ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Tisovec. Bohuš Nezabudov. Lojka Tisovský. Štěpán Marko Daxner. Hradová. Rimavská dolina. Pověsti o Hradové. Na Suchém dole.)

Tisovec je městečkem čistě slovenským. Má 3482 obyvatelů. Leží na říčce Rimavce pod strmými vrchy Hradové skály, v utěšené dolině Rimavské. Výstavným zrovna není, za to tím více útulným, pohostinným. Není tu maďarských úřadů (sborový soud je v Rimavské Sobotě) a větších tedy budov; domky tisovské seskupeny jsou v dosti ladném nepořádku, tvoříce několik ulic, více méně nepravidelných, a náměstí. Tisovec má kostel katolický i evangelický; tento byl v třicátých letech obnoven, a je zajímavým zevně svou nachýlenou věží, památným však svým husitským původem; neboť Tisovec jako celý Malý Hont, býval kdysi husitským, a z husitského svého kostela uchoval si ještě podnes starý stříbrný kalich. —

Navštívili jsme tu i malou čítárnu a knihovničku slovenskou, kdež nalezli jsme některé staré české časopisy (i „Krok“ a j.) a knihy. Knihovna ta založena byla r. 1842. A. H. Škultétym a Štěpánem Daxnerem. Prvým jejím knihovníkem byl Škultéty. Prvými dárci knihovny byli: Sušil, Daxner, Jar. Pospíšil, Krčméry, Francisci a j.

S obhlídkou Tisovce byli jsme brzy hotovi. Zbývá nám jen podotknouti, že v Tisovci působil evangelický superintendent Jozeffy, i v Čechách dobře známý, upřímný syn Slovenska, bohužel, zapomenutý již jako celá řada jiných starších dělníků na národa roli dědičné, ať už probouzeli slovenský lid nářečím jemu vlastním, anebo před tím ještě češtinou. Tito mají zásluhu ovšem ne menší.

V Tisovci narodil se 3. února r. 1818. talentovaný básník slovenský Timotej Ignác Nosák, známý pod pseudonymem Bohuš Nezabudov. Básník tento napsal mnoho pěkných básní v duchu národním. Z delších uveřejnil toliko „Kamzíka“, pověsť, kterou čerpal z dob panování krále Matěje. Nosák překládal i z ruštiny, angličtiny atd., vůbec náležel do řady velmi vzdělaných spisovatelů a předních pěvců slovenských.

Studoval pak v Levoči, v Prešpurku, kdež se stal i spolupracovníkem Štúrových „Novin“ a „Orla“, později však kaplanem u M. Hodže v Lipt. Sv. Mikuláši. Nosák byl r. 1848. druhým tajemníkem slovenské Národní rady. Po utišení bouří let těchto, oddal se Nosák, jako mnoho jiných spisovatelů slovenských, důležitému povolání úřadnickému; tak stal se písařem v Ratkové, později notářem ve Velké Revúci, pak aktuarem v Rožňavě a konečně i služným na Muráni. R. 1867., po vyrovnání uherském, musil i on popustiti úřad svůj síle nové, „vlastenecké“, t. j. maďarsko-vlastenecké, nenárodní. I oddal se cele literatuře, zemřel pak 5. dubna r. 1877. (Viz Vlčkovu Literaturu na Slovensku, str. 152.) —

Mladším jeho rodákem tisovským byl Gustav Lojka-Tisovský, který narodil se tu 4. prosince r. 1843. a osvědčil dosti slušný básnický talent, který bohužel zmařen byl ve svém vývinu předčasnou smrtí.

Lojka študoval za ředitelství Kalinčákova v Těšíně, pak v Prešově, konečně na universitě vídeňské. Byl povolán pak na samostatné, záhy ubité slovenské gymnasium do Velké Revúce, kdež spolu s Branislavem Zochem byl nejlepší silou ústavu. Básně své, prvotiny, sebral ve tři svazečky. Lojka sbíral a otiskl i „Národnie hry v Tisovci“ („Sokol“, 1868), jakož i některé národní obyčeje v Tisovci pod názvem: „Lucia a štědrý večer“ atd. Zemřel již 8. června 1871, nemaje ještě věku 28 let. Lojka byl vřelým přítelem Čechů. R. 1868 napsal pěkný proslov k besedě, pořádané ve Velké Revúci na oslavu založení našeho Národního divadla. I ve svých přednáškách vřele vzpomínal Čechů. Jinde pěje:

Pokládali jsme za svou povinnosť složiti českou poklonu vdově po záhy zesnulém našem příteli, paní Zuzině Lojkové, která si též nejednou zazpívala. (Viz almanach „Živenu“, 1872, str. 22.)

Nejvíce poutali nás ovšem v Tisovci dva brati Daxnerové, otcové naších společníků z Tater, Ďuro (Jiří) a Štěpán Marko; onen nedávno odebral se již na věčnosť. Byl to přímý, poctivý, dobrosrdečný gazda, ale také pevný Slovák, který syny své Slovensku dobře vychovati uměl. (Nejstarší dr. Samo Daxner zřídil v Tisovci Sokol, či na Slovensku hasičskou jednotu, je inspektorem evangelické církve tisovské a vůbec rázným Slovákem.)

Můj hostitel, Štěpan Marko Daxner pojistil si neohroženým vystupováním na Slovensku vděčnosť národa. Učinil na nás opravdu nezapomenutelný dojem. Daxner, rodák tisovský, je muž teď více než šedesátiletý, ale prostředni postava jeho každé hnutí, zvláště však bystrý, pronikavý pohled, oko, blýskající junáckým ještě zápalem, prozrazují silného ducha. Řeč Daxnerova zní zvučně, mužně, a celá postava je jako vytesána — bouřnými lety 1848 — 49.

Marko Daxner studoval práva a složil soudcovsku i advokátskou zkoušku. V bouřných letech revoluce maďarské živě súčastnil se křísení národního ducha slovenského a odporem svým zamezil vřadění slovenských gard ve vojsko maďarské, načež on i Francisci a Bakuliny pronásledováni. Maďaři zřizovali totiž z lidu slovenského prapory národní gardy. V Gemeru dosazeni za velitele jakožto nejzpůsobilejší Štěpán Daxner, Francisci-Rimavský i Bakuliny. Maďaři slíbili tehdy těmto „třem sokolům“ (viz „Z potulek“ díl I. str. 231), přijdou-li se zodpovídati ze svého činu, že s nimi přátelsky naloží. Avšak zatím lapeni byli všichni tři od gemerských násilníkův a odvedeni do žaláře v Plešivci. Michal Bakuliny byl tehdy ev. učitelem na Kokavě, a Francisci-Rimavský pocházel z Hnúště; všichni tři byli tudíž občany malohontskými. Rozumí se, že byli odsouzeni k smrti na šibenici. Bratr Daxnerův Ďurko chystal se již střelou předejíti při posledním průvodu katovi, který měl bratra mu odpraviti, a diváci sbíhali se již, když přišel rozkaz vlády maďarské, aby se jim život ponechal, avšak aby všichni pod přísnou stráží dovedeni byli do Pešti. Večer před popravou došla totiž zvěsť o bitvě u Schwechatu. Košutovský důvěrník zrušil ortel smrti, a naši tři sokolové odsouzeni jen na dvě léta do žaláře. Z vězení pešťského dostalo se jim konečně nenadálého vysvobození, když maďarská vláda přinucena byla k útěku před kn. Windischgrätzem. Po svém propuštění odebrali se všichni za slovenskými dobrovolníky k Leopoldovu. Když pak ve slovenské legii vzmáhala se nespokojenosť se surovým velitelstvem, vyslán byl Daxner do Vídně, aby vyjednal legii jiného velitele. Ve Vídni byl Daxner Haynauem vyznamenán, a žádosti slovenské legie vyhověno. Za nového velení svob. pána Jindřicha Levartovského byl Daxner setníkem a praporním velitelem. Srdnatosť Daxner osvědčil zvláště při obléhání Komárna, a ducha organisačního v Liptově, kdež za dvě neděle sorganisoval sám celý prapor (800 mužů) dobrovolníků, je vycvičil a potom zásekami javorinskými do Brezna dovedl, aby je k ostatním legiím připojil. — Když byla revoluce potlačena, přišli mnozí k odsouzeným „třem sokolům“, předstírajíce své zásluhy o zmaření popravy jejich, a prosíce o jejich záštitu před vojenskými soudy rakouskými. —

Po slavnostním rozpuštění dobrovolnictva stal se Daxner podžupanem stolice gemersko-malohontské. V župě této vzniklo hlavně přičiněním jeho prvé slov. gymnasium, velkorevúcké, o jehož osudu zmínil jsem se v I. dílu „Z potulek“ na str. 263.^[21] Rozumí se, že když opanovali Maďaři „globus“ uherský, i Daxner musil z cesty. Udělali ho zatím přísedícím stoličného soudu v Debrecině, kdež mu bylo prožiti smutné doby Létašovské inkvisice, již teprve rázné zakročení vyšších kruhů zvrátilo. Jméno Daxnerovo stalo sa postrachem Maďarů. Kdekoliv v soukromém listě nalezli jméno toto, sebrali majitele listu ihned a soudili ho z vlastizrády. Známa je „inkvisice gemerská“, která stihla i dra. Zocha a Bakulinyho, přátele Daxnerovy, jakož i mnoho jiných Slováků. Týrání toto však nevedlo Maďary k cíli. —

Daxner zkusil se i v krásné literatuře, a pracoval zejména úsilovně pro nebohou Matici Slovenskou, jejímž byl výborem. Z jeho péra pochazí památné „memorandum“, kterým slovenský národ, dne 6. a 7. června r. 1861 v Turč. Sv. Martině shromážděný, svoje žádosti sněmu uherskému přednesl.

Memorandum tímto žádáno — na pokyn koryfeů maďarských — zejména, aby „osobnosť národa slovenského a vlastenskosť řeči slovenské zákonem positivným a inaugurálnými diplomy uznána, a uznáním tím oproti zlomyslným útokům nepřátel svornosti národův zabezpečena byla.“ Uznání „osobnosti slovenské národní“ žádáno dále na tom prostoře, „který ona jako souvislá nepřetržená massa skutečně zaujímá, pod jménem horno-uherského slovenského Okolí, se zaokrouhlením stolic podle národností.“ Dalším požadavkem „memoranda“ tohoto byla rovnoprávnosť národní a jazyková, „aby v Okolí národ slovenský zosobňujícím, jedině a výlučně řeč slovenská byla žlabem tím, kterým tok života veřejného, občanského, církevního a školského prouditi se má.“

Konečně na konec žádána i solidarita národův uherských; neboť „zájmy národa slovenského, týkající se občanské svobody, jsou totožny se zájmy všech uherských, nyní zákony utlačených národů, jmenovitě Rusínů, Rumunů, Srbův a Chorvátů.“ Národ slovenský žádá tedy v prostoře tom, který obývá, pro sebe tutéž svobodu, kterou Maďaři juž mají (rozuměj: před vyrovnáním), a za to „i jeden za všecky a všichni za jednoho dobře státi a bojovati chce.“

Osud tohoto slovenského „memoranda“ je znám. Bylo předloženo v červenci téhož roku uher. sněmu. Maďaroni však ihned počali proti němu sháněti podpisy lidu, totiž nátlakem úředním od obecních starostů, kteří podpisovali, nevědouce co. Ale i protesty tyto nebyly by snad memorandu uškodily, kdyby sněm r. 1861. nebyl býval náhle rozpuštěn, prý pro jakousi nemilou chybu v adresse k panovníkovi. A tím bylo i memorandum, o němž stalo se již s maďarskými koryfeji předběžné dorozumění, navždy pochováno. Nadešlo Maďarstvu konečně i vyrovnání a — slovenský jazyk vytlačen z úřadů, středních škol atd. celého slovenského „Okolí“, které bývalo druhdy i za uherských králů „údělným knížetsvím“, a za Matuše Trenčanského, ba ještě za Jiskry z Brandýsa a i jindy mocné náběhy k starému zřízení a pořádku činilo. —

Z „memoranda“ svého jeví se nám Daxner býti jedním z politických vůdců národa slovenského, a to z vůdců nejráznějších, od nichž Slovensko za poměrů opravdu konstitučních mnoho by očekávati mohlo. Ale jako jiní odsouzen i výtečný Daxner uherským vyrovnáním k nečinnosti na veřejné uherské roli politické. Daxner, tento bývalý důvěrník slovenského národa na sněmě kroměřížském, musil ustoupiti v zátiší, vzdáti se úřadu svého, a od té doby žije v Tisovci v kruhu rodinném. Choť jeho, rozená Maďarka, je oddanou přítelkyní Slováků. S ní vychovává a vychoval Marko národu svému čtyry dítky, z nichž nejstarší, Ivan, konal s námi pouť z Turč. Sv. Martina, a nejmladší, Olga, čiperné koťátko, oslazovala nám pobyt v Tisovci, tak dosti příjemný, štěbetem zpěvanky:

S úsměvem volává Marko pronásledované slovenské junači: „Nebojte se, děti, na mne padne prvý šíp zloby těch maďarských trpaslíků!“

Blaze bylo nám v domě tohoto slovenského junáka, junáka do staroby, po níž ani nejmenší známky v oku jeho dosud není.

Daxner stojí dosud v čele národního ruchu slovenského. V Tisovci, jako všady, podnikati musejí národovci slovenští boj o každou píď své půdy, svého práva. V Tisovci je na př. městská rada převahou smýšlení slovenského. Zákon sice postaral se o to, aby Slováci ani tu většiny neměli, vynaleznuv virilní hlasy zámožných jednotlivců, v domnění, že tito věci maďarské oddáni zůstanou. (A jsou tím spíše, neboť majetníky panství jsou skoro všady již většinou židé!) V Tisovci je však jinak; zde většina zámožných jest slovenská. Co tu činiti? Zákon praví, že virilní hlas může míti jen osoba fysická a dospělá. To však županu nevadí; na území Tisovce vládnou rozsáhlými pozemky společnosti cizinců, i obdaří tyto virilními hlasy! To stalo se r. 1880. Slováci protestovali — marně! Jdou až k ministerstvu, toto však odstoupí stížnost opět župnímu úřadu, minou zatím dva roky a stížnost jde opět k ministerstvu. Toto r. 1884. konečně vyřídí ji, že je „bezpředmětná“, neboť co se roku 1880. — 1883. stalo nelze více odstáti! Vrací se župě, neboť seznam virilistů měl již býti opraven. Župní úřad potom vyřídí stížnosť takto: Ministerstvo praví, že je stížnosť za předešlá léta bezpředmětna; za rok letošní stížnosť nepodána, vrací se tedy — —

A tak po pět let neučiněno zákonu zadost.

Jiný příklad z uherské obecné domácnosti.

