ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Krajina i lid. Různořečí. Kroje. Obydlí. Jasenová. Ctiboh Zoch. Čaplovičové. Jozef Bencúr. Dolní Kubín. Bibliotéka Čaplovičova. Leopold Bruck. Jan Matúška. Oravský zámek. Cestou do Námestova. Martin Hamuljak. Námestovo. Pavel Országh-Hviezdoslav. Cestou do Polhory. Setkání se židem v Zubrohlavě. Koupele polhořanské. Na polském salaši. Tvrdošín. Jistebné. Samo Bohdan Hroboň. Párnica. Královanské údolí.)

Po hradské z liptovského Růžomberka okolo památných zřícenin zámku Likavy, nad nimiž vévodí Malý Choč, vjeli jsme dědinou Dubovou do Oravy.

Okolo zvedají se divokrásná skaliska na vysokých, zelení pokrytých vrších, na jejichž nižších stráních usmívají se úrodná pole, na „neúrodnou“ Oravu dosti požehnaná plnými klasy žita, ječmene, ovsa, ba i pšenice; tu a tam viděti i kousek lnu nebo bujné kapusty (zelí), ale skoro nejvíce půdy zaujímají zemčata (grule). Od dědiny Dubové, která jest již Oravankou, silnice rychle a značně stoupá, až dosahuje nejvyššího bodu při obrázku, který tu postaven. Jsme na Brestové. Před zrakem naším leží dole čarokrásná Dolní Orava. Na západě táhne se celý voj vrchů v polokruhu na východ obráceném. Znalecké oko domorodcovo rozezná v nich asi Šíp, Maguru, Štít, Pupol, Rozsutěc, Stoh a jiné velikány, po hranici trenčínské na mohutné stráži rozložené. Na východě pak zvedá se před žasnoucím okem velebný, majestátní Choč Velký, ostře zakončený. V levo od něho leží dědina Jasenová, toho dne bezděčný cíl naší cesty, a dále nad ní vznášejí se z holého vrchu do výše osamělá dvě skaliska Vyšňokubínská, pod nimiž západně leží dědina Vyšní nebo Horní Kubín. Růžomberský tento vchod do Oravy nevyrovná se ovšem romantičnosti vchodu královanskému, ale není nezajímavým. — Na polích počínají první žně. Snopy stojí všady jako vojsko v řadách, rozděleny v kříže, místy viděti teprve přípravy k žatvě, totiž nabodané již v polích ostrvy (pníky mladých stromů lesních, z větví ne zcela osekané), na něž skládají se snopy v kříže, jetel v kůpy. Zde kladou kolem ostrvy do „kříže“ dvanáct, jinde jen osm snopův, a třináctým nebo devátým snopem kříž přikrývají tak, že klasy visí dolů a snop druhou stranou klasy ostatních snopů jako čapkou kryje. Ovšem, podoby kříže tu není. Šedesát snopů počítá pak gazda do jedné kopy. Seno na lukách skládá se do kopencův a pak na zimu do senníků, štálů, dřevěných to domečků, po lukách všady hojně se objevujících. Kde lučiny leží na vrších, což ovšem na Slovensku bývá téměř všady, seno sváží se na neosekaných větvích, na šmygách do štálů. Někde i na vrších postaveny senníky, ze kterých se dle potřeby do dědiny seno na šmygách dopravuje.

Oravská župa pokládána bývá za nejneúrodnější stolici uherskou. Tomu bychom přisvědčili jen se zřetelem k počtu obyvatelstva. Jinak nezdá se nám Orava býti méně úrodnou jiných stolic slovenských; zejména v Dolní Oravě jest půda celkem úrodná, ba i v Horní Oravě shledali jsme obilí výborné, ovšem jen místy. Neúrodna jest Orava snad jen na severovýchodě, kdež oplývá hojně bory (búry), rašeliništěmi. V těchto nalezeny i některé předpotopní zkameněliny, jako krásný, 5,6 kg těžký roh z jelena Alces megaceros (r. 1848. v borech pekelnických), pak jiný menší z Cervus Dama. Ovšem jest tu polí poměrně velmi málo, neboť Orava (prý Horava) jest z větší části horami pokryta.

Nejsevernější tato stolice uherská rozdělena jest nejen co do úrody, ale i co do různořečí, základního kroje, obyčejů, způsobů, ba i typů lidí ve dvě části. My táhli bychom čáru rozdělovací poněkud výše, než jiní, totiž nad Námestovem. Odtud až po prostřední čásť dědiny Rabči je obyvatelstvo slovenské, avšak vliv polštiny jest tu již patrný. Od prostřední Rabči vzhůru do Haliče pokládá lid sám sebe za Poláky. Uvedu alespoň jediný doklad. Rabča je dědina více než dvě hodiny cesty, a to nejen při silnici, nýbrž i po vrších okolních rozptýlená. Při silnici dělí se ve tři skupiny, které pojmenujeme dolní, prostřední a horní Rabčou. V dolní dědině mluví se téměř čistě slovensky, v prostřední jest do mluvy slovenské již hojně polštiny přimíseno, v horní dědině zdá se býti řeč skoro polštinou. Na své cestě další setkali jsme se v prostřední Rabči se starou ženou. K otázce naší, jsou-li tu Slováci nebo Poláci, odpověděla: „Kedz idzeme dolu, nuž sme (prý) Poláci, a kedz przideme hore, sme (prý) Slováci!“ V prostřední Rabči nevědí tedy sami, čí jsou…

Do horní Oravy je i nejsnadnější přístup z Haliče dolinou Nowého Targu (od východu), styk s Poláky je tudíž čilý. Také pastýři hornooravští jsou čistí Poláci.

Ale stojíme teprve nad Jasenovou! Přece však, než dále pokročíme, třeba, bychom se s touto „zemičkou“ poněkud seznámili. Tak učiniti musí každý rozumný voják.

Nazval jsem Oravu „zemičkou“, rozuměj krajinou, stolicí od jiných stolic slovenských nezávislou, téměř na všecky strany horami uzavřenou, na východě pak s Haličí spojenou. I proti Haliči na severu, i proti Liptovu na jihu, Turci na jihozápadě a Trenčínu na západě nastavěny přírodou hráze, které Oravu od stolic těchto jako múry hradné odlučují. Tam od Královan na východ až po cestu naši z Růžomberka táhnou se vápenné hory Šíp a Hrdošín. Přechod z Růžomberka a druhý od Lúček ostříhá mohutný Velký Choč. Vniknouti vchodem královanským nepříteli teprve by se nevyplatilo. Tu Šíp a celá řada obrů z jeho družiny hájí přechody z Liptova a Turce. Ba i čtvrtý přechod liptovský od Huty ostříhán Kopcem (1251 m) a Bialou Skalou (1802 m). Za Bialou Skalou není pak již řádného přechodu; tu vystupují velikáni Satalín a Volovec (2067 m). Z Trenčína vniknouti lze do Oravy pouze dolinou Těrchovskou. A tu opět stojí na stráži řada vrchů s Magurou (1646 m), Štítem, Pupovem, Rozsutcem, Stohem atd. Proti Slovensku vlastnímu je tedy Orava jako by uzavřena. S Haličí spojuje ji však více přechodů na severozápadě, na severu a na východě konečně i dolina nowotargská. Avšak i tyto polské přechody (vyjma dolinu nowotargskou) mají své oravské strážce. Vystupujíť na severozápadě: Pesky (1178 m) s Glinkou (1142 m), Bučina, Minčol, Pilsko (1553 m), Beskyd; na severu: Mondralowa (1142 m), známá Babia Gura (1722 m), Vysoká (1012 m), Polica (1479 m), Silec a konečně na severovýchodě Lysá Hora (804 m). Na východě od jihu po dolinu nowotargskou vystupují konečně: Skorušina (1311 m), Kremenná a Magura (1230 m).

Mezi Varínem a Námestovem dělí pásmo hor, které Dionýs Štúr od Myjavy až po Babia Guru a dále po Sedmihrady jmenuje Beskydem, dolinu Varinky a Hrušťanky od turčanské a Oravské Magury, kterážto táhne se od řeky Zázrivy až po západní oravsko-hruštinský průval a odtud až po Námestovo. Západní výběžek Oravské Magury nad Dolním Kubínem jmenuje se i Kubínskou Holou. Západně a na sever od Oravské Magury vystupují vrchy: Hutyrová, Paráč (1326 m), Zimná Hora, Hola, Magura, Vahanov, Nouzová a j.

Jak z pouhé této kostry horstva oravského viděti, jest stolice tato horami jak náleží požehnána. A k těm svým horám je chudobný, prací strhaný lid oravský jako zlatými hřebíky přikován. Z Oravy snad nejméně lidí stěhuje se do ciziny. Zvláštní, skromný to lid, ti Oravci! Kdykoliv lákáni byli ze své neúrodné „domovinky“ do lepších krajů, zavrtěli hlavou a řekli: „Hej, veru sa takej vody jako v Párnici nikdě něnapiješ!…“

Do světa chodí z Oravy za zárobkem ovšem mnoho lidí. Ze střední Oravy (z Ústí, Slanice) roznášejí a rozvážejí Slováci plátno, kanafasy a podobné zboží daleko široko, z Oravy chodí kosci až na pusty nadtiské a na roviny mazovské, z Oravy rekrutuje se i veliká část pltníků, kteří vory po Váhu ke Komárnu plaví atd.

Přes všecku chudobu je však oravský lid mnohem čilejší, veselejší a hovornější než jinde. Na polích pracuje při zpěvu, veselém vtipkování a hujkání (volání) a rád se s tebou pouští do hovoru. Pozdravíš, optáš se, jak máš ještě tam a tam daleko, jdeš-li dobře, načež po vlídné odpovědi následuje z pravidla otázka: „A z kadě idú?“ My odpovídali: „Z Českej.“ Často pozorovali jsme, že lid oravský o naší vlasti ještě ničeho neslyšel. Nuž přidali jsme: „Jsme odtamtud, co utopili sv. Jana.“ Sv. Jan je totiž v Oravě velmi rozšířen. A stařec přitakal: „Hej? Počul som.“

Ženy oravské, pokud nejsou prací strhány, jeví krásné tváře, které by nejedné slečně z města dobře posloužily. Židovských krásek nikde jsme tu nenalezly, ačkoliv židé dobrou polovici každého oravského městečka zaujali. Trvám ostatně přes tvrzení páně Bergnerovo na tom, že nejkrásnější ženy slovenské hledati sluší v Turci; pak teprve třeba jíti do Liptova a Oravy. — Slováci dolnooravští nosí vlas dlouhý až k šíji; v horní Oravě viděti u mužů vlasy nad čelem sestřižené. Tváře a brady mají Slováci z pravidla vyholeny; ani knírů nenosí.

Pověděl jsem již, že oravský Slovák nerad se stěhuje z kraje do kraje. Výjimku činí ovšem pastýři, Valaši, kteří se sem přistěhovali v 15. století od severovýchodu. Kočovný lid tento, nyní ovšem poslovenštěný a spolštěný, míval od zemanů oravských (kterých bylo vždy v Oravě méně než v jiných stolicích) zvláštní výsady. Dovolenoť jim pásti stáda po zemanských holách, grúních (příkrých stráních) a polanách, začež odváděli co rok nepatrnou daň na dobytku, vejcích, sýru, másle atd. a v čas válečný zemanům služby konali. Valaši byli jinak lidem volným, sami volili si představené, fojty nebo vajdy zvané, a dědičnost jich ustanovovali. Brzy povstalo v Oravě týmž způsobem i svobodné sedláctvo, které spravovalo samostatně své obce a i v soudnictví bylo od panstva neodvislé. Byli to t. zv. šoltísi anebo svobodníci (viz str. 13. Kalinčákovy povídky „Orava“), z půle zemani, z půle sedláci. Šoltísi často i zbohatli a dítky své i v latine vzdělávati dávali. Šoltísi dovedli se nejednou i proti panské zvůli ubrániti jako nikde jinde.

