ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

POZNÁMKY:

Božena Němcová: Slovenské pohádky a pověsti I

Knihovna klasiků

Československý spisovatel

Praha 1952

Vydání 1.

Spisy Boženy Němcové. Svazek osmý

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1952 za redakce Ústavu pro českou literaturu České akademie věd a umění.

K vydání připravil František Váhala za odborné jazykové spolupráce Bohuslava Havránka a Jozefa Štolce.

Typografickou úpravu, obálku a vazbu navrhl František Muzika.

Šéfredaktor F. Kautman.

Odpovědný redaktor Ladislav Fikar.

Technický redaktor Antonín Dvořák.

Bez Slovenských pohádek a pověstí nebylo by dílo B. Němcové úplné. Ne proto, že by tu chyběl jeden člen v jejich počtu, nýbrž především proto, že by v něm chyběl jeden ze spojovacích literárních článků mezi realitou poznanou z přímého názoru na Slovensku a jejím přetvořením v postavách Slováků v Pohorské vesnici, kterou Němcová pokládala za své nejlepší dílo, a v Chyši pod horami. Na obraze Slovenska viděném jejíma očima bychom postrádali důležitý rys dokončující jej v harmonický celek, rys, který je klíčem k porozumění duším slovenských postav v jejím díle.

Slovenské pohádky a pověsti jsou důležité i proto, že v řetězu zápasů B. Němcové s nechápajícím okolím to byl jeden z mála bojů vítězných. Němcová jimi dokázala proraziti hráz nezájmu české buržoasní společnosti o bratrský národ slovenský nebo i nepřátelského zaujetí proti němu právě v době, kdy se konstituoval i po stránce jazykové. V době, kdy se v Čechách neprodal ani jediný ze 100 exemplářů Slovenských povestí Janka Rimavského, jež byly poslány do Prahy.

Bez Slovenských pohádek a pověstí by byla měla zcela jinou tvářnost i oblast české literatury pohádkářské, neboť pohádky B. Němcové — vedle Erbenových — tu platily za vzor. A právě v tomto díle vytvořila Němcová několik pohádek mistrovských. Pohádka z okolí trenčínského „O dvanácti měsíčkách“ je nejkrásnější českou pohádkou vůbec, klasický vzor komposice tohoto literárního útvaru a dokonalosti jeho výrazových prostředků. A přitom toto mistrovské dílo umění vypravěčského — jako i řada jiných v tomto svazku, právě těch nejlepších — nepatří jenom k „říši snů, kde se všechny rozpory hravě řeší vítězstvím dobra“, nýbrž řadí se k těm pracím B. Němcové, kde „rozpor mezi dobrem a zlem je roven protikladu mezi chudým a bohatým, mocným a utištěným“, má tedy vryto stejné znamení jako celé její dílo.

Ediční poznámky

Pohádky a pověsti obsažené v I. svazku Slovenských pohádek a pověstí vyšly roku 1857 v pěti čtyřiašedesátistránkových svazečcích nákladem knihkupce Josefa Šálka v Praze. — Nejznámější slovenská pohádka B. Němcové O dvanácti měsíčkách vyšla však tiskem už v prosinci roku 1854 ve Fricově almanachu „Lada Nióla“ (str. 67 — 74). Pohádka O bačovi a šarkanu byla otištěna roku 1855 v „Perlách českých“ (red. A. J. Vrťátko) pod pseudonymem Štěpán Danieli (str. 232 — 238). A pověst o zázračném květu kapradiny (v naší sbírce Peračina) vyšla s názvem Peračinový květ pod značkou B. N. roku 1857 v III. svazku „Štěpnice“ (str. 45 — 46), příloze pedagogického časopisu „Škola a život“ (red. F. J. Řezáč). Tyto tři varianty otiskujeme dodatkem k tomuto svazku diplomaticky, neboť z jejich srovnání s definitivním zněním v sešitovém vydání je dobře patrný autorčin růst znalostí slovenštiny. V t. zv. II. zápisníku B. Němcové z její cesty na Slovensko roku 1855 (v archivu Národního musea v Praze pod sign. 3a I 81) je slovenský text Peračiny, pověst o vlkodlaku, a ještě jedna krátká poznámka o vlkodlaku, slovenský text Zlé nuocky, dále úryvkovitě vyprávěné pohádky Otcovo dědictví, Kinkaš Martinko, legendární Pecko prostáček a na okraji listů psané poznámky k pohádce Pamodaj šťastia, lavička. Neotiskujeme je však, protože vyjdou v tomto Zápisníku jako 16. svazek Spisů B. Němcové v Knihovně klasiků. — O původu jednotlivých pohádek a pověstí mluví sama B. Němcová v Doslovu v posledním (desátém) svazečku svých Slovenských pohádek a pověstí. Odkazujeme proto čtenáře až na tento Doslov, který bude otištěn v II. svazku Slovenských pohádek a pověstí.