Zákon od 1. listopadu 1884. nařizuje, že v městech, kdež jest 100 živnostníků, založiti se má průmyslový sbor (živnostenská jednota), který má i disciplinární moc nad spoluúdy a zakládá i udržuje školy pro svou mládež. V městě, kdež není více než 50 živnostníků, může býti sbor takový založen, ale nemusí. V Tisovci žije více než sto živnostníků. Založení jednoty stalo se tedy nutností. Úřad požádán o provedení toho, avšak marně. Zadány tedy stanovy (v zákoně již obsažené). Politické úřady vyřítí se nyní na živnostníky, kdo jim dal dovolení k shromáždění. I zavedeno vyšetřování, které v té chvíli není ještě skončeno.

Opět jiný obrázek.

K žádosti židů tisovských založila tu vláda, přes to, že v Tisovci 30 židovských dětí není, školu židovskou, státní. Udržovala ji po 4 léta; náhle však prohlásila ji za obecní. Tisovec protestoval. Podotknul, až bude chtít založiti takou školu obecnou, že ji pak bude také sám spravovati. Státem však založená a spravovaná škola je jen státní! Nad pravdou touto lámou si prý páni dodnes hlavy. —

A jako založení živnostenské jednoty, zakázáno v Tisovci také zřízení hasičského sboru a pěveckého spolku! Shromaždění nepovoleno. Hasičský sbor však nedbal zákazu, ustavil se a hned po té zachránil erární před zničením. Pak teprve musil povolen býti, avšak jest dosud trnem v oku podžupana Szontaga, snad bývalého žida, který každou chvíli ho vyšetřuje.

V takovýchto poměrech žije náš Daxner.

Doufejme však, že se dočká ještě dnů lepších. —

Dlouho naslouchali jsme s ústrnutím vypravování tisovských Slováků. Byl to pro nás den tělesného odpočinku a duševního rozrušení. —

Na druhý den pak smluvili jsme si výlet na Hradovou.

Přivstavše si tedy časně z rána, ozbrojili jsme se více pro zábavu než z potřeby valaškami a puškami. Bylo nás asi deset. Stoupali jsme „chodníkem Janošíkovým“ do prudkého vrchu plné dvě hodiny, potom jsme odpočali si pod skalou a zapálivše oheň, sušili při něm spocený šat. Ve skále té byla nepříliš prostranná diera, do niž naší šuhajci vystřelovali své pušky, tropíce tak hromový rachot. Po krátkém odpočinku lezli jsme dále ku předu a nyní už po samém hřebeně Hradové skály, který se táhne slušný kus cesty a je místy sotva na 1 1/2 metru široký. Ostatní vrchy, lesem porostlé doliny a rokle mezi nimi zůstávaly hluboko pod námi. Neměli jsme cestu zrovna příjemnou. Musili jsme opírati se nejvíce na ruce, a nohy posýlati napřed. Valašky házeli jsme při tom před sebe. Po nějaké chvíli dostali jsme se touto nebezpečnou cestou k druhé dieře. Avšak když stanuli jsme konečně u cíle, nebyli jsme ještě u něho; neboť z Hradové skály, na níž jsou dosud patrné stopy po někdejším hradě, zvedá se jako silný obr příkře do výše asi na 20 sáhů skalisko, na něž vylézti možno jen po zbytku žebříku, který tu přistaven. Na skalisku tomto, naproti bráně hradu, stála zvláštní věž, k niž vedly schody do skály vytesané.

Cesta do hradu samého byla velmi úzká, sotva na 2 stopy široká. Brána hradu stála na západní straně, kde je hřeben vrchu nejužší. Vystavena byla z tesaných skal. Základy bývalých hradeb a sklep rozeznati ještě lze. — R. 1803. stály ještě zdě asi na sáh vysoky.

Počátek Hradové náleží do doby pohanské. V čas příchodu Maďarův a tatarského pustošení byla nejspíše útulkem okolního obyvatelstva. V 14. století dostala se do moci Tomáše Vojvody, který ji upevnil a obnovil. Později zaujali ji Husité, a po zapuzení těchto byla nejspíše rozbořena, neboť v tureckých válkách více se nepřipomíná. Obraz Tomáše Vojvody visel ještě roku 1828. v tisovském kostele. Kroužkovitý pancíř (do 10. stol. obvyklý) a budzogan na Hradové nalezený, chovány jsou na radnici tisovské. Na Hradové nalezeny byly — kromě popelnice — i celé kostry z lidí neobyčejné velikosti. Vypráví se totiž, že na Hradové žili obři. A pověsť dodává, že Tisovec klesl tehdy, když už na Hradové obři vymizeli. Lid vypráví též o slečně obřini. Když tato byla ještě nerozumným dítětem, seběhla si z hradu do pole a nalezla tam orajícího sedláka. Nevědouc, co to je, roztáhla zástěrku a sebrala do ní sedláka, pluh i voly, aby se nálezem svým doma pochlubila. Rodiče však poručili jí, aby hračku tu zanesla zpátky, odkud ji vzala, pravíce, že sedlák oře na chlebík, a kdyby neoral, že by chleba nebylo. —

Od skaliska, na němž stála bašta Hradové, otvírala se nám vyhlídka na lesnaté vrchy okolní, mezi nimiž dole leží Tisovec. Malá dolinka, jako dlaň, ale roztomilá. Kus to rimavské doliny, o níž pěje Jan Botto:

Dolinu tuto nazývá pěvec svou spící Vilou.

Na Hradové vyprávěli nám bratři Slováci pověsti o ní. Náležejí k celku. Zapálili jsme si vatru a sílili se při tom oštěpkem, chlebem a vínem, pokud nám zásoba stačila.

Hradová má mnohé pověsti, které poskytly slovenským spisovatelům látku k básním. Tak Lud. Kubáni napsal báseň „Traja Sokoli“. V ukázce z této (v „Sokole“, 1868, str. 382) líčí boj Jana Korvína s Vandou Uděrského pod Hraradovou. Korvín zasnouben je se sestrou Vandinou — Brúnou, a tato, zradivši husitský hrad, přispěje mu v rozhodné chvíli sama ku pomoci, začež ji Vanda prokleje. —

Jinou pověst zpracoval Dano Zaboj Lauček, jehož jsme osobně poznali. Byl tehdy knězem v blízké Pile. Lauček je mladším talentovaným spisovatelem slovenským a — pronásledovaným, ba nyní již vypuzeným knězem! Otec i děd jeho byli literárně činnými. Synovi, Daňovi, děkuji i některé zprávy o Gemeru, zde užité.

Daňo, upřímný slovenský muž, volen jednohlasně církví na Pile za ev. faráře. Župan však s maďarony, nemohouce volbu zrušiti, oklamali vládu nepravým udáním, že v Pile je vzbouření lidu. Přišly dvě setniny vojska. Konečně podařilo se však národovcům vládu přesvědčiti o piklech maďaronských, i odsouzeni tito k náhradě všech výloh povoláním vojska na Pilu spůsobených. Přes to musil Lauček úřad svůj složiti. Odešel letos, zastaviv se v Praze, do Lužice…

Pověsti o Hradové užil k pětiaktové smutnohře „Úklad a matka“, kterou vydala Matice Slovenská a odměnou povzbuditi hleděla slibný tento talent, jenž i z prosté pověsti lidu, k spracování dramatickému málo příhodné, dovedl učiniti, co z ní učiniti lze bylo. Pověsť tato zní:

Za časů pohanských vládla hradem na skále nad Tisovcem Horomila, jež velice milovala svého jedináčka — syna Bojana. Bojan zamilován byl do vnučky vedomce Svatoňe, Lubomíry. Hradník Lubor, jenž žil na hradě z přízně Horomiliny, usiloval dostati ruku této a s ní hrad. Proto napřed namluvil manželi jejímu, že jest mu choť nevěrna. Rejko chtěl otráviti ženu i syna Bojana. Úkladný Lubor překazil mu na konec tento plán, vlákal Rejka do Černé věže, „přilepené“ jen ku hradu nad strašnou propastí, tam jej uvěznil a tedy, jak se podobalo, Horomilu a jejího syna zachránil. Světu ovšem pak namluvili, že Rejko náhle zemřel. Horomila trpěla žalářování manželovo, vždyť chtěl nejen jí, ale i jejímu dítěti spůsobiti smrť… Zatím zamilovaný Bojan stal se zádumčivým, a Lubor věděl zádumčivosť synovu vysvětliti matce tím, že pojímá k ní nenávisť, neboť prý věštec Svatoň jistě mu odhalil tajemství Černé věže. Tak podařilo se Luborovi, že přiměl paní k tomu, aby napekla otravných koláčů a poslala je do chýže Svatoňovy s pozváním, aby přišel s dcerou na hrad ku sňatku jejímu s Bojanem. Tomuto namlouval zatím však Lubor, že matka protiví se sňatku jeho s chudobnou Lubomírou, ale když Bojan vyzvěděl, že tomu tak není, poslal ho Lubor sám ku Svatoňovi, aby ho přivedl s dcerou na hrad, a svěřil mu i to, že paní Horomila poslala již Svatoňovi koláče s pozváním. Myslil ovšem Lubor, že i Bojan se otráví. Ale než Bojan doletěl k Svatoňovi, byla chýžka tohoto prázdna. Kmet cítil, že nelze pomýšleti na sňatek Lubomíry s Bojanem, a dozvěděv se i, že Horomila hledá pro tohoto nevěstu z rodu slavného a bohatého, opustil svou chýži. Bojan těkal po krajině hledaje uprchlíky. Zatím dověděla se paní Horomila od bývalé pěstounky Bojanovy o lásce synově a o pravé příčině jeho tesknoty. Hned kázala strojiti slavnosť a poslala posly pro Svatoňe a Lubomíru. V náhlé radosti nad tím, že syn nezná tajemství Černé věže, která se zatím sesula a v propasti svou oběť pohřbila (o čemž ani Horomila ani Lubor dosud nevěděli), zapomněla zcela na otrávené koláče. V tom přišel Lubor a drsně upozornil na čin její, žádaje ji nyní o ruku. Horomila si bezmála zoufala. Pěstounka Bojanova, jež k Luborovi hledívala vždy s nedůvěrou, vyšla zatím se zbrojnoši hledati mrtvoly: Svatoňovu, jeho dcery a Bojanovu, neboť dověděla se, jaké koláče poslány vědomci. Nalezla však posléze všecky na živu a vedla je k veselí na hrad. Příchod dala oznámiti poslem.

Ale na hradě přemítala zatím Horomila o pomstě, kterou vykonati chtěla na úkladném Luborovi za syna. Lubor žádal její ruku, odmítla jeho žádosť, aby jí však bídník před návratem zbrojnošů neunikl, užila lsti radíc mu, by sobě našel jinou ženu a žil na hradě, který mu po smrti Horomilině připadne. Lubor byl zatím spokojen. Než — v tom doběhl na hrad posel se zvěstí, že Bojan se Svatoňem a dcerou jsou živi. Aby posel nemohl zprávu tuto donésti matce, proklál ho Lubor mečem a pospíchal sám k ní do světnice její, která byla v sousedství Černé věže. Oznámil jí, že opustí hrad, neboť prý bez Horomily v něm žíti nemůže. Aby se pomstila za syna, slíbila mu Horomila dáti ihned ruku, a Lubor, doufaje dříve býti pánem hradu, než Bojan se vrátí, šel pro obětní víno. Horomila připravila zatím starou číši před sochy bohův a nakapala do ní jedu. Již konala modlitbu, napila se z číše a podala čiší též Luborovi. A v tom vrazila do světnice pěstounka Bojanova se zbrojnoši a vyrvala číši Luborovi z ruky, aby zrušila sňatek. Tento marně kázal zbrojnošům, aby ji odvedli. Horomila v okamžení tom volala, že mu sice ruku dala, ale vlády na hradě že mu nedá do smrti své a svého chotě, při čemž ukázala na dvéře, vedoucí z komnaty do chodby k Černé věži. Lubor cítě, že je ztracen, probodl Horomilu mečem a vrhá se dveřmi do tajemné věže. Umírající Horomila dověděla se ještě, že syn její žije, a svěřila všem, proč se zasnoubila s Luborem, aby jej i sebe otrávila. A již jsou tu Bojan a Svatoň s dcerou. Matka umírajíc žehná jejich sňatek. Zbrojnoši hrnou se zatím za Luborem do Černé věže, ale když otevrou dvéře, kterými prchl, odskočí všichni, neboť věže tu více není; trosky její leží v hluboké rokli a na nich pohřben i Lubor.

Toť jedna z pověstí, ovšem Laučkem spracovaná, o Hradové. Jiný variant této pověsti končí tím, že mladík otrávil se v chyži vědomcově chlebem, jejž matka jeho nenáviděnému karateli svému poslala, a že potom sama z lítosti vrhla se z hradu do propasti.

Ale vypravují se ještě o Hradové jiné pověsti. Tak prý sídlel na hradě tom Husita Uděrský, jenž mel spanilou dceru Vandu. Hrad oblehli nepřátelé, a nemohouce ho dobyti, chtěli obyvatele jeho vyhladověti. Byl by se jim plán ten již podařil. Než — Vanda vymyslila zvláštní lesť. Kázala sebrati po hradě poslední zbytky mouky a dala napéci z nich chleby. Veliké pecny tyto metány pak z hradu na obléhatele. Lesť zoufalá se podařila — nepřátelé odtáhli. Dle jiné pověsti byl hrad dobyt a Vanda, již pronásledoval láskou nepřátelský vůdce, prchla šťastně odtud. Ale zamilovaný Němec, lakotný tvor, stihal ji. Vanda, kdykoli ji stihatel doháněl, hodila na zem hrsť dukátů. Němec sebral zlato a jel za Vandou opět dále. Ale dívka unikla šťastně na blízký husitský hrad Muráň.

