ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Kremnice, její báně a majetek. Těkov. Šťávnice. Pověsť o Novém zámku šťávnickém. Báně šťávnické. Jednota sedmi baňských měst. Jan Seberiny, otec i syn. Bohuslav Tablic. Velký Hont; jeho lid, kroje, různořečí. Prenčov. Andrej Kmeť. Sytno a jeho pověsti.)

V rozkošné kotlině, zelenými vrchy ohraničené, leží starobylá, dukátová Kremnice.

Příjezd k ní, zvláště od severu, z Turce, horami Rudnými, je opravdu nezapomenutelný. Kolej železniční zahrává si zde takořka s cestovatelem, opisujíc podkovy a probíhajíc (od Sv. Martina až po Zvolen) devět průkopů. Jedeme a vidíme dole v pravo druhou kolej; netušíme ani, že za chvíli ocitne se vlak náš na ní, a že pojede směrem opáčným. Divokrásné panorama, které nám tu Těkov otvírá, dovršuje tam v šíré rovině ležící pěkné město Sv. Kříž, tu zase nad Hronem na vršku pozůstalé rumy hrádku Sásova, za nímž pnou se do výše zelené vrchy: Bašta, Blaník, Súd a v. j. (O Sásově viz „Letopis Mat. Slovenské“, X., sv. 2., str. 32. a násl.)

Dříve ještě než Sásov připoutala zraky naše Kremnice. Není sice celá ze zlata, jakby se někdo domnívati mohl, ani není zlatými zděmi obtočena, jak přísloví praví, ale krásna i bohata jest dosud více než dosť. Nelétá zde sice už ptactvo se zlatými zrnky místo písku v útrobách, jako prý někdy bývalo; ani dívky při žatí trávy nepřicházejí více na zlaté proutky, jaké v Turci na hoře Tlsté prý odžaly: všecko to bohatství vězí teď už jen hluboko pod zemí a namáhavě se dobývá. Ba stálo jíž Kremnici i kostel, který musil býti snešen, aby se nerozpadl na povolivších základech. Cela Kremnice totiž jest už od pradávna podebrána. Vždyť kremnické báně pokládány jsou za starší než báně na Starých horách zvolenských, kdež se doluje přes 1000 roků. Kdy povstaly a jak?

Lid vypravuje, že pán zámku Sásova nad Hronem dostal prý se jednou na polovačce do těch míst, kde nyní Kremnice stojí, a tu prý usmrtil koroptev, v níž našli pak zlatá zrnka, a následkem toho kopati začali. Když prý bohaté báně skutečně objeveny byly, založil zde pán ten město, které nazval Kremnica, a to po své dědině naproti zámku jeho ležící, která nosí jméno Stará Kremnička. Toť ovšem báchora, neboť báně kremnické starší jsou než hrad Sásov sám.

Rozsáhlosť kremnických bání je ohromná; jsou již celé vrchy podrýpané a probrané. Prvá báně zdejší byla prý tam, kde je teď vrch Šturc, který byl tak podebrán, že se mnoho metrů propadl. Nyní jest v Kremnici a jejím okolí asi 10 jam (šachet) a více příčných chodeb (štol). Šachty jsou z vetší části tak hluboký, že v nich pro vodu, která spočívá na jich dnech, a která jen velmi namáhavě ven vyčerpávána bývá, kolmo velmi zřídka kdy pracovano býti může. A právě v hlubině jsou nejbohatší rudy na zlato. Aby se bohatství toto dobyti mohlo, probita byla tak zv. „Erbštolňa“, která z pod mnohých štol vodu stahovala, ale ta již dávno nestačí; prorazili tedy ještě i druhou štolu, o 60 sáhů hlubší, ale ani ta více nestačí, neboť ostatní štoly jsou ještě hlubší. R. 1848. přišli na tu myšlénku, že by dobře bylo jednu příční chodbu až od samé hladiny Hronu táhnouti. Začato i s prací, avšak rok 1848. v polou ji přerušil, a pak více o tom nepracováno. V hlubinách Kremnice odpočívá tedy zlata ještě dosť.

Z kremnických bání vede prý podzemní chodba až do štol novobaňských. („Báně na Slovensku“. Sloven. Čít. I., 94.) —

Kremnice považována bývá za nejbohatši město na Slovensku. Pavel Křižko píše asi o vzniku a obměnách kremnického majetku („Pohlady“, IV., str. 146. a násl.): „Kremnice, o jejíchž počátcích není žádného dějepisného svědectví, která však jistě už za pohanských časů tu, kde i teď stojí, stávala (r. 1342. nazývá se kremnická komora už prastarou komorou), byla bezpochyby Tatary o své prvotní obyvatelstvo oloupena a za časů Karla Roberta už Němci obydlena. Tento král kremnické Němce obdařil po královsku. R. 1328. (po bitvě u Rozhanovec) daroval jim území neobydlené v obvodě dvou mil. Na počátku 15. století musili si Kremničané práva tato obhájiti, i přisouzeny jim dědiny Sklenné i Horní Štubňa v Turci. Dle toho vládla tehdy Kremnice okrskem (chotárem) kremnickým, k němuž náležely i nynější chotáry vetěrnický, blaufusský a piarganský, pak chotáry homo- a dolno-turčekovským, sklenárským a horno-štubeňským. — R. 1858. tvořil všecek kremnický majetek nehybný území z 32.4836 6/16 katastrálních jiter (po 1600 ?°) záležející, což se rovná téměř úplným třem a čtvrti čtverečným milím. V patnáctém století vládla Kremnice i velikými souhrny peněz, byla tedy skoro královským bankéřem. Král Žiha (Zikmund) r. 1424. byl jí dlužen víc než 9000 dukátů. Za to zastavil ji r. 1429. obce Konošov čili Sv. Michal, Lúčky, Horní Ves či Slovenskou Dědinu a Šváb se vším, co k nim náleželo. Obce tyto patřívaly ke král. komoře kremnické.

Krom toho všeho měla Kremnice i rozsáhlé báně, které kvetly zvláště ve století čtrnáctém. Kremnice vybírala dále od svých poddaných berně a nutila je k robotě i k zbrani v čas potřeby.

Dalšímu bohatnutí Kremnice učinily na mnohá desítiletí teprve konec nepokoje husitské, které si od města mnoho peněžních obětí vyžádaly, pak úpadek banictví vůbec. Teprve ku konci patnáctého století naskytla se Kremnici opět příležitost, aby majetek svůj značně rozmnožila. Rodina pánů z Háje (v Turci) byla totiž blízka vymření. Jan Hájský postoupil jí za náhradu dvou dukátů, které Kremnice každý týden až do smrti platiti mu slíbila, svůj majetek. (Zemřel r. 1493.) Na panství hájské činili však i jiní páni nároky, i nastala o ně dlouhá pře. Na konec usadil se brannou mocí v Háji Mikuláš Ostrošič; když pak král Ferdinand r. 1535. jej vyhostil, přešlo celé panství hájské v moc Kremnice. S ostatními soupeři se Kremnice vyrovnala. Tím vzrostl majetek její o panství hájské, k němuž náležely i Štubeňské Teplice, celkem o 7406 a 4/16 katastrálních jiter. Začátkem 15. století připadly jí i největší části chotáru Malého a Velkého Čepčína (jichž páni si peníze od Kremnice vypůjčovali), a tak vzrostl opět majetek kremnický téměř na 5 čtverečných mil. Avšak v letech 1720 — 1727 páni čepčianští majetky své od Kremnice opět vykoupili. R. 1848. stal se majetku kremnickému osudným, neboť poddanstvo bylo zrušeno a rozdělení pozemků mezi býv. poddané nařízeno. Kremnice ovšem dostala za to výše 200.000 zl., ale byla to náhrada nepatrná.

R. 1881. koupila Kremnice Požehy v Turci, čímž opět rozmnožila svůj kleslý majetek o 810 katastrálních jiter, takže nyní zaujímá 21.132 a l4/16 kat. jiter. Největší čásť tvoří hory. Stavisk má Kremnice 185.