Naše vydání bylo pořízeno podle vydání z roku 1857, jež korigovala autorka. Zásady, jimiž se řídí, jsou tytéž jako v předešlých svazcích jejích Spisů v knihovně klasiků. Se zřetelem ke zvláštnosti našeho svazku, kde se prolíná text český a slovenský, považuji za nutné poznamenat zvláště toto: V českém textu upravuji a opravuji — kromě tiskových chyb — jenom pravopis podle nyní platné normy. Mimo to jsem zavedl jednotné psaní slova jizba v českém textu proti slovenskému izba. Interpunkci jsem měnil jenom tam, kde to bylo s hlediska dnešních pravopisných zásad nezbytně nutné.

Pokud jde o kvantitu samohlásek, opravil jsem tvary typu přisvědčíl, dúl, jež připomínají nářeční tvary chodské, na spisovné přisvědčil, dul. Dále jsem změnil slova búček, halúšky, húňa na buček, halušky, huňa, neboť slovenská nářečí znají tato slova jen s krátkou samohláskou; znění původní by nebylo ani české, ani slovenské. Naproti tomu ponechávám délku ve slovech súdba, vzkříkl, vykříkla, kterou Němcová přenáší ze slovenštiny do slov českých. Rovněž ponechávám autorčinu podobu slov korbáčík, prútík (vedle slovenské korbáčik, prútik). Na dnešní podobu nahoru, z domu jsem opravil autorčiny tvary nahorů, z domů. Jiné případy odchylné kvantity, po případě její kolísání (kromě psaní pohar vedle pohár, jež sjednocuji na pohár) všude ponechávám.

Do hláskové podoby slov jsem nezasahoval. Avšak infinitivy typu jísť, vyhnať (vliv slovenštiny) jsem opravil na jíst, vyhnat všude, kde nešlo o citát.

Zásahy do tvarosloví jsou nepatrné. Tvary ručkami, nohami (patrně vliv slovenštiny) jsem změnil na ručkama, nohama. Na str. 191 jsem podle pravidelného psaní autorčina změnil neživotné tvary koně se zasekly, nechtěly, frkaly, hrabaly, vzpínaly se v životné zasekli, nechtěli, frkali, hrabali, vzpínali se. Někde bylo třeba normalisovat psaní -i a -í u zájmenných tvarů ji, jí, jich, jim a u podstatných jmen typu radost, pomoc. A konečně jsem přechodníkovou vazbu Věštec vidouc, že… (str. 155) změnil na Věštec vida, že…