Vypravuje se i, že „moudrá slečna“, než tiše unikla z hradu, dala koně obrácenými podkovami okovati. Tím obelstila nepřátele. Tito vidouce stopy koňských podkov ku hradu, myslili, že obleženým přibyly posily a s nimi nové zásoby potravy, i odtáhli od Hradové. —

Pověst o „Janošíkově pokladě“ na Hradové již jsem vypravoval. Dosud prý přesouší se (t. j. hoří) za nového měsíce, dle Kollára jednou do roka před Na nebe vstoupením. —

Vyslechnuvše pověsti o Hradové, sebrali jsme se opět na další cestu. Slézali jsme hustým lesem tisovým (odkud prý jméno Tisovce) a po krátké cestě vybředli jsme z lesní houštiny a zaměřili k salaši našeho hostitele. Bača občerstvil nás žinčicí a valášek—gajdoš nám zadudal. Před salašem ležela kůže ze zabitého beránka. Padlť nebožák nám právě za oběť a očekává nás s hospodářem na Suchém dole. Tedy ještě ku předu na Suchý dol! Gajdoš vyprovodil nás kus cesty a „pěkně sa poděkoval“ za zpropitné. Za nedlouho byli jsme na Suchém dolu, v tiché krajince, která náleží našemu hostiteli. Zde, v jeho polích, lukách a pastvinách stojí asi tré domků. Jeden má okénka sotva tak veliká jako lidská hlava. Minuli jsme domky a pospíchali rovně k ohni, který vařil našeho beránka hned u senníku, prostranného to dřevěného stavení, umístěného hned proti obydlí horárovu. Horár byl dnes kuchařem a vítal nás radostně na Suchém dole spolu s naším statečným hospodářem, jenž nezapomněl s sebou přivésti lahodný mok uherské révy. Guláš beránčí chutnal nám nad míru - bylyť již asi tři hodiny odpoledne. Po obědě zazpívali jsme si několik slovenských písní a bavili se, jak jsme věděli, až do večera. Horár, Andrej Brečka, vyprávěl nám o svých polovačkách na diviaky (kance) a zlobil se na jednoho, který mu plenil oves již po několik dní. Kance pokládá lid za horší medvědů. Proto třeba dobře měřiti.

„Tri sto bohov prabohov!“ zaříkal se náš horár „něch ma čert vezme, jesli toho živáňa (lupiče) do rána nědostaněm!“ Abychom prý my Češi věděli, jak umí střílet.

Horár zajímal nás opravdu. Četl mnoho, četl i naše české knihy, a uměl nejen řečnit, ale i dobře střílet, o čemž nám podal do rána důkaz, střeliv diviaka opravdu. Vzorný Slovák! Tak by měl býti každý. Když jsme se loučili večer ze Suchého dolu, vložil nám ten slovenský dobrák na srdce, abychom vroucně pozdravovali doma od bratrů Slovákův a zůstali jim věrnými. Jednoduchý neškolený člověk, a uměl nás — rozechvěti…

Dva večery strávili jsme v domě zvěčnělého již Ďura Daxnera a p. Gyurkyho, kdež jsme sešli se i s Dan. Laučkem.

A návštěva naše byla u konce. Naši přátelé tisovští dostali prý však, že nás všude „nepoukazovali“ a tak brzy nechali odejíti. Ale cesty naše nebyly ještě skončeny. Prolétli jsme ještě Gemerem, jejž seznati z mnohých příčin je zajímavo.

(Župa gemerská. Města. Baradla a ledová jeskyně Dobšinská. Ztratěná. Přehled dějin Gemeru. Husité v Gemeru. Cyrilo-Methodějská církev v Gemeru. Malý Hont. Dobšinský. Kellner Hostinský. Samuel Ormis. Reussové. Ludevít Kubáni. Pavel Josef Šafařík. Samuel Tomášik. Kroje gemerské. Různořečí.)

Utěšená, prazvláštní gemersko-malohontská župa rozkláda se před námi. Tento „uherský Krym“, honosící se na severu vlastním Švýcarskem a na jihu dýšící opravdu jihem, oplývající požehnaným ovocem, melouny, révou a tabákem, bohatým na nejúrodnější pole, kdežto severní Švýcary v báních, hluboko pod zemí svého chleba dobývati musejí; tento „Krym“, měnící podobu za každou dolinou, náleží k nezajímavějším župám uherským.

Celá tato stolice, zaujímající pouze 4275,40 ? km, na nichž usazeno dle sčítání z r. 1880. jen 169.064 obyvatelů,^[22] je pravým kaleidoskopem klimatických poměrů, přírodních zvláštnůstek, národnostních odstínů atd. Zde vypínají svá pyšná čela obři Nízkých Tater s Královou Holou v předu, v lůně hojnost zlata, stříbra, mědi, železa, rtutě, kamenného uhlí, ba i pramenů železitých; tu největší evropská jeskyně Baradla a sestra její, ledová jeskyně Dobšinská. Dále jsou v Gemeru jeskyně: Büdöstó blízko Hosúsova, na vrchu Káčer či Kašter za Tisovcem, na vrchu Čertově, na vrších Hajnáši a Sajbě mezi Muráněm a Tisovcem, nad osadou Huttou muráňskou, dle pověsti jeskyně s rubíny. Zajímava je v Gemeru i ledová dolina nad Muráněm mezi vysokými skalami, nazývána „Pravá“, kdež za horoucího léta bývá tak studeno, že na povrchu země roste jen horský mech a některé zakrnělé křoviny, alpské rostliny a květiny, pod mechem však celé léto leží hrubá kůra ledová. V Gemeru je pravá Sibíř, i kus dolních Uher. Zde, na jihu, nedosahují vrcholky hor ani výšky na severu rozložených dědin! Žně na jihu počínají až o tři neděle dříve, než na severu; tam poskytujíce bohatou, zde chuďoučkou sklizeň.

V Gemeru kvetlo a kvete, jak právě připomenuto, i bánictví, k čemuž ukazují zasypané báně na dolině rožňavské, štitnické, muráňské, ratkovské a rimavské. Vedle zlata a stříbra dolovalo se a doluje posud na železo ve vrchu Železníku, kterýžto průmysl byl vždy v rukou Slováků! Němci dostali se ze Spiše z prvu do Dobšiné; odtud pak se rozlezli i po Gemeru a osadili v Jelšavě, v Revúci, Plešivci, Štitníku a v okolí, ba některé maličké obce založili. V Horním Gemeru jsou četné maše (hutě) i lejárny. —

Stolice tato hraničí na severu s Liptovem, na severovýchodě se Spišem, na východě s abaujskou, na jihovýchodě s boršodskou, na jihu (nepatrně i) s heveškou, na jihozápadě a na západě s novohradskou a na severozápadě se zvolenskou stolicí.

Župní město Rimavská Sobota má 4000 obyvatelův. Jo tu evangelické gymnasium a bohatý obchod plátnem a kožemi. Jméno nynější nese stolice tato po městečku Gemeru, které leží nad Slanou a honosí se zříceninami svého zámku. Gemer má též evangelické gymnasium. Obyvatelstvo, počtem 2000, zabývá se polařstvím a chovem dobytka.

Z jiných měst a městeček gemerských připomenouti sluší Rožňavu, v níž v nádherném zámku sídlí biskup. Zde udržel se dosud klášter Františkánů. Krásné toto město má gymnasium a seminář. Jsou tu vydatné báně na železo, měď a antimon. Obyvatelé, Slováci a Maďaři počtem 6000, živí se krom toho rozsáhlým obchodem medařským a voskařským. — Bohaté báně má i německá Dobšiná. Dále náležejí k větším městům a městečkům gemerským — kromě vzpomenutého již Tisovce — i Velká Revúca, památna ubitým svým slovenským gymnasiem, Jelšava, Muráň, Kokava, Ratková, Plešivec, Torňa, Putník, Rimaszécs (Sjáč) a j. —

Největší řekou Gemeru je Slaná.

Slaná (Šajov) vzniká ze zřídel na Tresníku, vine se na jihovýchod, mimo Čeremošnou pod Rožňavou spojuje se s ní u Plešovců Štitník, syn Radzima, Stoličné a Revúcké holy. Pod Muráňským Javorem a výše Muráňské Těsné skály steká se Muráň a pak s Revúcou spojený na jih do Slané se žene.

Dále vlévají se do Slané Turčok zpod Brádla a Železníka a Turec, s ním v jedno spojený. Pak spojuje se i Rimava, vzniklá z více zřídel v Tisovských holách pod Jabovou, pak Klenovec a Rimavica. Vodami těmito posilněna bere se Slaná od Pútníka na jih, spájí se u Miškovce s Bodavou, pošlou a kraje torňanského, ba až od Zlaté Idky konečně slévá se s Hornátem, a řekou po Váhu a Hroně na Slovensku největší, která jméno své utrácí v Tise. (Dionýs Štúr) —

Zmínil jsem se již o jeskyních: Baradlech a Dobšinské oněch na jihovýchodě Gemeru, této na severu jeho ležící.

Jeskyně Baradla nazývána bývá též Agtelkem, po dědině, v jejíž sousedství se nalezá. Do jeskyně této vchází se na patě vrchu, který má jméno po ní.

V nejnovější době vynikla — snad ještě nad Baradla — jeskyně Dobšinská, hosty ze Smokovců pilně navštěvovaná a několik hodin od města ležíci. Průvodce dostati lze v hostinci u jeskyně, kterou teprve r. 1870. poprve prozkoumal baňský inženýr Eugen Ruffinyi. Záhy po té byla ledová jeskyně Dobšinská vzata v ochranu města Dobšiné a vchod do ní upraven. Jeskyně tato má celkem 9.000 ? m plochy, z níž více než 7.000 m je pokryto ledem a jen zbytek je pouhou skalou. Dobří počtáři vypočetli, že všecek led známých částí jeskyně vydal by asi 125.000 kostkových metrů a vážil by přes milion starých centů. Nebudu se pouštěti zde do podrobného ličení krás jeskyně Dobšinské. Musil bych opakovati po jiných. (Viz popis této jeskyně hlavně v „Osvětě“, XI., str. 79 atd. od Joz. Wünsche.) —

V Gemeru budí dále obdiv cestovatelův a pozornosť přírodozpytcův v kraji dobšinském, asi uprostřed mezi Tisovcem a Levočí pod Vernartem památné zřídlo Ztratěná, nazvané tak proto, že se časem tratí, téci přestává. (Též dědina pod zřídlem tímto jmenuje se Ztratěná.) Voda pramene tohoto ztrácí se docela asi v 1 1/2 hodině a řečisko vyschne, jako by tu ani nikdy proudy netekly. Na jaře a za mokrých let opětuje se výjev tento každou druhou nebo třetí hodinu, za suchých let za 4 — 12 hodin; v největších suchách však i jen jednou týdně. Tak aspoň tvrdí Ervin Helm. Dr. Erasm. Schwab a jiní shledali prý některé odchylky co do doby ztrácení se vody této atd. Úkazy tu se však zjevující nejsou dosud vysvětleny.

Hned nad vřídlem tímto vypíná se Havranná skála (771’), vrch plný děr a jeskyň. Možno tedy, že se v něm nachází i taká jeskyně, která nejméně 1000 okovů vody do sebe přijme, a tyto Ztratěná pak rázem vylévá. Pod kotlinkou Ztratěné, asi 260 sáhů níže, vyvírá pravidelně z kamení voda, tekoucí potokem do hlavní doliny. Zřídlo toto dolejší uváděno bývá ve spojení se zřídlem Ztratěné. Ostatně si „znalci“ vysvětlujíce tento zjev dosud všichni odporují. (Více viz v článku D. Štúra: „Ztratěná“, Letopis. Mat. Slovenské, ročn. III. a IV. sv. II., str. 9 a násl.) —

Zajímavé jeskyně gemerské a zřídlo toto snadno lze nyní cestovateli navštíviti. Od Tater, ze Spiše, užiti možno pohodlné cesty do Dobšiné, odkudž dráha, vede k jihu, spojujíc Dobšinou s Rožňavou a sloučivši se s drahou od Tisovce, na Rim. Sobotu se beroucí, ve Feledu, vede dále na východ přes hranici do stolice boršodské k Miškovci. —

Avšak nejen přírodními krásami, i svou minulosti, hlavně pro nás Čechy, zajímavým je Gemer.

Náš Samuel Tomášik napsal do „Letopisu Matice Slovenské“ (IX., sv. I. str. 31. a sv. II. str. 16.) velice obsažný a důkladný článek: „Pamätnosti Gemersko-Malohontské“, z něhož tuto vděčně nejnutnější nástin podávám. Krom toho přispěl mi velice i Dan. Lauček.

Jméno župy, Gemer, není dosud rozluštěno. Bartholomaeides Ochtinský, jenž napsal o župě této monografii, myslí, že Gemer je slovo kvadské nebo jazygské, tedy neznámého smyslu. Hrádek u městečka Gemeru jmenován byl i Gumur (u Anonyma Bely). Jméno Hontu odvozuje Bartholomaeides od rytíře Hunta, který prý byl nějakým menším vůdcem u vojště krále Štěpána I. a v bitvě u Ostřihoma, v níž Konc a Poznaň veleli, se proslavil a za odměnu Velký a Malý Hont dostal.

Praobyvateli těchto žup — jako celého Slovenska a střední Evropy — byli Slované. Na půdě slovenské sotva kdy usadili se národové jiní; půda jeho není způsobna pro kočovné národy. Byli-li tu však přec, nebyli zajisté praobyvateli, ale pouhými válečnými sbory, které konečně s ujařmeným lidem domácím po nekolika pokoleních splynuly v jedno.

Slované nejen kraj orbě přizpůsobili, nýbrž i začátky nynějšímu politickému zřízení dali, zem obydlenou na župy rozdělivše. Maďaři pak zřízení toto přijali i s původním pojmenováním žup, hor, řek atd., které svědči o tom, že Slované byli tu praobyvateli; neboť kdyby byli přišli po národech jiných, byli by stará pojmenování po těchto zajisté dědili. Mnohá města, hory atd., dnes již jména maďarská nebo německá nesoucí, mají dosud v lidu svá stará dobrá jména slovanská. Před příchodem Maďarů byta tu již „Tatra“, „Matra“, „Fatra“, jména to — jak myslí Chalúpka — pocházející z oné dávné doby, kdy slovanský jazyk nelišil se ještě valně od sanskritu. (Tata! znamená v sanskritě: otče!) Znamenaly by tedy asi: Tatra — otcovskou horu (Tat [a ho] ra), Matra — mateřskou horu (Mat [i ho] ra), Fatra — bratrskou horu. Staré tyto názvy uchovaly se jen u Slovanů; teprve v novější době osvojila si je také maďarčina.

Specielně v Gemeru svědčí jména měst, hor, řek též o praobyvatelství slovanském v těchto krajích. (Volovec, Viepor, Sinec, Ostrá, Trstie, Plešivec, Kohút, Hron, Rimava, Štitník, Jelšava, Tisovec, ba i Rožňov. Němci sice pokřestili ho: Rosen-aue; ale okolí města nijak název tento neodůvodňuje. Na místě tom však za časů pohanských bývaly dobytčí trhy po čas bohoslužeb, které se dály na blízkém Volovci, též Požiarovem, maď. Požáló zvaném).

Za doby předkřesťanské čili staropohanské byly v Gemeru a Malohontě tyto hrady a hrádky, jichž stopy jsou dosud patrný, a z nichž některé byly za doby Husitů znova opevněny:

Hrádek nad Ochtinou, Hradová nad Tisovcem, později na pevný hrad proměněná, Hradovisko Jelšavské, Hradiště Plešivské, Hradiště nad Sásou blízko Ratkové, Hradiště Blch čili Balog, Horka-Hrad, Brádňanské Hradiště, Budikovanské Hradiště, Šum (Somhegy) a Szarosvár při maďarské osadě Deresk (Drškovce).

