, od něhož naučil se vzdělávati pole, od něhož přijal snad polovic řeči, písně, oděv, tance; neboť do Uher přišel v kůži dravce a z té se podnes nesvlekl! A mám vzpomínati, jak ostatní Slovanstvo hledí na Slováka? Musil bych začíti u nás. My navykli jsme si odsuzovati Slováky pro t. zv. rozkol literární z r. 1846. Odsuzujeme je do dnes, zapomínajíce, že jim darem češtiny nemůžeme dáti ani politické samostatnosti, ani českých škol (vždyť už vlastně ani slovenských není a nebude!), ani blahobytu. A pak — když z různých pohnůtek — někteří přece přišli a chápali tu podávanou jim ruku od nás, zazněl od Pešti výsměch maďarské žurnalistiky: „Bláhovci! neklamejte se, vždyť vůdce Čechů vydal vás Maďarům…“ Bylo mi tehdy na mnohé a mnohé odpovídati dotazy, vymlouvati, přesvědčovati, že lid český slovanské své vědomí, své svaté povinnosti k ostatním Slovanům v sobě nikým a nikým ubiti si nenechá: události jinde usvědčili mne ze sladkého klamu… A co mám říci o návštěvě letošní našeho jinak zasloužilého dra. Riegra u p. Maxa Falka a spol.? O tom zamlouvání se našem u židovského srdce redaktora „Pester Loydu“? Kdyby Slovensko nebylo našim pánům politikům španělskou vesnicí, kdyby znali — a seznati je lehce mohou — uherské hospodářství, uherského páva na šeredných nohou, pochybuji, že by se tak rozehřívali pro Maďary. Uhersko je dnes zemí defraudací, zemí soubojův a vražd, zemí duševního zmrzačování národností nemaďarských, zkrátka, zemí úpadku, která nemá v budoucnosti žádného místa mezi zeměmi osvícenými, jestli ovšem může se mluvit o budoucnosti vymírající národnosti maďarské, která není o mnoho četnější než 3 mil. duší. Počítajíť se Madaři sic na 5,874.500, ale jaké to jejich sčítání! Předně obsaženo v čísle tomto 700.000 židů, za druhé všichni časoví Maďaroni, hlavně úřadníci, za třetí vojsko a za čtvrté konečně nejryzejší lidé národností jiných. Postačí jediný doklad. Čába, ta čistě slovenská Čába má prý 30.000 plnokrevných Maďarů! Kde se tam vzali, to ani pan Max Falk dru. Riegrovi nevysvětlí!

Že Maďaři sami cítí svou slabosť, dokázali nejnověji při nepokojích chorvátských, které, kdyby byly potrvaly, byly by s to, aby způsobily uherské vládě hotovou porážku. Nelze ostatně pochybovati, že si jednou nemaďarské národnosti podají ruce, aby překazily konečně barbarské počínání panovačné rasy asiatské. Však již i toho se tato obává, a proto posýlá parlamentáře k Sasíkům sedmihradským, propouštějíc jim trochu volnosti k životní existenci, aby zatím mohla zadáviti Slováky, Srby, pak Rumuny a konečně — znova se vrhnouti na Sasíky a — na Chorváty…

Jako český politik uvažoval bych jednu vec. Je-li nám totiž prospěšnější věcí za okamžitou neutralitu Maďarův za nynější „smiřovací“ a „slovanské“ (!) éry připraviti se dobrovolně o větev svou 2 a 1/2 milionů duší čítající, anebo je-li věcí prospěšnější nezraditi solidaritu slovanskou vůbec a neprodávati Slováky Maďarům za čočovici, ale spojeně s těmito vyspívati v národ osmimilionový, v národ, který by se už o svou existenci v obou částech říše vlastní silou postarati dovedl!

A čeho vlastně dokázal p. dr. Rieger u Falka tím, když ho ubezpečil, že my Češi nepobouřili jsme (!) Chorváty a že s námi jdou i židé (!)? „Függentlenség“ odpovídá takto: „Češi mají svá historická práva, a maďarský národ neprotiví se tomu, aby se ona stala skutkem; leč otázka tato leží mimo hranice naší země, a my proto nepokládáme za své povolání, abychom působili k tomu“… „Egyetértés“ pak dodává: „My mnoho neočekáváme od přátelství Čechů. Pravda, s Němci stále třeba nám zápasit, ale s Čechy zápas stane se nemožným, jakmile oni uskuteční své snahy. Kdo z Maďarů podporuje národnostní politiku, je buď zlomyslník, buď neví, co činí. Dům sousedův nebezpečno je podpálit, když náš stojí vedle něho a je slamou krytý. (Děkujeme za toto přiznání, ale věděli jsme již o tom.) Nám národnosti způsobují také nešvary jako rakouským Němcům, ano ještě větší. My, kteří snažíme se pojistiti neodvislosť Uherska, máme zájem v tom, aby Austria byla co nejslabší. Tím snáze se jí sprostíme!“… Kdo čteš, rozuměj! —

Bratři Slováci přijeli nás navštívit nedávno při našich divadelních slavnostech, a naši páni politici uvítali je tím, že prý jim nemůžeme a nemůžeme pomoci, poněvadž oni jsou „trans“ a my „cis“. Dobře odpověděno jim, že umělých hranic Beustových dbáti nehodno, že národ nelze děliti vymyšlenou hranicí, kterou jsme my ještě vlastně ani neschválili, a co učinil někdo bez nás, tomu my se ještě kořiti nemusíme. Ja pokládám za špatného politika toho, kdo prohlásiv, že Slovákům pomoci nemůžeme, strká honem ruce do kapes a myslí si, že je věc tím odbyta. Naší snahou býti musí, pomáhati Slovákům stůj co stůj; neboť pomáháme tím jen sobě. Nechte zmaďařiti napřed Slovensko, potom zněmčiti Slezsko, však o odtržení Moravy a roztrhání Čech už se Němci pokusí. Bohužel, a Havlíčkem zemřel nám náš nejlepší politik. Havlíček cítil a napsal, že jedinou garancií míru v Uhrách je samostatnosť Slovenska. V „Duchu Národ. Novin“ 20. října 1849 (str. 189) čteme pozoruhodná slova Havlíčkova, jichž dnes není schopen ani jeden náš politik: „Což tobě, ty ubohý, od věkův utlačený, tichý, holubičí rode z matky slovanské, zabránilo zasednouti za stůl, mezi rovné tobě korunní národy rakouské? Což tě učinilo nehodným osudu maličké Bukoviny? Což tě odstrčilo, třímilionový kmene, ze společnosti ostatních?“ A trpce žaluje Havlíček na to, že byli Slováci a Rusíni spojeni s Maďarstvem proto, proč byli od něho Chorváti odděleni: aby neutrpěla celistvost koruny! I volá ohnivě: „Ani jedno srdce maďarské si nezískáte touto koncessí, nýbrž jen sesílíte svého nepřítele a odvrátíte si tisíce tisíců srdcí těch Slováků, kteří očekávali od vás za svou věrnosť lepší stav, samostatnosť a zklamáni budou ve svých tak dlouho již chovaných nadějích!“

Havlíček nepodceňoval ani to, aby Slovensko zůstalo s námi ve svazku, píše (Spisy Havl., 198 — 200): „Jak důležité jest, aby Slovensko s námi ve spojení zůstalo, ani snad posavad mnozí oceniti nedovedou, ale za několik let se teprv ukáže. Až se u nás v Čechách a na Moravě probudí všude národní duch český, až budeme všichni o své jen dbáti, zanechavše němčiny Němcům: pak se teprve s bolestí ohlížeti budeme okolo sebe, počet náš bude se nám zdáti skrovničký při tak mocných a nepříznivých sousedech a pak budeme toužebně otvírati ramena svá po Slovensku, ale bude snad již pozdě.“

A tak se stane. Naše vědecká literatura nebude se moci rozvinouti; neboť je nás — bez Slováků — přece jen málo…

Dnes se ovšem Hávlíčkové nerodí, a my Češi zejména, jakož i bratři Poláci, „kochánkové Maďarů do šably i do sklanky“, první sklopiti musíme zrak, zpívá-li si Slovák: „A hoc i svet celý, šíry od nás bočí: predsa něsmie pozreť smelo nám do očí!“ Vzdor pronásledování zachovali jste si své slovanské vědomí, vy bratři slovenští, neporušené, nekupčili jste jím — vy se strachovati o sebe nemusíte… A kdyby i stokrát prohlásili v Pešti „existenci Vaši za urážku maďarského státu“, vy budete státi pevně jako múry hradné!

R. 1878. psal mi starý dr. Hurban: „Kdybyste na mém místě stál, ani snad tolik byste nepsal o věcech našich, co přec já ještě píšu sem a tam. Věřte mi, že naprosto jest mi už nemožno zanítit se pro tento přítomný ruch český. Být státníkem českým, vtrhl bych na Tatry vším geniem a uměním svým; ale jim schází naprosto vědomí o tom, čím mohou býti Tatry Slovanstvu…“ Jindy (r. 1877.) psal mi tento slovenský vůdce: „Čechové hrají teď velkou úlohu. Ku všeslovanskému sjednocení oni jsou povoláni. Žurnalistika jejich neměla by toho s očí spouštět.“

Bohužel, neměla! Ta naše dobrá „národní“ žurnalistika! Tá nedovede existovat bez biče. Nešvihá-li ji Herbst nebo Griskra, uplete si bič na sebe sama a dá ho do ruky někomu třetímu. Ta naše žurnalistika slovanská! Bije-li se někdo za svou volnosť, jako my jsme to činívávali, je bandyta, lupič, vrah! Opováží-li se někdo pronésti veřejně svůj náhled, na šibenici s ním, ať nám neruší naši poctivou, šlechetnou, slovanskou akci!

Přicházím opět k věci.

Slovák Slováku podobá se jako vejce vejci, „jakoby všecky měla jedna matka“. Slovenčina, oděv, průmysl drobný, rozmanitý, který své zboží po drotárech, krajkářích, šefranících, olejkářích atd. do světa posýlá, slovenská povaha, vzrůst, podoba, způsob života, mravy, zvyky, ba i slabosti; všecko to na Slovensku vytvořilo jeden typ národní vzdor tomu, že každá krajina snáší na něj trochu svých vlastních, zvláštních barev.

Slováci všichni zpívají. Zpívá dívka při žatí trávy své dojemné „trávnice“, zpívá mládež při svých hrách a tancích do zemdlení, zpívá o žatvě pracující lid na polích a lukách, o vinobraní v Tokaji a jinde, zpívá rozohněný Slovák k cigánovu cymbálu a zpívá i ten slovenský zeman, stydící se před světem za svůj vlastní jazyk.