Slovenština Slovenských pohádek a pověstí je problém zvláštní. Především proto, že vypravěči pohádek byli příslušníky různých nářečních skupin. Nejvíce textů pochází z Gemeru (kraj kolem Velké Revúce, Rimavské Soboty a j.), tedy z nářečí jihostředoslovenského; ostatní jsou ze Zvolenska a z Trenčínska. Za druhé proto, že některé texty dostala autorka ve slovenském znění bud tištěné nebo v rukopisné úpravě pro tisk a jiné si zapsala sama; sama však přes svou obdivuhodnou schopnost přizpůsobit se jazykově cizímu prostředí neovládala slovenštinu do té míry, aby se do ní nevloudily čechismy i některé omyly (jak ukazují také její rukopisy). Rovněž je velmi důležité, že záznam jejích pohádek spadá do doby formování spisovné slovenštiny. Texty, které pocházejí ze sbírky J. Rimavského („Slovenskje povesti“ z roku 1845), byly tištěny zcela jiným pravopisem, než jaký se ustálil později jako pravopis slovenský. Jak byly psány pohádky ve sbírce Sam. Reusze (v našem vydání sjednocujeme podoby tohoto jména Reus a Reusz na Reusz), nebylo nám možno z technických důvodů zjistit. Avšak „Slovenské povesti“, které vydali roku 1858 A. H. Škultety a Pavel Dobšinský ze sbírky Reuszovy, o nichž se zmiňuje Němcová ve svém Doslovu, byly psány pravopisem štúrovským, který zaváděla Hattalova „Krátká mluvnica slovenská“ z roku 1852. Tohoto štúrovského pravopisu v podstatě užila také B. Němcová ve sbírce své. Soudobé první mluvnice slovenštiny, jež Němcová patrně znala, vzpomenutá už „Krátká mluvnica slovenská“ a pak „Srovnávací mluvnice jazyka československého“ M. Hattaly, která ovšem vyšla až roku 1858, jsou ještě v tvarosloví hodně pod vlivem češtiny. Zejména tvarosloví mluvnice Hattalovy je češtině velmi blízké. Hattala korigoval slovenštinu pohádek B. Němcové (bohužel někdy nedbale, jak si sama v korespondenci stěžuje), ale poněvadž pocházel z Oravy, t. j. z území, které nezná dlouhých samohlásek, jistě v otázce kvantity v některých případech bezděky sblížil slovenštinu s češtinou. Dále nutno mít na paměti, co říká autorka v Doslovu, že totiž „užila nářečí Čechům nejsrozumitelnějšího“, jinými slovy — jak jsem si ověřil srovnáním se sbírkou J. Rimavského — texty upravovala do nářečí, které „Krátká mluvnica slovenská“ zaváděla jako spisovnou slovenštinu. Při tomto převádění však nebyla důsledná, anebo jí některé věci unikly. Charakter slovenštiny v pohádkách B. Němcové je tedy středoslovenský, v němž vystupují jen jako náznakově prvky nářeční — místy ovšem neorganicky, neboť na př. v pohádkách z Trenčínska najdeme i znaky nářečí gemerského. A konečně nutno dodat, jak sama autorka přiznává, že ve slovenštině zůstalo mnoho tiskových chyb, snadno vysvětlitelných nezvyklostí sazby v české tiskárně.

To všechno bylo nutno mít na zřeteli při slovenštině pohádek. Nebylo možno ponechat přesné znění autorčino jednak z uvedených už důvodů, jednak proto, že bychom tím českému čtenáři skreslili slovenskou výslovnost a naopak slovenskému čtenáři podávali slovenštinu značně neslovenskou. Tradiční úpravu Jar. Vlčka jsme rovněž nemohli podržet, protože Vlček silně setřel nářeční rysy slovenštiny (na př. prišol změnil na prišiel a mn. j.) a přiblížil ji znění spisovnému. — Odborným poradcem při úpravě slovenštiny byl Dr Jozef Štolc z Bratislavy, znalec slovenských nářečí. Zásady, jimiž jsme se řídili, jsou tyto:

