ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V letní podvečer sám jsem stál na mohyle Kościuszkovy slávy, na kopci sv. Bronislavy. Byl jsem pohnut. Přede mnou na kulatém dvojstupni ležel balvan žulový a na něm vyryto jediné slovo: Kościuszce. A to slovo rozbouřilo ňadro mé, nebo v ně vtělila se láska a úcta celého národa polského. Kościuszce! jak prostě, jak důvěrně to zní a předce to znamená sílu, kterou zachváceny boří se trůny.

Přistoupil jsem ke kameni posvátnému a položiv naň hlavu, dumal o zašlých dnech slavného bohatýra.

Jak byl nešťasten! vzpomínky ševelily. Všechna ta drahá krev, kterou za vlast ronil u Ściekotin a Ravky, marně byla prolita. Po Raclavicích, Zielenici a Duběnce přišly Maciejovice, kde shaslo slunce polské slávy… Kościuszko miloval ženu — ta se mu vysmála; miloval zubožený lid — ten mu zabil otce: zbožňoval svobodu — a té pozbyl se svým národem. Vše, co podnikl, konal pevně, s energií, a vše marně zašlo. A Kościuszko neklesl. Do posledního života dechu měl na paměti národ, jeho blaho a prospěchy. Všemi oklamán, sám neklamal nikoho nikdy…

„Byl to muž!“ vážně ozval se za mnou nevýslovně vábný hlas.

Vzchopil jsem se. Spatřil jsem dámu v černém oděvu. Byla vysoká, štíhlá a hlavu měla lehce skloněnou k plným ňadrům. Úbělové, nevysoké čelo lemovaly pletence kaštanových vlasů. Líce její byla svěží jako prvý červánek ranní, a ústa rděla se koraly.

Pohledli jsme na sebe. Já překvapeně, ona jasně, přátelsky. Ve tmavém oku jejím zračila se odvaha, dívčí něžnost, intelligence. Byla vábiva jako rusalka a vyvýšena, čistá jako dcera Prandotova, světice Bronislava.

Kolem balvanu bujel červený a bílý sléz. Neznámá se sklonila a utrhši po kvítku, podala mi květy se slovy: „Za lásku ke Kościuszkovi!“ Než jsem se vzpamatoval, zmizela na točité cestě, jež se hadovitě s mohyly vine.

Chtěl jsem kvapiti za dámou, ale chladný rozum ptal se po důvodech. Mrzel jsem se sám na sebe, a zase divný paprsek radosti zajiskřil v srdci mém. Zůstal jsem — opět sám.

Zrak můj bloudil po Krakově, jehož četné věže a chrámy prostíraly se u nohou mých, po Visle, jež vinula se krajem jako stříbrná stuha, a povznesl se přes bílé dvojvěží kláštera Bělanského k modrošedým Beskydám. Pak zaletl k poledni, a hle! na nejzazším obzoru příkře, mocně a divoce, jako bouřenosné černavy vystupovaly turně a štíty tatranské. Srdce se mi touhou zachvělo, a paže bezděčně se rozpjaly k cíli bludné cesty mé…

*

Prvá cesta z Krakova do Tater šeří se v duši mé jako krásný sen. Prastará melodie chorálu chrámového, kterouž lid vroucně velebil Boha svatého, silného a nesmrtelného, dosud hlaholí v nitro mé z Mogilan. S jasnými zvuky starého zvonu začernalé zvonice mogilánské zor můj letí v ladné stíny doliny, kdež obzoru kralují bělavé, velkolepé zříceniny Lanckorony. Od osamělé chatky lesní na hřbetě Luboně Malého pozdravuji Vysoké Tatry, jež zjevují se tu již v rysech určitějších s divokými štíty, prostopadlými turněmi, tmavými propastmi a bílými sněhy. A z Poronina smuší se nebetyčný strážce zakopanský, Giewont. Nelze zapomenouti toho velikána s dvěma pyramidálními vrcholy, mezi nimiž děsná propast zeje. Dále v hasnoucím slunci rudnou Červené vrchy a řeřaví lysá temena věžitých štítův. Ze šumu černých lesů časem vynoří se bílý obláček mlhy, jako tichá myšlenka. Zabloudilý oblak spočine na štítu pustém. Klenba vzduchu jako křišťál průhledného, dýšícího vůní lesů jehličnatých, zdá se býti výše závratné. Nové, světější myšlenky derou se v ňadru ku světlu…

Třetí den klonil se k západu, když dorazil jsem do Zakopaného, dlouhé to vesnice na úbočí tatranském. V úpravné a rozsáhlé kanceláři „Towarzystwa Tatrzańskiego“ vykázán mi útulný byt proti dřevěnému kostelíku zakopanskému.^[1]

Vešel jsem do kostelíka. Vesnické kostelíky haličské činí na poutníka pochmurný dojem. Stěny prkenné, s množstvím nepochopitelných výklenků, zčernaly dlouhým věkem. Okny nízkými a uzounkými kmitá světlo v paprscích nejasných, jako by zlomených. Staré, pestrými barvami provedené obrazy v zaprášených černých rámech vzbuzují hrůzu. Kouty vyplněny jsou řebříky, šedě natřenými starými vybledlými lavicemi, kříži, korouhvemi ošumělými a mnohde i prkny z rakví. Na kůru v černo až po střechu trčí starobylé varhany, jimž nizounký rovný strop chrámový nestačil.