Movitý majetek (krčmy, mlýny, polovačky a rybolov) vynesl Kremnici r. 1881. neméně než 121.833 zl. 21 kr. A to dojista stačí!

Kdož by zvěděti chtěl, kterak v Kremnici dukáty a jiné peníze raženy bývaly, toho odkazuji na důkladný článek téhož Pavla Křižka: „O kremnické komoře a jejích grófech“ (Slovenské Pohlady, I, str. 153 atd.), z něhož seznati lze i starodávné zřízení komory této a osudy její.

Kremnice je městem velmi čilým. Čítá asi 8000 obyvatelů, mezi nimiž však slovenského života není. Zde žije znamenitý badatel slovenský Pavel Križko a druhdy často vzpomínaný humorista dr. Gustav Kazimír Zechentner. Město toto, převahou německé, leží v stolici těkovské, kteráž je z větší části slovenská. Žijíť zde Slováci — dle Čaploviče — v 167, Maďaři v 50 a Němci v 10 osadách. Z měst těkovských vzpomenouti sluší vedle Kremnice i druhé horní město Novou Báňu, pak městečka Zlaté Moravce, které jsou sídlem stolice, Sv. Kříž, letní sídlo bystřického biskupa a j. Celkem má Těkov 2 města, 11 městeček a 199 dědin a — roku 1880. — na 2.944,07 čtver. kilom. 151.699 obyvatelů.^[31]

Avšak stolice tato nebyla cílem mé cesty. Rovně od Kremnice jel jsem po dráze do Hronské Březnice (ve Zvolenu) a odtud loudavou lokálkou dále do Velkého Hontu k „ohražené stříbrnými zděmi“ Šťávnici. —

Dostavník zavezl nás od nádraží do hotelu „u hrozna“. Složivše tu svá zavazadla, šli jsme hned podívati se krásným tímto městem, ležícím v kotlině mezi sedmi vrchy, a dojista ve spod několikrát tak hlubokým, jako na vrchu vysokým. Jeť také Šťávnice celá podebrána.

Okolí uherského tohoto „Římu“ je velmi malebné. Na severní straně vystupuje vysoký vrch Paradajs, dále Kutná Hora, na severovýchodě vypíná se poutnická Kalvarije na vrchu, lukami a poli obtočeném, na němž stojí pěkný kostelík s dvěma věžemi a pod nímž rozestaveny křížové zastávky. Za Kalvarií, jakož i na jihu a západě táhnou se vrchy sytenské a v dálce za nimi na severovýchodě mizí v mlze mohutné holy liptovské. Čarokrásný tento obraz doplňuje na jedné výšině postavený starobylý zámek, který lid na rozdíl od „Starého zámku“, dole v městě, nazval „Novým zámkem“ (hlavně onu budovu, věži podobnou).

O tomto „Novém zámku“ vypravuje se následující pověsť:

Za dávných časů, když se Šťávnice nazývala ještě Zemnicou; když báníci nosívali ještě stříbrné podkovičky na kordovanových čižmách; když jejich mladé ženy zlatými čepci hlavy si krášlily a děti jejich místo plíšky dukáty a tvrdými tolary si hrávaly: žil v jednom velkém domě, tam, kde teď jest „Růžová ulice“, bohatý, široko daleko známý zeman se svou jedinou dcerou Růženou. Zeman tento byl majetníkem několika bání, a jeho nejmilejším zaměstnáním bylo, když se mohl hrabat ve zlatě a stříbře. Tvrdilo se i, že bohatství získal nedobrým způsobem. Domněnku tuto potvrzovalo náhlé zmizení zemanovo; lid ovšem neváhal a prohlásil, že ho čert vzal jemuž se krví podepsal atd.

Dcera Růžena stala se dědičkou nesmírného bohatství. Záhy zpyšněla a oddala se pak i spustlému životu. K hodům svým zvala rovnou sobě mládež, z níž mnozí pro rozpustilý život a zločiny, z nevázanosti spáchané, byli vrchností chyceni a na vysokém kopci, proti jejímu domu, oběšeni. Když Růžena divadlo toto viděla, prosila vrchnosť, aby jí dovolila šibenice odstranit a na jejich místě pěkný zámek postavit. Na mnohé prosby dostala dovolení, i začala za hlučných kvasů stavěti zámek. Aby sama k stavbě dozírati mohla, dala i vyhotoviti most od svého domu ke kopci onomu. Při tom vedla dále prostopášný život. Jednou polovala se svými přáteli po horách. Po skončené polovačce dávala v jednom utěšeném lesíku při Hroně hostinu. V tom přicválal na koni jezdec s psaním od jejího strýce, opata kremnického, který ji varoval před další prostopášností a napomínal, aby si dala pozor, že i jí odbije hodina a že ještě milosť u lidí i u Boha hledati bude. To rozvzteklilo hrdopýšku. Strhla s prstu zlatý prsten, hodila ho do vln Hronu a pravila k poslovi strýcovu: „Potom budu chudobna, až tento prsten dostanu zpět. To odpověď tomu, který tě poslal!“… A bujné veselí znova se rozproudilo.

Po této události uběhlo mnoho dní. Zámku přibývalo a Růžena na výstrahu strýcovu nemyslila. Nadešel i den jejího svátku. Růžena sezvala opět hojnosť hostův a svých obdivovatelů. Při hostině Růžena náhle omdlela a k zemi sklesla. Pátráno po příčině. A hle! Ryba, která byla před ní na stůl položena, měla v pysku prsten, jejž byla do Hronu hodila. Kuchař našel jej uvnitř ryby a chtěje se velitelce zavděčit, vložil ho rybě do pysku. Nevěděl ovšem, co tím způsobí.

Omdlelou Růženu odnesli do jejího pokoje, a bylo po hostině. Hosté se rozešli a opustili ji. A Růžena? Tušila, že se slova strýcova vyplní, ale nezmoudřela přece.

Bohatství její hynulo co den, nic se jí více nedařilo. Ani zámku nedostavěla! Na konec opravdu stala se žebračkou, které se lidé vyhýbali. Zemřela konečně hladem. Pochovali ji na hřbitově, ale zem prý těla jejího nevzala. Zahrabali ji u nedostaveného zámku, ale v noci blesky spálily krov zámku, rozbily zdi jeho a hrob Růženin se propadl. Stroskotané zdi dalo město srovnati pak s půdou a nechalo jen onu věž, která se podnes jmenuje „Novým zámkem“. Ukazuje se tam ještě místo, kde prý býval její hrob a kde stával most, po němž se Růžena procházívala. Ulice Růžová dostala prý své jméno po ní, taktéž ulice „Rézla“ (či Rózla), kdež bídně zahynula. (Sokol. VI., str. 359 a násl. Vypravuje Andrej Sytnianský.) —

Toť pověsť Nového zámku, kterou jsme s nepatrným variantem i my ve Šťávnici slyšeli.

Nabaživše se do syta rozhledem po překrásném okolí Šťávnice, obrátili jsme pozornosť svou i k městu samému.

Šťávnice je velmi čilým městem. Čítáť také (s předměstími) skoro 25.000 obyvatelů, Slováků, Němců i Maďarů. Horníky, jichž se udává asi 8.000, jsou Slováci a Němci; tyto usadíl zde r. 1328. Karel I. z Anjou, propůjčiv jim pozemky a půdu k práci.

Šťávnice má i proslavenou hornickou akademii, která soustřeďuje zde mládež rozmanitých národností domácích i cizích.

Šťávnice je sídlem i vyšších baňských úřadů, lesnícké akademie (která má pěkné sbírky), gymnasií katolíckého i evangelického a jiných ústavů. Mimo několik krásných kostelů má Šťávnice dvě botanické pozoruhodné zahrady, hvězdárnu, loži svobodných zedníků. Štol jest tu hojnosť; dlouhy jsou až 45 km. Do jedné vede vchod hned z města. Doluje se tu dosud na zlato, stříbro, olovo. Kromě toho je tu dostatek trachytu a bazaltu. Dříve bývaly doly šťávnické ovšem výnosnější, však přes to, že klesly, dobývá se tu ještě za rok asi 200 kg zlata, 2500 kg střibra, 2000 centů olova atd.

