ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Stolice zvolenská. Horstvo. Hron. Obyvatelstvo. Handělci. Různořečí. Kroje. Dětvané. Města. Zvolen a jeho zámek. Pustý hrad. Banictví. Jozef Kozáček. Ferienčikové. Samuel Rožnay. M. Bél. Ondroj Caban. D. Lichard. Bacúrovo. Truchlý-Sytnianský. Sliač. Baňská Bystřice. Staré ústavy slovenské. Školství. Jozef Belánský. Štěpán Moyses. Jan Botto. Jozef Božetěch Klemens. Radvan. Sládkovič. Franko Šujanský. Lupčanský zámek.)

Srdcem Slovenska nazval bych Zvolen. Komorami jeho jsou stará, krásná města Báňská Bystřice a Zvolen. Odtud jako ze srdce měly by se rozbíhati tepny po celém těle Slovenska. Zdálo se, že se tak jednou stane; než — nepřítel zaměřil si na srdce, a do komor jeho nasadil červa — maďarisaci. Biskup Moyses v B. Bystřici zavřel oči, a slovenčina zašlápnuta do prachu. „Nejkrásnější město slovenské“, Slovákovo pozemské nebe, které již již mělo se státi slovenskou metropolí, lapeno v siť maďarisace. Však tím plni se i proroctví Bredeckého, který r. 1809. psal, že za dvakrát dvacet let nebude se moci řici o němčině v B. Bystřici ani nic dobrého, ani zlého. Bohužel! časem snad ani o slovenčině, půjde-li to tak dále… Nuž, srdcem Slovenska Zvolen se nestal, ačkoliv jím svým geografickým položením jest. Ba, pohleďte na mapu — nechybil jsem příliš — či nevyhlíží ta stolice opravdu aspoň jako půl srdce? A tím Zvolen Slovensku zůstala, přenechavši význam druhé polovice sousednímu Turci, s nímž hraničí na severozápad přes divokrásný Harmaněc.

I Zvolen má své Tatry, aspoň Nížné, táhnoucí se po jeho severní, liptovské hranici, od Smrekovice (1528 m nad m.) po Čertovicu (1247 m) a honosící se velikány Kochulou (1733 m), Raztočkou (1764 m), Vys. Holou, Poljanou (2003 m), Skalkou (1978 m), Ďumbierem (2048 m), Králičkou (1805 m) a j. Na východ Zvolen hraničí s Gemerem. Tu obtočen je vrchy: Beňuškem, Burníkem, Lesníkem (1396 m), Fabovou holou (1442 m), Vysokým Dielem, Kyčerou, Veporem Klenovským (1337 m), vrchem Tri-chotáry (1139 m), Homolkou, Dlhým grúněm (1060 m). Na jihovýchodě hraničí Zvolen s Novohradem a obstoupen je vrchy: Iplem (1009 m), Bykovskou horou (1110 m) Bradlem (816 m), Dobročem (919 m), Zvolenským Kriváněm, Vlčou jamou (903 m) a Javorjou (1044 m). Jihozápad hraničí s Hontem, kdež zvedají se vrchy Kopaný Závoz (776 m), výběžky Sytna, Filakon, Repiskovo a severně od něho Bába. Na západě leží mu Těkov se svými Kremnickými vrchy.

I uvnitř proniknut je Zvolen četným horstvem, z něhož nejpopulárnější je Prednia Polana (1428 m), nad níž severně zvedá se Bukovina (1495 m), Tri kopce, Vepor druhý a jiné vrchy. —

Dionýs Štúr učinil následující přehled horstva zvolenského, kterýž tu stručně opětuji.

Na pravém břehu Hronu táhne se, počínajíc vlastně již Zoborem (582,22 m) nad Nitrou, zvláštní horstvo. Zobor stojí sám o sobě; po něm následují na severovýchod až po Velké Pole vršiny, mezi nimiž nejvyšší je Tribeč. Tento pojí se na Rozdielu k Ptáčníkovi (1349 m nad m.), který se táhne od Sv. Benedika nad Hronem, přes Velké Pole až do Prievidzského kraje pod jižní větve Žiaru trenčínského.

S Vavrínem (1013 m) u Kremnice vydul se nad Hronem druhý sopkovitý soused Ptáčníkův, jmenovaný Kremnickou banskou horou. Tato sahá na jih až po Hron nad Sv. Křížem, na východ až po Baňskou Bystřici a dolinu bystřickou, na sever až po Harmaněc a až po Štubeňské Teplice v Turci. (Viz I. díl, str. 198.)

Na Fatru opírá se pak vzhůru dolinou Revúckou a Bystřickou vznešený řad hol nad Hronem vyšinutých. Vozový přechod nad Bocou, Čertova Svadba, dělí ho na západní čásť, k níž se vyšinuly Zlatiborská nad Magurkou a Ďumbier nad Bystrou, a na východní, ve které vládnou Vápenica, Orlová a Králova Hola nad horním Hronem.

Králova Hola snižuje se na východ rázem až na Žiar hronský čili Diel Vernarský. Žiar anebo Diel leží na rozvodí Slovenska. Odtud na východ je výšina nadhronských hol stroskotána. Rozpadají se nad stoky Hornádu na dvě větve; severnější táhne se na severovýchod až k Beskydu, jižní na východ až k spojení Hnilce s Hornádem.

Od Sytna na levém břehu Hronu počíná jiný tah vrchův a hol.

Zlatonosná, báněmi rozrytá hora nad Šťávnicí se svým mohutným Sytnem vydula se až na 1O29,79 m n. m. Nejvyšší vrch dal jí jméno. Táhne se na východ až po Divín a přechod z Detvy do Lučence. Na severu snižuje se do Hronu a Slatiny, na jih obklopena je vršinami Iplu, s nimiž poznenáhla splývá.

Od Sytna na sever vystupuje nad Detvou veliká Polana Prednia, osamělá. Sahá až na 1428 m nad moře. Na sever a západ obchází ji Hron, na jihu teče z pod ní Slatina. V jejím boku leží Lubietovská měděná báň.

Sytno a Polanu spojují nižší hory a vrchy, které se táhnou mezi Březnem a Tisovcem na severovýchod. Jmenují se: Jasenina, od Detvy na východ, Bradlo, Dlhý Grúň (1060 m), Homolka, Tri-chotáry (1139 m) a Vepor (1337 m). Z těchto dále na severovýchod vyniká Fabová Hola (1442 m) nad Polhorou, Nadskalie a Těsná Skála nad Muráněm, Stoličná Hola a naposledy Tresník (134l m). Vyjma vysočiny nadtisovské a nadmuráňské, které skládají se z vápence, jsou to staré žulové hory.

Severní spád tohoto tahu vrchův a hol, od Sytna po Košice, jmenuje Dyonýs Štúr podhronským tahem, spád jižní tratí se pomalu na jihovýchod ve vrškovité úrodné doliny a roviny, které tento spád provázejí od Ipla na Rimavu, Dolní Slanou, Bodavu a Hornát. Nadhronský tah vrchů sahá tedy od Nitry až po Torysu a po stok Hornátu s Hnilcem, podhronský tah od Sytna po Košice. —

Mezi horstvem zvolenským položeny jsou malé doliny s poli i dědinami; avšak i po nižších svazích vrchů viděti pole a v dětvanské a viglešské dolině i lazy, role, v nichž postaveny i chaty selské. Největší a nejkrásnější dolinou (od B. Bystřice ke Zvolenu) protéká „bystrý šuhaj“ Hron, soupeř Váhův.

Hron pramení — jak jsem již dříve pověděl — na jižním spádě Královy Holy a východním svahu Tresníka. Počna od Šumiace v Gemeru teče Hron až po B. Bystřici rovně na západ. Z pravé strany sbírá vody od jižních svahů nadhronských hol, totiž Bystrou (níže Brezna), dále Jasenou, Lupčicu a Bystricu. Z levé strany přijímá Rohosnou, Černou Vodu, Kamenistou, Osrblianskou a Lubietovou.

Bystrica obrací Hron poněkud na jih (od Radvanu). U Zvolena staví se mu v cestu již vrchy sytenské. Na Polaně však Slatina dětvanská od východu na západ se žene a pod Velkou Slatinou „temnou hrudu“ sytenskou rozrývá, načež spojivši se se Zvolenem, obrací Hron k východu a pomahá mu mezi Vavrínem a Sytnem k Sv. Kříži těkovskému se prodrati. Tu sesiluje Hron Javorník kremnický a odtud Hron béře se k jihozápadu (okolo Žarnovic, Rudného a Nové Báně až po Sv. Benedik), rozděluje „temnou hrudu“ Ptáčníka (Vtáčníka) od sytenské. Počna pak od Rybníku spěchá mezi vršky a dolinou hornodunajskou na jih, až níže Ostřihomu vlévá se do Dunaje. Opisuje tedy na severozápad vydutý polokruh. Celá dráha jeho obnáší pouze 24 mil.

Po Hroně plaví se tisíce metrů dřeva z pralesů černohronských k Bystřici.

Jako o Váhu vypravuje se i o Hronu, že v něm žije taká potvora, která má hlavu v Hronské studánce na Králově Hole a ocas v Černém moři. Zavadí-li jí tam něco o chvost, rozlítí se, smykne tělem, a voda se valí z řečiště, až všecko daleko široko zaplaví.

Pohroní zvolenské není tak úchvatně krásné jako Pováží, ale je přece zajímavé. Na pravo zvedají se vrchy Kremnické s Križnou Holou. Na jihovýchodě táhne se od samé Bystřice, počínaje Urpínem až ke Zvolenu řetěz vršků. U Zvolena dolina náhle se zúžuje a uzavírá vysokým vrchem hor Šťávnických. —

Celá stolice zvolenská zaujímá 2730,17 ? km a čítá dle konskripce z r. 1880. celkem 102.500 obyvatelů. Ve 30tých letech nebylo v celé stolici ještě žádného žida; r. 1867. napočteno jich tu teprve 66. Od té doby počet jich se ovšem zmnohonásobil. Přísada Němců v stolici zvolenské, čistě slovenské, činila r. 1869. jen 4644 duší mezi 97.782 Slováky. Dle Čaploviče napočteno ve Zvolenu 5 svob. měst, 8 městeček a 162 vesnic. R. 1857. našla se pouze 4 města (!), 9 městeček a 177 vesnic, ve kterýchžto osadách shledáno téhož roku 58.686 katolíků, 4 pravoslavní, 34.149 evangelíků augšb. vyznání, 21 helvetského vyznání, 1 unitař a 66 židů.

Rozdělena je župa tato ve tré soudních okresů: baňsko-bystřický (v němž pouze jest zmíněná přísada německá), v březenský a ve zvolenský. Oba tyto okresy jsou čistě slovenské. Sborový soud sídlí v B. Bystřici.

Stolice zvolenská honosí se v pravdě hojností dobrých silnic. Železná dráha vede z B. Bystřice na jih k Zvolenu, odtud pak západním směrem do Těkova a východním do Detvy a dále do Novohradu. Prvé rameno vysýlá lokální trať do Šťávnice v Hontě.

Obyvatelstvo zvolenské rozmanitě se zaměstnává; pracuje v dolech a lesích, pěstuje řemesla, kupčí domácími výrobky a vzdělává role.

V dolním Zvolenu je půda úrodna, v horním vidieku prostřední. Nejúrodnější půda je v dolině hronské, od Lubietové k Zvolenu.

„Tu,“ píše Bož. Němcová, „rodí se pšenice i rež, pšeno (žltá kaša), čočka, hrách, bob, tu i pěkná zelina i výborná ovocina, zvlášť vyhlášené slivky (švestky) bystřické, s nimiž vedou obchod Krupinčanky. Víno roste jen v Krupině, ale ,idě o ňom chýr, že je kyslé jako štír!‘ Lenu se mnoho neseje, poněvadž na dolním vidieku dobrého pole raději na obilí použijí, a na horách na zeleninu a krumple (brambory). Seje se u Zvolena, Lubietové a Garamségu, kde se tak pěkný rodí, že se spišskému vyrovná.

Za to seje se mnoho konopí, zvlášť na horách. Na salaších plešovských, dětvanských, brezenských robí se dobrá brindza. Obilí, jehož pole nedávají s potřebu, přiváží se z těkovské stolice a z Lučence, kamž zase na trh vozí sedláci z Dětvy, Očové a Hrochoti šindele, latě i potřebné ode dřeva náčiní k budování stavení. Za stržený peníz kupují si obilí.