Osazení Oravy klade se do dávných dob pohanských, což dokazují též na mnohých místech nalezená stará pohřebiště, urny, mohyly (nad Revišným) atd. Starožitné peníze nalezeny na skále Vyšňo-Kubínské, kdež stával někdy hrad, v Terlinách (Trninách) nad Bystercem a j. Na vrchu Biela nad dědinou Podbielem stával též starý hrad. Na blízku, na „Skalce“ při „Medvedzí“ r. 1853. nalezen rytířský pancíř, záležející z 12 kusů taženého, na způsob strun svinutého, krásně zeleně barveného kovu, pak více jiných skvostův atd.

Z křesťanské doby víme, že Slovensko až po Tatry a Váh r. 1076. od císaře Henrika IV. Grebhardovi, biskupovi Pražskému, v duchovní správu dáno bylo. Biskup tento uvedl do Oravy templáře, jichž stopa až do r. 1290. přichází. Do dob těch kladeny bývají i počátky oravských zámků: Trniny, na Skále, nad Vyšním Kubínem, pak Biela, Ostražica i Hrádek nad Jistebným, po nichž však sotva jména zůstala. Klášter templářský stával na kopci Mníška nad Velkou Vsí.

Co do národnosti pokládáme Oravu za stolici čistě slovenskou, ovšem bez ohledu na úřednictvo maďaronské, na zemanstvo a židovstvo. Polopoláci žijí v Polhoře, Rabči, Rabčici, Sihelném, Mutném, Veselém, Novoti, Zákamenném, Erdödce, Zubrici, Dolní a Horní Lipnici, v Dol. a Horním Chyžném, v Suché Hoře a v Hladovce. Asi jako v Horním Trenčíně mluví se v Námestově, Trstěné, Zubrohlavě, Bobrově, Hamrech, Ústí, Klínu, Slanici, Lokcích, Vavrečce, Hruštíně, Čimhové, Zábidově a j.

V horní Oravě slyšíme již g místo h, om místo ą, on místo ę, rz místo r, h místo ch, o místo a, z místo ž, sc místo šč, č místo t nebo c, ž místo z, š místo s, c místo č. Na příklad: hlop, karcmia, šedzom, gorolka, przidom, dzieci, cichy; i zvláštní slova tu slyšeti, na př. cuska (halena), baba (žena), kroda (kopa), spolstvo (sousedství), spolník (soused), karb (rováš), dymnica (izba) atd.

V dolní Oravě mluví se (dle Šembery) různořečím hornovážským (od zámku oravského na jih), obecným i v Turci a v Liptově. Zvláštností jsou tu jen zkrácené infinitivy: bŕst (břednouti), past (padnouti), sast (sednouti) atd. I zde vyskytuje se již často g místo h i k, na př. galun (kaloun), galeta (kaleta), gole (koule); d před l se vysouvá (salo — sádlo, žalo — žihadlo), což pozorovati však lze i v jiných župách. Rovněž není zvláštností jen oravskou vysouvání t před l a r (jak tvrdí prof. Šembera), na př. omelo — ometlo, sreda — středa, sriebro — stříbro. Ve jménech obyvatelských přichází koncovka ec. (Dubovec — obyvatel Dubové atd.) Dále slyšeti v Oravě krátce i dlouze vyslovovati ae, na př. paeta, laehky, raedok (řádek), nosae (nosí). Zveličování slov vychází na sko (chlapisko, žensko, koňsko, kravisko). Plurály životných jmen středního pohlaví na př. od dievča — děvčatá i dievčence, prasa — prasatá i prasce, húsa — húsatá i húsence, neexistují, jak prof. Šembera v „Dialektologii“ píše, pouze v Oravě, nýbrž i jinde. Také číslovky mají své zvláštnosti. Jména mužského pohlaví do pěti berou se jen společně: dvajá chlapi, trajá, čtyria; od pěti výše — při osobách, společně i odděleně: paeť rúbačov i piati nebo paetoria rúbači. U ženských jmen společných plurálů se neužívá. Jména středního pohlaví berou se společně i odděleně, a to: životná (dvoje dětí, paetoro húsat). V duálu pak říká se: dvoje koles (spolu) i dve kolesa (o sobě); v plurálu však jen společně: troje hrabiel, dvier. — Zvláštních slov nenalezli jsme, aspoň v dolní Oravě, tak mnoho; ovšem zvláštnosti má téměř každá dědina. Tu a tam slyšeti: místo němôžem — němem, zkapať znamená u sdechnouti, nikoliv ztratiti se, besněť — šíleti, brost — puky na buku, celieť — hojiti se, iskať — hledati, túžiť sa — stěžovati si, laskať sa — kochati se, mlazga — lýko, naňo, naňko — otec, obecať — darovati, ožiháreň — pec hrnčířská, plákať — oplakovati, umývati, plznúť — srsť tratiti, podvih — tíže, sleniae, slemaň — vrchní práh nade dveřmi, tryzniť — hovořiti ve spolek, tryzeň — řeč nad hrobem, vet — hle. Bratr mužův jest deverem jeho ženy, sestra mužova jest zolvicou jeho manželky atd.

I co do mluvy jest tedy Orava zajímava. O krojích ještě promluvím. Na nepatrné ploše 2077,42 ? km, kterou Orava zaujímá, panuje v kroji pravý chaos. Ostatně ve střední Oravě, zdá se, že mizí již krásný národní kroj, patrně vlivem kvetoucího tu plátenictví a kanafasnictví. Však netoliko dědiny oravské, nýbrž i městečka přidržují se dosud namnoze svých starých krojův. Orava má toliko šest městeček: župní Dolní Kubín, Námestovo, Tvrdošín, Trstěnou, Velkou Ves a Bobrov. Ve všech těchto městečkách žijí, jak již pověděno, z dobré polovice židé. Těchto parasytů napočetl v celé Oravě Čaplovič do r. 1829. 1220. Tolik však je jich nyní asi v každém jednotlivém městečku! Avšak i po dědinách židé roztáhli již své sítě. Není dědiny, v níž by nebylo aspoň žida-krčmáře nebo kramáře.^[35]

Dostali jsme se k dědinám oravským. Podotknouti třeba, že některé dědiny činí tu pro svou rozsáhlosť (Jablonka, Zázrivá, Dolní Lipnica a jiné) dojem venkovských městeček, kdežto městečka oravská (s výjimkou Dolního Kubína) činí opět dojem vesnic. V Oravě napočetl Čaplovič 92 dědin a 5 městeček. Obyvatelstva shledáno v Oravě r. 1880. 81.643.

A tím byl bych s poučením k další pouti Oravou u konce.

*

Sjíždíme s Brestové do Jasenové pod Velkým Chočem. Koníci s naším kočem bujně letí, a kočiš z Růžomberku, oděný v modrý, žlutými portami pošitý maďarský kabátec, stále je popohání. Svého daru Duch svatý mnoho mu neuštědřil. Zeptáme-li se: „Ako sa volajú tie skály?“ odpovídá moudře: „Kameně.“ Dorazili jsme do Jasenové. Malá, pěkná dědina, v níž žije asi 600 duší, až asi na 100 židů — evangelických. Židé opanovali tu obchod, krčmy. Ještě však obec nepřivedli na mizinu. Jasenová má výbornou evangelickou školu s dobrou knihovnou, či knižnicí, jak říkají Slováci. Má i měla výborné kazatele. Zde pochován leží vedle svého syna Cyrilla Ctiboh Zoch (Cochius), a zde teď působí mladá, rozšafná síla, výborně vzdělaný evangelický farář Juraj Janoška, jehož péro osvědčuje se i v kritice. Po Zochovi zbyly tu v pěkném evangelickém kostele na oltáři obrazy Cyrilla a Methoděje a mistra Jana Husi, jakož i bohatá knihovnička bohoslovecká, darovaná nezapomenutelným L. Bruckem seniorátu zdejšímu za Ctiboha Zocha. Zasloužilý tento pracovník slovenský narodil se 15. března roku 1815. ve Velké Vsi oravské, kdež jeho otec byl po padesát let učitelem. Studia svá ukončil v Prešpurku, kdež spolu s Ludevítem Štúrem vydal „Plody učencův řeči československé“. R. 1836. Zooh vstoupil za vychovatele do rodiny Palugyayské v Liptově, odkudž byl do Jasenové za ev. faráře povolán. Zde bavívali se u něho tehdy, i později v dobách revoluce, Štúr, Hurban, Hodža a jiní pohlaváři slovenští. Štúr cvičíval prý se tu ve střelbě, kteráž později konec předčasný životu jeho přivodila. Roku 1849. byl Zoch na zákeřné udání jasenovského učitele povstalci maďarskými jat a po čtyři měsíce po Uhrách vláčen. Zoch sám zaznamenal o tom v církevních protokolech, na faře dosud chovaných, jak následuje:

„R. 1849. od 18. května až do 25. srpna byla církev ev. jasenovská pozbavena svého řádného kněze Ctiboha Cochiusa, jehož nepřítomnost nahrazovali z částky sousední pp. faráři, ale zvláště p. seniorální kaplan Samuel Kramár. Ku vysvětlení této důležité a jak pro církev taktéž i pro H. B. kazatele a rodinu jeho příliš bolestné případnosti služiž tu pro budoucnosť následující hodnověrné historické vysvětlení, jemuž podobné i v archivu seniorálném o mučednictvu pro věrnosť k císaři a národu svému skrze odbojníky maďarské zajatého a uvězněného kněze jasenovskeho Ctiboha Cochiusa se nalezá.

Jako totiž odboj maďarský (revoluce) v roku 1848. až 1849. se roznítil, zuřil on především proti těm, kteří trůnu a národu svému věrni byli, proti Slovákům. Z té příčiny mnozí byli chyceni, povražděni a všelijak mučeni. K těm zajatým náležím i já, kněz jasenovský Ctiboh Cochius, který toto píšu, a jak se mnou nakládáno bylo, vyprávím, odvolávaje se na svědky spolu se mnou uvězněné, jichž bylo v počtu do 70 rozličných stavův a národúv, ale nejvíce Slováků. Z Oravy byli se mnou zajati: pp. Imrich Brožko, farář námestovský, Ďurko Repaský, farář ústěnský, Karel Lipay, měšťan tvrdošinský a Jano Puplava, sedlák z Lehoty. Zajat jsem byl doma ve faře skrze kapitána boršodské guerilly Lajoše Beleya dne výše vzpomenutého, 18. května 1849., a odveden do Kubína do stol. domu, kdež dán jsem byl pod stráž 8 vojákům z guerilly. V týž den byl lapen skrze husary i jistý praktikant ze Šťávnice jménem Sulcer, jako domnělý tajnověsť (špehár) a spolu se mnou na druhý den do Růžomberka (kdež opět z Liptova někteří zajatí se nalezali, jmenovitě vážecký učitel Daniel Ferienčik) jakož i s některými dobrovolníky z Párnice pod vojenskou stráží odveden. Na cestě Jasenovou nebylo mi dovoleno s vozu sejíti a k mým domácím se odebrati. Ale manželka moje i s dvěma mými syny, jedním sedmi-, druhým pětiročním předešla mě do Bystřice, kamž jsem odvezen býti měl. V Oravě byl krajským komisařem na ten čas Pavel Madačáni, vicežupanem Aristíd Abaffy; služným tohoto okresu byl Michal Kubíny. — V Růžomberku nás všecky zavřeli do smrdutého, těsného žaláře na prostřed náměstí. Odtud na druhý den v neděli nás garda (národní stráž) odvedla do Bystřice. Tam jsme došli právě 21. v pondělí ráno, v den trhový, kdež se síla lidstva hemžila. Tu nás vystavili na náměstí jako zločince a vykřikovali na nás nejsurovější řeči, a jen na šibenici nás chtěli. Po chvíli vyšel z domu Sumrákova Heřman Görgey, major, brat Arthura Görgeye, hlavního generála povstalců, a vyvolával nás po jednom, i každému hned smrť na šibenici nasoudil. Sulcer byl vskutku hned v ten den do Kremnice odveden a zastřelen. Nás dva, mne a Ferienčika, vodili pod eskortou po městě z jednoho místa na druhé až do 4. hodiny po poledni, a ty největší potupy, urážky kydali na nás. Naposledy se vybralo několik setin odbojnického vojska na Harmaněc, a nás dva zajaté před sebou hnali pěšky za divoké klatby, posměchů, pohrůžek, kterých nelze ani vypsati; jdoucím před stoliční dům zavolal jeden z diváků panských po maďarsku: „šťastnou cestu na šibenici!“ — Tak jsme došli pěšky až k Ulmance. V tom jede za námi prázdný vůz, provázený vojáky, který vypravil komisař zvolenský Lud. Benický, velikými prosbami mých dítek přemožený. Na něm byli jsme nazpátek do Bystřice zavezeni a tam do stol. domu, dolů do jizby jurassor. pod stráž dáni, kterýž dům však hned za pár dní byl zajatými ze všech stran naplněn. Jmenovati je, mnoho by místa zaujalo. Tu jsme trvali do 9. června. Vyšetřovací krvosúd v Bystřici, z tří osob záležející, vydal mi na úsilnou moji žádosť žaloby na mne z větší částky falešně skrze učitele jasenovského A. R., z osobní nenávisti naskládané a jeho vlastní rukou podepsané, v původním písmě čísti, na které jsem já důkladně a obšírně na jeden každý punkt, kterých až 20 bylo! — odpověděl písemně, kteráž písma všecka na památku v archivu církevním zanechávám.