Kdež jsou však ty časy, když ještě Čaplovič (r. 1829.), že Uhry dodávají bez mála tolik zlata, co celá Evropa dohromady, a stříbra alespoň více než třetinu!

R. 1880. vyprávěno nám, že se pracuje ve Šťávnici s deficitem. Ovšem třeba přihlížeti k tomu, že nutno bylo proklestiti průkop k Hronu, aby voda z dolův odtékati mohla. A práce tato pohltila též mnoho peněz. Však přes to prý ve Šťávnici banictví co rok klesá. Staré báně jsou prý vyčerpány a o nových žiláoh není slechu. Někteří „škarohlídi“ dávají banictví zdejšímu již jen jedno desítiletí.

Maďaři starají se ovšem jen o maďarisaci, a lid sotva že si již jen výživu v báních zdejších a v továrně na doutníky opatřuje! Bývalo arci jindy jinak. Ve Šťávnici „na Pecinách“ (Vindšachte), v Pukanci, v Hodruši i v Bělé vynášely vrchy mnoho drahých kovův, ač ne tolik, co hory na pravém břehu Hronu. Tehdy, když

Tehdy zpívali si ještě havíři a báníci:

Ba dojista ještě v minulém století kvetly šťávnické báně značně, když na akademii zdejší, založenou r. 1760., přicházeli „praktikanti“ i z Ruska, Švédska, Německa, Dánska, Španělska, ba i z Mexika!

O původu Šťávnice slyšeli jsme tuto pověsť. Na vrchu Paradajs pásl ovčák ovce. Najednou vidí, kterak z hrby skal vyběhla ještěrka a zvrhla kámen, pod nímž objevil se kus zlata. Začalo se dolovati, a po čase byla i Šťávnice založena. Dosud viděti na šťávnickem znaku z obou stran bašty po ještěrce. —

A tak má snad každé báňské město slovenské o původu svém nějakou povesť. A ty již svědčí o pradávném původu předněmeckém, banictví slovenského, jehož střediskem bývala Šťávnice.

V obvod šťávnického horního okresu náleželo a náleží totiž sedm svobodných král. měst horních, a to: Šťávnice, Kremnice, Baňská Bystřice, Belá, Pukaněc, Nová Báňa a Lubietová (druhdy i Zvolen). Báňská tato města tvořila od starodávna až do r. 1848. i zvláštní jednotu baňskou, která mívala pro své vlastní věci své zvláštní sněmy. Jednota tato nucena byla za vpádu tureckých brániti se krví i penězi; neboť císař tehdy málo jí mohl prospěti. Turci v 16. století měli na báňská města hornouherská zvláště zálusk. Poraziliť tehdy i velitele zvolenského zámku, župana Jana Balassu (r. 1562.) u zámku sečanského a rozprášili vojsko jednoty báňských měst, pobivše z něho více než 500 mužů.

Roku 1566. přišli pak Turci znova pustošit okolí baňských měst.^[32]

Táhli tehdy k Pukanci, Šťávnici a k Zvolenu. Dne 10. května přepadli dědinu Kolpachy čtvrt míle od Šťávnice vzdálenou, zničili ji, odvlekli do zajetí 70 lidí a usmrtili pět, kteří se zajetí bránili. Šťávnice tonula ve strachu. Prosila ostatní baňská města o pomoc, ale mimo Kremnici a Belou žádné město nebylo s to, aby jí k pomoci přispělo. Nová Báňa pomáhalať již Pukanci a Bystřice s Lubietovou Zvolenu a Krupině, na kterážto města Turci též útočili. Konečně na prosbu jednoty císař Maxmilián vyslal prapor báňským městům na pomoc, a arcikníže Karel nařídil Dersfymu, aby táhl z Nitranska též k nim, jakož i Barbariči, veliteli v Levicích, a Krušičovi, veliteli v Krupině, aby měli na Turky pozor a odráželi jejich útoky. Přes to však zdálo se, že jednota baňských měst klesne do jarma tureckého. V tísni té však pomohl jí sám Soliman, vydav rozkaz, by se k němu připojily všecky volné turecké čety, v Uhrách roztroušené, neboť chtěl dobyti Jagru. Begové od baňských měst spěchali tedy k Solimanovi, jenž zatím obléhal zámek sihoťský, v němž velel hrdina Mikuláš Zríňský. Po pádu tohoto hrnuli se však k baňským městům znova a počali dobývati Pukance i plenili Hont bez slitování. (Krnišov, Královce, Dobronivou.) Darmo žádala jednota baňská císaře o pomoc, dvořeníné radili mu, aby nechal baňská města brániti se vlastní silou. To města tato činila, ovšem že nestačila na tak silného nepřítele. Ale přes to bili se „junáci“ jejich dobrovolníci slovenští, hrdinně.

A jako za starých dob byl nepřítelem Šťávnice Turek, tak za časů našich přivádí ji na mizinu nepřítel horší Turka, mladší jeho bratr Maďar a švagr tohoto renegát. Windischgrätz sice r. 1848. „na Pecinách“ vyprášil jim kožichy, ale dnes jsou tu pány zas, a nedopouštějí prý ani veliké většině zdejších Slováků uspořádati slovenské divadlo!

Také ve Šťávnici bývalo druhdy Slovákům volněji! Na ev. lyceu zdejším měla slovenská mládež r. 1836. i zvláštní spolek vzdělávací a literární, který soustřeďoval ve svém kruhu i české akademiky, studující na baňské akademii. Z jeho knihovny obohacoval ducha svého i Sládkovič, jenž ve Šťávnici konal prvá studia. (Narodilť se v Hontě, v Krupině.) Sládkovič sám r. 1839. zřídil tu i pěvecký sbor. (Ve Šťávnici poznal Sládkovič svou Marinu, kterou zvěčnil svou rozsáhlou básní. Odtud pak odešel na lyceum prešpurské.)

Ve Šťávnici také žil a působil nezapomenutelný superintendent Jan Seberiny (narodil se r. 178O. v oravské Velké Vsi), který odchoval Slovensku více dobrých synů, z nichž jeden jest superintendentem slovenské Čabě, druhý, Jan, profesorem při theologické fakultě university vídeňské. Tento nar. se ve Šťávnici 16. února r. 1825. Stav se tu po skončených studiích nástupcem otcovým (1857), přičinil se o zachování zdejšího ev. gymnasia a vymohl mu roční podporu 8000 zl. od spolku Gustava Adolfa. Rovněž pro školu havířskou vymohl podporu od vlády vídeňské. R. 1860. — dík učiteli jeho Danieli Lichardovi, jenž tu profesoroval — stal se horlivým Slovákem. Téhož roku však musil ze Šťávnice odejíti… Dostal úřad ev. kněze u posádky ve Vídni (Sokol, 1863, str. 339) a tam konečně stal se i profesorem bohosloví. Letos oslavilo slovanské i německé studentstvo theologické fakulty jeho šedesáté narozeniny srdečnou ovací, neboť Seberiny stal se pravým otcem chudobných theologův evangelických v obou polovicích říše. —

V Kostelních Moravcích v Hontě působil dále po 26 roků Bohuslav Tablic, známý dobře v české literatuře, horlivý podporovatel snah Kollárových po udržení jednoty v písemnictví československém. (Viz mou brožuru: „Literární shoda československá.“)