Na panství viglešském a dobronivském drží se mnoho ovec, birek, jichž pěkná (bělostná) vlna též na lučenských trzích se prodává a daleko zaváží. Hrubá vlna spotřebuje se v domácnosti na halenové sukno, jež se na siahu měří. Obyvatelé pohronských dědin, kordičtí, králičtí, okolo Pojníku a Povrazníku, dělají rozličné věci ode dřeva, graedy (trámy na stropy), desky, mažiaky (moždíře), okříny, mísy, lžíce, koše i košatiny.

Zvolenští a lubietovští jsou hrnčiarové, bečvárové, a prvnější i barvíři pláten na modro.

V Radvani u Bystřice dělá sa mnoho klobouků hrubých (širáků) pro sedláky. Surové kůže přivážejí se ze Spiše; v Bystřici je mnoho koželuhů, kteří pak zboží svoje do Pešti zavážejí. Ženy baňarů a haviarů, jenž jsou nejchudší, dělají pěkné čipky (krajky), které Dolnolehoťané daleko do světa i s jiným zbožím roznášejí. Med, bez něhož Slovák býti nemůže, dováží se hlavně z Gemeru. Včelařství pěstuje se tu však také. —

Havířů a báníků je nejvíce v dolním vidieku; chlapci osmi-, devítiletí musejí s otcem již do bání. —“

Na str. 167. I. dílu tohoto spisku již připomenutí handělci (dřevorubci) obývají dědiny od Černého Hronce (vyvírajícího v pralesích pod Vieporem Klenovským) po Dobroč, pak i Sihlu v hlubokých lesích (3 1/2 hod. od Balogu ležící). V lesích z obou stran Hronce jsou kr. dřevorubské dílny černohrončanské, jak se společným jménem nazývají. „Okres těchto rubanisek,“ píše Němcová, „leží — krom Sihly — od východu na západ a obnáší výše 40.000 jiter lesa. Handělců počítá se na 1500 chlapů. Jiné dřevorubské dílny jsou beňušské nad Breznem, severně pod Zvolenskými Karpaty, bezprostředně pod Beňušskou holou (1264,32 m), která přes Čertovicu s Ďumbierem sousedí. Lesa mají as o polovic méně než černohrončanské dřevorubářské dílny. —^[27]

K „handlům“ černohrončanským náleží 14 dědin, totiž: Krám, Medvěd, Dolina, Jergo, Balog, Vidrovo, Zavodia, Jánošovka, Fajto, Komo, Látke, Pusto, Dobroč i Sihla. K beňušským „handlům“ patří dědiny Bujáková, Filipová, Gašperovo, Beňuš, Puobiš, Bravačovo, Srnko, Bacúch a v Liptově Boca.

Dřevorubci tito podléhají pouze komoře, jíž zavázáni jsou smlouvou poslouchati, a po celý život obírati se rubáním dřeva, potřebného k pálení uhlí, zhotovovati a prodávati šindel a dasky (prkna). Z řemeslníků trpěti směji mezi sebou jenom ty, jichž jim nevyhnutelně třeba, jako kováče. Komora zase má povinnosť vykázati handělčanům půdu erární na vystavění domků a na obsetí, platiti jim každý rok jistou sumu peněz za práci přes určitý úkol vykonanou, a dávati jim v čas potřeby obilí za laciný peníz.“ Němcová uvádí podrobně i další zřízení handělčanův. —

O hospodářství těchto starají se ženy. Handělčané žijí velmi skromně. Ovsík, kde žito nestačí, béře se na chlebík i postruhně (placky). Při tom rostou prý šuhajci až milo, dosahujíce i šesti střevíců výšky a jsouce silných kosti a svalů. Dosahují vysokého věku, často 90 až 100 let.

Život a prácí jejich, obyčeje, zvyky, pověry, povahu i kroj znamenitě vylíčila ve svých „Krajích i lesích ve Zvolensku“ Božena Němcová, ke kteréžto studii čtenáře jehož by podrobnosti zajímaly, odkazuji. (Sebrané spisy, sv. IV., str. 400. — 452.) —

Různořečí pohronské, rozšířené ve Zvolensku a v Těkově, náleží k střednímu podřečí slovenskému a od tohoto liší se dle prof. Šembery, že užívá e po h, ch, k místo y, (ruke, nohe), ý místo é v nerovných pádech jmen přídavných (dobrýho, dobrýmu, dobrým), t místo ť v infinitivu, okolo Lubietové (písat), dz místo ď, zde onde (idze), c místo ť (cesto). Za zvláštní zvolenská slova pokládají se: čela — včela, útěreň — jitřní, jaděrnica — jitřenka, tutoka — tuto, prvejka — prve atd.

Jako ve Spiši a v Novohradě říká se i ve Zvolenu: dvojmi, trojmi chlapi, t. j. my dvajá, my trajá chlapi (muži).

Zvolensko je domovem lepých národních krojů. Postavili jsme se v městě Zvolenu v neděli před kostelem, z něhož zrovna lid obojího pohlaví vycházel, abychom pokochali srdce na překrásných jeho oblecích. Viděli jsme tu hochy z okolí Zvolena v černých kloboučkách, okolo nichž měli otočené červené stuhy. Zpod krátké hnědé kabanice, kterou nesli přes ramena jako pláště, vlečno, dobývaly se bělostné široké rukávce košelky, pěkně povyšívané a sotva k pasu sáhající. Okolo nahého těla přepásán byl každý ohromně širokým opaskem, napřed třemi žlutými přezkami ozdobeným. Pod kabaničkou pyšnily se červené, krásně cifrované kožušky. Dolejší část těla kryly široké bílé gatě, ozdobené dole třepením, a čižmy. — Dívky měly vlasy v jeden vrkoč spleteny; s něho visely jim dlouhé až k zemi, červené nebo různobarvé stuhy. Rukávy oplecek měly široky, v loktech stáhnuty a zde pěkně vyšívány. Tílko objímaly pěkně vyzdobené červené živůtky. Řasnaté sukně, zelené nebo i modré zastřeny z předu širokými zástěrami černé barvy, jen nad dolní obrubou pestře vyšívané. Ženy měly živůtky barev tmavších, na hlavě čepce, a přes ně dlouhé černé šátky. U starších mužů červených kožíšků viděti nebylo. Muži v zimě nosí místo gatí úzké bílé nohavice, místo kabanic pak dlouhé širice, pěkně červeně obšívané; ženy zase kožichy nebo kabáty s barevnými výložky na rukávech. U dívek viděti ještě party s pentlemi, které jim i s ramen splývají. Někteří hoši, tam od Polany, měli napřed zapleteny tmavé vlasy ve dvě kaečky, které jím z pod ohromných širáků po tvářích až k ramenám visely. —

Jako všady na Slovensku, tak i ve Zvoleně různí se kroj téměř v každé dědině. Místo dalšího vypisování kladu sem o kroji zvolenském několik slov Boženy Němcové. Píše: „V dědinách okolo Bystřice a v pohronském údolí dolů ke Zvolenu viděti bylo velmi krásné ženské, zvláště děvčata, když jich jde v neděli četa vycifrovaných (zástup vystrojených) do kostela, v zelených sukních, černých čižmách, bílých fěrtuškách, červených šněrovačkách modře lemovaných, majíce u košil široké bílé rukávy červeně vyšité; od ramenou a od party na hlavě (náčelky, tři palce vysoké, zlatem vyšité, uvázané do zadu, kde je veliká růže ze stužek) vlají rozličnobarvé stužky. Také ve všední den sukně bílé plátěné, modré fěrtušky a lelík (vrkoč) od týla dolů visící, stužkami propletený, pěkně jim sluší; neboť parta a sukně zelená jen v neděli se nosí. Ženy chodí v bílých čepčokách, obšitých širokou krajkou, která jim okolo čela a skrání tak pěkně leží, že by neměly hlav přikrývati bílým ručníkem (šátkem), ana si beztoho každá pod paždi svinutou plenu nese, červenou přízí krásně vyšitou. V zimě nosí každá žena modrý kožíšek, černým beránkem obšitý.

Nejkrásnější ráz mužů jsou Dětvané, Očované a Hrochoťští. (Hrochoť leží vysoko na Polaně, níže leží Očová, Želibuk a Očovské dúbravy, pod nimi jsou Lazy Dětvanské.) Těla mají jako z ocele, obličeje výrazu plné, snědé a z pod hustých obrví, z černých očí září smělosť a odvaha. Zuby má každý jako zeď a vlasy dlouhé, husté, černé jako žúžol. Z předu mají je zapletené v pletence (kaečky), které jim od čela po obou stranách tváři dolů visí. Oděv jejich sestává, v letě ze širokých bílých gatí z plátna konopného, nepříliš dlouhých, dole bílými přeznými třísněmi lemovaných; na nohou nosí krpce neb čižmy. Košile je též z takového plátna, s krátkým tílkem, ale velmi širokými otevřenými rukávci, červeně vyšitými. Okolo nahého drieku nosí opasok z hnědé neb červené kůže, na střevíc vysoký, na němž mají z předu širokou mosaznou pracku (přezku), řetízky, gombíky a podobné ligotky navěšené. Okolo krku volně jest pověšen černý šátek hedvábný, z předu na uzel uvázaný; konce visí dolů, jen tak pro parádu. V letě když kam jdou, hodí přes ramena kabanici, bílou vyšívanou, z halenového sukna. V zimě nosí přiléhající nohavice vlněné, krátký lajblík bez rukávů (oplecko), s kožešinou na vrch a přes sebe širicu (delší než kabanice) hnědou neb bílou, také bohatě vyšívanou. Na hlavě nosí starší muži po domácku nízké, bílé, beránkem obšité čepice, jinak širáky s neobyčejně širokou střechou od polovice nahoru vyhrnutou. Na cestu béře každý silnou valašku a po boku viseti má torbu.“ —

Z těchto dědin, potom ze Slatiny a Muťové byla polovní čeleď krále Matiáše, když tu polovával na medvědy a kance! —

Povídá se o Dětvanech, že jsou diví chlapi a že rádi kradou, zvláště koně, voly, ovce, při čemž potřebí více odvahy než chytrosti. Činí tak z rozkoše, z překypující bujnosti. Čím větší při tom nebezpečenství (chodí v noci na salaše), tím větší prý chlouba. Nyní však již „samopaše“ takovéto přestávají. —

Zde zmíniti se sluší o Sládkovičově veliké básni „Dětvan“, v němž syn po vrších roztratěné Dětvy, čítající výše 10.000 obyvatelů, vyobrazen štětcem opravdu Rafaelovským. K mistrné této básni čtenáře důtklivě odkazuji. —

Docházím k městům Zvolenska. Čásť těchto měst děkuje rozkvět svůj pokladům země, báním. Kromě Zvolenu a B. Bystřice připomínám z měst a městeček zvolenských krásné Brezno — o němž zmínil jsem se již při Liptově — jehož obilí a brindza jsou známy; dále ovocem a kyselým vínem proslulou Krupinu, pak hornickou Lubietovou (s 1800 obyvateli), kdež rostí se mnoho lnu a obchod vede dřevěným zbožím, jakož i Slovenskou Lupču se starodávným zámkem a velmi oblíbené koupele Sliač, o kterých se ještě zmíním, Špania Dolinu (Panskou Dolinu), Radvan, Dobronivou, Sásy, Babinu, Slovenské Plešovce, Velkou Slatinu, Pojniky atd. Města tato jsou sic obdařena již maďarskými pajmény, ale já jich úmyslně neuvádím; není jich též nikomu třeba znáti. Bláznivé maďaření zaměřilo si juž i na dědiny. „Pesti Napló“ udělal již z Dubové — Garam Szent-Miklós (Hronského Sv. Mikuláše!), z Predajné — Péteri, z Jasené — Jeszenye, z Valašské — Olaszku, z Hronce — Kis-Garam, z Bacúrova — Vaczok (váčok nebo bacúr, vše jedno!), z Beňuše — Benesházu, z Lučatínu — Lucsatö atd. atd., kterážto jména sice se neujmou, ale dojista samým pánům Maďarům dosti zmatku způsobí! —

Památné město Zvolen a zámek jeho navštívil jsem r. 1880. Město toto, dosti výstavné, jest důležito dnes svou železniční stanicí, v níž se dráhy různými směry křižují. Za starodávna byly tu i doly. Zámek zvolenský, v němž rád prodlíval Matiáš Korvín, je dosud ozdobou tohoto města. Je dosti zachovalý. Tvoří obdélný čtverhran, k němuž připojeny bašty a věže, krov zámku samého však nepřevyšující. Uvnitř ve staré síni visí staré obrazy králův uherských. Zámek vzal prý za své v bouřích Rákócovských r. 1708. Teď sídlí tu pouze soud, berní úřad a věznice. Na protější straně údolí, na příkré skále patrny jsou z blízka ještě zbytky trosek starého hradu; lid tu říká: „na pustém hradě“. Z jeho trosek postaven prý byl zámek zvolenský. Od tohoto vede cesta do údolí Neresnice, kdež viděti podivného tvaru skaliska.