Dne 9. června byli jsme odvezeni do Zvolenského zámku, kamž ještě i druzí zajatí přivezeni. Tu jsme byli ostříháni až do 2. července. Ve dne jsme se směli po zámku prochoditi, v noci nás Kapoš zavíral.

Dne 2. července jsme opět ze zámku Zvolenskeho do Krupiny odvezeni byli, kdež pobyvše za dva dni do Šah jsme musili jíti, všady pod stráží. V Šahách nás zástup lidu s posměchem přivítal. Už 8. července jsme se hýbali ze Šah do Pešti, kamž jsme dne 9. večer pozdě došli a zle přijati byli. Tu, vyhnavše největší zločince ze žalářů stoličního domu, nás do nich zavřeli a nic jísti ani píti nám nedali. Dne 11. jsme však musili zase dále do Segedína, neboť tam maďarské ministerstvo před cís. kr. vojskem utíkalo. Přišli jsme tam dne 15. večer. Tu nás složili v zámku do kazamatů, v kterýchž se množství cís. vojákův a jiných zajatých nacházelo a kterých vždy víc a více dováželi. Dne 26. byli někteří propuštěni na svobodu, mezi nimi i všichni Oravci výše vzpomenutí, krom mne a Puplavy. My jsme tedy, anť vojsko císařské se blížilo, byli oddáni do V. Varadína. Dne 30. července pohnuli jsme se ze Segedína asi na 40 vozích, samí zajatí, na Makov, Dulu atd. do V. Varadína, kamž jsme 2. srpna dorazili pozdě v noci, neboť nás dnem i nocí nechali bez odpočinku. Ve V. Varadíně zavedli nás do nejtěžších pensylvánských žalářův. Ale již 4. srpna jsme se musili zase jinam pohnouti, a to pěšky pod nejpřísnější stráží. Cesta tato byla nejukrutnější. Z ní mnozí ochuravěli, neboť cholera všady panovala. Tak jsme dne 9. srpna došli do Stol. Aradu, jakožto posledního útočiště odbojníků, kamž se všecka síla okolo Világoše byla shromáždila. Okolo 11. hodiny v městě zvoněno na poplach. My zajatí byli jsme odvedeni do tábora za město, kdež, jak jsme vyrozuměli, měli býti někteří odpraveni. Zatím nestalo se to, neboť o 4. hodině po poledni jsme zase nazpět do města odvedeni byli. Sama vláda Košutova při nastávající porážce nevěděla, kde jí hlava stojí, a již se byli mnozí z ní rozutíkali, jichž hned i sám Košut i druzí následovali. — Dne 10. bylo asi 40 zajatých propuštěno na svobodu; po poledni takže několik. — Ostávalo nás ještě asi 24. Dne 11. ráno byli jsme i my ostatní na svobodu propuštěni z tak dlouhého trápení, neboť 12. srpna se vojsko Görgeyovo vzdalo ruskému pomocnému vojsku. Mezi vysvobozenými se mnou z našich krajů byli: Jan Lehocký, farář trnoveský, z Liptova: dr. Jonáš Guoth, August Krčméry, kaplan sv. mikulášský, s kterými jsme se na svobodných, od polního zbrojmistra hraběte Šlika nám vykázaných vozích až domů dne 25. srpna šťastně dostali, navštívivše na zpáteční cestě v Sarvaši, v Čabě, v Pešti atd. našich hodných Slovákův, od nichž jsme všady laskavě přijati byli; ze Solníka až do Pešti po železnici bezplatně za 6 hodin jsme přeletěli, jakož i vůbec za celý ten čas velmi mnoho zlých i dobrých věcí zakusili.

Všemohoucí Bůh, který nás ochraňoval a z nebezpečenstva smrti vytrhnul, budiž na věčné věky pochválen a veleben! Psal Ctiboh Zoch, ten jistý zajatý jasenovský kněz.“

Roku 1854. zvolen Zoch seniorem v Oravě, kterýž úřad obstarával až do své smrti († 15. prosince 1865). V literatuře slovenské není pole, které by nebyl vzdělával i Zoch-Cochius. Od roku 1841. až do posledního svého dechu byl archeologem, historikem, místopiscem, jazykozpytcem i básníkem slovenským. (Poslední prací jeho veršovanou byl zpěv: „Slovenov pohlad na seba“. Spisy Zochovy vytčeny v Nár. kal. na r. 1867 str. 262.) Zoch stýkal se přátelsky i s našimi některými spisovateli, zejména s Palackým. I Matici Slovenské byl velmi platným členem.

V Jasenové na faře narodil se i spisovatel slovenský dr. Ivan Zoch, syn Ctibohův. Z dědiny této pocházejí též oba Čaplovičové, totiž: Vavřinec, který se narodil 6. srpna 1778 a zemřel 25. prosince 1853 v Prešpurce. Vavřinec Čaplovič zastával rozličné veřejné i soukromé úřady, z nichž veškeré příjmy obracel k účelům dobročinným, vzdělávacím. Rodákům svým oravským daroval bohatou knihovnu 20.000 děl v 60.000 svazcích, která dosud existuje v Dol. Kubíně. — Jan Čaplovič je rovněž asi každému vzdělanci znám. Narodil se 22. září 1780 v Horní Příběli v Hontě a zemřel 29. května 1847. Byl úředníkem, pracoval však usilovně v literatuře, zvláště v topografii a v právu uherském. Psal latinsky, maďarsky, německy i československy (v Pešti vydal roku 1822. „Slovenské verše“). Větších spisů Čaplovičových uvádí se — nepočítají-li se články v časopisech — asi dvacet, z nichž jmenovati sluší: „Gemälde von Ungern“, „Slavonien und zum Theil Croatien“, pak „Topografisch-statistisches Archiv von Ungern“ a j. Z Jasanové pochází dále i rodina Bencúrů, z které Jozef Bencúr (nar. se tu 28. února 1728) stal se dějepiscem uherským, rektorem školy kežmarské, prof. dějepisu v Prešpurce a konečně archivářem a bibliotékářem v Budíně, kamž cestuje náhle na cestě zemřel (v září r. 1785.). Psal latinsky i německy. Za latinský spis: „Confutatio praetensionis Brandenburgicae in Silesiam“ (1755), „Hungaria semper libera, suique juris et nunquam aliis obnoxia“ (1764) byl povýšen do stavu šlechtického. Z rodiny této pochází i Matěj Bencúr-Kukučin, mladý novelista slovenský, s nímž jsme se na faře jasenovské sešli.

Jasenová je tedy zlatým písmem zapsána v dějinách nejen Slovenska, nýbrž i Uher.

Rádi bavili jsme se na pohostinné faře zdejší až do druhého dne, kdy nám teprve dovoleno bylo nastoupiti další cestu ke Kubínu. Šli jsme pěšky, a to až k nejsevernějšímu bodu Uher, k Babia Guře.

Podobné domky, jaké jsme již v Likavce (v Liptově) nalezli, shledali jsme i v Jasenové, ba téměř v celé Oravě. Viděli jsme i podobné domky stavěti.

Začneme tedy i s popisem od základu. Chyba lávky! Oravské domky základů nemají. Stavěny jsou z trámů. Rám z klád zhotovený podkládá se na všech čtyřech úhlech sloupy nebo kameny, je tedy od země nadzdvižen, aby získáno bylo místo pro mělký sklep (pivnici) na brambory. Když je domek hotov, podepřou se sklepní stěny kamením. Téměř všady v Oravě, vyjma větší domy v městečkách a domky goralů v horní Oravě, má starý dům slovenský jeden a týž ráz. Nikde neschází štít s otvory pro dým (kominů tu není), s dymníky, které jako v Liptově a j. mají podobu kříže, kalicha, měsíce atd. Prkenný tento štít přikrývá od hřebenu napřed zavěšený kulatý, šindelový klobouček: hálka. Pod štítem bývá opět šindelová stříška, nad dvěma okny, která obložena bývají obarvenými „futry“. Mezi okno, vlastně okénko, zavěšují katolíci kříže a rozličné svaté, sošky i obrázky. Někde bývá štít dvojnásobný, totiž uprostřed i dole šindelovou stříškou opatřený. Nad hálkou připevněn bývá tulipán, kohout, myslivec s ručnicí a p. Dvéře do domku vedou z pravidla poboční stěnou dvorní. Někde bývají vyvýšeny a zvláštní stříškou kryty. Tu a tam viděti také na jedné nebo druhé straně domku vyššího dřevěnou pavlač. Po obou delších stranách domu bývá nasypána záhrobeň, podstiena, která jest proti dešti přesahující nad ní domovní střechou chráněna. Pod okny v čele domku bývají někde dvéře do sklepa. Místy hálek více již viděti není. Na blízku domku, někdy i přes cestu stojí sypárně.

Kroj zdejší není tak malebný jako v Párnici nebo ve Velké Vsi, kdež je opravdu skvostným, ale nicméně je velmi krásným přec. Jako v blízkém Bystěrci přikrývá tu Slovák hlavu černou beranní čapkou s okolkem uprostřed vystřiženým, který v nepohodě až k hrdlu stáhnouti lze. Čapku tuto viděti zhusta v celé Oravě. Zvláštností jasenovského a bystěrského sedláka je světle hnědá, krátká halěnka, pěkně červeně nebo hnědožlutě cifrovaná. Nohavice nosí se tu bílé, cifrované, do čižem, dále světlo-modré, gombíčky hustě posázené vesty, v Oravě obyčejně bruslaky jmenované. Vesty tyto zapínají se jen pod hrdlem. Rukávy košil jsou široky. Opasků zde není. Ženy nosí na hlavě čepce, ketyše s dlouhými „haklovanými“ cípy po skráních, které klopty nebo klepce jmenují. Přes čepce nosí pestré šátky, které při práci polní do zadu zavazují. Lajblíčky (živůtky anebo též „bruslaky“) nosí pestré, sukně řasnaté, různobarvé, zástěry široké. Do práce obouvají krpce, jinak nosí čižmy. Party zde již vyhynuly. Místo part nosí nevěsty věnce nad čelem i v týle. Starší ženy nosí kožuchy, jmenovitě v zimě, mladší ženy kabáty. V nepohodách berou na nohy kopicae, kapce, soukené boty, a to ženy i muži.

A hned jsme za Jasenovou. Zvolna mizí nám s očí čisté její domky, dřevěné, neomítěné, jen Choč její nás neopouští. Hledí na nás se svou královskou družinou: Bralem, Věchy, Drapáčem a Žiarem, jako by nám vytýkal, že jsme ho ani nenavštívili a v jeho salaších výborných jasenovských oštěpkův a chutné žinčice neokusili.