Slováka nelze si ani mysliti bez písně. Vždyť, jak praví Heyduk:

Jaký dojem činí na cizince, když o žatvě písněmi ozývají se slovenská pole, o oberačkách vinice, při pasení ovcí vysoké holy, když slyší zpěv při hodech křestních, při sobáších, a i „vykládání“ při slovenských pohřbech. Ba ani ty zábavy, ty plesy slovenské inteligence nejsou beze zpěvů; neboť popěvek již hovoří: „Kde Slovenka, tam zpěv.“ Takové jsou už Slovenky ať zemanky nebo prosté dcery chatrče, které si zpívají:

A přijď prostou Slovenku žádat o ruku mlčelivý pán — košík ho nemine, není-li zpěvákem. Vyběravá Slovenka nevolí si nikoho kromě sedláka, neboť „sedliak spieva v poli.“ —

Musí to býti dobrý lid, který vše počíná a konci s písní; vždyť i Schiller praví:

Řeč slovenská zní v slovenských ústech, zvláště dívčích, jako hra stříbrných zvonků; v ní ozývá se lahoda srbsko-horvatštiny, sladkosť polštiny a češtiny, síla ruštiny. Slovenčině rozumí jiný Slovan lépe, než kterémukoli jinému slovanskému jazyku, vždyť — kdyby to ani pravda nebylo, že pod Tatrami podle Nestora byla kolébka Slovanů — soustřeďuje se v slovenčině dosud živel český (Nitransko, Bilé Hory), polský (Orava, Trenčínsko, Tatry), ruský (Šáryš, Zemplín), chorvátský (za Dunajem) atd. A slovenčinu svou miluje Slovák opravdu, „jakoby pro něho s nebe spadla“. Nedovede odpuditi jí od sebe ani ten renegát, dělající násilí svému jazyku. Slovenčina srostla s bytostí Slovákovou, měkka a jemna je jako on sám; ale dovede také hřímat, káže-li potřeba, což již nejednou dokázala.

*

Učiním malý cestopisný skok.

Přijíždějíce pod Fatru, k starému městu Žilině, potkali jsme Slováčka, který se — vzdor tomu, že okolí Žiliny bylo plno zbožných katolických poutníčků, dobře cítil.

Zpíval si:

Patrně z doliny Kysuci! Jako podle zvláštnosti v kroji, tak podle různořečí uhodneš na Slovensku, odkud kdo pochází. Však jsou též případy, že jednotlivé rodiny v jedné dědině po dráhná leta uchovají svá podřečí domovská, takže mluva, na př. v krčmě, je velmi strakatá.

Jak velice se výslovnosť na Slovensku různí, uvádím jen známý příklad vyslovování našeho co. Na západě totiž vyslovují čo (a toto přijato do spisovné slovenčiny). V Oravě slyšíme če a čuo, v středním Slovensku čvo a čuo, v Hontě švo, v Gemeru šva, v krajině humenské so. — A podobně naše nic vyslovuje se v Bílých Horách nič, u Trnavy nyč, v horním Trenčínsku niš, ve Zvolensku a Gemersku ništ. (Více příkladů viz v Šemb. „Dialektologii“.) Horní Trenčínci přizvukují obyč. slabiku předposlední jako Poláci; d a ď vyslovují dz, t a ť jako ć, k jako h (hdo místo kdo), d před n vysouvají (žány=žádný). Jiných růzností je síla (chojic = chodit, šadze = všade, šeci = všetci, scia = chtějí, hím = jim atd.) Široké l vyslovuje se nejen zde, ale i v Nitransku, Prešpurku, Zvolensku, Liptově a j. jako u (byu, bou). Vliv polštiny na slovenčinu je tu pochopitelný. Okolo hornotrenčínské Čáci je 13 polských osad.

Nemůže škodit kratičký příklad, i jinak charakteristický. Trenčínský Slovák si takto (v „Černokňaž.“) stýská: „Něviem, či v každěj krajině sú štyry čiastky roka, ale v uherskej krajině je jar, dze chudoba po dzedzinách hladuje; v lece zase musíme mozolovac na ty neščasné porcie; na jesen, ke ci už pánboh požehnal trochu teho šmatláku na chlieb a ovsa na pampušky, prídze erzekútor a orabuje ca o šecko; potom prídze zima a chudoba mrzně; lebo židzi šecko drevo do árendy zali — —“

V dolním Trenčínsku je různořečí zvučnější, slovenštější, tak jako v Nitransku. Tu neslyšíš nepěkného dz místo ď, (keď, ne kedz); místo našeho ů vyslovuje se tu jedním dechem uo, což se mi velmi líbilo (puojděm = pôjděm); místo e slyšeti je (našjeho); místo k opět ch (chto = kto); u po l se vysouvá, ale l vyslovuje se samo skoro jako u (slnko = sunko, dlhý = duhý). Že v každé slovenské krajině existuje mnoho a mnoho slov, v jiné krajině neužívaných a neznámých, netřeba ani podotýkati. Důležito by bylo, jazykovou tuto látku jednou sebrati a z ní hojně a rozumně spisovné nářečí osvěžovati. Sáhať slovenčina až do středu Moravy, a kdybychom stůj co stůj zažehnávali ji do Uher, vše nadarmo; máme ji doma, má u nás již domovské právo. —

Zajímavější než jazyková různosť je na Slovensku rozmanitosť jednoho a téhož kroje. Představme si jen, že Slováci rozšířeni jsou po 36 župách (o sobě bydlejí jen ve čtyřech: v Oravě, Liptově, Trenčíně a Zvolenu; ve většině v devíti: v Nitře, Turci, Těkově, Hontě, Spiši, Gemeru, Šáryši, Zemplíně, Abauji; jinde v menšině. Za to Maďaři nebydlejí v žádné župě o sobě; leda v krajině Kumanův, Jazygův a Hajdukův). Avšak nejen v těch rozličných stolicích, nýbrž v každé snad dolině liší se Slováci — aspoň poněkud — svým krojem! Kéž by našel se malíř, aby šel tu bohatosť zachovat budoucnosti!

Pouštěti se do obšírných popisů různých slovenských krásných obleků, zde nemohu. Obmedzuji se tudíž na hlavní popis. —

Přecházíť oblek slovenský jako jazyk od moravského až k polskému pod Bábí Horou, nad Dunajcem a ve Spiši.

Hlavní různění je v barvě sukna. Podle barvy bílé, hnědé, modré a černé, částečně i podle šířky okolků na kloboucích určiti lze, odkud kteřý člověk asi pochází. Barva slovenská je bílá; a tak i ženy nosí nejvíce bílý oděv, od něhož dostalo se jim názvu „bílého pohlaví“. Nejstarší barvy slovenského oděvu, dosud velmi oblíbené, jsou: bílá, modrá, červená. (Sasinek. „Der Slovak.“) Ženy nosí bílé, na širokých rukávech a límečkách uměle zlatem a stříbrem anebo černým hedbávím vyšívané košilky, rovněž často zlatem nebo stříbrem vyšívané modré, červené, černé, žluté i pestré živůtky a modré, bílé, zelené nebo pestré perkálové sukně, kasanice, letničky. Vyšívané bílé zástěrky (záponky, fěrtušky) rovněž budí obdiv. Dřík přepasují někde Slovenky červenými i jiných barev pasy, jejichž konce splývají dolů. U mužů jeví se barvy tyto řídčeji (na vestách červená, na nohavicích modrá). Ženy pokrývají hlavy čepečky a přes ně nosívají ještě šátky červené i bílé, děvčata nosí do kostelů obyč. party, stuhové ozdoby vlasů, s nichž jim po šíji splývají dlouhé, barevné pentle až k patám. Vlasy zapletají obyčejně v jeden široký vrkoč, který nechávají volně splývat po šíji, a jejž proplétají stuhami. V zimě nosívají ženy místo bílých šátků beranní kožíšky. Mužskou pokrývkou hlavy je černý „široký“; méně rozšířeny zdají se býti kloboučky s úzkými okolky a ještě méně čapky s okoly z beránčí kožešiny, t. zv. barančiny, které mají dýnka („pochválený“) barevná. Nohavice nosí Slováci ze sukna nejčastěji bílého, ale i modrého a černého. Výpustky na švech jsou obyčejně téže barvy jako šňůrky nahoře při kapsách. „Cifry“ ty bývají na bílých nohavicích z červených, černých, modrých, ba i zelených portiček ve formách listů a květů provedeny. Do práce nosí Slováci ovšem jen plátěné široké gatě. Čižmy (boty) nosí muži i ženy; tyto někde červené anebo žluté. Nejužívanější obuví jsou však řemínkové opánky, „krpce“, a to hlavně v horách.

V nepohodách, v zimě, pak do kostela nosí se na místě krpců, jak jsem již podotkl, soukenné boty, černými portami na holeních ozdobené a těmitéž na chodidlách opevněné. Jmenují je „pančuhy“ neb „kapce“. Nerozlučným je Slovákovi široký „opasok“, posetý knoflíčky a cetkami blyskotavými, vybíjený, a napřed na několik přasek upjatý. Do opasku ukládá Slovák nůž ke krájení chleba, troud a krátkou dýmku, zapekačku, kožený váček na tabák, peníze atd. Pásem tím přidržuje se krátká košile k tělu. Maďaři nosí košile jen pod ramena sahající. Také košelku mívá Slovák na ramenách a na rukávech pěkně cifrovanou. Na košili obléká lajbličok (vestu), modrou neb černou, hezky cifrovanou a hustě gombičkami (knoflíky) posetou. Ba i červené vesty viděti.

Pastýři mívají okolo svých širáků koženou stuhu, ozdobenou mnohými na tenké dráty navlečenými porcelánovými hrášky. Stuha okolo klobouku jmenuje se místy galoník. Mimo to poznáš pastýře po jeho torbě, cedidle, a po valašce, holi to nahoře sekyrkou opatřené. Také kožichy, jež starší lidé nosí i v létě, bývají cifrovány. Závěsno přes ramena nosí muži kabanice, pláště to, které pod hrdlem spínají, anebo haleny, zvané místy širicami, gurtkami, které bývají nejčastěji z bílého sukna, černě „cifrované“ a na rukávech červeně vyložené. Okolo Trenčína obvyklá jsou huniska s límci v podobě přímoúhlové. Límce viděti též v okolí Tater. Na pomezí východním, kde se Slováci stýkají s Rusíny, ozdobeny bývají límce (převěsky) dlouhým třepením. Zřídka oblékají se huniska na ruce, obyčejně se nosí závěsno přes ramena a pod hrdlem spínají na přasku. Hoši jen v nepohodě a ve svátek ukazují se v huniskách, ale staří nosí je i v letě v horku a bez nich do kostela nechodí. Že Slováci nenosí ani na bradě ani nade rty vousů, za to však dlouhé vlasy, které si druhdy místy i kadeřili, t. j. na noc zaplétali a ráno rozpouštěli, je známo. Rovněž je známo, že Dětvané nosí napřed zapletené vrkoče, jež nazývají kečkami (käčky).