Můj vzácný hostitel zvolenský, notář p. Jiří Bánik seznámil mne se Zvolenem svým historicko-topografickým článkem: „Slobodné a královské mesto Zvolen“ (v „Nár. kal. Matice Sl.“ II., str. 160 a násl.), z něhož tuto kladu stručný výňatek:

Zvolen stal se svobodným a královským městem r. 1244. Leží v samém středě zvolenské stolice, mezi obcemi: Rybáry, na jichž okrsleku jsou světoznámé koupele Sliač, dále: Lieskovec, Môťova, Mihalkova, Podzámčok, kdež někdy Verböczy svoje „Tripartitum“ psal, pak: Breziny, Bacúr, Ostrolúka, kamž zvolenští luteráni za dlouhý čas jakožto do artikulárné církve chodívali do kostela, dále: Buča, Kováčová a Hájniky, kterážto obec kdysi jmenovala se ulicí Zvolena. —

Na jihozápadní straně zvedají se nad Zvolenem blízké hory, v úzadí rozprostírá se krásná dolina až k samé B. Bystřici.

Obyvatelům Zvolena (villae Zolum) dal hlavní výsady král Béla r. 1244., které jeho nástupci stvrdili, jako: sprostil je placení mýta, ubytování vojska a j. v.

Zvolen má luk na 1091 korců; z luk těchto leží nejlepší vedle Hronu, který je každý rok zavodňuje, z čehož vzniklo přísloví: „Osoh (užitek) so škodou za ruky sa vodia.“ Orné půdy má Zvolen 1150 jiter, na nichž daří se řež (rož) a oves, méně žito, zřídka ječmen. Ani ovoci dobře se tu nevodí, čehož příčinou bývá brzké jaro a následující pak mrazy. Pastvisek má Zvolen pouze 290 jiter; proto až do žatvy rohatý dobytek pásán bývá v horách. Lesů v okrsleku Zvolena jest 3342 jiter. —

Město, někdy pevnosť sedmi báňských měst, ohraděno je zděmi, z větší části už pobořenými, a otočeno bylo příkopy, celkem již zanesenými. Zdi hradní začaly se stavěti okolo r. 1635. Vnitřek města podobá se dlouhé široké ulici. Hned za zděmi města na východní straně jest jedna prostřední ulice, do níž ústí ulice: těhelná (cihelná), hrnčiarská, môťovská, hronská, a ze samého města dvě uličky: růžová a fortna.

R. 1857. měl Zvolen 1741 obyvatelů, a to: evangelíků augs. vyznání 1011, řím. katolíků 668, evang. helv. vyznání 1 a ostatní Israelité, kteří se tu teprve r. 1857. usazovati počali. Národnosti jsou Zvolenci všichni slovenské.

Obyvatelé tito zabývají se hlavně rolnictvím, pěstují však i řemesla a obchody. Před tím bývaly tu i báně na železo. Jinak je to lid skromný, postrádající samostatného přesvědčení, ponížený, z čehož ovšem nepřátelé jen kořistí.

Zvolen měl do r. 1866. domů 269, o trochu méně než dříve; neboť byl často ohni navštěvován; na př. r. 1823. lehlo tu popelem 117 domů i s plnými stodolami. Před tím, r. 1708. Bercsényi, aby nahnal strachu císařským, dal Zvolen dům od domu podpáliti. Kromě těchto ohňů zažil Zvolen ještě několikero jiných (1757, 1825, 1828, 1830, 1837 a 1861).

Ve Zvolenu zachoval se dosud dům hr. Thurzy, palatína; z rodu toho Jan dostal roku 1505. od královny báňská města i hrad Zvolen do zástavy.

Uprostřed města, o samotě, na vyvýšeném místě stojí pěkný katolický kostel, vystavený v slohu gotickém, založený od král. Beatrixy, choti Ondřeje II., a zasvěcený sv. Alžbětě. Před a po bouři Rákócovské zaujali kostel tento evangelíci, neboť v městě bylo jen 5 katolíků. — Hřbitov jest za městem na břehu hronském a slouží katolíkům i evangelíkům. Tito mají kostel uvnitř města, založený za cís. Jozefa II. a teprv za Františka II. i do ulice otevřený (!). Stavba tato dokončena věží teprve r. 1856.

Školy má Zvolen jen obecné, katolické i evangelické.

Zámek zdejší má bohatý archiv.

V jedné zápisnici z r. 1737. čteme, že soudce Martin Grafík oznamuje, že na městském poli pastýř Jano Backý našel nejčistší vyrostlé zlato, v hodnotě 5 dukátů kremnických, divným přírody způsobem okolo tenoučké slámy krásného žita obkroucené, za kteréž zlato nálezci město 20 zl. vyplatilo a nález uložilo. (Kdy zmizel, neví se.) Avšak nalezeny tam později a nejednou zlaté drátky. Lid ovšem bájí, že tu zlato „roste“; znalci však tvrdí, že drátky tyto pocházejí buď z časů krále Matiáše, který se tu s velmoži bavíval, anebo z dob sněmů tu držených, anebo i z vojen tu vedených. —

Vzpomenouti třeba i nedaleko Zvolena v horách, nad vtokem Slatiny do Hronu ležící „Pustý hrad“. Trosky jsou jíž nepatrny. Kdy hrad tento vznikl a zašel, dosud vybádáno není.

Anonymus píše, že ho dal Borsu, vůdce maďarský, skrze Zvolence vystavět na památku, že na tom hřebeně hor jelena zastřelil. Víře podobno je, že hrad tento byl již tehdy zříceninou; neboť zámek zvolenský, od Ludvíka Velkého založený, stavěn už z kamenů Pustého hradu. Základy tohoto jsou tak ohromné, že se i myslí, že tu stávala před založením města Zvolena starší osada. Lid hledí na stopy tyto s posvátnou hrůzou, a vypravuje i bajky o zakletém mnichu s koňskou nohou, který tu poklady hlídá atd.

Zmínky zaslouží i pod Pustým hradem v horách stojící kopec jmenovaný „Matčím zámkem“, kdež snad stávala kdysi modla, pak „Borová hora“, vršek to při okršku Rybárů, vzdálených od lázní Sliač jen asi čtvrt hodiny cesty. Je to vršek bez dřeva, zoraný, na němž jak už podotknuto, místo dřeva „rastů zlaté drôty“. Na vršku tom i pod ním byly báně, a dosud viděti tu štolu a šachtu. Báně tyto zanechány byly teprve po r. 1834. Zlato prý se v nich nenalezlo, a proto nazvány i „Nahajbaňa“. Ze země pramení tu však nad zlato cennější léčivá voda, a tvoří tu „jezero“. —

Město dalo tu zbudovati koupele zatím jen pro domácí potřebu.

Zvolen je vůbec bohat na mädokyše, které se tu pijou v každém domě. Studánek kyselé vody je tu více; nejblíže je Baďovka, pak Hnidovka, podlavická madokyš a j. v. Nejlepší je prý „červená mädokyš“ pod Pustým hradem při Hrone. Má v sobě mnoho uhlíku a železných částic; sklenice uhlovaté (ne kulaté), jak se ucpou, hned prý roztrhne. Známa je tato studnice již ze starých listin pod jménem „borkút“, t. j. vínová studnička. —

Zmínil jsem se již několikrát o báních zvolenských, dosud dosti bohatých. Nebude tedy nevhodno u nich se trochu pozdržeti. A zde zase uvésti musím stručný výňatek ze studie naší nenahraditelné Boženy Němcové, která delší čas mezi lidem zvolenským žila a krajinu jeho takořka do poslední travičky poznala.

Božena Němcová tedy píše (viz „Sebrané Spisy“, IV., 388 a násl.): „Hory zvolenské stolice bohaty jsou na rudy. Je přísloví: Baňská Bystřice že je měděnými, Šťávnice stříbrnými a Kremnice zlatými zděmi ohraděna. V Panské dolině (obecný lid neříká Špania dolina), něm. Herrengrund, a v Starých horách (Altgebirge) dobývá se ruda měděná, která stříbro v sobě obsahuje. Ve dvou nejstarších dolech těží se tato ruda již po devět století. V bystřických a jakubovských (Jakubová jest osada nad Bystřicí, od níž se vrch Pancira k Panské dolině táhne) hamrech dělá se z mědi, z níž stříbro je vyloučeno, plech i vyhloubený továr (kotle a pod.), jehož se mnoho do Slezska vyváží. — Tam též je voda cementová a štola ledová. Stojící v ní voda vždy z jara mrznouti začne a do léta zmrzne v tuhý led, který v zimě teprv zase roztaje. — V Podkánově (Ratzengrund! Slovenské jméno pošlo od majitele bání Kána) je štola 3.793 m dlouhá, spojujíc doly Panské doliny se Starohorskými. V Panské dolině znamenitý je vodovod, 39.826 m dlouhý, který přivádí potřebnou hnací vodu pro čerpadelní stroj rudní, s hory Prašivé, 1616,43 m vysoké. V Tajové je huta a vyrábí se tam též kamenka (auripigmentum). V Malachově a okolí jeho je 12 stup na střelný prach. Ještě čilejší život jest v dolinách horního vidieku, kde se mnoho železné rudy dobývá, zvlášť na Hronci, Polhoře, Jasené, Bystré, Moštěnici, Lubětové, Vajskové, Pojníku a j. v., kde se také hned ruda čistí a ze železa továr robí. Tu jsou báně komorní (císařské), tu geverkské (akciové), onde viděti stoupy, kde se ruda (kameň) tluče (Pochwerk) stúpním hamríkem, jejž báníci (baniar, baník, kdo v báních pracuje, haviar, kdo v dolech kope) železem nazývají, a žerď, na které železo přiděláno, strela (Schiesser). Tu jsou veliké pece, v nichž surovina (surové železo) se roztápí, tu hamry, pilnikárny, horské kuzně (kovárny), maše (stroje na vodě) na klince (hřebíky) atd.

Kdysi bývaly i zlatorýže ve zvolenské stolici, což doposud nejen pověsti lidu v hronských údolích dokazují, ale i vysoké, rozsáhlé, starou horou porostlé, opodál Hronu, při Predajné pod Jasenou, níže Brezna, potom výše Brezna po Bacích až do Gemeru se táhnoucí halně (hromady drobného nepotřebného kamení z dolův vyházeného, aneb písku od zlata vypraného, aneb trosek z rudy vypálených). Bohaté báně na zlato bývaly ve Vajskové a j. Ale všecko to bohatství pominulo. Lid přičítá to pomstě Runy, paní nad zemskými poklady (pánem jich je zase Kovovlad), za to, že s ní báníci zle nakládali. Runa z krajiny této pak zmizela, za to zbohatla Kremnice; neboť „čeho sa Runa dotkně, to pozlatí.“ (Více viz o Runě u Němcové.)

Ve Zvolensku jest více vzácných minerálií. Tak na Jamešné a Trivodách krásné kapalínové chalcedony na hnědé železné rudě, dobývané z vrchu Kiaru a nazývané kiarnicou. V okolí Španí doliny nalezá se brochantit, erinit a euchroit, jakož i vyhraněný coelestin a aragonit. U Lubietové libethenit a pod Vieporem Lubietovským, na Čelíně dřevěné opály šedé barvy, které lid nazývá duhovou skalou, a více jiných nerostů. —

Dle starých letopisů bylo hornictví v B. Bystřici již v 7. a v 8. století zavedeno pod slovanskými králi Panonie od Slovanů.

Nejstarší doly v okresu Baňské Bystřice jsou v Haliaru na Starých Horách (původně v Holém vrchu). Z dolů těch se dosud těží, a jsou již spojeny s Panskodolinskými.

Němce, aby hory vzdělávali, povolal do Uher Štěpán Svatý a Gejza II. V 11., 12. a 13. stol. zkvetlo hornictví ve zvolenské stolici u velikém stupni. Po vpádu Tatarů r. 1241., kteří všecko poplenili a zhubili, povolal Béla IV., když se z Dalmacie byl vrátil, Němce z Míšně, Sas, od Rýna a z Durinska, které dílem v B. Bystřici, dílem v druhých baňských městech osadil. Osadníci tito obdrželi velkých svobod. Mezi jiným měli právo vlastní soudní moci, jsouce vyjmuti od soudní moci úřadu stoličného, byli osvobozeni od daní a kontribucí, vyjma urbar z vydobytých kovů. Směli po celé stolici zakládati doly atd. Tehdy bylo rýžování zlata a dobývání stříbra rozsáhlé a jmenovitě v B. Bystřici hornictví se značně zvelebovalo. — Až do časů krále Zikmunda dobýváno jen zlato a stříbro, až se našli jednatelé, kteří i měděnou rudu, na stříbro bohatou, skoupili.

