ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dlouho již chodil Růžička jako v mlhách. Bránil se tomu do úmoru a bez konce smýšlel důvody pro i proti, dokazoval si něco, zlobil se. Tvrdě zápasil o soustředění, a zároveň toužil: nechat se konečně unášet bez myšlenky a směru. — Tak jako černý kůl na rybníku v mlhách, přemýšlel; nad vodou křičí racek a sletí, aby chytil hladinu do pářat; voda se zachvěje, a racek uteče jako uličník; teprve bůhvíkde se zachechtá…

Růžička se zastavil: Odjedu nebo zůstanu? — Všechny důvody zmrtvěly a nemohl se jich už zmocnit; všechny zmrtvěly a utkvěly a nemohl se jich už zbavit. Důvody, které ho už netěšily. Zvadly v tom úzkém pokoji. V pokoji, který ho už netěšil. Důvody, aby zůstal a neodjížděl a nezahazoval zbytečně těch něco šancí. Klid, zaměstnání, zvyky, lampa, lože, lenoška. — Vždyť více nepotřebuji, řekl si; zůstanu a naplním to vše pravdou života. Mé místo je úzké, ale mohu je prohloubit. Ach, zůstat navždy!

Nebo odejet, řekl si s úzkostí; pokusit se znovu a zahodit se do světa jako kámen do vody… Kdyby jen nebylo třeba rozhodnutí! Kdybych se mohl, sám nevěda jak, octnout kdekoliv ve světě a nemít nic než před sebou den, ó Bože! jaký by to byl den! Staniž se mi to jako osud nebo náhoda — přijmu vše; ale sám chtít je strašné.

— Odejdu nebo zůstanu?

Půjdu ven, rozhodl se konečně (aspoň něco učinit! cokoliv!), trochu ven, váhal u dveří, užít večera, nutil se; ale „zůstaň“, praví lampa, lože, lenoška, nuda, „nač jít? Jít je tak namáhavé; zůstat tak jednoduché; jít tak zoufalé; zůstat tak zoufalé! zůstaň!“ Ne, dnes ne, rozhodl se násilím, a šel. „Zůstaň,“ mluví k němu rozžaté ulice, „již tě nerušíme; změřils nás tolikrát, že nás už nevidíš.“ Ani vy mne nevidíte, namítal, a vaše okna neblýsknou na mne nedůvěřivě jako pohled, úsměvně jako pohled, průzračně jako pohled náhody. Chodím tudy denně: stali jsme se sobě cizími. „Ano, za tolik let!“

Růžička se uchýlil do kavárny roztržitě okřívaje, rád, že je tak ztracen v roztříštění světel a hlasů, že sám sobě mizí v množství, že zrcadla planou a sklenice řinčí; napsal si prstem otazník na stole a objevil v mramorové desce zábavné průběhy žil, síť náhody, nesčetné dráhy bez cíle. — Odjedu nebo zůstanu? Oči! kdo se to na mne dívá?

Děvčátko, usmál se zrakem, co mi chceš? Hladké oči uklouzly, utekly za víčka a sladce, temně se dívají nikam. Nic, bledé líčko pod černým) kloboukem, hračka ze sloni, mláďátka ruce si hrají na klíně s ničím. To velké černé je maminka a prohlíží módy. Šedivé oči kradí přiletují, prchají, neposedí; spanilá jsou víčka očí, sklopená víčka, spanilý smutek, láska a hudba, večer, otázka a nic, sličný je pohled očí, radost, šaty, hudba a otázka, sličné milování, sličné jaro, fialky na ulici, růžový květ, růžový úsměv, sličný pohled, a do očí! přímo do očí, silně a přímo, krátce a tázavě sličný pohled! Hladké tváře se růžově žahly. Krásné jsou bílé a zardělé tváře; krásné a smutné vlasy; smutné a útlé ruce na klíně, na černé smuteční sukni.

„Dost,“ prosily sivé oči, „tolik chvály, můj Bože — kam teď mám s očima, s víčky a rukama? Nedívejte se na mne, upustím sklenici; za nic se na vás už nepodívám.“

Útlé ruce, myslil si dojat, tak jako ruce houslistky: ach, jaké tremolo, pláč bezpředmětný, píseň, která končí a nekončí; zda někdy uslyším tu bázlivou a pěknou píseň? Ten pěkný, dětsky drsný hlas?

„Bože, to ne! co bych vám řekla? Neumím do pěti počítat. Kdo jste? Proč se tak díváte? Proč se nedíváte?“

Když se dívám, myslím na lidi kolem, na vás, na váš dech, na lásku, na všechno, co bych ti řekl — nevím, nač myslím, když se dívám; ale když se nedívám, myslím na vás, na všechno, co nevidím, na sebe sama, na šťastnou náhodu, a hlavně na tebe.

„Přestaňte! přestaňte!“

— Naproti usedli noví lidé, a v jejich středu —

„Ach, podívejte se,“ vyhrkly sivé oči, „jak je krásná!“

— ano, krásná, skutečně krásná, oh, děvčátko, jak veliká a krásná! Proč přišla, koho to hledá temnýma očima? Ach, kdo by snesl zdrcující pohled krásy? Jak by se nezachvěl zmatkem a leknutím, jakž by nesklopil oči? Běda, že na něj pohlédla!

Pomalu, bez nejistoty a otázky snesly se veliké černé zraky ženy nově příchozí na jeho tvář. Tu jeho srdce úžasem stanulo a mlčelo.

„Jsem krásná. Tolik se mi jich koří. Pohlédni.“

Odjedu, odpověděl zasmušile.

„Zůstaň. Jsem krásná. Potkáš mne na ulicích, v bazarech a na slavnostech. Hledej mne v lóžích divadel. Potkáš mne, budeš-li chtít. Můžeme se seznámit a — kdož ví?“

Odjedu, opakoval zarytě.

„Zůstaň. Mám ták málo zábavy, ták málo. Jsem tak krásná. Budeš mne často vidět, denně, chceš-li, a tak zblízka! Zůstaň.“

Ne, řekl palčivě, odjedu; odjedu a vrátím se s ústy hořkými mořem a cizostí; vrátím se s jinou duší. S duší bez úžasu a chvění; s hrubou, odvážnou, planoucí a nestoudnou duší; s neklidnou a krutou duší; s duší pro tebe. Ale pak! aby plakaly ty nejkrásnější oči! aby chvěla se krása! abych byl horší než ty! Abys mne milovala. Aby se splnil osud. Abych se nebál boha. Abych se ti vyrovnal. Nic není strašnější než krása a odvaha.

Černé zornice se odvrátily a měkce čarovaly do nekonečna.

Budiž, cítil, staniž se mi to jako osud. Odjedu, abych se odvážil.

„Zůstaňte,“ řekly ztraceně šedé oči, „ach zůstaňte! Přišla bych sem zase příští soboty. Někdy vás potkám. Neuteku, i když na mne promluvíte. Proč nechcete zůstat?“

Ach, děvčátko, zaplakalo jeho srdce smyslnou něhou, zůstal bych; jak bych nechtěl zůstat? Ale právě tys mi připomněla den v cizině, nešťastného člověka v cizině, nevím proč tak nešťastného a tak ztraceného; připomnělas mi šťastnou náhodu, úsměv, laskavé slovo cizím jazykem a sličný pohled, který se už nevrátí: ta radost, kdybys věděla, a ten překrásný den v cizině! Nic není krásnější než láska a šťastná náhoda, nic se nevyrovná dobrému potkání, které se nevrátí. Zůstal bych: ale tys ve mně vzbudila věčnou touhu po náhodě.