*

Je to už tak v povaze slovenské, že Slovák touží poznat svět, „zkusit světa“. Slovenský šefraník, čipkár (krajkář), olejkár, drotár a j. podobní jim kupčíci putují se svým drobným zbožím na východ až k Černému moři a odtud na sever až k Volze, Urálu a Petrohradu, na jih k Cařihradu, do Malé Asie až po Egypt, na západ Moravou, Čechy, Slezskem, Polskem, na Berlín až po Paříž, ba i v Americe jich nalezneš. Své členy, do světa se ubírající, vyprovází rodina až na konec svého chotáru (okrsku), často i dále. Drotáři trenčanští zvykli jsou loučiti se na vrchu Machnáči, odkud naposledy obzírají si krásný svůj kraj a kdež těší se už napřed na šťastný návrat s pěkným „zárobkem“. „Na zárobky“ rozletuje se lid neúrodnějších krajin tatranských na dol, či jak praví: „svetom za novým letom“. Jde „dolňákům“ konat hospodářské služby, počna — jak píše Dobšinský — od prvého jarního kopání až do nejpozdnějšího lámaní kukuřice a vinobraní na Podhoře (Hegyallje). Zvláštní jsou kosci slovenšti, putující s kosou na pleci, s „oslicí“ a „čachorem“ za pasem, s „nákovadlem“ a „mlatkem“ (hámríkem) v cedidle, k zeleným dolinám a rovinám koncem máje a vracející se po sv. Janě na své holy, lazy, kopanice a horské stránité lučiny i košařiště. Za nimi chodí na dolní zem houfně žatviari a žatviarky. Tito pracují hlavně „na výžinek“, totiž za dvanáctý díl vydobyté úrody. — Za řemeslem chodí do světa, hlavně drotáři z Trenčínska (z Rovného, Korálovic), ze spišské Magury i z ostatních vysokých Tater. Putují od útlého věku do staroby světem, a to hlavně po Rakousku, Německu, ba docházejí až do Paříže. V hlavních městech svých poutnických zemí mívají své hospody, kdež se společně zdržují pod správou vyvolených svých starších a správců, kteří bdí nad pořádkem a provinilce přísně trestávají.

Domov drotárů není tak rozsáhlý, jakby se zdálo podle hojnosti těch slovenských poutníků.

U nás vídáme nejvíce drotáry a proto mnohým i vzdělanějším (!) našincům je Slovák — drátařem a slovenčina drátařštinou… Však ani na drotárech neztrácí se národní charakter. Ba život jejich sám není bez poesie. Drotár rád vzpomíná na svou krásnou domovinu, na svou rodinu a milenku. Podávám tu v jeho různořečí dvě dojemné písně.

Milenka vyzvídá na drotárovi, kam půjde do světa, v kterou stranu.

V cizině drotár umíraje smutně prosí své druhy:

Řekl jsem již, že drotáři jsou domovem hlavně ve veliké dědině v Rovném, nedaleko Trenčína. Dědina tato má 900 domků a 7000 obyvatelů. Úhledné domky její zaujímají celé pozadí romantického údolí a roztroušeny jsou bezmála na míli cesty. V Rovném živí se všecko — vyjma trochu ovocnářů — drotařinou. Mistři zdejší mají po několika tovaryších a učních, kteří roznášejí po krajině zboží. U některého takového mistra spatřiti lze i pěkný bohatý sklad rozličného zboží z plechu a drátu, od nejjemnějších dámských košíčků na pletení nebo košíčků na ovoce až po obyčejné pastě na myši. Ba také slušné komptoiry lze tu místy nalézti.

Než — doma by se neuživili svou prací, když není postaráno o slušný vývoz za hranice. Odcházejí tedy mladí i staří, mnozí hned po svatbě do světa, aby se po čase jednoho, dvou roků vrátili zpět s nastřádaným jměním, někdy až 1000 zl. a zařídili si z toho malé hospodářstvíčko. V cizině mívají drotáři své vyvolené sekretáře, u nichž si peníze ukládají a kteří jim korrespondenci s domovem obstarávají. Jeden takový sekretář pražský vyprávěl mi, kterak drotáři posýlaji své skrovné úspory domů rodinám! Manipulace je poněkud složitá. Psaní s penězi dojde n. p. k rychtáři obce, který si za podpis na podací lístek účtuje prý 10 kr.; tolikéž dostati musí obecní notář za přitlačení pečetě a na konec i poslíček činí nároky na odměnu za dodání listu. Pošle-li drotár ženě tedy 1 zl., dostane tato sotva 70 kr. Dopisy žen a příbuzných obstarává doma obyčejně žid krčmář. Tyto jsou z pravidla asi následující formy: Já Anna X. a tvoje děti Jožko, Jáno a Ondrejko, pozdravujeme Tě, Janko X., atd. Často vrací se drotár domů, aby ujal se otcova hospodářství, které žid přivedl zatím do dražby. Podle uher. zákonů sejde s dražby, když syn uvolí se dostáti povinnostem otcovým a když ovšem je s tím věřitel spokojen. Pochopitelno, že jinak dobré toto zařízení nemívá vždy dobrého výsledku. Prodluženou usedlosť neudrží obyčejně ani syn dlouho, zvláště, když musí platit z chalupy asi 25 zl. porcie (daně); neboť platí zároveň porcii z hlavy své a své ženy i svých dospělých dětí. Často vrací se drotár do světa, aby opět střádal a opět toužil po domově.

Zmíněný „sekretář“ zaměstnává jednoho, někdy i několik drotárů. Starý Janko je od srdce dobrý chlap. Jen když se roztouží po Korálovicích, nelze s ním obstáti. Dává obyčejně na 14 dní výpověď. Sotva však Janko dal výpověd, stává se nepokojným, nemluvným, začne pít a druhý den už přichází a prosí, aby mohl aspoň za týden odejít, že se mu už věru stýská. Ještě však týž den rozmyslí si to, a přichází znova: „Ej veru, pán velkomožný, puojdzem hněď…“ A jde. Za nějaký čas vrací se omládlý zpět, pracuje jako dřív, než to zase na něj „sedne“.

Ve velkých městech stává se, že drotáři, ovšem ne z pravidla, oddávají se pití lihovin, v čemž už mají školu z domova. Učiteli byli jim židé, kteří vyrábí v Uhrách ročně maličkosť — 500.000 centů lihovin v 8000 lihovarech. V jedné obci, v Markušovcích ve Spiši je 5 vinopalen. Marno jest proti chráněnému tomuto otravování lidí lihem bojovati bez pomoci zákonné. Slováci ode dávna zakládají sice spolky střídmosti, ale židé umějí si pomáhati. Získají úřednictvo, ba sama vláda uherská — mlčí. Jediný Hodža založil druhdy spolek střídmosti, který čítal asi 70.000 členů, zkusil však za to mnohé a mnohé nepříjemnosti; neboť poštval na se židovstvo.

Trenčínsko je domovem borovičky, která se vyrábí z jalovcových zrnek (borievča). Napadlo mi jednou objednati si soudeček tohoto zvláštního likéru. Rozumí se, že jsem ho nemohl píti; jeť borovička „prituhá“, a našinec není jí navyklý. Vzal jsem jednou plnou láhev a podal ji asi 8letému Jankovi, drotaříkovi, který ke mně ob čas pro krejcárky docházel. Janko měl už pro borovičku vyvinutý smysl. Ale překvapil jsem ho přece. „Nu, vem si tu borovičku, Janko,“ povídám. Janko vzal láhev, podíval se na mě zpytavě a tázal se: „Aj s flašou?“ Prostosrdečný syn Rovného myslil, že musí borovičku vypít na ráz a pak cenil nejspíše láhev (5 kr.) mnohem výše než borovičku!

O poctivosti drotárů ještě dnes psáti, bylo by trochu pozdě a zbytečno. Jsouť drotáři v celém světě pro poctivosť svou lidem velice oblíbeným.

Zmínil jsem se již, že ze Slovenska vychází do světa mnoho různého zboží. Továren na Slovensku mnoho není; leda trochu papíren, skláren, cukrovarů, líhovarů. Slovensko má však více bohatých bání na stříbro, zlato a jiné kovy v nichž zaměstnaní horníci jsou převahou čistí Slováci. Obchod dřevařský po Váhu i po Hroně mají v rukou snad již úplně židé. Slováci jsou při tom jen plavci — pltníky.

Obchod dřevařský na Slovensku jest velice hojný. Nejen po Váhu, ale i po Hroně ubírají se celé karavany pltí (vorů) tiše ku předu. Po březích obou těchto řek viděti sklady dřeva a šindele. Z jara ubírají se pltníci k zřídlům Váhu, sbijí 10 až 12 smrčin na hrubších a tenčích koncích k sobě, uprostřed takovéto pltě postaví si kolibu (budku) a ze země upraví ohniště. Na větší vodě svazují dvě takové pltě širšími konci k sobě, ve svazek. Na každém „svazku“ jeden z předu kermeňuje, druhý od zadu vesluje širokými vesly. Správce pltí jmenuje se faktor. Tento má pod svým dozorem několik „svazků“ a více pltníků. Na noc pltníci přibijí houžvemi „svazky“ své k sloupům na břehu k tomu účelu do země vraženým. Plavba pltníků není na Váhu bez nebezpečí.

V Pohroní tvoří dřevorubci zvláštní cech handělců. Tito nepodlehají žádné vrchnosti, jak píše naše Božena Němcová, jediné komoře a úřadu hornicko-lesnickému. Handělci rozděleni jsou na osm tříd podle lidského věku a podle práce, kterou obstarávají. Na rubání chodí v spolcích po osmi počátkem máje. Volí si své vůdce a gazdy; tito pečují o jejich žaludky. První jejich prací v lese je ovšem Slovákům nezbytné kladení ohně a stavění bud. Domů chodí jen pro potravu jednou za týden anebo ještě řidčeji. Hodinami jest jim slunce a některé hvězdy. Kdy je poledne, poví jim na př. stín slunce, v pravo jim padající. Když náhle vyjde zornička, vycházejí v pravo nad ní kuřátka a kosci. Když vyjde přímo nad ně něbožiec (Sirius), je půlnoc atd. —

Překvapila nás často práce prostého pastýře slovenského, kterou si krátí čas, vyřezávaje pěkné čerpáky (dřevěné hrnečky) a jiné předměty. Slovenský lid je vůbec pro řemesla, ba i rozličná umění velice způsobilý. Podivno! ten „lid, který ovce pase“, jak umí také pracovati v průmyslu, ba i v obchodě.

Ve Zvolensku — druhdy ve 14 obcích — zdomácnělo podivuhodně umělecké čipkářství (krajkářství).