Za prvními Němci došlo jich pak tolik, že práce v báních pro ně nedostačovala. Ustanoveni tedy někteří k zhotovování potřebného nářadí, jiní k stavění sléváren a hamrů, opět jiní k pálení uhlí a rubání dřeva. Tito poslední posláni výše Bystřice do lesů, „hore Hronom“. Odtud názvosloví báníkův a dřevorubařů: hamrík, klufta, ding, šichta, šlog a j. — Jména vesnic jejich jsou však již z většího dílu poslovenčena, ku př.: Kostführerdorf — Kostivarsko, Deutschdorf — Německá, Eichdorf — Dubová, Granfurt — Medzibrod a j.

Dlouho nechtěli Němci člověka jiné národnosti mezi sebou trpěti a řemeslům ho učiti. Konečně však více odolati nemohli přirozenému i zákonnímu tlaku a — poslovenčovali se zároveň.

To stalo se s celým téměř Malým Hontem, Zvolenskem, hoření částí Gemeru, se všemi baňskými městy, Rožňavou, Ružomberkem, vyjma Kremnici, kde se ještě slabé stopy němectva udržely. (Stopy němectva, a to dosti silné, udržely se i jinde, na př. v Šťávnici a v B. Bystřici, o čemž jsem se přesvědčil.) Osud ten potkal i dřevorubce černohrončanské, a snad nejdříve. Slováci hrnuli se ku konci 16. a na počátku 17. stol. mezi ně, a když dědiny Němci založené více nepostačovaly, založili nové (Závodu, Medveďovu, Krškovu dolinu a j.) a v krátce Němce počtem převýšili; neboť těchto ubývalo, tak že v oné době jen deset rodin pozůstalo (Auxt, Dekret, Gürtl, Kliment, Schön, Schwandtner, Taxner, Schwarzbacher, Stuhlreiter a Thurn), a ty byly již poslovenčeny.

Na Slovensku jsou rozličná pohoří kovy požehnaná, nejvíce však přece chovají kovů ve svém nitru vrchy pohronské a vrchy východně od pramenů Hronu rozložené. Banictví pěstovalo se na Slovensku dávno před příchodem Maďarů, o čemž svědčí na př. jen Staré hory, kdež se už skoro tisíc let doluje, a jiné báně, známé už jen z ponětí a z nepatrných znaků. Tak o báních města Zvolena nelze již nic určitého pověděti. Vypravuje se, že bývaly i v Lubietové báně na zlato, a to tak bohaté, že báníci dostávali jen prach z nich za mzdu, a přece byli nejzámožnějšími lidmi. — Stopy starodávných bání nacházejí se tam, kde brdo kremnického pohoří kloní se do zvolenské stolice a v snižujících se postupně vrších naproti rovině okolo B. Bystřice se tratí. Tam jsou znatelna ještě propadliště, která přisvědčují pověstem, že v těchto místech bývaly báně na živé stříbro, na rtuť. I jinde jsou ještě stopy starodávných bání.

Mnohé z dosavadních bání jsou prastary. Dr. Zipser udává ve svém spise o B. Bystřici a jejím okolí, že vzpomenutá již báně „Haliar“ na Starých horách je více než 1000 let stará. Kremnické báně považují se ještě za starší. Báně zvolenské v tomto pohoří zdají se býti pokračováním zlatorudných „prútů“ (Gänge) pohoří na pravém břehu Hronu vystupujícího. Nenalezá se tu sice více zlato, spíše ještě v báních liptovských na Magurce a na Boci, kdež se však více nedobývá.

Levé pohoří hronské není na zlato a stříbro tak bohato jako pravé, ačkoliv z bání v Pukanci, na Vindšachtě, v Hodruši, v Bělé a v Šťávnici za čas jejich trvání už drahocenné rudy se dobylo.

Avšak vraťme se ke Zvolenu, kterýž už jen se závistí pohlížeti musí k šťastnějším svým sousedům baňským, které ostatně týž osud očekává.

Tak jako v jiných městech slovenských, neznamenali jsme ani ve Zvolenu znaků národního života. I zde zavřen je Slovák ve svou rodinu, přenechávaje rukám svých utiskovatelů starosť o veřejný život, o školství atd. Cigáni, hrající v zdejších kavárnách a hostincích, neznají ani národních písní slovenských, důkaz, že nikdo zde nemá tolik statečnosti, aby si poručil, co mu cigán za vyhazované někdy peníze zahraje. Pravím: za vyhazované peníze; neboť, když hraje cigán, hodí mu Slovák do klobouku poslední zlatku. Při slavnostech sv.-martinských vyhrají si cigáni za tři dni několik set zlatých. Jak dobře hodily by se pro chudou studující mládež slovenskou, a cigáni ještě by si stýskati nemusili.

Jednoho přemítavého Slováka nalezli jsme tu přec. Pustil se horlivě do nás, vykládaje nám své myšlénky o neblahém stavu Slovenska, a udávaje nám prostředky, kterak zlu odpomoci. Náš host zavrhoval všecky theorie, všecku literární také-pomoc, jakou my vždy Slovákům nabízeti dosti máme odvahy! — žádal však za pomoc na půdě realní, na půdě národohospodářské a politické. Češi měli prý by zakupovati na Slovensku pozemky, zřizovati tam továrny, jimž by se pro levný material snad lépe dařilo než u nás, vychovávati slovenský lid, sprostiti ho pomocí záložen židů atd. Třeba by bylo založiti též v Pešti veliký politický denník československý. Plány to celkem dobré, ale kterak jich provésti? Ani u nás v Čechách neprovádí podobné plány boháč, ale lid, snášeje v oběť potřebám národním své krejcary.

Město Zvolen památným jest i tím, že se v něm narodilo Slovensku několik znamenitých synů. Odtud pocházel následník biskupa Moysesa v předsednictví „Matice Slovenské“, velkovaradský kanovník Jozef Kozáček, jenž obětoval jí hned při založení 1000 zl.

Kozáček nar. se tu 2. června 1807. R. 1850., když zvolen byl za školního dozorce okolí prešpurského, vzdal se fary zvolenské. R. 1852. jmenován byl opatem z hory Guessing a roku 1854. povýšen za rytíře řádu Františka Jozefa. R. 1856. stal se kanovníkem. Jako Moyses tak i Kozáček jest pro Slovensko nenahraditelným.

Ze Zvolena pochází též rodina Ferienčíků. Samuel Ferienčík st. nar. se tu r. 1793. Tento byl kazatelem v Jelšavě. Spřátelen byl s Göthem, s nímž podnikal v Jeně přátelské hádky. Zanechal více rukopisů, jichž osud není znám. —

Zde narodil se 30. června r. 1825. též Mikuláš Št. Ferienčík, jehož jsem v Turč. Sv. Martině poznal. Byl to dobrosrdečný, skromný a tichý muž. Dojem, který učinil na každého, s nímž se v životě setkal, je neshladitelný. Výrazné oko planulo tehdy — pár let před časnou smrtí — ohněm živoucím — nikdo brzký konec muže tohoto nepředvídal. (Zemřel r. 1881.)

Ferienčík byl žurnalistou z posvěcení. V těžkých dobách řídil „Peštbudinské Vedomosti“; později založil pro lid „Národního Hlásníka“, který dosud koná na Slovensku služby nedoceněné. Když prvý list proměnil se v „Národnie Noviny“ a přesídlil do Turč. Sv. Martina, Ferienčík šel s ním a pracoval při něm do poslední chvilky svého života. Novelly psal již r. 1853. a dlouhá by to byla řada, uvésti všecky jen po titulech. Ferienčík vedl i „Orla“ do r. 1880., jehož redakci převzal po O. Truchlém. Jako celá řada mužů slovenských čeká i Ferienčík důstojného svých rodáků ocenění. Ferienčík neměl sice talentu Mickiewiczowa, ani za poměrů slovenských nebyl politikem prvého stupně, ale pílí tak mnohého kolegu zastíní! Národ tak zbědovaný, jako je národ slovenský, nemá ani zapotřebí tak Mickiewicze jako tucet nových Ferienčíků!… (Více viz o něm v „Slovenských Pohladech“, I., str. 233.) —

Ve Zvoleně narodil se i Samuel Rožnay, mnohoslibný talent spisovatelský, na něhož Kollár smutně vzpomínal, píše ve svém „Výkladu“ (str. 327): „Jedna z nejspanilejších duší, s kterou jsem se v životě setkal a nad jejíž časnou ztrátou i později nejedenkráte slzy jsem vyléval, byl Sam Rožnay. On náležel do počtu těch mužů, které upřímně mílujem a ctíme, prve nežli jsme je viděli a dokonale poznali. Slovem on byl slovenský Mladoň, tělem, duší a celým životem národu svému oddaný. Hlava výtečná, vzdělanosť klasická, cit a vkus nejjemnější, skromnosť a pokora ozdobovaly každé jeho slovo a každý skutek. Pocházel rodem ze Zvolena, učil se v Prešpurce. Navrátiv se z Německa byl pěstounem mého chovance, Ludvíka Kolbenhajera, odtud povolán byl za kazatele do Mičíně, kde však jen kratičký čas zůstával, anť od Bystřičanův za kazatele zvolen byl. Mělť hojnou zásobu nejen českých, ale i jinoslovanských knih, anť on snad první byl mezi Slováky, který i na jiná slovanská a jmenovitě polské a ruské nářečí zření své obrátil. Tohoto anděla dal mi Bůh za přítele, ale nastojte! jen na několik měsícův; neb kosa smrti nemilosrdně rozťala srdečný svazek našeho národního přátelství. Rožnay zemřel ve květu života dosti rychle a nenadále, anť teprv přede dvěma týdny poslední kázaní o nesmrtelnosti duše měl, s jakýms prorockým tušením svého konce. Rožnay byl první, který mně rozuměl a já jemu: co mě nejvíce těšilo, bylo to, že jsem již více sebe osamělého ve světě neviděl s mými národními myšlénkami a žádostmi, nalezna duši rovně hluboce se mnou smýšlející a cítící — —“

Od Rožnay-e vyšly tiskem: Písně Anakreontovy (v Praze, 1812), Krasického Myšiada (1. — 8. zp. v „Prvot. pěk. umění“, 1815), Iliady zpěv 22. a Theokritovy idyly „Kyklops a rybáři“ (v Palkovičově „Týdenníku“, 1816, 1817 a 1818). „Žabomyšoválka“ vyšla ve „Květech“, 1837. — Rožnay zemřel 14. listop. r. 1815. ve květu života. —

Zvolensko zrodilo vůbec mnoho dobrých duchů Slovensku. V Očové na př. narodil se r. 1684 Bél Matěj (Funtík), kterýž stal se rektorem gymnasia v B. Bystřici, od r. 1714. rektorem lycea a farářem v Prešpurce. Zemřel 29. srpna r. 1749.

Bél vydal hojnosť výborných spisů latinských, slovenských i německých, Uher hlavně se týkajících, i nazván jest magnum decus Hungariae. Byl pro své zásluhy i na šlechtictví povýšen a cís. historikem a členem akademie londýnské, berlínské a j. jmenován. Z jeho spisů připomínáme: Hungariae antiquae et novae Prodromus (v Norimberce, 1723), Adparatus ad historiam Hungariae, kteroužto 12tisvazkovou sbírku pramenů k dějepisu Uher vydával od r. 1735. do r. 1746, dále: „Notitia Hungariae novae historicogeographica“, výtečný to spis, bohužel nedokončený (vyšly 4 díly a čásť 5. v letech 1735 — 1742). Mimo tato vzácná díla sepsal i učebné knihy, mluvnice německou i maďarskou, snad též kniha „Orthographia bohemoslavica“, vydaná r. 1742. a 1795. v Pešti, z jeho péra vyšla. Bél skládal i slovenské písně, přehlédl bibli bratrskou a vydal ji znova s pěknou předmluvou atd. atd.

On jest i otcem časopisectva uherského, neboť v letech 1722 — 1723 vydával první literární noviny. —

V Selcích ve Zvolenu nar. se 7. prosince r. 1813. jiný slovenský národovec a spisovatel Ondrej Caban. Caban studoval bohosloví a byv vysvěcen, stal se r. 1844. farářem v Komjaticích, kdež učinil se zasloužilým o povznesení školství a probuzení lidu slovenského. Byl také proto Maďary pronásledován a dohnán k opuštění své fary (1846), načež za revoluce stal se duchovním při jednom chorvátském pluku, a po skončeném povstání vrátiv se na svou faru, vrátil se i k dřívějšímu svému humánnímu a buditelskému působení. Caban přispíval i do slovenských časopisů, psal příležitostné básně a překládal. Zemřel 2. května r. 1860., odkázav všecko své jmění účelům šlechetným, dobročinným a národním. —

O rok dříve než Caban spatřil ve Zvolensku světlo světa, jiný znamenitý buditel slovenský, jenž dlouho bude asi nenahraditelným. Byl to Daniel Lichard, který nar. se 17. ledna 1812 v Slovenské Lupči.