Tablic narodil se r. 1769. v Českém Březově z otce Martina, tamního učitele, a matky Marie Makovini. Jan Kollár píše o něm ve svém „Výkladu“ (str. 300 — 301): Tablic studoval v Dobšiné, v Prešpurku a v Jeně. Po navrácení se odtud povolán za kazatele do H. Rykynčic, kdež se Zuzanou, dcerou Jana Zoubka, kazatele v Trenčíně, do manželství vstoupil. Odtud po 2 letech přešel na Jači: pak po sedmi letech do Skalice (Uherské); po třech letech do Kostelních Moravec. Úřadoval v seniorátu hontském jako notarius, consenior a senior. Zemřel r. 1832. dne 23. ledna, v 63. roce věku svého. V manželství žil 38 roků bez dítek. Podle poručenství (poslední vůle) a jiných hodnověrných zpráv vynáší celé jeho jmění na 50.000 zl., jehož dědicové pouzí Maďaři jsou. Tablic byl velkým milovníkem národa, ale i peněz. Jestli kdo, on mohl věčnou památku u Slovákův a Čechů sobě způsobiti. Pisatel (Kollár) prosil jej před smrtí schválně a snažně, aby aspoň na Matici Českou a Katedru prešpurskou nezapomněl.“…

Než darmo prosil Kollár,

Tak ve své „Slávy dceři“ ulehčil si Kollár, rozmrzelý nevysvětlitelným jednáním Tablicovým! —

Šťávnice sama odchovala Slovensku mnohého vynikajícího muže, čehož je Sládkovič dokladem. Ba i Uhersku dostalo se odtud největšího pěvce Petroviče Petöfyho, jenž studoval zde za Licharda. —

Podivno, že velice čilé město Šťávnice není stoličným městem Velkého Hontu, a že stoliční úřad sídlí v nepatrném městečku Šahy (Ipolyságy). —

Prohlédnuvše si sběžně Šťávnici — na sejití do bání jejích nezbývalo nám času, — najali jsme si průvodce k cíli naší pouti, k slovenskému peklu — Sytnu (sytno a peklo Slováku jedno znamená), kterýžto vrch vypíná se 635 m nad mořem jižně od Šťávnice. Avšak nežli jsme s průvodcem odcestovali, byl tu — přičiněním pravotára p. Kabiny — pro nás z blízké dědiny Prenčova kat. farář pan Andrej Kmeť s vozem a zavezl nás na svou faru, slíbiv nám, výlet na Sytno s námi podniknouti. —

Jeli jsme tedy dále, hlouběji do Velkého Hontu.

Stolice tato vyniká mnohou zvláštností jazykovou, na niž vliv měla řeč přistěhovalců německých, rozmanitostí krojů i bohatstvím půdy uvnitř i zevně, jakž níže povím. —

Velký Hont, zaujimající 2.649.83 km, hraničí na sever a západ s Těkovem, na severovýchod se Zvolenem, na východ s Novohradem a na jih s ostřihomskou a pešťskou-pilišskou župou.

Velký Hont je prostoupen horami, jejichž vrchy však zhusta ani výše 300 m n. mořem nedosahují. Na severovýchodě vypíná se Kopaný závoz (776 m), na východe Spanilas-vrch (639 m), Makov (522 m). Mezi Bátovci a Sebechleby vystupuje Tlstý vrch (548 m). Na jihovýchodě vypínají se vrchy: Pulija (632 m), Várheriz (740 m), Velký Hidvek (865 m).

Slovenský lid zachoval snad ještě původní jména těchto.

Na jihovýchodě do Novohradu táhnou se hory Beržeňské. —

Největší řekou hontskou jest Ipel, který má zřídla nad Brádlem, Jaseninou ipelskou a pod Polankou. Ipel teče oklikami od Chmelné na Březnici a Kalné pod Lučenec k jihu, pak obrací se na jihozápad k Bučinci a Sečanům, odtud dále proudí západním směrem po Šahy, načež žene se k jihu a nedaleko Hronu, u Soby, padá do Dunaje. Cestou rozmnožují Ipel hlavně vody sytenské, Šťávnica, Krupinica, dále Litavica, Veperec a j.

Měst a městeček do roku 1829. udává Čaplovič ve Velkém Hontě celkem 12, z nich tři král. sv. města horní. R. 1857. shledána v Hontě 4 města, 14 městeček. Nejdůležitější z nich jsou vedle Šťávnice a stoličních Šáhů banská Belá, Pukaněc (známý svým hrnčířským nádobím), Bátovce, Velké Morušovce při Dunaji (které mají značný obchod s hroznem), Krupina, Sebechleby, Němce, Bzovík, Sv. Antal, Beržeň (něm. Deutsch-Pilsen), Salka i Soba. Kromě těchto měst a městeček jest ve Velkém Hontě dle Čaploviče 176 dědin (r. 1857. o jednu více!), Čaplovič udává, že Slováci žijí v Hontě ve 118, Maďaři v 72, Němci jen ve 2 osadách (ve Šťávnici i v Berženi). Židů r. 1829. ještě tu nebylo. R. 1857. napočteno v Hontě těchto již 1163. Téhož roku shledáno zde katolíků latinských 75.743, řeckých 8, armenských 4, dále pravoslavných 12 řeckých a 22 arménských, pak evangelíkův augšb. vyznání 26.524, helvetských 6778, unitů 39. — Co do národnosti počítá Šembera dle sčítání z r. 1869. v Hontě 57.886 Slovákův a 53.046 Maďarů, Němců a j. R. 1880. napočteno v Hontě obyvatelstva celkem 116.080.

Hont neoplývá ještě nadbytkem železnic; má teprve jednu na severu. (lokálku ze Zvolena do Šťávnice) a druhou na jižní hranici z ostřihomské župy do pešťské vedoucí. Nejnověji staví se na jihu i trať z Ostřihomu po Šahy. Za to dobré silnice tvoří v Hontě pravou síť.

Přes to není tu zrovna bezpečno. Stoliční úřad prosláven pouze volební kořalkou. Nedávno byla tu mezi obcemi Hont a Drégely-Palankou konečně chycena celá lupičská rota čítající 32 hlav! Zajímava je tedy stolice i v tom ohledu!

Avšak všimněme si již její půdy a jejího lidu.

Náš hostitel, pan farář Kmeť, sdělil mně nejprve z geologického stanoviska následující:

Vyjma nejbližší okolí šťávnické, bohaté na rudy v žabici(kvarc), tvoří ostatní brda trachyt s jeho přechody a příbuznými: znak to původu vulkanického. Šťávnická svěťoznámá Kalvarie stojí na vhaslé sopce, uzavřené čedičem. Také Sytno mohlo býti sopkou. Trachyt vzpomenutý oplývá na mnohých místech živcem, z něhož utvořila se znamenitá hlína (jíl) hrnčířská, porcelánová i na dýmky užívaní, v okršleku prenčovském a belujském (východně od Sytna). Na jih protkán je trachyt více pískovcem a slepencem, v němž nalezá se místy v hojném množství „lipák“ (dřevěný opál) v celých pních, a odtisky listové ze stromů předpotopních. V okolí Šah některé vrchy (v Kamnici a v Brnici) oplývají zkamenělinami z lastur mořských, které snad někdy šly z moře uherského od Dunaje nahoru Iplem.

Mädokyše (šťavice, kyselky) nalezají se asi u prostřed stolice hontské, v Slatině a v Ďudincách. Šťávnice už šťavic nemá, od nichž snad někdy dostala jméno. Koupelí mineralních v Hontě není, avšak na blízku Šťávnice jsou lázničky Sklenno a Výhně (v stolici těkovské), ač v Merovcích jsou teplé vápencové toky, které nechávají po sobě množství usazeniny.

Jezer Hont severní nemá, leda upravené rybníky, t. zv. „tajchy“, k účelům hornickým. Mezi těmito je největší pod Sytnem ležící rybník (či pleso) počuvalský; do něho stékají se vody z celého Sytna. Jižní Hont oplývá však bahny a močály (okolo Ipla).

Průmysl v Hontě domovem zrovna není. Vedle banictví kvete tu polařství a vinařství. Prenčovská porcelánová hlína, která někdy posýlána bývala do Vídně, leží zapomenuta; belujské hlíny jen užívají dýmkáři a hrnčíři šťávničtí, kremničtí a zvolenští.

Víno daří se v Hontě výborně a to téměř všady.