Památné háje v Gemeru jsou:

Pokorodský háj nad osadou slovenskou Pokorodzou (Tót Pokorogy), kdež musilo bývat žároviště pro celé daleké okolí, neboť se tam nalezají popelnice v množství neobyčejném; Špaňopolský háj nad osadou stejného jména (Ispánmezö), také Župánpole, za starodávna snad sídlo županovo, župní hrad; Perješský háj u maď. osady Perješ, Slováky Drašice jmenované, nedaleko Drienčan;

Šivetický háj za osadou Šivetice, částečně již zoraný, nad nímž zvedá se vrch Múrik, se znaky pradávných múrů, zdí a naproti tomuto skalnatý vrch Stráňa, též se zbytky zdí; Šajo-Gemerský háj u býv. prastarého hradu Gremerského; Revúcký háj nad Revúckou Skalkou, již zoraný a j. v. při všech starých osadách. Ve všech těchto hájích nalezeno hojně popelnic, starých zbraní, skvostů atd.

Památno je, že pohanský obyčej, pochovávati mrtvá těla do hájů, trval na gemerském horním Pohroní do 17. století, a těžko jen bylo lze jej vykořeniti — tresty a pokutami.

Popelnice našly se však nejen v hájích, ale i v Tisovci pod Hradovou r. 1800. nalezli lidé, hledající poklady, velikou popelnici a o více jiných mluví „Posvěcení chrámu Tisovského r. 1833“. Popelnic byla hojnost i na jiných místech nalezena, rovněž barbarských a římských peněz, keltů a pik bronzových, hrotů, šípů, mečů, srpů, náramků bronzových, bronzový meč (nyní v pešťském museu), bronzových svítilniček atd. Tyto jsou dvojího druhu; jedny mají podobu nálevky, druhé džbánečku. Zabodávaly se — jak z podoby jejich patrno — do země při náboženských obřadech na místech bohům posvěcených, anebo snad k poctě zemřelým. Svítilnic těchto nalezlo se nejvíce na vrchu Kohútě, ale i na tisovských a okolních horách.

Z prahistorických dob pocházejí též nálezy drobných stříbrných plíšků, asi 1 ? cm velikých, vbitými nákresy opatřených. Množství nalezeno tu i římských „kondromtů“, z dob od Tiberia do Konstantina. Svědčí snad o tom, ze lid slovanský kupčil s národy Římu poddanými. — Také rozličné pohanské zvyky, pořekadla, zaklínání a p. uchovaly se dosud v Gemeru. —

Slováci měli sídla až po Matru a Tisu, byly tedy jimi obydleny nejen celý Gemer, ale i torňanská, abaujská, boršodská a hevešská župa. Ne najednou, ale jen — zvláště po tatarském plenění — od času k času vytiskovali je Maďaři částečně do Novohradu, a částečně do abanjské, boršodské a zemenské čili zemplínské župy. Dokazuje se to tím, že dosud ještě nejen v dolním, nyní už maďarském Gemeru, ale i v Turni, v abaujské, v boršodské a v hevešské stolici přemnohé vrchy, hrady, řeky, potoky, města, osady atd. nosí posud jména slovenská, jako Miškovec, Dubičany, Topolčany, Višňovo atd.

Gustav Reuss napočetl v Gemeru jen 25 osad a pustin, které nosí název maďarsky, a 136 osad se slovenským názvem, ale Maďary obydlených, k tomu ještě cizího (?) původu 30 osad a neznámého původu více než 50 osad.

Jak se to stalo, že z těch původně slovenských osad Maďaři vytiskli praobyvatele a sami se v nich usadili?

Dějepisci, ba ani povědomí lidu nevědí povědíti ničeho o bojích mezi Maďary a Slováky v těchto stranách po vpádě Maďarů. Maďaři nechávali svobodného svobodným, ba osvojovali si i názvy staroslovanské, hradiště jmenovali dále „haragyišťa“ atd. Ale přes to až do pokřesťanění žili z loupeže, a když nemohli více chodit do cizích zemí, do Německa a Italie na lup, loupili doma nejbližší sousedy a přátele. Z dějepisu známo je, že ještě za Ondřeje I. a Bely I. († 1063) Maďaři shromáždivše se úsilně žádali všecky kostely rozbořit, všecky kněze pobit a starou víru a loupeže obnovit, takže dali jmenovaní králové shromážděné Maďary vojskem přepadnouti a ukrutně povražditi. Je tedy přirozeno, že se Slováci od takových sousedů utahovali dál a dále; někteří ovšem zůstali na svém a udrželi se mezi Maďary dosud, na př. ve Chvalově, ve Višnovu, v Skarešovu, v Mikolčanech, v Kunové, v Teplíci, v Podhradi a j.

Když sv. Štěpán rozdělil zemi na župy, staly se nejdůležitější hrady župními a přecházely v majetek obecný, totiž maďarský. Nástupci sv. Štěpána volali do Uher Němce a Vlachy. Cizí panstvo se však Uhrům brzy zprotivilo, i počali Ondřej II. († 1235) a Bela IV. tvořiti panstvo domácí, zemanstvo a mocné „dynasty“ k podpore trůnu. Tak už za Ondřeje II. byl Borsu takým dynastou a gemerského hradu Balog čili Baljog; za času Belly IV. měl Bebék 7 zámků v Gemeru, a tak i jiní. —

Z doby této zajímavo je povšimnuti si i počátků křesťanství v Gemeru, kteréž — s obřady slovanskými — mezi gemerskými Slováky již v čas příchodu Maďarů bylo asi mocně zakořeněno. Známo je, že po smrti Methodějově vypuklo hrozné pronásledování jeho pomocníků a předních kněží obřadu slovanského, jako Gorazda, Klimenta, Vavřince, Nauma, Angelára a j., takže tito návodem kněží německých byli trýzněni, bičováni a ze země vyháněni. Králové uherští z domu Arpádova, počnouc sv. Štěpánem, pokřestěni a vychováni byli dle obřadu latinského, a církev tuto nejen mezi Maďary, ale i mezi dávno křesťanskými Slováky na újmu obřadu slovanského úsilovně šířili.

V tom činili se i biskupové ostřihomský a kaločský, jakož i zemské sněmy a zvláště vyznamenal se sv. Vladislav od r. 1081. do r. 1095., takže podivno je, kterak se mohly zbytky obřadu staroslovanského zachovati i do pozdějších časů; neboť když přišli Husité a zaujali celý Gemer, uvádějíce všady kalich a bohoslužbu dle svého obřadu, když protestantismus vniknul i do Gemera, a zakládaly se tu první evangelické církve podle augšburského vyznání, podávají kanonické visitace a senioralní protokoly, v archivu Štitnickém zachované, neomylné důkazy, že horní Gemer z větší části byl církve starověrské čili ruské. Na Muráni a Štitníku byl sv. Mikuláš patronem církve, a jemu v tomto okolí téměř všecky kostely byly posvěceny, jmenovitě velkopolomský, vlachovský a bystrenský. Církevní nářadí, kalichy, pečetě atd. jeví svůj starověrský původ. Obec Ochtina má dosud pečeť s obrazem sv. Mikuláše, a týž obraz je na ukradeném kalichu kostela revúckého, na kalichu církve ochtinské, tisovské atd. Také stěny kostelů pomalovány byly v horním Gemeru obrazy svatých starověrských, jakož dosud vidno v kostele chyžňanském, z kterého se vápno olupuje a z pod něho pravoslavní svatí na světlo vystupují. Ba i sloh nejstarších chrámů (jako jsou štitnický, revúcký, katolický, chyžňanský, šivetický, dlúholúcký a j.) je důkazem jich staroslovanského původu, takže r. 1841. ruský Srezňanský tudy cestuje a chyžňanský kostel zoče zvolal hned: „Toto jest stavba ruská!“

K tomu ovšem dodává sám Tomášik, že velká čásť horníno Gemeru obydlena je pomíšenými Ruso-Slováky. — Pohronské církve Šumiac, Pohořela, Telgard a j. odmítaly v 17. století rozhodně kněze evangelické, a neprospělo ani potupné pochovávání mrtvých jejich bez obřadů církevních; neboť r. 1667. svého evangelického kněze hladem dostali z obce šumiacké. R. 1684. poslaného jim kněze senioralním konventem v Jelšavě odmítli a svého pravověrného kněze si povolali. A od té doby v horním Gemeru tři starověrské církve, šumiacká, telgartská a vernárská dosud trvají jakožto poslední pozůstatky Cyrilo-Methodějské církve.

Z pozoruhodné této vzpomínky našeho Tomášika (jenž je sám dosavad evangelickým farářem v Chyžném v Gemeru) je patrno, že nejen latinismus, ale i protestantismus uherských pánů církev staroslovanskou, jakožto politicky nebezpečnou, pronásledoval a vyhlazoval. Z toho ovšem nenásleduje, že by tak byli před tím činili také Husité, kteří usazujíce se i v Gemeru, kláštery rušili. Ovšem ale Slováci gemeršti dobrovolně navštěvovali jejich bohoslužby, jejich náboženské knihy čísti se učili a pro reformaci takto uzrávali. —

Ale dříve ještě, než se dostaneme k době Husitů v Gemeru, třeba projíti dobou tatarského pustošení této župy, kterou Tataři po nešťastné bitvě nad Šajavou strašně pořídili! Utíkajícího krále Bélu doprovodili prý bratří Bebékovci, velmoži gemerští, horami turňanskými a horním Gemerem na Královou Holu, odkudž pak prý s hrstkou pozůstalých velmožů prchal dále, do Turce na hrad Zniov.

Tataři ničili v horním Gemeru všecko, co jim v cesta přišlo, tak že lid do hor utíkal a v jeskyních se ukrýval. Takým úkrytem bylo i nepřístupné údolí v pohoří Kohúta, nyní „Hladomra“ zvané. (Viz Tomášikovu pověsť „Hladomra“.) Odsud Tataři lákali ukrytý lid lstivým prý voláním, na př.: „Jano, Mišo! Zuza, Mara, Juda!“ atd. „Něbojtě sa, poďtě von, veď už ti psi, prekliatí psohlavci ušli het (pryč)!“ Lid ovšem lesť brzy poznal. Vyžádala si však dříve oběti. Vyvedené, dva a dva, Tataři svazovali, na krovy domů věšeli a tyto pod nimi zapalovali. —

Na „Pavlově polaně“, úbočí v hoře Trstie u Tisovce, pronásledovaný lid Tatary prý přemohl a se osvobodil.

Ještě teď gemerský lid s hrůzou vzpomíná na tatarské „Psohlavce“. Když pak Tataři odešli, počato i v Gemeru se stavěním pevných hradů a tvrzí; tak Dětřich Bebék vystavěl Krásnou Horku, Turňu, Szadvár, Štitník, Plešivec, Brzotín a Solyomkö nebo Gombaszég. Kromě něho postavili zámky i jiní páni, jmenovitě též Tomáš Vojvoda na Tisovci. I města počínala se opevňovat; tak Jelšava i Rimavská Sobota spojily se s jinými osadami okolními a příkopy a náspy se obehnaly. —

Husité vtrhli do Gemeru a Malo-Hontu r. 1440. a obsadili zámky Žirkovce a Hodějovo. Po těchto odňalo vojsko Jiskrovo zámky i Bebékovcům a Séčovcům; ostatní páni pak se s Jiskrou spolčili. Husité opevnili pak rozličné zámky znova, jako Magin hrad, Tisovskou Hradovou, Žirkovce, Hodějovo, Rimaséč, Pútnik a j., ale vystavěli i pověstný Muráňský zámek a více jiných po březích Šajavy, ba i v sousední župě boršodské. Ba i kostely obehnali příkopy a zděmi, někde i na 1 1/2 metru širokými, jako na př. v Rimavské Sobotě, na Rimabáni, v Čerenčanech, v Ratkové, v Chyžném, v Jelšavě, v Revúci, na Muráni atd. Nad branami kostelů husitských byly vymalovány anebo vytesány kalichy, které se drahné časy zachovaly. Odtud prý i známý distichon latinský:

Na Husity v Gemeru a Malém Hontě usazené upomínají dodnes nejen rodinná jména „Čech“, ale i mluva, oděv zvyky atd. v mnohých osadách.

Zde podotýkáme, že i náš slavný Tomášik pokládá se, jak o své návštěvě r. 1884. v Praze veřejně vyznal, za potomka českých Husitů. —

Po bitvách Husitů s králem Matějem, které v Gemeru po 28 let vedeny byly, uzavřel r. 1462. tento smír s Jiskrou, a zámky gemerské byly na rozkaz krále, pokud již dříve dobyty a zbořeny nebyly, spustošeny. Husité však v Gemeru se usadili. Zůstala tu po nich i hojnosť zbraní, kalichů atd. Na Tisovské Hradové našli na př. ohromnou palaš a železnou kroužkovou košili. —

Po bouřích těchto nebyl však Gemer na vždy ušetřen bouří nových, horších.

V 16. a 17. století dobývali a stavěli tu pevnosti opět Turci a pustošili Gemer napořád, vybírajíce velké daně pro turecká pašata, sídlící ve Filakově. Krvaví tito výběrčí známi jsou pod jménem „Martalúzov“. Ještě roku 1682. platili Gemerci daň Turkům do Jagru. —

K „říši turecké“ náležela tehdy i Rim. Sobota se svými Maďary. Pomezní pevnosť této říše stála tam, kde jest nyní hospodářský dvůr hrabat Kalnokych.

Zle vedlo se tehdy dolině rimavské. R. 1590. podrobovala posádka jmenované pevnosti celé údolí, pustošila ohněm i mečem. Postoupili Turci tehdy až k Tisovci, kde se údolí strmými horami uzavírá. Obyvatelstvo prchlo do hor. Kazatel městský Jiří Mazan upadl však Turkům do rukou a zahynul někde v otroctví. Tisovec byl úplně vypálen. Městská rada uvolila se po té platiti Turkům ochrannou daň. (Smlouva tato byla r. 1830. městskému museu v Pešti odevzdána.)

Některé gemerské obce byly tehdy úplně vyhlazeny (Tenetník), jiné z dvou třetin (Brezovo, Kraskovo), Báně klesly z města na vesnici, atd.

Nejvíce potrestáno bylo Turky německé město Dobšiná.

Město toto zavázalo se po příkladě Tisovce platit filakovskému valimu tribut za ochranu. Jednou byl tento tribut dobšinským „Ratsherrem“ defraudován. Vali poslal do Dobšiné „Steuermanungy“, ale marně; nebot Dobšinští považovali je za pouhou lesť k vylákání nového tributu. Mlčeli tedy, v domnění, že daň odvedena. Nadešla prvá neděle adventní. Město uložilo se k odpočinku. V tom přiběhli pastýři z hor se stády, v horách zimujícími strašnou zvěstí, že turecké vojsko zaplavuje již údolí. Neobsazeným ještě údolím spasila se útěkem asi třetina obyvatelstva dobšinského; ostatní padli Turkům do rukou.