Lichard studoval ve Vídni ev. bohosloví, r. 1837. by] pak vysvěcen a jmenován farářem církve ochtínské v Gemeru. Po roce však již povolán byl do Šťávnice za profesora přírodních věd a mathematiky. Úřad tento zastával do r. 1844., kdy odešel do Uher. Skalice, kdež byl zvolen za faráře. Jsa churav však, vzdal se r. 1847. úřadu svého a rozhodl se věnovati síly své toliko literatuře. Vydával po přestávkách (až do své smrti) výtečný, opravdu vzorný kalendář pro lid „Domovou Pokladnici“, jakož i týdenník „Noviny pre hospodarstvo, remeslo a domácí život“, pak politický časopis „Pozorník“. R. 1849. povolán byl do Vídně do redakce „Slovenských Novin“, spolu s dr. Ondrejem Radlinským a později Jonášem Záborským, kdež setrval do r. 1861., kdy vládní tento list zašel, a Lichard dán do výslužby. V tom čase (1856 — 1858) vydal Lichard tři ročníky velikého kalendáře „Časnik“.

Po svém návrate do Uh. Skalice vrátil se k „Domové Pokladnici“ a od r. 1863. vydával i hospodářský list „Obzor“, který dosud vedením R. Zaymusa dále vychází a u hospodářů slovenských velmi oblíben jest.

Jakožto profesor šťávnický byl Lichard učitelem i znamenitého poety Petroviče-Petöfyho. — Smrť zastihla Licharda uprostřed plodné práce r. 1883. „Slovenské Pohlady“ vzpomínaly na něho: „Lichard zasahoval mocně do lidu našeho, on kladl na slovenskou půdu prvé uhelné kameny vzdělání. Zvěčnělý náš Lichard měl cnosť, u Slováků ne velmi rozšířenou: železnou vytrvalosť a pilnosť. On neblýsknul rychlým meteorem, leč svítil stálým stejným světlem — —“

Od mrtvých vracím se opět k živým. Dřive než odjel jsem ze Zvolena do B. Bystřice, navštívil jsem v laskavém průvodě p. dra. Herrmanna jednoho živého, ale zapomněním již zastřeného slovenského dělníka.

Vyjeli jsme po silnici utěšenou krajinou k jihu. V dáli vystoupila před námi na východě mohutná Polana nad Dětvou. Ze silnice uhnul se náš vozík přes říčku Slatinu, jejímž krásným údolím jel, po horské, příkré, kamenité cestě k jednomu vrchu. Výše na voze jsme nemohli. Slezli jsme tedy a zanechavše ho pod horou, stoupali jsme ku předu pěšky. Konečně dostoupili jsme vrcholu hory, a dědinka, chudobná jako na vystrkově ležela na temeně kopce, který osadníkům jejím ještě i roditi musí, před námi. Bacúrovo! Nejvýše stála fara, domek to nepatrný, spíše chalupa. Po příkré kamenité cestě, kterou tu snad nějaký potok horský zanechal, vylezli jsme k ní. Pan farář nebyl doma, pracoval zrovna s lidmi v poli, neboť byla žeň. Avšak jeho matka uvedla nás do vnitř této katolické „gazdovské fary“, na níž farář musí se vlastně naučiti sedlačit.

Nečekali jsme dlouho — dvéře se otevřely, a uprášený při práci člověk plný síly a čilosti duševní i tělesné, stál před námi. Byl to Andrej Truchlý-Sytnianský, jejž biskup Stummer zaklel na tuto horskou faru, nejbídnější v celém Zvolensku, a to ještě za revers, že Truchlý neopováží se více pracovati literárně! Ostatně ani by nemohl, chce-li býti se svou matkou živ, musí pracovati na poli jiném, totiž skutečném, a v potu tváří.

Nevím, zdali jsem návštěvou svou nepřivedl tedy pana faráře v rozpaky. Přišel jsem proto, poněvadž jsem vydával tehdy „Knihovnu československou“, a u Truchlého, co u bývalého redaktora slovenského „Orla“, doufal jsem nalézti rukopisy některých předních pěvců slovenských. Nemýlil jsem se. U Truchlého leží rukopisy básní Králových, Kubániho, Žellových, Marothyho, Dohnányho, ba i Štúra a j. Truchlý slíbil mně uspořádati rukopisy tyto pro vydání, ale k pozdějším mým listům v té věci zůstal němým… Snad i nezdar s „Orlem“ trpce nese. Truchlý býval redaktorem velmi čilým. Cestoval i po Čechách a cesty své v „Orlu“ popisoval, při čemž netajil vřelých sympatií k nám Čechům. R. 1870. počal vydávati almanach „Tábor“, věnovaný „spolkovitosti národa slovenského“, do něhož sám napsal několik básní. Národní píseň Sládkovičova: „To české tábory“ dosvědčuje naše tvrzení o sympatiích Truchlého k Čechům. Truchlý byl i do víru politického stržen a jednou i před soud postaven. Kandidoval do sněmu ve svém rodném okresu (nar. se v Sv. Antale v Hontě). Tehdy přes to, že jeho odpůrce měl k disposici na volby od vlády uherské 60.000 zl., počítal Truchlý svých na 1000 proti 300 vládních. Avšak jako všady, kde je zle, tak i tu zakročilo vojsko, a voličové Truchlého rozehnáni bodáky. Při tom asi 40 jich zjímáno. I po Truchlém slídili, aby ho mohli na čas voleb zavřít. —

Hle, osud slovenských dělníků! Unavený bojem musí konečně jíti na milosť a nemilosť svých odpůrců, neboť nemá, kam by hlavy sklonil. Poměry takové ovšem musejí působiti na mládež škodlivě.

Nedlouho bavili jsme se na faře bacúrovské. Ani ve Zvolenu nezůstali jsme déle než do příštího jitra, kdy nastoupili jsme cestu na sever, k B. Bystřici. —

V krásné této dolině asi 3/4 hodiny od Zvolena, na levém břehu Hronu, leží na vrchu Sliači koupele Sliač. Bílé pěkné budovy shlížejí k nám do údolí. Koupele tyto, též Rybárské nazvané — neboť leží nad dědinou Rybáry — oplývají šesti bohatými prameny, z nichž každý má jinou vlastnosť. Teprve r. 1819. zřízena tu budova pro hosty. Nahoře, na samém vrchu jsou tři teplá zřídla, asi uprostřed vrchu na západní straně opět tři, kterých však se ke koupelím neužívá. Voda těchto slouží pouze k pití. Nejchutnější je z nejnižšího zřídla, pravá to „šťavica“ (kyslá voda), jíž užívají hospodyně i k zakvašování těsta, a proto snad ji též nazývají vodou kvasnou. Hořeních tré zřídel potřebováno je ke koupelím. Prvé zřídlo má teploty 25° R, druhé 22°, třetí je nejchladnější. Na povrchu vody usazuje se vápenitá kora, neboť uhličnatka, jíž ve vodě mnoho, odděluje se od kysličníku vápenitého a tento usazuje; sama pak nad hladinou vodní spočívá jako otravný plyn, který nad hlavami koupajících se je stále korouhvičkou rozháněn, poněvadž dýchání stěžuje. (Nedaleko odtud je i smrtící pramen, u něhož nalézáni usmrcení ptáci, beránkové, psi atd.) Jakmile počne na těle mrazení, musí koupající se ze zřídla vystoupiti. Koupelí sliačských užívá se při slabosti čiv, při kamenu, zraci (padoucnici) a při některých ženských chorobách. —

S vrchu Sliače je pěkná vyhlídka do údolí, jež Hron protéká. —

A údolím tímto zanesl mne vlak pod krásný Urpín u B. Bystřice, pod nímž za modrým Hronem leží městečko Radvan. Nad tímto viděti i prostý hřbitůvek (cintorín), kdež odpočívá Sládkovič!

Ubytoval jsem se na náměstí v hotelu „u raka“, chtěje se uhnouti pohostinství přátel bystřických. Meškal tu tehdy i Svetozár Hurban, a s ním a s jeho švakrem p. Kyselem (z rodiny známých stavitelů varhan Kyselů) navštívili jsme pak Jana Bottu. —

Baňská Bystřice je město skutečně krásné. Slovák nepřeje si více, než býti „za živa v Bystřici, po smrti v nebi“.

Svobodné král. toto město baňské leží v rozkošné dolině, kterou na severu uzavírají Tatry Nížné a na západě vrchy Kremnické, vesměs na kovy bohaté. Od Harmaňce přicházející sem říčka Bystrica vlévá se pod Urpínem^[28] do Hronu. Od ní dostalo město své jméno.

Město toto má asi 12.000 obyvatelů, Slováků, mezi nimiž žije asi 2800 Němců.

Doly zdejší jsou již z většího dílu vyčerpány.

Prví obyvatelé B. Bystřice, někdy Nové Vsi (lat. Villa Bistricia) zvané, byli Slováci. Z historicko-topografického článku M. Chrástkova (Slovenská Čítanka, I., str. 308 atd.) dovídáme se, že tito, dle letopisů pověstného Albina, již od VIII. století zaměstnávali se robením čili „pajováním“ hor. S pomoci přistěhovalých se pak Němců (za sv. Štěpána a Geyzy, potom i za Štěpána II.) rozšířili Bysterčané hornictví po celém pásmě hor zvolenské stolice (v XI. — XIII. věku). Po vpádě Tatarův a spustošení B. Bystřice a vyhubení jejího obyvatelstva povolal Bela IV. Němce z Porýnska a Míšenska, z nichž čásť usadila se v Bystřici a čásť v ostatních baňských městech. Noví tito příchozí nebo hosté, jak se v listinách t. č. nazývají, (Novi hospites de villa Bystricia) za nedlouho potom obdrželi od téhož Belly IV. (roku 1255.) znamenitá práva a výsady.

B. Bystřice stala se časem i sídlem župním, sídlem úřadu a práva horního, r. 1776. pak i sídlem biskupství a kapituly, které tu Marie Teresie založila.

Z obšírných dějin B. Bystřice kladu zde podle M. Chrástka některá dáta.

V B. Bystřici — jako v blízkém Zvoleně — rád meškával Matěj Korvín i jiní velmoži. R. 1542. a 1644. za Ferdinanda I. zasedaly zde zemské sněmy. R. 1546. a 1547. rozšířeno zde učení Lutherovo. R. 1601. a 1645. zuřil tu strašný mor. Krom toho zastižena byla Bystřice záhubnými požáry, jmenovitě roku 1500. a r. 1608., kdy téměř celé město a mnoho lidí zhynulo. R. 1761. zachvácena požárem opět celá Bystřice i s kostely. Při ohni tomto zahynulo 127 lidských životů.

Památka tohoto požáru připomíná se v obou kostelích (katolickém i evangelickém), a to v neděli toho téhodne, v kterém připadne den 4. srpna. Katolická církev pořádá na náměstí i processi. Strašlivý tento požár vypsán ve zvláštní knize, která v B. Bystřici r. 1761. vyšla. Název její jest: „Pewná Naděge Věřjcých w čas obecné Uzkosti, kterau w kagjcým Kázánj, z přjležitosti strašliwého ohně w Banské Bystricy v Neděli XII. po Sv. Trogicy, z pořádného Sw. Nedělnjho Ewangelium, a s njm spogených Ržečj Ozeáše VI. v. 1. s pomocý Milosti Božské w Slowanském Shromažděnj předstawil Samuel Lischoviny, Cýrkvy Bystrické oboji Nácý Sl. — Připogené gest y hystorické tohoto strašliwého Ohně wypsánj, z Německého Gazyka přeložené.“ (Viz: „Národ. Noviny“ roku 1885. čís. 79 a 80.) Kniha tato je tedy psána česky. Z ní dovídáme se, že i „starý, léta páně 1255 gothickým způsobem vystavený, potomně při konci 15tého století skrze dvou bohatých Waldburgerů slavně obnovený a rozšířený, nad sanktuarium mědí draze přikrytý, a vnitřně zvláštními kumštovnými ozdobami — okrášlený, Německý městský kostel, s vysokou svou Petr-Paviovou, neb předešle tak řečenou Petrnurnnovou věží, ten nyní v takovém žalostném poplenění se nachází, že mimo očadlých, zadýmených, popadaných zdí a stěn, zevnitř nic nevídati“. Uvnitř uchoval se tehdy jen vysoký oltář gotický a varhany. I „monstrancí“ rozlito. Podobně shořely i kostel slovenský, radnice, zvonice nad zámeckou branou, v níž zvony se rozlily (byl tu i pověstný v celé zemi havířský „hrozný zvon“), zbrojnice, dva blízko horní brány stojící kostely, slovenský a německý špitál atd.