Ze silnice vidíme v dáli modrati se Tatry Liptovské. Docházíme k Vyšnímu Kubínu a okolo starobylého jeho kostelíku a zemanského kaštělu dostáváme se do údolí na sever obráceného, ve kterém zvolna vystupuje před námi nové panorama s Dolním Kubínem na svahu horském. Na severozápadě vystupuje řada vrchů, na jihovýchodě trůní nad Kubínem vzpomenutý již Veliký Choč.

Dolní Kubín je pěkné stoličné městečko, činí dosti příznivý dojem. Viděti zde i větší budovy, jako: stoliční dům, dům spořitelny s parní koupelí a j. Na náměstí, vlastně na rozšířené ulici — Kubín tvoří takořka jen jednu velikou ulici — stojí kostel evangelický, níže opravuje se kostel katolický. Poněvadž pak obdařeno je městečko toto z polovice israelity, jsou zde i dvě synagogy, stará a nová. Školy jsou tu evangelické, církevní, poněkud prý zanedbané, a státní; tyto (opatrovna, elementárka i měšťanská škola) jsou ryze maďarské! Židé měli zde dříve svou školu, avšak po zřízení školy maďarské zrušili ji. Bylo nám pověděno, že někteří zdejší slovenští „národovci“ sami o tyto maďarské školy žádali!

Kubín má asi 1800 obyvatelů — vyjma židy — slovenských.

Řekl jsem již, že zde chována bibliotéka Čaplovičova. Rychtář kubínský, pan Nádaši, zavedl nás laskavě do ní, kdež nám bibliotékář, starý již pán, poklady, skoro lze říci bezúčelně zde uložené, ukázal. Je tu složeno asi 60.000 svazků rozličných starých klasikův, učenců, vzácných a řídkých děl latinských, německých i českých, vesměs starších, ba i velmi starých. Jsou tu i rozmanitá kuriosa, jako „Zemský klíč“ k otvírání pokladů, staré atlanty atd. Knihy rozděleny jsou podle látky ve dvacet oddělení. Prvým bibliotékářem byl tu Leopold Bruck, synovec Čaploviče; na jeho přímluvu tento knihy své Oravě daroval. Bruck sám učinil větší čásť inventáře a knihy roztřídil. Pracoval tu po léta a bez odměny — slovenský učitel! Teprve r. 1857., když se utvořila společnosť k udržování této knihovny (dávno již zaniklá!), povolila Bruckovi roční odměnu 100 zl, kterážto renumerace však již po dvou letech přestala. Zásluhy Bruckovy o knihovnu tuto a o školství odměněny byly r. 1865. i stříbrným záslužným křížem s korunou. Kladu sem i data jeho životopisná.

Leopold Bruck narodil se 15. listopadu 1800. v Žaškově nedaleko Dolního Kubína a zemřel 18. srpna 1866. Studoval v Gemeru a v Prešpurce. Pak stal se po otci učitelem v Žaškově, kdež do r. 1831. působil. Roku toho povolán za učitele do Dol. Kubína. Zde učiteloval až do své smrti, totiž plných 35 let. Byl volen i za evangelického faráře v Jasenové, ale úřadu toho nepřijal. Bruck proslavil se jakožto znamenitý vychovatel a reorganisátor školství. R. 1856. založil tu i knihovnu československou. V Kubíně odchoval pěvce znárodnělé písně: „Nad Tatrou sa blýská“, Jana Matúšku, J. Bencúra a jiné vynikající národovce slovenské. Matice Slovenské byl Bruck horlivým podporovatelem. Daroval jí předměty ceny značné, jmenovitě i bohatou sbírku numismatickou, na 1000 zl. ceněnou. V mládí zkoušel se i v básnění; ostatně psal hlavně články paedagogické.

Dnes kdyby vstal, zalomil by asi rukama nad svou prací! Bibliotéka stísněna asi ve dva pokoje dřevěného domku neb radnice, který může býti každou chvílí ohněm zachvácen. Uherské ministerstvo, které nyní knihovníka honoruje, nedalo dosud bibliotéku Čaplovičovu pojistiti proti ohni. Však jaká by to byla náhrada za ta mnohá cenná díla, zde v prachu složená! Řekl jsem již, že bibliotéka tato není tím, čím by mohla býti. V Oravě není vůbec na místě, zde není vysokých škol a učenců, kteří by z ní čerpali. Snad by záhodno bylo vydati aspoň seznam knih těchto a rozposlati jej po všech uherských a rakouských universitách, ústavech středních atd.

Škoda Brucka! Tělo jeho práchniví tu na hřbitově, a knihovnu jeho snad týž osud očekává. A s Bruckem zašli i jiní — ba není víc Kubín Slovensku tím, čím býval. Čím býval, dokud žil tu ještě vzpomenutý Jan Matúška, jehož pomník vypíná se tam nad jeho hrobem. Hle, zase nový, v neznámé světy časně odlétlý sokol, jen zasluhuje naší vzpomínky, třebas v letu křídlo jeho zlomeno. —

Matúška narodil se v Kubíně 10. ledna 1821. Studoval v Gemeru a v Prešpurce. Složiv u superintendenta Jozeffyho v Tisovci zkoušku kněžskou, stal se pak vychovatelem v Oravě. Žil svým studiím, svým ideálům. R. 1848. chopil se s rodáky svými zbraně. Byv pak Maďary pronásledován, utekl se do hor na severní hranici oravskou, kdež skrývati se musil po několik dní o hladu a žízni ve sněhových závějích. Zde příčina jeho dlouhé trapné choroby, které podlehl konečně 11. ledna 1877. Zůstaly po něm literatuře některé pěkné prvotiny, písně a ballady na př. kromě vzpomenuté hymny slovenské pěkná píseň „Preletěl sokolík“, ballady „Kozia skála“, „Púchovská skála“, „Hrdoš“ a j.

V Dolním Kubíně zrodil se v 18. století proslulý Juraj Ambrozyus, který r. 1721. byl rektorem gymnasia v Necpalech a zemřel r. 1746. jako superintendent v Šáryši, zanechav po sobě více učených spisů theologických.

Ze žijících v Kubíně národovců slovenských jmenovati sluší vedle p. Nádašiho i kat. faráře p. Jozefa Kohúta a evang. seniora p. S. Nováka.

Národní strana měla a má dosud v Dolním Kubíně tedy dostatek sil. Bohužel, neděje se v městečku tomto, jako tak leckdes na Slovensku, nic! Slováci stýkají se s Maďarony v jednom kasině, kdež listy slovenské ani vyloženy nejsou. A kasinu svému vlastnímu nechali zahynouti. Zde žádné omluvy neplatí. Nestarají-li se Slováci sami o sebe, zajde chuť i jiným, aby se o věc jejich starali. Dolní Kubín není jediným městem slovenským, které nekoná svou národní povinnosť. Ani v Lipt. Sv. Mikuláši nenalezli jsme letos více kasina. Schází tu energie. Ve Sv. Mikuláši přičiněním pana Ruppeldta hýbe se aspoň pěvecký spolek; celkem však vyhlíží to ve slovenských městech jako po ztracené bitvě. Všady samovolná maďarisace. Několik čestných výjimek věru nestojí ani za řeč!

V Dol. Kubíně s podivením slyšeli jsme, že zdejší pověstný renegát a člověk, o němž se jen s opovržením mluví, Jiří Bulla, jest týž Bulla, který napsal kdysi tolik pěkných, písni slovenských. Jmenuji jen i u nás zpívanou: „Bratislava — (tam zapadla Slávom sláva“ atd.). Nešťastný národ, od něhož i básník se odvrací; básník, který má nésti před ním pochodeň…

Od neblahého tohoto zjevu rádo se oko vrací k lidu dědinskému, kterýž ve své milé prostotě ani neví, co mu jeho inteligence ztrácí, co hynouti nechává svou nestatečností. Tvář jeho nejeví o to starosti. Když uháji na těch tvrdých skalách svůj ovesný chléb, je spokojen dosti, o potřebách jiných neví. Vyhlíží bystře, čile, vesele. Slovenští šuhajci rostlí jsou jako jedle, radosť je na ně se podívati. Ti by mohli světů dobývat! Na nich ohřívali jsme oči, ve zraku jejich čistém dočteš se víry v budoucnosť Slovenstva…

Byl právě svátek, když jsme meškali v Dol. Kubíně. V městě viděti bylo několik takých venkovských šuhajů. Ve svém malebném kroji vyhlíželi opravdu jako rytíři. Za kloboučkem černým pyšnil se dar děvčete — čerstvé pěrko (kytice). Bílá košelka, na rukávech i límci pěkně červeně cifrovaná (vyšitá), přes ni černá, otevřená vesta (bruslak, prsliak), gombíky (knoflíky) posázená, bílé, těsné nohavice soukené, bohatě zelenými a červenými portami ozdobené, na něž od pasu na pravé straně splývají dvě červené stuhy, střevíce, jančiarky s nadvlaky (řemínky), dole kolem lýtka ovinutými, koneční i vlající halěnka, rovněž bohatě cifrovaná: není-liž to krásný oblek, na jaký se věru slovenský šuhaj pyšniti může? Co tu ještě do úplného, krásného obrazu schází? Což jiného než tam to v ústrety mu přicházející děvče v pěkném, červeném lajblíku (bruslaku), v černé, řasnaté sukni a takové též zástěrce, jemuž tak koketně sedí na hlavě červený šátek a jehož toilettu doplňují pěkně zhotovené čižmičky. — Okolo Kubína je kroj slovenský nejkrásnější z celé Oravy.

Však již ku předu! Ještě dnes perla Oravy, neskonale krásný zámek její, musí býti náš! Po břehu řeky Oravy, která své zelené proudy valí proti nám až tam od Babia Gury a od Paráče,^[36] vede nás hradská stálými a důkladnými oklikami údolím romantickým na pravo, na levo vrchy obsypaným, z Dol. Kubína dále do stolice oravské. Tu a tam nadcházíme si pěšinami, neboť silnice na jednom místě až třikrát nad sebou se točí. Při silnici docházíme napřed k osamělému hostinci Žabínu pak k dědině Mokraď, v níž viděti kaštěl hr. Abaffyho. Tu bydlí nehodný potomek našich Žerotínů, který chlubí se tím, že jeho bratr, okresní hejtman na Moravě snaží se vyhladiti z vděčné paměti Čechů krásnou vzpomínku na jeho předky. Pan Žerotín je bývalý důstojník. Zde oženil se, avšak paní brzy mu umřela. Švakr jeho Abaffy vzal si opět sestru Žerotínovu; netrvalo však dlouho, a tato následovala příkladu své uherské švakrové. Nyní oba „vdovci“ žijí svorně spolu a nudí se dlouhou chvílí. Tak to v Uhrách chodí… Za Mokradí viděti dědinu Záskalí a odtud docházíme do Kňaži, kdež pozoruhodný most vede nás přes Oravu na druhý břeh. V polích začínají žně. Veselé hujukání střídá se s písněmi. Náš jeden druh kráčí pod slunečníkem. S vrchu vysoko nad námi ozývá se veselý dívčí hlásek: „či tam dole prší?“ — Lid v poli rád slyší, když jej pozdravíme; odpovídá: „Pán Boh uslyš!“ a přeje na další cestu: „Šťaslive!“ Docházíme k „majeru“ Široká, panskému to statku, skládajícímu se z několika budov. Nehledíme však už na pravo, na levo, vždyť před námi na strmé skále, která se zvedá až k nejvyššímu bodu zámku, vznáší se památná Orava, pravý zázrak umění stavitelského. První dojem, který činí od jihu zámek oravský, nemůže sice závoditi s dojmem, který uchvacuje nás později, zejména hledíme-li na mohutný tento hrad se strany severozápadní, avšak jiného soupeře nemá. Zámek oravský od jihu a od severozápadu jen sám sobě může býti soupeřem. Čím blíže přicházíme, tím větší vzbuzuje v nás podiv. Hledíme jen po něm; oko sotva zachytí tam v lese mizícího hájnika v té světle zelené košelce se širokými rukávy, s tím širákem, s něhož vlají zelené stuhy, s těmi krásnými ciframi, rovněž zelenými, na nohavicích, s tou torbou na široký řemen, s něhož se mu na prsou veliká přezka blyští, přes plece zavěšenou, s tím mocným, koženým opaskem okolo těla. Uniká nám téměř i ten párek lidí, pěkný, jako by jej z Bohúňova obrázku vystřihl. Oděv jeho liší se od kroje, který jsme v Kubíně viděli, širokými rukávy u košelky, opaskem na čtyři přezky, temně modrou barvou lajblíku, který je zvlášť pěkně červeně pošíván a gombíčky celý poset, pak halěnkou, červenými portami vyzdobenou. Nohavice jsou též cifrovány portami zelenými. A jeho družka! Či tuší, jak jí sluší ten černý živůtek na žluté knoflíčky upjatý, ta bílá sukeň s modrou zástěrkou, to oplecko s běloučkými, nad lokty staženými rukávy? A hle, z pod lajblíčku dobývá se ještě pestrobarvý šátek, po němž vlají na ramenách zelené stuhy.