Krajkářství dostalo se zejména do okolí báňských měst slovenských s rodinami českých horníků. Za čas rozmohlo se tak, že povstali zvláštní prodavači krajek, známí zvolenští čipkári, kteří roznášeli své zboží i po dolních Uhrách, do Polska i do Ruska. Ale v novější době slovenské krajkářství kleslo; čipkáři kupčí již i se střižným a drobným zbožím, s kterým chodí až i k Balkánu. Zboží své berou čipkáři nyní od továrníků vídeňských, u kterých jsou velice oblíbeni. V Radvani (u Báňské Bystřice) žijou prý mnozí mistři také jen od čipkářův, od nichž dostávají na práci i zálohy. Čipkáři jmenují se též kapsiari, poněvadž nosí své zboží na zádech v sakách. Hůl slouží jim zároveň za loket. Jako pastýři napouštějí též tito obchodníci prádlo své mastnotou, aby byli chráněni před hmyzem. —

Na Slovensku je veliká výroba sukna a plátna, neboť odívá se jimi všecken lid. Sukno vyrábí se zejména v Uherské Skalici, v Báňské Bystřici, v Radvani, v Myjavě, v Topolčanech atd. Největší trhy bývají na ně v Trnavě. Prodává se dosud snad na sáhy. Pověstný Jánošík měříval ho v hoře (v lesnatých horách) sirotám „od buka do buka.“ —

S továrem chodí dále do světa obrazári (obrazníci) z Gemerské župy. Z pohanských časův uchoval se u nich ještě výraz, že „predávajú bohov“. Brdári hotoví v zimě brda a hned z jara prodávají je tkadlcům. Sotva svůj továr odbyli, chopí se voštinářství. O voštinárech gemerských a novohradských píše P. Dobšinský: „Náš voštinár obuje pevné, hrubé, vysoké boty z hovězí kůže, škorně, obleče širokou košili a široké konopné gatě, někdy i plátěné bílé nebo stávkové černé nohavice, přepáše se řemenem i zástěrou, na prsou má stávkovou vestu (prsliak), na hlavě širák nebo beranici, přes plece kabanici a přes to na zádech převázaný sak, na boku koženou torbu (kapsu), v ruce dřínovou palici (hůl) a tak chodí po světě.“ Chodí dva i tři v jednom kamarádství čili tovaryšství. Každé tovaryšstvo má svůj určený, už po otcích zděděný okres, z něhož do cizího zaběhnout není dovoleno. Od Tatry a Fatry po Matru, odtud za Tisu až k sedmihradským a srbským hranicím, za Dunajem až po Drávu vyhledají každý včelinec a každého včelaře dvakrát do roka, na jaře a na jeseň. Maďar úplně svěřuje jim své včelince, ba voštináři mívají tu i své vlastní včely. V jeseni naberou nejen voštin, ale i naplní větší zásoby medu do sudů, které si dávají odvážet na Michalský trh do Debrecína, kdež med prodávají velkokupcům. „Súš“ ale a voštiny dováženy bývají do dědin voštinářů. Při každé dědině stojí tu záboje, t. j. domek a lis k vytlačování vosku. V zábojích je po straně pecka a kotál na vyvařování voštin, uprostřed veliká kláda z hrubého dubiska, vydlabaná do okrouhlosti sudu a osekanými konci zasazená na obou stranách do dubových sloupů, hluboko do země vraženýoh. Všecko je obito železnými obručemi. Do „klády“ této, kterou postelou slamou, lejou vyvařené voštiny a když je plna, položí na to hrubý dřevěný čtverhran, řečený tanier (talíř); nad tím protáhnou křížem brvno až přes výdlaby v sloupech sáhající; do výdlabů těch vrážejí teď dřevěné klíny pomocí beranů, na vrchu sloupů na řetězích zavěšených. Tím způsobí veliký tlak na křížové brvno a na tanier pod ním, který vniká hlouběji a hlouběji do lůžka klády a voštin, z nichžto dírkami, do boku klády vyvrtanými, vytéká vosk a voda do kádě. Z plné kádě seberou pak s vrchu velikou měděnou nebo i dřevěnou varechou (vařečkou) vosk a ze spodu vypustí vodu. Vosk sbírají do „šaflů“, v nichž ustydne a kruhovitou podobu „šaflů“ dostane. Vosk prodávají potom kupcům domácím, kteří dovážejí ho na veletrhy do Pešti. Vosk tento míval kdysi světovou pověsť pod jménem „rožňavského vosku“, nyní ji už však ztratil. —

V Rájci (v Trenčínsku) vyrábí kordováníci žlutou a červenou kůži do vnitř čižem, z níž děvčata slovenská i maďarská mívají „sváteční“ čižmy. Kožiari brezovští (Nitranci) rozvážejí kůže až na patnácti kárách pospolu. Koželuzi (také garbiari, obuvníci) nosí své zboží, krpce, čižmy atd. z Ratkové, V. Revúce a Jelšavy v Gemeru, z Lipt. Sv. Mikuláše a ze vzpomenuté již Březové po světě. —

V Nitransku osazeni jsou také sedláři, nevím však, dodávají-li posud sedla pro jízdectvo jako druhdy.

Obločiari chodí spravovat a dělat okna po dědinách celých Uher, nejraději v blízkosti skelných hutí a skladů. Dále chodí po světě sytári a riečičkári (řešetáři), hotovíce sýta a řešeta, z měst knihári, obstarávající vazbu knih, papierníci a papierničky (z Gemera) roznášejí papír po odlehlých dědinách, ložičkári a prasličkári prodávají vysoustruhované lžíce, talíře atd., pak přeslice, vřetena, které vozí až na dolní zem. Košiarníci a metliari rozvážejí a roznášejí košíky všeho druhu, košťata, ale i stolíky a jiné domácí potřeby. Sklári a sklárky kupčí s levným a pěkným zbožím ze skla, grznári (kušnieri) s kožešinou, hrnčiari továrem z hlíny. Tito rozvážejí na nesčetných vozech své zboží zvláště z Gemera až za Tisu; neboť železnice nedopravují zboží jejich, které se vyrábí hlavně v Gemeru v okolí Maštince a města Rožňavy, v Nitře v Dobré Vodě a v Holiči, v Prešpursku v Modre, ve Spiši na hranici Haliče a j. — Drevenári vyrábějí kádě, džbery, putny, jiní zase kola, krosna, skříně atd., a kupčí s tímto zbožím. Vozári jako u nás naši staří „formani“ už mizí, poněvadž není více třeba dovážeti zboží kupcům z velikých měst na vozech, jako jindy. S nimi tratí se i zemiari, kteří vozili z dolní země na Slovensko nápoje a plodiny polní, slaninu, uzeniny atd. Bryndziari zásobují dosud ze salašů bryndzou (známým sýrem) Pešť i Vídeň, rozvážejíce liptovskou a brezňanskou bryndzu, oravské chutné oštěpky a klenovské jemné syrce. S výrobky těmito kupčí však již také mnozí větší obchodníci, a jest si přáti, aby se obchod se slovenským sýrem ovčím ještě více rozvinul. U nás na př. známe jen „liptovský sýr“, ale jak vyhlíží a chutná na př. syrec klenovský, neví nikdo. — Z ostatních malých kupčíků a řemeslníků slovenských jmenuju ještě radvaňské pracháře, myjavské a sobotišťské pytlíkáře, kteří zásobují továrem svým mlýny celých Uher, dále kováře, kamnáře (z Těkova), prodavače kvíčal (z Horno-trenčínska), borovičkáře (z Trenčínska), pláteníky, kteří sídlí hlavně v Oravě — a rozcházejí se do světa šírého, zásobujíce plátnem a rozličným tkanivem i veletrhy ve Vacově, v Pešti atd.

Ale více ještě snad než drotáři známi jsou ve světě slovenští šefraníci a olejkári. Domovem jich je hlavně krásný Turec, odkudž svůj drobný továr snad až na kraj světa zanášejí. Šefraníci schodí, jak píše Dobšinský, Uhersko, Sedmihrady, Rumunsko, Halič, Polsko i Rusko až za Ural a snad i Amur.

Zvláště Rusko je jim známo; odtud přinášejí domů dobrý čaj a j. věci, ba i také — ruský přízvuk, jakž jsem se přesvědčil v Turci ve Sklabině, a ruskou výslovnosť. V Uhrách, praví Dobšinský, není dědiny, do které by s malými, ale těžko naloženými vozíky nezašli; není trhu bez šefraníka a pláteníka. Šefraník rozumí kupci každému, buďsi Slovák, Maďar, Srb, Polák, Rus anebo Rumun a každému v jeho vlastní řeči nabízí své drobné zboží. Čtenář již ví, že šefraník není nikdo jiný než náš český kramář, bez něhož by ani nebylo v našich venkovských městech „jarmarku“. Dříve prodával šefraník především šafrán, který se už nikde snad nepěstuje. — Olejkári zase nabízí po světě léčivé masti, oleje a tinktury na všecky možné i nemožné nemoci. Domovem jich je v Turci okolí Zniova, kdež v klášteře učívali je někdy Jezuité „lékařskému umění“. Cestují dvě až tři léta světem, zanechávajíce ženy doma.

Tím jsem se stručným vypočtením slovenského drobného průmyslu a obchodu u konce. Větší mají v rukou židé, jimž Slováci často musí nádeničit. Hornictví náleží vládě, která v Slovácích má pracovité a spolehlivé báníky a hutníky. — Ale nemysli si nikdo, že řemesel jiných Slováci neznají. Slovák, a to pastýř nebo rolník zcela prostý, dovede býti, hlavně pro svou potřebu, zedníkem i stavitelem, řezbářem, hotoví si sám pluh i vůz, stoly, staví si dům ze dřeva, ba i někdy zděný. Syn lidu slovenského, „čo raz okom zavidí, to už dovtípuje“.^[47] Slovenský samouk hotoví obrazy, sochy, hudební nástroje, ba staví i chrámy, jakých lze na Slovensku dosti ještě spatřiti, tesá pomníky náhrobní, které opatřuje hned svou poesií, ba pouští se i do zhotovení varhan a pian, jako prostý stolář Heres na dolině Muráňské dokazuje.

Slovenky předou a tkají plátna, šijí a vyšívají uměle a pěkně své obleky, které budí obdiv i na samých výstavách velkoměstských. —

Vracím se již k našemu vozíku, ponechávaje si dokresliti obraz slovenského lidu pokud možno při další příležitosti.

Zapřaženo již, vůz čeká: hore Povážím!

(Ilava. Vršatec. Považská Bystřice. Súlovské skály. Hríčov.)

Podav hned z prvu pohled na Pováží, obmezuji se nyní již jen na vybírání z těch nekonečných krás přírody povážské zjevů zvláště zajímavých.

Myslete si nepřetržité pásmo zelených vysokých hor, z nichž každá má jinou podobu, jiný tvar; myslete si nejrozmanitější skupiny skal, z nichž skály Súlovské jsou pravým divem přírody; myslete si po obou březích šumného, junáckého Váhu na těch skalách v závratných výších malebné trosky četných hradův a pod nimi slovenská města a dědiny, v nich pěkný lid v národním krásném obleku, lid s písněmi na rtech: to je Pováží.