Také jezovitské kollegium, krásné to stavení, od náměstí až k Hronské bráně rozprostřené, zvláště refektář, utrpěly valně tímto ohněm. Jen chrám byl uvnitř zachráněn, Nejvíce utrpěla c. k. baňská komora, jíž shořely veškeré budovy a hamry. I městské zdi a na nich k chodění způsobené pavlače, střechou přikryté, obhořely; taktéž zpustošeno 16 bašt. Celkem shořelo 305 budov; zůstalo pak mimo město jen asi 1/4 domů. — R. 1846. shořelo v Bystřici opět 50 domů. I válkami bylo město toto citelně zastiženo; tak r. 1605. poznalo Bočkayovce, 1674 — 1684 Tökölovce a 1703 — 1711 Rákócovce. Konečně i rozvodněný Hron r. 1783., 1813. a 1853. Bystřici mnohé škody způsobil. —

M. Chrástek považoval na počátku 60tých let B. Bystřici „za poslovenčenou, k svému původu se navrátivší, za matku Slováků a duši Slovenska.“ Tak sa časy mení! Dnes mondokují tu i dcerky „národovců“ slovenských maďarsky, a bystřičtí softové způsobili mně i tu radosť, že chodili po městě oblečeni — v tureckých oblecích. V hostincích pak nepokládají slovanský jazyk ani za — uherský!…

Avšak podívejme se ještě po městě.

B. Bystřice má pět předměstí a počítá 478 domů (v letech šedesátých), z nichž stojí uvnitř města, múry obehnaného, toliko 249, z kterýchž vyniká 32 domů dvoupatrových, „rinkových“, jejichž majetníci dříve zváni byli Waldbürgeři a teď Ringbürgeři, a od pradávných dob požívají právo vaření piva, pálení kořalky a výlučného šenku vína.

B. Bystřice je sídlem biskupa a kapituly, která počítá 6 skutečných kanovníků. Je dále sídlem stoličné správy zvolenské, sídlem c. k. horní komory a horního dozorstva, od r. 1807. má biskupský seminář s bohosloveckým ústavem a kr. státní, okolo r. 1649. založené, r. 1776. na archigymnasium povýšené, od r. 1854. vyšší gymnasium, s vyučovací řečí někdy (!) německo-slovenskou, pak i maďarskou, kterážto své starší kollegyně úplně již vytlačila. Při gymnasium tomto zřízeno jest od r. 1857. alumneum pro chudobné žáky, jakož i znamenitá knihovna, sbírky atd. Vedle tohoto gymnasia trvá zde i pětitřídní gymnasium evangelické. Toto jest známo již r. 1560. Tehdy byly horní Uhry vůbec územím květu klasické a filosoficko-náboženské, ba i občanské kultury. Rektory a učitely byly téměř samí Slováci. Evangelíci na př. měli v čistě slovenských krajích střední školy v Bánovcích trenčínských, v Brezně liptovském (od r. 1577. — 1709.), v Bytči, v Bystřici povážské, v Hlohovci, v Harhově, v Jelšavě gemerské (1567), kdež byl rektorem proslulý Daniel Horčička (1663), v Ilavě, v Lubietové (tu byl rektorem Gregori, r. 1527. upálený), v Mošovcích, v Necpalech, v Novém Městě n. Kysucou, v Prievidzi, v Senici (1570 — 1670), v Stráži (Neere) na levém břehu Popradu, v Trenčíně, ve Varíně a ve Zvoleně. Školy tyto založeny a vydržovány byly většinou od zemanstva a panstva evangelického. Ale i německo-slovenské sbory měly své ústavy,kromě v B. Bystřici, i v Bardiově, v Štávnici, který podnes trvá co lyceum, v Kežmarku (teď osmitřídní gymnasium), v Košici, v Kremnici, v Levoči (od r. 1590.), v Modre, V Prešpurku, v Prešově (Brašově, Eperies) a v Sabinově (Zeben v Šáryši).

Povážíme-li, že i universita byla v horních Uhrách, totiž v Trnavě, jakož i to, že vypočtené ústavy jsou pouze evangelické (dáta katolických jsou nám neznáma), shledáváme, že kultura pěstovala se na Slovensku jako nikde jinde v Uhrách. Škoda jen, že tak málo zasáhala do lidu, kterého se sotva dotkla. Dnes byli by Slováci měli úlohu s Maďary vyměněnou. Na místě toho není více naukosdělné řeči slovenské na ústavě žádném, ba i obecné, lidové školy rok od roku schvacuje maďarisace. Tak na př. r. 1881. měli Slováci drobných škol 1514, roku 1883. jen 1440! Za to přibylo škol maďarsko-slovenských, které mají býti přechodem ke školám čistě maďarským. Roku 1881. bylo takých jen 842, r. 1883. už 944. A podobně daří se všem nemaďarským národnostem v Uhersku, vyjma statečné Srby, jimž škol srbských ještě přibývá. —

V B. Bystřici maďaří se mládež ve školách šmahem. Slabosť slovenská i tu se jeví. Maďaří se na gymnasiích, na čekatelně učitelské, na dívčí škole i na školách dětských. „Tak sa zdá,“ píše jeden Bysterčan v „Nár. Nov.“, „jako by každý svoj velkopanský raňajší i popoludňajší spánok predlžiť chcel. Od istých čias jakoby tu pre mnohých něbolo žiadného povolania, žiadného živého zdroja a pravého oduševněnia…“

Od neblahého tohoto obrazu obraťme však již oči ke krásné Bystřici a jejímu okolí.

Především všimněme si této.

Nejzajímavější budovou Bystřice je ovšem její zámek, pocházející ze XIV. věku. Stojí na horní straně města na vyvýšeném poněkud místě; býval i hradbami obtočen. Po požáru roku 1761. zůstaly z něho jen sříceniny a některé ostatky.

M. Chrástek píše: „Čeho v poslední době z něho upotřebiti lze bylo, toho užito zejména pro školy, byty učitelů, kostelníků atd. Příkopy okolo hradeb jsou zanešeny a v stromořadí proměněnny, ano i kamení jedné části nedávno ještě stávající hradby bylo k vystavení budovy gymnasijní, která se pyšně vypíná před zámkem, upotřebeno. V zámku samém jsou dva kostely, slovenský a německý. Vysoká, mědí krytá zámecká věž zasluhuje povšimnutí nejen pro svůj „generálem“ zvaný, původně 170, teď však už jen 99 centový, reformátorem zvonařství Joz. Pozděchem opravený zvon, ale i pro utěšenou vyhlídku, kterou do celého okolí poskytuje. V městě je dále jesuitský chrám. Celkem je tu 6 kostelů a 4 kaple katolické a v dolejším městě r. 1803. na místě dřevěného nově vystavený kostel evangelický.

Krásnými budovami jsou: stoliční dům, biskupská residence, v níž r. 1620. bydlel kníže Bethlen, když byl na sněmě zdejším za krále Uherska zvolen. Dále je tu bývalá jesuitská residence, biskupské semeniště, někdy bydlo Fr. Vešelényho, palatína uherského, nynější městská radnice s divadelní budovou ve dvoře, dům komory baňské, a více jiných historicky památných domů.

Náměstí tvoří podlouhlý čtverhran a zdobeno je sochou P. Marie, která pochází z r. 1682., a dosti velikým vodotryskem. U podnoží Urpína vystavena je Kalvárie a nad ní na vrchu Kopa stojí strážnický domek Vartovka, již r. 1582. za časů tureckých válek vystavený, odkudž nejen celá Bystřice oku mile se představuje, leč i vyhlídka po čarokrasném okolí na široko daleko nejkrásnější panoráma poskytuje. Konečně připomenouti sluší na Hronu vystavené dvoje hrable, totiž jakési široké a silné lávky na kolích, táhnoucí se ne přes Hron, ale po Hroně. Hrable tyto mají účel zachytávati dřevo z hor březenských, jehož sem 16 — 20 tisíc „štiapov“ (Stabel) čili „korkových sáhů“ po vodě se dopravuje, a „kluchty“ se jmenuje.

V Baňské Bystřici jsou i troje koupele se studněmi „mödokyšnými“, z kterých za nejlepší pokládá se ona na Šťávničkách. Krásné bohaté zahrady a veřejné viděti tu na všech stranách. Ovoce pěstuje se tu hojně, zvláště zdejší slívy jsou výborné a jakožto bystřické po celých Uhrách dobře známé.

Třebas dobývání rudy za posledních časů zde značně kleslo, přece je okolí na kovy, nájmě na stříbro, měď a železo dost bohaté. Jsou tu dosud i železné hutě a měděné hamry. B. Bystřice vyrábí do roka i 6000 centů prachu, vaří dobré pivo, má kvetoucí průmysl a obchod kůžemi, voskem, bednářstvím, hrnčířstvím, barveným plátnem, kloboučnictvím, soukenictvím atd. Každý týden bývají tu veliké trhy. Ze zdejších knihtiskáren vyšlo více ročníků Kuzmányho „Hronky“, časopisu „Cyril a Method“ (red. M. Chrástka a J. Sloty), Fejérpatakyho kalendářů atd. —

Je zde též lože svobodných zednářů. Nejživějšími procházkami zdejšími jsou „Lúky“ kterými vede silnice, krásnými lipami osázená. Na pravo táhnou se krásné zahrady s několika hostinci. V jednom z nich zakouleli jsme si „na kolkárni“ se zvěčnělým Bottem kuželky. —

Rozkošný pohled na Bystřici je z Urpínu, ale i z jiných stran. Delší výlety podnikají se odtud na Velestúr, Králův Laz, do Harmaňce, na zámek lupčanský atd. —

V B. Bystřici žije dosud více dobrých a zámožných národovců slovenských. Bylo zde i knihkupectví slovenské (Ev. Krčméryho), ale neudrželo se. Hlavně asi proto, že na Slovensku obchod knihkupecký po způsobu našem dosud zorganisován není. Nejlepší knihy a časopisy vydává knihtiskárna a jednotlivci v Turč. Sv. Martině, odkudž je přímo sběratelé objednávají a opět přímo rozšiřují. Pro nynější slaboučkou literární produkci způsob tento stačí, avšak až čilejší ruch literární nastane, přivodí dojista s sebou i knihkupectví i kolportáž. —

Avšak jak asi živo bylo v B. Bystřici za života biskupa Moysesa! Ba, již za předchůdce jeho, štědrého mecenáše slovenské studující mládeže a slovenské literatury, Jozefa Belánského, hýbal se tu asi jinak národní život. Biskup tento, jehož zásluhy o národ slovenský jsou veliké, nesmí býti zapomínán!

Belánský nar. se 20. června 1769 v Novém Města n. Kysúcou. Biskupem v B. Bystřici stal se r. 1823. a zemřel zde 3. ledna 1843. Lidu slovenskému byl štědrým dobrodějem, založiv rozmanité nadace, obecné školy a ku prospěchu studující mládeže slovenské věnovav při kapitole vacovské, kdež byl dříve místorektorem biskupského semináře, 40.000 zl. stříbra. Dnes — jako tak z mnohých jiných slovenských nadací — čerpá podporu asi maďarisace!

Nástupcem Belánského byl nezapomenutelný první předseda Matice Slovenské, Štěpán Moyses. Význam jeho celý dobře pověděl Pauliny-Tóth verši:

V chaloupce zrodil se tento muž, jenž stal se chloubou Slovenska.

Narodil se 24. října r. 1797. ve Veselí v Nitransku. V 7. roce žití osiřel a jen lidumilnosti děkoval, že v chudobě nezašel. R. 1806. počal studovati na gymnasiu trnavském, potom vstoupil do semináře v Pešti a r. 1821. byl vysvěcen na kněze. Kaplan Moyses stal se záhy doktorem filosofie a r. 1829. byl z Pešti povolán za profesora filosofie na akademii záhřebskou. Získal si spravedlností svou k Chorvátům lásku těchto a ovšem i nepřízeň Maďarstva. V Záhřebe byl r. 1847. povýšen za kanovníka a vyslán od kapituly na uherský sněm do Prešpurku, v němž zaujal místo proti Maďarstvu. R. 1848. povolán byl bánem Jelačičem za přednostu odborné banské rady, která řídila Chorvátsko a Slavonsko. V témž čase stal se i ředitelem semináře. R. 1849. vyslán byl jakožto důvěrník chorvátský do Vídně, kdež mnoho dobrého pokonal, jmenovitě i povýšení biskupství záhřebského na arcibiskupství vymohl. Císař rakouský jmenoval ho pak v uznání jeho zásluh biskupem v B. Bystřici. Na Slovensku nastal ovšem nesmírný jásot.