Mihnuli se kolem a zanikli kdesi.

Ještě několik krokův, a jsme v dědině Podzámku. Nejvýstavnější to věru místo v Oravě! Dům vedle domu jako by z většího města sem byl dopraven. Všecky domy obývají panští úředníci. Majestátně vznáší se do výše nad nimi zámek Oravský, uprostřed dolinky, zevšad vrchy ohrazené. Tu na jihu proti němu táhne se zelená Kyčera, na západě vystupuje Kubínská Hola, jíž počíná se vlastně už pásmo Oravské Magury.

Hned pod zámkem jest velmi slušný židovský hostinec. V něm ubytovali jsme se, abychom ráno zámek vzali útokem a pak — s hojnou kořistí další pouť po západní straně Magury k Námestovu a odtud k Babia Guře nastoupili. —

Odpočavše si po cestě — byl již soumrak — šli jsme hned ráno na zámek. Dvojí branou dostali jsme se k mohutné chodbě klenbové, jejíž dobytí zdá se býti nemožným. Z chodby této, asi 30 metrů dlouhé, docházíme do dolejší tvrze, dosud úplně zachovalé. Zde navštívili jsme kapli, v níž kromě slavného palatina Jiřího Thurzy, zemřelého roku 1617., i mnozí jiní vládci Oravy odpočívají. Jiřího Thurzu vidíme tu v životní velikosti na levo od oltáře z kamenné desky vystupovati. V této první části zámku umístěno je i pozoruhodné museum oravské, v němž nashromážděno hojnosť nerostů, živočistva, plodin oravských, různých druhův obilí, z kterých utvořiti lze si pojem o rozmanité úrodě v rozličných krajích Oravy (nejlepší oves vykazuje tu na př. Podzámok, nejhorší, ani stopu vysoký, Rabča atd.), pak jsou tu pokoje plny krásných předmětů řezbářských, stolic, stolíků, křtitelnic, košíkův a různých kuriosit. Vidíme tu v miniatuře celou salaš s pastevci, ovce dojícími, stroje, chalupy, mosty atd. Neméně zajímava je stará zbrojírna. V sousedství opět řada pěkných pokojů, v nichž nalezáme obrazy starých i mladších držitelův Oravského zámku, jako: Thurzů, Illésházych, Erdödych, Tökölych, Zichych, kterýžto rod Oravou dosud vládne, a jiných. Vstupujeme i do černé, umrlčí komnaty, v níž visejí obrazy, představující mrtvoly Elišky a Jiřího Thurzy v otevřených rakvích.

Z dolní tvrze vystoupili jsme pak s hradníkem po dvojích schůdkách (z nádvoří) do starší části zámku, která opět tvoří tvrz zvláštní, prostřední, jež mohla brániti se dobyvateli ještě, když už tvrz dolní podlehla. Vchod do této druhé tvrze ostříhá těžká brána. Zde nalezli jsme již jen pusté stěny tak, jak je před osmdesáti lety požár zanechal. Zdi jsou však aspoň přikryty dobrými střechami, které je před další zkázou chrání. Tu v malém dvořišti přicházíme k pověstné studni, do skály tesané, kterou Orava, pod zámkem tekoucí, vodou svou napájí. Je tedy ovšem jak náleží hluboka!

Odtud vystoupili jsme posléze po několikerých příkrých schodech do části nejvyšší, do tvrze třetí, vystavěné na skalním kuželi. Kužel tento zvedá se nad řekou ostře až k nejvyššímu bodu zámku. Se strany té je pohled na zámek opravdu úchvatný. Viděti je vlastně jen na strmém tomto skalisku, podobném dlouhému krku žirafy, kapličku, a těžko hádati, kterak na něm postavena býti mohla; neboť štíhlé skalisko pod ní jest naprosto nepřístupno. Avšak se strany západní shledáváme, že vrchol skaliska šíří se k jižní straně, tvoře vlastně hřeben, na němž nejvyšší tvrz stojí. Kaplička severní spojena je tu dřevěnou chodbou se stavisky ostatními, které na jižním konci pojí se ke kulaté věži se železnou pavlačí.

V oddělení tomto ukázáno nám bylo i uzounké vězení, pravá to díra ve zdi, ve kterém prý držán byl biskup kaločský Petr de Varda.

Vyhlídka odtud jest horami obmezena. V dolině řeky Oravy viděti pouze kromě Podzámku na straně severní dědinu Lehotu a v pozadí první vrchy liptovských Tater. Na východě zvedá se již vzpomenutá Kyčera a na jihovýchodě Veliký Choč. Já vyšel i na pavlačku nejvyšší věže zámecké, kdež opravdu závrať hlavu jímá. Takořka klečmo vrátil jsem se do vnitř.

Založení tohoto památného hradu padá prý do dob pohanských; neboť připomíná se již roku 1010. jako královský majetek. Hrad tento musil být vůbec důležit. Již roku 1069. vyslal k Trenčínu pomoc proti Čechům. R. 1241., když Tataři vpadli do Uher, byl zámek Oravský útulkem zemanským rodinám, i chránil, pokud mohl, též okolní lid. Roku 1298. stal se pánem Pováží a spolu i Oravy Matuš Trenčanský; ale již r. 1321. přešel zámek Oravský opět v královský majetek. R. 1409. vládl jím palatin Mikuláš Gara. R. 1440. opanoval jej však Jiskra z Brandýsa s našimi Husity. R. 1474. zaujal Oravu Petr Komorovský, jenž polským králem Vladislavem učiněn i hrabětem liptovským. Roku 1476. držel však zámek opět král Matěj, jenž v něm roku 1484. uvěznil vzpomenutého již arcibiskupa Petra Adoriana (de Varda), svého kancléře, kterého teprve po smrti otcově syn jeho Jan na svobodu propustil. R. 1554. hrabě Frant. Thurzo, nitranský biskup, složiv svůj úřad stal se evangelíkem a pojal za choť Kateřinu Zrinych. Jakožto držitel zámku oravského a hlavní župan stolice této měl značný vliv na záležitosti světské i církevní.

Po smrti Jana Korvína panoval tu Jan Zápolský. Bouřlivé časy tehdejší zastihly nejednou ranou i Oravu, v níž byl velitelem ukrutník Krištof Thöke. Od r. 1570 byla Orava podrobena Mik. Kostkovi Sedlickému. Tento kázal sem přivésti zajaté vyslance spišských měst, kteří šli osvědčit věrnosť císaři Ferdinandovi I. Avšak po dvou létech stranu Zápolských sám opustil a Ferdinandovi se podrobil. Zámek zastavil Janu Dubovskému, po jehož smrti vyměnil ho syn Kostkův Vácslav.

V bouřích domácích na počátku 17. věku bylo i v Oravě hlučno. Roku 1604. dobýval zámek G. Hajdu, vojvoda Bocskay-ův, ale bez úspěchu. R. 1605. lid oravský smetal 400 vojáků Bocskay-ových do řeky. R. 1607 dostal se zámek Oravský v moc Jiřího Thurzy, který r. 1610 stal se hlavním županem Oravy, palatinem Uherska i správcem synody evangelické v Žilině. Syn jeho Imrich připojil se po smrti otcově (1618) k Bethlenovi. Zemřel však jako jeho plnomocník již roku 1621 v Mikulově na Moravě.

V nepokojích za Leopolda I. opevnil zámek Oravský Imrich Tököly, avšak 25. listopadu 1674 zradou polského oddílu posádky zmocnili se ho generálové královského vojska Špork a Heister, porazivše vojsko Frant. Vešelína a Štěpána Tökölyho. Syn tohoto, 14letý Imro, se svým vychovatelem Danielem Absolonem prchl ze zámku a převlečen v šat rolnický dostal se šťastně do Sedmihradska.

Po té byly statky jeho v Oravě, v Liptově a ve Spiši, později v Sedmihradsku konfiskovány, načež Imro stal se vůdcem Malkontentů (nespokojenců). Roku 1683. zle se dařilo Oravě. Jan Sobieski, vraceje se od Vídně s vyhladovělým vojskem, táhl Oravou. Vojsko jeho po plné čtyři neděle mečem i ohněm ji pustošilo, tak že 24 dědin bylo spáleno, ba i stoliční archiv ve Velké Vsi ohněm zničen. R. 1703. dobyli zámku Oravského kuruci, přívrženci Rákócyho. Teprve r. 1711. byl zámek královským vojskem zpět vydobyt a Rákócy zapuzen. R. 1800. zámek vyhořel. Rodina Zichych, již nyní náleží, pečuje oň svědomitě. Zajímavo je, že zámek Oravský má nyní vlastně asi 60 pánů (dříve prý 90), jichž plnomocníkem je teď hr. Edmund Zichy.

Když sestupovali jsme ze zámku, byla nám cesta do druhé tvrze (u schodou) pracujícím v zámku lidem zatažena.

Vykoupivše se stoupali jsme za chvíli dále k Námestovu.

Asi po půl hodině došli jsme ke stádu krav. Několika slovy spřátelili jsme se hned s honělníky, kteří nechali starého kraviara krávy popásať a nám zpívali a vyprávěli. Nezpívali ovšem hned, že prý se „hanbia“. Já už v podobném případě vím si rady. Poslal jsem hochy za vrby, aby se nehanbili, a tito pak už se dali do zpěvu. Zpívali několik písní, jichž melodie náš spolupoutník p. Lud. Kuba, vydavatel „Slovanstva ve svých zpěvech“, si naznačil.

Kladu sem variant jedné, jejíž melodie jest na Slovensku dosud neznáma.

A hoši prozradili nám potom jména i všech svých krav, z nichž nás zvláště zajímala „Madáma“ z fary… (Viz tohoto dílu stranu 76.) Lidé tito mají nejen pro každou kravku a ovci, ale i pro každý vršek a skalku na něm určité jméno. Na žádost naši vyjmenovali nám celé okolí. Tu na pravo silnice zvedá se Javora, tam Bučiny, Osliska, Paseka, na levo zase Buková, Rigel, Za hutia, za námi Racibor, Sopušky, Drviska. Na některých vrších viděti od temena dolů uličky pro spouštění dřev; ty jmenují šlogy. Odměnili jsme konečně hochy několika desetníky, a hoši letěli radostně za starým kraviarem, až nám s očí zmizeli.

Jdeme dále. Cestou potkali jsme jen několk dřevařův a podivného člověka v červené košili, bez kabátu, jenž vezl za sebou sud nějakého pekelného vína… Byl to kolomazník. Asi za dvě hodiny došli jsme opět k obrázku na nejvyšším bodu vrchu, na Prieslop (vysoká sedla mezi dvěma horami zovou se prieslopy, priehyby), kdež stojí též horárna. Na rozloučenou kyne nám od jihovýchodu naposledy Choč, za ním v pozadí tmí se hory zvolenské. Před námi však otvírá se kus nové krajiny, a v dálce vystupuje na obzor cíl naší cesty, Babia Gura. Na pravo táhne se Magura Oravská, vrch za vrchem; na svazích jejich roste ovsík, ječmen, len i zemčata. Již vidíme i dědinu Hruštín a za ní Lokcu. Za nedlouho sedíme v Hruštíně v hospůdce a sílíme se praženicou (vejce na másle) a živeckým pivem z Haliče. Po krátkém odpočinku docházíme do dědiny Babín. Domky všady shledáváme rázu oravského; tu a tam vpašován i některý švýcarský. Hřbitůvky leží obyčejně na kopcích; někde nebývají ani zdí ohrazeny. Kříže, většinou dřevěné, nejsou o mnoho vyšší jedné stopy. Při cestách viděti všady v kolnách stříkačky.