Jeli jsme tryskem. Za půl druhé hodiny přibyli jsme z Trenčína do Ilavy (dříve Jílavy), odkudž lze podniknouti větší výlet na několikrát již připomenuté skály Lví, na Červený Kámeň, na němž stojí trosky hradu Vršatce. Nad Ilavou leží totiž západně Pruská a nad touto ten smavobarvý Červený Kámeň. Ilava měla svůj hrad, ten ale zmizel a místo něho chlubí se toto město nyní velikým bílým palácem — zemskou trestnicí… V malebném tom okolí vyrušen je nějak člověk z poetické nálady pohledem na vězení, v němž společnosť lidská uzamkla provinilé své spolučleny na řady let, ba na celý život; neboť kdo přijde do vězení ilavského, nevyjde z něho do desíti let! A věznice tato zřízena jest pro 1000 lidí.

Zajímavo je, že mezi vězni málo tu nalezneš Slováků. Většinou přemýšlejí zde o pomíjejícnosti světa ohniví synové puszty.

Věc tuto lze vysvětliti již z povahy obojího tohto lidu. Dvě vtipná porovnání učinil Čaplovič: „Slovák nekrade, neboť cítí, že je krádež zločinem; Rusín nekrade, že se bojí trestu; Maďar, že nemá chuti; Němec, že nemá příležitosti.“ — Kolik zločinů spácháno již v nepríčetnosti! A i zde jeví se dobrá vlastnosť slovenské povahy; neboť po velké pitce bývá prý „Maďar těžkomyslný a připravený, obětovat i život“ (často pro malichernou věc!). Slovák hraje si jen na rozšafného; Němec mnoho blábolí a je „těžkopádný“; Vlach bývá naladěn — rovněž jako Maďar — k prolévání krve; Rusín bručí pro sebe zádumčivě a pomstychtivě(?).“ Dobšinský píše o obvyklých přestupcích a zločinech Slováků asi tolik: „Když si sporné strany byly asi do syta pověděly, co si říci chtěly, bývá opět ticho. Pomstu ponechávají bohu. K bitce sotva přijde a to ještě nejspíše v domě mezi těmi, kteří se potom objímají. Škody v polích a lesích spíše se přiházejí. Krádeže jsou ale mnohem řídší, a ještě řídší zločiny větší.“ Loupežníků v horních Uhrách není; za to na dolní zemi dosavad řádí. Na Slovensku povstali sice svého času slovenští „dobří chlapci“, kteří bohatým brali a chudým dávali, ale se zrušením roboty zaniklo zbojničení samo sebou. Proto lid o Jánošíkovi písně zpívá a všady vypravuje, obraz družiny jeho, na skle malovaný, ve svých chatách hostí a že ještě jednou se vrátí, doufá.

Tresty vykonávaly se ostatně zkrátka. Před každým rychtářským domem v dědině ležela kláda s pěti děrami, do nichž bylo možno sevřít nohy, ruce a hrdlo skrčeného odsouzence. Na kládě bylo vyřezáno nebo napsáno na př.: „Pokuta za hřích!“ A na druhé straně: „Běda těbe aj (i) tvojej koži, kto dostaneš sa do mojej loži!“ U klády spočíval obyčejně děreš, na kterém byli vinníci vypláceni hotovými. Byla to lavice na krátkých, hrubých nohách nebo na silných kolích, se železnou obručí k přitáhnutí nohou vinníkových.

Oba tyto nástroje mučící spravedlnosti zničil lid r. 1848. ovšem radostně. — Zloděje trestávali připevněním za vlasy k sloupům, které stávali na veřejných místech a ve výši od 4 do 6 stop měly díry. Do jedné z nich (podle výšky zlodějovy) vtáhly se vlasy jeho tak, aby se země jen špičkami chodidel dotýkal. —

Avšak rozhlédněme se již po Ilavě. Nízké domky jako asi na dědinách, mezi nimi trochu výstavnějších, hlavně židovských. Židů je v celém Trenčínsku mnoho. Hostinec, v němž jsme posnídali, není sice krčmou, do jaké slušný člověk nerad vchází, ale valně se neodporučuje. —

O zámku ilavském nelze povědíti mnoho zvlášť zajímavého. Koncem XII. a na začátku XIII. stol. vládli jím Templáři. R. 1312. po zrušení těchto stala se Ilava majetkem královským. Pro nás Čechy je smutně památna. R. 1431. 9. listopadu porazil tu Mikuláš Rozgoň naše Husity, které vedl Prokůpek. Boj strhl se u Bánovec a trval po deset dní. Pět tisíc Sirotků zůstalo na bojišti; ostatní ustoupili a překročivše Váh u Ilavy, odtáhli k Uherskému Brodu. Za rok po tom vrátili se však znova a opanovali Trnavu, kdež měli do r. 1435. své hlavní sídlo uherské. Po ústupu Prokůpkově dal Zikmund r. 1432. Ilavu, co „hnízdo Husitů“, rozbořit a neškodnou učinit. Patrně tedy s Husity sympatisovala. Však již roku 1437. byla Ilava znova vystavena. „Kaštiel“ zdejší a klášter Trinitárů koupil erár r. 1855. Tak vznikla zdejší trestnice.

Z pahorku ilavského je vidět městečko Pruskou, v níž má zámek Němec Königsegg-Aulendorf. V okolí tomto může cestovatel navštíviti více zámků, jmenovitě v Horovcích a v Rovném, kdež je slavný park, a seznati při tom domov drotárů. Z Prusky trvá partie na jeden skalní štít Červeného Kamena několik hodin. Na skále vršatecké sídlil prý jednou šarkan (drak), dle jiných pověstí křídlatý lev. Proto prý Němci nazývají Vršatec Löwensteinem, což Maďaři přeložili na Oroszlánykö. Pochopitelno je, že k pojmenování tomu podnět dán byl opravdovou lví podobou vršateckých skal. Báječného lva zabil prý tu jeden rytíř a na tom místě vystavěl si hrad. Kůži z toho lva vyvěsil prý pod branou. A ta prý tam potom mnohá leta visela. Ostatně znak vršateckých pánů má v červeném poli okřídleného lva. Pravé to znázornění červeného, či také — abych už všecka jmena uvedl — Krvavého Kamena.

Červenavé bralo (vys. skála), na niž Vršatec lze spatřiti, vypíná se do výše 3000 stop. Odtud lze dalekohledem dohlednouti až do Haliče, do Turce, k Velehradu a k Trnavě. Ale hrad tento, o němž se předpokládá, že náleží k nejstarším hradům Pováží, nemá pitné vody, leda nachytanou dešťovou. Již proto neměl strategické důležitosti a historie jeho nevyniká nad obyčejnosť. Paulíny-Tóth užil k své povídce pověsti, kterou vypravuje i Ziegler („Vaterländ. Immortellen“). Když r. 1241. blížily se hordy tatarské k Budínu, vyzval prý král Bello IV. tehdejšího pána na Vršatci Imricha, aby se snažil s četami svými co nejrychleji přirazit ke královskému vojsku. S bolestí loučil se tento s mladou žínkou. Když hrad již opouštěl, vrhl se mu k nohám starý kastellán hradu Andrej Budiač a prosil pána, by ho vzal s sebou proti Tatarům. Na mnoné prosby svolil pán k tomu, a stařec pak statně bojoval po jeho boku. V bitvě u Šajavy však upadli pan Imrich i jeho kastellán do tatarského zajetí a stali se majetkem tatarského vojvody Kadána. Náhodou byli oba otroci uvázáni na jednom řetěze. Andrej Budiač od té chvíle nemyslil na nic jiného, než kterak by pána vysvobodil. Na útěk nebylo lze pro četné stráže ani pomysliti. Jednou zavřeni byli do nějaké podzemní díry, kdež Andrej spatřil ležeti sekeru. Hned ji chytil a pokusil se přetíti řetěz, jímž byl k němu pan Imrich připoután. Avšak darmo se po několik hodin namáhal; řetěz byl příliš hrubý. Tu nevida pomoci, napřáhl věrný sluha sekeru k zoufalé ráně. Uťal si nohu, která byla řetězem sevřena. Imrich šťastně prchnul a dostal se na Vršatec. Kadán, ráno našed krvácejícího sluhu, užasl nad jaho věrností a dal ho vyléčit. Potom, když se mu rána zacelila, obdarovav jej, popustil ho na svobodu. Andrej šťastně dobelhal se na Vršatec. Sam král Bello obdaroval prý potom věrného kastellána dědinou Mikušovce a povýšiv ho do zemanskeho stavu, udělil mu do znaku vršateckého lva a uťatou nohu řetězem spjatou. Znak ten prý v jmenované dědině Budiačovci podnes podrželi. — Toť ovšem jen pověsť.

Čas ubíhá, pospěšme dále Povážím. Z Ilavy dojeli jsme do Povážské Bystřice za 2 a 1/2 hod. Nad městečkem tímto zvedají se do výsosti oba Manínové, Velký (2814 st.) a Malý; prvý vybíhá do špice, druhý je na temeni okrouhlý. Svěží zelený les zahaluje oba ve vonnou řízu. Hle, obři, k nimž nás zanášela touha již při pohledu s věže trenčínské! Čarokrásný tento kraj ozdoben je na protějším levém břehu Váhu troskami bystřického hradu, strmícími osaměle na příkré, nahoře úžící se skále, jejíž je špicí. Zdi jeho, spustlé, provalené, beze střech, shlížejí dolů přes Váh jako král, jejž poddaní vysvlekli do naha.

Pod hradem na pravém břehu Váhu usmívá se veselé městečko Bystřice, jíž hrad dal jméno. Leží u paty Manínu. Domky její jsou nevysoky, nejvýš vypíná se bílý kostelík, v němž je náhrobek r. 1558. zemřelého tu pána hradu Bystřice Rafaela Podmanína. Náhrobek ten má československý nápis: „Leta pane 1558. prvnu středu v puste umrel jest urodzeni pan Raphael Podmanickij v Bistrici“ atd.

Městečko Bystřice vyvinuje prý čilý obchod, je čistě slovenské, až na 2100 židů, z nichž o celou hlavu vyniká baron Leopold Popper, který koupil r. 1859. i dědinu půl hod. odtud vzdálenou, Podhradí, a jenž — jak jsem již pověděl — hubí krásné uherské lesy od Bystřice až do Slezska a ještě leckde jinde. Maďary jsou jen úředníci. V jednom židovském hôtelu mají své kasino, jehož místnosť jsme také navštívili. V levo nad řekou v svěží zeleni spatřiti lze zdi velikého magnátského dvorce Orlova, zvaného zámkem.