V kostele zachytil mne zakopanský organista, v zimě též učitel, a rozplývaje se chválou o zdejších varhanách (na nichž hrával — mimochodem řečeno — polky), donutil mne přímo, abych sedl a hrál. Zahrál jsem jednu z 48 velebných fug Bachových na bídném a nedostatečném tom nástroji tak mizerně, že jsem se sám styděl za sebe. Ale organistovi ku chvále ústa nestačila. Při odchodu k opravdové žalosti své poznal jsem, že nešťastná má produkce měla posluchače: dvě dámy opustily před námi kostelík. Kdo byly a co si o mé hře asi myslily?

*

Za jasného rána bral jsem se lučinami a lesy jehličnatými do údolí Kośčeliského, jemuž soulad bohatých, útvarů horských a snadná přístupnost navždy přízeň cestovatelů pojistily. Malý juhas, kráčející na halu pod Červenými vrchy, přidružil se ke mně a poučoval mne.

Bystřina, jejíž prudké, čisté proudy valí se luhem zeleným, slově Tichou vodou (Cicha woda) a po spojení s Bystrou Zakopankou; teprve po sloučení s Poroňcem jméno mění v Dunajec Bílý. U doliny Bílého potoka ukazoval mi juhas množství vybělených kostí. Kosti prý to Tatarů, kdys od horalů poražených. Doprovodiv mě až k bystřině, proudící z údolí Kośčeliského, kdež mi proti domku lesního ukázal skálu numulithovou (jarcovou), vrátil se. Byl to Černý Dunajec, po jehož břehu spěchal jsem nyní v údolí, skalními stráněmi ověnčené.

Kamenná, obrovská brána súžuje vchod do údolí. Kolmá, asi 20 m vysoká skála strmí nad bystřinou, nechávajíc místa jen úzké cestě.^[2] Přiblíživ se ku bráně, spatřil jsem rozkošný zjev.

Dvě dámy stály u rozvodněného potoka, kterýž přeléval se přes cestu tehdy neupravenou, do údolí vedoucí. Jedna z nich byla vysoká, ztepilá, druhá menší, prostřední postavy. Obě oděny byly vkusným, po způsobě kroje horalek upraveným šatem. Obličeje zastiňovaly široké žluté slaměné klobouky s vlajícími stužkami.

Dámy hlasitě rozmlouvaly, kudy by možno bylo dostati se do údolí. Menší dáma pronikavým diskantem ustavičně naříkala, směšně rukama lomila, kdežto druhá rozkošnými hlubokými trilky vysmívala se jí a společné nehodě. Posléz usedla, rychle vyzula se ze střevíčkův i punčošek a opatrně brodíc se na druhý břeh, ohlížela se po očku na ohromenou družku, již posměšně k následování vybízela. Uprostřed však byla voda hlubší, než se spanilá hlavička nadála. Již již máčel se lem nedlouhé sukénky, ale dáma sukénku hbitě nazvedla, mihly se bělounké nožky a ona radostně na druhém břehu zahopkovala. Posuňky, plnými něžné půvabnosti a jemného dívčího humoru smála se zoufající společnici. Potom z lehka usedla a klidně se obouvala.

Vystoupil jsem ze zákřoví, přiblížil se a pozdravil. Dáma uleknutím vykřikla a zapomněla odpověděti. Když však pohleděl jsem na druhou dámu já, zarazil jsem se.

Byla to neznámá z mohyly Kościuszkovy.

Zprvu se zalekla, vzpamatovala se však hned a pozdravila mne úsměšným, graciósním klonem hlavy.

Počal jsem bez dovolení sbírati a klásti do vody větší kameny, přes něž jsem s dovolením převedl menší dámu ovšem za smrtelné úzkosti její, pronikavých výkřikův a hlučného smíchu sličné neznámé.

Nehoda nás sblížila.

„Pán je Čech?“ tázala se hrdě a blahosklonně menší dáma, když už byla na suchu. Dříve než jsem přisvědčiti mohl, pravila mladší dáma:

„Přítel Kościuszkův a — nemýlím-li se — ctitel Šebestiana Bacha.“

„Tedy i přítel náš!“ nedala mi domluviti malá dáma, jež se, nevím jakým omylem, zvala Anastazií (mlčelivá). „Bach, ó božský Bach!“ horovala již ne tak hrdě a skoro důvěrně. „Víte-li, drahý pane, že umím jeho ,Wohltemperirtes Clavier‘ z paměti? Věříte-li, že jsem studovala klassickou jeho ,Kunst der Fuge‘? Bach je náš, náš ,polský dvorní skladatel‘. Uvěříte-li mi, že včera večer slyšela jsem v zakopanském kostelíku jeho nejkrásnější fugu. Chtěla jsem běžeti na kůr, ale Božena u samých dveří mne obrátila a z kostela vyvedla. Venku pak dítě to usedavě plakalo. Ó, co bych za to dala, kdybych věděla, kdo byl ten vyvolenec nesmrtelného komponisty!“

„Jde s námi, teto!“ pravila Božena se smíchem.

Ledy byly prolomeny. Když pak po vybraných, uctivých projevech obdivu nad vědomostmi a dovednostmi tak vzácnými sklonil jsem se prosbou nesmělou před Anastazií, bych dnešního dne doprovoditi jich směl, byla Anastazie setkání našemu a mé nabídce velmi povděčna. Dověděl jsem se, že dámy chtějí dojíti až na halu Pyšnou pod Bystrou. Mým úmyslem bylo, Bystré dostoupiti.