Pukaněc a jeho okolí prosluly též svým zahradnictvím kuchyňským. Odtud, pak z Prenčova, Ladzian, Krnišova, Devičia a ze Sebechleb odvážejí vacovští překupníci mnoho výborného ovoce. Na Senohradě a Litavě rodí se rozhlášený hrách. Dohan (tabák) nejlepší je z Fizeš-Ďarmatů a z dolního Hontu. Lesy — bohužel! — jsou i v Hontě značně již vykáceny, a proto prý bývá tu počasí velmi nepravidelné.

Obyvatelstvo hontské je — jakž jsem již ukázal — většinou slovenské, jmenovitě v severní a rozsáhlejší polovici stolice. Ba i na dolním konci jsou některé obce slovenské, ač už polozmaďařené. Jména geografická jsou téměř úplně ještě slovenská, třebas již obyvatelstvo bylo zmaďařeno. Maďarští geografové ovšem jména tato šmahem vyhlazují, vnucujíce za ně lidu podivné nestvůry „maďarské“; neboť maďarština jest jen nestvůrou, zrozenou ze smíšeného manželství řečí jiných.

Důkazem, že maďarisace úžasně pokračuje a že bratři Slováci nemají žádné příčiny oddávati se poetickým snům, ale zoufale chopiti se práce, jest i to faktum, že v obcích nad samým Dunajem, nejnověji zmaďařených, nemohou se dohovořiti více dědové s vlastními vnuky! Lid musí zpívati v kostele maďarsky.

Obcování s Maďary vliv má i na kroj hontských Slovákův, aspoň mezi horním a dolním krajem; místy kloní se totiž oblek více k maďarskému, místy opět k slovenskému kroji. —

Báníci přidržují se kroje německého.

Kroj bzovský a senohradský v sousedství Novohradu jest starodávným, jednoduchým. Muži do nedávna nosili na hlavě hromovníky, asi 25 cm vysoké, cilindrům ne nepodobné. Jen střecha nedělila se od čapky, ale obrácena byla vzhůru. Tyto černé plstěné klobouky nosívali prý se někdy všady na Slovensku.

Děvčata nosí dosud party, sestávající jakoby z třetiny hromovníku, ale na vrchu otevřené a třpytnými cetkami vyzdobené. Roucho své vyrábějí a šijí si z větší části samy. Ženy pletou své čipky (racky, krajky) a vyšívají košile i oplecka velmi uměle, rovněž vlnu samy barví látkami domácími. Za práce své dostaly z výstavy vídeňské r. 1873. i pochvalný diplom. —

Kroj sebechlebský a němčanský jest velmi vkusný; podobá se trnavskému, vyhlášenému to kroji. Lid jest zde mnohem štíhlejší a hovornější než jinde.

Dolní obyvatelstvo maďarské vyšívá zcela jinak než Slováci své bílé soukenné roucho; spíše však odívá se černě jako Němci, s ním smíšení. —

Božena Němcová, která též Hontem cestovala, píše:

V Moravcích^[33] liší se ženský kroj poněkud od kroje slovenského v sousedních stolicích. Ženy mají na sobě jedinou krátkou sukni z bílého hrubého plátna. Tílko košile přilehá těsně k tělu, rukávy mají v letě polo, v zimě zcela dlouhé, do pásku všité, u rukou, na ramenou a při hrdle je košile červeně a modře vyšita. Před sebe vezmou úzké fěrtušky tmavomodré, u prostřed s červeným páskem, děvčata ale k muzice a do kostela mají též bílé plátěné. Okolo boků otočí si strakatý, vlněný pás, od něhož v zadu i po stranách střapce a stuhy dolů visí, u svobodných čím strakatější, tím lepší. Přes tílko nosí ženy „oplecko“, lajblíček to bez rukávů a šůsků, z předu vystřihnutý, na dně sponkami sepjatý. Je ze sukna, v letě lehký, v zimě kožešinou podšitý. Děvčata nenosí takovéhoto oplecka, ale v neděli vezmou přes hrubé tílko košile jiné, tenounké, pěkní vyšité, jež ale nezastrčí do pasu, nýbrž jen tak okolo těla vlát nechávají. V zimě nosí děvčata bílé vlněné kabáty, ženy kožichy po kolena dlouhé, bílé, černě vyšité. Vlasy nosí děvčata v týle svázané, ve dva (?) pletence spletené, stuhami provité. Při konci vrkoče je mašle. V neděli mají děvčata na hlavě partu vysokou, zlatem vyšívanou; v zadu je růže ze stužek udělaná, od níž vlaje množství „končoků“ po plecích dolů. Ženy nosí na hlavě dénko z bílé látky, které zadní díl hlavy velkem přikrývá. Složeno je v záhyby, které musí tvořit hvězdu. Nad čelem uvážou si úzký bílý ručník, (šátek, též: náčelník, náčouník, nikoli „vínek“, jak píše Němcová), jehož konce v týle ve smečku vážou. Okolo ručníku jsou krajky, které poněkud čelo zakrývají. Starší mají náčelníky barevní, i barvy světlé (modré). V zimě nosí přes ně plénu.

Na nohou nosí ženy vesměs kordované čižmy s podkůvkam. Do kostela nese si každá kytici v ruce.

Mužský kroj neliší se mnoho od ostatního. V zimě přilehající vlněné nohavice, v letě široké plátěné gatě. Okolo těla kožený pás, na němž mnoho knoflíků a řetízků mosazných pro ozdobu. Vrchní díl těla přikrývá košilka, která nesahá k pasu, aniž k tělu přiléhá. (Nyní však tak krátkých košilek více viděti není.) Rukávy jsou široké, červeně vyšité. Muži nosí kožušky i v letě, šuhajci jen v zimě. Přes sebe nosí dlouhé bílé vlněné, černě aneb červeně vyšité kabanice. Klobúky mají se širokými střechami, okolo dénka červené šňůry. Místo krpců nosí boty. (Němcová: Sebrané spisy, IV., 322.)

V dědinách pod Sytnem nosí ženy místo barevných sukní dlouhé bílé rubače a přes ně bílé „gecele“ (jednoduché sukně z jemného plátna).

Jako kroj tak různořečí hontské jest velmi zajímavé.

Různořečí toto řadí prof. Alois Voj. Šembera k podřečí střednímu. Různořečí hontské srovnává se s vedlejší řečí těkovskou, zvolenskou a novohradskou. V osadách však, ježto prve náležely k hradu Bzovíku, jichž jest asi 30 a mezi nimiž přední jsou Tesáry a Rokynčice, průchod mají tyto zvláštnosti: e klade se místo y (te — ty, meš, krave pile, žene bole; ale: chlapi boli); o místo e (tode — tedy, kode — kedy, kobe — keby, kod — keď); e místo a v nominativu množného počtu (pánovje); a za o jako v Dolní Oravě (razum — rozum, raven — roven); jména ženského pohlaví na a mají ve vokativu o jako v Čechách a na Moravě (mamo! jinde na Slovensku a: mama!)