Jeden dobšinský farář píše hned po této katastrofě (ve Frankfurtě nad Odrou) v brožúře, že Turci sbili všecky starce přes 55 let věku čítající a děti do 5 let mečem, ostatní lid odvlekli do otroctví a město vypálili. Na tvrzi Filakově dvě neděle trval prý potom trh na otroky dobšinské. — Potom dali Turci pokoj rimavskému údoli až do r. 1643.; nebyloť tu ovšem již žádné kořisti. —

Zatím nastaly zase boje Štěpána Bočkaye proti císaři Rudolfovi II., kterýž dal sice Čechům majestát, na Slovensku však skrze jezovity rušil evangelické kostely. Bočkay sám napadl vojsko císařské r. 1604. v Tisovci a přinutil je k útěku. Tisovec při tom znova lehl popelem.

Ale i domácí bouře Tököly-Rákócovské nedaly Gemeru pokoje; neboť zemanstvo gemerské rozhodně se v nich súčastnilo. Nejosudnější pro Gemer bylo spiknutí Vešelíňovské na Muráňském zámku r. 1616., neboť se ho všichni gemerští zemani — vyjma Andrášyho z Krásné Horky — súčástnili, pročež císařské vojsko v Gemeru ovšem zakročilo, zemany, kněze atd. věznilo a statky konfiskovalo.

Turci svými náběhy neškodili Gemeru více. R. 1643. přišli sice opět na plen, ale obyvatelstvo čekalo je již se zbraní v ruce, a snad i císařské vojsko z Muráně, při vsi Čerenčanech, a tam utkalo je v bitku. Vůdcem křesťanů byl Jánoky, dynasta z Hrachova, jehož hrádek byl na útraty zemské v nějakou pevnůstku přeměněn. Turci byli odraženi, přece však Jánokyho zajali, a teprve za 7800 tolarů z otroctví pustili.

Tento Jánoky udržoval na své tvrzi gymnasium pro okolní evangelíky, které teprve 18té protireformační století zrušilo. —

Podrobné zprávy o dobách těchto nalezne čtenář ve připomenutém článku Tomášikově. —

Těsně k historii Gemeru přiléhá i historie jeho hradův a zámků, jichž tu jen stručně vzpomeneme.

Gemerský hrad (Várhegy) stál už jako župní hrad před příchodem Maďarů. Arpád dal ho darem Borši, po vymření mužských potomků tohoto zdědil ho po přeslici rod Mariašovský, jemuž jej odňali Husité a opevnili, tak že ho Jan Huňad darmo obléhal. Konečně dobyl a zbořil ho Matěj Korvín. —

Nejmocnějším a nejslavnějším zámkem gemerským byl Muráňský zámek, vystavený nepochybně Husity. Zámek tento, vystavený na vysokých nedobytných skaliskách, neměl by žádný cestovatel, který do Gemeru zavitá, minouti. Náleží partie tato mezi nejkrásnější v Gemeru.

Historii Muráňského zámku — odkazuje k dílu Tomášikovu: „Denkwürdigkeiten des Murányer Schlosses“ — krátce nastíním. Král Matěj vypudil pomocí Levočanův ze zámku muráňského Husity a daroval zámek Zápolovi, jenž ho dobyl; tento pak přepustil ho Tornalljai-mu, po jehož smrti přisvojil si ho příbuzný Matěj Bašo, který tu (od r. 1529. — 1549.) páchal loupeže, načež dle uzavření zemského sněmu byl zámek muráňský hrabětem Salmem dobyt, a Matěj Bašo a jeho společníci před jeho branou postínáni. Okolo r. 1585. byl prefektem zámku Melchior Maško, po něm r. 1594. následoval baron Jul. Herberstein. Na to koupil zámek muráňský hrabě Roththal a vládnul jim do roku 1610. V tom čase stal se majetkem Tomáše Séchyho a syna jeho Jiřího, po jehož smrti pomocí jeho dcery Marie Séchy zaujal ho lstivým spůsobem Fraňo Vešelín, potomní palatín. Když však vzpoura jeho proti králi vyšla na jevo, a Vešelín náhlou smrtí(!) zemřel, vyslán byl s vojskem kníže Karel z Lothringu proti Muráni. Marie Séchy bránila se udatně po 2 roky; potom však se na ujištění, že na svobodě ponechána bude, poddala: než — byla do Vídně v okovech zavlečena a tam v žaláři žalostně skonala.

Na zámku vystřídalo se pak několik prefektů a kapitánů, až r. 1702. shořel a dostal se v moc Mik. Beresényiho, který v něm schoval i korunu a zemské klenoty.

Když byly bouře Rákócovské potlačeny, připadnul Muráň zase králi, a od komory koupil ho r. 1720. hrabě Štěpán Koháry. Avšak na zámku bývaly ještě potom královské posádky. Naposledy byli sem posýláni už jen invalidé; tito opustili ho konečně také, když znova vyhořel a řítit se počal. Po vymření Kohárovců vdala se jediná dědička Muráně za generála kníž. Ferd. ze Saso-Koburg-Gothy, a syn tohoto August je nynějším držitelem Muráně.

Z jiných hradů gemerských pověstné byly oba hrady jelšavské, totiž jeden nad městem Jelšavou a druhý asi půl hodiny cesty od Jelšavy mezi horami, dále dosud v celosti uchovaná husitská Krásná Horka u paty vrchu Volovce, pod holou Počanskou, zámek nižnoslánský, zvaný obecně Muránčok nad osadou Nižnou Slanou, zámek plešivský, Gombaszég nedaleko Plešivce, zámek berzetinský, štitnický, balogský, drienčanský, husitský Drienok, Siač (rimaséčský zámek), rožňavský zámek, na jehož zříceninách stojí teď katolický kostel rožňavský, Magin hrad, žirkovský, husitský Hodějov, u něhož stojí hora Roháč, k poctě Roháče z Dubé, Zikmundem odpraveného, hodějovskými Husity tak nazvaná, a tak i Maďary jmenovaná; hajnátský zámek, nedaleko Rim. Soboty, pútnicky zámek, Sobotka, rimabáňský kaštěl, Zámčisko, hrad Viselná, rákošský zámek, pod vrchem Železníkem blíž osady Rákoš, Pogonyvár a Kisvár, hrachovský zámek, opevněný kaštěl ožďanský, Grulavár, a konečně Tisovská Hradová, kterou jsme i my navštívili. (Historické zprávy o jmenovaných tu hradech hledej v připomenutém článku Tomášikově.) —

Mluvíme stále o stolici gemersko-malohontské. Čtenář zajisté čeká na vysvětlení této společnosti. Chceme je stručně podati a Malý Hont, tuto slovenskou čásč Gemeru, ohraničiti.

Malý Hont tvořil do r. 1802. čásť župy Velko-Honťanské, jako okres zvláštní. V roce tom byl zákonně přivtělen k župě gemerské. Hraničí od severu s dolinou hronskou, východně s muráňskou, jižně s balogskou a západně s opolanskou. Rozprostírá se tedy mezi okršleky Zvolena, Novohradu a Gemeru, s kterým spojuje se čarou od Tisovce přes Muráň, Bystré, Kraskovo po Rim. Sobotu. Prostor jeho záleží ze 4 dolin: tisovské, klenovské, kokavské a suchanské a z vrcholí kraskovského, mezi kterým střední Rimava je největší, t. zv. dolina rimavská. (Také řeka Rimava dělí se ve trojí: hlavní Rimava teče od Tisovce až do Pútniku, kdež padá do Slané. V Hontě Malém padá do ní při Hnúšti Rimavka klenovská a při R. Báni Rimavka kokavská.} —

Malý Hont, jakožto severní čásť stolice gemerské, je značně hornatý; obsahuje tři hlavní skupeniny horstva, a to: Vepor, Fabovou a Trstie, které tvoří trojúhel, t. j. nynější prostor malohontský. Skupenina Vepra (Vepře, 1337 m) začíná se na výšině lomské, kde scházejí se okrsleky novohradský, zvolenský a malohontský. Výšina tato tvoří rozvodí říčky Slatiny, Sihly, Opolu a Rimavice, a táhne se severně až po tisovský Diel, t, j. průhyb, jimž vede cesta do Brezna. Hlavní vrchy této vysočiny jsou: Drábská, Polanka, Homolka, Javorina, Čeremoš a Tri chotáre. Pak následuje střední Vepor, kde je rozvodí říček: Cisárky, Čiernej Vody a Rohošni; prvá jižněji přijímá jméno Rimavky. — Od středního Vepra rozkládají se vrchy: Kalištné, Ráztoky, Divá, Kyčera, Bánová, Oltárnô, Borová, Babina, Ostrá a Hradová; jižně pak pohoří Sinec. Západně k Homolce dále: Zimozel, Havrilovo, Krahulčovo, Bernákovo, Bohatô a nejjižněji Črtiaz, Jasenô, Zlatnô, Ždiarec a Priehom k Novohradu.

Skupenina Fabové Holy (1442 m) obsahuje ty vrchy, které severně táhnou se mezi Horní Bimavou a Hronem, a to — považuje-li se za spojivo Bánová nad Dielem — Kučelach s jeskyněmi Striebornou a Zvadlivou, a mezi tímto a Fabovou—Zbojská. —

Západně k vrchům muráňským táhne se Vysoký Vrch, Klak, Voniaca, Kozí-chrbát, Pálenica, Muráňský Javor, Ostrica, Stošky a Šanec, na němž vypíná se Muráňský zámek. — Ze Stošek proudí se Muráňka a Hronec. —

Skupenina Trstie (1115 m) spojena je prohybem Dielíku (cesta na Muráň) s muráňským Javorem (též Šajba zvaným), Čeremošem a Pálenicí, tvoříc jižní pohoří doliny Ratkovské až po Behynce, západně však hřbet, táhnoucí se Rimavou až po Rim. Sobotu. (P. Z. Hostinský: „Náčrtky miestopisné Malého Hontu“, v Letopise Matice Slovenské, VI., sv. II. str. 5 a násl.) —

Vrhneme-li na Gemer jednoduchý, ne učený pohled, objevují se nám na severu Gemeru jako strážné bašty vrchy Nízkých Tater s Královou Holou v čele: Orlová, Velká Vápenice, Čertovice; na západě pak Burník, Roven vrch, Fabova Hola, Lesník (1396 m). Ipelský vrch (1009 m), Drohovo; na severovýchodě hory Dobšinské, Šulová, pak Rožňavské s Volovčíkem (1271 m), Tresník (1341 m), Rovná (1443 m), Kohút (1221 m); na východě Dolni hory atd.

Blíže Tisovce vystupují: Vysoká, Skalka, Trstie (1115 m) a j.

Toť zběžný pohled po mrtvém Gemeru: vizme ještě Gemer živý, t. j. slovenskou jeho čásť.

Koncem minulého věku počala se vzdělanosť v krajích těchto pozvedati. Kněžstvo a panstvo okolí rimavského založilo literární spolek. Stalo se to působením Jiřího Feješe, jehož Kollár v „Slávy dceři“ (v Lethe) „slaninou“ častuje. Feješ psal latinsky, maďarsky, německy i slovensky. Spolek jeho zval se: „Solemnia, bibliotheces ev. senioratus kishonthensis“ a odbýval schůze v Skalníku, v sídle svého zakladatele. Práce latinské, československé, maďarské, někdy též německé, byly tu čteny a pak nákladem některého mecéna tištěny, začež pak mecén v latinských, do nebe volajících distichách oslavován býval. Členové spolku probrali důkladně a uveřejnili též archiv seniorátu. Zakladatel zemřel r. 1823.^[23] Spolek pak trval do r. 1832.

Nová doba zatloukla i tu na dvéře, a bylo jí otevřeno. V letech těch učinil se zasloužilým, ano, nezapomenutelným, „Krokavský ponocný“, známý Hrebenda, který se odvážil svými českými básničkami k některým duchovním, ano, i šlechticům, a příznivě přijat byv oddal se básnictví prostonárodnímu, náboženskému, jakož i stal se dobrovolným sběratelem knih z doby předbělohorské, ve kterémž snažení znamenitých úspěchů docílil. Matěj Hrebenda od r. 1830. úplně oslepl… Horlivosť jeho učinila z písničkáře, obdiv vzbudivšího, zvolna pohyblivého, potulného knihkupce. Hrebenda má tedy značný význam buditele na Slovensku; on to byl, jenž Kollárovy „Zpěvanky“ šířil, a to tak horlivě, že sám pěvec „Slávy dcery“ přál si ho seznati, což se i r. 1830. stalo, a dopisoval mu. Mnohé vzácné knihy zachoval jediné Hrebenda. Dr. K. Amerling vybídl jej kdysi, aby si pořídil nějaký „literarní vůz“. Hrebenda však myšlénku tuto provésti nemohl, nemaje dostatečných prostředků po ruce. Zemřel pak r. 1880. dne 16. března. Budiž mu navždy čestná vzpomínka! —

V letech 30tých a 40tých soustředila se činnosť národovců slovenských v církvi. Evangelíci gemerští majíce v čele dra. Pavla Jozeffyho, superintendenta církve potiské, bděli nad tím, aby moci církevní k účelům nepravým zneužíváno nebylo. Maďaroni činili kde jen mohli Jozeffymu všeliká příkoří, na konventech hluk tropíce a kmeta zastrašiti tak se pokoušejíce, než darmo: Jozeffy šel v čele deputace slovenské roku 1842. i k císaři, aby mu stížnosti národa odevzdal. Za to napaden byl tím zuřivěji o nejbližším distriktním konventě v Dobšiné. Uličnictví zuřivců těchto (nynější podžupan gemerský sedl si na př. na oltář!) Jozeffyho nezmátlo. Jozeffymu dostalo se zadostučinění tím, že sám arcikníže-palatín Jozef slíbil mu ochranu. A tak biskup tento chránil svou církev do posledního dechu. Zemřel v předvečer revoluce, v posledních dnech březnových r. 1848.

Po boku Jozeffyho již v letech 30tých počala pracovati čilá družina mužů mladších, dosud většinou žijících, a ne dosti oceněných. Jmenovati sluší zvláště pěvce písně „Hej Slované“, S. Tomášika.