Dohonili jsme ženu. Ptáme se na to a ono. „Akože by (prý) to takí páni něznali!“ Ujišťujeme, že jsme šli Babínem poprvé. „To jim bolo treba dať vajec,“ vtipkuje Slovenka.

Unaveni již parnem odpoledním docházíme do dědiny Lokca, nad níž v levo zvedá se vrch Klinec. Odtud provází nás dále již Bílá Orava, do kteréž ústí zde Hruštínka. V polích začínalo právě první kosení (bylo 11. srpna). Ženy pracují i v polích čistě oblečeny. Lajblík a šátek na hlavě má každá pestrý, červený, sukénku modrou, oplecka v loktech stáhnuta. Červené šátky otáčejí si i kolem pasu, v zadu je svazujíce. Dívky nechávají vrkoč volně viseti po šíji.

Za krátko jsme opět v dědině Jasenici. Nad ní vznáší se vrch Havranie. Na jednotlivých domcích viděti lze nové rámy kolem oken; staré prý v zimě uhnily.

Jasenice je rodištěm Martina Hamuljaka (nar. roku 1789.), jenž má veliké zásluhy o vychování mládeže, jakož i o slovenskou literaturu tím, že obstarával tisk, korrektury a rozesýlání na všecky slovanské strany, slovem, že literaturu uváděl v lid. V rukopise latinském zanechal historii novějšího rozšiřování maďarštiny mezi jinými národy Uherska. Hamuljak býval účetním úředníkem při král. místodržící radě v Budíně. Pochován je v Námestově, kamž zvolna docházíme. A Oravská Magura dochází též, t. j. níží se víc a více, až mizí úplně. V levo nad Námestovem, na severu vystupuje vrch Magura, ne příliš vysoký, nad nim stranou viděti jiný vrch Vahanov a v pozadí konečně Babia Guru. Na jihovýchodě přes Halič zjevil se nám teď celý řetěz velebných Vysokých Tater. Konečně, ač z dáli, patříme na ně i z druhé strany.

Námestovo je malé městečko asi s 2000 obyvateli, z polovice židovskými. Domky jsou tu rázu domácího, oravského, ale většinou bez hálky. V Námestově pravotaří nejlepší žijící básník slovenský Pavel Országh-Hviezdoslav. V jeho milé domácnosti odpočali jsme si k další cestě do druhého dne.

Hviezdoslav učinil na nás dojem energického, velmi pilného muže. Čítá nyní 36 let; družkou jeho života jest mu paní v Praze vychovaná. V jeho knihovně nalezli jsme díla snad všech světových básníků v krásných vazbách. V Námestově, kdež není o národním ruchu slovenském ani potuchy, odkázán je Hviezdoslav ovšem jen na tyto své miláčky. Však není jen výborným, nýbrž i pilným básníkem. Večer seděli jsme spolu pod holou oblohou na jeho dvoře. Hvězdy nad hlavou — tak sedává často osamělý Hviezdoslav. (Jeho větší báseň: „Hájnikovu ženu“ přinesly letos „Slovenské Pohlady“.)

A ještě poslední kus cesty zbyl nám na druhý den: z Námestova do Polhory, tedy až k samé patě Babia Gury. Vozy jsou tu dosti levny, a turista musí spořiti se silou a chutí, chce-li pak ještě z koupelí polhořanských vylézti (za 4 hodiny) na vrchol Babí hory.

Tomu, kdo cestuje toliko za krasou přírodní, stačí vůbec poznati neskonale rozkošnou dolinu Královanskou a odtud údolím Oravy navštíviti Oravský zámek. Odtud až ke Tvrdošínu je údolí neméně překrásné a hojně odměňuje cestovatele.

My z Námestova do Polhory neměli jsme příliš vděčnou partii. Nejkrásnější pohled byl ještě tam nazpět, na Vysoké Tatry, jejichž celý ohromný řetěz, z druhé strany od Smokovcův anebo Štrbského plesa jen částečně viditelný, ostré své „sokorce“ a „končiary“ do oblak vysýlal. Také hranice polskouherská s Pilskem a s Babia Gurou líbila se nám. Vůbec stručně řečeno: horní Orava není sice bez vnad, ale pravý požitek poskytuje turistovi pouze Orava dolní.

Dědina Slanica, do níž přicházíme, jest jako blízké Ustie, tam na jihovýchodě v dolince pod pěknými, holými vrchy usazené, osadou plátenníků. Zde jest i veliká továrna na kanafasy. Na vršku k Námestovu stojí starý kostelík, k němuž z dola vede „Kalvarie“. Domky v Slanici jsou z části delší než jinde, dymníky pozorovati nejen ve štítě, ale i vikýře na straně dvorní konají jejich službu. Národního kroje téměř tu nevidět. Ženy nosí se celkem jako u nás, — účinek to patrně zdejšího průmyslu.

Vycházíme z dědiny. K severovýchodu vede cesta k městečku Bobrov; silnice naše uchyluje se však na severozápad. Podle jakosti obilí soudíme, že i zde půda jest namnoze dobra, nebo aspoň prostřední. Cestou potkáváme na koních kosce (žence); mají asi daleko. Žebráci děkují nám za malé almužny, aby „nám pán Bůh dal štěstí, na kteroukoliv stranu se obrátíme“. Věru, alespoň posily je nám už v tom vedru třeba. — Opět dědina před námi. Jest to Zubrohlava. Tam si odpočineme. Zanechavše vísku Klín na levo, přicházíme kolem kostela ke krčmě, zase židovské. Donesli nám trochu vína a sýra. Oboje nestojí za mnoho. U stolu našeho sedí žid a zvědavě po nás pokukuje. Brzy přisedne do koutka i mladý krčmářův syn. Abych všemu obvyklému vyzvídání předešel, podal jsem hned starému židovi svou mapku Oravy s doložením, že jdeme ná Babia Guru. To spomohlo. Žid nasadil si okuláry, prostudoval mapku, a ovšem podle ní poznal, že jsme Češi a že jsme i byli v Turč. Sv. Martině, který byl na mapce vyznačen. Číhal pak již jen na příležitosť, aby se dostal do pravého. Hromosvodem byla mu zapekačka (dýmka). Tázal se, kde ji náš společník (učitel p. Prokop, jenž nedávno napsal brožuru „O básnické činnosti Adolfa Heyduka“) koupil. Sdělujeme mu, že v Růžomberku u pana Petra Makovického. „A, to je výborný pansláv!“ povídá žid se špatně tajenou kyselostí. „Nepozorovali jsme nic takového,“ odvětil jsem. „Zdá se nám, že u vás je každý pansláv, kdo chce slovenskou školu a slovensky podá k soudu žalobu, ba četli jsme, že i Sasíci a Rumuni jsou — panslávi! Ostatně, koho tu vlastně nazýváte panslávem?“ — „Pansláv,“ povídá žid, „chce pod ruské žezlo, a v Turč. Martině se tím ani netají!“ Oponovali jsme. „Co se pak týče škol,“ pokračoval starý, „učí se slovensky ve školách církevních i státních, ba i na gymnasiu —“ „V Trstěné“ (v Oravě), přetrhl mu řeč nyní syn krčmářův, rovněž žid, jenž uznal za dobré nám se zalichotit, „přednášeli v primě i náboženství maďarsky…“ Starý nevěděl teď kudy kam. Když pak rozhovořili jsme se mezi sebou, pravil mladému stranou:„Keby boli mlčali!“ — Po chvíli ptal se nás, co tomu říkáme, že tamní Češi prohlašují poutníky, kteří šli z Čech do Pešti s kolínskou muzikou, za smeť českého národa. My hned ubezpečovali žida, že to byli nejlepší naši lidé! Vděčně tiskl mi žid maďaron při odchodu ruku — já však svou z jeho vytrhl a — odcházeli jsme. Tak jako tento žid mluví o liberálnosti maďarské veškerý tisk židovsko-maďarský; a přece jest ona pouhou lží a klamem!

Záhy ze Zubrohlavy došli jsme k prvním domkům připomenuté již Rabči, kteréžto domky nabývají tu již podoby poněkud jiné. Nemají totiž z většiny žádných štítův, nýbrž pouhou střechu v předu, v zadu, v pravo, v levo. Domky tyto tvoří podél silnice menší skupiny, avšak i jednotlivé viděti na svazích vršků, dosti vzdálených. Všecko to je Rabča, slovensko-polská Rabča.

Přecházíme přes most Polhořanku, která se v levo od něho vrútí do Černé Oravy. Pilsko, Nouzová pod Babia Gurou nejsou již daleko od nás. Na pravo (východně) leží dědina Rabčica, kterou z Polhory na Dol. Lipnici chtěli jsme se pak dostati do největší osady oravské Jablonky (s 3000 obyv.). Avšak úmysl náš zmařen byl pak deštěm. Za delší čas teprve přicházíme ke kostelu, nad nímž cesta vede severovýchodně ke koupelím polhořanským.

Lid pracuje tu teprve v lukách. Začíná senoseč. Na vozích, senem naložených, viděti kočovat i ženy. Muži nosí tu bílé soukené nohavice, černými portami cifrované, černé jednoduché kabáty (soukené), modré lajblíky, ohromné širáky s červenou stuhou, nebo černé baranice. „Kudy k ,Slaným vodám‘?“ ptáme se jednoho. Tím „chodníkem bokim“ dojdeme prý ke „koupěli“, povídá nám. Jdeme polemi ovsíka, tak řídkého, tak nízkého, jako bývá u nás strniště. Dědina Polhora zůstala více v levo, na západě. Konečně, strašně zemdleni, staneme pod samou Babia Gurou. Několik pěkných domků kolem malých koupelí přátelsky nás zve pod svůj krov. Vejdeme do židovského hostince, učiníme si na hodinku nejvyšší pohodlí a odpočavše si po malém občerstvení, zkoušíme i jakosť zdejších „slaných vod“. Br! Jsou opravdu jako přesolená polévka. Návštěva není tu hojna. Spíše přicházejí sem ještě turisté, než pacienti. Koupelí těchto užívá prý se v chorobách očí, při otoku krčních žlaz, při „krticích“ atd.

Po vykoupání cítili jsme se valně osvěženi. Troufali jsme si dostati se ještě do večera na bok Babia Gury k hájnikovi, a s ním časně z rána dostoupiti jejího temene.

Avšak člověk míní, a člověk mění. Šla s námi kus cesty žena z hostince, a na místě k hájnikovi pravému, vedla nás cestou jinou, údolím k hájnikovi na straně druhé. Rozhodli jsme se, seznavše omyl, že přenocujeme někde na salaši. Prvý polský salaš byl nedaleko hned při cestě, odkud, okusivše teplé žinčice, šli jsme ještě výše k salaši druhému, většímu, kdež prý bača má čtyři valachy a půl čtvrta sta ovcí. Lesem na levo došli jsme k pastvině, kdež setkali jsme se již se dvěma valachy ze salaše, stádo pasoucími. Odtud přes několik potoků dostali jsme se k salaši samému. Uvítal nás štěkotem z daleka bílý Dunčo, a bača, mladý, asi 28letý Polák, vyskočil radostí a zahoukal nám v ústrety své: „Vitajcie!“ Byli jsme na polském salaši bači Hulbojky z Koszarawy (v Haliči). Salaš polský mne opravdu překvapil nepříjemně. Kdež je ta poesie liptovských salašů? Malá, nízká, dýmem zcela naplněná bouda, bez přepažení, bez lavic, zhotovená z desek tak, jako se ploty hotoví, toť koliba zdejší. Za deště plave ovšem i s bačou a valachy, pokud tito nespějí v košáru při ovcích, aby je proti zlodějům chránili. (Kromě lidí kradou tu ovce snad i vlci. Babia Gura sama vykázati se může ještě i medvědy. Více však než těchto potuluje se dole diviaků, kanců, kteří se místy v Oravě rozmnožili, zvláště od té doby, co bylo zakázáno stříleti je.) Na salaši polském nenalezneš již ani fujary, ani gajdoše s dudami (gajdy). Jinde bylo nám pověděno od kraviarů, že prý panstvo trúby a píšťaly jim zapovědělo, aby jimi srn a zajíců neplašili.

