Karel Drož:
Tatry

<- Späť na dielo

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 20 čitateľov

Bibliografické údaje (Zlatý fond)

Meno autora: Karel Drož
Názov diela: Tatry
Vydavateľ digitálneho vyhotovenia: Zlatý fond denníka SME
Rok vydania: 2019

Licencia:
Tento súbor podlieha licencii 'Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 2.5 License'. Viac informácii na http://zlatyfond.sme.sk/dokument/autorske-prava/

Digitalizátori

Michal Garaj
Bohumil Kosa
Viera Studeničová
Dušan Kroliak
Jana Jamrišková
Viera Marková

Bibligrafické údaje (pôvodný vydavateľ)

Meno autora: Karel Drož
Názov diela: Tatry
Vyšlo v: Tiskem a nákladem Karla Salvy
Mesto: Ružomberok
Rok vydania: 1897
Počet strán: 348
POZNÁMKY:

Tatry Od Karla Drože

S 37 obrazy od prof. Valeria Eljasze a Frant. Zvěřiny

Ružomberok

Tiskem a nákladem Karla Salvy

1897

Hej za mną w Tatry!
       w ziemie czarów,
  Na strome szczyty gór!
Okiem rozbijem dal obszarów, (obzorů)
  Czołami sięgniem chmur.

Ponad przepaście nasza droga,
  Odważnie, bracie mój!
Od ludzi dalej — bliżej Boga,
  Ha już jesteśmy — stój!

Anczyc.

Tatry! Jaké kouzlo v jediném slově! — — —

Tichý slovenský kraj s hlubokými dalekými lesy, skromnými dědinami, nad nimiž vyvěžují se skalné nebetyčné hroty horské s bílými sněhy, šedými ssutinami. Zde pod Tatrami jsou ty nahrblé, sivé, mechem porostlé chaloupky, v jejichž přitmělých jizbičkách při rudé záři matného kahance s vystupujícími stíny nočními rodí se ze svitu měsíčného a paprsků hluboce cítící duše slovenská pohádka. Z nejhlubší bídy, z ujařmené duše, ze stonův a vzdechů, z mrákot beznaděje vylétá stříbrobílá holubička zapomnění, potěchy… Horami bloudíš divoskalnými. Horský potok skalami šumící jediný přerušuje hluché ticho skalní svatyně. Pracně vystoupíš na skalní val, a tajemné mlčelivé pleso tě zdraví. Tmavé nevyzpytné oko jeho jako by planulo předzvěstí čehosi děsného. Hle, živý tvor! Špinavý, černým vousem obrostlý pastucha s dlouhým spečeným vlasem a černým blýskavým okem. V ruce se mu leskne ostrá valaška; jediný rozmach svalnaté ochmýřené jeho paže a hlava rozpoltěna. Ale pozdrav jeho zbožný, laskavý hned prozradí člověka dobrého a chutě dáš se s ním do řeči jako se starým známým. A tak na Slovensku všude — pod chatrným mnohdy zevnějškem najdeš zlaté srdce…

Tatry — moře vzpomínek!

Polské Podhalí s divnými zabobony a zkazkami zbojeckými. Lid krásně rostlý, svérázný, hrdý, volnosti milovný, pravá šlechta.

Lud wysmukły niby jodła,
Niby górski potok szybki,
Jak ptak lekki, jak pręt gibki,
Wiecznie niby młody młodzian!

Pohněvá-li se, jaké to jiskry šlehají z plamenného oka; veselí-li se, tančí, div patou oheň nevykřeše. A jaká to síla ve svalnaté paži, jaké sebeovládání duševní! — Jdeš s průvodčím góralským, který střeže tebe jako dobrý otec svého dítěte; to přítel tvůj — ne sluha. Baví tě, veselí, zpívá. Pojednou vzdychne. — Co smuten, převodníku? — Vzpomínka, pane! Syna mám ženatého a chce na mně chalupu. Až umru, pravím, tvá bude. „Chci ji hned!“ sápe se na mne. Nedám! obrátím se zády. A dobrý pane, ruku na mne vztáhl, a vlastní má žena mu pomáhala. A zbili mne, mnoho mne zbili…