Avšak záhy přikvačily horší časy. I v Gemeru stíháni národovci slovenští inkvisicemi, gymnasium ve Velké Revúci ubito, a síly, které při něm působily, jako Ormis († r.1875. co oběť utrpení. Viz „Orla“, IV., 284.), který se i v dramatické poesii zkusil (v Rožňavě vydal činohru „Mataj“; pak veselohru „Pravdu“), ředitel Aug. Horyslav Škultéty, jenž má i zásluhy literární (sbíral jmenovitě s Dobšinským nár. pohádky slovenské), Zoch a v. j. rozprášeny. —

Samuel Ormis narodil se 2. června r. 1824. ve Velké Revúci. Prvého vzdělání dostalo se mu tamže přičiněním učitele M. Hudáčik-a, pak na gymnasiu šťávnickém, kdež byl správcem vzdělávacího spolku, který se vyvinuly z přednášek české mluvnice, jež tu konal profesor Šuhajda. V Šťávnici strávil Ormis plných osm roků, potom šel do Prešpurku (1846), aby bohosloví poslouchal. Ruch, Štúrem způsobený, měl blahý vliv i na Ormisa. Přilnul k slovenčině a k vědám. Když Štúr a konečně i Kellner s Novákem odejíti musili z Prešpurku, vyšlo poslední číslo „Slovenských Novin“ redakcí Ormisa a Kozelnického. Ormis pak odebral se do Velké Revúce, kdež vstoupil do gardy! Po skončené revoluci stal se vychovatelem a konečně profesorem v Šťávnici. Zde vydal několik učebnic (stručný přírodopis a zeměpis), které dosud mnoho na své ceně neztratily. V ten čas spřátelil se s J. Palárikem, který kaplanoval na Windšachtě, za něhož redigoval i „Cyrilla a Methoda“, když Palárik uvězněn. V Šťávnici zakládal Ormis společnosť podsytenskou k vydávání slovenských knih. Společnosť tato vydala i Škultétyho „Rečňovanku“. Avšak nemilá příhoda přerušila náhle další působení Ormisovo na gymnasiu šťávnickém. Baníci žádali ministerstvo o častější (než měsíční) vyplácení mzdy. Žádosti jejich bylo i vyhověno a Ormis dověděv se o tom od jednoho baňského úředníka, sdělil to jistému časopisu. Zatím však baňská správa zakročila proti žádosti baníkův, a ministerstvo zvrátilo své rozhodnutí. Nastalo vzbouřeni. Ormis žádán, aby jmenoval onoho úředníka, jenž mu zradil úřední tajemství. Že tak neučinil, byl jat a (1852) dlouho vězněn. Z vězení psal do Hurbanových „Slovenských Pohladů“. Když pak byl propuštěn, nechtěl dále zůstati v Šťávnici, odešel tedy do svého rodiště. Zde vychovával vnuky horlivého starožitníka Samuela Reussa, otce sběratele slovenských pohádek dra. Gustava Reussa. V době té mel též veliký podíl, spolu s žijícím ještě Ludevítem Reussem, synem Sam. Reusse, při sestavení názvosloví „Květeny slovenské“, kterou napsal dr. Gustav Reuss. Ormisovi svěřena velmi cenného tohoto díla i korrektura. Ale v Revúci Ormis dlouho se nezdržel. Povolán byl na gymnasium rožňavské, kdež působil do r 1855. Roku toho zvolen byl farářem v Nižné Slané, kdež osm let strávil. R. 1863. povolán byl totiž za profesora na gymnasium velkorevúcké. Zde započala jeho hlavní doba života, bohužel jen jedenáct roků trvající. Co učitel stal se Ormis svým bývalým žákům nezapomenutelným. Jeho jméno náleží však i do knihy utrpení a do kulturní historie Slovenska. (Viz také čas. „Dom a škola“, I., seš. 8. a 9.) —

Avšak kromě profesorů velkorevúckého gymnasia získali si zásluh nemalých o probouzení gemerského lidu i rodáci gemerští: Marko Daxner, Francisci-Rimavský, Pavel Dobšinský, býv. redaktor „Sokola“, dosud ev. farář v Drienčanech v Gemeru, který sebráním národních pohádek, zvyků, obyčejů, pověr, her atd. prokázal Slovensku služeb nedosti oceněných, pak vzpomenutí právě bratří Reussové a otec jejich, zejména z této rodiny dr. Gustav Reuss, který se narodil ve Velké Revúci 4. ledna 1818. Stručná dáta jeho života jsou: Reuss studoval ve Vídni a tam povýšen i na doktora lékařství. Usadil se r. 1844. v Miškovci, kdež při svém povolání obíral se studiemi botanickými. Za časů revoluce a cholery ošetřoval obětavě raněné a nemocné. R. 1851. povolán za městského lékaře do Velké Revúce, kterýžto úřad zastával až do své smrti. Zemřel tamtéž 12. ledna r. 1861. Z prací jeho připomenouti sluší důkladné dílo „Květena Slovenska“ (ve Šťávnici, 1853). V rukopise zanechal místopis a dějepis Velké Revúce, jakož i celého okolí muráňského, pak i gemerské župy. Sepsal i prostonárodní astronomii a sbíral pilně látku k etymologickému slovníku slovanskému. —

Dále v Gemeru vzpomenouti sluší Petra Záboje Kellnera-Hostinského, jenž narodil se tu 6. ledna 1823 v dědině Velké Polomě, kdež otec jeho byl ev. farářem. Kladu zde také jeho dáta životopisná. Studoval v Rožňavě, v Prešpurku a kandidátskou zkoušku z bohosloví přestál v Tisovci u superintendenta Jozeffyho. Studia dokončil v Německu; avšak nemel chuti oddati se bohosloví. Vrátil se opět do Prešpurku, studoval tam dále právnickou akademii a pracoval v redakci Štúrových časopisů až do r. 1848. Z té doby pocházejí jeho první básně a články. Churav odešel pak domů. R. 1849., když na podzim slovenští dobrovolníci za vedení generala Levartovského opanovali Gemer, Kellner byl zvolen služným v okrese rožňavském. Po roce přeložen byl do V. Revúce, pak dostal se do Spiše a odtud do Zemplínu. R. 1867. musil i on úřad svůj složit, i odebral se do Rim. Soboty, kdež po dlouhém strádání podlehl tyfu 10. srpna 1873. — Kellner psal pilně v oboru dějepisném a filosofickém. Mnoho jeho prací netištěných leží dodnes v archivu býv. Matice Slovenské. Dobyl si i básnického jména, hlavně pověstí „Silvestrová noc“. Kellner napsal dosud nejlepší drama slovenské, tragedii: „Svätoslavičovci“. („Literatura na Slovensku“, 157.) —

Tu narodil se a žil i Ludevít Kubáni (nar. se 16. října 1830 v dědince Záhořanech v župě malohontské). Stůjtež zde rovněž stručná dáta životopisná tohoto velice nadaného pěvce slovenského.

Otec Kubániho, učitel, přesazen byl ze Záhořan do Driečan. Kubáni studoval pak v Popradu, v Miškovci, v Požuni, v Ožďanech, kdež založil slovenský čtenářský spolek, který trval do r. 1848. V Levoči ukončil svá studia. Pak vstoupil do praxe právnické, úřadoval na Zlatném, v Rim. Brezové, v Jelšavě, v Rim. Sobotě, pak stal se notářem okresním v Batce na dolině balogské, kdež účinkoval do r. 1860. Asi po dvou letech jmenován služným v R. Brezové, kterýž úřad stával do r. 1867., kdy zároveň se všemi ostatními národovci slovenskými zbaven byl úřadu. Žil pak v Rim. Báni své rodině a literatuře, ale v nedostatku. R. 1869. v listopadě šel jako světský děkan a komisař s vyslanou komisí k poradě ve příčině vesnických škol do Rim. Brezové. Po odbytých povinnostech zůstal na jmeninách svého tamního příbuzného, kde bratru Rudolfovi improvisovaně napovídal píseň k památce Sládkovičově (Otištěna v alm. „Táboře“, 1870, 298.) a později druhým k vůli súčastnil se hry v karty. Po půl noci strhla se hádka mezi ním a jakýmsi Ondřejem Antalíkem, jenž prohrál. Ostatní dva hráči vstali od stolu, ale A. hádal se dále a konečně vášní uchvácen vytasil kapesní nůž a bodl Kubániho mezi levá žebra tak prudce, že nůž na palec vryl se mu do srdce, a básník hlavou na stůl sklesnuv, v náručí bratrově skonal.

Na kopci rimabrezovském stojí starý husitský kostel. U něho ční mohyla Ludevíta Kubániho. (Jaroslav Vlček v „Literatuře na Slovensku“, str. 193. a násl.) —

Kubáni byl talent básnický veliký. Z jeho písní zvučí zádumčivosť, melancholie, ale i víra v lepší život. Kubáni napsal řadu básní lyrických i příležitostných, ale i větší báseň výpravnou a dramatickou, jakož i více prací prosou. V „Radzivillovně“ objevil znamenitý epický talent. Psal i dobré povídky, a nedokončený jeho román z doby husitské „Valgata“ svědčí, že Kubáni byl nejnadanějším historickým romanopiscem slovenským. —

Pěknou báseň „Nad mrtvolou Ludovíta Kubániho“ napsal do „Táboru“ (str. 304 a násl.) sám Ondřej Sládkovič. Pěje bolestně:

A končí:

V Gemeru, v dědince Vyšším Skalníku narodil se pěvec „Smrti Janošíkovy“, Jan Botto, jehož jsem rovně z Tisovce do Baňské Bystřice navštíviti pílil. — V Hrachově narodil se a pochován je Samko Vozár, jemuž zde též činím čestnou vzpomínku. Vozár zahynul v mladých letech, osvědčiv své slovenské nadšení mnohými básněmi, které čekají dosud na vydání — jako tak mnohé vzácné rukopisy předních spisovatelů slovenských, po kterýchžto rukopisech snad za nedlouho nebude ani památky! Z pozůstalosti Vozárovy otištěna báseň „Junák Hrachovský“ v almanachu „Táboře“ (I., 42 a násl.), v níž Vozár oslavuje junáka z husitských dějin svého rodiště. —

Ale jsou ještě dva slavní občané gemerští, kteří požívají, zvláště u nás v Čechách, neobmezené úcty a zasloužené slávy.

Prvým jest rodák kobeljarovský Pavel Jozef Šafařík.^[24] (Nar. se v Kobeljarově 13. května roku 1795. a zemřel v Praze 26. června r. 1861.) Otec Šafaříkův byl v Kobeljarově ev. farářem. Vzdělaný tento muž postaral se o výborné vychování svého syna. — Poněvadž život Šafaříkův jest znám u nás takořka každému dítěti, obmezuji se na dáta nejstručnější.

Prvého vzdělání Šafařík nabyl v Gemeru, na gymnasiích v Rožňavě a v Dobšiné, pak ve Spiši na lyceu kežmarském, kdež procitla jeho láska k studiím slovanským. V těch dobách stáli již ve službě svého národa Tablic, Palkovič a jiní. Spisy jejich rozšířeny byly po Slovensku a nemálo pomáhaly šířiti národní vědomí. — Roku 1815. šel Šafařík na universitu v Jeně. R. 1814. vyšla v Levoči jeho „Tatranská Múza“, z níž — po ohni — jen několik rozeslaných již výtisků se uchovalo. V Jeně přeložil Šafařík Aristofanovy „Oblaky“ a tam bezpochyby i Schillerovu „Marii Stuartku“ spracoval pro české divadlo. Navrátiv se do vlasti, byl do r. 1819. vychovatelem jednoho uherského šlechtice v Prešpurku. Prešpurk byl tehdy střediskem Slováků; okolo Palkoviče hromadili se mužové nového věku. Z Prešpurku odebral se Šafařík do Nového Sadu, kdež jmenonován byl profesorem i ředitelem gymnasia. Zde působil do roku 1833. Již roku 1818. vydal v Prešpurku s přáteli: Palackým, Benedictim, Jungmannem atd. básně svého mládí: „Počátkové českého básnictví“. Roku 1823. a 1827. vydal „Písně světské lidu slovenského v Uhřích“. V Novém Sadě napsal prvé svoje větší dílo: „Geschichte der slavischen Sprache und Literatur nach allen Mund-Arten“ (Budín, 1836) a „Ueber die Abkunft der Slaven“ (Budín, 1828), kterýmižto spisy již učinil sensaci. Z Nového Sadu vystěhoval se Šafařík za neblahých poměrů do Prahy, kdež napsal svá největší díla, která jméno jeho proslavila v celém vzdělaném světě.

R. 1842. byl Šafařík povolán za profesora slovanské literatury do Berlína, ale stav se roku téhož kustosem při c. k. knihovně v Praze, nepřijal nabízeného mu úřadu. R. 1848. jmenován byl při zmíněné knihovně bibliotékářem. Téhož bouřného roku zvolen o slovanskem sjezdě v Praze druhým předsedou. Od této doby nemíchal se více do politiky a oddal se úplně vědám. Jeho „Starožitnosti slovanské“, jeho „Národopis slovanský“ prospěly všemu Slovanstvu. Spolu s Kollárem stal se Šafařík zakladatelem vzájemnosti slovanské a právem náleží mu titul „patriarchy slovanského“.^[25] —

Druhým gemerským našincem jest chyžensky evangelický farář, skladatel písně „Hej Slované“, náš dobře, známý kmet Samo Tomášik, jehož národ český na pouhé upozornění, že žije ještě tento duch slovanský, roku 1884. tak skvěle v Praze pozdravil, když v první řadě národů slovanských světil památku padesátiletého vzniku písně jeho, která vyplňuje jeden z nejkrásnějších listů v knize národních dějin našeho života.

Bylo by zbytečno, abych se šířil o významu této písně, kterou zná tak každý rolník jako vzdělanec český, aneb o oslavě básníkově, jež vrcholí v tom, že vděčný národ český na první heslo v několika dnech snesl pěvci slušný čestný honorár. — Za to snad tím více zavděčím se čtenářstvu, když seznámím je s autobiografií pěvcovou, kterou dne 9. října r. 1884. v Chyžném napsal. Samuel Tomášik píše o sobě:

„Já, Samuel Tomášik, narodil jsem se v Jelšavské Teplici z otce Pavla, bývalého evang. kazatele tamže, z matky Kristiny Glos, r. 1813. dne 8. února.

Otec můj, rodem Černé Lehoty v stol. gemerské, odbyl bohoslovecká studia právě v ten čas, když vídeňská konsistoř vyzvala mladé bohoslovce Uherska, aby se hlásili, kdož by z nich v Čechách a na Moravě chtěli přijati v nově povstalých církvích augšburského a helvetského vyznání úřad kazatelský, neboť následkem tolerančního patentu císaře Jozefa II. utvořilo se tam více církví, potomků to Bratři Českých, kteréžto církve prosily, aby jim poslali duchovní správce, jichž doma dostati nemohly. Můj otec s více bohoslovci z Prešpurku vybral se do Vídně a tam podstoupil zkoušku, po níž hned poslán byl do Trnavky, nedaleko Čáslavi. Mladistvou tuto trnavskou církev uspořádal dle augšburského vyznání a spravoval ji tři roky, kdež se při vyučování náboženství od dítek i sám česky mluviti naučil, že však počal churavěti, tedy po třech letech rozloučil se s církví, vrátil se do své vlasti, a tu dostal faru nejprv na muráňské Dlouhé Lúce, potom v Rozložné, pak v Jelšavské Teplici a naposledy v Chyžném.