Do zámku Bystřického Podhradí (tak ho lid nazývá) nejlépe možno se dostati od dědiny téhož jména. Na „kombě“ třeba přeraziti přes Váh na druhý břeh k patě zámecké hory, ze tří stran nedostupné. Od západu vede nahoru ne příliš pohodlná cesta. Historie tohto rovněž není zajímava. Nejslavnější doba zámků Povážských byla za Matouše Trenčínského, Ctibora a Zápoly, ale lesk ostatních hradů tratí se v záři zámku trenčínského a rovněž tak historie tohto je historií jejich. Ctibor dostal hrad Bystřici r. 1410. Od r. 1483. vládl jí rod Podmanínův, který zde vymřel pánem výše jmenovaným. — Že vyhlídka se všech hradů povážských je čarokrásna, ba velkolepější snad než s věže trenčínské, každý si domyslí. Ba krásy tu tolik, že na ni lidské nohy nestačí. Neboť jak rád by člověk dostoupil vrcholu Velkého Manína, k němuž zve pohodlná horská cesta od dědiny Plevníku, asi hodinu cesty od Bystřice vzdálené.

Po silnici vzhůru Povážím bylo nám pospíšiti dále, k Předmíru (Predmier). Tam nechali jsme povoz před hospodou; neboť stáli jsme před samými divokrásnými skalami Súlova, k nimž odtud lze doraziti za hodinku. Zde v Předmíru zastavuje obyčejně každý cestovatel, aby navštívil báječné ty skupiny skal v dolině Hradné. (Předmír leží na potoku Hradný.)

Zde je všaký popis nedostatečný. Větší řady do nebes navěžených mohutných olbřímů skalních spatřiti lze často; ale súlovské divuplné útvary skalní, 3 — 400 m. vysoké — píše Medňanský — do nejjemnějších obrysů jako rukou umělcovou vytesané, převyšují každou tuchu a představu nejsmělejší obraznosti. Antidiluviální město se svými chrámy, paláci, pomníky a živými obyvateli vidíš tu — zkamenělé čekati na hlas probouzejících k novému životu trub.

Tam vytvořena je budova, před níž jakoby stálo poprsí vojevůdcovo, jehož hlava pokryta je přilbicí. Budovu tu zdobí volně asi do 4 sáhů se zvedající pilíře, jichž průměr má sotva několik stop. A ty tři špičaté kužele, zvedající se s rovné travnaté půdy daleko od těch věží skalníno města, zdají se pokrývati královské hroby zaniklého rodu. Tam opět vidíš jako z menších chýží vytvořený palác a do oken jeho vmyslíš si snadno krásné oči, hledící v touze po cimbuří onoho hradu, který hostí milence… Jinde opět vidíš pravou kazatelnu s kazatelem a přibásníš mu do úst hlas, kterým hřímá v tvář těm blízkým třem hráčům, kteří jsou tu rozložení kolem kulatého stolu, holdujíce slepě své náruživosti. Nedaleko od nich odvrací se malý mnich. Jako by se byl vrhl před nízký oltář a prosil pro ně o smilování…

A opět jinde zvedá se v půlkruhu staré Amfiteatrum, jehož polovici země již pohltila. Z něho snad uprchl ten zkamenělý lev a tam ten vlk a ještě dále pes, chystající se běžeti za zkamenělým tím člověkem, který k své obraně pozvedá kyj. Toť jen nejstručnější popisek; skalní postavy a skupiny súlovské mění se za léta a vytvořují opět a opět podoby nové. Hrad Súlov sám, zvaný též Roháčem, stál tu na jedné vysoké skále. Původ jeho sáhal prý do nejdávnějších časů pěstního práva. Pod Arpádovci a pozdějšími králi uherskými (od r. 1193.) náležel rodině pánů ze Súlova.

V husitských vojnách býval ohroženým sousedům útulkem a útočištěm, neb vzdoroval statečně každému nepříteli. Mělť jediný vchod, velmi vysoký, pohyblivý most. R. 1682. začala obnovovati hrad svůj Kateřina Bossániová, ale smrť jí to bohužel překazila. Ještě r. 1710. odrážel od Súlova nepatrnou posádkou Gašpar I. Srěmský útok Rákóczovcův. Brzy potom Súlov byl opuštěn a dnes je po něm sotva památka. V dolině pod Roháčem spatřujeme opět dědinu Súlov, velmi utěšený obrázek svými čistými domky, svým kostelíkem poskytující. V kostelíku súlovském uchoval se vzácný obraz neznámého umělce, modlící se sv. Petr. Obraz ten budí obdiv cestovatelů.

Od Předmíru viděti již jsou trosky opět jiného povážského hradu, Hríčova (Hričovského Podhradí). K velmi romantickým těmto troskám vede cesta ze silnice povážské stejnojmennou vesnicí. Na vysoké malebné skále stojí opuštěny trosky hradu tohoto, jejž podle pověsti postavil Jan Kilián z dědiny Hríčova, která stojí v záhybu doliny povážské, točící se odtud na východ. Dolina je zde velmi zúžena, za to však nedaleko Žiliny za Střasovem velmi se rozšiřuje, neboť tam slučují se s ní dvě jiné doliny, jimiž plynou od severu Kysuca a od jihu Žilinka.

Zámek Hríčov darován byl uher. králi několikrát rozličným pánům. V 16. stol. vládli jím Podmanínovci, pak Thurzovci, tedy dva z nejslavnějších rodů slovenských. Naproti tomuto hradu na pravém břehu Váhu stojí starobylé městečko Bytča se starým zámkem, který někdy náležel i rodu Žerotínův.

O Hríčově uvádím ještě jeho pověsť. Po zakladateli Hríčova, Kiliánovi, který byl kastellánem a majetníkem protějšího hradu bytčanského, vládl na Hríčově Lahar, loupežný rytíř. Hríčov byl pak dlouho hnízdem této rodiny. Po posledním Laharovi, který zemřel bezdětný, zůstala na Hríčově vdova. O její ruku počal se ucházeti pán sousedního hradu Lietavy, Franko Thurzo, ovšem jen ze ziskuchtivosti, neboť toužil panství hríčovské spojit se svým. Letná vdova nepřijala však nabídnutí Thurzovo, za to však adoptovala prý ho za vlastního syna a učinila ho dědičným majetníkem Hríčova.

Nevděčnou kukačku přijala to do hnízda! Thurzu omrzelo čekati na smrť své dobroditelky. Jednou v noci vešel se sluhy do ložnice vdoviny, odvlekl ji do sklepení věžního, odkudž její pláč, k sluchu živých nedozníval. Ráno pak prohlásil na hradě, že se zbláznila. Avšak uvězněním jejím stal se sám bezvolným vězněm na zámku, neboť musil pak ustavičně být na stráži, aby zločin jeho nevyšel na jevo.

Mnoho let ztrávila ubohá paní ve vězení. Jednou v noci za hrozné nepohody přišel prý k zámecké bráně nějaký mnich a prosil o nocleh. Leč darmo klepal. Thurzo surově odbýval ho. Tu mnich pohrozil trestem Thurzovi za spáchaný zločin, jejž mu vytýkal. Popuzený Thurzo dal mnicha sluhy od brány zahnat. Však co ráno uviděl! U brány stál zkamenělý mnich. Thurzo dal ho roztlouci kladivy, leč druhé ráno stál prý tu kamenný mnich znova. A to se opětovalo několikrát. Strach a zoufalství zmocnily se Thurzy i sluhu. Zločin nebylo možno více už utajit. Nezbývalo Thurzovi nic jiného, než propustit vdovu Laharovu z vězení a napravit své těžké provinění. Když však vešli do věže, nalezli ji už mrtvou. Thurzo i lid jeho opustili hrad, který spustl a brzy stal se zříceninou. Ale kamenný mnich stojí u brány dosud…

Jako Bystřici tak i Hríčov prodala rodina Eszterházych baronovi Leopoldovi Popprovi, který spojil ho i s bytčanským a strečňanským panstvím. Ejhle, osud několika slavných zámků slovenských!

Od romantických trosek Hríčova jeli jsme dále k Žilině. Před naše zraky vystupuje nový hrad Lietava a velekrásný prales hor, nebetýčná, Malá Fatra.

Divokrásná Malá Fatra, rozkládá se před námi.

Mnoho krásy užili jsme Povážím, mnohý obraz již vybledl mi v duši, ale na Fatru nezapomenu nikdy. Tam na její Kriváň dostoupit a po Slovensku, na Pováží na Pohroní a na krásný Turec moci se podívati s té výše oblačné, vznešené — stálo by za několik let života.

Náš vůz náhle zastavil na náměstí žilinském. Chtěli jsme se ubytovati v hostinci některého dobrého Slováka; kočí, neznaje patrně žádného, zastavil před „Herrenhausem“, poněvadž tam byl hostinský aspoň Chorvát; avšak — také maďaron. Hezká sklepnice, jíž se nám dostalo k obsluze, byla docela už Maďarka! Aspoň první den! Druhý den byla už jen z Hontu (kdež je hojnosť Slováků), ale třetí den přiznala se našim hochům, že je vlastně Slovenka, což beztoho bylo na ní patrno. —

Rozhlédli jsme se s pomocí několika národovců slovenských po městě. Ztrávili jsme tu několik dní, neboť odtud chtěli jsme buď pěšky, buď vozem konati další cestu až k sjezdu paní a dívek slovenských, „Živeny“, která slovenskou inteligenci v posledních letech do Turč. Sv. Martina svolává.

A k tomu zbylo nám ještě několik dní.

Žilina má, jak již řečeno, divokrásné okolí. Postavena je na třech dolinách, uzavřených pásmy divokých hor. Město toto má jen asi přes 3000 obyv. ze 1/4 židovských. Jel-li by někdo z Trenčína Povážím do Žiliny zvláštním povozem, potřeboval by nejméně 7 hodin cesty. Avšak na partie vypsané při tom by mu času nezbylo. Trenčín se Žilinou však jsou již, jak jsem pověděl, spojeny parou.

Žilina nabyla tím právě značné důležitosti obchodní, neboť je tak spojena i s Prešpurkem a s Peští samou. Město toto stalo se tedy hlavním bodem Slovenska. Křižují se v něm rozličné dráhy, jako ke Kysuci a odtud do Němec, pak ke Košicím a vzpomenutá již k Prešpurku. Snad rozvine se nyní také v Žilině průmysl a obchod, který stál tu dosud na nízkém stupni.

V Žilině vyhledali jsme advokáta p. Lombardiniho, který nás obdaroval svým „Stručným dějepisem svob. města Žiliny“.

Ze v spisu toho a z poznání vlastního dovolte mi ještě o Žilině několik slov.

