ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z potulek po Slovensku

Píše Rudolf Pokorný.

Díl I.

V Praze

Tisk: Dr. J. B. Pichl a spol. — Nákladem spisovatelovým.

Začátkem měsíce srpna roku 1879. navštívil jsem po boku pěvce tatranského Adolfa Heyduka poprvé Slovensko, do něhož jsem již dávno před tím zalétal duchem. Útrapy bratří Slováků a jejich boje znal jsem již několik let před tím z listův „otce Slováků“, dra. Jozefa M. L. Hurbana, když se marně pokoušel vzkříšením „Nitry“ oživiti bývalou literární jednotu československou. Krom toho pěstovali jsme stále přátelské styky se Slováky, v Praze na vys. školách studujícími, kteří nosili k nám své tužby a své — překrásné národní písně. Kdož by pak netoužil poznati Slovenska, opojiv se krásami Sládkovičova „Dětvana“, Bottovy „Smrti Jánošíkovy“, Chalupkovy ohnivě básně „Mor ho!“ a — „Cymbálu a huslí“ našeho Heyduka!? Avšak nejen poesie, nýbrž i mistrné kresby ze Slovenska, oděné buď v šumnou řízu povídky, pohádky, buď v jednoduchou halenu cestopisu, jakéž nám zlaté péro naší nesmrtelné Boženy Němcové zanechalo, pudily nás tam pod velebné Tatry, pod něž pověst staví kolébku Slovanstva.

A tak jsme r. 1879. poznali „zahrádku Slovenska“, Turec, v němž hledali mnozí docela místo ztraceného ráje (viz Spisy Jana Kollára, II. 227), navštívili jsme Liptov, bohatý na salaše, hory, jezera, odtud putovali jsme ke Králově Hole a Ďumbíru a dále do Gemerského Tisovce, načež jsme se vraceli k „nejkrásnějšímu městu Slovenska“, k Báňské Bystřici, zkad malebným Harmaňcem dospěli jsme nazpět do Turce.

Druhou delší cestu vykonali jsme r. 1880. Tehdy řídili jsme se z počátku, abych tak řekl, směrem výpravy našeho Prokopa Velikého, který r. 1428. táhl na Slovensko okolo Skalice Uherské a Senice horami, okolo Horních a Dolních Ořešan, Modré, Pezinku, Sv. Jiří až k Požuni (Prešpurku), načež se obrátil k Trnavě, tomuto „malému slovenskému Římu“, navštívil Kostolany, Čachtice, Nové Město nad Váhem a Beckov. Rozvrh cestopisu této partie (Malými Karpatami) pochází tudíž od samého našeho Prokopa. — Od Malých Karpat putovali jsme dále k Trenčínu a odtud trenčínským Povážím po břehu Váhu navštívili jsme opět Turec, z kterého podnikli jsme delší cestu po slovenských báňských městech až k Šťávnici, blíže níž vystoupili jsme na báječný vrch, na „slovenské peklo“ Sytno.

Již z tohoto nejstručnějšího nárysu patrno, že naskytlo se nám hojnost látky nejen pro cestopis, ale i pro vzpomínky historické, pro etnografii atd.

Nemám však úmyslu látku tuto vědecky spracovati. Účelem tohoto spisu je zábavným způsobem seznámiti naše obecenstvo se Slovenskem i so Slovačí, a proto dávám mu formu jen cestopisu, vkládaje různé zajímavé episody, jako o bouřích v r. 1848. a 1849., o jednotlivých slovenských spisovatelích, o typech zvlášť zajímavých atd.

Nemnoho pomůcek měl jsem při vypracování této práce po ruce; literatura slovenská jest sice dosti bohata, ale z velké části rozptýlena po časopisech, našinci nepřístupných, než aby nebylo třeba hledati pomůcek jinde, ač i těch je po skrovnu. Něco málo v literaturách ruské, polské, české a německé. V této nejméně.

Nestojím ani o uznání; jsem zvyklým již nedbati hlasů, každou práci spisovatele, který pěstování kamarádství nerozumí, již napřed odsuzujících, anebo aspoň umlčujících a pracovati jen podle svého vědomí a svědomí. Budu šťasten a odměněn dosti, přijde-li brzy někdo jiný s dokonalejším spisem o Slovensku a prospěje-li mu něčím i tato nepatrná práce.

R. P.