Otec můj byl veliký milovník české řeči a literatury, a v tom duchu vychovával nás čtyři své syny od malička. Nejprve chodil jsem do škol elementárních v Jel. Teplici a Chynžném, potom mne vypravil otec do městské školy Jelšavské. Z Jelšavy jsem se přesťahoval na gymnasium do Šajo-Gemeru. Z Gemeru mne otec po dvou letech vypravil do Rožňavy, kdež jsem pobyl za čtyři roky. Mými spolužáky byli tu Michal Hodža, Jonáš Záborský, Samo Chalúpka. Z Rožňavy přišel jsem na gymnasium kežmarské, kdež byli toho času výteční profesoři Michálik a Jan Benedicti, přítel Šafaříkův a j. Benedicti založil v Kežmarku společnosť slovenskou, a byl zprvu i jejim ředitelem, ale potom, že to bylo Němcům nemilé, přepustil ředitelství Kuzmánymu, který byl toho času v Kežmarku paedagogem; po jeho odchodě však byli jsme, tak řečeno, odkázáni sami sobě. Ostatně učili jsme se pilně českou grammatiku, přinášeli jsme práce prosaické i básnické plody na posouzení a deklamovali jsme.

V poslední rok mého studování v Kežmarku obdržel jsem Roth-Telekiovské stipendium, a s tím jsem s povolením otcovým o prázdninách učinil výlet do Krakova, tehdejší republiky, abych poznal pobratimský národ polský a jeho tamní velmi důležité a zajímavé pamětnosti. Vrátiv se domů, stal jsem se vychovatelem v Bánrévu. Po dvou letech, volal mne otec, který onemocněl, domů ku pomoci. I tak jsem na začátku roku 1833. jel domů, vykonával jsem pohřby i služby boží. V tom otec můj 29. dubna 1833. náhle zemřel. Já jsem se sice hned po pohřbu chtěl vzdáliti z Chyžného, ale církev mne nepustila, leč jednohlasně mne vyvolila za svého budoucího faráře. Ale neměl jsem ještě kanonických let. Superintendent Jozeffy, u něhož jsem byl před rokem zkoušku kandidátní složil, vzal mne zase s okolními faráři k přísné zkoušce, a když jsem i tu dobře obstál, dispensoval mne od chybujících mně let kanonických a vysvětil na úřad kazatelský, s tím doložením, že ještě jako kněz, opatřiv si administrátora, půjdu na universitu. Tak jsem byl r. 1833. dne 12. června do církve slavnostně uveden.

Rok na to, totiž r. 1834. dostal jsem za administrátora církve Sama Chalúpku, a tak jsem se spolu s Karlem Bradovkou, teď farářem v Kameňanech, vybral nejprv Vídně, kdež jsme si chtěli zaopatřiti průvodní listy do Německa, což však šlo velmi těžko.

Neboť pro výtržnosti, které se nedlouho před tím byly udály ve Wartburku, kdež němečtí burši z Jeny, Dobrosoli atd. četně shromáždění u přítomnosti několika profesorův a množství lidu ze všech stavů zapálili večer veliký oheň a za řečnění a zpívání svobodomyslných písniček hodili do ohně kaprálskou hůl, pruskou důstojnickou šněrovačku a ruskou knutu, a spálili to slavnostně: tedy rakouský ministr Metternich jednoduše zakázal návštěvu německých universit občanům rakouským.

Proto jsem já svým a svého přítele jménem nejprv bezvýsledně žádal uherskou kancelář, až když jsem za celých šest neděl neustále chodil a prosil, naposledy se přece kancléř Revický slitoval nad námi, a my jsme dostali průvodní listy, ne sice, jak jsme žádali, do Jeny nebo Dobrosoli, kdež bychom dostali i stipendia, ale jen do Berlína: ,zum ausschliesslich alleinigen Besuche der Berliner Universität‘…

Řekl jsem příteli, že pospíchám rychle do Prahy a tam se aspoň za deset dní zdržím. On se zase osvědčil, že ten čas zdrží se ve Vídni a po desíti dnech vyhledá mne v Praze.

Sedl jsem tedy s malým svým příslušenstvím na dostavník a spěchal jsem do milé matičky Prahy, kam mne nesly všecky moje myšlénky a city. V Praze jsem znal Amerlinga a Štulce, kteří mne r. 1833. v Chyžném byli navštívili. Sesednuv v hostinci na Poříčí, vyhledal jsem nejprv Amerlinga, na Karlovu náměstí (tehdy Dobytčím trhu), který mne přátelsky uvítal a potom zavedl k mému krajanovi, k slavnému Šafaříkovi, jehož jsem našel pohrouženého v knihách; jakmile však řekl jsem mu, že jsem jeho krajan a blízký jeho rodisku, vstav od stolku vítal mne srdečně a doptával se na své rodisko Kobeljarovo, i na své známé v Gemeru, potom i na cíl mého příchodu. Když jsem mu pravil, že byla dávná moje tužba viděti staroslavnou Prahu i její přemnohé památky a nade všecko poznati koryfeje československé literatury, neboť kromě Vaší Vysoké učenosti, řekl jsem, přál bych si ještě hlubokou úctu proukázati slavným českým mužům: Jungmannovi, Palackému, Presslovi a Hankovi, odvětil mi Šafařík: ,K těm vás já sám doprovodím, a památnosti pražské vám poukazuje pan Amerling.‘

Šli jsme tedy nejprv k Jungmannovi, potom k Palackému, ti oba se mne vyptávali o stavu našich škol, se zřetelem na národní spisovnou řeč a literaturu na Slovensku, a vyslovili se, jak by to žádoucno a prospěšno bylo, kdyby aspoň naši theologové, kteří chodí na německé university (evangelíci), v Praze se trochu pozdrželi a obeznámili, což jsem já z plné duše potvrzoval. Potom jsme šli k Presslovi. Byla to upřímná a milá duše ten Pressl, s nímž jsme se milo rozhovořili, a on nás všecky tři pozval na druhý den k obědu. I dostavili jsme se všichni. U něho přišla na stůl samá česká jídla a české víno mělnické. Mezi obědváním vyzval mne Pressl, abych se Šafaříkem hovořil po slovensku, že by nás rád poslechl. Ja jsem ochotně poslechnul. Šafařík však na můj slovenský hovor podotknul, usmívaje se, že právě i on tak hovořil od dětinství, ale že mu to teď těžko připadá, neboť že už cele navyknul na češtinu. Přítomným hostem, jmenovitě sestře Presslově, zdálo se, jako bych mluvil jaksi po polsku. Po tak milém besedování rozešli jsme se.

Na třetí den mne vedl Amerling — neboť jsem Šafaříka nechtěl dále obtěžovati — k Hankovi, kterého bylo lze vždy nalézti v jeho milém museu; tak jsme ho i my našli, a on s příkladnou úslužností a trpělivostí ukazoval mi staré české rukopisy, nejstarší vydání písem svatých atd. Tato návštěva byla pro mne opravdu velmi poučna.

V následující dni mne ještě Amerling vodil po městě ukazuje mi pro mne velmi zajímavé památnosti pražské, na které málo které velměsto Evropy je tak bohato jako Praha. Odvedl mne i na Žižkov (vrch) a na Vyšehrad, rozprávěje mi o historických tam se odehravších událostech. Večer mne vedl ještě do klubu čili kasina mladých českých literátů, kterých jména se potom proslavila na obzoru české literatury, a jejich ohnivými řečmi byl jsem i já nadšen a oduševněn. Ve čtvrtek v podvečer šli jsme do českého divadla; tam hráli právě ,Praha v jiném dílu světa‘, a hráli dosti dobře. Já však jsem nejvíce ohlížel po obecenstvu, a k mému velikému překvapení a zármutku viděl jsem divadlo odpolou prázdné, v parterru nemnoho měšťanů, jak se mi zdálo, nižší třídy, na galeriích řemeslnické tovaryše a učně, a panské lože téměř všecky prázdné. To všecko mé srdce příliš zarmoutilo a rozželilo, a to tím více, neboť když jsem chodil po městě, zřídka jsem uslyšel hovořiti česky, vyjma nižší a chudobnou třídu lidu. V hostincích, v krámech i na ulici, všude panovala němčina. A tu mi ještě uvízlo v hlavě, když jsem jel k jedné stanici s dámou z Kutné Hory a promluvil jsem k ní po česku, jak mi odsekla v němčině, že u nich každý vzdělaný člověk hovoří po německu, a velmi pohrdlivě na mne pozírala, že v Čechách česky hovořím.

Všecky tyto trpké zkušenosti rozželily moje srdce, že jsem s myslí skormoucenou spěchal na hospodu, přemýšleje cestou: či by opravdu matička Praha, tato perla a duševní metropole západního Slovanstva, měla býti pro nás ztracenou a utonouti v moři německém? A či by tak i moje drahá vlasť, to milé Slovensko, které z Prahy dostává svůj duchovní život, mělo zaniknouti v moři cizím? Ne, to nesmí býti, to se státi nemůže! V takých myšlénkách pohrouženému přišla mi na mysl polská píseň: ,Jeszce Polska niezginęla póki mi źijemy —‘ a na tento nápěv se mi jako od srdce vinuly sloky mé písně: ,Hej, Slováci!‘ Vkročím z ulice do své jizby, zapálím svíci a tužkou napíšu do svého denníku všecky tři sloky; píseň byla hotova. Takhle, když jsem nejprv oduševnělý ohnivými řečmi mladých literátů maloval si v mysli růžovou budoucnosť českého i svého národu, jakby omráčený zůstal, skoro byl bych upadl do pochybování — ale víra i naděje lepší budoucnosti přelomila konečně všecky mé pochybnosti, a tato víra vyrazila se z hlubin duše mojí v písni: ,Hej, Slováci!‘

V tomto čase došel můj přítel Bradovka z Vídně, upozorňuje mne, že už minulo deset dní, které mi jaksi náhle prchly, a těžko mi věru bylo s Prahou se loučiti. Šel jsem k Šafaříkovi, který mi uložil, abych v Berlíně profesora sanskritu Boppa od něho pozdravil a jeho se otázal, proč ve své srovnávací grammatice sanskritu s němčinou, latinou a řečtinou o slovančině celkem mlčí?!

V Berlíně jsem poslouchal slavné učence toho času Neandra, Marheinecke a j., a navštívil jsem i Boppa s pozdravením od našeho Šafaříka; Bopp mne ujišťoval, že za nedlouho má následovati porovnávací grammatika sanskritu se slovančinou atd.

Z bohaté královské bibliotéky berlínské vypůjčoval jsem si nejvíce staré kroniky o Slovanech, které mne velmi zajímaly, zvláště o vyhynulých kmenech na Pomoří, Odře a Labi. Nedalo mi pokoje, a hned po dokončeném prvém semestru, na velikonoční prázdniny, vybral jsem se po Odře na malém člunku do Štětína, kdež jsem obhlédl si rozličné starožitnosti a náhrobky bývalých knížat Boguslavův. Ze Štětína jsem se plavil na kupecké lodi přes tak řečený Haff do Svinemünde, kde je pruský vojenský přístav nákladně stavěný. Tu jsem poprvé s úžasem patřil na širé moře. Odtud přeplavil jsem se na ostrov Rujanu, který jsem křížem krážem procestoval po Arkonu, kdež stál někdy slavný a bohatý chrám Svantovítův, který rozbořili Dánové. Na ostrově jakož i na Pomořanech viděti dosud mnohé mohyly, z nichž vykopávají zbroje, šperky a jiné starožitnosti, které skupují nejvíce Angličané. Při jednom kostele viděl jsem i zazděnou t. zv. podobiznu Svantovítovu, pravdě podobno, žrece pohanskoslovanského. Vidno i obětnice v skále vykřesané a všeliké domácí nástroje z křemene, kterého tu všady hojnost.“

O návratu svém píše Tomášik:

„Pěšky pustil jsem se na Wittenberg, Hallu, Jenu, Götingy, kdež jsem všady nějaký čas pobyl atd. až do českých Teplic, kdež jsem se již scházel s mladými Čechy, kteří i hovořili i smýšleli po česku, a potom do Lovosic a odtud do zlaté stověžaté Prahy, v níž jsem se cítil jako doma, a zašel do chrámu sv. Víta a ku královskému hradu, odkudž jsem se kochal pohledem na to krásné město, na Vltavu a okolí, a pak ponavštěvoval své známé. Na zpáteční cestě navštívil jsem i Český Brod, Čáslav a Něm. Brod, potom jsem zabočil do sesterské Moravy. Ve Vídni jsem se málo zdržel, ale pospíchal dále pěšky na Prešpurk a odtud, abych poznal i slovenské kraje, cestoval jsem na Trnavu, Modru, Nitru, Trenčín, navštěvuje národovce a pozoruje náš lid a jeho mravy, řeč a oděv. Z Trenčína šel jsem na Turec, Liptov do Levoči, tam jsem si u bratra Pavla odpočinul, a tak jsem v lété r. 1835. konečně dorazil domů, kdež mne už toužebně očekávali.

Po svém návratě poslal jsem svůj Cestopis na ostrov Rujanu Kuzmánymu, jenž ho dal otisknouti ve své ,Hronce‘; Fejérpatakymu (Bělopotockému) ale poslal jsem píseň ,Hej, Slováci!‘, která vyšla v jeho kalendáři. Později celý svůj cestopis, jakož i originál písně ,Hej, Slováci!‘ dal jsem do musea ,Matice Slovenské‘, a teď tam tedy rukopis můj leží pod závorou, prach a moli ho sežírají…“

O své literární činnosti zmiňuje se Tomášik nejvýš skromně a stručně. Píše: „Do Štúrových novin posýlal jsem zprávy a dopisy, a v ,Orlu Tatranském‘ vyšla moje pověsť ,Hladomra‘; psal jsem nejvíce pod pseudonymem Kozodolský.

Fejérpatakymu jsem posýlal básně, písně, bajky atd. pro jeho kalendář, a jednu veselohru: ,Svadba pod Kohútom‘, ale v čas revoluce Košutovi náhončí, kteří přepadli Fejérpatakyho dům a spustošili jej tak, že i dlažbu vytrhali, rukopis dostali do rukou a rozdrápali jej. Opis však vzal ode mne Srezněvský, bývalý profesor na universitě v Charkově a potom v Petrohradě, který cestuje po Evropě i Slovensko navštívil a u mne se zdržel. Když r. 1841. usnesli se superintendenti Jozeffy a Szeberiny vydati nový evangelický zpěvník, pozvali i mne do výboru, a ve zpěvníku tom vyšly ode mne 24 nábožné písně, jakož i modlitby.