Žilina se připomíná pod jmény Sylna, Zelená, Selná i Solná. Byla opevněna, čehož stopy jsou ještě patrny. Zajímavo je, že od r. 1431, kdy čeští Husité Žilinu zaujali, nepřichází více němčina v jejích městských protokolech. Židé byli i zde odjakživa nenáviděni. Tak r. 1798. byla potvrzena Žilině stará výsada, že v ní jen dvě židovské rodiny smějí bydleti. Výsada tato měla platnosť do nejnovějších časů. — Bohužel, v krásném tomto městě (jako v Trenčíně, Trnavě atd.) zuřil častokrát mor a jiné nemoci. Darmo se namáhají někteří uherští spisovatelé, aby vyvrátili domnění, že krásné, úrodné, bohaté Uhry nejsou zemí častých nemocí: historie kárá jich z klamu a opravuje.

Cholera zejména v našem století proputovala Uhry. Roku 1831. navštívila Slovensko, zvláště však roku 1855. a 1856. usadila se v něm zatvrzele. R. 1866. bylo dle úředních zpráv zastíženo v Uhrách cholerou 2062 měst, městeček a dědin, z jejichž obyvatelstva do 5. prosince r. 1866. ochuravělo 147.211 osob a zemřelo 66.999. Na Slovensku samém řádila nejhůře v Likavce a v Stankovanech, pak v Liskové, Ružomberku, Bobrovci a Bešenové. V Báňské Bystřici a v nejbližším okolí onemocnělo cholerou 500 lidí a zemřelo jich přes 200, v Březně onemocnělo 50, zemřelo 26, v okolí Března onemocnělo 105, zemřelo 20; v ostatních krajích zvolenské župy onemocnělo 1000, zemřelo přes 500. V Liptově za dva měsíce onemocnělo 889, zemřelo 350. V Oravě onemocnělo 66, zemřelo 29. V Trenčíně za 2 a 1/2 měsíce zemřelo 641 lidí. V Nitransku řádila cholera v 326 obcích s 319.765 obyvateli, z nichž onemocnělo 25.778, zemřelo 13.274. V samé Skalici zem. přes 400 lidí. Jediný den bylo tam 31 pohřbů. V Kremnici onemocnělo asi za měsíc 476, zemřelo 133 lidí. V Novohradě onemocnělo 1639, zemřelo 701 osob. Dále zuřila cholera v Prešpurku, ve Spiši atd. (Nár. kal. 1867.)

Po r. 1831. zůstalo i v Žilině mnoho sirot; 40 z nich uvedeno bylo ještě r. 1833. do nového žilinského sirotčince, jejž založil lidumil Jozef Vurum. V bouřích r. 1848. zachvátil celé město divoký požár. Tehdy nejen že se rozlily na věži kostelní zvony, ale i kříž s věže spadl a probiv sklepení farního kostela, sletěl do kryteb, v nichž i rakve chytaly… O deset let později (1858.) navštívil Žilinu i podzemní host — velké zemětřesení.

Žilina bývala evangelická. R. 1673. nadarmo poctili ji svou návštěvou otcové z tovaryšstva Ježíšova. Taktéž r. 1672. (3. května) marně rozkazoval hrabě Jiří Illyesházy, hlavní župan, magistrátu žilinskému, aby katolíkům vydal kostel. Teprve rozkazu komory r. 1684. bylo uposlechnuto. R. 1685. přihrnuli se sem jezovité z Trnavy znova, byli však tak hrozivě přijati, že se utáhli na byt do zámku budatínského. R. 1705. nastal znova mezi luterány a jezovity zápas o kostel farní. Luteráni toho roku vyhrali, avšak již r. 1708. byl katolíkům vrácen.

Když pak jezovité r. 1773 (20. října) byli odtud král. komisary zahnáni, katolíci kostel farní již podrželi. Kostel tento opevněn byl r. 1548., čehož stopy jsou dosud viděti. Také kostel sv. Pavla náležel dříve jezovitům. Po pádu jezovitů usadil v Žilině Eszterházy řád sv. Františka, který si vystavěl na místě starého luter. kostela (dřevěného) nový. V klašteře tom žije nyní jen 6 mnichů. Podle toho zdá se, že Žilina je nyní městem katolickým. Na konec podotýkam, že i staré obřady pohanské nevymizely lidu zdejšímu a okolnímu z paměti; tak na příklad topení Mořeny v Žilince řece; svátek zrození slunce (25. prosince), kdy se domy vodou vykropovaly (což prý se jmenovalo koledou) a hostiny odbývaly. Turice o sv. Duše, o nichž se děvčatům „máje“ stavěly, a slavnosti svatojanské, „kupidla,“ při nichž se hořící ohně přeskakovaly. V řeči zdejšího lidu, jakož i jinde na Slovensku, uchovali se dosud Parom, Škrátek, Vlkodlak, Zmek, Rarášek, Mátoha, Víly a Pikulík.

Patrony Žilinců byli náš sv. Vojtěch a polský sv. Stanislav. —

Na nížině u Žiliny, tam kde se vlévá Kysuca do Váhu, stojí hrádek Budatín, památný dvěma srážkami slovenských dobrovolníkův a císařského vojska s povstalci maďarskými. Navštívili jsme ho také, těšíce se odtud pohledem na trosky velikého zámku Lietavy. R. 1849. byl Budatín zapálen, při čemž shořel v něm hradní velmi cenný archiv. Bašta, v níž jsme stáli, připomíná se již r. 1250. Ale tehdy ještě jiných budov okolo nebylo. O slovenském povstání prvním (1848.), které skončilo po několika bojích na Bílých Horách v Nitransku, zmínil jsem se již. Zde budiž dopřáno místa několika slovům o bitkách při Budatíně, tak jak je sám Hurban ve svých „Pohladech“ z r. 1851. líčí.

Prvá bitka při Budatíně strhla se 11. prosince 1848. Maďaři stříleli na Slováky a na císařské vojsko ze zámku. Pod velením plukovníka Frischeisna hnali dobrovolníci útokem na tři děla maďarská, před Budatínem na zvýšené cestě postavená, která ihned střelbu zastavila a na útěk se dala. Dobrovolníci s vojskem hnali pak Maďary, kteří však rychle most na Váhu za sebou strhli, a z druhé strany puškám děly odpovídali, ale pak až do Předmíru prchali. Avšak 800 mužů počítající sbor slovenský a císařský, nemaje ani děl, byl nucen ustoupiti na Čácu, neboť povstalců bylo na blízku a před ním asi 7000 mužů se 6 děly. —

Druhá bitka byla svedena u Budatína 2. ledna roku 1849. pod velením generála Götza. Vojsko mělo tenkrát děla, která stačila umlčet děla maďarská. Dobrovolníci slovenští vrhli se nepříteli v bok. Prchající honvédi chtěli opět mostnice za sebou shodit, ale Slováci byli jim v patách, takže sotva 10 — 15 desek z mostu za sebou strhli. Most byl ihned Slováky opraven, načež hnali se dobrovolníci do Žiliny, kde na soše sv. Trojice vztýčili svou zástavu, a nechavše tu malou posádku, pospíchali za prchajícími ke Strečnu Maďary. Po rozkaze Götzově ustáli pak v pronásledování nepřátel. Budatín byl při tom jakožto hnízdo maďarských povstalcův spálen a odbojná, košutovská Žilina odzbrojena. Prapor slovenský vlál v Žilině po 7 dní.

Ze Žiliny navštívili jsme také dědinu Bytčici, půl hod. vzdálenou, kdež je kat. farářem Rom. Zaymus, red. „Obzoru“ a spisovatel, který vystavěl tu r. 1844. nový kostel, v němž nalezli jsme pěkný oltární obraz a vkusnou sošku P. Marie. Hospodářství p. Zaymusovo svědčí o zvláštní přičinlivosti a opatrnosti svého pána. Odtud dostati se možno na Lietavu, kdež je farářem bratr p. Zaymusův, za hodinu. Ale poněvadž právě sprchlo a k silným dešťům horským, které nás na další cestě ze Žiliny do Turce zle vyplatily, již nějak se připravovalo, musili jsme se spokojiti toliko pohledem na malebné zříceniny tohoto, po Trenčíně prý největšího uhersk. hradu, jenž na svých romantických skalách stojí již od časů Kvádův a Markomanův. Lietava byla v 11. a 12. stol. majetkem královským. R. 1241. dobyli jí Tataři.

V 15. stol. náležela Lietava Zápolovcům, od 16. věku pak Thurzovcům, jichž potomci podnes jejími pozemky vládnou. Jan Kollár poznamenává Lietavu jako Děvín a Nitru mezi místa bájeslovná, Ladě zasvěcená.

(Milkův hrob. Strečno a Starohrad. Margita a Besná.)

Se Žiliny nejeli jsme schválně po železnici, ale najali jsme si vůz (za 4. zl.), který nás a několik přátel Žilinců dovézti měl údolím strečňanským do Turč. Sv. Martina. V dědině Strečně byli jsme dříve, než jsme se nadáli. Naproti na druhém břehu Váhu leží městečko Varín; t. č. smutně vyhlížely zříceniny jeho po krutém požáru, který spálil krby i zásoby a jen jako na posměch očaděné komíny v spáleništích osaměle trčeti nechal. Pod Varínem (na pravém břehu Váhu) je nevysoký, pěkný, obkrouhlý vršek; pod ním leží Milko, syn pověstného Pankráce ze Starohradu, a Mařenka rychtářova ze Žiliny. Pověsť jejich spracoval novelisticky „malíř slovenských zemanů“ Jan Kalinčák. Milek Pankrác byl přívržencem krále Matyáše proti němuž jeho otec spiknutí osnoval. S Mařenkou byl již skoro zasnouben, když dozvěděl se, že ji vášnivě miluje pan Vladimír ze Strečna, který stál rovněž na straně Matyášovi nepřejné. Aby pána tohoto vlastenecké věci získal, rozhodl se Milko po bolestném duševním zápase, ustoupiti od Mařenky a pohnouti ji k sňatku s Vladimírem. Mařenka byla obětována; avšak na Milka zapomenouti nemohla, což Vladimíra roztrpčilo tak, že nastrojil Milkovi, když se ze Žiliny do Starohradu vracel, tam kde dosud pochován je, lečku. Milko byl úkladně zavražděn. Nepřirozeným způsobem pokoušel se pak Vladimír, nakloniti si Mařenku. Přiměv ji k tomu — na polo šílenou — čekal na ni podle úmluvy za noci u Váhu, ale když přijížděla na koni, domníval se, zlým svědomím štván, že to stíhatelé za ním kvapí a vrhnuv se Marěnce, za zbrojnoše oděné, v ústrety, rozpoltil jí mečem pod přilbou hlavu. V tom okamžení poznal svůj omyl. Avšak potrestán prý byl na místě — bleskem…

Lid si vypravuje, že se u kopečku Milkova oba milenci za noci zjevují a že nezapomenutelný Milko chodí i po smrti lidem pomáhat.