Moyses zasazoval se také hned o povznesení národního vědomí a vzdělanosti v národě slovenském, rozšířil gymnasium bystřické, podporoval všemožně kandidáty učitelství, založil v B. Bystřici učitelskou přípravnu, atd. R. 1860. musil opustiti zátiší své a postaviti se v čelo slovenského hnutí národního. On vedl r. 1861. do Vídně slovenskou deputaci. Úspěchem jejím bylo proměnění bystřického gymnasia německého ve slovenské a povolení Matice Slovenské, již Moyses štědře podporoval až do své smrti, nenadav se ovšem žalostného jejího konce. Od r. 1867. zakusil i Moyses hojně pronásledování. Gymnasium bystřické bylo zmaďařeno, život ctihodného kmeta otráven. Zemřel 5. července r. 1869. oplakáván celým národem slovenským a více nenahraděn.

Moyses vydával v Bystřici po pět let časopis „Cyril a Method“. Účin jeho pastýřských listů a řečí na Slovenstvo byl nesmírný. Řeč jeho, kterou zahájil druhé valné shromáždění Matice Slovenské, vydána v 10.000 výtiscích. (Viz spisu tohoto díl I., str. 242 a násl.)

Hrob jeho v nynější maďaronské Bystřici je v nebezpečí. — — Sídlo Moysesovo znectěno nástupcem jeho, připomenutým již Ipolyim-Stummrem, znamenitým (!) vynálezcem maďarského bájesloví (na řecké brdo), které byl nucen sám skoupiti! V nečisté práci má zde Stummer i dobré pomáhače v baronu Radvanszkém a v známém Grünwaldovi (renegátech to slovenských, kteří neštítí se žádné podlosti). —

V Baňské Bystřici narodil se Slovensku i pravý, posvěcený poeta Ludevít Žello (dne 7. srpna r. 1809.).

Doma ve škole nedobře se mu vodilo. R. 1820. přestěhovali se rodiče Žellovy do Pešti, a zde ujal se chlapce Jan Kollár. R. 1825. konal Žello další studia v Prešpurku. R. 1829. byl zvolen v Čik-Tarču podučitelem a r. 1830. v Rákoš-Keresztúře učitelem německoslovenským. Prvotiny jeho veršovnické vydal v Pešti Jan Kadavý.

R. 1834. povolán Žello do Malého Kéreše. V maďaronském tomto městečku napsal svou velkou báseň „Pád Miliducha“. Na dlouhý čas potom jméno Žellovo zaniklo z veřejnosti, až opět v 60tých letech otiskl několik drobných písní, r. 1862. pak v „Lípě“ (v II. ročníku) přepracovanou a na 12 zpěvů rozvrženou báseň ze života polabských Slovanů: „Pád Miliducha“. (Viz: Vlčkovu „Literaturu na Slovensku“, str. 187 a násl.) Báseň tato jest dosud nejzdařilejší hrdinské epos slovenské. Po této básni počal „Orol“ přinášeti neméně skvělou Žellovu báseň: „Rastislav“, bohužel! však jen v úryvcích, z nichž souditi lze, že je-li v rukopise dokončena, mohla by převýšiti i Hollého „Svatoplukiadu“.

Žello náleží do řady nejlepších básníků slovenských.

Zemřel v M. Kéreši 21. listopadu r. 1873. —

Obětí maďaronských zlosynů stal se v B. Bystřici nezapomenutelný Janko Botto, pěvec „Smrti Janošíkovy“, jehož jsem tu r. 1879. poprvé navštívil. Zamlklý Botto upadl ve vyšetřování, že ve svém bytě propůjčuje místo slovenským studujícím k schůzkám, při nichž čteni básníci slovenští, a brzy po zprávě této stihla nás i druhá, že náhle při obědě skonal…

Básně jeho — jak jsem již připomenul a jakž známo — vydal jsem zavčas v Praze; snad by dosavad ležely v jeho pozůstalosti, jako celá řada plodů zesnulých poetů jiných, ba říci lze bezmála všech! (Vždyť dosud Slovensko nemůže se pochlubiti ani sebráním básní Králových, ani Hviezdoslavových a j., které by mu dojista přinesly uznání i z ostatního světa slovanského!)

V „Slovenských Pohladech“ otisknul z pozůstalosti Bottovy P. Dobšinský ještě některé básně a paběrky (v roč. III., str. 455. a násl. a v r. IV. str. 172. a násl.).

Za mého pobytu v B. Bystřici rozveselila se na chvilku ta zasmušilá, vždy vážná tvař Bottova. Zazpíval si s námi při poháru vína, zapomenuv na okamžik na to, co ho tísnilo. Život Bottův málo jest znám. Data kratičká, která jsem na něm vydobyl, a podobizna, kterou mi v Bystřici věnoval a již jsem známou učinil, toť vše, co po něm zbylo.

Narodil se v dědině Vyšším Skalníku na Rimavě 27. ledna r. 1829. Nižší gymnasium odbyl si v Ožďanech, vyšší v Levoči. Kurs meřický započal r. 1848 na universitě v Pešti. Odbyv si rigorosa r. 1852. i dvouletou praxi, obdržel r. 1854. diplom občanského měřiče. Národní vědomí vzbudilo se v něm na ústavě levočském. Tam vystěhovali se Štúrovi žáci z Prešpurku a přinesli tam i své ideály. Zpívalo všecko, zpíval i Botto.

Dospěv v muže, žil Botto v B. Bystřici takořka po boku pěvce „Dětvana“, Sládkoviče, teď leží v jeho sousedství v B. Bystřici.

Když po vydání jeho „Spevů“ jedna čásť kritiky české přihlížejíc více k formě než k obsahu básní Bottových, zlehčovala je a snižovala jejich význam, zraněno bylo sic srdce jeho, avšak Botto trpkosti žádné nejevil. Mluvili jsme r. 1880. spolu o tom. Jako téměř až dosud na Slovensku se dělo, tak ani Botto nelámal si jednotvárným klepáním trochaickým anebo „jambickým“ hlavu. Botto věděl jak psáti, aby celé Slovensko píseň jeho za národní zpívalo, a úmyslně zavrhoval verš strojený dle přízvučných pravidel. A písně jeho přece jsou hotová hudba! Je v tom jakési kouzlo, v tom zaměňování tří trochaických stop dvěma daktylickými, jako činí národní píseň. Účelu svého Botto plně dosáhl.

V srpnu r. 1880. položily dívky slovenské v Turč. Sv. Martině na hlavu jeho vínek, — 29. dubna rok na to více nežil! Po dvou letech postavil mu bratr Michal na ev. hřbitově bystřickém na hrob pomník. Napsali naň z jeho básně slova:

A já dodávám z jeho básně: „Nězomre, čo má žiť!…“

V B. Bystřici poznal jsem zetě zvěčnělého Sládkoviče, ev. faráře Jozefa Hodžu, který spravuje církev jeho pozůstalou v Radvani, o trhu pak došel sem i bělovlasý ev. farář z Badína Aug. Hor. Krčméry, spisovatel a hudební skladatel slovenský, jenž byl r. 1879. Maďary — zároveň se Zochem — po Uhersku několik měsíců vláčen.

Farář Hodža pozval nás hned na večer do Radvaně a starý pan Krčméry na celý druhý den do Badína. Ale dříve ještě překvapen jsem byl zprávou, že se statečná pí. Klemensová, choť prof. Klemensa, chystá navštíviti mne v hotelu „u raka“ s Češkou, tehdy slečnou Růženou Matějkovou z Pelhřimova, která u ní meškala. Uslyšely, že jsem v Bystřici, i nebyly spokojeny, že jsem jim neučinil návštěvu. Požádal jsem ovšem hned oba pány faráře za průvod a tak jsem se dostal do milé domácnosti prof. Klemensa, kdež jsem byl přijat srdečnou zdravicí „Hor Vltavou —“. Za chvíli byl tu i pan Klemens, který mne uvítal upřímným objetím. Žilť několik let i v Praze a zamiloval si on i jeho paní Česko jako druhou svou vlasť. Tehdy byl ještě dobrý tento muž pln síly a čilosti, — dnes již pochován leží v zemi cizí, ve Vídni, vytrpěv poslední léta svého života mnoho pronásledování se strany bystřických Maďarů. Avšak o tom níže. Syn zvěčnělého, Bohuslav, dal mi potřebná data životopisná, i neváhám tuto jich užiti, přesvědčiv se sám u zvěčnělého, který mne i několika listy poctil, o pravdě, v nich obsažené.

Jozef Božetěch Klemens narodil se 8. března r. 1817 v Liptovském sv. Mikuláši. Otec jeho byl sedlář. Mladý Klemens bavíval se tím, že barvami, po natírání kočárů zbylými, maloval na zdi obrázky, jednou na př. i obraz sv. Trojice. Jeho láska ke kreslení a malování byla tak velká, že se konečně odhodlal jíti do Prahy na tamní malířskou akademii.

R. 1837. odcestoval tedy, vzav s sebou jedinou podporu na celý čas svého pobytu na akademii a universitě pražské, 300 zl. šajnů.

V Praze navštívil svého krajana Bělopotockého. Na akademii vzbudil svým nadáním pozornosť hr. Thuna, který spolu s řiditelem ústavu opatřil mu kondice pro kreslení v nejpřednějších, v šlechtických i v měšťanských domech pražských. Způsobem tím obeznámil se Klemens s předními muži českého národa, a záhy stal se jejich miláčkem a přítelem. Znal se dobře s Palackým, Šafaříkem, Riegrem, Čelakovským, Purkyní a j.

Postupuje kromě vyvoleného svého povolání i v znalosti věd přírodních, které na universitě studoval, jako v chemii, v rostlinopise, ve fysice, geologii atd., stal se i přítelem Pressla, Opize, Zapa, Quadrata, Amerlinga a mnohých jiných vynikajících mužů českých.

V Budečské zahradě Klemens založil r. 1842. daguerrotypii, první v Praze a v Čechách. Po desítiletých studiích prominuty mu maturitní zkoušky, načež Klemens složil s dobrým výsledkem zkoušky učitelské z předmětů jmenovaných, kromě toho i z češtiny a z němčiny pro reálky a gymnasia. V Praze tedy stal se Klemens akademickým malířem, diplomovaným stavitelem a technikem i učitelem.

Pobyt jeho v Praze byl přerušován jen výzkumnými cestami, které podnikal s drem. Amerlingem po celých Čechách a po Bavorsku. I v srdci Klemensově vzbudila se touha procestovati Slovensko, seznati jeho plodiny, domácí výrobky, a na základě těchto vědomostí a zkušeností pracovati k rozvoji vyššího průmyslu. Proto navrátil se r. 1843. do své vlasti, putoval po Slovensku, poznal lid a bohaté poklady přírodní, slovem všecky podmínky, jichž bylo třeba k oživení a povznesení industrie. Mimo to zabýval se malováním podobizen, oltářních obrazů atd.

Magistrát Baňské Bystřice požádal ho již r. 1846. o vypracování návrhu ku zřízení průmyslové školy. S pomocí superintendenta Kuzmányho a j. Klemens návrh takový podal, a tento byl i magistrátem přijat.

Koncem téhož roku odebral se Klemens znovu do Prahy, kdež v studiích svých pokračoval.

Roku 1848. byl Klemens, ačkoliv se vyhýbal politice, přece pronásledován, a nechybělo mnoho, a byl by ho stihl osud jiných.

V tomto roce pojal Klemens za choť vzdělanou a rozhodnou narodovkyni Adélu šlechtičnu z Küglerů. Právě v tom okamžení, když hosté ke stolu sedali, povstal na ulici křik a volání: „Stavte barikády!“ Na místě hostiny šlo se tedy stavět barikády.

Koncem r. 1849 přesídlil Klemens znova do Lipt. sv. Mikuláše a oddal se malířství i vědě geologické. Do této doby padá vystavění chrámu ve Vel. Bobrovci, který dle jeho náčrtku byl zbudován, uvnitř zařízen a krásnými freskami i oltářními obrazy ozdoben, takže na Slovensku zaujímá mezi kostely přední místo.

Roku 1855. přesídlil Klemens do Bělehradu a to na voru. Koupil totiž plť, postavil na ní příhodný domek a plavil se s celou rodinou po Váhu do Komárna a odtud po Dunaji až do Bělehradu. Rozumí se, že to byla cesta originelní i velezajímavá, neboť Klemens ze své „yachty“ podnikal výlety, kde jen mohl. V Bělehradě měl se státi učitelem malířství, ale zdraví mu tu nepřálo. Dostal zimnici, z které se až po 1 1/2 roku uzdravil. V Bělehradě vyniknul též co sochař, vypracovav poprsí knížete Kara-Djordě (Černého Jiří) a hotově odlitky ze sádry. Vrátiv se z Bělehradu do Prahy, složil ještě zkoušky učitelské, již vzpomenuté.