S Červených vrchů slézáme do Malé louky zlým bezcestím. Na levo Świstówka, s jejíž svislé turně sřítil se ubohý mladý Biesiadecký; převodník ukazuje, kam až vystříkl jeho mozek. Na pravo ční ostrá špičatá turně Mnicha, a tam někde v oblacích míhá se pastuška a pozpěvuje a v helekání jeho tak zádumčivé jako ty zasmušilé skály, jež echo jeho odrážejí, mísí se cinkot ovčích turcoňů. S té dáli a výše znění to snáší se v dol jako tichá, pokojící harmonie. Pusty jsou Tatry slovenské, pominuly doby, kdy také tam zvonily zvonce horské a zněním svým oživovaly mrtvé skály. Kouzlo života salašnického! Kolik nocí ztrávil jsem v děravých, rozbitých salaších leže na starém tvrdém kožichu bačovském anebo na holé lavici! Někdy skulinami začazené střechy pronikaly veliké jasné hvězdy tatranské, jindy řinuly se potůčkové vodní na mou tvář. Ale byla tu poesie u ohně rudě planoucího, z jehož dýmu, zdálo se, že vystupovaly mlhové podoby strig, dživožon a bogyněk, jak rodily se v hlavách na zemi rozložených juhasů. Hvizdot vichřice, bouření zvodnělé bystřiny, sténání lesa, v něž mísily se podivné řevy a dupot ustrašeného stáda, praskání celé salaše pod poryvy horského orkánu, jak vše to nezapomenutelné! —

Touha po cizím, neznámém vedla našince do Alp, ba snad i do Pyrenejí, ale na Tatry nevzpomněl. A přece jsou to hory tak svérázné a takou rozmanitostí vynikající, že ti, kteří přišli z Norska přes Alpy do Tater byli udiveni, uneseni. A jsou to hory slovanské! V Tatrách polských neuslyšíš slova cizího, a v Tatrách slovenských živel domorodý až na samé úpatí dosáhá. Vší silou my Čechoslované toho dbejme, abychom jihu tatranského sobě uchránili. Proto do Tater, ke svým bratřím! Na celém jižním svahu tatranském je řada krásných lázeňských a výletních míst, kde možno levně a spokojeně žíti, kde čeština v lesních zátiších mnohem lahodněji bude zníti než drsné jazyky cizí. —

Nikdo neví tak dobře jako já, jak chabým, nedostatečným obrazem proti skutečnosti jest dílo mé, na němž jsem 18 let pracoval. Od r. 1878. jezdím do Tater, studuji literaturu tatranskou a svérázný horský lid. Vydávám-lí je nyní nedokonalé, činím tak v přesvědčení, že nedůstojno jest národa sedmimilionového, aby neměl o svých Tatrách ani jediného samostatného spisu; snad budou nedostatky jeho pobudkou, aby jiní, nadanější spisovatelé mých šlépějí následujíce podali dílo cennější, dokonalejší; vydávám je neméně v úmysle, aby ta láska, kterou k horám těm i lidu jejich lnu, přenesla se na celý národ můj…

Velikými díky zavázán jsem slovutnému znalci Tater prof. Valeriu Eljaszovi, akademickému malíři v Krakově a synu jeho dr. Vladislavu Eljaszovi-Radzikovskému, lékaři v Zakopaném. Nejen že s ochotou a láskou rukopis můj přečetli a radou svou mi přispěli, ale p. Val. Eljasz zdarma mi dal k disposici 18 cliché svých věrných kreseb tatranských. Spisy jeho byly mi vzorem, a z nich užil jsem mnohého v knize své. Se vzácnou ochotou vyšel mi též vstříc p. dr. Edvard Grégr, jenž mi zapůjčil nedoceněné u nás dřevoryty Zvěřinovy. Bohužel, potkal jsem se také s velikou neochotou u některých vlasteneckých firem českých, a to právě takých, kde bych se jí byl nejméně nadál.

Jeden jsem měl úmysl píše knihu svou: obrátiti ty proudy turistické, které každoročně zaplavují cizí alpský kraj, do hor domorodých, krásných, u nás neznámých — do slovanských Tater.

V Plzni, o velikonocích l. 1897.

Spisovatel.


Ako citovať toto dielo?

alebo


<- Späť na dielo



Karel Drož

— učiteľ, cestovateľ, autor cestopisov Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.