Slovenštinu píšeme v zásadě pravopisem spisovné slovenštiny, avšak s některými odchylkami, abychom pokud možno vystižením zvukové stránky slovenštiny českému čtenáři zřetelněji odlišili český text od slovenského. Proto zavádíme důsledné psaní slabik dě, tě, ně (Němcová tu byla vlivem křížících se pravopisných soustav nedůsledná). Rušíme slovenské ä(někdy bylo psáno také ae) a píšeme prosté e: děveť, kreme, meso, pametať, pety, prse místo gemer. prsä (t. j. středoslov. prsia), smedný, večší a j. Píšeme důsledně foneticky bračekouci, braučovina, dieuka, diouka, dioučička, gazdoustvo, kráľouský, kráľoustvo, ohlauka, okou, ouce,pľuhaustvo, polieuka, prauda, varoučík, bohou, domou, hrnčokou, stromou, volou, i ve slovesných tvarech hotou sa, sprau sa, vystanou a j. Němcová tu kolísala; některá slova (jako dieuka, diouka, dioučička) psala vždy takto foneticky, u jiných (hlavně v tvarech 2. pádu množ. čís.) měla dvojtvary, v ostatních psala v. I když se v některých nářečích tato slova vyslovují se spodobou hláskovou, přece výslovnost s eu, ou považovala Němcová za typicky slovenskou, a proto jsme v těchto případech zavedli tento způsob psaní. Podržujeme autorčino psaní uo ve slovech jako muoj, kuoň a j. pod. a nezavádíme tu dnešní spisovné ô. Naproti tomu však nově zavádíme psaní měkkého ľ, jež Němcová chtěla označovat, ale z technických důvodů nemohla (viz Doslov). V gemerských pohádkách nepíšeme však ľ ve slovech velký, velmi, velmo. — Ve shodě s dnešním spisovným pravopisem píšeme letieť, podieť, vedieť, vidieť a j. (místo letěť, poděť, veděť, viděť). Psaní y a i se řídí rovněž dnešním usem: predtým, tým, tými, kila, striga, strigoň (místo kyla, stryga, strygoň); jméno jednoho z pohádkových hrdinů píšeme Skalymej (místo původ. Skalimej) ve shodě s vydáním Mil. Novotného. — Podle dnešního usu upravujeme i psaní předpon s-, z-, vs-; píšeme: skúsiť, spievať, spomnieť, spýtať, zmilovať, zožrať, vstať, vstúpiť a j. — Odstraňujeme kolísání v psaní zájmenných tvarů jich a ich, jim a im a píšeme jednotně ich, im. A rovněž tak psaní prijděm (jež se ostatně vyskytuje jen v některých pohádkách hlavně v prvních svazečcích) a príděm sjednotili jsme na príděm. Avšak vedle naprosto převládajících podob ak, ako, aký ponecháváme také podoby jak, jako, jaký, jež jsou ve výslovnosti rovněž možné. Jen na str. 32 a 170 jsme jaký změnili na aký kvůli jednotnosti.

Zdánlivě nejpronikavěji jsme byli nuceni zasáhnout do poměrů kvantitativních, neboť zde byl tlak češtiny nejsilnější. Ve velké většině případů však jde jenom o sjednocení rozkolísaných podob nebo o odstranění tiskových chyb, takže tu nejde o zásahy v pravém slova smyslu. Neměníme kvantitu — třeba i odlišnou od dnešního usu (podobně jako v češtině) — tam, kde ještě do nedávna bylo kolísání nebo kde tyto odchylné tvary mají nějakou oporu v nářečí. Tak ponecháváme podoby gazdina, kňažna, kráľovna (místo gazdiná, kňažná, kráľovná), buják, citrony, súseda, zahrada (místo bujak, citróny, suseda, záhrada), najsť, najděm (místo nájsť, nájděm). Jinak zavádíme délku, jak vyžaduje slovenská výslovnost: báčikovie, budzogáň, dcéra, kantár, pod kríčkami, krížny, náděja, orlíčku, pántik, súkno; v citosl. horká, horký, prisámbohu, prisámdušu; kým, síce; kváčetě, něopováž, něsmúť, nětráp, oddýchol, poslúchněm, poslúchni, pomáhajtě, príď, príděm, pýtať (patrně zásahem Hattalovým bylo všude pytať), skúsim, ukáž, utíš, vráť, zachráňtě, zmárniť; také u slabičných l a r: jabĺk, kŕděl, mŕtva atd., anebo opět krátkost: halušky (v pohádce Tři citrony bylo halúšky, jinde halušky), huňa, kapusta (délka kápusta je maďarská, kterou Němcová slyšela v Ďarmotech), v kadiach, požehnania, pani matka, ruža (místo růža), sila, žaba; moju; chvalabohu, poniže, skorej (místo skuorej); dať, hrať, obmetať, nazdala, poodkladaj, žiješ (místo žíješ) a j. Ve slovesných tvarech jde převážnou většinou jen o odstranění kolísání. Právě tak za pouhou důslednost a nikoli za zásah považujeme dodržování pravidla o rytmickém krácení délek, jež u Němcové nalézáme asi v 90 % případů. Píšeme tedy čierny, krásny, ľúby, vzácny, dopáčiš, ľúbiš, nariekaš, podstúpiš, skúsiš, žiadaš, vyviera, prídu, spomuožu a j. a v ostatních tvarech těchto slov. — Kvantitativně nejvíce změn je u zájmen. Zavádíme důsledně psaní ja, tá, táto, tú, túto, tí (místo převládajících já, ta, tato, tu, tuto, ti — patrně zásah Hattalův), nášho, vášho (vedle našeho, vašeho). Ponecháváme však kolísání ich, im a ích, ím (tyto podoby jsou dodnes v středoslov. nářečích téměř pravidlem). — Nově zavádíme délku v 1. pádě množ. neuter: hrdlá, jablká, jadrá, kolená, slová a j. a důsledně dodržujeme délku v 2. pádě množ. feminin a neuter: hodín, krajín, paríp, rúk, fialiek, izieb, jahuod (místo fialek, izeb, jahod, jabĺk. — A konečně důsledně píšeme délku v koncovce přísudkových přídavných jmen a příčestí žen. rodu ve vazbách jako: som hladná, smutná, bezpečná, postěľ je pováľaná (ale je mŕtva — rytmické krácení) a j. T. zv. krátké tvary přídavných jmen a příčestí střed. rodu typu celo mesto), hrubo (železo), vyznojeno (čelo), napísano, vyšito a j. měníme v středoslov. nářeční podoby celuo, hrubuo, vyznojenuo, napísanuo, vyšituo atd.; z mužských tvarů měníme zdráv na zdravý (str. 59) a uzdraven na uzdravený (61).