V časopiseoh ,Orol‘ a ,Sokol‘, které v rozličných letech vydávali Kalinčák, Dobšinský a Pauliny-Tóth, vyšly ode mne tyto novelly: ,Bašovci na muráňskom zámku‘, ,Sečovci, velmoži gemerskí‘, ,Odboj Wešelinou‘. V matičném nár. kalendáři pak: ,Wešelinovo dobytie Muráňa‘, za kterouž novellu jsem od ,Matice‘ dostal odměnu a j.^[26] Tamže vydal jsem i básně a hymny. V ,Letopisech Slovenskej Matice‘ otištěny moje články historické.“ Německy napsal Tomášik: „Denkwürdigkeiten des Murányer Schlosses“ atd. „Úřadoval jsem,“ dodává ještě, „jako děkan, konsenior a potom senior gemerský, kteréž úřadování mi překáželo, že jsem v literatuře nemohl tolik pracovati, jako bych si byl přál.“

Toť vše, co nám o svém velečinném životě vypravuje náš staroušek. Nejstručnější ocenění však tohoto ducha bylo by mnohem delší. Dodávám krátce jen několik slov.

O tom, co je na Slovensku kněz, kněz uvědomělý jen málo kdo má ponětí. Toť opravdový žrec svého lidu, buditel, vůdce v zápase o národnosť a pravý otec, pohohostinný Slovan všem lidem dobré vůle.

Samuel Tomášik nebyl v životě šťasten. S prvou manželkou, šlechtičnou, musil se dáti rozvésti, nemoha hověti jejím rozmarům. Z druhého manželství, velmi šťastného, měl několik synů a dcer. Nejstarší syn Pavel, jemuž i Palacký sliboval skvělou budoucnosť na poli slovanské vědy, umřel na počátku své dráhy životní. Jedna dcera skončila smrtí tragickou, takéž i druhý syn. Třetí, Samko, byl už kaplanem při otci, šel se koupat „do vody tak tiché a mělké, že se nepamatuje, aby voda taká připravila člověku smrť,“ a donesli ho zpět mrtvého… Na živu má Tomášik ještě čtyry dítky. —

V církevním svém povoláni pracoval Tomášik neohroženě k tomu, aby církve evangelické nemohlo použito býti — ve smyslu hrab. Zaye, který chtěl slučovat maďarské kalviny se slovenskými luterany! — k otročení lidu slovenského, nýbrž aby sloužilo svému prvotnímu cíli: k osvětě, zušlechťování a blahobytu. Tomášik stál v čele ruchu, který stvořil slovenská — teď bohužel Maďary ubitá a oloupená gymnasia! Sotva byl zvolen seniorem, dokázal toho, že na gymnasiích zavedeno bylo bylo Slováky vyučování slovenčině, a že ustanoven byl za děkana theologické fakulty distriktní výtečný učitel slovenčiny a paedagog znamenitý Michál Hlaváček. Když pak přibyla Tomášikovi posila v proslulém tvůrci svatomartinského memoranda, v tehdejším gemerském podžupanovi Štěpánovi Marku Daxnerovi, netrvalo dlouho, a Slováci otevřeli nové samostatné gymnasium ve Velké Revúci. Veliká zásluha udržování a rozkvětu gymnasia tohoto náleží pilnému Tomášikovi. Rozkvětu takého se odpůrcové slovenského národu nenadáli. Domnívaliť se, povolujíce slovenská gymnasia, že zaniknou záhy pro chudobu lidu, pro nedostatek prostředkův. Ale když viděli, co se děje, počali prohlížeti jako z mrákot a strojili záhubu. Roku 1867. dostali se k moci a použili ji — jak už známo! co nejdříve; revúcké gymnasium zavřeli roku 1874. a budovu potupili hned prvý den. Marně hájil je Tomášik na konventě seniorátu gemerského — řeči jeho dbáti více třeba nebylo…

Život našeho Tomášika je tedy nepřehlednou řadou zápasův a utrpení. Tuť lze již pochopiti, proč pěvec tak genialní, pěvec, který dovedl všemu slovanskému lidu tak k srdci sáhnouti hned svou první písní, téměř umlkl, alespoň záhy umlkl, sotva napsal asi padesát písní, ještě teď velice krásných, oblíbených a také na Slovensku z velké části zpívaných.

Po padesát let věděl málo kdo v Čechách, že je pěvec písně „Hej, Slované!“ dosud na živě, a že pěvcem tím šťastným je Slovák Tomášik.

Toť jsou asi ti pionéři slovenské národnosti v župě gemersko-malohontské. —

Všimněme si ještě lidu gemerského.

Slováka malohontského rozeznáš na první pohled od jeho souseda gemerského. Pleť tohoto jest již důkladně tmava, a také jeho národní kroj, převládající černý oblek, ukazuje již na sousedství s Maďarstvem.

V dolním Gemeru nosí mládenci černé plstěné, okrouhlé kloboučky, ne příliš široké, s okolky často vzhůru ohnutými. Kolem náhlavku stočenou mají černou stužku. Pierek (kytic) za kloboučky už zřídka kde nosí. Na hrdle nosí šátky. Do práce mívají košile s úzkými, ve svátek však se širokými rukávy. Košile sahá jim až za široký řemen, kterým přidržují k tělu i gatě, plátěné to nohavice, sáhající pod kolena. Opasku více nenosí. Často, do práce, ba i ve svátek, přepásají se modrou zástěrou. Dále šatí se kamizolem z černého jemného sukna, na prsou knoflíky nebo šňůrami upjatého. Nosí i úzké černé nohavice do vysokých čižem a bílé kabanice, v zimě pak i surovice čili širice ze sukna, často černě anebo modře vroubené anebo i pestře pošité. Místo černých nohavic nosí jiní též chološně z bílého sukna, a místo kabanic vídati lze i kožichy, pestře pošité.

V horním Gemeru nosí ještě podle starého zvyku košile jen prsa přikrývající a nad pasem volné, neboť pás obtočen je až 20 cm širokým opaskem s lesklými přezkami. Košili pod hrdlem zapínají podobnou přezkou (prackou). Hlavu pokrývají širáky. Dále nosí kamizol ze sukna (postavu) anebo i kožešiny, kabanici, surovici nebo širici, chološně a krpce, zřídka čižmy. Místo širáků, zvláště v zimě, přikrývá hlavu baranica, kučma.

Dolní Gemerčan nosívá v ruce hůl nebo i fokoš; v horním Gemeru oblíbena jest více valaška, u pastýřů i vatrály a osekance. Zde pierko za kloboukem dosud nevymizelo. —

Dívky dolnogemerske zaplétají si vlasy do jednoho vrkoče, z něhož visí jim stužky, nejčastěji barev slovanských. Hlavu zastírají v létě tenkou plátěnou, v zimě vlněnou, vždy pestře barvenou šatkou, kterou nazývají i kobereckem. Šátky tyto umějí rozmanitě vázati: v létě na zad, na týl, v zimě pod bradu. Na dlouhou košelicu oblékají na plec a prsa oplecko, t. j. plátěný kabátek, na plecích i rukávech všelijak vyšívaný a vykrášlený, při pěsti buď svázaný, buď volný. Dále nosí kytle, sukně, kasanice, letničky a jak je ještě nazývají; napřed pak zástěru, rub i rubáš zvanou. V den pracovní je oblek tento z plátna barevného, v neděli a ve svátek nesmí však chybět kytla bílá, na podolku vyšívaná. Na prsou nosí prsliak z plátna i sukna, barvy pestre nebo i černé; přes to na hrdle i přes prsa nosí za pás převázané větší šátky či ručníky, zvláště, je-li chladno. Obuví jsou jim vždy čižmy, a to ve svátek kordovánové. Před zimou chrání hlavně starší ženy randiarka či handiarka, oděv to od pásu až po kotníky sahající, doma tkaný z hrubé konopné příze a osnovy, do níž vetkány hadříčky ze starých šatů. Svrchním oblekem v zimě bývá kožich, pestřejší po vrchu než nosí muži, anebo kynteš ze sukna, kožešinou podšitý a premovaný, často i jen černé kabáty. —

Dívky hornogemerské nosí se ještě jednodušeji, totiž oblek podobný právě popsanému zhotovují z domácího tkaniva anebo z lacinějších pavlněných látek. Zvláště vynikají jejich rubáše čili kytle, s velikými červenými nebo modrými květy v bílém poli, a čižmy červené nebo i žluté. Do kostela chodí ještě v partách, leč jen ta, která má už svého hocha. Oděv ten platí i pro dospělejší. Okolo pramenů Hrona v Gemeru vídati ještě u mužů vlasy do vrkočů zapletené a po stranách dolů visící. Oblek nosí tu z bílého sukna, plátna nebo kožešiny. Oplecka jsou tu největší ozdobou žen. (P. Dobšinský: „Obyčaje“ atd., str. 9. — 11.)

Mnohem pestřejší než národní kroj gemerský jsou zdejší různořečí.

Tomášik píše, že téměř každá dolina v Gemeru má své podřečí. Malý Hont a dolina Balogská mluví nářečím od zvolensko-novohradského málo rozdílným; ale již horní čili gemerské Pohroní má svůj vlastní přízvuk a své podřečí, a tak i doliny muráňská, ratkovská, štitnická a rožňavská. Jsou tu i rusismy i polonismy. Slovák búl (nikoli bol) už před příchodem Maďarů sousedem Rusína a Poláka. Ze smíšeniny tří jazyků těchto pobratimů vytvořilo se konečně i zvláštní nářečí Šáryšsko-Zemplínské, které jmenováno bývá i Sotáckým. S obyvatelstvem těchto stolic jeví lid gemerský starodávnou příbuznosť písněmi, pořekadly, pověrami, obyčeji atd. dosud.

Prof. Šembera řadí různořečí gemerské k slovenskému podřečí střednímu, ačkoliv sám doznává, že slovenčina v Gemeru od obecné slovenčiny střední nemálo se liší a jest i sama v sobě rozdílna, majíc jiné zvláštnosti v Podmurání, jiné okolo Rybníku a Balogu, jiné v Štitnicku a opět jiné v Malém Hontě okolo Tisovce. V Podmurání u Dobšiné a jinde znamenati patrně, že na blízku jsou osady maloruské. Známky gemerčiny jsou asi tyto: o klade za e v první osobě mn. počtu přítomného času: idzemo, vedzemo; uo za o: vo huore; ó za ú v instramentále jmén ženských: pivnó rukó (pevnou rukou); též v genitivu množ. počtu za ů neb ův: papršlekó (papršlekův) synó (synův, synov), a v adjektivech, přisvojovacích: panó (pánův); č za ť: dač jesč (dáti jísti), deči (děti); š za č: šloveše (člověče), ušený (učený), šert (čert); dž za ď: chodžič, Džuro (Ďuro, Juro, Jiří); džedžina (dědina, trenč. dzedzina); d, n, t, vyslovují se tvrdě před e: chodeu (chodil), na ne (na ně), teša sa (těší se); ae jako dlouhé á: zvaeu (zvál), ďaeka (díka); k za ch: kceš (chceš), kcete (chcete); samohlásky a, e, u vkládají se před l a r po rusinsku: tvardy (tvrdý), smerk (smrk), perekop (příkop), žultý (žlutý); rusinské aja za á: peknaja džouša (pěkné děvče); dlouhé l i v Gemeru: dlhja ruka, tlstý strom. Zvláštní slova jsou tu: burian (koukol), frišky (krásný), koj (keď, když), pra (pře), surina (náhlá práce), trpov (teprv), van (on), žmen (přehrštle) a v. j.

Ze „Slovenských povestí“, vydaných A. H. Škultétym a P. Dobšinským, stůjž zde kratičká ukázka nářčí gemerského (z pohádky: My trae bratrae):

„Bú edoráz edon sedlaek, a mau troch synó; ale bú neborák taký chudobný, šua sä sám nemau ším obšätrič, ni to ešče troch synó vychovač. Chlapci buli už takto došč hodní. Povia edoráz tomu najstaršimu: ,Džuro, pošuješ?‘ — ,Hó, apo (otče)!‘ — ,Muahó bysi tajšč dagde slúžbu si hlädač.‘ — ,Ve jae tajdem, koj som vám doma netreba.‘ Zváu kapsišku na pleco a tajšó. Ide, ide pustyma huaramí, rúdnyma cestamí, sretne ho edon šäntavý (kulhavý) chlapík: ,Gde be ideš, chlapšä?‘ — ,Idem si službu hlädač; ši byste mä nezväli?‘ — ,Ba vara (věru) tä vezmem, len poj (poď)‘ atd. (Viz celou pohádku v Erbenově sbírce Sto prostonár. pohádek a pověstí, str. 73.)

Dobšinský (v „Obyčajích“ atd., str. 71) uvádí pověsť „O ednon chudnon mlinarevi“ v podřečí kraje na potoce Vlhu v Gemeru a poznamenává, že koncovky am, em, im, ym, om znějí nosovým zvukem: an, en atd. Dále l často přechází do v; při stupňování přídavných ej přešlo v dlouhé é; dativ ovi zní při měkkých evi; instrumentál ou zní eu, ieu; dvojzvučka ô zní jaksi prostředním hlasem mezi uo a ua atd. Podřečí toto jmenováno bývá trpáckým, trpáčinou, lid trpák, trpáci, že říkají trpov m. teraz, teď. Ještě několik vět na ukázku z jmenované pověsti:

„Edon mlinar mau telo (tolko, tolik) dečí ako na riäšici džiärok (na riedčici dierok). Kýn ednomu chleba krájaü, zákyv (zakial, dotad) vylašnelo sä mu druhua. O tobôž už i trečô pítalo: ,Apo, chleba mi, choc len z toho zákalistyho mi!‘ Bitang mlinar radšé by sä búv videu pod zemieu, ako v takej biäde.“ Atd.

Zde mluví se: kostieu (kostol), z mech (za vrece, pytlík), zväu (vzal), šijó (čije, čí), tuž (nuž), ve (veď, vždyť), báčo (báťa, bátě, starší bratr), šäsy (časy), posporeu sä (poponáhlal sa), kotro (ktoré), kä (kadial, kudy), šô (čo), na dbä (treba), s nieu (s ňou, s ní), leban (těmer, téměř), kelo (kolko, kolik), kotro aká (která jaká), prešmareu (prehodil, od šmatriť = hodiť), het (preč, pryč), adaj (azdaj, snad) atd.

Toť stručný nástin Gremeru živého.

A tím jsem i u konce.

Vlak unáší mne dále k Rimavské Sobotě, odtud do Feledu, Filakova a Lučince, už v novohradské stolici, pak Dětvou do Zvolena.