E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Chlapec

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Jana Jamrišková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov


 

Chlapec

Dítě, které v zahradě sváží svůj pohled ze skvělosti letní země k jasu nebe a zase k zemi, dovede opustit klín rodičů a poodběhnout od soudruhů v hrách, neboť jeho srdce je v nepokoji a mysl zkouzlena.

Obrázky v knize, ke které se stále vrací, vyvolávají v něm bludnou touhu a nestálost: hory, zvířata a lidé, cizí lidé a cizí krajiny. Ačkoliv těší se ze všeho, co je důvěrně obklopuje, miluje neznámé, divý a svůdný hlas.

V třpytícím se písku, barevném oblázku a v lesku pozlátkovém, v matných hloubkách a chudém světle křemenného krystalu vidí zázrak a mimosvětskou krásu; nikdy jí později neuzří, ale nikdy na ni nezapomene.

Nezná čarodějníků, ale svět je plný kouzelnictví: každá věc je zároveň něčím jiným a téměř všechny věci horoucně touží po proměně. Kdo to umí, je mocný a šťastný, je více než černokněžník.

Rádo ztrácí se svým kamarádům, bloudí v zapomenutých koutech a často vrací se postát před opuštěným oknem na půdě. Kalným sklem mdle prozařuje slunce a koruny stromů se tiše kymácejí; svět se bezezvučně a bez barev zpropadá skoro do nekonečna a dítě, provázející jeho zánik s němou bázní a lítostí, bezbranně nechává se pojmout v hypnotickou náruč samoty.

Jeho myšlenky nemají slov. Přicházejí jako nesmyslný zpěv z dálky, jako zjevující se obraz, pták, který přeletěl, či smyk oblačného stínu a světla nad krajinou.

V pavučinách a prachu opuštěného okna visí mrtvý motýl, paví očko se ztraceným křídlem, a jeho mrtvola chrastí a rozpadá se v prstech chlapcových. A druhý motýl, živý ještě, s tykadly v toužném úhlu vzpjatými ke slunci hasnoucímu v prachu skla, rozpíná úzkostná křídla a bije jimi do tabule, vytrvale, poplašeně, bláznivě, jako sebevražedník tříštící si hlavu v kamenech vězení. Hoch vztahuje zvábenou ruku ke škubající se bolesti, která neustává bíti se tvrdošíjně v mušlích jeho hrstí, vzdutých jako klenba ochrany a ukonejšení. Neboj se! Nezmítej sebou v takové ustrašenosti! Vždyť se ti už nic nestane, jenom se na tebe podívám. Neboj se tolik, jen se na tebe trochu podívám a zanesu tě ven. — Chlapec rozevírá pěst. Jeho prsty hledají křehkého zoufalce, usilují něžně vylovit poplašenou změt, jež nepřestává lámat si křídla o nepravidelné stěny a červeně prokmitající spáry žaláře. Bože, jak sebou tluče! Neboj se tolik, vždyť si ublížíš; jen se na tebe trochu podívám a zanesu tě ven. Jen sebou tolik nebij, netrap se tak, ach, nebij sebou tolik!

Opatrnými, dychtivými prsty svírá chlapec motýlovo tělíčko a složená křídla. Utišil se! Hoch rozevírá dlaň a jeho ustrnulé oči nalézají na ní nebohé trosky, kal setřeného pelu a mroucí trup skoro všech údů zbavený. Jeho srdce se zastavilo v zmrazeném prázdnu a náhle padla do něho úzkost a zdrcení jako nezměrné kamenné závaží: toto je smrt.

Toto je smrt; přítomna v tichém koutě, v pavučinách a špíně okna, přítomná pod tonoucím sluncem, v němž tančí prach, a na korunách kymácejících se stromů, když dole hrají si děti, zasvěcená na plachém půvabu motýla a na vražedných neobratných prstech, jež nechtěly ublížit. — A tvýma rukama, tvou vinou. Hoch ukládá motýla pokorně na okenní rám. — Křídla sebou zaškubala v truchle křeči a jejich bída žaluje. Tvou rukou. Tvá vina, tvá vina to je. — Tu dítě sbírá motýla, který zmítavými pohyby svých křídel přivolává pomstu a trest. Slzy zastavily se mu v očích a jeho srdce palčivě kamení. Pouští motýla k zemi a dokonává zkázu, zoufale doráží vzpírající se trosky, drtí je v atomy a rozšlapává, těžce, přetěžce odklízí svou vinu z vyčítavě upřené tváře přítomného okamžiku.

Jeho provinilé oči marně se dožadují útěchy a po druhé utkvívají na opředených rámech okna; mapa pavučin, posetá mrtvými muškami a křídly bez těl, rozevírá se jako odkrytý hřbitov či pusté skladiště věčného zániku a skryté, úlisné práce, které nikdo neviděl. Přihlížel k ní jen průhledný pohled věčnosti, příliš pokojný ve dne a nepohnutý v noci, bezcitné oko, nezměrně rozevřené, jež nevyvrhne se slzami nic, cokoliv do něho padá.

S tesklivým údivem skládá dítě na dlaň něžné tělíčko jepice, bytost nesvětskou s průsvitnými křídly, spanile duhovými a lehkými jako mlžné zdání. Tají dech, a přece křehký půvab křídel se nepotlačitelně chvěje, jako by po nich bledě a růžově přebíhal div tajného života. A tu táž duhová vibrace rozechvívá se v jeho sevřeném nitru a chlapec cele hrouží se do své dlaně, divně zvábený a zkouzlený. Jeho myšlenky nemají slov a doznívají k němu jako vzdálená hudba, jako vidění nebo let ptáka v oblacích. Zdá se mu, že tuto chvíli již prožil. Po prvé a pro vždy přichází mu vzpomínka, že tak chvěti se viděl brvy ženských očí, odpoutaný vlas a vlahý stín, že tak viděl růžověti tváře a blednout skloněný půvab, s dechem ztajeným a srdcem sladce zmrazeným tichou bázní.

Tento chlapec — nechť zrodil se v jakémkoliv znamení, — až vzroste, bude vždy hypnotizován smrtí, osudně jat krásou, jež nepotrvá, a zazářením, jež hasne, a bude milovat ženy v bázlivém zmatku a zakletí.




Josef Čapek

— český maliar, spisovateľ, fotograf, grafik; brat Karla Čapka Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.