V některých z uvedených případů znamenalo zavedení délky i změnu zvukové kvality. K tomu je třeba dodat, že zavádíme psaní kuostky, nuocka, puorod, puožička, spomuocť (místo kostky, nocka atd.). U zájmena muoj v 2. a 3. pádě však vedle tvarů muojho, muojmu (i mojeho, mojemu) podržujeme i podoby mojho, mojmu. Autorčin způsob psaní odpovídá namnoze rozkolísanému dobovému usu. Kromě těchto případů zasahujeme do hláskové podoby slov většinou jenom ojediněle: čiapočce měníme na čiapočke (str. 117), čiernava na čierňava (139), čtyry na štyri, ďáky na dáky (i ostat, tvary), dalej na ďalej, koňský na konský, kusčok na kúšťok, medved na medveď (137), noze na nohe (136), oboze na obodze (35), ovešeno na ovesenuo (206), sečeň na sečen (198), slunce, sluncový na slnce, slncový, srien na srieň (101), streše na streche (206); všecko (sporadicky) na všetko, všechny tri na všetky tri (36); lasovať na lašovať, zajaravely na zajarabely; pojď na poď, snědol na zjedol (136), jez, něodcházajtě, podhazujúc na jedz, něodchádzajtě, podhadzujúc. Dále pak měníme: hrnčír na hrnčiar (210 n.), loptuš na loptoš, z milie na z mile (34), pečenka na pečienka, priepoviedka na pripoviedka (86 n.), propast na priepast (17), prozor na priezor (166), riad na rad (93), ženka na žienka; hedbávnej na hodbávnej, levý na ľavý, tykvicové na těkvicové (210), žaravý na žeravý (80), tvoja najmilejší na tvoja najmilejšia (68), popritískané na popritískanie (68, kvůli harmonii tvarové), rozlita na rozliata (67); co, čeho, který (patrně tiskové chyby) na čo, čoho, ktorý, jednoho, jednomu na jedného, jednému, jedniemu (67, kvůli harmonii tvarů); předponu nej- na naj-, předložku se na so; a dále: čeká na čaká, hleďte na hľaďte, sedaj na sadaj, posedni na posadni, prodajtě na predajtě, propustím na prepustím (57), vraviť na vraveť; léčil, nesla, -vedlo, -vesť, zlenil (177) na liečil, niesla, -viedlo, -viesť, zlienil; drímala, rodívala, svítilo, zpívalo na driemala, rodievala, svietilo, spievalo; narástl, odrostol na narástol (l77), odrástol (204); odojděš, odojdě na odíděš (59), odídě (73), něoděšli na něodišli (91). Převážnou většinou je to jenom odstranění sporadických čechismů. — Naproti tomu podržujeme obě podoby zájmena kdo i kto, poněvadž obě žijí ve slovenské výslovnosti. Beze změny ponecháváme i v živé slovenštině neexistující spojení jako také ovocia, akuo perie (místo správného také ovocie, aké perie nebo takuo ovocia, akuo peria; ony zkřížené podoby vznikly právě autorčiným převáděním středoslovenských tvarů do „nářečí Čechům nejsrozumitelnějšího“).