R. 1856. stal se učitelem na reálce v Žilině. V tomto městě počal Klemens blahodárně účinkovati i co učitel, i co buditel národního sebevědomí. Sta jeho žáků z tohoto ústavu rozpomíná se ještě asi na svého vlídného učitele-otce. Za svého 7-letého pobytu v Žilině pracoval i štětcem, a mnoho krásných obrazů vytvořila tu jeho umná ruka.

Jako geologovi zavdalo zemětřesení r. 1867. mnoha práce, která odborníky náležitě oceněna byla, a jeho pozorování děkovati jest, že se centrum celého otřesu, které bylo východně asi 3/4 hodiny cesty od Žiliny, nalezlo. O tomto zemětřesení podal Klemens zprávy do mnohých cizozemských akademií, za něž se mu uznalosti dostalo. Město Žilina vyznamenalo Klemensa tím, že jmenovalo ho měšťanem. —

R. 1864. přestěhoval se Klemens do Baňské Bystřice, kdež byl jmenován učitelem na kat. vyšším gymnasiu. Na tomto ústavě rozvinul velikou činnosť. Podnikal se svými žáky po horách i vícedenní výlety, seznamuje se s přírodou i starožitnostmi. R. 1865. založil na Šťávničkách i továrnu na olověnou bílou barvu (Bleiweiss), která však brzy zanikla. R. 1867. ztratil Klemens svoji první choť. Přišla doba vyrovnání Rakouska s Uherskem. Vláda maďarská přeměnila bystřické slovenské gymnasium v maďarské a slovenské profesory rozehnala. Klemens zůstal, neboť byl nenahraditelný.

Nynější odborný rádce v uherském ministerstvě výučby dr. Klamárik činil se, aby se Klemens naučil maďarčině, poněvadž nahlížel, že jeho působení je znamenité. Ale Klemens — který tolikerou vědu ve své hlavě a umění ve své ruce nosil, byl již ve věku pokročilém, i nešlo mu to s maďarčinou nikterak. Byl tedy dán na odpočinek. Pense však musil se dovolávati u samého J. V. císaře ve Vídni.

R. 1868. pojal Klemens druhou choť Antonii Riznerovu, horlivou Slovenku. —

Biskup Ipoly zanevřel ovšem na „pansláva“, na tichého Klemensa tak, že překážel jeho umělecké práci ve své diecési! Avšak Klemens požíval přes všecko namáhání tajně působících nepřátel tak velké vážnosti v Baňské Bystřici, že ani nejzuřivějším maďaronům nenapadlo postaviti se proti usnešení magistrátu, aby se jemu svěřilo zařízení průmyslové školy pro mládež. A Klemens docílil tu slovenčinou úspěchů znamenitých. —

Evangelické gymnasium uznávalo vždy zásluhy Klemensovy a v krušných poměrech jeho vyvolilo ho za učitele kreslení.

Obrazů Klemensových jest dlouhá řada, a obmezený prostor tohoto spisku nedovoluje mi, abych je tu uvedl. Klemens zanechal i několik prací sochařských a osvědčil se v architektonice. —

Matice Slovenská vyzvala ho r. 1868., aby sbíral starožitnosti na její útraty. A Klemens opravdu získal si jméno archeologa, naleznuv mnohá pohřebiště, dávné předhistorické dřevěné hrady na Tyňově, Chochule, Hrádku při Pršanech atd. Ba Klemens odkryl i runy na mnohých místech, jako: „Na Polianočce“ u Dětvy, v Kordikách „pod rovným hrbem,“ u Hrochoti a pod „Sokolovem“. Velkolepý nápis runový Veles-Túrský, nalezený Pavlem Križkem, odlil do sádry.^[29] Odlitek tento a jiných několik leží v muzeu „Matice Slovenské,“ v muzeu král. českého, v muzeu biskupa Štrossmajera a v muzeu moskevském.

Klemens byl zakladatelem Matice Slovenské, muzea král. českého, dopisujícím, později čestným údem říšského geologického ústavu ve Vídni, dopisujícím údem maďarské akademie a maďarské společnosti přírodních věd v Budapešti atd. Klemensovi ke cti pojmenoval německý učenec Grunow dvě zkameněliny Diatomacei: „Surirella Klementis Gr.“ a „Navicula Klementis Gr.“ — Geologické mapy župy trenčanské a liptovské, dále i Černé Hory, které Klemens vypracoval, došly uznání. Klemens učinil i palaeontologické nálezy v jeskyních Túfné, Mažiarni při Blatnickém zámku a j. Po sobě zanechal krásnou sbírku rostlin, v níž je zastoupena skoro celá flóra tatranská. Jeho mineralogická sbírka, na Slovensku snad největší, zasluhuje též zmínky. Klemens, vždy šťastný nálezce, nalezl jednou i teplý prý ještě meteor, za který mu V. Frič z Prahy dal 200 vzácných mimoevropských nerostů. Ale i co technik byl Klemens neunavně činným. Vyznamenalť se konstruováním strojů k výrobě barev, avšak největším jeho dílem vůbec jest vynález „Žiaroruchu“, stroje to, který se do pohybu přivádí teplým vzduchem, bez parostoje. Tento vynález, jakož i nalezená jím ložiska mramoru na více místech, ložiska kamenného uhlí, chalcedonu na umělé mlýnské kameny, ložiska Diatomacei (Kieselguhr), hodících se k leštění rozličných předmětův a kaolinu, čekají ještě na využitkování.

Se „žiaroruchem“ obrátil se Klemens ke mně, hledaje podnikatele. Odevzdal jsem tehdy projekt jeho rukám povolaným. Avšak není mi nic více o něm známo. —

Klemens trápen byl dlouholetou nemocí (kamene); hledal úlevy ve Vídni, ale darmo; skonal po hrozných bolestech následkem nezdařené operace v 66. roce svého účinlivého života dne 17. ledna r. 1883., zanechav vdovu se šesti dítkami. —

R. 1879. veselil se ještě s námi na faře badínské. Darem poslal mi pak Hellichův obraz našeho Jaroslava Kaliny, který jsem Umělecké Besedě odevzdal. Čilosť Klmensova vědecká i umělecká zasluhuje plnou měrou obdivu, kterého vzbudila. A což kdyby veliký tento duch byl soustředěn býval jen v činnosti jedné! Avšak takový jest osud slovenského učence: trpěti do smrti nedostatkem anebo obsluhovati se prací sobě nevlastní. Klemens, myslím že byl zrozen spíše pro zkoumání přírody, než ku štětci malířskému. Ukazuje k tomu aspoň jeho neúmorná čilosť a pohyblivosť. Než — i jako umělec zanechal po sobě obrazy krás nevšedních. —

Pověděl jsem již, že jsme byli pozváni též na faru radvanskou. Vybrali jsme se tam tedy se zvěčnělým Bottem a Svetozárem Hurbanem, abych poznal ta místa, v nichž dlíval veliký Sládkovič, a vzdal jemu česť nad hrobem jeho. Na vršku asi uprostřed cintorína odpočíval tehdy pěvec „Dětvana“ od r. 1872. (zemřel 23. dubna) pod jednoduchým černým křížem a pod lipkou, vlastní rukou jeho pěstovanou, o níž pěl:

A Sládkovič byl té lípy hoden.^[30] Jako pěvec zaujímá na Slovensku vedle Hollého první místo. Tak, jak on svého Dětvana vykreslil, sotva kdy někomu po něm se podaří vykreslit! R. 1849. zachráněn byl před záhubou jen včasným příchodem Rusů. Maďaři vlekli ho s sebou, a nescházelo mnoho, a byli by utratili život jeho.

Obšírny životopis Sládkovičův nalezne čtenář při básních jeho, které vydány v „Národní bibliotéce“ naši. Životopis psal sám soudruh Sládkovičův, stařičký již prof. bystřický Lud. Grossmann. Není třeba tudíž zde ho opětovati. —

Lipka na hrob Sládkovičův zasazena byla slavnostním způsobem. Tehdy ještě Botto napsal k slavnosti této báseň, a katolický děkan radvanský, Franko Šujanský, připomenul shromážděným veliké zásluhy Sládkovičovy, dojemnými slovy: „Všecko, všecko hotovi jsme ti dáti, drahý Ondrejko náš! Ale žal Bohu, krom srdce věrně tě milujícího osud nepřeje nám dáti tobě nic, než hle! za hrsť země!“ Po těch slovech hodil hrsť země na kořínky lípy, v čemž ho všichni přítomní následovali, pokud se jamka nevyplnila.

Utrhnul jsem si na památku z lípy Sládkovičovy lupen. —

Když jsem pak druhým rok Radvan opět navštívil, vyhledal jsem též p. děkana Šujanského. Statečný pan děkan překvapil mne velikou slovnikářskou látkou. Specialitou jeho jest vyhledávání čistých prvotních tvarů teď zkomolených slovanských slov — z maďarčiny. Ano, prosím, z maďarčiny, již pan děkan považuje za „nejpanslavičtější jazyk“. (Viz tohoto spisu díl I, str. 61.) Mnoho slov maďarských je původu i ruského resp. církevně slovanského, a tak Maďaři, kteří se tak Rusů bojí, chtěj nechtěj mluví rusky aspoň tolik, co maďarsky; neboť řeč jejich jest z větší části původu slovanského! Maďaři ovšem brání se, jak jsem již na str. 61. dílu I. pověděl, dokazujíce, že salma není sláma a séna — seno, ale nic tím nezmění a jen směšnými se činí. Veliký slovník, vydaný maďarskou akademií(!), nechce na př. uznati slovanský původ žádného slova, a shledává, kde co po něm zbylo raději po Asii. Však povstal již aspoň jediný rozumný filolog, Szarvas Gábor, a tento opravil „slavné“ akademii několik set takových slov…

Bude tudíž práce p. Fr. Šujanského dvojnásob záslužna. —

Na evangelické faře radvanské býval knězem i Ján Kalinka, výborný básník latinský, který byl na uherském sněmě zemském v B. Bystřici r. 1620. přičiněním hr. Kašpara Illésházyho ověnčen laurem a obdařen právy uherského zemana.

R. 1683. byl zde knězem i vzdělavatel školství a horlivý spisovatel Daniel Horčička-Sinapius. ––

Radvan sám je pověstný daleko široko svými „jarmarky“. Sem chodíval na ně i sám král Matěj. Divíme se, kde se tu všeliké ty boudy srovnaly; neboť městečko toto činí dojem pouhé vesnice. A přece odtud vzniklo pořekadlo: „To je radvansky jarmok!“ Tak totiž diví se Slovák, když vidí davy lidu. Trh tento odbýván tu bývá 8. září. Ze všad prý hrne se do Radvaně lid, se zpěvem, ba někdy i s hudbou. (Viz Sosbierané žarty a rozmary Laskomerského, I., 13, atd.) –

Dlouho bavili jsme na faře radvanské. A věru jsme nešli za noci zpět do Bystřice přes hronské „hrable“, ale cestou jistější! –

Zbývá mi ještě upozorniti čtenáře, kterýž do Bystřice snad jednou se podívá, aby nezapomenul navštíviti odtud asi hodinu cesty (na východ) vzdálený zámek Lupčanský, nad městečkem Slovenskou Lupčou, který vypíná se na vysokém skalnatém vrchu, s něhož je rozkošná vyhlídka na dolní Zvolen a k horám kremnickým, ale i po horním Hronu až po Čertovu Svadbu. Zámek, do r. 1848. ještě dosti zachovalý, vyhořev rozpadá se již víc a více v rumy. Zámek tento náležel r. 1651. hr. Fr. Vešelínovi, který r. 1666. počal tu osnovati zradu proti královi. R. 1667. když sešli se spiklí pánové v Bystřici k poradě, byli prozraděni, a Vešelín tamže náhle zemřev na zámek lupčanský v noci odvezen byl. (Pochován pak na Muráni.) Královský fiskus r. 1670. statky Vešelínovy konfiskoval, a od té doby náleží Lupča kr. komoře uherské. (Viz v „Letopise Mat. Slov.“ r. XI. sv. II., str. 5 a násl. článek Sasinkův o tomto zámku. Přidány k němu i dvě illustrace.) –

A tak loučím se s krásnou Bystřicí. Bohužel! musím vyznati, že za nynějších poměrů nepřál bych si býti v ní, ani za živa, ani po smrti…