Bača Hulbojka občerstvil nás hustou ovčí syrovátkou, svrchní urdou (musili jsme každý vypiti plný dřevěný čerpák) a potom k žádosti naší zahujkal, až se hory třásly a ozvěnou ozývaly. Zazpíval nám i několik popěvků valašských, jako:

Život na salaši polský bača příliš si nechválil. — Pastviny v Uhrách mají tu pastýři najaty od pánů. Hulbojka platí z pysku (od ovce) za 17 neděl pasení 50 kr. Každému gazdovi odváděti musí 12 liber sýra. Za den vyrábí ho asi 24 liber; z jara ovšem vyrobil i 100 liber denně (z 350 ovcí).

Rozumí se, že nám zašla chuť přenocovati na „děravém“ salaši, zvláště, když se strojilo k dešti. A skutečně — v noci a druhý den pořádně pršelo. Bača — ačkoliv nerad nás pouštěl — nabídl se, že nás až do „kapiela“ polními pěšinami, tedy kratší cestou, doprovodí. Bylať již plná noc. Rozloučivše se tedy s valachy, kteří zatím stádo do košáru přihnali, vraceli jsme se ze své nezdařené výpravy na Babia Guru domů. Z hor před námi a kolem zářily nám v ústrety mohutné ohně pastýřské. Kolem dvou hájoven došli jsme šťastně s bačou ke koupelím polhořanským. Slyšme! Hned z prvního stavení vítají nás zvonečkové dívčí hlásky. Zpívají při dojeni krav překrásné slovenské písně, jednu za druhou, a všecky dosud snad neznámé. Stojíme dlouhou chvíli s utajeným dechem. Škoda, že zapisovati nemůžeme; neboť kolem nás tma jako v rohu.

Vyplašili jsme konečně dívky tleskáním. Avšak na přímluvu bačovu zpívaly nám dále ještě několik písní. Dospělejší dívka, asi 16letá, pocházela z Krivé oravské. Chtěli jsme zpívání jejímu i ráno jíti naslouchat, avšak déšť vše nám pokazil. V goszczině (v hostinci) u goszczince (silnice) rozloučili jsme se s bačou, jenž nám ruku podal a na druhý den k hodům na salaš zval, i odměnivše se mu za vyprovodění, přespali jsme špatně noc, neboť pod okny hráli nám Maďaři a židé v karty až do svítání.

Ráno najali jsme tu vozík goralův z Rabči za pět papierků (zlatých) až do Dol. Kubína.

Déšť nás vyprovázel hezký kus cesty. Náš goral práskl bičem do malých koníků (prý polských), a tito uháněli s námi po horské cestě k Rabči jako o závod. Babia Gura zmizela v oblacích a před námi ozývalo se jen volání kočišovo: „Wijó! Hejtá (na pravo)! Histá“ (na levo!) a konečně před domkem jeho v Rabči: „Ó(u)!“ Zastavili jsme. Z domku vyběhli k vozu dva staří goralé a s „Vitajcie“ nás přijali. Byli to muži přívětivých, veselých tváří. Na otázku, který že je otcem mladého kočiše, odpovídali, že oba; druhý totiž byl vlastně jeho svokor či tesť. Však již je tu také nevěsta (mladá žena). Prosí nás vesele, abychom bděli nad jejím mužem, a strká mu na vůz do sena uzlíček s olevrantem (svačinou). Rozloučili jsme se s dobrými lidmi, kteří přáli nám na cestu: „Ščaslive!“ a ujížděli jsme ku předu Rabčou k Zubrohlavě a Slanici.

Náš goral oblečen byl po goralsku, tedy v černém kabátě. U Zubrohlavy však viděli jsme už podobný kabát bílý s černými ciframi a malý klobouček místo širáku. Potkávali jsme i starší muže v hnědých halěnkách, hnědožlutě cifrovaných, anebo v obrácených kožuškách (bez rukávů). „Padalo“ (pršelo) totiž stále ještě. Ze Slanice nejeli jsme však k Námestovu, abychom cestu tuto opakovati nemusili, ale jihovýchodně k Ústí, plátenické to dědině, ležící pod pěknými vrchy, jen řídce stromovím porostlými a dojem nějakého umělého parku činícími. V Ústí scházejí se obě Oravy, Černá i Bílá, v jedno řečiště; odtud asi jméno této dědiny. Údolím řeky Oravy, nyní opět velmi romantickým, dojeli jsme do městečka Tvrdošína (Turdošína), asi 2000 obyvatelů čítajícího a rovněž obchodem plátenickým známého. Je tu i značný sklad solný. Také toto městečko je z polovice židovské. Židé mají tu vlastní školu, nemocnici, chudobinec a synagogu. Dojem městečko toto činí nepěkný. Jediný snad služnovský dům (jednopatrový) liší se zevnějškem od domků sousedních, valně nečistých, ale uvnitř v přízemí umístěný hostinec i tu zle nás sklamal. Vchází se do něho sprostou kořalnou, po hostinci pak nikde stopy. Nás uvedli do úzkého pokojíku, kdež mandel dětí židovských po podlaze se rozlízal. Náš výborný kočiš naštěstí nekrmil koně dlouho. A tak ujížděli jsme rádi z městečka tohoto.

Údolí Bílé Oravy za Tvrdošínem k jihu stává se stále romantičtější. Okolí dědiný Krásná Horka (Horky) obstoupeno je mnohými opravdu nádhernými vrchy, zcela zvláštní panorama tvořícími. Jasná, žlutavá zeleň mile odráží se od jednotlivých parkovitých skupin stromových, a stín a světlo ladně si na nich zahrávají. Slunce probralo se právě z mrakův a osvítilo nám okolí Krásné Horky čarovnými paprsky. Řada vrchů těch provází nás až k dedine Nížné, a příroda vždy nových a nových překvapení podává. Tu zvedají se do mocné výše jednotlivá skaliska, tam, zdá se, jako by skály ze samé řeky vystupovaly a silnici nám zavíraly. Než — oklikou zrovna kolem nich dostáváme se opět k obrazu novému. Několikrát vede nás cesta z břehu na břeh, přes Oravu. Z Nížné dojíždíme k dědině Podbjelu. Čím níže přicházíme, tím spořádanější dědiny, krásnější kroje; zrovna jako ta krajina. V Podbjelu viděti u mužův opět širokánské opasky, ozdobnější cifrování na vestách pestré barvy a bílých nohavicích. Širáky ozdobeny jsou červenými stuhami. Ženy mají zástěry široké, modré, sukně řasnaté barvy modré, světlejší, lajblíčky na knoflíky upjaté, červené šátky křížem pod nimi přeložené, na hlavách šátky černé. Košelky, vlastně oplecka v loktech, jako snad všady v Oravě a j. stahují. Muže i ženy viděti zde v krpcích.

Z Podbjelu dojíždíme do Krivé, odtud do dědiny Dlouhé, kdež přes cestu na druhé straně proti domkům stojí v jednom frontě sypárně a za dědinou pohromadě i sklípky na brambory, budkami opatřené. Jednou ještě oklikou přicházíme k dědině Dubové, patrně bohatší to osadě, která pyšní se skvostným, novým kostelem. Na vršku nad ní klesá za to v ruiny kostelík starší, prý malý. Odtud nemáme již daleko do Podzámku. Mineme ještě dědiny Horní a Dolní Lehotu, a Oravský zámek ze severní strany vznáší se před námi na příkrém kuželi skalním. Nižší jeho budovy jsou vrchem zámeckým pozakryty. Takto činí tedy opravdu dojem spíše orlího než lidského sídla. Za chvíli jsme na jižní jeho straně, a odtud známou nám již cestou chvátají koníci naši k Dolnímu Kubínu. Dojeli jsme tam z Polhory za osm hodin. Naseděli jsme se ovšem do omrzení, avšak cesta od Tvrdošína do Podzámku hojně nám nepohodlnou jízdu krásami přírody nahradila.

V Dol. Kubíně odpočali jsme si do druhého dne. Pak jeli jsme již na pohodlném koči do doliny Královanské, čili ven z Oravy. Nejkrásnější partie nás tedy ještě čekala. Avšak nejeli jsme ještě rovně. Z městečka Velké Vsi uchýlili jsme se do Jistebného, abychom navštívili tu ev. faráře p. J. M. Hroboně, mladého slovenského spisovatele, syna zasloužilého národovce L. Hroboně, jenž nedávno zemřel v Lipt. Sielnici, a synovce i u nás známého Sama Bohdana Hroboně.

Jistebné leží mezi vysokými vrchy, z nichž vynikají na jihu Šíp, na jihozápadě Lisica a Kaečka.

Zastavili jsme koč pod farou a šli pěšky vzhůru. Náš soudruh z Dolního Kubína a mladý pán domlouvá domácímu kočišovi, aby naň hodinku posečkal. Kočiš, starý sluha, bručí cosi o koních; slota! neumí si pranic vážit autority… Než, dostal zpropitné a utišil se poněkud. Koně i s kočem dopravil pak na farský dvůr a — ztratil se.

Dříve ještě nastaly nám malé rozpaky. Hned dole v dědině dověděli jsme se, že pan farář zpovídá v Zázrivé! Nevěděli jsme, co teď. Nuž — buď jak buď, šli jsme na faru, abychom mu tam alespoň vzkaz nechali.

Stoupáme tedy vzhůru na kopeček, v tom frr! tři dívky, jako by mezi ně střelil, ze zahrádky prchají do vnitř fary. Však než ještě vzmůžeme se na rozluštění tohoto záhadného útěku, čeká nás již opět jedna z nich na prahu fary. Uhodlať již, kdo jsme.

Pobízí nás dále a zaříká, že před návratem bratrovým nesmíme odejíti. Rozhodli jsme se tedy na faře čekati. Abychom však času zbytečného i jinak užili, vyžádali jsme si klíče od kostela a šli jsme si ho prohlédnout. Kde se vzal, tu se vzal, již tu byl i ochotný průvodce z dědiny, studující p. Z.

Jistebné má starý artikulární kostelík. Podle předpisu císařského je stavěn pouze ze dřeva. Oltářní obraz představuje večeři Páně. Kresby ukazují k starobylosti, kterou jeví i některé obrazy menší po kostele roztroušené. Pod jedním z nich čteme letopočet 1422.

Z kostela šli jsme pak rozhlédnout se dědinou. Navštívili jsme i některé domky, jakož i dědinský či gazdovský mlýn. Mlynářka, pachtýřka, byla sama ve mlynici. Mlynář byl někde v poli. Chasy tu netřeba, malý takový mlýn hrčí i bez ní, jen když vody dosť z priekopu (náhonu) teče po žlebech na koleso. Jednotlivé nářadí ve mlynici neliší se valně svým pojmenováním od našeho. Obilí sype se do kôša, kolem kameňa (žernovu) viděti lup, mouka padá z razštubni z pytla do koryta. Tam stojí fukač, na němž čistí se kroupy, zde je zubre (žejbrovadlo), a onde složeny merica i polmiera, štvrtník i polštvrtník. Půdu nad mlynicí jmenují pôjt.