Ve skloňování a časování tvary nesjednocujeme. Ponecháváme na příklad vedle sebe tvary typu akého, akýho (jihostředoslovenský), akieho (severostředoslovenský), pekné šaty vedle peknie šaty, inšieho a inšiho, s dvanástimi hlavami i s dvanástima hlavami i s dvanásť hlavami a j. pod., ľudia i ľudie, šťastia i šťastie, nebo 2. pád jednot. čísla typu kaše i kaši (nářeční) a j. U sloves pak tvary by som i bych, prišiel i prišol, popradiem i popriaděm. Odstraňujeme však dvojtvary v 1. pádě množ. muž. neživotných a žen. ty a tie a sjednocujeme na tie. Ostatní zásahy jsou opět převážně ojedinělé a týkají se českých nebo chybných tvarů ve slovenských textech. Tak píšeme na př. v 2. pádě jednot. čísla mask. a neut. dňa místo dne (str. 115), chlapca místo chlapce (98), kepenčoka místo kepenčoku (96), kráľa místo krále, do něba místo nebe (124), pľuhauca místo pľuhauce (211); ve 4. pádě jedn. čísla nástupcu místo nástupca (73), správcu místo správca (182); v 5. pádě jed. čísla mužu místo muži; v 6. pádě jed. čísla pri krstě, pri puorodě místo pri krstu, pri puorodu (9), na topole místo na topoľu (99); v 7. pádě jed. čísla stromom místo stromem (155), ložom místo ložem (210); v 1. pádě množ. báčikovie místo bačíkové, kaštiele místo kaštiely (123), tri sto zlatých místo tri sta zlatých (119 n.); v 2. pádě množ. roků, rokův, dobrodincův a j. opravujeme na rokou, dobrodincou; v 7. pádě množ. holuby na holubami (206), koněmi na koňami (139). — U feminin skloňujeme paněj místo paní, kňažnej místo kňažně, košeľu místo košili (135), s tvojou chytrosťou místo s tvú chytrostí (182), kosťami místo kosťmi (68), vecami místo vecmi (96). — U zájmen měníme tvary od těbe na od těba, mňa (3. pád) na mně, s ňú na s ňou (211), je (4. pád množ.) na ich. — Z adjektivního sklonění: v červene, v červenem měníme na v červenej, v červenom (117), do turecké zemi, v hedbávné postěli měníme na tureckej, hodbávnej (141), vším dobrým na všetkým dobrým (208), všech rožkov na všetkých rožkou (165), mrtvé (drápal) na mrtvých (driapal — str. 30). A konečně so šesti (a pod.) hlavami na so šesť hlavami.

Ze slovesných tvarů měníme: rozkazovací způsob idi na iď, zpomeň na spomni (15 n.), skryj, napí, vypí, bí (vliv Hattalův) na skry, napi, vypi, bi; popriedu na popriaděm (115), něhýbá sa na něhýbe sa (182), něvráti na něvráťa (185), ohrdie na ohrdí (144), poruča na poručí (159), poví na povie (126), vykopátě na vykopetě (128), vylomí na vylomia (127), zaľúbiu na zaľúbia (197).

Do slovníku autorčina nezasahujeme. Ve slovenských textech ponecháváme všechna česká slova, jako beztoho místo beztak (20), jednú místo raz (28), dokuď místo kým (29), když místo keď (115), čichať místo privoniavať (197), ujedě, pojedě místo ujdě, puojdě (17, 210), hrať s těbou, hrať s nimi místo hrať sa s těbou, hrať sa s nimi (205), husa místo hus a j., i slovenské archaismy jako čariť místo čarať (210), dokonaný místo ukonaný, něskús místo něpokúšaj sa, schodiť zle místo pochodiť zle a j.; ponechali jsme i Ja rád ošanujem pre těba i život svoj, ačkoli ošanujem je zde nějaký omyl místo obetujem nebo oferujem. (Viz také vysvětlivky.) — Také vazby kromě výslovně uvedených oprav zůstávají beze změny: čudoval se naň místo čudoval se mu (26), s vozom o štyroch paripách místo so štyrmi paripami (35), k obedu místo na obed (48), obidvom poplatím místo obidvoch (49), vy tomu chcetě místo vy to chcetě (82), poiskám ti kus místo poiskám ťa kus (189) a j.