V dědině Strečně okřáli jsme trochu douškem rujného slovenského vína, potom pak, kráčejíce pěšky za svým vozem, dostali jsme se pod samé zříceniny Strečna, které malebně shlížejí dolů s převysoké hory skalní, od pásma horského odervané, do propastné doliny, jejíž obě stráně, zejména ona na pravém břehu Váhu, porostlé jsou svěží olšovou a sosnovou zelení, rozmanitě se prostupující a tu tam bílým tažným mrakem jako průhlednou stuhou okrášlenou. Pod vysokým Strečnem je rozhraní župy trenčínské a šumné „zahrádky Slovenska“, Turce, jejž na východě obejímá pásmo hor Fatra a na západě hory nitranské. Asi čtvrť hodiny dále chmuří se na pravém břehu Váhu na svých skalách Starohrad, který je hned viděti, jakmile dostihneme záhybu doliny. Dolinou touto a to po hrázi prostředkem Váhu vedena je kolej železniční. Pod Strečnem přechází přes hráz na Váhu a vjíždí pak v průkop, za nímž zahýbá podle řeky dolinou a dále k Vrutkám postupuje. Nedaleko odtud zvedají se z Váhu skaliska Margita a na protějším břehu (pravém) jiná, Běsná (Besná). Pltníci, kteří tudy své vory řídí, umějí o těchto místech vypravovati! Margita pozůstává z více ostrých skalisk na příč řekou rozběhlých, které při menší vodě vystupují nad hladinu. Mezi nimi jsou jen dvě ulice. Jimi provésti vory — toť umění pltníků, které se dosti často osvědčilo nicotným. Běsná Skála je ohromný skalní balvan, který se tu v mělčině staví proudům Váhu naproti skoro v přímém úhlu. Odražený proud o Běsnou před Margitou točí se vírem a pak se strašnou rychlostí řítí se oběma dráhami. Nejsou-li pltníci zruční a silní, roztříská se plť sebe pevnější na kusy. Zde jest pravá Scylla a Charybdis. Mnoho plavců již nalezlo tu náhlý hrob. (Rovněž nebezpečné místo je na vtoku Kysuce do Váhu; tam jako u Margity poroučí pltník duši bohu, letě do Váhu na voru celý promočen.) Místa tato oplývají bájemi a pověstmi. Tam prý, kde nyní asi Starohrad stojí, kdysi mezi Turcem a Trenčínem vypínala se nebetýčná brala, v kterých bydlel divoký Túr, a tam v paláci, pod vlnami Váhu vystavěném, střežil krásnou kněžnu Margitu. Tehdy prý ještě doliny Oravy, Liptova, ba celý Turec byly hlubokými vodami, konečně nalezl prý se rytíř, jenž býka Túra přemohl a Margitu osvobodil. Přes rozvaliny jeho paláců stekla prý pak voda do sladkého moře. Jméno býka Túra zachovalo prý se jen v jméně Turce a jméno kněžny Margity v názvu skal Margity na věčné časy.

Toť pověsť, kterou podal Pauliny-Tóth. Ostatní pověsti jsou rozšířenější. Vypravuje se totiž, že v dědině Strečně žila mladá vdova, selka, která měla krásnou pastorkyni Margitu. Selka zamilovala se do svého čeledína, jenž však láskou její povrhl, neboť miloval již 16-letou Margitu. Aby se vdova nenáviděné pastorkyně zbavila, poslala ji jednou s nějakým vzkazem k své rodině do Vrutek. Když se Margita večer domů vracela, a došla tam, kde je chodník nad Váhem na hřebeně hor nejužší, a pod chodníkem v pravo hrozná propasť, vyskočila za stromem ukrytá macocha a strčila Margitu dolů do propasti, do vln Váhu. Odtud pochází prý jméno Margity, okolo jejíchž skal dlouhý čas milenec Margitin bloudíval. — Když člověk na plti přichází z Turce do Trenčínska, nemálo je překvapen, když náhle na prvé plti vůdce vorů, faktor, a za nim všichni plavci, klobouk strhnou s hlavy, kleknou, pomodlí se a přežehnají.

„Co jest? Co se děje?“

„Tu je Besná a Margita.“

Skutečně zdá se, jakoby se ten divoký Váh pod Starohradem jen tak násilně byl do Trenčianska prodral, neboť koryto jeho tak je úzké, křivé, nebezpečné, a tam, kde se Váh nejprudčeji dolů valí, obrací se řečiště náhle mezi převysokými skalami v levo, a voda Váhu, od pravého brala v levo odražená vlny hází vysoko.

Skálu tuto, rovnou jako stěna, lid jmenuje Besná, neboť komu se nezdaří plť aspoň na sáh vzdálenosti od ní zadržet, ten se běsnoty její obětí státi musí. Níže této skály kroutí se Váh opět na pravo, a tam v prostřed řeky, takořka hrábě ze skal utvořené na příč trčí a do jejich uzounkých průchodů musí plavec plť dostati, chce-li se uchrániti zkázy. A skalní tyto hrábě pojmenoval lid Margitou. Hned u Margity na levo stojí rumy Starohradu na vysokých skaliskách, který býval kdysi mýtem zemanstva. Kdo totiž pltě dolů plavil, toho pán hradu dříve nepropustil, pokud si volný průchod nevykoupil. Po pádu Matouše Trenčanského připadl hrad tento koruně.

Poněvadž hrad tento i nejstarší listiny zovou starým, má se za to, že stál už před příchodem Maďarů. V 13. století náležely Starohrad a Strečno již k sobě. Vladislav I. zastavil Starohrad Pankrácovi ze sv. Mikuláše, který r. 1441. uzavřel s Janem Huňádym smlouvu na obranu a odboj, ale později stal se přívržencem Jiskry z Brandýsa. Pankrác tento, o jehož synu Milkovi pověsť napřed jsme podali, byl r. 1444. vyhlášen uherským sněmem za buřiče; jat byl v Budíně a král Ladislav odsoudil ho k doživotnímu žaláři, soudruhy jeho dal však pověsit. Ale za několik dní byl Pankrác propuštěn. Pak hrál ještě značnou roli v Uhrách. Rodina jeho dlouho prý Starohradem vládla. R. 1750. vydržován býval na Starohradě ještě kastellán s hajdúchy od panstva.

Na pár set sáhů níže na levé straně Váhu vypínají se vzhůru na vrchu Bieda rumy Strečna. Praví se, že Strečno stavěl Matouš Trenčanský. Roku 1440. dobyl je Jiskra pro Ladislava Pohrobka. R. 1446. opanoval je však v noční době Pankrác Starohradský. Později stal se hrad Strečno majetkem rodiny Vešelíných. R. 1620. — podle pověsti — vdala se tu za Frant. Vešelína krásná Žofie Bosňáková. Štěstí rodinné nekalilo prý nic, jen tu a tam samota, když totiž chotě volaly povinnosti vlastenecké ze Strečna.

Jednou vrátil prý se však Vešelín všecek proměnen. V ústrety mu spěchající paní přijal mrazivě, zavřel se do svých pokojů, anebo celé dni ztrávil na honech, a i když doma byl, zvlášť pro sebe stůl strojiti si dával. Tak to trvalo asi 3 neděle, které Žofie ztrávila v samém pláči.

Po té době seznala, že se na hradě konají opět přípravy k odjezdu, určenému na úterek velikonoční. V noc před odchodem dostala Žofie list od sestry, z něhož se dověděla, že se její choť zamiloval do jednoho děvčete, jemuž prý k vůli hodlá se Žofií se rozejít. — Při úzké cestě, která vedla se Strečna dolů, stála strmá skála s malou, úhlednou jeskyní, v níž byl oltář matky boží. Po přečtení sestřina listu vydala se zoufalá Žofie do této kapličky, v nočním obleku, prostovlasá. Když ráno muž její bral se kolem se svým průvodem, a ženu zmořenou tu našel, pohnulo se v něm srdce, i seskočil s koně, objal ji a o odpuštění prosil. Toho se mu ovšem dostalo. Na poděkovaní putovala prý pak Žofie co rok v úterý velikonoční bosa do té kapličky. Zemřela pak r. 1644. Tělo její je podnes neporušené. Když r. 1678. čety Tökölyho Strečno vypálily a hrad vyrabovaly, tak že více z rumu nepovstal, nedaly prý pokoje ani mrtvole Žofiine. Násilně vedraly se do zámecké kapličky, vyrvaly mrtvolu z rakve, a když na ní kromě prstenu na prstě žádného jiného skvostu nenalezly, uťaly prst s prstenem a tělo hodily do vřelého vápna, aby prý jeho neporušitelnosť zkoušely. Ale tělo zůstalo tak jak bylo, pouze červenobílá barva trochu zhnědla. Když pak Leopold I. r. 1698. Strečno dal zničit na vždy, byla mrtvola Žofiina přenesena odtud do farního kostela v Tepličce, kamž prý často po ledě a sněhu za živa bosa přes zamrzlý Váh chodila a tam v loretánské kapličce od r. 1729. je mrtvola její vystavena. Nad rakví visí její podobizna, aby s ní mohl každý mrtvou Žofie porovnati. Ačkoliv prý je na světě dosti ještě bohatých příbuzných, je mrtvola, oděna již jen v cáry, neboť se o ni nikdo nestará. Lid žilinský cti Žofii podnes jako matku vdov a sirotků. — Manžel její zemřel r. 1667. — Toť pověsti zdejší.

Ale Strečno obmyslila ještě poesie národní Vílami. Kdož nezná písně:

Víly jsou jen v Trenčínsku pod tím jménem známy; ostatním Slovákům jsou Vílami častěji Biele (bílé paní). Slováci v Trenčíně a v Nitře znají Víly, rozumějí však jimi duchy před svadbou zemřelých nevěst. Víly tancují na křižovatkách hlavně o nových měsících, a přiblíží-li se jim hoch, utancují ho do smrti.

Darmo namáhali jsme se, abychom někde nějakou hezkou spatřili. Skryli se patrně před deštěm, neboť „ženky začaly právě snášet v geletkách (dřevěných nádobách) Paromovi vodu“. „Slunko začalo rozpouštět vlasy: budě daždiť, budě padať…“ Běda bylo nám na konec této povážské partie! Na odkrytém voze pod širou oblohou promokli jsme na kůži. Teprve ve Vrutkách sušili jsme pláště a sebe.

Ze Žiliny do Vrutek trvala nám cesta 4 hodiny. V Turč. Sv. Martině nás již ani nečekali. Byvše totiž zpraveni, že přijedeme, vyjeli nám po železnici někteří s přítelem Hurbanem-Vajanským do Vrutek naproti, odkudž se však bez nás vrátili. Ale vidět pod vrcholy hor stahovati se mračna, užiti trochu těch také romantických plískanic, není zrovna zbytečno. Ovšem, když pak trvaly v Martině několik dní a pokazily z polovice program „Živeně“ — bručeli jsme také na ně.