Ukázkou prof. Šembera uvádí: „Kobe se te, Martenko, bou k nam prišou, kod naše žene dohnale tje naše krave domou, bou be si sa začudovau, ako susedovje do nich lúčali kamením, akobe němale razumu. A kode budě, tode budě — me za tech do škode priděme.“ —

V okolí Šťávnice Slováci, pomísení s poslovenčenými ostatky někdejších Sasíků, vyslovují všecko tvrdě a neznají ani jediné měkké spoluhlásky, za co se jim okolní lid vysmívá. U nich není víc ani rozdílneho genitivu množného, ale říkají: desat konov, prascov, husov, slivkov atd. Naproti tomu lid počna od baňských měst až k stolici novohradské vyslovuje ď, l, ň, ť měkce. Kraje bzovský, senohradský, drieňovský atd. platí dosud za pravou báni pro slovenského filologa. Zde říká se kromě prof. Šemberou uvedených příkladů různořečí: velkej dôž (velký dážď — déšt), gen. dožďa, mlem (mlýn), peknej kôm, gen. koňa, dobrej sem, gen. dobrého sena = syna, tej — tie, němôžem sa bhať, anebo hbať = hýbať, bahor — bahno; od slova trpov (teprv) říká se i zdejším Slovákům posměšně Trpáci. Dále: dě — kde; póveky — vždy; pola — podla, vedle; edom, ena, eno — jeden, jedna, jedno; kerey, kerá, kerô — ktorý, ktorá, ktoré; těm — ten; vom — on; duch, dum — dvoch, dvom; niš — nič; dos — dosť; s duchey — s duchy; dbeyriu sa — uděriu sa; zospúd — zo spodku; zriadiu me — zriadil nás, zkazil, zklamal nás; ve — vás (ubiu ve — ubil vás); peytá sa — pýta sa; chto — kto, kdo; čajdok i čajsi — příslovka zhusta v Hontě a v Novohradě užívaná, významu: ale pravda, ale jistě, téměř, bačík i báčik i bačik — báťa, baťo, tak oslovují každého staršího člověka z úcty; džánať sa — kývati se o jedné noze; na štěroch — po čtyrech; zděmvo — zvenku; jajda — jajže; honey — hodný, velký; popenok — papek, vatrál, opálený kyj; som, suom — son, sen; páči — pozři! atd. (Prostonárodnie Slovenské Povesti. 1882. Str. 25. seš. 7.)

V Hontě zachovalo se dosud i naše starodávné ny, (nás, nám) a více jiných starých forem, jako: dadia místo dajú atd. —

Belius vypravuje, že Slováci šťávničtí zapudili odtud Sasy do stolice těkovské, kdež tito osadili se v Žarnovici a v Hladomeru (teď: Sadomeru!), v hontské stolici pak v Sebechlebích a v Němcích. V obcích těchto jsou příjmení skutečně německá, a řeč je odchylná. Slovenskou dvojhlásku ia vyslovují tu ie, na př. iděm do Štievnici, čiepka (čiapka), košier (košiar) atd.; infinitiv mají tu místo slovenského na ť jako u nás na ti. Změkčené ä vyslovují jako ia: viaža (místo väža). Accent a hlas jest prý tu velmi zpěvný a líbezný.

Zvláštní to úkaz, ze tato německá rostlina, přesazená do půdy slovenské, tak se vydařila! Jest aspoň úkaz tento málo víře podoben. —

Tolik o Hontě. —

Naše venkovská ekvipáž či zápřah stojí teprve nedaleho Šťávnice, v městečku Sv. Antalu, při silnici u domku, kdež se narodil vzpomenutý již Andrej Truchlý-Sytňanský, přítel našeho vzácného hostitele p. Kmeťa. Zastavili jsme na své cestě do Prenčova v Sv. Antale, abychom si zde prohlédli kaštěl a park Koburgovcův. Odtud jest i Sytno na západě a Paradajs na severu dobře viděti; peklo (sytno) i ráj (Paradýz)… V Sv. Antale připojil se k nám i brat Andreje Truchlého, který nám pak zůstal po několik pěkných dní společníkem a na Sytno nás provázel.

Ze Sv. Antala do Prenčova nejeli jsme dlouho. Po nějaké chvíli zastavili koně před pěknou farou, pyšnící se napřed vkusnou zahrádkou.

Pan farář podle slovenského zvyku přivítal nás na své faře znova a po několik dní nepustil odtud. V znamenitém tomto muži, jenž nehledí k věci slovenské lehkovážně, poznal jsem svědomitého pracovníka na poli vědy, kněze, jenž vešken svůj prázdný čas vyplňuje studiemi botanickými, jsa hlavně specialistou v sytenských šípech (šípcích). Obydlí páně farářovo naplněno jest sušenými těmito sytenskými rytíři, které pan farář do celého světa rozesýlá. (Pardon! jen do Prahy ne… Naši slovutní botanici neuznali za dobré shlédnouti k jednoduchému prenčovskému faráři se své jupiterovské výše, nedadouce mu ani odpovědi na listy jeho (!).

Andrej Kmeť narodil se ve Bzenici v stol. těkovské 19. listopadu 1841. Prvá studia konal na gymnasiu šťávnickém, tehdy německém, ale velmi dobrém. Odtud šel dokončiti studia svá na gymnasium trnavské a (bohosloví) do semináře ostřihomského, kdež měl značné účastenstí při založení „církevno-literární školy slovenské“, jíž v posledním ročníku jsa, i předsedal. Rozumí se, že při tom neušel pronásledování maďaronskému. V době té ukládal práce své, vetší i menší, původní i přeložené, do „Cyrilla a Methoda“ a do „Vojtěcha“. Za kněze vysvěcen byv 8. března r. 1865., poslán za kaplana na Senohrad v Hontě. Odtud po půl čtvrtu roku přesídlil na faru krnišovskou. V obou těchto osadách založil knihovny pro lid a pečoval o povznesení školských štěpnic i hospodářství. Na Krnišově sredigoval překlad Schmidtova „Výkladu malého Deharbeova katechismu“, který přeložila a vydala „církev.-literární škola“ ostřihomská (r. 1871).

Znamenitý „Obzor“ Lichardův přinášel z péra Kmeťova dopisy a články hospodářské. Na žádosť Matice Slovenské seznámil obecenstvo s Penzlovým „Ovocinárem“ a napsal „Hospodára na Slovensku“, z něhož prvou čásť stihla zkáza se Slovenskou Maticí; neboť přes všecky prosby vládou dosud vydána nebyla!!… Druhá čásť tohoto spisu nebyla ovšem po zavření Matice ani vytištěna.

Co farář krnišovský bral Kmeť vřelou účasť i v politickém životě, začež zažil hojného pronásledování; neboť ani vyšší hodnostáři církevní nepohrdají zásluhami o pronásledování Slovákův. Při tom staral se horlivě i o podniky národohospodářské, které později maďarský chauvinismus buď zničil, buď zmaďařil.

Geologická sbírka Kmeťova obsahuje mnohou vzácnosť, na př. neobyčejně velký jinoraz (Hornblende) a novotné hlatě augitové, podoby dosud neznámé. Kmeťovi připisují se i zásluhy o nálezy Luňáčkovy v Horních Struhářích v stol. novohradské. Luňáček, učitel v Hor. Struhářích, povzbuzen byv Kmeťem k studiu geologickému, odkryl památky mořské, a to: zkamenělé zuby žraločí, řídké velikosti, a odtisky lastur; v tufu pak Diatomaceae a Bacillariae, dosud nepopsané atd. (Roviny dolnouherské bývali totiž mořem, jehož zálivy sahaly až do dolin struhárských, ipelských atd. Moře toto steklo konečně do Černého moře „Železnou branou“).

V botanice pokračuje Kmeť se skvělými úspěchy i na Prenčově, kdež je farářem od r. 1878. Jeho botanická exsiccata putují po Evropě pod jménem květeny šťávnické (Flora Schemnitziensis); neboť Kmeť je ve styku s botaniky a spolky rozličných národů.

Netušenou krásu květeny šťávnické odkryl Kmeť v šípech sytenských, čabradských, šťávnických a celého okolí, jemuž co do bohatosti šípů krásných a nových sotva který kraj v Evropě se vyrovná.

Když jsme putovali s panem farářem na Sytno, stalo se, že opět nalezl nějaký druh šípu. Odřízl větvičku i s ovocem a daroval mi ji. Daroval ji totiž mé maličkosti tak důkladně, že pichlavý šíp tento — ó, ironie osudu! — pokřtil jakoby k věčnému podobenství mé drahé ženy Rosy — Růženy: „Rosou Pokornyanou Km.“ Pan farář může šípy rozdávat, když už maďarský botanik Borbáš obmyslil jej „Rosou Kmetyanou“!

Když už přátelství páně Kmeťovo učinilo mne majetníkem jednoho šípu, měl bych ho také na lítosť svým přátelům popsat. Nu, nemusí mně nic závidět! „Rosa Pokornyana“ má prý „nožky, jakož i úška (panožky) a pastopky z větší části červenavé, kalich má tmavočervený, málo a dost útle dělený, na odrůstající šípce hvězdnatě otevřený, ač úplně vztýčený a na zralé šípce tak dlouho zůstávající jako na „Rose Ilseaně Crép“ a konečně má i tatáž žíhadla.“

Tak, prosím, vyhlíží ta má růže, kterou tuto panu faráři po jeho přání kvituji.