V izbě pod kozubom (krbem) mají kasničku pro hrnce a mísy, na něž okolo stěn připraven je rám. Viděti tu i korice (ošatky na vyválený chléb), krhly (putýnky) a jiná nádobí domácí. V komoře stojí obvyklá truhla na šaty; zde složena i strova, krhly, dieže, sud na kapustu (zelí), a tu je i záprava (ohrádka) na švábky (brambory). U domků bývají i cieny (kůlničky) pro nářadí hospodářské, jako: gelety, vozík, bránu, pluh, krosnu na tkaní plátna atd. Na humně stává rezačka na „vyrábění“ sečky. V pivnici pod domkem ukládány bývají brambory i hlúby (kořen zelný).

Prohlížejíce si mlýn a domek slovenský ani jsme netušili, jaký tím způsobíme v Jistebném poplach. Když docela počali jsme si činiti poznámky, nabyli sousedé jistoty, že jsme úřední komisi a že přijdou zase větší porcie (daně). Někteří myslili, že přichází na jednotlivé domky exekúcia… Starík jeden stará vyšel k nám z chaty na zvědy. Hlas jeho byl tak stísněn, když se nás vyptával, že prečo chodíme dom od domu. Nechtěl ani uvěřit, že bychom nebyli od úřadu. Pět pánů z města — co že by robili jiného na dědině? Vysvětloval nám, že už platí ze svého majetku daň dosti velikou: z domku ročně 80 kr. a z polí dvanáct renských. (Z toho lze si utvořiti pojem o zámožnosti takového gazdy.) Jiný myslil opět, že budou záhy volby do diety (sněmu), a že jdeme gazdům pohrůžkou větších daní nahánět strachu, aby nevolili proti pánům. Stará jedna žena ukazovala nám dokonce i chromou od hostce ruku, kterou marně hojila mastí z Ml. Boleslavi! Zatím však došel k nám jeden mladší gazda, jenž poznal našeho průvodce, a všeobecný strach před exekucí a novými porciemi byl zažehnán.

Na konec podívali jsme se i do dědinské krčmy. Jediná tato krčma náleží dosud jedinému židu jistebenskému. Avšak žid má prý již asi 3000 zl. „mezi lidmi“, je tedy naděje, že i tu po desíti letech bude celá dědina jeho, ovšem, budou-li sousedé více píti; neboť my nenalezli tu nikoho. Uprostřed jizby seděl na židli jako na trůně pouze — náš kočiš. Oči mu zářily podivným leskem… Mladý pán upomenul ho, aby již jeli domů. A tentokrát oponoval kočiš. Však prý nemají tak daleko, a koně také si chtějí odpočinouti… Se smíchem odcházeli jsme na faru, zanechavše krčmu našemu kočišovi…

A pan farář právě se vrátil ze Zázrivé. Po srdečném uvítání zasedli jsme k večeři, kterou nám zatím byly připravily naše plaché tři srnky. Za přátelského hovoru rychle ubíhal nám večer. Pan farář seznámil nás i s rukopisem básní svého strýce, nadepsaným: „Pamiatky života“. Mnohé básně pěkně se čtou a zasluhují snad otištění; některé jsou vzpomínkami ještě na prchlý sen Hroboňův, na lásku k Bohuslavě Rajské… Hroboň dlouho tesknil za ní. Churav jsa k tomu ještě odešel do dřevěné koliby, kterou postavil si v Tatrách liptovských, a zde prožil celá léta „o stravě valašské“ (sýru a žinčici). Na zimu chodíval na faru sielnickou k bratrovi.

Samo Bohdan Hroboň nar. se v Sielnici 24. srpna r. 1820. Proslul již jako mladík nedostižitelnou výmluvností a budil co poeta veliké naděje. Konečně, jako nejeden slovenský talent básnický, klesl do fantastických blouznění.

Náš hostitel ukázal nám i obrázek jeho poustevny i fotografii jeho. Tvář Hroboňova je výrazna, dlouhý vous a vlas nedbale česaný, činí ji tím zajímavější. Bezděky vzdychneš si vida ten obličej: „Škoda Hroboně!“ —

Z rána druhého dne kázal pan farář zapřáhnouti do vozu, a rozloučivše se s našimi hospodyňkami, jeli jsme po hrbolaté cestě horské, se strachem, že cestou žebra potratíme, k Párnici. Před námi vystoupila řada malebných vrchů: Rozsutěc, Stoh, Šíp, a za ním Hrdoš. Za chvíli dostali jsme se z Jistebného na silnici k hostinci „na hrádku“, staré „furmanské“ to stanici. Byla právě neděle, měli jsme tedy štěstí viděti lid v jeho malebném kroji. I gazda, který nás vezl, byl pěkně oblečen. Z pod tmavohnědé soukenné halenky, pěkně červeně cifrované, vykukoval bílý kožušek (místo vesty) a široké rukávy od košelky. Na hlavě seděl mu veliký širák, bílé nohavice ozdobeny měl širokými zelenými ciframi. —

Dříve než jsme se nadáli, byli jsme v dědině Párnici, minuvše napřed Zahrabovie, přední čásť dědiny. V Párnici zdrželi jsme se chvíli ve škole, kdež pan farář, obléknuv komži (dědictví to po husitských knězích), obřad zpovědní vykonával, abychom kroj zdejší důkladně si prohlédli.

Párnica měla v 15. století česť poznati naše Husity. Mikuláš Kunel, veliký jejich odpůrce, postavil ji znova, když lehla popelem. R. 1430. byla pak zvláštními výsadami obdařena. Přes tuto štědrosť je Párnica — ku podivu! — z větší části evangelická; neméně totiž než 1000 obyvatelů ze 1400 zachovává tu víru dědictvím po Husitech; ostatní obyvatelstvo jest katolické a židovské. —

Překrásný kroj zdejší podobá se onomu v Jistebném, jest však mnohem pestřejší, malebnější. Mládenec pyšně si tu vykračuje v černé baraničce, se které vpředu vlají čtyři křížem položené zelené stužky se zrcadélkem uprostřed. Vedle jiný jde opět pod důkladným širákem, ozdobeným kyticí a stuhou, do níž jsou špendlíky (s velikými hlavičkami) s hora dolů napíchány. Košelky obou šuhajů mají široké otevřené rukávy s límečky pěkně červeně vyšitými. Lajblíčky (vesty, „bruslaky“) mají na prsou hoši otevřeny. Černé tyto vesty jsou hustě žlutými knoflíky, cetkami, portami a p. vyzdobeny. Přes ramena zavěšeny mají krátké halenky, dlouhým šupinovým řetízkem na prsou sepjaté a po okrajích hustě ciframi a háčky vykrášlené. Nohavice cifrovány jsou zeleně i červeně. Dole bývají po stranách rozstříženy, bohatě vyzdobeny a žlutými háčky (plíšky) zapjaty. Kol těla ovinut úzký (na dvě přezky) řemen, který vzadu až pod pas spadá. Jančiarky (poloboty) doplňují konečně tento kroj. — Muži starší nosí místo „bruslaků“ pod halěnkami bílé ozdobné kožušky.

Zajímavo je zvěděti, že skvostně pracovaný tento oblek z veliké části zhotovují si dosud muži sami. Oblek takový stojí více než 60 zl. —

Ženy nosí tu sukně tmavomodré i černé, přes ně široké zástěry téže barvy. Děvčata libují si však v barvách pestřejších a rozmanitých. Také „bruslaky“, zlatem i stříbrem pošívané, bývají barev pestrých. Některé upjaty jsou na knoflíčky, jiné na šňůry, podobné oněm našich čamar, ovšem barvy živé. Pod „bruslaky“ viděti křížem složené červené šátky, na vrch i šátky bílé. Hrdlo dívčí zdobí patěrnice, t. j. několik šňůr či drátků světlých korálů jako věneček kolem hrdla ovinutých. Kolem pasu viděti pestré tkané stuhy. Přes košelky nosí ženy i děvčata krátká bílá oplecka (svrchní polokošilky) se širokými, v záloktí staženými rukávy, krajkami obšitými. Hlavu dívčí nekrášlí více krásná parta (náčelka), ale pouhé pentle, které zdobí dlouhý vrkoč v týle i na konci. Hlavy nosí dívky, a to i v zimě, nepokryty. Nevěsty (mladé ženy) nosí zřídka i podviky (jemné šátky). My jsme těchto neviděli; videli jsme však skvostné bílé ketyše (čepce), s „haklovanými“ širokými kloptami, se skvostnými dienky v zadu, čipkami (krajkami) zavřenými. Pod těmito blyskotají se mosazné cetky. S hora napíchány do dýnka veliké ozdobné jehlice. Okolo dýnka ovinuty pak červené pentle, které s něho po šíji splývají. Kromě těchto pentlí a kloptů, jakož i okraje čepce, nevidět z něho však nic více, neboť zakryt je celý tu šatkou z „tulanglu“, pěkně vykrajkovanou, tam, u žen starších, černým šátkem. Tyto nosí i „bruslaky“ pouze černé. Čižmy, nebo aspoň jančiarky (které bývají do nepohod i soukené, jako kapce) ovšem ke kroji tomuto nescházejí. Ani dívka, ba ani žena nejde do kostela bez kytice. —

Dlouho těšili jsme se pohledem na krásný kroj párnických mladých lidí. Šuhajci líbili se nám i pro svou krásu a ztepilosť, avšak zvláštních dívčích krásek zrovna zde jsme nenalezli. —

Konečně přišla naše hodina. Zanechavše pana faráře jeho ovečkám, vsedli jsme opět do vozu a po hradské jeli ke Královanům.

Nad Párnicou západně vznášela se před námi vysoká Magura (1646 m nad m., v Oravě toho jména už čtvrtá!) se Štítem k severovýchodu a mohutným Šípem, honosícím se divokou romantikou skal, pak Hrdošem k severu. Údolí za Párnicou náhle se zúžuje, jsme pod stěnami Šípu; zelená jako brčál Orava valí své čisté proudy před námi. Na levo od silnice viděti několik domků. Je to dědinka Děrová (hned při začátku údolí) pod samým Šípem, známá svou kyslou vodou. Čím dále jedeme, tím malebnější je údolí, tím velebnější vystupují nad námi hory, propouštějíce jen místy z obou stran některým překrásným pobočním údolím jasnou bystřinu. Tu na pokraji jednoho takového údolí nanesla Orava z běloučkého písku skvostné schodiště, jako by po něm do parku se vstupovalo. Jednotlivé nánosy jsou tak ostře ohraničeny, že chvíli věříme klamu. Náhle zastupuje nám vysoký obr cestu, i zdá se, jakobychom dále již nemohli. Avšak oklikou po břehu skvostné Oravy unikáme z jeho okruhu. Dlouhý Šíp, končící v ostrý vrch, mizí nám juž s očí. A hle! cestu zastupuje nám zase nový velikán, „Vlčuo“ mu říkají. Dojíždíme k hoře, jejíž skaliska příkře vraženy jsou do samé řeky. Z nich černají se otvory jako tajemné vchody do pohádkových světů.

Kolem nich zelenají se pyšné sosny. Oklikou docházíme opět k čtyřem „kopám“, sedícím nad řekou vedle sebe ve vážném zadumání. A pak zase nové vrchy a nové skály, jimiž silnice musila si cestu proklestit. Konečně vystupuje před námi vysoká, mohutná Kopa nad Královany. Nižší její svah porostlý je pouze místy stromovím, a to opět tak, jakoby ruka zahradníkova park tu vytvořiti chtěla. Dojíždíme k zeleným mostům. Ještě jeden dlouhý pohled hodíme zpět do údolí na rozervaný Rozsutěc, a neskonale krásné oravské Švýcarsko zmizelo nám z očí. Jen skalnatý Šíp k podivení našemu zas je tu! Tentokrát ovšem vyhlíží jinak, — obešli jsme ho. —

Slabo je péro - zde třeba dobrého štětce k zobrazení divokrasného Královanského údolí. Jsem přesvědčen však že ani štětec hned tak všecky skvostné jednotlivosti tohoto Švýcarska nevyčerpá.

A tak opravdu je na všech stranách Slovenska tolik krásy, že by z ní žíti mohlo umění celého světa.

Až pojedete z Vysokých Tater, zastavte se na doušek v Královanském údolí. Pohár krásy je tu stále pln — a víno jeho uherský žid ještě nesfalšoval!