Pořádek slov, i když by v duchu slovenštiny potřeboval opravy, neměníme nikdy.

Některá slovenská slova, kterých autorka užila v českém textu jako citátů, byla v původním vydání tištěna kursivou. Ale poněvadž toto vyznačování citátů bylo velmi nedůsledné a nesystematické, a v posledních svazečcích jenom ojedinělé, zrušili jsme je.

Fr. Váhala

Vydavatelovy opravy textu

str. 11, ř. 12: nachže si ľahni pod koryto změněno v lenže si ľahni pod koryto (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

14, 24: už si mi ty za strelca vloženo ty

15, 27: už si mi ty za parobka vloženo ty

23, 8: kreme že včera som… viděl vloženo že

26, 27: vyzpítuvať změněno na vypytuvať (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

36, 5: trojmo drakovia změněno v traja drakovia (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

36, 17: kreme to změněno v kreme toho (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

39, 12: ty ztaděto ostat musíš změněno v ty ztaděto odísť musíš (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

40, 30: tu nič něnabuděš vloženo nič

46, 5 : len si smo šťastně vyšli změněno v len či smo šťastně vyšli

46, 22: provaz změněno na povraz (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

49, 5 : darmo sa ustávam vloženo sa

52, 33 : keď som sa ja daromně ustával vloženo sa

52, 26: kostolečkom změněno na kostolčekom (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

61, 21: keď uvidia místo vidia (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

65, 10: sverenica změněno na verenica (podle vysvětlivky; sverenica by byla svěřenkyně); také str. 69, ř. 27

67, 4: Dragomir změněno na Něbojsa (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

67, 30: vidíš změněno na uvidíš (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

76, 23: kameňom sa obráti změněno v na kameň sa obráti; také str. 78, ř. 27, 28

77, 15: vešel do svetlice se sklopenýma očima vloženo se

77, 25: ak nězomdlieš změněno v lebo zomdlieš

84, 18: tu nič něnabuděš vloženo nič

90, 24: vidom očima změněno v navidomočima

98, 6: nachže ju má, tú čapicu vloženo má (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

104, 10: adaj že i ten budě vedieť dačo povedať změněno v adaj že ti ten bude vedieť… (podle sloven. originálu)

107, 24: už oddávna doplněno ž (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

108, 7: vyskočil do jizby změněno na vskočil do jizby (podle sloven. originálu)

115, 9: nachže mi ju prodajtě změněno v nože mi ju predajtě

115, 13: nachže si ju vezmětě změněno v nože si ju vezmitě

117, 10: zo pší kůže změněno v zo všej kože; také ř. 21

124, 8: nachže idi změněno v nože iď

124, 25: ztadě v tom něbi změněno v tuto v tom něbi

131, 22: vyjde do jizby změněno v vejde do jizby

138, 15: koně s sebou trhali změněno v koně sebou trhali (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

140, 10: lehnout ke Dunaju změněno v lahnúť ku Dunaju

151, 6: s těmi slovy oba vyběhli na vrch přidáno s

153, 15: a s těmi slovy zaťal mečem do kře vloženo s

161, 9: ještě výše vstupoval šarkan změněno v vystupoval…

167, 31: Pětko změněno v Peťka

174, 30: vyjde do jizby změněno v vejde do jizby

180, 19: či by stě vraj dobre varovali změněno v žeby stě vraj… (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

182, 19: nachže mi daj změněno v nože mi daj (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

185, 26: treba změněno v trebárs

188, 32: aby si si oddýchol vloženo si (podle sloven. originálu)

197, 16: zaľúbia si Marušu vloženo si (podle české varianty)

204, 29: po seděm rokou změněno v o seděm rokou; též str. 205, ř. 3 (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

206, 19: ako změněno v ak; také ř. 20 (ve shodě s vyd. Mil. Novotného)

212, 18: ztadě změněno v tuto