Na konec dodávám ještě k životopisku páně Kmeťovu, že jest i neunavným spisovatelem theologickým (viz Osvaldovu „Kazatelňu“) a botanickým (viz II. ročník „Slovenských Pohladů“, str. 89.: „Daktoré odchýlky u rastlín“ a jiné). —

Ale i víno má pan farář výborné; chutnalo nám zvláště na Sytně, kdež jsme přenocovali.

Dobré víno a halušky k němu, tak to patří dohromady! Však Prenčováci dobře o tom vědí, zpívajíce:

A také náš hostitel vzal s sebou na Sytno ženu, aby donesla nám tam nahoru mouky a sýra na halušky. Bylo tedy o nás dobře postaráno.

Za odpoledního slunce vystoupili jsme na vrchol Sytna dosti lehce asi za dvě hodiny. Od majeru u paty vrchu vede úvoz vzhůru lesem k t. zv. „kuchyni“, ochrannému to domku s kamenným stolem a stolicemi, jakož i s chutnou vodou: odtud stoupání je namáhavější. Ale za nedlouho dostihli jsme temena, které nás překvapilo svým rozsáhlým prostorem, na němž by dobře postaviti mohl slušnou vesnici. Temeno Sytna není stromy porostlé, ale svěží zelená tráva je dobrou pastvou pro ovce, které, zde juhaš Hrico se svými bujtáry opatruje.

Na sever temeno Sytna značně je zvýšeno, a tam na konci jeho stojí malá horárna, jejíž hájnik obstarává i lidské potřeby.^[34] Stranou horárny viděti pobořený kamenný altánec.

Severní bok Sytna je jakoby porostlý nádhernými skaliskami, v různých pitvorných podobách vysoko se pnoucími, na něž zvláště úchvatný jest pohled z druhé louky, Tatarské, pod nimi ležící. K louce této vedou s vrcholu Sytna a odtud pak až dolů k patě jeho severní staré dřevené schůdky, po nichž stoupá se na Sytno od Šťávnice divokými skaliskami. Po schůdkách těch sešli jsme i my na Tatarskou. Veliká tato louka opatřena je na zadním vyšším konci besídkou. Odtud vyhlíží Sytno jako skalní hrad orlů, na němž jsou i brány i okna patrny. Ba nejdoleji v levo viděti i dvě zkamenělé lidské postavy… A nad tím vším jako vnitřní zámek vyčnívá sytenský altánec se svým trojhranem na temeni.

Na jihovýchodní straně Sytna jsou nepatrné trosky hrádku skutečného (s vchodem do sklepa), loupežnického hnízda Balašova, o jehož popravě píseň pěje (Kollárovy Zpěvanky, II, str. 409):

Král Ferdinand vyslal prý k potrestání Balaši hraběte Mikuláše Slona (Salma) s 3000 Španěly, pak „feďvereše“, husary, „branné junáky“ i několik uherských pánův. Balaša byl přemožen a (r. 1549.) i popraven. Tolik aspoň praví nám píseň.

Tento Melchior Balaša sáhl prý zbojnickou rukou i na královu „sriebornú fúru“ (důchody baňské), proto sněm prešpurský r. 1548. vojnu proti němu a proti Matěji Bašovi na Muráni, podobnému loupežníku, uložil. Tehdy snad i sytenský zámek byl v rumy obrácen. —

Po r. 1600. získal Sytno Petr Koháry, který vzal si dceru Balašovu Barboru za manželku. Tento slavný velmožský rod, jemuž i županstvo v Hontě dědičně uděleno bylo, a jehož poslední potomek hr. Fr. Koháry (zem. r. 1826.) do stavu knížecího povýšen byl, vládl od těch časů Sytnem nepřetržitě. Posledního Koháryho jediná dcera Antonie vdala se r. 1816. za knížete Ferdinanda Koburga, a tak celé rozsáhlé dědictví kohárovské i se Sytnem přešlo do držení této knížecí rodiny, která se v zámku sv. antalském obyčejně každé léto zdržuje. —

Sytno samo náleží k sopečnému skupení kremnicko-šťávnických Krušných hor, jehož je, vedle Klaku, nejvyšším vrcholem (635 m).

Podle mínění přírodozpytců bývalo prý někdy více sopek v Uhersku. Víno tokajské roste prý na vyhaslé sopce, ba celé okolí baňských měst, od Baňské Bystřice až po Sitno z jedné strany a po Sv. Kříž ze strany druhé, jest prý roztrhaným vrcholem jedné hrozitánské sopky, kdež zuřily na rozličných místech výbuchy ohně podzemského. (Radlinského „Školník“, str. 150.) —

Na temeně Sytna a na Tatarské bývaly druhdy hlučné senoseče (na Sytně urodí prý se ročně asi 50 vozů sena, na Tatarské 80 vozů), když lid nucen byl ještě se Sytna seno svážeti, což platilo za nejtěžší panštinu. —

Vyhlídka s vrchu Sytna jest přerozkošná. Vzdor nesmírnému větru, který nás po celý pobyt na Sytně neopustil, nebyli jsme s to, abychom se do syta nabažili pohledu tam na severozápad, na hory Nitranské a šťávnické vrchy s Kalvarií i městem v kotlině, obstoupeným Kutnou Horou, Paradajsem, Tanatem atd. Stranou Šťávnice viděti domky Vindšachtu (někdy prý říkalo se tam „na Pecinách“. Bož. Němcová.), a v dáli nejdálnější na severu tratí se v mlze hory liptovské, Nížné Tatry. Na východě leží pod Sytnem pěkné městečko Sv. Antal se svým parkem a zámkem a za ním v dálce vystupují vrchy novohradské. Na jihu a jihovýchodě viděti pak dědinu Prenčov a dále vrch za vrchem až hluboko dolů. Temena těchto vrchů nedosahují výše Sytna a proto za nimi viděti dobře i malebné roviny, táhnoucí se až k vrchům Janovským nad Dunajem a na Hroně. Vyhlídku na jihu uzavírají vrchy ostřihomské. Na jihovýchodě pozorovati jest však i sestru Tatry a Fatry: Matru hevešskou, sopečnou, s nejvyšším vrcholem Matrou (1009 m nad mořem). Na západě i jihozápadě leží konečně starý Pukaněc se svými zahradami a Levice, kdež počíná prý svět maďarský, pak pod vrchem Ptáčníkem, vyběhlým z hor Nitranských, rybník počuvalský, jejž lid i jezerem tituluje.

Dlouho kochali jsme se vyhlídkou s temena Sytna do krajů slovenských, až konečně večerní soumrak pozastřel je svou perutí. Vyšel plný, krásný měsíc, luna a tajemné působivé světlo její odělo zvolna Sytno do bajného roucha.

Oheň pastýřský zavatřil kdesi tam v dáli a od něho ozvala se sladkodumná, tesklivá Hricova fujara.

Nadešla chvíle pohádek.

Sytno zotvíralo nám své podzemní chodby, ve kterých by člověk nikdy ani hladu ani žízně nepocítil. Vzácná to vlastnosť Sytna; v horním Trenčínsku nebo v horní Oravě, ba snad i u nás na Krkonoších mělo by hojný odbyt!… Nižší jednu stráň Sytna, na severovýchodě, jmenuje lid Sytience anebo Malé Sytno. Tam prý jednou pastýř slyšel pod sebou taký hluk a hřmot, že zůstal strachem k zemi přimrazen (snad burácely v Sytně ještě zbytky sopečné) a ovce rozutekly se mu na všecky strany. Vypravuje se, že v Sytně žije mocný šarkan. Podle některých pověstí žil, ale nežije více; byl prý totiž ohromným dělem až z B. Bystřice zastřelen!

Sytno, jakž Slováci peklo nazývají, hraje však i úlohu našeho Blaníku. V něm prý dřímá i s koni mnoho rytířů; ba viděti ze Sytna vytékat i černé potůčky. Sytno oplývá prý též poklady, a hojně v něm kopáno. Za jistých nocí vídati po Sytně vůz s ohnivými koly.

Pan farář Gustav Štollmann z Beluje sdělil mi o Sytně i následující pověsti a báchorky.

Na louce Tatarské ležel někdy Tatar se svým vojskem, obléhaje odtud Sytňana. Sedm let byli juž Sytňané obleženi. Potrava jim došla, hlad se dostavil (patrně o zázračných vlastnostech chodeb sytenských ještě nevěděli!) a již již chtěli se Tatarům vzdáti na milosť. Pomohli prý si však ještě i jinde osvědčenou lstí (viz Hradovou nad Tisovcem), smetli všecky zbytky mouky ze sudův, upekli jako kolo veliký koláč a hodili ho dolů Tatarům s tím vzkazem: „Čo nás eště za druhých seděm rokov obliehať budětě, samé takéto koláče buděme jiesť!“ Tatar vida, že silou mocí Sytna nedobude a vyhladověním ku vzdání posádku nedonutí, odtáhnul odsud. —

Jednou hledal nějaký člověk na Sytně voly. Tu přijde k jakýmsi dírám, otevře dvéře a vidí množství husarů v řadách. Každý stál při svém koni a ve střemeni držel nohu. Nejbližší zvolal na něho: „No, či už?“ Leč člověk boží napověděv slova prásknul dveřmi a utekl pryč. Kdyby byl řekl, že už, byli by se husaři vyšvihli na koně a vyrojili ven, i byli by osvobozeni ze zakletí a dobře by se vedlo lidu, Slovákům. —

Jest prý kdesi na Sytně studánka vždy hojná, jen v jisté hodiny, snad o půlnoci, ztrácí vodu; tehdy prý husaři v Sytně napájejí koně. —

Sebechlebci vezli ze svého městečka, asi tři hodiny od Sytna vzdáleného, jednou oves do Šťávnice. Náhle zaskočil je při silnici níže Sv. Antala nějaký hajdúch, že kam prý vezou oves. „Do Šťávnice, do majera,“ odpověděli. „No, poďtě so mnou,“ praví hajdúch, „môj pán vám ho všetok odkúpi!“ Sebechlepci šli do Sytna po také „hradské“ jako dlaň, tam složili oves a dostali list, aby šli s ním ku krnišovskému knězi (dědina tato náleží k sytenskému panství), ten že jim peníze vyplatí. Šli tedy nazpět, avšak ona „hradská“ juž jim zmizela. Drápali se po takých potocích, z nichž kola na plecích musili vynášeti. A krnišovský kněz jim peníze skutečně vyplatil. —

Pod Sytnem vede z Beluje do Šťávnice chodník. Při chodníku tom jest močál; tam prý stál někdy mlýn. Jednou se propadnul; ale ještě i teď slyšeti, jak pod zemí mele, a vídati jest dvě plačící děti tam tudy chodit. —

Při Biezovém potoku chodívá prý i kněz bez hlavy s jakousi koží na hřbetě a nejednou již koniarům rozehnal pasoucí se tu v noci koně. —

Jeden mlatec vypravoval panu faráři Štollmannovi, kterak ubíral se kdysi jeho otčim se svým kamarádem na Sytno na panštinu. Při rumech zámku uviděli díru do země, z tesaných kamenů vyzděnou a mříži zavřenou. Hleděli do ní a viděli veliké kádě, naplněné třpytnými penězi. Chtěli mříž vylomiti a peněz si nabrati, ale odložili to až po práci. Po práci přišli, díry však oné více nenašli. —

Když Belujané chodívali ještě s hrnci na dolní zem, až na Sarvaš, tehdy jim tam nějaký gazda povídal, že v Sytně na tak řečeném Salašovisku jest jeden kámen, který má podobu psa; ten aby mu dovezli, že jim dobře zaplatí. Belujané to učinili, a když mu kámen na dvůr shodili, rozrazil gazda kámen, a z tohoto se vysypaly dukáty, kterými ho zbojníci naplnili. —

Pod Sytnem na jihu je pěkný kopec Holík. U něho jest Černá studánka. Odměří-li se od této několik metrů k jednomu dubu, a tam se kope, přijde prý se ku dveřím zděného sklepu. Dovnitř třeba však hodit peň z toho dubu, neboť ve vchodě meč sem i tam stále švihá, a každého, kdo chce dovnitř vejíti, přetne. O ten peň se však meč ten zlomí. Uvnitř je poklad veliký, jak vypravoval jeden pán, který ho však sobě přivlastniti nemohl, neboť byli tři, co se zapřisáhli, že ho jeden bez druhého nevezme. —

Pověsti o pokladech Sytna zdají se míti jistý základ. Když totiž u paty Sytna na belujské straně voda zem trochu vymele, objevuje se pěkný „zelenokameň“, v němž se nachází hojnost krásného kyzu. Snad tedy v bohaté rudě sytenské ukryty jsou ony vybájené poklady. Podivno jest, že z této strany ještě nikdo báně neotevřel! —

Koburgovský horár na Sytně, Azor, rozprávěl panu Štollmannovi (i nám), že v tom skalisku od belujské strany, od jihu, jest veliká diera. Do ní pustil se panský horár Vodička, aby ji prohlédl. (Je to prý jeskyně, do niž by se i vůz vešel.) Vida, že se z druhé strany svítí, křičel, aby mu šaty tam donesli, že tam tudy vyjde ven. Druhou stranou však ven se dostati nemohl, neboť chodba končila na kolmé stěně skalní. Musil se tedy vrátiti.

Azor též vypravuje, kterak ho jednou na Sytně poděsil vítr. Přišel prý na poledne domů a obědval. Najednou počne vítr hučet, kameny padají na střechu a se střechy s rachotem dolů před okna. Krávy, pasoucí se tam, začaly utíkat. Udiven, vzal horár pušku a hnal se ven. Hleděl okolo horárny, ale ničeho se nedohleděl. Přešel na ilijskou stranu (od dědiny: Ilija), a tu viděl, jak se vítr kroutil a bral s sebou listí, haluze a bezpochyby i kamení. Kdyby prý se byl nepřesvědčil, byl by jistotně myslil, že mu ti husaři ze Sytna bombardovali chalupu! —

Toť jsou pověsti o Sytně.

My u horára zůstali jsme na noc. Žena jeho navařila nám k večeři halušek, a pan farář Kmeť nalil z přinešeného vína. Přišel i juhaš Hrico, a otřásl se po naší slivovici. Donesl nám i dlouhanánskou fujaru, kterou jsme si chtěli na památku vzíti do Prahy. (Ale ztratili jsme ji pak z vozu v bahně svatomartinském!)

Nocleh v horárně měli jsme dosti pohodlný; neboť jiných hostů právě tu nebylo.

Ráno zapsali jsme se i do pamětní knihy horárovy, a pak ještě dlouho, dlouho kochali jsme se pohledem za krásného, čistého dne tam až na zlatou Kremnici, a její podivnou, železnou dráhu, na holy zvolenské, gemerský Kohút nad Jelšavou, na blízkou Šťávnici a ostatní bližší i dálnější města a dědiny, rozložené v dolinách mezi zelenými hontskými vrchy. Za horním Pohroním jásaly se i Vysoké Tatry s Lomnickým štítem i Gerlachem ve vycházejícím slunci. Na jihu pozdravuje nás naposledy roztomilá krajina, otevřená až po Vacovský vrch, a na jihozápadě, daleko za Hronem, blýská se Dunaj.

Toť má živá „Mrtvá země“, kterou jsem ve chvíli té na Sytně si založil…

Okolo hrádku Balašova sestupovali jsme pak chtěj nechtěj dolů příkrou pěšinou lesní, k Prenčovu.

Z Prenčova, z pohostinské fary páně Kmeťovy, odvážel nás druhý den vozík zpět do Šťávnice.